Kairos. Miroslava Dvořáková. Díl IV: Tarrator

1

Kairos Miroslava Dvořáková Díl IV: Tarrator Oxfordská mise Oregon říjen 1983 Ode dne, kdy příšera vrátila Danielu Stephany rodině, uplynuly tři roky. Kairos holčičku průběžně navštěvoval. Teď jí bylo osm a byla to uličnice. Schovával se v zahradě a čekal, až vyběhne ven. Byly tři odpoledne, už by měla být doma ze školy. Musela být na něj napojená, protože nikdy nečekal dlouho. „Jsi to ty, ta ošklivá příšera, co mě přinesla domů?“ zavolala jako obvykle do pámelníkového houští. „Jo,“ brouknul. „Jak se máš?“ „Fajn. Paní Brownová říká, že neexistuješ.“ „To mám blbý,“ připustil. „Dají se do pekla posílat dopisy?“ zeptala se, když oběhla keř a našla ho, jak se chechtá. „Proč do pekla?“ ptal se. „Tam přece bydlíš. Andělé musí bydlet v nebi, příšery v pekle,“ řekla nesmlouvavě. „Bydlím na Zemi za mořem, Plamínku.“ Vylezl ven a ze své dvoumetrové výšky si ji prohlížel. Brzy jí takové odpovědi přestanou stačit, už tak se na něj zlobila, když ji odpovídal jen v náznacích. Nespokojeně syknul, když zaznamenal jednu modřinu na její bradě a druhou pod levým okem. „Tak mi koukej dát adresu,“ nařizovala. „Máme za úkol napsat dopis příteli. Napíšu tobě, protože Joan je pitomá a Melisa se odstěhovala stejně jako tvůj Troxill.“ „Zítra tu pod stromem najdeš nadepsanou obálku,“ „Kecáš.“ „Nekecám. A teď vysyp, kde jsi přišla k těm modřinám.“ Zelené oči se vážně zadívaly do jeho hnědých. Jemná tvářička se zavlnila provinilým úsměvem. „Drobné nedorozumění s Billym.“ Tajně si oddechl. Takže její prochlastaný pěstoun vzal jeho výhrůžky vážně. Nasadil přísný výraz. „No, holky by se prát neměly. Ale když si nemůžeš pomoc, musíš se naučit pár důležitých triků. Třeba užitečný chvat na podtržení kotníků…“ Rok 1983 se chýlil ke konci. K dalšímu zrodu Egregoru mělo dojít až napřesrok. Kairos měl volno. Stýskalo se mu po Troxillovi, ale Troxill se na Grinxu usiloval o zvolení do senátu, a nebylo by diplomatické, kdyby se kolem motal jeho adoptivní otec, o kterém se vědělo, že je jen poloviční démon. Nezbývalo, než se podívat se na sebe samého. Po sto letech v Pekle a pěti stech letech v minulosti se kruh uzavíral. Karel této reality bydlel s rodiči v krásném secesním činžáku na Vinohradech. Jeho rodiče byli typickými představiteli středních vrstev. Maminka učila v mateřské školce a otec pracoval jako revizní technik plynových spotřebičů. Karel měl, nač si vzpomněl. Nikoho vlastně nezajímalo, jak čemu rozumí, nebo jaký má názor. Důležité byly výsledky. Učili ho, že není radno vystavovat na odiv úspěch, protože by to mohlo vzbudit něčí závist… Tento exemplář to má lehčí…,uvažoval Kairos. Nemusí žít v takové tísni. Jenomže když to neví, nedokáže posoudit, v čem se jeho realita od té mé liší. Vybavil si atmosféru strachu, ve

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

2 které vyrůstal on. Narodil se v roce 1950 krátce potom, co komunisti převzali moc. Tehdy bylo hlavní povinností držet hubu a krok, tleskat na povel, manifestovat na povel. Tento nový Karel žije v realitě, kdy se vše urychlilo. V nové historii se totalitní systém zhroutil už koncem sedmdesátých let Snad se o to přičinili i přeživší avataři… Současný Karel dospěl. Teď mu bylo třiatřicet. Když se Kairos napíchl na informační systém magistrátu, zjistil, že Mgr. Karel Faust je v současnosti osvobozen od placení veřejné daně místní správě, neplatí za odpad ani za internet, jelikož dlí v zahraničí. Z databáze university Kairos vytáhl, že Karel je na stáži v Oxfordu a zabývá se politickými vědami. „No, to si chlapec nevybral špatně,“ zabručel. Skočil do universitního areálu Oxfordu a několik dnů sbíral informace. Dozvěděl se, na které koleji Karel bydlí, jak se obléká, s jakou dívkou chodí. Byla to hezká blondýna s pletí tak světlou, že působila až nezdravě. Karel Faust vypadal samozřejmě stejně jako Kairos, měl jen kratší vlasy a opálenější kůži. Možná by mohl více cvičit. Ani tento exemplář nijak zvlášť nehoroval pro sportovní aktivity. Když hrál Karel tenis s přáteli, tak hlavně pro to, že se to od něj očekávalo. Kairovi byl docela sympatický. Karel dělal disertační práci na katedře politických věd, pracoval jako odborný asistent, přispíval do novin, a pochopitelně, ve volném čase studoval okultní vědy. Tomu se asi nedalo zabránit. Právě, když se Kairos rozhodl, že jej může dál nechat osudu, přihodila se věc, která ho donutila zůstat. Charles Faust s blokem pod paží přecházel z přednášky na seminář. V areálu universitního komplexu přecházeli studenti po cestičce od jedné cihlové budovy ke druhé. Historické chodníčky pro pěší nebyly projektovány příliš velkoryse. Z protisměru přicházel Terrence, jehož růžová aura Kairovi svítila zdálky. Terry se narodil s těžkou mozkovou obrnou, ale díky péči rodičů a své pevné vůli se dokázal s handicapem vyrovnávat natolik dobře, že nyní studoval sociologii. Jeho tělo bylo spasticky pokroucené, proto skripta s psacími potřebami táhl v tašce na kolečkách, aby mu nic nepadalo. Skupinka včetně Karla jej míjela, všichni uvolňovali cestu. Karel ostatním něco vyprávěl a dramaticky gestikuloval. Jak Terryho míjel, zavadil o jeho rameno, což mělo za následek, že student ztratil nad zavazadlem kontrolu. Taška se kácela k zemi, skripta vyklouzla na chodník. Karel se Terrymu mile omluvil, dokonce mu pomohl skripta do tašky poskládat, a pak odběhl k přátelům, kteří na něj opodál čekali. Kairos sedící na lavičce maskovaný kšiltovkou a novinami vše sledoval. Zatímco Terry se pomalu odšoural svým směrem, hlouček s Karlem se přiblížil Kairovi na doslech. Kairos tak zaslechl Karlův komentář: „Ten je ale mazanej. Chce se stát ministrem zdravotnictví. S takovým ksichtem má jistotu, že získá hlasy všech kriplů široko daleko.“ Studenti byli dávno na semináři, ale Kairos stále seděl jako přimražený. Večer měli na koleji mejdan. Kairos vartoval v rododendronovém keři pod otevřeným oknem. Po půlnoci většina hostí odešla. Jen Velvet, Adrew, Bastian a Karel zůstali. Velvet byla opilá, jako slíva a snad i zfetovaná. „Velvet, lízátko, dnes je vhodná konstelace, “ ozval se Karlův hlas. „Možná bychom to měli ještě odložit,“ mdle odporovala jeho bledá dívka, „moc jsem toho vypila.“ „Nepřichází v úvahu, Vel. Jsi nejlepší médium, co máme, “ naléhal Andrewův hlas. Kairos byl rád, že neodešel. Chystalo se něco nekalého. Přikrčený u okna sledoval scénu v pokoji. Na zemi v křídou namalovaném pentagramu ležela nahá Velvet. Kolem prskaly svíce. Tři výtečníci si nařízli zápěstí a mísili kapky krve v mělké misce. Karel otevřel opotřebovaně

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

3 vyhlížející knihu a začal číst. Sakra, kde to vzal? Byl to démoní jazyk. Nebyly to obyčejné verše, byl to rituál… Kairos vyrozuměl, že volají Démona Chaosu. Musel uznat, že dnes je skutečně vhodný den. Opozice Marta s Uranem v kvadrátu na opozici Saturna s Lunou. Velký kříž. Zhrozil se. Démon Chaosu skáče z jedné dimenze do druhé a nechává po sobě spoušť. Ti zastydlí puberťáci chtěli zřejmě využít jeho schopnosti otevírat dimenze. Ale už si neuvědomili, že ho pak nedokážou zastavit. Omámená blondýna měla být lákadlem, přes které chtěli s démonem komunikovat. Mezitím, co Karel četl, vylili na její břicho smíšenou krev. Kairos si vzpomněl na krátké setkání s Horáciem v Pekle. Ve své lidské podobě působil Démon Chaosu tak sympaticky… Společně s Axelem vlastně zavinil, že se z Pekelného správce Karla stal Kairos Kverulant. Ale to nic neměnilo na faktu, že ve své pracovní podobě byl Horacio smrtícím nástrojem zkázy. Věky věků platilo, že tam, kam Horacio došlápl, působil zemětřesení. Oni si myslí, že se s nimi bude Chaos bavit? Že jim na požádání otevře portál a pak zase v pohodě odejde po svých? Ne, jen se rozzlobí, že ho volají tak nepatrní červi, uvažoval Kairos. Plameny svíček zablikaly, zvedal se vítr. Kairos zaťal zuby, přeměnil se v šupinatého démona a jedním skokem byl v pokoji. Třemi ranami srazil samozvané mágy k zemi. Uhasil svíce. Sbalil knihu a vzal tělo dívky do náručí. Vytvořil portál a zmizel. Vše proběhlo ve dvou minutách. Otrok Sil a Jinosil, Démon Chaosu v podobě obřího pásovce v širokých dálavách Jinovesmíru měl na okamžik dojem, že jej někdo volá. Dokonce měl pocit, že je to něco důvěrně známého…Jeho srdce kryté pancířem bolavě bodlo. Ale byl to takový mžik, že jen mrskl těžkým ocasem a pokračoval v boření města Gimionu. Vše už hořelo, domorodci ječeli hrůzou a mosty klenoucí se nad řekou se hroutily... Kairos dívku přenesl do svého bytu v New Yorku. Předpokládal, že anglicky mluvící děvče se tam bude cítit lépe, než v Praze. Položil ji do postele a nechal ji vyspat. Sám spát nešel, nechtěl riskovat její hysterický záchvat, až ho uvidí. Kdyby se přeměnil a usnul jako člověk, mohl by ji ohrozit prokletím. Seděl v obýváku u počítače a surfoval po síti. Nad ránem ho vyrušil hluk. Vyskočil, připravený ji uklidnit, kdyby začala vyvádět. „Kde je koupelna?“ zamumlala, a hrabala se z postele. „Chodba a tamty dveře,“ ukazoval konsternovaně. Jeho démoní podoba ji nechala klidnou. Když se vypotácela se z koupelny, působila ještě zeleněji, než obvykle. Kairos měl jako démon mnohem ostřejší smysly a jak se teď na ni díval, bylo mu nad slunce jasné, že toto je pravá barva její kůže, kdežto předtím byla napudrovaná. Mohly to dělat drogy… Zhroutila se do křesla a spustila: „Kde to jsem? Kdo jsi, sakra, ty?“ „Jsem ten, kdo tě vytáhl z maléru,“ houkl a pověděl jí, co se včera přihodilo. Nevypadala vyděšeně. Kairos připustil, že mu připadala jednoduchá už od začátku. Taková naivní prostoduchá krásná blondýna s organismem nevratně poškozeným drogami... Ale ona ho překvapila. „Knihu, co z ní Karel přivolával démona, tu jsi vzal?“ zeptala se. „Ovšem.“ „To je dobře. Je moje,“ ošila se. „Vrátíš mi ji?“ „Cože?“ nadskočil. „Říkám, že ta kniha je moje. Vím, že jsem ji měla lépe hlídat. Ale nečekala jsem, že bude Charlie provádět takové krkolomnosti. Je to sice sígr, ale mám pro něj slabost.“ „I když tě chtěl použít jako návnadu?“ nechápal Kairos.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

4 „No, tomu nemůžeš rozumět. Srdci těžko poručíš,“ řekla zasněně. „Jak ses k té knize dostala?“ „A jak ty víš, co je to za knihu? Co děláš na Zemi? Démon! Tady Síly netrpí kouzla!“ uhodila na něj. „Já se ptal první!“ „Já jsem dáma!“ licitovala. „Já tě z toho dostal!“ zvyšoval hlas. „U Fixílu!“ křikla rabdensky, „tak tvrdou palici jsem ještě nepotkala!“ Náhle věděl, s kým má tu čest. Ta její pleť. Mělo jej to trknout dřív. „Tricie nebude ráda, když jí povím, co tu tropíš. Myslel jsem, že když jsi starší, budeš zodpovědnější. Taky jsem čekal, že budeš mít stejně tmavé vlasy. Ale blondýny mají nižší mozkovou kapacitu. Tím se to vysvětluje,“ jedovatě se uchechtl a sledoval, jak zalapala po dechu. Nemohla pochopit, jak to poznal. „Poslali tě, abys mě hledal? Nevrátím se!“ křikla. „Ale ne,“ uklidňoval ji. „Byla to náhoda. Klidně si tu zůstaň. A jestli trváš na tom, aby doma měli starost, tak já nic neřeknu. Ale je to od tebe kruté. Tricie je už královnou, je šťastně vdaná a má trojčata. Jsme přátelé.“ „Kecáš.“ Tvář se jí zkřivila v úšklebku. „Proč si to myslíš?“ „Měla prorokováno, že až druhá její svatba bude ta pravá. Nevěřím ti ani slovo.“ „Věř mi. Je vdaná podruhé. Jejím prvním manželem jsem byl já,“ vysvětloval. Vybuchla smíchem: „Promiň, nechtěla jsem tě urazit, ale ty si o to koleduješ! Už ti někdo řekl, že i podle místních měřítek vkusu vypadáš hrozně? Nedokážu si představit, že by se Tricie provdala za někoho s takovým exteriérem.“ „Už jsi viděla hodně démonů?“ zeptal se jí a mrkl na ni hnědýma očima. Zarazila se. Ty oči. Byly podivně lidské. „A z které pohádky jsi vylezl?“ zeptala se. Potom se Kairos přeměnil. Už věděl, že když Velvet nepochází ze Země, nemusí se pobytu v její blízkosti obávat. Neuvědomil si, jakou reakci vyvolá. Začala ječet a její žaludek nevydržel. Pozvracela starožitný koberec, který Kairos koupil v dražbě u Glinnonů v roce 1952. Démon se, totiž, proměnil v muže, se kterým už půl roku chodila. Až když zírala střídavě na obsah svého žaludku na koberci a na něj muže, došlo jí, že reagovala překotně. Ten muž byl Charlesovi sice podobný, ale nebyl to Charles. Měl delší vlasy, světlejší pleť, udělanější tělo. Potom, snad vlivem té trapné situace, se začala chovat, jako by se znali odjakživa. Tak se Kairos seznámil s Triciinou sestrou Velvet. Během dvou dnů si vyříkali, kdo je co zač. Vyměnili si názory na Fausta, neshodli se. Vyměnili si názor na politiku, neshodli se. Ačkoliv se permanentně se hádali, bylo to osvěžující. Několikrát ji vyzval, aby si šla po svých. Pokaždé odpověděla, že jako jeho příbuzná má právo využívat jeho pohostinnosti. Když s ní nebylo k vydržení, skákal přes oceán do Prahy klidně se vyspat. Využíval toho, že tam za ním nešla. Během roku, co spolu žili, to zkusila jen jednou a musela se týden léčit. Velvet totiž nesnášela teleportaci. Jako Triciina sestra uměla čarovat, ale z teleportace jí bývalo zle. Odmítala o tom mluvit. Kairos tušil, že její problém souvisí s traumatem z minulosti. Velvet raději využívala konvenčních dopravních prostředků. Ostatně i Kaira časté teleportace vysilovaly. Chápal, že odpor k teleportaci byl jedním z důvodů, proč si Velvet vybrala k životu planetu, na které byla zakázána kouzla. Velvet žila na Zemi už čtyři sta let. Kairos pochopil, že ji baví se politicky exponovat. V průběhu dějin se stávala šedou eminencí. Jejím koníčkem bylo globální ovlivňování dějin. Radila korunovaným hlavám a potentátům a prokládala to společenským životem. Pod další identitou hrávala v divadle, pod jinou se prezentovala v aristokratických kruzích.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

