Kantáta Alceste e Fileno
137
Kantáta Alceste e Fileno Nejstarší známé dílo Josefa Myslivečka?* Vít Zdrálek The earliest composition by Josef Mysliveãek (1737–1781), evidently written before he left for Italy (1763), was proved to be the occasional congratulatory cantata Alceste e Fileno, to an anonymous, allegorical pastoral text. The unanimous dating of the composition before 1757 is helped by a dedication, on the occasion of the election of the Zbraslav Cistercian Monastery abbot Desiderius Andres (in function between 1757 and 1770). The unique, undated copy of the cantata, in the music collection of the Osek Cistercian Monastery in north-western Bohemia, (deposited in the National Museum, Czech Museum of Music in Prague, shelf-mark CZ Pnm XXXII A 62) and procured by the local choirmaster Leonard Dont is presumably affiliated to the original source (perhaps the dedication autograph), from the Zbraslav music collection, today considered to be lost. The opening sinfonia, surviving in five other individual copies, suggests further hypotheses. It survives, amongst others, in the Waldstein music collection, in a group of Mysliveãek’s early sinfonies, which are believed (by J. âeleda, and R. Peãman) to be identical with the composer’s first works, which, according to the obituary, written by J. M. Pelcl, the composer had performed in an unspecified Prague theatre – probably, in fact, in the Waldstein Palace. The dating of the piece suggests that at the age of twenty, J. Mysliveãek had already composed, and left Prague with certain compositional skills.
Většina prací o Josefu Myslivečkovi (1737–1781) se orientuje na jeho operní tvorbu spojenou s působením v Itálii a na jeho přátelství s W. A. Mozartem. Výrazně méně literatury se vztahuje k jeho osudům a skladatelské činnosti před odchodem z Čech v roce 1763. Myslivečkovo dílo bylo podrobeno mnoha srovnáním s dobovou evropskou produkcí a v tomto směru byla učiněna i důležitá a zajímavá zjištění, ale paradoxně stále zbývá učinit totéž s jeho tvorbou v domácím kontextu. Už v roce 1970 připomíná Rudolf Pečman nutnost stylového srovnání Myslivečkova díla například se skladbami Františka Václava Habermanna (1706–1783) či Josefa Ferdinanda Norberta Segera (1716–1782).1 Je třeba celkově zmapovat „fungování“ jeho tvorby v domácím prostředí v 18. století (rozšíření, provozování a oblibu jeho skladeb, stylové srovnání s díly starších i mladších skladatelů, jeho současníků), a to na základě kritického studia pramenů a jejich interpretací. Myslivečkova kantáta Alceste e Fileno se takovému novému pohledu přímo nabízí. Nedatovaný dobový opis kantáty pocházející původně z cisterciáckého kláštera Osek u Duchcova je v současné době uložen v Národním muzeu – Českém muzeu hudby v Praze2 pod signaturou CZ Pnm XXXII A 62. Rozsáhlá osecká sbírka hudebnin se dostala do NM ČMH,3 stejně jako hudební sbírky dalších klášterů, po roce 1950 při likvidaci řeholních institucí v Československu. Obrovské kvantum materiálu, ale ještě více nevůle zabývat se církevní hudbou způsobily, že během * Předkládaná studie vychází z mé diplomové práce Alceste e Fileno, neznámá kantáta Josefa Myslivečka obhájené v září roku 2004 na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Nejen za nosné téma tímto děkuji Stanislavu Bohadlovi. Svůj dík vyjadřuji také Martě Ottlové a Marcu Niubò z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Michaele Freemanové z Oddělení hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd České republiky a Jiřímu Mikulášovi z Národního muzea – Českého muzea hudby v Praze. Bez jejich vydatného přispění by tato práce vznikala jen velmi obtížně. 1 PEČMAN, Rudolf: Josef Mysliveček und sein Opernepilog. Zur Geschichte der neapolitanischen Oper, Brno 1970, s. 179. 2 Dále jen NM ČMH. 3 Tehdy HO NM, Hudební oddělení Národního muzea. © Academia, Praha 2005
Hudební věda 2005, ročník XLII, číslo 2
138
Vít Zdrálek
následujících čtyřiceti let zůstaly svezené hudebniny badatelsky využity jen minimálně. Při zpracovávání fondu osecké sbírky v devadesátých letech byla znovuobjevena i Myslivečkova kantáta Alceste e Fileno, zmiňovaná dosud v literatuře (v souladu s nadpisem na titulu hudebniny) jako Cantata a due.4 Kromě ní obsahuje osecká sbírka ještě dalších sedmnáct Myslivečkových árií, dvě dueta a operu-kantátu Cantata a Quattro, známější však jako Il Parnasso confuso (Zmatek na Parnasu).5 Podle mých zjištění existuje kantáta Alceste e Fileno kompletně pouze v tomto jediném oseckém exempláři. Daniel E. Freeman zmiňuje v The New Grove sice ještě další dva výskyty,6 ale ty se týkají pouze předehry. Ta vystupovala jako samostatné dílo a existuje v několika dalších dobových i pozdějších opisech. Autoři tematického katalogu Myslivečkových instrumentálních a orchestrálních skladeb, Angela Evens a Robert Dearling, jmenují celkem šest exemplářů předehry.7 Pro jedinečnost oseckého opisu kantáty Alceste e Fileno svědčí také negativní výsledky pátrání v hudebních databázích a katalozích.8 Kantáta je určena dvěma sólovým hlasům – S solo (Fileno) a T solo (Alceste) a nástrojovému obsazení – Vno I II, Vla, Fl I II, Ob I II, Cor I II in A/C/D/Es/G a Bs. Obsahuje sinfonii, šest árií (z toho pět da capo), jednu cavatinu, jeden duet (da capo), dva recitativy accompagnato a osm recitativů secco.9 4
