5
KAPITOLA PRVNÍ
Červenec 1943 „U nás ve vsi byly hodiny vzácnost. Jedny byly na zvonici, ale ty už spoustu let stály, možná od revoluce: já sám nikdy neviděl, že by šly, a táta říkal, že on taky ne. Dokonce ani zvoník neměl hodiny.“ „Jak teda mohl zvonit ve správný čas?“ „Poslouchal, když hlásili čas v rádiu, a řídil se podle slunce a měsíce. Stejně nezvonil každou hodinu, jen v ty hlavní. Dva roky před tím, než vypukla válka, se provaz zvonu přetrhl: přetrhl se až úplně nahoře, žebřík byl ztrouchnivělý, zvoník starý, bál se tam vylézt a provaz vyměnit. Od té doby ohlašoval čas výstřelem z brokovnice do vzduchu: jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Takhle to pokračovalo, dokud nepřišli Němci; ti mu pušku sebrali a ve vesnici už nikdo čas neohlašoval.“ „A to ten váš zvoník střílel i v noci?“ „Ne, ale on v noci ani nezvonil. V noci se spalo a člověk nepotřeboval vědět, kolik je hodin. Jediný, komu na tom opravdu záleželo, byl rabín: ten to musel vědět přesně kvůli šábesu, kdy začíná a kdy končí. Ale zvonění nepotřeboval, měl pendlovky a budík; dokud šly stejně, byl hodný, jakmile se začaly rozcházet, každý to poznal, protože se hned hádal a děti sekal pravítkem přes prsty. Já jsem mu je pak, když jsem byl starší, chodil seřizovat. Ano, jsem hodinář, a vyučený; proto mě okresní správa přiřadila k dělostřelcům. Měl jsem přesně takový obvod hrudníku, jaký se požadoval, ani o centimetr víc. Míval jsem dílnu, malou, ale nic v ní nechybělo. Neseřizoval jsem jenom hodiny, uměl jsem spravit skoro všechno, rádio i traktor, pokud
6
KAPITOLA PRVNÍ
nebyla závada moc složitá. Dělal jsem mechanika v kolchozu a ta práce mě bavila. Hodiny jsem opravoval soukromě, ve volných chvílích: moc toho nebylo, ale každý měl pušku, a já opravoval i pušky. A jestli tě zajímá, jak se ta vesnice jmenuje, tak se jmenuje Strelka, stejně jako spousta dalších vsí; a jestli tě zajímá, kde leží, tak to není odsud daleko, vlastně nebylo, protože Strelka už neexistuje. Polovina vesničanů se rozutekla po kraji a do lesů a druhou polovinu natěsnali do jámy, ale zas tak moc se tam nemačkají, protože většinou byli mrtví už předem. Ano, jsou v jámě; a Židi ze Strelky si ji museli vykopat sami; ovšem v té jámě jsou i křesťani a teď už mezi nimi velký rozdíl není. A měl bys vědět, že já, teda jako hodinář Mendel, co opravoval v kolchozu traktory, jsem měl ženu, a ta je v té jámě taky; a jsem jenom rád, že jsem neměl děti. A taky bys měl vědět, že tu vesnici, co už není, jsem mockrát proklínal, protože tam byly jen husy a kozy a byl tam kostel i synagoga, ale žádný biograf; a teď, když na ni vzpomínám, připadá mi jako rajská zahrada, a dal bych si ruku useknout, jen aby se čas vrátil a všechno bylo jako dřív.“ Leonid naslouchal a neopovažoval se ho přerušit. Stáhl si holínky a odvázal onuce a dal je ven na sluníčko, aby uschly. Ubalil dvě cigarety, jednu pro sebe a jednu pro Mendla, potom vytáhl z kapsy sirky, ale byly zvlhlé a vyškrtal tři, než mu čtvrtá chytla. Mendel ho pokojně pozoroval. Byl střední postavy, nohy a ruce měl spíš drobné a mrštné než silné; měl hladké černé vlasy, opálenou oválnou tvář, celkem příjemnou, i když zarostlou, krátký rovný nos a temné, pronikavé, mírně vystouplé oči, od nichž Mendel nemohl odtrhnout zrak. Těkavé, chvíli upřené a hned zas uhýbavé, plné otazníků. Oči věřitele, pomyslel si: nebo člověka přesvědčeného, že mu svět dluží. Ale kdo by nebyl? Zeptal se ho: „Proč ses zastavil právě tady?“ „Jen tak, náhodou: uviděl jsem seník. A taky pro tvůj obličej.“ „Co je na mém obličeji tak zvláštního?“ „Právě že nic.“ Mladíkovi se tváří mihl rozpačitý úsměv. „Je to obličej jako každý jiný, takže vzbuzuje důvěru. Z Moskvy nej-
ČERVENEC 1943
7
seš, ale přespolní by tě v Moskvě zastavovali, aby se tě zeptali na cestu.“ „…A to by udělali chybu: kdybych uměl najít cestu, netvrdnul bych tady. Víš, moc ti toho poskytnout nemůžu, ani do žaludku, ani co se ducha týče. Jmenuju se Mendel, a Mendel, to je Menachem, a to znamená ,utěšitel‘, ale já jakživ nikoho neutěšil.“ Pár minut kouřili mlčky. Mendel vytáhl z kapsy nožík, sebral ze země oblázek, co chvíli na něj plival a brousil o něj čepel; občas si ověřoval břit na nehtu u palce. Když se mu zdál dost ostrý, začal si krátit ostatní nehty, s nožíkem zacházel, jako by to byla pilka. Když měl všech deset nehtů ořezaných, nabídl mu Leonid další cigaretu: Mendel odmítl. „Ne, děkuju. Správně bych kouřit neměl, ale jak se dostanu k tabáku, kouřím. Co má člověk dělat, když musí žít jako vlk.“ „Proč bys neměl kouřit?“ „Kvůli plícím. Nebo průduškám, nevím přesně. Jako kdyby mělo nějaký význam, jestli člověk kouří, nebo nekouří, když se kolem celý svět hroutí. Tak jo, dej mi tu cigaretu; jsem tady už od podzimu a snad teprve potřetí si můžu zakouřit. Asi čtyři kilometry odsud je vesnice; jmenuje se Valujec, kolem dokola je les a vesničani jsou hodní, ale tabák nemají, ani sůl. Za deset deka soli ti dají tucet vajec nebo třeba i kuře.“ Leonid chvíli mlčel, jako kdyby se nemohl rozhodnout, potom vstal a jen tak bos vešel do seníku, přinesl odtamtud batoh a začal v něm šátrat. „Tady,“ prohlásil posléze stručně a ukázal Mendlovi dva sáčky hrubé soli. „Dvacet kuřat, jestli tvoje ceny sedí.“ Mendel napřáhl ruku, vzal sáčky a uznale je potěžkal. „Odkud ji máš?“ „Zdaleka. Přišlo léto a armádní bederní pás mi už nebyl k ničemu, tak takhle ji mám. Obchod nikdy nezahyne, ani tam, kde hyne tráva a hynou lidi. Jsou místa, kde mají sůl, jinde mají tabák, a někde nemají nic. Já jsem taky přišel zdaleka. Už půl roku žiju ze dne na den, jdu a nevím kam; jdu, abych šel, jdu, protože jdu.“
