K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby nám po příkladu svatých Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, dal žít podle toho, co jsme na křtu přijali:

FARNÍ INFORMÁTOR POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI – 26. ČERVENCE 2015

Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby nám po příkladu svatých Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, dal žít podle toho, co jsme na křtu přijali: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Františka, aby jeho nadcházející apoštolská cesta na Kubu, do Spojených států amerických i návštěva Organizace spojených národů u příležitosti účasti na VIII. Světovém setkání rodin ve Filadelfii, povzbudila Církev v jejím poslání lásky.  Za lidskou rodinu, trpící nepokoji, válkami a bezprávím, aby poznala čas míru.  Za manžele, aby v jedinečnosti své lásky, objevovali tajemství vnitřního života trojjediného Boha a ve společné modlitbě do něj dávali nahlédnout i svým dětem.  Za naše rodiny, aby v nich vyrůstaly děti milé Bohu i lidem.  Za náš národ, aby se nezpronevěřil víře svých otců.  Za ty, kdo završili své pozemské putování, aby došli účasti na tvé slávě. K: Bože, náš Otče, na přímluvu svatých Jáchyma a Anny vyslyš prosby této své rodiny a dej, ať povždy chválí tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY POUTI U SV. ANNY 1. ČTENÍ – SIR 44,1.10-15

Čtení z knihy Sirachovcovy. Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. (Naši otcové) jsou proslavení muži a na jejich spravedlnost se nezapomene. Zůstane u jejich potomstva, na jejich děti (přejde) bohaté dědictví. Jejich potomstvo zůstává věrné přikázáním a kvůli rodičům i jejich děti. Až navěky zůstane jejich potomstvo a jejich sláva nevyhasne. Jejich těla byla pohřbena v pokoji, ale jejich jméno žije po mnoho pokolení. Lidé si vyprávějí o jejich moudrosti, shromáždění zvěstuje jejich chválu. ŽALM 132

Přísahal Hospodin Davidovi – s věrností, kterou neporuší: „Potomka z tvého rodu – dosadím na tvůj trůn.“ Neboť Hospodin si vyvolil Sión, - přál si ho mít za své sídlo: - „To je můj příbytek navěky, - zde budu sídlit, ten jsem si zvolil. Zde dám vyrašit rohu Davidovu, rozžehnu svítilnu svému pomazanému. – Jeho nepřátele obléknu v hanbu, - ale na něm zazáří má koruna.“ 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,28-30

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. EVANGELIUM – MT 13,16-17

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: „Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“

Pouť - místo modlitby, setkání, povolání (slovo k duši poutníka od Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře)

Eucharistie v katedrále sv. Jakuba Staršího, Compostela, Španělsko, Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, 24. 6. 2008

Chrám představuje svět prosvícený světlem Ducha svatého. Tak máme prožívat svou přítomnost v něm. Ale chrámů je na světě mnoho. Vždycky měli křesťané pocit, že musí být nějak spojeny a že věřící v jednom musí nějak komunikovat s těmi druhými. Ve staré církvi si navzájem posílali eucharistický chléb. Ale je i jiná možnost. I jednotlivé rodiny tvoří každá svou jednotu. Přesto se však někdy navštěvují, zvláště při slavnostních příležitostech. Něco podobného se děje i v církvi tak, že lidé z jednoho chrámu navštíví chrám jiný. Dnes se to ponejvíc děje autobusovou výpravou. Ale stará tradice zná poutní procesí. Na Moravě byla tak folkloristická, že je např. Úprka rád zvěčňoval v malbách. Navštěvovat posvátná místa a chrámy je způsob zbožnosti všech dob a všech národů. První Ježíšova slova jsou nám známá z vypravování o jeho první pouti do jeruzalémského chrámu (Lk 2,41 nn.). Císařovně Heleně připisuje tradice nalezení Svatého kříže při její pouti do Jeruzaléma r. 326. Od té doby se pouti do Svaté země staly všeobecným křesťanským zvykem. Ale stejně tradiční se staly i pouti do Říma k hrobům sv. Petra a Pavla a jiných mučedníků. Když křižáci přinesli mnohé památky z Palestiny domů, stavěly se pro ně kostely, a i ty se staly poutními svatyněmi. Pouť se stává význačným „místem“ modlitby, protože zahrnuje několik prvků, které jsou přirozenou podmínkou povznesení mysli k Bohu. Píše Dostojevský: „Dlouhá cesta vypadá jak něco bez konce; je to jako lidský sen, nostalgie nekonečna.“ Putování vždycky vyžaduje úsilí. Obětujeme tu vlastní síly a vlastní čas. Odměnou za tu oběť, za ten namáhavý pochod je vítězství nad časem. Doma jsem byli otroci každé pracovní hodiny a dokonce i každé volné chvilky. Na cestě se jakoby neustále díváme z okna ven. Doma jsme museli mít na mysli mnoho denních starostí. Na cestě na ně zapomeneme. Upřeme pozornost jenom do dálky, tam, kde se nějakým zvláštním způsobem zjevuje Bůh a jeho

svatí, kde je země víc posvěcena než jinde. Není to tedy útěk ze země, ale víra, že svou životní poutí zemi posvěcujeme, aby se celá stala jedním velkým chrámem, místem setkání Boha s lidmi. Na pouti se také setkáváme s neznámými lidmi. Ale jsou ta setkání jinačí než ta, ve kterých žijeme. Tu si jsou všichni rovni a všechny považujeme za přátele. Přišli sem z různých sociálních prostředí, ale tu nás ta různost nezajímá. Na pouti nejsou páni a podřízení, ale jenom spoluputující, pobratřili jsme se i s těmi, kterým bychom se jinde vyhnuli. Pamatuji si na jedno takové putování v Itálii. Nebylo dlouhé, ale přesto bylo potřeba si na chvilku odpočinout a trochu pojíst z toho, co si každý vzal do kabelky. Já jsem si nevzal nic, protože jsem s tím putováním nepočítal. Ale vedoucí průvodu se mně jenom smál, že nemám dost víry a že mne tedy musí přesvědčit jen zázrak. Ukázal na lesík před námi a slíbil mně, že se tam stane zázračné rozmnožení chlebů. Jak se to pak přihodilo? Sotva jsme se tam octli, jedna paní rozprostřela na zem bílé prostěradlo a poutníci tam na hromadu nakladli, co kdo měl. Pak si každý z té kopy vybral, co mu bylo po chuti, a všichni měli dostatek, zbyla ještě hromádka pro mravenečky. Prý je to jediný způsob, aby měl každý dost. Když si jí každý jenom ze svého, vždycky mnohým něco chybí. Zde nechybělo nikomu nic. Není to pěkný obraz toho, jak by měli lidé navzájem žít i doma? Šlo by to těžko, ale je to lehké na pouti. Měli bychom tedy i doma zkusit chápat svůj život jako pouť. Uveďme si hned okolnost, ve které se to má hned aplikovat. Dva mladí lidé stojí před oltářem jako ženich a nevěsta a chtějí tu před Boží tváří slíbit vzájemnou věrnost po dobu celé své životní pouti. Ať se přihodí cokoli, my se budeme držet za ruce, i kdyby pršelo a hrom bil. Ale prozatím hrom nebije. Svítí slunce velkých nadějí. Vydáme se tedy na svatební cestu. Je to slibný začátek budoucí poutí? Není. Je to výlet. Všecko je připravené, aby to dobře vyšlo a pak se snoubenci rádi vrátí domů. Začne tedy životní pouť zde? Ne příliš. Nechce se jít do neznáma s důvěrou v Boha. Jde o to, abychom si všecko pevně zajistili, aby to všechno vyšlo tak, jak jsme si to představovali. Bohužel to není nikdy tak úplně. Příjmy z práce sotva vystačí, byt jsme si přáli lepší atd. atd. Ale nejhorší je, že ani on, manžel není takový, jak ho chtěla mít manželka. A manžel? Zklamaný realitou své vlastní družky, se začíná rozhlížet kamsi jinam. Ne kamsi do dálky, ale pomýšlí na změnění spoluputovatelky. To by se na pouti nepřihodilo, ale může se tak stát při výletu. Je tedy tak velký rozdíl mezi poutí a výletem? Je. Pouť směřuje k něčemu svatému, ke svatyni, na výlet se chodí jen pro chvilkovou zábavu. Křesťanské manželství je pouť. Začíná v kostele a má končit ve svatyni rodiny, u stolu, kde je všechno společné a kde přisednou radostně ti, které Bůh pošle jako nerozlučné společníky, tj. děti. Všichni si pak přejí, aby jejich vzájemné putování ani smrt nekončila předčasně. Takový je happy end, šťastný konec každého dobrého vyprávění. Ale jako pouť se musí chápat i každé životní povolání. Bůh je určuje už od narození, v dětství se zjevuje malými náznaky, předtuchami. Přesto se však stále kráčí do neznáma, budoucnost je kdesi za horami. Ale kdo zaměřil svůj život ke svatyni, má naději nejenom, že ji najde, ale že i nějaký nový kostel či kostelík postaví, anebo, jak píše Wolker, aby tu jeho prací stála „alespoň hospoda u silnice pro ušlé poutníky i pro poutnice“; řečeno obrazně, abychom měli zadostiučinění, že jsme pomohli druhým dojít tam, kam jsme chtěli dojít my sami. Křesťanský život je opravdu společná pouť. Zastavujme se jenom tam, kde je rozložena bílé prostěradlo k rozmnožení chlebů. Svátostným obrazem toho je eucharistický oltář, chléb z nebe, mana na pouti do zaslíbené země.

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

/z homílie + P. Františka Beníčka o svatoanenské pouti Jubilejního roku 2000/

Svatý otec Jan Pavel II. ve své knize „Překročit práh naděje“ považuje novou evangelizaci za nejnaléhavější úkol katolíků konce XX. století. Hlásat Krista slovem i životem se tedy netýká jen kněží a biskupů, ale také vás, věřících. Papež připomíná, že je třeba znovuobjevit hodnoty tzv. lidové zbožnosti, mezi kterými nejvíce vynikají poutě. Pro křesťany se staly poutě všeobecným zvykem začátkem IV. století, zvláště do Svaté země, k hrobům mučedníků, na prvním místě apoštolů, a později jiných světců. Na pouť přicházejí poutníci z různých míst, a přece nás všechny spojuje modlitba. Nakonec se však přece jenom rádi z poutě vracíme a najednou se díváme na všechno to všední zase jinak. Zjistíme, že i doma je hodně pěkných věcí, jsou zde lidé, které máme rádi. Pouť se pro nás stává duchovní obnovou a my se vracíme domů lepší. Jáchym a Anna jsou prarodiče Pána Ježíše – dědeček a babička. Myslím, že všichni máme dobré vzpomínky právě na prarodiče. Vynikají moudrostí získanou životní zkušeností a tvoří také většinu v kostele, ale i na poutích. Stáří je obdobím, kdy na člověka začínají doléhat různé kříže, fyzické síly slábnou a mnohý má pocit zbytečnosti. Společnost se dívá na starší lidi poněkud shora: nejsou již produktivní, nedá se s nimi počítat pro nějaký ekonomický růst, jsou spíše přítěží. Církev však s vámi počítá. V jednom ze svých listů Svatý otec říká: ´Vy jste pokladem Církve, vy jste požehnáním pro svět.´ Tedy my všichni potřebujeme vaše modlitby a oběti, zvláště ti nejbližší. Víme, jak těžce nesete odklon svých dětí od víry a od Boha. Ale neklesejte na mysli a buďte trpěliví a vytrvalí – všechno má svůj čas – nechtějte proto všechno hned. Vzpomeňte na sv. Moniku, jak se modlila za obrácení svého syna Augustina. Pokud můžete, věnujte se i svým vnoučatům, probouzejte v nich víru všemi možnými způsoby, zvláště když rodiče v této oblasti selhávají. A vy, jejich děti, starejte se o své staré rodiče ne proto, aby vám připsali větší podíl na dědictví, anebo když potřebujete finanční podporu, ale stále jim prokazujte úctu, kterou si zaslouží, vždyť vám dali to nejcennější, život. Buďte jim oporou zvláště v době jejich nemoci. Jak je krásné vidět, když sourozenci stejným dílem pečují o svou babičku. Vy mladí máte obvykle jiné názory než vaši rodiče či prarodiče. Je to pochopitelné, žijete v jiné době. Snažte se všechno co vám říkají brát jako radu. Oni již mají svůj život skoro za sebou. Poznali jeho krásné stránky, ale i úskalí. Nejlepší je vždy spojoval nadšení mládí s moudrostí stáří, tedy hledat zlatou střední cestu. A my všichni ostatní, vezměme si k srdci napomenutí apoštola Pavla z dnešní epištoly. Mějme na paměti, že náš příklad života je tím nejlepším svědectvím, že nám víra něco dává. Vzpomínám si na mladého muže, který za mnou přišel, že by chtěl být pokřtěn. Když jsem se ho ptal, kdo ho přivedl k tomuto rozhodnutí, bez váhání odpověděl: kolega z práce. Všiml jsem si u něho, že nemluví sprostě, nenadává, nepomlouvá druhé, nekrade jako ti ostatní, ale pracuje poctivě a žije v klidu a pokoji. Tak ani my nemusíme moc mluvit o tom, že jsme křesťané, ale ať druzí poznají Krista v našem životě a sami se po něm ptají. Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – EX 16,2-4.12-15

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Celé společenství synů Izraele reptalo na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: „Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne. Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: Kvečeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle – na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: „Co je to?“ – neboť nevěděli, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu.“ ŽALM 78

Nebeský pokrm dal jim Hospodin.

Co jsme slyšeli a poznali, – co nám otcové vyprávěli, – příštímu pokolení budeme vypravovat – slavné Hospodinovy činy i jeho moc. Poručil mrakům nahoře – a otevřel brány nebes, – seslal na ně déšť many, aby se najedli, – a dal jim nebeský pokrm.Člověk jedl chléb silných, – pokrm jim poslal do sytosti. – Přivedl je do své svaté země, – k horám, které získala jeho pravice. 2. ČTENÍ – EF 4,17.20-24

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni podle pravdy, která je v Ježíšovi, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý. EVANGELIUM – JAN 6,24-35

Slova svatého evangelia podle Jana. Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“ Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Řekli mu: „Jaké tedy ty děláš znamení, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‘Chléb z nebe jim dal jíst.’“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

LITURGICKÉ TEXTY 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1KRÁL 19,4-8

Čtení z první knihy královské. Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!“ Lehl si a pod tou kručinkou usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň, jez!“ Podíval se, a hle – u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul. Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: „Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá.“ Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. ŽALM 34

Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – v Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se. Velebte se mnou Hospodina, – oslavujme spolu jeho jméno! – Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, – vysvobodil mě ze všech mých obav. Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, – vaše tvář se nemusí zardívat hanbou! – Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, – pomohl mu ve všech jeho strastech. Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl – kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. – Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, – blaze člověku, který se k němu utíká. 2. ČTENÍ – EF 4,30-5,2

Bratři! Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. EVANGELIUM – MK 6,41-51

Slova svatého evangelia podle Jana. Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Namítali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: ‚Sestoupil jsem z nebe‘?“Ježíš jim odpověděl: „Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: ‚Všichni budou vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo slyšel mého Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“

LITURGICKÉ TEXTY 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – PŘ 9.--6

Čtení z knihy Přísloví. Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. ŽALM 34

Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se. Bojte se Hospodina, jeho svatí! – Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. – Mocní strádají a hynou hlady, – nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina. Pojďte, synové, a slyšte mě, – naučím vás bát se Hospodina. – Miluje kdo život? – Přeje si dny štěstí? Zdržuj svůj jazyk od zlého, – své rty od falešných slov. – Chraň se zlého a čiň dobré, – hledej pokoj a usiluj o něj! 2. ČTENÍ – EF 5,15-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně. Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. EVANGELIUM – JAN 6,51-58

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“

LITURGICKÉ TEXTY 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ JOZ 24,1-2A.15-17.18B

Čtení z knihy Jozue. Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: „Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!“ Lid odpověděl: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“ ŽALM 34

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se. Hospodinovy očí hledí na spravedlivé, – k jejich volání se skloní jeho sluch. – Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, – aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, – vysvobodil je z každé jejich tísně. – Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, – na duchu zlomené zachraňuje. Spravedlivý mívá mnoho soužení, – Hospodin však ho ze všech vyprostí. – Chrání všechny jeho kosti, – ani jedna z nich nebude zlomena. Zloba uštve bezbožníka k smrti, – kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. – Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, – nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

2. ČTENÍ – EF 5,21-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. ‘Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.’ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. EVANGELIUM – JAN 6,60-69

Slova svatého evangelia podle Jana. Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“

Historická zastavení na posvátných místech v Pustiměři TORZO ROTUNDY SV. PANTALEONA /nad kaplí/.

Jejím zakladatelem byl zřejmě olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083-1150) - "Sloup a světlo Čech a Moravy za dnů svých, jemuž ve zbožnosti a čestnosti neměla Morava podobného biskupa". Zasvětil ji byzantskému lékaři, sv. Pantaleonovi, původem z proslulé Nikomédie v Bythýnii (dnešní Izmir v Turecku), jenž - jak praví legenda, - dokázal léčit všechny nemoci (řecky 'Pante-leimon', 'plný milosrdenství'), a pro svou víru zemřel jako mučedník za Maximiánova pronásledování. K této mocné přítomnosti Boha v jeho svatých se obrátil Jindřich Zdík právě ve chvíli, kdy těžká nemoc ztrpčovala poslední léta jeho života. Stavbou pustiměřské rotundy sv. Pantaleona svěřil církvi své diecéze znamení hluboké víry ve společenství svatých. Později se rotunda stala farním kostelem (do r. 1340) a po založení kláštera benediktinek, klášterní kaplí. Koncem XIV. století byl postaven kostel nový, jak o tom svědčí listina z 15. září 1395, v níž papež Bonifác IX. uděluje odpustky každému, kdo navštíví kapli sv. Pantaleona v klášterním kostele nebo něco pro ni obětuje. Klášter byl zrušen brevem Sixta V. (27. září 1588) a ke zrušení rotundy sv. Pantaleona došlo za Josefínských reforem v druhé polovině 18. století. Po více než dvou staletích, v jubilejním roce 2000 - na který připadalo i 850. výročí úmrtí zakladatele této první pustiměřské svatyně – se zde poprvé v novodobé historii slavila eucharistie pod širým nebem a od té doby se zde každoročně uděluje svátost nemocných. Vědomí tohoto posvátného místa ožívá i o průvodech Božího Těla, odtud směřuje požehnání ke všem nemocným, trpícím a těm, kdo nežijí sami sobě ani sami sobě neumírají.

