Kapitola 1.
Otce už zase zavřeli do klády*)! Jaká nespravedlnost! Můj otec je génius – stejně jako my ostatní Treetové. Je to velký muž, velký duchem i tělem, protože je mohutné postavy a chová se důstojněji než všichni kentští soudcové dohromady. Pouze když se objeví Cizinec, jeho duch jako by se zachvěl a poněkud pohasl, jako by Cizinec představoval něco temného a ďábelského a neblahá smlouva užírala otcovu duši. Cizinec přicházívá každého třetího června a třetího listopadu – to jsme zrovna v Rye nebo v Sandwichi (dřív to býval Faversham**﴿, ale to se teď změnilo) – a je to vždycky nepříjemné... listopadové mlhy a deště se však k němu hodí lépe než červnové slunečné léto. Ve světle jsme ho ale nikdy neviděli. Jen potmě. Mezi devátou a desátou večerní hodinou. Menší Treetové bývají už v posteli a výčep v hostinci je prázdný – až na otce a na mě. Sedáváme u krbu, pokud v něm nějaký oheň hoří, a čekáme. Velký otcův duch se začíná zachvívat. V jeho pevné tváři se objeví napjatý výraz a všechny vzletné myšlenky hluboko poklesnou. Z očí mizí jasný pohled vynálezce a mysl, která zplodila ty nejpozoruhodnější jevištní efekty naší doby, je živá asi jako vyčpělé pivo. Pak se objeví Cizinec a zahledí se na mě podivným studeným pohledem. Obchod je proveden – a on odchází do noci. Otec mi popřeje dobrou noc – někdy mi i požehná – a špatný den je u konce. Příštího rána je to opět ten starý Thomas Treet – a svět je hned hezčí. Ten člověk přicházel, co jsme pamatovali. Až jsme si my mladí Treetové mysleli, že mít Cizince v rodině je tak přirozené jako třeba díra v punčoše – každý nějakou někdy má, ale nikdo se s tím nechlubí. *)
**)
Kláda – v dřívějších dobách byli v mnoha zemích za menší přestupky lidé trestáni tzv. vsazením do klády – na veřejném prostranství jim nohy nebo ruce prostrčili děrami v dřevěné desce, kterou uzamkli. Rye, Sandwich, Faversham – města v hrabství Kent na jihovýchodě Anglie
5
oprava.indd 5
18.1.2007 9:00:09
Když jsme někdy na cestách zahlédli v rychle ujíždějícím kočáře hrozivě sedět pána v černém či hnědém oděvu, s chmurnou tváří a vodovýma očima, říkali jsme si: „Tady jede taky něčí Cizinec! Vypadá hůř než ten náš, že?“ Pak jsme se kodrcali dál, a v nadšeném očekávání příštích triumfů jsme na něj brzy zapomněli. Cestovali jsme od města k městu a z hostince do hostince ve velkém voze s plachtou: hnědavě zbarvený svět pod hnědavou oblohou. Šest nás sedělo uvnitř a dva venku – záleželo na počasí. Pokud nás chytl déšť mezi dvěma městy na některé promočené kentské cestě, bylo nás pak ve voze osm – mezi všemi těmi zdvihadly, tyglíky, koši a džbány. Vzadu ještě dovnitř hleděla Otwayova hlava s výrazem důstojného muže, žasnoucího nad sešlostí tolika géniů. Otway je náš kůň. Zatímco déšť bubnoval na střechu, div nepraskla, otec nám vyprávěl o naší slavné budoucnosti a převelké slávě, které se nám dostane dokonce i v londýnských divadlech. O tom ani minutu nepochyboval. Součástí otcova ducha a povahy bylo hledět vždy vpřed a nikdy nazpět. „Treetové,“ říkával, „nikdy se neohlížejte zpět! Nikdy se netrapte nad minulostí, moji milí. Minulost je jen materiál, z kterého zbudujete bohatou budoucnost. Slyšeli jste někdy, že by sir Christopher Wren*), dej mu bůh věčnou slávu, hleděl na své krásné kostely a vzpomínal ,Měli jste vidět ty cihly! Ty byly krásné!‘?“ Ano, ano, naši rodinu čeká zlatá budoucnost! Vzpomínám si, jak jednou, byli jsme někde blízko hradu Bodiam, mezi Tenterdenem a Rye, déšť bubnoval jako kartáčová střela**) a promočený
