Časopis tedy vyšel, ale jestli bude vycházet dál, jak často bude vycházet a jaký bude mít obsah záleží na farnících

JILJÍ

Měsíčník moravskobudějovické farnosti březen 201 2

Modlitba v postnídobě

Milosrdný a dobrotivý Bože, požehnej tuto postní dobu, aby se mi stala dobou dobrého cvičení – cvičení ve vnitřní svobodě. Netěším se sice na postní dobu, ale vím, že mi udělá dobře. Požehnej tuto postní dobu, abych se v ní dokázal odpoutat ode všech nezdravých návyků. Uč mě, jak se odříkám osvobozovat od svých závislostí a jak znovu pocítit, že mohu pořád ještě svobodně nakládat se sebou samým a že nemusím být závislý na svých potřebách. Dej, ať je letošní postní doba pro mě časem vnitřního očištění a obnovy, abych se dokázal oprostit od starých návyků a mohl začít znovu vědomě žít, abych dokázal vědomě jíst a vědomě prožívat přítomný okamžik, aniž bych hned všechno, co se ve mně začíná hlásit ke slovu, potlačoval jídlem nebo nějakou činností. Požehnej tuto postní dobu, aby mě obnovila a osvěžila a aby očistila mou duši. Ta ve mně o Velikonocích rozkvete nový život skrze Krista, našeho Pána. Anselm Grün Moje modlitební kniha Vážení farníci,

po nějaké době se Vám opět dostává do rukou farní časopis. Když jsem v září nastupoval do budějovické farnosti, založil jsem internetové stránky. A tam jsem napsal i o farním časopise: „Ptají se mě farníci, jestli bude vycházet. Odpovídám: To záleží na tom, jestli bude co uveřejňovat. Jsem ochoten dávat časopis dohromady, ale nejsem ochoten obcházet farníky a žádat o články, nebo dokonce ho dělat sám. V časopise se může objevit jenom to, co „někdo“ napíše, vyfotíJ Už Karel Čapek psal, že nevyřešeno jaksi zůstává, kdo je ten „někdo“. Ale „někdo“ by to udělat měl.“ Časopis tedy vyšel, ale jestli bude vycházet dál, jak často bude vycházet a jaký bude mít obsah záleží na farnících. Rozhodli jsme se také pro změnu názvu časopisu. Původní název Poutník je jednak moc obecný, jednak se tak jmenují jiné časopisy. Nový název by měl nějakým způsobem odrážet to, která farnost časopis vydává. Proto jsme zvolili název patrona našeho kostela a časopis se jmenuje JILJÍ. Každý časopis má vždy nějak výtvarně řešenou hlavičku. Vyhlašujeme proto soutěž o záhlaví našeho časopisu. Mělo by obsahovat název, tedy slovo Jiljí a ještě něco, například obrázek našeho kostela, obrázek sv. Jiljí apod. Fantazii se meze nekladou. Určité omezení spočívá v tom, že to musí být originál, ne odněkud převzaté, protože na takové věci se vztahují autorská práva. Pokud by se tedy našel „někdo“, kdo by byl ochoten přispět článkem, fotkou, radou, či něčím jiným, může tak učinit u otce Pavla nebo na adrese uvedené v tiráži. Požehnanou dobu postní Vám všem vyprošuje

