Vít Kouřil
K počítačům se stále rodíme jako kromaňonci (rozhovor s Prof. PhDr. Ing. Josefem Šmajsem, CSc.) V časem ošlehané budově „A“ brněnské filozofické fakulty míjíme starou káru naloženou počítačem, což si později spojíme s výrokem „na školy patří osobnosti, ne počítače“. Jeho původce nás vítá v prázdné místnosti s hromadou knih v banánovkách uprostřed. „Je tu čerstvě vymalováno,“ omlouvá se prošedivělý profesor filozofie Josef Šmajs a jde nám koupit kávu. Pak se autor známých spisů Kultura proti přírodě a Ohrožená kultura vrátí a tři hodiny živě, ale ostražitě debatuje. A že je o čem — letos tomuto rodákovi ze Skvrňova na Kolínsku, strojním inženýrovi Vojenské akademie v Brně a držiteli Ceny ministra životního prostředí vychází vedle útlého svazku Potřebujeme filosofii přežití? (Doplněk) i přehledová Evolutionary Ontology (Rodopi) a obsáhlá Filosofie — obrat k Zemi (Academia); v ní se kromě evoluční ontologie věnuje i evoluční gnoseologii a filozofii techniky. Vzhledem k vašemu zaměření na opozici přírody a kultury bych se vás měl zkraje spíše zeptat, v jaké kultuře, respektive přírodě žijeme? Přece jen ale zůstanu u tradiční otázky: v jaké podle vás žijeme společnosti? Václav Bělohradský zde před rokem hovořil o společnosti nevolnosti. Kolegovi Bělohradskému rozumím, ale nevolil bych antropologickou metaforu. Řekl bych, že žijeme ve společnosti, které nerozumíme. Vytváříme pozoruhodně rozvinuté teoretické i materiální prostředí — v mém pojetí kulturu. Ale lidé nechápou, že kultura vzniká na úkor ztráty ještě rozvinutějšího a s lidským organismem sourodého prostředí přirozeného. Filozofové ani společenští vědci zatím nebyli s to ukázat, co vlastně lidstvo ztrácí a co mu ze strany úbytku přirozené uspořádanosti hrozí. Spoléhají patrně na to, že když podle pravdivých
vědeckých poznatků vzniká dnešní ekonomika a technosféra, s člověkem a Zemí se nic zlého neděje. Tvrdím, že děje. Kulturou člověk pozemskou přírodu násilně rozděluje na dvě nestejně hodnotná jsoucna. A to námi vytvářené jsoucno, kultura, přírodu konzumuje a pustoší. Zatím jsme rukojmí svého nadosobního díla, které nás vleče a nutí, abychom mu sloužili, abychom jeho růst a prostorovou expanzi podporovali. Snad i proto se tak často odvoláváme na spontánní regulativy, trh a demokracii, ale nikoliv na filozofické pochopení celku světa, nikoliv na rozum a odpovědnost vůči sedmé generaci. Ve školách se zatím neučí, co je příroda jako přirozeně vzniklý systém, ani co je kultura jako lidmi vytvořený systém. Opravdu se na školách neučí, co je příroda a kultura, a že existuje ekologický problém? Není spíše problém v tom, že nedokážeme tyto poznatky přetavit do patřičné politické akce? Environmentální výuka samozřejmě probíhá, ale z toho, co o ní vím, předpokládám, že se pohybuje ve starém nesystémovém rámci. Když to přeženu, v rámci newtonovskogalileovského pohledu na svět. Jsme stále vzděláváni tak, jako kdyby vesmír byl perpetuum mobile, kde nic nevzniká ani nezaniká. Nerozšířilo se pojetí přírody jako tvořivé aktivity, jako nejmocnější subjektivity, která vytváří a z evoluční scény odvolává své biologické druhy a která při ztrátě své integrity odvolá i člověka. Do běžného způsobu uvažování nevstoupilo ani systémové a biologické myšlení, ani evolučně ontologické minimum. Na většině vysokých škol se filozofie nepřednáší a na filozofických fakultách se učí především dějiny filozofie, nepěstuje se tu filozofie dnešních problémů. Kantoři na středních školách i širší veřejnost stále ještě uvažují o ekologických otázkách z pozice zdravého rozumu. Ale v této rovině zůstává vztah přírody a kultury