Karel Sabina: HROBNÍK

Karel Sabina:

HROBNÍK

I Byl to krásný den letní; uprostøed oblohy skvìlo se slunce polední, oudolí a hory støíbrnou záøí svou posívajíc; i tøpytily se kraje vùkolní, jako by po luzích èeských zlaté bylo se rozvalilo moøe. Bezechmurné klenutí blankytové v obzoru na vzdálené hory dùvìrnì se podepíralo a zemì i nebe v èistém plamenu se leskly. Zralé obilí výšku èlovìèí pøesahovalo, zelenými hájemi a luèinami prožloutajíc.Ve stínu stromù kaštanových nìkolik sousedù vesnièky K…. sešlo se, jako obyèejnì v nedìlní den, uèitele svého oèekávajíce, by jim nìco z týdennì pøicházejících novin pražských vypravoval nebo pøedèítal.“Bohudíky,“ pravil konšel, „že dnes den sváteèní jest; pochybuji, že by kdo byl parnem v poli obstáti mohl.“ „Ba ovšem,“ odpovìdìl ponocný; „jest se obávati, že vyschnou potokové okolní, nepøitáhne-li brzo vlažící d隝. Záveský rybník také již ukazuje dno. „ „Ten beztoho již dávno mìl býti vypuštìn,“ øekl šedivý rychtáø, „ a nebyla by ho vìru žádná škoda. Ryby se v nìm nerodí a mlýnùm též hrubì neprospívá; i zdá se, jako by staré povìry, proti všemu namítání nových mudrcù, pøec nìco pravdivého do sebe mìly, an se tam každoroènì, dokud pamì moje sahá, z naší obce nìkdo utopil. Nech tedy vyschne.“ „Nejsem povìreèný,“ promluvil konšel, „a leccos sobì umím pøirozenì vysvìtlit, an jsem se v potulkách vojenských mnohé vìci pøiuèil, na kterou bych doma nikdy byl nepomyslil; co se ale záveského rybníka týká, pochopiti nemohu, proè, buï jak buï, každoroènì z nìho mrtvola vytáhnouti se musí, jako by obec naše kletbou zavázána byla žravému bahnu obì tu podávati. Již co chlapec jsem o tom slýchával a matka má mnì pøísnì zapovídala pøiblížiti se k nìmu. Dvacet let jsem zatím na vojnì strávil a dávno

již jsem byl zapomenul na povìru. Navrátiv se opìt domù pozoruji, že povìst a bohužel i uskuteèòování jí se ještì zachovalo. Proè se asi ten moèál již dávno vypustit neb aspoò ohradit nedal k odvrácení nového neštìstí?“ „O vypuštìní rybníka nebývala øeè,“ odpovìdìl rychtáø; „teprve nyní, co mladý pan hrabì nastoupil statek svùj, ustanovilo se na poruèení jeho hned po žních kalužiny vyèistit a rybník vypustit, kdežto prý se napotom panská zahrada založí. Ohražen však byl již pøed šestnácti lety, za nebožtíka pana hrabìte Vìnceslava, a pøece... „ „Jen dopovìzte!“ zvolal jeden z mladších sousedù. „Já právì tehdហbyl v cizinì a až po dnešní den jsem se náležitì nedovìdìl, jak se dìlo s otcem našeho pána.“ „Inu, kdož to ví?“ pravil rychtáø. „Posaváde se to nevysvìtlilo a zùstane to nepochybnì navždy tajemstvím. Což neznáte celou tu pøíhodu? Tedy poslechnìte; co vím, milerád vám sdìlím. - Právì se byl utopil mlynáøùv pacholík, když nebožtík pan hrabì o povìsti obecné se dovìdìl. Rozhorlen nad povìrou selskou kázal celý rybník kolkolem ohraditi a pøísným slovem celé obci, zvl᚝ ale školním dítkám, blízký pøístup ke hrázi zapovìdìl. I zachovával se pøíkaz dle vùle jeho, aniž se více jaké neštìstí pøihodilo. V roce nato však, právì asi v této letní dobì, nalezla se bezhlavá mrtvola hrabìte, nedaleko bøehu pokraj meze ležící.Hadové a ještìrky otevøeným chøtánem v tìlo jeho se zažírali a krvavý potok kolem nìho baøiništì zaèervenil. Byltì v nejskvostnìjší odìv svùj vojenský obleèen. Žádný nevìdìl, kterak tam byl pøišel. U veèer pøedtím, po stole, již svléknut odešel do komnaty své, nebo míval v obyèeji dlouho do noci èísti.Hrabìnka nevìdìla, že by ještì nìkam jíti zamýšlel. Zámek byl uzavøen, žádný pána z domu vycházeti nevidìl, a on pøece odešel navždy! Všecko pátrání bylo marné a smrt hrabìte Vìnceslava až po tu dobu zùstala nevyzkou-

matelným tajemstvím. V krátkém èase nato padly náramné deštì. Potokové se nadmuli a vystouplí rybníci okolní pøetrhali hráze své, u kteréžto pøíležitosti také plot záveského rybníka odplaval. Paní hrabìnka odjela a od té doby se na venkovì neukázala. Nato pak opìt rok co rok nìkdo v záveském rybníku vlnám za obì padl.“ „Bohudíky,“ pravil konšel, „že nás letos posud podobná nehoda minula. Vbrzce uèiní se všemu konec: mladý pán bude zde obývati a mnohých zmìn a oprav oèekávati máme.“ „Co se týká zmìn,“ namítnul ponocný, „nepochybuji; ale opravy - vìru nevím, zdaž i všechny k našemu prospìchu budou. Tak dlouho jsme již vytrvali pøi starém - nechí radìji vše i budoucnì tak potrvá, jak nyní jest.Nynìjší svìt jako posedlý po samém novotìní a opravování baží, jako by z toho cos dobrého vykvétalo. Co se dìlo, stalo se vùlí boží a mocnost lidská toho nepøekoná. Co se státi musí, proti tomu nᚠpan hrabì nezmùže nièeho; dùkaz máme na smrti otce jeho. Posaváde ale aniž co udìláno, aniž co odstranìno jest; nežli rybníka zde nebude, ještì mnoho nepøíjemného pøihoditi se mùže. - Neposmívejte se; vím já nejlépe, proè právì takto soudím. U ponocování svém leccos jsem vidìl, o èem se vám ani nezdává. Pamatuje-li pak z vás kdo, sousedé, že již tenkráte, když pøed šestnácti lety pan hrabì Vìnceslav rybník ohraditi kázal, jsem vám vypravoval, jak dvì noci pøed úmrtím jeho v pl᚝ zahalenou osobu jsem spatøil, od rybníka ke høbitovu se beroucí, kdežto se oku mému ztratila?“ Ještì nìco chtìl ponocný vypravovati, an oèekávaný uèitel pøiblíživ se hovoru konec uèinil. Všickni vstavše pøíchozího vlídnì uvítali. Byl tento muž vzdìlanìjší a osvícenìjší, nežli páni stejného s ním povolání zvláštì na venku obyèejnì bývají, proèež i u všech obyvatelù velké vážnosti požíval.“Jen pokraèujte dále, o èem jste mluvili,“

nabádal uèitel; „beztoho vám dnes žádných novin nepøináším. Klášterní panna Alžbìta již leží v posledních mrákotách, každého okamžiku povolání z tohoto svìta oèekávajíc; mnì svìøeny jsou pohøební záležitosti, proèež Ii dnes u vás dlouho zdržeti se nelze. Pokraèujtež tedy v prvnìjší rozprávce.“ Konšel, jsa zcela jiných náhledù nežli ponocný, vypravoval uèiteli krátce, o èem bylo mluveno, dokládaje, že mínìní jeho stranu opravování a obnovování s ponocným se neshoduje.“Nebyl bych myslil,“ dí uèitel, „že i v naší obci zastaralé povìry tak pevnì se usadily, a mám za to, že jest brzké opravy duševního života našeho zapotøebí. Takovéto obecné pøedsudky, milí sousedé, jsou nejen smìšné, nýbrž i celé dìdinì škodlivé. Ve zkoumání pravdy a odstraòování bludných povìr uèinilo nynìjší pokolení znamenitý pokrok. Nevšímavost souvìké vzdìlanosti a patrného postupování èlovìèenstva v osvícenosti není nám pøirozena, nýbrž jen uvyklá, ano se pohodlnìji zdá staré, èasto i škodlivé zpùsoby zachovávati než namísto zavržených nové pøijímati. Zdali nepoznáváte z týdenních novin, jak vysoký stupeò vzdìlanosti již jiní národové dosáhli, jak úsilnì veškeré pøekážky a obtížnosti pøemáhají; u nás pak lid, nových nálezù si ménì všímaje, k osvícení a oslavení vlasti nemnoho pøispívá! Co však onìch nepatrných povìr vesních se týká, ty nás u vzdìlaných lidí v posmìch uvádìjí a bylo by pøáti, aby se co nejdøíve z koøene vyvrátily „ Zamlèel se, a pohlížeje vùkol na sousedy, odpovìï oèekával. Bylo však patrno, že všickni stejného jsouce mínìní jemu pøisvìdèovali, jediného ponocného vyjma.“Vím,“ dal tento za odpovìï, „že vám o takových záležitostech dùvtipnìji souditi lze nežli mnì, nevzdìlanému venkovanu, ale naprosto nepochopuji, proè bychom zavrhovati mìli drahná pøesvìdèení otcù našich. Èili posmìch nováèkù dostateèným jest dùkazem nepravdivosti

dìjù povìstných? Jesti dùkazem nevìry a lehkomyslnosti mladých, ne však povìreènosti starých èasù. Nechci se honositi zkušeností svou, ale vìøte, že by mnohý jináèe smejšlel i mluvil, kdyby se mnou ponocoval. Nechí ale myslí a mluví, jak se komu líbí: já potrvám na svém, že povìsti o záveském rybníku nejsou povìrami.“ „Vidìl jste nìco? Máte nìjaké pøesvìdèení?“ tázali se všickni, zvìdavì mluvícího obklopujíce.“Dosti vìru na tom, co již každému z nás povìdomo,“ dí ponocný; „nicménì opìt nových mám dùkazù. Již po nìkolik nocí vycházívám na hájovou stráò, odkud si celou krajinu, zvláštì za ouplòku mìsíce, snadno pøehlídnouti lze; tu vždycky, právì o pùlnoci, vidívám postavu, od høbitova k rybníku kráèející, kdež se mezi chrastím zraku mému ztrácí. Bùh raèiž chrániti obec naši! Právì takové vidìní míval jsem pøed šestnácti lety a proroctví mé tehdejší, že nìkdo z obce v rybníku pochován bude, ukrutnì se vyplnilo na panu hrabìti.“ „Tu máte pøesvìdèení,“ pravil uèitel, „jak èlovìk zcela pøirozenou vìc povìreènì sobì vysvìtluje. Osoba, kterouž v noci vidíváte, jest nᚠmladý pan hrabì Vilím. Znáte všickni podivné zpùsoby jeho a víte, že s nižádným spolku ani pøátelství nehledí. Miluje pouze samotu, celý témìø den ètením rozlièných knih se baví a žádný z nás honositi se nemùže, že by s ním byl kdy promluvil; toliko hrobníku, podobajícímu se v jednání pánovi, nìkdy s ním hovoøiti lze. Teprv po západu slunce hrabì Vilém procházkou vycházívá a nikam jinam nežli na høbitov, odkudž se málokdy pøed pùlnocí vrací. Kdož ví, co se mu tam zalíbilo!To však jisto, že jej ani záveský rybník, ani povìra o nìm tam neláká, nebo aèkoliv velmi mladý, jest nadobyèejnì osvícený, a dozvìdìv se o povìøe naší obce, nemálo se durdil, ano, pøísný rozkaz písemní stranu vyvrácení této pošetilosti mnì zaslal. Možno že i nebožtík pan

hrabì v noèních procházkách sobì liboval, a protož se nedivím, že ponocný vídal postavu. Mimoto se pamatuji, že pøi oumrtí hvìzdy a køíže, na prsou jeho pøipnuté, byly mu odòaty, z èehož uzavøíti se dá, že ho nikoli zlí duchové, nýbrž zlí lidé pøepadli.“ „Kam se ale podìla jeho hlava, že ji nebylo nalezti?“ tázal se rychtáø. Nežli však uèitel odpovìdíti mohl, zaznìl zvonek klášterní umíráèkem. Všickni umlknuvše hledìli, odkud pøicházely zvuky. „Již je v pánu!“ pravil uèitel;“dejž jí Bùh lehké odpoèinutí! Byla dobrá a milostivá; nezdá se však, že na tomto svìtì mnohých radostí požívala. Pan hrabì Vìnceslav, aèkoliv jinak vlídnì jednával, pøece prý ji pøísným bratrem býval a povídá se, že nevolnì vstoupila v øád klášterní, donucena jsouc hrdou matkou a pøísným bratrem svým. - Nyní však musím obstarati pøíkrov a zpìváky ku pohøbu. Mìjte se dobøe, sousedé! V pøíští nedìli se opìt sejdeme, snad že do té doby leccos nového vám ku sdìlení se nahodí.“ Takto øka podával na rozlouèenou sousedùm rukou svých a odcházeje ponocnému kynul, by jej vyprovodil. Posavád ani obláèek nezastínil jasnou oblohu a v sluneèní záøi planul záveský rybník a krajina v nìm vyobrazená. Pokraj háje tøpytil se pozlacený køíž klášterní vížky, odkud zádumèivé zvuky umrlèího zvonku, žalostivì a tesknì zaznívajíce, skvìlým bloudily krajem, jako by odletìlou duši zcmøelé osoby bolestnì zpìt svolávaly a soucitné srdce i slzy lidské vzbuzovaly, by želely s nimi, že pod kvìtnou, záøí objasnìnou zemí kyne temný hrob a za jasnou viditelnou oblohou že neviditelný, nejistý kryje se svìt. Právì dozníval umíráèek, když uèitel s ponocným po bøehu rybníka ubírali se ku klášteru, nìkolik set krokù ode vsi vzdálenému.Uèitel poèal po krátkém mlèení: „Zdaližpak jste ubezpeèen, sousede, že vidìní vaše, o nìmžto jste mi již pøed nìkolika dny vypravoval, nebylo pou-

hým bludným omylem anebo docela lichým snem?“ „Pane uèiteli, devaterou mohu na to složit pøísahu, že jsem ani se nezmejlil v osobì, ani nespal. Dobøe pamatuji každé pohnutí. Právì jedna hodina s pùlnoci odbila, mìsíc stál v ouplòku a jasno bylo jako ve dne. Vidìl jsem zdálky hrobníka a slyšel jsem jej kopati. Pøišed blíže spatøil jsem, že sestoupil ve vykopaný hrob, v kterémžto musel již nìkdo ležeti, nebo hlasitì praskaly prkna rakve a namáhání hrobníkovo u otvírání jí Zapøíti se nedalo. Co však dále se dìlo, nemohu øíci, an mìsíc ukryl se ve chmury a já nièeho více nezoèil.“ „Podivná vìc! Dávno-li tomu asi, co se to pøihodilo?“ „Stalo se to právì tu noc po pohøbu jeptišky Anny; i zpozoroval jsem druhý den, že to byl hrob její, neb aèkoliv zase dobøe urovnán byl, pøece jsem na nìm zmìno poznal, i dubový køíž byl obrácen k jiné stranì, než jsme jej byli postavili.“ „Neroznášejte toho po vsi,“ radil uèitel ponocnému, „neopomiòte však èastìji tam dohlížeti, a spatøíte-li opìt nìco podobného, tedy to mnì soukromì sdìlte. Hrobník je zde cizincem, žádný neví, odkud pøišel a takových zvláštností do sebe má, že za tak mnohá léta jeho tu pøebývání nikdo jej nevyzkoumal.Takovému èlovìku nelze dùvìøovati, nebo kdož prohlíží tajemné ouèely jeho?“ „Ano, máte pravdu. Budu jej pilnì pozorovati, neb vìru nevím, co v tom èlovìku vìzí.Chladnì pozdravovává, chladnì na pozdravení dìkovává, na žádného nepromluví, a ptá-li se ho kdo na nìco, co nejstruènìji odpovídá. Sešli se to dva nemluvní lidé, on s naším panem hrabìtem; to jen bych rád vìdìl, který z nich na druhého døíve promluvil a co as pan hrabì vábného u hrobníka nachází.“ „Nedivil bych se,“ pøejal uèitel øeè, „kdyby byl hrobník pøíliš sprostým èlovìkem, jenž by svou hloupost pøed lidmi ukrývati chtì jich se stranil; nebo obyèejnì bývá, že lidé zákonù vzdìlanìjšího spoleèenství ne-

