K čemu přinutila křesťanství věda. Moderna a islám

Moderna a islám Napsal uživatel Abdolkarím SORÚŠ Úterý, 23 Únor 2010 17:05 - Aktualizováno Úterý, 23 Únor 2010 17:12

Významný íránský myslitel, zabývající se filosofií náboženství, si v tomto textu klade otázku, kam v dnešní době náboženství směřuje, jaká jsou jeho východiska a jaké by měly být jeho cíle.

Tradice a modernita jsou dva velké klamy naší doby. Ani tradice, ani modernita nemají jednotnou identitu a ani náboženství, ani dějiny nemají stálou přirozenost. Otázka, jaký vliv má modernita na náboženství, je sama o sobě krajně pochybná a jen ji vyslovit znamená, zabředávat do výše zmíněných klamů. Proto ji musíme nejprve rozkrýt postupem, jakým to dělá analytická filozofie. Modernita nemá ani ducha ani podstatu. Modernita není nic jiného než moderní věda, moderní filozofie, moderní umění, moderní politika, moderní ekonomie, moderní architektura a další. A proto když se ptáme, jaký vliv má modernita na náboženství, tak ve skutečnosti nepokládáme jednu, ale desítky otázek najednou a žádáme pouze jedinou odpověď, kterou však očekávat je zhola nemožné.

Jinak řečeno, náboženství nemá pouze jedno vyznání víry. Máme snad na mysli islám nebo křesťanství nebo buddhismus nebo ještě jiná náboženství? V tomto případě by proto konkrétní otázka měla znít, „jaký vliv má moderní věda například na islám (popřípadě křesťanství)?"

K čemu přinutila křesťanství věda

1/5


Když dospějeme až sem, horizont otázky i odpovědi se vyjasní. Musíme nahlédnout historickou zkušenost, abychom pochopili, jaký vliv měla moderní věda například na křesťanství. Odpověď je zřejmá, moderní věda oslabila a poničila věrohodnost křesťanské víry. Spor mezi církví a moderní vědou, který vyvrcholil v 15. a 16. století, byl sporem osudovým, jehož výsledkem bylo obrácení křesťanství k větší pokoře. Padlo na kolena a bylo nuceno přijmout svoje hranice, znovu a srozumitelněji formulovat tvrzení, která vyřklo o přirozenosti člověka, kosmologii a teologii, a bylo donuceno započít novou éru soužití s moderní vědou. Kdybychom to měli vyjádřit jedním slovem, křesťanství se muselo stát více „náboženštější", což znamená, že se muselo více přiblížit k hlavní úloze, kterou náboženství mělo, k upravení a větší harmonizaci vztahu mezi Stvořitelem a jeho stvořením.

Jaký by měla vliv moderní věda na islám, je otázka, jejíž odpověď je pouze hypotetická a nalézá se ve sféře domněnek. Muslimové zatím nebyli nuceni čelit tomuto střetu a jejich nadšení z toho by rozhodně nemělo být tak veliké. Měli by potlačit svoje škodolibé reakce nad těmi, kteří již byli nuceni si jím projít.

Tento spor vědy a náboženství, který podryl platnost křesťanských hodnot, věrohodnost církve a oslabil je, byl završen nástupem a rozmachem sekularismu. Je nutno říci, že církvi a náboženské tradici nezbyly žádné síly ani garance a musely proto ustoupit i z výsadní pozice silného hráče na poli mocenském a politickém. Politika je arénou testující sílu mezi mocnými, jakmile jeden z hráčů ztrácí svoji výkonnost a nevystačí s dechem, sám od sebe se stahuje z pole mocenské sféry a přenechává své místo jiným. Sekularismus se neobjevil z něčího příkazu ani doporučení, a stejně tak ani z něčího příkazu nebo doporučení nezmizí. Je to výsledek hry výkonných a méně výkonných hráčů na poli mocenského soupeření. Byl to osud, který neodvratně určil další směřování křesťanství.

Nezapomeňme také na jinou důležitou událost, kterou bylo rozdělení křesťanství na větve protestantismu a katolicismu na počátku novověku, což také sehrálo významnou roli v oslabení pozic církve. Muslimové měli podobnou zkušenost na úsvitu svých dějin, kdy se hlavní proud islámu rozdělil na dvě velké větve: sunnitskou a šíitskou, které do dnešních dnů zůstaly víceméně nezměněné.

Prověrka stále chybí

2/5


Moderní filozofie neměla o nic menší vliv ve sporu s náboženstvím, než měla věda, avšak vliv vědy ve svém důsledku zanechal hmatatelnější stopy než vliv filozofie. Atmosféra autoritativních režimů, která panovala v islámských zemích, neumožňovala náboženství přirozený a svobodný střet s těmito protivníky. Slabost nebo naopak síla islámu proto nemohly být na tomto poli prověřeny a zůstaly tak neznámé. Tento fakt vytváří klamnou představu sebeuspokojení, ze které se muslimům zatím nepodařilo vymanit. Někteří tradicionalisticky založení jedinci a naivní věřící jsou stále toho názoru, že islámská filozofie je očividně nejurozenější mezi všemi existujícími filozofiemi, že moderní filozofie je zbloudilou nositelkou klamů, která uvízla v osidlech báchorek a nikdy nenahlédla skutečnou pravdu. Moderní politika, která vstoupila do islámského prostředí Íránu branou konstitučního režimu, nebyla obeznámena ani s moderní vědou ani s moderní filozofií. Náboženství, které doposud nebylo nuceno prověřovat stav své síly na bitevním poli s těmito dvěma protivníky a nebylo ani nuceno přijmout své hranice, se najednou vrhlo do bitevní vřavy s takovým protivníkem, jako je politika. Je snad překvapením, že výsledkem střetu nebylo nic jiného, než neštěstí, pohromy, zklamání a rozvraty? Konečnou fází však nebyl ani světský sekularismus, ani teokracie. Cokoliv, co přišlo na světlo světa po tomto období, bylo jako nemocné a znetvořené dítě, které sloužilo jako ponaučení pro služebníky Boží a ilustrovalo přísloví, že je lepší neporodit vůbec než porodit předčasně.

