KAZANI OHNE. Francesca Haigová

ˆ

KAZANI ´ ´ ´ OHNE

Francesca Haigova ´

THE FIRE SERMON Copyright © De Tores Ltd 2015 All rights reserved Translation © Jana Jašová, 2016 ISBN 978-80-7549-016-2

Tuto knihu s láskou a obdivem věnuji svému bratru Peterovi a sestře Claře. S vědomím, jak moc pro mě znamenají, asi nebude překvapením, že moje první kniha je o sourozencích.

KAPITOLA 1

V

ždycky jsem si myslela, že pro mě přijdou v noci, ale došlo k tomu uprostřed dne, kdy bývá největší horko. Tehdy se na pláni objevilo šest jezdců. Stalo se to v době sklizně, kdy celá osada vstávala brzy a pracovala do pozdních hodin. Na zpustošené zemi přenechané Omegům nebyla sklizeň nikdy jistá. Vloni silné deště uvolnily popel po výbuchu pohřbený hluboko v půdě. Zelenině vyrůstaly slabé kořínky, anebo vůbec žádné. Brambory na celém poli rostly dolů místo nahoru a vyhrabávali jsme je scvrklé a s mnoha očky, pohřbené víc než metr pod hladinou bahna. Jeden kluk se utopil, když se k nim snažil dostat. Jáma byla mělká, ale jílové dno se propadlo, a on se už nikdy nevynořil. Přemýšlela jsem, jestli nemám odejít jinam, jenže půda ve všech údolích byla rozmočená deštěm a o cizince v období hladu nestála žádná osada. A tak jsem celý ten bezútěšný rok zůstala. Ostatní vyprávěli příběhy o suchu, kdy se tři léta po sobě skoro nic neurodilo. To jsem byla ještě dítě, ale i já si vybavovala mršiny vyhublého dobytka, tažené po prašných polích na podložkách z jejich kostí. To ale bylo před víc než deseti lety. Tohle nebude tak zlé jako roky sucha, ujišťovali jsme se navzájem. Další jaro jsme obezřetně sledovali pšenici na polích. První klasy vyrůstaly silné a dlouhé a mohutné mrkve, které jsme během roku vykopávali, vyvolávaly chichotání dospívajících. Sama jsem ze zahrádky 7

Francesca Haigová

sklidila pořádný pytel česneku a nesla ho pyšně na trh v náručí jako dítě. Celé jaro jsem sledovala, jak na společných polích vyrůstá robustní a vysoká pšenice. V levandulích za mým domkem poletovaly včely a police uvnitř se prohýbaly pod zásobami jídla. Přijeli uprostřed sklizně. Nejdřív jsem to vycítila. Kdybych k sobě byla upřímná, musela bych si přiznat, že to cítím už celé měsíce. Ale teď už se to nedalo popřít, ta náhlá ostražitost, kterou bych nikdy nemohla vysvětlit někomu, kdo není věštec. Jako by se něco pohnulo, před slunce připlul mrak nebo vítr změnil směr. S kosou v ruce jsem se náhle napřímila a zadívala se k jihu. Když se ze vzdálené části osady ozvaly výkřiky, už jsem utíkala. Jak křik zesílil a šest mužů na koních se objevilo na dohled, i ostatní vzali nohy na ramena. Stávalo se dost často, že Alfové přepadali osídlení Omegů a kradli jim všechno, co mělo nějakou cenu. Jenže já věděla, co chtějí tihle. Věděla jsem také, že utíkat nemá smysl. Že je příliš pozdě uposlechnout matku, která mě už před šesti měsíci varovala. I když jsem proklouzla pod plotem a řítila se ke kamennému opevnění kolem osady, věděla jsem, že mě dostanou. Skoro ani nezpomalili, aby mě chytili. Cvalem se prohnali kolem mě a jeden mě prostě popadl, zatímco já pořád běžela. Najednou mi země zmizela pod nohama. Ranou do zápěstí mi vyrazil kosu z ruky a hodil si mě přes sedlo tváří dolů. Moje kopání jako by koně jen pohánělo k větší rychlosti. Otřesy při cvalu, kdy jsem žebry a žaludkem narážela do sedla, byly bolestivější než ten úder. Cítila jsem silnou ruku na zádech a mužské tělo, jak se za mnou naklání a pobízí koně. Otevřela jsem oči, ale zase je radši hned zavřela, když jsem zahlédla kopyta bušící do země. Když se mi zdálo, že zpomalují, a odvážila jsem se znovu otevřít oči, ucítila jsem na zádech naléhavý dotek špičky nože. 8

Kázání ohně

„Máme rozkaz nezabíjet tě,“ ozval se jezdec. „A nezbavit tě vědomí, říkal tvůj bratr. Kromě toho ti ale můžeme udělat cokoli, a taky to uděláme, jestli nás něčím rozzlobíš. Začnu tím, že ti uříznu prst, a radši bys mi měla věřit, že při tom ani nemusím zastavit koně. Rozumíš, Cassandro?“ Pokusila jsem se odpovědět ano. Vyšlo ze mě jen udýchané zachroptění. Jeli jsme dál. Během toho nekonečného natřásání hlavou dolů jsem se dvakrát pozvracela – podruhé, jak jsem si s uspokojením všimla, na jeho koženou botu. Jezdec zaklel, zastavil zvíře a zvedl mě do sedu. Obtočil mi tělo provazem tak, abych měla paže připoutané k bokům. Když jsem mohla sedět před ním, tlak v hlavě se uvolnil a krev se mi nahrnula zpátky do těla. Provaz se mi zařezával do paží, ale aspoň mě držel bezpečně v sedle, jak jeho konec svíral jezdec za mnou. Zbytek dne jsme ujížděli takhle. Když padla noc a tma se přehoupla jako smyčka přes obzor, krátce jsme se zastavili a sesedli, abychom se najedli. Další z mužů mi nabídl chléb, ale já do sebe dokázala dostat jen pár loků zteplalé zatuchlé vody z lahve. Pak jsem se zase ocitla v sedle, tentokrát před jiným jezdcem. Jeho tmavé vousy mě píchaly vzadu do krku. Přetáhl mi přes hlavu pytel, ale ve tmě to bylo vlastně jedno. Ucítila jsem město v dáli mnohem dřív, než mi rytmus kopyt pode mnou napověděl, že jsme dorazili na dlážděnou silnici. Přes režné plátno pytle na mém obličeji začala probleskovat světla. Vnímala jsem kolem sebe přítomnost lidí – mnohem většího počtu lidí, než kolik jich bylo dokonce i v Azylu během trhu. Tisíce, hádala jsem. Cesta teď vedla strmě vzhůru a koně zpomalili, jejich kopyta se hlasitě odrážela od dláždění. Pak jsme zastavili a mě předali, nebo spíš hodili, dalšímu muži. Ten mě pár minut vlekl a já klopýtala za ním. Často jsme čekali, než před námi odemknou další dveře. Když jsme jimi prošli, 9

