K teorii boje zblízka
Michal Vágner
2008
Úvod I. Část − Boj zblízka 1. Historie výcviku boje zblízka 1.1 Vývoj výcviku boje zblízka na našem území ve 20. století 1.2 Výcvik boje zblízka v Armádě České republiky 2. Místo a úloha výcviku boje zblízka v systému speciální tělesné přípravy 2.1 Dělení výcviku 2.2 Organizace výcviku 2.3 Prostory pro výcvik a materiální zabezpečení 2.4 Ústroj a výstroj vojáka 2.5 Bezpečnostní opatření 2.6 Zdravotnické zabezpečení výcviku 3. Charakteristika boje zblízka v armádě 3.1 Důvody výcviku boje zblízka 3.2 Zásady vedení boje zblízka 3.3 Použití boje zblízka II. Část − Výcvik vojáka 4. Vitální a zranitelná místa 4.1 Bolest 4.2 Účinky po zasažení vitálních a zranitelných míst 5. Úderové plochy 6. Tematické oblasti výcviku boje zblízka 6.1 Základní techniky 6.1.1 Postoje 6.1.2 Pády 6.1.3 Kryty 6.1.4 Údery 6.1.5 Kopy 6.1.6 Páky 6.1.7 Přehozy, podmety a porazy 6.1.8 Škrcení a rdoušení
6.2 Sebeobranné techniky 6.2.1 Sebeobranné techniky proti neozbrojenému útočníkovi 6.2.2 Sebeobranné techniky proti ozbrojenému útočníkovi 6.2.2.1 Obrana proti napadení tyčovitým předmětem a využití tyčovitého předmětu 6.2.2.2 Obrana proti napadení nožem a využití nože 6.2.2.3 Obrana při ohrožení ozbrojeným protivníkem střelnou zbraní 6.2.3 Boj na zemi 6.3 Cvičný úderový boj 6.4 Speciální techniky 6.4.1 Techniky znehybnění 6.4.2 Techniky odvádění 6.4.3 Techniky likvidace 6.4.4 Techniky likvidace strážných 6.4.5 Pokročilé techniky III. Část − Instruktor 7. Místo a úloha instruktorů v boji zblízka 7.1 Úkoly instruktorů boje zblízka 7.2 Profil instruktora boje zblízka 8. Motivace 8.1 Vnější motivace 8.2 Vnitřní motivace 9. Motorické učení 9.1 Procesy motorického učení 9.2 Ovlivňující faktory motorického učení 9.3 Anticipace (předvídání) 9.4 Fáze osvojování motorických dovedností 9.5 Křivka motorického učení 9.6 Transfer 10. Složky výcviku 10.1 Kondiční příprava 10.1.1 Rychlostní schopnosti 10.1.2 Silové schopnosti 10.1.3 Vytrvalostní schopnosti
10.2 Schopnosti vázané na řízení a regulaci pohybu 10.2.1 Koordinační schopnosti 10.2.2 Pohyblivost 10.3 Psychologická příprava 10.4 Taktická příprava 10.5 Technická příprava 11. Didaktika ve výcviku boje zblízka 11.1 Didaktické zásady 11.2 Didaktické formy 11.3 Didaktické styly 11.4 Didaktické metody 12. Metodika výcviku technik boje zblízka 12.1 Didaktické metody a styly při výcviku techniky boje zblízka 12.2 Didaktické formy při výcviku technik boje zblízka 12.3 Modifikace tréninku technik boje zblízka 13. Struktura výcvikové hodiny 13.1 Přípravná část výcvikové hodiny 13.2 Hlavní část výcvikové hodiny 13.3 Závěrečná část výcvikové hodiny 14. Vedení výcviku boje zblízka 14.1 Nácvik 14.2 Zdokonalovací výcvik 14.3 Výcvik instruktora 15. Vedení skupiny při výcviku boje zblízka IV. Část − Vedoucí instruktor 16. Místo a úloha vedoucích instruktorů v boji zblízka 16.1 Úkoly vedoucích instruktorů boje zblízka 16.2 Profil vedoucího instruktora boje zblízka 17. Kontrolní metody 17.1 Hodnocení pohybových schopností 17.2 Hodnocení pohybových dovedností 17.3 Kritéria a hodnocení boje zblízka v AČR 17.3.1 Hodnocení pro udělení instruktorského osvědčení
