K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby nám po příkladu svatých Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, dal žít podle toho, co jsme na křtu přijali:

FARNÍ INFORMÁTOR POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI – 27. ČERVENCE 2014

Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby nám po příkladu svatých Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, dal žít podle toho, co jsme na křtu přijali: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Františka, aby jeho pouť do Jižní Koreje u příležitosti VI. dne asijské mládeže, i beatifikace 124 mučedníků, byla celému kontinentu výzvou kráčet v Hospodinově světle.  Za lidskou rodinu, trpící nepokoji, válkami a bezprávím, aby poznala čas míru.  Za manžele, aby v jedinečnosti své lásky, objevovali tajemství vnitřního života trojjediného Boha a ve společné modlitbě do něj dávali nahlédnout i svým dětem.  Za naše rodiny, aby v nich vyrůstaly děti milé Bohu i lidem.  Za náš národ, aby se nezpronevěřil víře svých otců.  Za ty, kdo završili své pozemské putování, aby došli účasti na tvé slávě. K: Bože, náš Otče, tys nám ve sv. Jáchymovi a Anně dal příklad svatých rodičů; na jejich přímluvu vyslyš prosby této své rodiny a veď ji po svých stezkách, aby povždy chválila tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

Eucharistie v Kapli Svatého Korporálu v katedrále v Orvietu (Jubileum Corpus Domini: 1264-2014).

Civita di Bagnoreggio – rodiště sv. Bonaventury (+1274).

U oltáře eucharistického zázraku v bazilice sv. Kristiny v Bolseně.

Na místě, kde vzniklo „konkláve“ - Viterbo – palác papežů.

Tady zemřel sv. Tomáš Akvinský (+1274), opatství Fossanova.

Eucharistie s kardinálem Coppou u hrobu sv. Petra.

V kapli Salus Populi Romani, baziliky S.Maria Maggiore, Řím.

Meditace svědectví Svědků víry XX. století v bazilice sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově, Řím.

Votivní svíce u hrobu sv. Pavla, apoštola, Řím.

Greccio: svatyně prvních jesliček, jež postavil sv. František (1223).

Eucharistie u hrobu sv. Františka v Assisi.

Na místě mučednictví sv. Pavla: opatství Tre fontane, Řím.

Pouť na „františkánský Sinaj“ – Fontecolombo..

Relikviář „světice nemožného“, sv. Rity v Casci.

Přijměte pozvání na

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI SOBOTA, 26. ČERVENCE 2014 CHRÁM SV. BENEDIKTA

18.00 - mše svatá s udílením novokněžského požehnání P. MGR. VÁCLAV HEJČ, novokněz z Šošůvky, farnost Sloup v Moravském krasu

NEDĚLE, 27. ČERVENCE 2014 CHRÁM SV. BENEDIKTA

7.30 - farní mše svatá

P. DR. JOSEF BENÍČEK, farář pustiměřský

9.00 - poutní mše svatá

P. MGR. MIROSLAV HŘIB, farář nezamyslický, děkan prostějovského děkanství

10.30 - hlavní mše svatá

P. ICLIC. MGR. JAN NEPOMUK MARTIN BEJČEK, OSB, farář letonický, benediktin dolnorakouského opatství Panny Marie v Göttweigu LITURGII PROVÁZÍ SVATOMICHALSKÁ GREGORIÁNSKÁ SCHOLA

14.30 - Te Deum, svátostné požehnání a rozloučení s poutníky

Římskokatolická farnost Pustiměř, www.pustimer-farnost.cz, bankovní spojení: ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800

CHORÁLNÍ PROPRIUM HLAVNÍ MŠE SVATÉ (ORDINARIUM: Missa VIII - De angelis – Kancionál č. 507) INTROITUS (vstupní zpěv) Sapientiam sanctorum narrent populi, et laudes eorum nuntiet ecclesia: nomina autem eorum vivent in saeculum saeculi. - Exsultate iusti in Domino, rectos decet collaudatio.

Národy ať vypravují o moudrosti svatých, jejich chválu ať zvěstuje shromáždění: jejich jména pak budou žít na věky věků. Plesejte, spravedliví, v Hospodinu, sluší se, aby ho spravedliví chválili.

ALLELUIA (zpěv před evangeliem) O Ioachim, sanctae coniux Annae, pater almae Virginis, hic famulis confer salutis opem.

Ó Jáchyme, choti svaté Anny, otče vznešené Panny, přispěj zde svým služebníkům spásnou pomocí.

OFFERTORIUM (zpěv k obětování) Laetamini in Domino, et exsultate iusti: et gloriamini omnes recti corde. -Beati quorum remissae sunt iniquitates et quorum tecta sunt peccata.

Radujte se v Pánu a plesejte, spravedliví, veselte se všichni upřímného srdce. Šťastní, jimž byly odpuštěny nepravosti, jejichž hříchy jsou přikryty.

COMMUNIO (zpěv k přijímání) Jeruzaléme, povstaň a spočiň na výšinách, Ierusalem, surge, et sta in excelso: pohleď na potěšení, et vide iucunditatem, které ti přichází od tvého Boha. quae veniet tibi a Deo tuo. Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, -Beatus omnis, qui timet Dominum, kdo kráčí po jeho cestách. qui ambulat in viis eius. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, -Labores manuum tuarum manducabis, bude ti blaze a dobře. beatus es, et bene tibi erit. Tvá manželka bude jako plodná réva -Uxor tua sicut vitis fructifera uvnitř tvého domu. in lateribus domus tuae. Tvoji synové jako výhonky oliv -Filii tui sicut novellae olivarum kolem tvého stolu. in circuitu mensae tuae.    Zdrávas Královno, Matko milosrdenství, SALVE REGINA, Mater misericordiae, živote, sladkosti a naděje naše, vita, dulcedo et spes nostra, salve. buď zdráva! K tobě voláme, vyhnaní Ad te clamamus exsules filii Hevae. synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce Ad te suspiramus gementes et flentes a plačíce v tomto slzavém údolí. in hac lacrimarum valle. A proto, orodovnice naše, Eia ergo, advocata nostra, obrať k nám své milosrdné oči illos tuos misericordes oculos a Ježíše, požehnaný plod života svého, ad nos converte. nám po tomto putování ukaž, Et Iesum, benedictum fructum ventris ó milostivá, ó přivětivá, ó přesladká, tui, nobis post hoc exsilium ostende. Panno Maria. O clemens, o pia, o dulcis Virgo Maria. 3

LITURGICKÉ TEXTY POUTI U SV. ANNY 1. ČTENÍ – SIR 44,1.10-15

Čtení z knihy Sirachovcovy. Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. (Naši otcové) jsou proslavení muži a na jejich spravedlnost se nezapomene. Zůstane u jejich potomstva, na jejich děti (přejde) bohaté dědictví. Jejich potomstvo zůstává věrné přikázáním a kvůli rodičům i jejich děti. Až navěky zůstane jejich potomstvo a jejich sláva nevyhasne. Jejich těla byla pohřbena v pokoji, ale jejich jméno žije po mnoho pokolení. Lidé si vyprávějí o jejich moudrosti, shromáždění zvěstuje jejich chválu. ŽALM 132

Přísahal Hospodin Davidovi – s věrností, kterou neporuší: „Potomka z tvého rodu – dosadím na tvůj trůn.“ Neboť Hospodin si vyvolil Sión, - přál si ho mít za své sídlo: - „To je můj příbytek navěky, - zde budu sídlit, ten jsem si zvolil. Zde dám vyrašit rohu Davidovu, rozžehnu svítilnu svému pomazanému. – Jeho nepřátele obléknu v hanbu, - ale na něm zazáří má koruna.“ 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,28-30

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. EVANGELIUM – MT 13,16-17

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: „Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“ 4

LITURGICKÉ TEXTY 17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1KRÁL 3, 5.7-12

Čtení z první knihy Královské. Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát." Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?" Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane." ŽALM 119

Jak miluji tvůj zákon, Hospodine.

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení. Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,28-30

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. EVANGELIUM – MT 13,44-52

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl zástupům: "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano." A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 5

Procesí a poutě

(slovo k duši poutníka od Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře)

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM, před katedrálou sv. Jakuba Staršího, Santiago de Compostela, Španělsko, 24. června 2008

Chrám představuje svět prosvícený světlem Ducha svatého. Tak máme prožívat svou přítomnost v něm. Ale chrámů je na světě mnoho. Vždycky měli křesťané pocit, že musí být nějak spojeny a že věřící v jednom musí nějak komunikovat s těmi druhými. Ve staré církvi si navzájem posílali eucharistický chléb. Ale je i jiná možnost. I jednotlivé rodiny tvoří každá svou jednotu. Přesto se však někdy navštěvují, zvláště při slavnostních příležitostech. Něco podobného se děje i v církvi tak, že lidé z jednoho chrámu navštíví chrám jiný. Dnes se to ponejvíc děje autobusovou výpravou. Ale stará tradice zná poutní procesí. Na Moravě byla tak folkloristická, že je např. Úprka rád zvěčňoval v malbách. Navštěvovat posvátná místa a chrámy je způsob zbožnosti všech dob a všech národů. První Ježíšova slova jsou nám známá z vypravování o jeho první pouti do jeruzalémského chrámu (Lk 2,41 nn.). Císařovně Heleně připisuje tradice nalezení Svatého kříže při její pouti do Jeruzaléma r. 326. Od té doby se pouti do Svaté země staly všeobecným křesťanským zvykem. Ale stejně tradiční se staly i pouti do Říma k hrobům sv. Petra a Pavla a jiných mučedníků. Když křižáci přinesli mnohé památky z Palestiny domů, stavěly se pro ně kostely, a i ty se staly poutními svatyněmi. Pouť se stává význačným „místem“ modlitby, protože zahrnuje několik prvků, které jsou přirozenou podmínkou povznesení mysli k Bohu. Píše Dostojevský: „Dlouhá cesta vypadá jak něco bez konce; je to jako lidský sen, nostalgie nekonečna.“ Putování vždycky vyžaduje úsilí. Obětujeme tu vlastní síly a vlastní čas. Odměnou za tu oběť, za ten namáhavý pochod je vítězství nad časem. Doma jsem byli otroci každé pracovní hodiny a dokonce i každé volné chvilky. Na cestě se jakoby neustále díváme z okna ven. Doma jsme museli mít na mysli mnoho denních starostí. Na cestě na ně zapomeneme. Upřeme pozornost jenom do dálky, tam, kde se nějakým zvláštním způsobem zjevuje Bůh a jeho 6

svatí, kde je země víc posvěcena než jinde. Není to tedy útěk ze země, ale víra, že svou životní poutí zemi posvěcujeme, aby se celá stala jedním velkým chrámem, místem setkání Boha s lidmi. Na pouti se také setkáváme s neznámými lidmi. Ale jsou ta setkání jinačí než ta, ve kterých žijeme. Tu si jsou všichni rovni a všechny považujeme za přátele. Přišli sem z různých sociálních prostředí, ale tu nás ta různost nezajímá. Na pouti nejsou páni a podřízení, ale jenom spoluputující, pobratřili jsme se i s těmi, kterým bychom se jinde vyhnuli. Pamatuji si na jedno takové putování v Itálii. Nebylo dlouhé, ale přesto bylo potřeba si na chvilku odpočinout a trochu pojíst z toho, co si každý vzal do kabelky. Já jsem si nevzal nic, protože jsem s tím putováním nepočítal. Ale vedoucí průvodu se mně jenom smál, že nemám dost víry a že mne tedy musí přesvědčit jen zázrak. Ukázal na lesík před námi a slíbil mně, že se tam stane zázračné rozmnožení chlebů. Jak se to pak přihodilo? Sotva jsme se tam octli, jedna paní rozprostřela na zem bílé prostěradlo a poutníci tam na hromadu nakladli, co kdo měl. Pak si každý z té kopy vybral, co mu bylo po chuti, a všichni měli dostatek, zbyla ještě hromádka pro mravenečky. Prý je to jediný způsob, aby měl každý dost. Když si jí každý jenom ze svého, vždycky mnohým něco chybí. Zde nechybělo nikomu nic. Není to pěkný obraz toho, jak by měli lidé navzájem žít i doma? Šlo by to těžko, ale je to lehké na pouti. Měli bychom tedy i doma zkusit chápat svůj život jako pouť. Uveďme si hned okolnost, ve které se to má hned aplikovat. Dva mladí lidé stojí před oltářem jako ženich a nevěsta a chtějí tu před Boží tváří slíbit vzájemnou věrnost po dobu celé své životní pouti. Ať se přihodí cokoli, my se budeme držet za ruce, i kdyby pršelo a hrom bil. Ale prozatím hrom nebije. Svítí slunce velkých nadějí. Vydáme se tedy na svatební cestu. Je to slibný začátek budoucí poutí? Není. Je to výlet. Všecko je připravené, aby to dobře vyšlo a pak se snoubenci rádi vrátí domů. Začne tedy životní pouť zde? Ne příliš. Nechce se jít do neznáma s důvěrou v Boha. Jde o to, abychom si všecko pevně zajistili, aby to všechno vyšlo tak, jak jsme si to představovali. Bohužel to není nikdy tak úplně. Příjmy z práce sotva vystačí, byt jsme si přáli lepší atd. atd. Ale nejhorší je, že ani on, manžel není takový, jak ho chtěla mít manželka. A manžel? Zklamaný realitou své vlastní družky, se začíná rozhlížet kamsi jinam. Ne kamsi do dálky, ale pomýšlí na změnění spoluputovatelky. To by se na pouti nepřihodilo, ale může se tak stát při výletu. Je tedy tak velký rozdíl mezi poutí a výletem? Je. Pouť směřuje k něčemu svatému, ke svatyni, na výlet se chodí jen pro chvilkovou zábavu. Křesťanské manželství je pouť. Začíná v kostele a má končit ve svatyni rodiny, u stolu, kde je všechno společné a kde přisednou radostně ti, které Bůh pošle jako nerozlučné společníky, tj. děti. Všichni si pak přejí, aby jejich vzájemné putování ani smrt nekončila předčasně. Takový je happy end, šťastný konec každého dobrého vyprávění. Ale jako pouť se musí chápat i každé životní povolání. Bůh je určuje už od narození, v dětství se zjevuje malými náznaky, předtuchami. Přesto se však stále kráčí do neznáma, budoucnost je kdesi za horami. Ale kdo zaměřil svůj život ke svatyni, má naději nejenom, že ji najde, ale že i nějaký nový kostel či kostelík postaví, anebo, jak píše Wolker, aby tu jeho prací stála „alespoň hospoda u silnice pro ušlé poutníky i pro poutnice“; řečeno obrazně, abychom měli zadostiučinění, že jsme pomohli druhým dojít tam, kam jsme chtěli dojít my sami. Křesťanský život je opravdu společná pouť. Zastavujme se jenom tam, kde je rozložena bílé prostěradlo k rozmnožení chlebů. Svátostným obrazem toho je eucharistický oltář, chléb z nebe, mana na pouti do zaslíbené země. 7

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

/z homílie + P. Františka Beníčka o svatoanenské pouti Jubilejního roku 2000/

Svatý otec Jan Pavel II. ve své knize „Překročit práh naděje“ považuje novou evangelizaci za nejnaléhavější úkol katolíků konce XX. století. Hlásat Krista slovem i životem se tedy netýká jen kněží a biskupů, ale také vás, věřících. Papež připomíná, že je třeba znovuobjevit hodnoty tzv. lidové zbožnosti, mezi kterými nejvíce vynikají poutě. Pro křesťany se staly poutě všeobecným zvykem začátkem IV. století, zvláště do Svaté země, k hrobům mučedníků, na prvním místě apoštolů, a později jiných světců. Na pouť přicházejí poutníci z různých míst, a přece nás všechny spojuje modlitba. Nakonec se však přece jenom rádi z poutě vracíme a najednou se díváme na všechno to všední zase jinak. Zjistíme, že i doma je hodně pěkných věcí, jsou zde lidé, které máme rádi. Pouť se pro nás stává duchovní obnovou a my se vracíme domů lepší. Jáchym a Anna jsou prarodiče Pána Ježíše – dědeček a babička. Myslím, že všichni máme dobré vzpomínky právě na prarodiče. Vynikají moudrostí získanou životní zkušeností a tvoří také většinu v kostele, ale i na poutích. Stáří je obdobím, kdy na člověka začínají doléhat různé kříže, fyzické síly slábnou a mnohý má pocit zbytečnosti. Společnost se dívá na starší lidi poněkud shora: nejsou již produktivní, nedá se s nimi počítat pro nějaký ekonomický růst, jsou spíše přítěží. Církev však s vámi počítá. V jednom ze svých listů Svatý otec říká: ´Vy jste pokladem Církve, vy jste požehnáním pro svět.´ Tedy my všichni potřebujeme vaše modlitby a oběti, zvláště ti nejbližší. Víme, jak těžce nesete odklon svých dětí od víry a od Boha. Ale neklesejte na mysli a buďte trpěliví a vytrvalí – všechno má svůj čas – nechtějte proto všechno hned. Vzpomeňte na sv. Moniku, jak se modlila za obrácení svého syna Augustina. Pokud můžete, věnujte se i svým vnoučatům, probouzejte v nich víru všemi možnými způsoby, zvláště když rodiče v této oblasti selhávají. A vy, jejich děti, starejte se o své staré rodiče ne proto, aby vám připsali větší podíl na dědictví, anebo když potřebujete finanční podporu, ale stále jim prokazujte úctu, kterou si zaslouží, vždyť vám dali to nejcennější, život. Buďte jim oporou zvláště v době jejich nemoci. Jak je krásné vidět, když sourozenci stejným dílem pečují o svou babičku. Vy mladí máte obvykle jiné názory než vaši rodiče či prarodiče. Je to pochopitelné, žijete v jiné době. Snažte se všechno co vám říkají brát jako radu. Oni již mají svůj život skoro za sebou. Poznali jeho krásné stránky, ale i úskalí. Nejlepší je vždy spojoval nadšení mládí s moudrostí stáří, tedy hledat zlatou střední cestu. A my všichni ostatní, vezměme si k srdci napomenutí apoštola Pavla z dnešní epištoly. Mějme na paměti, že náš příklad života je tím nejlepším svědectvím, že nám víra něco dává. Vzpomínám si na mladého muže, který za mnou přišel, že by chtěl být pokřtěn. Když jsem se ho ptal, kdo ho přivedl k tomuto rozhodnutí, bez váhání odpověděl: kolega z práce. Všiml jsem si u něho, že nemluví sprostě, nenadává, nepomlouvá druhé, nekrade jako ti ostatní, ale pracuje poctivě a žije v klidu a pokoji. Tak ani my nemusíme moc mluvit o tom, že jsme křesťané, ale ať druzí poznají Krista v našem životě a sami se po něm ptají. Amen. 8

LITURGICKÉ TEXTY 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 55,1-3

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin: "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."

Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine. ŽALM 145

Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory. Oči všech doufají v tebe – a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. – Otvíráš svou ruku – a sytíš vše živé s laskavostí. Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách – a svatý ve všech svých činech. – Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, – všem, kdo ho vzývají upřímně. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,35.37-39

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu. EVANGELIUM – MT 14,13-21

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu." Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. 9

LITURGICKÉ TEXTY 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1KRÁL 19,9A.11-13A

Čtení z první knihy královské. Když přišel Eliáš k Boží hoře Chorebu, přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!" Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.

Pane, ukaž nám své milosrdenství. ŽALM 85

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: – jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté. – Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, – aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. Milosrdenství a věrnost se potkají, – políbí se spravedlnost a pokoj. – Věrnost vypučí ze země, – spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro – a naše země vydá plody. – Spravedlnost bude ho předcházet – a spása mu půjde v patách. 2. ČTENÍ – ŘÍM 9,1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci izraelského národa a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus. Bůh, který je nade všecko, buď veleben navěky! Amen. EVANGELIUM – MT 14,22-33

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží Syn." 10

LITURGICKÉ TEXTY 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 56,1.6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Tak praví Hospodin: "Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky, a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři; neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy."

Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ. ŽALM 67

Bože, buď milostiv a žehnej nám, – ukaž nám svou jasnou tvář, – kéž se pozná na zemi, jak jednáš, – kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé radují a jásají, – že soudíš národy spravedlivě – a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí národy, – ať tě velebí kdekterý národ! – Kéž nám Bůh žehná, – ať ho ctí všechny končiny země! 2. ČTENÍ – ŘÍM 11,13-15.29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Vám, bývalým pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých krajanů a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých! Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství. EVANGELIUM – MT 15,21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!" On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá. 11

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Spása nejen pro židy, ale i pro pohany Boží slovo dnešní neděle nám předkládá několik různých druhé myšlenek, ale my se zaměříme pouze na dvě základní. Ta první spočívá v tom, že Bůh nabízí svou spásu každému člověku. Univerzalita spásy je vyjádřena i v jednom dokumentu II. vatikánského koncilu, že nejen ti, kdo jsou pokřtěni, ale i ti, kdo Krista nepoznali, ale žijí podle poznané pravdy, mohou být spaseni. Už prorok Izaiáš tuto skutečnost vyjadřuje ve svém poselství Izraelitům, kteří se v roce 586 vrací do svého domova z babylónského zajetí. Cizinci a přistěhovalci, kteří jednají podle práva a spravedlnosti, tedy ctí Boží zákon, budou přebývat na Hospodinově hoře, jak jsme slyšeli v 1. čtení. Ježíš tato slova jen potvrzuje svým činem, kdy uzdravuje dceru kananejské pohanské ženy, která byla posedlá. Jeho čin byl poněkud neobvyklý pro židy, kteří pohany pohrdali. A jaká je situace dnes? I my jsme na tom vlastně stejně. Rozdělujeme často lidi pouze do těch dvou skupin: věřící – tam se řadíme my, a nevěřící – tam patří ti, co do kostela nechodí. Toto dělení není dobré. Vede často k pohrdání, neuznání a k oddělování, separaci nás praktikujících křesťanů a těch ostatních. Nikdo z nás si nemůže být stoprocentně jistý svou spásou. Křest a účast na nedělní mši svaté není vstupenka do nebe. Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království, ale každý, kdo plní vůli nebeského Otce. Tedy máme vytrvale na sobě pracovat, a ty, které vidíme kolem sebe, k Bohu přivádět, jak je to jen v našich silách, nejlépe svým jednáním. Dále si všimněme vytrvalosti víry kananejské ženy. Celkem třikrát slyší odmítnutí své prosby Pánem Ježíšem. Nejprve mlčením, pak dvakrát výslovným odmítnutím. Nenechá se odradit ani tehdy, když je přirovnávána k psíkům, Velmi dobře ví, že Ježíš je tím, kdo jí může pomoci. Její víra je vytrvalá a pokorná, a tak nakonec dosahuje svého. I my dnes prosme o vytrvalost ve víře. Ať nás neodrazují pochybnosti, frustrace, pády, naše hříchy, nemoci či dlouhé nevyslyšení prosby. Tím, že se nevzdáme, že budeme stále bojovat, tím se naše víra posilní a bude pevnější. 12

Bůh se nenechá odradit ani prvním velkým neúspěchem (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Byl jsem ve Lvově na Ukrajině a dal jsem se zavést taxikářem. Jeli jsme městem okolo nějaké budovy, která měla zřejmě posvátný ráz. Ptal jsem se je-li to "cerkov"? Člověk zakroutil hlavou, že ne, a přidal: Je to "kosťul", tj. chrám polský. Vidíme tu názorně, jak se u Slovanů ujaly dva názvy. U západních se používá "kostel". pochází to z latinského "castellum", hrad, zámek, budova, která je pevná, dobře postavená. Východní Slované užívají slova ´cerkov´, které jsme my přenesli na společenství věřících. Ale původně to označovalo také budovu. Je to přetvořený řecký výraz "kyriaké", tj. dům Páně. V češtině tedy značí slovo církev společnost věřících, která se normálně shromažďuje v kostele. Původ slov nás často o všeličems poučí. Latinsky se používá jednoho slova i pro kostel, i pro církev: "ecclesia". Ale je to převzato z řečtiny. Ptáme se tedy, co to původně znamenalo tomto jazyku. odpovídají nám filologové, že to ve staré řečtině znamenalo shromáždění lidu, ne však náhodné, ale svolané úředně. Jako se u nás kdysi bubnovalo, když obec něco ohlašovala, podobně u Řeků býval hlasatel, který jménem obecních představených svolával lid k veřejnému shromáždění. Staří Židé se shromažďovali. U hory Sinaje je svolal Bůh sám, aby s nimi uzavřel slavnostní smlouvu. Přijali tam zákon, který jim předložil, a on se zavázal, že bude s nimi, že budou jeho vyvoleným národem. Bůh tam označuje výslovně smysl tohoto spojení: "Nyní tedy, budete-li mne skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým... Všechen lid odpověděl: Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil." V Novém zákoně se hned od počátku užívá slova "ekklesia" ve smyslu Božího svolání prvních křesťanů po seslání Ducha svatého. Tvoří tedy jeruzalémskou církev. Podle ní se nazývá církví také sdružení křesťanů v Antiochii a jinde. Nakonec do jedné církve patří všichni křesťané rozptýlení po světě, protože se považují za jedno. Jsou to všichni, které volá Kristus, aby ho následovali, aby vytvořili nový Boží lid, který tentokrát zahrne všechny národy. Nahradí tedy původní Boží lid, jehož členy byli jenom Izraelité. S jakou úctou mluvili první křesťané o církvi nám dosvědčuje v první polovině 2. století jeden laický prorok, vizionář, žijící v Římě. Jmenuje se Hermas a jeho zapsaná vidění se zachovala. Hned v prvním vidění se mu zjeví osoba ve formě bělovlasé ženy. Ptá se jí, kdo je, a ona mu odpoví, že je církev. Diví se tedy, proč je tak stará, když je teprve na počátku 13

křesťanství. Ona odpoví, že byla stvořena v Boží mysli dříve než všechno ostatní ve světě, protože svět byl stvořen pro ni. Když se má lid úředně svolat, bývá naznačeno i místo, kde se má sejít. Ve Starém zákoně to byl nejdříve Sinaj, tam cítili Boží přítomnost. Ale později se stal úředník shromážděním Božího lidu jeruzalémský chrám. Ten každoročně Židé navštěvovali a tam se konal úřední kult oběti. Přechod do Nového zákona je jasný. Chám byl bydliště Boha. Při smrti Kristově se jeho opona roztrhla a budova sama byla potom zničena Římany. Novým bydlištěm Boha se totiž stává živá osoba Krista. Jeho jméno předpověděl Izaiáš jako Emanuel, tj. Bůh s námi, Bůh v člověku. nebylo to jenom dočasné, po dobu jeho pozemského života. Po svém nanebevstoupení posílá ježíš svého Ducha k apoštolům, je skrze tohoto Ducha s nimi stále přítomen. právem se tedy nazývá církev "novým chrámem" Božím. Je podle sv. Pavla duchovní budovou, jejž základem je sám Kristus, nebo list k Efesanům jej nazývá "úhelným kamenem". Ale i apoštolové tu mají zvláštní poslání. Petr se nazývá skálou, na které Kristus buduje svou církev. Vzpomeňme si, že se v žalmech skálou nazývá sám Bůh. Je-li skálou Petr, znamená to v té souvislosti, že je Bůh s ním. V Apokalypse se mluví o dvanácti základních kamenech, na nichž jsou vyryta jména dvanácti apoštolů. Na ty základní kameny se podle 1. listu sv. Petra kladou "kameny živé", tj. ostatní věřící. Tak se v dějinách buduje také velká Boží svatyně, tj. církev, bydliště Boha mezi lidmi. Bůh je v křesťanském zjevení Nejsvětější Trojice. Je tedy v církvi přítomen Kristus skrze Ducha svatého, tj. druhá a třetí božská osoba. Ale první základní povolání k Božímu lidu vychází od Otce. První křesťanská literatura to vyjadřuje metaforou: církev je vinice, kterou zasadil a obdělává Bůh Otec. Je to obraz známý ze Starého zákona. Čte se u proroka Jeremiáše, Ezechiela, v žalmech. Velmi lyrický je text Izaiáše: "Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž, i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny, ona však vydala odporná pláňata." Tím obrazem se vyjadřuje Boží láska k lidu, povolanému ke spáse. Bůh se nedá odradit ani prvním velkým neúspěchem. Ježíš ten obra přejímá a specifikuje: "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, očistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro sovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně jako já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně." Podle vysvětlení Otců ratolesti kmene Kristova jsou věřící přičlenění k církvi. Jsou povoláni Bohem Otcem, aby měli účast na životě, aby dosáhli zbožštění. Děje se to už při křtu, kde se lidský člověk stává synem Božím. Ale toto synovství Boží předpokládá i ponenáhlý růst, pozvolný vývoj. Boží prozřetelnost nad tím pokrokem bdí. To se vyjadřuje metaforou, že je Bůh Otec vinař, který svědomitě opatruje vinici, kterou založil, tj. církev. Tak tedy uvažovali o církvi první křesťané. Dnešní obecné ojetí se stalo bohužel příliš profánní. Noviny píší o církvi jako o vnější organizaci podobné politickým stranám a po způsobu dnešní politiky se i strany ztotožňují s jejich sekretariátem, tj. s vedoucími. Nedivme se proto, že se diskuse o postavení církve ve společnosti stávají neplodnými. Podřadné se považuje za hlavní a o hlavním není ponětí. Musí proto věřící dát pozor, aby se nedali zavléct do těchto povrchností. Jde o to, aby se oživilo zase pravé pojetí církvi, která je tajemstvím spásy lidstva. 14

LITURGICKÉ TEXTY 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 22,19-23

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."

Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj. ŽALM 138

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu. Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj! 2. ČTENÍ – ŘÍM 11,33-36

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen. EVANGELIUM – MT 16,13-20

Slova svatého evangelia podle Matouše. Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. 15

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Co soudí dnešní člověk o Kristu? Kdykoliv se objeví na veřejné scéně nový člověk, koná se průzkum veřejného mínění. Reportéři se dotazují dělníků, studentů, důchodců, vzdělanců a politiků na jejich názor. Nakonec z jejich odpovědí vytvoří názor většiny, tzv. všeobecné veřejné mínění. Něco podobného provedl i Pán Ježíš. Ptá se, co si lidé o něm myslí. Odpovědi jsou různé: prvním třem bylo společné, že Ježíše považovali za předchůdce očekávaného Mesiáše, nikoli za skutečného Mesiáše. Jedni si mysleli, že je Janem Křtitelem, který vstal z mrtvých, jak mínil i Herodes. Druzí zase vidí v Ježíšovi Eliáše, proroka, jehož návrat měl jasně oznamovat všem, že Mesiášův příchod se už blíží; a konečně třetí skupiny má za to, že jde o Jeremiáše, proroka, který se také těšil velké vážnosti a kolem jeho postavy vzniklo i spoustu legend. Kristus však nekončí se svými otázkami. Obrací se přímo na apoštoly a zajímá ho, co oni o něm soudí. Petr vyslovuje za všechny jedinečnou odpověď: Ty jsi skutečný Mesiáš. Ježíš tuto odpověď přijímá – povolává Petra a dává mu nové jméno, zakládá Církev a jemu dává veškeré pravomoci k jejímu řízení. V závěru je však řečeno, aby se o něm jako o Mesiáši nemluvilo. Bylo to jistě namístě. Představy tehdejších židů o Mesiáši byly totiž poněkud jiné: měl to být mocný politický vojevůdce, který všechno usměrní mocí a silou, zatímco Ježíš zachraňuje láskou a cestou kříže dovršenou slavným zmrtvýchvstáním. Teprve až naplní své dílo, bude možné jasně pochopit jeho způsob záchrany lidstva. Co soudí dnešní člověk o Kristu? V jednom z naučných slovníků je o Ježíšovi pouze osm slov – ústřední postava Nového zákona a učení všech křesťanských církví. Pro srovnání, o Leninovi je napsáno šest sloupců a 3500 slov. V závěru pak stojí: Leninovo jméno, jeho dílo a učení je nesmrtelné. O pravdivosti těchto slov si jistě uděláme úsudek sami. Další posudek podává jeden učenec, když tvrdí, že žádné armády, vlády, parlamenty či králové neovlivnili život člověka jako Ježíš. 16

Dále jsou dnes i takoví, kteří si myslí, že křesťané si vytvořili Krista sami. Nejprve bylo podle nich křesťanství a pak byl vytvořen mýtus Krista. Na to se dá snadno odpovědět. Přece nemůže být napřed dům a potom stavitel, nebo píseň a potom teprve hudební skladatel, nejprve křesťan a pak Kristus. To je bláhová představa. Nejčastěji však lidé říkají: Ježíš byl velký člověk. Ale jen člověk. Jistě, takových lidí bylo v dějinách hodně. Byli filozofové – Sokrates, Platon, Aristoteles; byli malíři a sochaři Raffaello, Michelangelo, velcí vědci – Newton, Pasteur. Vděčíme jim za mnoho. Ovšem když jsme v úzkých, v krizové situaci, v nebezpečí smrti, nevoláme Platona ani Pasteura, voláme „Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“. Byli také velcí vladaři: Alexandr Veliký, Napoleon, Mao-tse-tung, vytvořili velké říše, ale jak sám Napoleon přiznal: my jsme je vytvořili zbraněmi, ale on láskou; my odcházíme, ale on zůstává. Ježíš je stále živý, statisíce chrámů na celém světě jsou toho důkazem. On nenapsal jedinou knihu – o něm jsou napsány celé knihovny; nebyl malířem – a přece všichni malíři se snažili jeho podobu zobrazit; nebyl hudebním skladatelem – a přece nejvýznamnější skladby jsou o něm. Ježíš nebyl a není pouhý člověk. On je Bůh a člověk v jedné osobě. Stále živý. Stejně jako apoštol Petr na to nepřišel sám od sebe, ale protože mu to bylo zjeveno, tak i my jsme obdrželi dar víry od Boha. Petr se jistě nechával oslovovat Ježíšovými činy i slovy, ale samotné hledání nestačilo. Bylo třeba, aby Kristova tvář byla zjevena Otcem nestačí jen lidská otevřenost a snaha, ale i Boží dar. Hledat a nechávat se obdarovávat – to je cesta našeho každodenního života. Svatý Jan od Kříže, velký mystik, píše ve své Duchovní písni, že je třeba stále sestupovat do hlubin Kristových a jako v bohatém dole kopat, neboť jsou tam uloženy hojné a drahocenné poklady. Jak píše i apoštol Pavel: v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Čtěme Písmo svaté, rozjímejme nad ním, poznávejme hlouběji základ naší víry – Krista samotného, a nechme se jím obdarovávat zvláště ve svátostech – znameních jeho živé přítomnosti. 

Papež – Kristus na zemi (homílie z r. 2007) Bylo to v roce 1798, kdy do Říma přišla francouzská vojska a obsadila věčné město. Pia VI. zajali. Bylo mu 81 let a byl vážně nemocný. Papež prosil, aby mohl zemřít v Římě, ale nebylo mu vyhověno. Přes Sienu a Florencii ho přivezli do Francie. Na otázku někoho, kdo je tím vězněm, kterého policejní eskorta tak obezřetně hlídá, bylo řečeno: „To je poslední papež!“ Pius II. byl v pořadí 250. papežem. Po něm až po současného papeže Benedikta XVI., následovalo dalších patnáct. Všechno to začalo před 2000 lety u Cézareje Filipovy, kde si Ježíš vybral svého nástupce na zemi. Proč si vybral právě Šimona-Petra zůstává pro nás tajemstvím. Nebyl totiž nejstarším ze sboru apoštolů, nevynikal vzdělaností či inteligencí. Nechodil do žádných škol, byl obyčejný rybář. Ani jeho víra nebyla nějak stabilní – spíš bychom řekli „kam vítr, tam plášť“: Krista třikrát zapře před nějakou služkou. Na Petrovi a jeho nástupcích tedy můžeme vidět, že Bůh dokáže psát i na křivých řádcích. I současný 17

papež Benedikt XVI. to hned po svém zvolení sám řekl, že Bůh i skrze slabé lidské nástroje může dosáhnout svého záměru. Ježíš dává Šimonovi nové jméno, aby jasně naznačil, že žádná moc na světě nezničí tento úřad, ba ani moc zla nebude schopna ho zlikvidovat. Svatý Petr by byl možná překvapen, že nad jeho hrobem 1500 let po jeho smrti bude stát největší chrám na světě a uvnitř kopule bude dvoumetrovým písmem napsáno: „Ty jsi Petr...“. Pro nás je Petrův primát velmi důležitý, abychom měli jasno ve všech věcech , které se týkají víry a mravouky. „Roma locuta, causa finita“, Řím promluvil, záležitost vyřešena. Svatý Jeroným kdysi řekl, že kdyby Petr nedostal moc primátu, tedy rozhodovat o zásadních věcech, tak by prý bylo tolik církví, kolik je na světě kněží. Buďme rádi, že máme jednu Církev. Je to patrné i z audiencí Svatého otce v Římě. Přicházejí tam lidé ze všech světadílů. Všichni věří v jednoho Boha, žijí podle učení Ježíše Krista a všichni s nadšením pozdravují jeho náměstka na zemi, Svatého otce. Jsou tam lidé z bohatých i chudých zemí, svobodných i totalitních, malých i velkých a všichni vidí v papeži Krista na zemi. Nějaký člověk hledal dokonalou církev. Svěřil se s tím jednomu evangelickému pastorovi. Ten mu na to dal jasnou odpověď: dokonalá církev na světě neexistuje. A i kdyby jste takovou našel, nepřijala by vás, protože ani vy nejste dokonalý. Kdyby vás totiž přijala, přestala by být dokonalou. Stejně si myslím, že můžeme v této době být hrdi na papeže posledních desetiletí. Bylo to v roce 1958, kdy na svatopetrském náměstí zazněl hlas kardinála jáhna „Habemus papam“, a objevil se tam starý muž silné postavy – Jan XXIII., který za své úsilí dostal Nobelovu cenu míru. Svolal II. vatikánský koncil slovy: Otevřme okna dokořán, ať se v Církvi vyvětrá, už to tam moc páchne. Po něm nastoupil Pavel VI. Dokončil koncil, uměl krásně mluvit, jeho texty jsou ozdobou kněžského breviáře. Jan XXIII. byl považován za papeže srdce, Pavel VI. za papeže moudrosti. Zemřel v roce 1978. Na jeho místo nastoupil usměvavý papež Jan Pavel I. Ovšem po 33 dnech pontifikátu umírá. Lidé nechápali, proč to Bůh dopustil. A najednou byl zvolen papež, kterého nikdo nečekal: Polák, Karol Wojtyla – Jan Pavel II. V současně době se jistě dělají analýzy jeho života, mluví se o jeho svatořečení, ale bezpochyby můžeme říci, že měl v sobě Janovo srdce, plné lásky ke všem, i moudrost Pavlovu. Myslím, že máme být na co hrdi. Poslední desetiletí máme papeže, kteří jsou velké lidské osobnosti. I papež Benedikt XVI. je člověk, který vyniká nejen inteligencí, ale také moudrostí. Děkujme dnes Bohu, že máme takového papeže. Amen. (foto: požehnání papeže Benedikta XVI. pustiměřským poutníkům v aule Pavla VI., Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 30.6.2011). 18

