Kdo bude jako dítě. Důvěru nevzdávejme synodní senior Joel Ruml 14

1

Evangelický měsíčník | ročník 85/2009 | cena 25 Kč | roční předpatné 290 Kč

Kdo bude jako dítě Být jako dítě znamená umět přijímat, ať je to pomoc a služba nebo odpuštění a nová životní možnost. Prostě brát, co druhý dává. Jan Trusina | 22

Důvěru nevzdávejme synodní senior Joel Ruml | 14 Církev okradená Odsouzeni ke spolupráci Rozhovory s Lydií Gallusovou Jakubem Trojanem

| 16 | 32 | 10 | 34

3 ÚVODNÍK Po dvaceti letech – J. Mamula

4 NAŠE KAZATELNY 5 BIBLICKÁ ÚVAHA

Kdo bude jako dítě – Ženatý, D.

6 Z CÍRKVE

EKUMENA Máme společný duchovní vkus – M. Hübner Noc otevřených kostelů 2009 – O. Chrást ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ EU 10 CÍRKEVNÍ KANCELÁŘ Aby církevní kancelář nebyla daleko – I. Benešová 13 PO UZÁVĚRCE Vyjádření SR ke zpronevěře na našem ústředí 14 V TĚCHTO DNECH Důvěru nevzdávejme 16 AKTUÁLNĚ Církev okradená – J. Mamula 17 NÁZOR Tato zkušenost církvi prospěje – -pesJUBILEUM Miroslav Rozbořil osmdesátníkem – J. Kostelecký 18 GLOSA Soukromý generační hrdina – top OTÁZKA MĚSÍCE 19 PTÁME SE O. Stehlíka na atmosféru ve Spojených státech 20 KOMENTÁŘ Zapomenuté výročí – M. Hübner Spousta věcí zadarmo – T. Pavelka 21 CÍRKEVNÍ ROK Třicet let krásy a síly – top 22 TÉMA Další povinnost, nebo ulehčení? – J. Trusina J. A. Komenský: Dítě a učitel své doby – J. Kašper 26 CO SI MYSLÍ Kolik dítěte ve vás zůstalo? POSTŘEH Jedli je ne samou láskou – J. Hoblík 28 DIAKONIE A CÍRKEV Odsouzeni ke spolupráci – jam Když oběti násilí trpí, trpí i Bůh – EG 32 ZPÍVEJTE HOSPODINU PÍSEŇ NOVOU Chvalte! Oslavujte! Plesejte! – L. Moravetz 34 OBECENSTVÍ SVATÝCH Rozhovor s J. S. Trojanem Jan Palach nás učinil svými přáteli – P. Veber 36 RECENZE K České synoptické Bibli... – J. Dušek 37 SLOUPEK 38 NEJEN DĚTEM

ÚVODNÍK

Po dvaceti letech

S

polečenská scéna má sklon se měnit po dvaceti letech, nechal se slyšet nedávno exprezident Václav Havel. Na začátku roku symbolické dvacítky od listopadového sametového převratu máme příležitost k zamyšlení. Například Diakonie a církev. Nebo církev a Diakonie? Ať z té či oné strany, ještě před pár lety narážela jejich spolupráce na bariéry. „Víra“ versus „Profesionalita“. Něco je dnes jinak a máme tu společný program „Můj soused“. Kdo se diví, nechť si uvnitř najde strany, které budou nyní patřit naší Diakonii. Prý je to jen kvůli penězům, ale co když i ony mohou napomoci dějinným změnám či posunům. Proč by se nešlo podívat na jakékoliv rozložení sil „jako dítě“? I naše ústředí má nakročeno k zajímavé restrukturalizaci. Připadáme si stále menší, ale vedoucí tajemnice Lydie Gallusová rozhodla zvětšit pyramidu řízení o jedno patro. Rozdělila ÚCK na čtyři úseky a o vedení se podělí s třemi náměstky, ze stávajících zaměstnanců. Zmiňovat rutinní delegování pravomocí se může zdát málem „dětinské“, ale symbolická hodnota takového manažerského postupu je důležitá a velkorysá. Její význam ovšem bledne pod vahou čerstvých událostí. Prozíravé kroky nestačily předejít důsledkům jednoho špatného rozhodnutí. V míře pro nás dosud neznámé a nepředstavitelné jsme byli okradeni vlastním zaměstnancem. Přesto máme za to, že podpořit naše vedení v nastoupeném rozmachu je jediná možná cesta. Stejné přeskupování zračí i změny ve formátu našeho časopisu. Přesněji řečeno chtěly zračit, když jsme byli ještě na přelomu roku rozhodnuti pro dynamičtější velký formát na tři sloupce. Jeden chybný výpočet se pak stal důvodem nejen ostudného zdržení, ale i malého prozření. Omlouváme se. Nakonec jsme přešli jen kvůli větší volnosti na klasický formát B5 a doufáme, že takto bude sazba lépe odpovídat m.j. pestrému životu na internetu. Na něj brzy vstoupí náš nový portál. Blogy, diskuze, fóra a online chaty s kompetentními lidmi, rozproudit tento druh komunikace i v církvi nás nemine. Inu, po dvaceti letech chceme vyzkoušet, kolik je místa na evangelickém informačním trhu. Detaily příště,myslete na nás. 

Jan Mamula

„Zdravé děti pomáhaly svým handicapovaným kamarádům v jednom družstvu, byla radost pozorovat, jak se navazují nová přátelství,“ řekla v rámci mezinárodní akce „Nesedávej panenko v koutě aneb týden pro inkluzi“ Mgr. Ivana Kováčová, ředitelka Základní školy speciální Diakonie ČCE Merklín (www.specialniskolamerklin.cz). 

Stránky Diakonie ČCE hledejte uvnitř listu, foto Jan Šilar

NAŠE KAZATELNY

Zdánlivě neefektivní 

Jan 2:1-11

N

a svatbě nastal průšvih. Snad že hostů bylo moc, snad že mezi nimi byli všelijací vyžírkové, měchy s vínem jsou najednou prázdné. Rozejdou se zklamaní hosté předčasně? Rozhádají se rodiny a skupiny příbuzných místo kýženého sblížení otázkou, kdo za to může? To asi víří hlavou Marii. Obrátí se na svého syna: „Nemají vína...“ Jak to může vypadat? Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou! I naplnili je až po okraj.“ (v.7). My si to představujeme snadno, ale ve skutečnosti je za tím dost práce. Znamenalo to dojít ke studni nebo k cisterně – a ta byla někdy i za vesnicí, vytáhnout okov, naplnit džbán, donést ho zase zpátky a to opakovat, až jsou všechny nádoby po okraj plné. Pro jednoho člověka je to jistě práce na několik hodin. Služebníci pracují, i když to v situaci hrozícího konce svatby vypadá jako nesmyslná dřina. A tak jsou tihle služebníci obrazem života víry, života v církvi. Spousta toho, co děláme, je zdánlivě neefektivní až nesmyslné. Jenže věříme, že se ta voda, kterou pracně taháme ve svých všedních službách, promění Ježíšovou láskou na víno. Že se obraz církve promění z unavených nosičů na správce, který ochutnává a nevěří vlastním chuťovým buňkám. A tak stojí zato zvát Krista do našeho středu, jak to dělali ti účastníci svatby. I když nám třeba hrozí, že se všechno víno vypije, však ono se to ještě obrátí. Naplníme ještě jednou naše staré formy vodou a Kristus ji promění v to nejlepší víno. Kdo pije takové víno, toho nečeká druhý den kocovina, ale radost bez konce. Mikuláš Vymětal

Komu věříme? 

D

Sk 19,23-40

nešní člověk často odmítá církev, protože církev ho omezuje. Každý má přece vlastní rozum, aby dovedl posoudit, co ve svém duchovním prostoru potřebuje, co chce a je schopen přijmout. Nechce být uzavřen do jednoho učení ani do jednoho typu projevů víry. Kdysi se začaly v Evropě i v USA budovat ekumenické dálniční kostely, aby i lidé na cestách mohli slavit neděli, pak se ukázalo, že ještě lépe je budovat kostely přímo v multiplexech, tam je navštíví více lidí. Dnes tyto hypermarketové hyperkostely neprovozují církve, nýbrž si je pronajímají jiné „subjekty“. Ukázalo se, že vedle supermarketu,



servisu počítačů a posilovny se kostel komerčně vůbec neztratí. „Duchovno“, zbavené dogmatiky jedné z církví, „duchovno“ jako součást lidských potřeb se stalo lukrativním obchodním artiklem. A protože duchovní nauky se vyvíjejí rychleji než výpočetní technika, roste konkurence. Cenová politika duchovna je podobná počítačům: nové je velmi drahé, ale cena rychle spadne na desetinu. Stále nové, spolehlivější, objevnější, v moderním balení propagované duchovní výrobky… Proto psali Židé Starý zákon a křesťané zákon Nový. Proto prožili učedníci setkání s Ježíšem a naplnění Duchem svatým. Proto má své místo církev, křest, Večeře Páně, bohoslužby a kázání, společné zpívání písní a sdílení modliteb, aby to první místo v lidském životě, Boží trůn, nezůstalo prázdné a nedostali příležitost náhražkoví bohové.  Pavel Klinecký, www.volny.cz/kocna/sbor

Kde se nachází Ježíš? 

P

1K 2,6-14; L 2,41-52

roč mě hledáte? Copak nevíte, že musím být všude tam, kde jde o věc Boží, o věc mého Otce? (A také o věc našeho Otce, který je v nebesích atd.) Nápověda všem, kdo by hledali Ježíše. Najdete ho tam, kde jde o Boží věci, o Boží záležitosti. A také naopak. Kdo by hledal Boha a narazil na Ježíše, může si být jist, že je u cíle. Protože on je vždycky tam, kde jde o věci Boží. Pokud to jen tušíme, teď to smíme slyšet naplno, pochopit a vědět... Pro nás pak je nesmírně důležité, že v tomto dítěti jménem Ježíš je okruh smlouvy rozšířen i za hranice tělesných potomků Abrahamových, na všechny ostatní národy. Také my můžeme Boha zbožně a spravedlivě ctíti po všechny dny svého života, můžeme chodit neustále před Hospodinem. Také náš život smí být do této smlouvy pro Ježíše zahrnut. I na počátku roku 2009 platí, že Ježíšova vláda pokoje, lásky a slitování není zrušena, podlomena ani nijak oslabena. Nedejme se splést tím, že biblické texty často hovoří o věčnosti. To neznamená, že teď, v této časnosti, v naší přítomnosti se tak neděje. Naopak. Děje se tak stále, v jakémkoli čase. To smíme slyšet na počátku roku, do něhož mnozí vyhlížejí s obavami. Všude kolem zní, že přijde krize, že na nás dopadne. Možná. Nejspíš ano. Jestliže se v našem blahobytu budeme muset i uskromnit, ono se zase nic tak hrozného nestane.  Aleš Mostecký, www.trebic.evangnet.cz  úryvky z kázání na webu i odjinud vybrala GMa

BIBLICKÁ ÚVAHA

Kdo bude jako dítě

Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.  ( Matouš 18,4)

S

pustí to otázka učedníků: kdo je vlastně největší v království nebeském? Proč se tak ptali? Proč je to zajímalo? Toužili být největší? Měli mezi sebou spor? Začaly se projevovat zásluhy – co mně budeš povídat, já s ním chodím delší dobu než ty, tak koukej poslouchat... Nebo se učedníci setkávali s někým, kdo se povyšoval a šel jim na nervy? A vůbec, klade podobné otázky člověk, který má všední starosti? Potřebuje se spokojený člověk pídit po tom, kolikátý je v pořadí velikosti před Bohem? Ježíš zavolal dítě a postavil je doprostřed. Dítě. Slouží jako viditelný znak pošetilosti učedníků. Dítě uprostřed ani nepromluví, nevíme zda bylo či nebylo vzorné, ani jaké mělo známky ve škole. Co je na dítěti jiného než na dospělém? Myslím, že především dvě vlastnosti. Schopnost bez problémů a dychtivě přijímat nabízený dar. A schopnost změny. Dítě si dá říct. Oproti tomu dospělý má problém jak s přijímáním, tak se schopností si dát říct. Ježíšovo slovo je břitké. „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Obrátit se. J. B. Souček překládá: otáčeti, obraceti – též by smyslu proměňovati. Tedy – proměnit se. Změnit se. Kdo není schopen změny, je vedle. Končí. Vykračuje si, ale netuší, že slepou cestou. Člověk ověnčený zásluhami, přesčasy, řečmi, články, činy, není Ježíšovi tak milý, jako člověk schopný změny. A pak to Ježíš vystupňuje. „Kdo se pokoří a bude jako tohle dítě, ten je největší v království nebes-

kém.“ Co se rozumí slovem – pokoří? Opět J. B. Souček – snižovati ve fyzickém smyslu, např. horu; ponižovati, pokořovati. Ta schopnost změny může být náročná, jako když se snižuje hora. Může to bolet. Ostatně, ubrat svou velikost bez bolesti, to snad ani není možné. Snížit se, umenšit se, to nejde samo přirozenou cestou. K čemu jsou ty změny nutné? Abychom vešli do Božího království. Bůh je svatý, nestvořený, věčný. My takoví nejsme. A přesto nás Bůh zve k sobě. A ať se nám to líbí nebo ne, jeho syn nám sděluje jasně. Nevejde ten, kdo si myslí, že už je dobrý a nemusí se stále znovu a znovu nechat drhnout Duchem

Ubrat svou velikost bez bolesti, to snad ani není možné. svatým. Nevejde ten, kdo se nenechá Duchem svatým čistit a zjemňovat, aby viděl, slyšel, radoval se, plakal. Aby byl i v padesáti a šedesáti letech svého života schopen se nadchnout. Aby přijímal dychtivě a bez podmínek Boha, člověka, i každý den. Učedníci se handrkovali o to, kdo z nich je větší v Božím království. Díky nim víme na čem záleží. A kdybychom na to snad zapomínali, každé dítě které spatříme, nám to připomene. Dychtivě přijímat co Bůh dává. A schopnost změny. Dát si říct. A pozor na zvláštní záludnost. Čím jsme starší, tím víc to potřebujeme slyšet! To není slovo pro rozpustilou mládež. Je to slovo pro... Pro nás. 

Daniel Ženatý



EKUMENA

Máme společný duchovní vkus

Proběhlo jednání synodní rady ČCE a církevní rady Slezské církve evangelické a.v.

V

 úterý 13. ledna 2009 se sešla synodní rada Českobratrské církve evangelické (ČCE) s desetičlennou církevní radou Slezské církve evangelické a.v. (SCEAV) v čele s biskupem Stanislavem Pietakem. Obě církve se zabývají tématem misie a slezská církev na schůzce dala k dispozici svůj dokument na toto frekventované téma. „Spojuje nás práce v Komitétu členských církví Světového luterského svazu, cítíme, že jsme si blízcí a že máme společný duchovní vkus“ konstatoval náměstek synodního seniora Miloš Rejchrt v začátku jednání. Stanislav Pietak zmínil své osobní vztahy s Českobratrskou církví evangelickou, připomenul ekumenická setkávání v seniorátu včetně práce v komitétu. Ke společnému postupu ve věci majetkového vyrovnání a o průběhu zasedání parlamentní komise referoval náměstek synodní kurátorky Pavel Stolař: „Poslední dvě jednání byla věcnější a reálnější. Záleží na tom, jakým způsobem bude komise podávat závěry a zda je parlament přijme.“ Člen církevní rady SCEAV Bronislav Stebel poznamenal, že jednota mezi církvemi v Ekumenické radě v této oblasti je křehká. „Církve jsou v těžké situaci, nemohou klást požadavky na stát, ale věc by se měla stále připomínat a tlačit na její řešení. Otázkou zůstává jakým vhodným způsobem.“ Biskup Jan Graubner a předseda Ekumenické rady církví (ERC) Pavel Černý se zúčastnili schůzky Z CÍRKVE K loňskému 90. výročí ČCE připravuje ústřední církevní archiv vydání prestižního sborníku, který bude obsahovat devět historických prací k výročí a ponese název „Ex archivis ecclesiae. Sborník příspěvků historiků a archivářů k dějinám ČCE a jejich předchůdkyň, evangelických církví augsburského a helvetského vyznání v českých zemích“. Připravovaný sborník přispěje svými texty k obohacení na poli odborného bádání nově zpracovanými tématy z církevní historie a dějin umění. Zároveň bude rozšířeno povědomí mimo kruhy ČCE o existenci Ústředního archivu ČCE jako odborného historického pracoviště. Publikace bude nabídnuta knihovnám vysokých škol, sborům a farářům.

s ministrem Petrem Nečasem, z níž ale nevzešel žádný konkrétní podnět. Ve financování práce ERC nepanuje jednota. Existují dva různé přístupy – možnost čerpat ze státního rozpočtu nebo hradit náklady podle příspěvkového klíče. Bohužel v praxi se vyskytuje jiné měřítko při čerpání finančních prostředků církvemi a odlišné při jejich přispívání. Synodní rada ČCE se domnívá, že klíč používaný při nárokování peněz z majetkového vyrovnání by měl platit i při přispívání na ERC. U obou církví v tomto směru panuje konsenzus.

Žena+muž+děti Tématem „rodina“ se zabývaly synody ČCE i SCEAV. Slezská církev vydala prohlášení, kterým reagovala na studijní materiál Luterského světového svazu „Lidská sexualita“. SCEAV se staví na stranu asijských a afrických církví a prohlášení poslala do USA pensylvánské synodě. Z obou synodů existují konkrétní výstupy na toto téma. Farář Miloš Rejchrt řekl, že v církvi se vytrácejí hodnoty, doposud samozřejmé, jde např. o rozvody farářů. „Je třeba neustále ukazovat, co je správné. Je dobré znát a vědět, že evangelíci vyznávají model žena+muž+děti. Joel Ruml zmínil, že existují sice církevní řády, ale není žádná vymahatelnost. Současné trendy devastují život v církvi a reakce synodu, řešit to paragrafy, je pouze dodatečNAROZENINY 14. 1. Kurt Bartoš (65 let), farář v. v. naposledy v Roudnici n. L. 18. 1. Pavel Čmelík (50 let), jáhen ve Vsetíně – Horním sboru 22. 1. Jiří Kabíček (75 let), farář v. v. naposledy ve Zlíně 22. 1. Lubomír Kabíček (75 let), farář v. v. naposledy v Jihlavě 25. 1. Luděk Rejchrt (70 let), farář v Praze 4 – Braníku 28. 1. Jaroslav Ondra (75 let), farář v. v. naposledy v Zábřehu na Moravě ÚMRTÍ Jitka Slabá, roz. Goldbrichtová, vdova po evangelickém faráři Bohuslavu Slabém, zemřela 14. ledna ve věku nedožitých 87 let.



ná. „Ale netřeba zoufat, stále existuje značné jádro, které dobře funguje“ mínil synodní senior. Co se týče pastorace farářů v ČCE, platí třístupňové zřízení – sbor, seniorát, povšechný sbor. Existuje také individuální pastorace. Otázky rodiny řeší odbor pro laiky. Biskup Pietak kladl důraz na autoritu faráře jakožto služebníka, který nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil. V České televizi probíhá projekt „čtení dětem v rodinách“. Tuto bohulibou akci by církve měly podpořit a například doporučit vhodnou literaturu. Je to téma pro komitét, zaznělo na schůzce. Tajemník ekumenického oddělení ČCE Gerhard Frey-Reininghaus ke zhodnocení spolupráce v rámci komitétu Luterského světového svazu řekl, že komitét udělal od října 2006 mnoho práce. Letos končí delegátům volební období a budou nové volby. Na synod ČCE v tomto roce přijedou generální tajemníci Luterského světového svazu a Světové aliance reformovaných církví Ishmael Noko a Setri Nyomi. Při této příležitosti chce komitét uspořádat 15. kvìtna 2009 společný seminář o reformované a luterské tradici. K tématu regionální spolupráce v rámci Visegrádu přišel synodní senior s návrhem organizovat setkávání zástupců luterských církví nejen v rámci komitétu ČR, ale i  států Visegrádu. V Evropě spolupracují luterské církve méně než na jiných kontinentech. Konkrétní příležitostí by mohlo být pozvání na slavnosti, které pořádá SCEAV koncem května v Ostravě. Náměstek biskupa Jan Waclawek podotkl, že v evropské diakonii funguje visegrádská platforma. A jaké by mělo mít takové setkání podobu? ZE SVĚTA Přístup pro humanitární organizace Stuttgart. Diakonická pomoc při katastrofách požadovala vzhledem k izraelským vzdušným náletům svobodný přístup pro humanitární organizace do pásma Gazy. Lékařské ošetření civilního obyvatelstva na palestinském území musí být zajištěno, říká ředitelka Cornelia Füllkrug-Weitzelová ve Stuttgartu. Partnerské organizace pomoci při katastrofách v pásmu Gazy by měly ve svých zdravotnických centrech přerušit provoz, pokud vázne přísun medicínských prostředků. Diakonická pomoc při katastrofách v rámci celosvětové křesťanské pomocné sítě ACT (Církve si společně pomáhají) poskytla 50 000 Eur především na léky.  epd/gm Urážlivé svíčky Neobvyklou nabídkou překvapil v uplynulých dnech

Delegace si vyměnily dárky, biskup S. Pietak druhý zleva.

