1. Karel Sabina a Jakub Arbes

Richard Změlík

MÁCHOVA KRAJINA OČIMA JEHO VYKLADAČŮ1 Existuje silně zakořeněná představa, že krajina v Máchově díle má zcela konkrétní a reálný předobraz v krajině skutečné, mnohdy se lze setkat i s tvrzením, že literární zobrazení krajiny u Máchy odpovídá faktické topografii. Tato tendence, se kterou se setkáváme v mnohých máchovských pracích, vymezuje literární krajinu vzhledem ke krajině reálné a naopak. Mnohdy tak může zanikat svébytnost toho, čemu se běžně říká básnický obraz. Výraznou snahu srovnávat literární krajinu se skutečnou, nacházet ve fikční krajině prvky, které odpovídají skutečným místům, podrobovat Máchovy texty místopisné korekci, nacházíme zejména v textech na přelomu 19. a 20. století, častěji pak v různých časopiseckých pracích z 20. a 30. let 20. století. Později tato tendence oslabuje pod vlivem analytických postupů v literární vědě, které se soustředí na analýzu vnitrotextových struktur a jiných vazeb, nicméně i v 2. pol. 20. stol. je výše uvedený postup stále pro mnohé badatele přitažlivý.

1. Karel Sabina a Jakub Arbes Jako první se pokusil podat ucelený pohled Máchova života i díla Karel Sabina. Zjevnou snahou Sabinovy máchovské monografie Úvod povahopisný (1845) je rekonstituovat básníkovu osobnost a jeho dílo v dobovém kontextu české i světové kultury, zejména pak položit důraz na Máchův ojedinělý zjev v české literatuře a na jeho výsostně romantický typ. Této koncepci podléhají veškeré Sabinovy úvahy směřující k rozličným aspektům Máchovy osobnosti a samozřejmě i díla. Sabina se rovněž snaží vykládat Máchu jako organický důsledek celé řady vlivů, což je jednou z ústředních myšlenkových koncepcí jeho biografie. Proto i dílčí aspekty tohoto výkladu podléhají vědomí, jež se zakládá na širším spektru působích jevů, což se potom projevuje i v případě interpretace Máchovy literární krajiny. Romantický diskurs, který ovlivňuje Sabinovu snahu představit Máchu jako ojedinělý básnický talent, který avantgardně formuloval a proměnil dobový kulturní kód, se vpisuje i do pasáží věnovaných Máchově krajinomalbě. Je zjevné, že v duchu tohoto diskursu půjde o vyložení podstaty této obrazotvornosti, než o její verifikaci příměrem k reálné topografii. Individuální romantický subjekt disponuje schopností utvářet a přetvářet skutečnost prostřednictvím aktivní tvorby. To

1

Autorovou snahou není kompletní soupis všech prací, které se dané problemace věnují, ale ukázat na konkrétním tématu, kterým je Máchova literární krajina, nejen proměnu literárněvědných přístupů k této otázce, ale na jejím pozadí současně i proměnu literárněvědného myšlení.

1

je jeho výsostný znak, a proto je i Sabinův Mácha a jeho dílo nejen průsečíkem a výslednicí cizích vlivů, ale - a to zejména - samostatným organizátorem originálního významu: „Polomrákota tmavých lesů, soumračné stěny zbořenin hradebních, velebné kobky staveb středověkých, vysoké klenby a tajemné chodby, vše ty malebné obrazy a zsinalé památky dávných věků zašlých, věkův feudálních, jakýmiž paní Radcliffová, Angličanka, a mnozí jiní, mezi nimi zvláště veleznámý Spiess čtenářstvo byli obdařili, to byly předměty, které jakéž Máchovu fantastikou mysl vábily. Zalíbení toto přešlo z kněh do života, tak že již co student v nižších školách často si zatoužil po prostoře a po očitém pohledu na tyto krásy, jichž se byl v knihách dočetl. I vyšel si často na venek, kde u pozorování a požívání přírody již z mládí se s ní seznámil a přátelil. […] Zvláštní láska ku přírodě, poutajíc jej ku nemírnému tvorstvu, popouzela jej vezdy nejvyšší krásu a nejvelebnější myšlenky spatřiti vtělené v rozmanitých výjevech přírody, kterážto v něm nejvznešenější vidiny budila. “2

Sabina zde dokládá způsob formování básnické obraznosti u Máchy jako proces nikoli pasivní, ale tvárný, což je důležitý argument na obranu Máchova básnického zjevu. Jinými slovy, na pozadí Sabinových slov se implicitně projektuje složitější proces utváření básnické obrazotvornosti, a to jako síť vzájemně podmíněných rovin, literární a ne-literární. Tuto skutečnost si Sabina uvědomoval a z tohoto zdroje rovněž vychází jeho pojetí nejen Máchovy osobnosti, ale současně i jeho díla. Vlastní literární krajině v Máchově díle sice není u Sabiny věnována velká pozornost; autor se většinou věnuje Máchově osobnímu vztahu k přírodě než vlastnímu výkladu literárního toposu. Ovšem tam, kde hovoří přímo o literárním zpracování krajiny, zdůrazňuje Máchovo reálné a plastické zpracování skutečné krajiny, které je natolik výrazné, že: „… vedle krásných zjevů přírodních – člověk jen jako stafáže se jeví a konání lidské skutečně jen co protiva se osvědčuje…“3 Sabina neřeší důsledně otázku orignality básnického zobrazení. Nejde mu o teoretickou rovinu, ale o to, aby patřičně zdůraznil a vyzdvihl Máchův tvůrčí potenciál. Nelze tedy jednoznančě konstatovat, že Sabinova interpretace Máchovy literární krajiny se zakládá na přímé konfrontaci literární krajiny a krajiny skutečné, nicméně obě v Sabinově podání vytváří prostupný celek soudržný výjimečnou básnickou osobností. Ostatně i v následujícím případě si můžeme všimnout, jak je mimetický aspekt oslaben (v následující citaci např. slovem nástiny, vyjadřující oslabenou modalitu úzce kauzálního poměru mezi literárním zobrazením a skutečnou topografií): 2 3

Sabina, K. Úvod povahopisný. In Vybrané spisy Karla Sabiny. Praha, 1912. 5, 8 s. Sabina, K. Upomínka na K. Hynka Máchu. In Vybrané spisy Karla Sabiny. Praha, 1912. 121 s.

2

„…nejraději [se] bavíval rozmýšlením a psaním pod širým nebem, a básnické obrazy jeho jsou nejvíce nástiny opravdivých krajin, s plastickou věrností pojaté a podané.“4

Máchův smysl pro přírodu Sabina vysvětluje v duchu romantického diskurzu jako básníkovu ideovou projekci neosobní i nadosobní zkušenosti s prostorem a současně jako zvláštní smyl pro individuální „čtení“ krajiny5. Máchova literární krajina je tak Sabinou nazírána jako konglomerát celé skupiny faktorů, od dobově-stylových po osobnostní. Poněkud jiný úhel pohledu volí Jakub Arbes, jehož máchovská monografie vydaná v roce 1886 představuje úctyhodný pokus vyrovnat se s fenoménem romantického básníka v komplexním rozboru a výkladu Máchových životních i tvůrčích pozic. Arbes sice chápe Máchu a jeho umělecký odkaz jako výsledek složitějších procesů (odmítá např. jednoznačný soud o Máchově pasivní závislosti na Byronově poezii) sociálních a kulturních, ovšem tyto se vztahují převážně k obecným otázkám, jakými je např. vztah Máchy a jeho osobnostní struktury k dobově společenskému, politickému a kulturnímu kontextu. Pochopitelně jsou potom Arbesovy úvahy nad Máchovým vztahem ke krajině vedeny spíše z této obecnější pozice, kterou mají stvrzovat6: „Však ještě zvláštnější byl dle všeho duševní jeho život, když dospěv v jinocha a ocítiv se na gymnásiu, počal o mnohých zásadách přemítati a později i hloubati, když domníval se chápati i příčiny aspoň některých z hnusných a odporných nesrovnalostí své doby. (…) Zda nebylo zcela přirozeno, že dumavý duch jeho odváděl jej od divokých radovánek a vábil do samoty; že vyhybaje se divokým soudruhům, vyhybal se zároveň lidem vůbec, slovem že stal se samotářem a místo radovánek pospolitého života, zamiloval si nade vše přírodu, ku kteréž jej jako skoro každé velkoměstské dítě, jež ji seznává teprve ve věku pozdějším, vábila touha daleko neodolatelněji nežli mladíky venkovské, kteří se s ní byli seznámili již ve věku nejútleším. A tak nalézáme Máchu ve věku jinošském často bloudícího o samotě po okolí pražském a podnikajícího výlety do krajin vzdálenějších. […] Na těchto osamělých potulkách sní, přemítá a porovnává… První to pokusy ducha jeho povznést se nad všednosť, útrapy a trudy života - zapomenouti na svět skutečný 4

Sabina, K. Úvod povahopisný. In Vybrané spisy Karla Sabiny. Praha, 1912. 28 s. Na mysli zde máme především tu část Sabinovy monografie, kde autor popisuje Máchovo zaujetí pro různé barevné modulace krajiny apod. Ačkoli je hodnověrnost Sabinova tvrzení, které se opírá o citaci vlastní zkušenosti s Máchou, spekulativní, nejde nám v tuto chvíli ani tak o jeho verifikaci jako spíše o Sabinův přístup, jakousi jeho „metodologii“ výkladu fenoménu krajiny u Máchy. 6 Je ovšem třeba říci, že textové analýze se Arbes u Máchy nevyhýbá. Tam, kde dokládá jedinečnost a původnost Máchovy poezie, přistupuje i k dílčím analytickým sondám, kdy zohledňuje jak formální vlastnosti textu, tak i jeho složku ideovou. 5

3

a vžíti se ve svět nový, svůdně luzný, jaký se probouzí v divuplném lesku obraznosti v jeho duši. Avšak z potulek těch, z vábné konejšivé odloučenosti musí se znovu vraceti do života skutečného - nevábného, nemilého, odporného, ba hnusného. Zda div jaký, že truchlivosť zastírá šerým závojem jeho duši, že truchlivosť přechází v zádumčivosť a tato stává se základním rysem jeho povahy?!“7