5 Vždycky, když si v Praze odpočinul, vrátil se k ní. Ve skutečnosti dobře věděl, že když už se Velvet na Zemi protlouká čtyři sta let, určitě si poradí. Přivítali se naoko kousavě, ale oba si své spřízněnosti užívali. Být s někým, před kým není třeba dodržovat inkognito, bylo úlevou. Měli podobný způsob myšlení, podobný smysl pro humor, podobný vkus. Nesouhlasili spolu v jediném. On tvrdil, že organizované ovlivňování dějin je zločin a ona to naopak prosazovala. Když pochopila, že Kairos jistým nevtíravým způsobem realitu mění, vyčetla mu, že se nesnaží dost. Jeho argumenty, že není moudré se pasovat do role Boha, odmítala. Dobře chápala, že je na Zemi jedinou ženou, se kterou by mohl mít poměr a proto ho nezřízeně provokovala. On se snažil chovat jako gentleman, ale bylo to těžké. Nebyl světec a ona byla tak blízko. Velvet a Daniela Stephany Na Zemi se psal rok 1987 Afrika, Mali, území kmene Dogonů. Chýše, na kterou náčelník ukázal, stála stranou vesnice. Vždy znovu ho překvapilo, že lidé z přírodních národů se na nic neptali. Náčelníka neudivilo, že se s ním Kairos plynně dorozuměl, ani to, že věděl, že jejich šamanka Dougha Sissokko umírá. Když vešel do chatrče, uhodila jej do nosu vůně bylin. Žena seděla u ohně. Nevypadala, že má smrt na jazyku. Přiložila na ohýnek další větvičku. „Jak se cítíte, šamanko?“ zeptal se, protože jestli přišel předčasně, bylo načase se rozloučit a přijít až to bude aktuální. Žena se usmála. „Přišel jsi dobře, můj ochranný démone. Dnes zemřu. Ale ještě se posaď. Stará Dougha má pro tebe vzkaz.“ Sledoval její drobnou postavičku. Vypadala jako panenka. Křehké tělo potažené tak černou kůží, že se zdála až modrá. Ve tváři měla výraz hravosti a spříznění. Matně si pamatoval, na den, kdy se Dougha narodila. V dobách, kdy Mali bylo vzkvétající Francouzskou kolonií. Složil své tělo do tureckého sedu. „Ano?“ zmohl se na nejapnou reakci. „Měla jsem sen. V noci na dnešek. Bylo mi řečeno, že si přijdeš vzít to, cos mi kdysi přidal. A že zemřu. Mám ti vyřídit vzkaz. Nemáš prý otevírat staré rány. Jestli si nedáš říct, zažiješ prý tolik bolesti, jako žádná jiná bytost v tomto vesmíru. Tak to nedělej.“ „To je všechno?“ zeptal se hluše. „To nestačí?“ „Viděla jsi něco při tom snu?“ „Viděla jsem plameny a led. Cítila jsem zrnko štěstí zaplavené mořem bolesti. Nechej staré rány zarůst. Teď mohu konečně umřít.“ „Děkuji ti, šamanko.“ Převzal fialovou barvu. Bylo mu smutno a divně po duši. Byl zaprášený a vyprahlý. Vynořil se z portálu v americkém bytě a narazil do Velvet, která si s ručníkem kolem hlavy nesla večeři k televizi. „Ty jsi tu ještě?“ houkl, aby zachoval rituál. „Četl jsi Malého prince?“ vyjela. „Určitě víš, že jsi zodpovědný za toho, koho k sobě připoutáš.“ „Ale,“ namítl, než za sebou zavřel dveře koupelny, „já tě nepřipoutal. Já ti zachránil zadek. To je rozdíl.“ Ještě, než dveře zaklaply, zaslechl, jak si pro sebe mumlá, že Démon Chaosu by byl mnohem lepší. Aspoň se s ním podělila o večeři. Velvet byla schopná jíst za tři. „Kdo je to Daniela Stephany?“ překvapila jej po večeři, když si listovala ve SPY. „Snad ses nehrabala v šuplících, Rabdenko?“ zvedl obočí. „Přišel ti pohled ze skautského tábora. Dětské písmo, gramatické chyby. Myslela jsem, že na Zemi nikoho nemáš.“ Sáhla na komodu a podávala mu pohlednici. Zvědavě se zavrtěla.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

6 Kairos uviděl fotku mořského pobřeží a přeletěl pár řádek adresovaných Ošklivé příšeře. Stála tam i drobná výčitka, že dlouho neodepsal. Povzdechl si. Destiny. Ne, toto byla Daniela Stephany a bylo jí právě …12 let. Bude mít narozeniny. Musí poslat dárek. Podíval se na Velvet. Stále očekávala vysvětlení. Nechtěl o tom mluvit.„Máš pravdu. Žádné…vazby. To dítě mě zná jen jako démona.“ Večer napsal Daniele dopis, do kterého přiložil kresbu orla, jak se odráží od země a vzlétá. Nazítří koupil pár nejlepších kolečkových bruslí a přiložil k nim dopis s obrázkem. Triciina sestra oznámila, že se do Evropy vracet nehodlá. A sdělila, že nevidí důvod, proč by měla hledat vlastní byt, když on věčně není doma. Svou otravností mu vlévala optimismus do žil. Hádali se a rvali jako koně. Oba si to užívali. Každý z jiného důvodu. Kairos proto, že nehrozilo, že na ni přenese prokletí. Mohl s ní do restaurace a mohl jí pomoct do kabátu. Mohl s ní jít tancovat a mohl ji držet za ruku. A ona proti tomu vůbec nic neměla. Rychle si našla spoustu nových přátel, ale především po Kairovi vyžadovala, aby s ní chodil na společenské akce. Její éterická krása uváděla muže do vytržení. Přijímala to s okázalou samozřejmostí a tím víc ji provokovalo, že on se k ní choval jako k obtížné spolubydlící. Když ji peskoval kvůli zmuchlaným ručníkům v koupelně, civěla na něj, jako kdyby urazil královský majestát. Dobře si všimla jeho postranních pohledů, když se před ním producírovala ledabyle oblečená po ránu. Kolikrát na ni tajně civěl, zatímco dělal, že čte noviny nebo studuje transpoziční souřadnice. Dopadlo to, jak muselo. Jednoho rána se našli v jedné posteli. Velvet si uměla užívat života. Jen její machiavellistické sklony Kaira štvaly. Prosazovala názor, že je možné prostřednictvím tajného ústředního orgánu modelovat světovou politickou situaci tak, aby vývoj běžel kýženým směrem. Když se jí sarkasticky ptal, kdo že bude posuzovat, který směr je právě tím kýženým, krčila rameny a tvrdila, že to je jasné. Kýžený je vždy ten nejlepší, ze všech špatných… Právě, když se rozhodla vzít místo poradkyně guvernéra, pohádali se tak, že Kairos skočil na týden k Troxillovi. Z týdne se staly tři měsíce. Troxill čelil válečnému napadení ze sousední soustavy a Kairova pomoc se hodila. Bylo třeba získat informace o technologickém vybavení útočníků. Pokud šlo o Troxilla, Kairos na pravidla o nezasahování do přirozeného vývoje kašlal. Co bylo přirozeného na tom, že bytosti z jedné sluneční soustavy zaútočily na bytosti ze soustavy druhé? Na Zemi si zaletěl jen za prací a při té příležitosti zaskočil do svého bytu v Americe, aby nechal Velvet vzkaz, co se s ním celé tři měsíce dělo, a že se vrátí, až bude po všem. V New Yorku bylo právě poledne. Ale asi byla sobota nebo neděle, to už si nikdy nestačil zpětně ověřit. Velvet doma byla, ale ne sama. V obýváku se povalovaly součásti vojenské vycházkové uniformy. Opatrně nakoukl pootevřenými dveřmi do ložnice. Byli právě v nejlepším. No dobře, alespoň, že se nenudí, pomyslel si. Zavrtěl hlavou sám nad sebou. Vlastně nereagoval tak, jak by sám od sebe čekal. Potom mu došlo, proč je tak klidný. Ačkoliv jim spolu bylo fajn, nikdy Velvet opravdu nemiloval, protože nepřestal milovat Destiny, která neexistovala. To poznání přijal tak, jako přijímáme, že následky těžkého zranění si poneseme až do smrti. Vlastně jej uklidnilo, že je Velvet spokojená. Bylo by mnohem horší, kdyby se do něj zamilovala, když on ji nikdy milovat nebude. Aniž si ho ti dva v ložnici v jeho posteli všimli, vzal papír a naškrábal vzkaz. Lístek položil v obýváku na stůl a zase zmizel. Skočil na Grinx. Troxill rázoval ve vojenské uniformě po svém bunkru. „To je dost, že jsi tady. Všechno v pořádku?“ „Hmmm,“ ušklíbl se Kairos. „Takže ne. Tak co se děje na Zemi? Taky válka?“ zeptal se démoní synek starostlivě.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

7 „Ale ne. Jenom těch uniforem je nějak příliš,“ zahučel adoptivní taťka. Země 1991 Válku vyhráli, ale s následky se musel Troxill vyrovnávat ještě několik let. Na Zemi vzhledem ke Grinxu ubíhal čas ještě rychleji. Vždycky, když Kairos skákal během uplynulé doby z Grinxu na Zem, odolal a do svého bytu nezavítal. Ale nyní už nic jiného nezbývalo. Muselo se to nějak „dořešit.“ Velvet tentokrát doma nebyla, ale bylo jasné, že v bytě spokojeně žije. Našel tam i holicí potřeby, které nebyly jeho. To ho přece jen vytočilo. Čekal, až přijde z práce. „Ahoj zlato, jsem doma!“ zavolal, když klaply dveře z chodby, aby jí naznačil, že má případný doprovod poslat pryč. Byla však sama. „Ahoj.“ Tvářila se úplně v pohodě. Nechodila kolem horké kaše: „Ty víš, že jsme mnohem víc kamarádi, než milenci. Nevydržím dlouho sama. Odešel jsi na skok a pak z toho byl měsíc, pak několik let. Nudila jsem se, to mi nemůžeš mít za zlé. Osobně nechápu, jak tady na Zemi můžeš žít bez sexu. A William byl prostě neodolatelný.“ „To je jeho holení v koupelně ve skříňce?“ „Ehm, ne. Myslím, že to tady zapomněl…Richard…nebo, ne. Asi to byl Valerij,“ ošila se. Byla roztomile bezostyšná. Začal se smát. „No dobře,“ řekl. „Co kdyby sis konečně našla vlastní byt?“ „Nemusel jsi na ten lístek napsat: „Vyřiď tomu frajerovi, ať zlepší techniku. K.“ vyprskla. „William z toho měl trauma.“ „No jo, my dva jsme lepší přátelé, než milenci. Takže, drahá přítelkyně, do týdne budu mít byt zase jen pro sebe. Nezapomeň mi dát novou adresu. Rád tě navštívím, abychom se mohli pohádat. Pokud právě nebudeš s Williamem vylepšovat techniku.“ Na psacím stole v ložnici Kaira čekalo pět dopisů, na které kvůli válce nemohl odepsat. Bude si myslet, že jsem na ni zapomněl, strachoval se. Destiny bylo šestnáct a chodila na střední. Poslední dopis v pořadí byl zoufalý. Pochopil, že má problémy. Ještě předtím, než se k ní vypravil, se vloupal do kartotéky ředitele školy. Dozvěděl se, že rodiče se rozvedli. Daniela Stephany má „výchovné problémy.“ Když spojil informace z její karty s tím, co vytušil z dopisů, dal si to dohromady: Otec chlastal stejně, jako v původní větvi reality. Matka se léčila z depresí podobně, jako v původní časové linii. Když se na něj její rodiče v Pekle obrátili, aby jim dceru našel, argumentovali, že jenom kvůli tomu, že se ztratila, tak zle končili. On se uchlastal, ona spáchala sebevraždu. Zlatý oči. Některé věci se úplně změnit nedají. Skočil na zahradu a kradl se únorovou nocí k domu. Vylézt na balkon k francouzskému oknu nebylo pro démona nic těžkého. Byla už půlnoc. U hlavy jí svítila malá lampička a její vlasy hořely v odlescích světla. Vzpomínky jej udeřily jako rána kladivem. Ve vedlejším okně chrupkal Dennis. V původní větvi času by byl dávno v polepšovně. Opatrně zaťukal na sklo. Zavrtěla se v peřinách a otevřela oči. Ještě omámená spánkem se hrabala z postele. Otevřela okno a vyšla na balkon. „Tak jsi přece přišel,“ hlesla. Neznělo to nadšeně. „Omlouvám se,“ zachrčel. „Umím se o sebe postarat sama,“ odsekla a drze si ho měřila. „Lítej si, kde, chceš. Koneckonců vůbec neexistuješ.“ „To je dobře. Bude se mi klidněji spávat. Tak ahoj,“ řekl a přehoupl se přes zábradlí. Cítil se jako pitomec. Odrazil a lehce doskočil o dvě patra níž. „Kaire,“ dohonil jej tichý vzlyk. Tím jej dostala.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

8 Prudce se otočil. Během tří vteřin byl zpátky nahoře. „Je to už jedenáct let,“ vyhrkl, „co jsem tě vrátil. Jenom jednou jsem ti řekl své jméno. Myslel jsem, že jsi ho…už dávno…zapomněla.“ „Na některé věci se nezapomíná,“ šeptla. „Štveš mě. Nikdy nechceš nic říct. Stýskalo se mi,“ vrhla se mu do náruče a začala plakat. Opatrně ji objal, aby ji nezranil ostrými šupinami. „Plamínku, co je špatně? Znám tě, nejsi bábovka. Co tě trápí?“ Zavřeli okno a posadili se na postel. Vyprávěla, že se jí stávají „divné věci.“ Dveře se otevírají dřív, než sáhne na kliku. Kávovar se zapne a voda se začne vařit. Propisovačky sviští vzduchem. „Lidi si myslí, že to dělám naschvál,“ vzlykla bezradně. „Jsem divná, ale tys mi to nikdy nevysvětlil. O tobě vím jen to, že bys vůbec neměl existovat. A mně se teď dějí věci, které by se dít neměly…Mám problémy. Stačí, aby mě někdo vytočil, a něco se semele. Nejdřív nikoho nenapadlo dávat to do spojitosti se mnou. Ale když se to opakovalo, pochopili. Ve třídě začal hořet odpadkový koš, paní Moskowitcová si zlomila zápěstí právě, když mě nutila v tělocviku dělat výmyk, který nesnáším. Florian zakopl a přerazil si nos právě, když se do mě navážel pro moje zrzavý vlasy, Na Amelii spadla v knihovně těžká police a leží v nemocnici… Stalo se to, když jsem na ni ječela, že se v tom společným projektu do biologie jenom veze a všechno musím odřít já,“ chrlila výčet katastrof. „Ale přísahám, že nic z toho jsem nechtěla, vážně. Byla jsem naštvaná, ale nechtěla jsem, aby na Amelii ta police spadla, nebo aby si ten blbec přerazil frňák.“ „Jenom tohle se ti děje?“ zeptal se klidně. „Jak jenom?“ vyjekla dotčeně. „Je to hrůza!“ Musel se usmát. „Říká se tomu „lomozivý duch,“ nebo taky „poltergaist.“ Ve středověku za to upalovali na hranici. Stala ses „fokusem“. Fokus je „nosič.“ Fokusem se může stát citlivý člověk. Stává se to v období dospívání, kdy lidé bývají nejvíc zranitelní.“ Nedivil se, že je vyděšená. Tak krásně indigovou modrou barvu aury vídal málokdy. Byla výjimečná a nějaká esoterická cizorodá entita se v ní spokojeně zabydlela. Potáhne po svých. Chytil ji za ramena a pomalu ji uklidňoval: „Nejanči. Vyřešíme to. Když tu sílu poznáš, přestaneš z ní mít strach. Strach z neznámého je tvým největším nepřítelem. Všude kolem nás poletují cizí energie. Jsou to takoví turisté na výletě v našem hmotném hustém světě. Nevidíme je. Jsou jemné a řídké. Některé si uvědomují samy sebe. No a některé, například duše fuálových stromů, jsou hodně inteligentní. Chtějí si hrát. Ale v tomto hustém světě nemohou hýbat věcmi. Jsou na to příliš řídké. Občas posednou organickou bytost, která je citlivější než ty ostatní. Ta je nevědomky pustí do svého vědomí. Když má posedlý člověk citové hnutí, entita toho využije a prostřednictvím mentální síly napadeného pohybuje věcmi. Líbí se jí reakce, jaké vyvolává, a jak vyděšeně na to hostitel, neboli fokus, reaguje. Strachem se tato entita přímo živí.“ Odmlčel se, aby jí dal trochu času, a pak se zeptal: „ Děje se něco teď, když jsem s tebou?“ Zavrtěla hlavou. „To proto, že necítíš strach. Přestože jsi na mě křičela, pořád ses cítila v bezpečí. To potvrzuje má slova.“ „Takže,“ soukala ze sebe, „když se dokážu oprostit od strachu, nebude se to mít čím živit a půjde to pryč?“ „Mělo by to tak být,“ potvrdil. „Ale když jsem ječela na Amélii, měla jsem vztek, a ne strach,“ namítla. „A nebála ses, že budeš za moulu, když uděláš práci za obě, budeš vypadat jako pitomec?“ ušklíbl se a dodal: „Jsi ambiciózní. Vůbec ti nebylo jedno, jestli se pod tvou práci podepíše nějaký parazit, nebo ne.“ „Máš pravdu,“ vydechla, „opravdu mě znáš.“