„Ideální by bylo pracovní společenství, které by ale nemělo nahradit národní komitét ČCE a SCEAV. Mělo by se začínat malými krůčky. Zorganizovat nezávazná setkání lidí, kteří se angažují v této věci“, domníval se Joel Ruml. Podán a akceptován na období 2010-2012 je společný projekt supervize farářů. Farářka ČCE Irena Škeříková pracuje na revizích projektu. Ten vzešel z přání synodu ČCE, ale supervize naráží v církvi na nepřijetí. Panuje názor, že farář si v obtížné situaci musí umět poradit sám. Biskup Pietak supervizi podporuje a míní, že si ji církev může přizpůsobit podle svých podmínek. Posledním, desátým bodem jednání bylo setkání v Bruselu. Zástupci církví se setkají nejen s českými poslanci evropského parlamentu, ale i jiných zemí, především Francie a Švédska. SCEAV navrhla setkat se také s polským poslancem Buskem. Zástupci církví budou mít k dispozici brožuru ERC „Příspěvek církví k otevřené občanské společnosti“. V  závěru jednání zaznělo přání uskutečnit v budoucnu podobné setkání na půdě slezské církve. Nabízí se možnost uspořádat schůzku v období mezi zvolením nové synodní rady ČCE a jejím uvedením do úřadu. (ib) návštěvníky hřbitova v porýnsko-hesenském NiederOlmu automat na svíčky. Kdo si koupil svíčku, dostal jako přídavek zapalovač s obrázkem polonahé ženy nebo svalnatého muže s bederní zástěrkou, jak informovaly Mainzer Allgemeine Zeitung. Podle tiskové zprávy vysvětlil zodpovědný podnikatel zásobení automatu jako vadnou zásilku.  epd Mnozí Švýcaři neznají Kalvína Zürich. Více než polovina Švýcarů mladší generace ještě nikdy neslyšela o církevním reformátoru Janu Kalvínovi (1509-1564), na jehož 500. narozeniny se v tomto roce vzpomíná. Při průzkumu curyšských „SonntagsZeitung v hodnocení nejvýznamnějších Švýcarů všech dob se totiž umístili reformátoři Ulrich Zwingli (1484-1531) a Jan Kalvín na místě 18. a 22., jak informovalo reformované médium. Znepokojivé ale je, že 53% mladších 34 let ještě nikdy o Kalvínovi a 48% ještě nikdy o Zwinglim neslyšelo.  epd/gm



EKUMENA

Noc otevřených kostelů 2009 Ukázat svatostánky v světle

S

vé brány otevřely kostely v Praze 19. ledna ve večerních hodinách, aby tak uvítaly zájemce o kulturní a duchovní program, pořádaný v rámci Noci otevřených kostelů. Ekumenická rada církví v České republice ve spolupráci s místními církvemi organizovala tuto akci již potřetí. Křesťanské církve chtějí v rámci tradičního Týdne modliteb za jednotu křesťanů ukázat své svatostánky i v trochu jiném světle a v jiném čase než je obvyklé. Celý večer začal ekumenickou slavností v sídle Církve bratrské. Slavnosti se účastnila většina předních představitelů církví v ČR. Na slavnosti promluvil mimo jiné předseda ERC v ČR Pavel Černý a kázal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Celá noc pak pokračovala na různých místech Prahy – studentským ekumenickým shromážděním v kostele sv. Jana Křtitele Na Prádle, koncertem populární hudby v Kostele u Salvátora na Praze 1 či v chrámu sv. Mikuláše varhanním koncertem. V katedrále pravoslavné církve v Resslově ulici se pak konaly již podruhé v rámci Noci otevřených kostelů zpěvy písní z ekumenické duchovní komunity Taizé. Celá akce přilákala dohromady asi 500 návštěvníků.  Ondřej Chrást ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ EU

Církve podpoří české předsednictví EU

E

kumenická rada církví (ERC) se k českému předsednictví Evropské unii (EU) připojí setkáními a  diskusemi s  komisaři EU Vladimírem Špidlou (sociální otázky) a Janem Figlem (vzdělávání, školství a kultura), se zástupcem komise pro všeobecný dialog společnosti a církve a zástupcem komise pro kompetence a pravomoci EU komisí (otázka grantů). Diskutovat také bude se členem evropského parlamentu Hynkem Fajmonem, s pracovníky Konference evropských církví (KEK), se zástupci sdružení církevních organizací pro rozvojovou pomoc (EU diakonie) a dalšími. Toto setkání se uskuteční ve dnech 27.–29. ledna 2009 v Bruselu. Za Českobratrskou církev evangelickou se zúčastní synodní senior Joel Ruml, synodní kurátorka Mahulena Čejková, náměstek synodní kurátorky Pavel Stolař, Miloš Calda, èlen PO pro spol. a mezinár. záležitosti a vedoucí tajemník



ekumenického oddělení Gerhard Frey-Reininghaus. Program v Bruselu bude směřován na témata: vztah církví k institucím EU (práce institucí, řešení problémů, které zajímají církve, fungování EU komise vůči církvím) a náplň a poslání církevních institucí v Bruselu (důležitost jejich práce i ve vztahu k českým církvím, práce KEKu, činnost komise pro práci s migranty). Připraven je také kulturní program včetně setkání v Českém kulturním středisku. ERC plánuje v následujících měsících i schůzku s vicepremiérem pro evropské záležitosti Alexandrem Vondrou i delegací ze Švédska, které po Česku počátkem července předsednictví převezme. K českému předsednictví vydává ERC, v redakci Hany Volné z ČCE, česko-anglickou publikaci s vloženým CD, s titulem „Příspěvek církví k otevřené občanské společnosti“. Smyslem publikace není pouze vést dialog s vládními prioritami pro první české vedení EU a představení vlastní vize církví. Vydaná příručka má univerzální použití, může sloužit například k prezentaci jednotlivých církví sdružených v ERC. (ib) NAD VAŠIMI DOPISY

Červený kostel nezahálel Ad ČB 14/2008

K

 rozhovoru šefredaktora bratra J. Mamuly s památkářkou sestrou Martou Procházkovou uvedeného ve stati „Neuzavírat stavbám cestu“, konkrétně k poslední odpovědi: „Jak k nám může historie nově promlouvat?“ si dovoluji podotknout. Červený kostel nebyl uzavřený po celou dobu totality. Pokud po určitou dobu nesloužil svému účelu, nebylo to z vůle 1. brněnského sboru, ale bylo to tím, že jednak vlivem zvýšení intenzity dopravy došlo k údajnému statickému narušení stavebních konstrukcí v základech. Byl tenkrát ze státních prostředků opraven, a stát kvůli tomu omezil sboru jeho užívací práva. Kostel ale minimálně v padesátých a i částečně snad i šedesátých letech sloužil každou neděli k pravidelným bohoslužbám. Já sám jsem v něm byl v roce 1954 komfirmován a v uvedených letech jsem zde bohoslužby navštěvoval (pokud jsem nezaspal,to jsem pak chodil na Pelicovu). Nemohu zapomenout ani na to, jak byl kostel doslova přeplněn v roce 1958, když v něm byla slavnost 500. výročí založení Jednoty bratrské pořádaná tehdy Kostnickou jednotou. Výjimečně tenkrát zval ke slavnostním bohoslužbám zvon z věže kostela a nad vchodem učastníky vítaly bílé prapory s červeným kalichem. Tom

PORADNÍ ODBORY

Kurz pro sbormistry

Ž

almy a žalmové zpěvy je hlavní téma 13. kurzu pro vzdělávání sbormistrů, kterého se mohou zúčastnit také zpěváci, varhaníci a zájemci o sbormistrovství. Žalmy patří ke vzácnému dědictví, které křesťanská církev převzala z židovské tradice. V průběhu staletí docházelo k různým zpracováním žalmů. Tento proces není u konce, ale pokračuje dál. V dnešní křesťanské církvi se setkáváme s širokou paletou zhudebněných žalmů (písňových i nepísňových). Ukazuje se, že právě pluralita žalmových zpěvů, seřazených vedle sebe, otevírá církvi i jednotlivcům nové přístupy k žalmům. Tato zkušenost zanechá stopy také v příštím Evangelickém zpěvníku, na němž se v současné době pracuje. S novými žalmovými zpěvy přibudou pěveckým sborům krásné úkoly. S prezentací těchto novot chceme začít již teď. Na kurzu budou referovat členové zpěvníkové komise, kteří se autorsky podílejí na zpracování některých nových žalmových zpěvů: Miloslav Esterle (předseda), Jiří Pejla a Ladislav Moravetz. Kromě přednášek a diskusí budeme v jednotlivých dílnách nacvičovat a také dirigovat (společně i individuálně): vícehlasé úpravy žalmových písní (Schützovy žalmy, ženevské žalmy, žalmy autorů 20. stol.), responsoriální žalmy (Ebenovy žalmy, vícehlasé žalmové modely), žalmové kánony, žalmové moteto Missa simplex od Richardse Dubry. R. Dubra je významný současný lotyšský skladatel. Jeho krátká mše (SATB, stupeň obtížnosti: jednoduchý) je zařaditelná do evangelických bohoslužeb. Součástí kurzu bude také příprava hudební stránky nedělních bohoslužeb s Večeří Páně, kázat bude farář Lubomír Kabíček. Kurz se koná od 13.–15. března 2009 ve středisku Sola Gratia v Bystřici pod Hostýnem (www.sola. cz). Provoz kurzu bude hradit ústředí ČCE. Noclehy a stravování (sobota: snídaně, oběd, večeře – neděle: snídaně, oběd) si budou uchazeči kurzu platit sami. Tento poplatek činí 970 Kč /osoba. Po skončení kurzu každý uchazeč obdrží potvrzení o účasti, které, budeli chtít, může předložit ve svém sboru k proplacení poplatku kurzu. Zahájení kurzu: pátek 13. března ve 20.00 hod. v  kapli Sola Gratia. Kurz zakončíme společným nedělním obědem. Na kurz je možno se přihlásit do 8. března prostřednictvím závazné písemné přihlášky (jméno, příjmení, bydliště, sbor ČCE, případné přání vegetariánské či masité stravy, telefon, e-mail, datum), kterou je možno poslat poštou Ladislav Moravetz, Na

Chaloupkách 172, 768 72 Chvalčov nebo mailem: [email protected] Odhlášení z kurzu (jsou-li k tomu závažné důvody) je možno učinit nejpozději do 10. března, aby nevznikly zbytečné finanční výdaje. Budeme rádi, když se zúčastníte celého kurzu. 

Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor ČCE,



předseda poradního odboru pro církevní hudbu

NAPSALI O NÁS

Farář káže v hospodě a s muzikou

O

d září 2006 si evangelický farář a kdysi též undergroundový písničkář skupiny Lídl & Velík Štěpán Hájek plní svůj dávný sen: každou druhou neděli v měsíci pořádá v klubu Desert na Rooseveltově ulici v Brně evangelickou bohoslužbu. Modlí se i káže přímo v hospodě, navíc s koncertem pozvané kapely, kterou sám vybírá. Hráli zde například Květy, Sestry Steinovy, Sváťa Karásek, Poletíme?, Původní Bureš, Veselá zubatá, Bača rači čevabčiči a další. K rozmluvě nebo čtení z oblíbené knížky si zároveň zve různé hosty... Může sem vejít kdokoliv, štamgast či náhodný návštěvník, provoz na baru je samozřejmě nepřerušen a vstup do přilehlého sálku zdarma... Co s tím? (Že ev. církev oslovuje poměrně málo dělnictva pozn. red.) Moc nevím, ale jednou z cest může být právě dobrá kapela, která dokáže zaujmout a přitom nemá hloupé texty. Vytvoří-li kolem sebe fanouškovskou obec, má daleko větší možnosti, jak ovlivnit i další. A nenařkl vás někdo, že tak „vstřícné“ kroky účelově přitahují lidi k víře? V Desertu se mi to nestalo, spíš tu lidé oceňují, že nesu kůži na trh do volně přístupné hospody, která je komukoliv otevřená a kde probíhá normální provoz. Ale v Dubenkách při Parrésii se mi to stalo, tam mi jeden Brňan vmetl do tváře, že „vy evangelíci už nevíte, co byste vymysleli, abyste ty lidi nalákali“. Což mě hodně naštvalo. Český národ je ale vnímán jako jeden z nejateističtějších v Evropě. To bychom museli dlouho probírat, co je ateismus... Chtěl bych však zároveň říct, že za všecko špatné, co česká společnost vůči církvím cítí, si ty církve můžou z větší části samy. Samozřejmě to má své historické pozadí, církve by však každopádně měly usilovně přemýšlet, proč je vůči nim česká společnost nedůvěřivá. A poučit se z toho.

 

Regionální mutace, Mladá fronta DNES – Brno, Jana Soukupová (výňatek)



CÍRKEVNÍ KANCELÁŘ

Aby církevní kancelář nebyla daleko

V červenci loňského roku došlo ke změně ve funkci vedoucí tajemnice Ústřední církevní kanceláře. Na toto místo nastoupila PhDr. Lydie Gallusová (1954). Vystudovala romanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, pracovala jako odborná asistentka tamtéž, později působila ve vedení obchodní firmy v Brně a ve vydavatelství Vltava-Labe-Press v Jihlavě a v Brně. Narodila se v rodině evangelického faráře, duchovními ve sborech ČCE jsou také syn Petr (v Sázavě) a sestra Ester (v Praze na Vinohradech). Po půl roce její činnosti přinášíme, jak jsme v Českém bratru slíbili, s novou tajemnicí rozhovor.

Máte evangelické kořeny, ale v církvi jste nikdy nepracovala. Pracovat v servisní organizaci – jak je ústřední církevní kancelář označována – je přece jenom něco jiného, než být „pouze“ farářským dítětem. Čili co vás přivedlo, co jste našla a s čím do ústředí přicházíte? Máte pravdu, jako zaměstnanec jsem v církvi nikdy nepracovala, ale život v církvi znám dobře. Prožila jsem 25 let na faře, 16 let na vesnickém sboru (v Sázavě) a 9 let v městském sboru (v Brně-Židenicích). Jako většina farářských rodin byla naše maminka i my tři děti zapojeni do všech sborových akcí a různých pravidelných činností (od úklidu sborových místností a kostela až po administrativu). Od rodiny faráře se jakoby automaticky očekávala spolupráce ve všech sborových záležitostech. V Brně jsem zažila roky krásného společenství mládeže, založili jsme pěvecký sboreček a jezdili zpívat do domovů

10

důchodců, pěstovali ekumenu s katolíky, jezdili na kurzy a sjezdy mládeže, brigády. Celkově to ale v Brně nebyla žádná idyla: kvůli cejchu farářského dítěte jsem zažila i velkou šikanu. Později, se třemi malými dětmi, už pro mě nebylo možné pokračovat v zapojení do aktivního církevního života a ani v dalších letech, kdy jsem jako živitelka rodiny musela dost tvrdě pracovat. Zůstal na čas jen zpěv a modlitební večery. Do výběrového řízení na místo vedoucího tajemníka ÚCK jsem se přihlásila z velmi prozaického důvodu – hledala jsem práci. Ztratila jsem zaměstnání, když z organizačních důvodů byla zrušena místa ředitelů vydavatelství regionálních deníků a tím i místo moje. Hledala jsem možnost uplatnit zkušenosti. To, že je to práce v ústředí církve, bylo jaksi navíc. Ani jsem vlastně moc nepočítala s tím, že by to mohlo vyjít. Netušila jsem, do čeho jdu, neměla jsem téměř žádné informace o šíři problémů a úkolů, otevíralo se to přede mnou až postupně po nástupu do funkce. Výhoda vyššího věku je určitý nadhled. Jsem si velice vědoma krátkosti času. A vidím sebe sama jako jednoho pracovníka v řadě. (Bylo by moc hezké vidět tu řadu – všechny ty moje předchůdce pohromadě – snažila jsem se představit si je vedle sebe.) Synodní radu pro mě kdysi představovala dvě vzácná jména: Kája Trusina a Marta Kačerová. Když jsem do Husova domu vstupovala jako na svoje nové pracoviště, cítila jsem úctu. Byl (a je) to skutečně zážitek a radost, po těch mnohých letech v ne příliš přátelském světě byznysu, potkávat staré známé z církve, být obklopena stejně smýšlejícími lidmi. Je mimořádné mít možnost zahájit ve středu pracovní den pobožností, zpívat k narozeninám u dveří oslavenců krásné evangelické písničky. Zároveň jsem ale už velmi brzo pocítila velký problém, dosud nepoznaný: střet jakéhosi křesťanského postoje s manažerskými postupy a firemními pravidly. Mám výhodu pohledu zvenku. Pro mě je ústřední církevní kancelář stejný organismus, jako jiné velké firmy, skutečný kolos, který, pokud má fungovat, se musí řídit jasnými a důsledně dodržovanými pravidly a řády. V první řadě se musí

otevřeně komunikovat. Dále je nutná dobrá informovanost, průhlednost, zodpovědnost, důslednost a v neposlední řadě starost o motivaci pracovníků. I když také slyším hlasy, že naše práce je především služba, má to být a zároveň to je servis sborům a synodní radě. Dobrá, je tedy podle vás možné sladit obě dikce – jak říkáte organismus velké firmy, kolos – a zároveň hovořit o křesťanské službě? Řada lidí v kanceláři pracuje právě proto, že svou práci vnímají jako službu a ÚCK pro ně není firma jako každá jiná. Myslím, že ano. Ale každý, kdo v církvi pracuje, ví, že práce v církvi je těžká. Právě to určité očekávání služby a dobrovolnosti někdy zavazuje a svazuje. Také křesťanská praxe je těžká. Možná v církevním prostředí víc než v necírkevním, kde člověk cítí odpovědnost, je-li reprezentantem své církve mezi nevěřícími. Člověk přicházející zvenku, „ze světa“, do ústředí církve, má zřejmě také určitá očekávání, ale zjistí, že lidské slabosti jsou všude stejné. Vyrovnat se s tím je zde ale těžší než jinde. Začala jsem přemýšlet o věrohodnosti evangelíků – co kážeme a jak se chováme. Svou úlohu vidíte především kde? Řídit kancelář tak, aby pružně a profesionálně fungovala. Vadí mi diletantismus. Přeji si, aby lidé za mnou přicházeli s důvěrou, jednali otevřeně, nebáli se vyslovit kritiky, nevyhýbali se nepříjemným situacím – neschovávali se za „křesťanskou lásku“, uměli pojmenovat špatné a neobcházeli, ale řešili problémy. Nejhorší jsou nastřádané neřešené konflikty, které brání kontaktu na rovinu. Základem musí být otevřená komunikace, jasné a průhledné jednání, bez jakýchkoli tabu, je potřeba mít správné lidi na správných místech a pracovat efektivně. Zde vidím naprostou paralelu s firmou, (která chce dobře fungovat a nezkrachovat) a také svůj úkol: odpovědné hospodaření kanceláře a správně nastavené kontrolní mechanismy. Snažím se hodně hovořit se svými spolupracovníky a mám velkou radost z pozitivních reakcí na změny. Také je pro mne velmi důležité být v pravidelném kontaktu se synodní radou. Jedno nebezpečí vidím ale i v tom, že v jednotlivých odděleních kanceláře chceme zvládnout pořád víc, nabíráme na sebe víc, než zvládáme, přepínáme se, pak nestíháme, jsme unavení. Je potřeba dobře zvažovat a správně vybírat, nebrat na sebe víc, než lze dobře zvládnout.