znající spoleènostem se vyhýbají, kde jen mohou; o nìm však mám pøesvìdèení, že není ani sprostý, ani hloupý, nebo pøed nìkolika lety, maje pøíležitost v bytu jeho navštíviti jej, nad vybranou knihovnou jeho nemálo jsem se podivil.Prohlížeje ponìkud jeho knihy, veškerá dùmyslná a zádumèivá místa olùvkem zvl᚝ poznamenána jsem shledal. I kdo zná zpùsob jeho u vychování dcery, pøestává pochybovati o vzdìlanosti hrobníkovì.“ „Vidíte jej, tamhle pøichází!“ pravil ponocný; oba se mimovolnì zastavili, zdaleka na hrobníka hledíce, až se napotom též k rybníku pøiblížil a onino hovoøíce o nìm ku klášteru odcházeli. Z druhé strany vesnice, tam kde mezi ovocným stromovím rozložitého borku nevysoký strmìl zámek hrabìcí, pøicházel hrobník. Byltì muž nevelké, však mocné postavy; popelavý odìv dodával zpùsobùm jeho zvláštní ráznosti.Pod èernou soukennou èepièkou mnohý vlas již se mìnil, svìdectví dávaje, že se hrobník již blíží ke stáøí, ve kterém vášeò dobouøívá a plamen èinného zápalu chladne. Zasmušilý oblièej jevil nejasnou mysl, nebylo však lze rozhodnouti, zdali mocnost èasu èi nestøídmá starostlivost brázdy mu na èele utvoøila, nebo pod hustým oboèím blýskaly se èerné oèi, v neumdleném plamenu co žhoucí hvìzdy uprostøed tmavého mraèna; kdykoli èelo mrzutì se stáhnulo, tu vždy jasnìji se tøpytil zrak, i ousmìch ústy pohrával, že každý pozorující živost jeho duševní na první pohled uhodnouti musel. Ani modrý nebes oblouk, ani kvìty a stromy v objasnìné prostoøe nevábily jej. Pevnì pøed sebe hledìl v chladnou zemi, jako by se v ni chovala tajná ztráta, jejíž objevení se jedinì bylo by s to veškerou pozornost jeho vzbuditi. Èasto se mu pohybovala ústa a sám se sebou mluviti se zdál; èasto zamyšlen státi zùstana slzy z oèí sobì stíral. - Divno že kdy blaho ozáøené zemì v radostných zpìvích hájù a v kvìtuplných luzích

se ozývá, èlovìku jedinému tento utìšený pohled slzu vynucuje.Èi jest to slza radosti?. - Ach nikoli! Jest to výraz želu nevyslovitelného nad krátkou a poèasnou skvìlostí touto, kteréžto myšlénce žádné jiné stvoøeni podrobeno není.To snad byl i hrobníkùv stesk. Zhlídnul-li ale nìkoho zdaleka jej pozorujícího, zrychliv kroky postranní pìšinkou k domovu se ubíral. I I. Vesnice K... položením i pùvabným vùkolím svým náleží mezi pìkné vesnice. Hrabì Vìnceslav nepoøádné a staré chaloupky byl z vìtšího dílu na vlastní outraty dal zboøiti a nové, vkusnìjší vystavìti. V celé blízké krajinì nenalézaly se tak èisté a oupravné silnice i pìšinky jako v K... Nastoupiv nyní syn jeho, hrabì Vilím, panství, jakožto hodný nástupce otce svého stejnou mìrou o zvelebení a okrášlení místa tohoto peèoval.Aèkoliv se Vilím každého stranil, pokud nevyhnutelná potøeba jej nedonutila osobnì B nìkým jednati: pøece hned u nastoupení dìdictví svého všem poddaným ouøadníkùm písemními rozkazy oznámil, že Iu na zdokonalování statku jeho nemálo záleží.Pùvabnou dolinu, v nížto pøívìtivá vesnice ležela, u východu obmezoval háj, tiché stíny své daleko rozprostíraje a teplé údolí chladným dechem provívaje, jako za soumraku vání veèerní ochlazuje luhy. V stínu hájovém vystoupá starožitný klášter, jehožto vybudování hluboko do støedního vìku sahá. Za dávných èasù tam býval mnišský øád, èehož mimo tamìjšího archívu i vysoké, na hrobkách kostelních v mramoru vytesané postavy dosvìdèovaly, jakož i veliké obrazy, ve dlouhých, u vìèném soumraku dlících chodbách vyvìšené, podobizny to zemøelých tam mnichù.Pozdìji na místì mnichù jeptišky se usadily, až po tuto dobu tam obývají-

cí.Vìž klášterní nehrubì byla vysoká, tím vyšší však se zdál chrám s klenutím vzhùru se vypínajícím a obrovskými sloupy dle gotického vkusu z kamene vytesanými. Vysoké okna mnohobarevným sklem pro zastiòování sloupù jen mdlé svìtlo rozsívaly a kamenné sochy, dávnovìké pozùstatky minulých èasù, z obou stran zdì krášlíce, smutnì hledìly ze stanoviš svých na šerý chrám, do jiných, dávno uplynulých vìkù mysl pozorujícího zavádìjíce. Nad hlavním oltáøem nevelké okénko silným žlutým sklem pablesky sluneèní do osamotnìlého chrámu pouštìlo a slabé prožloutlé paprsky míhaly se po šedých stìnách. Jakkoli však zasmušilý uvnitø se jevil kostel, zevnitø, spojen s klášterem, ráz vznešenosti do sebe mìl. Mezi hustými stromy, s vysokými železnými vraty a èernou, ouzkými okénkami mnišských bytù posetou zdí, stál tu klášter co starobylý náhrobek pochovaných vìkù, z nìhožto zpìv a znìní varhan co žalující zvuky sborù podzemních ve kraj se zanášely. Z jedné strany ke kostelu družil se høbitov, kterýžto nízkou zdí ohražen, mír a pokoj nerušený v sobì ukrýval. Døevìné i železné køížky v sluneèní záøi zdaleka se skvìly a lilie, rùže i kvìty amarantové po náhrobkách zachvívaly se v políbení hravých vìtérkù, v šumot háje mísíce tajný šepot svùj. Zde onde k mladému stromku vinul se jilm a veškeré hroby byly tak pravidelnì uspoøádány a kvítky tak èerstvy zachovány, že bylo patrno, jak starostlivá péèe se zvláštní opatrností na nì dohlížela. Naproti klášteru stála chyše hrobníkova mezi novì vysázenými ovocnými stromky; kolem ní rozkvétala malá zahrádka. U vchodu se klenulo loubí z akácií, takže ratolesti po zdi se proudily a úponky až do ouzkých oken zasahovaly, z nichž jedno ke høbitovu, druhé v šírou krajinu hledìlo. Odtud se dal pøehlídnouti záveský rybník a èástka vesnice K..., takže každého bylo vidìti, kdokoliv ku klášteru neb na høbitov pøichá-

zel.Mezi høbitovem a vesnicí rozložen byl onen povìstný záveský rybník, stálým suchým povìtøím a trvalým parnem tak vyschlý, že se více baøiništi nežli rybníku podobal. - Smutnì naò pohlídnul hrobník okolojdoucí a hluboce vzdychna zaslzené oèi vzhùru obrátil k èistému podnebí. Bylo tak ticho a obloha nad zemí tak velebnì se klenula, jako by i veškerá pøíroda svìtila den nedìlní.Jen èíže se ozývalo v stromoví a tisícero skøivánkù nad veselým polem odpovídalo štìbetáním svým, když hrobník k domovu se blížil, ke Kláøe, oèekávající otce svého.Možno-li slovy vìrnì vypodobniti dívku ušlechtilou, jak se jevila v ouplné spanilosti a milostnosti své? V oèích jejích planul neumdlený cit a líce se rdìly na snìhobílém oblièeji co jarní rùže mezi skvìlými liliemi. Nemám barev van Dyckových, abych vìrnì vyobrazil krásu její, aniž génius Beethovenùv neroznìcuje slova má, bych mohl nápìvem vyøknouti, co šeptala ústa kleèící dívky na matèinu hrobì. Byla velmi nábožná; v samotì dlíc, záležitostem svìtským odcizena, tím více k vyšším pøedmìtùm spanilou duši svou obracovala. Kdy~ mezi hroby kleèela, blíže zemøelé matky své, milostiplné oko pozvedujíc k jasné oponì nebeské, zdálo se, jako by ochraòující andìl ve skvìlém odìvu nadzemském dolù se byl snesl na chudobnou zem opatrovat byty odpoèívajících a oplakávat zemøelých. Spatøíc ale dívka oèekávaného otce, vycházela mu vstøíc. „Tak dlouho jsi se zdržel v zámku?“ pravila k nìmu a slzy zalily oèi její. „Víš, že Alžbìta již nežije?“ „Již nežije?“ zvolal rychle hrobník. „Tedy jí se zvonilo umíráèkem? - Rci, jest jistì umrlá, aniž se probudí více?“ „Ach, bohužel nikdy více!“ odpovìdìla Klára, uvádìjíc otce do komnaty, kdež obìd pøipraven byl. Hrobník se usadil za stùl a nedotknuv se jídla smutnì pøed sebe hledìl. I oèi truchlící Kláry lesknuly se slzami a nebylo pochyb-

nosti, že v èistém srdci jejím hluboká bolest se kryla.“Svila jsem jí vìnec rozmarýnový,“ pravila po chvíli dívka, „a to jest jedinký dík za všecko dobrodiní mnì od ní proukázané.“ Hrobník neodpovìdìl.,,Ó milý otèe, kdybys vìdìl, jak byla ke mnì pøívìtiva a milostiva, jak bolestnì se mnou se louèila! -,Pøidržuj se pevnì ctnosti!, napomínala mne;,prvním krokem nepravým blížíš se k bezdnu vìènému!“, Hrobník vstav od stolu pøecházel po svìtnici se založenýma rukama. „Jiného ti nic neøekla?“ tázal se po chvíli, ku Kláøe obrácen.“Nic, otèe; jenom -“ „Jenom?“ „Že by s tebou ještì jednou byla ráda mluvila, ale nesmí a nemùže.“ „Ó arci, se mnou nesmí ani ona, ani žádný, žádný jiný tak mluvit, jako by ona se mnou mluvila!“ Takto øka pohnutý hrobník hlavu o zeï podepøel a z okna pohlížel.“Co jest ti, otèe?“ zvolala Klára pøikroèivši k nìmu; „ty bledneš!“ „Že blednu? - Ó, cítím, že již brzo doblednu!“ - Oblièej jeho se zasmušil. Rychle se obrátil k dívce a pevnì na ni hledì pozoroval každé hnutí její.“Kláro,“ pravil, „pøiznej se, co ještì o mnì mluvila - nezapírej! Rci, èím umírajíc tobì se svìøila?“ „Nièím víc, než jsem ti již byla sdìlila,“ odvece uleknutá dívka; „ani se nezmínila o tobì od té doby, an jsem ti vypravovala, co šeptala ve snu.“ „Mlè!“ vzkøikl zuøivì hrobník. „Nikdy se neopovažuj ona slova zemøelé opakovati, sice mrtvoly hnìv a kletba. Tá bude tebe pronásledovat!“,,otèe!“ odtušila Klára bolestnì, pojmouc ruku jeho, „èím jsem tebe rozhnìvala? Co jsem zavinila, že již po nìjaký èas tak nemilostnì se mnou jednáš? Ó, jen rci, vždy já všecko chci napraviti, cokoliv nedobøe jsem uèinila!“ „Ó moje dítì!“ dí umírnìný hrobník; „tys nevinná, ale odpus, nebo to vada pøirozená, že èlovìk bolesti a hoøe své do všech okolièností vkládá, takže kamkoliv pohlídne, všudy jenom své city nalezá.“ Klára nevìdouc, co ze slov tìch vyrozumìti, upokojila se, jsouc podobnému

jednání otce svého uvyklá.Již po nìkolik dní obyèejné zasmušilé chování se hrobníkovo promìnilo se v nestálou vášnivost, jejížto pøíèinu nebylo lze Kláøe vyzkoumati. Nyní popocházeje svìtnici o nìèem dùležitém, Kláry se týkajícím pøemýšleti se zdál, nebo èasto na ni pohlížeje pozastavoval se, jako by nìco promluviti chtìl.“Tys bývala žádostiva dosáhnouti pøístupu do kláštera,“ pravil po dlouhém mlèení, „i èasto jsi mnì pøání vyjevila stráviti tam život svùj.Posud nebylo pøíležitosti, nyní však oumrtím Alžbìtiným otevøela se ti cesta. Doufám, že ji nastoupíc, mnì v stáøí upokojení a sobì bezpeèného místa zaopatøíš.“ Slova otcova pøekvapila Kláru tak, že leknutím odpovìdíti nemohla. Smutnì jen pohlídnula k zemi a na tváøi její tøpytila se slza co krùpìj rosná na kvìtu liliovém.“Ty neodpovídáš? - Domýšlel jsem se, že vdìènì a ochotnì pøijmež navržení mé. Proè bysi pominula pøíležitosti této? Vždy vidíš, že vlasy mé již šedivìjí, že den mùj k západu se blíží! Co bys poèala, kdybych záhy zemøel?Nezkušená a opuštìná snad bys klesla v boji se životem a jednou kleslá neokøeješ více!“ „V stáøí bych tì mìla opustit, otèe? Cizinci bych mìla pøepustiti tu službu, která vlastnì mnì náleží? Kdo by tì tak vìrnì obsluhovati mohl jako já a s tebou cítì bolest rozumìl každému kynutí tvému? Ó vìø mi - žádný! - A nyní bych mìla na sebe se ohlížeti, ana se bìlá hlava a množí starost tvá? Nikoli, drahý otèe, já zùstanu u tebe a cizí ruka nesmí zavøíti oèi tvé!“ „A pak? - Kláro, pak - když se oèi zavrou?“ „Vždy Bùh na žádného nezapomene!“ odpovìdìla dívka.“Jindy jsi tak nesmejšlívala, dokud veškeré žádosti tvé v jedinké se pojily myšlénce, totiž v odìvu øeholním. Jsem já pøíèinou promìny této, èili kdo jiný? Rci, Kláro, zdali se jen pro mne obìtovati chceš?“ Pøitom jí pevnì hledìl do oèí; i zardìlo se líce a chvìlo se srdce dívèino, neb zraky otcovy draly se co dvì