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

9 „Požádám svou kamarádku Velvet, aby se na tebe přijela podívat. Je taky hodně ctižádostivá. Dělá poradkyni guvernéra a má našlápnuto do Bílého domu, tak ji ber s rezervou, ale těmto věcem rozumí. Nemusíš se bát o tom mluvit. Tak do týdne tě vyhledá a ověří, jestli je to lepší. Kdyby nebylo, udělá potřebná opatření.“ „Proč nepřijdeš ty?“ vybafla. „Nemůžu chodit často, ale budu ti psát. Mrzí mě, že jsem se odmlčel, ale byl jsem u Troxilla. Je to příliš daleko. Nevede tam ani internet, ani tam nechodí pošta ze Země. “ „Chápu.“ Tak se Velvet seznámila s Danielou Stephany. Byla to jediná věc, o kterou ji Kairos za všechny ty roky, co zneužívala jeho pohostinnosti, požádal. Když se ošívala, zmínil pozvracený koberec. Ona mu sarkasticky připomněla nesčetné parohy. On ji dostal, když jí řekl, že sám sebe pokládal spíš jen za jednoho z té spousty známých ve frontě na zmrzlinu. A že sice kolektivní sporty nesnáší, ale s Williamem by si závod střihl. Tím Velvet vytočil a ona musela přiznat, že tentokrát jí došla slova dřív než jemu, a že tedy do Oregonu pojede a na to děvče dohlídne. Zapřísahal Velvet, aby Daniele Stephany neřekla nic o jeho pravé totožnosti. Velvet se tehdy na Kaira dlouho mlčky dívala a pak kývla. Odjela do Oregonu a byla skvělá. Záležitost s fokusem vyřídila. Daniela Stephany a Velvet si padly si do oka a v budoucnu už o sobě vždycky věděly. Velvet se odstěhovala do Washingtonu, protože se stala poradkyní v Bílém domě. Kairos pobýval u Axela, než jej znova povolal Troxill. Stal se totiž prezidentem a nabídl otci místo poradce. Zlatá klec, vysoká politika a nutnost kompromisů, to vše Kairovi připomínalo časy jeho prvního života. Nechtěl však Troxilla nechat ve štychu a tak proměněný téměř trvale v démona, brázdil kalné vody diplomacie na Grinxu. Na Zemi se vracel jen kvůli avatarům a pro dopisy od Daniely Stephany. Stíhal na ně odpovídat, a jak se průběžně dozvídal o její maturitě, že jde na vysokou, jak ráda opouští Oregon i svou rodinu, průběžně posílal peníze na její studentské konto. Chápal, že si s příbuznými nikdy nerozuměla. Andersonovi se Daniele nikdy nepřiznali, že ji adoptovali a Kairos necítil právo jí to říct. Zlobil se na ty lidi tím spíše, když si vybavil, jak úpěnlivě tehdy v Pekle sváděli všechny životní nezdary na ztrátu dítěte. A když ji nyní měli zpět, přesto jí nedali bezpečí ani lásku. Destiny šla studovat filosofii. Její volba Kaira nepřekvapila. Země 1996 Zatímco na Grinxu uběhly tři roky, na Zemi uplynulo roků pět. Při jedné zběžné návštěvě Země Kaira překvapilo, že ho žádný dopis od Daniely Stephany nečekal. To bylo nezvyklé. Aby netříštil síly, rozhodl se zeptat Velvet. Washington USA Velvet milovala klidné předměstské čtvrtě s ostříhanými trávníky. Kairos procházel domem a ověřoval si, zda trefil do toho správného, protože zde byl jen jednou. Zalitoval, že nechal v Praze mobil. V kuchyni našel zbytky párty od večera, což by na Velvet ukazovalo. Ráno odšustila do práce a binec nestačila uklidit… Nakonec důkaz našel. Z fotky se křenila Velvet s nějakým frajerem. Při podrobnějšm zkoumání jej polil studený pot. Byl to Faust. Fotka nemohla pocházet z doby, kdy Velvet žila na kolejích v Oxfordu, protože tam se pro své věci nikdy nevrátila. Jistý, že nebude nutné utíkat, se přměnil a udělal si pohodlí. Čekal na návrat paní domu a plánoval, jak jí vyčiní, že se s Faustem zase zahazuje. K večeru uslyšel parkující auto a smích. Velvet nebyla sama. Nejraději by zmizel, ale tolik s ní potřeboval mluvit, že se to odhodlal

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

10 risknout. Ostatně, smích zněl opile. Vletěly do pokoje jako dva motýlci. Velvet a Daniela Stephany. „Ale Karle, ty umíš lítat? Před chvílí jsme se přece u Hladového kojota rozloučili!“ chichotala se Daniela a odvrávorala do koupelny. „Velvet!“ sykl na Rabdenku. „Ehmmm?“ zakoulela očima Velvet. „To jsi ty? Máš štěstí, že si tě spletla s Charliem…“ Kainův hlas mrazil:„Jsi opilá, Velvet. Zítra ti z Prahy zavolám. Drž Destiny, teda Danielu Stephany, dál od Fausta! Jasný??“ Skočil přes oceán a zuřil tak, že stáhl boxovací pytel od stropu tělocvičny a až do rána do něj bušil. Už klidný počkal, až bude na východním pobřeží deset ráno a zavolal na Velvetin mobil. Dozvěděl se, že na to, aby Velvet držela Danielu Stephany dál od Karla Fausta, je pozdě. Velvet přiznala, že Faust, jako uznávaná kapacita přes politickou etiku, přijal nabídku k hostování na sanfranciské universitě. Tam studovala filosofii Daniela Stephany. Co čert nechtěl, se jednoho víkendu sekali u Velvet. „Byla to opravdu náhoda,“ dušovala se Velvet. „Já přece vím, že Karlík je na ni moc těžká váha. Jenže ti dva byli na sebe napojení dřív, než se u mě setkali. Hned na začátku semestru, když jsme si volaly, básnila o hostujícím profesorovi z Evropy. Dávno před tím, než se provalilo, že se s Faustem znám. Daniela je Faustem okouzlená. Visí mu na rtech. On má své okultní koníčky a tím ji fascinuje. Je to neodolatelný muž, to je prostě fakt. Jí je dvacet a jemu táhne na čtyřicet. Ona se ho vyptává na parapsychologické fenomény a on je trpělivým učitelem.“ Kairos zatínal drápy. Věděl, jak velké nebezpečí hrozí právě Destiny, když se zaplete s magií. Nevědomky využívá výhody ochrany, kterou na ni přenesl, proto je dosud před slídiči v bezpečí. Pokud si ale začne hrát s ohněm, může se spálit. Vrátil se na Grinx a sdělil Troxillovi, že má povinnosti jinde. Musel dohlídnout na Danielu Stephany, aby se nedostala do maléru. Pokud se stýká s Faustem, nebude od toho daleko. Pronajal si pokoj v motelu na předměstí. Maskovaný čepicí a tmavými brýlemi denně docházel na universitu, aby ji sledoval. Stával nahoře v koutě posluchárny v maximálním odstupu od ostatních. Tentokrát Daniela seděla až dole u katedry, její planoucí hlavu nemohl přehlédnout. Přednášel ten neřád Faust. V posluchárně bylo ticho jako v kostele. Byl jako zaklínač hadů. Zabrousil z politické etiky do psychologie a pak až do lákavých postulátů Stanislava Groffa. „Kosmická hra. Tato kniha je ještě významnějším Groffovým počinem, než bylo napsání stěžejní Transpersonální psychologie...“ Kairos sledoval, jak nad plameny jejích vlasů září indigově modrá aura. Měl vztek. Věděl, že nemá právo se na ni zlobit. Vždyť se jen zamilovala do svého profesora. Přesto cítil bodající jehličky žárlivosti. Uplynulo už tolik let od chvíle, kdy mu Destiny říkala ta palčivá slova:„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekala. Ty jsi ten silný muž, kterého jedině chci….“ Otřásl se pod tíhou té vzpomínky. Tamta dívka není jeho Destiny. Jakoby ucítila, že na ni civí, se otočila a neomylně jej nahoře vyhledala. Na zlomek času o sebe zavadili pohledy. Oči se jí rozšířily údivem. Sledovala, jak ten muž podivně podobný jejímu Karlovi, sebou trhnul. Pak rychle odešel. Obrátila se zpět k tabuli. Karel končil přednášku. Kairos byl na sebe naštvaný. Zastihla ho nepřipraveného. Doufal, že tmavé brýle podobnost skryly. Další dny byl opatrnější. Přesto se ještě několikrát viděli. Vždycky se koukal rychle ztratit, ale zuřil, když ji nechával ve společnosti toho darebáka Fausta. V jeho kabinetě i v jeho bytě byla jako doma. Na kolejích se skoro nezdržovala. Bral ji na večeře, na koncerty, na schůzky se svými politickými přáteli a v neposlední řadě do postele.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

11

Daniela Stephany dostala dopis od Ošklivé příšery. Po šesti letech. Napsal jí, aby počkala v neděli ráno v arboretu na šesté lavičce směrem od čínského pavilonu. Nechtěla tam chodit. Tušila, co jí bude asi chtít. Příšera ji bude stejně jako pokaždé odrazovat od všeho, co by mohlo souviset s parapsychologií. I Velvet se od té doby, co začala chodit s Karlem, chovala tak, jako by tím, že spolu začali spát, měli zavinit konec světa. Daniela Stephany měla pocit, že Velvet zkrátka a dobře jenom žárlí. Od Karla věděla, že s Velvet něco před lety měl. Velvet jí před měsícem volala a připomínala Ošklivou příšeru. Porušila tabu, které obě respektovaly už spousty let. Když kdysi Daniela na Velvet naléhala, aby jí o Příšeře pověděla víc, Velvet jí tvrdě řekla, že přísahala, že bude mlčet a že je to pro její dobro. Vícekrát už o Příšeře nemluvily. Ale tentokrát Velvet Daniele řekla, že by si Příšera dělala velké starosti, kdyby se dozvěděla, že se Daniela nechala Faustem přesvědčit k testům na psychotronickou vnímavost. Přestože nechtěla, na schůzku přišla. Vyhledala označenou lavičku a čekala. „Destiny?“ ozval se chraplavý hlas. Zněl chladně a naštvaně. Ale všechno jí říkalo, že ke strachu nemá důvod. Že ten, komu hlas patří, by jí nikdy neublížil. Rozhlížela se kolem, ale kromě několika lidí se psy na cestičkách v raním úsvitu nikoho neviděla. Nedělní park byl nezvykle tichý. Možná, že se jí to jenom zdálo. Ale pak uslyšela šelest za zády. „Prosím, neotáčej se,“ zachrčel naléhavě. Musel být schovaný v keřích pámelníku, které rámovaly lavičku. „Nejmenuji se Destiny,“ odsekla nesouhlasně. „Už zase mi komolíš jméno.“ Až teď si Kairos uvědomil, že ji oslovil jménem z dimenze Xia. „Odpusť, Danielo Stephany, tak mě poslouchej: Dej si pozor na lidi, kteří se chovají jako tví přátelé a nabízejí ti zkušeností týkající se změny vědomí. Cokoliv, co má co společného s esoterikou, návraty do minulých životů, hypnózou, magií, je pro tebe nebezpečné.“ „Proč?“ vyštěkla. Jednou ho musí donutit, aby jí to vysvětlil. Tolik by o něm konečně chtěla vědět víc o příšeře, která ji jako malou přinesla z toho podivného světa. „Mohlo by tě to zabít,“ vydechl. Z jeho hlasu zněla naléhavost. „Člověk, který má vrozenou srdeční vadu, nesmí běžet maraton. Když to nezkusí, třeba se to ani nedozví a prožije klidný a šťastný život. Když to neví a běží, zabije ho to. Když to ví, tak neběží a nezemře. Je to srozumitelné přirovnání?“ „Tolik let si vyměňujeme dopisy, a když se ti konečně uráčí se mnou promluvit, nesmím se ani podívat? Nejsem si jistá, že s tebou ještě chci mluvit. Proč o mně tolik víš, a já o tobě nevím nic? Velvet mi o tobě nikdy nic neřekla. Karel tvrdí, že jsi démon z jiné dimenze. Rád by se s tebou seznámil.“ „Plamínku,“ zasyčel, „nemluv o mě s tím člověkem. Už nikdy.“ Daniela poznala, jak potlačuje vztek. „Vysvětluje věci, na které se zeptám,“ namítla. „Je úžasný a já ho miluju. Tys mě udržoval v nevědomosti. Zajímalo by mne, proč. Mám toho fakt dost.“ „Kdybych mohl, zařídil bych to jinak,“ ozvalo se klidněji. „Nevěřím ti.“ „To je mi líto,“ ozvalo se smutně. Vzápětí se zvedl vítr, ačkoliv bylo bezvětří, a pak věděla, že je pryč. Rychle vstala a oběhla lavičku. Široko daleko od lavičky s křovím nikdo nebyl. Tušila, že zmizel právě tím způsobem, před jakým ji sám tak důrazně varoval. Magicky. Nepodařená regrese San Francisko