8
KAPITOLA PRVNÍ
„Takže ty jsi přišel z Moskvy?“ zeptal se Mendel. „Z Moskvy a ze spousty dalších míst. Ze školy, kde jsem se učil účetním, a pak jsem to hned zapomněl. Z Lubjanky, protože v šestnácti letech jsem se dopustil krádeže a zavřeli mě na osm měsíců: no jo, ukradl jsem hodinky, tak vidíš, jsme vlastně kolegové. Z Vladimiru, z kursu pro parašutisty, protože kdo je účetní, toho daj k parašutistům. Z Laptěva nedaleko Smolenska, kde mě shodili s padákem mezi Němce. A taky ze smolenského lágru, odtamtud jsem totiž utekl: utekl jsem v lednu a od té doby pořád jdu. Promiň, kamaráde, jsem utahaný, bolí mě nohy a chce se mi spát. Ale nejdřív bych rád věděl, kde to jsme.“ „Už jsem ti to říkal, jsme blízko Valujce: to je vesnice tři dny chůze od Brjansku. Je to klidné místo, dráha je odsud třicet kilometrů, les je hustý a cesty samé bláto nebo prach nebo sníh, podle ročního období: taková místa nemají Němci rádi, přicházejí sem, jen aby zrekvírovali dobytek, ale ani to nijak často. Pojď, půjdeme se vykoupat.“ Leonid vstal a chtěl si nazout holínky, ale Mendel ho zarazil: „Ne, nepůjdeme k řece: tam člověk nikdy neví a krom toho je to daleko. Tady dozadu, za seník.“ Ukázal mu svoje vybavení: boudičku stlučenou z prken, s plechovou nádrží na střeše, kde se voda ohřívala na slunci, na zimu malá hliněná kamínka vypálená ohněm. Nechyběla tu ani sprchová kropenka, kterou Mendel zhotovil z proděravělé konzervy a s nádrží spojil plechovou trubkou. „To všechno jsem vyrobil vlastnoručně. Nestálo mě to ani rubl a nikdo mi nepomáhal.“ „Lidi z vesnice vědí, že jsi tady?“ „Vědí a nevědí. Chodím do vesnice co nejmíň a pokaždé přijdu z jiného směru. Opravím jim stroje, moc toho nenamluvím, nechám si zaplatit chlebem a vajíčky a zase jdu. Odcházím v noci: nemyslím, že mě někdo někdy sledoval. No, tak se svlékni. Mýdlo nemám, aspoň zatím ne: musíme si vystačit s popelem, je tamhle v té nádobce, smíchaný s říčním pískem. Lepší než nic, že prý zbaví blech líp než zdravotní mýdlo, co fasujou v armádě. Když jsme u toho…“ „Ne, já blechy nemám, neboj. Už celé měsíce chodím sám.“
ČERVENEC 1943
9
„No tak, svlékni se a dej mi košili. Nemá smysl se urážet. Třeba jsi přespal někde ve stohu nebo na seně, oni to jsou trpěliví tvorečkové, umějí čekat. Vlastně jako my, při vší úctě k lidskému druhu.“ Mendel znalecky prozkoumal košili šev po švu. „V pořádku, je košer, to se musí nechat. Vzal bych tě sem stejně, ale bez blech ještě radši. Běž teď klidně pod sprchu první: já si ji už dal ráno.“ Zkoumal zblízka hubené tělo svého hosta: „Jak to že nejsi obřezaný?“ Leonid otázku obešel: „A podle čeho jsi poznal, že jsem taky Žid?“ „Podle jidiš přízvuku, který ani v deseti vodách nesmyješ,“ citoval Mendel. „V každém případě buď vítán, protože mě už nebaví být sám. Zůstaň, jestli chceš: i když jsi z Moskvy a máš školy a utekl jsi kdoví odkud a ukradl jsi hodinky a nechceš mi vyprávět svůj příběh. Jsi můj host. Štěstí že jsi mě našel. Taky bych měl u svého domu udělat čtvero dveří, v každé stěně jedny, jako Abraham.“ „Na co tolik dveří?“ „Aby kolemjdoucím nebylo zatěžko najít vchod.“ „A kde ses tyhle příběhy naučil?“ „Tenhle je v Talmudu, někde v Mišně.“ „Tak vidíš, taky máš školy!“ „Jako kluk jsem byl žákem u toho rabína, co jsem ti o něm říkal. Ten ale teď leží taky v jámě a já už skoro všechno zapomněl. Pamatuju si jen úsloví a pohádky.“ Leonid chvíli mlčel a pak pronesl: „Neřekl jsem, že ti nechci vyprávět svůj příběh. Říkal jsem jenom, že jsem unavený a chce se mi spát.“ Zívl a zamířil do boudy se sprchou. Ve čtyři ráno byl už den, ale ti dva se probudili až o nějaké dvě tři hodiny později. V noci se nebe zatáhlo, poprchávalo a od západu se nesly dlouhé poryvy větru jako mořské vlny, ohlašované zdálky šelestěním listí a praskáním větviček. Vstávali čerství a odpočatí. Mendel už neměl moc co skrývat:
10
KAPITOLA PRVNÍ
„No jistě. Taky jsem pro svou jednotku jenom nezvěstný, ne dezertér. Už od července dvaačtyřicátého. Jeden ze statisíce, z dvou set tisíc nezvěstných: mám se snad za to stydět, že jsem nezvěstný? A jde snad nezvěstné spočítat? Kdyby to šlo, nebyli by nezvěstní; počítat jde živé a mrtvé, nezvěstní nejsou ani živí, ani mrtví a nejde je spočítat. Jsou jako přízraky. Nevím, jestli vás parašutisty učili, jak máte skákat dolů. Nás učili všechno, předvedli nám všechna velká i malá děla Rudé armády, nejdřív na výkresech a na fotkách, že jsme si připadali jako zpátky ve škole, a pak doopravdy, potvory, že z nich šel strach. No a když mě a moji rotu poslali na frontu, bylo všechno jinak a člověk byl jak u vyjevení: každé dělo jiné. Byla tam ruská děla z první světové války, německá a rakouská, dokonce některé bylo až z Turecka, a dovedeš si představit ty zmatky kolem munice. Bylo to přesně před rokem, měli jsme stanoviště v kopcích, na půl cesty mezi Kurskem a Charkovem. Já měl velení, i když jsem Žid a hodinář, a to dělo nebylo z první světové války, ale z druhé, a nebylo ruské, ale německé; ano, zůstal tam nacistický kanon 150/27, neznámo proč, možná