KAPLE SV. ANNY. Na její obnově se měl podílet už biskup Jan VII. V roce 1635, poté,

co vyhořel farní kostel byla zničena i tato kaple, která s ním byla těsně spojena. Obě posvátné stavby nechal ještě krátce před svou smrtí obnovit František kardinál Ditrichštejn. Od roku 1687 byla svatoanenská úcta spjata s Bratrstvem sv. Anny, díky němuž začala i tradice slavných poutí. Kaple se tak stává poutním chrámem. Fresky na stěnách jsou 'Biblia pauperum'. Vyprávějí dějiny spásy od prvního pádu, až k vykupitelské oběti Ježíše Krista. Fresky Jakubova a Pseudo-Matoušova apokryfního evangelia dávají číst úchvatné dějiny svatých rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny. Od velkorysosti a štědrosti života starozákonních spravedlivých, přes tíživý úděl 'Bohem opovržených', za jaké je pokládali lidé proto, že neměli děti, až k vroucí modlitbě, v níž se jim dostává poznání jedinečného povolání, které jim svěřila Prozřetelnost: být rodiči Matky Božího Syna. Modlitba vskutku pozvedá náš pohled k nebi, k tajemství Trojjediného Boha. Tato hluboká pravda promlouvá z kupole sv. Anny, z níž zaznívá Slovo ústy proroků, evangelistů i učitelů Církve. Jako u sv. Jáchyma a Anny, a především u Panny Marie se i v nás má stávat tělem, aby tak celé tvorstvo dospělo do plnosti Kristovy. Obnovená kaple sv. Anny se tak obrací s výzvou k osobní obnově každého, kdo jako poutník směřuje k údělu, jenž Bůh připravil těm, kdo ho milují. Na této cestě provázelo svatoanenské poutníky Velkého Jubilea 2000 Apoštolské požehnání Jeho Svatosti, Jana Pavla II. a o vigílii svatoanenské pouti 2009 (nad křtitelnicí), kdy se konala v Pustiměři pouť vyškovského děkanátu za obnovu rodin a za nová kněžská povolání, při níž přijal jáhenské svěcení Mgr. Josef Mikulášek z Podomí, poslal své požehnání poutníkům papež Benedikt XVI. (nad kazatelnou).

CHRÁM SV. BENEDIKTA. (výška věže 44,5m; délka 46m; šířka 18,5m).

Základní kámen stávajícího farního chrámu, zasvěceného otci západního mnišství a patronu Evropy byl položen v roce 1900. Posvěcen byl 27. dubna 1902 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Na tomto posvátném místě se podepsala i válečná léta XX. století – jejichž stopy jsou patrné na klenbě dodnes. Po pádu největší tragédie lidstva, barbarského komunizmu, který našel úrodnou půdu právě v tomto kraji a jehož důsledky dodnes nevymřely, se tento chrám stal svědkem poselství naděje, které zaznělo z úst nezapomenutelného olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, jenž o svatoanenské pouti roku 1990 opakoval slova papeže Jana Pavla II k českému národu: "Stavte na Kristu, úhelném kameni, společnost a kulturu budoucího věku". V duchu Ježíšovy velekněžské modlitby 'perchè tutti siano una cosa sola' - 'aby všichni byli jedno' hostil chrám sv. Benedikta mezinárodní setkání s mládeží italské farnosti Case di Malo. Ke kořenům slovanské spirituality dopřál sestoupit v roce 1992 prof. Tomáš Špidlík S.J., jehož papež Jan Pavel II. jmenoval v roce 2003 kardinálem. „Buďte Kristovi jako on je váš“, tato výzva zněla v roce 1997 k jednatřiceti biřmovancům z úst prvního papežského nuncia v České republice, arcibiskupa Giovanniho Coppy (kardinálem jmenován v roce 2007). Jeho Eminence, Tomáš kardinál Špidlík S.J., zavítal znovu do Pustiměře 6.-7. srpna 2005: zde slavil eucharistii, požehnal obnovená sousoší a převzal čestné občanství.

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM: s Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater v papežském paláci ve Vatikáně, 13. června 2007 (na fresce v pozadí – sv. Jáchym a Anna) FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

PAPEŽ FRANTIŠEK O RODINĚ Nazaret

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 17. prosince 2014)

Dobrý den, drazí bratři a sestry! Nedávno skončená biskupská synoda o rodině byla první etapou cesty, která skončí v říjnu příštího roku dalším zasedáním na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a ve světe“. Tuto cestu má doprovázet modlitbou a reflexí celý Boží lid. Chtěl bych také, aby se pravidelné středeční audience staly součástí této společné cesty. Rozhodl jsem se proto uvažovat během tohoto roku spolu s vámi právě o rodině, o tomto velkém daru, který Pán daroval světu hned na počátku, když Adamovi a Evě svěřil poslání množit se a naplnit zemi (srov. Gen 1,28); onom daru, který Ježíš potvrdil a zpečetil svým evangeliem. Blízkost Vánoc začíná osvěcovat toto tajemství velkým světlem. Vtělení Božího Syna otevírá nový počátek všeobecných dějin muže a ženy. A tento nový počátek nastává v lůně rodiny v Nazaretu. Ježíš se narodil v rodině. Mohl přijít okázale jako válečník či panovník. Ne, přišel do rodiny jako dítě. Je důležité nazírat v jesličkách tuto překrásnou scénu. Bůh se rozhodl narodit se v lidské rodině, kterou utvořil On sám. Utvořil ji v odlehlé vesnici na periferii Římské říše. Nikoli v Římě, který byl hlavním městem této říše, nikoli v nějakém velkém městě, nýbrž na téměř neviditelné periferii, která měla dokonce poněkud nedobrou pověst. Evangelia to zmiňují téměř příslovečně: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (Jan 1,46). V mnoha částech světa tak možná ještě mluvíme, když slyšíme zmínku o nějakém periferním místě velkého města. A přece právě tam, v této periferii velké říše se začalo dít to nejsvětější a nejlepší, totiž dějiny Ježíše mezi lidmi! A tam se nacházela tato rodina. Ježíš zůstal na této periferii třicet let. Evangelista Lukáš shrnuje toto období takto: Ježíš „je poslouchal“ (tedy Marii a Josefa). Někdo by mohl říci: „Tento Bůh, který nás přišel zachránit, ztratil třicet let na této periferii s nevalnou pověstí?“ Ztratil třicet let. Tak to chtěl. Ježíšovou cestou byla ona rodina. „Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,51-52). Není řeč o zázracích či uzdraveních, kázáních – žádné tehdy nepronesl, nemluví se o zástupech, které by za ním proudily. Zdá se, že v Nazaretu všechno probíhalo „normálně“ podle zvyklostí zbožné a činorodé izraelské rodiny. Pracovalo se, maminka vařila, pečovala o všechny domácí věci, žehlila košile… to co každá maminka. Tatínek, tesař pracoval a učil pracovat syna. Třicet let. Někdo možná řekne: „Ale to je plýtvání, otče!“ Boží cesty jsou

tajemné. Důležitá tam ale byla rodina! A to nebylo plýtvání! Byli to velcí světci: Maria, nejsvětější žena, neposkvrněná, Josef, spravedlivý muž. Rodina. Určitě by nás dojalo vyprávění o tom, jak se mladistvý Ježíš účastnil náboženských shromáždění a jak plnil povinnosti společenského života; kdybychom znali, jak jako mladý dělník pracoval spolu s Josefem a jakým způsobem naslouchal Písmu, modlil se Žalmy a jak se choval v mnoha jiných okolnostech všedního života. Evangelia ve svojí strohosti nepodávají o Ježíšově dospívání nic a ponechávají tento úkol našemu láskyplnému rozjímání. Cestou této představivosti se vydalo umění, literatura a hudba. Není jistě obtížné představit si, co mohou maminky chápat z Mariiných starostí o tohoto Syna! A co by si mohli tatínkové vzít z příkladu spravedlivého muže Josefa, který věnoval svůj život opatrování a ochraně dítěte a manželky – své rodiny – ve svízelných dobách! A nemluvě o tom, jak by mládež mohla být povzbuzena mladistvým Ježíšem v chápání nezbytnosti a krásy péče o svoje nejhlubší povolání a své velké sny! A Ježíš během těchto třiceti let rozvíjel povolání, kvůli kterému jej Otec poslal. Ježíš v té době nikdy neklesal na mysli, nýbrž rostl v odvaze, aby pokračoval ve svém poslání. Každá křesťanská rodina – jako to dělali Maria a Josef – může v první řadě přijímat Ježíše, naslouchat Mu, mluvit s Ním, opatrovat Jej, chránit Jej a růst spolu s Ním; a tak vylepšovat svět. Učiňme ve svém srdci a ve svých dnech místo Pánu. Tak to dělali také Maria a Josef a nebylo to snadné: kolik jen těžkostí museli překonat! Nebyla to nějaká fingovaná rodina, nebyla ireálná. Nazaretská rodina nás zavazuje k objevu povolání a poslání rodiny, každé rodiny. A jako je tomu během těchto třiceti let v Nazaretu, tak to může být také u nás, totiž činit normálním lásku a nikoli nenávist, činit obvyklým vzájemnou pomoc, nikoli lhostejnost či nevraživost. Není tedy náhoda, že jméno „Nazaret“ znamená „Ta, která uchovává“, jako Maria, která – jak praví evangelium – „všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19.52). Od té doby, pokaždé když nějaká rodina uchovává toto tajemství, byť na periferii světa, působí tajemství Božího Syna, tajemství Ježíše, který nás přichází spasit. A přichází zachránit svět. A to je velké poslání rodiny: dělat místo Ježíšovi, který přichází, přijímat Ježíše do rodiny v dětech, v manželovi, v manželce, v prarodičích… Ježíš je tam. Přijímat, aby se v rodině duchovně rostlo. Kéž nás Pán obdaří touto milostí v těchto posledních dnech, které předcházejí Vánocům.

Matka

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 7. ledna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes budeme pokračovat katechezí o církvi a přemýšlet o matce církvi. Církev je matka, naše svatá matka církev. V těchto dnech nám liturgie církve klade před oči ikonu Matky Boží Panny Marie. První den roku je slavnost Matky Boží a potom následuje slavnost Zjevení Páně, připomínka příchodu mudrců. Evangelista Matouš píše: „Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu“ (Mt2,11). Je to matka, která po Jeho porodu, představuje Syna světu. Ona nám dává Ježíše, ukazuje nám Ježíše, umožňuje nám spatřit Ježíše. Pokračujeme v katechezích o rodině a v rodině je matka. Každý člověk vděčí za svůj život matce a mnoho jí vděčí téměř vždycky za svůj další život, za lidskou a duchovní formaci. A třebaže je matka symbolicky vynášena množstvím poezie a spoustou krásných věcí, které se o matce říkají, není jí dopřáváno sluchu, nedostává se jí pomoci v každodenním životě a její ústřední postavení ve společnosti je málo bráno v úvahu. Ochota matek obětovat se pro děti bývá dokonce využívána, aby se „ušetřilo“ na sociálních výdajích. I v křesťanské komunitě se někdy stává, že matka není dostatečně brána v potaz a málo se jí naslouchá. Přece však je středem života církve Ježíšova Matka. Matkám ochotným k mnoha obětem pro svoje děti a nezřídka i pro děti druhých by se asi mělo dostávat více sluchu. Je třeba více chápat jejich každodenní boj, když se snaží být efektivní v práci, pozorné a vnímavé v rodině; je třeba lépe chápat, po čem matky touží, když usilují o lepší a autentičtější plody svojí emancipace. Matka s dětmi má vždycky nějaké problémy, vždycky má práci. Vzpomínám si, že doma, kde nás bylo pět dětí, jedno chtělo něco, druhé myslelo na něco jiného, a ubohá maminka chodila od jednoho ke druhému. Byla však šťastná a dala nám toho hodně. Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus. „Individuum“ znamená „to, co nelze dělit“. Matky se však dělí, jakmile přijmou dítě, aby jej přivedly na svět a vychovaly.

Právě matky nejvíce nenávidí válku, která zabíjí jejich děti. Častokrát myslím na matky, které dostaly dopis, ve kterém jim bylo oznámeno, že jejich syn padl při obraně vlasti. Ubohé ženy! Kolik jen trpí matky! Ony dosvědčují krásu života. Arcibiskup Arnulfo Romero říkával, že matky žijí „mateřským mučednictvím“. V homilii na pohřbu jednoho kněze zavražděného eskadrami smrti řekl s odkazem na Druhý vatikánský koncil: „Všichni musíme být připraveni zemřít za svoji víru, i když se nám této cti od Pána nedostane… Dát život neznamená jenom být zabit. Dát život, mít mučednického ducha znamená splnit povinnost, mlčky, v modlitbě, poctivým plněním povinností v každodenním mlčení života, postupným dáváním života. Ano, jako to činí matka, která bez bázně, v jednoduchosti mateřského mučednictví počne ve svém lůně dítě, přivede jej na svět, kojí, chová jej a něžně se o ně stará. Tak se dává život. Je to mučednictví.“ Tolik citát. Ano, být matkou neznamená jenom přivést dítě na svět, nýbrž je to také životní volba. Co volí matka? Jaká je volba matky? Životní volbou matky je darovat život. A to je velkolepé, to je krásné! Společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou vždycky i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu. Matky často předávají také nejhlubší smysl náboženské praxe. V prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, které se dítě naučí, je vepsána hodnota víry v život lidské bytosti. Je to poselství, které věřící matky umějí předávat bez mnohého vysvětlování. To přijde potom, avšak zárodek víry spočívá v oněch prvních nejdrahocennějších momentech. Bez matek by nejenom nebyli noví věřící, ale víra by ztratila značnou část své jednoduché a hluboké vroucnosti. A spolu s tím vším je církev naší matkou! Nejsme sirotci, máme matku! Matku Boží, Matku církev a naši matku. Nejsme sirotci, jsme děti církve, jsme děti Matky Boží a jsme děti našich matek. Drahé maminky, díky, díky za to, co jste v rodinách a za to, co dáváte církvi a světu. A tobě, milovaná církvi díky, díky, že jsi matkou. A tobě Maria, matko Boží, díky, že nám ukazuješ Ježíše, A díky všem zde přítomným maminkám, které zdravíme potleskem!

Otec

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI.. Petra, Řím, 28. ledna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Budeme pokračovat v katechezích o rodině. Dnes se necháme vést slovem „otec“. Slovem, které je nám křesťanům drahé víc než každé jiné, protože je to jméno, kterým nás Ježíš naučil nazývat Boha: Otec. Význam tohoto jména dostal novou hloubku právě ze způsobu, jakým jej Ježíš používal ve vztahu k Bohu a ukázal svůj zvláštní vztah k Němu. Požehnané tajemství niternosti Boha - Otce, Syna a Ducha zjevené Ježíšem je jádrem naší křesťanské víry. „Otec“ je slovem, které znají všichni, slovem univerzálním. Označuje základní vztah, jehož realita je stará jako dějiny člověka. Nicméně v dnešní době se mluví o „společnosti bez otců“. Jinými slovy, zejména v západní kultuře jako by postava otce symbolicky absentovala, zmizela, byla odstraněna. Nejprve to bylo vnímáno jako nějaké osvobození: osvobození od otce-pána, od otce reprezentujícího zákon ukládaný zvnějšku, otce, který cenzuruje štěstí svých dětí a překáží emancipaci a autonomii mladých. V minulosti někdy v některých domovech vládlo autoritářství, v některých případech svévole, když rodiče zacházeli se svými dětmi jako s otroky a nerespektovali osobní požadavky jejich růstu a otcové jim nepomáhali nastoupit cestu svobody a přijmout vlastní odpovědnost, aby mohli vytvářet budoucnost svou i celé společnosti. Není to snadné vychovávat dítě ve svobodě. Takový postoj zajisté není dobrý, avšak často dochází k přechodu z jedné krajnosti do druhé. Zdá se, že problémem našich dnů již není dotěrná přítomnost otců, ale spíše jejich absence, jejich nezvěstnost. Otcové jsou někdy tak soustředěni sami na sebe, na svoji práci a někdy na svoje vlastní individuální vztahy, že zapomínají i na rodinu. A nechávají maličké a děti samotné. Ještě jako biskup Buenos Aires jsem si všiml, že dnešní děti se někdy cítí jako sirotci, a často jsem se tatínků ptal, zda si hrají se svými dětmi, zda mají odvahu a lásku ztrácet čas s dětmi. Odpověď byla ve většině případů ošklivá: „Já přece nemohu, mám tolik práce…“ Takovému vyrůstajícímu dítěti otec chyběl, nehrál si s ním, neztrácel s ním čas. Chtěl bych během této společné reflexe o rodině říci všem křesťanským komunitám, že musíme být pozornější. Absence otcovské postavy v životě maličkých a dětí způsobuje mezery a rány, které mohou být i velmi závažné. Deviace dětí a dospívajících lze skutečně v mnoha případech vysvětlit tímto nedostatkem, touto nouzí o příklady a spolehlivé průvodce jejich každodenním životem, nedostatkem blízkosti, nedostatkem otcovské lásky. Dojem mnoha mladých, že jsou sirotky, je hlubší než si myslíme. Jsou sirotci, ale v rodině, protože tatínkové doma chybějí. Fyzicky také, ale především tím, že když jsou doma, nechovají se jako otcové, nevedou dialog se svými dětmi, neplní svoje výchovné poslání, nepředávají svým příkladem provázeným slovy dětem ony principy, ony hodnoty a ona životní pravidla, která potřebují jako chléb. Výchovná jakost

otcovské přítomnosti je tím nezbytnější, když je otec nucen z pracovních důvodů být daleko z domu. Někdy se zdá, že tatínkové nevědí přesně, jaké místo v rodině zaujmout a jak děti vychovávat. V této nejistotě se pak svých odpovědností zříkají, vzdávají se jich, opomíjejí je a někdy se možná vůči svým dětem utíkají do vztahu jakési pochybné „rovnocennosti“. Je pravda, že máš být druhem svého dítěte, ale přitom nezapomínat, že jsi otcem! Pokud se chováš k dítěti jenom jako druh na stejné úrovni, neprospívá to dítěti. A tento problém vidíme také v občanské společnosti. Občanská společnost se svými institucemi má jistou - lze říci otcovskou – odpovědnost vůči mladým, ale někdy je tato odpovědnost opomíjena anebo špatně plněna. Mladí tak osiřejí, postrádají bezpečné cesty, jimiž se mohou ubírat, důvěryhodné učitele, ideály, které zahřejí srdce, hodnoty a naděje, které jsou jim denní oporou. Jsou možná zahrnuti idoly, ale okrádáni o srdce; jsou podněcováni ke snům o zábavách a rozkoších, ale není jim dána práce; jsou šáleni bůžkem peněz a je jim upíráno pravé bohatství. Prospěje proto všem, otcům i dětem, znovu naslouchat příslibu, který Ježíš dal svým učedníkům: „Nenechám vás sirotky“ (Jan 14,18). On je totiž Cestou, kterou je třeba se ubírat; Učitelem, kterému třeba naslouchat; Nadějí, že svět se může změnit, že láska přemáhá nenávist a že všem nadejde budoucnost bratrství a pokoje. Někdo z vás mi může říci: „Ale otče, dnes jste příliš negativní. Mluvil jste jenom o absenci otců a tom, co se stane, když otcové nejsou dětem nablízku…“ To je pravda, chtěl jsem to zdůraznit, protože příští středu budu v katechezi pokračovat objasňováním krásy otcovství. Rozhodl jsem se tedy začít od temnoty, abychom došli ke světlu. Kéž nám Pán pomůže tyto věci dobře chápat.

