K PROBLEMATICE VZDĚLÁVÁNÍ V OBLASTI HUDEBNĚEDUKAČNÍ TERAPIE A MUZIKOTERAPIE On Education in the Field of Music Education/Music Therapy Marie Břicháčková Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy
[email protected]
Anotace Problematika vzdělávání v oblasti terapií je opředena mnoha otazníky a nejasnostmi. Příspěvek pojednává o struktuře a cíli studia hudebně-edukační terapie a muzikoterapie, důležitosti prolínání teoretické a praktické roviny vzdělání.
Annotation The issue of education in the field of therapy is storied with a number of questions and obscurities. The article deals with the structure and aim of the studies of music education/music therapy and the importance of blending the theoretical and practical levels of education. Problematika vzdělávání v oblasti terapií je tématem širokým, které nabízí nejen velké pole působnosti v rámci možnosti nových nápadů a participace na realizaci nových podnětů, ale také téma opředené mnoha připomínkami, nejasnostmi a otazníky. Zaměřme se nyní konkrétně na dvě terapeutické oblasti, v nichž se prostředkem k dosažení cílů stala hudba. Jedná se o hudebně-edukační terapii a muzikoterapii. Vzdělávání v oblasti hudebně-edukační terapie i muzikoterapie zahrnuje nutnost komplexního pohledu. Jasná hranice mezi těmito obory neexistuje. Vymezit kompetence lze vzhledem k podílu terapie a edukace a podle cílové skupiny. V současné době Katedra hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci podala návrh na schválení dvouletého uceleného programu v rámci celoživotního vzdělávání zaměřený právě na hudebně-edukační terapii. Program je určen pro pedagogy, vychovatele, sociál. pracovníky, pečovatele, psychology, pracovníky charit a další pomáhající profese založené na spolupráci s dětmi předškolního a školního věku. Předměty, které budou v rámci daného programu nabízeny, se prolínají v oblasti hudebního vzdělání, hudebně-edukační, muzikoterapie, nechybí vhled do speciální pedagogiky, psychologie a dalších terapií. Konkrétně uveďme např. tyto předměty: Hudební propedeutika, Hra na terapeutické hudební nástroje, Muzikoterapie v léčebné pedagogice, FMT-metoda – „Hudební terapie zaměřená na funkce lidského těla“, Rozvoj kreativity a základy improvizace, Výzkum v hudebně-edukační terapii, Práce s nezpěváky, Hudebně-edukační terapie-diagnostika, Hudební psychologie, Umělecké metody ve výuce, Sebezkušenostní techniky v oblasti psychoterapie a psychodiagnostiky, Sociální handicap atd. Celé studium je koncipováno s ohledem na složitost a komplexnost pojetí hudebně-edukační terapie v rámci přípravy nových terapeutů. Hudebně-edukační terapie nachází uplatnění zejména ve školní praxi v oblasti obecné pedagogiky – ve školách mateřských, základních i středních, uměleckých. Primární cílovou skupinou jsou intaktní jedinci, u kterých nebyla diagnostikována vážná tělesná, smyslová
a mentální postižení (např. hluchoslepota, těžká mentální retardace atd.). Hudební a edukační prostředky jsou zde zastoupeny v rovnováze, vzájemně se podporují a doplňují a v důsledku naplňují předem stanovené terapeutické cíle. Hudebně-edukační terapie může být např. součástí jednoho předmětu – v hodinách hudební výchovy, popř. nachází své uplatnění v rámci interdisciplinárního přístupu např. hudební výchova a český jazyk spojený s problematikou SPU. Důležitý je předpoklad, že v rámci hudebně-edukační terapie pracuje se žáky učitel, který používá terapeutické metody a techniky a je obeznámen s jejich indikací a případnou kontraindikací. Pro názornost uplatnění daných metod v praxi a konkrétního pojmenování cílů vzdělávání hudebně-edukační terapie uvádím několik příkladů ze školní praxe.