Celkově musím přiznat, že práce v ÚCK je pro mne od samého začátku ve znamení velkého pracovního nasazení a odvahy. Není to jednoduchá práce. Ale věřím tomu, že změny v ÚCK přinesou dobré ovoce, jinak bych tu práci nemohla dělat. Změn je hodně, chvíli to potrvá, ale už teď se těším, až se vše rozběhne. Chtěla bych být prostředníkem k dorozumění a porozumění a v ústřední kanceláři, aby jednou zpětně bylo možno říci, že to bylo dobré období. Tak trochu „zelenou nití“ je neustálá kritika kanceláře. Počtu lidí, kvality práce etc. Myslím, že řadu poctivých dělných pracovníků to trápí. Pamatuji si dokonce na dopis, ve kterém pisatel nechápal, nač je třeba zaměstnávat správce sítě. Když jsem se při přípravě k výběrovému řízení začala zajímat o ÚCK, uslyšela jsem o mohutné kritice na její fungování. I po nástupu do funkce mi pár lidí řeklo: „Chudáku, na co ses to dala?„ Nebo názor: „V tom baráku (Husův dům) je jakoby něco zakletého, po čase tam každý nadšenec ztratí chuť.“ To skutečně nebylo moc povzbudivé. Během půl roku práce ve funkci vedoucí tajemnice jsem pochopila, proč ta kritika. Proč? Myslím si, že vývoj kanceláře nezareagoval na změny doby. Už při prvním pohledu na organizační strukturu nutně člověka napadne, jak může vedoucí tajemník přímo řídit 13 oddělení v domě, být spolehlivě osobou, která zaštiťuje řešení úkolů synodu, úkolů vyplývajících z pravidelných zasedání SR, má na starosti zajistit řešení právních problémů a je i v přímém kontaktu se sbory a ostatním světem „venku“? To je víc než příliš. ÚCK má stále stejnou organizační strukturu, jako před lety. A to je špatně. Doba je úplně jiná. Poté, co se se svobodou otevřely různé možnosti, začalo se v  kanceláři s  novými a  novými aktivitami, ale žádná změna ve struktuře řízení. Práce zde dříve a  nyní se vůbec nedá srovnávat. Jeden z  mých předchůdců, Miroslav Brož, který na SR strávil téměř dvě desítky let, mi o tom vyprávěl: měl 14 spolupracovníků (nyní jich je přes 40) a možnosti aktivit velmi omezené. (V letošním roce mělo např. oddělení výchovy 45 akcí, ekumenické oddělení má nyní nevídaně široký záběr, atd.) Je tedy potřeba mnohé změnit. A začala s tím už vlastně SR v okamžiku, kdy hledala vedoucího tajemníka ve výběrovém řízení – to se dosud zatím nikdy nekonalo. Myslím, že je to tak velmi správně.  ¥

11

¥ Kritika ÚCK byla zřejmě mnohdy oprávněná, ale je potřeba vidět i druhou stranu: jaká je kázeň a disciplina ze strany sborů? Co říci, když na výzvu či prosbu není reakce, či zareaguje 1/3 sborů? Jak byste chtěla pohled ze sborů na kancelář změnit? Myslím, že je malá informovanost o tom, co se v ústředí děje. Synodní rada a mnozí zaměstnanci ÚCK pracují nesmírně obětavě, do večera, o víkendech, ale o mnohých aktivitách se „venku“ vůbec neví. Slova o „nabubřelém aparátu“ synodní rady jsou důsledkem nedostatku informací. Proto moje snaha: více komunikace, více informací z ústředí ven. Máme v plánu postupně představovat jednotlivá oddělení a jejich aktivity, aby bylo více jasno, jak co funguje a proč je tu tolik lidí, kolik jich je. Ráda poskytnu případným zájemcům i další informace. (Malý příklad: málokdo tuší, že takovou sborovou zásilku zpracovává a vypravuje poštou i elektronic-

Neměli bychom i jako církev být viditelnější a otevřenější? ky jediná osoba – asistentka Alice, při kopírování stovek listů jen s pomocí kolegy z provozu – celkově práce na hodiny. A pak se dozvíme, že někde sborové zásilky ani nečtou!!!) Chceme vytvářet takové zázemí pro sbory, kam se s důvěrou mohou obrátit. Ústředí a sbory, to jsou sice rozdílné světy, centrála bude vždycky ostře sledována a komentována, ať už je v Praze či jinde, ale mým přáním je, aby ty dva světy byly dobře propojeny, aby ÚCK nebyla kanceláří „někde strašně daleko“, ale pokud možno „po ruce“. V poslední době odešlo několik zaměstnanců především z ekonomického oddělení, přišli noví... Ano, přišla jsem do neklidné a svízelné situace, s  velkými personálními změnami (ekonomické oddělení bylo v kritické situaci), v krátké době bylo potřeba najít nové lidi, zaučit je, začít likvidovat staré chyby a fungovat nově. Vůbec to nebylo příjemné období, nechtěla bych si to zopakovat ani v nejmenším. Zdaleka sice ještě nejsme tam, kam je potřeba se dostat, ale jsme určitě na dobré cestě. Celkově je mnoho změn: v nové struktuře (o jednoho pracovníka méně) nyní funguje provozní oddělení a právní služby, probíhají velké práce ve všech odděleních při zakládání spisovny (vše bude fungovat na elektronické bázi), připravujeme zásadní změnu webových stránek ústředí s propojením se změnami v Českém bratru a celkově se

12

pozmění struktura ÚCK: vzniknou nové mezičlánky, aby kancelář mohla skutečně dobře fungovat. Přišla jste do ÚCK v roce oslav 90. výročí. Zde pracovníci odvedli mimo svou agendu také mimořádný kus práce. Vidíte to také tak? Nechci laciné chvály, ale otevřený názor. Byl to skutečně mimořádný kus práce, který odvedli pracovníci ústředí v souvislosti s oslavami. Na akce podobných rozměrů bývají zaangažovány agentury. Tady to lidé zvládli s nesmírným nasazením sami, dobrovolnou a obětavou prací, vedle vlastních povinností. O to více nás těší ocenění domácích i zahraničních hostů (jeden švýcarský host řekl: „ bylo to rozmanité, přátelské a profesionální“). Příprav a průběhu oslav se aktivně účastnili téměř všichni pracovníci ÚCK a patří jim za to velký dík. Před oslavami byly názory různé. Neslavit, nejde o stoleté výročí, pokud ano, ať sbory slaví samy, vůbec je to zbytečné, z Prahy nadirigované a stojí to peníze. K diskuzi, zda slavit či ne, jednoznačně přidávám své ANO. Myslím, že máme jedinečnou církev a že o sobě dáváme málo vědět. Takové jubileum je k tomu víc než dobrá příležitost a také důležitá i pro nás samé: chceme se společně radovat (slavit) a tím se i navzájem posilovat. Často se příliš držíme v pozadí. Jen ať svět vidí, že jsme nejen církev vzdělaných lidí, ale také jsme „úplně normální“ a ještě máme něco navíc. Byli jsme přísně vychováni – hodně nároků, zdůrazňování nutnosti pokory, skromnosti, málo pochvaly a ocenění, což vše vede k nejistotě a malému sebevědomí. Nepřenášíme to dál? Neměli bychom i jako církev být viditelnější a otevřenější? Řekla jste na adresu církve hodně chvály, a tak na závěr prosím o přání pro všechny. Z pohledu toho, kdo má na starosti chod ústřední kanceláře: dělat správná rozhodnutí, dobře hospodařit se svým časem, dělat rád svoji práci a žít tak, abychom nebyli lidé utrápení, vystresovaní a uhonění, ale lidé radostní a aby to na nás taky bylo vidět! Heslo vybrané pro r. 2009 je právě slovo, které mě drží a povzbuzuje: Co je u lidí nemožné, je možné u Boha. Vědomí toho, že nejsme na všechno sami a kde naše vlastní síly nestačí, je síla jiná, ať nás provází novým rokem. 

před Vánoci se ptala Ivana Benešová

PO UZÁVĚRCE

M

Vyjádření synodní rady ke zpronevěře na našem ústředí

ilé sestry, milí bratři, synodní rada ČCE projednala situaci, vzniklou zpronevěrou finančních prostředků ve výši 10 milionů Kč v ústřední církevní kanceláři. Podezřelým je bývalý hlavní ekonom kanceláře V. P., několikrát trestaný za podvody, který do zaměstnaneckého poměru v naší církvi nastoupil patrně se záměrem pokračovat v podvodné činnosti. Stávající kontrolní systémy církve rutinního a zkušeného podvodníka neodhalily. Synodní rada prověřila ochranu finančních prostředků ústředí církve, opakovaně se v této věci radila s bankovními experty. Na základě těchto konzultací navrhla některé úpravy systému a vydala pokyny ke změnám ve způsobu přijímání nových pracovníků. Nyní má synodní rada za to, že nebezpečí podobné zpronevěry v ÚCK je sníženo na minimum. Dále přizvala externí auditní skupinu, která má nezávisle a objektivně popsat systém finančních toků, tak pomoci určit příčiny selhání kontroly v této oblasti a navrhnout opatření k nápravě. Členy této skupiny jsou nezávislí odborníci z oblasti bankovnictví, státní kontroly a státní správy. Auditní skupina svou činnost již zahájila. Zprávu auditní skupiny i zprávy o všech opatřeních synodní rada předloží nejbližšímu zasedání synodu. Odcizená částka pochází z konta, na kterém se shromažďují finanční prostředky především od zahraničních dárců, určené na investice a projekty plánované na r. 2009. Pro synodní radu je prioritou, aby závazky spojené s dary v tomto roce byly v plné šíři splněny. Zároveň synodní rada znovu potvrzuje, že odcizení prostředků neohrožuje provoz církve. V souvislosti se zpronevěrou zvažovali všichni členové synodní rady míru vlastní odpovědnosti a otázku setrvání ve svých funkcích. Po zvážení všech okolností (konání řádného zasedání synodu za tři měsíce a jeho příprava, potřeba přijímat okamžitá rozhodnutí v krizové situaci), rozhodla se synodní rada požádat synod při nejbližším řádném zasedání v květnu tohoto roku, aby na počátek jednání rozhodl, zda dosavadní synodní rada má setrvat ve funkcích až do skončení svého mandátu. Synodní rada také projednala rezignaci vedoucí tajemnice ÚCK Lydie Gallusové. Synodní rada rozumí této rezignaci jako přijetí části odpovědnosti sestry Gallusové za situaci, ve které došlo k podvodu podřízeného pracovníka V. P.S ohledem na možnou destabilizaci ÚCK, způsobenou jejím odchodem, s ohledem

na dosavadní práci sestry Gallusové i s ohledem na to, že sestra Gallusová v této záležitosti převzala metodický postup od svých předchůdců ve funkci a podmínky výběrového řízení na místo vedoucího ekonoma církve vyhlásila její předchůdkyně, rozhodla se synodní rada podanou rezignaci nepřijmout. Konečné rozhodnutí ponechává synodní rada synodu, jenž je podle řádů církve povinen o obsazení funkce vedoucí tajemnice rozhodnout v každém případě. Synodní rada sleduje postup vyšetřování a pátrání po nezvěstném bývalém pracovníkovi, s orgány činnými v trestním řízení spolupracuje. O dalším postupu bude sbory pravidelně informovat. Nakonec: synodní rada přijala v souvislosti s touto záležitostí množství dopisů, především od členů církve, ale i od přátel ze zahraničních sesterských církví. Převážná většina pisatelů vyjadřuje spolunesení břemene a připravenost přispět podle možnosti ke zvládnutí situace a k nápravě. Některé dopisy se vyjadřují kriticky ke způsobu řízení církve, v němž není samozřejmostí doprovázet bratrskou a sesterskou důvěru přísnou kontrolou a nekompromisními bezpečnostními opatřeními. Máme naději, že i pro tuto situaci je v Božích rukou připraveno východisko.



Synodní rada ČCE, Praha, úterý 3. února 2009

OZNÁMENÍ

Ústřední církevní kancelář ČCE přijme hlavní účetní, s ukončeným VŠ/SŠ vzděláním. účetní, s ukončeným SŠ vzděláním. požadujeme, min. 5 let praxe v oboru, znalost práce na PC (Word, Excel, Outlook), samostatnost, pečlivost, zodpovědnost, bezúhonnost. nástup na trvalý pracovní poměr co nejdříve. nabízíme, odpovídající platové ohodnocení, příjemné pracovní prostředí v centru Prahy možnost dalšího školení a jazykových kurzů, 5 týdnů dovolené, stravenky Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte na adresu Českobratrská církev evangelická, person. odd., Jungmannova 9, 110 00 Praha 1 nebo [email protected]. Bližší informace na tel.: 224 999 214, D. Doucková.

13

Důvěru nevzdávejme V TĚCHTO DNECH

Synodní senior Joel Ruml sděluje čerstvé reakce na případ zpronevěry

Ke zpronevěře peněz z celocírkevních prostředků jste vydali poměrně podrobné prohlášení, přesto by nás zajímal tvůj osobní názor. Rád bych na začátku zdůraznil, že vůbec nesnižuji hodnotu zcizených peněz. Celých 10 milionů je opravdu mnoho. Jde o peníze z ciziny, z větší části určené na různé projekty, a náš první úkol bude dát zahraničním dárcům najevo, že na co dali, to uděláme. To je naše priorita a cestou důkladné inventury a šetření prostředky k tomu najdeme. Moje další úvahy se však již netýkají peněz. Vlastně již desátý den chodím s tou ztrátou spát a ráno mi obrazně řečeno stojí u postele. Stále se musím ptát, co je na církvi nejvíce zneužitelné. Myslím, že je to prostor důvěry, který zde byl záměrně odhalen a zneužit. Nechci srovnávat rovnou s heparinovým vrahem, ale i tam šlo o podobnou důvěru. Ve zdravotnictví přece jeden druhému věří pro jeho práci, že je na něj spolehnutí, a do jisté míry jde o věci, které nejsou uchopitelné strukturou, systémem, ničím. My jsme v této důvěře – myslím, že většinově – v církvi žili. Najednou byla ošklivě zneužita, a to ne jen po stránce odborné, ale přímo vyznavačské, protože inkriminovaný pracovník chodil i na naše pobožnosti, zpíval a modlil se s námi – a v duši se nám šklebil, co jsme za hlupáky, protože nám svěřených 10 milionů už má doma. To mi připadá úplně zrůdné! Ale! Když o tom přemýšlím dál, nedovedu si představit, že bychom hodnotu nám v církvi nejvlastnější zaměnili za podezřívání a nedůvěru. V tom bych nemohl žít! Církev by pro mne hrozně ztratila, kdybychom se teď soustředili jen na administrativní opatření. Jistě jsou pro práci s penězi nezbytná, ale stejně tak i vědomí, že zde pracujeme s důvěrou. Tohoto vědomí se nesmíme vzdát, protože jinak bychom zlikvidovali společenství. Nemohu žít tam, kde si musí lidé a priori nevěřit, a nedovedu si představit, že bych se měl v tomto smyslu změnit. Druhá stránka věci mne též provází na každém kroku. Cestou do ciziny, v autě, doma se mi vybavují teologické a biblické souvislosti. Vždyť často kážeme: budete zneužívaní, budou vás obžalovávat, budete padat – a hned to vyvažuje naděje: ale nepadnete! Teď si říkám, vždyť jsem vlastně kázal o něčem, co jsem pořádně nezažil. Tváří v tvář církvi si to uvědomuji. Dostávám i velmi ošklivé a drsné e-maily, ale

14

nemám důvod se obhajovat a objektivizovat, vždyť součástí naší důvěry k lidem je důvěra vůči Bohu. Kdybych na jedné straně polevil, rozvrátím svou bytost. Mé úvahy nyní jinak souzní s řečmi, které bylo a lze slyšet na konventech i synodech: vždyť se bavíme v podstatě pořád jenom o řádech a penězích! Co když tato událost pro nás znamená varování: orientujete se špatně; vaše jistota je jinde! Opakuji, ztráta je obrovská, nezlehčuji ji; ale dostávám se již do stadia, kdy ke mně začíná promlouvat i toto zásadnější sdělení. Proto náš dopis končí vyznáním, že „máme naději, že je v Božích rukou připraveno východisko“. Jste synodní rada, která schytala jedno z nejtěžších období restrukturalizace celé společnosti. Zvolili jste zpočátku důsledně nedirektivní model, tebe jsem ale často slyšel si postesknout, že autorita v církvi schází, jako bys ji stále hledal. Jak o ní přemýšlíš dnes? Ve chvíli opravdového vnitřního narušení, jako když ti někdo nafackuje nebo tě ošidí, jsem vděčný za všechnu podporu. Je hezké číst e-maily, které sem přišly od lidí z církve. Jedna členka řekla budeme šetřit, druhá řekla uděláme sbírku, ano, v tomto světě se takové věci dějí. Pragmatické konstatování, máte peníze a spravujete velký majetek, který bude přitahovat všelijaké komáry. Nebo když slyším, lidičky, zažili jsme horší věci, přežijeme i tohle, věřím, že tyto spontánní reakce nenaordinovali faráři. Čas od času je ze mne velký pietista, tak zas nyní. Najednou si připomínám s jinou naléhavostí první otázku Heidelberského katechismu, „co jest tvým jediným potěšením...“. Ve chvílích znejistění se ptát, kdo je mou autoritou, není tak špatná pozice. Nemyslím vůči policii – kéž by ovšem našli něco na jeho účtech! – ale jak dnes můžeš chtít krytá záda i ze strany církve? Pak najednou přijde hlavní potěšení „nejsem sám svůj“ a to je mou autoritou, mým světýlkem, přenáší mne přes toto špatné období. Máš pocit, že bys býval sám potřeboval íc důvěry od svých podřízených? Společenství synodní rady je úžasně kompaktní a toho si hodně považuji. Co se týče kanceláře, tuším velké zneklidnění, protože on to hrál na všechny. Církev ho neznala, takže do jisté míry jsou na tom

všichni stejně. Spousta členů církve však v malém zažila něco podobného, přijdou montéři a zmizí tři sta tisíc, jde o atak na životní styl postavený na důvěře. Jestli myslíš důvěry ze strany farářů, také si nemohu stěžovat. Na farářském kurzu, který shodou okolností v onom týdnu probíhal, jsem cítil, že si váží naší otevřenosti. Chtěli jsme tam bezprostředně informovat. Slyšeli jsme i kritické pohledy na fungování ústředí, ale viděl jsem, že se snaží chápat naši těžkou pozici. Ve vzduchu létají slova o kontrolních mechanismech, máš už nyní nějaké teologické úvahy k této situaci? Lid Kristův je do jisté míry společenství všem odhalené i měřitelné. „Oni věří v Písmo,“ kdekdo si v něm přečte, v co máme věřit a jak nás bude hodnotit. Na tom můžeme těžko něco měnit, pokud chceme lidem Kristovým zůstat. Naše církevní řády a pravidla jsou

Co když tato událost pro nás znamená varování: orientujete se špatně; vaše jistota je jinde! ovlivněna faktem, že spoustu nových změn jsme vytvářeli v mezidobí, kdy jsme jen dobíhali život a okolní společnost. Řády a předpisy nikdy nejsou schopny nastavit takové podmínky, které přijdou, ale reagují na to, co se objevilo. I kriminalisté nám potvrdili, že když takoví zločinci nastoupí do firmy s  takovým cílem, tak ji stejně jednou okradou. To nemá být omluva, jen konfrontace s realitou. Doufáme, že včera při našem zasedání dohodnutá opatření i analýzy, které se připravují pro synod, eliminují podobná nebezpečí, ale jisti si nikdy být nemůžeme. Nakonec v této časnosti si nemáme být jisti ničím. Možná čelíme zvláštnímu druhu zkoušky, kterou má celá církev projít. Jestli zůstane jenom na přístupu, vy jste tam zbyteční, tohle děláte vždycky špatně, budeme si všecko řídit sami, pak nejspíš dojde k otřesení celé podstaty společného vědomí naší církve. ČCE je právě v rámci České republiky zajímavá tím, že je v ní provázaná zbožnost, zkušenosti, víra lidí od Slezska přes Horácko, Prahu až po západní Čechy a společně chce tato různost společnosti něco přinášet. Myslím, že nadcházející synod přinese návrhy změn struktury a nejspíš nás čekají změny řádu, abychom byli chráněnější, ale důvěru nevzdávejme. Je podle tebe velikost našeho ústředí optimální? Nemyslím si, že naše ústřední kancelář se má zvětšovat, stejně jako jiné naše články řízení, spíš je třeba povzbudit vědomí, že ústředí chce sloužit církvi a chce být její součástí. Nechce být vydělováno

a nahlíženo někdy málem jako parta darmožroutů, ale koordinovat soužití církve. Pochopitelně, že jsou chyby a existují velká zanedbání, to nechci bagatelizovat. Ovšem výzvy do sborů, že potřebujeme personální pomoc do toho či onoho oddělení, jen málo nesou ovoce. Všelijaké náznaky ze strany sborů či ironizace, o nichž se dozvím, ústředí demotivují a soudržnost ohrožují. Představy typu, my si naše platy zařídíme sami, my nikoho nepotřebujeme, nedoceňují fakt, že naše sbory do velké míry samostatné jsou, ale v rámci presbyterně synodního zřízení, kdy zkrátka chceme některé věci delegovat ke společnému konání, promýšlení a hledání. Věříme, že taková delegace se obrátí ve společné dobro. Toto zřízení je sice nejsložitějším zřízením, co vůbec je, ale zřízení cenným právě pro jednotlivce ve společenství a pro společenství podporující důstojnost jednotlivce. 4. února se ptal jam SLOVO REDAKCE Jsme si vědomi rozsahu celocírkevní debaty k této mimořádné události a sbíráme postupně nejrůznější ohlasy. Jsme připraveni je v souhrnnější podobě reflektovat v příštím čísle. Redakční rada též rozhodla, že téma dalšího, březnového čísla, bude samostatně věnováno otázkám restrukturalizace církve, odpovídající novým výzvám složitého dneška. Zároveň intenzivně připravujeme spuštění nového internetového informačního portálu, na němž chceme otevřít zásadnější teologické i eklesiologické otázky spojené nejen s touto aktuálně naléhavou kauzou. Věříme, že nikdy není pozdě otevřít nové kolo společného rozhovoru a vzájemného sdílení. -red

OZNÁMENÍ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na úterý 10. března do přízemí kláštera Emauzy na odloženou besedu s doc. RNDr. Martinem Branišem, CSc. z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty UK na téma Znečistěné prostředí. Začátek je v 17.30, předpokládaný konec do 19.30.

OPRAVA ad čb 17 V úvodu příspěvku Vlastimila Slámy k 90. výročí církve byl omylem uveden rok Tolerančního patentu Josefa II. 1791, správně měl být 1781.