*)
**)
Christopher Wren (1632–1723) – jeden z nejznámějších anglických architektů, proslulý návrhem na katedrálu svatého Pavla (kde je také pohřben) a na jiné kostely v Londýně, postavené na místě budov zničených při Velkém londýnském požáru v r. 1666. V r. 1673 byl povýšen do šlechtického stavu. Kartáčová střela – válcovité plechové pouzdro, naplněné olověnými nebo litinovými kuličkami, prostor mezi nimi byl vyplněn pískem, později sírou. Kartáč se po vystřelení z děla roztrhl a kuličky zasáhly nepřátelské řady v poměrně širokém pásu na vzdálenost 300 až 400 kroků. V Evropě byly tyto střely používány v 18. a 19. století.
6
oprava.indd 6
18.1.2007 9:00:09
olupovač pocestných se domáhal přístřeší. Zabušil na vůz a hned strčil dovnitř hlavu jako nějaké ze země vytržené křovisko se dvěma červenými bobulemi místo očí. „Vagabundi!“ řekl znechuceně a bez vyzvání se vyšplhal nahoru. Nejdřív se choval mrzutě a vztekle a pořád na někoho mířil pistolí – která ovšem, kdyby spustila, by vystřelila asi tak půl pinty*) dešťové vody. „Na co tam máte ty tyče, provazy a kladky?“ „To jsou létací stroje, pane.“ Zavrčel pohrdavě, ale přesto si zvědavě prohlížel kladkostroj. „Jak to pracuje?“ „Jsou všechny zkonstruovány podle principů Archimedových, pane, a některá vylepšení jsem přidal já sám. Dalo by se říct, že v sobě uzavírají přírodní síly.“ Ohrnul nos a rozhlédl se kolem v tajemném příšeří, odkud na něj hledělo více pokojných a hrdých zraků, než čekal. „Co máte v tamtěch košíkách?“ „Knihy, pane, a další náležitosti našeho umění.“ „Jaký náležitosti?“ Chtěl nás snad o ně obrat? „Křídla a koruny, andělská roucha a ďáblovy rohy, stručně řečeno, náležitosti génia.“ Lapka zase ohrnul pohrdavě nos, ale to už byl poněkud mírnější a zřejmě se divil, kam ho vítr zavál. „A co je v těch tlustejch sklenicích – břichatejch jako ty?“ Otec je robustní muž – a velkoryse stavěný. Ale rozhodně není tlustý. Loupežníkův pošklebek znamenal jen snahu vypadat hrozivě, nikoliv popis skutečnosti. „V těchto sklenicích jsou všechna tajemství a zázraky světa přírody. Cukrová substance, berlínský sirup, fialové krystaly, čpavé soli. Dokonce i citronové krystaly – ty jsou zvlášť nebezpečné, pane! Prudké a smrtelné jako tygr zabiják! Vezmete jeden, nebo se ho třeba pouze dotknete – sežehne vás a budete jako spálená klobása, jen se z vás zakouří.“ *)
pinta – anglická dutá míra odpovídající 0,568 litru
7
oprava.indd 7
18.1.2007 9:00:09
To už bylo na lapku moc. Ještě jednou se rozhlédl po té prazvláštní rodině, rozsazené mezi svou temnou a výhrůžnou výzbrojí – a prchl, aby si zachránil život. Jakmile zmizel a bylo jasné, že se už nevrátí, otec si dovolil široký úsměv. Naklonil se dopředu na svém vrzajícím koši a jemně si třel kotníky a lýtka, protože ještě nedávno seděl v tenterdenské kládě. „Treetové,“ pravil. „Uvědomte si, jak byl tenhle divoký lump k smrti vystrašen pouhým vyprávěním o našem géniu, a představte si, moji milí, ten aplaus a to nadšení, až staneme na londýnské scéně! Čeká nás oslepující úspěch!