Francesca Haigová

vždycky jsem slyšela, jak je za námi zase zavírají. Každé zaskřípění závory bylo jako další rána. Nakonec mě zatlačili dolů na něco měkkého. Za sebou jsem uslyšela zaškrábání kovu – nůž vytahovaný z pochvy. Než jsem stačila vykřiknout, z těla mi odpadl přeříznutý provaz. Na krku mi zašátraly ruce a stáhly mi pytel, hrubá látka mě zaškrábala do nosu. Byla jsem na nízkém lůžku v malé místnosti. V cele bez oken. Muž, který mě zbavil pout, už za sebou zamykal kovové dveře. Zhroutila jsem se na postel, v puse pachuť bláta a zvratků, a konečně si dovolila rozplakat se. Napůl nad sebou, napůl nad svým bratrem-dvojčetem, nad tím, co se z něj stalo.

10

KAPITOLA 2

N

azítří jsem se jako obvykle vzbudila ze snů o ohni. Jak ubíhaly měsíce, chvíle po probuzení z takových snů byly jediné, kdy jsem byla vděčná za to, že jsem v uzamčené cele. Důvěrně známá šeď stěn byla protikladem nesmírných a divokých plamenů, o nichž se mi každou noc zdálo. O výbuchu neexistovaly žádné příběhy, žádné obrazy. Jaký by mělo smysl vyprávět o něm nebo ho malovat, když byl otištěn do každého povrchu, každé plochy? I teď, víc než čtyři sta let poté, kdy výbuch zničil úplně všechno, se odrážel v každém zříceném útesu, na každé spálené pláni a v každé řece zanesené popelem. V každé tváři. Stal se jediným příběhem, který země mohla vyprávět, tak proč by o něm měl mluvit někdo další? Dějiny vepsané do popela, do kostí. Slyšela jsem, že před výbuchem se kázalo o ohni a o konci světa. Oheň sám se stal posledním kázáním. Po něm už žádná nebyla. Většina z těch, kteří přežili, oslepla a ohluchla. Jiní zůstali úplně opuštění, a pokud vyprávěli své příběhy, pak jenom větru. Ani ti, kteří měli nějakou společnost, by nedokázali správně popsat okamžik výbuchu – novou barvu oblohy, burácení, jež skoncovalo se vším. Ti, kteří přežili, by stejně jako já zjistili, že uvízli na místě, kde zmizela slova a začal vládnout zvuk. Výbuch roztříštil čas: jediný okamžik času, zaťatý neodvolatelně mezi Předtím a Potom. Teď, o stovky let později v Potom, 11

Francesca Haigová

už nezůstali žádní pamětníci, žádná svědectví. Výbuch mohli zahlédnout jen věštci jako já, ve zlomku vteřiny před probuzením, nebo nás ten výjev někdy zaskočil i v bdění. Záblesk – a obzor, který se vznítí jako papír. Jediné příběhy o výbuchu vyprávěly písně potulných bardů. Když jsem byla dítě, slyšela jsem o něm zpívat pěvce, který každý rok na podzim procházel naší vesnicí. Zpíval o jiných národech za mořem, jež seslaly oheň z nebe, o radiaci a Dlouhé zimě, která vypukla poté. Bylo mi asi osm nebo devět, když jsme se Zachem v Azylu na trhu podobnou píseň slyšeli zpívat od starší pěvkyně s šedobílými vlasy. Melodie byla stejná, ale slova se lišila. Refrén o Dlouhé zimě byl týž, ale o jiných národech se tam nemluvilo. Každá sloka jen popisovala oheň a to, jak všechno polykal. Když jsem zatahala otce za ruku a zeptala se ho na to, jen pokrčil rameny. Tahle píseň má spoustu verzí, vysvětlil mi. Co na tom? Pokud byly někdy za mořem jiné země, už tam nejsou, aspoň podle vyprávění námořníků, kteří se dožili návratu. Občasné pověsti o Jinde, o zemích za mořem, byly jen zkazky – nikdo jim nevěřil, stejně jako vyprávění o ostrově, kde Omegové žijí svobodně, bez nadvlády Alfů. Když člověk poslouchal tyhle zakázané řeči, vysloužil si leda veřejný výprask. Nebo skončil na pranýři jako jeden z Omegů, kterého jsme viděli před Azylem. Byl k němu upoutaný pod pražícím sluncem, až jazyk visící z jeho úst připomínal šupinatou ještěrku. Dva znudění vojáci Rady nad ním drželi stráž a občas ho nakopli, aby se přesvědčili, že ještě žije. Neptejte se, říkával náš otec. Neptejte se na Předtím ani na Jinde nebo na ostrov. Lidé v Předtím se moc ptali, moc zkoumali a zjišťovali, a podívejte, jak to s nimi dopadlo. Tohle je teď celý svět, nebo všechno, co z něj kdy budeme znát. Obklopený mořem na severu, západě a jihu, pustinami na východě. Je jed12

Kázání ohně

no, odkud výbuch přišel. Důležité je, že přišel. Všechno je to tak dávno a nemůžeme se o tom dozvědět nic víc než o Předtím, které zničil tak, že z něj zůstaly jen báchorky a trosky.