Narození Panny Marie, svaté Boží Rodičky a nejsvětější Matky Ježíše Krista, Božího Syna jak o něm vyprávějí apokryfní evangelia, /Protoevangelium sv. Jakuba s doplněním tzv. Pseudo-Matoušova evangelia/ a fresky kaple sv. Anny v Pustiměři Podle vyprávění dvanácti izraelských kmenů, žil jistý Jáchym, muž nesmírně bohatý. Přinášel dvojnásobné oběti, řka: „Co mám navíc, patří všemu lidu, a co jsem povinen za odpuštění svých hříchů, patří Pánu, jako výkupné“. Zatímco tak jednal, Pán rozmnožoval jeho stáda, takže v izraelském národě mu nebylo podobného. Tak si začal počínat už ve věku patnácti let. Ve dvaceti se oženil s Annou, dcerou Acharovou, jež pocházela z jeho rodu, totiž z kmene Judova, z rodu Davidova. Ale přesto že s ní žil dvacet let, nedala mu syny ani dcery. Nastal velký den Páně a synové Izraele přinášeli své oběti. Tu před něj předstoupil Ruben a pravil mu: „Nemůžeš přinášet svou oběť jako první, protože nemáš v Izraeli žádné potomstvo“. Jáchyma to velmi rozesmutnělo. I jal se hledat v seznamech dvanácti kmenů lidu, řka: „Prozkoumám seznamy dvanácti izraelských kmenů, abych viděl, zda-li jsem jediný, kdo neměl v Izraeli potomstvo“. Hledal, a zjistil, že všichni spravedliví měli v Izraeli potomstvo. Tehdy se rozpomněl na patriarchu Abraháma, kterému Bůh dal až na konci jeho dní syna Izáka. Jáchym byl velmi sklíčen a nechtěl se ani ukazovat před manželkou. Odešel na poušť, postavil si tam stan a postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Řekl si: „Nesestoupím pro jídlo ani pro pití, dokud mne Pán nenavštíví: mým pokrmem i nápojem bude modlitba“. Jeho žena propukla v dvojí nářek, v dvojí pláč. Pravila: „Budu oplakávat své vdovství a hořekovat nad svou neplodností“. i nastal velký den Páně. tu Judit, služebná, jí říká: „Dokud budeš malomyslnět. Hle, nastal velký den Páně a není ti dovoleno se rmoutit. Uvaž si na hlavu tento šátek, který mi dala paní: já si ho nemohu uvázat, protože jsem služebná a na něm je královská pečeť“. Anna však odvětila: „Odstup ode mě. Nic takového já nedělám. Bůh mne velmi pokořil. Asi jsem neudělala dobře, že jsem ti ho dala, a tys přišla, abych měla podíl na tvém hříchu“. Judit se ohradila: „Jakou kletbu bych jen mohla pronést, aby Pán, který zavřel tvé lůno, ti už nikdy nedal potomstvo v Izraeli?“ Anna se velmi zarmoutila. Odložila smuteční šat, umyla si hlavu, oblékla se do svatebních šatů a kolem deváté sestoupila, aby se procházela po zahradě. Pozvedla oči a hle, vavřínový strom. I usedla se do jeho stínu a prosila Hospodina slovy: „Ó, Bože našich otců, požehnej mi a vyslyš mou modlitbu, jako jsi požehnal Sářinu lůnu a dals jí syna, Izáka“. Hledíc upřeně k nebi, spatřila na vavřínu vrabčí hnízdo. Tu sama u sebe začala naříkat: „Ach, kdo mne zplodil? které lůno mne porodilo? Před izraelskými syny jsem se stala zlořečením, pohrdá se mnou a s úšklebkem mne vyhánějí z chrámu Páně. Ach!, komu se podobám? Nemohu se srovnávat ani s nebeským ptactvem, vždyť i nebeští ptáci jsou před tebou plodní, Pane. Ach, běda!, komu se vůbec podobám? Nejsem podobná ani pozemské zvěři, neboť i pozemská zvířata jsou před tebou plodná, Pane. Ach!, komu se vůbec podobám? Nejsem podobná ani těmto vodám1, neboť i ony jsou před tebou plodné, ó Pane. Ach!, komu jsem vůbec podobná? Zajisté se nepodobám této zemi, neboť i tato země 1

Zřejmě zmínka o blízkém rybníku Bethesda, kde Ježíš uzdravil ochrnulého (Jan 5,1-18). Pozdější tradice umístila právě sem dům sv. Anny v Jeruzalémě, nedaleko chrámu. 19

přináší své plody podle ročních dob a velebí tě, ó Pane“. A hle, ukázal se jí anděl Páně a řekl jí: „Anno, Anno! Pán vyslyšel tvou modlitbu! Počneš a porodíš. O tvém potomstvu se bude vyprávět po celé zemi“. To řekl a zmizel jejím zrakům. Rozechvělá a naplněná bázní nad tím, co viděla a slyšela, vešla do svého pokoje, polomrtvá ulehla a den i noc zůstala v bázni a na modlitbách. Anna odpověděla: „Jako že je živ Pán, můj Bůh, jestliže porodím, ať už chlapce nebo děvčátko, přinesu jej jako dar Pánu, mému Bohu, a bude mu sloužit po všechny dny svého života“. A hle, přišli dva poslové a oznámili jí: „Tvůj muž Jáchym se vrací se svými stády.“ Sestoupil k němu totiž anděl Páně a řekl mu: „Jáchyme, Jáchyme! Pán vyslyšel tvou úpěnlivou modlitbu. Sestup dolů. Hle, tvá manželka Anna počne ve svém lůně“. „Já jsem Boží anděl a dnes jsem se zjevil tvé plačící a modlící se ženě, a potěšil jsem ji. Věz, že z tvého semene počne dceru, a tys ji nechal v zapomnění. ta bude Božím chrámem, spočine na ní Duch svatý; její štěstí bude vznešenější než blaženost všech svatých žen; nikdo o ní nebude moci říct, že před ní povstala jí podobná: a na tomto světě po ní žádná jiná nepovstane. Sestup proto z hor, vrať se ke své ženě. Bůh v ní totiž vzbudil sémě, za které mu musíš poděkovat. Jeho sémě bude požehnané, i ona bude požehnaná a stane se matkou věčného požehnání“. Poté, co anděla uctil, řekl mu Jáchym: „Jestliže jsem před tebou nalezl milost, usedni na chvíli v mém stanu a požehnej svému služebníku“. Anděl mu však odpověděl: „Neříkej si služebník, ale spoluslužebník; oba jsme totiž služebníky téhož Pána. Můj pokrm však je neviditelný a můj nápoj nemůže spatřit žádný smrtelník. nemůžeš mě proto žádat, abych vstoupil do tvého stanu. Ale chceš-li mi něco nabídnout, přines to jako žertvu Pánu“. Jáchym tehdy vzal neposkvrněného beránka a řekl andělovi: „Neodvážil bych se obětovat Pánu žertvu, pokud bych neznal Pánovu vůli“. Zatímco Jáchym přinášel Pánu oběť, vystupoval k nebo jak anděl, tak dým z oběti. Jáchym sestoupil, a nechal svolat své pastýře, řka: „Přineste mi sem deset beránků bez vady a skvrny: budou pro Pána, mého Boha. Přiveďte mi i dvanáct spanilých býčků: budou pro kněze a pro radu starších; a také sto kůzlat pro všechen lid“. A hle, Jáchym sestupoval se svými stády. Anna zrovna stála na prahu, a když viděla Jáchyma přicházet, běžela mu naproti, padla mu kolem krku, a zvolala: „Teď vím, že pán Bůh mi velmi požehnal. Hle, vdova už není vdovou a neplodná počne ve svém lůně“. Prvního dne Jáchym spočinul ve svém domě. Nazítří představil své oběti a řekl si: „Je-li mi Pán Bůh nakloněn, ukáže mi to destička kněze“. Ve chvíli, kdy přinášel oběť, Jáchym pohlédl na destičku kněze. Když tento vystupoval k oltáři Páně, Jáchym si nebyl vědom žádného hříchu a zvolal: „Nyní vím, že je mi Pán nakloněn svou přízní a že mi odpustil všechny hříchy“. Sestoupil tedy z chrámu Páně ospravedlněn, a vrátil se domů. Naplnily se jí měsíce. V devátém Anna porodila a zeptala se kojné: „Co jsem porodila?“ Ta jí odpověděla: „Děvčátko“. Anna nato: „Dnes je má duše oslavena“, a dala děvčátko spinkat. když se jí naplnily dny, Anna se očistila, přiložila si děvčátko k prsu a dala mu jméno Maria. Děvčátko den ode dne sílilo. Když jí bylo šest měsíců, postavila ji matka na zem, aby viděla, zda vydrží stát rovně. Ona pak, poté co udělal sedm kroků, vrátila se jí na klín. Vzala ji do náruče a povídá: „Jakože živ je Pán, můj Bůh, nebudeš chodit po této zemi, dokud tě neodvedu do Pánova chrámu“. Ve svém pokojíku pak udělala oltáříček a do jejíma rukama nenechala procházet nic světského a nečistého. Nato zavolala bezúhonné židovské dcerky, aby si s ní hrály. Když byl děvčátku rok, Jáchym uspořádal velkou hostinu: pozval kněze, znalce Zákona, radu starších i všechen izraelský lid. Tehdy představil dívenku 20

kněžím. Ti jí požehnali slova: „Ó Bože našich otců, požehnej této dívence a na věky po všechna pokolení jí zjednej jméno“. A všechen lid zvolal: „Tak se staň, tak se staň! Amen“. představil ji i velekněžím. Ti ji požehnali slovy: „Ó Bože na výsostech, pohleď na tuto dívenku a požehnej jí nejvyšším požehnáním, nad nějž většího není“. Potom ji matka odnesla ze svatyně do svého pokoje, a dala jí napít. Tehdy Anna vyzpívala Pánu Bohu tento chvalozpěv: „Zapěji hymnus Pánu, svému Bohu, neboť mne navštívil a zbavil toho, co bylo pohanou v očích mých nepřátel: Pán mi totiž dal plod spravedlnosti, jedinečný a před ním mnohý. Kdo kdy řekne Rubenovým synům, že Anna kojí? Slyšte, slyšte, vy dvanáctero kmenové Izraele: Anna kojí!“ Uložila ji ve svatyni svého pokoje a odešla, aby jim posluhovala u stolu. Po skončení hostiny, odešli plní radosti, oslavujíc Boha Izraele. Dívce ubíhaly měsíce. Když dosáhla věku dvou let, Jáchym řekl Anně: „Zaveďme ji do chrámu, abychom dostáli danému slibu, aby se proti nám Pán neobrátil a naše oběť nezůstala odmítnuta“. Anna odvětila: „Počkejme do tří let, aby se pak dívka nesháněla po otci a matce“. Jáchym odpověděl: „Počkáme“. Když pak dívence byly tři roky, Jáchym pravil: „Zavolejte bezúhonné židovské dívky: každá ať si vezme hořící pochodeň a drží ji rozžatou, aby se dívenka neobrátila zpět a její srdce nebylo přitahováno ničím kromě Pánova chrámu“. Tak také učinily, dokud nevystoupily do Pánova chrámu. Maria spěšně stoupala po patnácti chrámových schodech, aniž by se ohlížela, aniž – jak to žádalo dětství – by si vzpomněla na rodiče. Proto si oba užaslí rodiče pospíšili, a děvčátko hledali, až ho našli v chrámě. I chrámoví kněží tím byli překvapeni. Její tvář zářila jako sníh. Přivítal ji velekněz, políbil ji a požehnal slovy: „Pán oslavil tvé jméno po všechna pokolení. Na tobě Pán v poslední den zjeví synům Izraele svou spásu. Posadil ji na třetí stupeň oltáře a Pán Bůh ji oděl svou milostí. I zatančila a celý dům Izraele si ji oblíbil. Maria si získala obdiv všeho izraelského lidu. Ve třech letech už kráčela tak rozvážným krokem, mluvila tak dokonale a tak svědomitě zpívala Bohu chvály, až tím všichni byli udiveni a žasli nad ní. Nebyla považována za děvčátko, ale za zralou osobu; byla v modlitbě tak vytrvalá, že se zdálo, jako by jí bylo už třicet. Její tvář byla tak spanilá a zářivá, že jen s obtížemi bylo možné do ní pohlédnout. Byla vytrvalá v práci s vlnou; a ve svém útlém věku vykládala, co ani zralé ženy nedokázaly pochopit. Stanovila si tento řád: od rána do třetí hodiny setrvávala na modlitbách; od třetí do deváté hodiny se zabývala textilními pracemi; ode deváté se pak znovu oddávala modlitbě. Neustávala s modlitbou, dokud se jí nezjevil Boží anděl, z jehož ruky přijímala pokrm: tak stále více a lépe prospívala ve službě Boží. Navíc, zatímco starší panny si po Božích chválách dopřávaly oddechu, ona neodpočívala nikdy, takže při chválách a bděních ji žádná nepředešla, žádná nebyla znalejší Zákona, žádná v pokoře poníženější, více obdařena ve zpěvu či dokonalejší v ctnosti. Byla stálá, neochvějná, neměnná a den co den stále lépe prospívala. Nikdo ji nespatřil rozhněvanou ani neslyšel, že by zlořečila. Každé její slovo bylo tak plné milosti, jako by na jejich rtech spočíval Bůh. Vytrvalá v modlitbě a v meditaci Zákona, při řeči byla pozorná ke svým společnicím. Bděla navíc, aby jí nikdy nescházel úsměv, přívětivý tón hlasu. Bez přestání blahořečila Bohu, ba dokonce ani při pozdravu neopomíjela Boží chválu, když odpovídala: „Deo gratias“. Denně se živila jen pokrmem, který přijímala z andělovy ruky; pokrm, který jí předkládali kněží, rozdávala chudým. Často bylo vidět, jak s ní rozmlouvají Boží andělé a jsou poslušní jejich příkazů. Kdykoli se jí dotkla nějaká nemocná, v tu chvíli se uzdravena vracela domů. Její rodiče sestupovali v úžase a chválili Boha Hospodina, že se dívka neobrátila zpátky. Marie byla vychovávána v chrámě jako holubice, přijímajíc pokrm z andělské ruky. 21

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

Chceme-li se na prahu nového milénia zamyslet nad poutí u sv. Anny v Pustiměři, je třeba sestoupit ke zdroji, z něhož vyvěrá pramen života, jenž z tohoto místa vytvořil tradici, po generace předávanou, a jejímiž nositeli se dnes stáváme i my. Vrcholem slavné pustiměřské minulosti bylo založení ženského kláštera řádu svatého Benedikta. Jeho zakladatelem byl olomoucký biskup Jan zvaný Volek (1333-1351), nemanželský syn krále Václava II. Zakládací listina pochází z 30. září 1340. Klášter byl zasvěcen Dětství Ježíše Krista a jeho Matky Marie. Z kláštera sv. Jiří v Praze byly uvedeny do Pustiměře benediktinky a první abatyší se stala Eliška, vlastní sestra zakladatelova a příbuzná Karla IV., který je prvním dárcem kláštera, který měl být trvalým a slavným památníkem pro spásu duše Elišky Přemyslovny, matky Karla IV., který si přál povždy se nazývat zakladatelem tohoto kláštera spolu s biskupem Janem, jehož nazývá „proavunculus“, tj. strýc matčin, bratr babičin. Tady našel roce 1351 místo posledního odpočinku i sám zakladatel kláštera, biskup Jan VII. („přijímím Volek, syn Václava, krále českého, dvacátý třetí v seznamu biskupů, nastoupil po Jindřichovi, brzy pak z horlivosti náboženské vybudoval nemalým nákladem ženský klášter v Pustiměři a obdaroval jej hojnými důchody, nad to velkolepě ozdobil stříbrnými nádobami a zařízením. Tam byl slavný a zbožný biskup pohřben s neobyčejnou okázalostí a nádherou“ – podle Augustina Olomouckého /+1513/). Jeho epitaf končí slovy „honorat non tumulus cineres, sed cinis ipse locum“, tj. ‚popela jeho nezdobí náhrobek, nýbrž sám popel je ctí místa‘ /zem. archiv v Brně, Cerr. II. 406.248a/. Klášter se díky svému zakladateli těšil i zvláštní přízni papežů, takže např. od papeže Klementa VI., který jej vzal pod apoštolskou ochranu, se mu dostalo velmi výjimečného a na Moravě ojedinělého privilegia, totiž práva tzv. „zlaté mše“, kterou mohl kněz sloužit v klášterním kostele za soumraku na Bílou sobotu. Tak se poselství otce západního mnišství - 'ora et labora' (modli se a pracuj), stalo součástí dějin místa, jehož osídlení sahá až do období Velké Moravy. Klášter pustiměřský spatřoval naplnění tohoto poselství v tom, co je v lidském životě nejkřehčí a současně nejzávažnější, totiž v tajemství "dětství". Zasvěcení kláštera Ježíšovu a Mariinu dětství to jasně vyjadřuje. Pouze z církevní tradice, z protoevangelia sv. Jakuba, se dovídáme jména rodičů té "kterou budou blahoslavit všechna pokolení"- Jáchyma a Anny. Jakou vnitřní 22

krásou asi vynikala ta, jejíž jméno-Anna v hebrejštině znamená "půvab, krásu", a které bylo svěřeno tajemství života "ženy oděné sluncem"? Nahlédnout do tohoto tajemství znamená odhalit pravdu o hloubce každého lidského života a odpovědět tak na výzvu, která je vyryta u kolébky naší evropské civilizace na delfské věštírně: "Gnothi sé autón" (poznej sám sebe). Krása, co dokáže vidět jednoho ve druhém je intuicí, která "zachraňuje svět". V čem spočívá tajemství této krásy, tohoto vidění? Láska, jež dává zaslechnout v životě milujícího tlukot srdce milované bytosti. U sv. Jáchyma a Anny nacházíme právě tento výraz krásy, otevřené sebedarování i naslouchání. Jejich láska nebyla uzavřeným objetím, ale touhou po stále hlubším růstu a naplnění. V této lásce se dávná staletí stýkají se slovy proroků. Čas už není pomíjivým tokem nezapomenutelných okamžiků, ale stává se věčnou pamětí, kdy skrze Marii věčné Slovo lidstvo z údolí slz vykoupí. To je stále živé poselství, které do naší současnosti zaznívá z hlubin pramenů. 

Historická zastavení na posvátných místech v Pustiměři TORZO ROTUNDY SV. PANTALEONA /nad kaplí/.

Jejím zakladatelem byl zřejmě olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083-1150) - "Sloup a světlo Čech a Moravy za dnů svých, jemuž ve zbožnosti a čestnosti neměla Morava podobného biskupa". Zasvětil ji byzantskému lékaři, sv. Pantaleonovi, původem z proslulé Nikomédie v Bythýnii (dnešní Izmir v Turecku), jenž - jak praví legenda, - dokázal léčit všechny nemoci (řecky 'Pante-leimon', 'plný milosrdenství'), a pro svou víru zemřel jako mučedník za Maximiánova pronásledování. K této mocné přítomnosti Boha v jeho svatých se obrátil Jindřich Zdík právě ve chvíli, kdy těžká nemoc ztrpčovala poslední léta jeho života. Stavbou pustiměřské rotundy sv. Pantaleona svěřil církvi své diecéze znamení hluboké víry ve společenství svatých. Později se rotunda stala farním kostelem (do r. 1340) a po založení kláštera benediktinek, klášterní kaplí. Koncem XIV. století byl postaven kostel nový, jak o tom svědčí listina z 15. září 1395, v níž papež Bonifác IX. uděluje odpustky každému, kdo navštíví kapli sv. Pantaleona v klášterním kostele nebo něco pro ni obětuje. Klášter byl zrušen brevem Sixta V. (27. září 1588) a ke zrušení rotundy sv. Pantaleona došlo za Josefínských reforem v druhé polovině 18. století. Po více než dvou staletích, v jubilejním roce 2000 - na který připadalo i 850. výročí úmrtí zakladatele této první pustiměřské svatyně – se zde poprvé v novodobé historii slavila eucharistie pod širým nebem a od té doby se zde každoročně uděluje svátost nemocných. Vědomí tohoto posvátného místa ožívá i o průvodech Božího Těla, odtud směřuje požehnání ke všem nemocným, trpícím a těm, kdo nežijí sami sobě ani sami sobě neumírají.