Jak v diplomové práci, tak v této studii je používán výhradně název Alceste e Fileno, analogicky jako Michaela Žáčková užívá název Il Parnasso confuso u kantáty, jež vystupuje v osecké sbírce pod tituly Cantata a quattro a Opera Itala. (Druhé označení dlouho figurovalo i v literatuře, aniž kdo zkoumal o jaké dílo se vlastně jedná.) Viz ŽÁČKOVÁ, Michaela: Opera-kantáta „Zmatek na Parnasu“ Josefa Myslivečka ve sbírce cisterciáckého kláštera Osek, seminární práce, Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze 1990. 5 Cantata a quattro (v Oseku také pod názvem Opera Itala) se nachází v NM ČMH jednak v partituře, sig. CZ Pnm XXXII A 61, jednak v partech, sig. CZ Pnm XXXII A 64. Že jde v případě osecké verze Cantata a quattro a italské verze Il Parnasso confuso o totéž dílo, prokázala M. Žáčková ve výše zmíněné práci. O této kantátě hovoří i Jan Němeček, když se zmiňuje o Myslivečkově kantátě věnované oseckému opatu Mořici Elbelovi. NĚMEČEK, Jan: Nástin české hudby 18. století, Praha 1955, s. 138. 6 Zde je kantáta v seznamu Myslivečkových děl zařazena do oddílu Other vocal works pod názvem Cantata a due. FREEMAN, Daniel E.: Mysliveček, Josef, in: The New Grove Dictionary of Music and Musicians, Second edition, ed.: Stanley Sadie, sv. XVII, London 2001, s. 584. 7 EVENS, Angela – DEARLING, Robert: Josef Mysliveček (1737–1781), A thematic Catalogue of his Instrumental and Orchestral Works, München-Salzburg 1999, s. 179; CZ Pnm II E 130, CZ Pnm V B 62, CZ Pnm XXXII A 62 (v kompletu s kantátou), CZ Pnm XXXIV E 182, D AB C 3 (Deutschland, Amorbach, Fürstliche Leiningensche Bibliothek) a I Gi (I) T.C.2.C. (Italy, Genova, Bibliotheca del Conservatorio di Musica Niccolò Paganini). 8 RISM (Répertoire International des Sources Musicales) Musikhandschriften nach 1600, Serie A/II, 10. kumulierte Ausgabe (8. CD-ROM), Frankfurt am Main 2003; Souborný hudební katalog Národní knihovny České republiky; The Breitkopf thematic catalogue, The Six Parts and Sixteen Supplements 1762–1787, facs., New York 1966. 9 Partitura kantáty je zapsána na 39 číslovaných foliích, rozdělených do tří svazků sešitých na čtyřech místech (první svazek f. 1–12, druhý svazek f. 13–23, třetí svazek f. 24–39). Čísla jednotlivých folií 1–39 se nacházejí vždy v pravém horním rohu na líci každého listu. Rozměry hudebniny jsou 245 ¥ 315 mm podélného formátu. Papír je nahoře rovně zaříznutý, pravý a dolní okraj je přirozeným okrajem archu a levý okraj tvoří hřbet. Na patnácti foliích jsou poměrně jasně viditelné filigrány. Nacházejí se vždy u horního seříznutého okraje a kvůli oříznutí není žádný z nich úplný, přesto je jejich podoba dobře patrná (srov. s. 888 ad.). Na titulní straně (f. 1a) uprostřed je přes notové osnovy napsán hnědým inkoustem titul hudebniny: Cantata a due | dedicata all’ illust[rissi]mo è reverend[issi]mo | Abbate | Desiderio Andres | Prelato mitrato del S[anto] O[rdine] Cist[erciense] | Consigliere intimo delle Loro Maestà | Reali et: et:, následuje dodatek titulu: da rapresentarsi festeggiandosi il glorioso | giorno della sua Elezzione | dal sigl: Giuseppe Misliwecžek. a jméno kopisty: P[atris] Leonardi. | S[ancti] O[rdinis] C[isterciensis] P[rofessi] O[sseciensis]. V levém horním rohu se nachází modře psaná současná hlavní signatura NM ČMH: XXXII-A-62. V pravém dolním rohu je modře zaznamenáno inventární číslo, respektive pořadí, v jakém byla hudebnina zpracovávána: 60.892. Dole uprostřed je již téměř nečitelné tužkou psané číslo: 62A. Není-li shoda tohoto čísla se současnou signaturou náhodná, může jít o nějakou pomocnou poznámku,
139
Kantáta Alceste e Fileno Tabulka základních údajů o jednotlivých částech kantáty část
folio
tónina
takt
1. věta sinfonie 2. věta sinfonie 3. věta sinfonie Recitativ accomp. Recitativ secco
1b–3a 3b–4b 4b–5b 6a–7a 7a–7b
A D A – –
C 2/4 3/8 C C
počet taktů 102 67 97 25 51
Árie da capo
8a–11a
G
C
131+10210
11a
–
C
9
Árie da capo
11b–14b
C
C
142+36
Recitativ secco Cavatina Recitativ secco Árie da capo Recitativ secco
15a–15b 15b–16a 16a–16b 17a–19a 19a–19b
– D – A –
C 2/2 C 3/8 C
46 51 53 142+40 23
Árie da capo
19b–23b
D
C
133+32
Recitativ secco
23b–24a 24a–26b
Recitativ secco 27a Recitativ accomp. 27b–28b Árie dvoudílná 29a–31a Recitativ secco 31b
C 2/2 3/8 2/2 C C C C
32
Árie da capo
– B Es B – – Es –
Duet da capo
A
3/4
Recitativ secco
32a–39a
119+31 30 31 76 26 212+61
obsazení Vno I II, Vla, Ob I II, Cor I II in A, Bs Vno I II, Vla, Ob I II, Cor I II in A, Bs Vno I II, Vla, Ob I II, Cor I II in A, Bs S solo, T solo, Vno I II, Vla, Bs S solo, T solo, Bs S solo, Vno I II, Vla, Ob I II, Cor I II in G, Bs T solo, Bs T solo, Vno I II, Vla, Ob I II, Cor I II in C, Bs S solo, T solo, Bs S solo („La Voce“), Vno I II, Vla, Bs S solo, T solo, Bs T solo, Vno I II, Vla, Fl I II, Bs S solo, Bs S solo, Vno I II, Vla, Ob I II, Cor I II in D, Bs S solo, T solo, Bs S solo, Vno I II, Vla, Bs T solo, Bs T solo, Vno I II, Vla, Bs T solo, Vno I II, Vla, Cor I II in Es S solo, T solo, Bs S solo, T solo, Vno I II, Vla, Ob I II, Cor I II in A, Bs
Vzhledem k tomu, že hudebnina není datovaná a neobsahuje ani žádné dodatečné přípisy o provozování díla, má pro určení doby jejího vzniku zásadní význam text na titulní straně. Podpis kopisty v pravém dolním rohu titulní strany vylučuje, že by šlo o Myslivečkův autograf. Kopistou je nepochybně osecký regent chori Leonard F. Dont, což potvrdilo srovnání s jiným jeho podpisem na titulu opisu druhé Myslivečkovy kantáty v Oseku Il Parnasso confuso nadepsané Cantata a quattro11 a dále s podpisem na soupisu jeho majetku z roku 1798.12 Tuto skutečnost potvrzuje i záznam o kantátě v oseckém lístkovém katalogu vytvořeném, jak se domnívá Emilián Trolda,13 pravděpodobně roku 1923: Misliweczek, Giuseppe | Cantata která vznikla při inventarizaci hudebnin v NM ČMH. V levém dolním rohu najdeme ještě modré razítko: Osecký klášter. Uprostřed na f. 39b se nachází kulaté razítko s opisem: HUDEBNÍ ODD. NÁRODNÍHO MUZEA V PRAZE, vlevo nahoře pak tužkou psaná původní osecká signatura: 2641 z doby před odvezením sbírky do Prahy v roce 1950. Nenacházejí se zde žádné další vpisky, poznámky k hudbě ani informace o provedeních, jako je tomu u jiných oseckých hudebnin. Jakákoli datace chybí. 10 Počet taktů, které se u da capo árií opakují. 11 Signatura CZ Pnm XXXII A 61. 12 Scheda | Substantialis | de anno 1798vo | P. Leonardi, Státní oblastní archiv Litoměřice, fond ŘC Osek, karton 100, sig. C. XII. 6. 13 TROLDA, Emilián: Hudební památky v pohraničí ve vztahu k naší hudbě, in: Cyril 71, 1946, s. 28–34, s. 31.