V prvních měsících mého pobytu v cele jsem se tu a tam mohla těšit z oblohy. Každých pár týdnů mě i ostatní vězněné Omegy vodili na hradby, kde jsme se mohli protáhnout a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Rozdělili nás do skupin po třech, každá měla nejméně stejný počet strážných. Bedlivě nás hlídali, drželi nás nejen odděleně, ale také dost daleko od hradeb, z nichž bylo vidět město. Při první vycházce jsem se naučila, že se nemám snažit přistupovat k jiným vězňům, a už vůbec ne na ně mluvit. Když nás strážní vedli z cel, jeden z nich si postěžoval na pomalé tempo světlovlasé vězenkyně, která poskakovala po jedné noze. „Byla bych rychlejší, kdybyste mi nesebrali mou hůl,“ ozvala se. Neodpověděli jí a žena na mě protočila panenky. Nedalo se to ani nazvat úsměvem, ale byl to první náznak lidské vřelosti, který jsem od příchodu do vězení zažila. Když jsme dorazili na hradby, pokusila jsem se k ní dostat tak blízko, abych jí šeptem mohla něco říct. Pořád jsem ještě byla deset kroků daleko, když mě strážný přirazil tak prudce na zeď, až jsem si sedřela lopatky. Když mě pak hnali zpátky do cely, jeden z nich na mě plivl. „Nemluv s ostatními. Ani se na ně nekoukej, rozumíš?“ Ruce jsem měla spoutané za zády, takže jsem si ani nemohla setřít jeho slinu z tváře. Její horkost byla téměř oplzlá. Tu světlovlasou ženu jsem už nikdy neviděla. Asi o měsíc později došlo k mé třetí vycházce na hradby, a poslední pro nás všechny. Stála jsem u dveří a nechávala oči, aby se přizpůsobily odleskům slunce na lesklém kamení. Po mé pravé ruce stáli dva strážní, kteří se mezi sebou tiše bavili. Asi 13

Francesca Haigová

šest metrů nalevo se další strážný opíral o zeď a pozoroval svého vězně. Uhodla jsem, že tenhle Omega byl v Žalářích déle než já. Jeho kdysi tmavá pleť zešedla, ale ještě výmluvnější byly škubavé pohyby rukou a způsob, jakým kroutil rty – jako by nepatřily k jeho dásním. Celou dobu tam nahoře chodil sem a tam na malém kousku hradeb a za sebou táhl zkroucenou pravou nohu. Opakovaně jsem ho slyšela, jak si navzdory zákazu hovoru mezi vězni mumlá: Dvě stě čtyřicet sedm. Dvě stě čtyřicet osm. Je obecně známo, že mnozí věštci se zblázní – léta vidin nám spálí mozky. Vidiny jsou plamen a my knot. Tohle nebyl věštec, ale nepřekvapilo mě, že když někoho drží dlouho v Žalářích, zblázní se taky. Jakou šanci jsem pak měla já, když jsem se na jedné straně musela potýkat s vidinami, na druhé straně s nemilosrdnými stěnami cely? Za rok nebo dva budu stejná, pomyslela jsem si, budu si počítat kroky, jako by úhlednost čísel mohla vnést řád do mé polámané mysli. Mezi mnou a pochodujícím mužem byla další vězenkyně, možná o pár let starší než já, jednoruká žena s tmavými vlasy a veselým obličejem. Byly jsme spolu na hradbách už podruhé. Došla jsem tak blízko k cimbuří, jak strážní dovolovali, a zadívala se mezi jeho pískovcové zuby, zatímco jsem se snažila přijít na způsob, jak bych na ni mohla promluvit nebo jí něco naznačit. Nesměla jsem natolik blízko, abych pořádně viděla na město, které se rozkládalo pod pevností na úbočí hory. Za cimbuřím jsem viděla jen kopce, jež dálka barvila došeda. Došlo mi, že počítání skončilo. Než jsem se stačila podívat, co se stalo, muž se zkroucenou nohou se vrhnul na ženu a teď svíral její krk. Jednou rukou se mu nemohla bránit, nestačila ani dost rychle vykřiknout. Strážní se k nim dostali, když já byla ještě několik metrů daleko, a během pár vteřin ho od ní odtrhli, ale už bylo pozdě. 14

Kázání ohně

Zavřela jsem oči, abych neviděla její tělo s obličejem na kamenných dlaždicích, s hlavou vyvrácenou v nepřirozeném úhlu. Jenže věštcům není zavření víček nic platné. V otřesené mysli jsem viděla, co dalšího se stalo přesně ve chvíli, kdy zemřela – asi třicet metrů nad námi, uvnitř pevnosti, spadla sklenice červeného vína a rudá tekutina se rozlila po mramorové podlaze. Muž v sametovém kabátci se svezl na kolena a s rukama přitisknutýma ke krku zemřel. Po téhle události už vycházky na hradby přestaly. Občas se mi zdálo, že slyším, jak šílený Omega křičí a naráží do zdí. Ale bylo to jen tupé dunění, které se neslo nocí. Nikdy jsem nezjistila, jestli jsem je opravdu slyšela, nebo vycítila. V mé cele nebyla skoro nikdy tma. Ze stropu visela bledá koule, která vydávala slabé světlo. Neustále zářila a vycházelo z ní tiché bzučení, tak nenápadné, až jsem si někdy říkala, jestli mi jen nezvoní v uších. Prvních pár dní jsem ji nervózně pozorovala a čekala, až dohoří a já se ponořím do naprosté temnoty. Jenže tohle nebyla svíčka ani olejová lampa. Světlo, které z ní vycházelo, bylo jiné: chladnější a nehybné. Tahle sterilní záře pohasla vždycky jednou za pár týdnů, kdy se světlo zamihotalo a zmizelo, a já se ocitla v beztvarém temném světě. Nikdy to ale netrvalo déle než pár minut. Pokaždé se zase s blikáním rozsvítilo, jako by se probíralo ze spánku a chystalo se znovu zahájit neúnavné bdění. Začala jsem se na ty občasné chvíle temnoty těšit. Byly to jediné okamžiky, kdy jsem si od neúnavného svitu mohla oddechnout. Předpokládala jsem, že to je elektřina. Slyšela jsem o ní vyprávět. Bylo to něco jako kouzlo, klíč k většině technologií z Předtím. Jenže ať už to bylo cokoli, teď to správně nemělo existovat. Přístroje, které nezničil výbuch, vzaly za své při následných čistkách, kdy ti, kteří přežili, ničili všechny pozůstatky technologií, jež proměnily svět v popel. Všechny pozůstatky 15

