Kariéru umělce si nenaplánujete. Nikdy dopředu nevíte, jestli se vám bude dařit Eva Lukešová už čtvrtým rokem studuje fakultu výtvarných umění na VUT v Brně. Letos ji čekají státnice. Obor, který si vybrala, patří k nejnáročnějším. A také k nejdražším. Studuje sochařství. Přestože jde o státní školu, náklady na studium nejsou malé. Materiál si totiž studenti platí sami. Barvy, sádra, to vše něco stojí. Eva má ale jasno v tom, co chce v životě dělat. Proto už přesně ví, na co použije stipendium z Fondu vzdělání od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB. Pomohou jí složit praktickou část bakalářské zkoušky, zaplatí z nich mimo jiné materiál na její poslední sochu v téhle fázi studia. Evini rodiče se rozvedli a maminka se i s bráškou odstěhovala. Od té doby žije v rodinném domku v Nivnici jen se svým tatínkem a hodí se jim každá koruna. „Odmalička mě bavilo něco tvořit a věděla jsem, že to je cesta, kterou chci jít,“ vypráví Eva. Ze základky vedly její kroky rovnou na střední uměleckou školu. Když přišla za rodiči, že tím, co chce v životě dělat, je umění, velkou radost prý neměli, ale nezbylo jim nic jiného, než souhlasit. „Záleží jim na tom, abych dělala, co mám ráda,“ dodává. Když pak přemýšlela o tom, kam na vysokou, její výběr padl na sochařství. Nejdříve to zkusila v Ostravě. Tam jí ale moc nevyhovoval systém studia. Brněnská VUT byla mnohem lepší volbou. Školu si vybrala také kvůli profesorovi, který ji učí. Byly to jeho názory v oblasti umění, které jí přesvědčily, že jí studium v jeho ateliéru bude vyhovovat a posouvat dál. Eva to má v hlavě strovnané a ví, že nic není zadarmo. „Při studiu sochařství hodně záleží, jak aktivní jste, jaké si dáte cíle a na kolika projektech se během studia rozhodnete pracovat. Kromě jasně daných úkolů máme možnost pracovat i na vlastních tématech. Čím víc si člověk zkusí, tím víc ho to posune, tím víc se naučí. A tím víc ho to taky stojí, protože materiál si nakupujeme sami,“ popisuje Eva. Na otázku, jak se na obor, který studuje, dívá tatínek, Eva s úsměvem říká: „Taťka umění moc nerozumí, ale těší ho, že mi to jde a že mě to baví. Je ale rád, že jsem si během školy udělala i pedagogické minimum v rámci programu Celoživotní vzdělávání na VUT. Pro jistotu. Kariéru umělce si nenaplánujete a nikdy dopředu nevíte, jestli se vám v oboru bude dařit nebo ne. A mě navíc učit baví.“ Práci učitelky si ostatně už vyzkoušela. Ve volném čase zadarmo doučuje děti cizinců v diecézi Brno. Bere to jako dobrou zkušenost a praxi.
I když si studiem pedagogiky připravila alternativu, svého snu se vzdát nehodlá. A dost možná to ani nebude třeba. Už proto, že vyhlídky má víc než slibné a o její práci je zájem už teď. Příležitostně si přivydělává zakázkami od známých a lidé si ji čas od času zvou na své večírky, kde na počkání kreslí karikatury přítomných. „Všechno to je ale jen příležitostné,“ dodává Eva skromně.