byl porouchaný už od října jednačtyřicátého, kdy Němci tak mohutně postupovali. Víš, jak taková mašina jednou stojí, není snadné ji přemístit. Svěřili mi ji na poslední chvíli, když už se země začínala všude kolem chvět a slunce zahalil dým, a chtělo to kus odvahy, neříkám správně mířit, ale i tam jen zůstat. A jak chceš správně mířit, když ti nikdo nedá souřadnice a ty o ně nemůžeš požádat, protože telefon nefunguje, a vůbec, koho by ses na ně ptal, když je stejně všude takový chaos a nebe je tak černé, že se ani nepozná, jestli je den nebo noc, a země všude kolem vybuchuje a máš pocit, že se tě chystá zasypat jako lavina, ale nikdo ti neřekne, odkud se přivalí, a tak ani nevíš, kam utíkat. Tři kluci, co obsluhovali dělo, zdrhli a snad udělali dobře, to ti neřeknu, protože jsem už o nich neslyšel. Já ne: ne že by se mi chtělo padnout do zajetí, ale u nás platí pravidlo, že dělostřelec nesmí přenechat zbraň nepříteli; a tak místo abych utekl, zůstal jsem na místě a dumal, jak nejlíp bych mohl to dělo vyřa-
ČERVENEC 1943
11
dit z provozu. Samozřejmě že je jednodušší nějaký stroj porouchat než ho spravit, ale abys porouchal kanon tak, že už nepůjde opravit, to chce fištron, protože každá mašina má svoje slabé místo. Zkrátka myšlenka na útěk se mi nezamlouvala. Nejsem žádný hrdina, nikdy mě nenapadlo dělat hrdinu, ale znáš to sám, Žid mezi Rusy musí být dvakrát tak dobrý jako Rusové, jinak o něm řeknou, že je zbabělec. A taky jsem si říkal, že jestli se mi nepodaří to dělo zneškodnit, Němci ho obrátí a budou jím střílet po nás. Naštěstí se o to postarali sami. Zatímco jsem se lopotil, lámal si hlavu s tou sabotáží a už jsem zvedal kotvy, přiletěl německý granát, zabořil se do měkké hlíny přímo pod lafetou a vybuchl. Dělo nadskočilo a spadlo na bok a myslím, že už ho nikdo znovu na nohy nepostaví. Myslím si taky, že mi zachránilo kůži, protože zachytilo všechny úlomky granátu. Jenom jeden mě, nevím jak, škrábnul tady, vidíš? Na čele a ve vlasech. Hodně to krvácelo, ale neomdlel jsem a ta rána se pak zahojila sama. A tak jsem se vydal na cestu…“ „Kterým směrem?“ přerušil ho Leonid. Mendel odpověděl nedůtklivě: „Jak to, kterým směrem?! Snažil jsem se dostat k našim; a vůbec, nejsem tady před vojenským soudem. Už jsem ti to říkal, nebe bylo černé dýmem a nedalo se zorientovat. A válka, to je hlavně velký zmatek, na poli i v lidských hlavách: často člověk ani nechápe, kdo vlastně vítězí a kdo prohrává, o tom pak rozhodnou generálové a ti, co píšou dějepisné knihy. Bylo to tak, všude zmatek, já byl taky zmatený, ostřelování pokračovalo a snesla se noc. Byl jsem napůl ohlušený a celý od krve a myslel jsem, že to moje zranění je vážnější, než doopravdy bylo. Vydal jsem na pochod a domníval jsem se, že jdu správným směrem, totiž že se vzdaluju od fronty a mířím k našim liniím. A taky jak jsem šel, randál postupně slábl. Šel jsem celou noc, zezačátku jsem viděl i jiné vojáky, pak už nikoho. Občas se ozval hvizd přilétajícího granátu a já se skrčil k zemi, do brázdy nebo za kámen. Na frontě se člověk učí rychle, všimne si prohlubeniny tam, kde civil vidí jen pole rovné jak zamrzlý rybník. Začínalo se rozednívat a vtom jsem zaslechl, jak se blíží nějaký
12
KAPITOLA PRVNÍ
nový rámus, a země se zase začala otřásat. Nechápal jsem, co to je, takové záchvěvy, nepřetržité dunění; rozhlédl jsem se kolem sebe, abych si našel úkryt, ale všude byla jen pokosená nebo ladem ležící pole, žádný živý plot, žádná zídka. A místo úkrytu jsem uviděl něco, co jsem ještě nikdy nespatřil, třebaže jsem byl už rok ve válce. Souběžně s mým směrem se táhla železniční trať, předtím jsem si jí nevšiml, a v první chvíli jsem měl dojem, že po té trati jede řada vlečných člunů jako po řece. Pak mi to došlo, spletl jsem si směr, byl jsem na německé straně fronty a zrovna tudy projížděl německý obrněný vlak: mířil na frontu a mně připadal spíš jako horská dráha než jako vlak s vagony; a bude ti to připadat divné, nebo hloupé, nebo ti to dokonce bude připadat rouhačské, nevím, jak se na tyhle věci díváš, ale mně najednou v duchu napadlo požehnání, které říkával děda, když uslyšel bít hrom, ,tvou silou a mocí plný je svět‘. No jo, jsou to nepochopitelné věci, protože obrněné vlaky vytvořili Němci, ale Němce stvořil Bůh; a proč je stvořil? Nebo proč dovolil, aby je stvořil satanáš? Pro naše hříchy? A co když nějaký muž nehřeší? Nebo žena? A čím se prohřešila ta moje? Nebo snad žena jako ta moje musí zemřít a ležet v jámě se stovkou dalších žen a dětí pro hříchy někoho jiného, možná dokonce pro hříchy Němců, kteří je postříleli na okraji jámy? No jo, promiň, nechal jsem se unést, ale víš, už skoro rok tyhle věci přemílám a pořád tomu nerozumím; už skoro rok jsem nemluvil s žádnou lidskou bytostí, protože nezvěstný udělá líp, když je zticha: mluvit může jen s jiným nezvěstným.“ Přestalo poprchávat a z neoseté země stoupala jemná vůně hub a mechu. Bylo slyšet mírumilovnou melodii dešťových kapek padajících z jednoho listu na druhý a z listů na zem, jako kdyby válka ani nebyla, jako kdyby vůbec nebyla. Znenadání melodii kapek přehlušil jiný zvuk: lidský hlas, něžný dětský hlásek, hlásek prozpěvující si holčičky. Schovali se za křoví a uviděli ji: loudavě před sebou hnala malé stádo koz, byla bosá a hubená, na sobě vojenský kabát, který jí sahal až po kolena. Měla šátek uvázaný pod krkem a pohublou přívětivou tvářičku opálenou od slunce. Zpívala si smutně, strojeným, nosovým