17.3.2 Hodnocení pro přezkoušení vojáka z dovedností v boji zblízka 18. Organizace a řízení výcviku 19. Přístup k sestavování programů výcviku V. Část − Doplňující témata 20. Pojednání o právních aspektech při použití boje zblízka 20.1 Principy obrany 20.2 Posuzování sebeobranných situací 20.3 Trestní zákony související s bojem zblízka 20.4 Občanské zákony související s bojem zblízka 21. Základy první pomoci
Seznam příloh Plán výcviku Třídní kniha Bezpečnostní opatření Písemná příprava Popisný list Didaktický list Metodický list Základní slovíčka pro vedení výcviku v anglickém jazyce Záznamové archy pro hodnocení technik boje zblízka Tabulka pro vyhodnocení získaných bodů při přezkoušení vojáka - k získání osvědčení instruktora Tabulka pro vyhodnocení získaných bodů při přezkoušení vojáka - z dovedností boje zblízka
Literatura Používané zkratky a výkladový slovník
Ukázky z textů Úvod Bojová umění se řadí mezi nejstarší a nejpropracovanější obory lidské činnosti. Za tradiční kolébku bojových umění je považována Asie. V asijských zemích vzniklo mnoho stylů dnes označovaných za jádro bojových umění. Není však možné tvrdit, že bojové techniky vznikly pouze v asijských zemích. Původní vznik bojových technik byl čistě pragmatický. Lidé začali vnímat skutečnosti zvýhodňující je při boji mezi sebou (či se zvířaty) a zjistili, že pomocí správně zvolené techniky jsou schopni rozhodovat bojové situace ve svůj prospěch. Postupem času však přicházeli na to, že zdokonalení bojových technik není pouze o pohybu, ale také o stavu mysli. Začali uvažovat nad tím, že pro přiblížení své techniky ke správnému provedení musí být tělo a mysl v jakési harmonii. Diskuse o harmonii mysli a těla jsou vedeny již po staletí. Pro vyšší pochopení harmonie je dobré například znázornění čínské teorie mezi pěti elementy (viz obr. 1). Pět elementů v podobě symbolů ohně, země, kovu, vody a dřeva představuje přírodní síly tvořící formu dynamického celku. Znázornění jin a jang (záporné jin a kladné jang) uvnitř pěti elementů se týká jejich rovnováhy.
…………………
II. Část − Výcvik vojáka 4. Vitální a zranitelná místa Vitální a zranitelná místa na těle člověka jsou mimořádně citlivá na jakékoliv poranění. Vitální místa jsou oblasti na těle, jejichž zasažení může způsobit smrt protivníka. Zranitelná místa jsou oblasti na těle, jejichž zasažení vyvolává u protivníka velkou bolest a neschopnost dále účinně bojovat.
4.1 Bolest Příčina bolesti může být mechanického, klimatického, elektrického či chemického rázu. Pocity jsou pomocí receptorů zprostředkovány do centrálního nervového systému (CNS), kde jsou zpracovány (do podoby nepříjemného pocitu). Nepříjemný pocit způsobuje vyvolání reakce, která vede k bezprostřednímu řešení s cílem odstranění příčiny těchto pocitů. Základní dělení bolesti z hlediska určení místa je na povrchovou a hloubkovou bolest. Příčiny povrchové bolesti jsou na rozdíl od hloubkové bolesti zjevně lokalizovatelné. Z hlediska vzniku je bolest dělena na akutní a chronickou. Akutní představuje náhlé zranění či onemocnění. Má zpravidla varovnou a ochrannou funkci, která může mít pouze krátkodobé působení. Chronická bolest představuje často obraz nemoci a je zpravidla doprovázena nedoléčeným zraněním vracejícím se při náročném výcviku.