o. Pavel

Světec měsíce ­ svatý Josef PŘÍKLAD MUŽE JOSEFA

Byl to tuším Louis Evely, který napsal, že mnozí světci zakusili víc příkoří od svých životopisců, než za života od svých pronásledovatelů. Svatému Josefovi ubližují jeho ctitelé nadmíru. O jeho stáří, podobě, vzhledu, se zprávy nezachovaly a zřejmě nikdy se nenajdou. Máme tu tedy volné pole pro svou představivost: můžeme si ho představovat, jak chceme. Čím to tedy je, že jeho nejvěrnější ctitelé mu napořád dávají podobu nejméně sympatickou. - Že z něj dělají vetchého starce místo mužné hlavy rodiny. Tato ničím nepodložená představa se tak vplížila do všeobecného povědomí, že vyvolalo bouři nevole, když se před časem našel malíř, který Josefa namaloval jako mladého jinocha, mužného a krásného, patřičný protějšek šestnáctileté dívky Marie a patřičný důkaz jejího dobrého vkusu. Kardinál Suenens nejednou mluvil o tom, že představa Josefa jako dohasínajícího starce je falešná. Že máme plné právo vidět Josefa a Marii jako mladé, milující se snoubence a manžele. Kdyby si Maria byla vybrala muže z vypočítavosti, z rozumu, nebyli by spolu dokázali přestát všechny zkoušky, které prodělali. Jen proto, že Josef měl Marii moc rád, dokázal jí dál důvěřovat, když vše mluvilo proti ní. Jen z hluboké lásky může vyrůst tak velká důvěra. A nebyl to jediný otřes v Josefově manželství, ta počáteční nejistota o dítěti, jehož nebyl otcem. Hrnuly se na něj katastrofy a nejistoty jedna za druhou. Kolik pronásledování útěk do ciziny, vraždy všude kolem, k tomu stálá hrozba finanční nezajištěnosti. Tento muž Josef zažil vše, co známe i my v dnešních dobách. Proto může být svatý Josef právem patronem i dnešních mužů. Byl ze stejného masa a krve. Jeho život odpovídal našemu životu. Jeho zkoušky byly stejné, jako jsou naše zkoušky. Nic by nám nebyl platný svatý patron s pozlacenou řízou, s tváří nad svět povýšeného anděla a studenýma nohama starce nad hrobem. Josef byl muž, který žil z víry. Celá jeho rodina žila z víry. Josef věřil Marii. Jak ji musel mít rád, jak na ni musel být hrdý, že jí tolik věřil! Marie věřila Josefovi. Jak jej musela mít ráda, jak mu musela důvěřovat, že mu bez rozpaků svěřila svou čistotu, svého syna. Jak se museli mít rádi, že přes všechny ty stálé oběti a trampoty tvořili šťastnou rodinu! Maria i Josef věřili svému synu Ježíšovi. Nerozuměli mu vždy, to se rodičům stává, že nerozumí vždy svým dětem - ale i když mu nerozuměli, věřili mu, že to myslí dobře, že to dobře dopadne. A Ježíš věřil rodičům: "Byl jim poddán," říká o tom prostě Písmo. Každá dobrá rodina se musí stejně tak opírat o důvěru. I když jeden druhému vždy docela nerozumí, musí si přesto důvěřovat. Žádný člověk není ztracen, dokud má někoho, kdo mu důvěřuje, kdo ho má rád. Žena zůstává tak dlouho mladá, dokud ji její muž má rád. Muž tak dlouho zůstane mužným, dokud má něžnost a důvěru své ženy. A děti si tak dlouho zachovávají slunný svět a elán mládí, dokud jejich rodiče pevně věří, že dokážou i to, co ještě neumějí! Pojďme si tedy dnes vzít příklad z Mariina muže Josefa. 2