140
Vít Zdrálek
Josef Mysliveček – Alceste e Fileno (Cantata a due), titulní list s dedikací zbraslavskému opatu Desideriu Andresovi, určením příležitosti pro provozování a podpisem oseckého kopisty Leonarda F. Donta, Národní muzeum – České muzeum hudby, Praha, sign. XXXII A 62
Kantáta Alceste e Fileno
141
a due dedicata R[everendissi]mo Abbate Desiderio | Andres O[rdo] Cist[erciensis] MS. qu. 4°. (P. Leonard Dohnt | Osseci professi).14 Z Alba Ossecense je možné o Leonardu F. Dontovi zjistit, že se narodil 6. února 1743 v dnešním Dolním Jiřetíně,15 16. listopadu 1762 vstoupil do oseckého kláštera, 21. listopadu 1763 se zde stal profesem, 6. října 1771 sloužil primiční mši, v letech 1778–1785 byl novicmistrem a od roku 1779 působil jako ředitel kůru v oseckém klášterním chrámu. Nevíme, jak dlouho v této funkci setrval, ale pravděpodobně nejpozději do roku 1784, kdy na toto místo nastupuje Jakob J. Trautzl (ve funkci 1784–1807). Od roku 1792 vykonával Dont službu „Localseelsorgera“ na klášterním panství v Hrobě,16 kde 24. května 1802 zemřel.17 Z jeho chorregentské činnosti jsou pro nás důležité dvě skutečnosti. Dont sice opsal pro Osek množství hudebnin, ale nikdy je nedatoval a ani nepokračoval v zápisech do incipitového inventáře,18 založeného oseckým regentem chori Nivardem W. Sommerem (ve funkci 1747–1754) v letech 1753–1754 a doplňovaného jeho nástupci až do první čtvrtiny 19. století.19 Přibližnou dataci vzniku hudebniny lze však umístit mezi krajní data Dontova působení ve funkci ředitele oseckého kůru, tedy mezi léta 1779 a (nejpozději) 1784. Jak vyplývá z dedikace na titulu hudebniny, je kantáta věnována cisterciáckému opatovi Desideriu Andresovi. Kromě Alceste e Fileno je mu v osecké sbírce dedikována i Myslivečkova kantáta Il Parnasso confuso, kterou také opsal pro osecký klášter Leonard F. Dont. Oba opisy jsou zapsány na stejném papíře, což mimo jiné dosvědčují shodné filigrány (srov. s. 888 ad.). Okolnostmi vzniku Il Parnasso confuso a jeho dvou oseckých opisů se zabývala Michaela Žáčková. Podle nápisu Sala Reggia na partituře kantáty nadepsané jako Opera Itala a věnované Desideriu Andresovi zjistila, že dílo bylo opsáno z hudebniny patřící cisterciáckému klášteru Zbraslav (italsky Sala Reggia, latinsky Aula Regia, německy Königsaal).20 Vztah mezi oběma řeholními institucemi sahá až do první poloviny 17. století, kdy byl Osek v letech 1626–1650 dokonce dočasně svěřen pod správu zbraslavského kláštera.21 Desiderius Andres byl předposledním zbraslavským opatem před zrušením kláštera za josefínské sekularizační vlny roku 1785 a svou funkci vykonával v letech 1757–1770.22 Touto datací se nám podstatně zužuje doba, kdy mohla být kantáta napsána, protože podle dedikace se její vznik váže přímo k jeho osobě. Pátrání po možných předlohách obou oseckých kopií ve zbraslavské knihovně bohužel 14
Katalogizační karta k Alceste e Fileno v lístkovém katalogu hudebnin oseckého kláštera, který je v současné době uložen v NM ČMH v Praze. 15 Tehdy Niedergeorgenthal. 16 Tehdy Klostergrab. 17 Album Ossecense oder Verzeichnis der Mitglieder des cistercienser-stiftes Osseg vom Jahre 1645–1896, Osek 1896, s. 85, č. 208. 18 Catalogus Musicalium pro Choro Ossecense, Catalogus Missarium pro Stylo moderno producibilium [1753–1754], NM ČMH, č. př. 65/52, 3. inventář, MS, 121f. + 1f. + 2f. prázdná. 19 MIKULÁŠ, Jiří – ŽÁČKOVÁ, Michaela: Hudba v klášteře, in: 800 let kláštera Osek, jubilejní sborník, Norbert Krutský (ed.), Osek 1996, s. 246, 249. 20 ŽÁČKOVÁ, Michaela: Opera-kantáta „Zmatek na Parnasu“…, s. 18–20. Opis partitury s věnováním zbraslavskému opatovi P. Desideriu Andresovi má signaturu CZ Pnm XXXII A 61, opis jednotlivých partů s věnováním oseckému opatovi P. Mořici Elbelovi pak CZ Pnm XXXII A 64. 21 MACEK, Jaroslav: Dějiny oseckého kláštera od husitských válek do roků 1947–1950, in: 800 let kláštera Osek…, s. 65–68. 22 ŽÁČKOVÁ, M.: Opera-kantáta „Zmatek na Parnasu“…, s. 18–20; vychází z FIBIGER, Josef: Dějepis o Zbraslavi a sice od založení kláštera až do jeho wyzdwižení, 1846, strojopis (s. 27 strojopisu, s. 66 originálu, tehdy zapůjčeno od Evy Mikanové).
142
Vít Zdrálek
není možné. Po zrušení kláštera byla klášterní knihovna odvezena do Prahy a tam její stopy končí.23 Druhou, pro určení datace vzniku díla zásadní informací obsaženou v titulu kantáty je upřesňující údaj: …| da rapresentarsi festeggiandosi il glorioso | giorno della sua Elezzione |… Kantáta věnovaná opatovi zbraslavského kláštera Desideriu Andresovi byla určena „k provedení a oslavě slavného dne jeho zvolení“. Vzhledem k tomu, že u cisterciáků probíhá volba opata pouze jednou, to znamená, že kantáta musela vzniknout pro volbu roku 1757! Mysliveček by ji tedy musel napsat nejpozději ve svých dvaceti letech a byla by jeho nejstarším známým dílem. Lákavou možnost bude nutné co nejpečlivěji a z více hledisek prověřit. Jaký vztah mohl mít J. Mysliveček ke zbraslavskému klášteru? Jak a kdy vzniklo libreto kantáty a jak se jeho obsah váže ke slavnostní příležitosti? Co znamená skutečnost, že se kantáta zachovala, na rozdíl od většiny ostatních Myslivečkových děl, jen v jediném exempláři? Byl J. Mysliveček ve věku svých dvaceti let vůbec disponován vytvořit takovou skladbu? O čem svědčí další dochované exempláře předehry-sinfonie? Co nám může říci papír a filigrány? Na tyto a některé související otázky se pokusím v následujících řádcích odpovědět. Z důvodu zachování argumentační a logické výstavby textu se proto někde znovu vracím k popisným informacím. Nejprve se podívejme na možnou podobu Myslivečkova vztahu ke zbraslavskému klášteru. V práci Tomáše V. Bílka o majetku českých klášterů zrušených Josefem II. se nachází informace: „Mimo statky vytčené […] připadly též náboženskému fondu jistiny klášteru zbraslavskému darované, úhrnem 32 100 zlatých rýnských, totiž […] jistina 3 000 zlatých rýnských na mlýně, vinicích a polích Josefa Myslivečka v Šárkách roku 1763 zapsaná, pak jistina 2 000 zlatých rýnských 1772 za Janem Čermákem.“24 Ze zápisu je zřejmé, že si J. Mysliveček roku 1763 zapůjčil od zbraslavského kláštera částku v hodnotě 3 000 zlatých a při této půjčce se zaručil šáreckým mlýnem a k němu patřícími vinicemi a polnostmi. 5. listopadu téhož roku odcestoval do Itálie a peníze na výlohy spojené s cestou rozhodně potřeboval. Nebyla to jediná půjčka, které se J. Myslivečkovi dostalo od klášterní instituce. Roku 1766 poskytl skladateli, který byl v Itálii zatím stále bez větších příjmů, finanční pomoc ve výši 2 000 zlatých strahovský klášter. I tentokrát ručil Mysliveček majetkem zděděným po otci, který mu ale ještě právoplatně nepatřil, protože k jeho konečnému rozdělení mezi sourozence došlo až 7. listopadu 1767.25 Z uvedeného vyplývá, že i bez znalostí bližších okolností této půjčky a dalších podrobností týkajících se Myslivečkova vztahu ke zbraslavskému klášteru víme, že takové vztahy existovaly (bez ohledu na dedikaci kantáty), a to již před rokem 1763. Jakou podobu měl vztah mladého skladatele s touto klášterní institucí, případně s jejím opatem Desideriem Andresem, není jasné. Dobré vztahy Myslivečkovy rodiny se zbraslavským klášterem patrně přetrvaly, když si odtud ještě roku 1772, te23
MIKULÁŠ, Jiří – ROSSI-ŽÁČKOVÁ, Michaela: Hudební život v cisterciáckém klášteře Osek u Duchcova v 18. a první polovině 19. století, in: 900 let cisterciáckého řádu, sborník z konference konané 28.–29. 9. 1998 v Břevnovském klášteře v Praze, Kateřina Charvátová (ed.), Praha 2000, s. 302. 24 BÍLEK, Tomáš V.: Statky a jmění kolejí jezuitských, klášterů a kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království českém od císaře Josefa II. zrušených, Praha 1893, s. 213. 25 ČELEDA, Jaroslav: Josef Mysliveček, tvůrce pražského nářečí hudebního rokoka tereziánského, Praha 1946, s. 229–230.