dýky do nìžných prsou, tajné, hluboko ukryté city tam pøekvapujíce. ,,Otèe!“ zvolala Klára a obejmula hrobníka; on však ji od sebe odmrštiv a zuøivì na ni hledì pravil: „Chraò tì Bùh, dcero, pravé-li jest podezøení mé! Jesti-liž tomu pøece tak, jak jsem se domníval, že ne pro mne, nýbrž pro Vilíma celou budoucnost svou i upokojení moje obìtovati chceš? - Ó jen oplaè, oplaè zaslepenost a marnomyslnost svou, která tì jistì uvede v náruè nešlechetnosti! Jdi a obìtuj se mu, by tobì odmìnil zlatem a støíbrem, když slova otcovská v neúrodnou zemi padla!Jdi, já tì zavrhuji, jestliže smejšlení tvé se nezmìní!“ „Ty mì odmršuješ, drahý otèe? Ach, vždy jsem bývala v každý èas poslušnou dcerou tvojí! Ale zdalipak i možno znièiti cit, od pøirozenosti do srdce vštípený cit, opanující vùli mou? Zdaliž možno udusiti plamen, jenž se zmocnil mysli mé?“ „K jakému však ouèeli?“ tázal se hnìvivì hrobník. „Vìz, že on hrabì Vilím jest, a ty jen dcera sprostého hrobníka!“,,Ouèeli?,. odvece Klára; „což není láska sama sobì ouèelem? Já jej miluji a v citu tom se skrývá blaženost má.“ „A on,“ pravil hrobník, „on tebe k sobì vábí, slibuje odplatu nesmírnou za oddanost tvoji a v nevinném srdci vzbuzuje marnomyslnost! - Hle, opìt poznávám kmen, z kterého pochází - opìt onu nešastnou pøevahu bohatství a stavu jeho, kterýmžto sprostý lid tak otrocky se klaní. Zde se staví, jako by srdce jeho prosto bylo vší náruživosti; dokazuje mi, že láska slabostí jest a citlivost pùvodem nesmyslného jednání lidského, a on sám je svùdcem nevinné dívky! Ó, znám tì, synu Vìnceslava! - Ale zde nesmí zvítìzit, pokud plane pozorující oko mé!“ „Jak to myslíš, otèe?“ tázala se Klára bolestnì. „Jakákoli vina srdce mé obtìžuje, Vilíma se netýká. Vìz, že on se mi nikdy ani slo-

vem nepøiblížil, ani jedním milostivým pohlédnutím neprojevil, že mu na mnì nìco záleží.“ „Jak? - Ty sama jsi se opovážila k nìmu...?“ „Ó lùkoli; já jej miluji vroucnì, však soukromì. Když tichý veèer se blíží, hvìzdy milostivì kynou hledu mému a on smutnì ke høbitovu pøichází, tu - nevím, proè mi srdce bolestnì se chvìje - proè hoøí líce mé; ale vím, že bych mu k nohoum sklesla a projevením nevyslovitelného citu svého zajíti chtìla. Jeho chladnost však mì žalostnì dojímá a tvùj hnìv, drahý otèe, množí bolesti srdce mého.“ „Dítì, nešastné dítì mé!“ zvolal hrobník.“Èeho jsem se od prvního vkroèení Vilímova na høbitov obával, co mì pronásledovalo a znepokojovalo již v pouhém pomyšlení, to se blíží v úvalu hrozícím k mé i tvé zkáze! - Ještì však možno vyhnouti se nebezpeèenství.“ I zamlèel se hluboce rozmejšleje, jakým zpùsobem by myšlénka na vstoupení do kláštera u Kláry opìt pøevahy nabyla. Dívka však u vìdomí nevinnosti své vášnivosti otcovy se obávala, pochopiti nemohouc, proè láska její k Vilímovi jemu tak protivna jest. „Kláro!“ dí hrobník po chvíli, „rci upøímnì, co bys uèinila, kdyby i on tebe tak miloval jako ty jeho? Jednala bys proti mé vùli?“,,on - mne?“ tázala se Klára, pøeslechnouc poslední slova otcova; „ ó slasti ráje nevyrovnají se blaženosti té!“ „Trýzeò pekla!“ vykøikl zuøivì hrobník.“Ty jej nesmíš milovati, a kdyby i on tobì lásku svou vìnoval; kdyby tobì pøi obejmutí jeho království nebeské se otvíralo, pøece musíte vìènì od sebe vzdáleni zùstati! Vùle má však musí býti ujištìna, bych pokojnì usnul, až duch mùj zemdlelé tìlo zemi navracovati bude. Blíží se èas odchodu mého, vím, že mi jen málo dnù života ještì zbývá; protož meškati nelze.“ Ledva to vyøknuv pøikroèil k oknu, kdežto na ouzkém prkýnku dvì lebky stály. Vzav jed-

nu z nich pøedstavil ji Kláøe.“Hleï,“ pravil k ní, „tato holá lebka bývala krásnou hlavou. V tìchto prázdných dìrách tøpytívaly se dvì oèi co jasné hvìzdy, a kteréhokoliv srdce kdy dosáhly, ranily je pokaždé bleskem svým. Tento neouhledný otvor býval nìkdy ústama, v jejichžto políbení i mnì blaho nebes i zemì splývalo. V této lebce obývala duše, èistá jako myšlénka boží, a mluva její dojala každého kouzelnou mocí, kdokoli hovoru jejího ouèasten byl. Ejhle - èarokrásná hlava ona ve hnusnou promìnila se lebku, an zatím tìlo nadzemské krásy v hrobì uhnilo.Kam se podìla spanilost, kde jest plamen oka jejího? Zhynula smyslná krása a v holé kostøe nikdo ji nepozná více. Jen vzpomenutí nezajde a ctnost, jakož i vina nezemøe! - Hle, toto jest lebka zemøelé matky tvé! - Zdaliž neposlušností svou odpoèinutí její znepokojiti a høíšnou láskou svojí z tichého spánku ji vytrhnouti chceš? Nikoli, Kláro, toho neuèiníš;nebo vìz, že i její srdce nespravedlivou láskou naplnìno bylo, a budiž ona tobì pøíkladem, že vina nezajde smrtí vinného. Protož mi nyní, u lebky dávno zpráchnivìlé matky své, svatou složiž pøísahu, že s Vilímem nikdy, v žádné pøípadnosti svého života ve spolek nevstoupíš, a kdyby i on tebe zamiloval, kdyby ti sliboval veškeré bohatství svoje, ba i za manželku tì pojmouti chtìl - nikdy se mu smyslnou láskou nepøiblížíš, nikdy jej za manžela nepojmeš! Pøisahej, sice se dvojnásobná hanba na tebe uvalí, matku tvou v hrobì obtìžující; její stín bude tì pronásledovati a kletba má aniv hrobì neustane! Pøisahej!“ Klára slovy otcovými náramnì ustrašena nevìdìla, co èiniti; strašlivé myšlénky køížily se v mysli její. Tu hrobník pojav ruku dívèinu položil ji na lebku a dceru opìt ku pøísaze nutil. Chladná byla lebka a ruka dívèina se chvìla, an se jí dotknula. Kostlivé èelo zdálo se na ni mraèiti a hnusná brada zdála se oušklebnì pohybovati. Boj srd-

ce dívèina hrozil ji znièiti; zde kletba otcova, tam ztráta nenahraditelná - zavržení nejsladší myšlénky bdìní i snìní jejího. Otec jí však nedopøál èasu k rozmejšlení. „Pøisahej!“ zuøivì zvolal a „pøisahám!“ zašeptala Klára, citem pøekonána klesnouc a slzami chladíc bolest svou. „Upokoj se, Kláro!“ pravil nyní mírným hlasem hrobník. „Nepøicházelo by ti tak za tìžké obìtovati lásku svou, kdybys vìdìla, proè jsem to od tebe žádal. Zapomeò na dnešní hovor náš, ale slib svùj vìènì na pamìti mìj.Pøesvìdèen jsa o dobrém srdci a šlechetné mysli tvé neobávám se, že bysi se kdy opovážila složenou pøísahu zrušiti. Zemøelá matka tvá je svìdkyní daného slova tvého a zajisté se tìší z poslušenství tvého. - Hodláš-li pak ale ještì odìv øeholnický obléci? Vìz, že mi zde již dlouho prodlévati nelze. Pøetrhlo se pásmo na tomto místì mne zdržující - na dalekou pou, pryè odtud odebrati se musím, kamž ty mne doprovoditi nemùžeš. Protož vstoupení tvé do kláštera ještì dnes tam oznámiti hodlám. Co myslíš, Kláro7«, dívka po této otázce jako z tvrdého snu se vytrhla. Minulé okamžení opìt v mysli jí procitlo, a když oko její na lebku zaletìlo,s bolestným vzdychnutím ruce k srdci pøitiskla. - „Vždy jsem odcizena svìtu - což mi ještì zbývá? Jsem chudá - ale budiž tomu, za služku mì pøece pøijmou!“ „Nikoliv!“ dal hrobník za odpovìï; „nesmìjí poznati sestry, že pøijmuly dceru hrobníkovu do øádu svého, aniž ty od milosti jejich záviseti smíš. Zachoval jsem tobì poklad, jehožto cena bohatství všech tamìjších panen bezpochyby daleko pøevyšuje. Více však nežli klenoty zdobí tì ušlechtilé srdce, zlato celého svìta zastiòující.“ Tak domluviv pøikroèil ke skøíni, kdežto z tajného ouložku skrovnou železnou truhlici vytáhnul. Vyhledav patøièný klíè otevøel pokladnici, z nížto se paprskové adamantù a zlata v záøi slunce, skrze stromový kvìt oknem ve svìtnici se prodírajícího,

jasnì zaskvívali. Hrobník vysypal veškeren poklad na stùl a aj, tu se mezi tìžkými zlatými øetízky, køížky a prsteny vinuly perlami poseté diamanty. Paprskové planoucích agátù a ametystù jiskøili se v blesku odpoledního slunce; a jako tøesoucí se vlnky na jezeru noèním pohybují hvìzdami, jenžto se jako ve chvìjícím se zrcadle vyobrazeny hladinou tøpytí: tak se chvìly kameny a klenoty zlaté i støíbrné, na vše strany jiskry pohazujíce.S podivením hledìla uleknutá Klára na poklad; když se ho ale dotknouti chtìla, pojala ji hrùza nepochopitelná a bylo jí, jako by tajemná mocnost ruku její zadržovala. Blesk posud neznámý oèi její mámil, takže ani nepozorovala, jak pohled tento na otce jejího pùsobil. Køeèovitì probírala se jedna ruka hrobníkova ve zlatì, ana druhá zasmušilé èelo zakrývala. Oko jeho planulo v ohni neobyèejném a ústa k ousmìchu se stahovala, kdykuliv na poklad pohlédnul.Navrchu ležel veliký zlatý øetìz, na nìmžto skrovná podobizna pøipnutá visela. Štít a jméno hrabìte Vìnceslava, v zlatì vyryté, viditelnì se lesknulo. Rychle vyòal hrobník øetìz tento a zavìšuje ho KIáøe na krk pravil: „Tento øetìz si nech na památku, tobì pøede všemi náleží, aniž do cizích rukou pøijíti smí; chraò se však, aby ho lidské oko u tebe nespatøilo!“ „Ne - ne,“ oždvece Klára, øetìz opìt na stùl ukládajíc ; „nemohu jej snésti, obtìžuje mne, ouží mi prsa a naplòuje mysl mou strastí.Co mi platno zlato v klášteøe? Nechci se tam upamatovati, že jsem náležela svìtu! A nevím ani, èí to vše jest -“ „Èí to jest? - Tvoje, drahý bloudku! Na tebe pamatuje shromáždil jsem poklady a ukrýval je, abysi volnou zùstala na zemi, abysi nikdy pøinucena nebyla marnému svìtu v obì klesnouti. Ty však v tichosti zasvìcených stìn tráviti budeš dny života svého; tím lépe!Protož vezmi jen tuto památku. Jestliže by však obtìžoval øetìz hrdlo tvé, ukrej ho, ale nikdy

ho nedávej od sebe. Vìø, že èlovìka èastokráte doba pøepadne, kde bolestným srdcem touží po vìci, kterouž nìkdy lehkomyslnì zavrhnul. Pomni na tu dobu a nezavrhuj daru tohoto.“ Takto øka vložil øetìz opìt do rukou Kláøiných, a pohlídna k oknu, spatøil ponocného, an se po høbitovì blíží. Tu klenoty rychle shrnuv a do železné truhlice uloživ, pøicházejícímu vstøíc kráèel.Jako u vidìní stála tu osamotnìlá dívka, jejížto první láska již tak ukrutnì zrušena byla.Znièené vidìla veškeré sny své o krásné budoucnosti. Ach, ani v myšlénkách jej milovati nesmìla! Øetìz v ruce držíc pozorovala podobiznu hrabìte Vìnceslava. I bylo jí, jako by tyto tahy byla již nìkde vidìla, jako by z cizího oblièeje toho známá osoba se na ni usmívala.“Vždy jest to Vilímùv otec!“ pravila sama k sobì a políbila obraz. Ze stolu však se na ni šklebila kostlivá hlava a hrùza pojala dívku tak, že z ouzké komnaty ven vybìhla, ven u volnou prostoru, mezi hroby, kde tichost a pokoj vìèný pøebývá, kde tisícero mdlých srdcí odpoèívá, kteréžto žádná bolest, žádné toužení více netrápí. Na náhrobku matky své kleèíc žalovala stínu jejímu bolest svou a hoøeplné srdce její pøekýpìlo v slzách, nebo slzy jsou jedinká útìcha èlovìka nešastného, hluboký žal v sobì chovajícího. - Jsou v životì bolesti a takové byly i Kláøiny - které se žádnému svìøiti nedají, pro kteréžto v srdcích jiných žádného soucitu není. Tu èlovìk èlovìka se straní, ku pøírodì se utíkaje, a háje, kvítka i obloha bývají svìdky citu jeho. Tu hledá zøíceniny a hroby a pustými krajinami zanáší se žal jeho. neb divoká krajina a zpráchnivìlý, život hrobù podobají se znièenému srdci, v jehožto hlubokosti se kryje svìt, k vìènému toužení, boji a bolesti odsouzený.

III . Blížil se veèer tichý a pøívìtivý. Ještì jednou pohlídnulo slunce na tichnoucí krajinu, a jako by se louèilo, políbilo na obzoru zem, obloha se zardìla a zlatoskvìlé obláèky hnaly se za klesajícím milencem, poslední záø jeho prùhledným závojem ukrývajíce. Hrobník dokopával hrob, a když vykonal práci svou, odhodiv rýè a motyku pohlížel smutnì k zacházejícímu slunci. Oèi jeho vlhly a slza se prodrala zasmutnìlým zrakem, jako krùpìj rosná mlhavou nocí se probírá. Klára zatím polívajíc hroby èerstvou vodo u obživovala kvítky.“Rdi se, obzore skvìlý,“ poèal hrobník sám u sebe mluviti; „rdi se, slunce milostné, jenžto jsi dlouhým dnem ozaøovalo zemi a pozorovalo život náš; rdi se studem nad zoèeným svìtem, v jehožto pùvabném ráji noc viny a pustá temnost srdcí lidských se kryje. Až tam se záøe tvá neprodrala, tam jiné panuje svìtlo, jehožto znièující plamen pùvodem jest našich ctností - našich høíchù, v nichžto setrváme, dokud nás umdlené ve tmavý hrob neuvrhne. - Ó vášni, vášni - co jsi i ze mne uèinila!“ Vtom jej vytrhly kroky lidské z dalšího rozjímání. Obrátiv se a hrabìte Vilíma spatøiv, povstal a uvítav jej právì vykopaný hrob pro jeptišku Alžbìtu mu okázal. „Jesti dosti hluboký,“ pravil, „by zemdlenému èlovìku za skrýš posloužil, aniž v nìm odpoèívající zví, co se nad ním dìje.“ Vilím neodpovídaje hledìl v jámu, pak jako ze sna vytržen obrátil se k hrobníkovi øka:“Znal jsi ty Alžbìtu døív, než vstoupila do kláštera?“ „Zdali jsem ji znal?“ odvece hrobník a bledá tváø jeho zardìla se až pod oèi. „Ano, znal jsem ji - jen tak z èastého vidìní.“ „Lituji, žes ji neznal lépe!“ pravil nato Vilím, ku kostnici odcházeje. Hrobník trnul, nevìda, co z toho vyrozumìti má, i zdálo se mu, že Vilím odcházeje jaksi potmìšile naò se usmál. „Ten

