K: Bratři a sestry, Kristus zbudoval svou církev na základech apoštolů a proroků. S důvěrou ho prosme

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST SV. PETRA A P AVLA, APOŠTOLŮ – 29. ČERVNA 2014

Pán mě vysvobodil ze všech mých obav.

Eucharistie u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky. Votivní svíce u sarkofágu sv. Pavla v bazilice sv. Pavla za hradbami. Peregrinatio Ad Miracula Fidei,15.-16. 6. 2014.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Kristus zbudoval svou církev na základech apoštolů a proroků. S důvěrou ho prosme L: PANE, POMÁHEJ SVÉ CÍRKVI.  Kriste, tys povolal rybáře Šimona, aby se stal rybářem lidí, nepřestávej posílat světu hlasatele evangelia, aby se v tvé církvi shromáždily všechny národy.  Tys nedopustil, aby bouře zničila loď s učedníky, ochraňuj svou církev v rozbouřeném světě před zmatkem a bezradností.  Po svém zmrtvýchvstání jsi shromáždil své učedníky kolem Petra, sjednocuj všechen svůj lid v jediné společenství kolem Petrova nástupce.  Tys poslal apoštola Pavla hlásat evangelium národům, dej, ať je slovo o spáse hlásáno všemu tvorstvu.  Své církvi jsi svěřil klíče nebeského království, otevři bránu nebes všem, kdo ve svém životě důvěřovali v tvé milosrdenství. K: Bože, tys dal své Církvi v jejich počátcích oporu v požehnaném působení svatých apoštolů Petra a Pavla; na jejich přímluvu dávej i nám všechno, co potřebujeme k věčné spáse. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 6. ČERVENCE 2014

Budu velebit tvé jméno navěky, můj Bože, Králi.

U oltáře Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore v Římě, kde sv. Cyril a Metoděj poprvé slavili liturgii slovanským jazykem, Peregrinatio Ad Miracula Fidei, 16. června 2014.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vzdejme díky Bohu Otci, Pánu nebe a země, který nám v Kristu zjevil tajemství, skrytá před moudrými a chytrými: L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU.  Za Svatého otce Františka, aby moudře vedl svěřený Boží lid po cestách dokonalosti.  Za svatou Církev, aby byla skutečným domovem Božích dětí, jehož brány jsou otevřeny všem - zdravým i nemocným, spravedlivým i hříšníkům.  Za křesťanský lid, aby v Kristu poznával pravého Božího Syna, který přišel na svět, aby nám zjevil tvář Otce.  Prosme, aby Pouť k zázrakům víry posílila víru poutníků a přinesla požehnání jim, jejich rodinám i farnostem.  Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku a poznávání krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar.  Za turisty a cestovatele, aby se dokázali zastavit v úžase nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá z krásy přírody, z dějin národů i ze srdcí lidí.  Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě, kterou Otec odhaluje maličkým. K: Otče, tys nám poslal svého Syna Ježíše, tichého a pokorného srdce: učiň naše srdce podobná jeho Srdci, abychom milovali tebe i bližní. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 13. ČERVENCE 2014

Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek.

Poutníci před bazilikou Panny Marie Andělské v Assisi, Peregrinatio Ad Miracula Fidei, 18. června 2014.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Pána, aby Slovo, kterým k nám promlouvá, zapustilo v našich srdcích hluboké kořeny víry a ve svůj čas přinášelo užitek: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za svatou Církev, aby přijímala Boží Slovo, rozvažovala nad ním a věrně je šířila kázáním i svědectvím života.  Za ty, kdo jsou odpovědni za občanskou společnost, aby si při svém rozhodování uvědomovali, že veškerá moc pochází od Otce, který svým Slovem stvořil tento svět.  Za naše odloučené bratry, aby věrné naslouchání Božímu Slovu pomáhalo všem křesťanským Církvím znovu nalézt jednotu, za kterou se modlil Ježíš při Poslední večeři.  Prosme, aby Pouť k zázrakům víry posílila víru poutníků a přinesla požehnání jim, jejich rodinám i farnostem.  Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku a poznávání krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar.  Za všechny věrné zemřelé, aby došli plné účasti na Kristově slávě. K: Všemohoucí věčný Bože, dej všem, kdo mají účast na této eucharistii, aby svým životem vydávali svědectví Slovu, které právě slyšeli. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 20. ČERVENCE 2014

Tys, Pane, dobrý a shovívavý.

U hrobu sv. Františka z Assisi v kryptě dolní baziliky sv. Františka, Peregrinatio Ad Miracula Fidei, 18. června 2014.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Pán Ježíš neslíbil svým učedníkům snadný život, ale pronásledování a odpor světa. Modleme se proto, aby Církev zůstala Kristu věrna i ve zkouškách: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého Otce Františka, aby moudře vedl svěřený Boží lid po cestách dokonalosti.  Za naše bratry a sestry, pronásledované pro spravedlnost, aby se jejich utrpení a životní oběti stávaly zárodkem lidštějšího a spravedlivějšího světa.  Za naše společenství, shromážděné kolem eucharistického stolu, aby naslouchání Božímu slovu a přijímání chleba života, nám bylo stálou výzvou k následování Krista.  Za turisty a cestovatele, aby se dokázali zastavit v úžase nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá z krásy přírody, z dějin národů i ze srdcí lidí.  Za nemocné a trpící, aby svá utrpení prožívali ve spojení s Beránkem, který na sebe vzal hříchy světa, a tak přinášeli světu poselství míru, spravedlnosti a naděje.  Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Všemohoucí věčný Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys nám zjevil tajemství své prozřetelnosti a ve svém Synu jsi nás ujistil, že nic se na světě neděje bez tvého vědomí. Touto jistotou naplňuj svou Církev putující po této zemi, aby se k tobě vždy dokázala znát. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SV. PETRA A PAVLA 1. ČTENÍ – SK 12,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů. Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě Velikonoce. Zmocnil se ho tedy, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po Velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: „Rychle vstaň!“ Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: „Opásej se a obuj si opánky!“ Udělal to. Dále mu nařídil: „Přehoď si plášť a pojď za mnou!“ Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli tak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel. V tom přišel Petr k sobě a řekl: „Teď vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid.“ ŽALM 34

Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se. Velebte se mnou Hospodina, – oslavujme spolu jeho jméno! – Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, – vysvobodil mě ze všech mých obav. Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, – vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. – Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, – pomohl mu ve všech jeho strastech. Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl – kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. – Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, – blaze člověku, který se k němu utíká. 2. ČTENÍ – 2 TIM 4,6-8.17-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen. EVANGELIUM – MT 16,13-19

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš přišel do kraje Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ 3

PETR - RYBÁŘ

/promluva Benedikta XVI.při středeční generální audienci, 17. května 2006 na náměstí sv. Petra/

Drazí bratři a sestry, v nové sérii katechezí jsme se především snažili lépe pochopit, čím je církev a jaké záměry s touto svou novou rodinou má Pán. Dále jsme si řekli, že církev existuje v lidech a že Pán ji v jejích počátcích svěřil do rukou dvanácti apoštolů. Nyní se jim budeme věnovat jednotlivě, jednomu po druhém, abychom pochopili, co znamená žít církev, co znamená následovat Ježíše. Začneme svatým Petrem. Po Ježíšovi je v novozákonních spisech nejznámější a nejvíce citovanou postavou právě Petr - 154krát je zmiňován pod jménem Pétros, „kámen, skála“, což je řecký překlad aramejského jména Kefa, jež mu dal sám Ježíš, jak 9krát dokládají především Pavlovy listy; dále je nutno připomenout často (75krát) zmiňované jméno Šimon, jež je pořečtěnou formou původního hebrejského jména Simeon (2krát: Sk 15, 14; 2 Petr 1, 1). Janův syn (srov. Jan 1, 42) nebo v aramejské formě bar-Jona, syn Jonášův (srov. Mt 16, 17), Šimon pocházel z Betsaidy (srov. Jan 1, 44), městečka ležícího na východním břehu Galilejského moře, odkud pocházel také Filip a přirozeně i Ondřej, Šimonův bratr. Z jeho řeči byl patrný galilejský přízvuk. I on byl rybářem stejně jako jeho bratr, s rodinou Zebedea, jejímiž členy byli Jakub a Jan, vedl malý rybářský podnik na Genezaretském jezeře (srov. Lk 5, 10). Musel proto žít v určitém hmotném blahobytu. Upřímný náboženský zájem ho donutil odebrat se s bratrem až do Judska, aby naslouchal kázáním Jana Křtitele (Jan 1, 35-42). Jako věřící Hebrej byl přesvědčen o tom, že Hospodin je živou součástí dějin jeho lidu, a trápilo ho, že neviděl jeho mocné působení v událostech, jichž byl tenkrát svědkem. Byl ženatý a jeho tchyně, kterou jednoho dne uzdravil Ježíš, žila v městečku Kafarnaum, v domě, kde pobýval i Šimon, když byl zrovna ve městě (srov. Mt 8, 14; Mk 1, 29; Lk 4, 38). Nedávný archeologický výzkum pod osmihrannou mozaikou malého byzantského kostelíku umožnil vynést na světlo stopy ještě starobylejšího kostelíka zřízeného právě v tomto domě, což dosvědčují nápisy na stěnách vzývající Petra. Podle evangelií je Petr jedním z prvních čtyř učedníků Ježíše Nazaretského (srov. Lk 5, 1-11), k nimž se později připojuje pátý - podle zvyku každého rabína mít pět učedníků (srov. Lk 5, 27, povolání Leviho). Když Ježíš k pěti učedníkům přidal dalších sedm (srov. Lk 9, 1-6), to, že jeho poslání je něčím zvláštní, se stalo zřetelným: On přišel, aby shromáždil eschatologický Izrael, symbolizovaný číslem dvanáct podle počtu izraelských kmenů. Evangelia popisují Šimonovu povahu jako rozhodnou a vznětlivou, své názory byl ochoten prosazovat i silou (stačí pomyslet na použití meče - srov. Jan 18, 10). Zároveň byl však někdy naivní a bázlivý, ale přesto čestný, byl schopen té nejupřímnější lítosti (srov. Mt 26, 75). Evangelia nám umožňují sledovat krok za krokem jeho duchovní cestu. Na jejím začátku je jeho povolání Ježíšem. Dochází k němu ve všední den, zatímco je Petr plně zabrán do své práce jako rybář. Ježíš pobývá u Genezaretského jezera obklopen zástupem, který mu chce naslouchat. Vzhledem k velkému počtu posluchačů se vytváří jistá tlačenice. Mistr vidí dvě loďky uvázané u břehu, z nichž sestupují rybáři, a čistí sítě. Žádá je tedy, aby mohl vstoupit na Šimonovu loďku a prosí ho, aby odplul kousek od břehu. Usedá na tuto improvizovanou katedru a promlouvá odtud k zástupům (srov. Lk 5, 1-3). Když přestal mluvit, říká Petrovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon 4

mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě“ (Lk 5, 4-5). Ježíš nebyl odborníkem na rybaření, Šimon, rybář, přesto důvěřuje tomuto Rabbbimu, který mu nedává odpovědi, ale volá ho k tomu, aby mu důvěřoval. Jeho reakcí na zázračným rybolov je úžas a rozechvění: „Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný!“ (Lk 5, 8). Ježíš jej vyzývá, aby mu důvěřoval a aby se otevřel plánu, který přesahuje jakoukoli jeho vyhlídku: „Neboj se. Od nynějška budeš lovit ryby“ (Lk 5, 10). Petr přijímá a stává se součástí tohoto velkého dobrodružství - je velkorysý, uznává, že má své meze, ale věří tomu, kdo ho povolal, a jde za snem svého srdce. Říká své „ano“ a stává se Ježíšovým učedníkem. Další významný moment své duchovní cesty prožije Petr u Cesareje Filipovy, když Ježíš klade učedníkům vyhraněnou otázku: „Za koho mě pokládají lidé“? (Mk 8, 27). Ježíšovi však nestačí odpověď ve smyslu toho, co se říká. Od těch, kdo souhlasili s tím, že se pro Něj budou osobně angažovat, chce osobní postoj. Proto naléhá: „A za koho mě pokládáte vy“? (Mk 8, 29). Petr odpovídá za všechny: „Ty jsi Kristus,“ (tamtéž) tedy Mesiáš. Tato Petrova odpověď, která nepochází „z jeho těla a krve“, nýbrž mu byla dána Otcem, jenž je v nebesích (srov. Mt 16, 17), v sobě nese jako zárodek budoucí vyznání víry církve. Avšak Petr ještě nepochopil hloubku obsahu Ježíšova mesiášského poslání. Dokazuje to krátce nato, když vychází najevo, že Mesiáš, kterého následuje ve svých snech, je velmi odlišný od toho z Božího plánu. Když Ježíš prohlašuje, že Mesiáš musí trpět, Petr se pohoršuje a protestuje, čímž vyvolává Ježíšovu velmi ostrou reakci (srov. Mk 8, 32-33). Petr chce, aby Mesiášem byl „božský člověk“, který splní očekávání lidu tím, že všem vnutí svou moc; Ježíš se prezentuje jako „lidský Bůh“, jenž očekávání zástupů obrací naruby a nastupuje cestu pokory a utrpení. Je to důležitá volba, kterou se i my musíme vždy znovu učit: buď dát přednost vlastním očekáváním a odmítnout Ježíše, nebo přijmout Ježíše v pravdě jeho poslání a odložit stranou příliš lidská očekávání. Petr ve své vznětlivosti neváhá vzít si Ježíše stranou a zasypat ho výtkami. Ježíšova odpověď boří všechna jeho falešná očekávání a vyzývá ho k obrácení a následování Ježíše: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské“ (Mk 8, 33). Neukazuj mi cestu, já půjdu svou cestou a ty mě budeš následovat. Petr se tak učí, co to znamená opravdu následovat Ježíše. Je to jeho druhé povolání, analogické s Abrahámovým v Gen 22, po onom z Gen 12: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho“ (Mk 8, 34-35). Požadavky na ty, jež následují Ježíše, jsou náročné - je-li to nutné, člověk se musí umět zříci celého světa, aby zachránil svou duši (srov. Mk 8, 36-37). Petr přijímá výzvu, i když s námahou, a jde dál ve stopách svého Mistra. A zdá se mi, že tato Petrova obrácení e celá jeho osobnost jsou pro nás velkou útěchou a velkým poučením. I my toužíme po Bohu, i my chceme být velkorysí, ale i my očekáváme, že Bůh ve světě uplatní svou sílu a změní jej podle našich představ, podle našich potřeb. Bůh zvolil jinou cestu. Bůh zvolil cestu změny srdcí prostřednictvím utrpení a pokory. A my, stejně jako Petr, se musíme stále znovu obracet. Musíme následovat Ježíše, a ne jej předstihovat - On nám ukazuje cestu. Tak nám Petr říká: Ty si myslíš, že je třeba změnit křesťanství a že znáš recept, jak to udělat, ale tím, kdo zná cestu, je Pán. Pán je tím, kdo říká mně, kdo říká tobě: následuj mě! A musíme mít odvahu a pokoru následovat Ježíše, protože On je cesta, pravda a život. 5

PETR - APOŠTOL

/promluva Benedikta XVI.při středeční generální audienci, 24. května 2006 na náměstí sv. Petra/

Drazí bratři a sestry, v těchto katechezích rozjímáme o Církvi. Řekli jsme, že Církev žije v lidech. Proto jsme v poslední katechezi začali rozjímat nad osobnostmi jednotlivých apoštolů, počínaje sv. Petrem. Viděli jsme dvě rozhodující etapy jeho života: jeho povolání u galilejského jezera a pak, vyznání víry: „Ty jsi Kristus, Mesiáš“. Řekli jsme, že to bylo ještě vyznání nedostatečné, počáteční, ale přesto otevřené. Svatý Petr nastupuje na cestu následování Krista. A tak toto počáteční vyznání v sobě nese, jakoby v zárodku, budoucí víru církve. Dnes chceme probírat další dvě významné události života sv. Petra: rozmnožení chlebů – v právě přečtené pasáži jsme slyšeli otázku Pána a odpověď Petra – a potom, jak Pán povolává Petra, aby se stal pastýřem univerzální církve. Začněme příběhem rozmnožení chlebů. Jistě víte, že lid naslouchal Pánu celé hodiny. Nakonec Ježíš říká: Jsou unavení, mají hlad, musíme dát těmto lidem najíst. Apoštolové se ptají: Ale jak? A Ondřej, bratr Petra, obrací Ježíšovu pozornost na chlapce, který s sebou nesl pět chlebů a dvě ryby. Copak to je pro tolik osob, ptají se apoštolové. Ale Ježíš lidi posadí a nechá jim rozdat těchto pět chlebů a dvě ryby. A všichni se nasytili. Ba dokonce Pán nařídí apoštolům, mezi nimiž je i Petr, aby sesbírali to, co přebylo: dvanáct košů chleba. Potom, když lid uviděl tento zázrak, jež vypadal jako dlouho očekávaný návrat „many“, daru nebeského chleba, chtěli z Pána udělat krále. Ježíš však s tím nesouhlasí a odebírá se zcela sám na horu, aby se modlil. Druhý den Ježíš na druhém břehu jezera, v synagóze v Kafarnau, vysvětloval zázrak - ne však ve smyslu královské hodnosti nad Izraelem, jak v to doufal zástup, nýbrž ve smyslu darování sama sebe: „Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa“ (Jan 6, 51). Ježíš ohlašuje kříž a s křížem eucharistický chléb – jeho absolutně nový způsob – být králem. Můžeme chápat, že tato Mistrova slova, ale i celé jeho chování, bylo pro lidi opravdu obtížné, a také pro učedníky. Byla to „tvrdá řeč“, která vystavovala víru zkoušce (Jan 6, 60) Hodně učedníků se stáhlo a odešli. Můžeme si představit, že Ježíšova slova byly těžká i pro Petra, který se u Cesareje Filipovy vzepřel předpovědi o kříži. A přesto, když se Ježíš zeptal Dvanácti: „Chcete i vy odejít?“, Petr reagoval vzletem svého velkodušného srdce, vedeného Duchem svatým: „Pane, ke komu půjdeme ? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (srov. Jan 6,66-69). Zde jako u Cesareje Petr svými slovy začíná vyznání kristologické víry církve a stává se také mluvčím ostatních apoštolů. To ale neznamená, že už pochopil celé tajemství Krista v celé jeho hloubce. Jeho víra byla ještě počáteční, víra na pochodu; dojde k opravdové plnosti pouze tím, že prožije velikonoční události. Ale nicméně byla to již víra, otevřená k mnohem větší skutečnosti – otevřená především proto, že to nebyla víra v něco, nýbrž víra v Někoho: v Něho, v Krista. Impulzivní velkodušnost Petra ho nicméně neuchrání před rizikem lidské slabosti. Následoval Ježíše s nadšením, překonal zkoušku víry tím, že se mu zcela oddal. Nicméně přijde okamžik, kdy se také on poddá strachu a padne: zapře Mistra (srov. Mk 14,66-72). Škola víry není nějaký vítězný pochod, nýbrž putování poseté utrpením i láskou, zkouškami i věrností, které je nutno denně obnovovat. Petr slíbil absolutní věrnost, zná hořkost a pokoření z doby po zapření: domýšlivý se naučí na svůj účet pokoře. Také Petr 6

se musí naučit, že není ničím. Když konečně padne maska a pochopí pravdu o svém slabém srdci věřícího hříšníka, propukne v osvobozující pláč upřímné lítosti. Po tomto pláči je už hotov pro své poslání. Jednoho jarního rána mu vzkříšený Ježíš svěří toto poslání. K setkání dojde na břehu Tiberiadského jezera. A evangelista Jan nám zaznamenává rozhovor, k němuž při té příležitosti došlo mezi Ježíšem a Petrem. Je nutno si v něm všimnout velmi významné slovní hříčky. V řečtině slovo „filéo“ vyjadřuje přátelskou lásku, něžnou ale nezahrnující všechno, zatímco slovo „agapáo“ znamená bezvýhradnou lásku, naprostou a bezpodmínečnou. Ježíš se ptá Petra po prvé: „Šimone...miluješ mě (agapas-me) (Jan 21, 15). Předtím, než selhal a zapřel, apoštol by jistě odpověděl: „Miluji tě (agapo-se). Nyní, když poznal hořký smutek nevěrnosti, drama vlastní slabosti, říká pouze: Pane, mám tě rád (filo-se) to znamená: Miluji tě svou ubohou láskou“. Kristus naléhá: „ Šimone miluješ mě? A Petr opakuje odpověď své pokorné lásky: “Kyrie filo-se“ Pane mám tě rád, jak dokážu mít rád“. Ježíš se ptá potřetí Šimona: „Fileís-me?“ Máš mě rád? Šimon pochopí, že Ježíšovi stačí jeho ubohá láska, jediná, které je schopen a přesto je smutný, že mu to Pán musel tak říci. Proto mu odpovídá: „Pane ty víš všechno – ty víš, že tě mám rád (filó-se)“. Dalo by se říci, že se Ježíš přizpůsobil Petrovi spíše než Petr Ježíšovi! A právě toto božské přizpůsobení dává naději učedníkovi, který poznal utrpení nevěrnosti. Odtud vyvěrá důvěra, která ho činí schopným následovat až do konce: „ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: Následuj mě!“ (Jan 21,19). Od toho dne Petr „následoval“ Mistra s vyhraněným vědomí o své křehkosti; ale toto vědomí mu nevzalo odvahu. Věděl totiž, že může počítat s přítomností Zmrtvýchvstalého vedle sebe. Od naivních nadšení prvního přilnutí, přes bolestnou zkušenost zapření a pláč obrácení Petr dospěje k tomu, že se svěří onomu Ježíšovi, který se přizpůsobil jeho ubohé schopnosti milovat. Byla to dlouhá cesta, která z něho učinila spolehlivého svědka, protože stále otevřeného působení Ježíšova Ducha. Sám Petr se bude označovat za „svědka Kristových utrpení a účastníka jeho slávy“ (1 Petr 5,1). Když bude psát tato slova, bude už starý, bude se blížit konci svého života, který zpečetí mučednictvím. Bude tedy s to vylíčit pravou radost a ukázat, kde ji lze čerpat: pramenem je Kristus, v něhož člověk věří a kterého miluje. Proto napíše křesťanům svého společenství (obce): „Toho milujete, ačkoliv jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše“ (1 Petr 1, 8-9).