nepochopený. Pěstuje se mudrování o vztahu člověka a přírody, které vede k antropocentrickému moralizování a přehlížení lidstvem vytvářené zkázy. My dnes ovšem musíme jasně a nedvojsmyslně žákům i veřejnosti povědět, jak se systémy přírody a kultury k sobě chovají, který z nich je trvalý, nezávislý, širší a mocnější a který je dočasný, dílčí a podřízený. Musíme to umět srozumitelně vysvětlit i na úrovni jejich odlišné vnitřní informace. Nemůžeme například stejně cenit kulturu i přírodu, když víme, že se kultura může rozšiřovat — protože platí zákony zachování látky a energie — pouze na úkor vyčerpávání látek a energie z vysoce uspořádaných struktur přírody. K vlivu na politiku má proto dnešní edukační forma ekologie daleko. Na druhou stranu jistě existuje řada kantorů, kteří ekologickou výchovu pojímají biocentricky. To jistě, ale biocentrismus ještě neznamená pochopení podstaty problému. A patrně by nám nepomohlo ani to, kdybychom dnešní antropocentrický pohled pouze nahradili pohledem biocentrickým. Když se prodávají jako běžný spotřební předmět třeba osobní automobily, ukazuje se náš vztah k životu v plné „kráse“. Skutečný lidský vztah k přírodě nespočívá v tom, co lidé o přírodě říkají, ale je bohužel dán tím, s čím zacházejí, v čem žijí a co mají v bytě. A když se po dnešních bytech rozhlédneme, nemůžeme o biocentrickém vztahu k přírodě mluvit. Naše spotřební technika je totiž jasným důkazem, jaké hodnoty v nynější kultuře platí, i když třeba ve škole učíme opak. Nevyhrocujete ten konflikt mezi přírodou a kulturou příliš? Ptáte se na něco, co lidé nechtějí slyšet. Nechtějí přijmout zjištění, že je naše kultura ohrožená a že má protipřírodní charakter. Nechci být dogmaticky dualistický, tedy uměle vytvářet propast, kde není. Ale ty dva systémy reálně opoziční jsou, říkáme, že jeden je přirozený a
druhý je umělý, a náš etnický jazyk má pro to vhodná jména. Vzpomínám si, že většina kritiků evoluční ontologie nebyla s to přijmout ani mé pojetí kultury jakožto systému, který není tou lepší stránkou civilizace, který má své vlastní bytí, směřování, uspořádanost a evoluci. Ale tento počítač je důkaz, je to předmět, který příroda nevytvořila. Ale je každý lidský výtvor nutně destrukcí „přirozené uspořádanosti Země“, jak píšete? Nejprve musíme uznat, že Země je vysoce přirozeně uspořádaná svou vlastní evolucí. To se týká jak všech forem neživých, tak všech forem života. A chceme-li teď z těchto přirozených struktur vytvářet například stoly a židle nebo postavit dům, musíme tyto struktury vytrhnout z jejich kontextu, třeba pokácet strom, vylámat kámen ze skály, vytěžit písek. Musíme těmto strukturám vtisknout jiný než přírodní tvar. Protipřírodnost kultury však plně pochopíme teprve z toho, když pochopíme způsob, jak vznikají struktury přirozené. Když pochopíme, jakou vnitřní informaci má příroda a jakou vnitřní informaci má kultura. Pokud si podle vás jako lidé neseme v genomu sobecký, ofenzivní program, lze vůbec reálně hovořit o vytvoření biofilní, „přírodymilovné“ kultury, jak požadujete? Samozřejmě o tom hovořit lze. Ale bez vytvoření protipřírodní kultury bychom nevěděli, jakou má kultura strukturu, že je to systém s vlastní vnitřní informací, jíž je kultura duchovní, tedy věda, filozofie, náboženství, hodnoty a tak dále. Teprve když toto pochopíme, můžeme si udělat představu, jak protipřírodnost kultury zmírnit nebo proměnit tak, aby vznikala kultura dlouhodobě možná a s přírodou slučitelná. Myslím si, že vhodnou výchovou a vzděláváním se můžeme pokoušet rozvíjet i ty další složky lidské genetické predispozice, které se na formování dnešní kultury nepodílejí. Tyto