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

12 24. dubna 1996 Už od rána měl Kairos divný pocit. A teď uháněl školní chodbou, která se otřásala. Cestou narážel do lidí s vyděšenými pohledy, kteří budovu opouštěli. To určitě ten hajzl Faust, soptil, pevně si jistý, kdo má ten zmatek na svědomí. Mířil neomylně k jeho kabinetu. Měl přijít dřív, ale zdržela ho Masura. Vyskočila z portálu, když vycházel ze sprchy. V chapadlovité končetině třímala lesklý tubus a důležitě syčela, že přináší vzkaz od štolby z Rosendera. Kairos na Rosenderu, před nedávnem pobýval, a Tsewlia, hlavního štolbu, znal. Na tomto světě se věnovali jezdectví a koním. Často tu pobýval Héfaistos Olympský i Reteos z Bretenonu. Ale Kairos od bohyně Vinnony věděl, že jeho tvůrcem i hlavním mecenášem je Kir. Hned tedy poznal, že jde o léčku. Osekal té naivní příšeře osm z dvanácti chapadel, a napůl v deliriu ji hodil do nicoty. Až teď, když viděl, že škola je krizi, poznal, že Masuřiným úkolem bylo ho zdržet. Hlavně musí Destiny najít, a potom si Fausta podá. V kabinetu nikoho nenašel, zbývaly laboratoře v suterénu. Vtrhl tam v okamžiku, kdy Daniela Stephany vytrvale ječela, z jejího těla vyletovaly modré plameny a zapalovaly všechno kolem. Okamžitě se přeměnil, drapl ji do náruče, a skočil mělkým portálem a přenesl ji ven před budovu. Loktem rozbil poplašný požární hlásič na fasádě a spustil sirénu. Vypadala, jakoby měla epileptický záchvat, třásla se, od úst jí šla pěna. Položil ji na kapotu zaparkovaného auta, a hledal, co by jí vsunul mezi zuby, aby si nepřekousla jazyk. V nouzi ulomil kousek antény z dodávky. Položil pracku na její čelo, šlo ji těžko udržet, prala se s ním, aniž o sobě věděla. „Vzpamatuj se,“ zasyčel. Dům hořel, sirény ječely, naštěstí bylo všude plno kouře. Lidé křičeli a dusili se… Prolnul se do její mysli a zhrozil se. Jako kdyby jí v hlavě vybuchla bomba. Jedna vzpomínka přebíjela další, a všechny se týkaly jejího života v dimenzi Xia. Jednadvacetiletá mladá žena objevila vzpomínky padesátileté zmučené královny a nevěděla si s nimi rady. V nastalém zmatku otevřel portál a oba přenesl přes Atlantik do svého starého domu. Těžce dopadl na záda. Jak ji svíral, tloukla sebou a ubližovala si tak, že už byla samá modřina a škrábanec od jeho ostrých šupin. Vlasy jí divoce poletovaly. Mezi ranami, které uštědřovala jemu i sobě, ji uložil do postele. Oči měla obrácené v sloup a nekontrolovatelně se třásla. Připomínala mu Tessulah, když ji porazil v souboji na pravdu. Můžu ty vzpomínky utřídit, napadlo jej. Sedl na pelest a opět položil pracky k její hlavě. Vedl ji po stezkách její zdvojené paměti. Chytili se v jednom okamžiku a rozvíjeli ty události společně. Znovu prožívali polibek v Ledové jeskyni, zoufalsví, kdy mu vyčetla Odovu smrt, trpkost, s jakou čekala na rozsudek Tribunálu. Pluli životem Destiny, která vlastně nikdy neexistovala. Cítil, že ona se mimoděk vrací k jedné jediné chvíli. Ani jemu se nechtělo ten okamžik opouštět. K noci, kdy se spolu poprvé milovali, kdy byli opilí láskou, ochotní věřit ve šťastné konce, těsně před tím, než Odulaje zavraždil Slídič, a než se vše zhroutilo. Cítil její bolest, která byla i jeho bolestí. Vypětím mělce dýchal, jeho démoní tělo bylo jako zdřevěnělé. Když skončil, konečně ležela klidně. Netušil, jestli to stačilo. Vstal a zašel do kuchyně pro sklenici vody. Protože v domě delší dobu nebyl, nechal vodu odtéct a otupěle sledoval vodní vír mizející ve výlevce. Sám se cítil, jako by týden pracoval v kamenolomu. Když se k ní vrátil, vypadala, že spí. Naklonil jí hlavu a přiložil sklenici ke rtům. „Plamínku,“ šeptal „Napij se.“ Znala ten hlas. Věděla, že když otevře oči, neuvidí krásného muže, ale démona, s černofialovými puchýři, hranatým tělem pokrytým šupinatou pokožkou a prackami zakončenými černými drápy. Příšera malou Danielu Stephany přinesla domů odněkud, kam se

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

13 zatoulala. Kde to bylo, to nikdy nebyla schopná vysvětlit. Hodiny psychoterapie nepomáhaly. Příšeru dokázala psycholožce popsat vždycky do stejně podrobných detailů. Rozpukané rty přitiskla k chladnému sklu a vypila několik doušků. „To stačí,“ sykla a zavrtěla hlavou. Otevřela oči. Poodešel a řekl: „Jen co ti bude lépe, přenesu tě domů. Snažil jsem se tě varovat, dělal jsem, co se dalo, ale nestačilo to. Regrese vzkřísila paměťovou stopu ze zaslepené větve času.“ „Noktu. Tessulah. Krull. Hematit. Pamatuju si úplně všechno,“ zachraptěla. „Ach Kaire! Přece mě znáš! Jestli jsi mě chtěl ochránit, měl jsi mi toho povědět víc!“ „A jak jsem to měl, Proboha, udělat?“ vyletěl. Cítil, jak na něm visí očima, jak si ho fascinovaně prohlíží. Byl z toho nesvůj. „Jak sebevědomé a hodně svéhlavé dvacetileté slečně vysvětlit, že když bude praktikovat magii anebo PSI experimenty, hrozí jí šílenství, jelikož jsem ji předtím unesl z jiné dimenze a je tudíž na takové věci alergická?“ „Kouzla,“ vydechla rozmarně. „Už vím, jak na to. Úžasné. A my dva,“ zvážněla. Je to pořád stejné. Pamatuješ? Přes hranice času a prostoru…tě miluju.“ Nohy mu vypovídaly službu. Pomalu sjížděl zády po zdi, až klesl na podlahu. Pořád stejné. Ale tady na Zemi se k ní jinak, než démon, přiblížit nemůže. „Plamínku,“ vyrazil ze sebe „ty přece víš, že není žádná možnost, jak ty a já…“ „Vím,“ vydechla. „Můžeš mě políbit?“ Viděl, že skrz zavřená víčka jí vyrážejí slzy. „Umřela bys hnusem,“ vycedil ze sebe. „Umřu, když to neuděláš,“ žádala ho. „Můžeme spolu civilizovaně mluvit,“ zachraptěl, „ale jen z bezpečné vzdálenosti šesti, sedmi metrů.“ „Později,“ řekla. „Teď ten démoní polibek.“ „Tak aspoň zavři ty svoje aventurínové oči,“ smlouval, protože jí nedokázal odolat. „Dobře.“ Pomalu se zvedl a sklonil se nad její tvář. Velmi jemně se dotkl jejích rtů. Vůbec nečekal, že si ho přitáhne, otevře ústa, pozve ho dál. „Ach Destiny,“ zavrčel. Toužil ji sevřít v náručí, ale nezbylo, než si dát zpátečku. „Neodcházej,“ prosila. „Zajdu nakoupit,“ řekl přísněji, než sám chtěl. „Musím se přeměnit, až se vrátím, drž se ode mě dál. Vždycky aspoň na druhém konci pokoje. Rozumíš?“ „To zvládnu.“ Za chvíli uslyšela klapnout venkovní dveře. Dovrávorala k oknu a odhrnula záclonu. Kráčel po pěšině od domu k brance, temně hnědé vlasy přesahovaly na límec dlouhého kabátu. Vyslyšel její němé přání a otočil se. Musela se opřít o okenní rám, aby ji to neporazilo. Ten raubíř. Byl ještě hezčí, než kavalír z jejích vzpomínek. Zdál se podivně podobný Faustovi, ale kouzlo, kterým ji ovládl, ho oddělovalo od ostatních tak striktně, jako se oddělí den od noci, když vyjde slunce a osvítí kopce. Usmál se a pokračoval dál. Vrátila se do postele a nemohla se jej dočkat. Únava nakonec udělala svoje. Usnula. „Dess, večeře!“ probudil ji hlas, který slyšela tak dávno. Kairův lidský hlas byl ještě hlubší, ale ne tak chraptivý. „Máš to na stole!“ „Čekala jsem kroflubunovou pomazánku, co Troxill nedojedl,“ broukla, když na stole našla dušené ragů a jasmínovou rýži. „Troxill by ji určitě dojedl,“ ozval se z útrob domu. V jeho hlase cinklo zrnko smíchu. „Chci tě vidět,“ nařizovala. „Jsi otravná,“ hučel z kuchyně.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

14 „Stůl dám na jeden konec pokoje, křeslo na druhý. To musí stačit,“ hulákala, zatímco šoupala nábytkem. „Jsi ještě slabá,“namítal. „Pojď už sem,“ hulákala. „Chci tě mít, co nejblíže to půjde.“ Usadila se a napíchla maso na vidličku. „Stejně si musíme promluvit. Neunesl bych, kdyby se ti něco stalo. Už jsem tě ztratil skoro třikrát.“ Zatímco vedl tuto litanii, pomalu, co noha nohu mine, se vynořil z chodby. Jeho postavu rámovala futra dveří. Stál tam v černých jeansách a triku s nápisem „Sort the waste“. Pěsti vražené do kapes a ve tváři zaťatý výraz. Jak si pamatovala na oba své životy, měla Destiny sklon si jej vybavovat spíš jako vyšňořeného rytíře s krajkovými manžetami, rapírem a vlasy v culíku. Vybledlé vzpomínky nyní získaly ostré kontury. Stál před ní úplně současný a pořád tak zatraceně přitažlivý. Cítila, že se jí nedostává vzduchu. Stále patřili k sobě, tehdy jako nyní. Nemohla se na něj vynadívat. Opatrně, aby se k ní přiblížil co nejmíň, se posadil do křesla. „Neříkej, že to necítíš,“ houkl a uhnul pohledem. Pohodila hlavou k oknu. „Jo, myslíš ten puch zvenku? Vypadá to na nějakou strojírenskou fabriku. Dobrodiní civilizace,“ vyprskla. Zakoulel očima. „Nezlehčuj to. Oba ty siločáry cítíme. Když jsi byla malá a já jsem za tebou chodil, vždycky jsi dopředu věděla, že se blížím. Vesmír si prostě pamatuje, že jsem s tvou aurou v jiné větvi času opakovaně a dost drasticky manipuloval. Teď je sice rozprostřená kvalifikovaně, ale přesto bychom se měli držet od sebe co nejdál.“ Nervózně se usmál. „Obávám se, že tě chtějí nějak ošklivě využít.“ Teatrálně vykulila oči. „Nevídáno! K čemu bych jim asi tak byla?“ Nad jejím rozhořčeným údivem se proti své vůli usmál. S hořícími vlasy a porcelánovou pletí byla tak krásná, že musel přivírat oči… „Ty a já,“ vydechl, „jako kritické množství štěpného materiálu na hromádce.“ S upřeným pohledem na jeho tvář odsunula talíř. Roky o něm snila. Hnědé oči. Rovný aristokratický nos a přísná ústa. Hranatá brada. „Miluju tě! Tolik tě chci!“ křikla. Vidlička jí vypadla z ruky, jak vstala. „Stůj!“ štěkl, když pochopil její úmysl. To ji vrátilo do reality. Znova klesla do židle. Její tvář zvlnilo zděšení. „Nejde to,“ vydechl. „Zítra se musíme rozloučit.“ „Chceš říct, že když jsem znova mladá a bez zlosti, pořád nemůžu být s tebou?“ „Ovšem,“ odsekl, protože to bolelo. „Ty už mě nemiluješ?“ „Nemá smysl to řešit!“ zařval. „Ale má. Teď zrovna si nevzpomínám, že bys mi to kdy přímo řekl. Tak co? Miloval jsi mě vůbec někdy? Chci to slyšet!“ Dlouho mlčel a pak promluvil: „Víš, proč od tebe musím být tak daleko, zatímco u jiných stačí, když se vyhnu doteku? Protože tě miluju. Čím víc tě miluju, tím dál od tebe musím být. Jinak bych tě zase rozladil. Měl jsem jich spousty, ale miloval jsem vždycky jenom tebe. O tobě se mi zdává po nocích a tvoje jméno opakuju do ochraptění, když se budím sám a zpocený. Skoro padesát let to trvá. To jsi chtěla slyšet? Už jsi spokojená? Protože nic víc ti dát nemůžu. Nic víc než slova. Než podporu na dálku jako člověk a ochranu na blízko jako démon. Odneseš nádobí do kuchyně? Budu vedle. Až se vyspíš, vrátím tě domů, lásko moje.“ Zvedl se a odešel.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

15 Dlouho seděla jako socha a pozorovala chvějcí se ruce. Slzy jí stékaly po tvářích. Našla kuchyni, opláchla nádobí. Pak se vydala na prohlídku domu. Psal se rok 1996. Kalendář na stěně byl sedm let starý. Jazyk, kterým byl popsaný, neznala. Dům byl zařízený podivnou směsicí historickéro nábytku, ale chtělo to uklidit a snadno by se přetavil v domov. Věděla, že je to utopie. Byla unavená, ale na spánek neměla pomyšlení. Došla k posledním dveřím, které ještě neotevřela. Slyšela hudbu, nějakou divočinu v cizí řeči. Hlasitě zaklepala. Ztlumil zvuk. „Už můžeš,“ ozvalo se. Pokoj byl plný barevného světla, které pronikalo okny z barevných vitráží. „Krása,“ volala směrem ke dveřím, které jak tušila, vedly na chodbu a do dvora, a za kterými patrně nyní stál. „Neutíkej mi pořád,“ vztekala se, když zaslechla vzdalující se kroky. „Mluv se mnou! Prosím!“ „Hm,“ ozvalo se po chvíli. Poznala, že se vrátil. „O čem chceš mluvit?“ vyzval ji. Snažil se nedávat najevo frustraci, ale nedařilo se mu to. „Ve které zemi stojí tento dům?“ Bylo jí to sice jedno, protože zítra už bude za mořem, ale toužila ukrást osudu každou minutu, kterou mohli strávit spolu. „Střední Evropa. Čechy. Praha. Tady jsem se narodil a zemřel, když jsem žil poprvé. Teď se právě vracím do doby, kdy jsem už žil jako člověk.“ „Uzavíráš kruh?“ pochopila „Ano, ale tento svět je trochu jiný, než ten, ve kterém jsem vyrůstal. Totalitní režimy se zhroutily o desetiletí dřív, než se tomu stalo v původní časové linii. O našem zásahu do pozemské časové linie byl v ročence hematitských přelomů pořízen úřední zápis.“ „To vím,“ broukla, „studovala jsem to na zkoušky kandidáta čarodějné rady. Stejně. Co zásadního se ve vývoji Země vlivem zachování avatarů zlepšilo? Kolika válkám zabránili? A proč jsi to neudělal ty sám, když jsi věděl, kam nacisti v Německu zajdou? A co třeba Hirošima?“ „Mluvíš stejně jako Velvet, Dess. Pamatuj, že cesta do Pekla bývá dlážděna nejlepšími úmysly. Jistě, že jsem mohl spoustě věcem zabránit. Ale bylo by víc škody, než užitku, nebyl bych lepší než bohové a Pradávní. To málo, čím jsem mohl, aby to nikomu neublížilo, jsem udělal. Víc by už bylo kontraproduktivní, protože společnost se vyvíjí skrze bláto a krev. Kdybych začal vývoj manipulovat, ztratil bych duši. Neměl bych nic, co by mi říkalo, co je dobře a co špatně. Nechci být jako Síly.“ „Nechceš, nebo nemáš odvahu?“ Útočila. Věděl, že z ní mluví bolest. Pak se zarazila. „Odpusť, jsem zlá. Jsi první na ráně.“ „To nic.“ „Mohl bys mě přenést do jiné dimenze. Někam, kde bych zapadla, i kdyby ses mě dotkl. Nikdo by si toho nevšiml, kdybych zrovna neseděla ve Vrchní čarodějnické radě.“ „To nepůjde. Pochop, dochází mi čas. Nedovolím, aby tě využili proti mně. Kdybys věděla, co bylo za hukot, když jsem tě vrátil v čase…Přesně na to čekají. Vědí, jak moc jsem skrze tebe zranitelný.“ „A co Velvet?“ vyjela na něj skrz dveře. „Jak to, že ona ví, kdo jsi? Zná tě roky.“ „Velvet je Rabdenka z dimenze Windu. Triciina sestra. Hm, na královnu Tricii si přece pamatuješ, ne?“ „Aha, takže exšvagrová,“ vydechla uštěpačně. „jJme vlastně jedna velká rodina: Ty a já, ty a Velvet, Faust a Velvet, Faust a já…“ „Nech toho!“ zarazil ji. „S Velvet jsme přátelé. Může v mnohém pomoct.“ „Vrátím se na universitu. S tím, co vím ze svého života v dimenzi Xia, dám na prdel i děkanovi Parkhilovi a profesor Santana mi bude zobat z ruky. Zaměřím se na historické paradoxy,“ oznámila beze špetky nadšení. „Jsem rád, že máš motivaci,“ zamručel.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

16 „Roky jsi mi pomáhal a držel ses stranou. Ale teď, když jsem tě v posluchárně zahlédla, brnělo mě celé tělo a nechápala jsem proč. Asi máš pravdu. Vesmír si naše spojení pamatuje. Bude lepší, když se budeme vídat co nejmíň,“ řekla poraženě. „Statečná holčička,“ ozval se přidušeně. „Běž spát. Zítra ráno tě přenesu. Teď mě…omluv.“ Vyhradil jí svou ložnici. Spoustu času strávila prohlížením jeho pokladů. Sbírka nerostů, translokační horoskopy Avatarů poházené po stole, životopisy slavných malířů, kniha o impresionismu na nočním stolku, šestidílná encyklopedie malířství pod postelí… Když se po marné snaze usnout dočkala rána a oknem začaly prosvítat sluneční paprsky, konečně se odhodlala k tomu, s čím celou tu dobu bojovala. Kradla se chodbou tiše jako myška. Vybavila se jí stará řecká báje o Erótovi a Psyché. Otevírala dveře a připadala si jako zloděj. Udělala krok, potom další. Jeden jediný dotek. Jedno pohlazení po tom hladkém vypracovaném rameni a pak už si ji bude muset nechat. Určitě něco vymyslí. Přenese ji někam daleko a bude se za ní vracet. Raději bude s ním, než tady na Zemi osamotě. Jestli ji najdou, tak ať. I za pár dnů jí to stojí. Dokonce i za jediný den. Třeba i za pár hodin. Nesměle vztáhla ruku. Tajila dech. Musel ji vycítit. Zmateně otevřel oči. Byla tak blízko! Okamžitě se začal měnit. Bolest jej zkroutila a vztek jím lomcoval. Energetická vlna provázející transformaci ji odhodila ke zdi. Vyděšená výbuchem jeho nevole se stulila do klubka. „Odpusť,“ vyjekla, zatímco těžce oddechoval a potlačoval nevolnost. „Nemáš nic zlomené?“ zachrčel. Pochopil, co se chystala udělat. „Jinak můžeme rovnou jít. Souřadnice tvého bytu znám. Za deset minut ať jsi oblečená.“ Přenesl ji do kuchyně ve Frisku dřív, než by řekl jednadvacet. Uvolnil ji z náruče a bez rozloučení zmizel. Rozplakala se. V uších jí šuměla jeho slova: „Miloval jsem vždycky jenom tebe. O tobě se mi zdává po nocích…“ Chodila po svém bytě a vybavovala si zvuk jeho hlasu, když jí ta slova říkal. Už vím, proč jsem s nikým nevydržela déle, než pár týdnů, říkala si v duchu. Protože žádný jiný se mu nemůže rovnat.