………………
4.2 Účinky po zasažení vitálních a zranitelných míst Hlava (obr. 8 a 9) spánky: ztráta vědomí nebo smrt, oči: slzení, dezorientace, silná bolest, dočasná nebo trvalá slepota, uši: proražení bubínku, velká bolest, vnitřní krvácení a dezorientace, nos: slzení a silná bolest, rýha mezi rtem a nosem: silná bolest, ztráta vědomí, spodní čelist: velká bolest, dezorientace a ztráta vědomí, bradové nervy: bezvědomí, hrdlo: bezdeší, případné udušení, krční tepny: bolest, ztráta krve, smrt, spodina lebeční: ztráta vědomí, smrt, týlní nervy: bolest, ztráta vědomí, šíje: ztráta vědomí, smrt.
Trup (obr. 10 a 11) klíční kosti: silná bolest, zneschopněná paže, pažní tepny: bolest, ztráta krve, smrt, hrudní kost: tupá bolest, bezdeší, poranění plic,
žebra: ostrá bolest, bezdeší a vnitřní zranění, solar plexus: tupá bolest, bezdeší, žaludek: bezdeší, možnost vnitřního zranění, nervy a body elektrického dráždění: silná bolest, krajina břišní: šok, bezdeší, vnitřní zranění, ledviny: silná bolest, šok, vnitřní zranění, páteř: vymknutí obratlů, přerušení míchy, ochrnutí, genitálie: silná bolest, celková neschopnost k dalšímu boji.
6.1 Základní techniky 6.1.1 Postoje Základem všech technik BZ je stabilita a rovnováha v určité poloze či postoji. Pokud tělo postrádá stabilitu a rovnováhu, tak není možné, aby obrana proti vedenému útoku nebo naopak samotný útok byly účinné. Pokud má být technika provedena dynamicky, přesně a plynule, je nutné, aby rovnováha a stabilita v postoji byla dostatečná, nikoliv však křečovitá, což by vedlo ke ztrátě plynulosti pohybu. V BZ má každý postoj určitý účel. Proto správné zvládnutí techniky postoje je jednou ze základních zásad dalšího úspěšného rozvoje. Neexistuje však postoj vyhovující všem situacím, které se odehrávají během boje. Z těchto důvodů jsou různé typy postojů (útočný a obranný postoj; informační, čelní, boční, v kleku, univerzální postoj atd.) a jejich způsoby provedení (levý a pravý postoj).
Při zaujmutí postoje musí být veškeré části těla kontrolovány jednotlivě, ale zároveň spolu musí tvořit harmonický celek. Jednotlivá kontrola všech částí těla má za úkol udržovat svaly potřebné k danému pohybu v přiměřeném napětí. Jednota všech svalů a částí těla tvoří při zaujmutí postoje jeden pevný blok, který je podpořen razantním výdechem, jenž způsobuje kontrakci (zpevnění) všech svalů. Po kontrakci přichází bezprostředně relaxace (uvolnění) svalů. Výsledek je potom nejen správná souhra mezi kontrakcí a relaxací pomáhající k provedení plynulého a rychlého pohybu, ale i zabránění zbytečné ztráty energie, která je pro správnou funkci svalů nezbytná.
Zásady zaujmutí postoje: dynamika, stabilita, přirozenost, jednoduchost, možnost rychlé změny pohybu.