ČERVENEC 1943
13
hlasem venkovanů, a netečně kráčela k nim, spíš kozy následovala, než že je hnala. Oba vojáci si vyměnili pohledy: nedalo se nic dělat, nemohli opustit úkryt, aniž je ta holčička spatří; a uvidí je v každém případě, protože míří přímo k nim. Mendel vstal a Leonid hned po něm; holčička se na místě zastavila, vypadala víc překvapená než vylekaná, pak se rozeběhla ke kozám, sehnala je dohromady a poháněla je zpátky k vesnici. Neřekla jediné slovo. Mendel chvíli mlčel: „Je konec; co se dá dělat. Takhle to chodí, když člověk žije jako vlk. Škoda, zrovna když jsi přišel; ale teď to bude horší, protože jsme dva. Celé měsíce se nic takového nestalo. Pak přijde holčička a je konec. Asi se polekala, když nás uviděla, přitom my pro ni nebezpeční nejsme; to ona je nebezpečná nám, protože je to dítě a bude mluvit. A kdybychom jí pohrozili, ať je zticha, mluvila by ještě víc. Bude mluvit a řekne, že nás viděla, a Němci z posádky nás přijdou hledat: možná za hodinu, možná za den, možná za deset dní, ale přijdou. A když nepřijdou Němci, nebo ještě dřív než Němci přijdou vesničani nebo banditi. Smůla, kamaráde. Dorazil jsi v nepravou chvíli. Tak pojď, pomoz mi, stěhujeme se. Mrzí mě to kvůli tomuhle všemu, budeme muset začít zase od začátku. Ještě štěstí, že je léto.“ Nebylo to velké stěhování; všechen Mendlův majetek se pohodlně vešel do vojenského batohu, včetně zásob potravin. Ale když bylo zavazadlo připravené, všiml si Leonid, že Mendel se na cestu zrovna nehrne: váhal, jako by se rozmýšlel mezi dvěma možnostmi. „Co je? Zapomněl jsi něco?“ Mendel neodpověděl. Seděl zase na pařezu a škrabal se na hlavě. Pak se odhodlaně zvedl, vyndal z batohu krátkou zákopnickou lopatku a řekl Leonidovi: „Pojď se mnou. Ne, batohy tu necháme, vezmeme si je až potom.“ Šli lesem, nejdřív po dobře zřetelné pěšině, potom houštím. Zdálo se, že se Mendel orientuje podle nějakých značek, o nichž věděl jen on sám, za chůze hovořil, ale neotáčel se, aby se ujistil, že jde Leonid za ním a že ho poslouchá.
14
KAPITOLA PRVNÍ
„Víš, nemít na vybranou je jistá výhoda. Já na vybranou nemám: chtě nechtě se musím na tebe spolehnout, stejně už mám toho dost, být pořád sám. Já jsem ti svůj příběh vyprávěl, ale tobě se nechce vyprávět mi ten svůj. No dobře, budeš mít asi svoje důvody. Utekl jsi z lágru: chápu, že se ti nechce mluvit. Pro Němce jsi nejenom Rus, nejenom Žid, ale ještě ke všemu uprchlík. Pro Rusy jsi dezertér a taky podezřelý, že jsi špeh. Klidně jím můžeš být. Nevypadáš na to, ale kdyby všichni špehové vypadali jako špehové, nemohli by dělat špehy. Nemám na vybranou, musím ti věřit, a tak teda abys věděl, tam vlevo dole stojí vysoký dub, je vidět zdaleka; vedle toho dubu je vykotlaná bříza, kterou projel blesk; a mezi kořeny té břízy je schovaný samopal a pistole. Žádný zázrak, ukryl jsem je tam sám. Voják, který se nechá odzbrojit, je zbabělec, ale voják, který nosí v německém týlu zbraně při sobě, je pitomec. Tak a jsme tady, kopej ty, jsi mladší. A promiň mi toho ,zbabělce‘, to nebylo myšleno na tebe. Dovedu si představit, co asi znamená být shozen padákem do nepřátelských linií.“ Leonid pár minut mlčky kopal a pak se objevily zbraně, zabalené ve stanovém plátně napuštěném olejem. „Počkáme, dokud se nesetmí?“ zeptal se Leonid. „Radši ne, mohl by někdo přijít a odnést nám batohy.“ Vrátili se do seníku a Mendel rozebral samopal tak, aby se vešel do batohu. Prospali se až do tmy, pak vyrazili směrem na západ. Po třech hodinách chůze se zastavili, aby si odpočinuli. „Máš toho dost, co, Moskvane?“ zeptal se Mendel. Leonid to popřel, ale ne moc přesvědčivě. „To není únavou, ale nejsem na tvou chůzi zvyklý. Při výcviku jsme museli pochodovat a taky nás učili, jak se žije v lese, podle čeho se tam máme orientovat, podle mechu na stromech, podle polárky, a jak si udělat zákop; ale to všechno byla teorie, instruktoři byli taky z Moskvy. A nejsem zvyklý chodit mimo cesty.“ „Tady se to naučíš. Já jsem se taky nenarodil uprostřed lesů, ale nakonec jsem se to naučil. Jediný les v dějinách Izraele byl
ČERVENEC 1943
15
pozemský ráj, a víš dobře, jak to dopadlo; šest tisíc let pak nic. Je to tak, za války je všechno jinak, s tím se musíme smířit a taky se musíme změnit, a třeba nám to i prospěje. Navíc les je v létě přátelský, má listí, aby tě mohl schovat, a dokonce tě i trochu nakrmí.“ Znovu se vydali na pochod, pořád směrem na západ. Tak zněl rozkaz z Moskvy, který oba znali: nezvěstní, které fronta předběhla, se nemají dát chytit, mají proniknout na území okupované Němci a ukrývat se. Šli dlouho, nejprve za chabého svitu hvězd, po půlnoci v záři měsíce. Země byla pevná a zároveň poddajná, neduněla pod jejich kroky a neztěžovala chůzi. Vítr ustal, ani lístek se nepohnul a panovalo naprosté ticho, jen čas od času přerušované svistem letu nebo tklivým křikem nějakého vzdáleného nočního ptáka. K ránu byl vzduch svěží, prodchnutý vlhkým dechem spícího lesa. Přebrodili se přes dva potoky, přes třetí přešli díky lávce, která se tu nevysvětlitelně a jako zázrakem objevila: za celou noc jinou lidskou stopu nespatřili. Jednu pak uviděli těsně před rozedněním. Zvedla se nízká mléčná, jako by mazlavá mlha: v některých místech sahala