PETR - SKÁLA NA NÍŽ KRISTUS ZALOŽIL SVOU CÍRKEV /promluva Benedikta XVI.při středeční generální audienci, 7. června 2006 na náměstí sv. Petra/

KOPULE BAZILIKY SV. PETRA S NÁPISEM: „TY JSI PETR…“.

Drazí bratři a sestry, znovu se vrátíme ke katechezím, které jsme začali letos na jaře. V poslední z nich, před čtrnácti dny, jsem mluvil o Petrovi jako o prvním z apoštolů; dnes se chceme ještě jednou vrátit k této velké a významné 7

postavě Církve. Když evangelista Jan vypráví o prvním setkání Ježíše s Petrem, Ondřejovým bratrem, zaznamenává zvláštní skutečnost: Ježíš „na něj pohleděl a řekl mu: Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (to znamená Petr)“ (Jan 1,42). Nebylo zvykem, že by Ježíš měnil jména svým učedníkům. Odmyslíme-li pojmenování „synové hromu“, kterým za dané okolnosti označil syny Zedeovy (srv. Mk 3,17), ale kterého se už později neužívá, Ježíš nikdy nedal nové jméno žádnému ze svých učedníků. Učinil tak jen v případě Šimona, když ho nazval Kéfas, jménem, které pak se do řečtiny překládá Petros, latinsky Petr. Překládá se, protože nešlo pouze o jméno, ale o „poslání“, kterého se takto Petrovi od Pána dostalo. Nové jméno Petr se v evangeliích opakuje vícekrát a nakonec převáží nad původním jménem Šimon. Tato skutečnost nabývá zvláštního významu, uvědomíme-li si, že změna jména ve Starém zákoně obvykle předcházela svěření nějakého poslání (srv. Gen 17,5; 32,28 násl., atd.). Z ,moha náznaků totiž vyplývá Kristův záměr dát Petrovi zvláštní důležitost uprostřed sboru apoštolů: V Kafarnau jde Mistr bydlet do Petrova domu (Mk 1,29); když se kolem něj tísní zástup na břehu Genezaretského jezera, Ježíš si mezi dvěma kotvícími loďkami vybírá tu, která patřila Šimonovi (Lk 5,3); když se za zvláštních okolností nechává Ježíš doprovázet pouze třemi učedníky, Petr je vždy ve skupině uváděn na prvním místě: tak tomu bylo při vzkříšení dcery Jairovy (srv. Mk 5,37; Lk 8,51), při Proměnění (srv. Mk 9,2; Mt 17,1; Lk 9,28), a konečně během agónie v Getsemanské zahradě (srv. Mk 14,33; Mt 16,37). Dále pak: na Petra se obracejí výběrčí chrámové daně a Mistr platí jen za sebe a za něj (srv. Mt 17,24-27); Petrovi jako prvnímu umývá nohy při Poslední večeři (srv. Jan 13,6) a jenom za něj se modlí, aby jeho víra neochabla a mohl v ní pak utvrzovat ostatní učedníky (srv. Lk 22,30-31). Ostatně, sám Petr si uvědomuje toto své zvláštní postavení: je to on, kdo často mluví i jménem ostatních, když žádá o vysvětlení obtížného podobenství (Mt 15,15), anebo přesného významu přikázání (Mt 18,21) či formálního příslibu odměny (Mt 19,27). Je to především on, kdo vystupuje jménem všech a řeší jisté rozpačité situace. Například když Ježíš, zarmoucený nad tím, že zástup nepochopil řeč o „chlebě života“, se ptá: „Chcete i vy odejít?“, Petrova odpověď je rozhodná: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (srv. Jan 6,67-69). Stejně rozhodné je i vyznání víry, které ještě jménem všech dává u Césareje Filipovy. Na Ježíšovu otázku: „A za koho mne pokládáte vy?“, Petr odpovídá: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,15-16). V odpověď tehdy Ježíš pronáší slavnostní prohlášení, kterým jednou provždy definuje Petrovu úlohu v Církvi: „Ty jsi Petr (Skála) a na této skále postavím svou Církev… Tobě dám klíče nebeského království, a co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi; co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,18-19). Tři metafory, které Ježíš zmiňuje, jsou samy o sobě velmi jasné: Petr bude skalnatým základem, na němž spočine stavba Církve; bude mít klíče nebeského Království, aby otvíral či zavíral tomu, koho bude považovat za spravedlivého; konečně bude moci svazovat nebo rozvazovat ve smyslu, že bude moci ustanovit či zakázat to, co bude považovat za nezbytné pro život Církve, která je a zůstává kristovou. Je stále Církví Kristovou ne Petrovou. Tak plasticky zřejmými obrazy popisuje to, co pozdější zamyšlení označí výrazem „jurisdikční primát“. S tímto výsadním postavením, které mínil Ježíš Petrovi udělit, se setkáváme i po zmrtvýchvstání: Ježíš pověřuje ženy, aby přinesly zprávu Petrovi, odděleně od ostatních apoštolů (srv. Mk 16,7); Magdaléna běží k němu a k Janovi, aby je informovala o tom, že je kámen od hrobu odvalen (srv. Jan 20,2) a Jan mu přenechá místo, když oba přijdou 8

k prázdnému hrobu (srv. Jan 20,4-6); Petr bude mezi apoštoly prvním svědkem zjevení Zmrtvýchvstalého (srv. Lk 24, 34; 1 Kor 15,5). Tuto jeho úlohu, s rozhodností zdůrazněnou (srv. Jan 20,3-10), vyznačuje kontinuita mezi výsadním postavením, které měl ve sboru apoštolů a které bude mít nadále ve společenství, které se zrodilo s velikonočními událostmi, jak dokládá kniha Skutků apoštolů (srv. 1,15-26; 2,14-40; 3,12-26; 4,8-12; 5,111.29; 8,14-17; 10; atd.). Jeho postoj je považován za natolik významný, že se stává středem sledování ale i kritik (srv. Sk 11,1-18; Gal 2,11-14). Na tzv. Jeruzalémském sněmu zaujímá Petr řídící funkci (srv. Sk 15 a Gal 2,1-10) a právě proto, že je svědkem pravé víry, sám Pavel mu přiznává jistý „primát“ (srv. 1 Kor 15,5; Gal 1,18; 2,7 násl.; atd.). Dále pak skutečnost, že řada klíčových textů vztahujících se na Petra odkazuje ke kontextu Poslední večeře, při níž Kristus uděluje Petrovi službu utvrzovat bratry (srv. Lk 22,31 ad.), ukazuje, že Církev, která vzešla z velikonoční památky slavené v eucharistii, má jeden ze svých konstitutivních prvků ve službě, svěřené Petrovi. Tento kontext Petrova primátu při Poslední večeři, ve chvíli ustanovení Eucharistie, Pánovy Paschy, ukazuje i na poslední význam tohoto primátu: Petr musí být po všechny časy strážcem společenství s Kristem; musí vést ke společenství s Kristem; musí se starat o to, aby se síť neprotrhla a tak mohlo přetrvávat všeobecné společenství. Jedině společně můžeme být s Kristem, který je Pánem všech. Petrovou odpovědností je tak zaručovat Kristovou láskou společenství s Kristem a vést k uskutečňování této lásky v každodenním životě. Modleme se, aby Petrův primát, svěřený prostým lidem, byl vždy vykonáván v tomto původním významu, jak si přál Pán, a tak - ve svém pravém smyslu - mohl být stále více uznáván bratřími, kteří s námi ještě nejsou v plném společenství.

Giovanni kardinál Coppa předsedá eucharistii pro poutníky Peregrinatio Ad Miracula Fidei u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, 15. června 2014, slavnost Nejsvětější Trojice. 9

PAVEL – PROFIL ČLOVĚKA A APOŠTOLA

/promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 25. října 2006 na náměstí sv. Petra v Římě/

Drazí bratři a sestry, skončili jsme naše úvahy o dvanácti apoštolech, které si během svého pozemského života povolal přímo sám Ježíš. Dnes si začínáme přibližovat postavy dalších významných osobností prvotní Církve. Také ony strávili svůj život pro Pána, pro evangelium a Církev. Jde o muže a také ženy, kteří – jak píše Lukáš ve Skutcích apoštolů, „nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista“ (Sk 15, 26). První z nich, povolaný samotným Pánem, Zmrtvýchvstalým, aby se i on stal pravým apoštolem, je nepochybně Pavel z Tarsu. V dějinách Církve, a nejen té prvotní, se skví jako hvězda první velikosti. Svatý Jan Chryzostom ho opěvuje jako osobnost převyšující mnohé anděly i archanděly (srv. Panegyricum 7,3). Dante Alighieri, inspirován Lukášovým vyprávěním ve Skutcích (srv. 9,15), jej v Božské komedii označuje prostě jako „nádobu vyvolení“ (Inf. 2,28), což znamená: nástroj, který si předurčil Bůh. Jiní jej nazývají „třináctým apoštolem“ – a vskutku klade velký důraz na to, že je pravým apoštolem, jehož povolal Zmrtvýchvstalý -, či přímo „prvním po Jediném“. Jistě, po Ježíšovi je osobností počátků, o níž jsme nejlépe informováni. Máme totiž nejen vyprávění, které o něm zachoval Lukáš ve Skutcích apoštolů, ale také hrst Listů, psaných přímo jeho rukou a které nám bez prostředníků odhalují jeho osobnost a myšlení. Lukáš nás informuje, že jeho původní jméno bylo Šavel (srv. Sk 7,58; 8,1; atd.), dokonce v hebrejštině Saul (srv. Sk 9,14.17; 22,7.13; 26,14), jako král Saul (srv. Sk 13,21), a byl jedním z Židů diaspory, vzhledem k tomu, že město Tarsus se nacházelo mezi Anatolii a Sýrii. Velmi záhy odešel do Jeruzaléma, aby důkladně studoval Mojžíšův zákon u nohou velkého rabína Gamaliela (srv. Sk 22,3). Naučil se také hrubému ručnímu řemeslu, zhotovování stanů (srv. Sk 18,3), které mu následně dovolilo, aby si sám vydělával na živobytí, aniž by zatěžoval Církve (srv. Sk 20,34; 1Kor 4,12; 2Kor 12,13-14). Rozhodujícím pro něj bylo poznání společenství těch, kteří se prohlašovali za Ježíšovi učedníky. Od nich se dověděl o nové víře, - nové „cestě“, jak říkával – která se soustřeďovala nejen na Boží zákon, ale spíše na osobu ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše, s nímž bylo nyní spjato odpuštění hříchů. Jako horlivý Žid pokládal toto učení za nepřijatelné, ba dokonce pohoršlivé, a proto vnímal jako svou povinnost pronásledovat Kristovy stoupence i mimo Jeruzalém. Bylo to právě na cestě do Damašku, na počátku 30. let, kdy Šavel byl podle svých slov „uchvácen Kristem“ (Fil 3,12). Zatímco Lukáš vypráví 10

o události se spoustou podrobností – jak se ho dotklo světlo Zmrtvýchvstalého a od základů proměnilo celý jeho život – on sám jde ve svých Listech přímo k podstatě a mluví nejen o vidění (srv. 1Kor 9,1), nýbrž o osvícení (srv. 2Kor 4,6) a především o zjevení a povolání v setkání se Zmrtvýchvstalým (srv. Gal 1,15-16). Výslovně se totiž označuje za „apoštola skrze povolání“ (srv. Řím 1,1; 1Kor 1,1) či „apoštola z Boží vůle“ (2Kor 1,1; Ef 1,1; Kol 1,1), jakoby chtěl zdůraznit, že jeho obrácení nebylo výsledkem vývoje myšlení, úvah, nýbrž plodem Božího zásahu, nepředvídatelné Boží milosti. Od této chvíle vše, co mělo předtím pro něj cenu se paradoxně stává podle jeho slov ztrátou a brakem (srv. Fil 3,7-10). Od toho okamžiku byly všechny jeho síly dány do bezvýhradné služby Ježíši Kristu a jeho evangeliu. Nyní bude jeho život životem apoštola, který touží „stát se pro všechny vším“ (1Kor 9,22), a to bezvýhradně. Odtud pro nás vyvěrá velmi důležité ponaučení: to, na čem záleží, je postavit do středu svého života Ježíše Krista, aby tak náš život byl poznamenán setkáním, společenstvím s Kristem a jeho Slovem. V jeho světle se i každá jiná hodnota obnovuje a očišťuje od eventuálního odpadu. Další zásadní lekcí, kterou Pavel předkládá, je univerzální ráz, jímž se vyznačuje jeho apoštolát. Palčivě si uvědomoval problém přístupu pohanů k Bohu, který v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíšovi nabízí spásu všem lidem bez výjimky, a proto se sám oddal tomu, aby uvedl ve známost toto evangelium, doslova „radostnou zvěst“, totiž hlásání milosti určené ke smíření člověka s Bohem, se sebou samým a s druhými. Od prvního okamžiku pochopil, že jde o skutečnost, která se netýká pouze židů nebo jisté skupiny lidí, nýbrž že má všeobecnou hodnotu, že týká se všech, protože Bůh je Bohem všech. Východiskem jeho cest byla církev v syrské Antiochii, kde se poprvé hlásalo evangelium Řekům a kde se také poprvé začalo užívat jméno „křesťané“ (srv. Sk 11, 20.26), totiž věřící v Krista. Odtud zamířil nejprve na Kypr a pak vícekrát do krajů Malé Asie (Pisídie, Lykaonie, Galácie), pak do evropských krajů (Makedonie, Řecka). Z významnějších měst pak Efez, Filippy, Soluň, Korint, aniž bychom opomněli Bereu, Athény a Milét. V Pavlově apoštolátu nechyběly obtíže, kterým čelil s odvahou z lásky ke Kristu. Sám vzpomíná, jak působil: „lopotil jsem se mnohem více...dostal jsem se do žaláře častěji...týrání jsem zakusil nad veškerou míru...často v nebezpečí smrti...: třikrát jsem byl bit pruty, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem ztroskotal…často v nebezpečích na řekách a na cestách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od vlastního národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích ve městě, v nebezpečích na poušti, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry; k tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení. A nad to všechno každodenní nával ke mně, starost o všechny církevní obce“ (2Kor 11, 28-28). Z jednoho úryvku v Listu Římanům (srv. 15, 24-28) vysvítá záměr vypravit se až do Španělska, na nejzažší západ, aby všude hlásal evangelium až po hranice tehdy známého světa. Jak neobdivovat takového muže? Jak neděkovat Pánu, že nám dal apoštola takové velikosti? Je jasné, že by nemohl čelit tak obtížným a mnohdy tak beznadějným situacím, kdyby tu nebyl důvod absolutní hodnoty, před nímž nelze žádnou mez považovat za nepřekročitelnou. Pro Pavla, jak víme, je tímto důvodem Ježíš Kristus, o němž píše: „Kristova láska nás nutí..., aby ti, kdo žijí, už nežili sami sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2Kor 5, 14-15) pro nás, pro všechny. 11

Apoštol vskutku vydá nejvyšší svědectví krve za císaře Nerona tady v Římě, kde uchováváme a uctíváme jeho ostatky. Takto o něm píše Klement Římský, můj předchůdce na tomto apoštolském stolci v posledních letech 1. století: „Kvůli žárlivosti a nesvornosti nám Pavel musel ukázat, jak se dosáhne věnce trpělivosti... Potom, co celému světu hlásal spravedlnosti, a dospěl až k nejzažším končinám západu, podstoupil mučednictví před vladaři; tak odešel z tohoto světa, dosáhl svatého místa a stal se tak největším vzorem vytrvalosti“ (Korinťanům 5). Ať nám Pán pomáhá uvádět do života výzvu, kterou nám apoštol zanechal ve svých listech: „Napodobujte mne jako já Krista“ (1 Kor 11, 1).

JEŽÍŠ KRISTUS U SVATÉHO PAVLA

/promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 7. listopadu 2006 na náměstí sv. Petra/

Drazí bratři a sestry, v minulé katechezi, před dvěma týdny, jsem se snažil načrtnout podstatné rysy životopisu apoštola Pavla. Viděli jsme, jak setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal důvodem jeho existence a nejhlubším motivem celé jeho apoštolské práce. V Pavlových listech se po jménu Bůh, které se objevuje více než 500krát, vyskytuje jméno Kristus (380krát). Je tedy důležité, abychom si povšimli nakolik až může Ježíš Kristus zasáhnout do života člověka a tedy i do našeho vlastního života. Díváme-li se na Pavla, mohli bychom formulovat zásadní otázku takto: jak vlastně dochází k setkání lidské bytosti s Kristem? A v čem spočívá vztah, který je od něho odvozen? Odpověď daná Pavlem může být pochopena ve dvou fázích. Za prvé, Pavel nám pomáhá pochopit absolutně základní a nezastupitelnou hodnotu víry. Píše o tom v Listu Římanům: „Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem (Mojžíšovým)“ (3,28). A stejně tak v listu Galaťanům: „Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona“ (2,16). „Být ospravedlněn“ znamená být učiněn spravedlivým, to znamená být přijat milosrdnou spravedlností Boží, a vstoupit do společenství s Ním, a v důsledku toho pak navázat mnohem autentičtější vztahy se všemi našimi bratry: toto vše na základě úplného odpuštění našich hříchů. Pavel tedy říká se vší pronikavostí, že tato podmínka života nezávisí na našich eventuálních dobrých skutcích, ale na čiré milosti Boží: „Z jeho milosti docházíme ospravedlnění zdarma, protože nás vykoupil Ježíš Kristus“ (Řím 3,24). Těmito slovy svatý Pavel vyjadřuje zásadní obsah své konverze, nový směr svého života vycházející z jeho setkání se Vzkříšeným Kristem. Pavel nebyl před konverzí člověk vzdálený Bohu a jeho Zákonu. Naopak, zachovával Zákon a to s věrností hraničící s fanatismem. Ve světle setkání s Kristem však pochopil, že se tím snažil budovat jen sám sebe, svou vlastní spravedlnost a že s celou svou spravedlností žil jenom sám pro sebe. Pochopil že nový směr jeho života byl absolutně nutný. A tento nový směr nacházíme vyjádřen v jeho slovech: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Pavel tedy 12

už nežije pro sebe, pro svou vlastní spravedlnost. Žije pro Krista a s Kristem: tím že se dává a nesnaží se už budovat sám sebe. To je nová spravedlnost, nový směr, který nám dává Pán a který nám dává víra. Před Kristovým křížem, který je krajním výrazem jeho sebedarování, neexistuje nikdo, kdo by se mohl chlubit sám sebou, svou spravedlností, kterou si sám pro sebe udělal! Jinde Pavel vyjadřuje tuto myšlenku poukazem na Jeremiáše a píše: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu“ (1 Kor 1,31, Jer 9,22); anebo: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14). Přemýšlením o tom, co znamená ospravedlnění ne pro skutky, ale z víry, jsme tak dospěli ke druhé složce křesťanské identity, kterou svým vlastním životem popsal svatý Pavel. Křesťanská totožnost se skládá právě z těchto dvou složek: nehledat sebe, ale přijmout Krista a darovat se s Kristem; osobně se podílet na životě Krista samého, ponořit se do Něho a sdílet s ním jak jeho život, tak jeho smrt. Svatý Pavel to píše v listu Římanům: „Byli jsme křtem ponořeni do jeho smrti… byli jsme spolu s ním pohřbeni… srostli jsme s ním… Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6, 3.4.5..11). Právě tento poslední výraz je příznačný: Pavlovi totiž nestačí říci, že křesťané jsou pokřtění či věřící; pro Pavla je stejně důležité říci, že jsou „spojeni s Kristem Ježíšem“ (srv. také Řím 8, 1.2.39; 16,3.7.10; 1 Kor 1,2.3, atd.). Jindy to obrací a píše, že „ve vás je Kristus“ (Řím 8,10; 2 Kor 13,5) nebo „ve mně“ (Gal 2,20). Toto vzájemné pronikání Krista a křesťana je pro Pavlovo učení charakteristické a dovršuje jeho pojednání o víře. Víra, ačkoli nás vnitřně spojuje s Kristem, zdůrazňuje rozdíl mezi námi a Ním. Podle Pavla má život křesťana jen jednu složku, kterou bychom mohli nazvat „mystickou“, poněvadž prostředkuje mezi námi a Kristem a mezi Kristem a námi. V tomto smyslu Apoštol dochází dokonce k tomu, že označuje naše utrpení za „Kristovo utrpení“ (2 Kor 1,5), takže „stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle“ (2 Kor 4,10). To vše musíme vnést do našeho každodenního života a následovat příklad Pavla, který z tohoto velkého duchovního rozletu neustále žil. Z jedné strany se víra musí uchovávat v neustálém postoji pokory před Bohem, ba dokonce v postoji adorace a chvály. To čím jakožto křesťané jsme, dlužíme pouze Jemu a jeho milosti. A poněvadž nic a nikdo nemůže zaujmout jeho místo, je zapotřebí, abychom ničemu a nikomu jinému nevzdávali tu čest, kterou vzdáváme Jemu. Žádný idol nesmí znečistit náš duchovní svět, jinak totiž namísto toho, abychom se těšili ze získané svobody, upadli bychom do pokořujícího otroctví. Z druhé strany, naše radikální příslušnost ke Kristu a skutečnost, že jsme „v Něm“, nás má naplňovat postojem naprosté důvěry a nezměrné radosti. Nakonec totiž musíme se svatým Pavlem zvolat: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31). A odpovědí je: nic a nikdo „nás nebude moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,39). Náš křesťanský život se tedy zakládá na skále, která je stabilnější a bezpečnější než si lze představit. A z ní čerpáme všechnu svou energii jak píše Apoštol: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13). Stavme proto naši existenci s jejími radostmi a jejími bolestmi podpořeni těmito velkými city, které nám Pavel nabízí. Zakusíme-li je, budeme moci pochopit, jak pravdivé je to, co píše sám Apoštol: „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil, až do onoho dne“ (2 Tim 1,12), to znamená až do toho posledního dne našeho setkání s Kristem Soudcem, Spasitelem světa i Spasitelem naším. 13