Hudebně-edukační terapie v rámci hodin hudební výchovy: Každý učitel hudební výchovy se setkal s dětmi, které mají strach vystoupit před třídou. Stud, který přichází nejčastěji s obdobím puberty, může přerůst až v naprostý nezájem o hudební výchovu. Nutit takové dítě individuelně zpívat, tančit, nebo i jinak samostatně vystoupit, může vést k naprostému zatracení hudební výchovy ze strany dítěte. Ke zvládnutí těchto situací mohou pomoci vhodně zvolená kreativní cvičení, při kterých získá jedinec pocit bezpečí a úspěchu. Netradiční formou se naučí pracovat se svým hlasem a vystupovat před svými vrstevníky. Důležitá je správná technika hlasové výchovy. Hlas, které dítě často během těchto cvičení teprve poznává, je jediným nástrojem , který nosí stále při sobě. Hlas nejpřirozeněji informuje o emočním stavu. Při experimentování a hrách postupně objevuje výrazové a technické možnosti svého hlasu. Fyziologické prožitky (rezonance těla, brániční dýchání...) zpětně ovlivňují citový a emoční prožitek. Dnešní doba nabízí mnoho alternativních přístupů k této problematice (např. PaedDr Alena Tichá,Ph.D. – působí na Pedagogické fakultě v Praze – pracuje s nezpěváky nebo Werbeck metoda – Škola pro odhalení hlasu u nás reprezentovaná chorvatským muzikoterapeutem Baldo Mikulličem atd. Škola odhalení hlasu je výsledkem výzkumné práce švédské sopranistky Valbork Werbeck Swärdström (1879–1972), která začala kolem roku 1910 a zakončena byla ve 30. letech 20. století. Základem této techniky, která je určena v různých variantách jednak pro pěveckou terapii, ale i pro pěveckou výuku profesionálů, je kladen důraz na zkoumání fyziologických základů pěveckého umění. Uvolňovací cviky s přesně propracovanou metodikou mají příznivý účinek nejen na fyzické tělo, ale i na psychiku člověka. Důležité jsou prožitky při jednotlivých cvičeních. V metodě se uplatňuje tzv. holistický přístup k člověku – působení na oblast v rovině fyzické, psychické, duševní i duchovní. Autorka ve svém díle, které nese stejný název – Škola odhalení hlasu – uvádí zkušenosti, které v té době nebyly vědecky podloženy. Fyziologický výzkum následně zmiňované zkušenosti potvrdil. Interesující z tohoto pohledu je poznatek o tzv. samokmitání hlasivek. Objev popřel představu 19. století, která připodobňovala hrtan k jakési venkovní píšťale nafukované vzduchem plic. Autorka metody pochází ze Švédska. Odmalička se zájmem zpívala. V patnácti letech nastoupila na Královskou hudební akademii ve Stockholmě. Posléze nastalo „ochrnutí hlasivek“ – jak sama píše v předmluvě ke své knize. Snažila se sama najít východisko z této situace. Prvním krokem byla zcela jiná technika mluvení, než na kterou byla zvyklá do této doby. Zvuk se pokusila vést přes nos. V prvním stádiu „ochrnutí“ to bylo velmi namáhavé. Postupně našla slabiku NG, která jí velmi pomohla. Rozpomínala se na svůj dětský hlas a z vlastních zkušeností pomalu sestavila cvičení, která se časem stala opěrným pilířem zmiňované metody.