P. Ladislav Simajchl

Kde se vzala křížová cesta

Křížová cesta, symbol utrpení Krista ve čtrnácti obrazech, dnes tvoří neodmyslitelnou součást české krajiny i kostelů. Ta pod širým nebem se zpravidla táhne do kopce, který má věřícím připomínat Kalvárii (Golgotu), a ve zděných kapličkách zobrazuje jednotlivá zastavení. Vnější křížové cesty mají svoji obdobu v kostelech, kde drobné stavby nahrazují obrazy, nebo plastiky. Zobrazování Kristova utrpení se ovšem objevilo až ve středověku zásluhou františkánů, kteří tak chtěli chudým umožnit vykonat symbolickou pouť do Svaté země. Postupně se ustálila forma čtrnácti zastavení a v průběhu 1 7. a 1 8. století se tento projev lidové zbožnosti tak rozšířil, že papež Benedikt XIV. dovolil zřízení křížových cest v chrámech i venku. V českých zemích se venkovní křížová zastavení začala objevovat ve velké míře v době baroka, což dokládá i první moravskobudějovická křížová cesta. V roce 1 677 nechal moravskobudějovický pán Rudolf Jindřich ze Schaumburka vystavět na Křížové hoře (dnes hora sv. Víta) kapli, která byla zasvěcena sv. Antonínu Paduánskému. Pro zvětšení významu kaple nechal Schaumburk mezi městem a kaplí vystavět čtrnáct zděných zastavení křížové cesty, které se do dnešních dnů nezachovaly. Kostelní nástěnná zastavení se rozšířila o několik desetiletí později. Nutno podotknout, že nepřímou zásluhu na tomto trendu měl císař Josef II., který radikálně omezoval venkovní zbožné poutě. V našem farním kostele pochází první (doložená) křížová cesta až z konce 1 9. století ve formě obrazů. Byla sem zakoupena v roce 1 893 od akademického malíře Josefa Ladislava Šichana (1 847-1 91 8), který byl absolventem pražské a mnichovské akademie. Věnoval se především malbě kostelních obrazů a podobiznám. V Brně měl „Umělecký závod malířský a fotografický“ ve vlastním domě. Dnes můžeme rozjímat v našem kostele v pořadí u druhé křížové cesty, kterou farnost pořídila v roce 1 978 od Jana Floriana (1 921 -2007) ze Staré Říše. Jednotlivé plastiky cesty, vyřezávané z lípového dřeva, tehdy zakupovaly rodiny farníků v takovém předstihu, že ji celou zaplatily dřív, než ji Florian dokázal zhotovit. Jeden z důvodů proč se křížová cesta hradila tímto způsobem, bylo zahájení rozsáhlé rekonstrukce kostela sv. Jiljí, do níž investovala farní správa většinu financí. Florianova zastavení nezobrazují klasickou křížovou cestu, ale takzvanou „biblickou“, která vychází pouze z evangelií. Oproti původní v ní chybí například výjev Veroniky, jak podává roušku, nebo zase přebývá scéna Zmrtvýchvstání. Na otázku, proč se upřednostnilo biblické pojetí nad klasickým, lze jednoduše odpovědět. V 70. a 80. letech se považovala tato forma křížové cesty za moderní, protože měla nejvěrohodněji zobrazovat jeruzalémské události. František Vlk a Petr Beránek 3