PAVEL – DUCH V NAŠICH SRDCÍCH /promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 15. listopadu 2006 na náměstí sv. Petra/

Drazí bratři a sestry, dnes se, stejně jako ve dvou předcházejících katechezích, vrátíme ke svatému Pavlovi a jeho myšlení. Stojíme tváří v tvář gigantovi nejen na poli konkrétního apoštolátu, ale také na poli mimořádně hluboké a podnětné teologické nauky. Po minulém rozjímání o tom, co Pavel napsal o ústředním postavení, jež zaujímá Ježíš Kristus v našem životě z víry, podíváme se dnes na to, co říká o Duchu Svatém a jeho přítomnosti v nás, poněvadž také zde nás apoštol učí něco velmi důležitého. Známe, co říká svatý Lukáš o Duchu Svatém ve Skutcích apoštolů, když popisuje událost Seslání Ducha Svatého. Duch letnic s sebou přináší mocnou pobídku k přijetí misijního poslání ve JESKYNĚ SV. PAVLA NA MALTĚ. Na tomto ostrově pobýval svědectví Evangeliu na cestách světem. Apoštol národů tři měsíce po ztroskotání lodi (Skt 28,1-11) Skutky apoštolů opravdu vyprávějí o celé řadě misijních cest uskutečněných apoštoly. Nejprve v Samařsku, pak na celém pobřeží Palestiny a potom v Sýrii. Vyprávějí zejména o třech velkých misijních cestách, které podnikl Pavel, jak už jsem řekl během setkání minulou středu. Svatý Pavel však ve svých Listech mluví o Duchu také z jiného hlediska. Nezůstává u popisu pouze dynamické a akční dimenze třetí Osoby Nejsvětější Trojice, ale analyzuje také její přítomnost v životě křesťana, jehož identitu charakterizuje. Řečeno jinými slovy: Pavel přemýšlí o Duchu a vysvětluje jeho vliv nejen na křesťanovo jednání, ale také na jeho bytí. Je to právě Pavel, který nám říká, že Duch Boží přebývá v nás (srv. Řím 8,9; 1 Kor 3,16) a že „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna“ (Gal 4,6). Podle Pavla je to tedy Duch, kdo nás poznamenává až do osobní hloubky našeho nitra. V této souvislosti několik jeho příznačných slov: „Zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti... Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: »Abba, Otče!«“ (Řím 8,2.15), protože jsme děti, můžeme říci „Otče“ Bohu. Je tedy dobře patrné, že křesťan ještě před tím než jedná, má již svou bohatou a plodnou niternost, kterou dostal ve svátostech Křtu a Biřmování; niternost, která ho staví do objektivního a originálního synovského vztahu k Bohu. To je naše velká důstojnost: že nejsme jenom obrazem, ale dětmi Božími. To je pozvání k životu tohoto našeho synovství, abychom si stále více uvědomovali, že jsme adoptivními dětmi ve velké Boží rodině. Je to pozvání přeměnit tento objektivní dar na subjektivní skutečnost, určující naše myšlení, naše jednání, naše bytí. Bůh nás považuje za své děti a pozvedá nás k podobné, ač ne stejné důstojnosti, jakou je ta, kterou má samotný Ježíš, jediný pravý Syn v plném smyslu. V něm je nám dáno či vráceno synovství a důvěřivá svoboda ve vztahu k Otci. 14

Objevujeme tak, že pro křesťana Duch není jenom „Duchem Božím“, jak se normálně říká ve Starém Zákoně a vyskytuje se nadále i v křesťanském slovníku (srv. Gn 41,38; Ex 31,3; 1Kor 2,11.12; Flp 3,3; atd.). A není ani jen „Duch Svatý“ vzato všeobecně, jak to vyjadřuje Starý Zákon (srv. Iz 63,10.11; Ž 51,13) i samotný Judaismus ve svých (rabínských, Qumránských) spisech. Ke zvláštnosti křesťanské víry patří totiž vyznání originálního sdílení tohoto Ducha Vzkříšeným Pánem, který se tak stal „oživujícím Duchem“ (1 Kor 15,45). Právě proto svatý Pavel mluví přímo o „Kristově Duchu“ (Řím 8,9), „Duchu Syna“ (Gal 4,6) nebo „Duchu Ježíše Krista“ (Flp 1,19). Je to jakoby se chtělo říci, že nejen Bůh Otec je viditelný v Synu (srv. Jan 14,9), ale také Duch Boží se vyjadřuje v životě a jednání ukřižovaného a vzkříšeného Pána! Pavel nás učí i další důležité věci: říká, že neexistuje pravá modlitba bez přítomnosti Ducha v nás. Píše totiž: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26-27). Je to jako bychom řekli, že Duch Svatý, to znamená Duch Otce i Syna, je nyní jako duše naší duše, nejtajnější část našeho bytí, odkud nepřetržitě vystupuje k Bohu proud modlitby, jejíž slova ani neznáme. Duch v nás totiž stále bdí, doplňuje naše nedostatky a nabízí Otci naše klanění spolu s našimi nejhlubšími touhami. Vyžaduje to přirozeně stupeň značného životního společenství s Duchem. Je to pozvání ke stále větší vnímavosti a pozornosti k této přítomnosti Ducha v nás, aby byla přeměněna v modlitbu, aby tato přítomnost byla vnímána a naučili jsme se tak modlit, mluvit s Otcem jako synové v Duchu Svatém. Je zde také další typický aspekt Ducha, o kterém nás učí sv.Pavel: je to jeho spojení s láskou. Apoštol totiž píše: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Ve své encyklice Deus caritas est jsem citoval velmi výmluvný výrok sv. Augustina: „Když vidíš lásku, vidíš Trojici“ (č.19), který pak sám vysvětluje: „Duch je totiž tou vnitřní silou, která uvádí srdce věřících do harmonie se srdcem Kristovým a která věřící uschopňuje k tomu, aby milovali bratry tak, jak je miloval On“ (ibid.). Duch nás uvádí do samotného rytmu božského života, kterým je život lásky, a činí nás osobně účastnými na vztazích mezi Otcem a Synem. Není bez významu, že Pavel, když vypočítává různé složky plodů Ducha, klade na první místo lásku: „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, atd.“ (Gal 5,22). A poněvadž láska už ze své definice sjednocuje, znamená to především, že Duch je tvůrcem společenství uvnitř křesťanského společenství, jak říkáme na začátku mše svaté právě pavlovským výrazem: „...společenství Ducha Svatého (to znamená společenství, které On vytváří) ať je s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13). Z druhé strany je také pravda, že nás Duch pobízí navazovat vztahy lásky se všemi lidmi, takže, milujeme-li, dáváme prostor Duchu a dovolujeme mu vyjádřit se v plnosti. Tím se stává srozumitelným, proč Pavel na téže stránce Listu Římanům spojuje tyto dvě pobídky: „Duchem buďte horliví“ a „Nikomu neodplácejte zlým za zlé“ (Řím 12,11.17). A závěrem: Duch podle svatého Pavla je velkodušná zástava, kterou nám daroval v předstihu sám Bůh a zároveň záruka našeho budoucího dědictví (srv. 2 Kor 1,22; 5,5; Ef 1,13-14). Naučme se tak od Pavla, že jednání Ducha orientuje náš život k velkým hodnotám lásky, radosti, společenství a naděje. Je na nás, abychom s tím každý den činili zkušenost následováním niterných nabídek Ducha za pomoci osvíceného rozlišování pod apoštolovým vedením. 15

PAVEL – ŽIVOT V CÍRKVI

/promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 22. listopadu 2006 na náměstí sv. Petra/

Drazí bratři a sestry, dnes dokončíme naše setkání s apoštolem Pavlem, kterému věnujeme poslední zamyšlení. Nemůžeme se s ním totiž rozloučit, aniž bychom vzali do úvahy jednu z rozhodujících složek jeho činnosti a jedno z nejdůležitějších témat jeho myšlení: skutečnost Církve. Musíme především konstatovat, že k jeho prvnímu kontaktu s Ježíšovou osobou došlo prostřednictvím svědectví Jeruzalémského křesťanského společenství. Byl to kontakt bouřlivý. Poznal novou skupinu věřících a okamžitě se stal jejich hrdým pronásledovatelem. Sám to přiznává více než třikrát v různých svých Listech: „Pronásledoval jsem Boží Církev“, píše ( 1 Kor 15,9; Gal 1,,13; Flp 3,16), aby toto své jednání podal jako takřka největší zločin. Rozhodující bylo jistě to, co se stalo na cestě do Damašku, ale ve skutečnosti to nebylo první setkání s Ježíšem. Skutky apoštolů zmiňují jeho přítomnost během kamenování Štěpána (7,58) a to, že jáhnovu popravu schvaloval (8,1). To nám umožňuje učinit první důležitý postřeh: k přijetí či odmítnutí Ježíše dochází normálně prostřednictvím věřícího společenství. Je to pravda do té míry, že dokonce i zprávy o Ježíšovi podávané antickými pohanskými autory jako Suetonius, Tacitus, Plinius ml. nejsou plodem přímého zájmu o osobu Ježíše, ale pocházejí z kontaktu se skupinou těch, kteří v Něho věří. Život Církve je tedy tím, co vzbuzuje zájem nebo alespoň otázku po Ježíšovi, to znamená, že k Ježíši se jde normálně prostřednictvím Církve! V jistém smyslu k tomu došlo, jak jsme řekli, také u Pavla, který potkal dříve Církev než Ježíše. Tento kontakt byl ale v jeho případě kontraproduktivní. Nevyvolal přijetí, ale násilné odmítání. Pavlovo přijetí Církve se uskutečnilo díky přímému zásahu Krista, který se mu zjevil na cestě do Damašku, ztotožnil se s Církví a dal mu pochopit, že pronásledování Církve bylo pronásledováním Jeho, Pána. Vzkříšený totiž Pavlovi – pronásledovateli Církve - řekl: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ (Sk 9,4). Pronásledováním Církve, pronásledoval Krista. Pavel se tedy obrátil zároveň ke Kristu a k Církvi. Z toho se rozumí, proč byla pak Církev tolik přítomna v jeho myšlenkách, v srdci a v Pavlově konání. Byl to za prvé on, kdo doslova založil mnoho církví v různých městech, kam se vydal evangelizovat. Když mluví o své „starosti o všechny církevní obce“ (2 Kor 11,28), myslí na různá křesťanská společenství vzniklá v Galácii, Jónii, Makedonii a Acháji. Některé z těchto Církví mu působily i starosti a nelibost jako tomu bylo např. v Galatské církvi, která se „uchýlila k jinému evangeliu“ (Gal 1,6), proti čemuž se pak velice rozhodně postaví. Přece se však cítil spojen se společenstvími, která založil, způsobem nikoli chladným a byrokratickým, nýbrž vroucím a intenzivním. Takto například definuje Filipany: „moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno“(4,1). Jindy přirovnává různé komunity k doporučujícímu listu svého druhu: „Naším listem jste vy! Máme ho vepsaný do srdce, všichni lidé ho znají a mohou číst“ (2 Kor 3,2). A potom zase ve vztahu k nim ukazuje opravdový cit ve vlastním smyslu, a to nejen otcovský, ba dokonce mateřský, když se obrací ke svým adresátům a povzbuzuje je: „Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy“ (Gal 4,19; srv. též 1 Kor 4,14-15; 1 Sol 2,7-8). 16

Ve svých listech nám Pavel ilustruje také svou nauku o Církvi jako takové. Dobře známá je tak jeho původní definice Církve jako „Kristova těla“, kterou nenacházíme u jiných křesťanských autorů 1.století (srv. 1 Kor 12,27; Ef 4,12; 5,30; Kol 1,24). Nejhlubší kořen tohoto překvapivého označení Církve nacházíme ve Svátosti Kristova Těla. Svatý Pavel říká: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho“ (1 Kor 10,17). V samotné Eucharistii nám Kristus dává svoje Tělo a činí nás svým Tělem. V tomto smyslu svatý Pavel říká Galaťanům: „všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Tím vším nám Pavel dává pochopit, že existuje nejen příslušnost Církve ke Kristu, ale také určitá forma zrovnoprávnění a ztotožnění Církve s Kristem samotným. Odtud tedy plyne velikost a vznešenost Církve, to je nás všech, kteří jsme její součástí: existujeme jako údy Krista, jako takříkajíc prodloužení jeho osobní přítomnosti ve světě. A z toho vyplývá přirozeně naše povinnost žít skutečně ve shodě s Kristem. Odtud plyne i Pavlovo povzbuzování ohledně různých charismat, která oživují a strukturují křesťanské společenství. Všechna jsou převeditelná na jediný zdroj, kterým je Duch Otce a Syna, a je dobře známo, že v Církvi není nikdo, komu by byl odepřen, poněvadž – jak píše apoštol „ty projevy Ducha jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“(1 Kor 12,7). Důležité je však, aby spolu všechna charismata spolupracovala na budování společenství a nestala se naopak důvodem k roztržkám. V této souvislosti si Pavel klade rétorickou otázku: „Je Kristus rozdělen?“ (1 Kor 1,13). Dobře ví a učí nás, že je nezbytné „zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jsme byli povoláni“ (Ef 4,3-4). Zdůraznit požadavek jednoty, samozřejmě, neznamená tvrdit, že se církevní život musí jednotvárně či monotónně řídit jediným způsobem jednání. Na jiném místě Pavel učí „nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19), to znamená dávat velkodušně prostor nepředvídatelnému dynamismu charismatických projevů Ducha, jež je stále novým zdrojem energie a vitality. Existuje-li však kritérium, na které Pavel klade velký důraz, pak je to duchovní užitek: „všechno musí sloužit duchovnímu užitku“ (1 Kor 14,26). Všechno se musí sbíhat v úhledném budování církevní tkáně nejen bez ustrnutí, ale také bez úniků a bez roztržek. Je tu také pavlovský list, který prezentuje Církev jako Kristovu nevěstu (srv. Ef 5,21-33). Tím dochází k převzetí starobylé prorocké metafory, která viděla v Izraelském lidu nevěstu Boží smlouvy (srv. Oz 2,4.21; Iz 54,5-8): tolik tedy ke zdůraznění intimity vztahů mezi Kristem a jeho Církví, ať už v tom smyslu, že je cílem nejněžnější lásky svého Pána anebo v tom, že láska musí být oboustranná a že tudíž i my jakožto údy Církve musíme ve vztahu k Němu projevovat vroucí věrnost. Nakonec jde tedy o vztah společenství: to takříkajíc vertikální mezi Ježíšem Kristem a námi všemi, ale také to horizontální mezi těmi, kteří se ve světě vyznačují tím, že „vzývají jméno Pána Ježíše Krista“ (1 Kor 1,2). Toto je naše definice: jsme součástí těch, kteří vzývají jméno Pána Ježíše Krista. Lze proto dobře porozumět tomu, jak žádoucí je uskutečnění toho, co sám Pavel vyjadřuje v přání Korinťanům: „Jestliže budou všichni promlouvat z vnuknutí a vejde tam někdo nevěřící nebo nezasvěcený, všichni ho budou napomínat, všichni o něm budou pronášet úsudek, jeho nejvnitřnější tajnosti vyjdou najevo – a tak on padne na kolena, bude se klanět Bohu a prohlásí: Skutečně, s vámi je Bůh!“(1 Kor 14,24-25). Taková by měla být naše liturgická setkání, aby nekřesťan, který vejde do našeho shromáždění, mohl nakonec říci: „Skutečně, s vámi je Bůh“. Modleme se, aby tomu tak bylo ve společenství s Kristem a ve společenství mezi námi. 17

LITURGICKÉ TEXTY 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – ZACH 9,9-10

Čtení z knihy proroka Zachariáše. Toto praví Hospodin: „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma, zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj, bude vládnout od moře k moři, od řeky Eufratu až do končin země.“ ŽALM 145

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, – budu velebit tvé jméno po všechny věky. – Každý den tě budu velebit – a chválit tvé jméno po všechny věky. Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory. Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla – a tvoji zbožní ať tě velebí! – Ať vypravují o slávě tvého království, – ať mluví o tvé síle. Věrný je Hospodin ve všech svých slibech – a svatý ve všech svých či-nech. – Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, – a pozvedá všechny sklíčené. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8.9.11-13

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás. Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. EVANGELIUM – MT 11,25-30

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ 18

LITURGICKÉ TEXTY 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 55,10-11 Čtení z knihy proroka Izaijáše. Toto praví Hospodin: "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal." ŽALM 65

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, - velmi jsi ji obohatil. - Boží strouhou se hrne voda, (lidem) nachystals obilí. Takto jsi zemi připravil: - zavlažils její brázdy, - rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, - požehnals tomu, co vyrašilo. Rok jsi korunoval svou dobrotou, - kudy jsi prošel, prýští hojnost. - Pastviny na stepi mokvají vláhou, - pahorky se ovíjejí radostí. Nivy se odívají stády, - údolí se přikrývají obilím: - ozývají se jásotem a zpěvem. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,18-23 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. EVANGELIUM – MT 13,1-23

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši k slyšení slyš!" Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a (přece) nevidí, a slyší, a (přece) neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: `Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím.' Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte (vy), ale neviděli, a slyšet, co slyšíte (vy), ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je (smysl) podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 19

LITURGICKÉ TEXTY 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MDR 12,13.15-19 Čtení knihy Moudrosti. Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívaným ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti. ŽALM 86 Tys, Pane, dobrý a shovívaný, – nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. – Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, – všimni si hlasu mé snažné prosby. Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, – budou se ti klanět, Pane, – a velebit tvé jméno. – Protože tys veliký a činíš divy, – ty jediný jsi Bůh. Ty však jsi, Pane, Bůh milosrdný a milostivý, – váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. – Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.