Francesca Haigová

Předtím se staly tabu, ale žádný víc než stroje. Tresty za porušení tabu byly kruté, ale na jeho dodržování dohlížel hlavně strach. Riziko bylo vepsané do celého povrchu našeho spáleného světa, do zmrzačených těl Omegů. Žádné připomínky jsme nepotřebovali. Jenže tady byl kus elektřiny, který visel ze stropu v mé cele. Ne žádný děsivý nebo mocný stroj, o jakých si lidé šeptali. Žádná zbraň ani bomba, ani vůz, který jezdí, aniž ho táhnou koně. Jen tahle skleněná koule velikosti pěsti, z níž září světlo. Nedokázala jsem na ni přestat zírat, na ten rozžhavený, ostře bílý knot uvnitř. Jako by se tam zachytila jiskřička samotného výbuchu. Zírala jsem na ni tak dlouho, že když jsem zavřela oči, její jasný obrys mi zůstal na víčkách. Fascinovalo mě to a děsilo, když jsem ty první dny mrkala pod jasným světlem, jako by mohlo explodovat. Při pohledu na světlo mě neděsilo jen tabu, ale i to, co pro mě znamená, že jsem svědkem jeho porušení. Kdyby se rozneslo, že ho porušuje sama Rada, došlo by k další čistce. Hrůza z výbuchu a ze strojů, které ho způsobily, byla stále až příliš skutečná, až příliš živá, než aby to lidé dokázali přejít. Věděla jsem, že to světlo je můj rozsudek smrti. Když jsem ho viděla, už mě odtud nikdy nepustí. Víc než co jiného mi chyběla obloha. Úzký otvor pod stropem sem odněkud přiváděl čerstvý vzduch, ale ani náznak denního světla. Denní dobu jsem odhadovala podle toho, kdy přinesli podnosy s jídlem – dvakrát denně mi je podstrčili škvírou ve spodní části dveří. Jak ubíhaly měsíce od mé poslední návštěvy hradeb, abstraktně jsem si oblohu vybavovala, ale neuměla jsem si ji správně představit. Myslela jsem na příběhy o Dlouhé zimě po výbuchu, kdy vzduch byl tak plný prachu, že na nebe léta a léta nikdo nedohlédl. Tehdy se prý rodily děti, které za celý svůj život oblohu nespatřily. Zajímalo by mě, jestli 16

Kázání ohně

o ní nepochybovaly, jestli se pro ně představa oblohy stala něčím jako aktem víry, tak jako teď pro mě. Počítání dnů bylo jedinou možností, jak si zachovat aspoň přibližně pojem plynoucího času. Jenže jak přeškrtnutých čárek přibývalo, stalo se tohle samo o sobě mučením. Nepočítala jsem dny s vyhlídkou na propuštění, jenom mi naskakovaly další a další, a s nimi pocit pozastavení. Pocit, jako bych plula v nekonečném světě temnoty a izolace. Po ukončení vycházek na hradby se jediným milníkem stala každých třicet dní návštěva Zpovědnice, která mě přicházela vyslýchat kvůli mým vidinám. Řekla mi, že za ostatními Omegy nechodí nikdo. Při pomyšlení na Zpovědnici jsem nevěděla, jestli je mám litovat, nebo jim závidět.


Říká se, že dvojčata se začala objevovat ve třetí a čtvrté generaci po Předtím. V Dlouhé zimě nejdřív žádná dvojčata nebyla, vlastně se nerodily skoro žádné děti, a z těch narozených jen málokteré přežilo. Byly to časy, kdy se těla samovolně rozpadala a novorozenci byli tak zmrzačení, že se ani nepodobali lidem. Z těch málo, kteří přežili, byla jen hrstka plodných, takže se zdálo, že s lidskou rasou je konec. A pak najednou ten příval dvojčat, který se zpočátku musel jevit jako požehnání v zoufalém úsilí lidstva postavit se na nohy – tolik dětí, a tolik z nich normálních. Vždycky to byl chlapec a děvče, a jedno dítě z každé dvojice bylo vždycky dokonalé – nejen tělesně perfektní, ale i silné. Brzy se ovšem odhalila osudová symetrie – cenou za každé dokonalé dítě bylo jeho dvojče. Ta přicházela na svět s nejrůznějším poškozením: chybějícími nebo zakrnělými končetinami, nebo naopak s jejich přebytkem. Bez očí, s více očima nebo s pevně přirostlými 17

Francesca Haigová

víčky. To byli Omegové, stínové protiklady Alfů. Alfové je nazývali mutanty, tvrdili, že za to může jed, jehož se oni zbavili už v děloze. Stigma výbuchu, které nezmizelo, ale aspoň se omezilo jen na slabší dvojče. Omegové nesli břímě mutací, Alfové zůstávali nedotčení. Ale ne zcela. Rozdíly mezi dvojčaty byly očividné, spojení mezi nimi ne. Nicméně se vždycky projevilo, a to tím nejméně vítaným způsobem. Nezáleželo na tom, že nikdo nechápal, jak je to možné. Zpočátku to možná vypadalo jako náhoda. Ale časem skutečnost překonala nevíru, důkazy byly víc než přesvědčivé. Dvojčata se rodila společně a umírala společně. Ať byla kdekoli, jakkoli daleko od sebe, jakmile jedno z nich zemřelo, zemřelo i druhé. Také silná bolest nebo vážná nemoc potkala vždycky oba sourozence. Jednomu vyskočila horečka a vzápětí už ji měl i druhý. Když jeden upadl do bezvědomí, druhému se to stalo taky bez ohledu na vzájemnou vzdálenost. Bezvýznamné ranky nebo lehčí choroby se zřejmě nepřenášely. Když ale jedno z dvojčat utrpělo vážné zranění, druhé se probudilo ze spánku a křičelo bolestí. Když se zjistilo, že Omegové jsou neplodní, zpočátku se předpokládalo, že se časem přestanou rodit úplně. Že jsou jen dočasnou pohromou, dalším následkem výbuchu. Jenže vzorec se v každé generaci opakoval – všechny děti byly dvojčata, vždycky Alfa a Omega. Jen Alfové mohli mít děti, ale každý jejich Alfa potomek se opět rodil s dvojčetem Omegou. Když jsme se narodili Zach a já, oba dokonalí, naši rodiče jistě užasle počítali a přepočítávali: končetiny, prsty, oči… všechno bylo kompletní. Jenže rozdělení na Alfy a Omegy neunikl nikdo. Náš případ nebyl zase tak neuvěřitelný – někdy se stávalo, že se poškození u Omegy projevilo později. Noha, která nerostla stejně jako druhá, hluchota, již u novorozence nešlo 18