15

AKTUÁLNĚ

Církev okradená

Personální nouze ústředí je nouzí nás všech

K

riminalisty by na adrese Jungmannova 9 nikdo nečekal, leda tak kvůli vyšetřování běžného vloupání rozbitým oknem, kdy zmizí pár počítačů. Situace jako v detektivce se však tentokrát v úterý 25. ledna týkala útoku zevnitř. Jen v nejtemnějším snu by někoho napadlo, že nás napálí vlastní zaměstnanec zodpovědný za centrální tok peněz a zcela podle běžného scénáře si někam ulije z církevních kont pro sebe. A zmizí neznámo kam. Usměvavý, přičinlivý, úslužný puntičkář. Kdo by to do něj řekl. Vždyť se nám zdálo, že právě takového člověka potřebujeme. A v tom všem nadšení pro změnu jsme přehlédli, že už v kriminálním podnikání nebyl začátečník. Čteme tedy vyjádření synodní rady, čekáme na další vývoj vyšetřování, na další pokyny, na možné osobní důsledky vyvozené z tohoto personálního omylu. Šlo mu předejít? Ti, kdo viníkovi stáli nejblíže, mohou nyní přehodnocovat svá tušení, litovat své malé duchapřítomnosti. Kdyby, kdyby. Možná ale každý po svém dojdou k vnitřnímu, sotva sdělitelnému poznání, že pro zdravý personální instinkt je zapotřebí především ovzduší vzájemné důvěry. Vždyť na čem jiném stojí naše víra? Potom se ovšem z jedné navýsost nepříjemné lapálie stává otázka nás všech. Jsme si v poslední době kapitalistické schopni takovou prozíravou a očistnou důvěru v církvi opravdu plně poskytovat? Odshora dolů a odzdola nahoru? Ruku na srdce, jak to dělají katolíci, když vyznávají mea culpa, odpovězme si každý sám za sebe. Spíš ještě dožívá pojetí „my a oni“. My tady u nás v našich NÁZOR

Tato zkušenost církvi prospěje

Jaké důsledky by měla vyvodit církev v případu zpronevěry10 000 000 Kč? Bezprostředně metodiku pro přijímání nových pracovníků a pro kontrolu stávajících. Dlouhodobě nacházet pevnou stezku mezi podezřívavostí a naivitou. Důvěřivost církvi sluší. Myslíte, že by psychologicky pomohla rezignace odpovědných osob? Úplně nerozumím, nebo asi neumím rozumět. Ve většině kauz jde o krátkodobé populistické řešení (lvi řvou, tak ať žerou a jsou zticha), které v dlouhodobé perspektivě nemusí vůbec prospět (až příště budou řvát, sežerou tebe, to je jediné, co se z toho naučíme): ví-li někdo, jak situace vznikla, rozumí jí

16

chatrných sborech a oni tam v Praze. Což může platit i obráceně. Pak se není co divit, že jsme již dávno rezignovali na elementární prestiž každé ideově zaměřené instituce, jež se snaží mít na klíčových postech prostě své lidi. Na řadě jsou neodbytné otázky, které bychom neměli v této chvíli společné zkoušky přeslechnout: Čím to je, že jsme církví elitních a spolehlivých profesionálů v nejrůznějších oblastech, ale dělat kariéru jako hlavní ekonom ústřední kanceláře mezi ně nepatří? Je to otázka peněz? Proč potom nejsme ochotni na takového odborníka společně dost sesbírat? Netrpíme nakonec spolu s celým svým národem obyčejnou závistí? A pokud o dostatečně silné a rozvinuté ústředí nestojíme, máme domyšleno, kam chceme směřovat? Nedožívá v nás nakonec ještě špatně pochopená strategie postbarthiánských budovatelů sborů, kteří ale paradoxně nemuseli ústřední úřad příliš řešit, protože na něj dohlížel socialistický režim? Tušíme vůbec, že pojem presbyterní, jímž se rádi zaklínáme, znamená také hierarchii presbyterní autority a ne jen autonomii jednoho staršovstva? Souhrnem: Jak se to vůbec mohlo stát, že již delší dobu nemáme vrchního účetního přirozeně vzešlého z ověřené sborové práce s financemi? Zcela v duchu evangelijního slova: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým!? Teď je čas se nad touto otázkou hluboce zamyslet a společně prosit, aby se někomu proměnila v osobní povolání.  Jan Mamula

a je čestný, je pravděpodobně on nejlépe tím, kdo je schopen určit, jak by se měla zjednat náprava, a ve spolupráci s druhými dospět k dlouhodobým ziskům – k poučení a připravenosti na příště. Dobré je se omluvit (a domluvit, jak dál). Téměř každá krize může přinést katarzi. Máte jako psycholožka nějaký univerzální nápad, který by se dal aplikovat na naši situaci? Ten univerzální nápad je právě to, co píšete: můžeme se vsadit, že tato zkušenost církvi prospěje, pokud se její společné promýšlení nezlikviduje obětovanými „viníky“ a jinými líbivými řešeními s krátkodobým účinkem. 

Psycholožky Bohumily Baštecké se ptal -pes-

JUBILEUM

L

Miroslav Rozbořil osmdesátníkem

etos 8. února se dožil náš dlouholetý farář ČCE v Boskovicích Miroslav Rozbořil 80 roků. Narozen v Brně v rodině bankovního úředníka, po válce studoval bohosloví. Roku 1952-53 byl vikářem v Praze na Žižkově u faráře Čapka. Po tříměsíční vojenské službě byl propuštěn ze zdravotních důvodů a již 2. 1. 1954 nastoupil jako farář do Kostelce nad Orlicí. Rok nato se oženil a s manželkou Martou měli pět dětí. Zde působil až do roku 1969. Od 1. 5. 1969 nastoupil jako farář v Boskovicích, kde sloužil až do roku 1994. Mezitím také byl dvě období seniorem Brněnského seniorátu. Od 1. 4. 1994 se stává oficiálně starobním penzistou, ale současně přijímá částečný úvazek na synodní radě, kde je využito jeho fenomenálních jazykových znalostí (němčina, angličtina, francouzština, v padesáti letech se začal učit španělštinu, kterou použil při studijních cestách po Latinské Americe a předloni uplatnil jako překladatel při návštěvě Mexika). V roce 1996 prodělává operaci srdce a již po půl roce nastupuje od 15. 3. 1997 jako farář do České Třebové po náhle zesnulém faráři Dobrkovském, kde působí do 31. 8.1997. A hned nato nastupuje do uprázdněných Boskovic na další tři roky. Po půlroční přestávce působí na zkrácený úvazek jako farář ve Vanovicích až do 31. 7. 2003. Dnes je tedy již bez trvalého farářského úvazku, ale vykonává příležitostné služby ve sborech nejenom v našem seniorátu. Kromě farářských a  seniorských povinností organizoval různá setkání a partnerství křestanské mládeže z NDR s mládeží našeho regionu, po změně politické situace je organizátorem mezinárodních setkávání pod názvem „Boskovice“. Za tuto dobu při boskovickém setkávání spolupracovala řada farářů z Bavorska, Rakouska, Slovenska, Polska. Bratr farář Rozbořil stál u zrodu našeho partnerství se sborem v Saalu nad Dunajem, které trvá dosud. Mohli bychom vyjmenovat ještě mnohé, s čím bratr farář sboru pomáhá – vede malý pěvecký kroužek, pro který zhotovuje i překládá notový materiál, často doprovází hrou na varhany bohoslužby. Jsme vděčni za jeho dlouholetou službu sboru v Boskovicích a vyprošujeme mu Boží ochranu pro dny příští. Náš sbor si připomíná 15. února 40 let od jeho prvního kázání v Boskovicích, kdy bude bratr farář Rozbořil opět kázat.  J. Kostelecký

GLOSA

Podvodníci Bernard a Vladimír

Svět sice není plný podvodníků a tunelářů, nicméně je jich kolem nás dost na to, abychom na ně dříve nebo později narazili. Někdo narazí na Bernarda, někdo narazí na Vladimíra… Devadesát let, během kterých církev nepoznala žádný tunel, nás zbavilo ostražitosti. Byli jsme sprostní jako holubice, nikoliv opatrní jako hadové. Ztratili jsme imunitu, domnívali jsme se, že útok může přijít zvenčí, v noci, nikoliv zevnitř, ve dne. Zavírali jsme dveře a mříže, peníze chránili v sejfu a na bezpečných bankovních kontech, ovšem nikomu na mysl nepřišlo, že máme na nádvoří trojského koně. Ztráta 10 milionů je tvrdá lekce. Počáteční lítost a solidarita s ústředím církve se může snadno zvrátit v rozhněvané hledání viníka. Kdo za to může? Kdo nese odpovědnost? Jak je možné, že selhaly kontrolní mechanismy? První odpověď může znít alibisticky a provokativně: odpovědnost nepadá na lidi, nýbrž na zavedený systém. Ten byl zastaralý a umožnil kozlovi stát se zahradníkem. Nikdo po celou dobu existence církve nepředpokládal, že by se do funkce hlavního ekonoma dostal kozel. Počítalo se jen s ovcemi. Druhá odpověď může znít fatalisticky: I kdyby se církev lépe chránila, podvodníkovi by to v podvodu nezabránilo. Byl-li by vyžádán výpis z rejstříku trestů, opatřil by si falzifikát. Byla-li by žádána kontrasignace, i takový podpis by zvládnul zfalšovat. Vladimír Prokop by ve své funkci dříve či později ve větší či menší ve svém úmyslu „uspěl“. Dovolím si ještě připomenout výše uvedeného Bernarda. Bernard Madoff, ikona amerického investičního byznysu, bývalý šéf NASDAQ, se dopustil největšího podvodu v celého historii světa. Zpronevěřil finanční prostředky v řádu 50 miliard amerických dolarů (což je zhruba celoroční HDP České republiky). Mezi oběťmi jeho podvodu se ocitly významné instituce i jednotlivci. Prestižní Royal Bank of Scotland hlásí ztrátu 580 milionů dolarů. Dalšími postiženými jsou například Liliane Bettencourt, nejbohatší žena světa, Steven Spielberg, slavný režisér a například i nadační fond Elieho Wiesela, který měl u Madoffa uložena veškerá svá aktiva (cca 15 milionů dolarů). Bernardovi nalítla nejbohatší žena světa, oskarový režisér, nositel Nobelovy ceny. Vladimírovi nalítla synodní rada… Ježíš měl svého Jidáše, Wiesel svého Madoffa, my svého Prokopa. Ne, není čas házet kameny, to bychom se všichni navzájem ukamenovali, je čas hledat ztracenou vlčí opatrnost, ale neobětovat přitom holubičí sprostnost! -pes-

17

GLOSA

Soukromý generační hrdina

Byla to úžasná doba, a pak jsme se probrali z iluze, vyjádřil se v loňském roce při příležitosti kulatého jubilea mnohý z generace roku 1968. Mé generaci vyfoukly předchozí generace všechny velké revolty: nalevo i napravo, politické i apolitické. Bez velkého společného nepřítele nevznikl ani nějaký jednotící pocit. Zbývalo jen přejmout hodnoty, již jednou tu či tam vyzdvižené. Buď okatě; třeba protestovat proti válce a dobře se při tom bavit, jako kdysi. Jenže když s vámi revoltuje velká část zasloužilých evropských státníků (jako v případě Iráku), je trochu křeč si připadat jako mladý rebel. Těžko však zpochybnit oprávněnost věci jen proto, že tu už byla. Lze se však pokusit o částečnou revizi. Lidí svého věku s tímto přístupem jsem nakonec poznal hodně. Třeba v sociální oblasti; mnozí se zápalem pracují s Romy a přitom nemají potřebu nosit šátek na hlavě a bydlet v maringotce. Romantické začátky zapáleného boje proti předsudkům už za ně odžil někdo jiný, přišli k rozdělanému dílu. „Udělal bych to trochu jinak“ není věta rebela, ale věta někoho, kdo jde do práce. Přesto mám svého generačního hrdinu, i když znám asi jen tři vrstevníky, kteří by řekli totéž, George Bushe. Můj politický sen se také začal plnit chvilku po tom, co se začal zdát. Co mne v idealistickém mládí dusilo, by se dalo vyjádřit slovy Jeremiášovými: „Pokoj, pokoj, ale žádný pokoj není.“ Diktátorům se posílaly smělé protestní nóty, za bídu ve třetím světě jsme si všichni sypali popel na hlavu, ale to bylo všechno. Tričko s Georgem Bushem si neobléknu, to patří do jiné doby. S mým osobním generačním pocitem souzní ta směs cynismu a idealismu: Mír je dobrý; ale přeci jen bychom mohli zkusit změnit režim ve dvou zemích, kde to jde. Jednu nemá nikdo rád a zároveň nemá atomovku, druhá ji možná má (neměla), ale zas je tam ropa. Načala se práce na léta (umírají při tom lidé!). V Afghánistánu ale někde děvčata začala chodit do školy a v Iráku můžete alespoň beztrestně po prezidentovi hodit botou, přičemž dřív by vám za pouhý politický vtip vyřízli jazyk. Jen tak mimochodem prosadil Bush retrovirální léčbu AIDS za americké peníze pro 1,5 milionu lidí v rozvojových zemích (30ti násobek předchozích let) a doma postavil či rozšířil 1300 chudinských nemocnic. Všude je práce na léta, zdaleka ne pro jednu revoluční generaci, natož pro jednoho prezidenta. První afroamerický prezident sám i jeho vzrušená inaugurace sice vracejí vzpomínky kamsi do 60. let. Bližší pohled však dává naději, že i on bude spíše revidovat. Bůh mu pomáhej.  top

18

OTÁZKA MĚSÍCE

Byla reakce Izraele v Gaze přiměřená?

Teror nelze tolerovat Nechci být cynický, ale v  každé válce dochází k  nepřiměřenému násilí, k  eskalaci konfliktu. Hamás dokázal raketovým ostřelováním Izrael k takové reakci vyprovokovat. Pokud jde o počty obětí, při dopravních nehodách v Izraeli umírá více lidí, než zabily rakety Hamásu a sebevražední teroristé dohromady. Moderní demokratická společnost není ochotna tolerovat permanentní teroristické ohrožení, třebas jsou způsobené škody relativně malé. Jen si to představme, každou chvíli siréna, poplach, úprk do krytu, obavy o vaše blízké. Není divu, že vojenská operace měla v Izraeli velkou podporu. Otázkou je, co se stane po skončení vojenské operace. Pokud by se Hamás za čas vrátil ba dokonce posílil, vyšlo by všechno užití síly nazmar.  Jiří Schneider

Vstřícný krok dělá vítěz Trestná výprava do Gazy byla z krátkodobého hlediska taktickým úspěchem izraelské armády. Avšak vykoupeným válečnou hrůzou, kdy byly zabíjeny ženy a děti, bombardovány škola, univerzita a budova OSN, a v rozporu se ženevskými konvencemi byl téměř jistě používán bílý fosfor. Od začátku druhé intifády se počet obětí na palestinské a izraelské straně zhruba ustálil na poměru 10:1. Útokem na Gazu se tento poměr kvalitativně změnil na 100:1. To je mnohem horší než starozákonní oko za oko, zub za zub. Navíc se obávám, že z dlouhodobého hlediska se izraelská vláda dopustila strategické chyby vyhánění čerta ďáblem. Když před pár lety Izrael v Gaze soustavným nátlakem oslabil zkorumpovaný a nesympatický Fatah, nastoupil na jeho místo teroristický Hamas. Kdo přijde nyní, když v Gaze operuje i řada horších organizací, než je Hamas? Silová řešení jsou nejen krutá, ale mají i své meze účinnosti. Možná, že nejen ve Spojených státech, ale i v Izraeli je čas zralý na změnu. Takovou, jež vposledu povede cestou jednání ke dvěma prosperujícím státům, které dokážou žít vedle sebe odděleny mezinárodně uznávanou hranicí. První krok dělá vítěz, a tím je Izrael, který musí ukončit okupaci palestinských území.

 

Převzato (kráceno) z Respektu 26. 1. 2009 Pavel Jungwirth

PTÁME SE

Ondřeje Stehlíka na atmosféru ve Spojených státech

Jak se ve sboru v Binghamptonu, kde pracuješ, projevuje mezi lidmi krize, o níž se dnes mluví po celém světě, jsou to zprávy přehnané nebo reálné? Hospodářská krize tu rozhodně je. Mezi členy mého sboru se to projevuje především tím, že mnozí přišli o značnou část úspor, které měli v investičních fondech. Podobně tomu je i s naším sborem, když se akciové, ale i dluhopisové trhy propadly o desítky procent, tak se to na důchodech atd. atd. projeví. Myslíš si, že Amerika dokáže na tomto poli řekněme šetření a zpětného hledání zodpovědnosti být stále vzorem, nebo může naopak sama „padnout“? Na to je obtížné odpovědět, osobně si myslím, že Američani jsou celkem vynalézaví lidé. A když na to přijde, tak se dovedou se situací popasovat. Problémem je tu ale velká setrvačnost tak velkého soustátí. Možná si vzpomínáš na devadesátý léta, jak se za prvního „Klouze“ (premiéra) konaly různé „balíčky“ a utahování opasků atd. – tehdy se deficity obchodní bilance a státního rozpočtu projevily v řádu měsíců – v Americe takovéto věci trvají v řádech let. Uvidíme, co se z toho vyklube. Co je ale hlavní, zásadně se mění atmosféra ve společnosti. Mnozí přemýšliví lidé teď jen doufají, že s odchodem „Bushouna“ také skončila jedna éra Ameriky – nedávno jsem slyšel obrat „Era of American Un-reason“. Snad už je za námi tenhle sveřepý konzervativní náboženský ideologismus a ostentativní primitivismus. Snad už je za námi doba, kdy se myšlenky nahrazovaly frází, zvídavost tupým dogmatismem, argumenty ranami pěstí, a křesťanství bylo znetvořeno mocichtivými aroganty k nepoznání. A názory presbyteriánů na Gazu? Ano, ještě jedna věc mým sborem pořádně hýbala v posledních týdnech – bezohledná agrese v pásmu Gaza. Děti zabité jasnými průstřely hrudníku a hlavy, útoky na mezinarodní humanitární mise, nepoměr sil a nepoměr obětí! Celé čtvrti srovnané se zemí. Co to vypovídá o mravním stavu izraelské vlády – zavřít přes milion lidí do jednoho velkého koncentračního tábora, znemožnit jim útěk po souši i po moři a pak je začít masakrovat jednou z nejefektivnějších armád světa bezmála ze všech stran a ještě se schovávat za to, že se ti ponižovaní a decimovaní lidé občas pokusí o odpor jedině dostupnými a výrazně podřadnějšími

zbraněmi. Tahle situace tu i mnoha bývalým obhájcům Izraele otevřela oči. Hýbe tvým sborem v Binghamptonu ještě něco jiného? Jako sbor jsme se v létě účastnili kampaně No2Torture – to byla ohromná skvrna na svědomí a pověsti – a snažili jsme se v tom dělat, co jsme mohli. Naštěstí už o tom můžeme mluvit v minulém čase, zrovna dneska prezident podepsal instruktivu, jíž anuloval Bushův souhlas s mučením zajatců a věznů. Nadále intenzivně spolupracujeme na místní soupkitchen – vývařovně pro bezdomovce a nemajetné. Sbíráme trvanlivé potraviny do potravinové banky atd. atd. Manželka jak to jen jde bezplatně pracuje na freeclinic – bezplatná ambulance pro lidi bez zdravotního pojištění (to je další velký finanční a sociální problém). Ve sboru jsme museli snížit úvazek zaměstnancům, to bylo dost bolestné, i s ohledem k nim, ale všichni se učíme šetřit. Uvažujeme o spojení se sousedními dvěma sbory – abychom ušetřili a také vyzkoušeli něco nového, co by mohlo změnit místní dynamiku a naše působení ve společnosti. Z těch nejaktuálnějších věcí – chystáme se teď ve sboru slavit 200 let od narození Charlese Darwina, je to dobrý způsob, jak širší veřejnosti ukázat, že ne všichni křesťané jsou tmáři a víra a teologie není totožná s ideologickým fundamentalismem. Lidé ve společnosti si toho všimají, sbor si vytváří pověst místa, kde vzkvétá přemýšlivá víra.