Svatý Pantaleon Vlastí světce bylo starobylé a lidnaté město v Bithýnii, rozkládající se nad Marmarským mořem, místo vskutku okouzlující a rozkošné. Název dostalo po králi Nikomédovi I., který je založil v roce 264 před Kristem a udělal z něj hlavní město svého království. Plínius je nazývá městem přeslavným, a vskutku jím bylo jak počtem obyvatel, tak bohatstvím pamětihodností, ale i svým hospodářstvím a obchodem. Tady, po porážce u Zamy, hledal útočiště nejproslulejší vojevůdce v dějinách – Hanibal z . Když se však dověděl, že jej 23

pruský král míní předat Římanům, než by padl do rukou nepřátel, končí svůj život číší s jedem. Tady spatřil světlo světa mučedník, sv. Pantaleon. Přesný rok jeho narození neznáme, ale jistě to muselo být v posledních letech Probova impéria, to znamená v období 280-282. Pantaleonův otec se jmenoval Eustorgius a matka Eubola. Oba patřili k nejvyšší nikomédské aristokracii. Eustorgius však byl zarytým a zapřisáhlým pohanem, zatímco Eubola byla květem křesťanských ctností, svatou ženou, plnou dobroty a lásky. Když se jí narodil syn, zasvětila ho Bohu a s velkou starostlivostí mu vštěpovala ryzí nauku evangelia, očekávajíc, že se Boží milost dotkne manželova srdce, aby mu dovolil udělit svatý křest. Nebylo jí však dopřáno se toho dne dožít, protože zemřela, kdy bylo synovi jen několik málo let. Když Pantaleon povyrostl, ukázalo se, že má mimořádné nadání, proto byl vzdělán ve vší moudrosti východní a řecké Obraz sv. Pantaleona v presbytáři v Pustiměři literatury. Jen co dokončil literární a vědecká studia, projevil přání věnovat se medicíně. Vstoupil tedy do školy Eufrosina, slovutného profesora Nikomédie. V jeho škole si Pantaleon zakrátko získal obdiv nejen pro své mimořádné vlohy, ale spíše díky svému přívětivému vystupování, mimořádní skromnosti a dobrotě. Eufrosinus jej dával za vzor a jednoho dne jej vzal na královský dvůr a představil ho císaři, který jej jmenoval dvorním lékařem. V té době žil v Nikomédii svatý a horlivý kněz jménem Hermolaus. Tento den co den viděl mladého Pantaleona procházet ráno pod svými okny a byl uchvácen jeho šlechetností. Rozhodl se získat jej pro Krista. Jednou se proto s ním dal do řeči, a když se dověděl, že je synem senátora Eustorgia, a že navštěvoval lékařskou školu, zeptal se ho: „Nejsi křesťanem?“ „Ne“, odpověděl Pantaleon – „maminka mi ale často vyprávěla o Ježíši Kristu; říkala, že je synem Božím, který přišel na svět, aby zachránil lidi, že udělal mnoho zázraků, že měl zalíbení v těch, kdo jsou čistého a nevinného srdce, a že ho Židé – i přes jeho nezměrnou něhu, milosrdenství a dobrotu – ukřižovali. To mi vyprávěl moje maminka. Ale pak umřela a nikdo už mi více o Ježíši Kristu nic neřekl, protože můj otec je proti tomuto náboženství, které odsuzuje a zakazuje modly jeho předků“. „A přece pravda není než jedna – říká Hermolaus, - stejně jako je jeden Bůh, který si nemůže protiřečit. Ty však už nejsi dítětem jako kdysi, dokud žila maminka; jsi už mladým mužem, a navíc vzdělaným a inteligentním; budeš-li se jen dál trochu vzdělávat, dokážeš sám rozpoznat na čí straně je pravda, zda-li u Krista anebo na straně otcových model. Není třeba mnoho, aby ses přesvědčil, že křesťanské náboženství je jediným pravým náboženstvím: stačí když si jen uvědomíš, že Ježíš Kristus udělal mnoho zázraků, 24

a to nikoli v soukromí, ale na veřejnosti, v přítomnosti velkých zástupů, v chrámě, na náměstích, všude. Ten, kdo koná zázraky je Bůh anebo Boží posel. Ale Ježíš Kristus prohlásil, že je Syn Boží, a dokázal to především zázrakem svého zmrtvýchvstání. Proto Ježíš Kristus je opravdu syn Boží a náboženství Ježíše Krista je vskutku božské.Ale je tu ještě mnohem víc, synáčku můj. Božské náboženství nemůže ponechat bez odsouzení všechny neřesti, zlé vášně a bezpráví, jež degradují lidskou důstojnost. A právě to činí náboženství Ježíše Krista, zatímco pohanská náboženství tolerují, schvalují a podílejí se na těch neodpornějších hanebnostech a do očí bijících zločinech. Podle pohanů nemají všichni lidé stejný původ; proto je správné, aby jedni byli svobodní a druzí otroci. Ježíš Kristus naopak učí, že všichni lidé jsou bratři, protože všichni pocházejí od téhož otce, všichni jsou Boží tvorové. Pohanství říká: potlačujte, drťte, a krvavě splácejte utrpěná příkoří, zlo odplácejte zlem. Ježíš Kristus naopak hlásal zákon odpuštění, dobroty a lásky a učil, že hrdinství ctnosti spočívá právě v zapomínání utrpěných příkoří a v prokazování dobra nepřátelům. A sám dal příklad: bylo to na vrcholu Kalvárie, když i přes kruté bolesti strašné agónie, se modlí za ty, kdo ho ukřižovali, a říká Otci: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Ach, řekni mi, Pantaleone, řekni mi v celé šlechetnosti své duše, které z těchto dvou náboženství se ti zdá být skutečně dokonalým a božským, náboženství Ježíš Krista, které hlásá lásku či náboženství pohanů, které šíří nenávist a mstu? Není pochyb, že jedině náboženství Ježíše Krista vyzařuje božským jasem v nauce i mravnosti: proto náboženství Ježíše Krista je jediným pravým náboženstvím. Ty, můj synu, - pokračoval Hermolaus – ses dal na vznešené povolání a mám z tebe radost, protože medicínou můžeš ulehčovat v mnoha bolestech. Ale pamatuj, že lidstvo je sužováno dvěma druhy zla, zly fyzickými a zly mravními, zly, která napadají tělo a zly, která napadají duši. Ta druhá jsou mnohem zhoubnější než ta první, protože ohrožují to nejvznešenější, co člověk má. Staneš-li se křesťanem, budeš nejen lékařem těla, ale také duše a budeš společnosti přinášet dvojí dobrodiní. Pouvažuj nad tím a až se rozhodneš přijď. Velmi rád tě znovu uvidím“. Hermolaova slova se neztratila. Jak semeno zaseté sourodné země, zapouští hluboké kořeny a pak mocně vyrůstá, stejně tak to bylo se slovem Hermolaovým. Padlo do Pantaleonovi srdce, dobře připraveného matčinou výchovou, proto nemohlo než zapustit kořeny. Pantaleon se skutečně znovu zamýšlel nad tím, co slyšel od matky a uvažoval nad tím, co mu opakoval kněz Hermolaus. Stále více docházel k přesvědčení, že mají pravdu. Na slova matky i na slova Hermolaova se rozpomněl právě jednoho dne, kdy Pán skrze zázrak rozptýlil jeho poslední pochybnosti, poslední nejistoty jeho mysli. Jednoho dne tedy, když si Pantaleon zcela sám vyšel na procházku do blízkých polí a rozjímal nad nevýslovnými krásami nového náboženství, uviděl chlapce, usmrceného uštknutím jedovaté zmije, která se pyšně dmula jen pár kroků od mrtvého. Při tom pohledu Pantaleon zjihnul, a skoro bezmyšlenkovitě zvolal: „Ó, Ježíši, jsi-li skutečně Boží Syn, zjev se; dej, ať tento chlapec znovu ožije, a jedovatá zmije v okamžení zhyne“. Pantaleon ani nedokončil svou modlitbu, když došlo k zázraku. Chlapec znovu nabyl barvy, vrátil se mu dech, ožil a postavil se na nohy svěží a zdravý, zatímco zmije zůstala zasažena na místě. 25

Tímto zázrakem se božství Ježíše Krista ukázalo v celém svém poledním jase, a Pantaleon bez váhání spěchal k Hermolaova, aby přijal svatý křest a byl přijat do společenství věřících. Od chvíle, kdy se Pantaleon stal křesťanem, nepřestal se modlit za svého otce, jehož upřímně miloval. Dostal od něj tělesný život, proto mu ho chtěl vynahradit tím, že mu dá život ducha a milosti. Vznešená tužba, kterou Ježíš Kristu nemohl neocenit! A vskutku ji odměnil tím, že učinil další nevídaný zázrak. Zázrakem bylo toto. Když byl jednoho dne Pantaleon doma s otcem, přivedli k němu chudáka slepého, který – jen co stanul před mladým lékařem, říká: „Doktore, já, jak vidíš, jsem slepý a nepřeji si nic jiného, než prohlédnout. Až do této chvíle jsem se radil skoro se všemi lékaři města, ale žádný z nich mne nedokázal uzdravit. Nyní jsem přišel k tobě: jestliže se ti podaří oživit mé zřítelnice, dám ti všechno své honosné jmění. Pantaleon mu odvětil: „Nepochybuj, synu můj. Jestliže mi slíbíš, že veškeré své bohatství rozdáš chudým, uzdravím tě“. Slepec slíbil. Pantaleon tedy povstal, dotkl se jeho očí a vzýval jméno Ježíše Krista, a slepý ihned nabyl zraku. Po tomto úžasném zázraku se všichni přítomní obrátili, a spolu s nimi i Eustorgius, který až do té doby nechtěl o novém náboženství ani slyšet, uvěřil v Ježíše Krista a rovněž požádal o svatý křest. Pár let nato odevzdal duši Bohu s vděčností synovi, který jej znovuzrodil ve světle pravdy a víry. Nejhanebnější ranou pohanství bylo otroctví. Kvůli němu byla více než polovina lidského rodu odsouzena žít bez práv a platu v područí krutých pánů. Někteří páni měli stovky otroků, které nechávali dělat naprosto všechno bez jakéhokoli uznání. Kdyby s nimi aspoň dobře nakládali! Ale vůbec nic z toho, naopak jako by se v nelidskosti a krutosti až předháněli. Pro nic za nic je zasypávali urážkami, do krve bičovali, bodali zahrocenými dýkami, uvrhali do páchnoucích kobek, nechávali je strádat, mrzačili je, a nezřídka po nesčetných a rozmanitých službách je věšeli, zabíjeli, podřezávali bez rozlišování stejně jako se podřezávají prasata. Každý z pánů měl svou šibenici, každé město své trhy a tržiště, kde se za potupnou cenu prodávali stejně jako ovce chudáci otroci. A nebylo nikoho, kdo by proti tolikerému barbarství pozvedl hlas! Nikdo. Žádný zákonodárce, žádný filozof, žádný mudrc. Ba co víc, čím více se civilizace rozvíjela, tím více přibývalo otroků. Ježíši Kristu náleží sláva za to, že tyto kovy rozlámal a smazal tuto hanbu. Ježíš Kristus ji vyhladil tím, že vyhlásil rovnost všech lidí. Všichni lidé jsou bratřími, řekl Ježíš, a otroctví se pozvolna vytrácí, když do zákonodárství i lidového povědomí proniká duch evangelia. Vskutku, ne všichni z těch, kdo v prvních staletích přijali křesťanství, měli vznešenou myšlenku dát svobodu svým otrokům; všichni je ale považovali za bratry v Ježíši Kristu a jednali s nimi s úctou, láskou a vlídností. Právě tuto výhodu přineslo křesťanství. Pro tu dobu nebylo možné učinit více, aniž by to vyvolalo krvavá povstání. Církev tedy byla v prvních staletích při řešení tohoto palčivého problému velmi opatrná a prozíravá a dělala dobře. Nicméně, nelze si myslet, že žádný z křesťanů své otroky nezrovnoprávnil: právě naopak, bylo mnoho těch, kdo tento úkon hrdinské lásky vykonali. A byl mezi nimi i Pantaleon. 26

V Eustorgiově domě byl značný počet otroků, a Pantaleon, jen co se stal křesťanem, jim chtěl dát svobodu, protože si byl vědom, že otroctví se nedá skloubit s duchem evangelia; ale podřídil se, aby nepodněcoval otce k hněvu. Jakmile se však otec obrátil k víře v Ježíše Krista, tyto překážky padly, a proto ihned rozlámal pouta svých otroků a začal jim vyplácet mzdu, aby do budoucna mohli jíst svobodný a čestný chléb. Po otcově smrti učinil ještě víc: Ježíš Kristus byl chudý, proto chtěl být chudým i on. Proto rozdal všechno bohatství svého značného dědictví potřebným. Pantaleon tak stejně jako všechny velké duše křesťanství, začal svůj nový život epopeou rozsáhlé dobročinnosti. Ode dne, kdy Pantaleon vrátil zrak slepému, získalo jeho jméno značnou popularitu. Celé město nemluvilo než o něm a jeho dům byl neustále v obležení nemocných, kterým pomáhal a uzdravoval je ve jménu Ježíš Krista, navraceje jim zdraví těla i duše. To vzbudilo závist u kolegů lékařů, jejichž kliniky pozvolna zely prázdnotou a tím jejich profesní zisky povážlivě klesaly. Rozhodli se proto, že ho zničí a udali jej Diokleciánovi. Všichni vědí, že křesťanské náboženství bylo po celá tři staletí tříbeno ohněm krutých pronásledování. Tím nejzarputilejším a nejstrašnějším bylo to desáté, totiž pronásledování za císaře Diokleciána. Diokleciána, jenž usedl na trůn římských císařů v roce 285, nalezl impérium ve značně neutěšeném stavu, a to kvůli barbarům, kteří se vyskytovali téměř ve všech provinciích. Protože sám by tyto rebélie potlačit nedokázal, zvolil si společníka v osobě Maximiána, jenž dostal titul Augustus. Tak byli císařové dva: Maximián pro Západ se sídlem v Miláně a Diokleciána pro Východ se sídlem v Nikomédii. Když potom seznali, že ani ve dvojici nejsou s to udržet si respekt před nepřáteli, zvolil si každý z nich koadjutora s titulem císař. Maximián si vybral Konstace Chlora, který se usadil v Trevíru v Galii, a Diokleciána si k sobě vzal Galeria, jenž se usadil v Sirmiu na Sávě. Maximián i Galerius byli mužové velmi krutí a brutální; byli to oni kdo přiměli Diokleciána, aby pronásledoval nevinné křesťany. Diokleciána totiž, jimi naveden, vydal v roce 303 tři edikty o pronásledování proti Církvi. Prvním nařídil zboření chrámů a archivů, druhým vraždění biskupů a kněží, třetím pak pobití všech věřících, kteří by odmítli veřejně obětovat modlám. Kvůli těmto ediktům byla jak na Východě, tak na Západě prolévána krev křesťanů. Jen v pouhé Nikomédii zemřely tisíce stoupenců kříže, a byla to doslova taková „jatka“, že se po celé říši říkalo, že pokud by křesťanství nebylo náboženstvím božského původu, muselo by po tak strašlivém pronásledování vymizet. Jen co byl vydán třetí edikt, lékaři z Nikomédie usoudili, že nadešel čas, aby se Pantaleonovi pomstili. Předstoupili tedy před vladaře a promluvili těmito slovy: „Císaři, syn zesnulého senátora Eustorgia, jistý Pantaleon, jehož jsi poctil titulem dvorního lékaře, se vysmívá zákonům impéria. I přes tvé poslední edikty se veřejně prohlašuje křesťanem. A co je horší, že pro získávání proselytů uzdravuje nemocné Esculapiovým uměním a pak prohlašuje, že je uzdravil mocí Kristovou. Neznalý plebs tomu věří a mnozí se stávají křesťany. Neučiní-li se šílenství tohoto nadšeného mladíka přítrž, nebude trvat dlouho a celá Nikomédie, navzdory císařským zákonům, se přikloní ke kultu Nazaretského. Před nějakým časem měl Pantaleon štěstí, že navrátil zrak slepému, a od toho dne se jeho dům stal líhní velkého počtu nových křesťanů“. Císaře tato zpráva zneklidnila, ale skoro jako by nevěřil tomu, co mu vyprávěli, nechal si uzdraveného slepce zavolat. Tento mu vypověděl o zázraku, který Pantaleon vykonal, a 27

to do nejmenších detailů. A slavnostně prohlásil, že v důsledku tohoto zázraku, se i on stal křesťanem. Toto vyznání jej však stálo život, protože jej císař dal okamžitě sťat. Jen co si událost ověřil, aniž by ztrácel čas, dal si zavolat Pantaleona k „redde rationem“ – vydání účtů. A když před ním stanul řekl mu: „Co to slyším, Pantaleone? Že prý jsi propůjčil jméno odporné sektě křesťanů? Je to vůbec možné? Informovali mě o tom, ale já nechtěl věřit, protože si nedokážu vysvětlit, že by vzdělaný a inteligentní mladý muž jako ty, mohl přijmout nauku jakéhosi podvodníka, který skonal na kříži zločinců. A potom, bylo by divné, že bys ty, dvorní lékař, pohrdl císařskými edikty. Státní zákony jsou jasné: neuznávají jiný kult, než kult model. Porušit tyto zákony, znamená nechat dopadnout na svou hlasu blesky té nejhroznější spravedlnosti. Beru na tebe zvláštní ohledy: proto ti to oznamuji. Jsem si jist, že bys mi nechtěl způsobit mrzutosti“. Na tato slova Pantaleon odpověděl: „Především bych, ó císaři, rád prohlásil, že respektuji a ctím císařský majestát, protože vím, že pochází od Boha, a ten kdo se staví proti ustanovené autoritě, staví se proti Bohu a dopouští se těžkého provinění. Ale vím také, že nad císařem je Bůh, nad zákony lidskými jsou zákony Boží, nad společenskými konvencemi je pravda. Nyní mi tedy řekni, je dovoleno zradit Boha, je dovoleno zavřít oči před pravdou, jen abych se zalíbil císaři? Ty říkáš, že Ježíš Kristus je podvodník, a mluvíš tak, protože ho neznáš. Já ho však znám a vím, že Ježíš Kristus je Bůh. Jak bych se neměl klanět Ježíši Kristu? Ostatně, ó císaři, skutky jsou výmluvnější než slova. Skutky ti tedy dokážu, že Ježíš Kristus je Bůh. Není třeba, než nějaký nemocný, těžce nemocný, který už skoro umírá. Nad tímto nemocným ať pohanští kněží vzývají své bohy, zatímco já budu vzývat svého Krista. Uvidíme z které strany přijde zázrak uzdravení“. Návrh se císaři líbil, takže jakkoli byl rozhněván, hned nařídil, aby vyhledali nemocného. A netrvalo dlouho a přinesli ho k němu. Byl to skoro umírající ochrnulý, který se už zmítal v smrtelné křeči. Na znamení všichni zmlkli a pohanští kněží začali se svými modlitbami, vzývajíc všechny bohy Olympu, ale k zázraku nedošlo. Pak se modlil Pantaleon: modlil se bez povyku, bez hluku, jak tomu bylo u pohanských kněží, nýbrž srdcem, celou vroucností své duše. „Pane – řekl – nikoli kvůli mně, ale pro svou slávu a triumf pravdy, uzdrav tohoto ubohého nemocného; uzdrav ho na těle i na duši, aby i on je tvým tvorem, a také on se znovuzrodil z tvé božské krve“. Jen co to řekl, povstal, přistoupil k ochrnulému, vztáhl k němu ruku a uzdravil ho. Zázraky však zůstávají bez účinku pro ty, kdo vědomě zavírají oči světlu milosti a víry. Tak tomu bylo i v případě císaře; v podlosti své duše, setrvával v nevěře a krutosti a zázraky, které Pantaleon konal připisoval magickému umění. Když s ním zůstal o samotě, znovu jej vyzýval, aby obětoval bohům a přitom mu vyhrožoval smrtí, pokud neuposlechne. Pantaleon však byl nezlomný, a nic nedbaje na vyhrožování, odpověděl: „Císaři, není snad větší zbabělosti, než zapřít poznanou pravdu. Kdybych obětoval modlám, pokryl bych hanbou své jméno, zneuctil památku mé matky, která mi jako první vložila na rty požehnané jméno Ježíš, a svolal bych na sebe blesky Božího hněvu. Ostatně, je-li krásné a božské položit život za pozemskou vlast, oč krásnější a božštější je zemřít za vlast nebeskou. Před Božím zlořečením proto dávám přednost pronásledování ze strany císaře, který může zabít mé tělo, ale nemůže zahubit mou duši“. Císař byl proti této neochvějnosti ducha bezmocný. Propadl pekelné zuřivosti a přikázal, aby Pantaleona mučili stejným způsobem, jako každého jiného stoupence Nazaretského. První muka byla vskutku ukrutná, dlouhá, strašlivá a nelidská. Odřezávali 28