Kázání ohně

hned rozeznat, nepohyblivá nebo slabá ruka. A šeptalo se i o těch, u nichž se rozdíly nikdy neprojevily fyzicky. O chlapci, který začal vřískat a vyběhl z domu chvíli předtím, než se propadla střecha. O dívce, která plakala nad pastýřským psem už týden předtím, než ho přejel povoz ze sousední vesnice. Mutace takových Omegů nebyly na první pohled vidět. Říkalo se jim věštci, i když to nebylo úplně přesné – možná jsme byli spíš jasnovidci. Takové děti se rodily jen vzácně. Každý znal věštce, který přicházel měsíc co měsíc na trh do Azylu, velkého města po proudu řeky. Omegové sice nesměli chodit na trhy Alfů, ale jeho všichni tolerovali. Potuloval se za stánky, za navršenými bednami a hromadami zkažené zeleniny. Když jsem se poprvé dostala na trh, byl už starý, ale pořád provozoval svoje řemeslo. Za bronzovou minci předpověděl rolníkům, jaká bude příští úroda, nebo kupci, za koho se vdá jeho dcera. Taky to byl podivín. Neustále si něco mumlal, znělo to jako nepřetržité zaříkávání. Když jsme kolem něj jednou s otcem a Zachem procházeli, vykřikl: „Oheň. Pořád oheň!“ Stánkaři opodál sebou ani neškubli, takové výbuchy byly u starce zřejmě běžné. To byl osud většiny věštců – jejich mysl spaloval výbuch, který byli nuceni prožívat znovu a znovu. Nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, v čem jsem jiná, ale byla jsem dost stará na to, abych věděla, že to musím utajit. Zpočátku jsem nic netušila, stejně jako rodiče. Které dítě se nebudí s křikem z nočních můr? Trvalo dlouho, než mi došlo, že na mých zlých snech je něco podivného. To, že se mi neustále zdá o výbuchu. Nebo o bouři, která měla přijít teprve další noc. Jak se podrobnosti a scenérie mých snů vymykají tomu, co jsem mohla znát z vesnice, jejích asi čtyřiceti kamenných domků kolem zelené návsi se studnou obehnanou kamennou zídkou. Znala jsem jen naše mělké údolí, domy a dřevěné stodoly postavené třicet metrů od řeky – dost daleko 19

Francesca Haigová

na to, aby je neohrožovaly povodně, které každou zimu zalévaly naše pole úrodnými naplaveninami. V mých snech se objevovaly neznámé krajiny, podivné tváře. Pevnosti desetkrát vyšší než náš domek s ušlapanými podlahami a nízkými, trámy podepřenými stropy. Města s ulicemi širšími než řeka, plnými lidí. Když už jsem byla dost stará na to, abych se tomu všemu začala divit, byla jsem i dost stará na zjištění, že Zach spí každou noc naprosto klidně. Na lůžku, které jsme měli společné, jsem se naučila ležet nehybně, ztišit svůj horečný dech. Když mě vidiny přepadly za dne, zvlášť ta o burácejících plamenech, naučila jsem se nekřičet. Když nás otec vzal poprvé do Azylu, poznala jsem rušné náměstí s trhem, o kterém se mi často zdálo. Když jsem ale viděla zaraženého Zacha, jak křečovitě svírá otcovu ruku, napodobila jsem jeho vyjevený pohled. Takže naši rodiče vyčkávali. Tak jako všichni si připravili jen jednu postýlku, neboť předpokládali, že jakmile rozeznají poškozené dítě, pošlou ho pryč. Když nám už byli tři a tvrdohlavě jsme zůstávali oba stejní, otec nám vyrobil dvě větší postele. Náš soused Mick byl sice po celém údolí vyhlášený pro svou truhlářskou zručnost, ale táta ho tentokrát o pomoc nepožádal. Téměř potají vyrobil postele sám, na dvorku za kuchyní obehnaném vysokou zídkou. Pokaždé, když v následujících letech moje křivá, neobratně vyrobená postel zavrzala, vybavila jsem si výraz na otcově tváři – tehdy, když táhl postele do pokoje a postavil je ke stěnám, co nejdál od sebe, jak jen naše komůrka dovolovala. Otec a matka na nás už skoro nemluvili. Nastala léta sucha, kdy všechno bylo na příděl, a zdálo se, že i slova jsou vzácná. Řeka v našem údolí s pravidelnými zimními záplavami se najednou proměnila v úzký apatický potůček a obnažené břehy praskaly jako staré kameninové hrnce. Ani v naší bohaté vesnici 20

Kázání ohně

nebylo ničeho nazbyt. Sklizeň byla během prvních dvou let mizerná a třetí rok bez deště už nevyrostlo vůbec nic. Všechny našetřené peníze nám došly. Vyschlá pole pokrýval prach. Dobytek umíral, protože ani ti, kterým ještě peníze zůstali, ho neměli čím krmit. Vyprávělo se, že lidé na východě hladovějí. Rada posílala do vesnic hlídky, aby je bránily proti nájezdům Omegů. To léto postavili zeď kolem Azylu i dalších velkých měst Alfů. Jenže jediní Omegové, které jsem v těch letech zahlédla, byli uprchlíci. Vypadali příliš vyhuble a vyčerpaně, než aby mohli někoho ohrožovat. I když sucho pominulo, hlídky Rady obcházely vesnice dál. A obezřetnost našich rodičů se také nezměnila. Každý sebemenší rozdíl mezi mnou a Zachem byl zachycen, zvážen a rozpitván. Když jsme v zimě oba dostali horečku, slyšela jsem vzrušenou debatu našich o tom, kdo z nás onemocněl dřív. Tehdy mi bylo asi šest nebo sedm. Podlahou naší ložnice jsem slyšela tátu, jak hlasitě trvá na tom, že jsem už včera večer byla pořádně zarudlá, dlouho předtím, než jsme se ráno se Zachem probudili oba zároveň a se stejně vysokou horečkou. Tehdy mi došlo, že otcova ostražitost ohledně nás dvou je nedůvěra, ne vrozená nabručenost. Že matčina neustálá pozornost je něco jiného než běžná mateřská oddanost. Zach zpočátku celé dny následoval otce, od studně na pole a do stodoly. Když jsme byli starší a otec se k nám začal chovat obezřetně a nedůtklivě, začal Zacha odhánět, křičel na něj, ať se klidí zpátky do domu. Jenže bratr se stejně pořád snažil vymýšlet nějaké záminky, aby mu mohl viset za patami. Když se otec vypravil pro padlý strom z mlází u řeky, Zach mě tam odtáhl taky, že budeme hledat houby. Když otec sklízel kukuřici, Zach se s náhlým nadšením pustil do opravy rozbité brány u ohrady vedle pole. Udržoval si bezpečnou vzdálenost, ale táhl se za otcem jako podivný stín. 21

Francesca Haigová

Tu noc jsem pevně zavřela oči, jako bych tak od sebe mohla odehnat hlasy rodičů, které pronikaly podlahou, když se o nás bavili. Slyšela jsem, jak se Zach na posteli u protější stěny nepatrně pohnul. Jeho dech zněl stále stejně vyrovnaně. Nevěděla jsem, jestli spí, nebo to jen předstírá.