Rovnováha v postoji Základem správné práce s rovnováhou během střetu s protivníkem je vnímání třech středů zemské přitažlivosti. Vlastní střed rovnováhy, protivníkův střed rovnováhy a střed rovnováhy centra boje. Zemská přitažlivost a vlivy sil značně limitují člověka při pohybu. Čím je do pohybu vloženo větší úsilí, tím hůře se pohyb v jeho průběhu usměrňuje. Sledování protivníkovy rovnováhy během boje je takřka nemožné. Prováděné akce jsou příliš rychlé na zaznamenání, vyhodnocení a následné řešení. Během boje se odehraje mnoho krátkých časových okamžiků, kdy je možné zaútočit, a protivník by nebyl s vysokou pravděpodobností schopen reagovat. Využití těchto krátkých časových okamžiků, kdy je možné vést účinný útok, vyžaduje dlouhodobý nácvik, trpělivost a zkušenosti. Zpočátku je však důležité neustále vnímat protivníkův pohyb a snažit se přemýšlet o jeho důsledcích. Rovnováha a stabilita v postoji je dána také šířkou a výškou postoje. Obecně platí zásada, že čím širší je postoj, tím větší je stabilita, ale značně se potom snižuje pohyblivost a naopak. (Pozor: výjimkou je zaujmutí postoje na kluzkém povrchu. Zaujmutí širokého postoje zpravidla vede k uklouznutí jednoho z chodidel a následné ztrátě stability). Další důležitou součástí rovnováhy je snaha o udržení těžiště co nejblíže u středu těla. Znamená to, že veškerý pohyb se odehrává okolo pomyslné osy, která vede středem těla (nejsou vhodné předklony, záklony atd.).
…………………………….
9. Motorické učení Učení může být definováno jako proces osvojování nových poznatků. Podle Svobody (2000) je učení vysvětlováno jako relativně stálé zlepšování v chování jakožto výsledek praxe či zkušenosti. V oblasti sportovní praxe se jedná o zdokonalování pohybových dovedností[7].
9.1 Procesy motorického učení Schmidt (1991) považuje učení motorickým dovednostem za pozoruhodný soubor procesů, s jejichž pomocí při praktických pokusech na základě zkušeností lze hovořit o obohacení lidského výkonu. Motorické učení je zpravidla děleno na určité procesy, které se podílí na jeho průběhu. Těmito v teorii nazývanými tzv. kritickými procesy motorického učení jsou vnímání, rozhodnutí a vyprodukování. U lidí zkušených v určité oblasti se projevují tyto zkušenosti vyšším rozvinutím kritických procesů potřebných pro účinnější řešení situací (v dané oblasti). Vezmeme-li v potaz, že proces vnímání a rozhodování trvá u nejzkušenějších boxerů přibližně 150 ms a samotné vyprodukování například úderu 50 ms, tak je zřejmé, že volba správného řešení je produktem úspěšného vnímání a rozhodovacího procesu. Je však důležité podotknout, že i přes tuto skutečnost zůstává základem samotná technika (např. úderu), která by měla být provedena naprosto správně a bezmyšlenkovitě.
……………………………..
10. Složky výcviku Z důvodu efektivního řízení projevujícího se ve vyšší uspořádanosti a kontrole při dosahování vytyčených cílů je výcvik rozdělen do jednotlivých složek. Tyto složky se při výcviku navzájem prolínají a s rostoucí technickou vyspělostí cvičenců je nutné přistupovat k jejich tréninku v komplexní podobě. V následujícím textu nahrazujeme původní název „Složky
sportovního tréninku“ názvem „Složky výcviku“. Tato změna se týká pouze názvu, tak aby vyhovoval lépe armádní terminologii.
Dělení složek výcviku podle Dovalila (1991) Kondiční příprava Psychologická příprava Taktická příprava Technická příprava
………………….
12. Metodika výcviku technik boje zblízka Základním způsobem osvojení jakékoliv techniky je její nesčetné opakování. Všeobecně známé pravidlo o nutnosti opakování jedné techniky k jejímu správnému provedení je 10 000 opakování. V této souvislosti je dobré připomenout, že tato opakování není vhodné provádět stále stejným způsobem. Za tímto účelem existují různé metody nácviku technik napomáhající účinnějšímu osvojení techniky a zamezení stereotypu při jejím nesčetném opakování.