mì zná?“ šeptal hrobník. - „Nikoliv - upokoj se, srdce, to není možno! Ona mì nevyzradila a krom ní nebylo svìdka èinù mých!“ „Kdo zde leží?“ tázal se Vilím hrobníka, ukázav na hrob vkusnì kvítím posetý. „Zde odpoèívá má zemøelá cho.“ „Ona, jejížto lebka ve tvé svìtnici nad postelí stojí? - Vìru, zdᚠse jí neskonalou lásku proukazovat.“ „Byla velmi šlechetná,“ vece hrobník, bolestnì se usmívaje, „a láska k šlechetným nezavane s životem jejich. Tento hrob mì upomíná na její lásku, jakož lebka na vnady její.“ „Muži, já tì nenávidím,“ pravil hrabì, „jelikož ti lze bylo dùvìøiti se v èlovìka Vím, že od té doby, co cho tvá zemøela, zcela jsi se svìta odøekl; vím, že noci trávívᚠna jejím hrobì, oplakávaje zašlé blaho své. Ubohý, v bludu jsi upevnil vidinu svou - vìz, že ti záhy opadají kvìty a jedovaté ovoce že vyroste.“ „Jak to myslíte, pane hrabì?“ tázal se hrobník s bledou tváøí blíže k nìmu pøikroèiv; „já vám jen ponìkud rozumím. Zdá se vám chybno vùbec èlovìèenstvu se dùvìøovati, èili jen na šlechetnost zemøelé manželky mé pochybování vaše se vztahuje?“ „Obojí!“ vece hrabì a po krátkém mlèení obou, v nìmžto uleknutý hrobník pevnì a zvìdavì na Vilíma pohlížel, poèal tento, na hrobì se usadiv, takto mluviti:“Ty víš, hrobníku, co smejšlím o lidech vùbec, jak málo a nerad obcuji s tìmi tvory, kteøí jsou s to s andìlským okem vyhledávati obì sobìctví svému mezi spolubratry, by je krvožízní svou tím jistìji znièiti mohli. Já je milovati nemohu, nebo žádná láska mne hodná neovlažila posud srdce mé. Kdo však je zrazen a jinému za obì urèen, toho se ujímávám osvìtlením bludu jeho. I tys byl hanebnì oklamán; a aèkoliv bych já ze všech lidí nejménì tebe ze sna vybouøiti mìl, pøece opomenouti nemohu protrhnouti závoj, jenž ti tak dlouhý èas svìtlo zakrýval.“ „Jak?“ zvolal rychle hrobník - „vy nìco víte?“ Tu však Vilím namístì odpovìdi podával hrobníkovi list,

kterýžto jej pøeèetl a taje své uleknutí Vilímovi navrátil: „Odvanuli jsou dnové minulosti a dávno již opadly kvìty z rùžových lící vinné ženy. Já jí odpouštím, jelikož provinìní to snad ménì citu a srdci jejímu nežli lsti a moci svùdce pøièteno býti musí. Pøece jste mi neodòal ráj mùj, jenžto mi ve vzpomenutí zasvítá, že srdce oné zemøelé náleželo mnì.“ „Ty se zdᚠbýti pøesvìdèen, že jen tebe milovala. Vìz, že onen, jemuž tento list náležel, na celém svìtì srdci mému nejblíže stál, proèež se s jistotou domnívám, že by i on, kdyby ještì žil, takovými dùkazy a tímže právem nás ubezpeèovati mohl, že toliko jej milovala. Já vidím jasnìji a ni lstivost vymyšleného pøátelství, ani lhavá láska ženy nepodmaní srdce mé.“ „Jak? Vy, pane hrabì, již v tak mladistvém vìku citu se odøíkáte, jemužto se veškerý svìt podrobuje? Vás ještì neohrozila žádná bouøe života a pøeji vám, aby se zdání vaše v jinou opravdivost nezmìnilo.“ „Ano, jako se stalo s tebou, an tento list, v tajném ouložku otcovu nalezený, zmìnil snad celé nebe tvé.“ „Mloje? - Ó nikoliv! Ale co pravíte - že jste list v tajném ouložku nalezl?“ „Jak jsem øekl. Náhoda mnì pøipravila tento nález, i tobì dùležitý; ale aèkoliv jsem, ochotnì prohledával veškeré písemnosti otcovy, truchlivý osud jeho mi žádná nevysvìtlila.Ještì však doufám, že èasem sama se rozplyne mlha jej zakrývající.“ „Myslíte? Ovšemže èas ještì málokteré tajemství navždy ukryl a že ze sta jeden zloèinec zaslouženému trestu zaživa ušel. Jen kdybyste vìdìl, z které strany se osud krvavý na otce vašeho pøivalil.“ „Zde opìt jeví se dùkazy, jak málo lze lidem dùvìøiti. Veøejné setkáni se s ním zdálo se být podlým vrahùm nebezpeèné, proèež lstivou pomstu vyvolili“ „Kdož ví,“ odpovìdìl hrobník, „zdali sprostí loupežníci jej usmrtili, nebo-li pomsta a z᚝ vedla ruku vražedníkovu?“ „A nezùstane to vždy stejnou vraždou, když jen zvítìzila podlá lstivost

nad dùvìrností? Kdož ví, jakým zpùsobem vylouzen byl otec mùj v onu noc ze zámku a co tam oèekával, kde jej dohonila smrt?“ „Kdož ale z nás ví, zdali on sám na nepravé cestì se nenacházel? Víte, jak nešlechetnì se mnou jednal; neníliž také možno, že s nìkým se sešel, jenžto si sám zadost uèiniti chtìje, protivníka svého porazil?“ „To všecko pøipouštím, „ vece Vilím, „aniž vinu vlastního otce zakrývám. Pøesvìdèen jsem, že jakýkoliv cíl sobì pøedstavil - pravý i nepravý -, vší silou se snažil jeho dosáhnouti.“ „A pøece jste se usmíval, když jsem zastával cho svou. On byl jistì sám svùdcem jejím a kdo ví, zdali by zpùsob, kterým ji pøemluvil, nebyl s to vinu její zcela smazati?“ „Jen se tím tìš!“ pravil hrabì usmívaje se. „Vìø nevinnosti její! Ona se zaprodala a marnomyslnost byla pùvodem pádu jejího!“ „Marnomyslnost, pane hrabì?“ zvolal hrobník, pojav ruku Vilímovu. „Marnomyslnost jest živel ženských ctností i ženských pádù; kdo ji podporuje, bývá pùvodcem velikých høíchù.“ „Nuže, a není bídný èlovìk ten, který se vášnivou marnomyslností podmaniti dá? A není-li tím ještì bídnìjší, an tuto vadu svou nepoznává a vymlouvá? Citem nazývá slabost - a co jest to, co láskou zove?“ „Láskou? - To jest pocit vznešenìjší, nežli vám posud dosáhnouti lze bylo,“ dí hrobník hrdì vstana a pevnì na Vilíma hledì. „Já ji cítil a cit ten nebyl slabosti! Osvìcoval mi temnou dráhu života jako Severní hvìzda nadìji plavcovu a v plamenu jejím se zahøívalo osamotnìlé, ve chladnou pouš vyvržené srdce mé. Vy ještì neznáte život! Vy jen stíháte ukrutnost osudu, sám jí posud nezkusiv. Ale až se dotknete èíše blaženosti a s medem života i jedu jeho okusíte, pak zajde chladné opovrhování vaše, pak se mdlé oko vášnivì osvítí a ve vzbouøeném srdci roznítí se oheò - ach, snad zoufalství!“ Nato se hrobník zamlèel, èekaje na odpovìï;když ale Vilím v myšlénkách pohøížen též ani

slova nevydal, poèal onen opìt mluviti: „Arci, není se èemu diviti, že cit slabostí nazýváte, an celé vychování vaše ke znièení jeho cílilo.V bezživotných formách smejšlení i èinìní vaše døíve se vzdìlávalo, nežli na svìtlo vystoupilo, a tak se udusil i poslední plamínek citelnosti v srdci vašem.“ „Jsi rozhorlen - upokoj se, hrobníku;zastávᚠnejistou prùpovìï a nevím, zdali bys byl s to ji vždycky zodpovídati. Pozoruji, že vychování dcery tvé na jiném základu staveno jest: pochybuji však, že k jejímu prospìchu.“ „Pøíroda jest vìru nejlepší vychovatelkynì. Jen kde je stezka ouzká a nebezpeèná, tam provází ruka má dívku nezkušenou,“ dí hrobník.“Klára jest hezká dívèina,“ pravil Vilím, „a mùže býti na svìtì šastna. Není-li ale v sobìctví dosti vycvièena, bylo by lépe, kdyby do svìta nikdy nevstoupila.“ „Ano,“ odpovìdìl hrobník, „to byla i má vùle, i já jsem chtìl, aby nyní do kláštera vstoupila; ona však odporuje.“ „Odporuje?“ dí Vilím. „Mìj se s ní na pozoru; snad že již poèíná rozkvítati, chce také míti svobodnou vùli. Vùle nezkušené ženské jest patrný nesmysl. Èi se v ní již také nìjaký cit vzbudil? Tím hùøe, jesti to první krok ke sobìctví. V cit se dá všecko lehèeji obrátiti nežli v èin a pamatuj, že brzy poène srdce její toužiti po jiných okolnostech, že nedbajíc na šedivou hlavu tvou tebe v stáøí opustí a kteréhokoliv omamujícího lichváøe následovati bude.“ „Nikoliv!“ zvolal hrobník, „to má Klára neuèiní - za to ruèím! Vᚠzrak, jinochu, jest porušen. Vzbudil se v ní mocí veškerou cit první lásky a i na mne ukrutnì pùsobil. Ale jakž vy o lidech smejšlíte, tak se jen bezcitnost znaèí.“ „Aj, pøíteli, jen vzpomeò na nebožku choti svou, jižto jsi tak pevnì zastával. Není Klára její dcerou - nemají všecky ženy podobné povahy?“ „Ano, upamatoval jste mne, že všecko na svìtì možno jest; zdaliž i vy sám se zmìniti

nemùžete?“ „Já?“ vece horlivì Vilím; „tos na velikém omylu. Nenavštìvuji nadarmo mrtvé, ponìvadž se s živými nesrovnávám. Já nemohu milovati, pøesvìdèen jsa, že není žádné lásky na zemi že i mne nikdo nemiluje Zde, nablízku zemøelých, jest mi volno, nebo vím, že chladná mrtvola neruší rozjímání, aniž vyzradí myšlénky mé.“ Vzdychnutí nablízku vytrhlo jej z dalšího mluvení; ohlídnuv se spatøil nedaleko Kláru na hrobì sedící. Ona slyšela slova jeho a vzdech i slzy byly svìdkové bolesti její. Spatøivši, že ji otec a Vilím pozorují, odcházela do chyše, s jakým však citem, každý lehce posoudÍ. Krajina byla se již zatemnila. Mlhy noèní vystupovaly z okolních krajù a mìsíc pohlížel smutnì z temena hory jako zaslzené oko ve hrob pøítele. Vilím i hrobník se zamlèeli, velebnost pøírody pozorujíce. Svaté, nerušené ticho opanovalo høbitov; jen listí stromù šumìlo a kvìty na hrobích se pohybovaly. Tu zaznìli truchliví zvukové kytary a jemný, zádumèivý zpìv se vinul z chyše hrobníkovy: Jak chladný vír a temná noc se kvapem v život probírá: jen jedna z výše kyne moc, z níž hvìzda jasná pozírá. Poslední záøe plápolá, k temnosti hvìzda klesá zpìt; ó tichá hvìzdo - lásko má, proè v dálku tvùj tì nese let? Ty spìchᚠpryè? Zas temná noc zapoène chladit líce mé;nekyne žádná z výše moc, an hvìzda má již neplane! Hrobník hledìl k zemi a již byla Klára dávno dozpívala, když teprv oèi pozdvihnul. Vilím se procházel mezi hroby.“Pøed tebou jest také jista; ty ji nesvedeš!“ S tìmito slovy odešel hrobník do chyše.Bylo již pozdì v noci, když Vilím dle každodenního zvyku svého k domovu se vracel.Ve svìtnici hrobníkovì bylo ještì svìtlo. On sám hluboce zamyšlen psal do knihy pøed ním ležící.

IV Byltì den pošmourný. Èerná oblaka valila se nad krajinu co vzbouøené vlny moøské, burácejícím vìtrem prohánìné. V dálce se køížily blesky a hlukem hromu potøásaly se hory. Již spadávaly jednotlivé krùpìje deštì na žížnivé listí a vyprahlou zemi. Z vesnice vycházel lid a spìchal ke høbitovu, volán žalostivì pronikavým hlasem zvonku klášterního ku pohøbu Alžbìtinu.“Tentokrát se k nám pøihnala bouøe!“ pravil konšel k rychtáøi, dohoniv jej. „Bùh nás chraniž od ohnì!“ odpovìdìl tento. „Po mnohá léta nepamatuji takových mrakù, jaké se nyní nad námi valí.“ „Dnes bude bouølivá noc,“ vece konšel. „Bylo by potøebí, aby ponocovali dva.“ „Ano,“ odpoví rychtáø., „to se mùže snadno státi. Uhlídáte-li ponocného na høbitovì, pøipomeòte mu, by ještì nìkterého souseda ku ponocování pobídnul.“,,I já sám se dnes nìkolikráte do vsi podívám“ Vtom však rozlícený vítr zarazil hovor, zasadiv se do pl᚝ù jejich, anto divoce pøes pahorek se hnal. Když došli høbitova, èekali tam již shromáždìní vesnièané na pohøeb.Vichr a d隝 zahnal nìkteré ke zdi a pod stromy, jiní se ukryli v chyši hrobníkovì, an opìt jiní do kláštera utíkali. Jen hrobník nedbal na povìtrnost ; se zasmušilým oblièejem na lopatu podepøen u hrobu stoje, ve vykopanou zemi smutnì zraky upíral. Vtom truchlivé zvuky trub, od kostela zaznívající, vzbudily jej z temného snìní. Spatøiv blížící se sbor zblednul, srdce mu silnìji poèalo tlouci a celé tìlo jeho viditelnì že tøáslo.- Vesnièané se sbíhali ze skrýší svých, provázejíce mrtvolu ke hrobu. V pøedu nesl pacholík èerný køížek bílými pentlemi obvinutý, na dùkaz, že panenské tìlo zemi se podává. Pak následoval sbor zpìvákù, zádumèivou pohøební píseò pøednášejících. Za nimi neslo šest jinochù zemøelou jeptišku; nyní

vážným krokem následoval duchovní, za nímžto sbor asi dvaceti jeptišek, rouškami opatøených a svíce v rukou držících, sestru svou poslední cestou doprovázel. Všickni pøítomní se pak postavili vùkol hrobu. Vítr a d隝 nepolevily, takže svíèky jeptišek uhasly a duchovní obvyklé obøady nad rakví rychleji vykonával. Ledva poslední amen vyøknuto bylo, již se spouštìla rakev do hrobu;pláè a lkání pøítomných provázely ji. Jakmile si ale každý pospíchal kousek hlíny vlastní rukou ve hrob hoditi a zvuk na rakev hozených hrud dutì zazníval: tu se strhnul šumot a pokøik mezi lidem a všickni spìchali ku pomoci hrobníkovi, kterýžto neznámou žalostí pøemožen, omdlelý sklesnul u hrobu Alžbìtina. Ponocný, konšel a jiní sousedé odnesli jej do chyše, kde starostlivá péèe zkušených mužù a laskavé opatrování žalující Kláry jej vzkøísiti se snažily.Vesnièané jeden po druhém høbitov opouštìjíce k domovu se ubírali. Nehoda hrobníkova rozliènì se vykládala, a jakož obyèejnì u sprostého lidu se stává, mnohému rozjímání a posuzování vzniku dala. Nìkteøí hrobníka lépe pozorující lidé hledali v tom neobyèejné pøíèiny, jakož i ponocný èinil, kterýžto mínìní své rychtáøi, konšelovi i uèitelovi svìøil. Brzo však se v obci o tom ménì mluvilo a bylo by se na to zcela zapomenulo, kdyby stále se horšící nemoc hrobníkova na poèátek svùj nebyla upamatovala.Smutnì však se dìlo v osamotnìlé chyši na høbitovì, kde hrobníkova nemoc a nevýslovná bolest Kláøina bez útìchy zanechány byly.Sousedé, jenž omdlelého do svìtnice byli odnesli, brzo se odstranili, a nezkušená Klára zùstala sama u bezživotného otce, nevìdouc v prvním leknutí, co si poèíti. Ubohá dívka nadarmo se domejšlela, že horké slzy její ovlaží chladnou otce tváø, že omdlelý uslyší žal opuštìné dìvy a dechem lásky její že opìt procitne duch jeho. Slunce bylo pod mrakem již dáv-