sotva po kolena, ale byla tak hustá, že zakrývala terén, a oběma mužům připadalo, že se brodí bažinou; jinde vystupovala nad hlavu a bránila v orientaci. Leonid škobrtl o spadlou větev, zvedl ji a udivilo ho, když zjistil, že je čistě odseknutá, jako jednou ranou sekyry. O něco dál si všimli, že je země pokrytá kůrou, listím a kusy dřeva: les nad jejich hlavami vypadal, jako by byl surově prořezaný, větve a vrcholky stromů jako uťaté nějakým obrovským srpem; jak šli, úroveň řezu se čím dál víc blížila k zemi, uviděli stromky přeseknuté v půli, kusy plechu a kovové úlomky, a pak i ji, příšeru spadlou z nebe. Byla to německá stíhačka, dvoumotorový heinkel ležící na boku mezi polámanými stromy. Přišel o křídla, ale ne o podvozek, a obě vrtule měly lopatky zohýbané a pokroucené, jako by byly z vosku. Na směrovém kormidlu byl černě namalovaný, nadutý a strašlivý hákový kříž a vedle něho osm siluet pod sebou, které Leonid bez námahy rozpoznal, tři francouzské stíhačky, jedno britské prů-
16
KAPITOLA PRVNÍ
zkumné letadlo a čtyři sovětská dopravní, nepřátelé, které Němec sestřelil, než spadl také. Musel se zřítit už před několika měsíci, protože v brázdách, které vyryl do hlíny, už vyrůstala nová tráva a lesní podrost. „To je naše šťastná hvězda,“ řekl Mendel. „Lepší přístřešek si člověk nemůže přát. Aspoň na pár dní. Předtím byl on pánem na nebi, teď jsme jeho pány my.“ Nebylo těžké zdolat dvířka pilotní kabiny; oba do ní vlezli a vesele a zvědavě se pustili do prohledávání. Byl tam hadrový pejsek, umaštěný a zplihlý, kterému někdo kolem krku přidělal límeček z hnědé kožešiny: maskot, který evidentně nepomohl. Svazeček umělých květin. Nějakých pět momentek, takových, jaké si s sebou berou vojáci všech zemí: muž se ženou v parku, muž se ženou na vesnické pouti. Malý německo-ruský slovník. „Na co si ho asi bral do letadla,“ dohadoval se Mendel. „Možná tušil, co se mu stane,“ odpověděl Leonid, „padák tu není, třeba vyskočil, je tu někde poblíž, nezvěstný jako my, a ten slovník se mu bude hodit.“ Ale podívali se líp a všimli si, že ta knížka nebyla vydaná v Německu, nýbrž v Leningradě: zvláštní. Pokračovali v průzkumu inventáře a letadlo vypadalo čím dál podivněji. Na dvou fotografiích byl štíhlý mladík v uniformě Luftwaffe s malou obtloustlou dívkou s hnědými copy; na dalších třech byl podsaditý svalnatý mladík v civilu s širokou tváří a vysokými lícními kostmi, i jeho dívka byla jiná, taky tmavovlasá, ale nakrátko ostříhaná a s tupým nosem. Na jednom z těch tří snímků měl mladík na sobě košili s geometrickými výšivkami a v pozadí bylo vidět náměstí a budovu s balkony, s okny s lomeným obloukem, hustě zdobeným arabeskami: na německé prostředí to opravdu nevypadalo. Palubní rádio bylo odstraněno a v prostoru pro bomby žádné bomby nebyly. Místo toho tu byly tři ztvrdlé žitné chleby, spousta plných lahví a leták v běloruštině vyzývající obyvatele Běloruska, aby vstoupili do policejních oddílů sestavovaných Němci, a obyvatelky aby se dostavily do kanceláří organizace Todt: vydělají si slušné peníze, když budou pracovat pro Velké Německo, nepřítele bolševismu a upřímného přítele všech Ru-
ČERVENEC 1943
17
sů. Byl tu poměrně nedávný výtisk Nového Běloruska, novin, které vydávali Němci v Minsku v běloruštině: bylo na nich datum 26. června 1943 a člověk si tu přečetl hodiny mší v katedrále a různé vyhlášky týkající se rozpouštění kolchozů a rozdělování půdy rolníkům. Byla tu šachovnice, dílo trpělivých, ale hrubých rukou, vyrobená ze širokého kusu březové kůry: černá políčka tvořila odškrábnutá bělostná vrchní vrstva. Byl tu i pár holínek, také hrubých, které Leonid s Mendlem dlouze obraceli v rukou, nebylo jim jasné, co je to za materiál: ne, kůže to nebyla, obyvatel letadla je vyřezal z koženky čalouněných sedadel a sešil je velkými stehy elektrickým drátkem, který našel ve vraku. Pěkná práce, ocenil Mendel, ale co teď, když je příbytek už zabraný? „Schováme se a počkáme na něj. Uvidíme, co je zač, a pak se rozhodneme.“ Nájemník přišel k večeru obezřetným krokem; byl to ten svalnatý chlapík z fotografií. Měl na sobě vojenské kalhoty, kabátek z kozinky a čtverhrannou černo-bílou uzbeckou čepici. Přes mohutné plece měl přehozený ranec, z něhož vytáhl živého králíka. Zabil ho jediným seknutím ruky do týla, vykuchal ho a s pohvizdováním začal stahovat. Mendel s Leonidem byli příliš blízko, neopovažovali se promluvit, aby je nezaslechl. Leonid si sundal batoh, pootevřel ho a ukázal Mendlovi na dva sáčky soli; Mendel okamžitě pochopil a sám ukázal na samopal: můžou o sobě dát vědět. Když je Uzbek uviděl vynořit se z houští, nedal na sobě nic znát. Odložil králíka a nůž a s obřadnou nedůvěřivostí je přivítal. Nebyl tak mladý, jak vypadal na fotografiích, mohlo mu být kolem čtyřicítky. Měl pěkný hluboký hlas, zdvořilý a měkký, ale rusky mluvil nejistě a s chybami a k uzoufání pomalu. Ne že by váhal při výběru slov: zarazil se po každé větě, nebo i uprostřed věty, ale nebylo v tom ani napětí ani netrpělivost, jen jako kdyby ho hovor přestal bavit a on považoval za zbytečné dospět k závěru; pak se znenadání rozhovořil dál. Jmenoval se Pejami, Pejami Nasimovič. Odmlka. Zvláštní jméno, jistě, ale i jeho země je zvláštní. Odmlka. Zvláštní pro Rusy a Rusové jsou zase zvláštní pro Uzbeky. Dlouhá odmlka, která nebrala konce. Nezvěstný?