Kantáta Alceste e Fileno
143
dy těsně před svou smrtí, půjčoval 2 000 zlatých druhý manžel Anny Myslivečkové, rozené Červenkové, Jan Čermák. Z hlediska zjišťování přítomnosti Myslivečkova autografu ve fondech dnes již neexistující zbraslavské knihovny stojí za povšimnutí drobnost týkající se Dontova opisu zbraslavské hudebniny. Dont v celém opise používá při popisování partu violy označení „Viola“, pouze v závěrečném duetu kantáty píše „Violetta“. Označení „Violetta“ používal J. Mysliveček a podle R. Pečmana bývá právě tento detail jedním z identifikačních znaků při ověřování skladatelových autografů.26 Tuto okolnost je možné interpretovat tak, že Dont opisoval kantátu z hudebniny, kde byl violový part značen „Violetta“, při opisování však používal podle svého zvyku označení „Viola“ nebo, spoléhaje na jednoznačnost danou altovým klíčem partu, toto označení vůbec vynechal (např. u Árie da capo, f. 24a) a teprve u poslední části z nepozornosti mechanicky opsal předlohu s označením „Violetta“. Znamenalo by to, že jeho předlohou mohl být Myslivečkův autograf. Toto tvrzení je možné opřít ještě o další nepřímý důkaz, kterým je neexistence autografu kantáty a jeho dalších opisů. Obojí by mohlo nasvědčovat tomu, že se autograf skutečně původně nacházel ve zbraslavském klášteře, kam jej věnoval opatu Desideriu Andresovi sám autor. Částečně by se tím vysvětlovalo, proč neexistují další opisy kantáty. Pokud by se totiž kantáta dostala do Oseku nebo do Zbraslavi odněkud zvenku, případně až v době Myslivečkova italského působení, je velmi pravděpodobné, že by existovaly i její další opisy nebo dokonce autograf mimo obě klášterní instituce. Okolnosti vzniku hudebniny může někdy pomoci osvětlit užitý papír. Alceste e Fileno je zapsána na papíru pocházejícím pravděpodobně ze dvou papíren. Filigrány jsou viditelné na foliích 1, 8, 9, 11, 12, 15, 18, 19, 23, 27, 28, 30, 32, 35 a 36. Všechny se nacházejí u horního oříznutého okraje papíru, proto žádný z nich není úplný. Na foliích 1, 8, 9, 11, 12, 15, 19, 23, 27, 28, 32 a 36 je vidět oříznutý trojlístek, který byl zřejmě původně čtyřlístkem a na okraji folií 18, 30 a 35 najdeme polovinu srpku měsíce. Možná se tento srpek nachází ještě na dalších foliích, ale pro jeho malou velikost a nezřetelnost se jej jinde nepodařilo najít. Hledání filigránu se čtyřlístkem v pracích Georga Einedera27 a Františka Zumana28 proběhlo neúspěšně. Podle M. Freemanové je čtyřlístek znám z východočeských sbírek, ale kde se tento papír vyráběl není jasné. Druhý filigrán, srpek měsíce, je pravděpodobně součástí dvojobrázkového filigránu, tzv. „měsíce s hvězdou“. Část s hvězdou bohužel chybí. Hvězda bývá totiž dvojího typu. Buď má uvnitř malou hvězdičku, v tom případě se dá tento papír datovat zhruba 1780–1800, nebo je uvnitř malé kolečko. Takový papír by pravděpodobně pocházel ze šedesátých let 18. století.29 M. Žáčková u partitury kantáty Il Parnasso Confuso objevila také filigrán ve tvaru neúplného čtyřlístku, který je shodný s filigránem na kantátě Alceste e File-
26 R. Pečman se o tom zmiňuje při ověřování rukopisu Il Parnasso confuso v Parmě, který M. Šagiňanová považovala za autograf. Mimo jiné i na základě tohoto detailu zjistil, že jde o dobový opis. PEČMAN, Rudolf: Josef Mysliveček, Praha 1981. 27 EINEDER, Georg – LABARRE, Joseph E.: The ancient paper-mills of the former Austro-Hungarian Empire and their watermarks, Hilversum 1960. 28 ZUMAN, František: České filigrány XVIII. století, Praha 1932. 29 Jeden exemplář je i z roku 1718. Papír mohl být vyroben v papírně Bělá pod Bezdězem. (Na stejném papíru psal například i W. A. Mozart při své návštěvě Prahy.)
144
Vít Zdrálek
no, ale rovněž se jí ho nepodařilo určit. Na partech Il Parnasso confuso věnovaných Mauritiu Elbelovi a rozepsaných Jakobem J. Trautzlem někdy po roce 1784 (nejpozději však do roku 1798) se zase nachází druhý filigrán, „měsíc s hvězdou“.30 Možná doba opisu odpovídá i předpokládané dataci stáří papíru kladené mezi léta 1780–1800. Tato datace ale zároveň potvrzuje i správnost odhadů stáří hudebniny Alceste e Fileno kladoucí její vznik do let působení Leonarda F. Donta ve funkci regenta chori v Oseku, 1779–1784. Vzhledem ke krátkému trvání Dontovy funkce a shodě filigránů na obou kantátách je možné, že byly ze zbraslavských originálů opsány obě najednou. Mohlo se to stát buď v Oseku, kam byly hudebniny zapůjčeny, nebo při nějaké Dontově návštěvě zbraslavského kláštera. Výsledky pátrání po nalezení jakékoli informace o libretu ke kantátě Alceste e Fileno nebo jeho dalších exemplářů jsou negativní. Vyhledávání na základě jmen obou vystupujících osob a textových incipitů všech částí bylo provedeno v databázi RISM A II a SHK NKČR, dále pak podle jmen osob a jmen známých libretistů Myslivečkových děl31 a v Sartoriho katalogu italských tištěných libret.32 Nejen Myslivečkovým oblíbeným libretistou byl Pietro Metastasio, jehož čtrnáct operních předloh a šest oratorií a kantát Mysliveček zhudebnil. Ani v souborném vydání Metastasiova díla33 se Alceste e Fileno nevyskytuje. Milan Poštolka ve své studii o strahovských hudebních libretech zmiňuje také jen Metastasiovo libreto k Myslivečkovu oratoriu Isacco figura del redentore, přestože potvrzuje pro tuto sbírku původ libret z různých klášterů.34 M. Rossi-Žáčková upozorňuje, že kromě hudebnin obsahuje osecký fond v NM ČMH i sbírku 152 libret převážně z druhé poloviny 18. století. Z celkových 67 titulů zde najdeme 16 oratorií, 11 hudebních dramat, 10 oper, 9 kantát, 8 německých singspielů ad. Alceste e Fileno se zde sice nenachází, ale tento počet není podle M. Rossi-Žáčkové definitivní, protože v osecké opatské knihovně zůstala na různých místech uložena další dosud nezpracovaná libreta.35 Podobná situace je i v jiných šlechtických nebo klášterních knihovnách. Není tedy vyloučeno, že se časem i toto libreto někde objeví, ať už v Oseku, což je méně pravděpodobné, nebo v jiné knihovně někde mezi nehudebními tituly,36 jako se to podařilo Evě Mikanové s libretem Il Parnasso confuso v Mnichově Hradišti v 80. letech 20. století.37 Negativní výsledek pátrání po libretu je možné interpretovat ve prospěch hypotézy o raném vzniku díla. Během svého italského působení si totiž Mysliveček vybíral výhradně osvědčená libreta známých autorů, která byla často zhudebňována větším množstvím skladatelů, i když i mezi nimi najdeme několik anonymů. 30