Otec (2)

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI.. Petra, Řím, 4. února 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes bych rád podal druhou část reflexe o postavě otce v rodině. Minule jsem mluvil o problému absence otců, dnes chci pohlédnout na pozitivní aspekt. Také svatý Josef byl pokoušen opustit Marii, když zjistil, že je těhotná. Zasáhl však anděl Páně, který Josefovi představil Boží plán i poslání pěstouna. Josef, muž spravedlivý „vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24) a stal se otcem nazaretské rodiny. Každá rodina potřebuje otce. Dnes se zastavíme u hodnoty této role. Chtěl bych přitom vyjít z několika vět, jimiž se v knize Přísloví obrací otec ke svému synu: „Můj synu, bude-

li tvé srdce moudré, bude plesat srdce mé a mé nitro zajásá, když tvé rty budou říkat, co je správné“ (Př23,15-16). Nelze lépe vyjádřit hrdost a dojetí otce, který poznává, že předal synovi to, co je v životě nejcennější, totiž moudré srdce. Tento otec neříká: „Jsem na tebe hrdý, protože jsi stejný jako já a protože opakuješ věci, které říkám a dělám já.“ Nikoli. Říká něco mnohem důležitějšího, co bychom mohli tlumočit následovně: „Budu šťastný, kdykoli uvidím, že jednáš moudře, a budu pohnut, uslyším-li tě mluvit správně. Toto jsem ti chtěl zanechat, aby sis to osvojil: schopnost cítit a jednat, mluvit a soudit moudře a správně. A abys takovým mohl být, učil jsem tě, cos neznal, a opravoval chyby, které jsi neviděl. Dal jsem ti pocítit hlubokou a zároveň diskrétní sympatii, kterou jsi možná plně nevnímal, když jsi byl mladý a nerozhodný. Dal jsem ti svědectví náročnosti a pevnosti, které jsi možná nechápal, když sis přál jen náklonnost a ochranu. Já sám jsem musel jako první podstoupit zkoušku moudrosti srdce, bdít nad přemírou citů a nelibosti, abych unesl tíži nevyhnutelných nedorozumění a nalezl správná slova, kterým bys rozuměl. Nyní – pokračuje otec – když vidím, že se snažíš být takovým vůči vlastním dětem a vůči všem, jsem dojat.“ Tolik slova jednoho moudrého, zralého otce. Otec dobře ví, kolik stojí předání takovéhoto odkazu: kolik blízkosti, něhy a pevnosti. Avšak kolik útěchy a odměny přinášejí děti, které tomuto odkazu vzdávají čest! Je to radost, která vykupuje veškerou námahu, překonává každé nedorozumění a hojí každou ránu. První nutností je tedy přítomnost otce v rodině. Aby byl nablízku manželce, sdílel všechno: radosti i bolesti, námahy a naděje. Aby byl nablízku dětem, když vyrůstají, hrají si a snaží se, když jsou lehkovážné a úzkostlivé, když se vyjadřují a jsou zamlklé, když se osmělují a obávají, když udělají chybný krok a nalézají novou cestu. Otec musí být přítomný vždycky. Být přítomný však neznamená být kontrolorem, protože otcové, kteří příliš kontrolují, dusí děti a brzdí jejich růst. Evangelium mluví o příkladnosti Otce, který je v nebesích. On jediný - říká Ježíš - může být skutečně nazýván „dobrým Otcem“ (srov. Mk 10,18). Všichni znají ono výjimečné podobenství o marnotratném synu či o milosrdném otci v 15. kapitole Lukášova evangelia. Jaká důstojnost a něha je v onom otci, který očekává doma ve dveřích návrat svého syna! Otcové musejí být trpěliví. Častokrát nelze dělat nic jiného než čekat, modlit se a čekat trpělivě, něžně, velkodušně a milosrdně. Dobrý otec umí čekat a odpouštět z hloubi srdce. Umí zajisté i rázně napomenout. Není otcem slabým, povolným a sentimentálním. Otec, který umí napomenout, aniž by odradil, dovede také neúnavně chránit. Jednou jsem slyšel na setkání s jedněmi manželi otce, jak řekl: „Někdy musím dětem trochu naložit… ale nikdy ne na tvář, abych je nepokořil.“ To je krásné. Má smysl pro důstojnost. Musí potrestat, ale správným způsobem, a jde se dál. Může-li někdo opravdu důkladně vysvětlit modlitbu Otče náš, kterou učil Ježíš, pak je to ten, kdo žije otcovství v první osobě. Bez milosti, která přichází od nebeského Otce, ztrácejí otcové odvahu a utíkají z boje. Děti však potřebují nalézt otce, který je očekává, když se vracejí po svých ztroskotáních. Dělají sice všechno, aby to nemusely připustit a dát najevo, ale potřebují jej. A pokud jej nenajdou, způsobí jim to zranění, které se hojí velmi obtížně. Církev, naše matka, se snaží všemi svými silami podporovat dobrou a velkorysou přítomnost otců v rodinách, protože jsou pro nová pokolení nenahraditelnými strážci a prostředníky víry v dobro, víry ve spravedlnost a v ochranu Boží, jako svatý Josef.

Děti

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 11. února 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Po zamyšlení nad postavami matky a otce bych v dnešní katechezi chtěl mluvit o dítěti nebo lépe o dětech. Vyjdu přitom z krásného Izaiášova obrazu. Prorok říká: „Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce“ (Iz 60,4-5a). Je to nádherný obraz, obraz štěstí vzniklý shledáním rodičů a dětí, kteří společně putují vstříc budoucí svobodě a pokoji, po dlouhém období odloučení a rozdělení, kdy se židovský lid nacházel daleko od svojí vlasti. Existuje totiž těsné spojení mezi nadějí lidu a harmonií mezi generacemi. To si musíme dobře uvědomit. Radost dětí rozechvívá srdce rodičů a otevírá budoucnost. Děti jsou radostí rodiny i společnosti. Nejsou problémem reprodukční biologie, ani jedním z mnoha způsobů seberealizace. A tím méně jsou majetkem rodičů. Nikoli, děti jsou darem, dárkem. Děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné a současně má nezaměnitelný vztah ke svým kořenům. Být synem a dcerou podle Božího plánu, znamená nést s sebou paměť a naději lásky, která uskutečnila sebe samu tím, že předala život jiné, původní a nové lidské bytosti. A pro rodiče je každé dítě sebou samým, jiným a odlišným. Dovolte mi jednu rodinnou vzpomínku. Pamatuji si na svoji maminku, jak o nás říkala – bylo nás pět – „Mám pět dětí.“ A když jsme se ptali, které je nejoblíbenější, odpovídala: „Mám pět dětí jako pět prstů. Když ublíží jednomu, pocítím bolest. Když druhému, tak také. Pocítí to všech pět. Všechno jsou moje děti, ale liší se jako prsty jedné ruky. A taková je rodina. Děti jsou různé, ale všechny jsou dětmi. Dítě je milováno, protože je dítě. Nikoli proto, že je krásné, takové či onaké, ale protože je dítětem! Nikoli proto, že smýšlí jako já anebo ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítětem: život zrozený námi, ale určený jemu, jeho dobru. Dobru rodiny, společnosti a celému lidstvu. Zde pramení také hloubka lidské zkušenosti být synem či dcerou, která nám umožňuje objevit nezištnou dimenzi lásky, která nás nepřestává udivovat. Je to krása toho, že jsme milováni dříve. Děti jsou milovány ještě než přijdou. Často potkávám maminky, které mi na náměstí ukazují, že čekají dítě, a žádají požehnání… tyto děti jsou milovány ještě před příchodem na svět. Taková je štědrost lásky. Jsou milovány ještě před narozením podobně jako nás Bůh vždycky miluje první. Jsou milovány ještě předtím než by si něco zasloužily, ještě před tím než dovedou mluvit či myslet, dokonce dříve než přijdou na svět! Být dětmi je zásadní podmínkou poznání Boží lásky, která je posledním zdrojem tohoto autentického zázraku. Do duše každého, jakkoli křehkého dítěte Bůh vkládá pečeť této lásky, která je základem osobní důstojnosti, kterou nic a nikdo nebude moci zničit. Dnes je pro děti těžší představovat si svoji budoucnost. Otcové, jak jsem naznačil v předcházejících katechezích, možná učinili krok zpět a děti jsou si méně jisté, když mají kráčet vpřed. Dobrému vztahu mezi generacemi se můžeme naučit od našeho nebeského

Otce, který ponechává každému z nás svobodu, ale nikdy nás nenechává samotné. A když chybujeme, On nás stále trpělivě sleduje a svoji lásku k nám neumenšuje. Nebeský Otec ve svojí lásce k nám neustupuje zpět. Vždycky jde vpřed a pokud nemůže vpřed, čeká na nás, nikdy se nevrací zpět; chce aby jeho děti byly odvážné a postupovaly vpřed. Děti nemají mít strach ze závazku tvořit nový svět. A je správné, touží-li, aby byl lepší než ten, který obdrželi! Je však zapotřebí činit to bez arogance, bez domýšlivosti. Vždycky je třeba umět přiznávat dětem hodnotu a rodiče je vždycky třeba ctít. Čtvrté přikázání požaduje po dětech – a všichni jimi jsme – aby ctili otce i matku (srov. Ex 20,12). Toto přikázání následuje hned po těch, která se týkají samotného Boha. Obsahuje totiž něco posvátného, něco božského, co je u kořene každého jiného druhu mezilidské úcty. Biblická formulace ke čtvrtému přikázání dodává: „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Mocný svazek mezi generacemi je zárukou budoucnosti a zárukou opravdu lidských dějin. Společnost dětí, které nectí rodiče, je společností beze cti. Nejsou-li ctěni rodiče, pak mizí vlastní čest! Takovou společnost pak bude tvořit vyprahlá a chtivá mládež. Ale bude to také společnost lakomá, neochotná k rodičovství, nemilující děti, které považuje hlavně za starost, tíži a riziko. Taková společnost je depresivní. Pomysleme na mnohé společnosti, které známe tady v Evropě. Jsou to společnosti v depresi, protože nechtějí děti, nemají děti a porodnost nedosahuje ani jednoho promile. Proč? Každý z nás o tom může přemýšlet a odpovědět si. Je-li na početnou rodinu pohlíženo jako na zátěž, pak tu něco nehraje! Rodičovství musí být zodpovědné, jak učí encyklika Humanae vitae bl. Pavla VI., a mít více dětí se nemůže stát automaticky nezodpovědnou volbou. Avšak rozhodnutí nemít děti je egoistické. Rodičovstvím se život omlazuje a získává energii, obohacuje se a nikoli ochuzuje! Děti se učí brát na sebe starost o rodinu, dozrávají ve sdílení svých obětí, rostou v doceňování svých darů. Radostná zkušenost sourozenectví sytí úctu i péči rodičů, kterým náleží naše uznání. Mnozí z vás zde přítomných mají děti a všichni jsme dětmi. Udělejme jednu věc. Ztišme se na minutu. Každý z nás ať v srdci mlčky přemýšlí o svých dětech, pokud je má. A všichni mysleme na svoje rodiče a děkujme Bohu za dar života. Mlčky. Ti co mají děti, ať myslí na ně, a všichni mysleme na svoje rodiče. Pán ať žehná našim rodičům a vašim dětem! Ježíš věčný Syn, který se stal synem v čase, ať nám pomáhá hledat cestu k novému rozjasnění této tak prosté a tak obrovské lidské zkušenosti, kterou jsou děti. Rodičovství je tajemstvím, které obohacuje život všech a přichází od samotného Boha. Musíme jej znovu objevit, překonat předsudek a ve víře a dokonalé radosti toto tajemství žít. Je tak krásné, když chodím mezi vámi a vidím tatínky a maminky, kteří zvedají svoje děti k požehnání. Takové gesto je skoro božské. Děkuji vám, že jej konáte.



Sourozenci

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 18. února 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den. V našich katechezích o rodině dnes přichází řada na sourozence, poté, co jsme uvažovali o roli matky, otce a dětí. „Bratr“ a „sestra“ jsou slova, která křesťanství velmi miluje. A díky zkušenosti v rodině jsou to slova, která chápou všechny kultury a epochy.

Bratrský svazek má zvláštní místo v dějinách lidu, kterému se Bůh zjevil v samém jádru lidského prožívání. Žalmista zpívá o kráse bratrského svazku: „Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu“ (Žl 132,1). Je to pravdivé, protože bratrství je krásné! Ježíš Kristus dovedl k plnosti také toto lidské bratrství a sesterství tím, že je povýšil do trojičné lásky a posílil natolik, že vysoce přesahuje příbuzenské svazky a může překonat jakoukoliv hradbu odcizení. Víme, že když se bratrský vztah naruší, když se pokazí vztah mezi sourozenci, otevírá se cesta bolestným konfliktům, zradě a nenávisti. Biblické vyprávění o Kainovi a Ábelovi je příkladem takového negativního vyústění. Poté, co Kain zavraždil Ábela, se ho Bůh ptá: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ (Gn 4,9a). Tuto otázku Pán opakuje každému pokolení. A bohužel se v každé generaci rovněž nepřestává opakovat dramatická Kainova odpověď: „Nevím. Copak jsem já hlídačem svého bratra?“ (Gn 4,9b). Přerušení bratrského svazku je pro lidstvo špatné a zlé. A také v rodině, když se bratři hádají kvůli maličkostem nebo kvůli dědictví, a potom spolu nemluví a nezdraví se navzájem. To je ošklivé! Bratrství je velká hodnota. Když jen pomyslíme, že všichni sourozenci po devět měsíců obývali lůno téže matky a že pocházejí z matčina těla. Bratrství nelze zrušit. Všichni známe rodiny, kde nastala roztržka mezi sourozenci, kteří se odloučili a pohádali, a možná máme nějaký případ i ve vlastní rodině. Prosme Pána, aby těmto bratrům pomohl zpět k jednotě a opětovnému vybudování rodiny. Bratrství se nesmí zlomit, protože když k tomu dojde, stane se totéž co Kainovi s Ábelem. Když se Pán ptá Kaina, kde je jeho bratr, Kain mu odpoví: „Nevím, o svého bratra se nezajímám.“ Je zlé a velmi bolestné něco takového slyšet. Neustále se ve svých modlitbách modleme za rozdělené bratry. Svazek bratrství, který v rodině utváří mezi sourozenci, je velikou školou svobody a pokoje, pokud roste ve výchovné atmosféře otevřenosti vůči druhým. V rodině mezi sourozenci se člověk učí mezilidskému soužití, tomu, jak se má žít ve společnosti. Možná si toho nejsme vždy vědomi, ale právě rodina nás uvádí do bratrství ve světě! Zakusíme-li toto počáteční bratrství, živené láskou a rodinnou výchovou, rozšíří se tento bratrský styl jako příslib na celou společnost a vztahy mezi národy. Požehnání, kterým Bůh v Ježíši Kristu zahrnuje bratrský svazek, toto pouto rozšiřuje nepředstavitelným způsobem a uschopňuje ho, aby překonalo jakýkoliv rozdíl mezi národy, jazyky, kulturami a dokonce i náboženstvími. Pomyslete, co nastane se vztahem lidí, byť nanejvýš odlišných, když mohou jeden o druhém říci: „Tento člověk je pro mne skutečně bratrem, je opravdu jako sestra“. To je velmi krásné. Ostatně dějiny nám dostatečně ukázaly, že svoboda a rovnost bez bratrství mohou překypovat individualismem, konformismem a osobním zájmem. Bratrství v rodině zazáří zvláště tehdy, když si všimneme péče, trpělivosti a lásky, jakými jsou zahrnováni nejslabší bratříček nebo sestřička, kteří jsou nemocní nebo nositelé zdravotního postižení. Sourozenců, kteří se takto svým bratrům a sestrám věnují, je na

celém světě velmi mnoho, ale možná si dostatečně nevážíme jejich velkorysosti. A když je v rodině hodně dětí – dnes jsem pozdravil jednu rodinu s devíti dětmi – nejstarší sourozenec pomáhá mamince nebo tatínkovi v péči o nejmenší. Je to krásná práce a pomoc mezi sourozenci. Mít bratra nebo sestru, kteří tě mají rádi, je silná, nezaplatitelná a nenahraditelná zkušenost.Totéž platí pro křesťanské bratrství. Nejmenší, nejslabší a nejchudší nás mají rozněžnit, mají „právo“ na to, aby nás vzali u srdce a pronikli do naší duše. Ano, jsou to naši bratři a jako s takovými s nimi máme jednat a milovat je. Když se to děje a chudí jsou u nás jako doma, ožije naše křesťanské bratrství. Křesťané totiž vyhledávají chudé a slabé nikoli proto, aby naplnili jakýsi ideologický program, nýbrž kvůli Pánovu slovu a příkladu, které nám říkají, že jsme všichni bratři. Toto je základ Boží lásky a každé mezilidské spravedlnosti. Navrhuji vám, abychom se před koncem, do kterého chybí už jen pár řádek, každý v tichu zamysleli na svými bratry a sestrami a v tichosti srdce se za ně pomodlili. Setrvejme ve chvíli ticha… Touto modlitbou jsme všechny tyto bratry a sestry v myšlenkách a srdci přivedli sem na náměstí, aby obdrželi požehnání. Dnes je více než kdy jindy nutné bratrství opětovně postavit do středu naší technokratické a byrokratické společnosti. Pokud toto nastane, také svoboda a rovnost začnou správně intonovat. Nezbavujme tedy s lehkým srdcem své rodiny toho, aby kvůli ostychu nebo strachu nezažívaly krásu, kterou přináší sourozenecká zkušenost mnoha synů a dcer. A neztrácejme důvěru v šíři obzoru, kterou si je víra schopna odnést z této zkušenosti, ozářené Božím požehnáním.