mu kousky masa, drásali mu tělo ostrými hřebeny; opalovali mu rány loučemi; uvrhli ho do kotle s vařící smolou; a když shledali, že žádné z těchto mučení nedokázalo zlomit jeho hrdinský zápal víry, a že i uprostřed muk oslavoval Ježíše Krista, přivázali mu na krk velký mlýnský kámen a hodili ho do moře. Pantaleon se však zanedlouho objevil na břehu živý a zdravý, posilován Ježíšem Kristem, který jej přišel povzbudit v postavě starce Hermolaa. Zpráva o těchto událostech císaře zneklidnila. Stůj co stůj ho chtěl vidět. Nechal jej proto předvést a zeptal se: „Jen mi řekni, řekni mi, Pantaleone, kdo tě naučil těmto prestižním hrám; odhal mi svého učitele, abych mu mohl blahopřát“. Nato Pantaleon odvětil: „Císaři, ty nazýváš zázraky Boží všemohoucnosti hrami. Nevím, co ti mám říct, co bych ti ještě neřekl? Mým Učitelem je Ježíš Kristus. Ježíš Kristus učinil neškodným var tvých kotlů, Ježíš Kristus mě vysvobodil z mořských peřejí. Neexistuje lidská moc, která by proti Ježíši Kristu mohla bojovat. Jen bude-li chtít, budou se moci tvoji kati pyšnit vítězstvím nade mnou.“ Při jménu Ježíše Krista císař zneklidněl ještě víc, začal řvát a rozkázal, aby Pantaleona vyvedli do cirku a předhodili šelmám. Cirk a amfiteátr byly u pohanů veřejnou stavbou oválného či kruhového tvaru, kde se davu předváděli hrůzné krvavé podívané. Stejně jako dnes se o křesťanských svátcích lid baví pyrotechnickými ohňostroji, tak se o pohanských svátcích bavil pohledem na gladiátorské zápasy, při nichž umíraly stovky zápasníků, kteří se pobíjeli navzájem a to s jediným cílem: obveselit divácký plebs, který se scházel jako by se jednalo o něco naprosto nevinného. Ne vždy však gladiátoři zápasili mezi sebou: častěji museli měřit své síly s divokými šelmami, které se v hojném počtu chovaly v podzemí cirků a amfiteátrů. Před zápasem nechávali šelmy vyhladovět, a když nadešla hodina střetu ještě víc je poštvali, aby tak podnítili krveprolití. A tyto masakry nevinných lidských bytostí byly vskutku tak strašlivé, že si to nikdo nedokáže představit, V okamžení se kolbiště změnilo v tratoliště krve, poseté mrtvolami, zatímco dav se oddával bezuzdnému jásotu. Tak tomu bylo až do chvíle, kdy poté, co se rozpoutala nenávist vůči vyznavačům Ukřižovaného, začalo jejich pronásledování. Od té chvíle už šelmám nepředhazovali gladiátoři, nýbrž nevinní křesťané. Měl-li být trest co nejexemplárnější, vháněli se křesťané do arén v celých zástupech za burácivé barbarské vřavy přihlížejících davů. Pohanští představitelé se domnívali, že těmito veřejnými tresty uhasí rozmach nové víry. Jenže často docházelo k opačnému účinku a to z důvodů velkých zázraků, k nimž při těchto událostech docházelo. Tak tomu bylo i v případě hrdinského Pantaleona. Vskutku, jakmile se rozšířila zpráva o tom, že lékař Pantaleon byl odsouzen k předhození šelmám, hrnuli se do cirku velké zástupy, aby se pokochaly hrůznou podívanou. Ale k čemu došlo? Divoké šelmy, namísto toho, aby se na nezlomného šampióna víry vrhli a rozsápali ho, lehli si mu poslušně k nohám a olizovali mu šaty, čímž vyjadřovaly hlubokou úctu. Zázrak byl až příliš zřejmý, záštita nebes natolik zářná, že dav diváků před tímto nadpřirozeným jasem propukl v aplaus sympatie k velkému hrdinovi víry, oslavoval Krista a mnoho z nich se přihlásilo ke křesťanství. Císař ještě více rozezlen, nechal všechny nové vyznavače pobít. Zatímco se spřádaly plány pro potrestání všech nových stoupenců víry, byl Pantaleon, držen v městském vězení. Čekalo jej další mučednictví, trest kolem. Jednoho krásného dne 29

jej přivázali ke kolu posetému břity, poté jej odvezli na vrchol hory a svrhli ho po příkrém svahu dolů. Každý pochopitelně čekal, že jej tam dole uvidí strašně rozsekaného. Avšak, nebylo tomu tak. K úžasu všech vyvázl živý a zdravý. Tento další zázrak způsobil mnoho nových konverzí. I sami kati museli uznat, že zasáhl prst Boží. Vždyť kolo se rozbilo na tisíce kousků, navíc zabilo mnoho z těch, kdo chtěli zblízka vidět barbarskou tragédii. Jen císař zůstával zatvrzelý. Zaslepen víc než kdy předtím poslední utrpěnou porážkou, pohroužil se ještě hlouběji do své brutální zloby, a poté, co si nechal předvést Pantaleona, řekl mu: „Ty ničemo, se domníváš, že unikneš mým rukám, ale já tě nenechám, doku nebude tvé tělo na kousky. Tvůj učitel Hermolaus byl prozíravější než ty: veřejně obětoval modlám a bylo mu odpuštěno. Ty však vzdoruješ. Zakrátko uvidíš, čeho je schopen císařův hněv. Máš ostatně ještě čas, aby sis vše rozmyslel: vzpamatuješ-li se, bude ti prokázána stejná laskavost jako tvému učiteli“. Pantaleon se však nenechal chytit do léčky. Vědom si toho, že Hermolaovo odpadnutí je nemožné, odvětil: „Císaři, já znám víru svého učitele; taková víra nemůže být než nezlomná. Ale i kdyby Hermolaus zradil Ježíše Krista, měl bych ho kvůli tomu snad zradit i já? Je neznám jiného Boha kromě Ježíše Krista: kdybych ho zradil, poskvrnil bych své svědomí ohromným a neodpustitelným zločinem. O tento zločin nestojím, ani se jej nemohu a nesmím dopustit. Ty vyhrožuješ smrtí; ale i když smrt přijde: pro křesťany je počátkem života, proto mě nemůže děsit. Ostatně ty, císaři, můžeš zabít tělo, ale nemůžeš zabít mou duši. A mne zajímá jen jedno: spása duše a mít Boha, což je nejvyšším cílem života“. Tato odpověď císaře utvrdila v tom, že je nemožné zlomit neochvějného ducha tohoto velkého hrdiny a jeho víru. Aniž by se pouštěl do dalších diskuzí, nechal jej zbičovat a pak ho vydal katům, aby byl sťat. Pantaleon přijal tuto zprávu s naprostým klidem. Pomyšlení, že zakrátko dosáhne svého božského cíle jej naplňovalo nevýslovnou radostí, a ve vytržení lásky zapěl s prorokem: „Často se na mně dopouštěli násilí, ale nedokázali zlomit mou neochvějnost, protože Kristus Vykupitel mne podpíral svou božskou milostí“. A hle, na popravčím místě došlo k dalším úchvatným zázrakům. Byl připoután k olivovníku, když náhle se oliva obsypala plody. Jeden z katanů se Udělování svátosti nemocných v rotundě sv. Pantaleona v Pustiměři rozmáchl, aby mu zasadil ránu do krku, jenže meč změkl jako vosk a hrdina zůstal nedotčen. Následovala nová obrácení a nová vyznání víry v Ježíše Krista. Sami katani byli nuceni uznat božství Nazaretského, odhodili zbraně, padli před ním na zem, klaněli se mu a prosili za odpuštění. Hodina slávy však nadešla. Přichází další císařská popravčí četa, aby 30

dokonala bídný zločin. Pantaleon přijal korunu mučednictví 27. července roku 305. Legenda vypráví, že ve chvíli mučednické smrti jedna zbožná žena sebrala krev mučedníka do nádobky a s velkou vroucností ji uchovávala ve svém domě.Tělo bylo pohřbeno ve vile jistého Alamanzia, nedaleko za městem. Úcta ke svatému Pantaleonovi se rychle rozšířila jak na Východě, tak na Západě a byl zařazen do seznamu čtrnácti svatých pomocníků (vzývaných křesťanským lidem v těžkých chvílích).

Pustiměřští poutníci v katedrále sv. Pantaleona v Ravellu uctívají jeho drahocennou relikvii – krev mučedníka, která se zkapalňuje v den jeho svátku, 27. července. Dole: pohled z Ravella na pobřeží Amalfi. ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 1. července 2009.

Svatý Pantaleone, mučedníku, kterýs byl v životě tak dobrý a odvážný, veď nás na mnohdy křivolaké pozemské pouti, dej nám sílu ducha i odvahu čelit těžkostem. Dej nám objevit hodnotu pokory a radost z odpuštění. Vypros nám, aby na nás sestoupilo Boží milosrdenství a zůstalo s námi vždycky. Amen. 31

KAPLE SV. ANNY. Na její

obnově se měl podílet už biskup Jan VII. V roce 1635, poté, co vyhořel farní kostel byla zničena i tato kaple, která s ním byla těsně spojena. Obě posvátné stavby nechal ještě krátce před svou smrtí obnovit František kardinál Ditrichštejn. Od roku 1687 byla svatoanenská úcta spjata s Bratrstvem sv. Anny, díky němuž začala i tradice slavných poutí. Kaple se tak stává poutním chrámem. Fresky na stěnách jsou 'Biblia pauperum'. Vyprávějí dějiny spásy od prvního pádu, až k vykupitelské oběti Ježíše Krista. Fresky Jakubova a Pseudo-Matoušova apokryfního evangelia dávají číst úchvatné dějiny svatých rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny. Od velkorysosti a štědrosti života starozákonních spravedlivých, přes tíživý úděl 'Bohem opovržených', za jaké je pokládali lidé proto, že neměli děti, až k vroucí modlitbě, v níž se jim dostává poznání jedinečného povolání, které jim svěřila Prozřetelnost: být rodiči Matky Božího Syna. Modlitba vskutku pozvedá náš pohled k nebi, k tajemství Trojjediného Boha. Tato hluboká pravda promlouvá z kupole sv. Anny, z níž zaznívá Slovo ústy proroků, evangelistů i učitelů Církve. Jako u sv. Jáchyma a Anny, a především u Panny Marie se i v nás má stávat tělem, aby tak celé tvorstvo dospělo do plnosti Kristovy. Obnovená kaple sv. Anny se tak obrací s výzvou k osobní obnově každého, kdo jako poutník směřuje k údělu, jenž Bůh připravil těm, kdo ho milují. Na této cestě provázelo svatoanenské poutníky Velkého Jubilea 2000 Apoštolské požehnání Jeho Svatosti, Jana Pavla II. a o vigílii svatoanenské pouti 2009 (nad křtitelnicí), kdy se konala v Pustiměři pouť vyškovského děkanátu za obnovu rodin a za nová kněžská povolání, při níž přijal jáhenské svěcení Mgr. Josef Mikulášek z Podomí, poslal své papež požehnání poutníkům Benedikt XVI. (nad kazatelnou). 32

CHRÁM SV. BENEDIKTA. (výška věže 44,5m; délka 46m; šířka 18,5m). Základní kámen

stávajícího farního chrámu, zasvěceného otci západního mnišství a patronu Evropy byl položen v roce 1900. Posvěcen byl 27. dubna 1902 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Na tomto posvátném místě se podepsala i válečná léta XX. století – jejichž stopy jsou patrné na klenbě dodnes. Po pádu největší tragédie lidstva, barbarského komunizmu, který našel úrodnou půdu právě v tomto kraji a jehož důsledky dodnes nevymřely, se tento chrám stal svědkem poselství naděje, které zaznělo z úst nezapomenutelného olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, jenž o svatoanenské pouti roku 1990 opakoval slova papeže Jana Pavla II k českému národu: "Stavte na Kristu, úhelném kameni, společnost a kulturu budoucího věku". V duchu Ježíšovy velekněžské modlitby 'perchè tutti siano una cosa sola' - 'aby všichni byli jedno' hostil chrám sv. Benedikta mezinárodní setkání s mládeží italské farnosti Case di Malo. Ke kořenům slovanské spirituality dopřál sestoupit v roce 1992 prof. Tomáš Špidlík S.J., jehož papež Jan Pavel II. jmenoval v roce 2003 kardinálem. „Buďte Kristovi jako on je váš“, tato výzva zněla v roce 1997 k jednatřiceti biřmovancům z úst prvního papežského nuncia v České republice, arcibiskupa Giovanniho Coppy (kardinálem jmenován v roce 2007). Jeho Eminence, Tomáš kardinál Špidlík S.J., zavítal znovu do Pustiměře 6.-7. srpna 2005: zde slavil eucharistii, požehnal obnovená sousoší a převzal čestné občanství.

Eucharistie u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky v kryptě katedrály na Montecassinu, ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 30. června 2009. 33

HOMÍLIE

Tomáše kardinála Špidlíka S.J. prvního čestného občana Pustiměře pronesená v chrámu sv. Benedikta o 19. neděli v mezidobí, 7. srpna 2005 „Drazí přátelé, podle evangelia se zdá, že jsem k vám přišel po vodě. Je zajímavé, jak mě vlna prozřetelnosti zanesla až do Pustiměře. Ale to evangelium, které jsme četli je skutečně zvláštní. Evangelium je plné zázraků. Ale vždy jsou to zázraky, kdy Kristus Pán pomohl nějakému nemocnému, chromého postavil na nohy, slepému otevřel oči, ... ale chodit po vodě? To je cosi jako když se čte o Budhovi, že se přivezl na slunečním paprsku. Nač jsou takové zázraky? Ony jsou všecky zázraky symbolické: uzdravení slepého znamená, že Pán Bůh otvírá oči všem; uzdravení chromého, že Pán Bůh postaví na nohy všechny lidi; a chodit po vodě? Já říkám: to je zázrak pro nás pro všecky. Náš život je totiž pořád v nějaké nejistotě, jako na vlnách. Člověk touží po tom, aby měl něco pevného pod nohama, co by mi zaručilo, že stojím. Stává se to?

Zakladatel dělnického hnutí v Belgii, pozdější kardinál Cardijn hlásal heslo: „odproletarizovat proletáře“. A říkal: kdo je proletář? To není chudý. Chudý člověk může být chudý, ale pořád jde dál. Vždyť já jsem z chudé rodiny a po první světová válce byla nezaměstnanost. Ale nebyli jsme proletáři: měli jsme domek, trochu mléka atd. Ale proletář, ten neví, co bude zítra. Ve francouzské televizi dělali rozhovor s jedním z těch, jak jim Francouzi říkají „vousáči“. Jsou to lidé, kteří spí pod mostem, apod. On povídá: byl jsem úředníkem u jedné obchodní společnosti. Měl jsem se velmi dobře. Jednoho dne 34

však společnost zkrachovala, já zůstal bez místa, vypověděli mne z bytu. Přestal jsem se holit, přespával na nádraží, ... a dneska jsem proletář. A ono se jich množí. Je až neuvěřitelné kolik jich je. Lidé se snaží, aby měli zajištěné pojištěné, aby stát každému zajistil, co potřebuje... No já jsem v Itálii. Každý týden přijíždějí stovky a stovky lidí z Afriky, Ázie. Ti, kterým zaplatili poslední peníze je nahážou do moře. Musí se vylovit a jsou na ulici. Ale i v blahobytných městech jsou staří lidé načisto opuštěni. Co máme dělat? Říká se: státy se musejí starat! Charita musí pečovat... To je všecko svatá pravda. Ale nepomůže to. Proto kazatelé vytýkají: jediná pevná půda je prozřetelnost Boží. Na tu se musíš postavit. A dávají se pěkné příklady. Takový kazatelský příklad je, že umírala matka šesti dětí. Anděl smrti, který měl přinést zprávu o smrti tam nechtěl jít, vrátil se k Pánu Bohu a říká: já si to nevezmu na svědomí! Copak to Pane Bože nevidíš? A Pán Bůh mu řekl: spusť se na hlubiny moře a vytáhni odtud nějaký ztracený kámen. Tak jej anděl donesl. Rozlom ten kámen. Rozlomil ho a byl tam malý červíček. Vidíš, já vidím všecko. A z životopisů svatých se vyprávějí takové pěkné příklady, jak se všecko rozdalo atd. Z těch hříchů, co jsem já udělal, tak píšu knihy. Napsal jsem také knihu o svaté Melánii ze IV. století. Když Alarich okupoval Řím. Římané se báli, že o všecko přijdou. Ona – nejbohatší nevěsta Říma všecko rozdala a říkala: zkusme se spolehnout na Boží prozřetelnost. Pěkně se to čte. Nakonec ale řekneme: otec rodiny se musí starat; matka se musí starat, aby měla něco zajištěného. Jak je to tedy s tou Boží prozřetelností? To je podle povolání. Každý člověk má povolání a Pán Bůh ho opatruje v tom úkolu, který mu dal. V dnešní době se však ten problém klade trošku šířeji: i národy mají své povolání. I velké národy zanikají a vznikají. Podle povolání. Jeden velký myslitel – Solovjov – se nad tím zamýšlí a říká: evropské národy – jaké měli povolání staří Židé, to víme: Starý zákon; Řekové – ti založili katolickou a pravoslavnou Církev a dogmata; Římané dali světu právo; západní národy daly uspořádání. A slovanské národy? On říká: ještě světu nedaly nic. Co to znamená? Jejich doba snad právě přichází. Teprve teď musí něco říci. Co by měli říci? Zajímavé je, že se k této otázce vracel často papež Jan Pavel II. Není náhodou, že byl prvním slovanským papežem. A 35

mnoho lidí neví, co to znamenalo, když přišel do Československa. Noviny říkaly: přijel do Prahy, do Olomouce stavil se také na Velehradě. On sám to však myslel takto: po pádu totality moje první návštěva musí být na Velehradě. Přitom byl také v Praze ... První návštěva však byla na Moravě, v srdci Evropy. On si toho byl dobře vědom. Tento týden jsme předevčírem slavili svátek Panny Marie Sněžné. Víte, že v Římě, v bazilice Panny Marie Sněžné, položili svatí Cyril a Metoděj slovanskou liturgii na oltář a tam jí papež požehnal. Dostali přitom taková privilegia jako nikdo na světě. Dodnes se historici diví, jak je to možné, že dostali taková privilegia. Tehdy si totiž uvědomili jednu věc: svět se rozpadal na Východ a Západ. Navíc hrozil konflikt a dokonce roztržka v Církvi. V Římě si řekli: snad ti Slované budou spojovacím mostem mezi Východem a Západem. Svět už byl ovšem natolik rozdělený, že Slované, kteří měli spojovat se sami rozdělili na východní a západní. Ale po tisíci letech se situace opakuje. Dnes je daleký Východ a daleký Západ; hrozí velké roztržky a Evropa? Buď bude mostem, nebo bude roztrhaná. A vprostřed Evropy je Morava. Pán Bůh jí tedy svěřil nějaký úkol. Když se teď rozšiřovala Evropská unie, otvíral jsem s tehdejším prezidentem Prodim hranici mezi Itálii a Slovinskem. On mluvil o tom, že se musí – jak říká Svatý Otec – dýchat oběma stranami plic. A já jsem k tomu dodal: ale musíme mít jedno srdce! Co to pomůže člověku dýchat dvěma plícemi, když nemá jedno srdce. To srdce je uprostřed Evropy. A je to Morava. Pustiměř pak je uprostřed Moravy. Máme tedy nějaké poslání! Co po nás bude Pán Bůh chtít, to já nevím. Jisté však je, že sice budeme ještě na vlnách a všelicos, ale že si budeme moci jednou zazpívat: kolik to bouří nad vlastí se sneslo! O život bylo zápasit nám v boji. Mohutné sídlo Svatopluka kleslo, Velehrad víry bez pohromy stojí. Proto přejme sobě a všem našim, abychom ten úkol, který pravděpodobně ještě máme. Svatý Otec Jan Pavel II. na to velmi často myslel. Právě ta jeho cesta na Velehrad byla symbolem toho, že nás ještě možná čeká velký úkol, pokud si zachováme tu svou křesťanskou tradici, kterou celý svět ztrácí. Dej nám Pán Bůh k tomu sílu! Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. 36