KATOLICISMUS MORAVSKÝ A ČESKÝ

O moravském katolicismu se nikde v katolických novinách nedočteme, je to ledovcová řeka, která teče pod povrchem, ale je široká a silná. Katolickými novinami se nesmíme nechat zmást, neboť, jak známo, je píší pražští intelektuálové pro moravské katolíky. Na Moravě se ví, že život je jinde. Na Moravě se ostatně kupuje spíše Světlo, které více odráží duši národa. Moravská církev je široká, jako je široká moravská zem. Pravda, víra na Moravě je občas smíchaná s pověrami, občas trochu s pohanstvím a je schopna do sebe vstřebat různé proudy a směry – fokolaríny, charizmatiky, nejroztodivnější eucharistická bratrstva, Mariinu legii, Opus Dei, skrytou církev, neokatechumenát – a biskupský sbor, kněžstvo i všechen vykoupený lid se neproblematicky skryje v její náruči. Český katolicismus je zásadovější, ostřejší, vyhrocenější, připraven se bít za svou věc a zemřít mučednickou smrtí s praporem v ruce. Moravský katolík je připraven též zemřít mučednickou smrtí, ale nedělá kolem toho tolik povyku a nezve k této příležitosti kameramany. Pražští kněží mluví o ďáblu opatrně, spíše zdůrazňují motiv pokušení a to, že když se budeme postit, najednou v hladu pocítíme své vnitřní démony, a to že jsou vlastně konec konců ti ďáblové našeho nevědomí, a tak dále a tak podobně. V Praze se hodně mluví o Freudovi a Jungovi, individuaci, numinóznu a religionistické psychologii. Pro moravského kněze je naopak ďábel neproblematicky skutečnou osobou s kopytem a rohy, a pokud jej farář v kázání prezentuje tak, jak jsme zvyklí, věřící mu nevzrušeně naslouchají. V Praze by možná kněze odmítajícího podávat svaté přijímání na ruku postavili mimo službu. Na Moravě faráři podávat na ruku odmítají, známý farář mi dokonce svěřil svěží postřeh, že povodně na Moravě v roce 1 997 časově odpovídaly zavedení podávání na ruku. V Praze by s takovou myšlenkou neuspěl. Když se slepý rakouský poutník umyl v naší lechovické studánce a po návratu do Rakouska viděl, nedělá se kolem toho žádný humbuk, vždyť takové věci se dějí a patří do řádu světa, spolu s anděly, vílami a zjeveními mrtvých. V Praze by se taková věc nemohla stát, neboť v Čechách již víly nežijí. Když se na Turzovce zjevila místnímu hajnému Panna Maria, český katolík se ptá: „Jak je to možné?“, zatímco moravský katolík se ptá: „Co chtěla?“ Když se náš tehdy čtyřiaosmdesátiletý farník pan K. s dovolením postavil po mši svaté k ambonu a líčil všem přítomným v lavicích svůj sen, ve kterém se ocitl v kostele, viděl světlo a Pannu Marii, které je náš kostel zasvěcen, nikdo se nesmál a nikdo ho nepodezříval z exhibicionismu. Takhle to přece v životě chodí, pan K. jen popsal, co viděl, neboť popisoval prostou všední věc. A šli jsme domů a všichni si to pamatujeme. U nás na Moravě jsou věci na svých místech a svět je ještě plný toho, co je za zrakem. Na pouť do moravských Žarošic vypraví každá z okolních obcí svou sochu Panny Marie. V kostele se jednou sešlo 46 mariánských soch! Jsou vidět procesí, kde čtyři muži nesou sochu s blikající svatozáří na jakési desce, za nimi mašíruje pátý se zahradními kolečky, na kterých veze autobaterii, která lunapark napájí. Takovéto pestré obrazy duchovního života v Čechách neuvidíme. V Praze začínají křesťané pomalu objevovat kouzlo tradice a poklady minulosti našich zbožných předků. Oprašují se staré zpěvy a hymny, které se pak s velkou slávou zpívají při mši svaté. Na Moravě se tyto hymny rovněž zpívají při mši svaté, ovšem stále ještě jako součást denního života. V Praze tradici objevují, na Moravě se z ní ještě nevyšlo. Pražští katolíci volí buď ODS, zelené, lidovce, nebo ČSSD a faráři před volbami opatrně nabádají, aby volili moudře. Na Moravě se faráři nepotřebují obtěžovat: víra v tradici, v Boha a v lidoveckou partaj tvoří pevný monolit, nezávislý na tom, co se v Praze děje. Politická orientace je otázkou víry, ne rozumářství a je naprosto nezávislá na konkrétních krocích konkrétních stran. Politika se ostatně řeší dole ve sklepě.