no za hory kleslo. Na bouølivý den pøišel ještì bouølivìjší veèer a noc. Hrobník nebyl ještì procitnul a snad by byl zahynul, kdyby se nebyl právì nahodil hrabì Vilím, jak obyèejnì po slunce západu høbitov navštìvující. Pøièinìním jeho se hrobník opìt vzkøísil, jelikož i lékaø z blízkého mìsteèka pøivolán byl. Nemoc hrobníkova stala se nebezpeènou a laskavé starostlivosti dceøiny s nebezpeèenstvím otcovým pøibývalo. Lékaø usoudil, že nemoc hrobníkova jest více duševní a léky zhojiti se nedá.Mnoho nedìl uplynulo, a ještì neslyšel žádný hrobníka promluviti. Na otázky pøedložené odpovídal jen znamením ruky aneb pokynutím hlavy. Koneènì se ponìkud lepšiti poèal, ale lékaø svìøil Vilímovi, že hrobníka napadá šílenost.léto se blížilo ku konci. Zelené listí stromù žloutnulo a opadávalo vìtrem chladnìjším. Obilí bylo již dávno z polí odvezeno a v stodolách uloženo; èesání pak ovoce nastalo, an jeseò rychlým krokem do kraje kvapila. Tu navštívil jednoho dne rychtáø hrabìte Vilíma a žádal jej, by slibu svému stranu vypuštìni záveského rybníka dostál.“Nyní právì“ promluvil k Vilímovi, „jsou polní práce ukonèeny a dìlníci obecní zahálejí.Pøekvapí-li nás zima, rozmnoží obtížnosti, a práce by se musela zdržeti až do jara.“ Vilím pozorovav, že péèe obecní ve pøípadnosti této zvláštì na pøedsudku a povìøe záleží, odkázal to ještì na pozdìjší èas. Nastaly mlhavé a chladné veèery. Nezdravé povìtøí v kraji se usadivší neodstrašilo však Vilíma od denní procházky na høbitov. Záhy zpozorovav, jaká promìna s Klárou se stávala, pøíchodem svým dívku zkoušeti si umínil.Kdykoli Vilím do svìtnice vkroèil, zardìla se líce dívèina a èasto pøekvapil jinoch oèi její na tváøi jeho spoèívající. On ale nevšímaje si toho zacházel s ni posud jako obyèejnì s každou cizí osobou, vlídnì sice, ale chladnì.Nemoc hrobníkova se zmìnila. Den po dni lepšilo se zdraví jeho

a zdravé usudky prozrazovaly, že i rozum jeho opìt se vrací; když ale nastala noc, tu pokaždé upadl ve hrùznou šílenost, kteroužto lékaø za nezhojitelnou uznával.Divem se stalo, že Klára také neznemocnìla.Tato nìžná dívka nechtìla obsluhováni otce svého žádnému pøepustiti. Probdìní nepokojných nocí a starostlivá péèe její snadno mohla slabé tìlo dívèino pøemoci, an i citlivé, zoufanlivým hoøem naplnìné srdce v ukrutném boji postaveno bylo. Klára zaèasté pøeèkala pùlnoc u lože otcovského, pozorujíc dech spícího starce. Tu on ze spaní mluviti poèal; ale dívka nerozumìla slovùm jeho, jen jednotlivé výrazy zaslechla, jakož Vìnceslav - Alžbìta-vrah a jiné, jichžto smyslu a spojení nepochopila.Bylo jednou zveèera, když Vilím v soumraèné chyši hrobníkovì sedì dùležitý hovor s Klárou vésti poèal. Hrobník se zdál tišeji spáti nežli kdy jindy, aniž ze snu mluvil.Jinoch ohlížeje se po svìtnici a spatøe lebky nad ložem Kláøiným vyptával se dívky, jaké jsou to lebky. Klára odpovídala jen polohlasnì, obávajíc se, by spící otec neprocitnul a nezvìdìl o hovoru jejím.“Kdyby tvùj otec zemøel,“ dí hrabì, „já sám se postarám o pøijmutí tebe do kláštera.“ Klára zardíc se neodpovìdìla.“Èi hodlᚠvstoupiti do svìta? To bych ti neradil, nebo svìt jesti bídný, èlovìèenstvo zlé a ty nezkušená. Vìru, záhy bys oplakávala první výkrok z této chyše.“ „Vùle vaše, pane hrabì, jest mi povinností,“ vece Klára. „Mám dùvìru v milost vaši, kterážto peèuje o sirotka opuštìného. I mùj otec již o tom se mnou mluvil, ale -“ „Ah, již ti rozumím!“ pravil nato Vilím.“Jsi ještì mladá a srdce tvé se nenauèilo poslouchati rozum. Zamilovala jsi sobì nìkoho a bojíš se s ním navždy rozlouèena býti. Pøirozená slabost pohlaví tvého tì zavedla; chraò se však dráhy vášnì podle ní kryje se zkáza a smrt!“ Klára nevìdouc, co má odpovìdíti, opìt mlèela; ale slova Vilímova se jí bolestnì do-

tknula. Tváøe její se rozpálily, jako se jitøenka rdívá, když ranní slunce obzoru se dotkne.“Z mlèení tvého pozoruji, že mì mínìní mé neoklamalo. Lituji tebe, žes bludu lásky tak brzo víru dala. Rci, na koho jsi obrátila zøetel svùj? - Možno-li ještì, odvra myšlénky své na pøedmìt jiný. Zemøe-li otec tvùj a milenec tì opustí, pozdì oželíš života svého. Uposlechni rady mé a jdi do kláštera!“ V oku Kláøinu se zalesknula slza a kanouc po tváøi ochladila ji. Smutnì hledìla k zemi; nemožno jí bylo pozdvihnouti oèi k tomu, kterýžto nevìda tak jí ublížil. Více a více v oblièeji blednouc a bolestnì se usmívajíc nadarmo tajila vnitøní boj i žal - až pak zvítìzila bolest, a tok slzí vyrazil z oèí jejích. I ukryla rukama líce své, skloníc hlavu k otcovu loži.“Jen pak neplaè, Kláro, nebudiž dìtinská! Upokojení tvé budiž starostí mou. Oznam mi svého milence, já pak doufám, že tì ve spojení s ním šastnou uèiním. Jest-li na statcích mojích, nech pøijde ke mnì, o vìno se ti postarám, takže po celý život svùj oba zaopatøeni budete.“ Tato poslední slova dívku znièila. To uèiniti nemohla. Sebravši všecku sílu vstala a s hledem vše, co v ní žilo, prozrazujícím, na jinocha upøeným, ze svìtnice odcházela.“Zùstaò, Kláro, aniž se obávej, že by se ti zvìdavost má více obtížnou stala. Odpus, pakli ti otázky mé nepøišly vhod. Byltì to jen okamžitý rozmar, jakých málo poèítám v živobytí svém. Ublížil-li jsem ti, tedy odpus; mínìní mé tì nikdy více obtìžovati nebude. Slibu svému ale vždy dostáti chci, kdykoliv toho žádati budeš. Dobrou noc! Opatruj otce, zejtra jej opìt navštívím.“ Ledva to vyøknuv odešel, aniž èekal na odpovìï. Klára po chvíli klekla u otcova lože.On ještì spal. Zdali se modlila, zdali plakala, zda se kochala v rozjímání osudu svého rozhodnouti nelze. Pøišla noc temná a hrozná. Ponocný ve vsi jedenáctkráte zatroubil. Ukrutný vítr se strhnul, lámal vìtve stromù, až hlasitì

praskaly, a tak divoce krajinou vál, že se i zvìø ukrývala v chrastí a roklích a vrány žalujíce povìtøím uletovaly. Vilím na høbitovì se opozdiv chtìl jíti domù. Bylo ale tak temno, že stezku ze høbitova najíti nemohl, proèež sobì umínil oèekávati tam ponocného, kterýžto vždy i na hoøejší stráni dohlížeti mìl. Tehdហale temnost noci a protivné povìtøí i ponocného od obyèejné chùze zdržovalo. Již se rozléhala po vesnici hodina pùlnoèní a dvanáctero smutných tónù z rohu ponocného probíralo se krajinou temnou, zanášejíc se jezerem a pahorky za háj a za hory obzorní, až se v nedohledné dálce rozplynulo. Vilím chladnou tmavou nocí bloudì pravou cestu najíti nemohl. Obešel høbitov a opìt se nacházel na tom samém místì, z kterého byl vyšel. Zima jím tøásla. Chladná hustá mlha jej obklíèila, takže na krok pøed sebe nevidìl. Byltì tak zmaten, že se vzpamatovati nemohl, a hlava se mu zdála tak tìžkou, že by pøi každém kroku v chladnou mokrou trávu byl sklesnul.Žádná hvìzda nad ním nesvítila. Celá obloha byla èernou chmurou potažena a klenula se nad zemí co temný pøíkrov nad mrtvolou v rakvi.Umdlelý Vilím ještì jednou oèi zvedna spatøil, jak slabé mžení lampièky z hrobníkovy chyše vstøíc mu svítilo. Zmoha se tedy kráèel tam a umínil u hrobníka pøenocovati.Více dolezl nežli došel k chyši a pozastaviv se u okna do komnaty hledìl. Klára usnulá kleèela u lože otcovského. Uleknutý Vilím však trnul, spatøe, jak hrobník procitnuv vstával a divoce po svìtnici zíraje zlehka postel svou opustil. Dívka se nehnula. Hrobník se ohlížel na vše strany. Køeèovitì zatknul ruce v prsa a oušklebný, hrùzoplný výraz oblièeje znaèil nejvyšší stupeò zoufalství. Zasmušilé oèi divoce bloudily po svìtnici, vlasy mu stály vzhùru; na stáhnutém èele jevily se krví nabìhlé žíly jako u nejvìtším vzteku, èemu však ousmìch úst ïábelského rázu dodával.Vilím se tøásl

po celém tìle, srdce mu poèalo silnìji tlouci a každý oud nabyl obzvláštního života a strachu. V tom okamžení byl tak hrùzou pojat, že nebyl s to ani jedné jasné myšlénky se zmocniti; jako omámený stoje hledìl, co se dále podìje.Hrobník se zatím vzchopiv do jedné ruky vzal lampièku, do druhé motyku v koutì stojící a ubíral se ven z komnaty. Ledva vyšel z chyše, lampièka mu zhasla. Vilím ustoupil stranou. Nicménì hrobník pøece mezi hrobami kráèel, a kde Alžbìta odpoèívala, kopati poèal.Odbila první hodina s pùlnoci - hrobník ještì kopal. Tu se høbitovem míhala mdlá záøe z okna chrámu klášterního, an jeptišky k hóøe se scházely, a hlasy pìjících i modlících se zavívaly krajem jako šepot duchù noèních. Vilím nevidìn více a více hrobníkovi se blíživ pozoroval, pokud záøí rozeznati lze bylo, co se dìje.Hluboko byl již hrob vykopán; motyka se dotýkala rakve, kterážto po každé ránì dutì zaznìla, až prkna praskati poèaly. Vilím zoèil hrobníka, jak v jámu skoèiv vlastníma rukama víko rakve odlamoval a dostihnuv mrtvolu Alžbìtinu žalostivý pláè vésti poèal. Po chvíli se utišiv sám s sebou mluvil; pak jí odòal prsteny s prstù i zlatý øetìz s krku. Uhodila druhá - opìt hlasité hrobníkovo lkání se mísilo v žalující vání vìtrù pùlnoèních, až pøekonaný hrobník u mrtvoly sklesnul. V V èeských krajích usadila se zima. Dávno již bylo opadalo listí stromù a tažné ptactvo k jihu odletìvši opustilo chladnou zemi. Háje a luèiny snìhem pokryté bìlaly se až k horám obzorním.Vesnièané konajíce práce domácí nevycházeli z chyší svých. Osamotnìly cesty, jenom nìkdy bylo vidìti vùz døívím naplnìný z lesa k vesnici pøijíždìti,což mtrvé krajinì ži-

vosti dodávalo.Jasné nebe se modralo a slunéèko èistou záøí se lesknulo, mdlé však paprsky jeho nemohly zemi zahøíti.Uzdravený hrobník zase jako kdy jindy v samotì se bavil. Jenom èasem, když se temná noc nad krajinou rozložila, znaèila tváø a èinìní jeho, že chvíle šílenosti nastala. Na høbitovì opìt slyšán býval hlasitý pláè a povìreèný ponocný poèal se pokaždé køižovati a za duše v oèistci modliti. Ostatnì si poèínal hrobník jako v minulých èasech. Vilím, kterýžto po oné temné noci z nastuzení v tìžkou nemoc byl upadl, ještì se nepozdravil, ba více a více se horšil. Vidìní své na høbitovì nesvìøil žádnému, domejšleje se, že za jednáním hrobníkovým se kryje znamenité tajemství, ježto Vilím vyzkoumati hodlal.Ve vsi se zatím roznášely všelijaké hrùzné a bájeèné povìsti, a ledva se vyskytnul veèer, již nikdo samoten z chalupy nevycházel.Klára, dovìdìvši se o nemoci Vilímovì, oèekávala dennè s bolestnou starostlivostí lékaøe a vyptávala se na zdraví pana hrabìte, an Vilím doma pøemejšlel, jakým zpùsobem by se daly vyzpytovati okolnosti hrobníkovy. Na radu lékaøe svého, více však vlastním povzbuzením, dal k sobì pøivolati Kláru, žádaje, by jej v nemocném stavu jeho obsluhovala. Zbyteèno bylo by svìdectví, s jakou ochotností i laskavou pozorlivostí dívka službu tuto vykonávati sobì pøedsevzala. Proè to Vilím uèinil, snadno uhodnouti. Litovaltì ubohou Kláru, kterហnablízku šíleného otce v nebezpeèenství vlastního zdraví i života vìzela.Mimoto se domejšlel, že zví od dívky mnohé okolnosti, sloužící k vysvìtlení záležitostí hrobníkových. Hrobník tomu pøipustiv odeslal Kláru k Vilímovi, pøipomínaje jí pøi odchodu slib a pøísahu složenou.Nemoc Vilímova stávala se dennì nebezpeènìjší. Lékaø všecko umìní své i práci vynaložil, též i Klára více èiniti se snažila, nežli by se tìlesné síle její bylo svìøiti mohlo; ale vše nadarmo. Vilím zeslábnul

tak, že již sotva mluviti mohl.“Kláro!“ promluvil jednou slabým hlasem, dívku k sobì volaje, „vdìèen ti budu, žes mì až k nynìjšímu okamžení tak starostlivì obsluhovala. Cítím, že se blíží doba odchodu.Ještì jednou tì žádám - vyznej, co jest ti povìdomo o tvém otci; nezapírej, že znᚠdávné okolnosti jeho. Až posud jsi mlèela, nyní tì prosím, bysi se vyjádøila; nebo domnìní mé jesti truchlivé i hrozné. Upokoj mì v poslední chvíli, bych pøesvìdèení s sebou nesl v jiný svìt. Rci, èasto-lis pozorovala noèní chùze otcovy a cos vyrozumìla z øeèí jeho?“ Klára se pøiznala, že na otcovy øeèi v nemoci jeho zvláštní pozor nedávala, pøièítajíc je pomatené mysli. Všecko ostatní ale, naè se koliv upamatovati mohla, Vilímovi sdìlila. To však zvìdavosti jeho zadost neuèinilo.“Uznávám, že tajné okolnosti zastiòují minulost otce tvého. Co však jsi mi sdìlila, nestaèí k objasnìní jich, ano ještì více je temní.Proè se obávᚠvyjeviti, cokoli ti povìdomo jest? - Vidím, že jsem se klamal v jasné tváøi tvé, ana pøede mnou ukrývᚠtajnosti podezøelé. Ó, byla to tedy poslední dùvìru v životì mém!“ Zamlèev se a hluboce pøemítaje na stìnu hledìl; Klára u postele stojíc slzela. „Tamto ve druhé komnatì -“ jal se Vilím po chvíli mluvit - „v ouložku najdeš sáèek s penìzi. Jdi a vezmi je za odmìnu tak bedlivého mne obsluhování.“ Klára zaslechnouc to zbledla a uleknuta státi zùstala.“Nuže, jdi a vezmi!“ zašeptal Vilím horlivì. Dívka odešla smutnì do druhé komnaty, ouložek ale neotevøela. Hluboce želela, že ten, jemuž tak vroucí láskou se byla oddala, jehož kynutí zákonem jí bylo - ten, k nìmužto srdce její nepochopitelným pásmem se pnulo,že on penìzi zaplatiti chce, co nejèistší láska i nejvroucnìjší cit proò uèinily. Takoví jsou lidé! Kdo se jim obìtuje èinem a myslí, pot èela a krev srdce svého jim podávaje: tomu penìžitou odplatou zadost uèiniti se domnívají!Milostivé však srdce Kláøino