Potřetí v posledních třech desetiletích Petrův nástupce zavítal do nevelkého jihoitalského kraje Molise. Po dvou návštěvách Jana Pavla II. v letech 1983 a 1995 papež František vykonal intenzivní pastorační cestu do historicky velmi chudého zemědělského regionu, poznamenaného emigrací. Kraj s nejmenším znečištěním a také s nejnižší kriminalitou se také v současnosti postupně vylidňuje. Důvodem je zemědělský i průmyslový úpadek. Papežova dnešní cesta se tak proměnila v silný politický apel: „Důstojnost člověka má být prvotním zájmem institucí, podnikatelského a finančního sektoru. Všechny ostatní zájmy jsou podružné“, zdůraznil Svatý otec. První bod programu pastorační návštěvy hostila akademická půda Univerzity Molise v krajském městě Campobasso. Papeže zde očekávala jak univerzitní obec, tak místní podnikatelé, dělníci a zemědělci. František pronesl silně politicky orientovanou promluvu, mnohokrát přerušovanou potleskem, aniž by slovo politika vůbec zaznělo. Proti pohledu současných ekonomů a finančníků postavil pohled „našeho Otce“.

Pane rektore, představitelé státních institucí, univerzitní studenti, zaměstnanci a profesoři, bratři a sestry ze světa práce, Děkuji za vaše přijetí. Především vám děkuji za to, že jste se mnou sdíleli svůj život, námahu a naději. Pan rektor převzal výraz, který jsem jednou použil : náš Bůh je Bohem, který překvapuje. To je pravda, každý den je tu nové překvapení. Náš Otec už je takový. Vyslovil však o Bohu ještě něco jiného, co zase převezmu já: Bůh boří schémata. A pokud my nebudeme mít dostatečnou odvahu prolomit schémata, nikdy nepokročíme, protože právě k tomu nás Bůh vede – abychom v souvislosti s budoucností byli kreativní. 37

Má návštěva v Molise začíná tímto setkáním s pracovním světem, avšak místem, na němž se nacházíme, je univerzita. A to je výmluvné, poněvadž to vyjadřuje, jakou důležitost mají bádání a formace v reakci na nové a složité otázky, které nám na místní, národní i mezinárodní úrovni klade současná hospodářská krize. Před chvílí to dosvědčil mladý zemědělec, který si zvolil vysokoškolské studium na zemědělské fakultě, aby naplnil své povolání obdělávat zemi. Být zemědělcem obdělávajícím půdu není cosi nehybného, je to dialog, plodný a kreativní dialog. Je to dialog člověka se svou zemí, která díky němu rozkvete a vydává plody pro nás všechny. A to je důležité. Dobrá formace nenabízí snadná řešení, ale napomáhá k otevřenějšímu a kreativnějšímu pohledu, který lépe docení území zdroje. Plně sdílím to, co bylo řečeno o ochraně země, aby vydávala plody, aniž by se z ní těžilo stůj co stůj. To je jedna z nejvýznamnějších výzev naší doby, abychom se obrátili k takovému vývoji, který by dokázal ctít stvořené. Vidím, jak se v Americe, mé vlasti, kácejí pralesy a obnažuje se půda, kterou nelze obdělávat, která nemůže vydat život. To je náš hřích – těžit ze země a nedovolit, aby ona sama nám dala to, co v sobě nese, za pomoci našeho obdělávání. Další výzva zazněla z úst oné šikovné maminky a dělnice, která mluvila také jménem své rodiny – manžela, malého synka a dalšího dítěte na cestě. Odvolávala se na práci, ale současně také na rodinu. Děkuji za toto svědectví! Chci vám něco říci – když chodím zpovídat, nyní už ne tak často jako v předchozí diecézi, a přijde mladá maminka nebo tatínek, ptám se: Kolik máš dětí. Odpovídají mi a já kladu další otázku: „Řekni mi, hraješ si s dětmi?“ Většina z nich odpovídá: „Jakže, Otče?“. „Ano, ano, hraješ si s dětmi? Ztrácíš čas se svými dětmi?“. Ztrácíme tuto schopnost, tuto moudrost hrát si se svými dětmi. Hospodářská situace nás nutí k tomu, abychom o ni přicházeli. Prosím, ztrácejte čas se svými dětmi! V neděli – vy jste se zmínila o neděli v rodině (obrací se k dělnici) – jim věnujte čas…Toto je kritický bod, který nám umožní rozlišit a zhodnotit lidskou kvalitu ekonomického systému, ve kterém žijeme. Do tohoto rámce náleží také otázka pracovní neděle, která se netýká jen věřících, ale jako etická volba zasahuje všechny. Ztrácíme prostor pro nezištnost. Otázka zní: čemu chceme dát přednost? Volná neděle – s výjimkou nezbytných služeb – potvrzuje, že prioritou není to ekonomické, nýbrž to lidské, nezištné, nikoliv obchodní, nýbrž rodinné a přátelské vztahy, pro věřící pak vztah s Bohem a společenstvím. Možná nadešel okamžik, abychom se dotázali, zda pracovat v neděli je pravá svoboda. 38

Překvapující Bůh a Bůh prolamující schémata překvapuje a boří schémata proto, abychom byli svobodnější. Je Bohem svobody. Drazí přátelé, chtěl bych připojit svůj hlas k hlasu mnoha zaměstnanců a podnikatelů na tomto území, abych žádal o uskutečnění „paktu zaměstnanosti“. Zaznamenal jsem, že kraj Molise se snaží reagovat na drama nezaměstnanosti a že konstruktivně spojuje síly. Mnohá pracovní místa by se dala navrátit prostřednictvím strategie dohodnuté s národními institucemi, tohoto zaměstnaneckého paktu, který by měl využít příležitosti nabízené národními a evropskými směrnicemi. Povzbuzuji vás, abyste pokračovali v tomto úsilí, které může vydat plody jak zde, tak v jiných regionech. Chtěl bych se vrátit k jednomu výrazu, který jsi vyslovil (obrací se k mladému zemědělci). Řekl jsi: důstojnost. Nemít práci neznamená pouze nemít nutné prostředky k obživě. Nikoliv, můžeme se každý den najíst – jdeme na charitu, té či oné asociace nebo klubu, kde nám dají pokrm. V tom tedy není problém. Potíž je v tom, že nepřinášíme chléb domů, a to je vážné, obírá nás to o důstojnost! Odnímá nám to důstojnost. Nejvážnější problém tedy není hlad, i když je tu také. Nejvážnější problém je důstojnost. Kvůli ní musíme pracovat a hájit důstojnost, kterou nám práce dodává. Nakonec bych vám chtěl říci, že mne zasáhla skutečnost, že jste mi darovali obraz, který je právě výjevem mateřství. Mateřství s sebou nese porodní bolesti, ale porodní bolesti směřují k životu a jsou tudíž plné naděje. Děkuji vám proto za tento dar a ještě více vám děkuji za naději v něm obsaženou: nadějeplných porodních bolestí. Děkuji! A ještě bych chtěl připojit jednu historickou poznámku. Když jsem byl provinciálem jezuitů, bylo třeba vyslat někoho na Antarktidu, aby tam jako kaplan žil deset měsíců v roce. Přemýšlel jsem, kdo by tam mohl jít, a jeden spolubratr pak šel. Představte si, že byl rodákem z Campobasso! Děkuji!

Na bývalém stadionu v Campobasso pak v půl jedenácté dopoledne slavil papež eucharistii, které se na stadionu a v jeho okolí účastnilo celkem 80 tisíc lidí. V homilii papež vyšel z prvního liturgického čtení, které přednesl nevidomý lektor za pomoci braillova písma: „Moudrost vysvobodila své věrné z jejich útrap“ (Mdr 10,9). František zdůraznil, že Bůh není 39

neutrální, ale je na straně křehkých, diskriminovaných a utiskovaných lidí, kteří se v důvěře svěřují Bohu. Papež pak poukázal na dva podstatné aspekty církve:

„Moudrost vysvobodila své věrné z jejich útrap“ (Mdr 10,9). První čtení nám připomnělo charakteristiky božské moudrosti, která vysvobozuje ze zla a útisku ty, kteří se dávají do služeb Pánu. On totiž není neutrální, ale Svojí moudrostí je na straně křehkých, diskriminovaných a utiskovaných lidí, kteří se Mu s důvěrou svěřují. Tato Jakubova a Josefova zkušenost, podávaná Starým zákonem, dává vyniknout dvěma podstatným aspektům života církve. Církev je lidem, který slouží Bohu a který žije ve svobodě, kterou mu daroval On. Jsme především lidem, který slouží Bohu. Služba Bohu se uskutečňuje různými způsoby, zvláště modlitbou, adorací, zvěstováním evangelia a svědectvím dobročinné lásky. Ikonou církve je vždycky Panna Maria, „služebnice Páně“ (Lk 1,38, srov. 1,48). Jakmile Maria přijala andělovo poselství a počala Ježíše, spěšně se vydává za svojí příbuznou Alžbětou, aby jí pomáhala. Ukazuje tak, že přednostní cestou služby Bohu je služba bratřím, kteří jsou v nouzi. Církev se v Matčině škole učí denně stávat „služebnicí Páně“, je připravena vycházet vstříc situacím největších potřeb a starostlivě pečovat o maličké a vyloučené. Všichni jsme povoláni žít službu lásky v běžné realitě, v rodině, ve farnosti, v práci, se sousedy... Je to každodenní všední láska. Svědectví lásky je mistrovskou cestou evangelizace. V tom byla církev vždycky „v první linii“, svojí mateřskou a bratrskou účastí sdílí těžkosti a křehkosti lidí. Křesťanské společenství se tak snaží dodávat společnosti „duši“ a umožňuje jí hledět dál a doufat. To je to, oč se vy, drazí bratři a sestry této diecéze, velkodušně snažíte, podporováni pastorační horlivostí svého biskupa. Povzbuzuji vás všechny, kněze, zasvěcené osoby a věřící laiky, abyste na této cestě vytrvali, sloužili Bohu službou bratřím a šířili především kulturu solidarity. Tohoto nasazení je velice zapotřebí v situaci materiální a duchovní nouze, zvláště nezaměstnanosti – rány, která vyžaduje veškeré úsilí a odvahu všech. Práce je výzvou, která interpeluje zejména na odpovědnost institucí podnikatelského a finančního světa. Je nezbytné postavit důstojnost člověka do středu každé perspektivy a každého činu. Jiné zájmy, byť legitimní, jsou druhotné. Středem je důstojnost člověka. 40

Proč? Protože člověk je obrazem Božím, byl stvořen k Božímu obrazu a my všichni jsme obrazem Božím. Církev je tedy lid, který slouží Pánu. Proto je lidem, který zakouší svoje osvobození a žije svobodu, kterou mu daroval Pán. Pravou svobodu dává vždycky Pán. Především svobodu od hříchu a sobectví ve všech jeho formách, svobodu dávat se a činit tak s radostí jako Nazaretská Panna, která je svobodná od sebe samé, nestahuje se do svého stavu – a měla by k tomu nemalý důvod! – nýbrž myslí na ty, kdo jsou více v nouzi. Je svobodná ve svobodě Boha, která se realizuje láskou. A toto je svoboda, kterou nám dal Bůh a kterou nesmíme ztratit: svoboda klanět se Bohu, sloužit Bohu a sloužit Mu také v bratřích. Toto je svoboda, kterou s milostí Boží zakoušíme v křesťanském společenství, když se dáváme do služeb druhých. Beze svárů, bez stranictví a bez klepů. Vzájemně si sloužit. Pak nás Pán osvobozuje od ambicí a soupeření, jež podkopávají jednotu společenství. Osvobozuje nás od nedůvěry a smutku. A tento smutek je nebezpečný, protože nás sráží dolů. Mějte se tedy na pozoru! Pán nás osvobozuje také od strachu, vnitřní prázdnoty, osamění, nářků a stížností. Ani v našich společenstvích totiž nechybějí negativní postoje, které z lidí činí sebevztažné osoby starající se spíše o to, jak se bránit než dávat. Kristus nás však osvobozuje z této existenciální šedi, jak jsme to říkali v responsoriálním Žalmu: „Ty jsi má pomoc a mé vysvobození“ (srov. Žl26). Proto Pánovi učedníci - my také všichni, ač zůstáváme stále slabými a hříšnými, jsme povoláni žít s radostí a odvahou vlastní víru, společenství s Bohem a s bratřími, klanět se Bohu a statečně čelit námahám a životním zkouškám. Drazí bratři a sestry, Nejsvětější Panna, kterou obzvláště ctíte pod titulem Matka Osvoboditelka, ať vám vymůže radost sloužit Pánu a kráčet ve svobodě, kterou nám daroval On ve svobodě klanění, v modlitbě a službě druhým. Kéž vám Maria pomáhá být mateřskou církví, přívětivou ke všem a pečující o všechny. Ať je stále s vámi, s vašimi nemocnými, starými, kteří nesou moudrost lidu, a vašimi mladými. Pro celý váš lid ať je znamením útěchy a bezpečné naděje. Kéž nás Matka Osvoboditelka provází, pomáhá nám, potěšuje nás a dává nám pokoj a radost. Po skončení mše, těsně po poledni, papež navštívil místní katedrálu, kde se setkal s nemocnými lidmi. Na setkání nebyla plánována žádná promluva, ale osobní pozdravy s každým přítomným. Z katedrály v Campobasso se papež vydal vozem do nového sídla místní charity, jehož provoz tak slavnostně zahájil. Zde poobědval spolu s bezdomovci a klienty této instituce. Z charitního domu Casa degli Angeli se Svatý otec vydal vrtulníkem do Castelpetroso, kde přistál asi po čtvrthodinovém letu. V devítisetmetrové nadmořské výšce stojí bazilika Panny Marie Bolestné v Castelpetroso. Na toto poutní místo se při své druhé návštěvě Molise odebral také Jan 41

Pavel II. Panna Maria se tu zjevila dvěma pastýřkám Serafině a Fabianě poprvé 22. března 1888, u jejích nohou leželo raněné Ježíšovo tělo. Po církevním schválení mariánského zjevení papež Pavel VI. prohlásil Matku Bolestnou z Castelpetroso patronkou jihoitalského kraje. Petrova nástupce na poutním místě očekávaly zástupy mladých lidí z celé diecéze spolu s biskupem diecéze Avezzano (kraj Abruzzo), zodpovědným za pastoraci mládeže. Devětadvacetiletá Sára z malé diecéze Trivento papeži předestřela veškeré problémy místní mládeže a vyzvala jej: „Pomozte nám, abychom neztráceli naději, když mnozí lidé neví, že Molise je italský kraj. Pomozte nám, abychom byli hrdí na svůj prostý původ. Pomozte nám, abychom byli silní a spravedliví, když nám sociální nerovnosti zabraňují v růstu. Pomozte nám k jistotě, že také z Nazareta může vzejít něco dobrého.“ Papež odpověděl obsáhlou analýzou životních podmínek dnešního mladého člověka, které diktuje kultura provizoria, povrchnosti a nezodpovědnosti. Drazí mladí, děkuji za vaši početnou a radostnou účast. Děkuji mons. Pietro Santorovi za jeho pastorační službu mezi mládeží a děkuji tobě, Sáro, že jsi se ujala role mluvčí a představila naděje a starosti mladých Abruzza a Molise. Nadšení a sváteční atmosféra, kterou umíte vytvářet, jsou nakažlivé. Nadšení je nakažlivé. Víte odkud pochází slovo nadšení? Je z řeckého entusiasmus, což znamená „mít v sobě něco z Boha“ nebo „být v Bohu“. Nadšení, je-li zdravé, dokazuje, že ten, kdo v sobě má něco z Boha, vyjadřuje to radostí. Tímto nadšením jste otevřeni naději a toužíte po plnosti, abyste dali smysl svojí budoucnosti a celému svému životu, spatřili cestu vhodnou pro každého z vás a zvolili si takovou, která vám přinese pokoj a lidskou realizaci. Zvolit si vhodnou cestu – co to znamená? Nezůstávat stát. Kdo je mladý, nemůže nehnutě stát. Jít - to znamená jít za něčím, protože někdo sice může být v pohybu, ale nejde, bloudí a bloumá životem. Život však není k tomu, aby byl stráven bloumáním, je třeba jít, a to je pro vás výzva. Na jedné straně hledáte to, na čem opravdu záleží, zůstává stabilní během času a je definitivní, hledáte odpovědi, které osvítí vaši mysl a zahřejí vaše srdce nejenom chvilku ráno nebo na krátkém úseku cesty, ale navždy. Stálé světlo v srdci, stálé světlo v mysli, srdce stále hřející, definitivně. Na druhé straně zakoušíte silné obavy z pochybení a je 42

pravdou, že ten, kdo jde, může se splést. Zakoušíte strach z toho, že se nasadíte příliš. Jistě jste měli toto pokušení nechávat si stále otevřenou únikovou cestičku, která by v případě potřeby mohla vždycky podat nové scénáře a možnosti. Jdu tímto směrem, zvolím si tento směr, ale nechávám si otevřená tato dvířka. A nebude-li se mi to líbit, vrátím se a odejdu. Tato provizornost nedělá dobře, nedělá dobře, protože vnáší do mysli temnotu a srdce činí chladným. Soudobá společnost a její převažující kulturní vzory – například tato kultura provizoria – nevytvářejí ovzduší, které by napomáhalo přijímání stabilních životních rozhodnutí a pevných svazků, postavených spíše na skále lásky a odpovědnosti než na písku chvilkových emocí. Touha po individuální autonomii je vyhrocena až do té míry, že všechno podrobuje diskusi a s relativní snadností narušuje důležitá a dlouze zvažovaná rozhodnutí, svobodně zvolené životní cesty započaté s nasazením a zanícením. To vede k povrchnosti při přebírání odpovědnosti, která je tak v hloubi duše vystavena tomu, že bude považována za něco, čeho je možné se nakonec zbavit. Dnes si vyberu to, zítra zase ono. Kam vítr, tam plášť. Když mi dojde nadšení, moje chuť, vydám se jinudy. A tak vzniká ono bloumání životem, které je vlastní labyrintu. Putovat, jít však neznamená procházet labyrint! Když se octnete v labyrintu: půjdu tudy, tamtudy nebo tam – zastavte se! Hledejte niť, abyste z labyrintu vyšli, hledejte niť. Není možné zahodit život bloumáním. Nicméně, drazí mladí, srdce člověka očekává velké věci, významné hodnoty, hluboká přátelství, svazky, které v životních zkouškách spíše sílí než ochabují. Člověk touží po tom, aby miloval a byl milován, a to definitivně. Kultura provizoria naši svobodu nepovznáší, nýbrž zbavuje nás našeho pravého údělu a těch nejopravdovějších a nejvíce autentických cílů. Je to rozkouskovaný život. Je smutné zjistit v určitém věku při pohledu na cestu, kterou jsme ušli, že život je rozbitý na kusy, bez jednoty, bez definitivnosti, samé provizorium... Nenechte si ukrást touhu vytvořit ve svém životě věci velké a pevné! To vás povede vpřed. Nespokojujte se s malými cíli! Mějte touhu po štěstí, mějte odvahu vyjít ze sebe samých a vydat se k plnosti svojí budoucnosti s Ježíšem. Sami to nedokážeme. V tlaku událostí a mód nikdy nedovedeme sami najít správnou cestu a, i kdybychom ji nalezli, neměli bychom dostatek sil vytrvat a čelit strmosti a nečekaným překážkám. Sem zapadá výzva Pána Ježíše: „Chceš-li.. následuj mne“. Je to pozvání, že nás bude doprovázet, nikoli proto, aby nás zneužíval, dělal z nás otroky, ale aby nás osvobodil. V této svobodě nás zve, že nás bude doprovázet. Tak je to. Jedině spolu s Ježíšem v modlitbě a následování nalezneme zřetelnou vizi a sílu pokračovat dál. On nás miluje definitivně, vyvolil nás definitivně a daroval se definitivně každému z nás. Je naším obráncem a starším bratrem a bude jediným naším soudcem. Je krásné, že můžeme prožívat střídající se životní události společně s Ježíšem a mít mezi sebou Jeho Osobu a Jeho poselství! On nám neodnímá autonomii či svobodu. Naopak, dodává nám sílu v naší křehkost a umožňuje nám, abychom byli opravdu svobodní, svobodní v konání dobra, silní pro pokračování v dobrém a schopní odpouštět a žádat o odpuštění. Takový je Ježíš, který nás doprovází. Takový je Pán! 43