Arbes se sice místy odvolává na Sabinovu monografii, ovšem jeho soud je mnohem střízlivější, méně patetický a racionálně fundovanější. Proto i pasáže věnované krajině v Máchových literárních textech se zaměřují výrazněji než u Sabiny na věcnou rovinu. Arbes s mnohem důraznějším akcentem vyslovil myšlenku, že za Máchovou krajinomalbou je zcela konkrétní prostor české krajiny. A odraz skutečné topografie v literárním textu je pro Arbese dokladem Máchovy tematické původnosti: „V líčení krajin jest zcela samostatný a líčí vždy plasticky. V zápiscích Máchových nalézá se množství provedených, více však jen zběžně nastíněných popisů krajin, jež vábily jeho pozornosť. V ´Máji´, v ´Cikánech´a jinde tvoří pozadí skutečné krajiny české. Tak píše Mácha ve svých zápiscích o ´Máji´: ´Děj koná se u města Hiršbergu mezi horami, na nichž se hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll, k východu a západu, poledni a půlnoci ukazují.´ Podobně tanula mu při psaní ´Cikánů´ na mysli krajina v okolí Kokořínu, kterouž z popisu jeho každý, kdo ji zná, na první pohled také pozná.“8

Obě jmenované monografie spojuje jeden společný aspekt: rehabilitovat Máchu a jeho literární odkaz a současně deklarovat, že Máchovo dílo je i v následujících desetiletích stále živé a aktuální. Oba autoři rekonstituují obraz Máchy a jeho díla, čímž přímo tematizují jeho druhý život. Je proto zcela pochopitelné, že dílčí úvahy nad jednou z výrazných a sugestivních rovin Máchova díla, která mu byla již za jeho života přiznávána, totiž nad způsobem zobrazení a evokace krajiny, jsou organicky vkomponovány do těchto interpretačních koncepcí, jejímuž myšlenkovému a ideovému rámci podléhají.

7 8

Arbes, J. Karel Hynek Mácha. Praha, 1886. 37, 38 s. Arbes, J. Karel Hynek Mácha. Praha, 1886. 69 s.

4

2. Drobné časopisecké články a texty (od konce 19. století do 1. třetiny 20. století) Podobnou argumentaci o původnosti Máchovy krajinné tematiky, s jakou jsme se setkali u Arbese, nalezneme např. v článku Jaromíra Boreckého Z toulek za Karlem Hynkem Máchou, který vyšel v druhém ročníku Máje v roce 1904. Autor vidí v Máchově detailním líčení krajiny prvky realismu. V tomto ohledu se rovněž odvolává na článek Po stopách Máchových (Lumír, 1891), kde jeho autor Josef Thomayer srovnává konkrétní prostorové a místní reálie s popisem krajiny v Máchových textech. Tvrzení o původnosti Máchovy obrazotvornosti doložené srovnáním literární a reálné krajiny má ovšem již jiná východiska, než jaká platí pro Arbese. V tomto případě se jedná o dílčí pohled zaměřený účelově pouze na otázku literární krajiny. Komparace literární krajiny s jejím údajným reálným vzorem je u Thomayera mnohdy velice úporná a svědčí o vůli obhájit stanovisko o Máchově realismu, pokud jde o zobrazení krajiny, jak je explicitně patrné zejména v závěru článku, kde Thomayer v básnické evokaci krajiny shledává vlastní realismus. Z výše uvedeného článku jmenujme alespoň tu část, kde se autor pokouší obhájit Máchův verš „růžinnu jevil vonný vzdech“ tím, že v měsíci máji, kdy růže nekvetou, existuje jakási odrůda šípku, která v tomto období vydává silnou a omamnou vůni. Podobně si Thomayer počíná i s hradem Kokořínem, který identifikuje na základě shodně vyhlížející hradní věže, na které ještě za dob Thomayerových rostla malá břízka: „´…co jednotlivé péro za kloboukem loupežníka.´ Myslím, že i ten, kdo by o Kokořínu z předchozích řádek poprvé se dověděl, o plastičnosti a trefnosti popisu Máchova přesvědčen býti musí a zvláště srovnání kužele věže s kloboukem loupežníka zdá se mi býti velice trefným.“9

V jedné věci je Thomayerova studie zajímavá. Autor v ní pojednává o vlastní cestě, kterou podnikl do míst, ke kterým se vztahují i některé Máchovy texty. Sám následně popisuje krajinu, kterou navštívil, a to s ohledem na krajinu v Máchově díle. Zdá se tedy, že Thomayer nejenže srovnává skutečnou a literární krajinu, ale naopak je veden literární krajinou při „četbě“ krajiny skutečné. Tento aspekt ostatně není v historii máchovských interpretací ojedinělý. Setkáme se s ním i později. I dále ve 20. století se často setkáváme s názorem, že literární zobrazení krajiny je přímo úměrně inspirováno básníkovým pobytem v té či oné lokalitě a obě polarity, tj. literární 9

Thomayer, J. Po stopách Máchových. Lumír 19, 1891.

5

krajinu a krajinu skutečnou, lze neproblematicky srovnávat, ba dokonce vykládat literární krajinu optikou reálné topografie. V souvislosti s Máchovým Májem se takřka se stoprocentní jistotou hovoří o podbezdězí, tzv. Máchově jezeru a hradu Bezdězu. Podobně je tomu i s nejrozsáhlejší Máchovou prózou Cikáni. Její děj je většinou situován do Kokořínska, konkrétně do Kokořínského dolu, na hrad Kokořín a přilehlých skal. Tato projekce je pochopitelná. Jedním z jejích jmenovatelů může být samotný fakt působení romantického univerzalistního diskurzu, který zdaleka nekončí epochou romantizmu, ale oživuje se všude tam, kde je jeho funkčního potenciálu využito např. ve chvíli potřeby konstituovat ideu národní celistvosti a soudržnosti. Tento univerzalizmus, ve kterém se svět umělecký s neuměleckým prostupují v jeden společný diskurz, oslabuje hranice dílčích referenčních modů na úkor společného jmenovatele, jednotící ideje, dobové rétoriky. (Dokladem této univerzality je i známá wertheriáda.)Tento postromantický ideál jednoty lze sledovat nejen v dobových statích, ať již uměleckých či primárně neuměleckých, ale i v některých článcích 20. století. Na mysli zde máme takové texty, které se věnují právě otázce vztahu literární krajiny a krajiny skutečné.

Dnešní pohled na Kokořínské údolí s Podhradskou tůní

V roce 1916 vychází dvousvazkové dílo Václava Vladivoje Tomka Po troskách české slávy. V kapitole věnované historii hradu Kokořín nalezneme pochopitelně úvahy nad Máchovými Cikány. Tomek nejenže jednoznačně klade dějiště této prózy do lokality kolem tohoto hradu, ale v určité chvíli svůj vlastní text výrazně stylizuje pod dojmem Máchova textu, což má i zcela konkrétní důsledky. Je zřejmé, že Tomkem popsané Kokořínské údolí je de facto transpozicí literárního zobrazení krajiny v Cikánech do skutečného prostoru. Podobně – ačkoli s menší mírou patosu – postupuje i velký propagátor tohoto kraje Josef Bedřich Cinibulk, jenž např. ve svém článku Kokořínsko, kraj Máchův otištěném ve Zlaté Praze r. 1912 za pomoci citací z Máchových Cikánů popisuje místní krajinu. Dokonce v knize Kokořín, starý hrad (1920) Cinibulk přesně na kilometry udává, jak dlouhé je údolí, ve kterém se odehrává děj Cikánů. Analogicky bychom mohli pokračovat dále napříč 20. stoletím. Stanovisko o reálném prostorovém ukotvení Cikánů či Máje zastává např. Jaromír Wágner, který ve své knize K. H. Mácha v dějišti svých Cikánů dohledává konkrétní krajinné atributy pro dílčí části literárního zobrazení. Wágnerova kniha, podobně jako kniha Josefa Panáčka K. H. Mácha 6

v kraji svého Máje, představují pokus jakéhosi literárního putování, kdy na místo kartografické mapy je využito literárního textu. (Mohli bychom jmenovat i další přispěvatele k tomuto okruhu, např. Otokara Špecingera aj.) Ačkoli – jak jsme zde již uvedli – jedná se o postup pochopitelný, nelze se ubránit otázce, nakolik je adekvátní a věcně správný. Nakolik totiž zkresluje vlastní výpovědní hodnotu literárního díla. Nelze se totiž domnívat, že Máchovy Cikány nebo Máj tvoří pouze mistrně provedená krajinomalba. Vždy jde o komplikovanou jednotu celého dílka, které navíc samo sebe přesahuje v dobových a čtenářských konkretizacích a reinterpretacích. Nicméně tato skutečnost svědčí o živé tendenci překládat prostorové či časoprostorové konstrukce mezi sebou, tj. v našem případě z literatury do skutečnosti a naopak.

2.1.

Boje o Máchovo jezero

Výše jsme zmínili, že tato tendence má kořeny v romantickém universalizmu. Je třeba dodat, že toto není jediné možné vysvětlení. Pozitivistická metoda se rovněž výrazně podepsala na tomto přístupu. Jedním z jejích hlavních postojů je snaha kauzálně usouvztažňit kategorie: umělecké dílo - mimoumělecká skutečnost, což v praxi znamená vyvozovat mimoumělecké reálie z fikce a naopak. V našem případě se pak jedná o případ srovnávání skutečné a literární krajiny par excellence. V tomto směru je zajímavá studie profesora Josefa Vítězslava Šimáka Máchovo jezero otištěná na stránkách časopisu Bezděz v roce 1932. Autor v ní polemizuje s vžitým názorem, že tzv. Máchovo jezero u Doks je skutečným dějištěm Máje: „Nalezneme-li u rybníků Dokeských skálu, na níž čeká Jarmila? Má strměti vysoko nad samým břehem, a to na východě, neboť je s ní výhled po široké hladině v dálné kraje, kde poslední požár kvapně hasne a růžojasné nebe se

Mapa Čech z roku 1808

míhá dívčině pohledu, vzhůru vede úzká cesta od břehu, skála jest dosti

Mapa Čech z roku 1808

široká, neboť pní na ní starý dub, za nímž se dívka skrývá, pak běží na skále plavci vstříc… Tuším, že nikdo takovéto skaliny na našem rybníku nenalezne.“10 Emanuel Sobíšek odpovídá

10

Šimák, J., V. Máchovo jezero. Bezděz, roč. 3, 1932. 9 s.