S  farářem Ondřejem Stehlíkem, t.č. v USA, chatoval jam

VÝZVA

Petice k zachování azylového domu

SR ČCE se připojuje k petici http://zpravodajstvi. ecn.cz/petice/spolcest/ na podporu občanského sdružení Společnou cestou. Svým podpisem podporuje zachování azylového domu a Občanské poradny JM  o. s. Společnou cestou. Rada a Zastupitelstvo MČ Prahy 11 rozhodly 5. 11. 2008 o výpovědi z nájmu prostor, kde o. s. Společnou cestou provozuje od roku 1997 Občanské poradenské centrum JM (azylový dům pro matky a rodiny s dětmi, Občanskou poradnu JM a sociálně aktivizační služby). Azylový dům v Praze 11, úzce spolupracující s evangelickým českobratrským sborem na Jižním Městě, dostal od Rady MČ Praha 11 výpověď, která likviduje jeho službu a je i těžkou ranou koncepci tamějšího sborového života. SR ČCE chce vstoupit do jednání s kompetentními orgány. (ib)

19

KOMENTÁŘ

Spousta věcí zadarmo O krizi bez nářků

I

 když si nemůžeme dovolit mluvit jako biblický Josef s Bohem zaštítěnou jistotou, obraz sedmi tučných a sedmi hubených let má v současné době co říci. Ale co? To je právě otázka. Vize sedmi tučných a sedmi hubených krav či klasů vyvolává u faraona jen zmatek a úzkost. Přínos je až v Josefově postoji k té vizi a následném návrhu řešení. Řešení však bylo navrženo ještě před tím, než nastala léta tučná. A my jsme právě v prostředku, s hubenou vizí před sebou. Na řešení je tedy pozdě. Ale Josefův nosný postoj zůstává nadčasový. „Slovo od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná.“ Josef dvakrát přišel o svobodu: Svobodným rozhodnutím svých bratří a svobodným rozhodnutím Potífarovy ženy. Na své cestě za svobodou se musel naučit přijímat často neblahé důsledky svobody druhých. Respektuje tedy nyní plně svobodné Boží rozhodnutí bez jakýchkoliv námitek. Bůh dá za sedm let půdě svobodu k odpočinku. Svoboda je vždy zisk i ztráta. Hubená léta, která nyní možná přijdou, mají stejného původce jako ta tučná za námi: Svobodu hledat nové cesty, jak zhodnotit peníze. Před pár lety dostalo mnoho lidí neotřelý nápad vložit peníze do něčeho, co tu dříve nebylo: Do internetu. Většinou to byly peníze, které jim v dobré víře svěřil někdo jiný. Někomu se vrátily i s úrokem, někdo prodělal: Internet zůstal. Jiný zcela nový druh pod-

KOMENTÁŘ

D

Doba tučných zisků nás paradoxně naučila dělat věci zadarmo. Počínali jsme si v předchozích letech jako Josef v  době hojnosti? Ano! Vždyť z  nadbytku času a energie vznikla spousta věcí: Třeba internetová encyklopedie s miliony přispěvatelů; běžně dáváme na dobročinnost, třídíme odpad atd. Doba tučných zisků nás naučila dělat věci zadarmo. S tím vším, co je zadarmo, můžeme projít hubenými léty. Tedy pokud je přijmeme v pokoře jako důsledek svobody lidské a Boží. Nemáme špatná východiska. Číhá na nás jediné pokušení: Přijmout ta hubená léta jako zadostiučinění, že jsme z těch tučných let nedostali dost. Josef právě vyšlý z temného vězení v sobě tuto zášť neměl.  Tomáš Pavelka

Zapomenuté výročí Ke čtyřem konfesím se hlásíme až od r. 1947

evadesáté výročí vzniku ČCE jsme oslavili zdařile, pronesli mnoho pěkných řečí a jednu drobnou nepřesnost, kterou bych rád uvedl na pravou míru. Sestra Lydie Mamulová ve svém příspěvku (ČB 17–18/2008) uvádí: „Specifická atmosféra ČCE, která přitahuje, ale i odpuzuje, je postavena na čtyřech vyznáních (Augsburské vyznání, Helvetské vyznání, České vyznání a Bratrské vyznání). Ta stála u zrodu naší církve v roce 1918 a jsou dodnes zdrojem inspirace i rozepří. Nejsme církví konfese, ale církví Bible, říká děkan evangelické teologické fakulty Martin Prudký.“ Mýlit se je lidské, ale přece jen bych považoval za nespravedlivé pominout úsilí

20

nikání byly ekologické technologie. Výnos zase jak pro koho, ekologické technologie však zůstaly uznávaným odvětvím. Na metody byznysu najely tak trochu i dobročinné organizace, je v tom i jistá ztráta, ale dnes jsou neodmyslitelnou součástí života. Další z takových nápadů byl: Proč nedat více kreditu zatím opomíjeným chudším vrstvám: Třeba se ukáže, že ty úvěry dokážou splatit. Ovšem to vůbec nevyšlo a krize je tedy zřejmě tu. Čím více svobody, tím větší šance šeredného omylu.

celé jedné generace, abychom církví čtyř vyznání skutečně byli. Tehdejším programem sjednocovacího hnutí se stala slova budoucího synodního seniora Josefa Součka v projevu k 500. výročí upálení M. Jana Husa v roce 1915: „Naším reformátorem není ani Luther ani Kalvín, ale Hus. A tak jsme my husité, třebaže vlivem okolností máme jméno jiné.“ V duchu těchto slov se výbor pro sjednocení evangelických církví rozhodl 5. 11. 1918 vyloučit z vyznání církve konfese cizího původu a přidržet se pouze domácích. Toto stanovisko potvrdil i generální sněm, a ČCE se v roce 1918 stala církví dvou konfesí: české a bratrské.

Již velice brzo po roce 1918 se ozvali někteří bohoslovci, nejvýrazněji J. L. Hromádka a J. B. Souček, kteří upozorňovali na mělkost sjednocovací pozice a odsunutí teologické reflexe církve hluboko do pozadí. Já osobně se neustále vracím k drobné brožuře J. B. Součka z roku 1935 „K zákonu a svědectví“, která dává nahlédnout do této diskuse. Díky působení řady vynikajících představitelů tehdejší Husovy bohoslovecké fakulty neztratila ČCE kontakt se světovým protestantismem a neuvízla na pozici národní církve, která by teologicky zapadla dříve či později do písku. Byl to únavný a nevděčný boj proti převládajícímu českobratrskému názoru a označení „kalvín“ se stalo často nadávkou. Po 2. světové válce rozhodl o přičlenění augsburské a helvetské konfese ke konfesím dosavadním na svém 2. zasedání 9. synod ČCE. Stalo se tak usnesením ze dne 17. 1. 1947 tohoto znění: „Evangelická církev (českobratrská), kořeníc v české reformaci husitské a bratrské, stojí i při vědomí své svébytnosti společně s ostatními církvemi evangelickými

Skutečně jsme církví Bible. na společných zásadách světové reformace, jak byly shodně vyjádřeny jejími klasickými projevy, zejména Augsburskou a Helvetskou konfesí.“ Aby předešel jitření starých sporů, připojil synod vysvětlující poznámku: „Těmito usneseními se neporušují duch a zásady ČCE z r. 1918.“ Péčí Komenského evangelické bohoslovecké fakulty vyšlo poté souhrnné vydání všech čtyřech konfesí v roce 1951. Rád bych připomněl tímto článkem opomenuté výročí rozhodnutí 9. synodu, bez kterého by nabyla ČCE podstatně odlišné tvářnosti, než je tomu dnes. Zároveň prosím všechny, kteří se pro zdůvodňování svých přesvědčení autority konfesí dovolávají, aby si přečetli zmíněné usnesení pozorně. Zdůrazňuje totiž společné zásady světové reformace, nikoli ojedinělé zvláštnosti konfesí. Naproti tomu je velikým problémem, když si někdo vezme osobitý důraz jedné jediné konfese a argumentuje, že má právo prosadit tento názor proti mínění sboru, protože přece nad staršovstvem sboru stojí čtyři konfese. Tato argumentace by byla v přímém rozporu s dovětkem 9. synodu: „Těmito usneseními se neporušují duch a zásady ČCE z r. 1918.“ Jinými slovy: těžko lze zdůvodnit konfesemi přetváření ČCE jak ve výrazně reformovaný, tak ve výrazně luterský typ. Velice souhlasím se závěrem úvodního citátu: skutečně jsme v našem specifickém pojetí církví Bible a nikoli konfesí. Ty mají jen podpůrnou roli historického ukotvení církve. Miloš Hübner

CÍRKEVNÍ ROK Třicet let krásy a síly Zsinalý a  zohavený, nám vždy milý buď a  ctěný. Vrcholná Ježíšova hodina na kříži tlačí již od počátku křesťanství k zálibě v ošklivosti a odříkání. Taková je mnohdy skutečnost a ještě častěji takto vnímá křesťanství jeho okolí. Na tento jistě neuspokojivý stav reaguje progresivnější křesťanství důrazem na radostné prožívání světlejších stránek života, na uzdravení a dobré konce. Tu se zas, aniž by to bylo přímo záměrem, příliš nechytají ti, kteří i přes veškerou snahu mnoho důvodů k radosti nemají. A nepodsouvejme tu optimistickému křesťanství, že se raději dívá stranou; jen nemá uspokojivou odpověď. Tváří v tvář „sivému Galilejskému“ máme tak nakonec všichni trochu sklon zdůrazňovat své slabosti a trápení nebo alespoň svou těžkou dobu. Tím jsme mu podobni, a to by se mu tedy mohlo líbit. Kolem Vánoc a Zjevení Páně jsme si mohli povšimnout chabých zmínek o devadesáti procentech Ježíšova života, o třiceti letech mezi jeho narozením a veřejným vystoupením. Ty se shrnují: Prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Ježíši je tedy známa nejen lidská slabost, ale i vrcholná lidská síla a krása. Prospíval na duchu: byl tedy asi chytrý a vtipný. Prospíval na těle: Tedy byl asi silný a krásný. Pro to vše byl milý nejen lidem, ale i Bohu. Ovšem těchto třicet let krásy, zdraví a společenského úspěchu se přejde ve dvou zmínkách. Je to fakt nepříliš zajímavý. Ale přesto musí předznamenat čtení Ježíšova příběhu. Že se Kristus pro nás stává „zsinalým a zohaveným“ není cíl, ale prostředek. Když jde ke slabým a nemocným, nejde tam, kde chtěl vždycky být, ale kam pro nás jít musí. Stejné by mělo být i naše východisko. Vyzdvihovaná chudoba, prostota a pochybnosti nejsou samy o sobě žádné hodnoty. To nejsou východiska. Přeje-li tomu zrovna čas či podmínky, neměli by se naše sbory stavět chudší, než jsou. Neměli bychom se vyhýbat složitějším otázkám z ohledu na srozumitelnost. Neměli bychom se stále shazovat. Ale potom nesmíme ani na chvíli zaváhat sklonit se k chudému, sdílet společnost s nemocným, trpělivě vysvětlovat prostému, kompromitovat se s tím, kdo je v opovržení, i když my sami nic z toho nejsme. To nás může dovést až na dno, jako Krista. A můžeme ovšem někteří už opravdu na dně být. Teprve pak si však můžeme říci: Teď jsem došel, kam on. Ale on i odsud povstal. A já povstanu s ním, z jeho milosti. Stejně tak naše víra by si neměla libovat v ošklivosti, jalovosti, slabosti a nemoci. Zároveň by ale měla mít odvahu říci v pravý čas: Toto je opravdu konec, tragédie a beznaděj. Jen ty už můžeš dál, Pane Ježíši top

21

Kdo bude jako dítě

TÉMA

Další povinnost, nebo ulehčení?

Jan Trusina



D

obré téma právě pro nás. Jsme součástí společnosti, která si zakládá na tom, že je dospělá. Víme, co a jak. Co potřebuji, to si koupím nebo jinak obstarám. Na žádnou pomoc nečekám, a na Pána Boha už vůbec ne. Jsme dospělí, stojíme na vlastních nohou a jsme na to hrdí. – A teď tady Ježíš přijde s tím, že je potřeba být jako dítě. Žádná dospělácká nezávislost, ale být jako dítě, které soběstačné není! To že je dobrá cesta! To že je v jeho očích skutečně hodnotné. Takové že je měřítko v Božím království. A k tomu že je nezbytné se pokořit. Pokořit se a být jako dítě. To neznamená jenom uznat nad sebou něčí autoritu, ale pochopit a přijmout, že nejsem ten hlavní a že se nemusí všecko točit kolem mne. A že cílem života není ukázat, jak všechno zvládnu a že nejsem jen tak někdo. Pokořit se znamená začít jinak myslet, vzít to z jiného konce; něco odložit, něčeho se zbavit, něco začít dělat jinak. A také něco nově nebo znovu objevit. Co například?

věnovali čas a vzpomněli si na mne ve své modlitbě. Nedopadá už sem světlo Božího království? A není v tom i zřetelný odlesk Boží lásky k člověku? S tím souvisí umění přijímat pomoc a službu druhých. Na jedné straně to člověku trochu vadí, být takhle opečováván. Přece se o sebe umím postarat sám! Ale není právě v tom něco z pokory, o které Ježíš mluví, aby člověk sice vděčně, ale přitom bez rozpaků, přijal pomoc druhého, i když ví, že ji sotva splatí?

Neobejde se bez lásky Předně: Mohu-li být jako dítě, je to veliký dar. Dar nesmírné ceny, protože to znamená, že k mému životu patří druzí lidé a jejich láska. Ano, láska těch druhých ke mně. Vím o ní, jsem za ni vděčný, potřebuji ji. Dospěláci se bez ní možná obejdou. Dítě nikoliv. Moc o tom nepřemýšlí, ale také o tom nepochybuje. A bere to jako něco zcela normálního. „Mají mne rádi, no a co? Jsem přece jejich.“ Není to úžasná věc, když mohu vědět, že nejsem sám, že někoho mám? Že je tu někdo, kdo o mne stojí, kdo mne chápe, komu mohu důvěřovat. Uvědomil jsem si to docela bytostně před několika týdny, v souvislosti se svou (ostatně nijak těžkou) nemocí a návštěvami i častými telefonáty mých blízkých. Asi jim tedy skutečně není jedno, jak to se mnou vypadá. Najednou mi blesklo hlavou: „Vždyť oni mne snad opravdu mají rádi!“ Byl to dobrý pocit, i když jsem si připadal „takhle maličký“. Být jako dítě znamená vděčně přijímat, že nejsem sám; radovat se i z tak „dětinských“ věcí, jako že o mne druzí mají zájem, že jim stojím za to, aby mi

22

Být jako dítě znamená umět přijímat, ať je to pomoc a služba nebo odpuštění a nová životní možnost. Prostě brát, co druhý dává. Dítě svoji potřebnost neskrývá, nestydí se za to, že něco nedokáže, nerozpakuje se požádat o to, na co samo nestačí. S naprostou přirozeností bere, co druhý dává. A má z toho radost. Být jako dítě znamená umět přijímat, ať je to pomoc a služba nebo odpuštění a nová životní mož-

nost. Prostě brát, co druhý dává. Poděkovat, ale neuvažovat, budu-li to moci druhému splatit. Ostatně, od Pána Boha také přijímáme, co jsme si nezasloužili a neodpracovali, a co mu ani sebehorlivější službou lidem nevynahradíme. – A že se najdou i tací, kteří toho dovedou pěkně zneužívat, na velikosti „přijímání“ nic nemění.

Nic není samozřejmé Projevem pokory, která je opakem sebevědomí dospělého, mohou být i další věci. Například: Být jako dítě znamená vždy znovu žasnout nad životem, nad světem a nade vším, co k tomu patří. Dospělý už se tím nezdržuje, považuje to za samozřejmé. Dospělý všecko ví, všemu rozumí a nic ho nepřekvapí. Věci prostě jsou tak jak jsou. Žiji, takto je na tom zvláštního? Být jako dítě znamená nic z toho, co je, nebrat jako samozřejmé. Dítě se diví a ptá se, jak je to možné, proč tomu tak je. I nám by daleko víc slušel pokorný údiv a úžas, ať jde o svět kolem nás nebo o věci, které se nás bezprostředně týkají a pomáhají nám žít. A s tím i pokorná vděčnost, protože co z toho, co mám, je samozřejmé? Dospělý dává nerad nahlédnout do svého nitra; ovládá se, skrývá své city, je přece nad věcí, nic ho nevyvede z míry; možná proto, aby se neshodil, aby neutrpěla jeho důstojnost. Dítě se nerozpakuje se otevřít srdce dokořán, spontánně dá najevo, co si myslí a co cítí. Neskrývá veselí ani bolest. Křičet radostí a hlasitě plakat není

pod jeho důstojnost. Když má pocit křivdy, dokáže se pěkně vztekat. I když tím odkryje své nitro a vydá se na pospas svému okolí. Být jako dítě znamená být sám sebou a nedbat příliš na to, co si o mně kdo bude myslet. Jako by na tom tolik záleželo! Vždyť ten, na jehož úsudku o mně skutečně a nakonec jedině záleží, stejně zná i nejtajnější záhyby mého nitra. Ze stejného důvodu býváme my dospělí opatrní, rezervovaní a zdrženliví. Dítě se to ještě nenaučilo, a proto umí být druhému blízko, umí být bližním. Umí přijít a říct: „Maminko, my tě máme moc rádi, i když na nás tolik řveš!“ A dítě asi také líp ví, co je to pokání. Umí vzít maminku kolem krku: „Je mně to líto, odpusť mi, já už to neudělám.“ (A většinou to myslí upřímně, i když na to pak zpravidla zapomene.) A také si umí si hrát, i když to nemá žádný vnější efekt. Asi by nám neškodilo přiučit se, že čas není jen na práci a na vydělávání peněz, víc se věnovat i „neužitečným“ věcem, ze kterých nekouká žádný ekonomický zisk, ale „pouze“ radost druhým a sobě, a nepovažovat to za ztrátu času. S pokorným vědomím, že svůj život a život své rodiny nemám v rukou pouze já, ale že se stará i nebeský Otec. Být jako dítě. Ukládá nám tady Ježíš nějaké další povinnosti, nebo je to spíše ulehčení a úleva na naší cestě do Božího království?

 

autor je evangelický farář na odpočinku (titulek a mezititulky redakce) foto Jan Šilar

23

TÉMA

P

J. A. Komenský: Dítě a učitel své doby

ro porozumění Janu Amosu je dobré připomenout, jak hluboce jej musely ovlivnit události jeho dětství. Byla by to zřejmě pastva pro popularizátora-psychologa, pokud by z této látky vyšel. Nemusíme podléhat módní vlně, aby nás jeho mládí nanejvýš zaujalo. Kolik tragiky, bolesti i nadějí tam bylo! Do dvanácti let svého dětství, jak sám vzpomíná, podléhal domácí přísné výchově, kterou si ovšem chválí až jako dospělý muž. Bude to zřejmě jak s Aurelianem Augustinem, který ve stáří ostře kárá prohřešky mládí coby svěžímu rozběhu mládí dávno vzdálený senior. Jednoduchému posudku podlehne i Rudolf Říčan, toliko citující pozdní sebehodnocení Komenského: „Přivykl jsem sladkému jhu kázně už od mládí, a tak mi bylo po celý život slastí mít dozor nad sebou.“ Můžeme se přitom domýšlet, že závdavek péče matky Anny mu zůstal vryt i pro pozdější vnímání školy mateřské a její zásadní úlohu pro život člověka. Odtud může vycházet i Komenského varování z jeho Informatoria, že nejčasnější výchova náleží matce, při jejím klínu je dítěti nejlépe a předčasně je posílat k preceptorům není dobře, podobně jako strhat hříbě může jeho příliš časné zapřahání. Leč zatím rodina se vzmáhala, až se dopracovala domu i dvora na náměstí ve Strážnici. Otec Martin vstoupil do cechu oprávněného vařit pivo, věc v Jednotě minulých generací sotva možná. O provdaných starších sestrách se již asi také nic nedovíme. Avšak roku 1604 Janovi umírají oba rodiče a sirotek je svěřen tetě ve Strážnici, zřejmě dobře zaopatřený dědictvím po rodičích. Zde pokračuje v bratrské škole. Do roka krajinou a městem projde válečná vřava sedmihradských vojsk a Janův zděděný majetek lehne popelem. Zbude jen nepatrný plat z poničeného dvora, sirot-

kovi zasílaný. A tu je náhle úloha tety či poručníků nadále nejasná. Lze si představit, že v nastalé nouzi dospívání plnil bratrský sbor ve značné míře zážitek sourodého, rodinného společenství. Několik let se zřejmě Jan nemůže řádně vzdělávat a byl by se musel postavit rychle na vlastní nohy při nějakém praktickém povolání, nebýt péče Jana st.

ze Žerotína o nadaného chlapce. Je poslán do bratrské školy v Přerově, kde přijme druhé, nové jméno Amos. Má se zato, že v obdobných případech se dávala jména postihující charakter chovance ústavu, v Janově případě snad „láskyplný“ či také „milující“ – knihy? Přerovská škola studentovi (1608), který brzy začal nad jiné vynikat, poskytla výuku, která jej měla připravit i pro studium v Herbornu a Heidelbergu. Učitelé zde většinou byli mladí, začínající, a Komenský české přípravky později vidí značně kriticky: „Uchytil-li kdo drobet latiny neb němčiny, to za zvláštní kořist měl; a v tom věk mladosti strávě, dále a výše někam jíti neměl kdy a nevěděl kudy; ba ani nerozuměl, že se jíti můž někam výše.“ (Didaktika, kap. IX).

Lidovost bratrské školy Dalším studiem v Herbornu se uzavírá Janovo mládí, aby po návratu se z žáka stal učitelem v Přerově (1614–17). Potvrzuje se tak, že sotva vystudovaný sám vyučuje, v jeho případě však byla příprava zúročena zcela mimořádně. Studium v cizině mu také dala schopnost domácí poměry vnímat kriticky. K tomu poznamenal Amedeo Molnár: „Je třeba se vzdát domněnky, podle níž by bratrské školství, ostatně vytržené ze souvislosti s celkovým dějinným vývojem Bratří, bylo znamenalo specifický vrchol výchovných

24

snah Jednoty nebo dokonce jakousi vyšší Jednotu bratrskou. Bratrské školy nevykazují nápadně vyšší úroveň než soudobé školy elementární a partikulární.“ Těm se vymykala a je provokovala bratrská lidovost. Napětí mezi školami městskými a bratrskými ilustrují jednak právní spory mezi školami v Přerově a hanopis na bratrskou školu v Ivančicích, vyvěšený na jejich dveře. Právě lidovost školy (přes úzké napojení na Jednotě nakloněnou bratrskou šlechtu) a původ žáků i učitelů je trnem v oku povýšených, městských studentů, kteří to vyjádřili příznačně: „Navzdory přemnohý švec, krejčí anebo tkadlec o svátku povstat si troufá a Božích přežvýká slov.“ Obraz běžné bratrské školy dotvrzují pokyny a napo-

Všichni se pozorně věnujte škole jako dílně lidskosti. menutí učitelům soudobého seniora Jednoty Matěje Konečného, aby děti byly vedeny dobrotivě, rozumně a rozšafně, nebyly trestány tyransky, na zdraví jim neškodili, v hlavu nebili, nepohlavkovali, dřívím, kamením za nimi neházeli. Vzhledem k tomu, že tak konkrétně je vše jmenováno, zřejmě k takovým excesům docházelo i běžně a Komenský je zakoušel i na vlastní kůži. Ideálně děti ovšem měly rodiče a učitele netoliko poslouchati, ctít a milovat, nýbrž je mít za pány a vzory.