18
KAPITOLA PRVNÍ
Jistě, i on je nezvěstný, rudoarmejec. Nezvěstný už přes rok, skoro dva roky. Ne, nebyl pořád v letadle: tu a tam po chalupách, po izbách u rolníků, občas vzal práci v kolchozu, občas to táhl s některou skupinou zběhů, občas s nějakou dívkou. S tou z fotky? Ne, to je manželka, daleko, daleko v nedohlednu, tři tisíce kilometrů, za frontou, za Kaspickým mořem, za Aralským jezerem. Místo v letadle? Ať posoudí sami: není ho moc. Na jednu noc ano, když se uskrovní; nebo i dvě noci, ze zdvořilosti, z pohostinnosti. Ale ve třech jim tam nebude dobře. Leonid promluvil chvatně na Mendla v jidiš: můžou s tím udělat rázný konec. Ne, odpověděl Mendel, aniž pohnul hlavou nebo změnil výraz ve tváři: zabít se mu ho nechce, a kdyby ho vyhnali, mohl by je udat. A krom toho sestřelené letadlo není nějaké ideální nebo definitivní ubytování. „Už jsem zabíjel víc než dost. Nezabiju člověka kvůli místu v letadle, co nelítá.“ „Zabil bys ho, kdyby lítalo? Kdyby tě doneslo domů?“ „Kam domů?“ opáčil Mendel. Leonid neodpověděl. Uzbek jejich hovoru nerozuměl, ale poznal drsnou melodii jidiš: „Židi, že jo? Pro mě je to jedno, Židi, Rusové, Turci nebo Němci.“ Odmlka. „Dokud žijí, snědí toho stejně jeden jako druhý, a po smrti smrdí taky všichni stejně. U nás ve vsi byli taky Židi, šikovní obchodníci, už ne tak šikovní válečníci. Vlastně jako já; tak nač bychom měli válčit mezi sebou?“ Králík už byl stažený. Uzbek dal kůži stranou, bajonetem zvíře na pařezu rozporcoval a začal opékat na kusu plechu z letadla, který měl co nejlíp zohýbaný do tvaru pánve. Nedal tam ani tuk ani sůl. „Sníš ho celého?“ zeptal se Leonid. „Je to hubený králík.“ „Nepotřebuješ sůl?“ „Potřebuju.“ „Tak tady je,“ řekl Leonid a vytáhl z batohu jeden sáček, „sůl za králíka: slušný obchod pro všechny.“ Nastalo dlouhé dohadování, kolik soli vydá za půlku králíka. Pejami, kterého nic nevyvedlo z míry, byl neúnavný handlíř,
ČERVENEC 1943
19
neustále měl po ruce další argumenty: kšeftovat ho bavilo jako nějaká hra a vzrušovalo jako rytířské klání. Upozornil je, že králík nasytí i bez soli, kdežto sůl bez králíka nikoliv. Že jeho králík je hubený, a tedy kvalitnější, protože králičí tuk škodí ledvinám. Že on je momentálně bez soli, ale v kraji že má sůl nízkou cenu, je jí habaděj, Rusové ji shazují padáky pro partyzánské skupiny: oni nemají využívat nedostatku, v němž se náhodně ocitl, kdyby šli do Gomelu, sehnali by sůl ve všech izbách, za příšerné ceny. Nakonec se z ryze kulturních zájmů a ze zvědavosti zeptal: „Vy jíte králíky? Židi v Samarkandu je nejedí. Pro ně je to jako vepřové.“ „My jsme zvláštní Židi; jsme hladoví Židi,“ řekl Leonid. „Já jsem taky zvláštní Uzbek.“ Když byl obchod dojednán, vytáhl ze skrýše jablka, plátky opečené řepy, sýr a lesní jahody. Ti tři povečeřeli vázáni povrchním přátelstvím, jaké se rodí z uzavřeného obchodu; nakonec zašel Pejami do trupu letadla pro vodku. Je to samohonka, vysvětlil: drsná domácí vodka, kterou si pálí rolníci; mnohem ostřejší, než je ta státní. Pejami dodal, že on je zvláštní Uzbek v tom, že je sice muslim, ale vodka mu moc chutná; a taky v tom, že Uzbekové jsou bojovný lid, kdežto jemu se válčit nechce: „Jestli mě tu nenajdou, zůstanu tady a budu líčit pasti na králíky, dokud válka neskončí. Když přijdou Němci, půjdu s Němci. Když přijdou Rusové, půjdu s Rusy. Když partyzáni, půjdu s partyzány.“ Mendel by se rád dozvěděl o partyzánech a skupinách, kterým Rusové shazují sůl. Marně se snažil z Uzbeka něco vytáhnout: už měl hodně vypito nebo mu připadalo neopatrné o takových věcech mluvit nebo o tom doopravdy víc nevěděl. Mimochodem ta samohonka byla vážně silná, úplný zabiják. Mendel a Leonid, kteří nebyli velcí pijáci a už pěkně dlouho žádný alkohol neměli, se natáhli v kabině letadla a usnuli, ještě než se setmělo. Uzbek zůstal venku o něco déle. Umyl nádobí (tedy tu provizorní pánev), nejprve pískem a pak vodou, vy-
20
KAPITOLA PRVNÍ
kouřil si dýmku, ještě popil a nakonec ulehl i on, ty dva Židy odstrčil stranou, ale oni se neprobudili. V jedenáct hodin bylo nebe na západě ještě trochu světlé. Ve tři hodiny ráno se už rozednívalo: světlo vnikalo dovnitř vydatně nejen dvěma okénky, ale i škvírami v plechu způsobenými nárazy letadla do stromů a na zem. Mendlovo probuzení bylo bolestivé: třeštila mu hlava a v hrdle měl vyprahlo. „To ta samohonka,“ pomyslel si, ale nebylo to jen samohonkou. Neustále musel myslet na Uzbekovu poznámku o bandách ukrytých v lesích. Ne že by to pro něj byla úplná novinka: už o nich slyšel, a dokonce často; viděl vyhlášky na vesnických chýších, dvojjazyčné německé vyhlášky nabízející peníze tomu, kdo udá banditu, a hrozící trestem těm, kdo by jim napomáhali. Viděl taky, a nejednou, strašlivé oběšence, chlapce a dívky s hlavami surově vymknutými po škubnutí provazu, skelným pohledem a rukama svázanýma za zády: na prsou měli cedule s ruskými nápisy „vrátil jsem se domů“ nebo jinými výsměšnými slovy. To všechno věděl a věděl také, že voják Rudé armády, jímž on byl a byl na to hrdý, se má, pokud se stane nezvěstným, přidat k partyzánům a pokračovat v boji. A zároveň byl z války unavený: unavený, prázdný, připravený o ženu, o vesnici, o přátele. Už v hrudi necítil sílu mladého vojáka, nýbrž ochablost, prázdnotu a touhu po bílé, pokojné nicotě, jako když v zimě napadne sníh. Kdysi žíznil po odplatě, žízeň neutišil, a ona slábla, až vyhasla. Byl unavený válkou i životem a cítil, že mu v žilách místo rudé krve vojáka koluje bledá krev rodu, k němuž věděl, že náleží, rodu krejčích, kupců, hostinských, vesnických houslařů, mírumilovných otců početných rodin a jasnovidných rabínů. Už ho unavovalo chodit a skrývat se, unavovalo ho být Mendel: jaký Mendel? Kdo je Mendel, syn Nachmanův? Mendel Nachmanovič po ruském způsobu, jak stálo zapsáno v seznamu jednotky, nebo Mendel ben Nachman, jak ho kdysi v roce 1915 zapsal ve Strelce do matriky rabín, co míval dvoje hodiny? A přitom si uvědomoval, že takhle by dál žít nemohl. Cosi v Uzbekových slovech a posuncích mu napovědělo, že o partyzánech v lesích ví víc, než chce dát najevo. Něco věděl, a Men-