Islámská zkušenost v moderní éře nebude příliš odlišná od té, kterou si prošlo křesťanství a judaismus. V protikladu k tomu jsou představy a snahy tradicionalistů, kteří by si přáli vidět neuskutečnitelný návrat do minulosti, k životu svých předků. Proto halí své úmysly do roucha zdobeného okázalými slovy a jejich vůdci jednou za čas prozkoumají dalekohledem, umístěným v honosných komnatách vládců, na obloze znamení božské prozřetelnosti. Dnes snad více než jindy je patrná jejich arogance, jak nastavují své tváře světlům reflektorů a za pomoci svých chvalořečníků a patolízalů se snaží dosáhnout na plody pomíjivé slávy a úspěchu. Jestliže tradiční islám selže ve snaze o větší vyváženost a nepodaří se mu vyzdvihnout atraktivitu vztahu mezi poznáním a identitou, pak bude oproti předpokladům těchto tradicionalistů a zpátečníků, uchvácen drápy uctívačů tradice a identity, přívrženců nepravdy a nevědění, kteří jsou náchylní k fundamentalismu zatemňujícímu hodnoty pravdy.

Různá stádia střetu

Křesťanská dějinná zkušenost nám říká, že moderní věda, filozofie, umění, technologie a politika nejprve vrhnou náboženství do víru bezmoci a nemohoucnosti, zbaví ho základních pilířů (opěrných dogmat) víry a zkušenosti a rozvinou před ním pergamen obsahující všechny jeho minulé dobré i špatné skutky. Poté nastane čas na druhé stádium, jímž bude nová interpretace. Ti, kteří budou chtít vidět alespoň odlesky dřívější slávy svého náboženského dědictví, se nejprve pokusí mu nově porozumět ve světle moderních objevů. Vydají se směrem, který náboženství vždy sledovalo, pokusí se nalézt oporu v nenáboženských předpokladech a přizpůsobit a upravit své interpretace novým podmínkám formulace idžtihádu (nezávislý výklad

3/5


práva). Pak přijde třetí stádium, touha po návratu do ryzí minulosti, opuštění všech duševních a teoretických cvičení, opájení se dědictvím tradice, návrat k minulým křivdám, jako byla ztráta identity a proklínání moderních schopností a myšlení. Tento zpětný pohyb má dvě podoby, jednu pasivní a druhou aktivní. Tradicionalismus je jeho pasivní formou a fundamentalismus, který můžeme nejlépe popsat jako směr volící identitu se zatemňováním hodnot pravdy, je jeho aktivní a útočnou formou. Objevení se různých herezí může být považováno za čtvrté stadium náboženského střetu s modernitou.

Nové náboženské sekty, jejichž vznik křesťanství zažilo a se kterými má v posledních obdobích zkušenost i islám a hlavně jeho větev ší´a, bezpochyby souvisí s příchodem a vstupem modernity do náboženské sféry. Vždy existovala obava, že by některé druhy hereze mohly být popsány jako idžtihád anebo naopak, že by idžtihád v některých případech mohl být označen jako hereze. Nemyslím si, že by žádný z vnímavých pozorovatelů nebyl schopen odhalit podobnosti mezi zkušeností, jakou prodělalo křesťanství a islám, a to přinejmenším v těchto výše zmíněných příkladech.

Je to právě toto konkrétní bitevní pole opětovného porozumění a reinterpretace, na kterém bude náboženství nuceno demonstrovat svoji vnitřní sílu. V této fázi se ukáže, zda vytrvá nebo nadobro pohasne. Následně pak náboženství buď ustoupí do pozice utilitární religiosity, která se stane běžnou životní náhražkou nějaké tradice, zvyklosti nebo se naopak stane zdrojem inspirace pro gnosticky a empiricky založené věřící a bude naplňovat jejich bystrou mysl a ducha. Empirická složka víry nezůstane nikdy plně uchráněna od vlivů gnostické zkušenosti a nekonečného hledání příčin. Ti, kteří si přejí vidět obrození islámské civilizace, nesmí zapomenout, že tato civilizace byla tělem, které mělo v sobě duši. A tato dlouho spící duše islámu může být probuzena pouze na poli poznání.

Autor, největší íránský filosof, ovlivněný Karlem Popperem a Džaláleddínem Rúmím, je hostujícím profesorem na Universitě G. Washingtona a řadě dalších univerzit.

4/5


Z perštiny přeložila Magdaléna Bánská

5/5

K čemu přinutila křesťanství věda. Moderna a islám

Recommend Documents