Prarodiče

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 4. března 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnešní i ta příští středeční katecheze je věnována starým lidem, jimiž jsou v rodinném prostředí prarodiče, strýcové a tety. Dnes se zamyslíme nad nynější problematikou jejich života a příští středu pozitivněji nad posláním, které je tomuto životnímu období vlastní. Díky pokrokům v medicíně se prodloužil život, ale společnost se ve vztahu k životu „nerozšířila“! Počet starých lidí se zvýšil, ale naše společnosti se dostatečně nezorganizovaly, aby jim udělaly místo náležitou úctou a konkrétním ohledem k jejich

křehkosti a důstojnosti. Dokud jsme mladí jsme nakloněni starobu ignorovat jako by to byla nějaká nemoc. Když pak zestárneme, zejména jsme-li chudí, nemocní a osamocení, začneme vnímat mezery společnosti, která je programována na efektivitu a staré lidi důsledně ignoruje. A staří lidé jsou bohatstvím, nelze je ignorovat. Benedikt XVI. během návštěvy jednoho domu pro seniory použil zřetelná a prorocká slova, když řekl: „Kvalita společnosti – chci říci civilizace – se poměřuje tím, jak nakládá se seniory a jaké místo vyhrazuje ve společném životě starým lidem“ (12. listopadu 2012). Je pravdou, že pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí. Civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti. Odborníci na Západě prezentují současnost jako epochu stárnutí: dětí je méně, počet starých lidí roste. Tato nevyváženost nás interpeluje a představuje dokonce obrovskou výzvu pro nynější společnost. Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu, „přítěž“. Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura - ale jsou břemenem. K čemu takové myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to hřích! Nikdo se to neodvažuje říci otevřeně, ale jedná se tak. V tomto návyku na skartační kulturu je něco zbabělého. Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti, že s nimi bude zle zacházeno a že budou opuštěni. Již během své služby v Buenos Aires jsem se vlastnoručně dotknul této skutečnosti a problematiky: „Staří lidé jsou opuštěni nejenom materiálně. Jsou opuštěni egoistickou neschopností přijímat jejich omezení, která odrážejí naše omezení, v četných obtížích, které dnes musejí překonávat, aby přežili v civilizaci, která jim nedovoluje se jí účastnit, ani říci svůj názor a podle konzumního modelu, že »jenom mladí mohou být užiteční a těšit se z života«, nejsou ani bráni v úvahu. Staří lidé by měli být naopak pro celou společnost rezervou moudrosti našeho lidu. Staří jsou naší rezervou moudrosti! Jak snadno lze uspat svědomí, když chybí láska!“ (Solo l´amore ci puo salvare, Citta del Vaticano 2013, str. 83). A to se děje. Pamatuji si, že jsem při návštěvách domovů důchodců od mnoha z nich na otázku, jak se daří jim a jejich dětem, slyšel odpověď: »Dobře, dobře.« Kolik máte dětí? - »Hodně.« - A navštěvují vás? - »Ano, ano, vždycky přijdou« - A kdy tady byli naposled? Jedna stará paní mi řekla: »Na Vánoce.« - A byl srpen. Osm měsíců, aniž by viděla děti, osm měsíců opuštěna! Toto se nazývá smrtelný hřích! Jednou mi jako dítěti babička vyprávěla příběh o dědečkovi, který se při jídle ušpinil, protože nebyl schopen udržet lžíci s polévkou. A syn, tedy otec rodiny, se rozhodl odsunout jej od společného stolu a udělal mu zvláštní stůl v kuchyni, kde nebylo vidět, aby tam jedl sám, nebylo na něho vidět a nepůsobilo to rozpaky, když přišel někdo na návštěvu. Několik dnů poté tento otec přišel domů a nalezl svého nejmenšího syna, jak si hraje se dřevem a něco z něj vyrábí. Zeptal se jej: Co to děláš? - »Dělám stolek, tati.« Proč stolek? - »Abych ti jej mohl dát, až budeš starý, a mohl jsi jíst.« - Děti mají více svědomí než my! Církev má ve své tradici bohaté zásoby moudrosti a vždycky pěstovala kulturu blízkosti vůči starým lidem, ochotu srdečně a solidárně je doprovázet na této závěrečné životní etapě. Tato tradice je zakořeněna v Písmu svatém, jak dosvědčují například tato slova z

knihy Sirachovcovy „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů; právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“ (Sir 8,9). Církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet kolektivní smysl vděčnosti, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity. Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život. Jsou to muži a ženy, od nichž jsme dostali mnohé. Starý člověk není vetřelec. Staří jsme všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně. Křehcí jsme tak trochu všichni, my staří. Někteří jsou však obzvláště slabí, mnozí jsou osamocení a poznamenáni nemocí. Někteří závisejí na nezbytné péči a pozornosti druhých. Učiníme tady krok zpět? Ponecháme je jejich údělu? Společnost bez blízkosti, kde se nezištnost a bezpodmínečné sympatie i vůči cizím vytrácejí, je společnost perverzní. Církev, věrna Božímu Slovu, nemůže tuto degeneraci tolerovat. Křesťanská společnost, ve které by blízkost a nezištnost už nebyly považovány za nezbytné, by spolu s nimi ztratila svoji duši. Kde není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé.



Prarodiče (II.)

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 11. března 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V dnešní katechezi budeme pokračovat v reflexi o prarodičích a uvažovat o hodnotě a důležitosti jejich role v rodině. Učiním tak tím, že se s nimi ztotožním, protože také já k této věkové kategorii patřím. Když jsem byl na Filipínách, tak mne obyvatelé Filipín zdravili slovy: „Lolo Kiko“, což znamená „dědeček František“. „Lolo Kiko,“ říkali! Nejprve je třeba zdůraznit jednu věc. Je pravdou, že společnost tíhne k tomu, aby nás skartovala, Pán však nikoli. Pán nás nikdy neskartuje. Volá nás, abychom jej následovali v každém věku. Také stáří obsahuje milost a poslání, opravdové Pánovo povolání. Stáří je povoláním. Ještě nenastal čas „dát vesla do loďky“. Toto životní období se od těch předchozích nepochybně liší. Musíme jej také trochu „vynalézt“, protože naše společnosti nejsou připraveny duchovně, ani morálně přiznat této životní etapě její plnou hodnotu. Kdysi skutečně nebylo normální mít k dispozici čas, dnes mnohem víc. A také křesťanská spiritualita byla poněkud zaskočena. Je třeba uchopit spiritualitu seniorů. Díky Bohu však nechybějí svědectví světců a světic pokročilého věku. Velmi mne oslovil „Den seniorů“, který jsme loni uspořádali tady na Svatopetrském náměstí, které bylo zcela zaplněno. Naslouchal jsem příběhům seniorů, kteří žijí pro druhé, a také manželských párů, jak přicházejí a říkají: „Slavíme dnes 50. výročí – nebo 60. výročí - manželství“. Já říkám: Ukažte to mladým, kteří brzo ochabují! Senioři dosvědčují

věrnost. A bylo jich tady v ten den mnoho. V této reflexi je třeba pokračovat v církevním i občanském prostoru. Evangelium nám v tom podává velmi krásný, dojemný a povzbuzující obraz. Jsou to Simeon a Anna, o nichž referuje evangelium o Ježíšově dětství napsané svatým Lukášem. Oba byli zajisté seniory: stařec Simeon a čtyřiaosmdesátiletá prorokyně Anna. Věk této ženy nebyl zamlčen. Evangelium říká, že denně s velikou věrností a dlouhé roky očekávali příchod Boha. Chtěli vidět ten den, zachytit znamení, vytušit jeho svítání. Možná už byli také trochu smířeni s tím, že dříve zemřou. Jejich dlouhé čekání však trvalo celý život, neměli důležitější závazky než očekávat Pána a modlit se. A když Maria a Josef přišli do chrámu, aby splnili ustanovení Zákona, Simeon a Anna přišli podníceni vnuknutím Ducha svatého (srov. Lk 2,27). Tíže věku a čekání z nich okamžitě spadla. Rozpoznali Dítě, objevili novou sílu k novému úkolu: vzdát díky a vydat svědectví tomuto Božímu znamení. Simeon pronesl improvizovaný chvalozpěv (srov. Lk 2,29-32), stal se v té chvíli básníkem, a Anna se stala první hlasatelkou Ježíše, „mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,38). Drazí prarodiče, drazí senioři, vyjděme po stopách těchto mimořádných starců! Staňme se také trochu básníky modlitby, zkusme hledat svoje slova, osvojme si ta, kterým nás učí Boží Slovo. Modlitba prarodičů a seniorů je velkým darem pro církev! Je to obrovské bohatství. A velká injekce moudrosti také pro celou lidskou společnost, zejména pro tu, která je příliš zaneprázdněná, schvácená a roztěkaná. Někdo musí zpívat rovněž pro ně a opěvovat Boží znamení, modlit se za ně. Podívejme se na Benedikta XVI., který se rozhodl trávit v modlitbě a naslouchání Bohu poslední úsek svého života! To je krásné. Velký věřící pravoslavné tradice z minulého století, Olivier Clément, říkával: „Civilizace, kde už se nikdo nemodlí, je civilizací, v níž stáří už nemá žádný smysl. A to je děsivé. My potřebujeme především seniory, kteří se modlí, protože k tomu je nám dáno stáří.“ Potřebujeme staré lidi, kteří se modlí, protože k tomu nám bylo dáno stáří. Modlitba starých lidí je krásná. Můžeme děkovat Pánu za obdržená dobrodiní a zaplnit prázdnotu nevděčnosti, která Jej obklopuje. Můžeme se přimlouvat za touhy nových generací a dávat důstojnost paměti a obětem z minulosti. Můžeme připomínat ambiciózním mladým, že život bez lásky je vyprahlý. Můžeme ustrašeným mladým říci, že úzkost z budoucnosti lze překonat. Můžeme učit mládež příliš zamilovanou samu do sebe, že větší radostí je dávat než dostávat. Babičky a dědečci jsou stálým „sborem“ velkého duchovního chrámu, kde jsou prosebná modlitba a chvalozpěv oporou společenství, které pracuje a bojuje na poli života. Modlitba nakonec nepřetržitě očišťuje srdce. Chvála a prosba k Bohu zamezují tomu, aby se srdce zatvrdilo v zášti a sobectví. Jak ohavný je cynismus starce, který ztratil smysl svého svědectví, pohrdá mladými a nepředává životní moudrost! A jak krásné je naopak povzbuzení, které starý člověk dovede dát mladému, jenž hledá smysl víry a života! To je opravdové poslání prarodičů, povolání seniorů. Slova prarodičů mají pro mladé zvláštní smysl a oni si to uvědomují. Slova, která mi moje babička napsala v den mého kněžského svěcení, nosím stále s sebou, mám je v breviáři, často je čtu a mám z nich užitek. Velmi bych si přál, aby církev čelila skartační kultuře tím, že bude překypovat radostí z nového objetí mladých a starých lidí! A to je to, oč dnes prosím Pána: toto objetí!



Děti

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 18. března 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Po té co jsme probrali různé postavy rodinného života – matku, otce, potomstvo, sourozence a prarodiče – chtěl bych tuto první část cyklu o rodině zakončit katechezí o dětech. Učiním tak ve dvou částech. Dnes se pozastavím nad obrovským darem, kterým jsou pro lidstvo děti. Jsou opravdu obrovským darem pro lidstvo, ale tvoří také obrovskou skupinu vyloučených, protože jim není dovoleno se narodit. Příště se budu věnovat zraněním, která dětství bohužel postihují. Vzpomínám na spousty dětí, které jsem potkal během své poslední návštěvy Asie. Byly plné života a nadšení. Na druhé straně však vidím, že ve světě mnohé z nich žijí v nedůstojných podmínkách… Společnost lze skutečně posuzovat podle toho, jak jedná s dětmi, a to nejenom morálně, ale také sociologicky, totiž zda je to společnost svobodná anebo otročí nějakým mezinárodním zájmům. Děti nám především připomínají, že v prvních letech života jsme všichni zcela závislí na péči a dobrotě druhých. A Boží Syn toto období nevynechal. Je to tajemství, o kterém na Vánoce každoročně rozjímáme. Jesličky jsou ikonou, která nám tuto skutečnost sděluje tím nejjednodušším a přímým způsobem. Je pozoruhodné, že Bohu nečiní potíže nechat se pochopit dětmi a děti nemají problémy pochopit Boha. Ne náhodou se v evangeliu Ježíš často a krásně vyjadřuje o „maličkých“. Termín – „maličcí“ – označuje všechny, kdo závisejí na pomoci druhých, a zejména děti. Ježíš například říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). A dále: „Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18,10). Děti jsou tedy samy o sobě bohatstvím lidstva a také církve, protože nás nepřetržitě přivádějí do stavu, který je nezbytný pro vstup do Božího království, to znamená nepovažovat se za soběstačné, ale uznávat, že potřebujeme pomoc, lásku a odpuštění. Všichni máme zapotřebí pomoci, lásky a odpuštění! Děti nám připomínají další krásnou věc. Připomínají nám, že jsme nepřetržitě syny a dcerami. I když je někdo dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto přese všecko mu zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami. Tak je nám ustavičně připomínáno, že život jsme si nedali sami, ale dostali jsme jej. Obrovský dar života je první dar, který jsme obdrželi. Občas jsme v životě nakloněni zapomenout na to jako bychom byli pány svého života. Jsme však radikálně závislí. A

vskutku je motivem velké radosti, pociťujeme-li, že v každém věku, v každém situaci a v každém společenském postavení zůstáváme syny a dcerami. Je zásadní poselství, které nám děti předávají samotnou svojí existencí. Pouhou svojí přítomností nám připomínají, že my všichni a každý z nás jsme syny a dcerami. Mnoho je však darů a spousta je bohatství, které lidstvu děti přinášejí. Připomenu jenom některé. Přinášejí svůj způsob vidění reality a to svým důvěřivým a čistým pohledem. Dítě má spontánní důvěru v tatínka a maminku a spontánní důvěru v Boha, v Ježíše, v Matku Boží. A zároveň má čistý vnitřní zrak, ještě neznečištěný zlomyslností, dvojakostí, životními „škraloupy“, které zatvrzují srdce. Víme, že i děti mají prvotní hřích, že mají svoje sobectví, ale uchovávají si ryzost a vnitřní jednoduchost. Děti nejsou diplomatické. Říkají, co cítí; říkají, co vidí, rovnou. A častokrát uvádějí rodiče do potíží, když před ostatními lidmi řeknou: »Toto se mi nelíbí, protože to je ošklivé«. Děti říkají, co vidí, nejsou obojaké, neosvojily si ještě umění dvojakosti, které jsme si osvojili my dospělí. Kromě toho jsou děti ve své vnitřní jednoduchosti schopny přijímat a rozdávat něhu. Mít něhu znamená mít srdce »z masa« a nikoli »z kamene«, jak říká Bible (Ez 36,26). Něha je také poezií; cítí věci a události a nenakládá s nimi, jako s předměty, které používá, protože je potřebuje… Děti mají schopnost se smát i plakat. Když je beru, abych je objal, některé se smějí; jiné, když vidí můj bílý oděv si myslí, že jsem lékař, který je bude očkovat a pláčí… bezděčně. Děti jsou takové: smějí se i pláčí. To obojí se v nás často „blokuje“, už toho nejsme schopni… Častokrát se náš úsměv stává karikaturou, postrádá život. Stává se neživým a umělým úsměvem klauna. Děti nás proto mohou znovu naučit se smát i plakat. My sami se však musíme ptát: směji se spontánně, svěže a s láskou anebo uměle? Pláči ještě anebo už to neumím? Tyto dvě velice lidské otázky nás děti učí. Ze všech těchto důvodů Ježíš svoje učedníky vybízí, aby „byli jako děti“, neboť „takovým patří Boží království“ (srov. Mt 18,3; Mk 10,14). Drazí bratři a sestry, děti přinášejí život, veselí, naději, ale také trápení. Život je takový. Přinášejí také starosti a někdy spoustu problémů. Lepší je však společnost s těmito starostmi a těmito problémy než smutná a fádní společnost bez dětí. A když porodnost klesá na jedno promile, lze říci, že se taková společnost stává smutnou a ponurou, protože je bez dětí.

Muž a žena

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 15. dubna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnešní katecheze se zaobírá ústředním aspektem tématu rodiny, totiž velkým darem, kterým Bůh obdařil lidstvo, když stvořil muže a ženu a ustanovil svátost manželství. Tato i příští katecheze se budou

týkat různosti a vzájemnosti muže a ženy, kteří jsou vrcholem božského stvoření; další dvě pak budou věnovány jiným tématům manželství. Začněme krátkým komentářem prvního textu o stvoření z knihy Geneze. Čteme zde, že Bůh po stvoření světa a všech živých bytostí, učinil mistrovské dílo, totiž lidskou bytost, kterou stvořil ke svému obrazu: „stvořil člověka jako obraz Boží, stvořil je jako muže a ženu“ (Gen1,27), jak říká kniha Geneze. A jak všichni víme, tato pohlavní různost se vyskytuje v mnoha formách života v dlouhé řadě živých bytostí. Avšak pouze v muži a ženě s sebou nese Boží obraz a podobu. Biblický text to ve dvou verších opakuje třikrát (Gen 1,26-27): muž a žena jsou obrazem a podobou Boha. To znamená, že nejenom muž sám o sobě je Božím obrazem a nejenom žena sama o sobě je Božím obrazem, ale také muž a žena jako pár jsou obrazem Božím. Různost muže a ženy není výrazem protikladu anebo poddanosti, nýbrž sdílení a plození vždycky k Božímu obrazu a Boží podobě. Učí nás tomu zkušenost. K důkladnému poznání a harmonickému růstu potřebuje člověk vzájemnost muže a ženy. Když se jí nedostává, má to důsledky. Jsme učiněni ke vzájemnému naslouchání a vzájemné pomoci. Lze říci, že bez vzájemného obohacení v tomto vztahu – v myšlení i jednání, v cítění, v práci a také ve víře – nemůže nikdo dostatečně chápat, co znamená být mužem a ženou. Moderní a soudobá kultura otevřela nové prostory, nové svobody a nové hloubky obohacující chápání této různosti. Zavedla však také mnoho pochybností a spoustu skepse. Například se ptám, zda takzvaná genderová teorie není také výrazem frustrace a rezignace, která hodlá smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat. A hrozí nám, že uděláme krok zpět. Odstranění této různosti je totiž problém, nikoli řešení. Řešit vztahové problémy je zapotřebí tím, že muž a žena spolu budou více mluvit, více si naslouchat, více se znát a více se mít rádi. Musejí se k sobě chovat uctivě a spolupracovat přátelsky. Na těchto lidských základech podporovaných Boží milostí lze stavět celoživotní manželskou a rodinnou jednotu. Manželský a rodinný svazek je vážná věc a to pro všechny, nikoli jenom pro věřící. Chtěl bych vybídnout intelektuály, aby toto téma neopomíjeli, jako by snad bylo druhotné vzhledem ke snaze o svobodnější a spravedlivější společnost. Bůh svěřil zemi smlouvě mezi mužem a ženou. Její nezdar vysouší svět citů a zatemňuje nebeskou naději. Znepokojivé signály už se vyskytují, podívejme se na ně. Chtěl bych mimo mnoha jiných poukázat na dva body, které by nás podle mého mínění měly naléhavěji zavazovat. První. Nepochybně musíme učinit mnohem více pro ženu, pokud chceme vzájemnost mezi muži a ženami posílit. Je totiž nezbytné, aby bylo nejen více nasloucháno ženě, ale aby také její hlas měl skutečnou váhu, uznanou vážnost ve společnosti a v církvi. Způsob, jakým uvažoval o ženě Ježíš, a řekněme, že i samo evangelium, v méně příznivějším kontextu než je ten dnešní, protože v oněch dobách byla žena spíše na druhém místě, že tedy Ježíš o ženě uvažoval způsobem, který skýtá silné světlo a osvěcuje cestu, která vede dál a z níž jsme ušli jenom kousek. Ještě jsme nepochopili do hloubky, co nám může přinést ženský génius a co může dát žena společnosti a nám. Dovede totiž vidět věci jinak, takže doplňuje mužské myšlení. Je to cesta, kterou je třeba se ubírat tvořivěji a odvážněji. Druhá úvaha se týká tématu muže a ženy stvořených k Božímu obrazu. Kladu si otázku, zda krize kolektivní důvěry v Boha, která nám způsobuje mnoho škody, infikuje nevírou a cynismem, nesouvisí také s krizí smlouvy mezi mužem a ženou. Biblické podání nám totiž

velkou symbolickou freskou pozemského ráje a prvotního hříchu říká, že právě společenství s Bohem se odráží ve společenství lidského páru a ztráta důvěry v nebeského Otce plodí rozdělení a konflikt mezi mužem a ženou. Odtud plyne obrovská odpovědnost církve, všech věřících a především věřících rodin při znovu objevování krásy stvořitelského plánu, který vpisuje Boží obraz také do smlouvy mezi mužem a ženou. Země se plní harmonií a důvěrou, když je smlouva muže a ženy prožívána dobře. Pokud ji muž a žena společně hledají mezi sebou a s Bohem, nepochybně ji naleznou. Ježíš nás výslovně povzbuzuje k vydávání svědectví o této kráse, kterou je Boží obraz.

Muž a žena (II.)