potenciálně propřírodní složky částečně převzalo náboženství a odvedlo je bohužel jiným směrem. Nemusíme tedy měnit lidskou přirozenost, a přesto můžeme na úrovni individuí počítat s podporou dobře „pro-přírodně“ vzdělaných lidí. Z čeho vycházíte, když píšete, že máme sice jako kromaňonci v genomu určitou protipřírodní orientaci, ale „patrně i nerozvinutou úctu, pokoru a bázeň před přírodou“? To je zapeklitý problém. Tvrdím, že klasická evropská kultura rozvíjela a posilovala technologickou racionalitu a poněkud potlačovala biologické emocionální faktory, které jsme zdědili z animální fáze evoluce. Ta výchovou nerozvinutá úcta a bázeň před přírodou, to je ovšem jen můj předpoklad. Zdá se mi, že v genomu máme jak předpoklady k agresi, tak k pokoře vůči přírodě, ale v naší kulturní tradici se podařilo rozvinout jen složky kognitivní, které rozpoznávaly přírodní zákonitosti, a ty, uplatňovány v technice, na přírodu tlačily. Proč bychom si nemohli uvědomit ekologickou odpovědnost za náš druh i z jiných zdrojů než skrze vaši evoluční ontologii? Proč nevyužít třeba hlubinnou ekologii, křesťanský pohled nebo zelený buddhismus? Působí to trochu dojmem dogmatické výlučnosti. Evoluční ontologie může být některými odpůrci skutečně chápána jen jako jediný možný způsob interpretace. To je ovšem nedorozumění a skrytá nepřejícnost. Kdyby tu byly nějaké rovnocenné druhy interpretace kořenů ekologické krize, byl bych první, kdo by se k nim přihlásil. Pokusil jsem se přenést ekologický problém z morálního přemlouvání do roviny teoretické abstrakce. Evolučně-ontologický pohled je jeden z mnoha. Jeho zvláštnost je v tom, že se na rozdíl od jiných pokusů snaží využít veškerou filozofickou i vědeckou tradici lidstva.
Široký evoluční přístup je nezbytný, protože dnešní krizi nemůžete čelit ani na základě nějakého dílčího racionálního rozhodnutí, ani na základě emoce, prožitku či souznění s živými bytostmi. Je to zatím nejvážnější existenciální krize lidstva vůbec. K jejímu pochopení musíte využít dosavadní poznatky všech možných vědních oborů. V tomto má evoluční ontologie před jinými přístupy výhodu. Nechce sice být jediným možným klíčem řešení, očekává a záměrně provokuje další teoretické iniciativy, ale zároveň se inspiruje medicínským přístupem ke světu: když je třeba zachraňovat život, i medicína musí být dogmatická, nemůže být jen planě pluralistická. A povaha ekologického problému je dnes taková, že se nemůžeme pouze dohadovat, jestli má pravdu biocentrismus, antropocentrismus nebo hlubinná ekologie. Evoluční ontologie, stručně řečeno, hledá nejhlubší informační kořen, proč lidská kultura vznikala jako protipřírodní. Teprve při takovém přístupu si uvědomíte, že lidé neničí planetu ze zlé vůle nebo z nedostatku morálky. Po narození vstupuje do jejich životů celá dosavadní protipřírodní tradice, všechno to, co lidé ve víře v pokrok a dobro vytvořili. Ostatní způsoby interpretace, o kterých mluvíte, jsou ve srovnání s evoluční ontologií slabé. Jejich argumenty nemohou síle technické civilizace vzdorovat. Není evoluční ontologie takovým zeleným marxismem-leninismem s přírodou jako základnou a kulturou jako nadstavbou? Ani v nejmenším. Nadstavba v historickém materialismu, a dobře si to pamatuji, byla sourodá se základnou, pomáhala ekonomickou základnu reprodukovat a chránit. Byly to totiž ideje, organizace a instituce, které sloužily základně. Evoluční ontologie se snaží o něco zcela jiného. Chce ukázat roli kultury v biosféře, snaží se hledat způsob, jak vřadit kulturu včetně dnešní ekonomiky a technosféry do širšího přírodního rámce, do hostitelského prostředí Země. Je to