ŽÁČKOVÁ, Michaela: Opera-kantáta „Zmatek na Parnasu“… Myslivečkovi libretisté: Bonecchi, G.; Cigua-Santi, V. A.; Gamera, G. da; Lucchini, A. M.; Metastasio, P.; Migliavacca G. A.; Pereli, D. duca di Monestarace; Piovene, A.; Roccaforte G.; Stanzani, T.; Verazi, M. a Zeno, A. Podle: PEČMAN, R.: Josef Mysliveček und sein Opernepilog…, s. 181–182. 32 SARTORI, Claudio: I libretti italiani a stampa dalle origini al 1800, catalogo analitico con 16 indici, Milano 1990, 1993. 33 BRUNELLI, Bruno: Tutte le opere di Pietro Metastasio, Milano 1943–1954. 34 POŠTOLKA, Milan: Libreta strahovské hudební sbírky, in: Miscellanea musicologica XXV–XXVI, 1973, s. 79–149. 35 ROSSI-ŽÁČKOVÁ, Michaela: Osecká hudební libreta, in: 900 let cisterciáckého řádu, sborník z konference konané 28.–29. 9. 1998 v Břevnovském klášteře v Praze, Kateřina CHARVÁTOVÁ (ed.), Praha 2000, s. 309–311. 36 V tomto směru by mohlo přinést cenné výsledky budoucí bádání v Oddělení zámeckých knihoven Národního muzea v Praze. 37 MIKANOVÁ, Eva: Neznámá mozartovská bohemika, in. Hudební rozhledy XLI, 1988, č. 4, s. 183. 31
Kantáta Alceste e Fileno
145
Pastýřské téma kantáty i jeho zpracování zcela odpovídá dobovým představám. Autor libreta pravděpodobně nebyl zcela nezkušený. Libreto je zakotveno v estetice opery seria. Jednotlivé scény jsou psány tak, aby umožnily užití všech důležitých afektů, jež v textu a následně v hudbě požadovala soudobá estetika.38 Na Descartesovo vymezení hlavních afektů: obdiv (admiration), láska (amour), nenávist (haine), žádost (désir), radost (joie) a smutek (tristesse)39 u nás s malými obměnami navázal i známý český hudebník a teoretik Tomáš Baltazar Janovka ve svém Clavis ad thesaurum magnae artis musicae.40 Vzhledem k tomu, že jeho dílo vyšlo v Praze už roku 1701, mohl se s ním Mysliveček během svých studií u jezuitů i přímo seznámit. Autor libreta znalost těchto estetických představ rozhodně prokázal. V souvislosti s afektovou teorií uplatněnou v libretu je třeba upozornit také na Myslivečkovu volbu tónin pro jednotlivé části, které rovněž odpovídají dobovému úzu podle afektové teorie. A, E a F dur jako tóniny lyrické, C a D dur tóniny heroické, moralistní úvahy byly komponovány v G nebo B dur a vzpomínky na milovanou bytost se odvíjely zpravidla v Es dur.41 Josef Mysliveček tedy tvořil podle požadavků soudobé estetiky. Vystupujícími postavami jsou dva pastýři, starý Alceste (tenor) a mladý Fileno (soprán). Děj se odehrává v Arkádii.42 Celá kantáta je dialogem, kterým se oba pastýři snaží vyřešit situaci vzniklou únosem Filenovy milované Nice nenáviděným Ergastem z lesního klidu do zrádného města. Tato scéna v kantátě není přítomna, nýbrž pouze zprostředkována recitativem Filena. Dramatickou osou kantáty je neustále zpřítomňovaný strach a pochybnost nezkušeného, zoufalého a zamilovaného Filena, a naproti tomu klid a jistota životem zkušeného pastýře Alcesta, který mladému Filenovi dává rady a utěšuje ho, že jeho čistá Nice mu jistě bude věrná apod. V závěrečném duetu svěřují oba pastýři dění osudu a rozhodují se trpělivě čekat. Vázanost obsahu textu k události volby opata se prokázat nedá, přesto je možné vysledovat určité paralely. Text mohl mít v klášterním prostředí alegorický význam. Křesťanský smysl pastýře (Krista, opata) hledajícího ztracenou ovci (hříšníka), pomoc bližnímu na cestě (biblický Samaritán), kontrast sladkého života v lese (spočinutí ducha v Bohu v klášteře, mj. Zbraslav se tehdy nacházela v lesích) a zvrhlých mravů města (světa v biblickém významu), ctnosti: čistota, věrnost, naděje, trpělivost apod. Těmto vývodům však můžeme přiznat pouze minimální důkazní hodnotu, protože podobné obecně srozumitelné obrazy se vyskytují ve velkém množství dobových libret. Obsah libreta tedy určení kantáty pro opatskou volbu nepotvrzuje, ale ani nevylučuje. V orientačním soupisu scénických představení v Oseku od M. Rossi-Žáčkové a J. Mikuláše43 lze najít údaj o provozování kantáty Il Parnasso confuso v Oseku na svátek opata Mauritia Elbela v roce 1782.44 Před tímto datem musela být nepo38
PEČMAN, Rudolf: Sloh a hudba 1600–1900, Brno 1996, s. 18–27. DESCARTES, René: Les passions de l’âme, Paris 1649. 40 JANOVKA, Tomáš Baltazar: Clavis ad thesaurum magnae artis musicae, Praha 1701. 41 PEČMAN, Rudolf: Josef Mysliveček und sein Opernepilog…, s. 43. 42 Arkádie je krajina na Peloponésu, do níž řečtí a po nich renesanční, barokní a klasicistní básníci umísťovali děje svých pastýřských příběhů. 43 MIKULÁŠ, J. – ŽÁČKOVÁ, M.: Hudba v klášteře…, s. 252–253; ROSSI-ŽÁČKOVÁ, M.: Osecká hudební libreta…, s. 312–313. 44 Podle poznámky kopisty Jakoba J. Trautzla na obalu partů Il Parnasso confuso, sig. XXXII A 64. 39
146
Vít Zdrálek
chybně již partitura v Oseku k dispozici. Přijmeme-li hypotézu, že obě hudebniny byly opsány najednou, pro což svědčí stejný papír i krátká doba trvání Dontovy funkce, vyplývá z toho, že opis kantáty Alceste e Fileno musel být pořízen někdy mezi léty 1779 (kdy nastoupil Leonard F. Dont do funkce regenta chori) a 1782. Žádný údaj o provozování Alceste e Fileno v Oseku, pokud je mi známo, neexistuje. Alceste e Fileno není ani v inventáři založeném Nivardem W. Sommerem. Leonard F. Dont jej sice nedoplňoval, ale jeho nástupce Jakob J. Trautzl opět ano. Kantáta Il Parnasso confuso zde zmíněna je. To, že k Alceste e Fileno neexistuje provozovací materiál v podobě rozepsaných partů, by mohlo znamenat, že kantáta v Oseku hrána vůbec nebyla. Je ovšem nutné vzít v úvahu i možnost, že se party kantáty ztratily. Pak je ale zvláštní, že by se nikde neobjevila ani zmínka o provozování díla v té době již slavného skladatele, jako je tomu u Il Parnasso confuso, o jehož celkem třech známých provedeních v Oseku při různých příležitostech se dočteme v Trautzlově přípisu na partech kantáty. Z hlediska osvětlení okolností možného raného vzniku kantáty hraje významnou roli předehra ve formě tehdy oblíbené italské scarlattiovské sinfonie, s tempovým průběhem rychlá – pomalá – rychlá část, respektive její dochované exempláře. Specifickým