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 22. dubna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V předcházející katechezi jsem se pozastavil u prvního biblického textu o stvoření lidské bytosti v první kapitole Geneze, kde se píše: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu“ (Gen 1,27). Dnes bych toto zamyšlení chtěl dokončit druhým biblickým podáním, které nacházíme ve druhé kapitole. Tady čteme, že Pán po stvoření nebe a země „utvořil člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gen 2,7). Je to vrchol stvoření, ale něco chybí. Bůh pak usadil člověka v krásné zahradě, aby ji obdělával a chránil (srov. Gen2,15). Duch svatý, který celou Bibli inspiruje, předkládá zprvu obraz samotného člověka, kterému něco chybí: je bez ženy. A naznačuje záměr či dojem Boha, který vidí a pozoruje samotného Adama v zahradě Eden: je svobodný, je pánem… ale je sám. A vidí, že to „není dobré“. Je to nedostatek společenství, chybí mu společenství, postrádá plnost. „Není dobré, že člověk je sám“ – praví Bůh – a dodává: „Udělám mu pomoc, která by byla jeho protějškem“ (Gen 2,18). Bůh tedy přivádí k člověku všechna zvířata. Člověk dává každému z nich jeho jméno. Je to obraz vlády člověka nad stvořením. V žádném živém tvoru však nenachází sobě podobný protějšek. Člověk zůstává nadále sám. Když Bůh konečně představí ženu, muž s radostí rozpoznává, že toto a pouze toto stvoření je jeho součástí: „kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gen 2,23). Konečně je tu odlesk, vzájemnost. Když chce někdo například pomoci druhému, musí jej mít před sebou. Pokud chce někdo pomoci a nemá komu, schází vzájemnost. Člověku k dosažení plnosti něco scházelo, chyběla vzájemnost. Žena není „replikou“ člověka, pochází přímo ze stvořitelského činu Boha. Obraz „žebra“ není ani v nejmenším výrazem podřadnosti či podřízenosti, nýbrž stejné podstaty a komplementarity

muže a ženy, kteří se touto vzájemností vyznačují. A skutečnost, že v tomto podobenství Bůh vytváří ženu, zatímco člověk spí, zdůrazňuje právě to, že ona v žádném případě není výtvorem člověka, nýbrž Boha. A naznačuje něco dalšího: aby muž nalezl ženu - a řekněme lásku v ženě - musí nejprve snít a potom ji najde. Důvěra Boha v muže a ženu, jimž svěřil zemi, je velkorysá, přímá a plná. Důvěřuje jim. Zlý však do jejich mysli vkládá podezření, nevíru a nedůvěru. A pak dochází k neposlušnosti vzhledem k přikázání, které je chránilo. Upadnou do blouznění všemohoucnosti, které kontaminuje všechno a ničí harmonii. Také jej v sobě často všichni zakoušíme. Hřích plodí nedůvěru a rozdělení mezi mužem a ženou. Jejich vztah je ohrožován tisícerými formami znetvoření a poroby, lstivých svodů a ponižující zvůle, včetně těch nejvíce dramatických a násilných. Dějiny jsou tím poznamenány. Pomysleme například na negativní excesy patriarchálních kultur. Pomysleme na četné formy mužského šovinismu, který považuje ženu za druhořadou. Pomysleme na zpředmětnění a komercializaci ženského těla v nynější mediální kultuře. Pomysleme však také na nynější epidemii nedůvěry, skepticismu ba nevraživosti, která se v naší kultuře šíří zejména u žen pochopitelnou podezíravostí vůči smlouvě mezi mužem a ženou, smlouvě, která má zároveň tříbit důvěrnost společenství a střežit důstojnost různosti. Nebudeme-li nacházet vzlet sympatií k této smlouvě schopný poskytnout ochranu novým generacím před nedůvěrou a lhostejností, budou na svět přicházet potomci, kteří budou stále méně zakořeněni v této smlouvě již od mateřského lůna. Sociální devalvace stálé a plodné smlouvy mezi mužem a ženou je zajisté pro všechny ztrátou. Musíme navrátit vážnost manželství a rodině! Bible říká krásně: muž nachází ženu, setkávají se, a muž musí něco opustit, aby ji plně našel. A proto opustí muž svého otce i svou matku, aby šel k ní. To je krásné! Znamená to začátek cesty. Muž je zcela pro ženu a žena je zcela pro muže. Pečovat o tuto smlouvu mezi mužem a ženou, i když hřeší a jsou raněni, zmateni, poníženi, malomyslní a nejistí, je tedy v dnešní situaci pro nás věřící náročným a zaníceným povoláním. Samotné biblické podání o stvoření a hříchu nám ve svém závěru podává jeden krásný obraz: „Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je do nich“ (Gen 3,21). Tento pohled plný něhy na onen hříšný pár nás zanechává s otevřenými ústy. Bůh je vůči muži a ženě něžný. Je to obraz otcovské péče o lidský pár. Samotný Bůh o svoje mistrovské dílo pečuje a chrání je.

Manželství

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 29. dubna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Naše reflexe o původním Božím plánu s lidským párem muže a ženy se po zastavení u dvou vyprávění z knihy Geneze nyní zaměří přímo k Ježíši. Evangelista Jan na začátku svého evangelia podává příhodu ze svatby v Káni, na které byli přítomni Panna Maria a Ježíš se svými prvními učedníky (srov. Jan 2,1-11). Ježíš byl

na této svatbě nejenom přítomen, ale „zachránil tuto slavnost“ zázrakem proměnění vody ve víno! První ze zázračných znamení, kterým zjevil svoji slávu, tedy uskutečnil v souvislosti s manželstvím a bylo to gesto velké sympatie ke vznikající rodině, gesto podnícené Mariinou mateřskou péčí. Vrací nás to ke knize Geneze, kde Bůh dokončuje stvoření mistrovským dílem muže a ženy. Ježíš začíná se svými zázraky právě zde u tohoto mistrovského díla, v manželství, na svatbě muže a ženy. Ježíš nás tak učí, že mistrovským dílem společnosti je rodina: milující se muž a žena! To je mistrovské dílo! Od časů svatby v Káni se změnilo mnoho věcí, ale toto Kristovo „znamení“ obsahuje poselství stále platné. Zdá se, že je dnes nesnadné mluvit o manželství jako o slavnosti, která se obnovuje během času v různých životních obdobích manželů. Vskutku je stále méně lidí, kteří uzavírají sňatek. Mladí se nechtějí ženit a vdávat, to je fakt. V mnoha zemích však stoupá počet rozvodů a klesá počet dětí. Těžkosti společného soužití manželů či rodiny vedou stále častěji a rychleji k rozpadu svazků a důsledky nesou především děti. Uvědomme si, že prvními oběťmi, největšími oběťmi, které nejvíce trpí rozvodem jsou děti. Pokud odmalička zakoušíš, že manželství je svazkem „na dobu určitou“, nevědomky to tak bude i u tebe. Mnozí mladí skutečně nemají v plánu uzavírat neodvolatelný svazek a zakládat rodinu natrvalo. Myslím, že se musíme velice vážně zamyslet nad tím, proč se mnozí mladí „necítí na manželství“. Je to kultura prozatímnosti, všechno je provizorní a zdá se jako by neexistovalo nic definitivního. To že mladí odmítají sňatek, je jedna ze starostí, které dnes vyvstávají. Proč se nechtějí brát? Proč dávají často přednost soužití či „ redukované odpovědnosti“? Proč mají mnozí i mezi pokřtěnými malou důvěru v manželství a v rodinu? Je důležité se to snažit pochopit, pokud chceme, aby mladí mohli nacházet správnou cestu. Proč nemají důvěru v rodinu? Těžkosti nejsou jenom ekonomické povahy, ačkoliv jsou opravdu vážné. Mnozí se domnívají, že tato změna nastala v posledních desetiletích v důsledku emancipace ženy. Ani tento argument však neplatí, je falešný a nepravdivý. Je výrazem mužského šovinismu, který chce nad ženou neustále panovat. Děláme ostudu jako Adam, když se jej zeptal Bůh: „Proč jsi jedl plody z toho stromu?“, a on odpověděl: „Žena mi dala jíst. Žena je tedy vinná…“ Ubohá žena! Musíme ženy bránit! Ve skutečnosti takřka všichni muži i ženy chtějí stabilní citovou jistotu, solidní manželství a šťastnou rodinu. Rodina je na vrcholu oblíbenosti mezi

mladými lidmi, ale ze strachu, že se spletou, mnozí na ni ani nepomýšlí, a přestože jsou křesťané, neuvažují o svátostném manželství, jedinečné a neopakovatelné smlouvě, která se stává svědectvím víry. Snad právě tento strach ze selhání je tou největší překážkou přijetí slov Krista, který přislibuje milost manželskému spojení a rodině. Nejvíce přesvědčivým svědectvím o požehnání křesťanského manželství je dobrý život křesťanských manželů a rodiny. Není lepšího způsobu vyjádření krásy této svátosti! Bohem posvěcené manželství chrání onen svazek muže a ženy, který Bůh požehnal již na počátku stvoření, a je zdrojem pokoje a dobra po celý manželský a rodinný život. Tato velká důstojnost svazku muže a ženy v prvních dobách křesťanství vedla například k odstranění nešvaru, který byl tehdy považován za zcela normální, totiž práva manželů rozejít se s manželkou a to z pohnutek naprosto lichých a ponižujících. Evangelium rodiny, evangelium, které právě tuto svátost zvěstuje, překonalo tuto zavedenou kulturu rozvodu. Křesťanský zárodek radikální rovnosti manželů musí dnes přinést nové plody. Svědectví o sociální důstojnosti manželství se stane přesvědčivým právě touto cestou, tedy přitažlivým svědectvím vzájemnosti a komplementarity mezi nimi. Proto musíme jako křesťané v tomto ohledu požadovat více. Například: rozhodně podporovat právo na rovnou mzdu za tutéž práci. Proč by mělo být samozřejmé, že ženy vydělávají méně než muži? Nikoli! Mají tatáž práva. Nerovnost je zjevný skandál! A zároveň uznávat, že mateřství ženy a otcovství muže jsou vždycky cenným bohatstvím, které slouží především dětem. Rovněž tak ctnost pohostinnosti křesťanských rodin dostává dnes zásadní význam, zvláště v situacích chudoby, degradace a násilí v rodině. Drazí bratři a sestry, nemějme strach pozvat Ježíše na svatbu, pozvat jej k sobě domů, aby byl s námi a opatroval rodinu. A nemějme strach pozvat také Jeho matku Marii! Křesťané, kteří se berou v Pánu, jsou proměňováni na účinné znamení Boží lásky. Křesťané neuzavírají sňatek pouze kvůli sobě, ale berou se v Pánu k užitku celého společenství, celé společnosti. O tomto krásném povolání ke křesťanskému manželství budu mluvit také v příští katechezi.



Manželství (II.)

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 15. dubna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V našem cyklu katechezí o rodině se dnes přímo dotkneme krásy křesťanského manželství. To není pouhý obřad, který se koná v kostele, s květinovou výzdobou, šaty a fotkami... Křesťanské manželství je

svátost, která se slaví v církvi a která také vytváří církev, neboť dává počátek novému rodinnému společenství. Apoštol Pavel to shrnuje známým výrokem: „Toto tajemství – říká o manželství - je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,32). Pavel inspirovaný Duchem svatým tvrdí, že láska mezi manžely je obrazem lásky mezi Kristem a církví. Nepředstavitelná důstojnost! Ve skutečnosti je však vepsána ve stvořitelském plánu Boha a bezpočet křesťanských manželů ji navzdory svým omezením a hříchům spolu s Kristovou milostí uskutečnili! Svatý Pavel mluví o novém životě v Kristu a říká, že všichni křesťané jsou povoláni se mít rádi jako nás miloval Kristus a „podřizovat se jedni druhým“ (Ef 5,21), což znamená jedni druhým sloužit. A v této souvislosti uvádí tuto analogii mezi manželským párem a vztahem Krista a církve. Je zřejmé, že tato analogie je nedokonalá, ale je třeba chápat její duchovní smysl, který je vznešený a revoluční a zároveň jednoduchý a dosažitelný každému muži a každé ženě, kteří se svěřují Boží milosti. Manžel – říká Pavel – má mít svou ženu rád „jako vlastní tělo“ (Ef 5,28); milovat ji jako Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni“ (Ef 5,25). A vy, zde přítomní manželé, rozumíte tomu? Milovat vlastní manželku jako Kristus miluje církev – to je míněno vážně, nikoli žertem! Účinek této radikální oddanosti požadované po muži láskou a důstojností ženy podle příkladu Krista, musel být v samotné křesťanské komunitě mimořádný. Tento zárodek evangelní novosti, který obnovuje původní vzájemnost oddanosti a úcty uzrával v dějinách postupně, ale nakonec převážil. Svátost manželství je obrovský úkon víry a lásky: dosvědčuje odvahu víry v krásu stvořitelského úkonu Boha a život oné lásky, která pobádá jít stále dál, za sebe i za rodinu samu. Křesťanské povolání mít rád bezvýhradně a bezmezně je spolu s Kristovou milostí základem svobodného souhlasu, kterým je manželství vytvářeno. Církev sama je plně zapojena do dějin každého křesťanského manželství: roste jeho úspěchy a strádá jeho nezdary. Musíme se však vážně ptát: přijímáme my sami jakožto věřící a také jako pastýři až do nejzazších důsledků tento nerozlučitelný svazek dějin Krista a církve s dějinami manželství a lidské rodiny? Jsme ochotni tuto odpovědnost na sebe seriózně brát? Znamená to, že každé manželství jde cestou lásky, kterou Kristus chová k církvi. A to je velkolepé! V hloubi tohoto stvořitelského mystéria, poznaného a obnoveného ve svojí ryzosti, se otevírá druhý velký horizont, který charakterizuje svátost manželství. Rozhodnutí „vzít se v Pánu“, toto rozhodnutí, zahrnuje misionářskou dimenzi, což znamená ochotu srdce zprostředkovávat Boží požehnání a Pánovu milost všem. Křesťanští manželé mají totiž jakožto manželé účast na poslání církve. K tomu je zapotřebí odvahy! Proto, když

zdravím na generálních audiencích novomanžele, říkám jim, že jsou odvážní. Milovat jako Kristus miluje církev - to vyžaduje odvahu! Slavení této svátosti nemůže ponechávat stranou tuto spoluzodpovědnost rodinného života za obrovské církevní, misijní poslání lásky. Život církve se pokaždé obohacuje krásou svatební smlouvy, stejně jako se ochuzuje pokaždé, když je zohyzděna. Aby církev mohla nabízet všem dary víry, lásky a naděje, potřebuje také, aby manželé odvážně prokazovali věrnost svojí svátostné milosti! Boží lid potřebuje jejich každodenní putování ve víře, lásce a naději spolu se všemi radostmi a námahami, které s sebou v manželství a rodině toto putování nese. Směr cesty je tak vyznačen navždy. Je to trasa lásky, totiž mít rád jako miluje Bůh, navždy. Kristus nepřestává pečovat o církev, stále ji miluje a chrání a neustále odstraňuje z její lidské tváře skvrny a vrásky všeho druhu. Dojemná a překrásná je tato zář Boží síly a něhy, která se předává od manželství k manželství, od rodiny k rodině! Svatý Pavel má pravdu: toto je skutečně „veliké tajemství“! Muži a ženy dostatečně odvážní, aby nesli tento poklad v „hliněných nádobách“ svého lidství, jsou bytostným zdrojem pro církev a pro celý svět. Bůh jim za to natisíckrát žehnej!



Tři slova

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 13. května 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnešní katecheze je jakousi vstupní branou k sérii reflexí o životě rodiny, reálném rodinném životě s jeho dobami a událostmi. Na této vstupní bráně jsou napsána tři slova, která jsem již na tomto náměstí několikrát použil. Jsou to slova: „dovolíš?“, „děkuji“ a „promiň“. Tato slova totiž otevírají cestu k dobrému životu v rodině, k pokojnému životu. Jsou to jednoduchá slova, ale jejich užití v praxi není tak snadné! Mají v sobě velkou sílu, mají moc ochránit domov i uprostřed tisícerých těžkostí a zkoušek; jejich absence však ponenáhlu působí trhliny, které mohou domovu přivodit i zkázu.

Normálně tato slova považujeme za „dobré vychování“. Dobře vychovaný člověk žádá o dovolení, děkuje a když pochybí, prosí o prominutí. Dobré vychování je velice důležité. Velký biskup, svatý František Sáleský říkával, že „dobrá výchova je už polovina svatosti“. Ale pozor, z historie známe také dobré způsoby formalismu, který může být maskou, za níž se skrývá duševní suchopár a nezájem o druhého. Lze říci, že „za množstvím dobrých způsobů lze ukrývat špatnosti“. Ani náboženství není chráněno před tímto rizikem, ve kterém formálnost sklouzává do duchovního zesvětštění. Ďábel, který pokoušel Ježíše, měl dobré způsoby, jež jsou vlastní džentlmenovi, kavalírovi. Citoval Písmo svaté, budil zdání teologa. Jeho styl vypadá korektně, ale má v úmyslu odvést od pravdy o Boží lásce. My však máme na mysli dobrou výchovu v její autenticitě, kde je styl dobrých vztahů pevně zakořeněn v lásce k dobru a úctě ke druhému. Z této ryzosti lásky žije rodina. První slovo je „dovolíš?“. Když si děláme starost s tím, abychom zdvořile požádali také o to, co bychom mohli předpokládat, tak upřednostňujeme pravého ducha manželského a rodinného soužití. Vstup do života druhého, přestože je součástí mého života, vyžaduje jemnocit nevnucujícího se postoje, který obnovuje důvěru a úctu. Důvěrnost zkrátka neopravňuje považovat všechno za samozřejmost. A láska, čím je důvěrnější a hlubší, tím více vyžaduje respektování svobody a schopnost čekat, až druhý dveře svého srdce otevře. V této souvislosti připomeňme Ježíšova slova z knihy Zjevení, která jsme dnes slyšeli: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mně“ (Zj 3,20). Také Pán žádá o dovolení, aby mohl vstoupit. Nezapomínejme na to. Druhé slovo je „děkuji“. Někdy to vypadá, že se stáváme civilizací špatných způsobů a špatných slov, jako by to byla nějaká znamení emancipace. Nezřídka je slyšíme i na veřejnosti. Zdvořilost a schopnost poděkovat bývají vnímány jako projevy slabosti a někdy vzbuzují dokonce nedůvěřivost. Této tendenci je třeba čelit v lůně rodiny samotné. Musíme být neústupní ve výchově k uznalosti a vděčnosti. Právě tudy totiž vede důstojnost člověka i sociální spravedlnost. Pokud se z rodinného života tento styl vytrácí, mizí také ze společnosti. Vděčnost je pro věřícího samotným jádrem víry. Křesťan, který nedovede děkovat, zapomněl Boží mluvu. A to je nepěkné. Připomeňme si otázku, kterou položil Ježíš po uzdravení deseti malomocných, když se jenom jeden vrátil, aby poděkoval. (srov. Lk 17,18). Jednou jsem slyšel, kterak jeden starší a velice moudrý, dobrý a obyčejný člověk, mající onu zbožnou životní moudrost, řekl: „Vděčnost je rostlina, která roste pouze v zemi šlechetných duší.“ Ušlechtilost duše, ona Boží milost v duši nás nabádá, abychom děkovali a byli vděční. Je to květ šlechetné duše a je krásný. Třetí slovo je „promiň“. Slovo jistě obtížné, ale přece velice potřebné. Když chybí, trhlinky se – chtě nechtě – zvětšují, až jsou z nich hluboké mezery. V modlitbě, které nás naučil Pán - Otče náš, která obsahuje všechny prosby, jež jsou podstatné pro náš život –

nacházíme nikoli náhodou tento obrat: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Uznání chyb a touha napravit, co bylo opominuto – úcta, upřímnost, láska – si zasluhuje odpuštění. V domě, kde se o odpuštění neprosí, začíná ubývat vzduchu, vznikají stojaté vody. Mnohé zraněné city, mnohé rány v rodinách začínají, když se vytratí toto cenné slovo - „promiň“. V manželském životě nastávají občas hádky... někdy létají také talíře. Radím však jedno: nikdy nekončit den bez usmíření. Poslyšte: hádali jste se někdy s manželem či manželkou? S rodiči nebo dětmi? Hádali jste se moc? Není to dobré, ale v tom není ten problém. Problém vzniká, zůstane-li ten pocit do druhého dne. Proto, pokud jste se hádali, nikdy v rodině nekončete den bez usmíření. Stačí drobný projev něhy beze slov. Nikdy však neskončit rodinný den bez usmíření. Je to jasné? Není to snadné, ale je nutné tak jednat. A tak se život stává krásnějším. Tato tři klíčová slova rodiny jsou jednoduchá a možná nám na poprvé připadají úsměvná. Když je však zapomeneme, není se pak čemu smát, ne? Naše výchova je možná příliš přezírá. Kéž nám Pán pomůže vrátit jim jejich správné místo v našem srdci, v našem domově a také v našem občanském soužití.