snaha, která se v dějinách společenských věd zatím nikdy neprosadila. Tady bych se raději odvolal na názor fyzika Fritjofa Capry: uvádí hezký příklad, že vědci, stejně jako obyčejní lidé, mají tendenci se na podstatu světa dotazovat fyzika. Fyzik Capra na to říká, že je to karteziánský blud, že se paradigma vědy posunulo od fyziky směrem k vědám o životě. Jako evoluční ontolog k tomu dodávám, že se paradigma vědy musí posouvat ještě dál, od věd o přírodě k vědám o kultuře. Již jsem pověděl, že jsme na základě pravdivého vědeckého poznání vytvořili dnešní technosféru a že snad i proto máme za to, že je slučitelná se životem. A protože s ním sourodá není, evoluční ontologie chce příčiny této nekompatibility odhalit a veřejnosti sdělit. Není v ní nic ideologického. Také je vám vyčítáno, že od devadesátých let nepřinášíte nic nového a v podstatě jen recyklujete základní teze. I když mi to nikdo otevřeně nepoví, v principu to je pravda, a je to vlastně skrytá pochvala. Gregor Mendel, abych zůstal u nás v Brně, když objevil faktory dědičnosti, tedy vnitřní informaci živých systémů, trval i proti lhostejnosti a výtkám oponentů na svém základním zjištění. Ameriku nemůžete objevit dvakrát. Ale nespím na vavřínech. Evolučně ontologický model dvou opozičních systémů se snažím uplatnit na celou teorii poznání, což jsem si dlouho netroufal. Podobně jsem se pokusil z pozice evoluční ontologie nově interpretovat problém člověka, řeči, vědy, výchovy a vzdělání; nejnověji pak velký a poněkud zanedbávaný problém techniky. Tematický záběr evoluční ontologie tedy neustále rozšiřuji, i když obeznámenost s výsledky mé práce je u veřejnosti malá. Ještě než úplně zrušíme reklamu, jak v minulém rozhovoru navrhuje Ivan Hoffman, měli bychom do ní zahrnout také knihy.
Proč evoluční ontologie zatím nemá evoluční úspěch? Řekl bych, že navzdory pochybovačům a odpůrcům čas pracuje v její prospěch. I když zatím trvá stav, kdy mi lépe rozumějí ne-filozofové, tedy spisovatelé, lékaři, vědci, než kolegové filozofové. Ale jsem svým způsobem šťastný člověk, protože na řadě českých i slovenských vysokých škol jsou lidé, kteří tuto ontologii z vlastní vůle propagují či učí, takže se její lepkavý mem šíří na další nositele. Jak zdatný tento mem bude, to se teprve uvidí. Ovšem naděje, že by jeden člověk nebo jedna vize mohla pohnout tímto světem, který má tolik pojistek proti změně k lepšímu, je nepatrná. Systém demokracie, ve kterém žijeme, byl sice nejlepším politickým systémem pro růst a expanzi kultury, ale dnes je to paradoxně systém, který blokuje lidskou sebezáchovnou iniciativu. Již připomínaný Ivan Hoffman v minulém čísle Sedmé generace říká, že parlamentní demokracie je v troskách. Souhlasím, ale je to jen vrcholek ledovce. V troskách, obrazně řečeno, se ocitá přirozené zdraví člověka i naší mateřské planety, tedy nejen demokracie a naše filozofické pochopení krize. Na Zemi totiž útočíme i zbraněmi hromadného ničení současné spotřební techniky, zejména osobními automobily, a nikdo neví, co bude dál. Současná demokracie je formální, nemá přírodní rozměr, hájí lidská práva, ale schvaluje ekonomické a vědeckotechnické pustošení Země, a také proto žijeme ve společnosti nevolnosti. Dnes proti nám nestojí jenom lidé s jiným názorem, ale neosobní zpředmětněná racionalita a hodnoty, všechno to, co je či už bylo vestavěno do předmětných a organizačních struktur, všechno to, co už bylo dříve namířeno proti Zemi. A jestliže bych něco vytkl všem diskutujícím, s nimiž jste v poslední době vedli v Sedmé generaci rozhovor, tak to, že uvažují, jako kdyby tady byl pouze člověk a hodnotově neutrální příroda, jako