Vím, jaké to je. Proto chci pomáhat. Teprve před měsícem nastoupil Roman Body na Vysokou školu podnikání a práva v Praze. V tom, co chce dělat, má ale jasno už dávno. Bude prý pomáhat lidem se stejným osudem. Pochází z romské komunity a ví, jak je těžké něčeho dosáhnout, když člověk pro svůj rozvoj nemá dobré podmínky. Romana inspirují lidé, kteří v životě něco dokázali, ať už jde o slavné osobnosti nebo úplně obyčejné lidi kolem něj. Odsud plyne jeho odhodlání: „Sám jsem dostal šanci něco dokázat, takže ji chci dát i ostatním. Trestní právo mě zajímá už od střední. Proto jsem si vybral školu se specializací na právo ve veřejné správě. Jednou chci pracovat jako kurátor na zastupitelství nebo na úřadě. Třeba tady u nás, v Praze 5.“ Roman má velké cíle. Pokud nebude kurátorem, má alternativu. Jeho tajným snem je vlastní advokátní nebo realitní kancelář. Za svůj největší dosavadní úspěch považuje složení přijímaček a přijetí na vysokou. Vysoká školu podnikání a práva je škola soukromá. Největší část stipendia z Fondu vzdělání od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB proto půjde na zaplacení školného. „Je to jednoduché. Zkrátka nemáme moc peněz,“ říká Roman otevřeně, „přesto mi naši pomáhají, jak můžou, a já si jich za to hrozně vážím.“ Kdyby nedostal stipendium, jeho život by prý byl o dost náročnější. Musel by si hledat další brigádu a nemohl by se naplno věnovat studiu. A dost možná by nestudoval vůbec. Na Romanovi je vidět, že si cení příležitosti, kterou díky stipendiu dostal. Cesta k finanční podpoře nebyla úplně lehká: „Možná se budete divit, ale žádal jsem o podporu u spousty jiných nadací. A řada z nich se zaměřuje přímo na podporu Romů. Nikde to ale nevyšlo. Až tady. To mě samotného překvapilo.“
Roman je odmalička sportovně založený. Dřív se intenzivně věnoval hokeji. Možná právě tam získal vůli a odhodlání, se kterým si jde za svým cílem. U hokeje vydržel jedenáct let. Teď už si prý zahraje jen rekreačně. Své úsilí raději věnuje škole a sem tam nějaké brigádě. Odpověď na otázku, kde bude za deset let, si dlouho nerozmýšlí: „Dostuduju a splním si svůj sen.“
Vše co mě potkalo, beru jako velkou životní zkušenost Když bylo Natalyi méně než šest měsíců, její rodiče se rozhodli prodat rodný dům v Kazachstánu a přestěhovat se do České republiky. Přijeli s nadějí, že tady najdou nové zázemí a domov. Odvážný životní krok bohužel rodina neunesla. Rozchod rodičů, boj s existenčními i závažnými psychickými problémy, to všechno bylo součástí Natalyina dětství. Z rozhovoru s touto cílevědomou a na svůj věk velmi dospěle působící slečnou máte pocit, že se takové věci prostě stávají a vše, čím si za svůj život prošla, bere jako cennou životní zkušenost. Dnes žije Natalya sama v Zařízení pro děti cizince, studuje Pedagogické lyceum a s rodinou se stýká minimálně. Harmonické dětství, jaké prožila většina z nás, nepoznala. Rodina, která se snažila v Čechách zapustit nové kořeny, bojovala s jazykovou bariérou, nedostatkem peněz, ale především s psychickými problémy maminky, které oslabovaly těžce nabytou stabilitu rodiny. „Neměla jsem nikoho, s kým si popovídat a kdo by mi řekl, co je správné a co ne. Snažila jsem se nebýt doma, učit se od okolí nebo od kamarádů. U nás to bylo prostě složitý.“ Už od třinácti let se Natalya snažila ulehčit situaci rodičů tím, že chodila příležitostně na brigádu. Když jí bylo 15 let, matka od rodiny odešla a situace se ještě zhoršila. O tři roky starší bratr musel okamžitě do práce a Natalya začala pracovat ve volném čase jako servírka. To už byla na střední škole a bydlela na internátu, domů se vracela spíše vydělat peníze, aby měla z čeho zaplatit jídlo a ubytování. V této době začala být pro Natalyi situace neúnosná. Práce o víkendech, vytížení ve škole a nulové domácí zázemí vyústily ve změnu školy i odchod z domova. V současné době žije Natalya v Zařízení pro děti cizince. „Není mi tu špatně, je to něco jako
dětský domov, ale mám svůj pokoj, zázemí a klid na učení.“ Dívka s velkýma zelenýma očima působí dojmem umělecké duše. Odmala hraje na housle, má ráda divadlo a vždy ji bavilo čtení knížek. Stipendia z Fondu vzdělání od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB si moc váží. „Každá koruna se hodí. Do školy potřebujeme nakupovat knížky a studijní pomůcky, občas je potřeba i něco na sebe,“ dodává skromně. O své budoucnosti má čerstvě plnoletá Natalya jasnou představu, zvládnout blížící se maturitu a pokračovat ve studiu na vysoké škole se zaměřením na pedagogiku. „Od malička jsem chtěla být učitelka. Zatím si nejsem jistá, s jakou věkovou skupinou dětí se nejlépe najdu, ale to bude, doufám, ještě čas si uvědomit. Vlastní dětství jsem si moc neužila a ráda bych si to prožila alespoň v dospělosti,“ dodává s úsměvem.