dobovým rysem operních, kantátových či oratorních předeher-sinfonií bylo jejich mnohostranné použití. Figurovaly jednak jako samostatné skladby, jednak jako součásti větších celků ve funkci předeher. Zpravidla neexistovala žádná tematicko-motivická souvislost mezi předehrou-sinfonií a hudebně dramatickým dílem, které následovalo. Spojení sinfonie s vlastním dílem tedy bylo povahy čistě funkční. Z přibližně 45 známých Myslivečkových sinfonií jich 25 zároveň plní úlohu předehry.45 Stejně je tomu s předehrou i v této Myslivečkově kantátě. Kromě jejího oseckého zápisu v rámci kantáty jmenují autoři tematického katalogu Myslivečkových instrumentálních a orchestrálních skladeb ještě pět dalších exemplářů samostatně se vyskytující sinfonie.46 Předehra je jedinou známou Myslivečkovou sinfonií v tónině A dur. Autoři tematického katalogu ji datují přibližně k roku 1771, což je na základě výše zjištěných poznatků přinejmenším sporné. Tři z jejích opisů jsou uloženy v NM ČMH, jeden se nachází v německém Amorbachu a jeden v italském Janově. Datace německého, zřejmě pozdního opisu,47 je autory katalogu odhadována (1793), v případě italského exempláře,48 se jedná o nedatovaný nekompletní opis kolekce sinfonií „VI Sinfonie à otto“, kde se Myslivečkova sinfonie A dur nachází bez partu Vno I pod číslem 3.49 D. E. Freeman v The New Grove sinfonii nedatuje a uvádí jen exempláře z NM ČMH.50 Autograf díla je nezvěstný. Celá kolekce Myslivečkových sinfonií uložených v NM ČMH se dá podle typu papíru rozdělit na tři části, ve kterých spolu navzájem korespondují papír, filigrán, formát a ruka. Jednotné číslování, které je sice dobové, ale až dodatečné, sjednocuje kolekci v rámci valdštejnské sbírky. Právě její nejednotnost dává za pravdu pochybnostem o možném vztahování datace některých sinfonií na všechny, jak to 45 46 47 48 49 50
FREEMAN, Daniel E.: Mysliveček, Josef, in: The New Grove…, s. 584. EVENS, Angela – DEARLING, Robert: Josef Mysliveček (1737–1781)…, s. 179. Sig. D AB C 3. Sig. I Gi (I) T.C.7.2. EVENS, Angela – DEARLING, Robert: Josef Mysliveček (1737–1781)…, s. 179. FREEMAN, Daniel E.: Mysliveček, Josef, in: The New Grove …, s. 584.
Kantáta Alceste e Fileno
147
prováděl J. Čeleda a po něm další. Už sama přítomnost nedatované Sinfonie in A v jedné kolekci s dosud nejstaršími známými Myslivečkovými skladbami však připouští možnost, že by mohlo jít rovněž o rané dílo. Podobně jako u libreta ale musíme konstatovat, že tuto skutečnost nemůžeme (bez přihlédnutí k dedikaci kantáty) ani jednoznačně prokázat ani vyvrátit. První z dobových opisů sinfonie uložených v NM ČMH51 pochází z valdštejnské hudební sbírky v Doksech. V roce 1924 objevil Jaroslav Čeleda v této sbírce 26 Myslivečkových sinfonií. Rok 1762, uvedený na některých z nich, dal J. Čeledovi podnět k tvrzení, že se toto datum vztahuje na všechny a považuje nalezené sinfonie za Myslivečkovy prvotiny. Sinfonie in A datována není. V pravém horním rohu titulního listu nese své označení v rámci kolekce: „Nro 12“. R. Pečman se na základě Čeledových vývodů také domnívá, že jde o nejstarší známé Myslivečkovy skladby, jež rozhodně vznikly ještě před jeho odchodem do Itálie v roce 1763.52 Od Čeledových dob se toto tvrzení traduje, přesto nebo právě proto, že skladatelovými valdštejnskými sinfoniemi se už nikdo skutečně nezabýval a většina prací stále odkazuje na kusé informace, které o nich Čeleda ve své myslivečkovské monografii podává.53 Tato valdštejnská kolekce bývá dávána do souvislosti s prvním Myslivečkovým veřejným vystoupením v roce 1762 v neurčeném pražském divadle, jak jej popisuje Pelcl, kde nechal mladý skladatel anonymně hrát šest svých sinfonií s názvy podle měsíců v roce, jež se ovšem nedochovaly.54 Jako místo provedení vylučuje Čeleda divadlo V Kotcích a domnívá se, patrně na základě provenience nalezených sinfonií, že k premiéře došlo v divadle paláce hraběte Vincence z Valdštejna na Malé Straně.55 K této interpretaci se na základě novějších poznatků přiklánějí i S. Bohadlo a E. Mikanová.56 První známé zprávy o vztahu Myslivečků s Vincencem z Valdštejna jsou z roku 1763. Od března do konce tohoto roku plavil Jáchym Mysliveček, skladatelův bratr-dvojče, dřevo z valdštejnských lesů po Labi do Drážďan. E. Mikanová vyslovuje hypotézu, že penězi z práce u Valdštejna Jáchym Mysliveček přispěl svému bratrovi na cestu do Itálie. Důležitější ale je, že přes Jáchyma se s hrabětem seznámil patrně i Josef. Z pozdější známé korespondence, převážně z roku 1765, mezi Josefem Myslivečkem a hrabětem Vincencem z Vald51
Sig. CZ Pnm XXXIV E 182. Titul: Sinfonia in A | a | 2: Violini | 2: Oboe | 2: Corni | Viola Con Basso | Del Sig | Misliwezek (tmavohnědý inkoust). Počet folií: 16. Party: Vno I II (f. 4+4), Vla (f. 2), Ob I II (f. 1+1), Cor I II in A (1+1), Bs (f. 2). Titulní list: titul, vlevo nahoře razítko sig. NM ČMH, přes ni červenou tužkou: M, vpravo nahoře tužkou: 16 Blatt. 1_, vpravo nahoře hnědým inkoustem: Nro 17 podtrženo červenou tužkou a nad číslem napsáno: 6., vedle Misliwezek tužkou připsáno Com 12, úplně vpravo stejným inkoustem jako titul: 17 nebo 12 (kaňka), dole uprostřed stará sig.: D 182 A. Na první straně každého partu sig. NM ČMH a na zadní straně dole kulaté razítku HO NM. Každé folio kromě titulní strany číslováno vpravo nahoře tužkou. 52 R. Pečman v podstatě jen parafrázuje Čeledův text, mnohdy navíc nepřesně. PEČMAN, Rudolf: Josef Mysliveček…, s. 46–47. 53 ČELEDA, Jaroslav: Josef Mysliveček…, s. 206–208. 54 PELCL, František M.: Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrter und Künstler IV, Praha 1782, s. 190. 55 Vincenc z Valdštejna (1731–1797) vlastnil pražský malostranský palác, který v letech 1752–1760 nákladně rekonstruoval, dále část domu na Starém Městě Pražském, panství Mnichovo Hradiště, Bělá pod Bezdězem, Doksy a později ještě i Třebíč. Již od mládí měl velmi blízký vztah k hudbě, hrál výborně na violoncello a působil na svém panství jako významný mecenáš nejen hudebního umění. MIKANOVÁ, E.: Neznámá mozartovská bohemika…, s. 181. 56 ČELEDA, Jaroslav: Josef Mysliveček…, s. 210; BOHADLO, Stanislav: Mysliveček v dopisech, Brno 1989, s. 150; MIKANOVÁ, Eva: Neznámá mozartovská bohemika…, s. 183.