“ To bylo prvního června. Třetího června přišel Cizinec do hostince U Rusalky v Rye. V devět hodin večer. Přinesl s sebou závan mlhy a vlhké plesniviny. Ten den, i ten následující, byl otec v pochmurné náladě. Tenkrát jsem se ho poprvé zeptal přímo, co pro nás Cizinec znamená. Jeho chmury se totiž zdály hlubší než kdykoliv předtím, zvlášť při srovnání s jeho předchozími zářnými nadějemi. Smutně se ke mně obrátil, položil mi ruku na rameno a řekl: „Georgi, můj nejstarší synu... Georgi, můj prvorozený – nikdy se mě na to už neptej.“ Promluvil s takovou vážností a s téměř tragickou důstojností, že mi to připomnělo jeho výkon v roli patriarchy Abraháma ve Hře zázraků, kde já jsem hrál Izáka. Prudký Ohnivec*) Treet, ten nejmladší z nás všech géniů, přiletěl z nebes na otcově létajícím stroji zastavit tu obětující ruku**), zatímco Jane Treetová, přistrojená do kudrnaté vlny, bečela jako beránek v křoví, které otec taky vytvořil. Naposledy jsme to hráli v kostele svatého Jana ve Favershamu přede dvěma lety, kdy mně bylo dvanáct a Ohnivcovi pět. Otce tehdy strčili do klády, protože Ohnivec prolétl kostelním oknem,
*)
**)
Ohnivec – sir Jindřich Percy (1364–1403) byl pro svou vznětlivou povahu přezdíván Ohnivec. Jeho statečnost je oslavována v Shakespearově hře Jindřich IV. Izák – syn Abrahámův, měl být ve starozákonním příběhu na Hospodinův příkaz obětován vlastním otcem, Hospodin však v poslední chvíli zadržel ruku poslušného Abraháma.
8
oprava.indd 8
18.1.2007 9:00:10
kterého si církev velmi cenila. Od té doby už jsme ve Favershamu nehráli, a jsme proto moc smutní. Ve Favershamu totiž zemřela naše maminka a leží tam pohřbená už sedm let. Otec tehdy na smuteční hostině vypil větší množství svařeného piva – bylo to v listopadu, všechny hrozivé události přicházejí v červnu nebo v listopadu, a prohlásil o mamince: „Už se vznáší – vznáší se na lepším stroji, než jsem sestrojil já, moji milí!“ Dospěl jsem tak k přesvědčení, že nebe je plné zlatých kladkostrojů, které se nikdy nerozbijí ani nezadrhnou, ani neprostrčí malého Treeta malovaným oknem. Létající stroje ale nebyly hlavním otcovým vynálezem. Kaskády a fontány, zjevení a vidiny, draci a andělé, Luciferův dým a ďáblův oheň... není nic, čeho by se jeho dalekosáhlá mysl nechopila. Nepatří sem ovšem lichocení soudcům a ponižování se před hostinskými. Otec je velmi hrdý – jako všichni Treetové – a proto je jeho zoufalost před Cizincem ještě nápadnější. Nejzoufalejší je, když od něj přebírá tobolku s penězi, bere ji, jako by byla plná jedovatých pavouků. Přitom za všech ostatních okolností, dokonce i v kládě, vyhlíží hrdě jako katedrála svatého Pavla*). Sedí tam, ruce v bok, a přehlíží kolemstojící zevlouny, jako by udílel slyšení. Kdyby okolostojící neviděli upoutané nohy se spravovanými podrážkami, nikoho by nenapadlo, že patří tomuto velkému muži. Jen pokrytecky domýšlivý soudce ho mohl nazvat vagabundem, rušitelem pořádku či šarlatánem. A pak nestydatý hostinský od Výmluvné vévodkyně. Pátý listopad byl pochmurný žlutavý den, slibující mlhu – a Cizinec nikde! Radost nad jeho nepřítomností byla poněkud zkalena, protože otec následkem toho nebyl schopen zaplatit hostinskému, a tak byl uvržen do klády jako „nafoukaný podvodník“ a „drzý tulák“. Minulý rok to ovšem bylo samé „Vřelé díky, pane Treete, milostpane!“. Řeknu vám, že nebýt toho lakotného hostinského, my všichni *)
Katedrála svatého Pavla – postavená v 80. letech 17. století po Velkém londýnském požáru v r. 1666 na místě dřívějšího chrámu, má kupolovitou střechu, působí velmi rozložitým dojmem.