Ke hře byly děti vedeny i před Komenským, aby „mysl svou počerstvovaly, buď míčem prohazujíce, aneb v závod běhajíce, aneb jiné hry poctivé, provodíc staré i nové; leč her neslušných se vystříhej, kostek, karet a vrchcábů a jiných takých neřádů,

nemáš se tu nesnadniti, ovšem zlobivě bouřiti,víc šetř dobrého přátelství i než jakého vítězství“. Měl-li Jan Amos potíže s prosazením hry do výuky ve škole v Lešně či Šarišském Potoku, bylo to již spíše známkou zanedbanosti školy. Přitom princip divadelních kusů či scének deklamovaných v cizím jazyce, bylo to již dávno běžné a zavedené ve školách vedených jezuity, v Německu již za Luthera, praktikováno také ve škole přerovské za Komenského studia. Vedou se spory o to, zda ovlivnil tamní, již zavedený (před 1635) školní řád; nejspíše by tomu odpovídal bod prvý obecného ustanovení: „Všichni se pozorně věnujte škole jako dílně lidskosti,“ ovšem bod čtvrtý praví, že „žáku sluší jen mlčenlivost a poslušnost“. S nadhledem v Labyrintu vypočítá, co nebohý žák potřebuje, aby prospíval: „Nemá-li ocelivé hlavy, rozpukne se mu, nemá-li tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li ocelivého sedadla, nevysedí nic; bez zlatého měštce, kde by nabral času a mistrů.“ Leč Komenský pojímal školu mnohem šířeji. Jsme v ni zapsáni všichni. Má podle Pampedie osm stupňů: zrození, útlého dětství, dětství, dospívání, mladosti, dospělosti, stáří, smrti. Provázeli jsme Jana Amose, jak přecházel z dětství dospíváním do dospělosti. Mladý, vnímavý muž si tak dotvářel svůj vlastní pohled na dítě, jehož výchově a katechezi se celoživotně věnoval. Před realitou nezavíral oči a usiloval o změny. Nejvíce se mu to podařilo knihou a systémem barevného světa, v obrazech: Orbis pictus. Jan Kašper

CO SI MYSLÍ

Kolik dítěte ve vás zůstalo? Martin Fendrych, novinář a spisovatel Zdravé dítě důvěřuje rodičům a je zvědavé. Zvědavost je jeho software, důvěra hardware. Zvědavý jsem furt, čím dál víc mě zajímá, co bude po smrti, jsem fakt zvědavý, byť se umírání i bojím, co se rozprostře pak. Rodiče už mi umřeli, nejsem tedy dítě. Důvěru v otce, syna a jeho působení mám a zase nemám, věřím a zas zapomenu, nedělám to dobře. Ale díky tomu ho potřebuju čím dál, dětsky, víc. Rád hraju Člověče, nezlob se nebo cvrnakcí fotbálek a podvádím při tom a řehtám se, prožívám to jako kluk. Rád blbnu, tančím, vymýšlím si. Kus dítěte, bytosti lehké a nezodpovědné, ve mně zůstal. Bohužel i kus ufňukanosti, sebelítosti, toho moru, který má původ kdesi v dětství. Toho bych se rád zbavil, v tom bych rád dospěl docela.  ¥

25

Jedli je ne samou láskou POSTŘEH

Důsledky odporu proti zdroji života

Pandang Bai, dětský noční hazard (foto Š. Mamula)

N

a starém Předním východě docházelo v kritických válečných situacích, kdy lidem v obleženém městě hrozilo vyhladovění, že v krajní nouzi, aby vůbec přežili, pojídali jedni druhé, popřípadě své děti. V takových případech se nemluví o lidojedství, ale cizím slovem o antropofagii (pojídání lidí), popřípadě o teknofagii (pojídání dětí). Egyptské doklady o tom jsou již ze 3. tisíciletí př. Kr. a nejprve se jedná o motiv mytologický (obětování božstev) a až v době 9. dynastie (2100 př. Kr.) se objevuje zmínka o teknofagii v souvislosti s hladomorem za obléhání. Na přelomu 3. a 2. tisíciletí se objevuje zmínka v jedné starobabylonské kletbě a posléze se z motivu stává výraz pro sociální chaos. Až v 8. století př. Kr. se motiv objevuje jako součást asyrských smluvních kleteb. A rozvinul se jako téma ve spojitosti s obléháním měst zásluhou toho, že Asyřané inovovali obléhací techniku a byli velmi vojensky aktivní, což pocítili rovněž Izraelci a slaběji Judejci. Asyřané obrazy antropofagie a teknofagie užívali tehdy v propagandě jako odstrašující prostředek. A tento prostředek také korespondoval s realitou.

26

Děti přitom nejen že byly nejslabšími články společnosti, ale dospělí tak sami sobě přisuzovali větší šance na přežití a reprodukci v pohromou stižené společnosti. Tudíž nemusí příliš překvapit, že je zmíněná praxe známa i ze Starého zákona. V knize Leviticus si totiž můžeme přečíst varování před tím, co hrozí lidem, kteří Hospodinu odporují: „Budete jíst maso svých synů a budete jíst maso svých dcer.“ (Lv 26,29) A v knize Deuteronomium je naznačovaná situace vylíčena podrobněji a vemlouvavěji (Dt 28,53-57). Přitom platí, že se zatím ozývá řeč novoasyrské legislativy. A prorok Jeremjáš, který v dramatické babylonské době viděl před sebou nadcházející válečné hrůzy, v návaznosti na to Hospodinovým jménem provolával: „Způsobím, že budou jíst maso svých synů a maso svých dcer, jeden bude požírat maso druhého v obležení a tísni, až je budou tísnit jejich nepřátelé a ti, kdo jim ukládají o život.“ (Jr 19,9; srv. Iz 49,26; Ez 5,10) Na to také došlo během babylonského obležení Jeruzaléma (587/6 př. Kr.), jak o tom svědčí Pláč 2. Popisuje to již takřka tragikomickým způsobem líčení krátké epizody v 2Kr 6,2829, údajně z doby válek z Aramejci (9. stol. př. Kr.), nejspíš však z doby pozdější, kdy Asyřané obléhali a dobývali Samaří (20. léta 8. stol. př. Kr.). Je třeba hned zkraje upozornit na to, že běžné lidské představy o Božím působení jsou nám při interpretaci zejména těchto biblických míst celkem k ničemu. Ale bylo by toho nejen třeba říci mnoho na vysvětlenou, nýbrž do všech potřebných důsledků vysvětlovat asi nelze. A tak si řekněme jen tolik, že ti, kdo se ošklíbají nad krvavou krutostí Starého zákona a „starozákonního Boha“, se ošklíbají směrem na nesprávnou adresu. Obecně řečeno: výrok z knihy Leviticus mluví o odporu proti zdroji života. A vede k otázce: může snad takový odpor usilovat skutečně o život? Nesměřuje spíš opačně, i když se slovy o životě všelijak zaštiťuje? Přitom výrok z knihy Leviticus mluví o extrémních důsledcích odporu proti životu.

Zaměňovali dobré a příjemné Záleží samozřejmě na perspektivě, do níž takové imperativy zaznívají. Jak asi zněly v době, kdy se

zdálo, že vše je v nejlepším pořádku a že se člověk může mít stále lépe a lépe? Přinejmenším můžeme mít za to, že zněly ne-uvěřitelně. Pak ale došlo na válku a na všeobecnou krizi a nouzi s jejich dalekosáhlými příčinami, které nespočívaly v prapouhé morálce jednotlivce. A aby toho nebylo málo, v zájmu pouhého přežití, se člověk dopouštěl toho, co by jinak bylo považováno za zločin a co i jemu samému bylo odporné. Mít dítě v sobě jako pokrm nebylo tedy štěstím. Ale čím tedy bylo? Bylo to, že vůbec dál žili, neštěstím? Anebo alespoň štěstím v neštěstí ve srovnání s možností, že by člověk onu krajní nouzi nepřežil? Jeremjášovo slovo vystihuje toto bezcestí úvah a vyjadřuje tragickou spleť souvislostí, do níž se člověk zaplétá: Lidé se vůči sobě po dlouhé časy proviňovali a vršili své viny, místo aby se starali, jak dobře žít. Zaměňovali dobré a příjemné. Takže se snáze stali terčem nepřátel, kteří je sevřeli. Byli vinni vůči sobě samým i sobě navzájem, a nyní i vinni za cizí útok. Ale nejen to: v zájmu přežití se začali proviňovat na svých dětech. A ani to nebylo ještě vše: děti pro ně nebyly cizími a indiferentními objekty, nýbrž s nimi bytostě spjatými podílníky téže životní souvislosti. A tak, když se proviňovali na dětech, proviňovali se na sobě, a když se proviňovali na sobě, zároveň sami sebe trestali.

Skutečné dítě v nás strádá. Pokoušíme se lakonicky vyjádřit hrůzné momenty života starověkých lidí v extrémní situaci. Ne pro zajímavost, ale proto, abychom se bránili iluzím o nehrůznosti současnosti. K této iluzi patří ignorance otázky viny a dále klamné představy o údajně dobrém životě, které se uskutečňují v rostoucí zvěcnělosti. A kumulující zaopatřenost věcmi směřuje právě k dětem s mimořádnou silou na úkor oduševnělosti a v zájmu bezduchosti. S věcmi civilizovaný člověk vůbec zachází jako nemluvně, které popadne věc a máchá s ní, nevědouc, co si počít, a sebevědomě se přitom domnívá, že dobře ví, jak si poradit. Jediným kritériem je efekt. Takové je dítě v nás – pomůže k dalšímu životu? Pobývá v nás jakožto mylně pozřená představa o něm, zatímco skutečné dítě v nás strádá a v lepším případě hltá drobty dobrého života. Otázka na dítě v nás pak zaznívá už dosti známým způsobem: ne jako pouhá otázka na cosi roztomiloučkého v koutku naší duše, ale jako tázání, kde se zadrhávají procesy individuace (směřování k nedělitelnosti, celistvosti sebe sama pozn. red.).  Jiří Hoblík

CO SI MYSLÍ



Kolik dítěte ve vás zůstalo? Pavel Hošek, docent religionistiky na ETF UK Obávám se a doufám, že hodně. Dětství podle mne není jen překonané stadium vývoje, je to trvalý rozměr lidské duše. Snažím se zůstat ve spojení s dítětem ve mně. Potřebuju jeho hravost, fantazii, důvěru, tvořivost. Zároveň mám dojem, že vlastnímu dětství nelze přitakávat jinak než se špetkou ironie. Jen ona člověka spolehlivě ochrání před bažinou nasládlé dětinskosti. Když se dívám do tváře laskavých babiček a dědů, zdá se mi, že moudrost stáří se dokáže (znovu) dívat na svět dětskýma očima. Miloš Hübner , senior Chrudimského seniorátu Dětství je u mne spojené s určitými vzpomínkami a rituály: třeba u nás v rodině se dědí prastará, úplně sešlá keramická botička, kam jsme pod vánočním stromečkem odkládali vypálené prskavky a papírky od cukrlat. To mám spojené se vzpomínkou na své prarodiče, rodiče i své útlé dětství, a bez botičky pro mne nejsou Vánoce. Hana Chroustová, farářka Nevím, kolik. Těžko se taková věc poměřuje. Ale často se nachytám, jak moc se snažím být „dospělá“ a že to zrovna trochu škodí věci. Tak se pak snažím to dítě v sobě znovu objevit, probudit a chovat ho, a někdy začne jednat za mne. Jan Kozlík, pracovník BIS a kazatel Dokud jsme byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, dělám i jiné hlouposti. Jana Nechutová, profesorka FF MU v Brně To je náročná otázka – mohu to snad sama o sobě vědět? A pokud, pak se obávám, že ve mně toho dítěte, jímž jsem kdysi dávno byla, zůstalo velice málo. Nebo: že mi vlastnosti, o které zde jde, kriticky chybějí. Petra Procházková, novinářka Ve mně zůstalo dítě celé. Leckdy jsem dětinštější než můj dvouletý syn. To mne chrání od trvalého pesimismu při pohledu na hrůzy, které svět v poslední době postihují. Jako dítě z nich ještě nemám rozum, a tedy ani přehnanou hrůzu ne. Být dítětem je nejlepší obrana před šílenstvím.

27

Odsouzeni ke spolupráci DIAKONIE A CÍRKEV

S ředitelem Davidem Šourkem nejen o projektu „Buď sousedem“

V ústřední církevní kanceláři nás zaujala nová témata, s nimž Diakonie ČCE přichází a chce spolupracovat s církví, můžeš je upřesnit? Nové projekty, se kterými Diakonie přichází, vycházejí z několika motivů. Tím prvním je skutečnost, že diakonická práce není pouze záležitostí poskytování institucionálních sociálních služeb, ale také reflexí a zpracováním dalších důležitých společenských témat (chudoba, zneužívání, migrace, AIDS, apod.), hájení zájmů vylučovaných skupin (diakonická advokacie) a praktickou drobnou pomoci těm, kdo ji potřebují. A my se v Diakonii snažíme otevřít se i těmto novým tématům, která jsme z různých důvodů dosud trochu opomíjeli. Tím druhým motivem je snaha najít témata, ve kterých bychom mohli velmi konkrétně spolupracovat s církví, sbory a jejich členy. Nová legislativa sociální oblasti totiž silně reguluje pravidla pro sociální práci a nutně vede k profesionalizaci práce středisek Diakonie, ve které je zapojení dobrovolníků z řad členů církve obtížnější. Pokud ale chceme udržovat společenství církve a její diakonie funkční, musíme společně něco dělat, někde se potkávat. Právě projekt „Buď sousedem“, který již nějakou dobu běží, byl pro nás zkouškou takové spolupráce, ve které Diakonie organizuje projekt pomoci migrantům, který ale plně stojí na zapojení dobrovolníků z řad členů sborů, kteří se stávají „sousedy“ a prakticky pomáhají cizincům usadit se a vybudovat si nový domov. Kromě tohoto projektu připravujeme projekt „ČCE proti násilí“, který bude věnován tématu boje proti násilí a zneužívání slabých (žen, seniorů, lidí s postižením), dále připravujeme projekt „Děti na cestě do Jericha“ jehož cílem bude učit děti a mládež v ČCE sociální odpovědnosti, rádi bychom také s církví více koordinovali humanitární pomoc v zahraničí, například projekty v Africe – pomoc obětem AIDS a ženské obřízky a jistě najdeme i další témata. Tyto projekty samozřejmě postupně podrobně představíme. Po dlouhou dobu panovalo mezí církví a Diakonií, a to nejen u nás, jisté napětí řekněme ve smyslu „nadšení versus profesionalita“, něco se na tomto poměru změnilo? Nevím jestli zrovna tohle bylo příčinou napětí

28

a nedůvěry mezi církví a Diakonií a nebo to byla a je jenom naše obyčejná nedospělost či osobní vztahy mezi lidmi. Je to takové typicky české: místo toho, abychom spolupracovali na společném úkolu, máme potřebu se neustále vzájemně vymezovat. A přitom je to naprostý nesmysl. Církev potřebuje diakonii, protože bez ní není církví a Diakonie potřebuje církev, protože bez ní není diakonií. Když si tohle oboustranně uvědomíme, naše vztahy se dále výrazně zlepší, protože budeme „odsouzeni ke spolupráci“. Osobně jsem přesvědčen o tom, že Dia-

konie je sociální část práce církve. Dovolím si tady ocitovat preambuli Řádu diakonické práce: Péče o potřebné, nemocné a slabé jako výraz křesťanské lásky k bližnímu patří neodmyslitelně k životu i práci Českobratrské církve evangelické (ČCE). Tato křesťanská služba, pro niž máme v Novém zákoně řecký pojem „diakonia“, je společně se zvěstováním Božího slova a vysluhováním svátostí základním posláním a úkolem církve a každého jejího sboru. Církev vede své členy k tomu, aby se podle svých obdarování a možností na této službě podíleli. … Kde jsou pro to předpoklady, zřizují se v rámci ČCE diakonická zařízení jako střediska

různě specializované pomoci potřebným. Tato pracoviště institucionálně prováděné péče tvoří Diakonii Českobratrské církve evangelické, která je integrovanou součástí ČCE… Podle mne je tedy postoj: „my v Diakonii a vy v církvi a opačně“ nesmyslný. A možná je to právě tento postoj, který vede k napětí a nedůvěře. Vzájemně si toho můžeme samozřejmě vyčítat hodně, z jedné i druhé strany, ale nedává to smysl. Samozřejmě to znamená, že se budeme vzájemně respektovat a chápat své odlišnosti. Diakonie má celkový roční obrat téměř ½ miliardy korun. Zaměstnává více než 1000 pracovníků. Nese zodpovědnost za tisíce klientů. Musí pracovat odborně a profesionálně. Podléhá kontrole více než 30 institucí a organizací. Některé věci prostě nemohou fungovat podle zvyklostí církve. To ale není skutečná překážka vědomí, že patříme k sobě. Možná to, co je jinak, je oboustranná změna postoje. Uvědomujeme si, že opravdu patříme k sobě a hledáme cesty, jak zajistit, aby to nebyla jen prázdná proklamace. Vstoupili jste do našeho časopisu, čehož si velmi vážíme, co si od toho slibujete? I my jsme velmi rádi, že jsme dostali prostor přinášet diakonická témata do církve prostřednictvím Českého bratra. To byl náš hlavní motiv, lépe a více informovat členy církve o tom, co Diakonie dělá, čím žije, získat možnost prezentovat projekty a informovat o nich, otevírat další sociální, případně společenská témata. Souvisí to také s tím, co jsem řekl již v předešlé odpovědi. Diakonická práce je práce církve, a proto se domníváme, že by měla být pravidelnou součástí církevního tisku. Navíc mnoho členů církve nemá dostatek informací a představu o tom, co všechno diakonická práce v současnosti zahrnuje. Proto Správní rada Diakonie rozhodla posílit prezentaci práce Diakonie uvnitř církve, prvním krokem bylo např. vydání prezentační Výroční zprávy za rok 2007, distribuované do všech sborů, která měla ukázat šíři a rozmanitost naší práce, dalším krokem byla snaha získat prostor v církevním tisku, následovat budou i další kroky. Vzájemnou informovanost považujeme za velmi důležitou, a proto si nabídky spolupráce vážíme. Předpokládáme, že prostor nám poskytnutý využijeme pro postupné představení práce jednotlivých středisek Diakonie a dalších zajímavých projektů, pravidelně ale krátce bychom se věnovali zajímavému nebo důležitému tématu z oblasti naší práce, prostor by dostaly stručné aktuality ze života Diakonie a jejích středisek, případně další témata. Ptal se jam

AKTUALITY DIAKONIE

Dobrá zpráva VSETÍN Podařilo se získat 25 mil. Kč z Regionálního operačního programu Evropské unie. Tyto finanční prostředky by měly umožnit rekonstrukci objektu, který bude sloužit jako domov pro seniory s poruchami paměti a orientace. Finančně projekt podpoří také město Vsetín, přesto na Diakonii ČCE zůstává ještě nelehký úkol získat téměř 3 mil. Kč jako tzv. vlastní plnění.