7

na Šimákovu studii nesouhlasem. Konstatuje – spolu s odkazem k Františku Václavu Krejčímu, autoru známé máchovské monografie,11 že se v případě Máje jedná o dohledatelnou krajinu kolem tzv. Máchova jezera s tím, že básník, jak tvrdí ve své monografii Krejčí, ji literárně stylizuje. Tím je vysvětlen zdánlivý nepoměr mezi skutečnou krajinou a literárním krajinným toposem u Máchy. Sobíšek potom používá de facto stejné metody jako Šimák s tím rozdílem, že – dle svých vlastních slov – sleduje inspirační zdroje básnické obrazotvornosti. Zcela logicky se potom opírá o Máchovy zápisky, v nichž básník přímo lokalizuje děj Máje: „Děj se koná u města Hiršberg (dnes Doksy - pozn. R. Z.) mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll, k východu, západu, poledni a půlnoci se ukazují.“ Spor mezi oběma badateli se týká míry verifikace jednotlivých částí uměleckého textu. Zatímco Šimák chápe Máj i Máchovy poznámky jako „poetickou fikci“, Sobíšek za takový jev v Máji považuje pouze básníkovu návštěvu popraviště po sedmi letech od Vilémovy popravy, což dokládá tvrzením, že: „Proletář Mácha jistě nejezdil na koni.“12 Sobíšek navíc zaměňuje dvě skutečnosti: fikci a mystifikaci,13 což je ostatně z jeho metodologického postoje pochopitelné, neboť to, co jej skutečně zajímá, není originalita básnického obrazu, ale její hodnověrnost. Ta je potom stvrzena relací k fakticistní empirii, resp. k nomenklaturnímu diskurzu pozitivismu (pravdivé je to, co lze dokázat, kauzálně uzákonit a popřípadě empiricky doložit). V případě krajiny v díle Karla Hynka Máchy to znamená klasifikovat básnickou imaginaci příměrem ke kauzálnímu paradigmatu jevových entit. (To ostatně činí i mnozí další autoři máchovských studií: A. Novák, K. Janský, J. Wágner, Josef Panáček) Je ovšem třeba říci, že tato kauzalita je značně problematická. Předpokládá minimálně dvě sféry reference, které jsou následně porovnávány. Daná metoda potom a priori operuje s jednou z nich, které přináleží verifikační hodnota. Šimákova studie je zajímavá ještě z jednoho hlediska. Pozitivistickou metodou ukazuje, jak tato de facto zklamává, je-li aplikována důsledně. Sobíškovy argumenty o řekněme Máchově básnické licenci při zobrazování krajiny, kterými se snaží vysvětlit případné faktické rozpory mezi básní a skutečností, v závěru neobstojí.14 Stejný postoj jako Sobíšek zaujímá i F. Zuman, který mj. obhajuje nový název Máchovo jezero namísto původního starého pojmenování Velký (dokský) rybník. Pro

11

Krejčí, F., V. Karel Hynek Mácha, Praha, 1907. Sobíšek, E. Máchovo jezero, Bezděz, roč. 3, 1932, s. 38. 13 Viz dále citovaná studie E. Sobíška. 14 Jestliže jsme zmínili dva autory polemiky kolem tzv. Máchova jezera, je třeba uvést i jméno třetí, totiž B. Kinského, který se na stránkách časopisu Bezděz do této debaty rovněž zapojil. Kinského studie Máchovo jezero je jakousi místopisnou reportáží, která pro zdůraznění krás zdejšího kraje využívá četných odkazů na Máchův Máj s tím, že jednoltivá místa dokládá paralelou v Máchově textu. 12

8

svůj postoj argumentuje tvrzením, že toto reálné místo je nesporným dějištěm Máchovy básně. Spor vedený o Máchovo jezero na stránkách časopisu Bezděz v 30. letech 20. století zejména mezi F. V. Šimákem a E. Sobíškem prokázal jednu důležitou skutečnost, a to zcela zásadní rozkolísanost pozitivisticky laděného výkladu. Na jedné straně Sobíšek dokazuje, že právě Máchovo jezero (podobně jako Kokořínsko atd.) jsou jedinými myslitelnými dějišti Máchových textů, na straně druhé jeho oponent Šimák dokládá komparací topografických reálií a textových významů, že se jedná o dvě různé krajiny, literární a skutečnou. Své tvrzení ovšem nezdůvodňuje metodologicky, ale faktickou chybou, které se dopustil Sobíšek a další oponenti. Podstatou této chyb je, že se v Máchově Máji nevyskytuje dostatečné množství jmen pro přesnou reálnou lokalizaci děje této básně. Šimák dokonce hovoří o tom, že děj Máje se naléze zcela jinde, a to v okolí hradu Zvěřinec15, kam jej lokalizuje rovněž A. N. Vlasák a v návaznosti na něj i R. Cikhart.16 Spor je sice diskuzí v rámci společné metody, metody pozitivisticko-komparativní, avšak dokazuje, jak na společném materiálu se výsledky mohou zcela radikálně lišit. Z dnešního hlediska se na pozadí tohoto sporu reflektuje problematičnost ambivalentní relevance: literatura vs. realita17.

3. František Václav Krejčí a Arné Novák Tuto skutečnost si uvědomuje František Václav Krejčí, který ve své fabulačně poutavé máchovské monografii Karel Hynek Mácha (1907) rozlišuje mezi pravdou a uměním. Krejčí upozorňuje na omyly plynoucí z pojetí těsného, kauzálního vztahu mezi skutečností a dílem, které v důsledku nivelizují samotný tvůrčí akt. Ten se nachází v centru pozornosti Krejčího úvah nad Máchovou tvorbou. Ta je pro Krejčího ovšem něčím víc než pouhým soupisem díla, je víc než vlastní textovou materií. Znamená zcela originální a ničím nenahraditelný doklad autorova životního projevu, který je postojem k sobě samému a společnosti. Je jakousi průmětnou vyšších instanciálních řad, kde zcela zvláštním, tj. básnickým způsobem, rezonují jak básníkův etos, tak jeho niterná zkušenosot, poznání a světonázor. Dílo se stává jakýmsi dru-

15

Jedná se o Zvěřinec v jižních Čechách, který je od Bězdězu vzdálen asi 110 km vzdušnou čarou. Viz Cikhart, R. Motivy Máchova Máje. In Český jih, 1929, roč. 57, č. 19. Viz Cikhart, R. Dějiště Máchova Máje. In Český jih, 1929, roč. 57, č. 20. 17 Spor o Máchovo jezero měl ještě jednu rovinu. V replice E. Sobíška Končí se boj o Máchovo jezero autor navrhuje, aby se oficiálně změnil místopisný název z Velkého dokského rybníku na Máchovo jezero. Názvoslovná komise při Geografickém komitétu N. R. B. zpočátku tento postup zamítla. Název byl nakonec oficiálně změněn na Máchovo jezero. Je to opět jeden z příkladů, jak se vzájemně ovlivňuje literární krajina a krajina skutečná. 16

9

hým básníkovým životem. A právě na této dichotomii staví Krejčí svůj výklad, jenž se dotýká i básníkových stylizací krajiny. Krejčí odmítá prostý paralelismus mezi skutečnou a básnickou krajinou. Nepopírá sice inspirační zdroj, jenž se může nacházet ve skutečném básníkově poznání reálné krajiny, ovšem tento zdroj je pouhou inspirací:18 „Několik těch stránek prósy, jež nesou název ´Krkonošská pouť´, odkrývá nám tvůrčí procesy v duši Máchově způsobem přímo dokumentárním. Nejsou to reálné cestovní dojmy, co zde Mácha vypravuje, neboť nelze si mysliti, že by mladému, přese všecko melancholické zatížení přece jen zdravému muži, mohl se svět při prvé delší cestě jeviti ve světle tak bezútěšně truchlivém. Scenerie hor je tu pustá a zoufalá, celá příroda zdá se sténati hořem. […] Užil tu prostě motivů a vzpomínek z vykonané cesty za podklad k vidinám, reflexím a fikcím, jaké rodilo bez přestání jeho smutné, nenasycené srdce. […] Skromné naše Krkonoše mění se v horské pustiny, z nichž zeje mrtvo, noc a smrt a uprostřed této fantastické dekorace vystupuje student turista v allurách melancholického poutníka romantických básní.“19

Na pozadí snahy oddělit obě složky, tj. skutečné historické doklady z Máchova života, z jeho cest a Máchovo dílo, a současně nevidět je zcela izolovaně, ale jako organickou součást nejen Máchova osobnostního typu, ale současně typu kulturního a dobového, se realizuje význam romantického univerzalizmus. Krejčímu se jej podařilo koncipovat jako souzvuk různých kvalitativních linií, jež si plně uvědomuje, ale které striktně neodděluje, ale klade je do podmiňujících vztahů. To se týká i otázky literární krajiny, kterou neinterpretuje zcela mimeticky, byť zcela jasně deklaruje Máchovu inspiraci skutečnými místy, ale právě jako výsledek básníkovy tvořivé síly. Tento koncept může mít ovšem zcela zásadní nedostatky, pohlédneme-li na něj z úhlu současných teorií o fikčním prostoru. Především je výrazně znát Krejčího oscilace mezi pojetím mimetickým a stylizačním. Tento problém má několik příčin. Krejčí hovoří o Máchovi jako o českém básníku. Českost vidí nejen v Máchově uměleckém jazyce, verši apod., ale i v tom, že básník zobrazuje české krajiny, krajiny skutečně navštívené a viděné. Z toho také Krejčí vyvozuje argument o realistickém zobrazení literární krajiny u Máchy. Hovoří-li Krejčí o stylizaci, má na mysli Máchovo tvůrčí gesto, čin, kterým básník přetváří skutečnost. Tomu věnuje rozsáhlé pasáže věnující se formální stránkce Máchovy poesie a prózy. Na druhé straně tam, kde uvažuje o symbióze skutečnosti a básnického obrazu, nevá-