Vilíma pøece omlouvalo. „Vždy mì nezná, vždy neví a nesmí zvìdìti, co pro nìj cítím! Snad jej zkušenost pøesvìdèila, že vdìènost lidská obyèejnì jen tenkráte se uzná, když v rychlé odplatì se prokáže. - Ne,“ pravila dále k sobì, „toho na mnì nesmí žádati - platem odmìniti se nedám! Aj, což nebylo povinností mou, posloužiti pánu svému? Ó, že povinnost tato mnì nejvyšší jest blažeností - to mu nemohu, nesmím nikdy svìøiti!“ Když pozdìji opìt do pokoje vešla, ležel Vilím tiše, ani sebou nehýbaje, na posteli.Zdálo se, že spí, což dívka zpozorovavši k oknu se obrátila a poloumrzlým sklem do polí pohlížela. Oèi jejž bloudily po kraji a myšlénka za myšlénkou se tratila, by opìt v novém odìvu procitla. V celém okolí bylo ticho jako na poušti, a pokud hled jejž doniknul, vše jevilo se tak jednotvárným a smutným, jako by pøíroda dlela v soucitu se srdcem dívèiným, kdežto zhubený kvìt nadìje a lásky jenom jeden ještì cit zanechal - cit truchlivého odøeknutí se.Tam na pahorku strmìla chyše otcovská pokryta snìhem a na vìtvích nahých stromkù schvíval se sníh, jako støíbrné kvìty se chvìjí v dechu jarního vìtru. Pohled na jednotvárnou mrtvou pøírodu smutnì pùsobil na zádumèivé srdce Kláøino. Hled její pøelítnul zem, i cítila živé toužení po cíli vznešeném - neznámém a bolestnì pohlížela k obloze, velebnì a jasnì nad obzorem se klenoucí. Duše její povznášela se tam v onìch modrých øíších, kde zahyne všecka bolest i veškeré hoøe pomine. Obrazivost dívèina, èistá jako ona nepochmuøená krajina éterská, na perutích snù provádìla dívku od svìta k svìtu, objasnìna jsouc sluncem vroucí lásky, z jehožto blahoplodné záøe obraz milovaného Vilíma kynul. Ach, na nìm milostnì spoèívalo oko Kláøino. Ó, že každému zdání jen tak krátká bytost dopøána jest! Otevøely se dvéøe a lékaø vstoupil do pokoje. Klára uleknuvši se jedním okamžením ze snù svých

procitla.“Tiše,“ pravila ku pøicházejícímu - „on spí!“ Lékaø pøikroèiv blíže ku posteli, kde ležel Vilím s oblièejem ke zdi obráceným, chtìl pozorovati dech nemocného. I dotknul se tìla; bylo však chladné. Njevil se dech žádný a srdce netlouklo. „Neprocitne více -“ dí lékaø - „usnul v pánu!“ VI Vilím byl upadl v tìžké mdloby. Zavøely že oèi, zastavila se krev i srdce mu pøestalo tlouci. Bez vìdomí leže byl opravdu mrtev, ale ne navždy. Jedna ještì jiskra života planula v nìm, obèerstvujíc jej a budíc vìdomí, že žije. Ale bludné i temné byly obrazy vnitønímu hledu jeho že pøedstavující. Náležely svìtu jinému, jakýžto se otevøe jenom duchu posvìcenému zápalem vyšším, nežli všedním lidem dosáhnouti lze.Vilím nebyl s to jasný pojem vidìní svého udržeti, any se pøed ním bystrostí blesku míhaly a støídaly obrazy nepochopitelné, posud nespatøené. Svobodná duše jeho tak lehce poletovala k nebesùm, jako by nikdy nebyla zemi náležela, jako by obtìžující jho tìla ze sebe byla shodila. Bylo mu ale, jako by neznaná tíže zdržovala ducha od letu prudkého. Mocnì se vypínaje vždy výše a výše vznésti se chtìl, mocnìji však obtížen vždy hloubìji klesati se domníval.Tu osamotnìlá bloudící duše z nedohledné výše sklesla v temnou pustinu, kde žádné svìtlo neosvítilo tmu vìènou. Zdálo se mu, že se jako slabý svìtýlka kmit tu v oudolí, tu na skále, tu v šírém lese octnul, a všudy bylo tak temno, tak tesklivo, až posléze divoký praskot a šumot Vilíma probudil. Opìt zvìdìl, že žije, ana s procitlým vìdomím obživla i síla a mocnost duševní; jen tìlo zùstalo nepohnuto. I pozoroval, že jej kladou do rakve, a slyšel se hoøce oplakávati;ale chtìje promluviti - nemohl,

aniž mu bylo lze hnutím oudù znamení dáti, že žije.Zaslechl, jak vesnièané, poddaní jeho, usnesše se mezi sebou, že jej do rodinné hrobky odnesou, na tøetí den pohøeb urèili. Ze pøítomných jeden po druhém odcházel, jenom ponocný a konšel ještì zùstali.“Smrti mladého pána nebyl by se žádný nadál,“ pravil konšel; „byla to však vùle boží a Bùh nejlépe ví, proè tak uèinil.“ „Byla to vìru nešastná rodina,“ jal se mluviti ponocný; „otec ukrutnì ze svìta sešel a syn v tak mladém vìku za ním se odebral. Nemejlím-li se, byl hrabì Vilím poslední vìtví kmene svého.“ „Ano, po nebožce Alžbìtì poslední.“ „Škoda jich, byli hodní páni, jen ponìkud hrdým se mi zdál býti hrabì Vilím i otec jeho ; neutiskovali však nikdy poddaných, jako se zaèasté stává. Škoda že si tak málo lidu svého všímali.“ „Tomu se nedivte, pøíteli! Hrabìte Vilíma dìd byl pán dle pravého èeského kroje. Tìšil se z vychování pøirozeného, které nebylo cizinskými pìstouny porušeno. Mùj strýc jej pamatuje na vysokých školách v Praze, kde prý se ve spoleènostech honosíval jmenem èeského šlechtice. Hrabì Vìnceslav, syn jeho, jiným vychováním i jiné povahy nabyl.Nebožka Alžbìta se více otci podobala než hrabì Vìnceslav. Tento pojav manželku cizozemskou, nespokojený život s ní ve kraji trávil, a pak záhy usmrcen byv, zanechal vychování jednorozence svého Vilíma hrabìnce a cizím pìstounùm. Tito mìnili a mudrovali na zdravé pøirozenosti jinochovì tak dlouho, až z nìho vyvedli nìco zcela jiného, nežli vlohy a dobrosrdeènost jeho pøislibovaly.“ „To bych ale rád vìdìl, proè asi pan Vilím se k hrobníkovi tak pøátelsky mìl jako k žádnému jinému z obce.“ „To vìru snadno lze uhodnouti,“ pravil konšel, usmívaje se. „Vždy víte, že má hrobník hezkou dceru, a celá ves o tom mluví, že ona do nìho až k zbláznìní zamilována byla.“ „Hm, milý konšeli, jᝠbych myslil, že v tom vìzí ještì jiná pøíèina. Ten hrobník

jest mi podezøelý èlovìk a dostal jsem ouøadní poruèení, o kterém patrnì vím, že pocházelo jen od pana hrabìte, bych v noci èastìji obcházel okolo høbitova a pilnì pozoroval, co se tam dìje. Kdybych prý nìco neobyèejného zhlídnul, mám o tom ouøadu bez meškání tajnì zprávu podati. Co myslíte, proè to asi jest?“ „Ticho - nìkdo pøichází!“ pravil konšel;“bude to hrobník, pojïme radìji odtud. Já se tomu èlovìku vyhýbám, kde jen mohu.“ Oba odešli. Vilím v ukrutném stavu svém opèt samoten pozùstal. Necítì, když se ho nìkdo dotknul, nevidì, co se vùkol nìho dìlo, pøece zvìdìl, co se o nìm mluvilo, a ani slovo mu neušlo z hovoru vesnièanù. Jakkoliv se ale snažil tìlem žití své projeviti, bylo vše namáhání duševní nadarmo. Oudy jeho neuposlechly vùle, a on zùstal živým umøelcem jako zprvu.Vážným krokem se nìkdo k nìmu blížil a u rakve státi zùstal. Byltì to hrobník, myšlénky a city své dosti zøejmì jevící. „Spi, spi, jinochu! Pokojná jako život tvùj byla i tvá smrt. Zlý osud nepronásledoval tì, vášnivost neporušila srdce tvoje! - Bývaly doby, kde jsi v pøátelském hovoru se mnou se bavì vyznal, že pohrdᚠživotem, aniž miluješ èlovìèenstvo: kde jsi smrt nazýval jedinkou nadìjí hlubokomyslného èlovìka. Kdybys byl vìdìl, že ten, jemuž jsi nad jiné dùvìøoval, kletby a pomsty tvé hoden jest, že vina jeho slavné rodiny tvé se dotknula, byl by se probudil v tobì cit pomsty na vrahovi a kletba tvá byla by mne pronásledovala po všecky vìky! Zde ležíš mrtev a nelze tobì pomstiti se nad nejhlavnìjším viníkem svým. Odpus, mrtvolo, co živý odpustiti nemohl! Hleï, zoufanlivost mì již dosti tresce. Ó, bych radìji odpoèíval tak pokojnì a svatì jako ty!“ Zamlèel se, zaslechnuv hlasy blížících se sousedù. Odstoupil od rakve a na žádost pøíchozích šel otevøíti rodinnou hrobku hrabìcí, kterážto se v klášteøe pod chrámem nacházela. Sousedé pak víkem

rakev pøikryvše a høeby pøipevnivše na ramenách mrtvolu tam odnesli. Vilím pozùstal samoten ve hrùzné spoleènosti dávno zpráchnivìlých praotcù - on jediný živý mezi tolikerými mrtvými! Tito již dávno byli zesnuli; dávno bylo znièeno vìdomí jejich, aniž cítili více touhu po životì. Jinak bylo Vilímovi. On, v jehožto žilách mladistvá krev se ještì probírala, jehožto duch teprv dobu procitnutí svého k èinu oèekával: on musel zaživa mezi mrtvými obcovati a nejukrutnìjší zahynutí oèekávati. Pøáltì si v duchu, kdyby nìjaká milostivá ruka až v hlubokost srdce jeho dýku vrazila a jedním okamžením trápení jeho konec uèinila. V rakvi ubednìný, všech smyslù zbavený jinoch cítil se tak stísnìna tíží jha neznámého, že mu smrt jediným pøáním byla, an vìdìl, že žádného procitnutí oèekávati nelze. Kdyby byl jen jednou ještì pohlédnouti smìl na kraje zemské, jen jednou ještì dotknouti se nìèeho, tøeba i své vlastní rakve, bylo by mu lehèeji bývalo. Jen ještì na jediný den jedinou hodinu - ach, jen na jedno okamžení kdyby byl mohl procitnouti; v to jedno okamžení chtìl vložiti život bohatý, nový, jaký posud ještì neznal, život èinù, jehožto pojem teprva v rakvi mu vysvítal. Dlouho tak snil v ukrutném bdìní, živ a mrtev, dvìma svìtùm náležeje. Hodiny ucházely a každá se mu zdála v sobì chovati vìènost. - Již snad se byla nad zemí tichá noc rozložila; již snad i ten nejsprostìjší z poddaných jeho odpoèíval po vykonané práci aneb se kochal ve slastech podlé milované choti; již snad i zlosyn spal a vzbouøené, svìdomí jeho na chvilku se upokojilo, vìzeò o svobodì snù a celá zemì v závoji noci vìtrem se nesla v pohledu støíbrných hvìzd a bledé. jen Vilímovi nelze bylo spáti ani bdíti, luny.ani pouze sníti! Pustá temnost, temná vìènost strašlivou mu hrozila jis-

totou a nekynula nadìje procitnutí nového. - Dutým zvukem zaznìla pùlnoc z vìže klášterní. Vichr skuèel chodbami a šumot a rachot nad hrobkou v kostele znamenal pøicházející do hóry jeptišky. Zvuky varhan rozléhaly se úpìnlivì klenutím, provázené slabým jednozvuèným zpìvem øeholních panen. Až do hrobky a tam až do hlubiny srdce v rakvi ukrytého draly se tóny, ozvìnou doznívajíce. Byl to hrobní nápìv Vilímovi.Ještì nikdy nepùsobily podobné zvuky tuk mocnì na Vilíma jako nyní. Bylo mu, jako by ve znìní varhan a zpìvù nábožných panen nový, duši jeho dosaváde neznámý citù svìt se byl objevil. Co dítì pohnut byl by se hlasitì modlil, kdyby ústa se byly pohnouti daly; byl by plakal, kdyby vyschlý nebyl pramen slz jeho.Tak uplynula noc a den, a opìt noc opanovala kraj, již druhá, kteroužto Vilím v rakvi trávil. Opìt byla vykonánu pùlnoèní pobožnost jeptišek a vùkol se rozložilo hrobové ticho. Vtom se zlehounka otvíraly dvéøe u hrobky. Slabým krokem se nìkdo blížil.Byla to Klára, jenžto slzy roníc pøicházela, obejmouc pak rakev a hlavu svou na ni položíc, žalostnì lkáti poèala. Kdo zná bolest a žal nešastné lásky, tomu nelze diviti se poèínání dívèinu. Ona plakala hoøce - a jakž nemìla plakati? Jinochu zbývá zoufalství, muži síla, ženì msta, ale nìžná dívka má jen slzy, jedinké to znamení jizlivé bolesti jcjí. „Proè jsem ti nikdy nesmìla øíci, že tì nadevšecko miluji? Proè jsem ti nesmìla vyjeviti cit svùj, život srdce svého? Ó, láska má, vroucí jako plamen sluneèní, skrývala se byvši udušená a ukrutný slib navìky ji zatajil! Nyní smrt pøetrhla závoj a mrtvému smím svìøiti, co živému tajiti jsem musela. Vždy mì duch tvùj oblétá u ty nyní uvidíš umírající srdce mé po tobì prahnouti, v neobmezené lásce a mocném toužení po tobì zacházeti!“ - Toužení - zacházeti - dala ozvìna za odpovìï, když byla Klára mluviti pøestala, a uleknutou, na vše strany