Výchova

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 20. května 2015)

Viděl jsem dnes mezi vámi, drazí bratři a sestry, mnoho rodin a proto chci popřát dobrý den zvláště všem rodinám. Pokračujme v úvahách o rodině. Dnes budeme mluvit o otázce, která je pro rodinu podstatná, totiž o jejím přirozeném povolání vychovávat děti, aby rostli v odpovědnosti za sebe i za druhé. Ve čtení z listu apoštola Pavla Kolosanům na začátku generální audience jsme slyšeli: „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Otcové nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu“ (Kol 3,20-21). Je to moudrá rada: dítě je vychováváno, aby poslouchalo rodiče, kteří však nemají poroučet nelítostně, aby děti neodradili. Když svému dítěti řeknete: »Vyjdeme nahoru po schodech«, vezmete jej za ruku a krůček za krůčkem vystupujete, tak je to dobré. Ale když mu řeknete: »Nahoru!« - »Ale já nemůžu.« - »Jdi!«, tak to znamená děti dráždit, tedy chtít po nich něco, čeho nejsou schopny. Vztah mezi rodiči a dětmi tedy vyžaduje moudrost a velikou vyváženost. Vy, děti, poslouchejte rodiče, protože je to milé Bohu. A vy rodiče nedrážděte svoje děti, nechtějte po nich, čeho nejsou schopny. Takto je třeba jednat, aby děti rostly v odpovědnosti za sebe i za druhé.

Vypadá to jako samozřejmá konstatace, a přece ani v naší době nechybějí těžkosti. Stěží vychovávají svoje děti rodiče, kteří je vidí pouze večer, kdy se unavení vracejí z práce, pokud mají to štěstí, že nějakou práci mají! Ještě větší obtíže mají rozvedení rodiče, kteří nesou tíhu své situace. Nezřídka se pak dítě stává rukojmím, tatínek před ním špatně mluví o mamince a maminka zase o tatínkovi. Rozvedeným rodičům však pravím: nikdy, nikdy nedělejte z dítěte rukojmí! Rozešli jste z různých důvodů, ocitli jste se v této životní zkoušce, ale tíži rozvodu ať nemusejí nést děti, ať se nestanou vaším rukojmím a rostou s tím, že slyší o mamince i tatínkovi dobré věci, i když jste rozvedení. Pro rozvedené rodiče je toto velmi důležité a velmi obtížné, ale lze tak jednat. Především je tu však otázka? Jak vychovávat? Jaké tradice máme dnes svým dětem předávat? Intelektuální „kritici“ všeho druhu překřikují rodiče mnoha způsoby, aby chránili mladé generace před – skutečnými či domnělými – škodami působenými rodinnou výchovou. Rodina je obviňována mimo jiné z autoritářství, protekcionismu, konformismu a citové represe, která plodí konflikty. Došlo skutečně k jakémusi rozkolu mezi rodinou a společností. Výchovná úmluva mezi společností a rodinou se ocitla v krizi, protože byla podkopána vzájemná důvěra. Příznaků je mnoho. Ve škole jsou například narušeny vztahy mezi rodiči a učiteli. Někdy se vyskytují vzájemná napětí a nedůvěra, přičemž důsledky přirozeně dopadají na děti. Na druhé straně narostlo množství takzvaných „odborníků“, kteří zaujali místo rodičů dokonce i v těch nejintimnějších aspektech výchovy. O citovém životě, osobnosti a vývoji, právech a povinnostech vědí tito „experti“ všechno: cíle, motivace a techniky. A rodiče mají jenom poslouchat, učit se a přizpůsobovat. Jsou zbaveni svých rolí a často trpí přetížeností a posesivitou ve vztahu ke svým dětem, takže je vůbec nekorigují. Stále více tíhnou k tomu, že je svěřují „expertům“ i v těch nejvíce delikátních a osobních aspektech jejich života, a sami se stavějí stranou. Rodičům tak hrozí, že se z života svých dětí sami vyřadí. A to je velice vážné! Dnes existují takové případy. Neříkám, že se to děje vždycky, ale dochází k tomu. Učitelka ve škole dítěti něco vytkne a oznámí to rodičům. K tomu mám jednu osobní vzpomínku. Jednou když jsem byl ve čtvrté třídě základní školy, řekl jsem něco nepěkného učitelce a učitelka, dobrá žena, si zavolal maminku, která se druhý den dostavila. Promluvili si spolu a potom jsem byl zavolán. A moje maminka mi před učitelkou vysvětlila, že to, co jsem udělal, je ošklivé a nedělá se to. Maminka to však učinila s velkou něhou a chtěla po mně, abych se učitelce omluvil. Učinil jsem tak a byl jsem spokojen, protože jsem si řekl: dobře to dopadlo. Představte si to dnes. Když učitelka udělá něco takového, tak rodiče, kteří se dostaví do školy, začnou učitelce vyčítat, protože „experti“ tvrdí, že dětem se nesmí nic vytýkat. Doba se změnila! Rodiče se tedy nemají zříkat výchovy svých dětí. Je zřejmé, že tento přístup není dobrý: není harmonický, není dialogický a místo toho, aby prosazoval spolupráci mezi rodinou a různými vychovatelskými institucemi, školami, tělovýchovnými středisky, staví je proti sobě. Jak jsme do tohoto bodu došli? Není pochyb, že rodiče nebo lépe určité výchovné vzorce v minulosti měly určité meze. Nepochybně! Je však také pravdou, že existují chyby, které jsou oprávněni dělat jedině rodiče, protože je mohou také napravit způsobem, který je nedostupný komukoliv jinému. Na druhé straně dobře víme, že život se stal skoupým na čas pro rozmluvu, reflexi a konfrontaci. Mnozí rodiče jsou „rukojmím“ svého

zaměstnání, když tatínci a maminky musejí pracovat, ale i jiných starostí; jsou v rozpacích nad novými požadavky svých dětí a nad komplikovaností nynějšího života - který je třeba brát takový, jaký je - a jsou ochromení strachem z toho, že udělají chybu. Problém však není pouze chybějící rozmluva. Určitý povrchní „dialogismus“ totiž nevede k opravdovému setkání mysli a srdce. Ptejme se spíše, zda se snažíme zjišťovat, „kde“ jsou děti na svojí životní cestě? Kde je jejich duše skutečně? Víme to? A především: chceme to vědět? Jsme přesvědčeni, že vskutku neočekávají něco jiného? Křesťanské komunity jsou povolány nabízet podporu výchovnému poslání rodin a činí to především světlem Božího Slova. Apoštol Pavel připomíná reciprocitu povinností mezi rodiči a dětmi: „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Otcové nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu“ (Kol 3,20-21). Základem všeho je láska, kterou nám dává Bůh a která „nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží,... všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží!“ (1 Kor 13,5-6). I v těch nejlepších rodinách je třeba se snášet a je zapotřebí mnoho trpělivosti ve vzájemném snášení. Takový je život. Ten se neuskutečňuje v laboratoři, ale v realitě. Sám Ježíš prošel rodinnou výchovou. Také v tomto případě přivádí Kristova milost k naplnění toho, co je vepsáno do lidské přirozenosti. Je tolik skvělých příkladů křesťanských rodičů, plných lidské moudrosti! Ukazují, že dobrá rodinná výchova je páteří lidskosti. Její sociální vyzařování je zdrojem, který umožňuje kompenzovat mezery, zranění a absence otcovství i mateřství, které se dotýkají těch méně šťastných dětí. Toto vyzařování může dělat opravdové zázraky. A v církvi se takovéto zázraky denně dějí! Doufám, že Pán obdaří křesťanské rodiny vírou, svobodou a odvahou, jež jsou k jejich poslání nezbytné. Pokud rodinná výchova znovu nalezne hrdost své ústřední role, mnoho věcí se změní k lepšímu u nejistých rodičů i zklamaných dětí. Je čas, aby se otcové i matky vrátili ze svého exilu, kam odešli zřeknutím se výchovy svých dětí a opět plně přijali svoji výchovnou roli. Věříme že Pán dá rodičům milost nezříkat se výchovy dětí. Může to však učinit jedině láska, něha a trpělivost.



Zasnoubení

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 27. května 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes bych chtěl pokračovat v cyklu katechezí rodině a mluvit o zasnoubení. Zásnuby, jak lze slyšet v tomto slovu, mají co do činění s důvěrou, důvěrnou známostí, ujištěním. Je to důvěrné obeznámení se s povoláním, které dává Bůh,

protože manželství je především objev Božího povolání. Je zajisté krásné, že mladí lidé se dnes mohou brát na základě vzájemné lásky. Avšak právě svoboda tohoto svazku vyžaduje svědomitou harmonii rozhodnutí, nikoli pouhou shodu přitažlivosti či citů trvající chvíli či určitou dobu; žádá si cestu. Jinými slovy, doba zásnub je čas, ve kterém je pár povolán ke krásnému dílu lásky, účastnému a sdílenému úsilí, které je hluboké. Postupně se navzájem objevují: muž se „učí“ ženě, osvojuje si tuto ženu, svoji snoubenku; a žena se „učí“ muži, osvojuje si tohoto muže, svého snoubence. Nepodceňujme důležitost tohoto osvojování: je to krásné úsilí a sama láska jej vyžaduje, protože nejde jenom o lehkomyslné štěstí, citové unešení... Bible podává celé stvoření jako krásné dílo Boží lásky: „Bůh viděl všechno, co udělal – říká kniha Geneze – a hle, bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Teprve na konci Bůh „přestal s veškerou prací“. Z tohoto obrazu chápeme, že Boží láska, která dává vzniknout světu, nebyla improvizovaným rozhodnutím. Nikoli! Byla to podivuhodná práce. Boží láska stvořila konkrétní podmínky neodvolatelné, pevné a trvalé smlouvy. Smlouva lásky mezi mužem a ženou, smlouva na život se neuzavírá improvizovaně, ze dne na den. Neexistuje manželství narychlo, na lásce je třeba pracovat, je třeba spolu chodit. Smlouva lásky mezi mužem a ženou se učí a tříbí. Dovolím si říci, že tato smlouva je řemeslným dílem. Učinit ze dvou životů jediný je také skoro zázrak, zázrak svobody a srdce ve víře. Možná bychom v tomto bodě měli vyvinout větší úsilí, protože naše „citové souřadnice“ jsou poněkud popletené. Kdo chce mít všechno hned, při první těžkosti (nebo příležitosti) všechno hned vzdává. Důvěra a věrnost sebedarování nemá šanci, pokud převáží návyk konzumovat lásku jako nějaký potravinový doplněk psycho-fyzického blahobytu. To není láska! Zasnoubení je koncentrovaná vůle společně opatrovat něco, co nikdy nebude možné koupit či prodat, zradit či opustit, jakkoliv by nabídka mohla být atraktivní. Také Bůh mluví o smlouvě se svým lidem v kategorii zásnub. V knize proroka Jeremiáše promlouvá k lidu, který se od Boha vzdálil, a připomíná mu, že byl snoubenkou Hospodina: „Vzpomínám na oddanost tvého mládí, na lásku tvého zasnoubení“ (Jer 2,2). To Bůh se zasnoubil a učinil pak slib, který jsme slyšeli ve čtení z proroka Ozeáše na začátku audience: „Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina“ (Oz 2,21-22). Pán se vydává se svým lidem na dlouhou cestu zásnub. Nakonec uzavírá Bůh se svým lidem sňatek v Ježíši Kristu, bere církev za nevěstu. Boží lid je Ježíšova nevěsta. Jak dlouhá cesta! – Vy Italové máte mistrovské literární dílo o zásnubách (Manzoniho Snoubence). Je zapotřebí, aby je mládež četla a znala. Je to mistrovské dílo. Vypráví příběh snoubenců, kteří zakusili mnohá utrpení, prošli spoustou těžkostí, aby nakonec uzavřeli manželství. Neodsunujte stranou toto mistrovské dílo o zásnubách, které nabízí italská literatura právě vám. Přečtěte si jej a nahlédnete krásu zasnoubení, utrpení, ale také věrnost snoubenců. Církev ve svojí moudrosti střeží rozdíl mezi snoubenci a manžely. Není to totéž právě vzhledem k delikátnosti a hloubce tohoto ověřování. Buďme pozorní a nepohrdejme lehkomyslně tímto moudrým učením, které se živí také zkušeností šťastně prožitého manželství. Mocné tělesné symboly jsou držiteli klíčů duše. Nemůžeme s tělesnými svazky nakládat lehkomyslně, aniž bychom otevřely dlouhotrvající ránu v duchu (1 Kor 6,15-20).

Jistě, dnešní kultura a společnost se staly poněkud lhostejnými k delikátnosti a serióznosti tohoto přechodného období. A na druhé straně nelze říci, že by byly štědré vůči mladým lidem, kteří mají vážný zájem založit rodinu a přivést na svět děti! Naopak, často jim kladou tisíceré mentální i praktické překážky. Zásnuby jsou životní etapou, která musí uzrát jako ovoce. Je to cesta, na níž uzrává láska a stává se manželstvím. Předmanželské kurzy jsou zvláštním výrazem této přípravy. A vidíme, že mnohé páry přicházejí na tyto kurzy možná trochu nedobrovolně. V duchu si říkají: »Kněží nám budou dělat kurz? Proč? My víme své!«, jdou neradi, ale potom jsou spokojeni a děkují, protože tam skutečně našli příležitost – často jedinou – k reflexi nad svojí zkušeností z pohledu nikoli banálního. Ano, mnohé páry jsou spolu dlouhý čas, možná i důvěrně nebo spolu žijí, ale neznají se doopravdy. Vypadá to divně, ale zkušenost ukazuje, že tomu tak je. Proto je třeba přehodnotit zásnuby, které jsou časem vzájemného poznání a sdílení jediného plánu. Příprava na manželství musí být pojata z této perspektivy také s využitím jednoduchého, ale intenzivního svědectví křesťanských manželů. A také zde se zaměřením k tomu, co je podstatné: Bible společně a svědomitě objevená, modlitba ve své liturgické, ale i „domácí“ dimenzi žitá v rodině, svátosti, svátostný život, zpověď a svaté přijímání, kterým Pán přichází přebývat ve snoubencích a vzájemně je připravuje, aby se přijali opravdu s Kristovou milostí; a bratrství s chudými a potřebnými, kteří nás pobízejí ke střídmosti a sdílení. Snoubenci, kteří se touto cestou vydají, společně rostou, a toto všechno je připravuje k uzavření manželství způsobem jiným, nikoli světským, ale křesťanským! Pomysleme na Boží slovo, které jsme slyšeli a ve kterém Bůh mluví k svému lidu jako snoubenec ke snoubence: „Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina“ (Oz 2,21-22). Každý snoubenecký pár ať o tom přemýšlí a vzájemně si říkají: „Budeš mojí nevěstou, budeš mým ženichem“. Čekejte na tu chvíli. Je to proces, který postupuje vpřed pomalu, ale je to proces zrání. Jednotlivé jeho etapy nemusí hořet. Zrání je takové, jde krok za krokem. Čas zásnub se opravdu může stát dobou iniciace. K čemu? K úžasu nad duchovními dary, jimiž Pán skrze církev obohacuje horizont nové rodiny ochotné žít v Jeho požehnání. Nyní se pomodleme k Svaté Rodině Nazaretské: Ježíši, Josefovi a Marii. Modleme se, aby rodina šla touto cestou příprav, modleme se za snoubence. Prosme všichni společně Matku Boží modlitbou Zdrávas Maria za všechny snoubence, aby chápali krásu této cesty k manželství. A všem snoubencům, kteří jsou na náměstí: požehnaný snubní čas!



Chudoba

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 3. června 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Ve středu přemýšlíme o rodině a v tomto tématu budeme pokračovat. V dnešní katechezi budeme uvažovat o zranitelnosti rodiny v životních situacích, které ji vystavují

zkoušce. Rodina má mnoho problémů, které ji podrobují zkouškám. Jedním z nich je chudoba. Myslíme na četné rodiny, které bydlí na periferiích velkoměst, ale také v zemědělských oblastech. Kolik bídy, jaká zanedbanost! Situaci pak v některých místech zhoršuje ještě válka. Válka je vždycky strašná. Postihuje zvláště civilní obyvatelstvo, rodiny. Válka je vskutku „matkou veškeré chudoby“, válka zbídačuje rodiny, pustoší životy, duše i ty nejposvátnější a nejdražší city. Navzdory tomu všemu existuje spousta chudých rodin, které vedou svůj život důstojně a často jsou otevřeny Božímu požehnání. Toto poučení však nemá ospravedlňovat naši lhostejnost, ale spíše umocňovat naše zahanbení nad tím, že tolikerá chudoba existuje! Je takřka zázrak, že se rodina utváří i v chudobě, ba dokonce uchovává, jak se dá, specifickou lidskost svých pout. Tato skutečnost irituje ony plánovače blahobytu, kteří považují city, plození a rodinné vazby za sekundární proměnnou životní úrovně. Nechápou nic! Měli bychom naopak pokleknout před rodinami, které jsou opravdovou školou lidství a zachraňují společnost z barbarství. Co nám zůstane, podlehneme-li vyděračství císaře a mamonu, násilí a peněz, a zřekneme se také rodinných citů? Nová občanská etika nastane jedině tehdy, když zodpovědní činitelé veřejného života zreorganizují sociální vazby a začnou bojovat proti zvrhlé spirále, která spoutává rodinu s chudobu a vede nás do záhuby. Dnešní ekonomie se často specializuje na užívání individuálního blahobytu, ale hojně praktikuje vykořisťování rodinných vazeb. To je obrovská a závažná kontradikce! Nezměrná práce rodiny nefiguruje v rozpočtech, samozřejmě! Ekonomie a politika jsou zde totiž skoupé na uznání. Vnitřní formace člověka a sociální cirkulace citů má však svůj sloup právě tam! Když jej odejmeš, zhroutí se všechno. Není to jenom otázka chleba. Mluvíme o práci, o školství a zdravotnictví. Je důležité to dobře chápat. Jsme vždycky velice pohnuti, když vidíme fotky podvyživených a nemocných dětí, které jsou nám ukazovány v různých částech světa. Současně nás také velmi dojímá zářivý pohled mnoha dětí, které nemají nic, chodí do chatrných škol, ale hrdě nám ukazují svoji tužku a svůj sešit. A s jakou láskou se dívají na svého učitele nebo svoji učitelku! Děti opravdu vědí, že člověk nežije jenom chlebem! V bídě strádají děti, protože touží po lásce a rodinných vazbách. My křesťané bychom měli být neustále nablízku rodinám, které jsou zkoušeny chudobou. Přemýšlejte, každý z vás zná někoho, tatínka nebo maminku, kteří jsou bez zaměstnání. Rodina pak trpí. To je ohavné. Sociální mizérie totiž rodinu deptá a někdy ničí. Nedostatek či ztráta práce anebo její tíživá nejistota dopadají na rodinný život a vystavují vztahy tvrdé zkoušce. Životní úroveň v těch nejbídnějších čtvrtích, kde jsou problémy s bydlením a dopravou, jsou omezeny sociální služby, zdravotnictví a školství – to vše způsobuje další těžkosti. K těmto materiálním faktorům přistupují škody, které

působí rodině falešné vzory šířené v médiích a založené na konzumismu a kultu zdání, které ovlivňují ty nejchudší společenské vrstvy a zvětšují rozklad rodinných vazeb. Je třeba se starat o rodiny a pečovat o city, když je rodina v důsledku chudoby vystavována zkoušce! Církev je matka a nesmí na toto drama svých dětí zapomínat. Také ona musí být chudá, aby byla plodná a dávala odpověď na tolikerou bídu. Chudá je taková církev, která praktikuje dobrovolnou jednoduchost ve svém životě, ve svých institucích a v životním stylu svých členů, aby byla zbořena přehrada každého rozdělení, zejména od chudých. Je třeba modlitby a činu. Prosme intenzivně Pána, aby námi otřásl a učinil naše křesťanské rodiny protagonistkami této revoluce rodinného sblížení, která je nyní tolik potřebná! Touto rodinnou blízkostí je od počátku církev tvořena. A nezapomínejme, že soud potřebných, maličkých a chudých anticipuje soud Boží (Mt25,31-46). Nezapomínejme na to a čiňme vše, co lze, na pomoc rodinám, aby mohly projít zkouškou chudoby a bídy postihující rodinné city a vazby. Chtěl bych ještě jednou přečíst biblický text, který jsme slyšeli na začátku a každý z nás ať myslí na rodiny, které jsou zkoušeny mizérií a chudobou. Bible v knize Sirachovcově praví: „Synu, neodmítej chudému živobytí a nenechávej chřadnout ubožáka. Nenech trpět toho, kdo má hlad, nedráždi nuzného. Nevrhej se na rozjitřené srdce, nedopusť, aby potřebný zchřadl, než mu dáš almužnu. Neodstrkuj těžce zkoušeného prosebníka, neodvracej svůj pohled od chudého. Neodvracej své oči od potřebného, nikomu nedávej podnět, aby tě proklínal“ (Sir 4,1-5). To totiž učiní Pán, jak říká evangelium, pokud nebudeme takto jednat.