Nástroj k životu PRAHA Nová služba Diakonie ČCE (Life Tool, Nástroj k životu) se zaměřuje na pomoc dětem i dospělým, kteří pro své postižení nebo nemoc nemohou komunikovat se svým okolím běžným způsobem. Na pomoc přicházejí tzv. asistivní technologie, které např. umožňují ovládání počítače hlasem nebo dokonce jen pohybem očí. Díky spolupráci s rakouskou Diakonií a její organizací Life Tool jsme mohli vybavit poradnu, kde mohou zájemci bezplatně získat odbornou radu a také si vyzkoušet různé technické pomůcky, které jim umožní domluvit se se svými blízkými, číst, popř. studovat nebo neztratit možnost pracovního uplatnění. Kontakty: Eva Kotrčová, tel.: 776 068 680, e-mail: eva. [email protected], Martina Moravcová, tel.: 775 264 545, e-mail: [email protected]

Ach ty dotace! STŘEDISKA Každým rokem Diakonie, stejně jako jiné organizace, vyhlíží, jak dopadne přidělování dotací Ministerstva práce a sociálních věcí na provoz našich zařízení v tomto roce. Z požadovaných 195,5 mil. Kč obdržela střediska Diakonie v součtu 107,5 mil. Kč. Stejně jsou na tom i jiní poskytovatelé sociálních služeb, protože prý v systému chybějí peníze. Dotace stále tvoří v našich rozpočtech zásadní položku, v souhrnu až 48% všech zdrojů. Uživatelé našich služeb nepatří k movitým občanům, kteří by mohli ze svých úspor nahrazovat chybějící prostředky. Za některé služby klienti nemohou vůbec platit. Některá naše střediska se tak ocitají před rozhodnutím o své další existenci. Nezbývá než zase napřít všechny síly do přesvědčování a vyjednávání o dalších dotacích na krajských úřadech i jinde. Situace se po celých dvacet let existence nestátních organizací nezměnila. Neustálá existenční nejistota ničí dobrou práci a často bere síly tolik potřebné pro běžnou práci, která je i tak dost náročná. Velmi si vážíme našich kolegů, kteří kromě svých profesionálních dovedností do své práce přinášejí odvahu a osobní nasazení. Nebo snad důvěru? Nebudete-li jako děti…

29

DIAKONIE

Když oběti násilí trpí, trpí i Bůh UŽITÍ DONUCOVACÍCH PROSTŘEDKŮ a výhrůžek. Dělá věci, které ji zraňují; vyhrožuje, že ji opustí nebo že spáchá sebevraždu; že ji nahlásí na sociálku; EKONOMICKÉ nutí ji odvolat TÝRÁNÍ obvinění, dělat Brání jí získat nebo zakázané si udržet zaměstnání; věci o peníze si musí říkat; povolí jí jen určitou částku; bere jí peníze; tají jí výši příjmu a brání jí v přístupu k němu

UŽITÍ MUŽSKÉ NADŘAZENOSTI Zachází s ní jak se služkou; všechno rozhoduje sám; chová se jak zámecký pán; on rozhoduje o tom, co jsou mužské a ženské role

UŽITÍ ZASTRAŠOVÁNÍ Zastrašuje ji svými pohledy, gesty, akcemi; rozbíjí věci; ničí její majetek; týrá domácí zvířata; ohrožuje ji zbraněmi

MOC A KONTROLA

ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ PROTI ŽENĚ Vyvolává v ní pocity viny kvůli dětem; předává vzkazy přes děti; sekýruje ji neustálými kontrolami před dětmi; vyhrožuje, že jí odebere děti

EMOCIONÁLNÍ TÝRÁNÍ Neustále ji shazuje; vzbuzuje v ní špatné pocity o sobě; oslovuje ji hanlivými přezdívkami; ponižuje ji;

UŽITÍ IZOLACE Kontroluje, co dělá, s kým se stýká či mluví, co čte, kam jde; omezuje ji v pohybu mimo domov; svá opatření maskuje žárlivostí

SEXUÁLNÍ

FYZICKÉ

NÁSILÍ

ZLEHČOVÁNÍ, POPÍRÁNÍ, OBVIŇOVÁNÍ Bagatelizuje týrání a její stížnosti; popírá, že jí týral; svaluje odpovědnost za týrání na ni

NÁSILÍ

P

ojďme společně bojovat proti všem formám násilí, které útočí na Boha a lidskost. Toto jsou slova Ishmaela Noko, generálního tajemníka Luterské světové federace, v úvodu sborníku „Církve říkají NE násilí na ženách“. Sborník slouží také jako příručka pro sbory evangelických církví a je příspěvkem k boji proti násilí v rámci kampaně „Dekáda k potlačení násilí: Církve hledají smíření a pokoj“ v letech 2001–2010. Také naše církev se usnesením posledního synodu přihlásila k tomu, že se chce tématem násilí vážně zabývat. Diakonie byla pověřena, aby se této práce ujala. Nechceme vytvářet nové speciální středisko se zvláštními službami, ale rádi bychom hledali účinnou pomoc, mj. také prostřednictvím našich sborů. Obklopují nás různé formy násilí – fyzické i psychické, domácí násilí, násilí na seniorech, šikana, násilí na ženách spojené se sexuálním zneužíváním aj. Uvědomujeme si, že není vždy jednoduché rozpoznat násilí ani ve svém nejbližším okolí, zvlášť, když oběti samy se stydí nebo se bojí se svým problémem svěřit. Často neumíme rozlišit, na co stačíme laickou pomocí a kde je nutné vyhledat profesionální pomoc. Navíc

30

mnozí z nás ani nevědí, kam se o ni obrátit. Některá naše střediska, zvláště azylové domy nebo jiná střediska v oblasti tzv. krizové intervence, s oběťmi násilí přicházejí do styku a snaží se pomáhat. Ne vždycky ale oběti násilí potřebují přímo pomoc sociálních služeb. Máme dobrou zkušenost z projektu Být sousedem, do kterého se zapojily členové našich sborů konkrétní pomocí rodinám cizinců, kteří dostali azyl v naší zemi. Může se stát, že také při pomoci některým obětem násilí budeme potřebovat podobnou podporu. Důležitou roli může hrát i včasné upozornění na násilí, kterého si lidé z našich sborů mohou všimnout. Připravili jsme projekt s pracovním názvem „ČCE proti násilí“ a jsme vděčni, že partnerské církve v Německu jsou ochotny finančně přispět na rozvoj tohoto projektu. Přenos informací, kontaktů, koordinace činností i konkrétní odborná pomoc, to jsou už úkoly pro naši novou kolegyni Ruth Dvořákovu, kterou jsme vybrali ve výběrovém řízením. Své podněty, doporučení nebo otázky již můžete zasílat k jejím rukám na adresu Diakonie ČCE, Belgická 22, 120 00 Praha 2 nebo mailem: [email protected].  EG

DIAKONIE

P

Ty to přece víš….

řed pár lety jsem v Holandsku navštívila svou blízkou kamarádku Wilmu. Její osmiletá dcerka byla těžce nemocná a lékaři nedávali žádnou naději na uzdravení. Malou Lindu jsme daly spát a sedly si do vedlejšího pokoje. Tak jako každý večer Wilma poslouchala přes elektronickou „chůvičku“ jak Linda dýchá. Najednou slyšíme, že se modlí: „Pane Bože, moc Ti děkuju za tenhle den. Zase to bylo fajn. Odpusť, že jsem taky zlobila. A opatruj maminku a všechny naše. A taky Evu, co přijela. Já už zas nevím to druhé jméno. No, víš, má červený svetr. Ale promiň, Ty to přece víš.“ Za několik měsíců Linda tiše zemřela a celá rodina sbírala síly jít dál. Před tím, než se Lindin zdravotní stav zhoršil, jezdívala Wilma se svým mužem, farářem, a mládežníky ze sboru do Čech. Pořádali různé akce v Šumperku, Sobotíně i jinde. Poslední roky to už nešlo. Wilma se plně věnovala dcerce, také se přestěhovali a manžela zcela pohltila práce na novém sboru. Pár týdnů po pohřbu jsme pozvali

ilustrační foto Jan Šilar

Wilmu do Čech a vzali ji na cestu po střediscích Diakonie. Bylo úžasné vidět, jak se postupně otevírá a zapojuje do života. Hned viděla, jaké vybavení pro děti by naše střediska potřebovala, jak by se dalo pomoci rodičům. Po návratu domů se ihned pustila do shánění různých vozíků a pomůcek a začala se starat o jejich transport k nám. Nezůstalo jen u toho. Její osobní zkušenost pomohla mnoha lidem. Brzy založila nadaci, která nese Lindino jméno. Začala objíždět sbory v Holandsku a vyprávět o Diakonii. Díky tomu několik středisek získalo vítanou finanční i materiální pomoc. Dnes už Wilma se svou nadací intenzivně pomáhá dětem na Ukrajině. Pouští se do akcí, které na první pohled vypadají naprosto nereálně. Pravda, nereálně připadají jen nám dospělým, co jsme už zapomněli, co je to důvěra. Těch pár dětských slůvek modlitby, které jsem neplánovaně vyslechla, si také já v sobě nesu jako memento pro chvíle, kdy se začínám bát v příliš dospělém světě.  EG

31

ZPÍVEJTE ŽALMY NAŠEMU KRÁLI

Chvalte! Oslavujte! Plesejte!

Z

pívejte žalmy Bohu, zpívejte žalmy, zpívejte žalmy našemu Králi, zpívejte žalmy!“ (Ž 47.7). Podle tohoto žalmového verše jsme pojmenovali letošní rubriku, kterou bychom chtěli věnovat žalmům. Opakovaná výzva „zpívejte“ zní jako motiv radosti a povzbuzení, ale také jako připomínka důležitého životního úkolu. Však v dalším verši nám žalmista vzkazuje: „zpívejte žalmy k poučení“. Tyto starozákonní zpěvy, jež tvoří základ křesťanských modliteb, jsou pro křesťanskou církevní hudbu nejdůležitější knihou, neboť nás přímo učí, jak máme chválit a velebit našeho Tvůrce. V nich je základ veškerého prozpěvování a muzicírování v církvi. K tomuto základu, jež lze přirovnat k nevysychajícímu prameni, se autoři textů a hudby v každé době rádi vracejí, aby z něho čerpali inspiraci a sílu pro svou tvorbu. Žalmistovy výzvy „zpívejte“, „chvalte“, „oslavujte“, „plesejte“, „jásejte“, „tleskejte v dlaně“ a mnohé další, dokážou vnímavou duši, milující Hospodina, oslovit, povzbudit, naučit a také rozveselit. Proto chceme právě žalmům věnovat větší pozornost a našim čtenářům představit některé nové zpěvy žalmového původu, které se objeví v novém zpěvníku. Na konci letošního roku bychom chtěli některé z nich nahrát na dárkové CD našeho časopisu. Pokud by touto cestou některé zpěvy a třeba i nové provozovací praxe v církvi postupně zdomácněly ještě před vydáním nového zpěvníku, usnadnilo by to práci při jeho zavádění. V této přípravné fázi, kterou jsme zahájili s velikým časovým předstihem, nám hlavně záleží na tom, aby naše sbory byly včas a postupně informovány o novotách, které se v novém zpěvníku objeví. Za umožnění této prezentační řady patří redakci časopisu Český bratr náš veliký dík. Zpěvníková komise

Žalmové kánony Jsou-li žalmy „drahokamy Bible“ (H. Kornemann), můžeme jejich tajemství objevovat skrze různé cesty: pozorným čtením a nasloucháním, zpěvem a hudbou (aktivně či pasivně), přes výtvarné umění, pomocí dramatického ztvárnění, rozjímáním nebo vlastní tvorbou (novým zpracováním a ztvárněním). Těch možností, jak objevit a také oživit poselství žalmů, jak „vybrušovat“ ony drahokamy, je mnoho. Co se týká zpívaného přednesu žalmů, tak zde se také nabízí rozmanitá paleta forem (písňových i nepísňových) a hojné možnosti užívání. Žalmy jsou prastaré. Člověku, který je nikdy nečetl, nikdy o nich neslyšel, nikdy je nezpíval, mohou

32

připadat jako zvláštní, cizí literatura. Ani pro zkušeného čtenáře, kterému žalmy jsou již důvěrně známy, to není jednoduchá poezie! Objevovat tajemství žalmů se tak může stát celoživotním úkolem. Je dobré číst všechny žalmy, znát jejich textové a významové spojitosti. Stejně tak dobré (možná užitečnější) je zaměřit se a zapamatovat si slova jednotlivých veršů, které mají jakýsi „vlastní profil“, něco specifického. Na některé žalmové verše si člověk může v různých životních situacích vzpomenout. V tom také spočívá hlavní role žalmových kánonů, aby nám mnohohlasně připomínaly kratší, snadno zapamatovatelné výpovědi z Bible.

Symbolika formy Kánon znamená přísné napodobení jednoho hlasu (dux = vůdce, průvodce, začínající hlas) hlasem jiným (comes = společník, další hlas). V původním významu slova je kánon pravidlo nebo pokyn pro toto napodobení. Kánon patří k nejjednodušším formám vícehlasu. Dokáže stmelit vícehlasý zpěv skupiny lidí v jeden organický celek, ve kterém každý naslouchá nejen vlastnímu hlasu, ale sleduje i okolní hlasy, které polyfonně souznějí. V kánonu se hlas jednotlivce organicky připojí do harmonie celku. Tím vzniká něco nového a krásného, na čem máme všichni podíl. Tento obraz harmonicky-polyfonního uspořádaného dění, se pak stává projevem našeho společenství. I takto můžeme přistupovat s našimi zpěvy před Hospodina.

Typy kánonů Jak to bývá v životě, stejně tak i v kánonu mohou existovat různé průchody a disonance, které ovšem netrvají věčně, ale vedou k cíli. Má-li kánon jasný závěr, bývá zpravidla libozvučný a je vždy označen korunou nebo korunami. U kánonů, které nemají jasný závěr (nemají koruny) hlasy končí postupně. Existuje několik typů kánonů, např. přísný, nekonečný, spirálový, hádankový, proporční nebo zrcadlový. V církevních zpěvnících se nejčastěji používá kánon přísný, ve kterém comesy věrně opakují dux ve stejném časovém odstupu.

Hospodine, ty jsi naším Bohem Tento zpěv je ukázkou kombinované formy: úvodní responsoriální zpěv a kánon. Předzpěvák zazpívá úvodní část, v klidném tempu, kterou pak všichni

opakují. Poté se kánon zazpívá nejdříve společně (možno i dvakrát po sobě) a pak rozděleně, na tři hlasy. V závěru kánonu dojde ke vzniku tzv. prázdného akordu (h-fis-h), což symbolizuje otevřenou budoucnost, která je před námi. Pozn. Ve shromáždění, ve kterém lidé nejsou zvyklí zpívat vícehlasé formy, je možno nejprve zvolit jednodušší alternativu: shromáždění rozdělit na dvě skupiny (levá / pravá strana) předzpěvák zazpívá úvod, který pak všichni zopakují (tzv. ostinato) předzpěvák opakovaně zpívá pouze 1. část kánonu s 1. skupinou, než si ji zpěváci osvojí (tuto část budou pořád opakovat) když se zpěv 1. skupiny osamostatní, předzpěvák se začne věnovat 2. skupině, s kterou pak opakuje 2. část kánonu ke zpěvu obou skupin, předzpěvák přidá několikrát zazpívanou 3. část kánonu. Text je parafrází na jednu z centrálních výpovědí z žalmu, který bude mít v příštím zpěvníku dokonce několik zpracování. Tato výpověď se nachází uprostřed žalmu: „Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: „Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou“ (Ž 31, 15-16 n). Jsou to slova, jež zaznívají v situaci, kdy žalmista prožívá nejhlubší tíseň, kdy mu zbývá pouze doufat ve svého Hospodina, aby vyslyšel jeho prosby a jej zachránil. Žalmistovu osobní důvěru v Boží pomoc lze transponovat ve vyznání lidu, jež doufá, že Hospodin jej bude chránit ve dnech příštích. Přestože jde o obecnou tematiku, ideálním obdobím pro zpěv tohoto kánonu jsou bohoslužby na starý a nový rok nebo na začátek ledna. Může zaznít

v závěrečné části bohoslužeb. Lze jím uvést přímluvné modlitby, nebo jej zpívat po modlitbě Páně.

Vzdejte Pánu slávu, čest Je ukázka tzv. incipit-kánonu, jehož první část je převzata ze stejnojmenného žalmu ženevské provenience (EZ 136). Cílové tóny, označené korunou, vyplňují onu „ženevskou pauzu“, a mají se zpívat dlouze. Nejlépe vyzní tento žalmový zpěv v „kalvínském“ majestátním středním tempu, který není ani rychlý, ani pomalý. Možnosti provedení: 1) jako samostatný zpěv 2) s pěveckým sborem, místo varhanní předehry, jako zpívaný předzpěv (nebo jako mezizpěv) ke stejnojmennému písňovému žalmu (např. kánon – sloky 1.-4. – kánon – sloky 5.–8. – kánon – sloky 20.–24.); podmínkou je, aby kánon a písňový žalm byly ve stejné tónině 3) lze jím orámovat čtení žalmu v úvodní části bohoslužeb: kánon (třeba 2x jednohlasně) – čtení – kánon (1x unisono a plnohlasně) 4) když kánon dokážeme zpívat zpaměti, můžeme jej použít jako modlitbu před jídlem; v tomto případě je povoleno učinit drobnou úpravu úvodního slovesa a místo „Vzdejte“ zpívat „Vzdejme“ (totéž lze aplikovat u EZ 136.1.) 5) textové verze v cizích jazycích umožňují jeho provedení při různých ekumenických a mezinárodních setkáních. Tento kánon byl původně napsán k příležitosti Evropské konference pro evangelickou církevní hudbu, která proběhla na podzim roku 2006 v Sola Gratia / Bystřice pod Hostýnem. Při jejím zahájení zazněl poprvé vícejazyčně. Ladislav Moravetz

33

Rozhovor s profesorem Jakubem S. Trojanem

OBECENSTVÍ SVATÝCH

Jan Palach nás učinil svými přáteli

Napomáhání k sebevraždě – takové obvinění se snažila Státní bezpečnost vytáhnout v září 1970 proti Jakubu S. Trojanovi, který jako evangelický farář sboru v Neratovicích-Libiši o půldruhého roku dříve pohřbíval svého farníka Jana Palacha. Dvacetiletý student filozofické fakulty se na protest proti okupaci a následné počínající společenské letargii 16. ledna 1969 u Národního muzea v Praze zapálil a o tři dny později popáleninám podlehl. „Chtěli na mě narafičit, že jsem ho k jeho činu, provedenému klidným, suverénním způsobem, navedl. Že jsem mu dal duchovní cvičení,“ vzpomíná profesor Trojan. Nic takového se ovšem nestalo, a tak ho nakonec nechali. Avšak přesně na den, v lednu 1974, pět let poté, v okamžiku, kdy vypršela lhůta promlčení trestného činu napomáhání k sebevraždě, faráře Trojana postihli tím, že mu odebrali tehdy potřebný státní souhlas k výkonu duchovenské práce. „Souhlas mi už nevrátili. Dvanáct let jsem byl zaměstnán mimo církev a roku 1987 jsem šel do důchodu. Po revoluci pak přišlo pozvání na evangelickou fakultu,“ líčí peripetie svého života Jakub Trojan, který před dvěma roky oslavil osmdesátiny. Znal jste Jana Palacha dobře? Vlastně ani ne. Viděl jsem ho jen dvakrát – a z toho jednou jsem s ním asi dvě nebo tři minuty hovořil. Bylo to při vycházení z libišského chrámu po bohoslužbě 25. prosince 1968, kdy přišel se svou maminkou, která byla pravidelnější návštěvnicí. Tehdy jsem ho viděl poprvé. A pak ještě jednou – den před tím, než se to stalo na Václavském náměstí… Zúčastnil se pohřbu svého strýce. Libišský chrám byl plný, a já si ho nepamatuji nějak zřetelně – ale byl tam. S maminkou, s bratrem. Jak dlouho jste tehdy už byl libišským farářem? Tři roky. Jan přišel na vánoční bohoslužby, zaujal nejen mne, ale jak jsme si později uvědomovali ve

34

staršovstvu, nás všechny. Jeho tvář byla zvláštní, soustředěná, vyzařovala životní vážnost. Přesně vím, kde seděl… Pak jsme na jeho místo dali růžičku. Soustředěně naslouchal kázání a šel k Večeři Páně, takže kontakt mezi kazatelem a posluchačem byl v tomto případě velmi intenzivní. Při vycházení vyjádřil starost, že se česká společnost řítí do lhostejnosti, a trápilo ho to… Ptal se, co církve dělají, či spíše zdůraznil, že by církve měly usilovat o to, aby se situace změnila. Ujistil jsem ho o sympatiích k polednovému vývoji… Ale znáte to, při vycházení stojí v řadě už další a rozhovor jsme museli brzy ukončit… To bylo naše jediné setkání. Pohřeb asi nebyl jednoduchým úkolem – nejen proto, že jste Jana Palacha neznal zase tak důvěrně jako jiné členy sboru, ale hlavně proto, že okolnosti, za nichž zemřel, byly zcela výjimečné. Pro mladého faráře asi nebylo obvyklé setkat se s touto podobou smrti… Bylo mně bezmála dvaačtyřicet, takže nejmladší jsem nebyl. Ale jednoduché to rozhodně nebylo. I proto, že jeho čin v celé české společnosti tehdy vyvolal rozruch. Byl něčím v evropských dějinách nebývalým a ojedinělým. Až později jsme se dověděli, že k podobnému činu došlo několik měsíců předtím jinde. Výjimečnost, na kterou reagovala i úřední místa, prezident a vláda, byla něčím, co pohřební kázání činilo dost nesnadným. A potom otázka: jak si vyložit jeho čin? Jde o sebevraždu? O sebeoběť? K jakému názoru jste dospěl? Že nejde o sebevraždu, která je obvykle výrazem zoufalství, neschopnosti dál žít. Byla to programová smrt – jenomže program byl zprvu dost neprůhledný. Co vlastně chtěl říci? Jeho postava neměla bohatou minulost, nezanechal žádné dílo – smrt tu byla pouze jako výšleh čehosi naprosto ojedinělého… Tohle vše činilo přípravu kázání nesnadnou. Ale byl jsem od začátku přesvědčen – a to dosud držím – že se jeho čin nedá vyložit ani psychologickými, ani politickými kategoriemi. Jeho smrt byla znamením, výzvou, abychom zápas, do něhož jsme po lednu 1968 vstoupili, vedli dál. Všechny, kdo budou dostatečně citliví, si

svou obětí zavázal. Pochopil jsem, že svému usilování mám vtisknout hlubší dimenzi: alespoň v míře nasazení se přiblížit té oběti, ke které se odhodlal on. Objevily se spekulace, že Jan Palach mohl být k činu inspirován Janem Husem… Je to nesmysl? Mohl mu být Hus jako evangelíkovi bližší než nevěřícímu? To nevím, ale co jsme se dozvěděli, bylo toto: přešel na studium filozofie, zabýval se velkými postavami českých dějin a zaujala ho postava Husova a Komenského… Palach se nebál nekonformního postoje, často se dostával do střetu s tím, co považoval za nesprávné; také četba Husových spisů, respektive život této dějinné postavy, ho mohly vést k tomu, že jsme povinni se ve své situaci pokoušet stát za tím, co hájíme, a to až do nejzazších důsledků. V tom zde podoba existuje. Ale je to jen pokus porozumět Palachovu činu. Byl pohřeb v Libiši? Obřad se konal v Praze. Organizace se ujal Svaz vysokoškolského studentstva. Začalo se na univerzitní půdě, odtamtud se po projevech vysokoškolských představitelů šlo průvodem k filozofické fakultě. Oficiální odhady tehdy hovořily o dvou stech tisících účastníků. Byl to impozantní průvod. Mikoláškovo „Ticho“ dobře vyjadřuje tehdejší atmosféru. Ostatky se pak převezly na Olšanské hřbitovy a tam jsem vykonal pobožnost. Je známou skutečností, že Palachův hrob se stal mimořádně navštěvovaným místem a že se komunisté rozhodli tomu zamezit přenesením ostatků do jeho rodných Všetat. Kdy to bylo? V roce 1973. Rodina byla vystavena velkému nátlaku tajné policie a hrozbě, že pokud nebude souhlasit s exhumací, budou ostatky rozptýleny na neznámém místě. Maminku i bratra to svíralo, radili se se mnou, zda na to mají přistoupit. Řekl jsem tehdy, aby nekladli odpor, že by úmyslu stejně nezabránili, takže bude lepší, když bude hrob ve Všetatech. Na Olšany se na stejné místo chodilo ale ještě i potom... Byla jeho památka živá trvale, nebo ožila až v době nové svobody? Jak mnoho ovlivňoval Jan Palach disidentskou sféru? A jak moc se o něm vědělo v převažující šedé zóně? V ní vzpomínka vyprchávala a bledla. V disidentské skupině samozřejmě byl Palach znamením, že jsou věci na světě, které stojí za to, abychom nesli nějakou újmu. Zajímavé je, že už v lednovém Palachově týdnu v roce 1989 se najednou objevila myšlenka, že právě u něho je možno hledat inspiraci pro

vzdor proti normalizačnímu a tehdy již slábnoucímu režimu. Stal se – a pak v listopadu znovu – „přítelem“ na cestě vzdoru a inspiroval nekonformní vrstvy české společnosti, zejména mladé lidi, k tomu, aby se projevili. Jaké poselství nesl Jan Palach v roce 1989? S jistým zpožděním se ukázalo, že pokud má docházet k násilí, pak se ho člověk má dopouštět jen v aktu sebeomezení, tedy vůči sobě, ne vůči druhým. V tom, že ani v lednu, ani v listopadu 1989 nedocházelo ze strany protestujících k násilí, spatřují působení Palachova příkladu. Sebeobětování je dnes častějším jevem, používaným například islámskými radikály… Jejich teroristické činy mají také svůj ethos. Ale ve srovnání s tím, co učinil Palach, je naprosto rozdílný. Obětují sebe, ale ničí při tom i životy nevinných. On sáhl na vlastní život, sebe zmařil, ale nikomu neublížil. Nikoho nestrhl do smrti. To je podstatný rozdíl. Ethos jeho smrti k nám mluví, zavazuje nás. Ethos smrti sebevražedných atentátníků je projevem nenávisti, totální negace, která vede do zkázy. Katolický kněz Tomáš Halík se vyznal, že mu vzpomínka na Jana Palacha pomáhala za komunistů osobně, když byl vyslýchán, a dodávala mu odvahy, aby nepodlehl, nezradil. Je to autentický pocit? Ano, myslím, že to je zcela autentický moment. Já povím toto: Ne že bych na Palachův čin myslel denně. Budeme zapomínat… to jsem zmínil již v kázání u jeho hrobu; ale zařazuji si Jana Palacha do galerie svědků, jimiž jsme obklopeni. Je tím, kdo spolu s dalšími nás může podepřít v určitých chvílích rozhodování. Napomáhá tomu, abychom se dobírali smyslu svého konání. Vyzývá nás, abychom i my se ve svém drobném díle vydávali v oběť. Každé dílo je sebeomezení a každý tvůrčí čin něco stojí. V tomto smyslu je Jan Palach neviditelně nablízku všem, kdo se vydávají v službu, kdo „pracují a jsou obtíženi“, mám-li užít biblického obratu. Jste tedy ještě i teď přesvědčen, že jeho čin měl smysl. Naprosto. Naplnil, co máme v Janově evangeliu: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“ – nebo v ekumenickém překladu: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ – On nás učinil všechny svými přáteli. Já si toho přátelství vážím. – A přátelství zavazuje…!  Petr Veber