18 19

Viz Krejčí, F., V. Karel Hynek Mácha. Praha, 1907. 37, 43 s. Tamtéž, s. 29,30

10

há argumentovat tím, že krajina v Máchově poezii i próze odpovídá reálné skutečnosti. V místech, kde hovoří o krajině u Máchy, jsou Krejčího závěry snad nejvíce ambivalentní: „Ale krajinu, již líčí, Mácha viděl, a hle, jak živá, určitá a karakteristická rozkládá se před námi, se smyslným přímo kouzlem svých barev, melodických dechů a vůní! Krajina byla to nejkrásnější a nejpoetičtější, co mu dovedla dát česká skutečnost v náhradu za to vše jiné, co mu odepírala - […] Všeobecně již po několik generací jest uznáváno, že Mácha byl první v české literatuře, jenž dovedl vidět krajinu svýma vlastníma očima. Nenazírá na krajinu nějakou a lecjakou, na krajinu tradiční a stereotypní, netvoří si jejích obrazů dle vymletých literárních a malířských šablon, nýbrž vidí tu vždy krajinu svou, určitou, specialisovanou, zeměpisně přímo určitelnou. […] Mimochodem budiž poznamenáno, že Mácha zaměňuje zde užší pojem rodného kraje s nacionálněromantickou představou vlasti, ale zároveň i s nejvšeobecnější představou zemské půdy ´matky země´ vůbec, při čemž zůstává pozoruhodno, že se vyhnul každé určité narážce na

Kokořínský důl na mapě F. J. J. Kreibicha z r. 1809

zemi českou, věc to u vlastence z let třicátých vskutku neobyčejná, nasvědčujíc tomu, jak Mácha se svým jemným smyslem pro romantický styl vycítil, jak by rozplašil kouzlo scenerie ´Máje´ a jak by celou báseň strhl s její sféry čisté poesie a snu, kdyby jmenoval určitou zemi. Sám pro sebe umísťoval si děj sice do krajiny podbezdězské, ale dílo samo mělo vznášet se, odpoutáno ode všech určení místa a času, ve výši pouhé obraznosti a mluviti všelidskou řečí romantiky. […] Kokořínská krajina v ´Cikánech´ jest ještě určitěji ve své význačné fysiognomii viděna nežli podbezdězská v ´Máji´. S tím ještě rozdílem, že kdežto tam jest známá scenerie vykrášlena fiktivně romantickými prvky, jest v tomto románě obraz krajiny udržován přesně v mezích české skutečnosti.“20

U Krejčího rovněž dochází k tomu, s čím jsme se setkali už dříve např. u V. V. Tomka, totiž k reverzibilní interpretaci literární krajiny, která je založena na přenesení literárního obrazu do skutečné lokality a na zpětném prověřování literárního obrazu skutečnou scenerií:

20

Krejčí, F., V. Karel Hynek Mácha. Praha, 1907. 77, 85, 96, 114 s.

11

„Vystoupíme-li na nádraží v Doksách, stačí několik set kroků, abychom se ocitli u velikého rybníka, jenž tvoří hlavní znamenitost městečka. […] Rybník jest totiž neobyčejně rozsáhlý, a hladina jeho jest zastíněna na severu hradbou lesnatých vrchů směle vzepiatých kontur. Tyto vrchy jsou sice nevysoké a sotva hodinu vzdáleny, ale svádějí přímo k optickému klamu, že jsou mnohem dále, následkem toho pak že i hladina vodní tratí se ve veliké dáli. A všecky tyto věci: hladina rybníka, nad níž poletují rackové, křoví a rákosí na březích oživené ptactvem, jehličnatý les, jenž poblíž nás vybíhá do rybníka a za nímž činí záhyb, dálná perspektiva vod s pozadím lesnatých hřbetů, to vše je seskupeno zde jako dekorace na divadle tak zvláštním způsobem, že illuse jezera je dokonalá. Jehličnatý les, toť Máchův borový háj, jenž šumí a voní na jeho břehu, a lesnaté vrchy v pozadí, toť ´temno hor´, jež ´nejzáze stíní´; je tu i ´bílých ptáků sbor ´a v dáli, ´kde jezero se hory kloní´, mohl by se každé chvíle objevit člun s bílou plachtou a na něm divoce romantický nositel osudné zprávy.“21

Pozitivistické pojetí vztahu skutečnosti a básnické imaginace reprezentuje známá studie Arné Nováka Máchova Krkonošská pouť (1911), ve které se autor snaží doložit jednotlivá místa textu jako důsledky reálných skutečností. To se týká nejen časové datace vzniku Krkonošské pouti, ale i místa děje. Metoda, které využívá A. Novák v této své máchovské studii, je výrazně inspirována pozitivizmem. Proto hlavními postupy jsou především zákonitosti linearity a kauzality, jejichž modem vivendi jsou jevy objektivního světa, které svoji objektivitu zakládají právě na dané metodě. Takto potom vystupují nejen skutečnosti reálného světa, ale i literárního díla, především pak otázky spojené s jeho časoprostorovými relacemi. Lineárně-kauzální hledisko pozitivistické metody nivelizuje literární dílo i jeho části jako do značné míry autonomní významové jednotky. Pro Novákův výklad Máchova díla je závazný aspekt jedné chronologie a jednoho časoprostoru, který je relevantní pro sféru jak literárního díla, tak mimoliterární skutečnosti. Právě čas a prostor (lokace) v literárním díle jsou pro Nováka uzlové momenty, které z pozitivistického pohledu mají objektivní platnost. To znamená, že je lze dokazovat podobně jako skutečné časoprostorové vztahy určené přímou zkušeností a na základě logickokauzálního popisu. Takto se potom přistupuje i k časoprostorovým korelacím v literárním textu, které jsou derivovány na základě kauzální komparce s událostmi v neliterárním diskurzu. To potom nutně vede k mimetickému způsobu výkladu literárních entit, kam patří i problematika literární krajiny. Vysvětluje-li tedy A. Novák některé atributy Máchova prostoru (klášter, kostel, hřbitov, klášterní zahrada),22 chápe je jako kauzálně podmíně21 22

Krejčí, F., V. Karel Hynek Mácha. Praha, 1907. 86-87 s. Novák, A. Máchova Krkonošská pouť. Česká literární kritika v dotyku se strukturalizmem. Brno, 2003. 109 s.

12

né obrazy, jejichž motivaci lze vysvětlit odkazem na literární vzory i básníkovo psychické rozpoložení: „Duševní stav, jejž v citovaném zápisku Mácha líčí (Novák má na mysli deníkový zápis nazvaný Sen ze 14. ledna 1833 – pozn. R. Z.) je stav stupňovaného vzrušení: intenzita přemýšlení o básnickém díle a o jeho děsivě tajemné ideji, několikanoční nespavost, fyzická únava spojená s psychickým rozechvěním – to vše se sloučilo, aby básníka uvedlo do zvýšeného napětí. Z psychologie jest dostatečně známo, že taková nálada bývá ve stavu bdělém velmi výhodnou a plodnou podmínkou tvůrčí činné obraznosti básnické; když však tělesný organizmus podlehne únavě, rodí se za dotčených podmínek sny, které jsou co nejtěsněji příbuzny s výtvory fantazie básníkovy. Tento příklad jest u Máchy, jak sám Mácha vytušil, mluvě o ´jakési podivné moci básnické, jež snem tímto vane´. Můžeme říci, že Máchův sen, vybavený ve stavu ještě polobdělém, jest na samé hranici snění a básnického tvoření. Řada spojovacích členů slučuje obrazový i myšlenkový svět Mnicha, v němž se Mácha neklidně zmítal před usnutím, a svět náčrtku Novalisova, který se mu vynořil ze sna. Zde i onde obraz kláštera, mnišského života; zde i onde ovzduší hrobu a záhrobí, tajemství a metempschózy. Když se ve snu skici Novalisovy mění Máchovi ve velkolepý obraz, doplňuje je jeho obraznost nejedním rysem, vlastním básni Mnich a částečně přijatým z literárních dojmů; sem náleží především horská scenerie, která u Novalise byla napověděna a do Mnicha pak vnikla patrně z Byrona; líčení gotického kláštera s kostelem (u Novalise bližší vylíčení vzhledu kláštera rovněž nepodáno) přijal Mácha z kláštera Sázavského, jejž byl předtím vylíčil a jejž znal z autopsie.“23

Tato ukázka je dokladem, jak tato metoda funguje v praxi. Z toho, co již bylo řečeno, je možné vyvodit závěry o výkladu literární krajiny. A. Novák jasně konstatuje, že krajina v Krkonošské pouti je reminiscencí na konkrétní Máchovu návštěvu Krkonoš (1833)24. Její literární zpracování je objektivním faktem, který se v tomto případě jeví jako básníkova stylizace, kterou lze vysvětli jak z Máchovy individuality, tak z možných logických literárních vlivů. Je ovšem třeba uvést, že Novák ve svém výkladu nepostupuje výhradně komparací složek mimoliterárních a literárních, ale že současně zohledňuje i imanentní vlastnosti literární roviny; zejména se to týká stylové oblasti. Na druhou stranu se v tomto případě nejedná o vysvětlení, které má povahu strukturální, ale logicko-kauzální. Máchova literární krajina se v Novákově pojetí projektuje do dvou základních os: vztahem k reálné topografii a stádiem 23 24

Tamtéž, s. 108-109 Tamtéž, s. 114 (srov. Novák, A. Přehledné dějiny literatury české. Olomouc, 1936-1939. 382 s.)