2. ČTENÍ – ŘÍM 8,26-27 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. EVANGELIUM – MT 13,24-43

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš předložil zástupům toto podobenství: "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: ´Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?´ On jim odpověděl: ´To udělal nepřítel.´ A služebníci mu řekli: ´Máme jít a plevel sesbírat?´ On však řekl: ´Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.´" Předložil jim další podobenství: "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." Pověděl jim jiné podobenství: "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: "Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa." Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl: "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!" 20

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Sv. Cyril a Metoděj V těchto dnech bývá v noci jasné nebe, na kterém vidíme svítit hvězdy, jejichž jas zdobí nebe už milióny let a budou svítit, dokud potrvá tento svět. Také mezi lidmi se mluví o hvězdách: sportovcích, zpěvácích, hercích. Tyto hvězdy ve své době zazáří, lidé se za nimi hrnou, jejich tváře se objevují na plakátech (bilboardech), v tisku, v televizi, reklamách na různé zboží. Jsou však mezi lidmi i hvězdy, které svítí po celá staletí. Nejsou to zpěváci, sportovci ani herci, ale světci. Mezi ně patří i dva soluňští bratři, sv. Cyril a Metoděj. Vraťme se v duchu o takových 12 století zpět a podívejme se na své předky, kteří zde žili. U nás byly hluboké pralesy a v nížinách bažiny. Lidská sídla byla málo zastoupená, a žil zde lid tvrdé šíje – lid surový a divoký. Mezi ně začali přicházet misionáři, kteří hlásali Kristovo evangelium. Nejprve to byli mniši z dalekého Irska a Skotska. Neměli velkého úspěchu. Pak k nám přišli němečtí misionáři, ale lidé z nich měli strach, že si je podmaní. Teprve když se rozptýlené kmeny našich předků sjednotily v jeden státní celek – velkou Moravu, rozhodl se kníže Rostislav povolat hlasatele, kterým by lidé rozuměli a 21

nebáli se jich. Proto se obrací do Cařihradu k byzantskému císaři Michalovi III.. Císař vybral dva vzdělané bratry – Konstantina a Metoděje. Oba už měli misionářské zkušenosti u Chazarů na Krymu. Víme, že pocházeli ze Soluně, v jejímž okolí žili Slované, a tak se naučili jejich řeči. Pro jazyk Slovanů vytvořili písmo (hlaholici), a do něho přeložili bohoslužebné knihy a Písmo svaté. A tak vstoupili na Moravu r. 863. Neměli však na růžích ustláno, ba právě naopak. Museli snášet útlak od mocných tohoto světa, obhajovat svou misi. Putují do Říma. Papež Hadrián II. schválil slovanskou liturgii a vysvětil Metoděje na biskupa pro Velkou Moravu a Panonii (dnešní Maďarsko). Sv. Cyril umírá r. 869 v Římě ve věku 42 let. Na Moravě přitom působil 4-5 let. Po vysvěcení se Metoděj díky německým biskupům dostává do protiprávního vězení. Nakonec je zásahem papeže vysvobozen a může začít působit na díle, které s bratrem vytvořili. Nakonec ale umírá i on. Jeho žáci jsou posléze vyhnáni z Velké Moravy. Po určité době se však křesťané u nás vracejí ke svým kořenům. Můžeme tedy vpravdě říci, že sv. Cyril a Metoděj jsou naše hvězdy – stálice, jež stojí na úsvitu křesťanství u nás. Jsou hvězdami, k nimž vzhlížíme s úctou, respektem a vděčností. Jaký odkaz nám dávají pro naši dobu? Kdo jiný by nám měl dát odpověď než nástupci apoštolů – biskupové! A my jsme dnes na Velehradě slyšeli promluvu prvního nuncia v ČR po r. 1990, kardinála Coppy (2008), který un nás zanechal kus svého života, a kdo jste ho poznali, dobře víte, že jde o člověka velmi vzdělaného, přívětivého, pokorného a otevřeného pro každého. Ve své homílii hlavně zdůraznil, že Bůh musí být na prvním místě, a pak je všechno ostatní. Dále pak řekl, že slovanští bratři si získali srdce lidí ne tím, že by křesťanství vnucovali, ale nabízeli, ukazovali jeho krásu a přínos pro život člověka. Tak jak to nakonec zpíváme ve velehradské písni – „získali láskou Kristu národ celý“. A tak to můžeme uzavřít tím, že pokud bude Bůh v našem životě mít první příčku, pak i svědectví našeho života bude pro druhé oslovující a přitažlivé. 22

Církev. 1. Bůh utváří lid (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 18. června 2014)

Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnes začnu cyklus katechezí o církvi. Je to tak trochu jako když syn mluví o své matce, o svojí rodině. Mluvit o církvi znamená mluvit o naší matce, naší rodině. Církev totiž není nějaká samoúčelná instituce nebo soukromá asociace či nevládní organizace a tím méně je třeba zužovat ji pouze na klérus nebo Vatikán. Kněží jsou součástí církve, ale církev jsme všichni. Nelze ji tedy redukovat na kněze, biskupy či Vatikán. Ti jsou součástí církve, ale církev jsme všichni, všichni jsme rodinou, všichni patříme k matce. Církev je skutečnost mnohem širší, otevřená celému lidstvu. Nevzniká v nějaké laboratoři, nevznikla znenadání. Založil ji Ježíš, ale je lidem, který má za sebou dlouhé dějiny, a přípravu, která začala ještě před Kristem. 1. Tyto dějiny či „prehistorie“ církve nacházíme již na prvních stránkách Starého zákona. Kniha Geneze praví, že Bůh vybral Abrahama, našeho otce ve víře, požádal jej, aby odešel ze svojí pozemské vlasti a šel do jiné země, kterou mu ukáže (srov. Gen 12,19). Bůh takto nepovolává samotného Abrahama jakožto jedince, ale od počátku také celou jeho rodinu, příbuzné a veškeré služebnictvo jeho domu. Jakmile je na cestě – a takto se vydává na cestu církev – Bůh potom ještě rozšíří tento obzor, obdaří Abrahama svým požehnáním a přislíbí mu potomstvo, jež bude početné jako hvězdy na nebi a písek na mořském břehu. Toto je první důležitá danost, že totiž počínaje Abrahamem Bůh vytvoří lid, aby nesl Jeho požehnání všem rodinám země. A v tomto lidu se narodí Ježíš. Bůh vytváří tento lid, církev na cestě a v tomto lidu se narodí Ježíš. 2. Druhý elementem je, že to není Abrahám, kdo kolem sebe vytváří lid, nýbrž Bůh dává život tomuto lidu. Obvykle se člověk obracel na božstva ve snaze překonat distanci a prosit o podporu a ochranu. Lidé prosili bůžky, božstva. V tomto případě však dochází k něčemu neslýchanému: iniciativy se chopil samotný Bůh. Slyšme: sám Bůh klepe na Abrahamovy dveře a říká: jdi dál, odejdi ze své země, vydej se na pouť a já z tebe učiním velký lid. A toto je počátek církve, v tomto lidu se rodí Ježíš. Bůh se chápe iniciativy, oslovuje člověka a navazuje s ním spojení, nový vztah. Někdo se může zeptat: „Jak je to, otče? Bůh k nám promlouvá?“ – Ano – „A my můžeme mluvit k Bohu?“ – Ano. – „Můžeme konverzovat s Bohem?“ – Ano. Nazývá se to modlitba, ale Bůh je tím, který to započal. Takto Bůh tvoří lid se všemi, kteří slyší Jeho Slovo a vydávají se na cestu s důvěrou v Něho. Jedinou podmínkou je důvěřovat Bohu. Církev se tvoří, když důvěřuješ Bohu, nasloucháš Mu a vydáváš se cestu. Boží láskapředchází všechno. Bůh je vždycky první, přichází před námi, On nás předchází. Prorok Izaiáš či Jeremiáš - nepamatuji se dobře – říkal, že Bůh je jako květ mandlovníku, protože je to první strom, který na jaře kvete. Znamená to, že Bůh vždycky rozkvétá před námi. Když přicházíme, On nás čeká, On volá, On nás uvádí na cestu. Vždycky má před námi náskok. A toto je láska, protože Bůh nás vždycky očekává. – Někdo možná řekne: „Ale, otče, já tomu nevěřím. Kdybyste věděl, jak špatně jsem žil.. Jak si mohu myslet, že mne Bůh očekává?“ – Bůh tě očekává. A jsi-li velký hříšník, očekává tě tím více a s láskou o to větší, protože On je první. V tom spočívá krása církve, že nás totiž přivádí k Bohu, který nás očekává. Předchází Abrahama, předchází také Adama. 23

3. Abraham spolu se svými slyší Boží povolání a vydají se na cestu, třebaže přesně nevědí, kdo je tímto Bohem a kam je chce dovést. To je pravda, neboť Abraham se dal na cestu s důvěrou v tohoto Boha, který jej oslovil, ale neměl nějakou knihu teologie, aby nastudoval, kým tento Bůh je. Důvěřuje, důvěřuje lásce. Bůh mu dal pocítit lásku a on důvěřuje. Neznamená to však, že tito lidé byli vždycky přesvědčení a věrní. Naopak, od začátku se vyskytuje odpor, stažení se do sebe a svých zájmů a pokušení smlouvat s Bohem a řešit věci po svém. A to jsou zrady a hříchy, jež poznamenávají cestu tohoto lidu dějinami spásy, jež jsou dějinami věrnosti Boha a nevěrnosti lidu. Bůh však neochabuje, Bůh je trpělivý, má obrovskou trpělivost a současně stále svůj lid vychovává a formuje jako otec svého syna. Bůh putuje s námi. Prorok Ozeáš říká: „Šel jsem s tebou a učil tě chodit jako otec svoje dítě“ (srov. Oz 11,3-4). To je krásný obraz! A tak je tomu s námi: On nás učí chodit. A stejně se chová k církvi. I my totiž, třebaže máme předsevzetí následovat Pána Ježíše, činíme denně zkušenost se sobectvím a tvrdostí svého srdce. Jakmile však uznáme, že jsme hříšníci, Bůh nás naplní Svým milosrdenstvím a Svojí láskou. A odpustí, vždycky odpouští. A právě tak nám umožňuje růst jako lid Boží, jako církev. Není to naší šikovností, není to našimi zásluhami – my jsme nepatrní – avšak každodenní zkušeností toho, jak nás Pán má rád a pečuje o nás. To nám umožňuje cítit, že jsme Jeho, v Jeho rukou a umožňuje nám růst ve společenství s Ním a mezi sebou. Být církví znamená cítit, že jsme v rukách Boha, který je otcem a miluje nás, laská, očekává a dává nám pocítit svoji něhu. A to je krásné! Drazí přátelé, takový je plán Boží. Když Bůh povolával Abrahama, zamýšlel vytvořit svojí láskou požehnaný lid, který ponese Jeho požehnání všem národům země. Tento plán se nemění a stále se uskutečňuje. V Kristu byl naplněn a také dnes jej Bůh dále uskutečňuje v církvi. Prosme tedy o milost věrně následovat Pána Ježíše, naslouchat Jeho Slovu a být každý den připraveni jako Abraham odejít do země Boha a člověka, do naší pravé vlasti a tak se stát požehnáním, znamením Boží lásky ke všem jeho dětem. Líbí se mi myšlenka, že by synonymum další jméno, které můžeme jako křesťané nosit, mohlo znít: žehnající lidé, muži a ženy, kteří žehnají (dobrořečí). Křesťan má svým životem vždycky dobrořečit, dobrořečit Bohu, dobrořečit všem. My křesťané jsme lid, který dobrořečí a umí dobrořečit. To je krásné povolání.

Církev. 2. Příslušnost k Božímu lidu (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 25. června 2014)

Dobrý den, drazí bratři a sestry, V první katechezi o církvi jsme minulou středu začali od iniciativy Boha, který se rozhodl vytvořit lid nesoucí Jeho požehnání všem národům země. Začíná u Abrahama a potom s velkou trpělivostí, které má Bůh velmi mnoho, připravuje tento lid Starou smlouvou, až z něj v Ježíši Kristu učiní znamení a nástroj jednoty lidí mezi sebou i s Bohem (srov.Lumen gentium, 1). Dnes se budeme zabývat tím, jaký význam má pro křesťana příslušnost k tomuto lidu. Budeme mluvit o příslušnosti k církvi. 24

1. Nejsme izolováni a nejsme křesťané z titulu jednotlivce, každý na svůj vlastní účet. Nikoli. Naší křesťanskou identitou je příslušnost! Jsme křesťané, protože patříme k církvi. Je to jako příjmení. Pokud jméno zní „jsem křesťan“, příjmením je „patřím k církvi“. Je krásné vnímat, jak je tato příslušnost vyjádřena také ve jménu, které Bůh připisuje sobě samému. V odpovědi, kterou dává Mojžíšovi v nádherné epizodě s „hořícím keřem“ (srov. Ex 3,15), se totiž definuje jako Bůh otců. Neříká: Já jsem všemohoucí, nýbrž Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův. Takto se Bůh zjevuje jako Bůh, který uzavřel smlouvu s našimi otci, zachovává věrnost této smlouvě a volá nás, abychom vstoupili do tohoto vztahu, který nás předchází. Tento vztah Boha s Jeho lidem předchází nás všechny, pochází z oné doby. 2. Myslíme proto nejprve s vděčností na ty, kteří nás předešli, a kteří nás do církve přijali. Nikdo se nestává křesťanem sám od sebe! Je toto jasné? Nikdo se nestává křesťanem sám do sebe. Křesťané nevznikají v laboratoři. Křesťan je součástí lidu, který přichází z daleka. Křesťan patří k lidu, který se jmenuje církev a církev jej činí křesťanem: v den křtu a potom během katechezí atd. Nikdo se však nestane křesťanem sám od sebe. Věříme-li, umíme-li se modlit, známe-li Pána a nasloucháme-li Jeho Slovu, cítíme-li Jeho blízkost a rozpoznáváme-li Jej v bratřích, pak proto, že jiní před námi žili víru a potom nám ji předali. Víru jsmedostali od svých otců, svých předků a oni nás víře učili. Zamyslíme-li se nad tím, kolik nám drahých tváří se nám v této chvíli vybaví! Mohou to být tváře našich rodičů, kteří pro nás žádali křest, našich prarodičů nebo dalších příbuzných, kteří nás učili znamení kříže a prvním modlitbám. Já si stále pamatuji tvář řeholní sestry, která mne učila katechismus, stále se mi vybavuje. Ona je zajisté v nebi, protože je svatá žena. Stále si ji pamatuji a děkuji za ni Bohu. Anebo je to tvář faráře či jiného kněze nebo sestry, katechety, kteří nám předávali obsah víry a umožnili nám růst jakožto křesťanům. Toto je církev: velká rodina, do níž jsme byli přijati a v níž se učíme žít jako věřící a učedníci Pána Ježíše. 3. Tuto cestu můžeme žít nejenom díky jiným lidem, ale společně s ostatními lidmi. V církvi neexistuje nějaké „udělej si sám“, neexistují „sóloví hráči“. Kolikrát jen papež Benedikt popisoval církev jako církevní „my“! Občas lze slýchat, jak někdo říká: Věřím v Boha, věřím v Ježíše, ale církev mne nezajímá. Kolikrát jen jsme to slyšeli? A tak to nejde. Někdo chce mít osobní, přímý a bezprostřední vztah s Ježíšem Kristem mimo společenství a prostřednictví církve. To jsou nebezpečná a škodlivá pokušení. Jsou to, jak říkal velký Pavel VI., absurdní dichotomie. Je pravda, že kráčet společně je náročné a někdy to může být namáhavé. Může se stát, že některý bratr či nějaká sestra nám působí problém nebo nám vadí. Pán však svěřil svoje poselství spásy lidem, nám všem, svědkům. A v našich bratřích a sestrách s jejich dary a omezeními nám jde vstříc a dává se poznat. A to je příslušnost k církvi. Pamatujte si dobře: být křesťanem znamená patřit k církvi. Jméno je křesťan, příjmením je příslušnost k církvi. Drazí přátelé, prosme Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie, Matky církve, udělil milost nepodlehnout nikdy pokušení myslet si, že se můžeme obejít bez druhých, bez církve, že se můžeme zachránit sami a být laboratorními křesťany. Naopak, není možné milovat Boha a nemít rád bratry, nelze milovat Boha mimo církev. Není možné být ve společenství s Bohem a nebýt v církvi. Nemůžeme být dobrými křesťany jinak než spolu se všemi, kteří se snaží následovat Pána Ježíše, tedy jako jediný lid, jediné tělo, kterým je církev. 25

Jeho Nejdůstojnější Eminence

GIOVANNI KARDINÁL COPPA čestný občan Drysic

PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI HOMÍLIE U HROBU SV. PETRA V KRYPTÁCH VATIKÁNSKÉ BAZILIKY SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE, 15. ČERVNA 2014

Milovaní moravští poutníci, jsem dojat, že mohu být zase s vámi v této kapli Hrobu svatého Petra ve vatikánské bazilice, po tolika měsících lékařské péče: už toto je velký dar Pána. A mně i vám ho Pán dává právě o slavnosti Nejsvětější Trojice, ústředního tajemství naší víry. Trojice je totiž pramenem a počátkem všech událostí dějin spásy, jež jsou duší celého liturgického roku, a které znovu prožíváme v liturgii a v modlitbě o velkých každoročních slaveních: od adventu, kdy se připravujeme na přijetí Božího Syna, k vánocům a jejich slavnostem, kdy uprostřed nás adorujeme jednorozeného Syna, poslaného od Otce; v době postní, která dává znovu prožívat pokání čtyřiceti dnů a čtyřiceti nocí Spasitele světa, v očekávání jeho utrpení a umučení; o velikonocích, jež jsou triumfem Boží lásky zjevené v Kristu, který pro nás trpěl, umřel a vstal z mrtvých, aby nám znovu daroval Boží život, který jsme ztratili prvotním hříchem; až po Letnice, slavnost, při níž na nás sestupuje Duch svatý, který nás činí Božími dětmi a přáteli. Tyto velkolepé Boží dary jsou počátkem všech ostatních, které v našem životě dostáváme: svatá Církev, která nám udílí Boží život skrze svátosti, jež nás zbožšťují od narození až do smrti, zvláště pokání, které nás obrací ke změně života, a Eucharistie, která nás sytí Tělem a Krví našeho Pána, Ježíše Krista, jenž živý a pravý přichází, aby přebýval v našem srdci. Ano, svátek Trojice je srdcem našeho života víry. A je pěkné, že jej slavíte o vaší pouti, která je jakoby předjímáním velkých darů, které dostáváme od Trojice. Je to pouť ad miracula fidei, k „zázrakům víry“, na něž je Itálie bohatá každým svým městem i krajem, od Benátek po La Vernu se svědectvím svatého Františka, s nímž se setkáte na jeho místech v Umbrii až po jeho hrob 26

v Assisi, kde je dosud stále živý; Orvieto s připomínkou velkého eucharistického zázraku, s nímž jste spojili i Bolsenu, kde k němu došlo; a potom Řím, centrum křesťanské víry, s přítomností papeže a bazilikou svatého Petra, a nakonec Terst na zpáteční cestě domů. Velké putování po místech, svatyních a událostech, jež jsou skutečně bohatým souhrnem „zázraků víry“, které Nejsvětější Trojice rozesela uprostřed nás, aby nám sdělila, že nás miluje, v životě provází a pamatuje na nás ve všech našich potřebách. Liturgie Slova této slavnosti napomáhá k prohloubení naší víry v tajemství lásky Trojice. V prvním čtení jsme ještě ve stínech Starého zákona naslouchali zjevení trojjediného Boha, jak se ho dostalo Mojžíšovi, který se sklání až k zemi a slyší Boží zvolání: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, ... velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,5). Ve druhém čtení, v plnosti novozákonního světla, svatý Pavel uzavírá svá povzbuzení k dokonalému křesťanskému životu velkým vyznáním Trojice: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi“ (2Kor 13,13). V Janově evangeliu pak zaznělo definitivní slovo Ježíše, který nám odhaluje tajemství Trojice: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,16ss). Ano, Trojice je zcela láskou a milosrdenstvím: miluje nás, odpouští nám a svou radost nachází v tom, že nám může sdělovat svůj vlastní život. Vy, drazí Češi, jste žili po dlouhá desetiletí pod režimem, který vám chtěl vzít víru v Boha lásky a odpuštění: proto také více než kdo jiný dokážete chápat bohatství zjevení Boha, který je plností lásky, něhy, dobroty, a odpuštění. Přeji vám, aby tato vaše krásná pouť byla příležitostí ke stále hlubší důvěře v odevzdanosti Bohu, v růstu ve víře a v objevu, že náš život, i přes všechny zkoušky a utrpení, je už nyní zakoušením krásy, bohatství a jasu božské Trojice, slávy a radosti svatých v nebi: nevýslovného, úchvatného a živého tajemství, které nám - stejně jako Mojžíšovi, - už nyní v tomto pozemském životě dává poznat srdce Boha, a celé Církvi otvírá nedozírné obzory naděje a lásky k našim bratřím: vždyť všichni se máme navzájem milovat a vzájemně si odpouštět, protože všichni jsme dětmi jednoho Boha, který je láskou, a navzájem jsme bratřími a sestrami v budování civilizace lásky a pokoje. 27