Rád opakuji slova, která často zapomínáme: Bůh neochabuje v odpouštění. Taková je pravda. Jeho láska je tak obrovská, že je nám neustále nablízku. Nás omrzí žádat o odpuštění, ale On odpouští vždy, kdykoliv Jej o to žádáme. On odpouští definitivně, ruší a zapomíná náš hřích, obrátíme-li se k Němu s pokorou a důvěrou. Pomáhá nám, abychom uprostřed těžkostí neklesali na mysli a nepovažovali je za nepřekonatelné. A pak s důvěrou v Něho opět rozhodíte sítě k překvapivému a hojnému úlovku, budete mít odvahu a naději také při vyrovnávání se s obtížemi, které vyplývají z ekonomické krize. Odvaha a naděje jsou dary patřící všem, ale jsou vlastní zejména mladým lidem. Odvaha a naděje. Budoucnost je zajisté v rukou Božích, v rukou prozíravého Otce. To neznamená negovat těžkosti a problémy, nýbrž vidět, že právě ony jsou provizorní a překonatelné. Těžkosti a krize mohou být s pomocí Boží a dobrou vůlí všech překonány, přemoženy a proměněny. Nechci skončit, aniž bych se dotknul problému, který se vás týká a který nyní prožíváte: nezaměstnanosti. Je smutné potkat mladé, kteří nejsou ani to, ani ono. Co to znamená „ani to, ani ono“? Ani nestudují, protože nemohou, nemají možnost, ani nepracují. To je výzva, kterou musíme společně překonat! Musíme postoupit vpřed, abychom tuto výzvu přemohli. Nesmíme připustit ztrátu celé generace mladých lidí, kteří postrádají řádnou důstojnost práce. Práce nám dává důstojnost a všichni se musíme všemožně přičinit, aby nezanikla generace mladých. Rozvíjet svoji kreativitu, protože mladí vnímají radost z důstojnosti, kterou dává práce. Generace bez práce je budoucí porážka vlasti i lidství. Proti tomu se musíme postavit a vzájemně si pomáhat při hledání řešení. Pomocí a solidaritou. Mladí jsou odvážní, jak jsem řekl, mají naději a za třetí mají schopnost být solidární. Slovo solidarita je dnešním světem vnímáno s nechutí. Někteří ho považují za nadávku. Ale není to nadávka, je to křesťanské slovo. Jít bratrovi vstříc, na pomoc, aby překonal problémy. Tedy odvaha, naděje a solidarita. Sešli jsme se před svatyní Matky Bolestné, zbudované v místech, kde dvě děvčata této země, Fabiána a Serafína měly během polních prací v roce 1888 vidění Matky Boží. Maria je Matka, vždy nás podporuje. Když pracujeme i když hledáme práci, když máme jasné ideje i když jsme zmateni, když modlitba plyne spontánně i když je srdce vyprahlé. Ona nám vždycky pomáhá. Maria je Matkou Boží, naší matkou a matkou církve. Mnoho mužů a žen, mladých a starých se obrací k Ní, aby jí děkovalo a vyprošovalo si milost. Maria nás nese k Ježíši, který nám daruje pokoj. Obracejme se k Ní s důvěrou v Její pomoc, s odvahou a nadějí. Pán ať žehná každému z vás i vašim drahým na vaší cestě odvahy, naděje a solidarity. A prosím vás, modlete se za mne, prosím. A nezapomeňte životem jít, nikdy nebloumejte. Poslední etapou papežovy pastorační návštěvy v kraji Molise bylo 20 tisícové městečko Isernie, kam papež přicestoval vozem. Nejprve zde navštívil vězení. Setkání probíhalo opět bez pozornosti televizních kamer. Papež zde povzbudil odsouzené v jejich nesnadné cestě za resocializací. „Touto cestou se však musí ubírat jak společnost venku, tak v samotném vězení, ale především každý ve svém vlastním svědomí, srdci.“ 44

Drazí bratři a sestry, díky za vaše vroucí přijetí! Děkuji vašemu biskupovi mons. Camillo Cibottimu i jeho předchůdci mons. Salvatore Viscovi, dále starostovi, váženým představitelům města a všem, kdo tuto návštěvu připravovali. Toto je poslední dnešní setkání a koná se na symbolickém místě: na katedrálním náměstí.Náměstí je místem, kde se setkáváme jako občané, a katedrála je místem, kde se setkáváme s Bohem, nasloucháme Jeho Slovu, abychom žili jako bratři, občané a bratři. V křesťanství není protiklad mezi posvátným a profánním, tedy v tomto smyslu občané a bratři. V souvislosti s odkazem Celestýna V. mne napadla silná myšlenka. On, stejně jako svatý František z Assisi, měl silný smysl pro Boží milosrdenství a pro skutečnost, že milosrdenství Boží obnovuje svět. Petr Morrone jako František z Assisi dobře znali společnost svojí doby a její velké nedostatky. Byli velice blízcí lidem, lidu. Měli stejný soucit jako Ježíš s tolika sužovanými a utlačovanými lidmi, ale neomezovali se na rozdávání dobrých rad či zbožných útěch. Jako první přijali rozhodnutí k životu proti proudu, rozhodli se svěřit Otcově prozřetelnosti nejenom úkonem osobní askeze, ale prorockým dosvědčováním Otcovství a bratrství, jež jsou evangelním poselstvím Ježíše Krista. Vždycky mne zasahuje, že tito světci svým mocným soucitem s lidmi cítili potřebu dávat lidu to nejcennější, to největší bohatství: Otcovo milosrdenství, odpuštění. „Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům.“ V těchto slovech modlitby Otčenáš je celý životní plán založený na milosrdenství. Milosrdenství, prominutí, odpuštění vin není jen něčím zbožným, intimním, nějakým duchovním paliativem, nějaký druh oleje, který by nám pomohl být sladší, lepší. Nikoli! Je to proroctví nového světa, milosrdenství je proroctvím nového světa, ve kterém pozemské statky a práce budou rovnoměrně rozděleny a nikdo nebude zbaven potřebného, protože solidarita a sdílení jsou konkrétním důsledkem bratrství. Tito dva světci dali příklad. Jako klerici – jeden byl jáhen a druhý biskup, římský biskup – věděli, že musí jít příkladem v chudobě, milosrdenství a úplném zřeknutí se sebe sama. To je smyslem nového občanství, které silně pociťujeme tady na tomto náměstí před katedrálou, odkud k nám mluví památka svatého Petra Morroneho, Celestýna V. To je ten nejvíce aktuální smysl tohoto jubilejního celestýnského roku, který tímto zahajuji a během něhož zůstane pro všechny otevřena brána božského milosrdenství. Není to útěk, není to únik před realitou a jejími problémy, ale odpověď přicházející z evangelia: láska jako očistná síla svědomí, síla obnovy sociálních vztahů, síla plánování jiné ekonomie, která klade do svého středu člověka, práci a rodinu namísto peněz a zisku. Buďme si všichni vědomi, že tato cesta není cestou tohoto světa; nejsme snílci a blouznivci, ani nechceme vytvořit oázy mimo svět. Spíše však věříme že tato cesta je dobrá pro všechny, je to cesta, která opravdu vede ke spravedlnosti a pokoji. Ale víme také, že jsme hříšníci a že jsme jako první vždycky pokoušeni nejít touto cestou a přizpůsobovat se mentalitě tohoto světa, mentalitě moci a mentalitě bohatství. Proto se svěřujeme Božímu milosrdenství a zavazujeme se s Jeho milostí přinášet plody obrácení a skutky milosrdenství. Tyto dvě věci: obrácení a prokazování milosrdenství ať jsou vůdčím motivem tohoto jubilejního celestýnského roku. Kéž nás vždycky na této cestě provází a podporuje Panna Maria, Matka Milosrdenství.





 45

anche i pellegrini giunti dalla storica terra di Boemia ...“ „...

(Mons. Fortunato Frezza2, kanovník kapituly svatopetrské baziliky: homílie při mši svaté u oltáře Katedry sv. Petra ve vatikánské bazilice, slavnost Nejsvětější Trojice, 15. června 2014)

Bratři a sestry, a také vy, poutníci, kteří jste připutovali z památné české země, vy všichni pokřtění ve jménu Trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého. Jen co jsme uzavřeli rozjímání velkých tajemství Pánova zmrtvýchvstání a Seslání Ducha svatého, stojíme dnes před neproniknutelnou hlubinou Nejsvětější Trojice, Otce, Syna a Ducha svatého. Necháváme se nést tímto svatým tajemstvím, bez nároku opírat se o krátkozraké a matné nástroje lidského bádání. Tajemství stačí samo o sobě. Tajemství vykládá sebe sama: je proto, že je, stejně jako je tomu s láskou: „Miluji, protože miluji“. 2

Poutníci Peregrinatio Ad Miracula Fidei, - vzhledem ke zdravotním obtížím J. E. kardinála Coppy, - se měli původně účastnit mše svaté o slavnosti Nejsvětější Trojice u oltáře Katedry sv. Petra, které předsedal Mons. Frezza (nar. 1942, Viterbo), kanovník kapituly sv. Petra a podsekretář synodu biskupů. Tento dne 8. června odpověděl na mou prosbu ze dne 4. dubna 2014 o zaslání homílie mše svaté, abych ji mohl přeložit pro poutníky. V emailu dodává: „ ... děkuji Vám za Vaši pozornost a laskavost. Do České republiky jsem se dostal v červenci 1991, krátce po pádu komunizmu. Chtěl jsem najít hrob mého strýce, válečného zajatce, na hřbitově v Černém Dole, nedaleko Vrchlabí. Hrob jsem našel a v roce 1995 jsem převezl do Itálie ostatky mého strýce, který zemřel při pracovním neštěstí v kamenolomu v Černém Dole v roce 1917. Dobře také znám italské trapistky v klášteře poblíž Prahy. Připojuji homílii, o kterou jste žádal, a prosím, abyste její překlad otiskl ve vašem farním týdeníku. Přeji Vám šťastnou cestu a pěknou slavnost Seslání Ducha svatého....“. 46

V lavicích katechizmu jsme se naučili, že prvními tajemstvími naší víry jsou Boží jedinost a trojice, vtělení, utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista. Teď, když se nacházíme v lavicích života, neseme ve svém vyznání víry tatáž slova, kterým nás tehdy učili. A běda, pokud by tomu tak nebylo. Školou tohoto učení je dnes liturgie, v níž nacházíme hlásané a slavené Boží slovo, jemuž učili učitelé v posloupnosti času, od doby Exodu až k plnosti času Pána Ježíše a jeho apoštolů. V dnešní liturgii Nejsvětější Trojice se setkáváme s Mojžíšem na hoře, apoštolem Pavlem v jeho listu a evangelistou Janem v jeho evangeliu. Mojžíš vystupuje na horu a Pán sestupuje v oblaku. Aniž by čekal, že Mojžíš pronese slova modlitby, představuje se, vyslovuje své jméno a označuje se za plného milosrdenství, bohatého milostí. Mojžíš bezprostředně odpovídá klaněním a žádá, aby pokud je tomu tak, jeho milost spočinula na lidu a jeho milosrdenství se projevilo odpuštěním, aby se lid ze vzdorujícího stal Božím vlastnictvím, Božím dědictvím, podřízeným Pánu. Mojžíšova modlitba zněla totiž takto: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“ Mojžíš poznal Boha, Pána, jako milost, milosrdenství, mocného v odpuštění, vytrvalého v držení lidu jako dědictví, jako výlučné vlastnictví. Toto je jediný Bůh, kterého poznal Mojžíš a jak o něm učil lid. Pavel z Tarsu, budoucí apoštol, se narodil jako farizeus a jako takový zůstal ve škole Mojžíšově. Také on poznal jediného Boha, jak se o něm učil a dověděl v synagóze, u nohou Gamaliela, svého milovaného učitele. Avšak onoho dne, kdy mu šupiny spadly z očí, Pavel vidí jiného učitele, zmrtvýchvstalého Ježíše, který jej v oslnivém světle osobně v okamžiku učí svému evangeliu. On však, farizeus, jímž byl, se musí ptát: „Kdo jsi?“ Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: „Já jsem Ježíš“. Jako Mojžíš slyšel na hoře svaté jméno, tak i Pavel naslouchá jménu, které je nad každé jiné jméno. A s tímto jménem se naučil pravdě o Bohu, „milost Pána Ježíš Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého“. To píše, jak jsme slyšeli, křesťanům do Korinta, mezi nimiž bylo mnoho těch, kteří patřili k Mojžíšovi a bylo jim zatěžko spojit jediného Boha, Pána Ježíše Krista a Ducha svatého. Je totiž známo, že v Korintu musel Pavel vytrpět rozdělení a nepřátelství ze strany těch, kteří protože se považovali za nadapoštoly, nadále učili starým a nedokonalým naukám. Pavel dovršuje Mojžíšovu nauku, neboť nalezl v Bohu lásku Otce, milost Syna a společenství Ducha svatého, objev odpovídající tomu Nikodémovu, učedníka, který vyhledával Ježíše i v noci. Z Janova evangelia jsme slyšeli, že Ježíš osobně zjevuje 47

Nikodémovi Otcovu lásku ke světu, víru v Syna, spásu, které se dostává těm, kdo mají víru v Synovo jméno: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Mojžíš, Pavel a Jan: tito naši učitelé v dnešní liturgii Nejsvětější Trojice nás naučili těmto slovům svým vlastním životem, zcela odevzdaným do rukou Boha Otce, Syna a Ducha svatého. My, stejně jako učedníci, se můžeme na našeho Mistra, Pána Ježíše, obrátit s otázkou. Ježíš je zvyklý dostávat otázky od svých učedníků, jako ´kde bydlíš?´, ´rozmnož naši víru´, ´ke komu půjdeme?´. Naše otázka na Ježíše je právě tato: „Pane Ježíši, ke komu můžeme jít? Kdo by nám dokázal dokonale promluvit o tobě, Synu, Duchu svatém, o Otci, který je na nebesích? Aby uspokojil naše tázání, mohl by Ježíš obrátit odpověď, které se mu dostalo v Káně Galilejské: „Poslechněte všechno, co vám řekne“. Maria z Nazareta, Matka Ježíšova, je tou jedinou osobou, která viděla Trojici na této zemi: oblak Zvěstování, Syna narozeného v Betlémě, oheň Letnic. Každý mistr má svou nauku a tato Mariina je jedinečnou na nebi a na zemi. Už na počátku Božího tajemství v ní, Anděl sestupuje, Duch svatý je přislíben, oblak – tentýž, který viděl Mojžíš, sestoupí na ni, Syn se narodí. K ní se obracejí tato slova: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc nejvyššího tě zastíní, počneš syna“. Plná té milosti, kterou i Mojžíš poznal a vzýval jako milosrdenství na svůj tvrdošíjný lid, podrobena Pánu jako služebnice, stává se jeho vlastnictvím a dědictvím, zcela mu náležejícím, výlučným jměním. V ní se zjevují a uskutečňují první dvě tajemství naší víry: Trojice a vtělení Syna. Církev v ní nachází dokonalý obraz své víry a předjímání jejího završení v nebi; od ní dostává oporu, posilu, útěchu během svého pozemského putování ve jménu Trojice, od křtu až po poslední patření, kdy uvidíme Boha tak, jak je. Svatá Maria, Matko Boží, už nás Otci, dej nám Syna a vypros nám Ducha svatého. Tak se staň. 48

MODLITBA K SV. JANU PAVLU II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala svatého Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

MODLITBA K SV. JANU XXIII. Svatý Jane XXIII., vzdáváme díky Nejsvětější Trojici, že nám v tobě poslala milujícího bratra a moudrého učitele. Vystoupil jsi na Horu blahoslavenství nechávaje se vždy a ve všem vést Boží vůlí: jako chlapec v rolnické vesnici Sotto il Monte i jako biskup všeobecné Církve. Vypros nám u Otce veškeré útěchy milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání. Skrze Krista našeho Pána. Amen. /votivní svíce u sarkofágů světců v bazilice sv. Petra v Římě/ 49

Ať tato vaše krásná pouť je příležitostí k hlubší důvěře v odevzdanosti Bohu, v růstu ve víře a v objevu, že náš život, i přes všechny zkoušky a utrpení, je už nyní zakoušením krásy, bohatství a jasu božské Trojice (homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, Peregrinatio Ad Miracula Fidei, slavnost Nejsvětější Trojice, 15. června 2014)