Kapitola jedenáctná: Tarrator Současnost na Tarratorské skládce „Moje, moje!“ ječela Hadrnice. Její upatlané zkřivené prsty se do masa zaťaly dřív, než stačil cokoliv namítnout. Pokrčil rameny a dál se přehraboval v hromadě zbytků potravin. Odhrnul zbytky plastového obalu. Ta podivná hmota – přičichl k ní – dělá dojem nákypu. Otočil se po Hadrnici. Pobaveně sledoval, jak se krčí za vrakem vznášedla a usilovně pracuje žvýkacími svaly. Podle toho jak valila oči, dělala maximum, aby dobu, než večeře bude bezpečně v jejím břiše, zkrátila na minimum. Posadil se torzo kanape a pustil se do nákypu. Měl by vyhledat ještě snídani. Uvědomil si, že zpohodlněl. Začíná mu zase záležet na tom, co bude zítra. Když sem přišel, dny a noci dlouho splývaly. Bylo mu jedno, zda se živí vyjetým olejem nebo plesnivým obilím vysypaným z krmivářských vozů. Toto byl teď veškerý jeho svět. Nechtěl vzpomínky na předešlý život. Ale stejně přicházely. Pokaždé pocítil potřebu něco zničit. I nyní popadl kus železné trubky, a jal se bušit do toho nešťastného zbytku čalouněného nábytku, až se zvedala oblaka prachu: „Ne! Ne! Už ne!“ řval v amoku a kámoška, která mezitím dožvýkala, se přidala s dalším

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

17 kusem železa. Tloukla s ním v rytmu, skákala a řvala. Vystřízlivěl. Odhodil trubku a plácl sebou na zem. Opřel se o zborcené kanape a natáhl si nohy. „Co blbneš, uženeš si infarkt,“ houkl. „Švanda, švanda,“ huhlala osůbka, blýskala zakalenýma očima a zubila se vykotlanými zuby. „Kde jsem to jenom posledně slyšel,“ povzdechl si. „Tessulah. Ta mluvila o tom, jaká je to švanda. Ty jejich hry.“ Stejně to věchno stojí za hovno. Fiasko v Paříži Země Paříž 1999 Stalo se to v malé pařížské porodnici. Maskovaný za šťastného otce se s kyticí v ruce vkradl do novorozeneckého pokoje. Dvěma miminům odclonil auru a předal přebytky jasně fialové. Po zákroku se proměnil do své lidské formy, kytici, co předtím odhodil na stolek, zase vzal a vytratil se na chodbu. Měl vyzkoušené, že se zabijáci vynoří v suterénu, kde je ticho a klid. Mrkl na hodinky. Podle posledních pozorování činla průměrná odchylka prodlevy výsadku od okamžiku jeho zásahu plus čtyři hodiny. Ukradený vzorec dával nepřesné výsledky, ale oni přesto spoléhali, že ho jednou uondají. Když vytušil, že čas se nachýlil, přesunul se do sklepa. Dole hučela klimatizace. Budova byla stará tak, jak jen kamenný dům v blízkosti centra může být. Pod nízkým stropem se táhly trubky instalací obalené stříbrnou izolací. Na vybílených stěnách poblikávala bezpečnostní světla. Páchlo to tu desinfekcí. Bylo zjevné, že dům nebyl projektován jako nemocnice. Dnešní správci si museli vypomoct, jak se dalo. Do sklepení vtěsnali kotelnu, prádelnu, centrum vzduchotechniky. To vše způsobilo, že prostory byly stísněné, podchozí výška neměla ani dva metry. Kairos odhadoval, že až se promění, bude jako démon do potrubí pod stropem narážet bodlinami z temene hlavy. Nějak to dopadne, pokrčil rameny a znova se přeměnil v démona. Podal si srpec. Otevřel malý dimezionální průnik a zanořil do něj paži. Nahmátl srpec přichystaný na polici svého pražského domu, vytáhl pracku z portálu a zase bránu uzavřel. Zbraň připomínala sekeru kříženou se srpem na žnutí obilí a úspěšně vytrhávala Masurám játra zahnutým hákem a dlouhou širokou čepelí dobře sekala chapadla. Mezi klony Masur se o ní nesly hrůzostrašné zkazky. A já si kdysi tak ošklivil násilí, povzdechl si. Zamyslel se, jestli Masury mají nebo nemají na výběr, když je posílají na Zemi. Ucítil víření v esoterickém prostoru, které předznamenávalo energetický výron. Blížilo se to. Skoro současně se otevřely dva portály. Na první Masuru zaútočil dřív, než se stačila rozhlédnout. Prakticky ji rozťal vedví a natlačil do nicoty, která ostatky schlamstla. Než se otočil, napřahoval se na něj Sist, tak tak, že stačil ránu vykrýt. Cyběl mu jeden z osmi pařátů. Bylo možné, že kdysi mu ho odsekl právě on. „SSSKonečně tě sssdosssstanu,“ syčel, kroužil kolem, šermoval dvěma zahnutými šavlemi a chapadly střílela energetické výboje. Kairos věděl, že mu výboje neublíží, pokud zůstane v démonické formě. Člověka by však zabily, protože se podobaly zásahu elektrickým proudem. „Nechceš to vzdát?“ křikl v náhlém záchvatu sdílnosti, „můžeš se vrátit domů a zažádat o důchod!“ „Ssssouboj!“ sykl Sist a jak se oháněl šavlí, přeťal trubku nataženou pod stropem chodby. Z trubky vytryskla pára. Kairos využil toho, že meč změnil dráhu, když sklouzl po potrubí, a zaútočil. Usekl mu další pařát. Zařval a nesmyslně se na něj vrhl. Sekal, a zatímco, pára syčela, chodba se plnila bílou mlhou a někde se spustil alarm. Napřáhl se a sám rozťal další část potrubí. Proud vody jej skoro porazil. Situace se stávala nepřehlednou. Nad hlavou zaslechl skřípot. Uvolňovalo se ukotvení, které trubky přidržovalo pod stropem. Věděl, že to musí skončit dřív, než přiběhnou lidé. Chodbou se ozvalo dupání. Nemohl se ohlídnout,

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

18 protože se soustředil na vykrývání ran. „Co to tady, proboha, je??“ uslyšel hlas a cítil, jak na něj někdo sahá… „Běžte dál! Nepleťte se do toho!“ zařval a snažil se zmítající příšeře zarazit zatočený konec srpce pod bradu, kde měli Sistové nervové centrum. Voda stříkala, pára syčela, siréna ječela, nebylo vidět víc, než na půl metru. Ze stropu se drolila omítka a části malty se cestou na zem při styku s párou, měnily na kaši, která pleskala na linoleum i na těla soupeřů. Sist zmítal pařáty a chroptěl. Zatímco Kairos dával soupeři poslední ránu, letmo zaslechl lidský a tupé žuchnutí. Ještě z kleku otevřel portál a natlačil mrtvolu do veškerenstva, ať už to bylo kamkoliv. Když se chtěl zvednout, aby vytvořil svůj únikový portál, se skřípotem ho zavalil svazek potrubí, protože konzoly ve stropě konečně povolily. Kairos jako černočervený šupinatý démon zůstal uvězněný pod otepí trubek. „Kde je Marc?“ ozvalo se od schodiště. Napolo omráčený Kairos se snažil vzepřít a potrubí nadzvednout, ale bylo příliš těžké. Přes kotouče páry sice nikoho neviděl, ale hlasy se blížily a bylo otázkou vteřin, kdy jej někdo odhalí. „Šel se podívat, kde to uniká! Musí to být tady,“ odpovídal další hlas jen pár metrů vzdálený. Kairos se smířil s tím, že odchod se zatím nekoná. Jediným způsobem, jak se dostat z pasti, bylo přeměnit se do lidské formy. Šoupl srpec po podlaze do kouta a přeměnil se. Vzápětí jej našli dva hasiči. „Sakra, co tu děláte?!“ vyjekl první, zatímco druhý odběhl za roh zastavit plyn, parovod i vodu. Lidské tělo bylo menší, než tělo démona. S hasičovou pomocí se Kairovi podařilo zpod potrubí vysoukat. „Ještě, že se nepřervala plynová trubka!“ hartusil muž normanským dialektem. Voda přestávala stříkat. Pára klesala k zemi. Už se dalo rozeznat okolí katastrofy. Mezitím se vrátil druhý záchranář. Oba hasiči svorně kritizovali dezolátní stav instalací. Kairos nenápadně couval směrem ke zdi, kde tušil svůj srpec. Byl čas se vytratit, dřív, než začnou klást otázky. Pak o cosi zakopl. Sehnul se a našel zhrouceného člověka v hasičské uniformě. Musel to být tetýž, co se Kaira pokoušel zadržet. Jeho tělo sebou lehce škubalo, což signalizovalo, že srdce vynechává díky výboji. Fialový obličej a vytřeštěné oči ukazovaly na otravu Sistovým psychedelickým jedem. Kairos věděl, že na otrávenou mysl tu nemají protilék a že ten muž je prakticky po smrti. „To je Marc! Co se mu stalo?“ vyděsil se hasič, který Kairovi předtím pomohl nadzvednout trubky. „Zkusím mu pomoct,“ houkl. Sehnul se ke zraněnému. Obnažil hrudník, rytmicky mačkal hrudní kost a prokládal to umělým dýcháním, dokud se muž nerozdýchal sám. Položil ruce na mužovo čelo a vstoupil do jeho vědomí. Marcovy myšlenkové struktury byly obaleny fialovým děsem. Kairos vůlí a slovem děs rozpustil a nákazu po Sistovi vyčistil. Všechno, od chvíle, kdy „uklidil“ druhou příšeru až do tohoto okamžiku, trvalo pár minut. Když se zvedal od mělce dýchajícího hasiče, přes popadané potrubí se k nim pasírovali další lidé. Objevila se nosítka. Zatímco jedni nakládali a odnášeli raněného, druzí Kaina zasypali dotazy. Jen prohodil, že se nejdřív umyje. Nenápadně se sehnul pro srpec a zamířil do postranní chodby. Už cestou se transformoval a tak rychle, aby to vzbudilo minimum rozruchu, se translokoval z Paříže do svého amerického bytu. Dva dny jen jedl a spal. Už odpočatý pak plánoval dovolenou. Co takhle nějaký kulturní život? Navštívit Tricii nebo Troxilla? Co asi dělá Destiny? Jak jí asi jde její akademická kariéra? Aspoň jedním okem ji zahlédnout…Ale ne, nemá cenu rozdírat staré rány. Bloumal po bytě a cítil podivný neklid, jako kdyby bylo něco špatně. Vzal do rukou balíček tarotových karet. Vždy užíval jen dvaadvacet karet velké arkány. Mechanicky zamíchal a vyložil si cikánský los. No tohle? Vyšly mu Ďábel – Luna – Věž. Vůbec to nebylo dobré. Ďábel znamenal něco, co se už stalo a naznačoval, fatální hrubou chybu. Luna vypovídala o současnosti a jeho citové nevyrovnanosti. „Citová krize?“ zabručel, „v té jsem přece furt.“ No

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

19 a Věž, to je budoucnost. Věž je nejhorší karta celého tarotu. Vypovídá o tom, že žádná věž neroste do nebe. Připomíná Babylonskou věž. Předpovídá velký průser a velký pád iluzí. Tak co je, sakra, špatně? lamentoval. Vzápětí se mu dostalo odpovědi. Jak tak rázoval po pracovně, uhodilo jej to jako rána kladivem. Televize, kterou měl puštěnou jako zvukovou kulisu, právě vysílala, že Paříž je v šoku z masových vražd. Ten hasič. Kairovi došlo, že na něj sahal se starostí a péčí ve své lidské podobě a poznačil jej, zkoncentrol jeho auru do jediného svazku, přitáhl k muži slídiče z meziprostoru. Jeho šílenství způsobil nejspíš Sist. Marc hasičskou sekerou povraždil svoje dvě děti, ženu a tchyni a sám skočil pod náklaďák. Za pět století to zaznamenal nesčetněkrát. Ať už to bylo při tahanicích s inkvizicí, ve válce severu proti jihu, nebo se ženou v motorestu na okraji dálnice, co mu nasypala drogy do pití, aby ho dostala do postele. Nakonec s Destiny. Proč se pořád snaží? Cítil zodpovědnost, že dal Pradávným nástroj, jak avatary hledat. No, vlastně mu ho ukradli… Ale možná, že když to zabalí… Ne, tomu sám nevěřil. Budou honce posílat dál. Jenom je nebude mít kdo zastavit. Jenže on už dál prostě nemohl. Prostě to zabalí. No a co? Vypnul televizi, pozhasínal a změnil se v démona. Nemělo cenu ozývat se přátelům a na Destiny si myslet zakázal. Bude jí líp, když ji konečně nechá na pokoji. Nazdařbůh. Otevřel portál a ve chvíli když do něj skákal, zatoužil být někde, kde jej nikdo nebude hledat, a kde bude mít klid. Skulil se na místo prosáklé směsicí pachů. Nasládlý odér shnilého masa se prolínal s pachem vyjetého oleje a kouře. Přízračná šedivá a zvrásněná krajina byla pokryta hromadami nesourodého materiálu. Všude něco trčelo a přečnívalo. Cáry, kusy a úlomky dřeva, kovů, plastů a všudypřítomný smrad. Kain pochopil, že se nachází na obrovské skládce odpadu. Vyšplhal na nejvyšší kopec, a rozhlédl se dokola. Uviděl, že celé těleso skládky tvoří umělý pahorek, který je pokrytý dalšími kopci a ty jsou posázeny ušmudlaně barevnými kopečky odpadu. Nikde nepozoroval odvětrávací průduchy. Mimoděk se zamyslel nad problémem, jak si asi místní poradí s produkcí skládkového plynu, a že tady se na to evidentně kašle, a že je otázkou času, kdy vše vyletí do vzduchu. Nemístnost jeho starostí jej dorazila. Klesl na kolena a začal se hystericky chechtat. Rozzlobený na sebe sama si škodolibě pochvaloval: Sem přesně patřím.