35

RECENZE

Č

K České synoptické Bibli...

eskou synoptickou Bibli vázanou v kůži jsme s  manželkou dostali k  Vánocům a  z  tohoto daru máme velikou radost. Ještě o Vánocích jsem tuto krásnou Bibli zvědavě prolistoval. Skutečně: sazeči, tiskaři i vazači odvedli vynikající práci, dva překlady se vešly do jediné vazby, jejíž příjemnost bude mít stěží mezi ostatními českými vydáními konkurenci. Kniha je nádherně zpracovaná, ale přesto k dokonalosti něco chybí. A k tomu se přiznávají i sami vydavatelé. V přiloženém letáku se totiž dočteme, že se čtenářům nedostává všeho, a jako příklad je zmíněna absence úvodů k jednotlivým knihám. Tyto nedostatky tak mají být kompenzovány bibliografií, kterou sestavili Doc. Dr. Martin Prudký a Doc. Dr. Jiří Mrázek. Na tento seznam literatury v letáku uvedený je čtenář odkázán, chce-li se hlouběji vzdělat ve věci textů obsažených v České synoptické Bibli. Ačkoli je pravda, že některé detaily v úvodech k jednotlivým knihám v Českém ekumenickém překladu (ČEP) jsou dnes diskutabilní, čtenář se z nich mohl dozvědět základní informace třeba o dataci a struktuře dané knihy. K tomu, jak se z bibliografie zdá, dnes potřebuje šestnáct jiných knih, dva biblické slovníky a celou komentářovou řadu. Kterou z uvedených knih vybrat? Nebo je třeba nakoupit za drahý peníz kromě Bible i všechnu tuto literaturu? To už leták neříká. Jsou-li úvody v ČEPu zastaralé nebo příliš stručné, nebylo je možné aktualizovat? Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy disponuje plně obsazenými katedrami Starého a  Nového zákona. Centrum biblických studií zaměstnává mnoho zkušených vědců, kteří zdárně řeší jeden grant za druhým. Copak by se nenašel někdo, kdo by opravil a případně přepsal úvody k jednotlivým biblickým knihám? Proč vůbec z České synoptické Bible tyto úvody vypadly? Úvody nejsou jedinou věcí, které v České synoptické Bibli postrádám. Z této Bible rovněž zmizely mapy. Mapy, které v ČEPu byly v černobílém provedení, a například v kapesní Bibli kralické z roku 1939, kterou mám po dědečkovi, dokonce v barevném tisku. Rovněž chybí chronologické tabulky, které mi vždy dobře posloužily k základní orientaci v biblické chronologii. Co vedlo vydavatele k vypuštění těchto pomůcek? K mému překvapení ani k takto důležitému pub-

36

likačnímu počinu nikdo nedokázal napsal původní úvod týkající se českých překladů Bible: kapitola o českých překladech Bible (str. VIII-X) je převzata z knihy V. Kyase vydané ve Vyšehradu roku 1997. Česká synoptická Bible je krásná kniha, která je svědectvím o důkladné práci minulých generací biblistů a současných sazečů, tiskařů a vazačů. Absence základních čtenářských nástrojů ale bere Bibli pedagogický rozměr. Čtenář v ní nenajde vodítko, které by mu v četbě pomohlo. Stručná bibliografie sestavená našimi předními biblisty a podaná na zelenobílém letáku jej nenahradí. Bible tak navozuje pocit, že je sice vydána k oslavě výročí ČCE, ale nikoli pro čtenáře. Hlas našich současných biblistů v této Bibli není vůbec patrný. Evangelická teologická fakulta bývá z církevních řad kritizována – ať právem či neprávem – že její činnost je příliš akademická a odtržená od církevní praxe. Publikace České synoptické Bible byla dobrou příležitostí, jak vtáhnout do centra církevního dění biblické katedry. Zda jejich pracovníci byli či nebyli osloveni, mi není známo. Nicméně tato příležitost byla lidmi odpovědnými za obsah České synoptické Bible ve výsledku promarněna.  Dr. Jan Dušek, Centrum biblických studií, ETF UK, Praha

A JEŠTĚ NĚCO Co jsme nestihli a rádi bychom bývali: Hlavně jsme nestihli plánovaný moment překvapení, že se nám podaří s novým číslem spustit nový web. Takže nemáme náplast na zpoždění tohoto čísla, za což se velmi omlouváme. Není lehké dohánět dlouhodobě zameškaný vývoj. Snad už v příštím čísle najdete odkaz na online rozhovor s nějakou kompetentní autoritou k aktuální otázce. Do Velikonoc všechno srovnáme a bude líp! Co se nevešlo a máme v šuplíku: Jsou některé evergreeny, k nimž je škoda se vyjadřovat, ale nestihli jsme zpracovat téma oslav výročí Jana Palacha, zůstali jsme jen u rozhovoru s J. Trojanem, také jsme nechali ležet reportáž z Irska. Co nás nepálilo a nechali jsme být: Inu, na čas jsme poznali emoce silnější než je rozčarování z domácí politiky. Jaký to paradox, že však doufáme ve změnu!

SLOUPEK

N

Ústav pro vymycování chybných názorů Popleteniny (první část)

epoděsí, nýbrž potěší mne každý evangelík, který by mne nejraději upálil. Takové nápady totiž považuji za hloupé, a tudíž za vhodné k potěše. Ve vlastním smyslu totiž může jedinec bojovat jen se svou vlastní hloupostí, o níž ostatně sám navíc často neví, kde všude se skrývá. A jen v tomto rámci se může potýkat s cizí hloupostí, do níž samé zvenku nedosáhne. Tudíž se musí spokojit s tím, že projevy cizí hlouposti mu poslouží k poučení pro vlastní zápasy. A právě poučení je tím, čím mne může cizí hloupý nápad potěšit, anebo i poskytnout podnět ke šprýmu. Tímto pak bych rád povzbudil každého, aby se nebál hledat poučení též způsoby málo na oko příjemnými. A to i navzdory dalším nesnázím, jako je obtížnost poskytnout poučení obecně. Žijeme totiž v době, která je posedlá dogmatem, že každý má mít na vše svůj vlastní soukromý názor. Kdyby jen šlo o to, že si těžko dokážeme představit, jak se nad námi opět rozpíná moc cenzury (jejíž označení se ovšem mylně odvozuje od římských censorů, kteří odhadovali počet obyvatel a majetek) anebo dokonce inkvizice. Inkvizici sice odzvonilo (Kongregace římské a všeobecné inkvizice byla roku 1908 transformována v Posvátnou kongregaci Svatého oficia, která byla nově definována roku 1965 jako útvar s dnešním jménem Kongregace pro nauku víry), ale dnešní ateista či bezvěrec ji katolíkům nechce zapomenout, i když jemu samému inkvizice ublížit nikdy nemohla. A mne samého na druhé straně také dostane do rozpaků tvrdě ortodoxní katolík, který upřímně prohlásí, že dnes by Jan Hus byl také odsouzen. Co pak mám říkat takovému ateistovi anebo sám sobě? Přesto mne napadá... co takhle se podívat na odvrácenou stranu inkvizice? Mohla být ta odvrácená strana temná a stejně ohavná? A tady mi přichází na mysl to, jak bývalo slovo vzácností. Zejména v dobách, kdy ještě neexistoval knihtisk a psací materiál i práce písaře nebyly právě nejsnáze dosažitelné. Ale vzácnost neplynula jen z materiálních podmínek. Slovo platilo za prostředek lidského ducha. A co teprve Boží Slovo! Dnes do elektronických médií zanesete kvanta slov snadno a lacino – a právě že snadno a lacino. Jak potom hovořit o vzácnosti? Zkoušejme se tedy opatrně ptát. Třeba takto: vzácná je mysl otevřená opravám a nápravám. Dokážeme-li dát lepšímu pokrmu přednost před horším, proč se nena-

přáhnout po lepším myšlení oproti horšímu? Netuším ovšem, jak to učinit skutkem ve velkém. Vždyť už komunistický režim se pokusil prosadit marxistickou myšlenku, že člověka je třeba osvobodit od falešného vědomí. Mimochodem je i na tom ještě znát prapodivná ozvěna starobylé úcty k lidskému duchu a ke slovu, ať už byl Marx sebekovanějším materialistou. Sám ovšem bych neměl odvahu a nemám ani prostředky kupříkladu k založení Ústavu pro vymycování chybných názorů, i když by věcně vzato mohl mít nepřetržitě co na práci. A tak ještě alespoň dejme slovo dilematu, schovanému již v úvodním odstavci. Je správné pomáhat druhým v neštěstí. Je-li hloupost neštěstím, proč od ní druhým nepomáhat? K náznakům odpovědi na toto dilema jsem se tu sice odhodlal, ale netuším, co zůstalo ležet ladem. Vždyť také mne ještě napadá taková nepohádka: Byla jednou jedna holka hloupá, kterou i druzí za hloupou považovali. Po létech ale zmoudřela a druhé ani nenapadlo přestat se na ni dívat jako na hloupou, natož aby si zauvažovali, jak je možné, aby se z hloupého člověka stal člověk moudrý. Kdo tu tedy je a kdo není hloupý? Proto tu sáhněme ještě po jedné nápovědě… od J. W. Goetha: „V kom je mnoho co rozvíjet, ten sebe a svět pochopí teprv později.“ Jiří Hoblík

SLOVO NA CESTU

O penězích Láska k penězům roste, jak přibývá dalších peněz.  Iuvenalis Peníz je nejvyšším králem, ten celému světu teď vládne.  Walther Občané, občané, nejprv si musíte nahrabat peněz – v ctnost až po penězích přijde.  Horatius Kolik peněz kdo vlastní a ve své pokladně chová, tolik i důvěry má.  Iuvenalis Komu nepatří nic, ten věří, že nemá co ztratit.  Walther Když ti peníze chybí, každý tě nerad vidí.  Walther  Moudrost věkù, Praha: Svoboda 1988

37

Putování za Obláčkem NEJEN DĚTEM

B

I. Jak zjistili, že nemají jména

yla jednou jedna bublinka a jeden bublina. Žili v malém domečku a bylo jim spolu dobře. Jednoho dne kolem letěl čáp a zastavil se u nich. „Ahoj,“ řekl čáp. „Já jsem Karel, jak se jmenujte vy?“ Bublina s bublinkou se na sebe podívali a ani jeden z nich nechápal, na co se čáp Karel ptá. „Jaká jsou vaše jména?“ „My nemáme jména,“ řekl smutně bublina. „Vy nemáte jména?“ podivil se čáp Karel. „To je zvláštní,“ řekl a odletěl. Bublinka s bublinou se za ním smutně dívali. „Jak to, že nemáme jména?“ zašeptala bublinka. „Musíme to zjistit!“ rozhodl bublina. Zamkli domeček a vydali se hledat někoho, kdo by jim poradil. První, koho potkali, byla stará sova. Seděla na větvi velikého dubu a hlasitě klimbala. Bublina se osmělil a hlasitě si odkašlal. Sova klimbala dál. „Prosím, paní sovo, probuďte se!“ zavolal bublina, ale bál se zavolat opravdu nahlas. „Musíme zavolat spolu,“ řekla bublinka. „Pró-sím-mé, pá-ní só-vó, pró-bůď-té-sé!“ zavolali tedy spolu a sova se probudila. „Dobrý den, milí přátelé. Mohu vám být nějak nápomocná?“ Sova si trochu šlapala na jazyk, takže to spíš znělo jako: mochu fám být nápomocná. Ale bublina s bublinkou jí rozuměli. „Potřebovali bychom se dozvědět, jaká jsou naše jména! Neznáme svoje jména!“ volali bublina s bublinkou jeden přes druhého a skákali, aby je sova lépe slyšela. „Neznáte svá jména nebo jste žádná nedostali?“ zeptala se sova, ale znělo to spíš jako: nevnáte sfá jména nebo sfte žádná nedoftali. To bublinu s bublinkou zaskočilo až přestali skákat. Bublinka se mračila a bublina zamyšleně koukal do země. „To my nevíme...“ řekla po chvíli bublinka zamračeně. „Nevíme...“ opakoval po ní bublina. „Pokud byste jména měli, ale zapomněli je nebo ztratili, tak by bylo možné je znovu nalézt. Ale jestliže jste je nikdy nedostali, tak vám je musí někdo dát,“ řekla sova, ale znělo to spíš jako: Pokud byfte jména měli, ale vapomněli je nebo ftratili, tak by bylo movné je vnovu naléft. Ale jeftlive fte je nikdy nedoftali, tak vám je mufí někdo dát. Bublina s bublinkou se smutně šourali lesem a kopali do větviček a malých kořínků. Byli zklamaní z toho, že jim sova neporadila, ale spíš je ještě víc zmátla. „Musíme se ptát dál, dokud nám někde neřekne, jak to s našimi jmény je!“ řekl rozhodně bublina.

38

Další, na koho narazili, byla liška. Čistila si zrovna svůj kožich a hřála se na sluníčku uprostřed mýtiny. „Dobrý den, paní liško. Mohla byste nám, prosím, poradit?“ „Samozřejmě, že vám poradím. Jsem nejchytřejší zvíře v lese a co nevím, na to velmi rychle přijdu! Povídejte, miláčkové, co máte za problém?“ řekla medovým hlasem liška a v očích jí zlehounka zablýskalo. „Potřebovali bychom vědět, jaká jsou naše jména!“ volali bublina s bublinkou netrpělivě. „Jaká jsou naše jména!“ „Vy nevíte jak se jmenujete?“ zvedla liška lehce jedno obočí. „Každý má přece nějaké jméno. Mně ho dali rodiče. Proč se nezeptáte svých rodičů?“ Bublina se podíval na bublinku a zavrtěl hlavou. „My nevíme, kdo jsou naši rodiče,“ řekla skoro plačtivě bublinka. „Tolik bychom chtěli mít svá vlastní jména,“ přidal se bublina. „Najděte svoje rodiče a zeptejte se jich,“ řekla liška a zívla. „Jak je máme najít? Podle čeho je poznáme?“ ptala se zmateně bublinka. „Budou vypadat podobně jako vy, jen budou starší a možná větší a budou toho víc vědět a teď mě už omluvte, musím si jít sehnat něco na zub,“ odbyla je liška a v mžiku byla pryč. Bublina s bublinkou chvíli stáli a dívali se směrem, kterým liška odběhla. „Co když nemáme ani rodiče?“ zeptala se bublinka bubliny. „Musíme mít rodiče, jinak bychom tady nebyli. Zkusíme doma najít něco, co by nám pomohlo a pak se budeme muset vypravit do světa a zjistit, kdo vlastně jsme.“ Stránku připravil T. Najbrt

OZNÁMENÍ UBYTOVÁNÍ V TELČI Návštěvníci Telče, města UNESCO, budou mít v tomto roce příležitost shlédnout Dolnorakouskou zemskou výstavu „Rakousko a Česko v srdci Evropy“ ve městech Horn, Raabs a Telč (duben – říjen) s různými doprovodnými akcemi. FS ČCE v Telči upozorňuje všechny zájemce, jimž může poskytnout ve svém sborovém domě ubytování, že je výhodné se přihlásit včas (některé letní termíny jsou již dnes obsazeny).

SEZNÁMENÍ Pro společné chvíle, vyplněné třeba procházkami, klidně s pejskem. je mi 59 let a chůzi mám ztíženou chozením o berlích. Pokud byste mě rádi poznali, jsem z Prahy 3. Napište něco málo o sobě a já se vám ozvu. značka: mko

OZNÁMENÍ SETKÁVÁNÍ GENERACÍ se v tomto roce konají opět ve dvou termínech: 29. 4.–3. 5. v Horském domově v Herlíkovicích (téma: Národ – od výlučnosti k rozplynutí) a 22.–25.10. v Sola fide v Janských Lázních (téma: Konflikty). Třídenní pobyt (od čtvrteční večeře do nedělního oběda) je určen lidem střední a starší generace, kteří chtějí s druhými volně sdílet svoje názory, navzájem se učit i rozšířit okruh přátel. Není stanovena věková hranice, setkání jsou zásadně otevřena všem. Důraz klademe na setkávání ve skupině, kde se scházíme po celou dobu. Daná témata probíráme z pohledu biblického a z pohledu osobních zkušeností a prožitků účastníků. Mluvíme spolu o daných tématech, jak je zachycuje Bible a jak s nimi zacházejí duševědní obory. Odpoledne jdeme na výlet, večer bývá spíše oddychový (zpěv, tanec, hry – podle návrhů účastníků i organizátorů). Setkání nejsou míněna jako individuální rekreace a nezaměřují se na výběr životního partnera. Setkání pořádá ČCE, jsou však zcela otevřena lidem z jiných církví a právě tak jsou vítáni lidé žijící mimo církev.Program připravuje a vede pětičlenný tým (faráři Bohumil Baštecký a Jan Trusina, socioložky Hana Janečková a Jindřiška Seethalerová a psycholožka Bohumila Baštecká). Pobyt je určen pro pětadvacet lidí. Zájemci se mohou hlásit u Jana Trusiny (674 01 Třebíč, Palackého 33, t. 568 821 401, e-mail [email protected]), který pošle bližší informace a přihlášku.

Evangelický měsíčník

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktor: Jan Mamula, technická redaktorka: PhDr. Gabriela Fraňková Malinová, Ivana Benešová, Mgr. Miroslav Brož, Jiří Hoblík, Th. D., Ing. Bc. Jan Kirschner Ph. D., Mgr. Ivo Mareš, Mgr. Miloš Rejchrt, Mgr. Petr Špirko, PhDr. Petr Veber.

Rozhovor s P. Říčanem

FOTO NA OBÁLCE Štěpán Mamula, ostrov Bali, Ubud – pláž grafický design a sazba: Jan Kříbek Našim čtenářům a předplatitelům sdělujeme, že složenka s fakturou a údaji potřebnými k zaplacení bude vložena do letošního 3. čísla. Prosíme, dříve neplaťte, k platbě je nutný správný variabilní symbol.

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810) vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e–mail: [email protected], http://www.srcce.cz/ceskybratr vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky redakčně krátit (redakční uzávěrka 23. 1. 2009)

ISSN 1211-6793

CHYSTÁME Téma: Buďte připraveni dát odpověď (Misie) K tomu teze POEV Rozhovor s P. Černým Církevní školy v parlamentu Náš člověk v Belfastu – J. Kirschner Nad Biblí – J. Otter Diakonie – Dítě pochybující i hledající