„Přicházím, abych se omluvil“ – plakát s tímto nápisem a papežovou fotografií doprovázel sobotní pastorační cestu do jihoitalského kraje Kalábrie. Je to narážka na slova z dopisu, kterým papež na sklonku loňského roku (28.12.2013) oznamoval věřícím této místní církve, že jim odnímá jejich oblíbeného pastýře, kterého pověřil jiným posláním. Monsignora Nunzia Galantina, biskupa diecéze Cassano allo Jonio, rozlohou jedné z nejmenších v Kalábrii, totiž jmenoval generálním sekretářem Italské biskupské konference. Volba malé obce v provincii Cosenza, situované v nášlapu italské holínky, však ani tentokrát není náhodná. Po uprchlících na ostrově Lampedusa a nezaměstnaných dělnících v sardinském Cagliari papež vstupuje na půdu, která se musí vyrovnávat s organizovanou kriminalitou. V kalábrijské periferii se snoubí světlo přírodních krás a typické pohostinnosti se stínem chudoby a zločinecké instituce, zvané ´ndrangheta, podotýká místní biskup pro Vatikánský rozhlas. Pouhých dvacet dní po ohlášení papežské návštěvy se obětí mafiánských vyřizování účtů stal tříletý chlapec Cocò Campolongo, který uhořel spolu se svým dědečkem. A počátkem března tu rukou rumunského emigranta zemřel O. Lazzaro Longobardi, který se věnoval pastoraci uprchlíků. Papežova cesta však není spojena s těmito událostmi, nemá být politickým triumfalistickým pochodem, ale otcovským pohlazením, vyzdvihuje biskup Galantino. „Špatná pověst a zločinnost ale nejsou pouhou výsadou Kalábrie, protože zlo je 28

nadnárodní a globalizované. Nesoustřeďujme tedy zlo z ideologických důvodů právě sem, nýbrž se jej snažme přemáhat rozvojem výjimečných možností, které tato komunita má. Zejména musíme vytvořit podmínky proto, aby se zhodnotila energie mladých lidí, což je především výzva pro veřejnou správu,“ - soudí mons. Nunzio Galantino, který papeže Františka 21. června v devět hodin ráno přivítal na prostranství před oblastní ženskou a mužskou věznicí v obci Castrovillari. Svatý otec pozdravil 180 přítomných vězňů, které však důsledně oslovoval jako „přátele“. V úvodu své krátké promluvy zdůraznil, že ve vězeňství nepostačuje dodržování lidských práv a příslušných podmínek pro výkon trestu. Důležité je účinné a konkrétní opětovné začlenění do společnosti, o které se mají zasadit státní instituce, upozornil papež. „Drahé sestry a bratři, první gesto mé pastorační návštěvy je setkání s vámi. Chtěl bych tak vyjádřit blízkost papeže a církve každému člověku, který se nachází ve vězení kdekoliv na světě. Ježíš řekl: Byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně (Mt 25,36).“ Pokud se tento cíl zanedbá, výkon trestu se snižuje na pouhé potrestání a sociální odplatu. Bůh to s námi dělá jinak. Když nám odpustí, doprovází nás na cestě a pomáhá nám. (…) Nikdy neodsuzuje. Nikdy jenom neodpouští, nýbrž odpouští a doprovází. (…) Taková je Boží láska, které se máme připodobňovat. Společnost ji má napodobovat a jít touto cestou.“ Pravé a plné zapojení do společnosti ovšem neprobíhá jenom na lidské rovině, vstupuje do něj také setkání s Bohem, schopnost dát se vést Bohem, který nás miluje. Každému z vás přeji, aby tento čas nebyl promarněný, ale byl cennou dobou, ve které budete Boha žádat o tuto milost. Tak se zlepšíte především vy sami, ale zároveň přispějete ke zlepšení celého společenství, protože všechny naše dobré i zlé skutky působí na druhé lidi a celou lidskou rodinu.“ Poslední pozdrav patřil rodinám vězňů a také zaměstnancům nápravného zařízení z Castrovillari, které bylo pojmenováno po jejich kolegyni Rosettě Siscaové. Tato pracovnice vězeňské ostrahy před čtvrtstoletím položila život při pokusu o záchranu vězenkyň při požáru turínské věznice. Papež v samém závěru vězně svěřil do ochrany Panny Marie a poprosil je o modlitbu slovy: „Také já se mýlím a musím činit pokání.“ Ze soukromé návštěvy věznice byly vyloučeny televizní kamery, což poté Františkovi umožnilo osobní hovor s každým z přítomných. Byl mezi nimi také vrah katolického kněze O. Lazzara a otec zmíněného tříletého chlapce, zavražděného při přestřelce mezi klany. Papež požehnal také dalším rodinným příslušníkům této nevinné oběti organizovaného zločinu. „Již nikdy násilí 29

na dětech, ať se již nikdy nestane, že bude dítě takto trpět. Stále se za něj modlím, nezoufejte“, těšil papež rodinu malého Cocó. Program papežovy jednodenní cesty do Kalábrie pokračoval v sedmnáctitisícovém Cassano allo Ionio, kde vznikl vůbec první regionální hospic. Nese jméno sv. Giuseppe Moscatiho, lékaře, který zemřel na vrcholu své odborné aktivity v pouhých 46 letech, roku 1927, a byl kanonizován o šest desetiletí později papežem Janem Pavlem II. Svatý otec František pozdravil nemocné v konečném nebo pokročilém stádiu choroby. Každému z nich věnoval slova útěchy a růženec. V průběhu své návštěvy papež neváhal požádat primáře zdravotního zařízení o malý zásah – odstranění třísky z prostředníku levé ruky. Z hospice odjel Svatý otec papamobilem do diecézní katedrály Narození Panny Marie. Tady jej očekávali diecézní kněží se svým biskupem. Papež odložil připravenou promluvu a dal přednost hodinovému dialogu bez naplánovaných odpovědí a otázek. Papež s nimi strávil hodinu v přátelském rozhovoru. Opět bez televizních kamer. V promluvě určené kněžím papež poukázal na to, že přijel sdílet radost z kněžské existence, a přitom zdůraznil krásu kněžského bratrství. Drazí kněží, děkuji za vaše přijetí! Moc jsem si přál setkat s vámi, kteří nesete každodenní tíži pastorační práce. Chtěl bych s vámi především sdílet radost z kněžské existence. Stále novou radost z toho, že jsme byli povoláni, ba jsme povoláni Pánem Ježíšem. Povoláni následovat Jej, být s Ním, přinášet druhým Jeho Slovo, Jeho odpuštění… Není nic krásnějšího než toto! Je to tak? Když my kněží staneme před svatostánkem a chvíli tam mlčky zůstaneme, znovu na sobě pocítíme Ježíšův pohled, který nás obnoví a oživí… Jistě, někdy není snadné zůstat před Pánem; je to nesnadné, protože jsme zaneprázdněni mnoha věcmi, věnujeme se lidem… Někdy je to však nesnadné proto, že zakoušíme určitou nechuť, Ježíšův pohled nás trochu zneklidňuje a přivádí do krize… To nám však prospívá! V tichu modlitby nám Ježíš ukazuje, zda pracujeme jako dobří dělníci anebo zda jsme se nestali tak trochu „zaměstnanci”, zda jsme velkodušným otevřeným přívodem, kterým proudí hojnost Jeho lásky, Jeho milosti anebo zda klademe do středu sami sebe, 30

takže namísto toho, abychom byli přívodem, stáváme se „obrazovkami”, které nenapomáhají setkání s Pánem, se světlem a silou evangelia. Druhou věcí, o kterou se s vámi chci podělit, je krása bratrství, tedy toho, že jsme kněžími společně, nenásledujeme Pána osamoceně a jednotlivě, nýbrž společně i přes velkou různost darů a osobností. Kněžství je dokonce obohacováno touto rozmanitostí původu, věku, talentů… A všechno se prožívá ve společenství, v bratrství. Ani to není snadné, bezprostřední a automatické. Předně proto, že i my kněží jsme ponořeni do subjektivistické kultury dneška, oné kultury, která povyšuje já až k idolatrii. A potom kvůli určitému pastorálnímu individualismu, který je bohužel v našich diecézích rozšířen. Proto je třeba reagovat volbou bratrství. Úmyslně říkám volbou. Nemůže to být jenom věc ponechaná náhodě či příznivým okolnostem… Nikoli. Je to volba, která odpovídá skutečnosti, která nás konstituuje, daru, který jsme dostali, ale který je vždycky třeba přijmout a pěstovat, totiž kněžskému společenství v Kristu kolem biskupa. Toto společenství vyžaduje, aby bylo žito hledáním konkrétních forem odpovídajících době a místní realitě, ale vždycky v apoštolské perspektivě, misionářském stylu, bratrstvím a jednoduchostí života. Když Ježíš říká: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35), říká to určitě všem, ale především Dvanácti apoštolům a těm, které povolal, aby Jej následovali blížeji. Radost, že jsme kněžími, a krása bratrství. To jsou dvě věci, které jsem vnímal jako nejdůležitější, když jsem na vás myslel. Poslední věc jenom naznačím: vybízím k práci s rodinami a pro rodiny. Je to práce, kterou po nás Pán chce obzvláště v této době, která je v důsledku krize obtížná jak pro rodinu jakožto instituci, tak pro rodiny. Avšak právě tehdy, je-li doba těžká, Bůh nám dává pocítit svoji blízkost, svoji milost a prorockou moc svého Slova. A my jsme povoláni být svědky, prostředníky této blízkosti rodinám a této prorocké síly rodiny. Drazí bratři, děkuji vám. Jděme dál, oživeni společnou láskou k Pánu a svaté Matce církvi. Matka Boží kéž vás ochraňuje a provází. Zůstávejme spojeni v modlitbě. Děkuji. Dopoledne pak završil oběd v místním semináři, na který papež František pozval chudé, nemocné a zdravotně postižené lidi, klienty diecézní charity a pacienty pobytové terapeutické komunity Saman. Její zakladatel Mauro Rostagno byl v roce 1988 zavražděn dosud neznámými pachateli pravděpodobně kvůli nezávislému televiznímu studiu, které v rámci komunity založil. Z diecézního semináře se papež vozem odebral do domova pro seniory Casa Serena. Bývalý kapucínský klášter s kapacitou šedesáti lůžek spravuje charitativní sdružení vincentinské spirituality (Congrega della Caritá). Také zde papež František osobně pozdravil všechny obyvatele domova a udělil jim apoštolské požehnání. Cestou do nížiny Sibari Svatý otec uctil památku zavražděného kněze O. Longobardiho ve farnosti sv. Josefa, kde sloužil. Hlavním bodem odpoledního programu byla mše svatá pro poutníky z celé diecéze Cassano, kteří se do jejího dějiště, nejrozlehlejší kalábrijské planiny Sibari, dostavili ve statisícovém počtu. Původně starořecké město Sybaris na stejnojmenné řece bylo zničeno v 31

pátém století před Kristem. Na jeho bývalém území byla odkryta rozsáhlá archeologická naleziště, ve kterých dodnes pokračuje výzkum. Původní řecká kolonie byla též kolébkou dvou dávných předchůdců papeže Františka na Petrově stolci. Narodili se tu sv. Telesfor (127-137), eremita a pozdější mučedník; a sv. Dionysius (259-269), pětadvacátý papež v dějinách katolické církve. Jsou dvěma z deseti Petrových nástupců, pocházejících ze současné Kalábrie. Papež slavil liturgii ze slavnosti Nejsvětějšího Těla a Krve Páně, která se stejně jako u nás v Itálii překládá na neděli, a ve své homilii se věnoval dvěma jejím neoddělitelným aspektům – adoraci Ježíše v eucharistii a putování s Ním:

O slavnosti Božího Těla slavíme Ježíše, „chléb živý, který sestoupil z nebe” (Jan 6,51), chléb našeho hladu po věčném životě, sílu k naší cestě. Děkuji Pánu, který mi dnes umožnil slavit Boží Tělo s vámi, bratry a sestrami církve v Cassano allo Jonio. Dnešní slavností církev chválí Pána za dar eucharistie. Zatímco na Zelený čtvrtek konáme památku jejího ustanovení na Poslední večeři, dnes převažuje díkůvzdání a klanění. V tento den se koná tradiční procesí s Nejsvětější svátostí. Adorovat Ježíše v eucharistii a putovat s Ním. To jsou dva neoddělitelné aspekty dnešní slavnosti, které utvářejí celý život křesťanského lidu, lidu, který se klaní Bohu, lidu, který putuje, nestojí, ale putuje. Především jsme lidem, který se klaní Bohu. Klaníme se Bohu, který je láska a který v Ježíši Kristu dal sebe samého za nás, obětoval se na kříži, aby odčinil naše hříchy, mocí této lásky vstal z mrtvých a žije ve své církvi. Nemáme jiného Boha než Jeho! Pokud je adorování Boha nahrazeno adorováním peněz, otevírá se cesta ke hříchu, osobním zájmům a svévoli. Kdo se neklaní Bohu, začne se klanět zlu, jako ti, kdo žijí zločinem a násilím. Vaše tak krásná země nese znamení a důsledky tohoto hříchu! Je to ´ndrangheta! Adorace zla a pohrdání obecným dobrem. Toto zlo je třeba potírat a odstraňovat! Je třeba mu říci ne! Vím, že církev je velmi zapojena do výchovy svědomí a musí se snažit stále více, aby mohlo převážit dobro. Prosí nás o to naše děti, prosí nás naši mladí, kteří potřebují naději. K odpovědi na tyto požadavky nám může pomáhat víra. Ti, kteří se ve svém životě vydali touto cestou zla, jako jsou mafiáni, nejsou ve společenství s Bohem, exkomunikují se. 32

Dnes to vyznáváme s pohledem obráceným k Božímu Tělu, ke svátosti oltářní. Touto vírou se zříkáme satana a všech jeho svodů; zříkáme se idolů peněz, samolibosti, pýchy, moci a násilí. My křesťané se nechceme klanět ničemu a nikomu na tomto světě než Ježíši Kristu, který je přítomen ve svaté eucharistii. Možná si ne vždy uvědomujeme až do hloubky, co toto naše vyznání víry znamená, jaké důsledky má nebo by mělo mít. Tato naše víra v reálnou přítomnost Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, v proměněném chlebu a vínu, je opravdová, pokud se snažíme jít za Ním a s Ním. Klanět se a putovat: lid, který se klaní, je lidem, který putuje. Putuje s Ním a za Ním a uskutečňuje Jeho přikázání, tedy to, které dal učedníkům právě při Poslední večeři: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy“ (Jan 13,34). Lid, který se klaní Bohu v eucharistii, je lidem, který putuje v lásce. Klanět se Bohu v eucharistii, putovat s Bohem v bratrské lásce. Dnes jsem zde jako římský biskup, abych vás utvrdil nejenom ve víře, ale také v lásce, doprovodil vás a povzbudil vás na vaší cestě s Ježíšem Láskou. Chci vyjádřit svoji podporu biskupovi, kněžím a jáhnům místní církve a také a eparchii Lungro, která má bohatou řecko-byzantskou tradici. Ale vztahuji to na všechny pastýře a věřící církve v Kalábrii, odvážně usilující o evangelizaci a prosazující životní styly a iniciativy, které kladou do středu potřeby chudých a posledních. A vztahuji to také na občanské představitele, kteří se snaží žít politické a správní nasazení ve službě obecnému dobru. Vybízím vás všechny, abyste dosvědčovali konkrétní solidaritu s bratřími, zvláště těmi, kteří nejvíce potřebují spravedlnost, naději a něhu. Ježíšovu něhu, eucharistickou něhu, onu tak líbeznou, bratrskou a čirou lásku. Díky Bohu existuje mnoho znamení naděje ve vašich rodinách, farnostech, sdruženích a církevních hnutích. Pán Ježíš nepřestává ve svém putujícím lidu vzbuzovat gesta lásky! Konkrétním znamením je Projekt Policoro pro mladé lidi, kteří usilují o vytváření pracovních možností pro sebe a pro druhé. Mnohokrát jsem již řekl a opakuji to znovu: Vy, drazí mladí, nenechte si ukrást naději! Klaněním se Bohu ve svých srdcích a ustavičným spojením s Ním se dokážete stavět proti zlu, nespravedlnostem a násilí za pomoci dobra, pravdy a krásy. Drazí bratři a sestry, eucharistie nás společně shromáždila. Tělo Páně nás sjednocuje, činí z nás jednu rodinu, Boží lid shromážděný kolem Ježíše, Chleba života. Co jsem řekl mladým, říkám všem: budete-li se klanět Kristu a putovat za Ním a s Ním, vaše diecézní církev a vaše farnosti porostou ve víře a v lásce, v radosti z evangelizace. Budete církví, v níž otcové, matky, kněží, řeholníci, katecheté, děti, staří i mladí putují bok po boku, podporují se, pomáhají si a mají se rádi jako bratři zejména v těžkých chvílích. Maria, eucharistická Žena, kterou ctíte v mnoha svatyních, zejména v Castrovillari, vás na této cestě víry předchází. Kéž vám neustále pomáhá, abyste zůstali sjednoceni a aby Pán také vaším svědectvím nadále dával život světu. Po skončení bohoslužby se papež vydal vrtulníkem na zpáteční cestu do Vatikánu. 33

Z promluv papeže Františka Slavnost Seslání Ducha svatého 2014 „Všichni byli naplněni Duchem svatým“ (Sk 2,4). Když Ježíš promlouval k apoštolům při Poslední večeři, řekl, že jim po svém odchodu z tohoto světa pošle Otcův dar, tedy Ducha svatého (srov. Jan15,26). Tento příslib se mocně uskutečnil v den Letnic, kdy Duch svatý sestoupil na učedníky shromážděné ve večeřadle. Toto seslání, byť mimořádné, nezůstalo izolováno a omezeno na onu chvíli, nýbrž je událostí, která se obnovovala a dosud obnovuje. Oslavený Kristus po Otcově pravici nadále uskutečňuje svůj příslib a sesílá na církev oživujícího Ducha, který nás učí, připomíná nám a umožňuje promlouvat. Duch svatý nás učí: je to vnitřní Učitel. Vede nás životními situacemi po správné cestě. Učí nás cestě. V počátcích církve bylo křesťanství nazýváno „cesta“ (srov. Sk 9,2) a sám Ježíš je Cesta. Duch svatý nás učí Jej následovat, kráčet v Jeho šlépějích. Spíše než učitelem nauky je Duch svatý učitelem života. A součástí života je zajisté také vědění, poznání, avšak v rámci širšího a harmonického horizontu křesťanské existence. Duch svatý nám připomíná. Připomíná nám všechno, co řekl Ježíš. Je živou pamětí církve. Připomíná nám a dává nám chápat Pánova slova. Toto připomínání v Duchu a díky Duchu není nějakou mnemotechnikou, nýbrž podstatným aspektem Kristovy přítomnosti v nás a v Jeho církvi. Duch pravdy a lásky nám připomíná všechno, co Kristus řekl, umožňuje nám stále více pronikat smysl Jeho slov. My všichni známe ze zkušenosti, že v určité chvíli v jakékoli situaci se objeví nějaká myšlenka a pak další, která se pojí s úryvkem Písma. Duch nás vede touto cestou živé paměti církve. A vyžaduje od nás odpověď. Čím je naše odpověď velkodušnější, tím více se Ježíšova slova v nás stávají životem, stávají se postoji, rozhodnutími, gesty, svědectvími. Duch nám v podstatě připomíná přikázání lásky a volá nás, abychom jej žili. Křesťan bez paměti není pravý křesťan, je křesťanem na půli cesty, mužem či ženou, který je vězněm chvíle a který své dějiny nechápe jako poklad, neumí je číst a žít jakožto dějiny spásy. S pomocí Ducha svatého však můžeme interpretovat vnitřní vnuknutí a životní události ve světle Ježíšových slov. A tak v nás roste moudrost paměti, moudrost srdce, která je darem Ducha. Kéž v nás všech Duch svatý oživí křesťanskou paměť! Onoho dne byla s apoštoly Žena, která uchovávala v paměti všechny tyto věci a od počátku o nich v srdci rozjímala. Byla to Maria, naše Matka. Kéž nám na této cestě pravdy pomáhá. Duch svatý nás učí, připomíná nám a – také – nám umožňuje mluvit s Bohem a s lidmi. Křesťané nejsou němí, duševně němí. Na to není místo. Umožňuje nám mluvit s Bohem v modlitbě. Modlitba je dar, který dostáváme zdarma; je dialogem s Ním v Duchu svatém, který prosí v nás, umožňuje nám obracet se k Bohu a nazývat Jej Otcem, Tatínkem, Abba (Řím 8,15, Gal 4,4) a není to jenom „slovo“, ale 34

realita, my skutečně jsme Boží děti. „Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové“ (Řím 8,14). Umožňuje nám mluvit v úkonu víry. Nikdo z nás nemůže říci „Ježíš je Pán“ bez Ducha svatého, jak jsme slyšeli v dnešním čtení. Duch nám umožňuje mluvit s lidmi v bratrském dialogu. Pomáhá nám mluvit s druhými a rozpoznávat v nich svoje bratry a sestry, mluvit přátelsky, laskavě a mírně, chápat úzkosti a naděje, smutky i radosti druhých. Ale ještě více: Duch svatý nám umožňuje promlouvat k lidem také v proroctví, to znamená, že z nás činí skromný a poddajný přívod Božího Slova. Proroctví je pronášeno směle a otevřeně, ukazuje rozpory a nespravedlnosti, ale vždycky mírně a konstruktivně. Prostoupeni Duchem svatým můžeme být znamením a nástrojem Boha, který miluje, slouží a obdarovává životem. Rekapitulujme: Duch svatý nás učí cestě, připomíná nám a vysvětluje Ježíšova slova; umožňuje nám modlit se a říkat Bohu Otče; umožňuje nám promlouvat k lidem v bratrském dialogu a pronášet proroctví. Den Letnic, kdy učedníci „byli naplněni Duchem svatým“, byl dnem křtu církve, která se zrodila „vyjitím“, „odchodem“, aby všem hlásala Dobrou zvěst. Matka církev vychází, aby sloužila. Pamatujme na naši Matku, která odešla se spěchem, aby sloužila. Matka církev a Matka Maria, obě byly panny a obě matky, obě ženy. Ježíš byl k apoštolům rezolutní: neměli odcházet z Jeruzaléma dříve než se jim dostalo moci Ducha svatého (srov. Sk 1,4.8). Bez Něho není poslání, není evangelizace. Proto spolu s celou církví, naší Matkou katolickou církví voláme: Přijď Duchu svatý!