pohlížející dívku v osamotnìlé hrobce pojala hrùza. Vzpamatovavši se klekla u rakve a vykonávala vroucnou modlitbu.Vilím zaslechl žal i modlitbu její. To byla ta láska, kterou on neznal, o které jen slýchal, ve kterou však jindy nevìøil. Srdce jeho bylo pohnuto, mysl pøekonána - ale již pozdì! Klára ještì u rakve kleèela, když na železné dvéøe hrobky mocným rázem udeøeno bylo. dívka trnula v novém leknutí, nevìdouc co èiniti, any se otevøely dvéøe a hrobník s lampièkou k mrtvému se blížil. Klára se rychle ukryla v kout za rakve dávnovìké, se strachem oèekávajíc, co otec její èiniti bude. Hle, tu on pøistoupiv k Vilímovi násilnì víko rakve odrazil, až praskot prken všemi stìnami se ozýval.Strašlivý byl pohled chodce noèního. Mdlá záøe lampièky slabé svìtlo pohazovala na bledé, v bolestném usmívání stahující se tváøe. Zoèiv Vilíma v tak ouzkém bytu uloženého, poèal se tøásti a co bledá socha s jiskøícíma se oèima pozoroval zesnulého mladíka, až pak ruku na srdce své položil, jako by vnitøní boj utišiti chtìl, a zoufanlivý ráz oblièeje v lítostný se promìnil. „Pevnì spíš a vìènì, vìènì tak budeš spáti! - Blaze tobì, blaze oku tvému, že nevidí, co tobì pøináším; neb kdybys živ byl a vidìl, stydla by krev tvá a srdce by pøestalo tlouci, nebo i hrùzný jesti dar mùj!“ Tu vytáhnul z òader lebku èlovìèí! Klára poznala hned, že jest to ona, jenž nad postelí její vedle hlavy matèiny se nacházela, o které však nevìdìla, komu náleží. Ošklivý byl pohled hrobníkùv, když ji vzhùru vyzdvihnul; v divokém pohledu a chvìjícím se tìle opìt procitlá šílenost dosti ráznì a hrùznì se jevila.“Aj, zde ti navracuji dluh svùj - pøijmi, po èem jsi tak dlouho toužil. Já ukrýval ten klenot, který jsi hledal, já pøechovával hlavu otce tvého. - Nuže, nyní jsme všickni vespolek smíøeni. Sem náleží ta hlava, jenž mi povržením ubližovala, a já vraždou pomstìn vám ji navracuji, stìny truchli-

vé! Synu, chovej otce svého!“ Takto øka ukládal lebku do Vilímových rukou, na nichžto se jiskøily skvostné prsteny v lesku brilantovém.“Znám já dívku,“ vece polohlasnì hrobník dále, „jížto povinována jest rodina tvá.Jí jste nièehož nezanechali a mnì pozùstala starost o ni. Beze zlata jsi se vyvinul z prachu, bcze zlata se opìt k nìmu vra! V hrobì neplatí marnost: klenoty náležejí živým.“ I odòal Vilímovi prsteny až na jeden, jenžto byl ze všech nejvìtší a na kterém se skvìl vyrytý znak hrabìcí. Ten vìzel na prstì jako pøirostlý a nemožno jej bylo stáhnouti, až koneènì rozhorlený šílenec vytáhnuv ostrý nùž Vilímovi do prstu zaøíznul.,,Otèe!“ vykøikla v stínu sklesnuvší Klára.Uleknutý hrobník obrátiv se míøil nožem k té stranì, odkud zaslechl zvolání, až se mu ostøí nad hlavou zablesklo. Tu však pøevrhnutá lampièka spadla a hrùzná tma nastala. U dveøí hrobky se ozvaly hlasy ponocného a jiných sousedù; rakev poèala hluènì praskati a øíznutím procitlý Vilím z ní povstával. VII V domì hrabìcím bylo živo. Panstva pøijíždìlo ze všech stran na pozvání mladého pana hrabìte ke skvostným hostinám v K... Zdaleka se rozlehal praskot bièù a znìní zvonkù koòùm i saním pøivìšených. Poèínalo se zveèera soumraèiti a vesnièané vybíhali z chalup svých, kdykoli veselý bøinkot nového hosta oznamoval. Dìti obskakujíce sanì doprovázely je až ke vratùm zámeckým, kde nedbajíce na mráz bosy ve snìhu stály zvìdavì pøíchozí prohlížely, kteøížto v pláštích i kožichách zaobaleni spìšnì do hoøejších síní ubíhali. Již se více a více šeøilo a nastávala temná noc. Záøe nesèíslných svìtel z oken zámeckých se míhala temností. Zvuènou hud-

bou poèaly se plesy, kde po mnohá léta panoval smutek. „Tomu nech rozumí, kdo chce, já nejsem s to,“ pravil jeden vesnièan k ponocnému, obcházeje s ním po vsi okolo zámku „Tyhle lidièky tam se mìní jako mìsíc; brzy jsou rohatí a trkají jiné, brzy jsou kulatí a toèí se na jejich hlavách. Zámek nᚠpodobal se jindy klášteru, a nyní se stala z nìho tanèírna; pan hrabì jindy sotva chodil, a teï si poskakuje jako pražský študent. Co jej k tomu pøivedlo? Kdož ví, co na té celé historii, o které se tak mnoho mluví a mnoho lže, pravdivého jest!“ „Ticho, ticho!“ napomínal ponocný, ohlížeje se na vše strany. „Není zde radno o tom mluviti; až budeme za vsí, povíme si o tom více. Pøi dnešním mrazu by vìru neškodilo zajíti na chvilku do krèmy. - He, kdo to?Rychle, sousede, za mnou; to jest on!“ Ledva to vyøknuv utíkal vpravo mezi chalupy.“A kdo to má býti? „tázal se vesnièan za ním utíkaje. „Spatøil jste nìkoho podezøelého?“ „Jen rychle za mnou! Kdož by to byl jiný nežli hrobník? Zde mezi zdìmi se mi ztratil.“ „Pozorujte šlápìje v snìhu, pak nám neujde - máte již stopu jeho?“ „Mám, tudy vede za konšelovu zahradu.“ „Tím lépe; u lípy se spojuje zeï s uèitelovou stodolou a není tam žádného prùchodu.“ Celá tato rozmluva trvala jen okamžení a ponocný byl již daleko vpøedu, neslyše poslední slova mluvcova. Nemohl však nikoho dohoniti a tìžké padnutí za zdí pøesvìdèilo jej, že pøedchùdce jeho neoèekávanou a obtížnou cestu si vyvolil, totiž pøes zeï, kamž jej ponocný tak snadno následovati nemohl.“To jsem se nadarmo ubìhal,“ dí ponocný k blížícímu se sousedu; „takový skok pøes zeï by hrobník nebyl vyvedl; mám za to, že to byl nìkterý pacholík ze vsi.“ „Anebo také,“ vece soused, „že nìjaký pøespolní taškáø, použiv hostiny v zámku, zde nìco vyvésti chce. Nesmíme se odtud vzdáliti; kdož ví, co z toho pojde!“

„Dobøe máte!“ svìdèil ponocný. „Vy zùstaòte zde, já pùjdu druhou stranou, a kdyby se nìco vyskytlo, jen na mne zahvízdnìte.“ Ponocný odešel, zanechav souseda v ouvozu o samotì.Šedivý mrak se zatím na celém podnebí rozložil, zakrývaje tváøi spanilého mìsíce a jasné zraky skvoucích se hvìzd. Pùlnoèní vichr zuøil krajinou a sníh se poèal sypati z oblak, ochladlou zem v bílé umrlèí roucho zaobaluje. Za vsí se rozléhalo hvízdání ponocného, ale jenom štìkot psù odpovídal, an soused opustiv strហdo krèmy se byl odebral.Asi pùl hodiny bylo uplynulo, an ponocný sám též do krèmy vstoupil.“Sousede, vás by mìl èlovìk postaviti do hrachu proti vrabcùm, ne však na strហobce! Prsa jsem si mohl vyhvízdati - nu, zde byste mì arci nebyl doslechl.“ „Kmotøe,“ odtušil soused, „byl by høích, psa tam nechat déle státi, neøkuli èlovìka!Nemohl jsem vydržeti v snìhu a chumelici, proto jsem odešel, domnívaje se, že vás zde již najdu. Mámtì za to, že by naše dnešní hlídka zbyteèna byla.“ „Já ale nemám za to!“ dí ponocný. „Kdybyste byl zùstal, mnoho byste byl získati mohl. Dvacet tolarù bysme mìli v kapse -já vidìl hrobníka!“ „Hrobníka?“ zvolal hospodský, pøisednuv blíže k ponocnému; „prosím vás, kde jste jej vidìl a v jakém stavu?“ „Za vsí. Právì odtamtud pøicházím.“ „A proè jste se ho nezmocnil?“ vece soused.“Proè vy jste utekl? Já samoten se nemohu s ním rváti. Vždy každý dobøe ví, jaký strach jde z toho šílence; on se nazývá tygrem a hrozí smrtí, kdokoliv se ho dotkne.“ „A jak jste jej zahlídnul?“ „Postaviv se za zeï -“ vypravoval ponocný-“abych se ponìkud uchránil pøed vìtrem a snìhem, zaslechl jsem nablízku šumot. I ohlídnu se, a hle, hrobník se škrábal po zdi a nespatøe mne skoèil dolù. S obnaženou hlavou, v otrhaném odìvu, bos, rázný kej v ruce, zimou se tøesa utíkal ke høbitovu. Zpoèátku jsem nevìdìl, co èiniti, pak jsem hvízdal dle možnosti, vy však

jste mì neslyšel. Hrobník ale zaslechnuv hlas mùj obrátil se a dal se na outìk k rybníku.“ „Kdo by se byl nadál,“ pravil soused, „že se tu ještì ukáže!“ „Vždy ho již mnozí lidé vidìli zde pobìhávati!“ øekl hospodský. „Ano, kdyby pan hrabì a páni ouøedníci nevìdìli, že je zde, nemusel bych k ponocování ještì nìkoho k sobì jednati, aniž by byli vysadili odmìnu dvaceti tolarù pro toho, kdo by jej pøivedl“ „Nuže sousede,“ jal se mluviti hospodský, „zdalipak jste se opìt nìèeho nového dovìdìli o tom vytrženci?“ „Nového nic,“ odtušil ponocný, „dosti však na starém. Pan hrabì co ví, nezjeví a u ouøadu panuje takové tajení, že se i nám svìdkùm zapovìdìlo v obci mluviti o tom, co se bylo pøihodilo. Jen to je jisto, že hrobníkovy cesty již odedávna nepravé bývaly.“ „Tomu rád vìøím,“ pravil na to hospodský. „Dávno jsem se vás již chtìl ptáti, jak se tehdហdìlo s panem hrabìtem. Žádný se o tom dosti jasnì nevyjádøí; vy byste mi to mohl povìdíti, pokud jsme tu sami a žádný nás neposlouchá.“ „Bude vám povìdomo,“ poèal opìt ponocný, „že jsem dostal rozkaz zvláštì na høbitov dohlížeti; a právì v oné pamìtihodné noci, kdy nᚠpan hrabì náhodou aneb bùhvíjakým èarodìjstvím z mrtvého spaní procitnul, stalo se, že konšel se mnou ponocoval. Ke høbitovu se blížíce spatøili jsme bílou ženštinu k hrabìcí hrobce kráèeti. Nedùvìøuje sobì zùstal jsem státi, ale konšel mì za sebou táhnul. Když jsme pøišli ke vratùm høbitovním, vycházel hrobník právì z chyše své a s lampièkou v ruce také se ke hrobce blížil. Zlehka za ním šedše u vchodu jsme státi zùstali, oèekávajíce, co se díti bude.“ „A co jste vidìli?“ dí hospodský. Ponocný vypravoval, co tam byl spatøil, litoval však, že samomluvì hrobníkovì neporozumìl. „Jak nám ale uskoèil,“ doložil nato, „a kam se v okamžení podìl, nevím.“ „Podivná,

nepochopitelná vìc!“ pravil soused. „Nejdivnìjší ale jest promìna celého chování, a jak se zdá, povahy našeho pana hrabìte.“ „Tomu se diviti nelze,“ vece ponocný; „pøíchod cizích mìní život domácích. Když pøátelé pana hrabìte o zázraèném procitnutí jeho se dovìdìli, ze všech všudy stran jej navštívivše nový život v zámku zavedli. Podivnìjší jest chování se jeho ku Kláøe: každodennì k ní dochází na høbitov. Chtìl prý, aby se pøestìhovala do zámku, ona však odporuje.“ „Já doslechl, že po velikonoèních svátcích do kláštera vstoupí.“ „Kdož ví, jak se to ještì podivnì skonèí!“ „Ba arci!“ pøisvìdèil ponocný. „Víte-li pak ale, že pan hrabì knihy, písemnosti a jiné hrobníkovi náležející vìci na ouøad odnésti dal a že usouzeno jest a veøejnì se ohlásí: ncdostaví-li se stíhaný hrobník do konce bìžícího mìsíce, prohlídnuté spisy jeho hrdelnímu právu do Prahy se odešlou; z èehož vysvitá, že záležitosti hrobníkovy dùležité jsou.“ „Tomu rád vìøím,“ dí hospodský. „slyšel jsem, že pochází z rodu našich hrabat.“ „Aj - kdo to?“ zvolal ulekaný soused, ukázav na dvéøe, anyžto se otvíraly - a hrobník vstoupil do svìtnice. Všickni byli jako omámeni. Strašlivý byl pohled na hrobníka. Uprostøed svìtnice na ukrutný kyj podepøen, divoce vùkol sebe pohlížel. V oblièeji šílence však se jevila bolest, jakហse neskrývá v žalosti obyèejné - jaká se jevívá jen u velikém hoøi vznešených duchù, an šílenost s velikostí v nìkterém ohledu sobì podobny jsou, pøestupujíce totiž meze všedního života. I v šílenosti døímá poezie, ale hrùzná u vyjevení svém. Kde planoucí, umírající oko co mdlá, ale podpalující jiskra od stínu k stínu pobluzuje, kde vystoupivší duch opravdivosti žádné oblohy nenalezá, by horoucí želání své ve chladných oblacích zmírnil, žádného nebe, ve kterém by zapomnìl na zem, kteréžto by mu vrátilo, co mu odòala zem: tu omdlená toužící a bloudící duše zpìt se utíká v hlu-

bokost srdce, ukrývajíc se tam svìtu nešlechetnému. Ach, kdož podobný stav bez bolesti pocítil? A v bolesti té až k šílenosti povýšené døímá hluboká, truchlivá poezie!Takový byl výraz tváøe hrobníkovy. Divoce se zachechtal a ke smíchu tomu celé tìlo se mu tøáslo. Otrhaný odìv zvýšil strašlivý pohled jeho. Obnažená prsa viditelnì se dmula, ve vlasech lesknul se sníh a krùpìje jeho chladily mu èelo. Bosé nohy krvácely zde onde, kamením a trnem natrhnuty.“Hahaha!“ zachechtal se šílenec. „Vidìli jste - krásná luna v okénku klášterním jak se ouplnì skvìla nad pahorkem? Vidìli jste blcdou tváø její, jak na tygra se usmívala?O nikoliv! Vy sprosáci plazíce se v prachu nezíráte vzhùru! Tygr ji vidìl, on krvavým pazourem svým ji zachvátil a ona se škaredá ukryla ve hrob a krásné líce její ve hnusnou potvoru se zmìnilo. Tygr, tygr ji zachvátil krvavým pazourem tímto, a ona nezírá více, nesmìje se a nesvítí! Hahahaha! Slyšte, strašliv je tygr, když se smìje. Dlouho bloudiv lesem pustým opustil nyní brlohu svou. Dejte mu jísti - jísti chce tygr, by nasycen mohl se vrátit do brlohy své, do èerného lesa. Jísti mu dejte, sice i vás zachvátí a znièí jako lunu svou!“ Ledva to vyøknuv kyjem svým vùkol sebe švihal a ustrašení sousedé nehýbali se z míst.“Nuže, nedáte-li tygru jísti, roztrhá skrýše vaše!“ Tu hospodský, nejzmužilejší mezi všemi pøítomnými, vstana popuzoval ponocného i souseda, aby násilím hrobníka se zmocnili. Ponocný poèal hlasitì køièeti, by vzbudil domácí lid, hrobník ale kyjem svým tak silnì na stùl udeøil, až jej vedví rozrazil a jedinká svíce ve svìtnici zhasla. „Tygr je hladov; hladem-liž jej zajíti necháte? - Tygr se pomstí, haha!“ Tu se hømotem se obrátiv utíkal šílenec z domu a chechtot jeho tichou nocí strašlivì se rozléhal. -V zámku se zatím hosté vesele zabývali, a nedbajíce na èas i neèas,