Hadrnice Tarrator. Dny plynuly v neměnném rytmu. Měřil čas podle hřmotných náklaďáků, které přivážely a vysypávaly další hromady netříděného svinstva. Podle toho, jak tu zacházeli s odpady, se dalo usuzovat, že toto je svět těžkopádných technologií a spalovacích motorů. Vždycky se našly zbytky potravin a tělo démona nebylo přecitlivělé. Dobře snášelo žár poledního slunce i chlad mrazivé noci. Skládka vydechovala teplo a zápach. Rozkládala se daleko od sídel, ale z vyhozených věcí se o civilizaci dalo zjistit ledacos. Ale Kairos neměl zájem. Civilizace Tarratoru byla ryze technokratická. Místo kouzel, zde vládl racionální rozum. Z novin bylo možno zaznamenat hodně válečných konfliktů a afektovanosti. Kromě Kaira žily na skládce další bytosti. Měl dojem, že se sem dostaly stejně, jako on sám. Jednou se mu zdálo, že zahlédl zmrzačenou Masuru, ale to byl už večer, a on byl opilý lihovým čistidlem. Ukořistil ho celý kanystr. Našel plesnivé zbytky barev. Očistil prkna a pustil se do malování. Nebyl k zastavení. Po třech dnech barvy spotřeboval a další dva dny byl v depresi. Vyčítal si, že měl víc šetřit. Kde

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

20 teď sežene další? Malování jej vždy přitahovalo, ale nikdy, kromě divadélka na Krullu si nenašel čas. Teď ho měl spousty. Právě, když se rozhodl zapít smutek zbytkem lihu z kanystru, uslyšel kňučení. Vydal se tím směrem a došel k hromadě rozmoklých kartonů proložených balíky ostrého drátěného pletiva. „Kruci, proč to nevytřídí?“ rozčiloval se. Kňučení se ozývalo zpod hromady. „Asi štěně,“ uvažoval, „nebo něco podobného,“ opravil se, když si uvědomil, že není na své rodné planetě. „Stejně nemám co na práci. Barvy mi došly… a na chlast je času dost.“ Odhazoval kusy odpadu stranou. Kupa roztřesených hadrů měla ke štěněti daleko. Vypadalo to spíš na humanoidní bytost. Páchnoucí zkroucená lidská postava. Šedé, dlouhé vlasy překrývaly obličej potažený pergamenovou kůží zbrázděnou vráskami a posetou skvrnami. Mezi vlasy prosvítaly pichlavé oči. Žena nebo muž? To se v této chvíli nedalo poznat. „Co tu děláš?“ instinktivně použil universální démonický jazyk, kterému jej naučila Tricie a natáhl ke stvoření pracku, když mu pomáhal na nohy. „Za všechno může… ona. Je to potvora. Ale já to najdu… najdu a potom jí ukážu, ukážu,“ blekotala bytost. Není divu, že je bláznivá. Co se dá čekat, tady na skládce? Uvažoval. Protože se jej osoba nepolekala, usoudil, že pochází ze světa, kde jsou příšery běžným jevem. „Nemáš hlad?“ zeptal se. „Jo,“ kývla osoba. Tak se seznámil s Hadrnicí, jak si ji nazval, protože byla s největší pravděpodobností ženského pohlaví, i když přesvědčovat se nehodlal. Byla sice šílená, ale nějaká špetka rozumu jí zbyla. Nijak se nesnažil ji vyhledávat, ale od té doby, co ji vysvobodil, se držela v jeho blízkosti. Nejdřív se přetahovali o zbytky jídla, ale následně si ověřili, že je lepší spolupracovat. On většinou mlčel a ona mlela o nějakém pokladu. O tom, že až jej získá, všechno bude zase jako dřív. Často se mu zdály sny. Nejhnusnější byly ty z prvních let v Pekle, kdy se rýpal v myšlenkách zatracenců. Budíval se v okamžiku, když mu Mimoza rvala kůži z těla kvůli té urážce s pohrabáčem…a při tom se samovolně přeměnil do lidské podoby. Když pak nemohl usnout, zatímco Hadrnice v koutě boudy pochrupovala, uvažoval, jestli samovolnou transformaci vyvolal podvědomě proto, aby se díky bolesti mohl z toho snu probudit. Ve snech o Destiny se milovali. Nejčastěji se mu zdál ten, kdy jí rozmlouval nesmyslnou bitvu kvůli zavlažování stepi pod horským masivem. Bylo to podruhé a naposledy, co si ji vzal uprostřed vojenského tábora. Otevíral oči zadýchaný a zpocený. Plný nekonečného vzteku vybíhal z chatrče a zvedal hlavu k nebesům. Přemýšlel, jestli se Destiny už vdala a zdali se smířila s osudem. Protože on toho nikdy nebude schopný. Sny o výchově Troxilla byly milé. Honil běsíka po zahradě a snažil se ho přesvědčit, že se za denního světla nemůže ukazovat nahoře na zahradní zídce. Vždy mu zatrnulo, při pomyšlení, že Troxill má o něho starost. Ilja Mazur Lilo. Než stačili s Hadrnicí doběhnout do chatrče, kterou si postavili, byli mokří do poslední nitky. Teď běska poskakovala po zuboženém kanapi a kapičky špinavé vody stříkaly na Kairův příděl k večeři. „Grr,“ zavrčel. „Uklidni se, špinavější ten žvanec snad mít nemusím.“ Hartusil, i když věděl, že stejně nechápe, o čem to mluví. „Héé, héé,“ hýkala. Někdo zaklepal na prkna boudy. Nezvyklé. „Dále?“ vyzval neznámého a sáhl po ocelové trubce. Koberec, který sloužil místo dveří, se odhrnul.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

21 „Dzien dobry, baz pochwalony Jezus Christus,“ pozdravil příchozí. Ten muž byl bezesporu katolický duchovní ze Země. Měl na sobě sutanu s kolárkem. Kairos byl sice zvyklý na ledacos, přesto vytřeštil oči. Při pohledu na mohutného červenočerného šupinatého démona totéž učinil duchovní a začal couvat. „Počkejte, otče, neublížím vám,“ vyhrkl Kairos česky, protože jazyk, kterým farář pozdravil, byl nepochybně slovanský. Asi polština. Pro jistotu opakoval větu latinsky, protože faráři mají latinu v malíčku. „Vaše latina nese stopy archaismů. Kdepak jste se ji učil?“ zeptal se velebníček. Pak se na to příšerné stvoření, jakým Kairos jako démon byl, usmál. Stísněný prostor chatrného obydlí se rozzářil. A napětí opadlo. Představil se jako Ilja Mazur. Farář neměl tušení, jakým způsobem se sem dostal. V jedné chvíli prováděl jistý obřad a vzápětí s ním zvláštní síla mrštila sem. „Kde si myslíte, otče, že jste se ocitl?“ zkoušel ho Kairos, protože tušil, že podrobnější výklad definice „jistý obřad“ mnohé objasní. „Pokud je toto Peklo, jsem konsternován,“ připustil farář. „Opravdu jsem netušil, že jsem takový hříšník.“ Kairos si všiml, jak mu v očích hrají světýlka. Ne, ne, ne. Tento velebníček není tak úplně dnešní. „Ale otče, nebudeme si hrát na slepou bábu. To není Peklo, to dobře víte. Co to bylo za obřad, co jste celebroval? Nějaké vymítání?“ „Ano, to ano. Mladého chlapce z mé farnosti posedl duch mrtvého. Potřeboval jsem toho mrtvého přesvědčit, že by měl hledat štěstí jinde. Doufám, že jsou oba v pořádku.“ „Chápu. Oba. Ten živý i ten mrtvý,“ kývl Kairos a nalil knězi cosi, co připomínalo ovocnou šťávu, nejspíš s prošlou záruční lhůtou.“ „Vy to opravdu chápete?“ zvedl farář obočí. Kairos přikývnul a dál si jej mlčky prohlížel. Asketický až vyzáblý obličej, tenký nos a oči s veselými jiskrami. A ten hlas, tak podivně mladý hlas. „Dobrá,“ pokračoval farář. „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné,“ pronesl smířeně. Kairos se začal chechtat a Hadrnička, která se mezitím vyškrábala zpod stolu, kam před návštěvou zalezla, se k němu přidala. „Nebojte se, pane faráři, nemusíte tu zůstat navěky. Mohu vás okamžitě vrátit domů. Jenom nevím, co budete dělat příště, až vás to při exorcismu mrští tam, kde nebudu po ruce. Mohli bychom se poradit s mými přáteli v dimenzi Windu. Tricie už vymyslí nějaký multidimenzionální pager.“ Potom se zamyslel: „A víte, že to není tak blbý nápad? Možná že by to šlo. Tricie mě samotného může pozorovat v pěkné fialové kouli. Nějaké orakulum by se našlo i pro vás. Jak se tak na vás dívám, byla by vás škoda.“ Iljovi se viditelně ulevilo. „Bůh to se mnou ještě chce zkusit, když mi poslal do cesty vás, pane…“ „Jmenuji se Kairos. Můžete mi tykat. Jsem démon, jak vidíte. Vyberte si, jestli chcete přenést k Tricii, nebo rovnou domů. To je na vás.“ „Ehm, Kaire,“ ošil se velebníček, „Málokdy má sluha Boží příležitost poznat jiné světy. Když už jsem tady, mohl bych se tu rozhlédnout. Nevadilo by ti to?“ „Je to tu o hubu,“ houkl Kairos. Snažil se působit primitivně, aby faráře od delšího pobytu odradil. Čím drsnějšího démona zahraje, tím dřív velebníček vypadne a nedostane se do potíží. „A copak máš, Kaire, na práci? Jestli jsem dotěrný, tak mě omluv, ale to moje povolání sebou nese.“

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

22 Kairos zavrčel, což mu Hadrnice pokazila, protože se začala hýkavě smát. „Vy si chcete hrát na misionáře? Na Tarratorské skládce? Kde končí zatracené existence celého vesmíru? To si děláte srandu! Dají si vás k svačině, jestli vás nebudu na každým kroku hlídat,“ hrozil. Černofialový démon se vztekal a blýskal očima, hnědýma podivně lidskýma očima. Ilja s uspokojením konstatoval, že jeho tušení je zřejmě správné, Bůh pro něj má práci právě na této skládce, právě s tímto stvořením. Ale nejlepší bude zatím hrát nadšeného misionáře. Ilja se odhodlaně nadechl:„No, když jsem šel sem, přiznám se, že mě honila nějaká chapadlovitá příšera.“ „To byla ta Masura. Podívám se po ní,“ zahučel démon. „A co tomu božímu stvoření chceš udělat? Třeba mělo na spěch!“ vyděsil se kněz. „Jo, spěchalo, aby vám co nejrychleji rozpáralo břicho. Já Boha respektuji, ale tady vám užitečný nebude, protože Masura je v žoldu Pradávných.“ Farář o Pradávných nikdy neslyšel. Dopadlo to tak, že Kairos dělal neodbytnému knězi gorilu, protože jej nechtěl mít na svědomí. Velebníček se pořád na něco vyptával. Kairos mu několikrát nabízel, že jej přenese do dimenze Windu, kde si může vzdělání o kosmologii a o tom, jak do všeho zapadá Bůh, doplnit, ale Ilja to stále odkládal. Jenže pak to Kairovi došlo. Ve skutečnosti se Ilja po skládce jenom tak potloukal. Místo, aby sháněl ovečky, permanentně z Kaira tahal rozumy. Ten člověk zkrátka preferoval individuální formu vzdělávání. Ale čím déle spolu mluvili, tím víc Kairos oceňoval kvalitu farářovy osobnosti. Za pár dnů už mu bylo jedno, že na něj Ilja hraje habaďůru, protože se těšil, na jaké téma se pohádají. Nebylo mnoho takových, se kterými by mohl vést disputace na úrovni. Ale Ilja se hravě mohl rovnat i Tricii nebo Axelovi. Ilja se podivoval, jak moc je podle složení odpadu Tarrator podobný Zemi. Kairos faráři nastínil teorii konvergence, kterou razila Rabdenská univerzita: Podobné přitahuje podobné. V odpovídajících obdobích vývoje, v různých dimenzích, jsou-li životní podmínky obdobné, že společnost vyvíjí obdobně. Podobné období vývoje, podobní tvorové, podobné technologie, podobná politika, podobný vkus, podobné zvyky. „Takže to, že existuje esoterický prostor vědí ve vesmíru všichni, jenom my na Zemi jsme toho uchráněni?“ ujišťoval se Ilja, když vybíral z hromady plastových výlisků kusy, které se daly použít ke stolování a nakládal je Kairovi do náruče. Kairos se netrpělivě vrtěl, protože mu to připadalo kontraproduktivní. Potraviny většinou pojídali hned, jak je urvali, aby o ně nemuseli bojovat s konkurencí. „Jo, jsme na Zemi taková zoologická zahrada. Pradávní to tak chtějí,“ zahučel. Vtom zahlédl chapadlo obtáčející se kolem Iljova kotníku. „Pozor!“ zařval, odhodil kelímky, tasil srpec a jednou ranou chapadlo usekl. Potvora zasyčela a stáhla do hloubi hromady. „Jdeme, otče,“ zavrčel a sebral ze země pár výlisků, aby Ilja nekafral, že se vracejí s prázdnou. „Říkal jsem, že tu není bezpečno. Opravdu byste měl uvažovat o návratu.“ Vydali k chatrči. „Ehm, a v které části Čech jsi, chlapče, vyrůstal?“ položil Ilja otázku stejným tónem, jakým se vyptával na dimenzionální portály a časoprostorové paradoxy. Kairos strnul. „Možná máš k tomu vážný důvod. Ale nemůžeš mi namluvit, že nemáš lidský původ,“ pokračoval bezelstným tónem farář. „A tvá první slova, když jsi mě uviděl, byla v jazyce našich jižních sousedů. To byla Čeština. Znám se dobře s pražským arcibiskupem. Jsi tu jako démon proto, že jsi tak silnější?“ díval se vážně, ale v očích mu jiskřilo. Potom zavrtěl hlavou a sám si odpověděl: „Myslím, že se tu schováváš. A mám dojem, že se tu schováváš sám před sebou.“ Kairos definitivně odhodil výlisky stranou. Teď si konečně vzpomněl, koho mu ten šťoura připomíná. Znají se vlastně dlouho. Poprvé na sebe narazili před pekelnými zahradami ještě, když byl Ilja průsvitnou mátohou. Už tehdy byl otravný jak pojišťovací agent. To on ho naočkoval kecy o smyslu všeho konání. Sakra… To on.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