Nemoc

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 10. června 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Pokračujeme v katechezích o rodině. V té dnešní bych se chtěl dotknout jednoho všeobecného aspektu života našich rodin, a tím je nemoc. Je to zkušenost naší křehkosti, kterou prožíváme ponejvíce v rodině již od dětství a zvláště potom ve stáří, když se dostaví potíže. V rodinném prostředí je nemoc těch, které máme rádi, prožívána s větší bolestí a úzkostí. To že ji pociťujeme více, způsobuje láska. Často je pro otce a matku onemocnění syna či dcery obtížněji snesitelné než jejich vlastní nemoc. Lze říci, že rodina byla vždycky tou nejbližší „nemocnicí“. Dodnes je v mnoha částech světa nemocnice privilegiem jenom některých, a často je vzdálená. Péči zajišťují a k uzdravení pomáhají maminka, tatínek, bratři, sestry a babičky. Evangelia často podávají setkání nemocných s Ježíšem a Jeho uzdravující zásahy. Veřejně se prezentuje jako Ten, který bojuje proti nemoci a který přišel uzdravit člověka z každého zla, zla na duchu i na těle. Opravdu dojemná je evangelní scéna popsaná v

Markově evangeliu, které jsme slyšeli na začátku audience: „Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé“ (Mk 1,32). Pomyslím-li na soudobá velkoměsta, ptám se, kde jsou ty dveře, ke kterým bylo možné přinášet nemocné v naději, že budou uzdraveni! Ježíš o ně nikdy nepřestal pečovat. Nikdy je neobcházel, nikdy od nich neodvracel tvář. A když mu nějaký otec či matka anebo jenom přátelé přinesli nemocného, aby se jej dotknul a uzdravil ho, nikdy si nedával na čas; uzdravení mělo přednost před zákonem i před oním posvátným předpisem sobotního odpočinku (srov. Mk 3,1-6). Učitelé Zákona vyčítali Ježíšovi, že v sobotu uzdravoval a prokazoval dobro. Ježíšova láska však chtěla uzdravovat a prokazovat dobro. To je vždycky prvořadé. Ježíš posílá učedníky, aby toto Jeho dílo uskutečňovali, a dává jim moc uzdravovat, přibližovat se nemocným a důkladně o ně pečovat (srov. Mt 10,1). Mějme dobře na paměti, co řekl učedníkům při uzdravení člověka od narození slepého (srov. Jan 9,1-5). Učedníci v přítomnosti tohoto slepce diskutovali o tom, zda zhřešil on či jeho rodiče, když se narodil slepý. Pán řekl jasně: ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. A uzdravil jej. To je sláva Boží! To je úkol církve! Pomáhat nemocným a neutápět se v řečnění, vždycky pomáhat, těšit, pozvedat, být nemocným nablízku. To je ten úkol. Církev vybízí k ustavičné modlitbě za vlastní blízké, kteří jsou stiženi chorobou. Modlitba za nemocné nikdy nesmí chybět. Ba dokonce je třeba modlit se více, jak individuálně, tak společně. Pomysleme na evangelní epizodu s kananejskou ženou (srov. Mt 15,21-28). Byla to pohanka, nepatřila k Izraelskému lidu, ale úpěnlivě prosila Ježíše, aby uzdravil její dceru. Ježíš, aby vyzkoušel její víru, odpověděl jí nejprve stroze: „Nemohu, jsem poslán jen k Izraelským ovcím.“ Žena se však nevzdává, maminka, která žádá o pomoc pro svoje dítě, se nevzdává nikdy; všichni víme, jak maminky bojují za svoje děti. Tato žena tedy odpovídá: „I psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů“, jako by chtěla říci, aby s ní jednal alespoň takto. A proto jí Ježíš řekl: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ“ (v.28). Během nemoci také v rodině vyvstávají těžkosti, v důsledku lidských slabostí. V nemoci však síla rodinných vazeb obvykle narůstá. A myslím, že je velice důležité vychovávat děti již odmalička k solidaritě v době nemoci. Výchova, která odhlíží od vnímavosti pro lidskou nemoc, působí vyprahlost srdce. A způsobuje „necitlivost“ dětí k utrpení druhých, takže jsou neschopné vyrovnat se s utrpením a žít hraniční zkušenost. Kolikrát jen vidíme, jak do práce přichází muž či žena s unaveným výrazem ve tváři, a když se zeptáme, co se děje, odpoví: »Máme nemocné dítě, babičku, dědečka«. A den začíná prací. Toto je hrdinství, hrdinství rodin. Je to skryté hrdinství, prokazované s něhou a odvahou, když doma někdo onemocní. Oslabení a strádání našich nejdražších a nejposvátnějších citů může být pro naše děti a vnuky školou života. Je důležité vychovávat děti a vnuky k pochopení této rodinné blízkosti v nemoci. A stane se tak, pokud je nemoc provázena modlitbou, citlivou blízkostí a starostlivou péčí příbuzných. Křesťanské společenství ví dobře, že je-li rodina zkoušena nemocí, nesmí být ponechána o samotě. A je třeba děkovat Pánu za ony krásné zkušenosti církevního bratrství, které pomáhá rodinám překonat obtížnou chvíli bolesti a utrpení. Tato křesťanská blízkost, od rodiny k rodině, je pro farnost opravdovým pokladem. Je to poklad moudrosti, který rodinám pomáhá v obtížných chvílích a umožňuje chápat Boží království lépe než spousta přednášek! Jsou to Boží pohlazení.

Zármutek

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 17. června 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V cyklu katechezí o rodině se dnes budeme inspirovat přímo epizodou, kterou podává evangelista Lukáš a kterou jsme právě vyslechli (srov. Lk 7,11-15). Je to velice dojemná scéna, která nám ukazuje Ježíšův soucit s těmi, kdo trpí – v tomto případě s vdovou, která ztratila jediného syna – a ukazuje také Ježíšovu moc nad smrtí. Smrt je zkušenost, která se týká všech rodin bez jakékoli výjimky. Je součástí života, ale přece, dotkne-li se rodinných citů, nikdy neumí vypadat přirozeně. Pro rodiče je obzvláště trýznivé, když přežijí svoje děti. To odporuje elementární povaze vztahů, které rodině samotné dávají smysl. Ztrátou syna či dcery se jako by zastaví čas: otevře se propast pohlcující minulost i budoucnost. Smrt, která odnáší dítě v ranném či mladém věku, je facka příslibům, darům a obětem lásky s radostí odevzdaným životu, který jsme přivedli na svět. Často přicházejí na mši do Domu sv. Marty rodiče s fotkou syna, dcery, dítěte, chlapce či děvčete a se ztrápeným pohledem mi říkají: „Zemřel, zemřela“. Smrt udeří a když jde o potomka, udeří v hloubi. Celá rodina je paralyzována, oněmí. A podobně je trýzněno také dítě, které zůstane osamoceno ztrátou jednou či obou rodičů. Ptá se: „Kde je tatínek? Kde je maminka?“ – V nebi. – „A proč jej nevidím?“. Za touto otázkou se skrývá úzkost v srdci osamělého dítěte. Prázdnota opuštěnosti, která se v něm otevírá, je o to úzkostnější, že mu chybí zkušenost potřebná k tomu, aby mohlo „pojmenovat“ to, co se stalo. „Kdy se vrátí tatínek? Kdy se vrátí maminka?“ Co odpovědět trpícímu dítěti? Taková je smrt v rodině. V těchto případech je smrt něco jako černá díra, která se v životě rodin otevře a na niž neumíme dát žádné vysvětlení. A někdy to dojde dokonce tak daleko, že bývá kladena za vinu Bohu. Mnoho lidí – a já jim rozumím – se na Boha hněvá, rouhá se: „Proč jsi mi vzal syna, dceru? A Bůh není, Bůh neexistuje! Proč to udělal?“ Kolikrát jen jsme to slyšeli! Tento hněv v srdci nějak souvisí s obrovskou bolestí. Ztráta syna či dcery, tatínka či maminky je obrovská bolest. A toto se v rodinách děje nepřetržitě. Tehdy, jak jsem už řekl, je smrt jako nějaká díra. Fyzická smrt má však komplice, kteří jsou ještě horší než ona a nazývají se nenávist, závist, pýcha, lakomství; zkrátka hřích světa, který pracuje pro smrt a činí ji ještě bolestivější a nespravedlivější. Rodinné city vypadají jako bezbranné a předurčené oběti těchto - smrti nápomocných - mocností, které dějiny člověka provázejí. Pomysleme na absurdní „normálnost“ událostí, které za určitých okolností a na určitých místech přidávají ke smrti také hrůzu, způsobenou nenávistí a lhostejností druhých lidí. Kéž nás Pán uchrání toho, abychom si na to zvykli! V Božím lidu je mnoho rodin, které s milostí Božího soucitu darovaného v Ježíši, dokazují činem, že smrt nemá poslední slovo. To je opravdový úkon víry! Pokaždé když rodina, která má zármutek, nachází sílu k zachování víry a lásky, jež nás sjednocují s těmi, které máme rádi, už nyní brání smrti v tom, aby si vzala všechno. Temnotě smrti je třeba

čelit intenzivnější prací lásky. „Bože buď naším světlem v temnotách“ - říká jedna z invokací večerní modlitby breviáře. Ve světle vzkříšeného Pána, který neopouští nikoho z těch, které mu Otec svěřil, můžeme odejmout smrti její „bodec“, jak řekl apoštol Pavel (1 Kor 15,55); můžeme jí zabránit, aby otrávila náš život, zmařila naše city a uvrhla nás do nejtemnější prázdnoty. V této víře se můžeme těšit navzájem a vědět, že Pán přemohl smrt jednou provždy. Naši drazí nezmizeli do temnot nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a mocných rukou Božích. Láska je silnější než smrt. Proto je cestou umožňování růstu lásky, její upevňování. A láska nás bude střežit až do dne, kdy bude každá slza setřena a „nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj21,4). Necháme-li se udržovat touto vírou, může doznaný zármutek zrodit ještě silnější solidaritu v rodinných svazcích, novou otevřenost pro bolest jiných rodin, nové bratrství s rodinami, které se rodí a obrozují v naději. Rodit se a obrozovat se v naději – to nám dává víru. Chtěl bych však ještě zdůraznit poslední větu evangelia, které jsme dnes slyšeli (srov. Lk 7,11-15). Jakmile Ježíš vrátí život mladíkovi, synovi matky, která byla vdovou, evangelium dodává: „Ježíš ho vrátil jeho matce.“ A to je naše naděje! Pán nám vrátí všechny drahé, kteří od nás odešli, a my se s nimi znovu setkáme. Tato naděje neklame! Dobře si pamatujme toto Ježíšovo gesto: „Ježíš ho vrátil jeho matce“. Tak učiní Pán se všemi našimi drahými v rodině! Tato víra nás chrání před nihilistickou vizí smrti stejně jako před falešnými útěchami tohoto světa, aby křesťanská pravda „nebyla zaměňována za mytologie nejrůznějších druhů“ (Benedikt XVI., Angelus 2.listopadu 2008) a nepodlehla starým či novým rituálům pověry. Dnes je zapotřebí, aby pastýři a všichni křesťané konkrétněji vyjadřovali smysl víry vzhledem k zármutku v rodině. Nesmí být popíráno právo na pláč – v zármutku máme plakat – také Ježíš „zaplakal“ a „byl hluboce dojat“ velkým zármutkem rodiny, kterou miloval (Jan 11,33-37). Spíše můžeme čerpat z jednoduchého a mocného svědectví mnoha rodin, které dovedly rozpoznat v tvrdém přejití smrti také bezpečné přejití ukřižovaného a vzkříšeného Pána a Jeho neodvolatelný příslib vzkříšení mrtvých. Práce lásky Boží je silnější než práce smrti. A právě s touto láskou máme spolupracovat, stávat se jejími činorodými „komplici“ svojí vírou! A pamatujme na ono Ježíšovo gesto: „Ježíš ho vrátil jeho matce“, tak bude jednat se všemi našimi drahými i s námi, až se setkáme, a bude v nás definitivně poražena smrt. Je přemožena Ježíšovým křížem. Ježíš nás všechny vrátí do rodiny!



Zranění

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 24. června 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V posledních katechezích jsme mluvili o rodině, která prožívá křehkost lidství, chudobu, nemoc a smrt. Dnes budeme

přemýšlet o zraněních, která vznikají v rámci rodinného soužití. To znamená, když si lidé ubližují v rodině samotné. To je to nejošklivější! Dobře víme, že v žádné rodinné historii nechybějí chvíle, ve kterých je důvěrnost těch nejdražších citů poškozena jednáním jejích členů. Slovy, skutky a opomenutími(!), jež místo aby lásku vyjadřovaly, zpronevěřují ji nebo - ještě hůře – urážejí. Jsou-li tato dosud napravitelná zranění přehlížena, zhoršují se a stanou se neomaleností, zlostí a pohrdáním. A v tomto bodě se mohou stát hlubokými roztržkami, které manžela a manželku rozdělí, a přimějí je hledat porozumění, podporu a útěchu jinde. Často však tato „podpora“ nemá na mysli dobro rodiny! Vyprázdnění manželské lásky vnáší do vztahů zášť. A často se tato dezintegrace sesune na děti. Ano, děti. Chtěl bych se u tohoto bodu trochu pozastavit. Navzdory naší zdánlivě rozvinuté sensibilitě a všem našim rafinovaným psychologickým analýzám se ptám, zda nejsme necitliví vůči zraněním dětské duše. Čím větší je snaha kompenzovat dárky a sladkostmi, tím více se ztrácí cit pro bolestnější a hlubší rány duše. Mluvíme mnoho o poruchách chování, psychickém zdraví, dětském pohodlí, úzkosti rodičů a dětí. Víme však ještě, co je to rána na duši? Vnímáme tu obrovskou tíhu, která drtí dětskou duši v rodinách, kde se k sobě chovají špatně a ubližují si až do té míry, že zlomí svazek manželské lásky? Když dospělí ztratí hlavu, když každý myslí pouze na sebe, když si tatínek a maminka ubližují, duše dětí velice trpí, zakoušejí zoufalství. A jsou to rány, které je poznamenají na celý život. V rodině je všechno propojeno. Je-li tvoje duše v určitém bodě raněna, nakazí se všichni. A když muž a žena, kteří se rozhodli být „jedno tělo“ a tvořit rodinu, utkvěle přemýšlejí o svých nárocích na svobodu a spokojenost, postihuje tato deformace srdce a život dětí. Často se děti schovávají, aby v samotě plakaly. Toto musíme dobře pochopit. Manžel a manželka jsou jedno tělo. Avšak jejich děti jsou tělem z jejich těla. Pomyslíme-li na tvrdost, s níž Ježíš napomíná dospělé, aby nepohoršovali maličké, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu, můžeme lépe chápat i jeho slova o závažné odpovědnosti střežit manželský svazek, který je počátkem lidské rodiny (srov. Mt 19,6-9). Když se muž a žena stanou jedním tělem, odrážejí se všechny rány a zanedbání tatínka a maminky na živém těle dětí. Z druhé strany je pravda, že existují případy, v nichž je rozdělení nevyhnutelné. Někdy to může být dokonce morálně nutné, když jde o to uchránit slabšího z manželů anebo malé děti před ranami ještě těžšími způsobenými zvůlí a násilím, ponižováním a vykořisťováním, odcizením a lhostejností. Díky Bohu nechybějí ti, kdo podpořeni vírou a láskou k dětem dosvědčují svoji věrnost svazku, ve který uvěřili, jakkoliv se může zdát, že jej nelze žít. Ne všichni rozvedení však toto povolání cítí. Ne všichni v samotě rozpoznají Pánovu výzvu určenou jim. Okolo sebe najdeme různé rodiny v situacích takzvaně neregulérních – mně se toto slovo nelíbí – a klademe si mnohé otázky. Jak jim pomoci? Jak je provázet? Jak je doprovázet, aby se děti nestaly rukojmím tatínka či maminky? Prosme Pána o velkou víru, abychom hleděli na tuto skutečnost Božím pohledem a s obrovskou láskou, abychom s Jeho milosrdným srdcem byli těmto lidem nablízku.