148
Vít Zdrálek
štejna ohledně houslisty Josefa Benedicta Obermayera, kterého Mysliveček v Itálii nějakou dobu vyučoval, totiž vyplývá, že jejich vztah existoval již v době před Myslivečkovým odchodem do Itálie. Valdštejn si zřejmě už tehdy oblíbil Myslivečkovu hudbu a postupně ve své sbírce shromáždil větší množství skladatelových sinfonií. Odtud vycházejí i úvahy, že Myslivečkovy první sinfonie byly provedeny právě v nově zrekonstruovaném Valdštejnském paláci v Praze, konkrétně v jeho divadle na místě dnešní jízdárny.57 Jako shrnutí těchto úvah E. Mikanová konstatuje: „Je jistě příznačné, že nejstarší Myslivečkovy sinfonie se objevily právě ve valdštejnské hudební sbírce z Doks.“58 Valdštejnská hudební sbírka, ač je dnes již jen torzem, je jedním z fondů prvořadé hodnoty pro studium hudby 18. století u nás. M. Rutová, která provedla katalogizaci této sbírky, rozděluje její fond na starší a mladší část. Starší (čísla v katalogu sbírky 1–1530) začala vznikat někdy mezi léty 1750–1760 a zachycuje převážně komorní sinfonie z let 1740–1800. Druhá, mladší část (č. 1531–2187), zachycuje klavírní skladby z let 1800–1930. Původ starší části hudebnin včetně Myslivečkových skladeb předpokládá M. Rutová u duchcovské větve rodu Valdštejnů. Duchcovská sbírka byla do Doks přesunuta po vymření této větve rodu v roce 1901.59 E. Mikanová vyvrací původ Myslivečkových skladeb v duchcovské sbírce a poukazuje na vztahy Myslivečků k dokeské větvi rodu, ovšem nepřináší žádné konkrétní důkazy.60 Valdštejnská hudební sbírka byla do NM ČMH přesunuta roku 1949 a obsahuje celkem 42 Myslivečkových děl. Pokud by se podařilo prokázat, že Myslivečkovy sinfonie opravdu pocházejí z duchcovské valdštejnské sbírky, naznačilo by to nové cesty pro bádání, například o kulturních vztazích mezi duchcovským sídlem Valdštejnů a nedalekým oseckým klášterem. Také by se pak dalo spekulovat o možném opsání Sinfonie in A z Oseka. Filigrán na této hudebnině v podobě „zkřížených klíčů přes oválný znak“ se sice identifikovat nepodařilo, ale západočeská provenience papíru není vyloučena (podle laskavého sdělení M. Freemanové). Další dobový opis sinfonie pochází ze sbírky Romana Nejedlého.61 Nacházejí se tam ještě další Myslivečkovy sinfonie, jejich původ ale neznáme. Rukopis je nedatovaný a nesignovaný. V rámci Nejedlého sbírky je na titulní straně označen jako: No VII. Podle dr. Freemanové se filigrán této hudebniny, korunovaný říšský orel s žezlem a mečem a s tělem ve tvaru srdce,62 často vyskytuje ve východočeských papírnách, ale také v západočeské Ossendorfově papírně v Benešově nad Ploučnicí. Tam se ovšem objevuje vždy s iniciálami umístěnými buď v srdci orla 57 MIKANOVÁ, Eva: Obermayerův učitel v Itálii, in: Stanislav, BOHADLO (ed.): Josef Mysliveček v dopisech, Brno 1988, s. 21–43. 58 MIKANOVÁ, Eva: Neznámá mozartovská bohemika…, s. 182. 59 RUTOVÁ, Milada: Valdštejnská hudební sbírka v Doksech, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada A-Historie, č. 5, svazek XXVII, 1974, s. 173–227, zvláště s. 173–177, 183, 185 a 192. 60 MIKANOVÁ, Eva: Neznámá mozartovská bohemika…, s. 183. 61 Sig. CZ Pnm II E 130. Titul: Sinfonia in A. | à | 2 Violini | 2. Oboe. | 2. Corni. | Viola Con Basso. | Del Sig. Misliwezek (hnědý inkoust). Počet folií: 12. Party: Vno I II (f. 2+2), Vla (f. 2), Ob I II (f. 1+1), Cor I II (f. 1+1) a Bs (f. 2). Titulní list: titul, nahoře uprostřed černým inkoustem: No VII, pod Misliwezek černým inkoustem: R. Nejedlý, vlevo nahoře sig. NM ČMH, dole uprostřed černé kulaté razítko HO NM. Party Vno I, Vla a Bs mají vlastní titulní strany, nahoře uprostřed: No VII Misliwezek. Part Ob I má dole přípisek s opravou chyby v taktu 45 první věty. V celé hudebnině jsou tužkou doplněna čísla taktů. 62 Tento filigrán, který najdeme na partech Vno I, Vla, Ob I, Cor I a Bs, byl velmi běžným a často používaným obrazem u velkého množství papíren 18. století. K identifikaci by bylo třeba najít na hudebnině iniciály příslušné papírny, což se nepodařilo.
Kantáta Alceste e Fileno
149
nebo na druhém půlarchu.63 Ze sbírky R. Nejedlého pocházejí i party a spartovaná sinfonie64 z počátku 20. století, jejichž autorem je Jan Pohl.65 Spíše než badatelským pramenem je tato hudebnina dokladem vývoje zájmu o Myslivečkovo dílo. Opis partů je datován 25. III. 1913, spartovaná partitura 2. XII. 1913. To, že J. Pohl prováděl spartaci podle sinfonie z Nejedlého sbírky, svědčí o tom, že neznal kantátu Alceste e Fileno, kde je sinfonie v partituře. Sinfonii z valdštejnské sbírky znát nemohl, protože ta byla J. Čeledou objevena teprve roku 1924. Poslední otázkou zůstává, mohl-li dvacetiletý Josef Mysliveček vůbec takové dílo, jakým je kantáta, napsat; jaké měl v té době za sebou hudební školení a v jakém prostředí se pohyboval? Jedním z hlavních pramenů k Myslivečkovu mládí a studiu v Praze je nekrolog F. M. Pelcla z roku 1783.66 Docházka Josefa Myslivečka do triviální školy je předmětem dohadů. Navštěvoval ji někdy mezi lety 1744–1747. R. Pečman s J. Čeledou spekulují, že mohl chodit do školy při kostele sv. Jiljí na Starém Městě Pražském, do jehož farnosti připadal svým bydlištěm, a kde měli svatbu i jeho rodiče. Školu tehdy vedli Ildephons Hancke a Antonín Rameš, oba postupně jilští ředitelé kůru. Lze předpokládat, že hudba hrála ve školní výuce, jak bylo tehdy zvykem, podstatnou roli.67 Po absolvování třetí třídy, aritmetiky, poslal otec studovat Josefa a jeho bratra Jáchyma na jezuitské gymnázium v Klementinu. Úlohu, jakou jezuité přisuzovali hudbě a hudebně dramatickým představením, není třeba zvláště zdůrazňovat. Mladý Mysliveček zde jistě mohl dokonale rozvíjet své hudební nadání. Z roku 1753 však pochází zpráva uložená v archivu Karlovy Univerzity, že neprospěl v logice a v březnu roku 1753 školu opustil (byl vyloučen). Na rozdíl od svého bratra Jáchyma tedy nedostudoval a neobdržel závěrečné vysvědčení. Po vyloučení z gymnázia se učil v letech 1753–1756 mlynářskému řemeslu u Václava Kliky a zároveň studoval hydrauliku u Jana Ferdinanda Schora.68 Otec dal obě dvojčata zároveň se studiem u jezuitů učit doma hudbě.69 Kdo byl jejich učitelem a jakou formou výuka probíhala, nevíme. R. Pečman se domnívá, že je mohl vyučovat Felix Benda (1708–1768), který v té době bydlel v nedaleké Michalské ulici. Hudební vzdělání probíhalo u Josefa Myslivečka současně se všeobecným a ve studiu houslové hry pokračoval i po odchodu z jezuitského gymnázia.70 Jako houslista zřejmě účinkoval i na pražských kůrech, kde mohl poznat soudobou hudební produkci. Podle O. Kampera71 a R. Pečmana,72 kteří se zabývali hudebním životem v Praze v 18. století, se mohl Mysliveček setkat s hudbou skladatelů jako byli například J. J. Fux, A. Lotti, A. Caldara, A. Scarlatti, F. Mancini, 63 EINEDER, Georg – LABARRE, Joseph E.: The ancient paper-mills…, obr. 558 (z roku 1776, pod orlem: „BENSEN“); ZUMAN, František: České filigrány z první polovice XIX. století, Praha 1934, tab. II, č. 1 (z roku 1801, pod orlem: „BENSEN“); ZUMAN, František: České filigrány XVIII. století…, tab. II, č. 3 (50. léta 18. století, v srdci: „IF“, na druhém půlarchu korunované „B“), ad. 64 Sig. CZ Pnm V B 62. 65 JUDr. Jan Pohl byl nadšeným obdivovatelem díla Josefa Myslivečka a se sympatickým národním zaujetím vykonal mnoho práce při shromažďování opisů a vytvořením soupisu jemu známých skladatelových děl. 66 PELCL, F. M.: Abbildungen…, s. 189–192. 67 PEČMAN, Rudolf: Josef Mysliveček…, s. 22–23. 68 BOHADLO, Stanislav: Mysliveček v dopisech…, s. 150. 69 PELCL, F. M.: Abbildungen…, s. 189. 70 BOHADLO, Stanislav: Mysliveček v dopisech…, s. 150. 71 KAMPER, Otakar: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936. 72 PEČMAN, Rudolf: Josef Mysliveček…, s. 36–44.