23 Byli skoro u boudy. Tam bude Ilja v bezpečí. Beze slova složil faráře u chatrče a rychle se teleportoval na opačný konec skládky, což bylo cirka o dvacet kilometrů dál. Otevřel zásobu lihu, kterou tam schovával před Hadrnicí, aby si neublížila. Vrátil se nalitý jako slíva. Stočil se na matrace a padl do deliria. Když se s bušící hlavou nazítří probudil, ucítil mokrý hadr na čele. Někdo mu podával plastový kelímek s vodou. „No ty ses zřídil,“ řezal ho do hlavy farářův hlas. „Musíte tak křičet?“ zaskučel. „Narodil jsem se 16. května v roce 1921,“ znělo neutrální oznámení. Démon se přinutil otevřít oči. Farář se na něj vážně díval. „V Mariboru,“ upřesnil. „Proč mi to říkáte?“ zachrčel a puchýře na jeho obličeji praskaly jeden po druhém. Nesnášel to, ale nedokázal to usměrnit. „Ani sám nevím,“ šeptl Ilja, „něco mi napovědělo, že bys to měl vědět.“ „Hmmm.“ Kairos se vyhrabal se z matrace a vypotácel se z boudy ven. Právě lilo, stejně, jako v den, kdy Ilja poprvé zaklepal. Když se vrátil zpět, byl už úplně střízlivý. Hodil Hadrničce jeden kus pečiva a Iljovi podal druhý. Pak začal Iljovi vyprávět svůj příběh. „Takže Pekelný správce v žoldu Vesmírných Sil je něco na způsob Lucifera?“ zeptal se farář se zájmem. „No,“ zamyslel se vypravěč, „vlastně jo. Smyslem jeho činnosti je dohlížet, aby duše nevibrovaly v rychlých frekvencích. Kdyby si některá vzpomněla i na světlejší okamžiky, zrychlila by vibrace a mohla by najít cestu k další inkarnaci.“ Dál Kairos vyprávěl, jak si ověřil fungování principu Morfogenetických polí, jak pochopil, že Síly posílají avatary do Pekla, aby eliminovaly odchylky od průměru. Démonova „zpověď“ trvala dlouho a Ilja byl pozorným posluchačem. „Proč tě Pradávní nedonutili, abys jim přesný vzorec vydal? Neříkej, že by to nedokázali!“ „Zkoušejí to už pět staletí, ale jejich poskoci jsou neschopní schválně. Došel jsem k závěru, že je moje pachtění baví. Nejhorší je, že jsem si na sebe upletl bič. Vlastně jenom napravuju chybu, které jsem se dopustil. Kdybych je na ten nápad s aktivním vyhledáváním avatarů sám nenavedl, sami by to zorganizovat nedokázali. Mají nepřesný vzorec, proto jsem to celé ty roky jakž takž zvládal. Tobě jsem auru rozprostřel v Mariboru 1921. Je patrná jen na Zemi, ale pamatuji se, že je mechově zelená.“ Kairos si ani neuvědomoval, že Iljovi tyká. Nazítří Kairos očekával, že Ilja požádá o přenos na Zemi, ale byl zklamán. Farářova snaha přesvědčit Hadrničku, aby se vzdala špinavého a tukem nasáklého oblečení, ho pobavila. „Nemáte šanci, otče. Taky jsem to zkoušel, ale pak jsem si zvykl. Jsou i horší věci. Slizké bahno na planetě Grinx smrdí hůř, to mi věřte. To když Troxill přišel na prázdniny a já vybalil jeho batoh z výcvikového tábora…“ Další den strávili povídáním o Troxillovi, o výchově, o Komenském, o politice. Večer Ilja znovu zabrousil do nebezpečných hloubek: „Řekneš mi, proč žiješ v odpadu a neděláš to, co je tvým posláním?“ „Copak nemáte žádný pud sebezáchovy?“ zavrčel démon. „Především mám úkoly. A ty jsi jedním z nich. Pověz mi, co se stane s avatary teď, když ses na ně vykašlal?“ „Nevím. Někteří to asi…odnesou. Ale až Pradávným dojde, že jsem ze hry, přestane je to bavit.“ „Ha!“ vybafnul farář. „Ty jsi ale tvrďas! S jakou lehkostí ty oběti zmiňuješ!“ „Co vy, sakra, víte?“ zařval Kairos. „Ať udělám cokoliv, vždycky mi v patách mi zůstávají mrtvoly.“ Protože by Ilja nedal pokoj, pověděl mu o masakru v pařížské porodnici.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

24 „Ty si myslíš, žes skončil?“ řekl kněz. Seděli na hromadě papíru z tiskárny a skládali papírová zvířátka, se kterými si Hadrnička u jejich nohou hrála. „Jo,“ přisvědčil Kairos. „Víc škodím, než pomáhám. Ti lidé zemřeli jenom kvůli mně.“ „Neudělal jsi to schválně. Chtěl jsi tomu hasiči pomoct. Trochu samospasitelnosti tam asi bylo, ale nikdo není dokonalý. Jsem přesvědčený, že máš před sebou ještě dlouho cestu.“ „Jak je možné,“ ignoroval jeho slova Kairos, „že na svůj věk vypadáte tak mladě?“ „Konečně se taky na něco zeptáš,“ jemně si rýpl asketa. „Má cesta je klikatá. Všichni vlastně žijeme tak dlouho, jak potřebujeme. Bydlím ve varšavské čtvrti Muranów. Za druhé světové války byla součástí židovského gheta. Z fary zřídili lazaret. Byla to původně moje farnost, tak jsem tam zůstal, i když nejsem žid. V hladu, zimě, bez lékařské pomoci lidé umírali jako mouchy. Snažil jsem se pomáhat, ale bylo jich tolik…Tubera, tyfus, záškrt, hlad a beznaděj. Všichni mrtví tam zůstali. Nedokázali přejít na druhou stranu, protože se zlobili, že museli předčasně a v takových bolestech umřít a pořád tam ještě jsou. Uvízli mezi tímto světem a tím dalším. Nahánějí hrůzu lidem v okolí. Říká se, že na Muranówě straší. Snažím se jim postupně pomáhat jako za dob gheta. Mluvíváme spolu. Jeden lidský život na to nestačí. Možná proto tak pomalu stárnu. To je zase můj úděl.“ „Takže ten exorcismus, díky kterému jste sem přišel,“ dovtípil se démon. „Ano,“ potvrdil farář, „snažil jsem se pomoct. Ten duch co posedl toho chlapce, byl duchem jiného chlapce. Zemřel za velkých bolestí ve smradlavém lazaretu ve věku devíti let. Obrátil svůj vztek nesprávným směrem. Snažil jsem se mu vysvětlit, že zapalováním hraček toho živého hocha svou smrt nezmění.“ „Nelze kompenzovat jedno utrpení druhým,“ souhlasil Kairos „Ba právě,“ kývl Ilja, postavil se a posadil Hadrničce na hlavu papírovou korunu. „Tys argumentoval, že svůj úděl sis sám vybral a že máš právo od něj odstoupit. Je to tak?“ „Samozřejmě,“ zahučel Kairos. „Nesouhlasím,“ řekl Ilja zapáleně a jeho výraz Kairovi připomenul hlavního inkvizitora, padreho Sebastiana. „Já se rozhodl, že budu pomáhat zbloudilým na druhý břeh. Myslíš, že jsou ve Vatikánu nadšení? Pah! Ale vím, že to má smysl! Dělám to dál, i když mě k tomu nikdo nenutil. Možná právě o to větší to má cenu. A protože je to prospěšná práce, nemám právo to vzdát, kvůli jedinému klopýtnutí. Myslíš, že se mi všechno povedlo? Mnoho posedlých jsem nedokázal zachránit, ale upřímně jsem se o to snažil! Protože jsem toho schopen a ostatní ne! Neměl bys zahazovat svůj dar. Tím spíš ne, když jsi za něj zaplatil takovou cenu!“ pak se Ilja opatrně usmál. „Já jsem si všimnul, jak tu svou hrůzostrašnou podobu nesnášíš.“ Zase se posadil, založil si ruce na prsou a řekl: „Potřebuješ trochu času, než si všechno srovnáš v hlavě, ale věřím, že nakonec se rozhodneš správně. A teď už opravdu půjdu. Můžeš mě, prosím, přenést do Varšavy?“ Co dokáže vzájemná bída Kaira vzbudil výbuch. Temnotu noci ozařovaly vysoce šlehající ohnivé sloupy a kaskády jisker zapalovaly další plynové kapsy k okolí. Nahromaděný methan konečně vybuchl. Hadrnice? Rozčileně tím peklem kroužil a v kotoučích kouře slabomyslnou společnici hledal. Zahlédl mezi plameny pohyb. Vypadala jako hořící sloup! Její špinavé hadry nasáklé vyjetým olejem divoce plápolaly! Vrhl se k ní, zadusil plameny potrhanou celtou, hodil ji přes rameno a proletěl portálem daleko za hranice skládky ke kraji listnatého lesa. Spustil ji na zem a uhasil doutnající celtu v mokré trávě. Ještě žila. Byla tak popálená, že se hadry přiškvařily ke kůži. Umírala. „Ty děvko proradná,“ blekotala.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

25 Vzhlédl k nebi. Svítalo. Upřela na něj oči, jakoby jej teprve nyní poznala a zaskřehotala: „Bolí, tolik bolí… už to nikdy nenajdu.“ „Co s tebou, sakra?“ povzdechl si, a přiložil pracky k její zbídačelé lebce. „Snad se mi podaří najít nějakou šťastnou vzpomínku, při které se ti bude snáz umírat,“ šeptl a ponořil se do její pomatené mysli. To, co jej pak zasáhlo a vtáhlo, bylo jako uragán. Skoro ho to zabilo, protože byl připravený na krotké vědomí negramotné stařeny a ne číhajícího ušlechtilého dravce, kterého svým bezelstným vpádem právě pouštěl z klece. Uchopila ho obrovská vlna. Mocná a rozpínající se. Vlekla ho širokým prostorem. Poznal tu mysl. Když mu došlo, koho že to zachraňuje od jisté smrti v lidském těle, chtělo se mu hystericky smát. Protože právě zachraňoval Tessulah, Vesmírnou Sílu, kterou porazil v souboji na pravdu v paláci krále Adrana. Poznal, že Tessulah z nějakého důvodu ztratila paměť, i když se to u Síly zdálo neuvěřitelné. Tím, že se jí dostal do mysli, jí připomínal, kým je a nejspíš jí tím zastřenou paměť vyčistí. A pak mu to pokořená Síla spočítá. Chtěl se tomu vzepřít, ale už bylo pozdě. Pradávná se již chopila iniciativy. Podal prst a ona brala ruku a pak jeho celého. Rozpomínala se a chápala se svých tvořivých schopností. Kairos ztratil pojem o čase a prostoru a nakonec i vědomí. Když se probral, ležel na něčem tvrdém. Chtěl se posadit, ale shledal, že je přikurtovaný železnými obručemi k vyšetřovacímu stolu. Takže ho taratorští konečně chytili. Já se nepoučím a nepoučím, vztekal se. A Tessulah se mi teď někde na obláčku chichotá. Snažil se otočit hlavu. Upevnili ji obručí, ale trochu to šlo. Kousek od stolu, na kterém ležel, se nacházel další stůl s dalším tělem. Buď domorodec, nebo další humanoid ze skládky. Na seznamování bude čas, až přerve tu pásovinu. Napjal svaly, ale nešlo to. Z nezvyklého vypětí se mu točila hlava. Vlastně že divil, že po projížďce vesmírnou myslí, zůstal naživu. Jestliže šílená vesmírná Síla řvala bolestí, mohlo to způsobit zhroucení času i prostoru, ale přesto se nic nestalo. Mlžně vzpomínal, že se v nekonečných prostorách mihla nějaká veličina, která mu pomohla hrozivou brutální moc řvoucí Tessulah usměrnit. Co to jenom bylo? Z úvah jej vytrhlo zakašlání. „Haló, je tady někdo?“ chrchlal hlas bytosti ze sousedního stolu. Maďarsky. „Taky tě přišroubovali ke stolní desce?“ zeptal se stejným jazykem Kairos, vděčný simultánnímu překladateli. „Ani se nehnu,“ ujistil jej kolega. „Co jsi zač? Na člověka nevypadáš.“ „To by ses divil,“ odsekl, „ale teď musíme pryč, než z nás nakrájí preparáty. Proměním se v člověka, protože budu menší, tak z těch obručí vyklouznu. Jako člověk na tebe nesmím sáhnout. Proto se pak zase proměním zpět. Takže žádnou paniku, nechci tě sežrat. Leda, že bys byl masový vrah. Nejsi masový vrah?“ „Myslíš, že bych se ti přiznal?“ vyprskl cizinec. „Jsem Drak. Páni, ty ale umíš věci. To předtím, to byla tvoje bojová forma?“ Hekající člověk Kairos se vysoukal zpod železných obručí. Rozedraný a podrápaný se zpět přetavil do šupinaté formy, a když nabral dech a potlačil mdloby, přistoupil ke druhému stolu a uvolnil šrouby, které přichycovaly kovové obruče k zajatcovu tělu. Byl to typ, co se ženám líbí. Mohlo mu být ke třiceti, měl drobnější postavu, světlou pleť a modré oči. Pozemšťan nahý jako prst však na neviňátko nevypadal. Na Kaira ale zapůsobil dobře, protože nehnul ani brvou, když jej uviděl v celé jeho démoní nádheře.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

26 Když byly šrouby uvolněny, pomohl cizinci ze stolu a otevřel dimenzionální portál směrem k Zemi. „Kam chceš?“ zeptal se blonďáka. „Do Budína?“ „Ne. Do Ameriky,“ překvapil jej Drak anglicky. „To je velká země,“ netrpělivě naléhal démon. „Nemohl bys mi něco doporučit?“ šokoval jej cizinec. „Sakra, přenesu tě k přátelům. Ale varuji tě, chovej se tam slušně.“ Drapl Draka a skočil s ním k Axelovi do sklepa. S pokynem, ať vyhledá Axela a řekne, kdo jej posílá, tam Maďara zanechal. Pak si otevřel portál na Tarrator a skočil zpět. Věděl, že Tessulah nebude daleko, a že to ještě neskončilo. Vynořil se v oploceném prostoru za budovou laboratoří. Zářila už zdálky. Jako by se vyloupla ze stříbrného plátna. Rozhodně nebyla vybavená do terénu. Koktejlové šatičky, jehlové botičky, kabelka z šupinaté potvory. Opřená o plot areálu, poťukávala střevícem a zjevně čekala právě na něj. Ačkoliv se mu při myšlence na další transformaci dělalo zle už předem, přetavil se do lidské podoby, protože kdyby nebylo zbytí, chtěl zemřít jako člověk. Z posledních sil k ní dovrávoral. „Tak co bude?“ zavrčel skepticky. „Nevím, jak ty,“ řekla nasupeně. „Ale já celou dobu čekám, až přestaneš skákat prostorem tam a sem. Je to tu samý kámen. Pojďme pryč, zničila bych si hadry,“ ukazovala na lesní terén posetý balvany a kmeny tlejících stromů. Měl na jazyku, štiplavou poznámku, o kopírování Mimoziných manýrů, ale včas ji spolknul. Jejich hry ho provokovaly. Jako Síla si může uplést houpací síť ze vzduchu a ona si stěžuje na kameny. Mátlo ho, že vůbec nepůsobila konfrontačně. Tessulah si jeho rozpoložení nejspíš všimla. „Navrhuji rozumný rozhovor na neutrální půdě,“ dodala. „Tak to prostě přijmi. Tentokrát, když dovolíš, přenesu já tebe.“ „Pokud mi dáš na výběr, radši bych si promluvil rovnou tady,“ zůstával ve střehu. „Myslíš, že bych ti měla poděkovat?“ zeptala se. „Toho nejsi schopna. Čekám spíš pomstu.“ Narážku ignorovala. „Budeš hledat novou skládku, když ta stará vyhořela?“ „Jo.“ Rozhořčeně rozhodila rukama: „To ti nestojím za delší odpověď? Kde je ten mistr rétoriky? Užvaněný démon, co ukecá i Sista, aby se objednal k psychiatrovi?“ „Ztratil iluze. Přestal žvanit,“ zahučel. Svět se s ním zatočil. Zavrávoral a zřítil se na hromadu roští. Zatnul zuby a donutil se vstát. Čekal obvyklé úšklebky. „Víš, co jsem tu s tělem šílené stařeny hledala?“ zeptala se a protahovala si nohy v nepohodlných botách. „To netuším,“ vydechl. „Hledala jsem nejcennější formuli vesmíru.“ „Nechápu. Jako Hadrnice jsi blábolila o nějakém pokladu.“ „Hledala jsem vzorec Egregoru. Teda jeho napodobeninu, co jsem ti kdysi ukradla.“ „Můj vzorec?“ ujišťoval se. „Jakou souvislost má vzorec s nějakou největší formulí?“ „Je to ten tvůj vzorec,“ usadila jej Tessulah. „Prostě se s tím smiř. Proč si myslíš, že se s tebou Síly věky mazlí?“ Netrpělivě přešlápla. „Jsou dva nejcennější artefakty, po kterých každý pase. Axelova pyramida a Vzorec Egregoru.“ „Wau,“ hekl. „Zešílela jsem vlivem tvého zásahu. Mimoza toho zneužila a chtěla mě dorazit. Měla jsem u sebe krystal s výpočty. Ten jsem při pádu na skládku ztratila. Že je to můj nejcennější majetek, poklad, jsem si pak pamatovala. Když teď půjdeš se mnou, všechno ti to vysvětlím. Nebudeš litovat.“ „Tak dobře,“ souhlasil nakonec. „Nemám co ztratit.“