„Viděla jsi něco nového.“ Zkoumala jsem strop cely, abych se vyhnula očím Zpovědnice. Její otázky byly vždycky takové – vyslovované bez důrazu, spíš jako konstatování, jako by už všechno věděla. Samozřejmě jsem si nemohla být jistá, že neví. I já sama jsem dokázala zachytit záblesky cizích myšlenek nebo prožívat vzpomínky, které patřily někomu jinému. Jenže Zpovědnice nebyla jen věštkyně – využívala svou sílu promyšleně. Když za mnou přišla do cely, pokaždé jsem cítila, jak její mysl obkličuje tu moji. Odmítala jsem se jí svěřovat, ale netušila jsem, kolik toho před ní dokážu skrýt. „Jen výbuch. Pořád totéž.“ Odtáhla od sebe spojené ruce a zase je stiskla. „Řekni mi něco, co už jsem od tebe neslyšela dvacetkrát předtím.“ „Není co. Jen výbuch.“ Pátrala jsem jí ve tváři, ale nedala na sobě znát, jestli něco ví. Vyšla jsem ze cviku, blesklo mi hlavou. Jsem moc dlouho sama v cele, odříznutá od lidí. Zpovědnice byla každopádně neproniknutelná. Pokusila jsem se soustředit. Tvář měla skoro tak bledou, jakou se stala po měsících věznění ta moje. Znamení Omegů bylo na její tváři nějak nápadnější než u jiných, protože její rysy byly tak dokonalé. Pokožku měla hladkou jako vyleštěný říční oblázek, s níž ostře kontrastovala rudá barva znamení uprostřed čela. Její věk se dal odhadnout jen těžko. 22

Kázání ohně

Na první pohled vypadala stejně mladá jako my se Zachem. Mně se ale zdála o celá desetiletí starší. Bylo to intenzitou jejího pohledu, mocí, kterou dokázala jen stěží zamaskovat. „Zach chce, abys mi pomohla.“ „Řekni mu, ať přijde sám. Vyřiď mu, ať mě navštíví.“ Zpovědnice se zasmála. „Strážní vyprávěli, že jsi v prvních týdnech vřískala jeho jméno. Ty si vážně ještě pořád – po třech měsících tady – myslíš, že za tebou přijde?“ „Přijde,“ potvrdila jsem. „Nakonec přijde.“ „Zřejmě si tím jsi jistá,“ prohodila. Naklonila hlavu trochu ke straně. „Určitě to chceš?“ Nikdy jsem jí nevysvětlila, že tady nejde o chtění. Chce řeka téct po proudu? Jak bych mohla Zpovědnici vysvětlit, že Zach mě potřebuje, i když to já jsem v cele? Pokusila jsem se změnit téma. „Ani nevím, co po mně chcete,“ pronesla jsem. „Co si myslíte, že můžu udělat.“ Protočila panenky. „Jsi jako já, Cass. Takže moc dobře vím, čeho jsi schopná, i když to odmítáš přiznat.“ Zkusila jsem taktičtější přístup. „Bývá to častější. Ten sen o výbuchu.“ „Bohužel pochybuju, že bys nám mohla poskytnout nějakou cennou informaci o něčem, co se událo před čtyřmi stovkami let.“ Cítila jsem, jak její mysl zkoumá okraje mojí, jako by mi po těle šátraly nevítané ruce. Pokusila jsem se napodobit její neproniknutelnost, uzavřít své myšlenky za hradbami. Zpovědnice si poposedla. „Pověz mi o ostrovu.“ Promluvila tiše, ale já musela zamaskovat šok nad tím, jak ke mně tak snadno pronikla. Ostrov jsem začala vídat teprve v posledních několika měsících, po poslední vycházce na hradby. Když jsem o něm snila poprvé, sama jsem váhala, jestli ty 23

Francesca Haigová

obrazy moře a oblohy nejsou spíš fantazie než vidina. Jen bdělý sen o otevřeném prostoru, který mi chce vynahradit tuhle každodenní realitu uzavření mezi čtyřmi šedivými stěnami, jen s úzkou pryčnou a jedinou židlí. Jenže tahle vidina se začala opakovat a byla až příliš podrobná, příliš důsledná. Věděla jsem, že to, co vidím, je skutečné, stejně jako jsem věděla, že o tom nikdy nesmím mluvit. Ve zpupném tichu cely mi vlastní dech zněl příliš hlasitě. „Taky ho vídám, víš,“ ozvala se Zpovědnice. „Povíš mi to.“ Když její mysl narážela na moji, bylo to, jako by mě svlékala. Jako když jsem pozorovala otce při stahování králíka – ta chvíle, kdy odřízl kůži a obnažil vnitřek těla. Pokusila jsem se ty obrazy zapečetit v mysli: ostrov, město ukryté v kráteru, domy šplhající po jeho strmých stěnách. Nelítostně šedivá voda všude kolem, kamenné výběžky pevniny. Viděla jsem všechno to, co jsem tolik nocí vídala ve svých snech. Představila jsem si, že držím to tajemství ve svých ústech stejně, jako ostrov chrání tajné město v kráteru. Postavila jsem se a prohlásila: „Žádný ostrov není.“ Zpovědnice se postavila taky. „Radši doufej, že ne.“


Když jsme byli starší, Zachovo pátrání se ostražitému zkoumání rodičů vyrovnalo. Každý den, kdy jsme zůstávali spolu, byl pro něj dnem, kdy chodí po světě s cejchem podezření, že on je Omega, dalším dnem, který mu upírá jeho právoplatné místo ve společnosti Alfů. Jako nerozdělená dvojčata jsme setrvávali na okraji života vesnice. Když šly ostatní děti do školy, učili jsme se spolu u kuchyňského stolu. Když si ostatní děti hrály společně u řeky, my si hráli jen spolu nebo jsme je sledovali zpovzdálí a napodobovali jejich hry. Drželi jsme se 24