9
oprava.indd 9
18.1.2007 9:00:10
Treetové bychom se nejraději dali radostí do tance. Jaký by byl svět bez Cizince? Jako jídlo bez předloženého účtu! Na odporných penězích přece nesejde! „Milí Treetové,“ pravil otec, když ho zavírali do klády, „hleďte, jak nevzdělaný, hulvátský svět zachází s géniem! Co nechápe, tomu se posmívá! Nesmáli se Archimedovi, když mu přetekla lázeň? Hlupáci se mu smáli! My ale víme, moji drazí,“ zahleděl se otec s pohrdáním na hospodského, „že lehký závan Luciferova dýmu –“ „– Luciferův dým?“ posmíval se ten nechutný člověk – kláda byla totiž umístěna, co by kamenem dohodil od hostinského výčepu. „Co zná takové rozdrbané nemehlo jako Thomas Treet jiného než pouhý název? Co? Haha! Můj zadek o tom ví víc!“ Otec na něj pohlédl s nezměrnou důstojností a pravil: „Pak byste měl, pane, nosit svůj klobouk na zadku a kalhoty přes hlavu, protože ta je zabedněná jako škopek! Děti, povězte tomuhle nevzdělanému pánovi, co znamená Treetův Luciferův dým a jak skvělá je to podívaná!“ Tohle pravil k nám, protože nás sedm ho nikdy neopustilo, když byl v kládě. Naopak jsme všichni seděli na tom ohavném zařízení a vysvětlovali zevlounům hloupost kentské spravedlnosti a těch, kteří ji provozovali. „Je to úžasné!“ „Je to fantastické!“ „Není k tomu třeba rozdělat oheň!“ „Překrásné!“ „Divoké!“ „Strašlivé!“ „Zvláftní... hrozně zvláftní!“ říkal Ohnivec, který si někdy šlape na jazyk. Tahle dobrozdání vzbudila přirozeně velký zájem a hostinský vyprovokoval otce, aby předvedl ukázku Luciferova dýmu večer ve výčepu, až ho pustí z klády. Otcova velkorysost byla taková, že si nevšímal, že je využíván k oživení návštěvnosti hostince. Jako všichni lidé s talentem, a do toho počítám i ostatní Treety, i když tři jsou ženy, otec snesl cokoliv, aniž by se urazil. Snesl všechno, až na pohrdání tím, čím ho bůh obdařil, to znamená géniem. Vím, že ze všeho nejvíc v tom však byla otcova radost, kte10
oprava.indd 10
18.1.2007 9:00:10
rou jsme cítili v srdcích i my, že jsme snad zbaveni podivného Cizince. Otcovy oči zářily, hlavu nesl vzpřímenou a jeho nohy zkoušely skrz prkno malý taneček. A pro nás, kteří jsme ho znali a milovali a vážili si ho, nebylo žádné pochybnosti – jeho tiché úsměvy a mocné čelo prozrazovaly, že přemýšlí o něčem zvláštním... o něčem, co je i na otce zcela neobvyklé.
11
oprava.indd 11
18.1.2007 9:00:10