13

stylizačního vývoje, které je rovněž kvantitativně i kvalitativně chronologicky měřitelné, a tudíž objektivizovatelné na úrovni faktu: „Mácha, jenž si v Krkonošské pouti vůbec liboval v kontrastech, nahromadil na několika stránkách velké množství protikladů temnoty a světla. Některé z těchto kontrastů jsou založeny na přímém pozorování krajinářském: ´města co bílá znamínka vyhlížejí z šerých stínů´, ´záře měsíční stříbří osněžená čela zmodralých hor, jež z temné noci strmí co zsinalé hlavy mrtvých králů, korunované stříbrnými vínky´, ´v dálce broubí krajinu modrošeré hory jako vlny nočního moře a černé mračno sype hustý déšť na rozkvětlé mezi horami luhy´, ´tmavé jedle a borovice stojí po horách v oděvu rosném, s vysoké skály padá řeka ve vymletou hlubinu, zčeřená v bílé pěny´. Ale Mácha tyto protiklady přenáší z přímého názoru i do obrazů, jimiž provází své pochody myšlenkové.“25 ~

Dnes je zřejmé, že fikční světy jsou nutně neúplné a participují na tzv. světě aktuálním, což ovšem neznamená, že by jej doslovně kopírovaly. Existují-li fikční a možné světy spolu s tzv. světem aktuálním, potom nikoli jako jeho kopie – což by samo o sobě bylo zbytečné a nesmyslné – ale jako jeho komplikované koreláty. To jim potom rovněž dodává patřičné míry autonomie, která se projevuje ve všech tvárných vrstvách díla.

4. Strukturální přístupy (Jan Mukořovský a Felix Vodička) Na konci 30. let 20. stol. se k otázce tematické roviny v díle K. H. Máchy zásadně vyslovil Jan Mukařovský, iniciátor strukturální metody v české literární vědě a estetice. Ve své studii Genetika smyslu v Máchově poezii (1934), která poprvé vyšla ve sborníku Torso a tajemství Máchova díla (1938), se vedle rytmické a intonační roviny zabývá i celkem tematické výstavby, která se zcela logicky týká i aspektu literární krajiny. Primární otázkou pro Mukařovského nebyla reálná hodnověrnost imaginativní krajiny, ale způsob její konstrukce, strukturně-významové konfigurace v literárním textu. Proto sleduje, jak se téma literární krajiny konstituuje jako v prvé řadě slovesný materiál: „Přistupme k rozboru větné stavby u Máchy. Větná stavba, gramatická a i významová, není nám však sama o sobě cílem zkoumání, a nebude proto její rozbor prováděn se zřetel k úplnosti. […] Mnohé vlastnosti větné stavby nasvědčují u Máchy tomu, že

25

Tamtéž, s. 127

14

kontext je zde pociťován spíše jako aditivní přiřaďování než jako souvislá, ze sebe se vyvíjející linie.“26

Ačkoli, jak praví Mukařovský, není jeho hlavním cílem soustředit pozornost na syntaktický plán u Máchy s cílem jej detailně popsat, přesto je zřejmé, že právě (hyper)syntaktický jazykový plán má pro Mukařovského zásadní význam coby fundamentální instrument generující významy. Mukařovský se tedy orientuje k otázce významu tematické složky výstavby Máchova díla, která je pro něj nedílnou součástí jazykového plánu syntaktického, resp. ten podmiňuje rovinu tematickou. Na příkladu Mukařovského rozboru tematiky, a konkrétně pak přírodní tematiky, u Máchy se realizuje jedna ze základních strukturalistických myšlenek o strukturální koherenci jednotlivých stupňů strukturace a významu, kterou Mukařovský explicitně vyjádřil např. ve studii věnované Polákově Vznešenosti přírody.27 V případě jmenované studie se Mukařovský ptá, zdali je téma podmíněno slovním výrazem a odpovídá, že tomu musí být právě tak, neboť v opačném, případě by téma bylo čímsi vůči dílu cizorodým. Mukařovského sice nezajímá fikční status literární krajiny, ovšem je zřejmé, že z takto chápané metodologie takový status latentně vysvítá. Téma, v našem případě literární krajina, je významovou “veličinou“ určenou povahou svého instrumentálního aparátu, kterým je literární jazyk. Jestliže Mukařovský konstatuje, že obraz krajiny u Máchy má podobné rysy jako např. větná či rytmická stránka jeho díla, tj. tendenci k osamostatňování dílčích úseků a celků, potom je de facto zřejmé, že úvahy nad komparací literární a reálné krajiny jsou v tomto směru bezpředmětné a irelevantní: „Ukázalo se […], že Máchův sloh je ovládán tendencí stavěti vedle sebe pojmenování poměrně velmi samostatná, takže se mohou uplatňovat mnohonásobné a mnohosměrné vztahy mezi nimi, navazované přímo, bez prostřednictví jednosměrně progresívní významové linie kontextu, vztahy, jejichž uskutečnění je přenecháváno asociativní schopnosti čtenářově.“28

Strukturální přístup znamená celkovou změnu v pojetí nejen literárního díla, ale všech jeho složek. Zejména na materiálu Máchovy poezie Mukařovský dokazuje, jak jsou jednotlivé básnické obrazy vystavěny. Dochází pak ke konstatování dvojí základní závisloti, a to grama26

Mukařovský, J. Genetika smyslu v Máchově poezii. Studie z poetiky. Praha, 1982. 544, 545 s. Mukařovský, J. Polákova vznešenost přírody. Studie z poetiky. Praha, 1982. 504. s. 28 Mukařovský, J. Genetika smyslu v Máchově poezii. Studie z poetiky. Praha, 1982. 544 s. 27

15

tické a významové. Na rozboru Máje Mukařovský dokládá, jak se oba aspekty vzájemně ovlivňují, jak narušují nejen gramatickou nepříznakovost, ale i významové vlastnosti. To se pochopitelně týká i básnických obrazů krajiny. Jestliže Máchově krajině byla připisována pozoruhodná realističnost, která byla a i dnes stále ještě je vysvětlována odkazem ke skutečným krajinám (viz Panáček, Wágner), potom Mukařovský ukazuje, jak je tento realistický efekt budován. Věren své koncepci o aditivním spojování členů konstatuje následující: „Zůstává tedy sloveso ve významovém stínu podmětu (Mukařovský má na mysli případ běžné řeči – pozn. R. Z.), kdežto ve větách Máchových vystupuje jasněji a obrací pozornost k sobě. Sémantické vyzdvižení slovesa ma ovšem týž následek pro celkový význam věty jako významové odtržení adjektiva-epitheta od substantiva jím určeného. I zde pozbude spojení podmětu se slovesným přísudkem významové osy, kterou ve sdělovací řeči tvoří významové jádro podmětu, a proniknou významy akcesorní.“29

Podobně je tomu i tam, kde Mukařovský hovoří o dvojím typu personifikace v Máji. Tzv. sémantická personifikace se týká předmětů neživé přírody nebo jiných atributů přírody, což následně působí vysoce dynamickým obrazem přírody a krajiny. Sémantická personifikace se od motivické personifikace u Mukařovského liší v tom, že první typ, ačkoli evokuje dynamický aspekt básnického obrazu, je vůči skutečným dějovým aktům statický. To ovšem neznamená, že obraz krajiny je u Máchy statický: „Nejeví se tedy Máchovi neživá příroda statickým souborem věcí trvajícím v prostoru, ale dynamickým proudem sil plynoucím v čase. Všechno v přírodě podléhá stálé proměně, není trvalého stavu, každá věc je individualisována chvílí, ve které ji nazíráme; ve chvíli příští bude již jiná v nenávratném pohybu veškerenstva. […] Ztotožňování Máchy s impresionismem anebo jen uvádění jeho ve vztah s ním odporuje však samému základu Máchovy noetiky. Přes všechnu proměnlivost není Máchovi příroda pouhým smyslovým vjemem, na jaký ji redukovali impresionisté, nýbrž skutečností existující nezávisle na člověku.30 Podstatou této skutečnosti jsou právě síly, které se projevují stálými proměnami a dávají pocítit svou moc člověku…“31

Podrobnou gramaticko-sémantickou analýzou Máje Mukařovský de facto dokazuje, jak jsou jednotlivé významové celky budovány a současně tímto svým postupem dokazuje 29

Mukařovský, Kapitoly z české poetiky III. Praha, 1948. 139 s. Srov. Změlík, R. Dvojí podoba romantické krajiny: Mácha a Nerval. Bohemica Olomucensia, 2009. 31 Mukařovský, Kapitoly z české poetiky III. Praha, 1948. 226-227 s. 30

16

utváření konkrétních významů, kam patří i významy pojící se k tématu literární krajiny. Je proto zcela v logice Mukařovského úvah, že oponuje konkrétnímu tvrzení F. V. Krejčího, které se týká zobrazení objektů ve vodní hladině. Krejčí toto vysvětluje odkazem k básníkově empirii, což Mukařovský odmítá: „Takové vysvětlení vnějším zážitkem vyvolává pochybnost: proč právě jen Máchovi utkvěl obraz obrážejících se Hradčan? Proč ne jiným básníkům? Okolnost, že básník něco viděl, nemůže sloužit k vysvětlení jeho díla. Nabízí se však vysvětlení bližší a průkaznější, uvědomíme-li si, že zcela tak jako slovo, je i motiv doprovázen shlukem ´akcesorních významů´, které vyvolává. A optický motiv odrazu je doprovázen významem zamlženosti, neurčitosti obrysů a tvarů. Shoduje se tedy s významovou stránkou Máje a proto ho básník tak často užívá.“32

Na argumanetaci Jana Mukařovského lze zásadní doložit obrat, který nastává v literárněvědném myšlení a který postihuje jak celé dílo, tak všechny jeho složky, což dříve nebylo obvyklé. F. V. Krejčí sice hovoří o dvojí rovině, umění a skutečnosti, které nelze zaměňovat a stotožňovat, ovšem v dílčích aspektech, jako právě při výkladu básnické krajiny, dochází k tomuto zaměňování. Strukturalizmus potom provádí důsledný obrat v myšlení o literatuře, a to směrem k jejím vnitřním zákonitostem a pravidlům, kterým podléhají veškeré složky díla. Platí to pochopitelně i o vyšších rovinách výstavbové strategie uměleckého díla, jakou je i oblast tematická, do které spadá i otázka literární krajiny. S ohledem k Mukařovského argumantaci, kterou použil již ve své rané máchovské studii Máchův Máj (1928), se jako téma jeví ta významová oblast díla, která je nositelkou ucelených, relativně komplexních významových hodnot: „Chceme-li nabýti rozdělení, které by se hodilo za podklad estetického rozboru, musíme rozlišiti prvky díla, v podstatě esteticky indiferentní, od způsobu, kterým v díle nabývají estetické účinnosti. Prvky díla nazveme materiálem, kdežto zpsůob, kterým nabývají estetické účinnosti, pojmenujeme formou. […] Co se tkne materiálu, je zejména třeba si uvědomiti, jaké jsou ´prvky´, z kterých se skládá (dílo – pozn. R. Z.) Jsou jich dva druhy: jednak představy, myšlenky a city v díle obsažené, pro něž budeme napříště užívati úhrnného názvu thema (prvky thematické), jednak jazyk, tj. soubor dorozumívacích prostředků (prvky jazykové). Mohl by někdo namítnouti, že se v této dvojitosti materiálu znovu vynořuje stará dvojice: obsah – forma. Tuto námitku lze však snad32

Mukařovský, Kapitoly z české poetiky III. Praha, 1948. 150 s.