Kázání ohně

v bezpečné vzdálenosti tak, aby po nás naši vrstevníci nepokřikovali nadávky a neházeli kameny. Slýchali jsme jen útržky písní, které zpívali. Později doma jsme se je pokoušeli napodobovat a vyplňovali jsme mezery v textech vlastními slovy a rýmy. Existovali jsme v našem malém vesmíru podezření. Pro zbytek vesnice jsme byli předmětem zvědavosti a později i přímého nepřátelství. Šeptání sousedů se proměnilo ve výkřiky: „Zhouba. Zvrácenost. Vetřelec.“ Netušili, kdo z nás dvou je nebezpečný, takže opovrhovali námi oběma. Pokaždé, když se ve vsi narodila další dvojčata a rozdělila se, se naše nerozlučnost stávala podivnější. Syn našich sousedů Oscar s levou nožičkou ukončenou pod kolenem byl v devíti měsících poslán ke svým příbuzným. Omegům, kteří se o něj měli starat. Často jsme vídali jeho sestřičku Meg, jak si hraje za plotem u domu. „Určitě jí chybí bratříček,“ řekla jsem Zachovi, když jsme pozorovali Meg, jak mlčky okusuje hlavu dřevěnému koníkovi. „Jasně,“ utrousil. „Určitě je zničená, že nemusí trávit čas s mrzákem.“ „Jemu se taky musí stýskat po rodině.“ „Omegové žádnou rodinu nemají,“ zopakoval mi Zach známou poučku z plakátů Rady. „A víš, co se stane rodičům, když se pokusí nechat si svoje omegovské děti.“ Tyhle příběhy jsem slýchala. Rada neměla slitování s těmi, kdo nedokázali děti oddělit a snažili se nechat si obě dvojčata. Stejně přísný trest čekal i na těch několik málo z Alfů, kteří navázali vztah s někým z Omegů. Mluvilo se o veřejném bičování i o horších věcech. Ale většina rodičů se ochotně a záhy zbavovala svých zmrzačených ratolestí. Rada tvrdila, že žít dlouho v přítomnosti Omegů je nebezpečné. Omegové musí být vyloučeni ze společnosti Alfů, jako se ještě v děloze vyloučí jed z alfského dvojčete. Že by tohle bylo to jediné, čeho Omegové 25

Francesca Haigová

zůstávají ušetřeni? přemítala jsem. Nemohli jsme mít děti, takže jsme aspoň nikdy nemuseli prožít okamžik, kdy se jednoho z nich zbavíme. Věděla jsem, že můj čas odchodu se blíží, že moje tajnůstkaření jen oddaluje nevyhnutelné. Začala jsem si říkat, jestli je můj současný život pod drobnohledem rodiny i zbytku vesnice vlastně vůbec lepší než vyhnanství, které mě stejně čeká. Zach jediný rozuměl tomu podivnému životu na hraně, protože to byl i jeho život. Jenže jsem celou dobu cítila, jak na mně spočívají jeho temné klidné oči. Ve snaze najít si společnost, kde bych si nepřipadala neustále sledovaná, jsem chytila tři mandelinky, které vždycky lezly kolem studny. Měla jsem je na okně v zavařovací sklenici a ráda jsem je pozorovala, jak šplhají po skle, nebo poslouchala, jak do něj narážejí křídly. O týden později jsem našla největší z nich přišpendlenou na dřevěném parapetu. Jedno křídlo jí chybělo a zoufale se točila na vlastních střevech. „To byl pokus,“ prohlásil Zach. „Chtěl jsem vyzkoušet, jak dlouho dokáže takhle přežít.“ Pověděla jsem to rodičům. „Jen se nudí,“ prohlásila matka. „Dohání ho k šílenství, že vy dva nemůžete chodit do školy, jak byste měli.“ Ale pod těmi slovy zůstala nevyslovená pravda a točila se v kruhu jako propíchnutá mandelinka – chodit do školy by dovolili jen jednomu z nás. Zabila jsem mandelinku sama, rozšlápla jsem ji, abych ukončila její trýzeň. V noci jsem vzala zavařovací sklenici se zbývajícími dvěma brouky ke studni. Když jsem odšroubovala víčko, nechtělo se jim ven. Vyšťourala jsem je stéblem trávy a opatrně je na něm přenesla na kamenný okraj studny, kde jsem seděla. Jedna se pokusila vzlétnout a přistála mi na nahé noze. Nechala jsem ji tam chvíli sedět, než jsem do ní zlehka foukla, abych ji pobídla k dalšímu letu. 26

Kázání ohně

Zach si všiml prázdné zavařovačky vedle mé postele. Nikdo z nás nic neřekl.


Asi o rok později, když jsem v poklidném odpoledni sbírala dřevo na oheň, jsem udělala chybu. Šla jsem za Zachem, když jsem něco ucítila – záblesk vidiny, která se vklínila mezi reálný svět a můj pohled. Vrhla jsem se na bratra a srazila ho z cesty ještě předtím, než se stín padající větve vůbec začal pohybovat. Byla to instinktivní reakce, taková, které jsem se naučila potlačovat. Později jsem přemítala, jestli mě k tomu pochybení dohnal strach o Zachovo bezpečí, nebo jen vyčerpání z života pod neustálým dohledem. Každopádně se mu nic nestalo, rozplácl se na cestě pode mnou a ležel tam, když mohutná větev zapraskala a odlomila se. Strhla s sebou ještě pár dalších a dopadly na místo, kde bratr před chviličkou stál. Setkal se pohledem s mým. Udivilo mě, když jsem v něm spatřila úlevu. „Moc by ti to neublížilo,“ ozvala jsem se. „Já vím.“ Pomohl mi vstát a oprášil mi ze šatů pár lístků. „Viděla jsem to,“ vyhrkla jsem až příliš rychle. „Myslím padat.“ „Nemusíš mi to vysvětlovat,“ prohlásil. „Měl bych ti poděkovat, že jsi mě odstrčila.“ Poprvé po mnoha letech se na mě usmál tím nestřeženým širokým úsměvem, který jsem si pamatovala z našeho útlého dětství. Znala jsem ho až moc dobře, než aby mě to potěšilo. Trval na tom, že vezme moji otep dřeva a odnese je do vesnice obě sám. „Dlužím ti to,“ prohlásil. Po téhle události jsme většinu čas trávili společně stejně jako dřív, ale Zach se ke mně při společných hrách nechoval tak 27