Další důležitou složkou hudební výchovy je pohybový projev. Tanec může být pohybovým ztvárněním určité myšlenky, nálady a situace. Děti mohou vyjádřit momentální emoční stav, náladu i rozpoložení. Poznávání svého těla, prožívání emocí, řešení modelových zátěžových situací zlepšuje žákovu schopnost empatie a sebeovládání. Pohyb – komunikace nonverbální – může být dětem přiblížen i verbálním způsobem – diskusí o vlastním prožitku. Pohybový prožitek kánonu nebo fugy, kdy dítě samostatně nebo ve skupině improvizuje, napomáhá k upevnění a zažití teoretických zákonitostí formy. Tato zkušenost dítěti pomáhá
převést prožitek i základní schéma do teoretické roviny a posléze i do hlasové i instrumentální podoby. Každá praktická (prožitková) zkušenost utvrzuje a podporuje dlouhodobé uchování teoretických pojmů. Prostorovou orientaci, obsah slova, motorickou dovednost a pohyb propojuje např. eurytmie, při níž dochází k „ zviditelnění“ řeči a hudby. Hudební i řečové elementy (tóny, intervaly,hlásky) jsou přetvořeny do pohybu, čímž se stávají „viditelnými“. Pohyb pomáhá lépe pochopit vztahy mezi jednotlivými elementy a nechává prostor pro vyjádření vnitřního pocitu, který si dítě zpětně přes prožitek pohybem uvědomuje . Formy, ve kterých výcvik probíhá, jsou různé. Od základního kruhu a pentagramu až po útvary složitější. ( podle Šímové ,1982) Rytmus je elementární složkou nejen hudební výchovy, ale i života. Většina úkonů v našem těle probíhá nezávisle na naší vůli, v návaznosti na biorytmy. „ Podle vrozených fyziologických rytmizací v našem těle, odpovídajících rytmizacím v přírodě, lze rytmus nazvat organizující a harmonizující silou, závazným pořádajícím principem všeho živého. Rytmus rozčleňuje a opět sjednocuje mnohost procesů, vnáší do nich pravidelnost a jednotící řád. (Kubíčková,1996). Instrumentální projev má nezastupitelnou funkci v celém spektru hudebních činností. Model instrumentální výchovy podle Carla Orffa je běžně používaným na základních školách. K těmto jednoduše ovladatelným nástrojům lze přidat pro účely terapie ještě flétny ( popř. pentatonickou flétnu), zvony a kantely, citera, chrotty, lyry a další terapeutické nástroje. Kantela je drnkací strunný nástroj, který lze naladit několika způsoby. Pro výuku intonace a podporu melodické linky lze využít kantely laděné diatonicky. K volné improvizaci se využívají kantely pentatonické a harmonické cítění upevňují kantely laděné do kadence. Technicky náročnějším nástrojem je lyra, laděná chromaticky. Tyto hudební nástroje získaly u nás i v zahraničí velkou oblibu pro jednoduchou ovladatelnost, specifickou barvu tónů a schopnost uvolnit a zklidnit nejen osobu, která přímo na kantelu hraje, ale i ostatní naslouchající. Obr. 1 Kantela
Obr. 2 Akordová citera
Obr. 3 Lyra
Hudebně-edukační terapie v rámci problematiky výchovy a školního mikroklimatu: Hudebně-edukační terapie pracuje i s problematikou výchovy a školního mikroklimatu. V současné době přicházejí do škol děti, které mají problémy v oblasti učení, ale také jejich sociální vývoj jeví znaky určitých nevyrovnaností a problémů. Odraz problémů v rodinách – problematika neúplných rodin, vysoké pracovní vytíženosti rodičů, nezdravý životní styl a další aspekty mají negativní vliv na zdravý vývoj osobnosti. Narůstající problémy domácího prostředí se často projevují i ve školních vztazích. Důsledkem jsou děti, které se ocitají na
periferii třídního kolektivu, jsou obětí šikany nebo se stávají agresory, kteří šikanují. Poruchy chování lze řešit i pomocí hudebně-edukační terapie.
Oblastí, kde se znatelně prolíná hudebně-edukační terapie a muzikoterapie je např. problematika specifických poruch učení: Paralinquistické aspekty řeči – melodie, artikulace, rytmus, tempo... úzce souvisejí s hudebními výrazovými prostředky – melodií, rytmem, tempem... a tím i s problémy specifických poruch učení Situace na základních školách je v souvislosti s problematikou SPU stále napjatější. Ve třídách přibývá dětí, u kterých byly SPU diagnostikovány. Trendem se staly specializované třídy pro žáky s SPU, kde vyučují převážně speciální pedagogové. V roce 2005 jsem ukončila dlouhodobý výzkum (v rámci doktorského studia na PdF MU v Brně – katedra hudební výchovy), který byl cíleným prostředkem pro ověření zvolených terapeutických metod v rámci problematiky sluchové percepce (zde nemám na mysli sluchové vady ve smyslu nedoslýchavosti, ale schopnost rozlišovat zvuky a elementy lidské řeči). Výzkum probíhal na devíti základních školách České republiky. Základní soubor tvořilo 280 respondentů 3.