12.1 Didaktické metody a styly při výcviku techniky boje zblízka V následujících odstavcích popisujeme posloupnost při nácviku jedné techniky. K vytvoření této metodiky bylo využito didaktických metod (viz kap. 11.4).
1. Rozdělení techniky BZ na jednotlivé části s pomalým provedením. Cílem této metody je zjednodušení techniky. Na začátku je komplexní provedení každé techniky rozděleno do několika na sebe navzájem navazujících částí. Nejčastěji jde o rozdělení do čtyř částí. Každá část je nejdříve slovně popsána a pomocí pohybové demonstrace předvedena. Cvičenci nejprve cvičí jednotlivé části na povel a až po zvládnutí je spojují bez povelů cvičitele. Mezi jednotlivými částmi je časová prodleva ke správnému uvědomění následného pohybu. Tempo cvičení je pomalé s využitím analyticko–syntetické metody[13]. Výcvik je veden pomocí příkazového stylu.
…………………………
14.2 Zdokonalovací výcvik Cílem zdokonalovacího výcviku je vedle dalšího osvojování pohybových dovedností procvičení již nacvičených prvků sebeobrany ve standardních i nestandardních podmínkách a přiblížení se tak co nejblíže k reálným podmínkám, které by mohly nastat v době válečného konfliktu. Ve zdokonalovacím výcviku se nacházejí cvičenci mezi třetí až čtvrtou fází motorického učení (viz kap. 9.4). Prováděná cvičení jsou stále opakována a je kladen důraz na části technik, které se při nácviku nerozebíraly do detailů (přesné postavení končetin, zakončení technik, postupné splynutí s technikou atd.). Techniky jsou procvičovány pomocí různých forem a modifikací (viz kap. 12.2 a 12.3).
……………………
17. Kontrolní metody Pomocí kontrolních metod získáváme informace potřebné k vyhodnocení pedagogických činností, řízení výcviku a změn trénovanosti jedinců dosažených během výcviku. V BZ se kontrolní činnost týká především změn úrovně pohybových dovedností. Pravidelná kontrola je důležitou součástí každé činnosti. Bez vyhodnocení nemá pedagog ani cvičenec zpětnou vazbu svého vynaloženého úsilí. Ve velkých organizacích, kde je tělesná příprava prováděna v rámci služebních povinností, je hodnocení důležité nejenom pro cvičitele a cvičence, ale i pro kontrolní orgány. Z hlediska doby, kdy je hodnocení prováděno, se může dělit na počáteční, průběžné a konečné hodnocení.
Počáteční hodnocení se využívá převážně k výběru jedinců nebo k získání počáteční informace o jedinci(ích). V tělesné výchově a sportu se zpravidla k počátečnímu hodnocení využívají testy pohybové výkonnosti. Ve sportovně zaměřených úpolových činnostech jsou do popředí vyzdvihovány především rychlostní a silová pohybová výkonnost. Mnoho autorů se shoduje v předpokladu účasti rychlostních a silových schopností jako předpokladu úspěšného výkonu v bojových sportech (Dzurenková a Zemková, 1999; Král Pavel a Král Petr, 1990; Šebej, 1982 a Zbiňovský, 1993). Na rozdíl od nich Žára (1984) zkoumáním ukazatelů pohybových schopností, např. u zápasníků uvádí, že v moderním zápase klasickým i volným stylem je důležitý rozvoj všech pohybových schopností. Kalina, Chodala, Dadelo, Jagiello, Nastula a Niedomagala (2005) poukazují na upřednostňování výběru vhodných kandidátů pro sebeobranu pouze na základě silových, vytrvalostních pohybových schopností, rychlostně– koordinačních schopností a pohyblivosti, zatímco jednou z hlavních schopností při kontaktu s protivníkem je využití jeho energie.
…………………………