17

no vyvrátit. Obsah a forma v pojetí, o kterém jsme výše mluvili, nejsou souřadné, ježto obsah je jádrem díla a forma pouhým rouchem, kdežto thema a jazyk, pojímáme-li je jakožto složky materiálu, jsou zcela rovnoprávné. Kromě toho je přechod od jazykových prvků k thematickým plynulý: představy, myšlenky a city zastávají v uměleckém díle funkci motivů a motivy se po stránce významové podobají slovům majíce stejně jako slova významové jádro i významy akcesorní.“33

Z výše uvedené citace je zřejmé, kam bude náležet problematika literární krajiny a jaký je v totmto myšlenkovém kontextu její vztah k mimoliterární realitě. Celý problém může být ovšem složitější, neboť Mukařovský zde vlastně uvažuje o dvou rovinách, o tzv. diskrétních jednotkách, které nazývá prvky díla, a o samotné realizaci, která jako jediná je prakticky možná. V intenci tohoto uvažování by to tedy znamenalo, že existuje určité literární téma či motiv krajiny jako myslitelná diskrétní jednotka, ovšem jeho konkrétní realizace je možná až v kontextu určitého textu či díla. Domyšleno ve vztahu k literární krajině, lze konstatovat, že reálně existuje pouze textová konfigurace, ovšem teoreticky je možné uvažovat diskrétní literární krajinu, např. krajinný topos, který lze izolovat a chápat jej jako jistou funkci v rámci určitého referenčního typu. Jinak řečeno, lokální určení v jazyce má své specifické funkční rozpětí, které je dáno povahou kódu. Literární, umělecké zpracování této funkce pro Mukařovského znamená specifikovat tuto funkci na rozdíl od jiných, neuměleckých, a tak tematizovat estetický potenciál této funkce. Mukařovského formalistické uvažování v Máchově Máji by tedy teoreticky umožnilo myslet literární krajinu jednak jako konkrétní textovou entitu, jako motivickou funkci (viz B. Tomaševskij), a současně jako diskrétní jednotku vyjádřenou zcela jinak, jinými jazykovými prostředky (metajazykem) a svou povahou sice systémovou, ovšem mimouměleckou. V tomto případě se vztah umění a mimoumělecké sféry projevuje zcela jinak, než je tomu v případě poměru literární dílo, ne-literární, ne-jazyková skutečnost. Zde je totiž zvažován problém funkcionálního rozpětí v rámci společného kódového a makrostrukturálního mechanizmu. Současně je zřejmé, že témata mají materiálovou povahu, tj. že jako specifická materie podléhá konkrétnímu formování a teprve v rámci určité formy (umělecké formy) nabývají na reálném významu. Toto stanovisko jasně inklinuje k pojetí materie uměleckého díla, která je jiné povahy než mimetické. Ačkoli Mukařovský zdůraznil význam vnitrotextové analýzy jako primární podmínku k určení

estetických

kvalit,

nikdy

striktně

nedodmítal

vazby

uměleckého

díla

s mimouměleckou sférou. Tyto vztahy ovšem chápe jako binární ekvipolenci, kde obě polari33

Mukařovský, J. Máchův Máj. Praha, 1928. 4 s.

18

ty – umělecké dílo a mimoumělecká oblast – na sebe vykonávají vzájemný vliv. Skutečnost imanentní strukturální kauzality je pro Mukařovského problém metodologický, nikoli bezvýhradně ontologický. Systematičtěji tyto vazby rozpracoval Felix Vodička, který se zabýval vztahem díla k širšímu komplexu dobových, společenských, kulturních a osobnostních kvalit. Strukturální literárněvědná metodologie se rozšířila o koncepci makrostrukturálních podmínek a vztahů, které překračují hranice uměleckého díla. Vodičkova koncepce uměleckého zobrazení osciluje mezi dvěma póly. Jestliže v máchovské kapitoly v knize Počátky krásné prózy novočeské (1948) odmítá mimoliterární aspekty jako možné zdroje pro pochopení Máchova literárního zjevu a soustředí se de facto výhradně na imanentní prvky literární řady českého obrozeneckého písemnictví, které formulovaly možnosti a podmínky pro vznik Máchova díla, potom v knize Cesty a cíle obrozenské literatury (1958) se Vodička zaměřuje především na vztah literatury a společnosti. Se změnou hlediska, které ostatně i v druhém případě, jakkoli je podrobeno dobové tendenci vidět v literárním díle odraz společensky hybných sil, stojí de facto na strukturálních základech, přichází pochopitelně i změna v pohledu na dílo a jeho části. V Počátcích krásné prózy novočeské vysvětluje Vodička Máchovy popisné pasáže, kam patří i líčení krajiny, odkazem k předchozí literární tradici, která uvolnila potenciál, jenž našel reálný výraz u Máchy: „Zabývajíce se strukturou thematické výstavby díla zjistili jsme, že to byla již preromantická próza, která uvedla do literatury samostatný kontext vnějšího světa, rozvíjející se vedle děje a postav. Mácha i z této tradice těžil vydatně. Zatím co však u Lindy a v preromantismu měl kontext vnějšího světa tendenci pohltiti i postavu a děj, dostává se v pojetí Máchově do popředí postava, vytvářející se však za neustálého napětí k vnějšímu světu.“34

Vodička navázal na Mukařovského koncepci akcesorních významů. Rozpojováním ustálených mezislovních vazeb dostává jak podle Mukařovského, tak podle Vodičky Máchova významová rovina osobitý ráz a styl. Od hlediska, které sleduje imanentní vlastnosti struktury uměleckého díla v Počátcích krásné prózy novočeské, se Vodička posunuje k pohledu, který se soustředí na konceptualizaci vztahu uměleckého díla a mimoumělecké sféry. Vodičku zajímá, jak je určité dílo (a nejen dílo, ale např. i umělecký styl) historicky podmíněno z hlediska této valence. Konkrétní literární jev a jeho význam je tak realizován nejen na ose 34

Vodička, F. Počátky krásné prózy novočeské. Jinočany, 1994. 353-354 s.

19

imanentní saturace, ale současně koresponduje s pohyby mimo oblast umělecké struktury. V knize Cesty a cíle obrozenské literatury se Vodička zaměřuje na sémantiku ideového hlediska literárního díla, které konfrontuje se společenským vývojovým stádiem.35 Nelze ovšem bezpodmínečně konstatovat, že by se Vodičkova metoda ocitla na straně marxistické literární vědy a tzv. teorie odrazu. Vodička sice tvrdí, že strategie uměleckých textů jsou zjevně determinovány ekonomickými a sociálními silami ve společnosti, nicméně ve Vodičkově pojetí, které obě složky, tj. mimouměleckou a uměleckou, vidí stále jako dvě vzájemně se prostupující a ovlivňující polarity skutečnosti, nelze hledat subverzi strukturální koncepce. Dokladem toho je tvrzení o analogiích, které panují mezi řadou literární a ne-literární. Tato skutečnost dovoluje Vodičkovi uchopit vývojové tendence v literatuře jako na jedné straně specifické procesy uvnitř literárního pohybu, na straně druhé jako procesy podmíněné současně řadami mimoliterárními, zejména pak stavem a vývojem ekonomických a sociálních sil. V této své fázi deklaruje Vodička jako nutný fundament uměleckého vývoje společnský kontext, ve kterém se dílo nejen realizuje, ale i na tento kontext nutně reaguje. Podle svého způsobu včlenění do tohoto kontextu, definuje Vodička funkce, které dílo z hlediska svého vztahu k dané societě zaujímá. Z toho rovněž vyplývá, že dílo si stále uchovává svoji specifickou autonomní povahu. To se potom týká i všech jeho částí. I když Vodička přímo nehovoří o vlastní literární krajině u Máchy, je z jeho metodologické strategie zřejmé, že ji nepovažuje za pouhý „otisk“ skutečnosti, ale za produkt umělecké metody, která se zrodila v určitém historickém období a která reaguje na jistý vývojový stav společnosti.

5. Máchovské sborníky a jiné texty 2. pol. 20. století Studie Karla Hausenblase Zobrazení prostoru v Máchově Máji, která vyšla v roce 1962 ve sborníku Realita slova Máchova, respektuje literární dílo jako svébytně organizovanou jednotku36, ke které autor přistupuje strukturální metodou. Oproti Mukařovského lingvistické koncepci zdůrazňuje Hausenblas pro potřebu komplexní analýzy díla postouput k vyšší rovině, a to stylové. Stylový aspekt lze potm chápat jako vyšší rovinu textové segmentace než je gramatickolexikální vrstva. Styl literárního díla se řídí vlastní gramatikou textu, která je sice nadřazena gramatice jazykové, nicméně s ní úzce souvisí. Do této oblasti potom u Hausenblase spadá i konceptualizace takových gramatickosémantických jednotek textu, jakými jsou i prostor a krajina. Při klasifikaci prostorových vztahů vychází Hausenblas z funkčně nocionálních rámců uměleckého textu (kontext děje, prostředí, vnitřní procesy po35 36

Vodička, F. Cesty a cíle obrozenské literatury. Praha, 1958. 150 s. Hausenblas, K. Zobrazení prostoru v Máchově Máji. Realita slova Máchova. Praha, 1962. 69 s.