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

27

Přenesla je do hotelu ležícího v hlavním tarratorském městě Orvimiatrix. „Už jsem se ubytovala předem,“ vysvětlovala rozmarně, když se rozhlížel po přepychově zařízeném apartmá. „Fakt by mě zajímalo, jak to máš s finančním krytím,“ broukl ironicky. „Kdybych chtěla, mohla bych si takový hotel stvořit i s personálem, ale toto je větší švanda,“ prohodila a kriticky na něj shlédla:„Mazej do sprchy. Ty hadry vyhoď, už jsem ti stvořila nové. A žádné postranní myšlenky nemám, tak se netvař tak upjatě.“ „Nemůžu uvěřit, že jsi to opravdu ty,“ ušklíbnul se. U večeře začala s vysvětlováním: „To, že setkání v Ledové jeskyni, nebyla náhoda, už asi víš. Cílem projektu bylo získání úplného vzorce Egregoru.“ Kairos se zakuckal a začal se dusit. Ladně vstala, dala mu herdu do zad a plynule navázala. „Potřebovaly jsme, abys měl hlavu plnou té zrzavé čarodějnice. Mim vyštrachala, že tě její pěstouni požádali o pomoc. Já na Zrzku poslala Masuru, a když před ní utíkala, postrčila jsem ji do portálu na Noktu. Pak jsem zařídila, aby ses netrefil do správného času.“ Přestal kašlat a raději i jíst. Napil se vody. „Potřebovaly jsme, aby sis myslel, že má přítomnost v Adranově království je náhoda. Abys netušil, že se ti chci dostat do hlavy a získat ten vzorec. Kdybys to čekal, nikdy bys to nedovolil.“ Pod tíhou vzpomínky se otřásl. „Dostat se mi do hlavy? Věděla jsi, že jsem byl snaživý žák. Kdybych se vzepřel, mohlo by to být nebezpečné dokonce i pro tebe. Proto jste do toho zatáhly Destiny, abyste mou pozornost rozptýlily.“ „To se stalo,“ přitakala a zoufale si povzdychla. „Když jsi mě nakazil, zešílela jsem. Povlávala jsem Vesmírem a ničila, co se dalo. Všechen ten strach, nenávist, ukřivdění…cítila jsem to tak intenzivně, že byla období, kdy jsem jenom fňukala, jak moc to bolí. Nedalo se to snést. Pak mě našla Mimoza. Když viděla, že plán vybouchl, rozhodla se mě odstranit, protože by vyšlo najevo, žes nás vyšplouchl. Mimoza je odbornice na manipulaci s pamětí. Přeměnila mě v ježibabu a zaplácala mi paměť tak, že jsem zapomněla, kým skutečně jsem. Byla jsem tak šílená, že jsem se nemohla bránit. Ani moje podvědomí si nepamatovalo, kým doopravdy jsem. A tak mělo lidské tělo po čase zemřít věkem a má vesmírná podstata by se dál bezprizorně plácala ve veškerenstvu. Mimoza mě translokovala na tu skládku a předpokládala, že tam dožiju. Poslední, co mi ulpělo v paměti, bylo, že jsem držela v ruce krystal s uloženými fragmenty tvých výpočtů. Když se mnou Mimoza mrštila na Tarrator, krystal mi vypadl z ruky a zakutálel se. Zapamatovala jsem si, že hledám největší formuli vesmíru, a že když ji najdu, vzpomenu si na něco důležitého. Ale kdybys mi nepomohl, nikdy bych si nevzpomněla.“ „Aha,“ řekl a zase si přitáhl talíř. „To už zase budeš klidně jíst?“ zvedla obočí a prohrábla si stříbrnou kštici. „No, než se mnou provedeš něco moc ošklivého, tak se po čase najím něčeho slušnějšího. Stejně docházím k závěru, že celý můj život je kašpárkový divadlo.“ Praštil vidličkou. Vstal od stolu. „Dobře, vůbec nejsem klidný. Spíš naopak. Ale co s tím mám dělat?“ „Teď bych ti ten vzorec mohla vzít levou zadní. Už vím jak na to,“ řekla. Sjel ji mrazivým pohledem. „Ale já už ho nechci,“ šeptla. „Respektuji, že mi ho dát nechceš.“ Jízlivě se ušklíbnul. „Ty respektuješ přání nižší bytosti?“ Začínala modře jiskřit a vysílala studené závany. „I kdybys byl nižší bytostí, respektovala bych tvé přání. Teď už ano. Pamatuju na náš společný život na skládce.“ Cinkavě se

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

28 rozesmála. „Šupináš a ježibaba. Démon, který infantilní ježibabě vyřezal ze dřeva panenku na hraní, nosil jídlo a chránil ji před dravci. Ježibaba by bez něj dlouho nepřežila. Viděla, jak se démon budí z nočních můr vyděšený a roztřesený. Vždycky se proměnil v někoho, koho sice neznala, ale věděla, že i s ním je v bezpečí. Cítila jeho smutek a cítila vzájemnost. Už to chápu. Bolí to, ale nechci o to přijít, protože jen tak se cítím úplná.“ „Vítej v mém světě, Tessulah.“ Většina otázek se týkala vztahů mezi lidmi. Chtěla znát modely lidského jednání. Ptala se, kde dělal chyby a jak se dají napravovat. Blekotal, že je to příliš osobní, že se to nedá zobecňovat, ale že existují obecná etická pravidla, kterými se lze řídit. Potom, ač nerad, byl nucen se uchýlit k příkladům z vlastního života, a protože byla neodbytná, došlo i na Axela, Tricii, Velvet. Jakmile se začala vyptávat na Destiny, pohodil hlavou směrem k ložnici, že by se rád aspoň trochu prospal. „Utíkáš od tématu,“ řekla rozpustile. Pak zvážněla: „Myslíš si, že je to nová hra? Fakt není. Tak mi to, prosím, všechno odpusť. Budu potřebovat pomoc.“ Nevěřil svým uším. „Ty mě žádáš o odpuštění a pomoc? Jsi přece Síla. Ta s velkým S!“ Pokrčila rameny. „Mezi své se už vrátit nemohu. Nedokážu se účastnit zábavy, kde zanikají civilizace, protože mám svědomí, vlastně asi…mám duši. Ostatní by mě zlikvidovali, protože bych jim kazila hru.“ „Potřebuješ se ukrýt? Ale to nemůže dlouho vydržet,“ namítl. „Aspoň do té doby, než se v tom naučím chodit.“ „O jedné možnosti bych věděl, ale musela bys požádat někoho, komu jsi hodně ublížila. Dokonce jsi ho učila štěkat. On jediný by byl jakousi zárukou tvého bezpečí. Tam, kde je on, tam si Síly nehrají. Pamatuješ? Ta stará dohoda pořád platí.“ Chytila se desky stolu, jakoby hledala oporu:„Myslíš Axela.“ „Nikdy neodmítne ty, co jsou v nouzi.“ „Ani Tessulah?“ narážela na to, že se významně podílela na pokusech v mučírně. „Ani tebe,“ řekl a modlil se, aby to byla pravda. „Pokud ti nehrozí časová sněť, tak…“ „Ne, v toto období jsem na Zemi nohu nepoložila,“ řekla a vstala od stolu. „Ale nejdřív bychom si mohli odpočinout. Předpokládám, od té blbosti s dobrovolným exilem jsi upustil,“ podotkla, sáhla po dortíku z podnosu a blaženě ho začala olizovat. „Svět nabízí spoustu příjemných věcí, a těm, kteří berou práci poctivě, náleží poctivý plat. Jak ty to vlastně máš s finančním krytím, když už jsi to včera zmínil?“ zeptala se zvědavě. „No,“ ošil se, „využil jsem bílých míst v historii. Některé věci prostě nikdo nikdy nepatentoval, a tak jsem si vždycky, jaksi v předstihu pospíšil,“ přiznal rozpačitě. „Nechápu, co se cukáš. Z něčeho ses živit musel," odsekla. „Až na to, že jsem si tu práci zorganizoval sám. Nedostal jsem žádnou objednávku. Trvalo mi padesát let, než jsem to promyslel a několik hodin čisté hrůzy, když jsem to na vás vybalil.“ „To byla tehdy mela,“ začala se chechtat. „Jak hluboko sahá tvá paměť?“ zeptal se zamyšleně. „To je těžké říct. Vždycky jsem tu byla. Jsem. Moje uvědomění sebe samé narůstalo věky, eóny. Čas, je relativní pojem. Vnímám ho jinak než ostatní. Nevím dokonce, jestli je to spíš výhoda, nebo nevýhoda. Navíc tu existují tajemství, o kterých nemohu mluvit, ne proto, že bych chtěla někomu ublížit, ale naopak. Některé věci mohou být vyjeveny jen v pravý čas – tak jak to potřebují ti, kterých se to týká. Ačkoliv pro mě jako Sílu čas roli nehraje, musím se i já jeho diktátu přizpůsobit, pokud hraje roli v životě lidí, na kterých mi záleží. Některé události z budoucnosti a minulosti, spolu tvoří smyčky. Jsou to paradoxy času, stejně jako existují paradoxy prostoru. Asi tak jako dokážeš odtud sáhnout pro srpec do pražského bytu.“ „Takže ta jasnozřivá chvilka, kterou jsi měla tehdy v Adranově paláci,“ Kairos zatajil dech.

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

29 Byla v rozpacích:„Ano, to byly záblesky. Opravdu jsem cítila to, o čem jsem mluvila. Nechápu to o nic víc než tehdy. Kdybych se nyní chtěla dostat do budoucnosti a zjistit, čeho se ta vize týkala, nemusím se trefit do té nejpravděpodobnější alternativy. Ačkoliv je realit nesčetně, já jsem stále tatáž. Ale moje osobnost se, jak to říct, rozprostírá časem a prostorem. My Síly možná dokážeme ohýbat prostoročas, ale nedokážeme tak snadno manipulovat jednotlivými bytostmi. Tvá existence je pro Síly provokací proto, že ses vymkl kontrole. Je mi líto, že jsem tě tehdy vydírala. Už taková nejsem, už nenařizuji.“ Přišla k němu a jemně mu položila ruku na tvář. „Ty a já jsme spolu prožili hodně zlého, ale taky dost švandy na té srandovní skládce. Na všechno si pamatuji. Na to, jak ses o mě dojemně staral,“ šeptla a odhrnula mu přerostlé prameny z čela. Už dlouho se ho žádná takto nedotýkala. „Tessulah,“ zajíkl se, „co to zase zkoušíš?“ Pevně přivřel oči před stříbrem z její pleti a vlasů. Po dlouhé době cítil něco jiného než prostý chtíč. Zakazoval se na ni podívat, protože kdyby to udělal… Už nemrazila. Místo aby poroučela, sváděla ho plaše, jako by se bála odmítnutí. A přesně to musel udělat. „Sakra, to nejde,“ zachraptěl. „Sotva ses…narodila. Nemiluješ mě, ani já tebe ne. Sama ještě nevíš, co chceš. Ještě v tom neumíš chodit, jak sama říkáš…,“ drmolil, zatímco mu klouzala prsty po rameni a po paži. „Há!“ vydechla, „podívej se na mně!“ Když to udělal, vzala ho za ruku a přitáhla ji k žlábku mezi ňadry. „Copak to musí být pokaždé jenom o lásce? Co když je to o důvěře? O vzájemné potřebě? O hladu, který potřebujeme…utišit?“ Přitiskla jeho ruku těsněji. „Prosím,“ šeptla. Když se probudil, zažil deja vu. To už tu přece jednou bylo. Tessulah, tuna ekrazitu v posteli. Otevřel oči a setkal se s jejím stříbrným pohledem. Bylo to jiné. Až se otřásl, jak moc. Nikdy dřív si vlastně nevšiml, jak je krásná. Tvářila se ustaraně. „Dobíhá ti čas,“ vydechla. Dal si paže za hlavu a obrátil oči v sloup. „No, to je mi novina.“ Jemně tesané rysy zkřivila do nenávistné masky. „Nesnesu, aby ti něco udělali.“ „Budeš mít dost starostí sama se sebou,“ zamručel. „Pokud půjdeš k Axelovi, je vyloučeno, aby ses v mé záležitosti angažovala.“ Vyletěla do sedu jako pružina. „Hartheim bude ve vatě, a ty to odneseš za oba.“ Chytil ji za ruku a smýkl ji k sobě. „Není účelem, abychom měli potíže oba včetně Nemesis, sakra. Toto je můj byznys. A ty se do toho prostě míchat nebudeš. Vůbec nechápu, co tě k tomu vede.“ Prudce se mu vytrhla. „Ty!“ „Tak ti povím novinu!“ zařval, zatímco se hrabal z postele, „já tvoje intervence nepotřebuju! A doteď jsem si svoje věci řešil sám, a tak to i zůstane!“ „Miluješ pořád tu Zrzku!“ vyjekla. „Samozřejmě!“ řekl jedovatě. „Vysvětloval jsem ti, k čemu všemu mezi námi došlo.“ „Tak proto mi včera dalo tolik práce tě vůbe dostat do postele!“ prskala. „Ohoho!“ zvolala a teatrálně se rozmáchla. „Podívejte se, jak skončil Kverulant, ten známý svůdník z Okruhu dimenzí! Rozhodl se, že té pitomé smrtelnici, ke které se ani nemůže přiblížit, bude nadosmrti věrný!“ Pitvorně se ušklíbla „Povíš mi, jak řešíš… to vnitřní přepětí?“ Pobaveně sledovala, jak za sebou práskl dveřmi. Netrvalo to ani hodinu a rozumně se dohodli. Vrátí se na Zemi, a na ten úlet zapomenout. Kairovo depresivní období se kamsi rozplynulo. Prvním důvodem, proč dokázal pokračovat,

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos

30 bylo setkání s Iljou. To, jak mu farář řekl: „Děláme, co je třeba, protože můžeme.“ Potom to, co se dozvěděl od Tessulah. Že samotné Síly považují jeho vzorec za nejcennější duševní formuli ve vesmíru. Dalším důvodem byla zkušenost z planety Tarrator. Tupý technologický svět, zasviněný, bez magie, bez kouzel, bez naděje. Tak by vypadala Země, kdyby se na to vykašlal? Ne, dokud může. „Půjdeme?“ zeptala se. „Dej mi chvilku,“ kývl a připravil se k přeměně a na nápor bolesti. Zarazila jej. „Tebe to bolí, že?“ zeptala se provinile. „Že se tak blbě ptáš, když je to tvoje práce,“ odsekl. „Tak počkej,“ začala mu vyhrnovat triko z kalhot. „Co to, sakra,… řekli jsme si přece,“ cítil, jak mezi nimi zase narůstá napětí. Ale ona jen potřásla stříbrnou hlavou. „Neruš,“ sykla, přiložila mu ruce na hrudní koš a zavřela oči. „Základní pravidla nezměním, protože mi s tvou přeměnou pomáhali ostatní, ale zbavím tě bolesti z transformačního stresu,“ vysvětlovala. Vnímal, jak jím prošla morfotvorná vlna. Zatočila se mu hlava, současně ucítil ty malé pevné ruce mazlivě se dotýkající jeho rozpálené pokožky. Instinktivně ji k sobě přitáhl pevněji a podebral její zadeček. Její ústa se nabízela. Ten polibek byl všechno, jen ne nevinný. Vzpamatoval se, až když oba začali nekontrolovatelně vzdychat. „To bylo naposledy,“ poznamenal kousavě, když vzrušení vydýchával. „Tak jdeme,“ protáhla zklamaně. Přenesli se na Zemi. Z bytu v New Yorku Kairos zavolal do Axelova sídla a oznámil, koho sebou přivede. Potom už Tessulah nezbývalo, než strčit hlavu lvovi do tlamy. Přenesli se do Los Angeles, aby mohla požádat o ochranu. Zatímco se šel s upírem pozdravit a na nevděčný úkol ho blíže připravit, bloumala Tessulah po budově, až narazila na tělocvičnu. „Ahoj,“ řekla Tessulah ženě, která si pohrávala s obrovskou sekerou. „Dlouho jsme se neviděly,“ řekla nasupeně Nemesis. Bylo jasné, že už je v obraze. „Jestli Axela zradíš, tak ať jsi, nebo nejsi Síla, udělám z tebe žrádlo pro psy. Odpustil ti, protože o zlu ví úplně vše a to jen díky tobě a Mimoze. On je dobrota sama, ale to neplatí o mě. Dám si na tebe pozor. Přesto, nebo právě proto: Vítej ve firmě.“

[email protected]

E-knihy-ke-stazeni-od-Mirky

Kairos