–9. třídy ZŠ, u kterých byly diagnostikovány pedagogickopsychologickou poradnou problémy sluchové percepce. Terapie potvrdila pozitivní vliv na mladší i starší respondenty. Klasické edukační metody používané běžně v hodinách českého jazyka pracují s opakováním a procvičováním, popř. výkladem a zdůvodněním pravidel pravopisu, fonetiky a dalších jevů z oblasti lingvistiky. Základním rozdílem mezi cyklem cvičení formou terapie a formou edukace jsou metody volené v obou případech. Terapie – zejména v procesu naslouchání – používá uplatnění práce s tichem, se specifickými vokály a tóny a v neposlední řadě i se speciálními hudebními nástroji podporujícími naslouchání. Vše je podepřeno cvičeními podporujícími koncentraci, paměť, spolupráci mozkových hemisfér. Výzkum potvrdil, že sestavený cyklus terapeutických cvičení vede ke zlepšení úrovně sluchové percepce. Dalším tématem, kterému je věnován tento příspěvek – je vzdělávání v oblasti muzikoterapie. Muzikoterapie využívá hudby jako prostředku k dosažení terapeutických cílů. Muzikoterapie zasahuje do muzikologie, lékařství, psychologie, sociologie a dalších vědních oborů. V rámci muzikoterapie se lze setkat s prvky edukace, ale prioritním cílem zůstává vždy terapeutický proces. S klientem pracuje terapeut, který v rámci muzikoterapie může použít prostředky edukace. Muzikoterapuetické vzdělání v České republice je spojeno s řadou nevyjasněných otázek. Chybí metodické podklady, standardy a supervize muzikoterapeutické praxe, výzkumy i etický kodex a další důležité opěrné body pro možnost vytvoření uceleného pohledu na danou problematiku. Pestrost přístupů, metod, technik a škol, které jsou v rámci ČR nabízeny ke studiu, mohou být vodítkem a inspirací pro zájemce o tuto problematiku. Na druhou stranu nevyhraněné prolínání různých metod a technik „vyňatých“ z ucelených zahraničních metodik, které jsou nabízeny pouze jako „Ochutnávky“ bez hlubšího vhledu, mohou naopak působit dojmem protichůdným, nesystematickým až chaotickým. (Součástí přednášky byl videozáznam, na němž byla zaznamenána část hodin muzikoterapie absolventky studia speciální pedagogiky a současné studentky Akademie Alternativa). Akademie Alternativa zajišťuje vzdělávání v oblasti terapií. Kromě tříletého víkendového studia muzikoterapie, které je lektorsky zastoupeno odborníky z tuzemska i zahraničí, je nabízeno studium arteterapie a terapie hlasem. Mezi vyučující patří terapeuté z praxe, psychologové i lékaři. Výuka muzikoterapie probíhá v Jižních Čechách a od školního roku 2007/2008 je plánováno otevřen i prvního ročníku v Olomouci. Obor muzikoterapie
obsahuje dvě skupiny předmětů – 1. muzikoterapeutické předměty – např. Diagnostika v muzikoterapii, Problémy sluchové percepce, Sebezkušenostní techniky v muzikoterapii, Terapie zpěvem, Výuka na terapeutické hudební nástroje, Praktická cvičení v muzikoterapii, Hudební propedeutika, Teoretické základy muzikoterapie, Kasuistiky a dokumentace v muzikoterapii, Interaktivní metody v muzikoterapii další. Druhou skupinu tvoří předměty specializační, mezi něž lze zahrnout předměty z oblasti medicíny klasické i alternativní, psychologické i vhled do dalších terapií. Studium je provázeno jednotnou linií muzikoterapeutického přístupu se specializačními předměty, které teoreticky i prakticky podporují muzikoterapeutické studium. Důraz je kladen na prožitkovou formu výuky s akcentem na individuální přístup ke každému studentovi. Praktická cvičení jsou podpořena ukázkami z praxe a teoretickými podklady. Obr.4 Akademie Alternativa
Hudebně-edukační terapie i muzikoterapie mají jako obory nezastupitelné místo v oblasti vzdělávání. Zájem laické i odborné veřejnosti o tuto problematiku je povzbuzujícím faktorem, který může vést k neustálému zkvalitňování nabízených oborů. Věřím, že je blízko doba, kdy budeme moci studovat hudebně-edukační terapii nebo muzikoterapii jako bakalářské či magisterské studium. Děkuji za pozornost.
Literatura: KUBÍČKOVÁ, M. Vůle ke zdravému životu. Praha: ONYX, 1996. ŠÍMOVÁ, P. Možnosti využití skupinové muzikoterapie u neuróz. Diplomová práce. Praha: FF UK, 1982.