20

stav) a jejich vzájemných vztahů. Detailněji se potom soustředí na prostředí Máje, které chápe jako strukturní entitu textu, oscilující a utvářející se na základě dvojí polarity básně: epické a lyrické. Prostor, krajina v Máji se tak realizuje jako syntéza těchto dvou žánrových tendencí, což v důsledku znamená, že krajina není pouhým literárně rámovaným obrazem skutečné krajiny, ale výsledkem prostorových a žánrových konfigurací textu: „Tvoří [prostor – pozn. R. Z.] totiž podstatnou (i konstrukčně důležitou) složku významového kontextu (makrokontextu) básně, který je nadstavbou nad epickým kontextem syžetovým a který bychom mohli nazvat ústřední významový kontext básně.“37

Hausenblasův výklad prostorových vztahů v Máji potom explicitně směřuje proti mimetické interpretaci Máchovy literární krajiny. Problematičnost takového pojetí vyplývá u Hausenblase z konfúze mezi dvěma základními typy prostoru – empirickým a myšleným, pro který Hausenblas používá termín quasiprostor a jenž je příznačný i pro literární dílo. Hausenblase zajímá především zobrazení prostoru, tj. takového, který je v básni explicitně jmenován. Takový prostor lze chápat jako jeden ze sémantických „trsů“ makrostrukturní strategie textu Máje, jak to rovněž ve své studii Hausenblas dokazuje. Podstatným znakem autorova pojetí prostorových vztahů v Máji je jejich sémantické usouvstažnění k jiným sémantickým celkům, např. k postavě. Tímto se pojetí prostoru (krajiny) stává strategicky důležitým momentem celkové významové trajektorie básně. Hausenblasova argumentace chápe prostor a stejně tak i literární krajinu jako sémantickou jednotku, ktrerá vstupuje do celé řady strukturních vztahů s ostatními komponenty textu. Ve své podstatě je tento přístup rozvedením strukturálního pohledu na otázku literární krajiny (prostoru) u Máchy. V poslední době se soustavně tvorbou K. H. Máchy zabývá např. Zdeněk Hrbata, který v roce 1986 uveřejnil ve sborníku Prostor Máchova díla studii Prostor romantického poutníka, ve které se významě dotýká i problematiky Máchovy literární krajiny. Hrbata se ve své studii věnuje různým aspektům prostoru a krajiny v romantizmu. Vedle vlastní krajiny jej zajímá např. topos zřícenin jako jeden z typických atributů romantické krajiny. Z výkladu je zřejmé, že topos ruin chápe jako kulturní fenomén, který prošel v určitém období významným procesem sémiózy. Toto pojetí sice přispívá k arbitrárnímu uchopení toposu jako znaku, ovšem Hrbata tuto arbitrárnost nechápe v přísně vymezeném vztahu k jednomu typu referenčního kódu. Autorův výklad záměrně překračuje hranice jednoho referenčního rámce směrem 37

Tamtéž, s. 78

21

ke kulturnímu typu. Hovoří-li tedy o romantické krajině, má na mysli určitou historicky a esteticky podmíněnou kvalitu, která disponuje jistými strukturními vlastnostmi, které jsou ovšem interrefereční. Hrbatu tedy zajímá nejen vlastní literární krajina, ale i její obraz mimoliterární, jak dokazuje i následující: „… jaká je příroda, jak působí na subjekt? Vedle toho ale s ještě větší intenzitou vyvstává otázka, co je příroda? Jaká je ´teď´, předpokládáme-li konkrétnost a věrnost Máchova vjemu zprostředkovaného v denících nebo zápisnících, a jaká je nebo čím začíná být v textu, tj. právě od onoho okamžiku, kdy je zapsána poprvé a mění se v potenciální zdroj a předmět Máchovy vlastní tvorby?“38

Hrbatu tedy zajímá dvojí kvalita, jednak příroda jako zkušenost romantického člověka, básníka a posléze krajina jako textová kvalita: „Pouhé, i když bohatě odstíněné vjemy se stávají významy, ono pověstné ´zde a nyní´ (máme teď na mysli především Máchu z deníků a zápisníků) se konstituuje ve věčné ´zde a nyní´ textu, jenž zachycuje a uzavírá do svého rámce to, co mu předcházelo, jakkoli je tento časový odstup sebenepatrnější. Jedna možnost, permanentní působení přírody na subjekt, se tím uzavírá, druhá otevírá: možnost a pohyb v textu.“39

Hrbata logicky konstatuje, že reálná krajina se u Máchy prostupuje s poetikou romantické krajiny: „… prvky reálné krajiny (voleny ovšem výběrově) jsou současně i prvky krajiny obecně romantické, empiricky poznaná toporafie konkrétního prostoru se překrývá s topografií obecnou.“40

Tuto skutečnost autor vysvětluje výrazným sepětím autobiografických prvků s obecně romantickou poetikou. Rozdíl, který je mezi vyloženě mimetickým čtením Máchovy literární krajiny a Hrbatovým přístupem spočívá v tom, že Hrbata de facto chápe romantický diskurz právě jako intersubjektivní texturu, platformu, která se vpisuje do celé kulturní sféry 19. stole-

38

Hrbata, Z. Romantismus a Čechy. Jinočany, 1999. 9 s. Tamtéž, s. 11 40 Hrbata, Z. Prostor rormantického poutníka. Prostor Máchova díla. Praha, 1986. 72 s. 39

22

tí, resp. té jeho části, o které se hovoří jako o epoše romantizmu, a stává se poetikou univerzální. Tomu nasvědčují i různá autorova konstatování: „To, že si Mácha některé české hrady zjevně oblíbil, můžeme vysvětlovat nejen jejich historickým významem, ale také podobou krajiny, jež je obklopuje. Romantický ráz krajiny Bezdězu a Kokořína, vynikající tradičními romantickými prvky, jezerem, kopci, skalami, a umožňující široké průhledy do okolí, Máchu nepochybně přitahoval.“41

Tato interpretační strategie sice umožňuje autorovi konstatování, že za literární krajinou u Máchy je krajina zcela konkrétní a reálná, ovšem autor má stále na paměti distinkci mezi fikčním prostorem, krajinou a skutečnou topografií, i když mnohdy jsou si obě velice blízké (viz studie Aspekty prostoru v Máchových Cikánech, 2006). ~ V 2. pol. 20. století vzniká i řada dalších textů, které se věnují Máchově krajině. Vedle již jmenované publikace Josefa Panáčka Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje (1970), knihy Jaromíra Wágnera Karel Hynek Mácha v dějišti svých Cikánů (1996) nebo publikace Bohumíra Mráze Karel hynek Mácha: hrady spatřené (1988) je to např. studie Otakara Špecingera Kokořínsko Karla Hynka Máchy (1968). Společným znakem jmenovaných prací je neochvějný názor, že Máchou zobrazená krajina má svůj reálný topografický korelát. Společně se tak řadí spíše mezi literárně vlastivědné popularizační práce na dané téma. Zcela jinou povahu má např. studie Oldřicha Králíka Dva máchovské příspěvky (1975) či nověji studie Efraima Israela Magický časoprostor Máchova jezera (1993) a studie Růženy Grebeníčkové.42 Na závěr této kapitoly se zastavíme u tří studií věnujících se otázce literární krajiny u Máchy. Králík i Grebeníčková – oba autoři patří k našim předním badatelům v oblasti života a díla K. H. Máchy – se vyslovují kriticky k otázce Máchova autorství v případě některých textů. Oba se shodují v případě prózy Cikáni, kterou připisují K. Sabinovi. Podle Králíka je sporné Máchovo autorství i v případě dalších próz (Rozbroj světů, Bratří, dopis Benešovi). Králíkovy argumenty, které jsou v jistém smyslu, jak záhy ukážeme, blízké argumentační strategii R. Grebeníčkové, staví na metodě, která do určité míry převádí umělecké dílo a skutečnost na společný základ, jímž je celek osobitého tvůrce. Jeho obraz je sestaven z řady aspektů, které náleží jak sféře života, tak tvorbě, která se tím dostává do přímé

41

Hrbata, Z. Romantismus a Čechy. Jinočany, 1999. 34 s. Zatím poslední prací na toto téma je již jmenovaná studie Zdeňka Hrbaty Aspekty prostoru v Máchových Cikánech. (viz bibliografie)

42

23

korelace se skutečností, resp. s mimouměleckou oblastí. Jak se tento princip projevuje v případě výkladu literární krajiny, je zjevné z následující citace: „Sepětí básníka a kraje je víc než poezie. Smím-li tu ideu, která se Máchovi zalíbila, přepsat jiným jazykem, řekl bych, že dílo básníkovo, inspirované krajinnou skutečností, je víc než pouhá literatura, je přímo zjevení. Jádro Máchova odkazu, Obrazy ze života mého a samozřejmě Máj, vyrůstá vždy z konkrétní krajiny: Večer na Bezdězu nemá onen hrad pouze v názvu, Márinka je bytostně pražská, podle Máje dostalo jméno jezero u Doks. Ústřední výtvory Máchovy jsou skutečně ve smyslu věty ze starého letopisu ´mehr als Poesie´, je v nich ´Genius einer Landschaft´.“43

Tato určitá konfúze je rovněž výsledkem inspirace moderními filozofickými systémy, zejména fenomenologií. Odkazuje k básníkovu prožitku jeho pobytu na zemi.44 Literární krajina, prostor, země se ve jmenované Králíkově studii jeví jako básnický korelát Máchova individuálního prožívání a zakoušení pobytu na zemi. Poezie je pak přímým svědectvím této zkušenosti. Proto Králík odmítá tvrzení, že by Mácha ve své tvorbě konstruoval nadsmyslové světy (dokonce nesouhlasí s užitím slova světy s tím, že u Máchy se tento plurál nevyskytuje). Máchův svět je vždy konkrétní a autenticky prožívaný. Tímto se dostává do rozporu nejen s kanonickou podobou Máchova literárního odkazu, ale např. i s výkladem Jana Patočky, který ve své studii Symbol země u K. H. Máchy (1944) založil svoji filozofickou interpretaci Máchy na polaritě dvojího obrazu, země a nadsmyslového světa: „Polarita, kterou Mácha cítí jako osu lidského života, je vyjádřena v básni Noc symboly světla a tmy, jasné a temné noci, hvězdy a země. […] Říše světla je nedostupná; matka země nás pevně drží a proměňuje v nové a nové tvary; vrací nás v podobě rostliny nebo ptáka téže touze po světle, po jiném, docela odlišném světě. Matka země, naše pravá skutečnost, je temná – je temná noc.“45