by záleželo jen na individuálním lidském poznání, víře, preferencích, hodnotách, motivaci. Ale celá ta naše protipřírodní duchovní tradice se ztělesnila ve struktuře kultury, v tom, co máme na sobě, co jíme, co pijeme, s čím zacházíme. Proto je tak obtížné vysoce rozvinutou planetární kulturu změnit. Lovci a sběrači se mohli dohodnout, že půjdou jinam, a také šli. To vy udělat nemůžete. Nemohou tu udělat naše děti. Jsou nuceny žít v takovém místě a bytě, do jakého je přivedli rodiče, se vší spotřební technikou, počítači a umělým prostředím. Ale tohle je další velký samostatný problém. Děti tu techniku berou jako přirozenou součást života. Formuje je to podobně, jako nás v dětství formovaly stromy, tráva, hvězdná obloha a zvířata na venkově. To je ta civilizační lest. Jak na ni vyzrát? Jednak je třeba revitalizovat venkov, aby tam lidé jenom nebydleli a nedívali se na televizi, ale aby skutečně hospodařili na půdě a pečovali o živé systémy. Druhou cestou je zintenzivnit kontakt dětí s přírodou ve školách i v mimoškolních aktivitách. Tady naše školství trochu zaspalo, protože už za první republiky u mnoha škol existovaly školní zahrady a různé poloprovozy zemědělské výroby. Dobrým příkladem ze současnosti je Toulcův dvůr založený paní Emilií Strejčkovou. Dále je třeba biofilně přestavět města, aby v té betonem a asfaltem překryté krajině alespoň částečně dominovala zeleň. Když jsem byl letos Kjótu, viděl jsem staré široké nízké budovy, nad nimiž se tyčily stromy. Ve staré japonské kultuře je cítit, že v ní byla hodnota přírody vysoká. Japonci dočasně podlehli svodům technické civilizace, ale řekl bych, že už to mají za sebou. Například když jsme tam chtěli něco promítat, jeden student
musel přinést z domova vlastní notebook. Už je snad přešla ta naivní tendence zavádět počítače na školy, protože na školy patří osobnosti, ne počítače. Ale dokud se nám nynější technický rozvoj nepodaří orientovat propřírodně, dokud neopustíme iluzi růstu, nepodaří se nám ani tyto tři způsoby naturalizace výchovy mladých dětí. Potřebu kontaktu dětí s přírodou zdůrazňuje i ekopsychologie, která je hlavním tématem tohoto čísla SG. Vy v této souvislosti píšete, že dítěti nestačí jedna matka. Jak to myslíte? Řeknu rovnou, že se tu nemohu odvolávat na žádné klasiky. Zdá se mi z toho, co vím o biologii a živých systémech, že všichni nám podobní živočichové jsou do dospělé podoby utvářeni tak, že na počátku o ně pečuje matka, že žijí v doupěti, hnízdě, zkrátka důvěrném prostředí, a nakonec jsou socializováni v příslušné tlupě či smečce. Domnívám se, že se tato animální minulost analogickým způsobem promítla i do genetického programu zdlouhavého formování člověka. Přestože se zpravidla píše, že člověk je vytvářen rodinou, školou a společností, myslím si, že v prvních fázích ontogeneze člověka utváří jak rodina, milující matka, tak další dvě neosobní matky: matka Příroda a také důvěrně známá skupina lidí, kolektivní Matka, s níž se stýkají jeho rodiče. Čili dítě, které vyrůstá v anonymním sídlišti bez pravidelných zážitků s přírodou nemůže být z principu zdravé a šťastné? Nemůže nostalgicky a šťastně vzpomínat na to šesté poschodí a přírody si vážit? Tak jednoduché to nebude. Samozřejmě každé prostředí se v senzitivní fázi ontogeneze celoživotně vtiskne, ať už je biologicky funkční, či dysfunkční. Ale zdá se, že k tomu, aby člověk správně cítil a hodnotil a byl vyrovnanou osobností, aby věděl, že odněkud pochází a někam patří, k tomu je potřeba příroda. Zdá se také, že bez pochopení jedinečného a zvláštního nemůžeme rozumět širšímu, obecnému. Dnešní mladí lidé postrádají jistou hloubku osobnosti také proto, že byli ochuzeni o toto přirozené prostředí, které po desítky tisíc let formovalo naše předky. Dřív děti trávily čas venku a jako zákaz slyšely „Nepůjdeš ven.