ČERVENEC 1943
21
del v hloubi duše, v nějakém jejím nepříliš probádaném koutku cítil, jak ho cosi popichuje, postrkává jako nějaká stlačená pružina: něco, co je potřeba udělat, a hned, ještě v tento den, jehož světlo ho vytrhlo ze samohonkového spánku. Musí se od Uzbeka dozvědět, kde jsou ti partyzáni a co jsou zač, a musí se rozhodnout. Musí si vybrat, a volba nebude snadná; na jedné straně byla jeho tisíciletá únava, strach, odpor ke zbraním, které přesto skrýval a pak vzal s sebou: na druhé straně toho bylo málo. Jen ta malá stlačená pružina, což bylo možná to, o čem se v Pravdě píše jako o „smyslu pro čest a povinnost“, ale co by nejspíš bylo vhodnější popsat jako tichou potřebu slušnosti. Leonidovi, který se mezitím probudil, o ničem z toho neřekl. Počkal, až se vzbudí Uzbek, a položil mu pár konkrétních otázek. Jeho odpovědi příliš konkrétní nebyly. Ano, jsou tu nějaké bandy, nebo tu byly; jestli to jsou partyzáni, nebo banditi, nemůže říct, to nemůže říct nikdo. Ozbrojení jsou, to se rozumí, ale proti komu? Jsou jako přízraky, jako oblaka: dneska tady vyhodí vlak do povětří, zítra o čtyřicet kilometrů dál vyrabují kolchozní sila; a nikdy to nejsou ty samé tváře. Tváře Rusů, Ukrajinců, Poláků, Mongolů, co přišli kdoví odkud; i Židi, ano, sem tam nějaký; a ženské, úplná přehlídka uniforem. Sověti převlečení za Němce, v policejních stejnokrojích; Sověti celí odraní v rudoarmejských uniformách; dokonce i pár německých dezertérů… Kolik? Kdo to má vědět! Jednou padesát, podruhé tři sta, skupiny, které vzniknou, skupiny, které se rozpadnou, spojenectví, hádky a občas přestřelka. Mendel naléhal: takže Pejami přece jen něco ví. Ví a neví, odpověděl Pejami; tohle přece ví každý. On jenom jednou, před několika měsíci, navázal spojení se skupinou celkem slušných lidí. V Nyvném, uprostřed bažin, na hranici s Běloruskem. Kvůli kšeftu: prodal jim rádiový přijímač z letadla, a podle všeho udělal dobrý obchod, protože ten aparát byl rozbitý, a nevěří, že by ti lidi byli schopní dát ho do pořádku. Zaplatili mu dobře, dvěma kotouči sýra a čtyřmi balíčky aspirinu, protože to bylo ještě v zimě a on trpěl na revma. Potom v dubnu podnikl
22
KAPITOLA PRVNÍ
druhou výpravu: vzal s sebou padák toho mrtvého Němce. No ano, když sem přišel, pilot tu ještě byl, mrtvý už kdoví kolik dní, celý oklovaný od havranů a ohlodaný od krys; byla to pořádná fuška, poklidit tu trochu a dát do pořádku pilotní kabinu. Vzal s sebou padák, ale v Nyvném už našel jiné lidi, jiné tváře, jiné velitele, ti velké okolky nedělali, vzali padák a zaplatili v rublech. Pěkně ho doběhli; co si asi měl s rubly počít? A z toho padáku se dalo nadělat nejmíň dvacet košil. Prostě a dobře mizerný obchod, a k tomu ještě ta cesta: protože do Nyvného je to tři nebo čtyři dny chůze. Ne, pak už tam znovu nešel; řekli mu totiž, že se přesouvají jinam, kdoví kam, sami nevěděli, nebo mu to nechtěli říct. To oni mu darovali ten německo-ruský slovník: měli jich celý balík, v Moskvě jich museli vytisknout hromady. Tak to bylo všechno, co ví o těch partách, a pak samozřejmě o té soli. Sůl mají, shazují jim jí padáky, a nejenom sůl; právě proto si tak málo cenili německého padáku, i když byl z nejjemnějšího materiálu. Zkrátka pustit se do obchodování je vždycky riskantní, ale začne to být opravdu na pováženou, když člověk nezná podmínky trhu; a co je to za trh v lese, kde ani nevíš, jestli máš nějaké sousedy a co jsou za lidi a co potřebují? „V každém případě ale jste moji hosti. Nemyslím, že byste se chtěli hned vydat zase na cestu; zůstaňte, udělejte si plány a zítra budete odcházet klidnější. Pokud ovšem nemáte důvody ke spěchu. Strávíme spolu den: vy si odpočinete a já nebudu pro jednou sám.“ Provedl je po lese, po sotva znatelných pěšinách, aby zkontroloval pasti, ale králík se žádný nechytil. Do jednoho oka se chytila lasice, byla napůl uškrcená, ale ještě živá; dokonce tak živá, že se dalo těžko ubránit jejímu křečovitému kousání. Uzbek si sundal kalhoty, ohrnul nohavice, aby byly dvojnásobně tlusté, strčil do nich ruce jako do rukavic a pustil zvíře na svobodu, to se rychle, čile jako ještěrka vytratilo v mlází. „Když má člověk opravdu hlad, dá se to taky jíst,“ prohlásil Pejami zádumčivě. „U nás ve vsi jsme na tom tak zle nebyli; i ten nejchudší se každý den v týdnu najedl aspoň sýra. Bídu jsme nikdy nezažili, ani v těch nejhorších časech, kdy ve městech jedli krysy. Jenže
ČERVENEC 1943
23