Milovaní moravští poutníci, jsem dojat, že mohu být zase s vámi v této kapli Hrobu svatého Petra ve vatikánské bazilice, po tolika měsících lékařské péče: už toto je velký dar Pána. A mně i vám ho Pán dává právě o slavnosti Nejsvětější Trojice, ústředního tajemství naší víry. Trojice je totiž pramenem a počátkem všech událostí dějin spásy, jež jsou duší celého liturgického roku, a které znovu prožíváme v liturgii a v modlitbě o velkých každoročních slaveních: od adventu, kdy se připravujeme na přijetí Božího Syna, k vánocům a jejich slavnostem, kdy uprostřed nás adorujeme jednorozeného Syna, poslaného od Otce; v době postní, která dává znovu prožívat pokání čtyřiceti dnů a čtyřiceti nocí Spasitele světa, v očekávání jeho utrpení a umučení; o velikonocích, jež jsou triumfem Boží lásky zjevené v Kristu, který pro nás trpěl, umřel a vstal z mrtvých, aby nám znovu daroval Boží život, který jsme ztratili prvotním hříchem; až po Letnice, slavnost, při níž na nás sestupuje Duch svatý, který nás činí Božími dětmi a přáteli. Tyto velkolepé Boží dary jsou počátkem všech ostatních, které v našem životě dostáváme: svatá Církev, která nám udílí Boží život skrze svátosti, jež nás zbožšťují od narození až do smrti, zvláště pokání, které nás obrací ke změně života, a Eucharistie, která nás sytí Tělem a Krví našeho Pána, Ježíše Krista, jenž živý a pravý přichází, aby přebýval v našem srdci. Ano, svátek Trojice je srdcem našeho života víry. A je pěkné, že jej slavíte o vaší pouti, která je jakoby předjímáním velkých darů, které dostáváme od Trojice. Je to pouť ad miracula fidei, k 50

„zázrakům víry“, na něž je Itálie bohatá každým svým městem i krajem, od Benátek po La Vernu se svědectvím svatého Františka, s nímž se setkáte na jeho místech v Umbrii až po jeho hrob v Assisi, kde je dosud stále živý; Orvieto s připomínkou velkého eucharistického zázraku, s nímž jste spojili i Bolsenu, kde k němu došlo; a potom Řím, centrum křesťanské víry, s přítomností papeže a bazilikou svatého Petra, a nakonec Terst na zpáteční cestě domů. Velké putování po místech, svatyních a událostech, jež jsou skutečně bohatým souhrnem „zázraků víry“, které Nejsvětější Trojice rozesela uprostřed nás, aby nám sdělila, že nás miluje, v životě provází a pamatuje na nás ve všech našich potřebách. Liturgie Slova této slavnosti napomáhá k prohloubení naší víry v tajemství lásky Trojice. V prvním čtení jsme ještě ve stínech Starého zákona naslouchali zjevení trojjediného Boha, jak se ho dostalo Mojžíšovi, který se sklání až k zemi a slyší Boží zvolání: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, ... velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,5). Ve druhém čtení, v plnosti novozákonního světla, svatý Pavel uzavírá svá povzbuzení k dokonalému křesťanskému životu velkým vyznáním Trojice: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi“ (2Kor 13,13). V Janově evangeliu pak zaznělo definitivní slovo Ježíše, který nám odhaluje tajemství Trojice: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,16ss). Ano, Trojice je zcela láskou a milosrdenstvím: miluje nás, odpouští nám a svou radost nachází v tom, že nám může sdělovat svůj vlastní život. Vy, drazí Češi, jste žili po dlouhá desetiletí pod režimem, který vám chtěl vzít víru v Boha lásky a odpuštění: proto také více než kdo jiný dokážete chápat bohatství zjevení Boha, který je plností lásky, něhy, dobroty, a odpuštění. Přeji vám, aby tato vaše krásná pouť byla příležitostí ke stále hlubší důvěře v odevzdanosti Bohu, v růstu ve víře a v objevu, že náš život, i přes všechny zkoušky a utrpení, je už nyní zakoušením krásy, bohatství a jasu božské Trojice, slávy a radosti svatých v nebi: nevýslovného, úchvatného a živého tajemství, které nám - stejně jako Mojžíšovi, - už nyní v tomto pozemském životě dává poznat srdce Boha, a celé Církvi otvírá nedozírné obzory naděje a lásky k našim bratřím: vždyť všichni se máme navzájem milovat a vzájemně si odpouštět, protože všichni jsme dětmi jednoho Boha, který je láskou, a navzájem jsme bratřími a sestrami v budování civilizace lásky a pokoje.

51

V souvislosti s nadcházející pastorační cestou papeže Františka do Jižní Koreje (13.-18.srpna) zveřejnil italský deník Corriere della Sera (29.6.2014) předmluvu z pera vatikánského státního sekretáře kard. Pietra Parolina ke knize nazvané „Mládež a mučedníci asijského kontinentu – poslání papeže Františka v Koreji“. Autorem svazku, který vychází v nakladatelství Cantagalli, je italský publicista Vincenzo Faccioli Pintozzi.

Návštěva Jižní Koreje je první asijskou cestou papeže Františka, která jej zavede na nejlidnatější světadíl této planety, obývaný více než polovinou světové populace a vyznačující se starobylými tradicemi, mnohotvarým etnickým složením, mohutností měst a silnou ekonomikou. Papež se střetne s touto realitou, avšak ještě s něčím jiným. Byť se to zdá neuvěřitelné, zvážíme-li ukazatele ekonomického rozvoje některých asijských zemí, žije tu také mnoho chudých, zhruba polovina z jejich celosvětového počtu. Svatý otec jede zejména za mladými lidmi tohoto kontinentu, kteří se shromáždí na Asijském dni mládeže v Daejeon. Bude moci sdílet svou víru s mladými lidmi bohatých megalopolí, ale také s těmi, kteří živoří v chudinských čtvrtích. Jedněm i druhým předloží tentýž základ naděje, kterým je láska Ježíše Krista, Cesty, proměňující život a zlidšťující každou společnost. Existuje-li země, kterou bychom mohli uvádět jako příklad plodnosti evangelia pro člověka a společnost, pak je to právě Korea. Především kvůli dějinám křesťanství na tomto poloostrově a způsobu, jakým sem proniklo. Stalo se to v 18. století, když se několik vzdělaných Korejců na čínském dvoře dostalo do kontaktu s biblickými texty. Po návratu do vlasti začali samostatně studovat křesťanskou nauku. Roku 1784 byl jeden z nich pozván do Pekingu, aby přijal křest z rukou tamních katolických kněží. Po svém návratu on sám pokřtil další členy své skupiny. Až do příchodu prvních francouzských misionářů v roce 1836 se komunita udržovala výlučně vírou a svědectvím laiků. Na křesťanství oslovovaly pravda, láska, morálnost a úsilí o možnost nápravy složité situace, do níž se propadala tradiční společnost se svou hierarchickou stratifikací. Před příchodem evangelia bylo nemyslitelné, že by šlechtici a páni sedávali po boku otroků, že by se lidé z různých společenských vrstev měli rádi nebo se vzájemně podporovali ve svých potřebách, jak se to naopak dělo v korejských prvních křesťanských společenstvích. Korea se od křesťanství naučila rovnosti lidských bytostí, kultuře lásky a 52

odpuštění. Také bolestné období pronásledování v 18. a 19. století z korejských věřících nevymýtilo odvahu ke svědectví a lásku k národu, jak dokazuje život mučedníků, které blahořečí papež František poté, co již dříve jiné z nich kanonizoval sv. Jan Pavel II. Láska ke Kristu a láska k vlastnímu lidu, víra a její sociální přetlumočení byly stálými rysy korejské církve v době japonské okupace a korejské války, která poloostrov rozdělila vedví. Církev měla vždy na srdci dobro své země a po druhém Vatikánském koncilu ještě výrazněji přispívala k jejímu rozvoji a podněcovala ji na cestě demokracie a spravedlnosti. To vše vysvětluje, proč korejská církev za méně než padesát let vzrostla z jednoho na jedenáct procent populace. Navíc je nutné upozornit, že mezi intelektuály, akademiky, ekonomy atd. je tento procentní podíl ještě vyšší. Jak jednou řekl profesor Thomas Han, korejský velvyslanec u Svatého stolce v letech 2010-2013, „Korea je možná jedinou zemí, kde katolická církev roste ruku v ruce s ekonomickým vzestupem. Častokrát se říká, že s nárůstem ekonomického blahobytu a materialismu ubývá víra. Korea toto tvrzení vyvrací, protože tu s hospodářským růstem rostla také křesťanská víra.“ V nedávné době proběhla připomínka půlstoletí diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Korejskou republikou, které byly navázány 11. prosince 1963. (…) Padesát let po tomto datu se hořčičné zrno korejské křesťanské komunity, zavlažené krví mučedníků a díky zárukám neomezené svobody vyznání, proměnilo v košatý keř s mnoha větvemi a původně misijní území se změnilo v misionářské. Korejští kněží a laici přispívají k poslání všeobecné církve v Latinské Americe, Africe a po celé Asii. A také proto se papež František v duchu vycházení na existenciální a geografické periferie touží setkat s korejskou církví, aby ji ještě více zapojil do díla evangelizace a mírového úsilí. V tomto ohledu nadále naléhavě Boha prosíme o dar míru mezi oběma Korejemi, za to, abychom se jednoho dne mohli radovat z naprostého respektování lidských práv v každé části poloostrova. Přejeme si, aby se otevřely cesty dialogu, aby se neúnavně hledaly styčné body a stále možná řešení, aby neustávala humanitární pomoc obyvatelstvu zasaženému hladomorem, aby ve všech převládla dobrá vůle a navzájem se uznali jako bratři jediného národa. (…) Do Koreje nepřinesli evangelium dobyvatelé nebo cizí misionáři. Sami Korejci vyhledávali a šířili evangelní poselství, které se stalo základem pro velký lidský a hospodářský rozmach. V korejských dějinách se můžeme rukou dotýkat skutečnosti, že evangelium je schopné přizpůsobit se jakékoliv kultuře, dozrávat v ní, odpovídat na nejhlubší očekávání a touhy národů. V neposlední řadě to vidíme také na způsobu, jakým Korea, Čína a mnohé další části Asie i celého světa reagují na svědectví papeže Františka. Petrova nástupce, který přichází „z konce světa“, v každé zemi milují. A s ohromením musíme konstatovat, že poté, co spatřili jeho milosrdenství, radost, lásku k nemocným a chudým lidem, se mnozí Korejci (a nejenom oni) začali zajímat o katolickou církev, aby přijali křest. 53

POŘAD BOHOSLUŽEB: 26. če rvence - 3. sr pna 2014 DEN

SOBOTA 26. července NEDĚLE 27. července

LITURGIE SV. JÁCHYM A ANNA, RODIČE PANNY MARIE

17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PODIVICE 15.00 DRYSICE 16.30

za + kněze, řeholnice, živé a + podivické farníky za + P. Františka STRNADA, a + Marii ŘIČÁNKOVOU

PUSTIMĚŘ 18.00

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za živé a zemřelé pustiměřské farníky a dobrodince farnosti za živé a zemřelé poutníky ke sv. Anně v Pustiměři za svatoanenské poutníky a na jejich úmysly

7.30 9.00 10.30

14.30: TE DEUM, SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ A ROZLOUČENÍ S POUTNÍKY PONDĚLÍ 28. července ÚTERÝ 29. července STŘEDA 30. července

SV. PETR CHRYSOLOG, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00

ČTVRTEK 31. července

SV. IGNÁC Z LOYOLY, KNĚZ

PUSTIMĚŘ 18.00

PÁTEK 1. srpna

SV. ALFONS MARIA Z LIGUORI, KNĚZ

PUSTIMĚŘ 18.00

PONDĚLÍ

17. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. MARTA

za + Annu KOUTNOU, rodiče, živou a + rodinu za rodinu ŠÉNOVU a DRAGONOVU za živou a + rodinu POLÁCHOVU a duše v očistci za + Miroslava MALÉHO, s prosbou za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu za nemocné a trpící ve farnosti

PUSTIMĚŘ - ROTUNDA SV. PANTALEONA: EUCHARISTIE S UDÍLENÍM SV. NEMOCNÝCH SV. EUSEBIUS Z VERCELLI, SOBOTA PODIVICE za + Dominika TRÁVNÍČKA,

2. srpna

BISKUP

8.00

živou a zemřelou rodinu

2. SRPNA LZE ZÍSKAT PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PORZIUNCOLY PRO SEBE NEBO PRO ZEMŘELÉ

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 3. srpna

18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Libuši a Františka SPISAROVY a Boží požehnání pro rodinu za + Františka a Vojtěšku SLAVÍKOVY, vnuka a dvoje rodiče za a Josefa PIVODU, manželku a dvoje rodiče

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby sportovní události vždy přispívaly k rozvoji bratrství mezi národy a k růstu lidskosti. 2. Aby Duch Svatý podporoval dílo laiků, kteří hlásají evangelium v nejchudších zemích. 3. Aby ti, kdo žijí ve svornosti, vytrvali a ti, kteří jsou v rozepři, se obrátili k lásce. 54

POŘAD BOHOSLUŽEB: 3. - 10. srpna 2014 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Libuši a Františka SPISAROVY a Boží požehnání pro rodinu za + Františka a Vojtěšku DRYSICE SLAVÍKOVY, 9.30 vnuka a dvoje rodiče za a Josefa PIVODU, PODIVICE manželku a dvoje rodiče 11.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 18.00 za živé a zemřelé mariánské PODIVICE poutníky a členy živého růžence 8.00 za poutníky k Pramenům DRYSICE spásy a za mír ve Svaté zemi 18.00 za živou a + rodinu PUSTIMĚŘ ŠUSTKOVU a MAHDALOVU 18.00 za živou a + rodinu PUSTIMĚŘ BENÍČKOVU a ZELENKOVU 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 3. srpna

18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 4. srpna ÚTERÝ 5. srpna STŘEDA 6. srpna ČTVRTEK 7. srpna PÁTEK 8. srpna SOBOTA 9. srpna

SV. JAN MARIA VIANNEY, KNĚZ

POSVĚCENÍ ŘÍMSKÉ BAZILIKY PANNY MARIE SVÁTEK

PROMĚNĚNÍ PÁNĚ SV. SIXTUS II., PAPEŽ A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI SV. DOMINIK, KNĚZ SVÁTEK - SV. TEREZIE BENEDIKTA OD KŘÍŽE, PANNA A MUČEDNICE, PATRONKA EVROPY

PODIVICE 8.00

za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice

za + Marii SRNCOVOU, manžela, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu DRYSICE za + Dominika GAŠPARÍKA, rodiče a sourozence 9.30 na poděkování za 80 let života, PODIVICE dar zdraví a Boží požehnání 11.00 pro celou rodinu

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 10. srpna

19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Aby uprchlíci násilně vyhnaní ze svých domovů nalezli ochranu a získali příslušná práva. 2. Aby křesťané v Oceánii mohli radostně hlásat víru lidem na svém kontinentu. 3. Za lidi hledající smysl života, aby poznali Krista, který je cestou, pravdou a životem. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

55

POŘAD BOHOSLUŽEB: 10. - 17. srpna 2014 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Marii SRNCOVOU, manžela, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu DRYSICE za + Dominika GAŠPARÍKA, rodiče a sourozence 9.30 na poděkování za 80 let života, PODIVICE dar zdraví a Boží požehnání 11.00 pro celou rodinu PUSTIMĚŘ za světlo Ducha svatého, Boží ochranu, pomoc a požehnání 18.00 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu MARTINKOVU 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu HURTÍKOVU 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 10. srpna

19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 11. srpna ÚTERÝ 12. srpna STŘEDA 13. srpna

SV. KLÁRA, PANNA

ČTVRTEK 14. srpna PÁTEK 15. srpna

SV. JANA FRANTIŠKA DE CHANTAL, ŘEHOLNICE SV. PONCIÁN, PAPEŽ A SV. HYPOLIT, KNĚZ, MUČEDNÍCI SV. MAXMILIÁN M. KOLBE, KNĚZ A MUČEDNÍK VIGÍLIE SLAVNOSTI NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

SLAVNOST

SOBOTA 16. srpna

NANEBEVZETÍ PANNY MARIE SV. ŠTĚPÁN UHERSKÝ, SV. ROCH

NEDĚLE 17. srpna

20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 18.00

za + Drahomíru a Josefa GERYKOVY a Boží požehnání pro živou rodinu

PODIVICE za +rodiče KOLAŘÍKOVY, POSPÍŠILOVY, živou a +rod. 8.00 za + Tomáše VEJMOLU, PUSTIMĚŘ manželku, 2 syny, dceru a zetě 18.00 za ctitele sv. Rocha a Boží PODIVICE požehnání pro obec Suchou Loz 8.00 za nemocné dítě a Boží PUSTIMĚŘ požehnání pro rodinu 8.00 za + Libuši ŠOCOVOU, DRYSICE manžela, živou a + rodinu 9.30 za + dominikánky, kněze a za PODIVICE nová kněžská a řeholní povolání 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Aby uprchlíci násilně vyhnaní ze svých domovů nalezli ochranu a získali příslušná práva. 2. Aby křesťané v Oceánii mohli radostně hlásat víru lidem na svém kontinentu. 3. Za lidi hledající smysl života, aby poznali Krista, který je cestou, pravdou a životem. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

56

POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. – 24. srpna 2014 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

NEDĚLE 17. srpna

20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za nemocné dítě a Boží požehnání pro rodinu za + Libuši ŠOCOVOU, manžela, živou a + rodinu za + dominikánky, kněze a za nová kněžská a řeholní povolání

PONDĚLÍ 18. srpna ÚTERÝ 19. srpna STŘEDA 20. srpna ČTVRTEK 21. srpna

PONDĚLÍ 20. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SV. PIUS X., PAPEŽ

DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00

PÁTEK 22. srpna

PANNA MARIA KRÁLOVNA

PUSTIMĚŘ 18.00

SOBOTA 23. srpna

SV. RŮŽENA Z LIMY, PANNA

PODIVICE 8.00

za + P. Bernarda PŘEROVSKÉHO a rodiče za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Štěpánku a Jana STRATILOVY, zetě a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + rodiče SMEJKALOVY, ZABLOUDILOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za +Zdeňka POLIŠENSKÉHO a duše v očistci za + Ludvíka FRÉLICHA, manželku, syna, 2 zetě, živou a +zemřelou rodinu

SV. JAN EUDES, KNĚZ SV. BERNARD, OPAT A UČITEL CÍRKVE

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 24. srpna

21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Aby uprchlíci násilně vyhnaní ze svých domovů nalezli ochranu a získali příslušná práva. 2. Aby křesťané v Oceánii mohli radostně hlásat víru lidem na svém kontinentu. 3. Za lidi hledající smysl života, aby poznali Krista, který je cestou, pravdou a životem.

FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

57

POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. srpna – 1. září 2014 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + rodiče SMEJKALOVY, ZABLOUDILOVY a Boží požehnání pro živou rodinu DRYSICE za +Zdeňka POLIŠENSKÉHO a duše v očistci 9.30 za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE manželku, syna, 2 zetě, 11.00 živou a +zemřelou rodinu

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 24. srpna

21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 25. srpna ÚTERÝ 26. srpna STŘEDA 27. srpna ČTVRTEK 28. srpna

PONDĚLÍ 21. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SV. AUGUSTIN, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00

PÁTEK 29. srpna

UMUČENÍ SV. JANA KŘTITELE

PUSTIMĚŘ 18.00

SOBOTA 30. srpna

SOBOTA 21. TÝDNE V MEZIDOBÍ

NEDĚLE 31. srpna

22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30

ÚTERÝ

21. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. MONIKA

PODIVICE 11.00 PONDĚLÍ 1. září

PONDĚLÍ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 18.00

za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + rodinu ŠKOLAŘOVU a UHLÍŘOVU za + Bohumila BAYERA, Jana SCHWEIDLERA a + rodinu ADAMCOVU za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Janu a Karla SPIROVY, živou a + rodinu za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + Marii SUCHÁNKOVOU, Marii VAŇKOVOU, živou a zemřelou rodinu za dary Ducha svatého pro žáky a studenty

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Aby uprchlíci násilně vyhnaní ze svých domovů nalezli ochranu a získali příslušná práva. 2. Aby křesťané v Oceánii mohli radostně hlásat víru lidem na svém kontinentu. 3. Za lidi hledající smysl života, aby poznali Krista, který je cestou, pravdou a životem.

FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

58