“; dnes se jim nařizuje, aby šly ven od toho počítače. A navíc je tu problém té „třetí matky“, malé komunity lidí, které dítě během dospívání rozeznává. Já sám zhruba osm let nevím, kdo vlastně nad námi bydlí. Píšete také, že člověk potřebuje ke své dlouhodobé existenci — jako druh — přibližně takovou strukturu biosféry, která ho kdysi zrodila. Není tento pohled příliš konzervativní? Přál bych si, aby to nebyla pravda, abychom mohli šťastně žít i v těchto uměle vytvořených podmínkách. Ještě v 60. a 70. letech se psalo, že se člověk prostřednictvím svého díla stane faktorem své vlastní evoluce, že ho kultura bude formovat a duchovně povznášet. Já to dnes bohužel musím formulovat tak, že se člověk prostřednictvím svého díla stává faktorem své vlastní zkázy. Biologické způsoby zápisu genetické informace jsou totiž tak konzervativní, že my se i k počítačům stále rodíme jako kromaňonci — tak jako se kdysi můj otec, který se stal kočím u sedláka, narodil ke koňům. Když se struktura okolní skutečnosti příliš rozejde s naším genomem, to znamená s faktory, které se informačně přepsaly do naší vnitřní paměti, obávám se, že nám hrozí zánik. Jsou to problematicky měřitelné věci, ale všechno ukazuje, že chceme-li tu jako druh žít dlouho a dobře, musíme přírodě ustoupit. Nemůžeme geneticky upravit člověka tak, jako geneticky upravíme kukuřici.
Jak hodnotíte dnes rozšířenou tezi kvalitativního růstu čili ideje, která nezpochybňuje růst ekonomiky, ale snaží se skrze modernější technologie snížit zátěž na prostředí? Tomu příliš nerozumím. Připomíná mi to lidové rčení o vlku a koze. Ani v tomto smyslu příznačná kniha Přírodní kapitalismus či proklamovaný faktor čtyři nejsou přesvědčivé. Větší étos by mělo, kdybychom konečně kápli božskou a přiznali, že příroda je mocnější, že je také v nás a že jí musíme ustoupit. Protože je to ústup před neobhajitelným lidským druhovým sobectvím. To by vůbec nebyl ústup ze slávy nebo něco takového. Bylo by to čestné veřejné přiznání, že jsme konečně pochopili, na čem absolutně závisíme a co je podstatné pro lidskou perspektivu. Byl by to závazek, že nebudeme ubližovat systému, který nás vytvořil a s nímž jsme na život a na smrt spojeni. Země nás totiž podle Jamese Lovelocka nese jako velká kosmická loď pustým a studeným vesmírem. Po staletích slavného vzestupu má tedy následovat neméně slavný ústup? Je to, jako když vystoupáte do horních vrstev atmosféry a dojde vám kyslík. Musíte prostě zůstat tam, kde ještě můžete dýchat. Nemůžete dobývat další patra. A to, že jste nezahynul a vrátil se na zem, to není porážka, to je vítězství. Jak se v tomto směru daří proměňovat obsah tradiční politiky, což jste požadoval na konci knihy Ohrožená kultura v polovině 90. let? V tomto směru jsme vůbec nepokročili. Ta takzvaná zelená politika je příliš opatrná a alibistická. Ale je velice snadné kritizovat dnešní politiku, a kdekdo to dělá. Národní i koaliční politika jsou dnes pod silným vlivem politiky globální, a ta bohužel ještě nepřijala za hlavní úkol zajišťovat příznivé životní podmínky také pro další generace. Zatím dohlíží na hospodářský růst a prosperitu technicky vyspělých zemí, na to, aby suroviny a ostatní zdroje proudily právě k nim. Ekologická politika je stále na samém počátku svého vzniku. Ale jestliže brzy nevznikne, lidstvo zničí předpoklady své dlouhodobé existence. Kdo má být aktivním hybatelem této změny? Politické strany, experti, neziskové organizace? V