Francesca Haigová

drsně jako dřív. Čekával na mě na chodníčku ke studni. Když jsme běželi zkratkou přes pole, křikl na mě přes rameno, aby mě upozornil na pálící kopřivy. Netahal mě za vlasy. Nebral mi těch pár věcí, které byly jen moje. To, co o mně Zach zjistil, mě osvobodilo od jeho každodenních krutostí, ale nestačilo to k tomu, aby prosadil naše rozdělení. Na to potřeboval důkaz – to už ho ta léta vášnivých, leč marných obviňování dobře naučila. Čekal, až mi to zase uklouzne a prozradím se, ale podařilo se mi udržet si svoje tajemství skoro celý rok. Vidiny byly čím dál silnější, ale naučila jsem se nereagovat. Nevykřikovala jsem, když mými sny probleskovaly plameny, nereagovala jsem na obrazy vzdálených míst, které občas pronikly do mých bdělých úvah. Trávila jsem víc času o samotě, vydávala se po proudu až tam, kde začínala hluboká rokle, vedoucí daleko od řeky. Tam se skrývala opuštěná sila. Když jsem teď někam vyrazila na vlastní pěst, Zach už za mnou nechodil. Do sil jsem samozřejmě nikdy nevstoupila. Ta byla zakázaná jako všechny ostatní pozůstatky Předtím. Náš rozbitý svět byl takových trosek plný, ale vstupovat mezi ně bylo proti zákonům, stejně jako vlastnit jakékoli památky na Předtím. Slýchala jsem o některých zoufalcích z řad Omegů, kteří se vydávali na výpravy do zakázaných měst a hledali využitelné předměty. Jenže co se po tolika stovkách let ještě dalo zachránit? Výbuch většinu měst srovnal se zemí. I kdyby v nich ještě teď něco bylo, kdo by se to odvážil vzít, a riskovat tak trest? Ještě děsivější než zákazy byly pověsti o tom, co se v takových předmětech může skrývat. O radiaci se tvrdilo, že se dokáže udržet ve věcech jako vosí hnízdo. Kontaminující přítomnost minulosti. Pokud se o Předtím vůbec mluvilo, tak tlumenými hlasy, se směsicí posvátné hrůzy a znechucení. Se Zachem jsme se navzájem hecovali, kdo z nás se odváží 28

Kázání ohně

blíž k silům. Bratr byl vždycky troufalejší než já. Jednou se rozběhl k nejbližšímu silu a položil ruku na zkroucený beton jeho stěny, než se zase poklusem vrátil ke mně, omámený hrdostí i strachem. Teď jsem tam ale chodila vždycky sama. Hodiny jsem sedávala pod stromem, odkud bylo na sila vidět. Byly to tři vysoké trubkovité budovy, zachovalejší než většina podobných trosek – chránila je rokle, která je obklopovala, a čtvrté silo, které asi schytalo hlavní náraz výbuchu. To se zhroutilo úplně a zůstala po něm jen okrouhlá základna. Zkroucené kovové nosníky se zvedaly z prachu jako šátrající prsty zaživa pohřbeného světa. Byla jsem těmhle silům i přes všechnu tu ohavnost vděčná. Jejich přítomnost zaručovala, že se do blízkosti těchto míst nedostane nikdo další, takže můžu počítat přinejmenším s tím, že tu budu sama. A na rozdíl od stěn v Azylu nebo větších staveb v naší vesnici na nich nevisely plakáty Rady, třepotající se ve větru. Pozor na omegovské parazity. Jednota Alfů: podpora zvýšení daní pro Omegy. Od období sucha byl zřejmě nedostatek všeho, až na plakáty Rady. Někdy jsem si říkala, jestli mě to k těm troskám netáhne proto, že se v nich sama poznávám. My Omegové jsme byli v naší narušenosti stejně nebezpeční jako tabuizované ruiny. Stejně kontaminovaní. I my připomínali výbuch a všechno, co způsobil. Zach už se mnou sice nechodil k silům ani na další výpravy, ale věděla jsem, že mě sleduje pozorněji než kdy předtím. Když jsem se vrátila od sil unavená dlouhou cestou, usmál se na mě tím svým obezřetným způsobem a zdvořile se zeptal, jaký jsem měla den. Věděl, kam chodím, ale nikdy to neřekl rodičům, i když ti by se na mě rozzlobili. Ale nechával mě na pokoji. Byl jako had, který se stahuje předtím, než smrtelně udeří. Když se mě pokusil odhalit poprvé, sebral mi moji oblíbenou panenku Scarlett v červených šatech. Ušila je matka. Když 29

Francesca Haigová

jsme se Zachem dostali každý svou postel, choulila jsem se v noci k téhle panence a ona mi přinášela útěchu. Ještě tehdy ve dvanácti jsem spala se Scarlett v náručí a cítila, jak mě její hrubé vlasy z vlny konejšivě škrábají do hrudi. A pak jednou ráno byla pryč. Když jsem se na ni u snídaně zeptala, Zach se zatvářil vítězoslavně. „Je schovaná za vesnicí. Sebral jsem ji, když Cass spala.“ Otočil se k našim. „Jestli zjistí, kde jsem ji zakopal, tak je jasné, že je věštkyně. Bude to důkaz.“ Matka mu vyhubovala a mně položila ruku na rameno, ale celý den jsem vnímala, že mě naši pozorují ostražitěji než jindy. Plakala jsem, jak jsem si předsevzala. Když jsem viděla tu dychtivou obezřetnost rodičů, hodně mi to tím usnadnili. Jak toužili vyřešit hádanku, kterou jsme se Zachem představovali, i kdyby to znamenalo, že se mě musejí zbavit! Večer jsem vytáhla z bedny s hračkami podivně vyhlížející panenku s neobratně ostříhanými vlásky, v obyčejných bílých šatech – Scarlett, která se tu noc zase vrátila pod mou levou paži po týdenním vyhnanství v bedně, k němuž jsem ji odsoudila. Tehdy jsem ji vyměnila za svou neoblíbenou panenku, které jsem oblékla červené šaty, a Scarlett jsem ostříhala její dlouhé vlasy. Od té chvíle zůstala Scarlettina totožnost tajemstvím a panenka mohla ležet bezpečně v mé posteli, všem na očích. Ani mě nenapadlo chodit k bleskem rozseknuté vrbě dál po proudu řeky a vykopávat panenku v červených šatech, kterou tam Zach zahrabal.

30