4

Pražský katolík je zaujatý touhou po aggiornamentu, má zájem dělat věci moderně a liturgii přiblížit člověku dneška, vymýšlí kytarové mše, nové nápěvy a snaží se věci zpestřit, ozvláštnit a liturgické texty upravit do moderní češtiny. Moravští katolíci se nadále modlí Synu svému rač nás poroučeti, k Synu svému rač nás přivésti, aniž by již přesně věděli, co to znamená, ale záleží snad na tom? Po druhém Vatikánu byl na Moravě prudký odpor k přesunu oltářů doprostřed, lidé byli zvyklí jinak a tradicionalisté se radovali a poukazovali na lidový instinkt a sensus fidei. Když ovšem někteří tradicionalisté dneška oltáře přesouvají zpět, narážejí na tentýž odpor, lidé si totiž na nové rozložení již zvykli. Samozřejmě že nejde o teologii, jde o to, aby v kostele byly věci na svých místech. Ze stejných důvodů věřící na Moravě těžko odpouštějí výměnu kaplanů po roce nebo dvou. Když si už pomalu začínají zvykat, přijde zase někdo jiný a tak pořád dokola. Člověk pak v neděli ráno neví, do čeho jde. Řád věcí chce tentýž kostel, téhož kněze, tutéž hodinu a své místo v lavici. Co byste chtěli pořád vymýšlet? V Praze se pomalu přestává pohřbívat, na Moravě se při vynášení rakve ve dveřích domu rakev třikrát pozvedne, jak se sluší a patří, aby duchové byli spokojeni. Povinností kněze je dům, rakev a později i hrob okouřit a řádně vykropit. Nebožtík pak ještě občas někoho navštíví ve snu nebo k večeru na cestě, ale taková setkání nestojí za řeč o nic víc než setkání s živým. Není zde smělce, který by manželství uzavřel v květnu. V nejmenované vesničce na Moravě jsem měl předposlední dubnovou sobotu čtyři svatby, poslední dubnovou sobotu šest svateb, v celém květnu nula svateb a první červnovou sobotu šest svateb. Pražského katolíka by zajímalo proč. Odpověď je jednoduchá, v květnu se manželství zkrátka a dobře uzavírat nemá a všichni to vědí a včetně farního úřadu se to všeobecně respektuje. Prostě nemá. V Praze se přemýšlí o tom, zda by se v konsekračních slovech mělo změnit „vydává za všechny“ na „vydává za mnohé“ a reflektuje se, jak by se posunul teologický význam celé věci a jaký by to mělo vliv na hermeneutiku. Na Moravě se přemýšlí o tom, jakou by měla dechovka zahrát po konsekračních slovech fanfáru. Někteří kněží na Moravě totiž fanfáru odmítají, obvykle se ale na poutích hraje. Pokud někdo na Moravě tuší, že před nedávnem proběhl plenární sněm, jeho závěry nejsou známy a impakt na liturgii je nulový. Na jaře probíhá výkrop polí a svatoblažejské požehnání se uděluje dvěma zkříženými svícemi. Na podzim se do kostela přináší z vděčnosti obilí, kukuřice, dýně a výpěstky vinic a zahrad. Po bohoslužbách se plodiny tajemně kladou mimo kostel k sochám světců, což je nevysvětlitelné, tedy alespoň v mantinelech katolické teologie. Pražskému zpovědníku penitenti ze široka otevírají své nitro, jedná se spíše o dlouhý a hluboký rozhovor, pocity jsou důležitější než skutky a celá liturgie svátosti smíření je běh na dlouhou trať, okolnosti hříchu jsou široce rozebírány, hřích samotný je tak zařazen do širšího kontextu včetně případného vlivu příbuzných a rodových kořenů. Na Moravě chceme slyšet hlavně hříchy, stručně a jasně, skutky, ne pocity. Svátost smíření delší než tři minuty je považována za exces. Copak nevidíte tu frontu? Legendární korpulentní moravský kněz byl znám, jak častokráte vyběhl ze zpovědnice a na hada čekajících kajícníků křičel: „Hříchy, hříchy! Nic než hříchy! Omáčka mě nezajímá!“ Křehcí pražští penitenti by zřejmě nápor nevydrželi, na Moravě, jak již bylo vzpomenuto, měl neustále dlouhou frontu zájemců o odpuštění. (Marek Orko Vácha, Probouzení, Cesta, Brno 2009)

5

VNÍMAL JSEM PŘEDEVŠÍM DUNIVÝ HLAS ZVONU

(Rozhovor s Gilbertem Antonínem Plíškem)

Od pohřbu prezidenta Václava Havla uplynuly více než dva měsíce. Stále máme před očima důstojné rozloučení s mužem, který podstatným způsobem přispěl k pádu totalitního režimu. Zvláštní shodou okolností byli i tři lidé z našeho okolí velmi blízko událostem, které sledoval v pohnutí takřka celý svět. Bítovský básník Jiří Kuběna, který proslovil ve strašnickém krematoriu nad prezidentovou rakví smuteční řeč, Veritas Holíková z Pavlic, boromejka, která mu dosloužila k smrti a Antonín Plíšek, rovněž z Pavlic, strahovský jáhen, který asistoval arcibiskupovi a dnes už i kardinálovi Dominiku Dukovi u oltáře při pohřební mši. Při náhodném setkání v jeho rodných Pavlicích jsem mu položil několik otázek.

Jak ses k oltáři při státním pohřbu dostal?