Svůj pokoj v patře jsem neviděl od šesté třídy Někomu se o hodinách matematiky zdají noční můry do konce života, pro Honzu je to jeden z nejoblíbenějších předmětů ve škole. Podobně to má s ekonomikou a hodinami účetnictví. Prý jednou bude účetním. Klidně by se ale mohl živit jako programátor. Zkušenosti ke každé ze tří profesí sbírá o sto šest. Honza navštěvuje druhým rokem Obchodní akademii Olgy Havlové v Jánských Lázních. Přes týden bydlí na internátě, jinak je doma v Úpici na Trutnovsku. Právě na zaplacení internátu půjde největší část peněz z Fondu vzdělání, který je společnou iniciativou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB. Akademie Olgy Havlové je škola v mnoha ohledech specifická. Kromě bezbariérového přístupu má vlastní rehabilitační centrum, bazén a celkově tam výuka probíhá trochu jinak. Kvůli Honzově nemoci je to třeba. Honza trpí svalovou dystrofií, při které postupně ochabují svaly. Jeho optimismus by mu ale mohl leckdo závidět. Narodil se jako zdravý kluk. Nemoc se začala projevovat v pěti letech, kdy rodiče začali pozorovat, že neběhá tak rychle jako ostatní děti jeho věku. Postupně se jeho stav zhoršoval, dnes mu pohyb usnadňuje elektrický vozík. Honza to ale bere z té lepší stránky: „Zatím to ještě zvládám. Vždycky si říkám, že je třeba vážit si každého dne. Lidé jsou na tom i hůř,“ říká, když vzpomíná na spolužáka s dystrofií, který kvůli pokročilému stádiu své nemoci už musí dýchat s pomocí respirátoru.
Honza má hodně z optimisty a trochu z realisty. Účetnictví ho baví, ale vnímá i praktickou stránku: „Kvůli své nemoci bych nemohl být automechanik jako táta. To bych fyzicky nezvládl. V kanceláři to pro mě bude mnohem snazší.“ Kromě účetnictví se ale po svém budoucím povolání rozhlíží i v jiných oborech. Třeba v IT. Ve škole při hodině počítačů dokonce radí učitelům. To, co se jeho spolužáci učí, má on v malíku. Většinu svého volného času totiž tráví u počítače programováním. „Zatím je to jen koníček, ale myslím si, že by mě to klidně bavilo i jako zaměstnání,“ říká Honza o práci s počítačem. Kromě toho se stará i o chod školních novin. Ne jako redaktor, to prý dělá jeho spolubydlící. Šéfuje celé redakci a zařizuje vše, co je pro její chod třeba. K tomu všemu hraje poměrně málo známý sport boccia. Honza bydlí jen s tatínkem v rodinném domku. S maminkou a jejím přítelem se nestýká. S nadsázkou se dá říct, že za svou rodinu možná překvapivě považuje i některé sousedy u nich doma v Úpici: „Bydlíme v malé vesničce, kde nám všichni sousedi pomáhají, jak mohou. Když taťka potřebuje odjet, přijdou k nám a postarají se o mě. Pomáhají nám se vším.“ Jejich dům není pro vozíčkáře úplně dobře vybavený. „Zatím.“ dodává Honza s vykřičníkem v hlase. „Bydlíme s taťkou jen v přízemí, kam mám zvenku postavenou nájezdovou rampu. Teď ale dům rekonstruujeme. A dostali jsme peníze i na výtah. Samotná rekonstrukce jde ale celkem pomalu, kromě výtahu vše platí taťka z toho, co ušetříme. Na konec přestavby se ale těším. Konečně se podívám do svého starého pokoje v patře. Nebyl jsem tam možná od šesté třídy.“