Připravit Pánův příchod, rozlišit, kdo je Pán, umenšit se, aby Pán rostl Připravit Pánův příchod, rozlišit, kdo je Pán, umenšit se, aby Pán rostl. Do těchto tří sloves papež shrnul poslání Jana Křtitele, stále aktuálního vzoru křesťana. Jan připravoval cestu Pánu, aniž by si něco sám bral. Byl významným mužem. Lid jej vyhledával a následoval, protože Janova slova byla působivá, pronikala do srdce. Právě v tom možná spočívalo jeho pokušení, totiž myslet si, že je důležitý. Nepodlehl však. Když k němu přišli učitelé Zákona, aby se jej zeptali, zda je Mesiášem, Jan odpověděl: Jsem hlas, pouhý hlas, ale přišel jsem připravit cestu Pánu. A to je první Křtitelovo poslání: Připravit lid, připravit srdce lidu na setkání s Pánem. Kdo je však Pán? „A to je druhé Janovo poslání: rozlišit mezi tolika dobrými lidmi, kdo je Pánem. Duch mu zjevil a on měl odvahu říci: »Ten to je. On je Beránek Boží, který snímá hříchy světa.« Učedníci spatřili tohoto muže, který šel kolem, a nechali jej jít. Na druhý den se stalo totéž: »To je on. Má větší důstojnost než já.«(srov. Jan 1,30) A učedníci šli za Ním. Během přípravy říkal Jan: »Přijde za mnou«. Při rozlišení, kterým dovedl určit a ukázat Pána, říká: »Je přede mnou«.“ 35

Třetím Janovým posláním bylo umenšovat se. Od té chvíle se jeho život začal snižovat, umenšovat, aby rostl Pán, a to až k vlastnímu zániku. „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30). Za mnou, přede mnou a daleko ode mne... „To byla Janova nejobtížnější etapa, protože Pán vystupoval stylem, který si Jan nepředstavoval. A to až do té míry, že ve vězení, kde se tehdy nacházel, trpěl nejenom temnotou cely, ale temnotou ve svém srdci. Říkal si: »Je to on? Nespletl jsem se? Vždyť Mesiášův styl je takový přístupný...Není to jasné«. Ale poněvadž byl Jan mužem Božím, požádal svoje učedníky, aby šli za Ním a zeptali se Jej: »Jsi to opravdu Ty anebo máme čekat jiného?« (srov. Mt 11,3).“ „Janovo ponížení je dvojí. Byl ponížen smrtí, jež byla cenou za jeden rozmar, ale také temnotou duše. Jan, který dovedl Ježíše očekávat a rozlišit, vidí teď Ježíše daleko. Onen příslib se vzdálil a on skončil osamocen. Ve tmě a pokoření. Zůstává sám. Tolik se umenšil, aby Pán rostl. Jan - dodal papež - hledí na Pána, který je daleko. Je ponížen, ale v srdci má pokoj.“ „Tři poslání v jediném člověku: připravit, rozlišit, nechat růst Pána a umenšovat se. Je krásné takto nahlížet také dnešní poslání křesťana. Křesťan nehlásá sebe sama, nýbrž druhého, připravuje cestu Pánu. Křesťan musí umět rozlišovat, musí vědět jako rozlišit pravdu od toho, co se pravdou zdá, ale není jí. Být člověkem rozlišování. A křesťan musí být člověkem, který se umí snižovat, aby Pán rostl v srdci a v duši druhých.“

Angelus – 15. června 2014 – slavnost Nejsvětější Trojice Dobrý den, drazí bratři a sestry, na dnešek připadá slavnost Nejsvětější Trojice, který nám umožňuje kontemplovat a adorovat božský život Otce, Syna a Ducha svatého, život dokonalého společenství a lásky, počátek a konec veškerenstva a celého stvoření, Boha! V Trojici rozpoznáváme také vzor církve, v níž jsme povoláni se mít rádi jako nás měl rád Ježíš. Láska je konkrétním znamením, které ukazuje víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Láska je rozpoznávacím znamením křesťana, jak nám řekl Ježíš: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Křesťané, kteří se nenávidí, je protimluv. Je to rozpor! O to se vždycky snaží ďábel, totiž vzbudit v nás nenávist, protože on vždycky zasévá koukol nenávisti, on nezná 36

lásku. Láska je z Boha! Všichni jsme povoláni dosvědčovat a zvěstovat poselství, že „Bůh je láska“, že Bůh není vzdálený či nevnímavý vůči našemu lidskému dění. On je nablízku, je nám stále po boku, putuje s námi, aby sdílel naše radosti a naše bolesti, naše naděje a naše námahy. Má nás tolik rád, že se stal člověkem a přišel na svět, ne aby jej soudil, ale aby byl skrze Ježíše zachráněn (srov. Jan3,16-17). Taková je láska Boží v Ježíši. Rozumět této lásce je velmi obtížné, ale vnímáme ji, když se přiblížíme k Ježíši. On nám vždycky odpouští, vždycky n nás čeká, miluje nás hodně! A Ježíšova láska, kterou vnímáme, je Boží láskou! Duch svatý, dar Ježíše Krista, nám uděluje božský život a uvádí nás tak do dynamismu Trojice, který je dynamismem lásky, společenství, vzájemné služby a sdílení. Člověk, který má rád druhé pro samu radost z lásky, je odleskem Trojice. Rodina, v níž se mají rádi a vzájemně si pomáhají, je odleskem Trojice. Farnost, ve které je láska a sdílení duchovních i materiálních dober, je odleskem Trojice. Pravá láska je bezmezná, ale umí se uskrovnit, aby vyšla druhému vstříc a respektovala svobodu druhého. Každou neděli chodíme na mši, slavíme společně eucharistii, která je „hořícím keřem“, v němž Trojice skromně přebývá a sdílí se. Proto církev klade slavnost Božího Těla hned za slavnost Trojice. Tento čtvrtek budeme podle římské tradice slavit mši svatou u Svatého Jana na Lateránu a potom půjdeme v procesí s Nejsvětější svátostí. Zvu Římany a poutníky k účasti, abychom vyjádřili svoji touhu být lidem „shromážděným v jednotě Otce, Syna a Ducha svatého“ (sv. Cyprián). Všechny vás čekám tento čtvrtek v 19h na mši a na procesí Božího Těla. Panna Maria, dokonalé stvoření Trojice, kéž nám pomáhá, abychom malými gesty a významnými rozhodnutími utvářeli z celého svého života chvalozpěv Bohu, který je láska.

Kdo soudí bratra, mýlí se a bude nakonec souzen stejně Uzurpátor místa a role, která mu nepatří, a zároveň poražený, protože se stane obětí svého vlastního nedostatku milosrdenství. Takový je úděl toho, kdo soudí bratra. Papež František hned po přečtení evangelia o třísce a trámu v oku (Mt 7,1-5) vyslovil jasné rozlišení: „Člověk, který soudí chybuje, plete se a je poražen, protože zaujal místo Boha, který je jediným soudcem. Označení „pokrytci“, které Ježíš několikrát adresuje učitelům Zákona je ve skutečnosti určeno komukoliv. Také proto, že ten, kdo soudí, činí tak ihned, zatímco Bůh si na souzení bere čas.“ „Proto ten, kdo soudí, chybuje, protože zkrátka zaujímá místo, které není jeho. A nejenom chybuje, také ztrácí hlavu. Je tolik zaujat tím, co chce soudit, tolik zaujat oním člověkem, že mu ta tříska nedá spát! Říká: »Vyndám ti tu třísku« a nevidí trám, který má ve svém oku. Plete se, věří, že jeho trám je tříska druhého. Zaměňuje realitu. Je fantasta. A kdo soudí, bude poražen, skončí zle, protože si přivlastňuje místo Boží. Je pyšný, soběstačný, sází na prohru. Jakou prohru? Že bude souzen stejnou mírou, jakou soudí.“ „Ježíš před Otcem nikdy neobviňuje! Naopak: hájí! Je prvním Zastáncem. Potom nám posílá druhého, jímž je Duch svatý. On je Obhájce, který je před Otcem, aby nás hájil před obžalobami. A kdo je žalobce? V Bibli je žalobcem nazýván démon, satan. Ježíš bude soudit, ano, na konci světa, ale mezitím se přimlouvá, obhajuje...“ 37

„Zkrátka, ten, kdo soudí je imitátorem vládce tohoto světa, který se vždycky plíží za lidmi, aby je před Otcem obžaloval. Kéž nám Pán daruje milost napodobovat Ježíše, přímluvce, zastánce a obhájce nás i ostatních; a nenapodobovat toho druhého, který nás nakonec zničí“: „Chceme-li jít Ježíšovou cestou, musíme být před Otcem spíše obhájci než žalobci druhých. Vidím-li něco nepěkného u druhého, jdu jej hájit? Nikoli! Buď ale zticha! Jdi se modlit a obhajuj ho před Otcem, jako to činí Ježíš. Modli se za něho, ale nesuď! Protože soudíš-li jej, potom učiníš-li něco nepěkného ty, budeš souzen. Pamatujme si to dobře, budeme z toho mít v životě užitek každý den, když se nám bude chtít druhé soudit nebo pomlouvat, což je forma soudu.“

Angelus – 22. června 2014 Dobrý den, drazí bratři a sestry! V Itálii a mnoha jiných zemích připadá na tuto neděli slavnost Těla a Krve Kristovy. Často se užívá latinského jména Corpus Domini nebo Corpus Christi. Církevní společenství se shromažďuje kolem eucharistie, aby se klanělo nejcennějšímu pokladu, který Ježíš zanechal. Janovo evangelium prezentuje promluvu o „chlebu života“, kterou měl Ježíš v synagoze v Kafarnau, kde prohlašuje: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa“ (Jan 6,51). Ježíš zdůrazňuje, že na tento svět nepřišel dát něco, nýbrž Sebe samého, Svůj život jako potravu pro ty, kdo mají víru v Něho. Toto naše společenství s Pánem zavazuje nás, Jeho učedníky, k následování, k tomu, abychom ze svého života svými postoji činili chléb lámaný pro druhé, jako lámal Mistr chléb, kterým je skutečně Jeho Tělo. My však tento postoj rozdávání života vyjadřujeme svým velkodušným jednáním vůči bližnímu. Pokaždé když se účastníme mše svaté a živíme se Kristovým Tělem, přítomnost Ježíše a Ducha svatého v nás působí, ztvárňuje naše srdce, uděluje nám vnitřní postoje, které se projevují evangelním jednáním. Zvláště poddajnost Božímu Slovu, pak bratrství mezi námi, odvaha křesťanského svědectví, fantazie lásky, schopnost dodávat naději malomyslným a přijímat vylučované. Eucharistie tak umožňuje vyzrávání křesťanského životního stylu. Kristova láska přijatá s otevřeným srdcem nás mění, přetváří a uschopňuje milovat nikoli podle lidské míry, která je vždy limitovaná, nýbrž podle Boží míry. A jaká je tato míra? Bezmezná! Boží míra je neomezená. Obsahuje všechno, všechno! Boží lásku nelze měřit, je neomezená. Proto se stáváme schopnými mít rádi také ty, kteří nemají rádi nás. Není to snadné mít rád toho, kdo nemá rád nás … Není to snadné! Když totiž víme, že nás nějaký člověk nemá rád, ani nám se nechce mít jej rádi. Ale to ne! Máme mít rádi i ty, kdo nás rádi nemají! Stavět se proti zlu dobrem, odpouštět, sdílet a přijímat. Díky Ježíši a Jeho Duchu se také náš život stane „chlebem lámaným“ pro naše bratry. Takový život nám umožní objevit pravou radost! Radost stávat se darem, abychom oplatili velký dar, který jsme přijali jako první, aniž bychom si jej zasloužili. Je krásné, že náš život se stává darem. V tom spočívá následování Ježíše. Chtěl bych připomenout tyto dvě věci. První: míra Boží lásky je bezmezná. Je to jasné? A náš život se Ježíšovou láskou a přijímáním 38

eucharistie stává darem. Jako Ježíšův život. Nezapomínat na tyto dvě věci: míra Boží lásky je bezmezná. A následováním Ježíše činíme eucharistií ze svého života dar. Ježíš, chléb věčného života, sestoupil z nebe a stal se tělem díky víře Nejsvětější Panny Marie. Po té, co Jej v sobě s nevýslovnou láskou nosila, následovala Jej věrně až ke kříži a vzkříšení. Prosme Matku Boží, aby nám pomohla znovu objevit krásu eucharistie a činit z ní střed svého života zvláště v nedělní mši a v adoraci.

Bohatství je nebezpečný poklad „Neshromažďujte si poklady na zemi“ – tuto Ježíšovu radu z evangelia (Mt 6,19-23) vysvětloval papež František. „Je to rada k obezřetnosti – řekl – protože pozemské poklady jsou nejisté, kazí se a stávají se kořistí lupičů. Jaké poklady měl na mysli Ježíš? – tázal se papež: V zásadě tři a vždy se k tomuto argumentu vracel“: „Prvním pokladem je zlato, peníze, bohatství... S tím však nemáš jistotu, mohou ti to ukrást. Jisté nejsou ani investice. Přijde krach na burze a zůstaneš bez ničeho. A krom toho: copak tě nějaké euro navíc učiní šťastným. Bohatství je nebezpečný poklad... Je však dobrý, může posloužit mnoha dobrým věcem. Posunout rodinu vpřed. To je pravda! Avšak shromažďuješ-li jej jako poklad, ukradne ti duši! Ježíš se v evangeliu vrací k tomuto argumentu, k tomuto nebezpečí bohatství čili vkládání naděje do bohatství.“ Dalším pokladem je samolibost, pokračoval papež. Prestiž, nechávat se vidět - to Ježíš vždycky zavrhoval. Vzpomeňme, co říká učitelům Zákona a farizeům, když se postí, modlí a dávají almužnu, aby byli viděni. Samolibost je k ničemu, řekl papež a citoval sv. Bernarda: „Tvoje nádhera bude potravou červů.“ Třetím pokladem - pokračoval František – je pýcha, moc. Papež v té souvislosti zmínil dnešní první čtení o krutém konci královny Atalji (2 Král 11,1-4.9-18.20). „Její velká moc – komentoval – trvala sedm let, potom byla zabita. Byl konec moci. Kolik jen velkých, pyšných a mocných mužů a žen skončilo v anonymitě, bídě či vězení – podotkl papež. Neshromažďujte proto peníze, zalíbení v sobě, pýchu a moc. Tyto poklady jsou k ničemu. Pán po nás chce, abychom si shromažďovali poklady v nebi“: „Tady je Ježíšovo poselství: Je-li tvůj poklad v bohatství, samolibosti, moci a pýše, bude tvé srdce uvězněno tam! Tvé srdce bude otrokem bohatství, samolibosti, pýchy! Ježíš chce, abychom měli srdce svobodné! To je poselství dneška. Mějte, prosím, srdce svobodné – říká nám Ježíš. Mluví k nám o svobodě srdce. A jedině svobodné srdce může mít poklady v nebi: lásku, trpělivost, službu druhým, klanění se Bohu. To je skutečné bohatství, které nemůže být ukradeno. Jiné bohatství činí srdce těžkopádným. Uvězňuje srdce, nedává mu svobodu.“ Otrocké srdce – dodal papež – není srdcem zářícím, bude temné. Shromažďujeme-li poklady na zemi, shromažďujeme temnoty, které jsou k ničemu. Takové poklady nám nedají radost, ale především nám nedají svobodu. Naproti tomu svobodné srdce září, osvěcuje druhé a ukazuje cestu, která vede k Bohu. „Zářící srdce, které není spoutané. Srdce jdoucí vpřed také dobře stárne, protože stárne jako dobré víno. Když dobré víno stárne stává se lepším. Avšak srdce, které nezáří, je jako nedobré víno. Čím více plyne čas, kazí se a stane se octem. Kéž nám Pán dá duchovní 39

obezřetnost, abychom dobře chápali, kde je moje srdce, a k jakému pokladu přilnulo. A kéž nám udělí také sílu zbavit jej pout, je-li spoutáno, aby se stalo svobodným, zářícím a dávalo nám to krásné štěstí Božích dětí: onu pravou svobodu.“

CORPUS DOMINI „Hospodin, tvůj Bůh…tě nasytil manou, kterou jsi neznal“ (Dt 8,2). Tato Mojžíšova slova se vztahují k dějinám Izraele, jehož Bůh vyvedl z Egypta, z domu otroctví, a po čtyřicet let vedl pouští do zaslíbené země. Když se v této zemi vyvolený lid usadil, dosáhl jisté autonomie a určitého blahobytu, byl vystaven riziku zapomnění na smutnou minulost překonanou Božím zásahem a Jeho nekonečnou dobrotou. Proto Písmo nabádá, aby si připomínal celou tuto cestu pouští za hladu a útrap. Mojžíš vybízí k návratu k podstatnému, ke zkušenosti naprosté závislosti na Bohu, který měl jejich život ve svých rukou, aby člověk pochopil, že „nežije pouze chlebem, ale že může žít vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3). Kromě fyzického hladu zakouší člověk jiný hlad, který nemůže být zasycen běžným pokrmem. Je to hlad po životě, po lásce a věčnosti. A znamení many – stejně jako celá zkušenost exodu – v sobě obsahovala také tuto dimenzi. Byl to předobraz pokrmu, který uspokojí tento vnitřní hlad, který v člověku je. Tento pokrm nám dává Ježíš, ba dokonce On sám je živým chlebem, který dává život světu (srov. Jan 6,51). Jeho Tělo je skutečný pokrm pod způsobou chleba; Jeho Krev je skutečný nápoj pod způsobou vína. Není to prostý pokrm pro nasycení našich těl, jako mana. Kristovo Tělo je chlebem posledních časů. Je schopno dávat život, věčný život, protože podstatou tohoto chleba je Láska. Eucharistie komunikuje Pánovu lásku k nám. Je to láska tak obrovská, že nás živí sama Sebou; láska, jež obdarovává a je pokaždé k dispozici hladovějícímu člověku, jenž potřebuje obnovit svoje síly. Žít zkušenost víry, znamená nechat se živit Pánem a stavět svůj život nikoli na materiálních dobrech, nýbrž na nepomíjivých skutečnostech: darech Božích, Jeho Slovu a Jeho Těle. Podíváme-li se kolem sebe, zjistíme, že se nabízejí mnohé pokrmy, které nepřicházejí od Pána a které zdánlivě zasytí více. Někteří se sytí penězi, jiní úspěchem a samolibostí, jiní mocí a pýchou. Avšak pokrmem, který nás opravdu živí a nasytí, je ten, který nám dává Pán! Pokrm, který nám nabízí Pán, se od ostatních liší a možná nám nepřipadá tak chutný jako poživatiny, které nabízí tento svět. Sníme tedy o jiných jídlech jako židé na poušti, kterým se stýskalo po masu a cibuli, které měli v Egyptě, přičemž ale zapomínali, že tyto 40

pokrmy požívali ze stolu otroků. Ve chvíli takovýchto pokušení sice měli paměť, ale byla to nemocná paměť, vybíravá paměť. Otrocká paměť. Každý z nás se dnes může zeptat: a já? Kde chci jíst? U kterého stolu chci jíst? U Pánova stolu? Anebo sním o tom, že budu jíst chutné pokrmy, ale v otroctví? Jaká je moje paměť? Ta, která hledí k Pánu, který mne zachraňuje, nebo k česneku a cibuli v otroctví? Jakou pamětí živím svou duši? Otec nám říká: „Živil jsem tě manou, kterou jsi neznal“. Obnovme tuto paměť a učme se rozpoznávat falešný chléb, který zavádí a rozkládá, protože je plodem egoismu, soběstačnosti a hříchu. Za chvíli půjdeme v procesí za Ježíšem skutečně přítomným v eucharistii. Hostie je naše mana, kterou nám Pán dává Sebe samého. Obraťme se k Němu s důvěrou: Ježíši, braň nás před pokušeními světského pokrmu, který z nás činí otroky, onoho otráveného pokrmu; očisti naši paměť, aby nebyla vězněna egoistickou a světskou vybíravostí, nýbrž aby byla živou pamětí Tvé přítomnosti v dějinách Tvého lidu, pamětí, která se stává památkou Tvého vykupitelského gesta lásky. Amen.