Po prvním setkání na arcibiskupství, kde se rozhodlo, že pohřeb bude mít takovou podobu, jakou pak měl, mi volal jáhen Štěpán Faber, zdali bych jim mohl přijít pomoci. Byl jsem právě nachlazený, ale druhý den se můj stav zlepšil a já jsem potvrdil svou účast.

To byla tvoje první služba na tak vysoké úrovni?

Na státním pohřbu samozřejmě první, ale již dříve jsem byl poctěn touto službou při různých významných událostech. Například na národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. A tam jsem pomáhal i při návštěvě papeže Benedikta XVI.

Takže se s arcibiskupem Dukou znáš už dlouho?

Ano, od roku 1 989, kdy jsem nastoupil na Strahov. Pan arcibiskup byl tehdy provinciálem dominikánů v klášteře u svatého Jiljí v Praze. Tam jsme se často setkávali a hovořili spolu mimo jiné o otázkách kolem Písma svatého, protože Dominik Duka je velkým biblistou.

Jaké to bylo před televizními kamerami? Pociťoval jsi trému?

Bezesporu – a nejen já, ale i pan arcibiskup. Na počátku promluvy se přeřekl, což sám konstatoval, když mi děkoval za službu a spolupráci.

Kdo s tebou byl u oltáře?

Mimo pana arcibiskupa kardinálové Miloslav Vlk a Giovanni Coppa, který byl jedenáct let papežským nunciem u nás, arcibiskup Jan Graubner a současný nuncius Giuseppe Leanza.

A ty jsi u oltáře zastával jakou funkci? Vykonával jsem jáhenskou službu.

Byly nějaké přípravy před vlastním pohřebním obřadem?

Příprava byla náročná. Měli jsme sraz v půl osmé na arcibiskupství. Vyzkoušeli jsme si průvod do katedrály a tam se domluvili, co, jak a kdo bude dělat. Slavnostní průvod v čele s arcibiskupem Dominikem Dukou vyšel v 11 ,44, což bylo přesně vypočítáno, abychom tam došli těsně před dvanáctou a byli každý na svém místě. Arcibiskup obřad uvedl a úderem dvanácté začala minuta ticha. 6

Jak jsi ji prožíval?

V tu chvíli ticha jsem vnímal především dunivý hlas zvonu Zikmund, který byl rozhoupán jako jediný a do katedrály zněl otevřeným oknem z věže. To bylo něco úchvatného. Až na samotný závěr, při vynášení rakve z katedrály, zněly všechny svatovítské zvony.

Co jsi nejvíc obdivoval na přípravě pohřbu?

Bezesporu činnost prezidentské kanceláře. Jak všechno v krátkém časovém termínu bezchybně připravili. Celou noc před pohřbem se v katedrále pracovalo. Mám zato, že velkou zásluhu o jedinečnou organizaci má Jindřich Forejt, šéf prezidentského protokolu.

A co zima v katedrále?

Já vždycky říkám, že v katedrále je gotická zima, ale já jsem ji nepociťoval, já se na ni vždycky připravím. Ale jedna nepříjemnost tam byla – z nového kůru šlo dolů mohutné světlo, které zářilo rovnou do presbytáře, a tedy i nám u oltáře do očí.

Tvůj celkový dojem z pohřební mše&

Mše svatá měla svá specifika. V katedrále panovala zvláštní atmosféra. Málokdy se totiž podaří vytvořit takové společenství. Na jedné straně množství nevěřících politiků, na straně druhé pak klérus, věřící lidé. Přesto bylo vidět, že je všechny něco sjednotilo. Velkou zásluhu na tom měl pan arcibiskup, který umí oslovit lidi, což je veliký dar. A pak samozřejmě na věčnost povolaný Václav HavelJ

Setkal ses s ním někdy?

Jistě, vícekrát, při oficiálních příležitostech. Ale tváří v tvář jen jednou, na ulici, na Pohořelci. Šel jsem tehdy v hábitu a on mě sám oslovil a dal se se mnou do hovoru.

Co bys vzkázal čtenářům Jiljího?