150
Vít Zdrálek
Josef Mysliveček – Alceste e Fileno (Cantata a due), Aria Alcesta (da capo) – Colomba, candida avezza vivere…, obsazení T solo, Vno III, Vla, Fl III, Bs. Národní muzeum – České muzeum hudby, Praha, sign. XXXII A 62
Kantáta Alceste e Fileno
151
F. Foe, L. Leo, J. A. Hasse; z českých autorů pak J. J. I. Brenntner, F. V. Habermann, F. N. Seger ad. Pro mladého skladatele měla zřejmě zásadní význam divadelní scéna V Kotcích zřízená roku 1738. V padesátých letech 18. století hostovala v Praze pravidelně každou zimu společnost G. B. Locatelliho a později G. Bustelliho z Drážďan a mohl tak shlédnout opery například A. Duniho, B. Galuppiho, G. Pescettiho, A. Hasseho, N. Jommelliho ad. Podle Pelclova nekrologu přenechal Josef Mysliveček po smrti otce (1749!) mlýn svému bratru Jáchymovi a protože byl výborným houslistou, chtěl se věnovat nadále výhradně hudbě. Aby se naučil umění kompozice, bral zpočátku hodiny kontrapunktu u Františka Václava Habermanna (1706–1783). Podle Pelcla však s ním Habermann postupoval příliš pomalu a Mysliveček si vyhledal nového učitele v týnském varhaníkovi Josefu Norbertu Segerovi (1716–1783), u něhož dělal takové pokroky, že již po půl roce skládal sinfonie.73 Problémem je, kdy Mysliveček u obou mistrů studoval. Léta 1749–1762, jako data post a ante quem, nám mnoho neřeknou a Pelclovy informace si vlastně protiřečí. Na jedné straně měl Mysliveček začít studovat u Habermanna již brzy po otcově smrti a zároveň Pelcl tvrdí, že u něj setrval jen krátkou dobu, brzy odešel k Segerovi a po půl roce studia u něj psal sinfonie, které vzápětí (roku 1762) premiéroval. Je možné vyslovit hypotézu, že Pelclovi šlo v nekrologu především o oslavení nadání a geniality skladatele, a proto, bez ohledu na realitu, zkrátil dobu Myslivečkova skutečného kompozičního studia. Podobným způsobem myšlení se řídila i dobová vydavatelská praxe při tisku děl mladých skladatelů, kdy Myslivečkovi vyšly tiskem pod opusovým číslem jedna tři skladby. Cílem bylo, aby neznámý skladatel působil stále jako nový objev a lépe se prodával. Toto je ovšem pouze jedna z hypotéz, jimiž je rané období skladatelova života opředeno. Jiný pramen než Pelclův nekrolog, bohužel, prozatím neznáme. Prokázat tedy, že Josef Mysliveček prošel nějakým kompozičním školením již před rokem 1757, je i přes Pelclův náznak se studiem u Habermanna problematické. V každém případě měl již v tomto roce solidní hudební zkušenosti, ať už ze svého studia u jezuitů, hry na housle na pražských kůrech nebo návštěv operních představení v divadle V Kotcích. Závěrem si shrňme nejdůležitější zjištěné skutečnosti. Hudebnina, sig. CZ Pnm XXXII A 62, Alceste e Fileno, známá podle názvu v svém titulu také jako Cantata a due, byla opsána pro osecký cisterciácký klášter ředitelem kůru Leonardem F. Dontem v letech 1779–1782 (nejpozději 1784) z originálu pocházejícího ze zbraslavského cisterciáckého kláštera. O jejím provozování v Oseku neexistují žádné zprávy. V roce 1923 byla podle oseckého lístkového katalogu součástí fondu osecké sbírky. Spolu s ní byla roku 1950 převezena do NM ČMH (tehdy HO NM), kde se nachází dodnes. Kantáta Alceste e Fileno, s největší pravděpodobností nejstarší známá dochovaná skladba Josefa Myslivečka, byla patrně napsána pro slavnost volby zbraslavského opata Desideria Andrese roku 1757, což znamená, že mladý Mysliveček zřejmě odcházel v roce 1763 do Itálie již s jistou kompoziční zkušeností. Ve světle této skutečnosti bude nutné přistoupit k dosti podstatné revizi přístupu k ranému období skladatelova života a díla. Náhodně dochovaný osecký opis kantáty z dnes již
73
PELCL, F. M.: Abbildungen…, s. 190.
152
Vít Zdrálek
nenávratně ztracené zbraslavské knihovny také mimo jiné dokládá, jak badatelsky i umělecky cenná díla vzala za své během josefínských reforem a jak torzovitá je dnešní pramenná základna. Adresa: Vít Zdrálek, Švermova 819, CZ-362 21 Nejdek e-mail:
[email protected]
The Cantata Alceste e Fileno. The Earliest Work by Josef Mysliveček? Vít Zdrálek This study deals with the almost unknown Josef Mysliveček’s cantata Alceste e Fileno in literature, known as Cantata a due, in particular with the only undated copy of that time coming from the white monastic monastery, Oseck, near Duchcov in north-western Bohemia. This copy has been deposited in the National Museum fund in the Czech Museum of Music in Prague under the signature CZ Pnm XXXII A 62, at present. According to my findings, this copy was transcribed from the Zbraslav Cistercian Monastery original, which doesn’t exist today, by the organ loft Director Leonard Dont for the Oseck Monastery in 1779–1782 (as late as 1784). No reports on cantata practising in Oseck have been found, yet. In 1923, it was part of the Oseck collection fund according to Oseck card catalogue. It was transported, together with it, to the National Museum, Czech Museum of Music in 1950. Alceste e Fileno cantata was most probably written for the abbot – Desiderius Andres elected to Zbraslav Cistercian Monastery in 1757. This data comes from the dedication in the Oseck cantata copy. The authenticity of this data was verified through analyses of the Mysliveček family and Zbraslav Monastery relations, libretto analysis (through its original and topic), by comparison of preserved watermarks and prelude exemplars, and finally by data reconstruction of Mysliveček musical education before his departure to Italy in 1763. More serious impeachment of submitted data has not been found. However, any other substantial evidence cannot support this declaration. Maybe, in future, someone will manage to verify the truth of these findings with more veracity. If this knowledge turns out to be substantial, it will be necessary to proceed to significant revision of the approach to the early period of Josef Mysliveček’s life and work.