Zkažený člověk Boha dráždí a vede lid do hříchu „Zkažený člověk popuzuje Boha a přivádí lid ke hříchu“. Papež František se ve své dnešní ranní homilii vrátil k Nábotovu mučednictví, které popisuje první kniha Královská (1 Král 21,17-29). Petrův nástupce zdůraznil, že pro zkorumpované lidi se nabízí jediné východisko: prosit o odpuštění. V opačném případě je čeká Boží hněv. Když někdo nastoupí cestu korupce, odnímá život, chce ovládat a sám sebe zaprodává. Papež František opětovně energicky odsoudil korupci. Podnět mu dalo první čtení, které popisuje vyslání proroka Eliáše poté, co zkažený král Achab zabil Nábota, aby se zmocnil jeho vinice. Prorok Eliáš potvrzuje, že zkorumpovaný Achab se zaprodal. Tedy jako by opustil své lidské bytí a stal se zbožím, které se prodává a kupuje. “To jej nejspíše vystihuje – je z něj zboží. A co Pán udělá se zkorumpovanými lidmi, ať už podléhají jakékoliv zkaženosti…Včera jsme označili tři typy, tři skupiny – zkorumpovaného politika, zkorumpovaného kšeftaře a zkorumpovaného církevního hodnostáře. Všichni tři poškozují nevinné, chudé, protože za večírky zkorumpovaných platí právě chudí. Jdou na jejich účet. Pán jasně říká, jak zasáhne: Přivedu na tebe neštěstí a zametu za tebou, vyhladím Achabovi v Izraeli každého mužského potomka, ať svobodného nebo otroka.“ „Zkažený člověk Boha dráždí a vede lid do hříchu. Ježíš to vyslovil zcela jasně: kdo budí pohoršení, ať se raději vrhne do moře. „Zpustlý člověk pohoršuje společnost a Boží lid. Pán tedy pro zkorumpované ohlašuje trest, protože pohoršují, využívají bezbranné, zotročují. Sežerou je ptáci nebes.“ Zkažený člověk, pokračoval František, se zaprodává zlu, aniž by to věděl – domnívá se totiž, že tak činí kvůli majetku a moci. Ve skutečnosti se však zaprodává, aby se dopouštěl zla a zabíjel. Pokud o někom prohlásíme, že je zkažený, musíme na to mít důkazy. Když totiž nějakého člověka takto označíme, znamená to, že je odsouzený, že jej Pán zavrhnul. 41

“Zkažení lidé jsou zrádci a ještě něco víc. Zkorumpovaného člověka lze definovat jako zloděje a vraha. Další jeho definicí je budoucnost, která jej čeká. Tou je Boží prokletí, protože využíval nevinných a bezbranných a dělal to zdálky, v bílých rukavičkách, aniž by se pošpinil. A třetí věc – existuje však východisko, kudy ze zkaženosti ven? Ano! Když Achab slyšel tato slova, roztrhl si šaty, oblékl si žínici na holé tělo a postil se. Spal v žínici a chodil stísněn. Dal se na pokání.“ Prosba o odpuštění je brána, vedoucí ze zkaženosti zkorumpované politiky, spekulanty i preláty. Pánovi se to zamlouvá a odpouští, doplnil. Odpouští však pouze tehdy, když zkorumpovaní udělají totéž, co Zacheus: „Pane, jestli jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně. “Když v novinách čteme, že ten či onen člověk je zkorumpovaný, že se někdo dopustil korupce nebo úplatkářství, což se nevyhýbá také některým prelátům, je naší křesťanskou povinností žádat za tyto lidi o odpuštění. Prosit, aby jim Pán dal milost pokání, aby nezemřeli se zkaženým srdcem…“ Je správné zkaženost odsuzovat a prosit o milost, abychom do ní neupadli. Ale je stejně tak správné modlit se za obrácení zkorumpovaných.

Zkaženost mocných je nakonec placena chudými „Jeden velmi tristní příběh, třebaže velmi starý, je dosud zrcadlem jednoho z hříchů, který je nejvíce na dosah: korupce.“ Takto papež František komentoval dnešní první čtení (1 Král 21,1-16) o Nábotovi a jeho vinici, které se zmocnil král Achab. Ten si usmyslel, řekl papež, že „si trochu rozšíří svoji zahradu a chtěl vinici odkoupit, ale Nábot odmítne, protože jde o „dědictví po předcích“. Král se velice rozmrzí, takže jeho manželka Jezabel zosnuje past a za pomoci falešných svědků nechá předvést Nábota před soud, odsoudit k smrti a ukamenovat. Potom předá vytouženou vinici manželovi, který „si ji klidně vzal jako by se nic nestalo. Tento příběh se neustále opakuje mezi těmi, kteří mají hmotnou, politickou či duchovní moc“: „V tisku často čteme, jak skončil u soudu politik, který kouzelně zbohatl. Skončil před soudem šéf podniku, který pohádkově zbohatl, tedy vykořisťováním svých zaměstnanců. Mluví se příliš o prelátovi, který se příliš obohatil, opustil svoje pastorační povinnosti, aby pečoval o svoji moc. Tak je to se zkorumpovanými politiky, podnikateli i církevními hodnostáři. Jsou takoví všude. A je třeba si říci pravdu: korupce je hřích, který je na dosah a jehož se dopouští ten, kdo má ekonomickou, politickou či církevní pravomoc nad druhými. Všichni jsme pokoušeni korupcí. Tento hřích je na dosah, protože kdo má nějakou pravomoc, cítí se mocný, cítí se skoro Bohem.“ „Ostatně zkaženost vzniká na cestě vlastního bezpečí. Blahobyt, peníze, moc, samolibost, pýcha... a potom všechno ostatní, včetně zabití. Otázkou však je: Kdo platí za korupci? Ten kdo dává úplatek? Nikoli, ten je pouhým prostředníkem. Ve skutečnosti korupci platí chudí“: „Mluvíme-li o zkorumpovaných politicích či zkorumpovaných ekonomech, kdo za to platí? Platí nemocnice bez léků, nemocní, o které se nepečuje, děti bez vzdělání. Oni jsou moderními Náboty, kteří platí za zkaženost druhých. A kdo platí korupci nějakého preláta? 42

Platí ji děti, které se neumějí pokřižovat, platí ji věznění, kterým není věnována duchovní péče. Platí chudí. Zkaženost je placena chudými, materiálně i duchovně chudými.“ „Avšak jediným východiskem z této zkaženosti, jedinou cestou k překonání pokušení a hříchu korupce, je služba. Korupce totiž vychází z domýšlivosti a pýchy, zatímco služba pokořuje. A skromná dobročinná láska pomáhá druhým.“ „Dnes sloužíme mši za tyto velmi početné lidi, kteří platí za korupci a za život zkorumpovaných. Tito mučedníci politické, ekonomické a prelátské korupce. Modleme se za ně. Kéž nás k nim Pán přiblíží. Zajisté byl nablízku Nábotovi ve chvíli kamenování, jako byl nablízku Štěpánovi. Kéž jim je Pán nablízku a dává jim sílu, aby šli vpřed ve svém svědectví.“

Pán připravuje duši i srdce ve zkouškách Jednoho dne můžeme být odvážní a ve službě Bohu odporovat modloslužbě, jiného dne zase propadáme depresím až do té míry, že toužíme po smrti, protože nás v průběhu našeho poslání někdo vylekal. Tyto dva krajní body lidské síly a slabosti vždy uvádí a bude uvádět do rovnováhy jedině Bůh. Ovšem pod tou podmínkou, že mu zůstaneme věrní. Papež František dnes čerpal z příběhu proroka Eliáše, který popisuje první kniha Královská (1 Král 19,9.a11-16) a který, jak dodal, je vzorem prožitku každého věřícího člověka. Eliáš je na hoře Choreb vyzván, aby opustil svůj úkryt v jeskyni a ukázal se Hospodinu. Vane silný vítr, nastává zemětřesení a vyšlehne oheň, avšak Bůh se neprojevuje. Poté následuje jemný vánek a právě v něm Eliáš rozpoznává Pána, který přechází. ”Pán nebyl ve větru, v zemětřesení, v ohni, ale v tomto šepotu mírného vánku, v pokoji, či, jak říká původní verze – protože právě v originálu je pro to nádherný výraz: Pán byl v sotva slyšitelném zvučícím tichu. Zní to jako protimluv – sotva slyšitelné zvučící ticho. Eliáš však dovede rozpoznat, kde Pán je, a Pán ho připravuje darem rozlišování. A pak mu dává poslání.” Poslání, které Bůh dává Eliáši, je pomazání nového izraelského krále a nového proroka, který je povolán jako Eliášova náhrada. Papež František upozornil zejména na jemnocit a otcovství, s jakými Bůh pověřuje muže, který byl kdysi schopen síly a horlivosti, nyní se však jeví pouze poraženecky. Pán připravuje duši i srdce a připravuje je ve zkouškách, poslušnosti, vytrvalosti. ”Pokud nám Pán chce svěřit nějaké poslání či práci, připravuje nás. Připravuje nás, abychom byli s to úkol dobře vykonat, tak, jako připravil Eliáše. To nejdůležitější na celém příběhu není Eliášovo setkání s Pánem, ačkoliv sem jistě náleží. Nejdůležitější je celý vývoj, kterým došel k poslání, svěřenému Pánem. Tady spočívá rozdíl mezi apoštolským posláním, která nám dává Pán, a běžným úkolem: “Máš splnit tuto úlohu, máš udělat to či ono – to jsou lidské úkoly, poctivé a dobré…Když nám ale Pán dává poslání, vždy zahajuje určitý vývoj – v procesu očišťování, rozlišování, poslušnosti, modlitby.” Věrnost tomuto procesu záleží v tom, že se dáváme Pánem vést. Eliáš s Boží pomocí potlačuje strach, který v něm vyvolala královna Jezabel a její výhružky smrti. ”Tato královna byla zlá a vraždila své nepřátele. Eliáš se jí bojí, ale Pán je mocnější. Dává Eliášovi pocítit, že také on, velký a odvážný prorok, potřebuje Pánovu pomoc a 43

přípravu na poslání. Vidíme tedy, jak Eliáš putuje, poslouchá, trpí, rozlišuje, modlí se a nalézá Pána. Kéž nám dává Pán milost, abychom se Jím po všechny dny naší životní poutě dávali připravovat a abychom tak mohli dosvědčovat spásu Ježíše Krista.”

Tři kritéria, která nám umožňují překonávat konflikty Jaká má být naše vzájemná láska podle Ježíše? Papež ve svém kázání vysvětloval dnešní evangelium (Mt 5,20-26), které podává Pánův výklad přikázání „Nezabiješ“. „Ježíš – poznamenal papež - nám říká, že bližního máme mít rádi nikoli jako farizeové, kteří nebyli koherentní a vytvářeli si množství myšlenkových odstínů, protože si počínali jako ideologové. Jejich postojem k bližnímu nebyla láska, nýbrž lhostejnost. Ježíš nám podává tři kritéria: „Prvním je kriterium realismu, zdravého realismu. Máš-li něco proti druhému a nemůžeš dosáhnout a najít řešení, dohodněte se spolu, »dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi na cestě« (Mt 5,25). Nebude to ideál, ale dohoda je dobrá věc. To je realismus.“ „To je snaha o dosažení dohody, třebaže ji někteří považují za příliš neotesanou. Aby se totiž dosáhlo různých věcí, je třeba se dohodnout. Každý učiní určitý krok a alespoň je mír. Někdy velmi provizorní, ale dohodnutý. Ježíš k nám promlouvá také o schopnosti dohodnout se spolu a překonat spravedlnost farizeů, učitelů Zákona a takovýchto lidí. Nastávají různé lidské situace a tak zatímco jsme na cestě, dohodněme se a zastavme nenávist a boj mezi sebou.“ Druhým kriteriem, které nám Ježíš podává, je kriterium pravdy. Papež v této souvislosti zmínil, že „očernit druhého, znamená zabít ho, protože kořenem je tatáž nenávist. Je to zabití jiným způsobem: řečmi, pomluvou, tupením. Ježíš nás varuje: „řekne-li někdo o bratru, že je hlupák, zabíjí ho, protože má nenávistný kořen“: „I dnes si myslíme, že nezabít bratra znamená jej nezabít, ale není tomu tak. Nezabít znamená neurážet jej. Urážka vzniká z téhož kořene, totiž z nenávisti. Nezabíjíš-li svého nepřítele a nemáš-li nenávist k svému bratru, pak jej ani neurážej. Avšak snaha urazit je mezi námi velmi rozšířeným zvykem. Jsou lidé, kteří mají velice působivou schopnost vyjadřovat svoji zášť vůči druhému květnatými urážkami. A to je zlé! Spílání, osočování.. Nikoli! Buďme realisty. Mějme kriterium realismu, kriterium koherence, tedy nezabíjet a neurážet.“ Třetím kriteriem, které nám podává Ježíš, je „kriteriem synovství. Nemáš-li, nemáme-li zabíjet bratra pak proto, že je bratrem, to znamená, že máme téhož Otce. Nemohu jít za Otcem, pokud nejsem smířen se svým bratrem. „Nemluvme proto s Otcem, dokud jsme se nesmířili se svým bratrem nebo se alespoň dohodněme“: „Nemluvit s Otcem bez toho, že bychom se smířili se svým bratrem. Tři kriteria: realismus, koherence, tedy nezabíjet, ani neurážet, protože kdo uráží, zabíjí. A kriterium synovství: nemluvit s Otcem, nedokážu-li mluvit se svým bratrem. A v tom spočívá dokonalejší spravedlnost než je ta učitelů Zákona a farizeů. Není to snadný program. Je to však cesta, kterou nám Ježíš ukazuje, abychom se po ní vydali. Prosme Jej o milost postupovat vpřed v pokoji mezi sebou, jak za pomoci dohody, tak vždycky také koherentně a v duchu synovství.“ 44

Blahoslavenství – životní program, který nabízí Ježíš Blahoslavenství jsou programem, průkazem totožnosti křesťana. František ve svém kázání rozvinul působivou meditaci nad blahoslavenstvími, která podává dnešní liturgie v Matoušově evangeliu (Mt 5,1-12). „Každý kdo si položí otázku, jak se stát dobrým křesťanem – řekl papež – nachází tady Ježíšovu odpověď, která směřuje hodně proti proudu v porovnání s tím, co je obvyklé ve světě. »Blahoslavení chudí v duchu«. Bohatství ti nic nezajistí - pokračoval. Ba více: oplývá-li srdce bohatstvím, je spokojené se sebou, protože nemá místo pro Boží Slovo. »Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni«: „Avšak svět nám praví: radost, štěstí, zábava – to jsou krásy života. A odhlíží od druhé stránky, kde se vyskytují problémy, nemoci, bolesti v rodině. Svět nechce plakat, raději ignoruje bolestné situace a zastírá je. Jedině člověk, který vidí věci, jak jsou, a v srdci pláče, je šťastný a bude potěšen. Ježíšovým potěšením, nikoli světským. Blahoslavení tiší v tomto světě, který je od začátku světem válek, světem, který se především sváří a kde vládne zášť. A Ježíš říká: žádné války, žádná nenávist, nýbrž mírnost.“ Pokud budu v životě mírný, budou si o mně myslet, že jsem hloupý. Jen ať si to tedy myslí, ale jsi-li mírný, tichý, dostaneš za dědictví zemi. »Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti,« blahoslavení jsou ti, kdo bojují za spravedlnost, za to aby byla na světě spravedlnost. Je snadné dostat se do spárů korupce, oné každodenní politiky do ut des, kde všechno je obchod. Je tolik nespravedlností a tolik lidí jimi trpí. »Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.« Milosrdní – to jsou ti, co odpouštějí a rozumějí pochybením druhých. Ježíš neříká, že blahoslavení jsou ti, kteří se mstí a oplácejí. „Blahoslavení ti, kteří odpouštějí: milosrdní. Vždyť my všichni jsme šikem těch, kterým bylo odpuštěno. Všem nám bylo odpuštěno. A proto je blahoslaven ten, kdo jde cestou odpuštění. »Blahoslavení čistého srdce«, ti kteří mají srdce prosté, čiré, bez špíny, srdce, jež umí touto čistotou milovat. »Blahoslavení tvůrci pokoje«. Mezi námi je však mnohem běžnější být tvůrci válek nebo alespoň nedorozumění! Například když něco slyším a za někým jdu, abych mu to podal v rozšířeném vydání... To je svět řečí. Lidé, kteří vedou řeči, nevytvářejí pokoj, ale jsou nepřáteli pokoje. Nejsou blahoslavení.“ »Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost«. Kolik jen lidí, je a bylo pronásledováno jenom proto, že se zasazovalo o spravedlnost. Blahoslavenství, je životní program, který nabízí Ježíš. Je velice prostý, ale velice obtížný. A kdybychom chtěli víc, Ježíš nám dává i další ukazatele, totiž onen protokol, podle něhož budeme souzeni: 25. kapitolu Matoušova evangelia: „Byl jsem hladový a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem nemocen a navštívili jste mně, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. S těmito dvěma věcmi – blahoslavenstvími a 25. kapitolou Matoušova evangelia - lze prožít křesťanský život na úrovni svatosti. „Pár slov, prostých, ale praktických slov pro všechny. Křesťanství je totiž náboženstvím praxe. Není náboženstvím na přemýšlení, nýbrž na praktikování, na uskutečňování. Budete-li mít dnes doma trochu času, vezměte si evangelium, Matoušovo evangelium, pátou kapitolu, na jejímž začátku jsou tato blahoslavenství, a dvacátou pátou kapitolu, kde je to ostatní. Udělá vám dobře, přečtete-li si tyto pasáže jednou, dvakrát i třikrát. Čtěte tento program svatosti. Kéž nám Pán udělí milost chápat toto Jeho poselství.“

 45

Náš ekonomický systém je neudržitelný tento palcový titulek doprovází exkluzívní rozhovor s papežem Františkem, který na své první straně otiskl katalánský deník La Vanguardia. Autoři článku rozmlouvali s římským biskupem ve Vatikánu den po modlitbě za mír na Blízkém východě. Papež se v interview vyjadřuje k mnoha různým tématům: náboženskému fundamentalismu, stavu reforem ve Vatikánu a odstoupení Benedikta XVI., postavě papeže Pia XII., antisemitismu a holocaustu, či vztahu katolické církve k chudým. Odsuzuje současný ekonomický systém, který odpisuje mladou generaci a vyrábí zbraně, aby ozdravil rozpočty modloslužebnických ekonomií. V ohledem na adresáty rozhovoru varuje Katalánsko před snahami o nezávislost, které se podle jeho soudu vyznačují spíše separatistickými tendencemi než skutečnou emancipací. „Odepisujeme celou jednu generaci, abychom zachovali neudržitelný ekonomický systém“, prohlašuje papež František v exkluzívním rozhovoru pro list La Vanguardia. Ve Františkových odpovědích se projevuje veškerá odvaha a jednoduchost, kterými se vyznačuje jeho pontifikát. Rozhovor v plném zněním otisklo sobotní vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano. Existují země, kde i dnes trvá pronásledování křesťanů. “Pronásledování křesťanů je starost, která se mne jako pastýře zblízka dotýká. Vím o pronásledování mnoho věcí, ale z opatrnosti je tu nechci vykládat, abych někoho nezranil. Na světě však existují místa, kde je zakázáno mít Bibli, nosit křížek nebo učit katechismus…Jednu skutečnost ovšem chci zdůraznit – jsem přesvědčen, že pronásledování křesťanů je dnes silnější než v prvních staletích církve. Je tu více křesťanských mučedníků než v oné době. A to není výmysl, nýbrž číselně doložený fakt.“ Blízkým východem vládne násilí ve jménu Božím… “To je rozpor. Násilí v Božím jménu se k naší době nehodí, je staršího data. Z historického pohledu je nutné říci, že my, křesťané, jsme se jej občas dopustili. Třeba třicetiletá válka byla násilí ve jménu Boha. Dnes je to nepředstavitelné, že? Často se prostřednictvím náboženství dostáváme k velice vážným a těžkým rozporům. Kupříkladu fundamentalismu. Ve třech náboženstvích máme každý své fundamentalistické skupiny, ačkoliv jsou vzhledem k celku malé.“ Co si v tomto ohledu myslíte? “Fundamentalistická skupina, i když nikoho nezabíjí nebo nikoho netluče, je násilná. Právě mentální systém fundamentalismu je násilí ve jménu Božím.“ Někdo o vás říká, že jste revolucionář. “Asi bychom měli zavolat skvělou italskou zpěvačku Mínu (Mina Mazzini, vl. jménem Iva Zanicchi, pozn. red.) a říci jí: „Vem si tu dlaň, cikánko“, aby mi z ruky vyčetla minulost, kdo ví… (smích). Ta největší revoluce pro mne znamená jít ke kořenům, rozpoznat je a zjišťovat, co tyto kořeny říkají dnešku. Revolucionář jdoucí ke kořenům není protimluv. A nejen to, myslím, že právě toto je 46