tady je to jinak, není snadné utišit hlad; záleží na roční době, najdou se tu houby, žáby, slimáci, tažní ptáci, ale ne všechna období jsou příznivá; dá se samozřejmě zajít do některé vesnice, ale ne s prázdnýma rukama: a člověk se musí mít na pozoru, protože pro ránu z pušky nejdou daleko.“ Asi sto metrů od letadla jim ukázal hrob toho Němce. Dal si záležet, jámu vykopal hlubokou přes metr, tělo nezakryl kamením, protože v okolí žádné nebylo, ale kratšími kmeny, udusal hlínu do mohyly a dokonce na ní vztyčil kříž se jménem Baptist Kipp: zjistil ho z vojenské známky. „Proč tolik námahy, abys pohřbil nevěřícího? A navíc Němce?“ zeptal se Leonid. „Aby se už nevrátil,“ odpověděl Uzbek. „A taky proto, že jsou teď dlouhé dny a člověk se musí nějak zabavit. Já hraju rád šachy a docela mi to jde. U nás ve vsi mě nikdo neporazil. No a tak jsem si tady vyřezal figurky ze dřeva a šachovnici jsem si udělal z březové kůry, ale hrát sám je otrava. Vymýšlím si složité situace, ale je to jako milovat se sám se sebou.“ Mendel prohlásil, že má šachy taky rád: ještě mají před sebou spoustu hodin světla, co kdyby si zahráli? Uzbek souhlasil, ale když došli k letadlu, vyjádřil přání, aby si nejdřív zahráli oni dva, Mendel s Leonidem. Proč? Zdvořilost hostitele, řekl Pejami, ale bylo jasné, že chce omrknout, jak to jeho budoucí soupeři umějí. Patřil k těm, co hrají, aby vyhráli. Leonid dostal bílé figurky, a byly opravdu bílé a ještě voněly čerstvým dřevem. Zato černé hrály všemi odstíny hnědé, celé ožehlé a začazené; ani jedny ani druhé nebyly moc stabilní, taky proto, že šachovnice nebyla úplně rovná, nýbrž zvlněná, samý hrbol a výstupek. Leonid otevřel na dámském křídle, ale brzy se ukázalo, že nezná obvyklá zahájení, a ocitl se v nesnázích, přišel o pěšáka a figury měl špatně rozestavěné. Něco zamručel ohledně hry a Mendel mu stejně tlumeným hlasem odpověděl, ale v jidiš: „Nespouštěj ho z očí, člověk nikdy neví. Samopal a pistole jsou v kabině. Šach.“ Byl to zákeřný šach, s bílým králem nepěkně blokovaným pěšáky. Leonid obětoval střelce v marné snaze o obranu a Mendel ohlásil šachmat ve
24
KAPITOLA PRVNÍ
třech tazích. Leonid položil svého krále na znamení, že se vzdává a skládá hold vítězi, ale Mendel řekl: „Ne, dohrajme to až do konce.“ Leonid pochopil: je potřeba Pejamiho uspokojit, nehrozí nebezpečí, že by se vzdálil, sleduje hru s profesionálním zájmem a krvelačnou pozorností milovníka koridy; neměli by ho připravit o podívanou na ránu z milosti. Rána z milosti přišla a Uzbek vyzval Leonida, který nerad přijal. Uzbek provokativně zahájil pěšákem před královniným střelcem: jeho oči s bělmem tak bílým, až přecházelo do blankytna, hleděly ještě provokativněji. Tahy prováděl okázalými a směšnými pohyby, pokaždé zvedl rameno i celou paži, jako by figura vážila pár kil; na šachovnici ji spustil, jako kdyby ji chtěl do ní zarazit, nebo s ní otáčel a tlačil na ni, jako by ji chtěl zašroubovat. Leonid se okamžitě cítil nepříjemně, jak pro tu gestikulaci, tak pro očividnou převahu soupeře: bylo jasné, že ho Pejami chce co nejdříve vyřadit ze hry, aby se poměřil s Mendlem. Táhl pokaždé s nestoudnou rychlostí, bez dlouhého rozmýšlení, a při Leonidově váhání dával najevo neuctivou netrpělivost. Za necelých deset minut mu dal mat. „A teď my dva,“ řekl hned Mendlovi a tvářil se natolik rezolutně, že to Mendla pobavilo i znepokojilo zároveň. Tentokrát hrál i Mendel tak, aby vyhrál, jako kdyby v sázce byla hora zlata nebo zachráněný život nebo věčná blaženost. Zmateně cítil, že hraje nejenom za sebe, ale jako přeborník za cosi nebo kohosi. Zahájil pozorně a opatrně a usmyslel si, že se nedá chováním soupeře znervóznit: ten ostatně velmi záhy upustil od své rušivé gestikulace a také se soustředil na šachovnici. Mendel jednal uvážlivě, Pejami měl spíš sklon k odvážné, bleskurychlé hře: Mendel jen těžko rozeznal, jestli je za každým jeho tahem promyšlený plán nebo touha ohromit nebo neuvěřitelná odvaha dobrodruha. Po nějakých dvaceti tazích nikdo nic neztrácel, stav byl vyrovnaný, na šachovnici vládl strašidelný zmatek a Mendel si uvědomil, že se baví. Úmyslně propásl jednu příležitost, jen aby přiměl Uzbeka odkrýt své záměry, a viděl na něm, jak znervózněl: teď váhal před jednotlivými tahy on, hleděl Mendlovi do očí, jako by z nich mohl vyčíst tajemství. Uz-
ČERVENEC 1943
25
bek učinil tah, který se vzápětí ukázal jako pohroma, požádal, jestli to smí vzít zpátky, a Mendel mu to dovolil; pak vstal, otřásl se jako pes, když vyleze z vody, a beze slova zamířil k letadlu. Mendel pokynul Leonidovi, ten pochopil, byl mu v patách a vlezl do kabiny za ním; ale Uzbek na zbraně nemyslel, šel si tam jen pro samohonku. Napili se všichni tři, zatímco se nebe začínalo smrákat a se západem slunce se zvedl svěží vítr. Mendel se cítil podivně, mimo čas a místo. Ta soustředěná a vážná hra se mu ve vzpomínce prolnula s časy, místy a osobami naprosto odlišnými; s otcem, od něhož se naučil pravidlům hry a který ho po dva roky snadno porážel, další dva roky s obtížemi a pak bez rozpaků přijímal porážky; s židovskými a ruskými přáteli, kteří se spolu s ním nad šachovnicí učili lsti i trpělivosti; s poklidným teplem ztraceného domova. Uzbek se pravděpodobně moc napil. Když se znovu posadil k šachům, rozpoutal nekonečnou řadu výměn, čímž se situace odlehčila a pročistila: sám měl o pěšáka míň, Mendel byl pánem velké diagonály a v bezpečí po rošádě. Uzbek se znovu napil, nesmyslným pokusem o protiútok svou pohromu jen dokonal, uznal porážku a prohlásil, že žádá odvetu; měl slabou chvilku, ví, že když se hraje, nemá se pít, zachoval se jako kluk, který si nedá říct. Teď už je moc tma, ale chce odvetu: zítra ráno, hned jak se rozední. Rozloučil se, vyškobrtal po rozvrzaném žebříku do kabiny a do pěti minut už chrápal. Ti dva chvíli mlčeli. Do šelestu listí provívaného vánkem se mísily méně známé zvuky: šustot hmyzu či drobné havěti, praskot, vzdálený sbor žab. Mendel řekl: „To není společník na cesty, jakého potřebujeme, že ne?“ „My žádného společníka nepotřebujeme,“ odsekl Leonid, ještě zamračený pro tu porážku. „To se uvidí. Rozhodně ale je čas vyrazit, než bude hluboká noc.“ Počkali, až bude Uzbekovo chrápání pravidelné, vzali batohy z kabiny a vyšli. Z opatrnosti zamířili nejprve na jih, pak se prudce obrátili a pokračovali k severozápadu: ale země byla suchá a nezanechávala stopy.