poslední době si myslím, že bez přiměřené reformy školního a občanského vzdělávání nevyřešíme ani ekologické problémy, ani nevytvoříme skutečnou demokracii. Pozitivní ekologické změny si v politice může vynutit jen vzdělaná a informovaná veřejnost. Přenechávat takové věci odborníkům, a tady volně cituji E. Schumachera, „znamená stavět se na stranu splašeného stáda“. Jak toho dosáhnout? Vy například doporučujete, že je třeba motivovat dospělé k četbě obsahově náročných knih. Když si představím lidi po návratu z práce, je to dost utopie. Souhlasím s vámi, že je to skoro nemožné. Proto se také vážně zabývám problémem „evolučně ontologického minima“. Vím, že přiměřené pochopení dnešní situace je pro běžného člověka obtížné, a proto potřebujeme něco na způsob kopernikánského obratu. Tak jako Koperník kdysi zastavil Slunce a rozpohyboval Zemi, podobně je třeba obrátit vztah přírody a kultury. My stále nekriticky nadhodnocujeme člověka a kulturu, máme například za to, že lidská práce přidává přírodním předmětům hodnotu, protože ty ji samy o sobě nemají. Je na čase uznat nevyjádřitelnou hodnotu přírody o sobě i v ekonomických vědách, které naše myšlení a hodnoceni skutečnosti nejvíce deformují. Hlavní zásady tohoto minima by se měly
dostat do učebnic základních a středních škol. Už malým dětem mělo být jasné, že existují dvě evoluce, že je tu vedle „malého boha“, tedy člověka jako opozičního tvůrce kultury, ještě „velký bůh“, tvůrce člověka a přírody, přirozená evoluce. Upozorňujete také na to, že dnes v záplavě mediálního balastu zanikají podstatné informace. Jaké kvalitní zdroje informací byste lidem doporučil? Především si opravdu myslím, že dospělí by měli číst knihy, aby mohli vést vnitřní dialog s autory, kteří třeba už nežijí. Kniha rozvíjí obrazotvornost a umožňuje kultivující horizontální i vertikální komunikaci. Pokud jde o dnešní média, jsem trochu na rozpacích, protože ona silně zbulvarizovala. Postihlo to téměř všechny noviny. Blesk z počátku devadesátých let byl možná méně bulvární než dnešní MF Dnes a Lidové noviny. Tisk bych ale obecně nezatracoval, lze jej obsahově proměnit. Nedoporučoval bych zejména televizi, která je náchylná ke zkratkám, senzacím a reklamě. Na druhé straně se v ní objevují alespoň náznaky ekologických pořadů. Myslím si však, že nejlepším médiem hned po knihách je rozhlas, ostatně některé knihy jsem vytvořil na základě rozhlasových esejů. Ale i zde tendence mít ve vysílání od všeho trošku může znemožňovat pochopení celku. Čili se zdá, že dnes nerozumíme světu také proto, že ho dezinterpretují nejen dílčí poznatky speciálních věd a vědění zpředmětněné v technice, ale i některá média. A to už by člověk musel být vysoce inteligentní a odolný, aby tomuto třemi způsoby rozervanému světu rozuměl. Vraťme se ještě k těm dvěma evolucím. Jakou část Země máme podle vás ponechat přirozené evoluci? Přibližně takovou, jakou ponechávali naše předkové v Evropě do průmyslové revoluce. Oni sice krajinu odlesnili, ale přece jen udrželi její pružnost a stabilitu. Nezpůsobili tu Saharu. Ale jsou oblasti světa, které by měly být ponechány v tom stavu, v jakém jsou – nebo ještě nedávno byly. Například v Africe by nikdy neměla být obdělávána pole takovým způsobem jako v Evropě. Chceme-li, aby přežila velká, volně žijící zvířata v Tanzanii či Keni, musí tam příroda zůstat panenská. Jak toho dosáhnout, to samozřejmě nevím. K tomu je potřebná celoplanetární politická vůle. Ale abych se vrátil k původní otázce: „panenská“ musí zůstat značná část planety. Možná jedna třetina. Což je v době pokračující globalizace místních ekonomik docela problém. Vy navrhujete