způsob, s jakým se ztotožnit a jak uskutečnit opravdové změny. V životě nelze nikdy pokročit, pokud se nevrátíme dozadu, pokud nevím, odkud pocházím, jak se jmenuji, jaké kulturní nebo náboženské jméno nosím.“ Mnohokrát jsem porušil bezpečnostní protokol, abyste se přiblížil lidem. “Vím, že se mi něco může stát, ale to je v rukou Božích. Vzpomínám si, že mi v Brazílii připravili zavřený papamobil s průhlednými skly, ale já přeci nemohu zdravit lid a říkat mu, že ho mám rád, když jsem v krabičce od sardinek, byť křišťálové. Připadám si jako za zdí. Je pravda, že se mi něco může stát, ale buďme realisty, ve svém věku nemám co ztratit.“ Proč je důležité, aby byla církev chudá a pokorná? “Chudoba a pokora jsou jádrem evangelia, což míním v teologickém, nikoli sociologickém smyslu. Bez chudoby nelze evangeliu rozumět, avšak je nutné ji odlišovat od pauperismu. Myslím si, že Ježíš chce, aby biskupové nebyli knížaty, nýbrž služebníky.“ Co může církev udělat, aby zmírnila rostoucí nerovnost mezi bohatými a chudými? “Je dokázáno, že potravinami, které přebývají, bychom mohli nasytit hladovějící lidi. Při pohledu na fotografie podvyživených dětí z různých částí světa se člověk chytá za hlavu a nechápe, jak je to možné. Myslím, že žijeme ve světovém ekonomickém systému, který není dobrý. Ve středu jakéhokoliv hospodářského systému má být člověk, muž a žena, a vše zbývající má tomuto člověku sloužit. Avšak my jsme do středu umístili peníze, zbožštěné peníze. Upadli jsme do hříchu modloslužby, uctíváme peníze. Ekonomii žene vpřed dychtivost po stále větším zisku, čímž se, paradoxně, podporuje skartační kultura. Odepisují se mladí lidé, protože se omezuje porodnost. Odepisují se staří lidé, protože už nejsou k ničemu, nevyrábějí a jsou pasivní třídou…Odpisem mladých a starých lidí odepisujeme budoucnost národa, který mladí lidé svou silou nesou vpřed a staří mu dodávají moudrost, uchovávají jeho paměť a mají ji mladým lidem předávat. Dnes je také módní mladé lidi odepisovat tím, že jim nedáme práci. Velice mne znepokojuje vysoká nezaměstnanost mladých lidí, která v některých zemích překročila 50 procent. Kdosi mi řekl, že v Evropě je nezaměstnaných 75 milionů mladých lidí pod 25 let. To je obrovské množství. Vyřazujeme tu přece celou generaci, abychom zachovali neudržitelný ekonomický systém. Systém, který ke svému přežití musí rozpoutávat války, tak, jak to velké říše odjakživa dělávaly. Když to nejde se třetí světovou válkou, vedou se alespoň lokální války. A to znamená, že se vyrábějí a prodávají zbraně, a tak se ozdravují rozpočty modloslužebných ekonomik, velkých světových ekonomik, které člověka obětovaly k nohám modly peněz. Toto jediné myšlení nás obírá o bohatství myšlenkové různosti, a tudíž o bohatsví mezilidského dialogu. Správně chápaná globalizace je bohatství. Špatně chápaná globalizace je taková, která ruší rozdílnost. Je jako koule, ve které všechny body leží ve stejné vzdálenosti od středu. Globalizace, která obohacuje, je jako mnohostěn, který představuje jednotu všech částí, přičemž každá si zachovává svou originalitu, bohatství a identitu. To se však neděje.“ Znepokojuje vás španělsko-katalánský konflikt? “Znepokojuje mne jakékoliv rozdělení. Existuje nezávislost v důsledku emancipace a nezávislost v důsledku štěpení. Příkladem pro první typ nezávislosti jsou kupříkladu americké státy, které se emancipovaly od evropských zemí. Nezávislost národů získaná štěpením je častokrát dána 47

očividným rozpadem, kupříkladu v bývalé Jugoslávii. Jistě existují národy s natolik odlišnými kulturami, že by nepřilnuly ani lepidlem. Jugoslávský případ je jasný, ale ptám se, zda je to natolik zřejmé pro jiné národy, které dosud žily spolu. Je nutné se zabývat případem od případu. Skotsko, Padánie, Katalánsko. Najdeme tu oprávněné případy a jiné, které takové nejsou. Ovšem s rozpadem státu bez předchozí vynucené jednoty je třeba nakládat v rukavičkách a je nutné analyzovat všechny jeho aspekty.“ Minulou neděli nebylo snadné zorganizovat modlitbu za mír, která byla bezprecedentní událostí jak pro Blízký východ, tak pro celý svět. Jak jste se cítil? “Víte, že to nebylo lehké, protože jste se toho účastnil a z velké části vděčíme za úspěch také vám. Cítil jsem, že je to cosi, co nám všem uniká. Tady ve Vatikánu 99 procent lidí říkalo, že se nic neudělá, potom ono zbývající jedno procento začalo narůstat. Vnímal jsem, že jsme tlačeni k něčemu, co nám nepřišlo na mysl, a co postupně nabývalo tvaru. V žádném případě to nebyl politický akt – to jsem vnímal ihned – nýbrž akt náboženský : otevřít okno do světa.“ Proč jste se rozhodl střemhlav vrhnout do onoho oka cyklónu, jakým je v současné době Blízký východ? “Pravým okem cyklónu byl vloni, kvůli svému nadšení, Světový den mládeže v Riu de Janeiro. Rozhodl jsem se jet do Svaté země, protože mne pozval prezident Perés. Věděl jsem, že jeho mandát na jaře končí, a tak jsem byl v jistém smyslu zavázán cestu uspíšit. Jeho pozvání mne přimělo k cestě, kterou jsem předtím nezamýšlel.“ Proč je pro každého křesťana důležité navštívit Jeruzalém a Svatou zemi? “Kvůli zjevení. Pro nás tam vše začalo. Je to jako „nebe na zemi“, předzvěst toho, co nás čeká na onom světě, v nebeském Jeruzalémě.“ S vaším přítelem rabínem Skorkou jste se objali před Zdí nářků. Jak důležité bylo toto gesto pro smíření křesťanů a židů? “Tak tedy, před Zdí nářků byl také můj dobrý přítel, profesor Omar Abboud, předseda Institutu pro mezináboženský dialog v Buenos Aires. Chtěl jsem ho tam pozvat. Je to velmi zbožný muž a otec dvou dětí. A je také přítelem rabína Skorky. Mám oba dva moc rád a přál jsem si, aby přátelství mezi námi třemi bylo viditelné jako svědectví.“ Před rokem jste mi řekl, že „uvnitř každého křesťana je žid“. “Možná by bylo správnější říci, že „nemůžete prožívat své křesťanství, nemůžete být pravým křesťanem, pokud nerozpoznáte své židovské kořeny“. Nemluvím tu o Židech ve smyslu semitské rasy, ale ve smyslu náboženském. Myslím, že mezináboženský dialog se musí hlouběji zaměřit na tento bod – židovské kořeny křesťanství a křesťanský rozkvět judaismu. Chápu, že je to výzva, horký brambor, ale můžeme se k ní postavit jako bratři. Každý den se v liturgii hodin modlím Davidovy žalmy. Za jeden týden zopakujeme 150 žalmů. Má modlitba je tedy židovská a pak mám eucharistii, která je křesťanská.“ Jak pohlížíte na antisemitismus? “Nedokážu vysvětlit, proč k němu dochází, ale myslím, že je úzce vázán – všeobecně a aniž by to platilo stále – na pravicová prostředí. Antisemitismus se většinou zahnizďuje lépe v pravicových politických proudech než v 48

levicových. Nemyslíte? Antisemitismus dosud trvá, existují dokonce popírači holokaustu, což je bláznovství.“ Jedním z vašich plánů je otevřít vatikánské archivy o holokaustu. “Vnesou hodně světla.“ Máte strach z toho, co by mohlo vyjít najevo? “V tomto ohledu mám spíše strach o Pia XII., papeže, který církev vedl za druhé světové války. Na ubohého Pia XII. se už naházelo tolik špíny. Je nutné připomenout, že zprvu se na něj pohlíželo jako na velkého zastánce židů. Mnoho jich ukryl v klášterech Říma i jiných italských měst a ve své letní rezidenci v Castel Gandolfo. Tam se v papežově ložnici narodilo 42 dětí, potomků židů a dalších uprchlíků, kteří se tam ukryli. Tím nechci říci, že se Pius XII. nedopustil chyb – také já dělám mnoho chyb – ale jeho úloze musíme rozumět v dobovém kontextu. Bylo například lepší, aby vůbec nemluvil a tím zabránil dalšímu zabíjení židů, nebo aby promluvil? Také bych chtěl říci, že mi občas naskakuje existenciální kopřivka, když vidím, jak všichni viní církev a Pia XII. a přitom zapomínají na velké mocnosti. Víte, že tyto mocnosti dokonale znaly nacistickou železniční síť, po které se vozili židé do koncentračních táborů? Měly její fotografie. Nikdy však ony koleje nebombardovaly. Proč asi? Bylo by lepší, kdyby se mluvilo tak trochu o všem.“ Cítíte se dosud jako farář nebo jste přijal svou úlohu hlavy církve? “Farářský rozměr nejlépe vystihuje mé povolání. Služba lidem vychází z mého nitra. Například zhasínám světla, aby se moc neutrácelo, a to jsou věci, které dělává farář. Cítím se ale také jako papež. To mi pomáhá k tomu, abych věci vykonával s vážností. Mám velmi seriózní a profesionální spolupracovníky. Mám pomoc pro to, abych dostál své povinnosti. Není třeba si hrát na papeže-faráře, protože by to bylo nezralé. Když přijde na návštěvu státní představitel, musím ho přijmout důstojně a podle příslušného protokolu. Pravda je, že s protokolem mám problémy, ale je nutné ho ctít.“ Měníte hodně věcí. Do jaké budoucnosti tyto změny povedou? “Nejsem osvícený a nemám osobní projekt, který bych si s sebou přinesl, protože jsem prostě nemyslel, že mne tu ve Vatikánu nechají. To všichni vědí. Přijel jsem s malým kufříkem, abych se hned vrátil do Buenos Aires. To, co dělám, je uskutečněním myšlenek, které kardinálové vyslovili při generálních kongregacích, tedy při zasedáních, ke kterým jsme se před konkláve denně scházeli, abychom diskutovali o problémech církve. Z těchto shromáždění vzešly úvahy a doporučení. Jedno velmi konkrétní naznačovalo, že by se budoucí papež měl opírat o externí poradce, tedy poradní skupinu, která by nebydlela ve Vatikánu.“ A vy jste utvořil takzvanou radu osmi. “Je to osm kardinálů ze všech světadílů a jeden koordinátor. Scházejí se každé dva tři měsíce. Nyní, 1. července, budeme mít čtyřdenní zasedání, a uskutečníme změny, které po nás požadují sami kardinálové. Není povinné to dělat, ale bylo by nerozumné nevyslechnout ty, kteří vědí“. Vyvíjíte také velkou snahu o přiblížení k pravoslavné církvi. “Můj bratr Bartoloměj přijel do Jeruzaléma, abychom si připomněli padesát let od setkání Pavla VI. s Athenagorou. Tehdy to bylo setkání po více než tisíci letech rozdělení. Od druhého 49

vatikánského koncilu katolická církev usiluje o přiblížení pravoslavné církvi. K některým pravoslavným církvím má blíže. Přál jsem si, aby Bartoloměj se mnou jel do Jeruzaléma, a tam vznikl nápad, aby se účastnil také modlitby ve Vatikánu. Pro něj to byl rizikový krok, protože mu to mohou předhazovat, bylo však zapotřebí učinit toto gesto pokory, které je pro nás nutné. Je totiž nemyslitelné, že my křesťané jsme rozděleni, je to dějinný hřích, který musíme napravit.“ Vzmáhá se ateismus. Co si myslíte o lidech, kteří se domnívají, že se věda a náboženství vylučují? “Ateisté přibývali ve více existencialistické epoše, řekl bych oné sartrovské. Ale potom nastal rozvoj duchovního hledání, setkávání s Bohem tisícerými způsoby, které nemusí mít nutně tradiční náboženskou podobu. Střet vědy s vírou vyvrcholil v osvícenství, dnes už, díky Bohu, není tolik v módě, protože jsme si uvědomili jejich vzájemnou blízkost. Papež Benedikt XVI. předložil dobré magisterium o vztahu vědy a víry. Běžný stav má být takový, že vědci budou víru respektovat a že vědec agnostik či ateista řekne: „Neodvažuji se vstoupit na toto pole“.“ Poznal jste mnohé hlavy států. “Přijelo jich hodně a je zajímavé, jak jsou různí. Každý má svou osobnost. Mou pozornost upoutali mladí politici napříč spektrem, ať již ze středu, zleva či zprava. Možná mluví o stále stejných problémech, ale novými tóny. A to se mi líbí a dodává mi to naději, protože politika je jednou z nejvyšších forem lásky, milosrdné lásky. Proč? Poněvadž vede k obecnému dobru. Člověk, který, ač to může udělat, v politice neusiluje o obecné dobro, je egoista. Pokud politiku využívá ke svému dobru, je zkorumpovaný. Zhruba před patnácti lety francouzští biskupové napsali pastorační list s titulem „Réhabiliter la politique“, „Rehabilitovat politiku“. Je to pěkný text, díky kterému si člověk všechny tyto věci uvědomí. Co si myslíte o abdikaci Benedikta XVI.? “Papež Benedikt učinil velké gesto. Otevřel bránu k vytvoření nového úřadu, úřadu případných emeritních papežů. Ještě před sedmdesáti lety nebyli emeritní biskupové. Kolik je jich dnes? Právě vzhledem k tomu, že žijeme déle, docházíme do věku, ve kterém se již nemůžeme dále věnovat vnějším záležitostem. Já udělám totéž. Až nastane ten moment, budu Pána prosit o světlo, aby mi řekl, co mám udělat. A On mi to jistě poví.“ Máte rezervovaný pokoj v jednom domově pro seniory v Buenos Aires. “Ano, je to domov pro staré kněze. Měl jsem na konci loňského roku odejít z arcibiskupství, už jsem požádal papeže Benedikta o uvolnění z úřadu po dovršení 75 let. Vybral jsem si jednu místnost a řekl jsem si : Tady chci žít, pracovat jako kněz a pomáhat ve farnostech. To měla být má budoucnost předtím, než jsem se stal papežem.“ Ani se vás neptám, komu fandíte na mistrovství… “Brazilci mne požádali o neutralitu (směje se). Dodržím slovo, protože Brazílie a Argentina jsou odjakživa soupeři.“ Jaký soud dějin by vás potěšil? “Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Líbí se mi ale, když někdo na někoho vzpomíná a řekne: „Byl dobrý, udělal to, co mohl, nebyl vůbec tak špatný.“ To by mi stačilo.“

 50

MODLITBA K SV. JANU PAVLU II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala svatého Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

MODLITBA K SV. JANU XXIII. Svatý Jane XXIII., vzdáváme díky Nejsvětější Trojici, že nám v tobě poslala milujícího bratra a moudrého učitele. Vystoupil jsi na Horu blahoslavenství nechávaje se vždy a ve všem vést Boží vůlí: jako chlapec v rolnické vesnici Sotto il Monte i jako biskup všeobecné Církve. Vypros nám u Otce veškeré útěchy milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání. Skrze Krista našeho Pána. Amen. /votivní svíce u sarkofágů světců v bazilice sv. Petra v Římě/ 51

POŘAD BOHOSLUŽEB: 29. če rvna - 6. července 2 014 DEN

LITURGIE

FARNOST

SLAVNOST

PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 29. června

SV. PETRA A PAVLA, APOŠTOLŮ

PONDĚLÍ 30. června

SVÁTEK VÝROČÍ POSVĚCENÍ KATEDRÁLY SV. VÁCLAVA V OLOMOUCI

ÚTERÝ 1. července STŘEDA 2. července ČTVRTEK 3. července PÁTEK 4. července SOBOTA 5. července

ÚTERÝ 13. TÝDNE V MEZIDOBÍ

STŘEDA 13. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK SV. TOMÁŠ, APOŠTOL SV. PROKOP, OPAT SV. ALŽBĚTA PORTUGALSKÁ

sv. CYRIL, MNICH A sv. METODĚJ, BISKUP PATRONI EVROPY, HLAVNÍ PATRONI MORAVY

14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 6. července

HODY V PODIVICÍCH PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA SV. MARIE GORETTI, PANNA A MUČEDNICE

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ÚMYSL MŠE SV.

za + rodinu LUSKOVU a HALOUZKOVU a Boží požehnání pro živou rodinu za + Jakuba POLÁCHA, manželku a dvoje rodiče za + Bohumila MARÁKA, manželku a syna za +Antonii KADLČÍKOVOU,

PUSTIMĚŘ dceru, živou a + r. KADLČÍKO18.00 VU, NĚMCOVU a SVOBODOVU za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 DRYSICE za dar zdraví, Boží požehnání a živé víry pro synovu rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ za +Františku SPISAROVOU, manžela a dceru Marii 18.00 PUSTIMĚŘ za + Marii POHLODKOVOU, dva manžely, živou a + rodinu 18.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 16.00 za dar víry pro rodiny PUSTIMĚŘ ve farnostech Pustiměř, 18.00 Drysice a Podivice za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 8.00 na poděkování Pánu Bohu DRYSICE za přijatá dobrodiní s prosbou 9.30 o Boží pomoc pro celou rodinu za + MUDr. Jaroslava PODIVICE NAVRÁTILA, manželku 11.00 Květu a dceru Martičku

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby nezaměstnaní obdrželi podporu a práci, kterou potřebují k důstojnému životu. 2. Za Evropu, aby díky svědectví věřících opět nalezla své křesťanské kořeny. 3. Aby všichni lidé zodpovědně přistupovali ke svému životu i práci.

FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

52

POŘAD BOHOSLUŽEB: 6. - 19. č ervence 2014 DEN

NEDĚLE 6. července

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 8.00

HODY V PODIVICÍCH

DRYSICE 9.30

za + Josefa LUSKU, dvoje rodiče a živou rodinu na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní s prosbou o Boží pomoc pro celou rodinu za + MUDr. Jaroslava NAVRÁTILA, manželku Květu a dceru Martičku

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA SV. MARIE GORETTI, PANNA A MUČEDNICE

PONDĚLÍ 7. července ÚTERÝ 8. července STŘEDA 9. července ČTVRTEK 10. července PÁTEK 11. července SOBOTA 12. července

PODIVICE 11.00

PONDĚLÍ

14. TÝDNE V MEZIDOBÍ ÚTERÝ 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA

14. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK - SV. BENEDIKT, OPAT, PATRON EVROPY

za + Josefa LUSKU, PUSTIMĚŘ dvoje rodiče a živou rodinu 18.00 za živé a + farníky, řeholnice PUSTIMĚŘ a kněze, kteří působili ve farnosti 18.00

SOBOTA 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ za +P. Benedikta KORČIÁNA a +P. Dominika ADAMCE 8.00 za + Jindřicha KLUDÁKA, 15. NEDĚLE NEDĚLE DRYSICE manželku, děti, zetě a Boží 13. července V MEZIDOBÍ 9.30 požehnání pro živou rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 BL. HROZNATA, PONDĚLÍ za + P.Karla RYBNIKÁŘE, PUSTIMĚŘ MUČEDNÍK 14. července P.Františka FERDU a P.BRŠLICU 18.00 SV. BONAVENTURA, ÚTERÝ PODIVICE za poutníky k zázrakům víry BISKUP A UČITEL C ÍRKVE 15. července a na jejich úmysly 8.00 PANNA MARIA STŘEDA DRYSICE za + Rosu a Angela RICHTER KARMELSKÁ 16. července a Boží požehnání pro rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ za + Floriána ZAVADILA, BL . Č ESLAV A SV . H YACINT , ČTVRTEK manželku, dceru Janu a zetě 18.00 KNĚŽÍ 17. července PODIVICE ADORACE 18.00 PÁTEK PÁTEK za + Jana SKOPALA, PUSTIMĚŘ 15. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18. července manželku, živou a + rodinu 18.00 SOBOTA SOBOTA 15. TÝDNE V MEZIDOBÍ 19. července 53

POŘAD BOHOSLUŽEB: 20. – 27. července 2014 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 20. července

16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

SV. VAVŘINEC Z BRINDISI, PONDĚLÍ KNĚZ A UČITEL CÍRKVE 21. července ÚTERÝ SV. MARIE MAGDALÉNA 22. července SV. BRIGITA, ŘEHOLNICE, STŘEDA 23. července PATRONKA EVROPY- SVÁTEK SV. ŠARBEL MAKHLUF, ČTVRTEK KNĚZ 24. července SVÁTEK SV. JAKUB, PÁTEK APOŠTOL 25. července SV. JÁCHYM A ANNA, SOBOTA RODIČE PANNY MARIE 26. července NEDĚLE 17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 27. července

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ 8.00

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Ing. Jana POLÁCHA, Vojtěcha NAVRÁTILA a zemřelé příbuzné za + Annu MARÁKOVOU, manžela, dceru, živou a + rod. za + Annu MAHDALOVOU, manžela, živou a + rodinu za + Bohumila BENÍČKA a Boží požehnání pro rodinu za + Marii BĚLÁNKOVOU, manžela, živou a + rodinu za +Bohumilu CHARVÁTOVOU a Boží požehnání pro rodinu za + Msgre. Mořice SURMU, P.Františka VAŇKA a P.ŠMÍDA za + kněze, řeholnice, živé a + podivické farníky za + P. Františka STRNADA, a + Marii ŘIČÁNKOVOU

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 15.00 DRYSICE 16.30 PUSTIMĚŘ 18.00 7.30 9.00 10.30

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za živé a zemřelé pustiměřské farníky a dobrodince farnosti za živé a zemřelé poutníky ke sv. Anně v Pustiměři za svatoanenské poutníky a na jejich úmysly

14.30: TE DEUM, SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ A ROZLOUČENÍ S POUTNÍKY

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby sportovní události vždy přispívaly k rozvoji bratrství mezi národy a k růstu lidskosti. 2. Aby Duch Svatý podporoval dílo laiků, kteří hlásají evangelium v nejchudších zemích. 3. Aby ti, kdo žijí ve svornosti, vytrvali a ti, kteří jsou v rozepři, se obrátili k lásce. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

54