Patočka, který se svým výkladem snaží postihnout základní dichotomii Máchova myšlenkového konstruktu, hovoří již nikoli o krajině, ale o zemi. Je zjevné, že téma země se u Patočky zcela vymyká úvahám o její topografické relaci. V centru Patočkovy pozornosti není vlastní reference literárního znaku nebo kódu, ale otázka básníkovy myšlenkové konsekvence,

43

Králík, O. Dva máchovské příspěvky. Krása přírodní a vnitřní svět. Česká literatura 23, 1975. 261 s. Viz tamtéž, s. 263 45 Patočka, J. Symbol země u K. H. Máchy. Dvě Máchovské studie. Praha, 2007. 14-15 s. 44

24

ve které symbol země má dalekosáhlé důsledky pro Máchovo chápání nejen samotného prostoru, ale zejména pro vymezení vztahu lidského života vůči tomuto prostoru.46 Růžena Grebeníčková ve své studii Středočeské lokality v povídkách spisovatelů před rokem 1848 (1985) vyslovuje i k povaze krajiny u Máchy. Podobně jako u Králíka splývají i zde obě vrstvy, literární a ne-literární v jeden výklad. Zatímco Králík ve jmenované studii využívá této polarity k odkrytí ideové složky básníkova naturelu, Grebeníčková s ní pracuje v doslovném významu. Místy až příliš kauzálně propojuje literání obraz se skutečností. Hovoří-li o zobrazování středočeských lokalit, dokládá tento proces vnějším aspektem, který se opírá o dobovou oblibu daných míst. Jejich literární protějšek vykládá jako způsob poetizace místa. Podbně je tomu pak i u Máchy. Odmítnutí Cikánů jako Máchova vlastního textu zakládá Grebeníčková na tvrzení, že lokalita Kokořínska byla estetizována až ve 40. letech 19. stol., tedy dávno po té, co tuto prózu mohl Mácha sám napsat.47 Grebeníčková sice logicky, avšak příliš striktně aplikuje přísné kauzální hledisko na vztah mezi světem literatury a skutečnosti. Dokladem toho je např. fakt, kdy aurorka vyvozuje způsob fokalizace vypravěče z mimoliterních souvislostí: „Pro Máchu, u něhož i ´pobyt´ u Hindla v Doksech nebo v Radimi u Beneše je pouhou zastávkou na další cestě, je pak tento způsob vyprávění v aktu, za tělesného pohybu, příznačný. Nic takového nenajdeme v Cikánech, dokonce ani ve zmíněné kapitole 14, kdy horlivé mapování cest hrdinových po Benátkách, do Mestre a do Terstu je kupodivu jen statickým výčtem míst a bez sternovského výpravného – orientačního – středu, bez mediace hybným, tělesně přítomným pozorovatelem.“48

6. Závěrem Tímto se pochopitelně možný výčet textů pojednávajících o problematice literární či ne-literární krajiny u K. H. Máchy nevyčerpává. Pro účely, které sleduje tato studie, se zdá, že daný přehled je dosatečný, abychom mohli učinit některé všeobecné závěry. Můžeme konstatovat, že proměna interpretací Máchovy literární krajiny od 40. let 19. století po současnost se zcela logicky utvářela na pozadí dobových kulturních a ideových tendencí. Jestliže u Sabiny i Arbese vidíme snahu rehabilitovat Máchu jako básníka původního a českého, jako tvůrce výjimečného díla, která má své kořeny jak v českém prostoru, tak ve zcela osobitém a originál46

Viz tamtéž, s. 34 Viz Grebeníčková, R. Středočeské lokality v povídkách spisovatelů před rokem 1814. Literatura a fiktivní světy I. Praha, 1995. 243 s. 48 Tamtéž, s. 244 47

25

ním tvůrčím gestu, potom v období před vznikem a po vzniku samostatného státu toto téma znovu ožívá, ovšem v jiných souvislostech. V interpretaci Máchy se výrazně projevuje idea češství, vlastenectví, idea samostatného národa, který rovněž na příkladu K. H. Máchy ukazuje na svoje kulturní dědictví a vývojovou kontinuitu s obdobím před existencí samostatného českého státu. Tyto tendence se nejlépe projektovaly do takových míst, které by spojení básníka s českou zemí nejlépe demonstrovaly. A zcela pochopitelně se takovým tématem stala krajina v Máchově díle, ve které se hledaly přímé souvislosti s reálnou českou topografií. Některé dobové tendence, které směřovaly k zjevné transpozici literární krajiny do skutečné, manifestují budování svébytného národního a kulturního prostoru. Ve 30. a 40. letech 20. století se setkáváme s aplikací dobových progresivních a moderních metodologií na Máchovo dílo. Zejména strukturalizmus nebo kupř. Patočkova filozofická analýza inspirovaná fenomenologií nově interpretovaly problém literární krajiny a prostoru u Máchy s tím, že zcela odhlédly od otázky relevance vztahu literárního obrazu a jeho ne-literárního ekvivalentu. Na Máchově díle tak kupř. Jan Mukařovský dokázal sugestivně demonstrovat strukturální postup v literární vědě. Tento vývoj pokračuje i v následujících desetiletích, kdy se objevuje řada studií a prací na téma Máchovy krajiny a prostoru, které čerpají z různých metodologických oblastí, inspirované jak pozitivismem, tak strukturalizmem, sémiotikou či teorií fikčních světů apod. Ačkoli by se mohlo zdát, že o Máchově literární krajině toho bylo napsáno již mnohé, vznikají i nadále nové studie, jako např. již zmíněný text Zdeňka Hrbaty v České literatuře z roku 2006. Ve světle těchto různorodých přístupů a výkladů je možné konstatovat to, co již bylo tolikrát řečeno. Máchova literární krajina, jako ostatně celé jeho dílo, se tak jeví jako neuzavřený problém, který i nadále bude přitahovat pozornost nejen odborníků, ale všech, kteří se opakovaně budou pouštět do dialogu s tímto výjimečným uměleckým dědictvím. prosinec 2010

26

Literatura: Arbes, J. Karel Hynek Mácha. Praha, 1886. Borecký, J. Z toulek za Karlem Hynkem Máchou. Máj 2, 1904. Cikhart, R. Dějiště Máchova Máje. Český jih 57, 1929. Cikhart, R. Motivy Máchova Máje. Český jih 57, 1929. Cinibulk, J., B. Kokořínsko – kraj Cikánů Máchových, Zlatá Praha 29, 1912. Grebeníčková, R. Literatura a fiktivní světy I. Literatura a fiktivní světy I. Praha, 1995. Hausenblas, K. Zobrazení prostoru v Máchově Máji. Realita slova Máchova. Praha, 1962. Hrbata, Z. Aspekty prostoru v Máchových Cikánech. Česká literatura 54, 2006. Hrbata, Z. Prostor romantického poutníka. Prostor Máchova díla. Praha, 1986. Hrbata, Z. Romantismus a Čechy. Jinočany, 1999. Israel, E. Magický časoprostor Máchova jezera. Česká literatura 41, 1993. Jiskara, P. Ilustrovaný průvodce Kokořínskem, krajem Máchovým. Mšeno, 1932. Kinský, B. Máchovo jezero. Bezděz 3, 1932. Králík, O. Dva máchovské příspěvky. Krása přírodní a vnitřní svět. Česká literatura 23, 1975. Krejčí, F., V. Karel Hynek Mácha. Praha, 1907. Krčma, F. Karel Hynek Mácha. Soupis prací o jeho životě, díle a kultu. Praha, 1932. Mukařovský, J. Genetika smyslu v Máchově poezii. Studie z poetiky. Praha, 1982. Mukařovský, J. Máchův Máj. Praha, 1928. Mukařovský, J. Polákova vznešenost přírody. Studie z poetiky. Praha, 1982. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky III. Praha, 1948. Novák, A. Máchova Krkonošská pouť. Česká literární kritika v dotyku se strukturalizmem. Brno, 2003. Novák, A. Přehledné dějiny literatury české. Olomouc, 1936-1939. Panáček, J. Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje. Ústí nad Labem, 1990. Patočka, J. Symbol země u K. H. Máchy. Dvě Máchovské studie. Praha, 2007. Petrák, J. V kraji Máchových Cikánů. Večerník Práva lidu 183, 1930. Prostor Máchova díla. Praha, 1986. Rambousek, J. Dvě Máchovské kapitoly. Českolipsko literární 4, 1968. Realita slova Máchova. Praha, 1962. Sabina, K. Upomínka na K. Hynka Máchu. Vybrané spisy Karla Sabiny. Praha, 1912. Sabina, K. Úvod povahopisný. Vybrané spisy Karla Sabiny. Praha, 1912. Sobíšek, E. Je třeba ještě více světla do otázky o Máchově jezeru? Bezděz 3, 1932. Sobíšek, E. Končí se boj o Máchovo jezero. Bezděz 3, 1932. Sobíšek, E. Máchovo jezero. Bezděz 3, 1932. Šimák, J., V. Konec boje o Máchovo jezero. Bezděz 3, 1932. Šimák, J., V. Máchovo jezero. Bezděz 3, 1932. Špecinger, O. Kokořínsko Karla Hynka Máchy. Českolipsko literární 4, 1968. Thomayer, J. Po stopách Máchových. Lumír 19, 1891. Tomek, V., V. Po troskách české slávy. Praha, 1916. Torso a tajemství Máchova díla. Praha, 1938. Vodička, F. Cesty a cíle obrozenské literatury. Praha, 1958. Vodička, F. Počátky krásné prózy novočeské. Jinočany, 1994. Wágner, J. Karel Hynek Mácha v dějišti svých Cikánů. Česká Lípa, 1996. Změlík, R. Dvojí podoba romantické krajiny: Mácha a Nerval. Bohemica Olomucensia, 2009. Zuman, F. Máchovo jezero. Bezděz 3, 1932.

27