čelit globalizaci podporou regionálních kultur – nejsou ony ale také v podstatě protipřírodní? Jsou, samozřejmě. Všechny kulturní systémy jsou protipřírodní. Ale globalizovaná kultura potřebuje kupříkladu víc komunikací, leteckých spojů, vyvolává větší pohyb surovin, výrobků, kapitálu, pracovní síly, turistů a tak dále. Neničí přírodu jen na jediném místě, ale na celé Zemi. Snažíte se žít tak, abyste byl v souladu se svým myšlením? Cestujete méně, omezujete svou ekologickou stopu? Já se vědomě se svým ekologickým myšlením žít nesnažím, nejsem zapojen do žádných ekologických hnutí nebo organizací. Pokouším se filozoficky objasňovat, proč ekologický problém vznikl a jak by se dal řešit nebo zmírňovat. Ale doma používáme automobil, máme chalupu — a malou zahradu v péči mé ženy, a proto plnou květin. Navštívil jsem řadu zemí včetně Severní i Jižní Ameriky, několika afrických států, Koreje a Japonska. Kdybych žil v
souladu se svým ekologickým myšlením, patrně bych nemohl dobře cítit a správně vidět problémy, jimiž se v evoluční ontologii zabývám. To je můj hřích i hluboký vnitřní rozpor. Auto ale využíváme, jen když je potřeba, po městě ani do Chorvatska s ním nejezdíme. A ekologickou stopu jsem si neměřil. Mně se ten osobní přístup zdá nejen užitečný a ušlechtilý, ale i vznešený. Bohužel, finanční síla světových bank a penzijních fondů, celé té na růst a spotřebu zaměřené mafie, je zatím větší. Letos slavíte sedmdesátku. Nosíte v hlavě téma, které byste chtěl v příštích letech promyslet? Chtěl bych se pokusit — a velice bych přivítal spolupracovníky — převést svou teoretickou vizi světa do pedagogické podoby pro různé stupně škol. Po zbytek života bych se rád zabýval tím, jak pomoci při výchově a vzdělávání takových občanů, kterým by nebylo jedno, v jakém světě žijí, a kteří by si iniciativou zdola vynucovali příslušná ekologická opatření. Příští politika už snad bude politikou víceméně přímé demokracie, protože půjde-li to tak dál, politické strany mohou zaniknout. Nejde mi však jen o vzdělávání verbální, učebnicové, ale i o skutečný haptický kontakt dětí s přírodou. Můžete oklamat zrak i sluch, ale čich a hmat, dotek s živou přírodou například při lezení dítěte na strom, nikoliv. Rád bych se tedy zapojil do zastavení procesu rostoucího odcizování mladých lidí přírodě. Kde se vám přemýšlí, chcete-li, filozofuje, lépe: při procházení přírodou, nebo v kultivované pracovně? Přírodu obdivuji, ale lépe se mi o ní přemýšlí v kultuře, v pracovně. Protože přemýšlím nad textem. Pokud nejsem přinucen formulovat, tak vlastně nevím, jak ty věci skutečně jsou. Od jisté fáze se lidské intelektuální učení nerealizuje posloucháním a letmým čtením nějakých textů, ale realizuje se tvrdou prací, námahou, tvorbou. Takže teprve když věci sepíšete, můžete se na čas domnívat, že problému částečně rozumíte. Hlodavá skepse se ovšem u každého tvořivého člověka sama brzy přihlásí. Jaký byl váš největší filozofický omyl? Nejvíce jsem se kdysi mýlil v pojetí důležitosti etiky. Domníval jsem se, že hlavními problémy filozofie by měly být etické otázky. Můj největší omyl byl tedy v tom, že jsem chtěl přímo řešit existenciální, etické a axiologické problémy, aniž bych si k tomu vytvořil vlastní ontologický fundament. Také moje relativně nejúspěšnější kniha Ohrožená kultura je napsána spíš z intuice a empatie k přírodním strukturám. Formulování evoluční ontologie probíhalo sice souběžně, ale ucelený koncept této ontologie jsem dokončil později, vlastně není dokončen ani dnes. Paradoxně ten prvotní intuitivní nápad má obvykle větší dopad na veřejnost než podrobná argumentace v pozdějších dílech.