hluènì si poèínali, hudba hráti, jinoši a dívky tancovati nepøestávali. Jenom jeden ze všech u okna stoje, ve hlubokém pøemítání v temnotu noèní hledìl.Zdaleka se míhalo skrovné svìtýlko z chyše hrobníkovy, jižto Klára samotná obývala.- „Proè bdí osamotnìlá tam dívka, vší spoleènosti se straníc? Proè nechce ta, jenž srdce své mi odkryla, zde pøebývati, kde by pøátelská i snad jiná vyšší moc ji ochraòovala? O èerný osude! Když jsem ji neznal, tu se dennì blížila ke mnì a já se jí stranil; nyní, když já ji hledám, skrývá se dívka pohledu mému!“ Odbila pùlnoc. Svìtýlko na høbitovì nebylo ještì uhaslo. Tu se zdaleka ve snìhu vyskytla postava po pahorku bìžící. Nedalo se rozeznati, byla-li to postava èlovìèí. Brzy se zdála ve snìhu se váleti jako divoké zvíøe, brzy opìt zcela zmizela z oèí; brzy zase vzhùru bìžela a napotom pahorkem dolù se valila.“Aj, co to?“ zvolal pozorující Vilím, a ledva to vyøknuv, hodil na se pl᚝, ozbrojen pak dvìma bambitkami a nepozorován spoleènost opustiv ku høbitovu spìchal. Krajina byla tichá, ani jeden živý tvor nerušil spaní mrtvé prostory. Èlovìèí stopa se nikde nejevila a pahorek se bìlal nad pustou rovinou. Záveským rybníkem napolo zamrzlým táhly se pablesky ze síní hrabìcích a slabé lampièky svìtlo kmitalo se z chyše hrobníkovy. Mrtvé ticho oblehlo krajinu; jen když hudci v zámku hluènìji si poèínali, tu rozvinuté zvuky truchlivì se v dálce ozývaly, nebo smutno jest i nejveselejších zvukù v dálce umírání.Vùkol žádného nespatøiv k chatrèi na høbitovì se pøiblížil, kde Kláru, v nábožné knížce ètoucí, pozdní návštìvou svojí pøekvapil.“Ty ještì bdíš?“ pravil k ní zticha. „Že jsem v okénku svìtlo spatøil, pudilo mne ouzkostné tušení dohlídnouti, zdali zde bezpeèno jest. Proè jsi nešla již spat, Kláro?“ „Tichá noc je pøítelkynì opuštìných,“ vece dívka; „slova dávno zemøelých, pøi ètení spisù jejich, útìchy poskytují bolestné-

mu srdci mému.“ „Však i v životì samém nalezla bys útìchy, milá Kláro, jakové tobì ani mrtvá slova knih, ani jednotvárná samota nedopøeje.“ „Ó nikoliv, pane hrabì! Tam v nepokojném svìtì nezasvitne tak jasnì oblažující onen cit - útìcha nebeská, any hluèné plesy na okamžení odvrací duši od pozorování svìta vnitøního. V tìchto okamženích se chová veliká ztráta, jakoužto radosti života pospolitého nikdy nenahradí.“ „Myslíš? Kde však zùstává ouèel žití pozemského? Trvanlivý žal oslabí èinnost naši; beztìlesné myšlénky, kteréžto v život neuvádíme, stanou se prázdnými sny, a komu vezdejší dnové bez èinu uplynou, nad toho ztraceným vìkem vstane jitro se zoøí studem zardìnou.“ „Aj, jakýž by mne ještì èin oèekával? Síla má nestaèí k o odvrácení osudù protivných a i k tichému, trpìlivému snášení jsem slaba. Neznám žádného na zemi, kdo by mì tam oèekával. Matka má jest již dávno pochována a každé jaro vzbuzovalo slzy mé na jejím hrobì.Ty slzy a ty kvítky bývaly jedinkým utìšením mým. Pramen slz již vyschnul a i poslední kvìty zvadnuly. Ana radosti neznám a v žalu plakati nemohu - zdali znièeno není srdce mé? Jakýž èin ještì kyne na zemi srdci znièenému?“ „Znám i ctím hoøe tvé, nepochopuji však, proè bysi v nìm zajíti mìla. V onom svìtì, kterého se obáváš, mnohé nalezneš okolnosti, jenž tebe tìšiti budou, nerušíce duševní život tvùj. I já jsem dlouho ve bludech žil. Z jiné strany se mnì otevøel život a ten svìt, kterým jsem neznaje ho dlouhý èas opovrhoval - svìt citù ovlažuje nyní chladné srdce mé. - Opustil tebe hluboký cit tvùj? Pokud cítilo srdce tvé, nebylo znièeno a vìz, že v citu nejhlavnìjší èinnost pohlaví tvého se chová. Miluj, jako jsi jindy milovala, a budeš utìšenìjší; a mùže-li tì oblažiti vìdomí, že jsi jiného šastným uèinila, obra srdce své tam, kde mu soucit kyne a kde se láska láskou odmìòuje!“ „Jak to myslíte, pane hra-

bì?“ tázala se Klára a líce její se zardìla, jako by tajemství srdce planoucí tváøí vyjeviti se chtìlo. „Pamatuji, že jste jinak smejšlíval, zavrhuje srdce lidské a cit slabostí nazývaje.“ „Ó, bohužel tomu tak bývalo! Byli to dnové zatemnìní, vìk smutnìjší nežli ona ve hrobì probdìná doba, kde jsem teprv ztrátu svou poznal a nového života nabyl. Prvnìjší smejšlení své pochoval jsem ve tmách jediné strašlivé, mnì nezapomenutelné noci. Mrtvému tehdហtìlu dopøáno bylo v hlubokost svìta i srdce zøíti, až vnitøní hled mùj k jádru života se prodral a pøesvìdèil, že cit božskou zajisté mocnost a vnady rajské do sebe má.“ „Jak?- Vy jste zaslechl -“ „Ano!“ vece Vilím, ruku dívèinu na srdce tiskna; „slyšel jsem pøiznáni tvé a každé slovo se ujmulo v srdci mém. Ó, proè jsem musel umøíti, abych se znovu narodil? Proè v rakvi ležeti, bych poznal tebe a lásku tvou?Zde se jevila vùle vznešenìjší, bylo nám to obìma souzeno. Však proè se mì nyní straníš?Vìz, že tì miluji, jakož i pøesvìdèen jsem, žes i ty mne milovala. Ten samý osud, kterýžto mne uvedl k novému èerstvému života pramenu, ten i tebe uvedl ke mnì; mohla bys odepøíti volání jeho a prosbì mé? - Ty se ode mne odvracuješ, Kláro? Oèi tvé slzí? - Ó arci - já nezasluhuji milost tvou! - hleï, u nohou tvých ti vyjevuji vìrnou, vroucí lásku svou, jakož i ty jsi se svìøila u rakve mé! Budiž stálá v citu svém! - Ach, žádným, žádným milostivým pohledem mnì nepøisvìdèuješ? Proè, Kláro, milovaná dívko, proè se zapomínᚠnyní nade mnou?“ Klára se dlouho nemohla vzpamatovati.Co ani ve snu neprocitnulo tak skvìlé v mysli její, co veškerou nadìji srdce jejího daleko pøevyšovalo, toho se jí nyní dostalo; blahostí naplnìná èíše lesknula se pøed okem jejím, nevýslovnì smutným. Mocností okamžení tohoto byla omráèena.Nad sebou spatøila jasnou hvìzdu lásky, k ní však vidìla se blížiti èernou, tmavou chmuru a da-

leko, daleko v hlubinì její planula slova kletby otcovské. Krásná hvìzdo lásky, jakkoli pøívìtivì kyneš z temnomodré dalekosti noèní - zajdi, ach zajdi, skryj se za obzorem ;v usmívání tvém budí se žal a záøe tvá loudí jen slzy z oèí našich! Nemožno bylo dívce zodpovídati slova Vilímova. Cokoliv øíci se snažila, v procitnutí již udusiti musela.“Aj, odvrácena ode mne ani neodpovídáš? Tedy mì zcela zavrhuješ?“ „Ó nikoliv,. Nechte mì, pane hrabì, opuste chyši tuto, probùh vás prosím! Ach - slova vaše jsou tak vášnivá, a já vám je zodpovídati nemohu - nesmím! Opuste mì, neb ústa má zavøena jsou pøísahou a srdce mé odvráceno jest od svìta!“ „Tebe opustit? Nikoliv - okamžení blažených málo èítá život mùj! Jak bych mohl nyní odejíti, kdy nejblaženìjší chvíle mnì kyne?Nebyla by tu ztracena nejkrásnìjší èástka žití mého? Slyš, mì sem hnala nevýslovná touha, bych z úst tvých nabyl opìt pøesvìdèení o lásce tvé jako tehdហve tmavé hrobce. Ó rci, dívko, proè mnì nyní všecku dùvìru svou odpíráš? Èili nepochopuješ zmìnu jednání mého? „, Hluboko se drala slova jinochova do srdce Kláøina. Jaký to boj pro milující dívku! Vidìla milence u nohou svých; vìdìla, že jediné laskavé pohlédnutí jej oblaží - a ústa ni oèi nesmìly vyjeviti žádost srdce! Sebravši ale veškerou sílu svou umínila sobì Vilímovi uèinìný slib a otci složenou pøísahu vyjeviti. Když byl Vilím s hrùzou dívku vyslechnul, pøesvìdèoval ji všemožnì o neplatnosti pøísahy vynucené, dokazuje jí, jak nerozumné bylo by splniti slib šílenci uèinìný.“Co žádá otec tvùj ode mne? Proè na všech stezkách se potkáváme? On byl jediný, ku kterémuž jsem za temných èasù života svého ze samoty své docházíval. Dobøe jsem pozoroval, jak za pøívìtivou tváøností jeho nedùvìra se kryla. Jaká toho byla pøíèina, tobì vyjeviti nelze; až však vyzkoumány budou sledy jeho

a jednání jeho sluncem pravdy se osvítí, pak snad odvrátíš navždy srdce své od otce milovaného. To však nesmí zrušiti aniž oslabiti lásku naši. Což medle této po otci tvém? Sprostí otcové, ouplnému opanování rodiny své uvyklí, sobìctví svoje až na vzrostlé dìti vztahují a i v záležitostech srdce jim pøedpisovati se osmìlují! - Zatvrzelci! Oni necítí v žilách svých zmužilosti ni citù mladistvých;nevìdí, jak daleko je pøevyšuje nynìjší mladý svìt! - Má jsi, Kláro, a kdyby desatero pøísah tì poutalo ku svévolnosti šílencovì!“ Ještì mnoho mluvil Vilím u vášnivém zápalu. Více a více pøesvìdèoval Kláru o neplatnosti slibu jejího; ona pak, uznávajíc pravdivost dùvodù jeho, dlouho trvala v rozpacích.Vítr huèel krajinou a slabý èervený požár dále a dále po nebi se vinul. Lampièka v chatrèi dohoøívala. Vilím obejmul milenku, kterážto zpoèátku jen slabì mu odporovavši vroucím napotom políbením vše a více vyøknula, nežli ústa její zamlèeti mìla.“Hled, milenko, již se i nebe rdí. Jitro nám osvìcuje svatební pochodeò a žádná mocnost nás nerozdvojí více!“ A hle, dále a dále planulo nebe a více a více rdìly se líce dívèiny. V náruèí milence zapomnìla na minulost a budoucnost, nový krásný život se jí objevil. Ústa Vilímova plamenem žhoucím posívala ústa i líce Kláøiny. Oko hledìlo v oko, jako by oba i duše své k obejmutí vábili; srdce se vinulo k srdci, jako by v jedno splynouti chtìla ke spojeni vìènému. Tu silná rána udeøila na okno, že se sklo s bøinkotem v tisícero kusù rozlítlo, a kyj nad hlavou Vilímovou zarazil se v zeï. Uleknutý jinoch vyskoèil, a hle-za oknem stál hrobník se strašlivým oblièejem. Jednou rukou vzhùru na lebku nad Kláøiným lùžkem ukázav, druhou na srdce položil.“Ha!“ vykøiknul Vilím; „ïáble, co to?“ „Tak se pomstil tygr!“ zvolal hrobník a zmizel. Celá vesnice stála v jednom plamenu. Na nebi to nezasvítalo jitro, nýbrž po-

žáry hoøících stavení. Vichr divoce vál, dítky a ženy køièely, muži nosili a hasili, v to se mísily zvonky z celého okolí a žalostný zvuk trouby ponocného se zanášel vìtrem, jako by i mrtvé z hrobu vzbuditi chtìl.Vilím pádil za hrobníkem, kterýžto divokým letem k háji ubíhal. VIII Po vyhoøeni vesnice K... uplynulo nìkolik mìsícù; hrobníka nebylo v krajinì, aniž kdo vìdìl, kam se podìl. Do všech krajù rozeslaly se pøíkazy od ouøadu, aby se šílenec stíhal, a znamenitá odmìna slibovala se tomu, kdo jej pøivede nebo udá, kde se zdržuje; ale všecko nadarmo. K vysvìtlení okolností prchlíkových, aèkoli všickni skoro sousedé vesniètí na ouøad voláni byli, nicménì málo pøispìli. Nìkteøí o hrobníkovi zcela nic nevìdìli, jiní dosvìdèovali, co ponocný udával, opìt jiní mìli jej za èarodìjníka. Ze všeho udání však jen ta jistota vyplývala, že hrobník otvírav hroby olupoval mrtvé, kteréhožto mínìní pravdivost z nalezených ve pøíbytku jeho zlatých øetízkù, prstenù a penízkù vysvítala; nacházel se mezi nimi mnohý klenot hrabìcí rodinì náležející.Ale i jiné vynašly se ještì pozùstatky, temnou minulost osvìtlující. Tu hrozné podezøení, v jakémž hrobník vìzel, více a více se objasòovalo, až pak dostateèné dùkazy o pravdì pochybovati nedaly.Pøi prohledání zanechaných pozùstatkù pøedevzal sobì Vilím prohlídnouti knihy, rukopisy a listy hrobníkovy, a tu se jevila hrùzná tajemství. Jednotlivé psané listy, nìkterým knihám pøivtìlené, všelijaké poznamenání zde onde na deskách a nepotištìných listech - jak bylo patrno, od hrobníka sepsané - tvoøily, když je byl Vilím v poøádek uvedl, dokonalý pamìtník šílencùv.Nyní byla nalezena dráha, kteroužto právníci dokonalého pøesvìd-

èení nabýti mohli. Po dalším poptávání vyskytlo se dosti dùkazù o mnohostranných zloèinech hrobníkových.Ale mnohem více nalezalo se v pamìtníku, nežli právo zvìdìti chtìlo. Jako by temný závoj se byl roztrhnul, vyjevila se mu hrùzyplná minulost. Odporující sobì city bolesti a soucitu, zošklivení a zavržení provívaly srdce ètoucího a tragická èinnost hrobníkova i odporný osud jeho mnohou slzu mladému hrabìti vynutily a pøísné soudce ku podivu pøivedly I na dávno zašlé nehody se pøece jedna ještì myšlénka bolestnì pøipíná: že nepravým jednáním a odporným osudem vzbuzený nesouzvuk pøirozenství i v nejvzdálenìjší budoucnosti ještì zaznívá a nikdy více navždy nezajde. Jako pøi každém i nejnepatrnìjším pohnutí daleké svìty se zachvìjí - aè neviditelnì; jakož i dosti malý kamínek v oceán hozený dalekým moøem pohne - aè nepoznatnì: tak i èiny minulosti co neukojitelní duchové pronásledují vìky i rodiny, vždy se opakujíce. „Ach!“ dí Vilím k sobì, „co i mne ještì oèekává - a Kláru - a jeho? Ó kýž by ho již nebylo; hanebná smrt oèekává jej - nech radìji ukrutnou zajde!“ -