Všechno je v rukou Božích, my nevíme nic. Mayskému proroctví rozhodně věřit nebudeme. Za rozhovor poděkoval Pavel Kryštof Novák

Gilbert Antonín Plíšek

narozen 20. června 1 959 ve Znojmě. Do premonstrátského kláštera na pražském Strahově vstoupil 1 . září 1 989. Řádové jméno Gilbert dostal od opata při obláčce v prosinci 1 989. Byl zaměstnancem Konference vyšších řeholních představených, působil i jako provizor kláštera. Před dvěma lety byl ustanoven k jáhenské službě jako druhý kaplan na Strahově. Podílí se na pastoraci ve farnosti i v diecézi. Je proto v blízkém kontaktu s pražským arcibiskupstvím.

7

Pozvánka na pouť Srdečně zveme na „Pekařskou“ pouť ke cti sv. Klementa Hofbauera, do Tasovic u Znojma, která se koná 1 7. března 201 2 od 1 5.00 hodin. V kostele si připomeneme svatost života, lidovost a dobrotu této osobnosti. Hlavním celebrantem mše sv. v 1 6,00 hodin bude viceprovinciál slovenských redemptoristů P. Václav Hyptus CSsR. Po té jste zváni na prohlídku a ochutnávku pekařských výrobků. Srdečně zvou bratři redemptoristé a farníci a Tasovic. Úmysly mší svatých na měsíc březen

1 . 3. Čt – Za Marii Komárkovou, rodiče, sourozence a duše v očistci, na které nikdo nepamatuje. 2. 3. Pá – Za rodinu Kovářovu a Kopečkovu 3. 3. So – Na dobrý úmysl 4. 3. Ne – Za syna Pavla, 3 bratry a 2 rodiče 4. 3. Ne – Za farníky 5. 3. Po – Za Marii Krejčovou a rodiče 7. 3. St – Za rod. Bradáčovu 8. 3. Čt – Za Aloise a Marii Teyaufovy 9. 3. Pá – Za živé i † z rodiny Kyzlinkovy a Roupcovy 1 0. 3. So – Za rod. Doležalovy, Břinkovy a celou přízeň 11 . 3. Ne – Za farníky 11 . 3. Ne – Za Josefa Tobolku, a † z rodiny Tobolkovy a Růžičkovy 1 2. 3. Po – 1 4. 3. St – Za Miloše Niederhaufnera a rodiče a rodiče Engelmannovy 1 5. 3. Čt – 1 6. 3. Pá – Za rodinu Bartošovu a Komendovu

1 7. 3. So – Za farníky 1 8. 3. Ne – Za ochranu tesařů 1 8. 3. Ne – Za Karla Růžičku, manželku a přízeň 1 9. 3. Po – Za Manžele Račické, syna a přízeň 21 . 3. St – Za rodinu Karlíkovu, Nekulovu a Šlápotovu 22. 3. Čt – 23. 3. Pá – Za Antonína a Františku Jenerálovy 24. 3. So – Za rod. Nahodilovy, Beránkovy a duše v oč. 25. 3. Ne – Za Františka Vlka, 2 rodiče, rod. Nevařilovy a Jaroslava Pytlíka 25. 3. Ne – Za farníky 26. 3. Po – 28. 3. St – Za † Marii Dvořákovu a rodiče 29. 3. Čt – Za Ladislava Vlka, manželku a 2 rodiče 30. 3. Pá – Za Karla Bláhu, manželku, sestru Františku a rodinu Kosíkovu 31 . 3. So – Za † rodiče a sestru

Bohoslužby o velikonocích

Zelený čtvrtek: MB: 1 8,00, sestry: 1 6,00 Velký Pátek: MB: 1 5,00 křížová cesta, 1 8,00 obřady, sestry: 1 5,00 Bílá sobota: MB 20,00, sestry: 1 8,00

Jiljí - vydává farnost Moravské Budějovice, Kosmákova 72, 676 02 Moravské Budějovice Tel: 568 421 349, E-mail: [email protected], http://morbud.sdb.cz/ Náklad na jedno číslo: 5,-Kč., Neprodejné. Pouze pro vnitřní potřebu.