MODLITBA ZA SYNOD O RODINĚ

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 25. března 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V našem cyklu katechezí o rodině bude dnešní etapa trochu speciální, bude to zastavení k modlitbě. 25. března totiž církev slaví svátek Zvěstování Páně, počátek mystéria Vtělení. Archanděl Gabriel navštíví skromnou nazaretskou dívku a zvěstuje jí, že počne a porodí Božího Syna. Touto zvěstí Pán osvěcuje a posiluje Mariinu víru stejně jako to potom učiní s jejím snoubencem Josefem, aby se Ježíš mohl narodit v lidské rodině. Krásné je na tom, že se nám tím ukazuje, jak hluboce je v tajemství Vtělení podle Boží vůle zahrnuto nejenom početí v mateřském lůně, ale také přijetí do opravdové rodiny. Rád bych dnes spolu s vámi rozjímal o kráse tohoto svazku, kráse této Boží blahosklonnosti. A můžeme to učinit společnou recitací modlitby Zdrávas Maria, která je ve své první části tvořena právě těmi slovy, jimiž se anděl obrátil k Panně Marii. Společně se modleme: Zdrávas Maria, milostiplná… A nyní druhý aspekt. Na 25. března, slavnost Zvěstování Páně, připadá v mnoha zemích Den pro život. V tento den před dvaceti lety sv. Jan Pavel II. podepsal encykliku Evangelium vitae. Na připomínku tohoto výročí přišlo dnes na Svatopetrské náměstí mnoho členů Hnutí pro život. Ve zmíněné encyklice zaujímá rodina ústřední postavení, neboť je lůnem lidského života. Slova mého ctěného předchůdce nám připomínají, že na počátku dostal lidský pár od Boha požehnání, aby vytvářel společenství lásky a života a bylo mu svěřeno poslání předávat život. Křesťanští manželé slavením svátosti manželství vyjadřují ochotu toto požehnání s Kristovou milostí celý život ctít. Také církev se slavnostně zavazuje, že bude pečovat o rodinu, která se z ní rodí jako Boží dar po celý její život v dobrém i zlém. Spojení mezi církví a rodinou je posvátné a nezcizitelné. Církev jako matka nikdy rodinu neopouští, i kdyby byla nejrůznějšími způsoby pošlapávána, zraňována a sužována. Ani když upadne do hříchu anebo se od církve vzdálí, vždycky se všemožně snaží rodinu opatrovat a uzdravovat, vybízet ji k obrácení a smiřovat ji s Pánem. Je-li však toto její úkol, pak je zřejmé, že církev potřebuje mnoho modlitby, aby byla s to jej neustále plnit. Modlitbu plnou lásky k rodině a životu. Modlitbu, která se dovede radovat s radujícími a trpět s trpícími. A právě to jsme spolu s mými spolupracovníky chtěli dnes nabídnout, totiž opětovně se modlit za biskupskou synodu o rodině. Znovu tedy vybízíme k tomuto závazku až do příštího října, kdy se řádné zasedání této synody bude konat. Rád bych, aby tato modlitba, jakož i celé zasedání synody oživoval soucit Dobrého Pastýře se svým stádcem, zejména s lidmi a rodinami, které jsou z různých důvodů „vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Mt9,36). Takto podporována a oživována Boží milostí bude církev moci ještě usilovněji a

jednotněji dosvědčovat pravdu o Boží lásce a Jeho milosrdenství vůči rodinám celého světa, nevylučujíce žádnou ať už je uvnitř ovčince nebo mimo. Prosím vás, abyste tuto modlitbu neopomíjeli. Všichni – papež, kardinálové, biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, věřící laici – všichni jsme povoláni modlit se za synodu. Toho je zapotřebí a nikoli řečí! Vybízím k modlitbě všechny i ty, kdo se cítí vzdálení, anebo už nejsou zvyklí se modlit. Tato modlitba za synodu o rodině je pro dobro všech. Dnes ráno jste dostali obrázek, který máte v rukou. Schovejte si jej a noste s sebou, abyste v příštích měsících mohli tuto modlitbu recitovat často a s posvátnou naléhavostí, jak nás o to žádal Ježíš. Nyní ji společně recitujme:

Ježíši, Maria a Josefe, ve vás kontemplujeme zář opravdové lásky, k vám se s důvěrou obracíme. Svatá Rodino Nazaretská, učiň z našich rodin rovněž místa sdílení a modlitební večeřadla, opravdové školy evangelia a malé domácí církve. Svatá Rodino Nazaretská, ať už rodiny nikdy nezakoušejí násilí, uzavřenost a rozdělení: kdo je raněn nebo pohoršen, ať rychle zakusí útěchu a zahojení. Svatá Rodino Nazaretská, kéž příští biskupský synod, probudí ve všech vědomí posvátného a nezcizitelného charakteru rodiny, její krásy v Božím plánu. Ježíši, Maria a Josefe, slyšte a vyslyšte naši prosbu. Amen. “

Tady jsem dostal největší dar mého života (homílie kardinála Coppy v katedrále sv. Vavřince v Albě, Peregrinatio ad loca Amoris .., 24. června 2015)

Drazí přátelé z Pustiměře, Drysic a celé České republiky, kteří se účastníte překrásné a významné pouti "Ad loca amoris"! Mám velkou radost, když vím, že slavíte mši svatou v mém rodném městě Albě, v románsko-gotickém dómu svatého Vavřince a děkuji Vám za tuto nejsvětější Eucharistii na místě pro mne skutečně svatém, na místě, kde jsem se stal křesťanem! Už od chvíle, kdy mě váš drahý a horlivý pan farář Josef Beníček informoval o vaší iniciativě, byl jsem si jistý, že budu moci být s vámi při této příležitosti, pro mne tak významné. Můj zdravotní stav se však od té doby začal bohužel zhoršovat, takže ona událost zůstala jen krásným snem. Na dlouhé cesty se už nemohu vydávat. Pán ode mne žádal v těchto třech letech tolik obětí: musel jsem se vzdát pocty zastupovat tady v Albě papeže Františka při beatifikaci jednoho dominikána z Alby i mnoha dalších příležitostí. Pán mě očišťuje těmito oběťmi, které ode mne žádá, a patří mezi ně i to, že nemohu být v Albě při vaší návštěvě mého města. Mezi všemi významnými místy, na nichž se useberete v modlitbě, katedrála v Albě, tady, kde dnes slavíte mši svatou, má pro mě zvláštní význam. Tady jsem byl pokřtěn, tady jsem se stal křesťanem - v křtitelnici, která je dnes už značně upravena, ale dosud se nachází vzadu v kostele, v pravé lodi katedrály. Navíc tady v Albě - i když ne ve svatém Vavřinci -, jsem byl i biřmován. Především však jsem tu byl vysvěcen na kněze, a dostal tak největší dar mého života. Proto je pro mne katedrála v Albě skutečně svatým místem a bylo by mi velkým potěšením moci spolu s vámi slavit jednu tak významnou etapu vaší pouti "Ad loca amoris". Rád však přináším tuto oběť, kterou po mně Pán žádá a která odpovídá tomu největšímu daru křesťanského života: Kříži! Kříž je důkazem Boží a Ježíšovy lásky, nad níž není větší, pro nás zářivější. Také ve křtu, stejně jako v kněžském svěcení, máme podíl na této lásce. Kdybych byl s vámi pochopil bych ještě hlouběji skutečnost těchto darů Boží lásky pro mne a pro všechny. I vy jste na této vaší pouti povoláni přimknout se co nejúžeji k této lásce, jedinečným způsobem pak u Turínského plátna, které nám představuje nejživěji Ježíšovo utrpení. V tom vám budou učiteli příkladem i slovem svatí, které budete uctívat během vaší velké pouti, sv. Ambrož, sv. Karel Boromejský, sv. Jan XXIII. - náš milovaný papež, sv. Jan Bosco, sv. Petr a sv. Augustin, Josefína Bakhita: a především Svatá Panna, jíž budete vzdávat úctu, která byla jedinečným způsobem spojena s Ježíšovým narozením a křížem, a s takovou láskou nás vine k svému Synu, pro nás ukřižovanému a vzkříšenému. Milovaní, v tomto dnu jsem s vámi úzce spojen a prosím za vás všechny, moji přátelé, aby vás Pán stále úžeji pojil k Sobě a stále více vám dával stávat se opravdovými a horlivými křesťany. Vězte, že jsem s vámi spojen v modlitbě o těchto svatých dnech vaší pouti i po celý můj život. Modlím se za vás, aby vám všem Pán žehnal svojí láskou a dal vám radost z vědomí, že jste křesťané a patříte do svaté Církve, která je tím největším darem a tou největší láskou, kterou nám Bůh dal. Každému z vás jsem nablízku a denně na vás pamatuji ve svých modlitbách. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, s nejblahoslavenější Pannou Marii, naší milovanou Matkou. Amen, Amen, Amen.

MARIAZELL: Eucharistie na pouti u Mater Austriae, Magna Domina Hungarorum, Mater Gentium Slavorum

MILANO: krypta dómu - relikvie sv. Karla Boromejského.

MILANO, nahoře: na terasách milánského dómu; dole: interiér dómu.

BRESCIA: poutníci ve svatyni Santa Maria delle Grazie - foto s relikviářem bl. Pavla VI.

MILANO: bazilika sv. Ambrože, votivní svíce u hrobu učitele Církve v kryptě baziliky. Dole - SOTTO IL MONTE: pouť v rodišti sv. Jana XXIII.

LAGO DI COMO: chvíle u "nejkrásnějšího jezera světa".

Plavba k cisterciáckému opatství S. MARIA DI PIONA, skvostu lombardské románské architektury.

"Přeplavme se na druhý břeh!" .... Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?" (Mk 4,35-41).

Nedělní eucharistie na břehu Lago di Como v kostele opatství. V zátiší Lurdské jeskyně v zahradě opatství.

TORINO- VALDOCCO: "Hic domus mea inde gloria mea" (Toto je můj dům, odtud má sláva): eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice; procesí k oltáři sv. Jana Bosca; modlitba a depositio votivní svíce .

CASTELNUOVO DON BOSCO: pouť v rodišti sv. Jana Bosca

Pouť k Turínskému plátnu.

Mezinárodní eucharistie před Turínským plátnem v katedrále sv. Jana Křtitele. ACTIO - SACRIFICIUM - CARITAS: memento Štěpána kardinála Trochty, SDB (1905-1974) před Turínským plátnem.

LA SALETTE - pouť k mariánské svatyni ve francouzských Alpách. Eucharistie v bazilice a světelný průvod po místech zjevení.

Putování v Albě - rodišti J. E. Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic.

Uvítání biskupem Alby v katedrále sv. Vavřince a rektorem diecézního semináře. Eucharistie o slavnosti Narození sv. Jana Křtitele v katedrále v Albě s homílii kardinála Coppy (viz. str. 27).

Depositio votivní svíce se znakem kardinála Coppy v katedrále. Dole: Ranní chvály v kapli semináře.

"Nezapomeň, z jakého hnojiště jsi vyšel; nezapomeň na via Pierino Belli 13": Ze smetiště povyšuje chudého, aby ho posadil vedle knížat svého lidu (Žl 113,7-8).

JIŘÍ do KUDRMANN (saxofon): Dvořák - Largo z 9. symfonie - Novosvětské dvořePius rodného domu kardinála Coppy. Pouť svatyně Panny Marie, Antonín Matky Milosrdenství, v Savoně (sochu korunoval r. 1815vepapež VII. - zde vězněn Napoleonem).

Pouť do svatyně Panny Marie, Matky Milosrdenství, v Savoně (sochu korunoval r. 1815 papež Pius VII. - zde vězněn Napoleonem).

Modlitba a depositio votivní svíce ve svatyni v Savoně. Detail kopule Sixtinské kaple ve "městě papežů" - Savoně.

"Čím více mne budete uctívat, tím větší přízní vás zahrnu". Pouť ve svatyni Pražského Jezulátka v Arenzanu.

Relax na Ligurské riviéře.

"Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce zůstává neklidné, dokud nespočine v tobě". Eucharistie u Archy sv. Augustina. Bazilika San Pietro in Ciel d´Oro v Pavii.

Lorclánské li1anie a zasvěceni Panně Marii, Matce nlilosrdenstvi ve sva1yni na Mon1e Bcrico (Vicenia). IC

Poul° ve šlépějích sv. Josefiny Bakhity a eucharistie ve svatyni ve Schiu.

Te Deum ve forním kostele v Ehrenhausen. procesí k mauzoleu arcibiskupa TI1eodora Kohna (+ 19 15). Depositio volivni svíce, n1odlitba a gratiarun1 ac1io.

P OŘAD B OH OSL U ŽEB: 2 5. červe nce - 2. s rp na 20 15 DEN

SOBOTA 25. července NEDĚLE 26. července

LITURGIE SVÁTEK SV. JAKUB,

FARNOST

APOŠTOL

PODIVICE 15.00

17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 16.30

SV. JÁCHYM A ANNA, RODIČE PANNY MARIE

PUSTIMĚŘ 18.00

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

7.30 9.00 10.30

ÚMYSL MŠE SV.

za + Annu KOLAŘÍKOVOU, manžela, dceru, syny, zetě a duše v očistci za + Annu KREJČÍ, manžela, děti a Boží požehnání pro živou rodinu za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za živé a zemřelé pustiměřské farníky a dobrodince farnosti za živé a zemřelé poutníky ke sv. Anně v Pustiměři za svatoanenské poutníky a na jejich úmysly

14.30: TE DEUM, SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ A ROZLOUČENÍ S POUTNÍKY PONDĚLÍ 27. července

SV. PANTALEON, MUČEDNÍK SV. GORAZUD A DRUHOVÉ

ÚTERÝ 28. července STŘEDA 29. července

ÚTERÝ 17. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ČTVRTEK 30. července

SV. PETR CHRYSOLOG, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

PUSTIMĚŘ 18.00

PÁTEK 31. července SOBOTA 1. srpna

SV. IGNÁC Z LOYOLY, KNĚZ

PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00

PUSTIMĚŘ 18.00

za nemocné a trpící ve farnosti

PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00

za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Františka SLAVÍKA, manželku, vnuka a sourozence za + Miroslava MALÉHO, s prosbou za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu za + Annu KOUTNOU, rodiče, živou a + rodinu za + rodiče PLISKOVY, dceru, syna a Boží požehnání pro rod.

PUSTIMĚŘ - ROTUNDA SV. PANTALEONA: EUCHARISTIE S UDÍLENÍM SV. NEMOCNÝCH

SV. MARTA

SV. ALFONS MARIA Z LIGUORI, KNĚZ

2. SRPNA LZE ZÍSKAT PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PORZIUNCOLY PRO SEBE NEBO PRO ZEMŘELÉ

NEDĚLE 2. srpna

18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PUSTIMĚŘ za +rodinu ŠOSTOU, ŠIKOVU, INDROVU, a duše v očistci 8.00 za živou a +rodinu DRYSICE POLÁCHOVU a duše v oč. 9.30 za a Josefa PIVODU, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC

1. Aby politická odpovědnost byla na všech úrovních prožívána jako vysoká podoba lásky. 2. Za křesťany v Latinské Americe, aby tváří v tvář sociálním nerovnostem vydávali svědectví lásky k chudým a přispívali k bratrštější společnosti. 3. Za mladé lidi, aby na přímluvu svatého Jáchyma a Anny měli odvahu vstupovat do manželství a vychovávat děti.

P OŘAD B OH OSL U ŽEB: 3. - 16. s rp na 201 5 DEN

PONDĚLÍ 3. srpna ÚTERÝ 4. srpna STŘEDA 5. srpna ČTVRTEK 6. srpna PÁTEK 7. srpna SOBOTA 8. srpna NEDĚLE 9. srpna PONDĚLÍ 10. srpna ÚTERÝ 11. srpna STŘEDA 12. srpna ČVTRTEK 13. srpna PÁTEK 14. srpna SOBOTA 15. srpna

NEDĚLE 16. srpna

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 18.00 SV. JAN MARIA VIANNEY, za + dominikánky, kněze a za PODIVICE KNĚZ nová kněžská a řeholní povolání 8.00 POSVĚCENÍ ŘÍMSKÉ za živé a zemřelé mariánské DRYSICE BAZILIKY PANNY MARIE poutníky a členy živého růžence 18.00 PUSTIMĚŘ za +Tomáše kard. ŠPIDLÍKA, SVÁTEK PROMĚNĚNÍ PÁNĚ rodiče, sestru a synovce 18.00 SV. SIXTUS II., za + Štěpánku a Jana PUSTIMĚŘ PAPEŽ STRATILOVY, zetě Františka 18.00 PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI a Boží požehnání pro rodinu SV. DOMINIK, za farnosti Podivice, PODIVICE KNĚZ Pustiměř a Drysice 8.00 PUSTIMĚŘ za + rodiče VEJMOLOVY, 19. NEDĚLE dva syny, dceru a zetě 8.00 V MEZIDOBÍ DRYSICE za + Dominika GAŠPARÍKA, SV. TEREZIE BENEDIKTA OD KŘÍŽE, rodiče, sourozence a švagry 9.30 PANNA A MUČEDNICE, PODIVICE za + Dominika TRÁVNÍČKA, PATRONKA EVROPY živou a zemřelou rodinu 11.00 SV. VAVŘINEC, za Boží ochranu, PUSTIMĚŘ JÁHEN A MUČEDNÍK pomoc a požehnání 18.00 SV. KLÁRA, PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání PANNA pro rodinu BENÍČKOVU 8.00 SV. JANA FRANTIŠKA za + P. Jana ZAKOPALA, DRYSICE DE CHANTAL, ŘEHOLNICE P. Josefa HRAZDILA a + kněze 18.00 SV. PONCIÁN, PAPEŽ A SV. PUSTIMĚŘ za dar zdraví a Boží požehnání HYPOLIT, KNĚZ, MUČEDNÍCI pro rodinu ZELENKOVU 18.00 PONDĚLÍ 18. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SV. MAXMILIÁN M. KOLBE, KNĚZ A MUČEDNÍK VIGÍLIE SLAVNOSTI NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

SLAVNOST

NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00

za + Jaroslava SEDLÁKA, rodiče, bratra a Boží požehnání pro rodinu

za + Jana ŠVARCE, manželku a zetě za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + Marii SRNCOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, dar zdraví a Boží 8.00 požehnání pro rodinu DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro tři rodiny 9.30 za + manžele ŠÉNOVY PODIVICE a duše v očistci 11.00

P OŘAD B OH OSL U ŽEB: 1 7. – 31. s rp na 201 5 DEN

PONDĚLÍ,17.8. ÚTERÝ, 18.7. STŘEDA 19. srpna ČTVRTEK 20. srpna PÁTEK 21. srpna SOBOTA 22. srpna

LITURGIE PONDĚLÍ 20. TÝDNE V MEZ. ÚTERÝ 20. TÝDNE V MEZID. SV. JAN EUDES, KNĚZ SV. BERNARD, OPAT A UČITEL CÍRKVE SV. PIUS X., PAPEŽ

PANNA MARIA KRÁLOVNA

NEDĚLE 23. srpna

21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 24. srpna ÚTERÝ, 25.8. STŘEDA, 26.8. ČTVRTEK,27.8. PÁTEK 28. srpna SOBOTA 29. srpna

SV. BARTOLOMĚJ, APOŠTOL - SVÁTEK ÚTERÝ 21. TÝDNE V MEZID.

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00

za + Libuši ŠOCOVOU, živou a + rodinu za + P. Bernarda PŘEROVSKÉHO a rodiče za + P. Dominika ADAMCE a P. Benedikta KORČIÁNA, za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Metoděje a Karolínu DRYSICE POLÁCHOVY a Boží 9.30 požehnání pro rodinu na poděkování za 85 let života, dar zdraví a Boží požehnání PODIVICE pro rodinu POSPÍŠILOVU 11.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 18.00

STŘEDA 21. TÝDNE V MEZID. SV. MONIKA SV. AUGUSTIN, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

UMUČENÍ SV. JANA KŘTITELE

NEDĚLE 30. srpna

22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 31. srpna

PONDĚLÍ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 18.00 za + Štefana MALÍKA, PODIVICE rodiče a duše v očistci 8.00 za + Janu PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu 8.00 za + Ladislava a Ludmilu DRYSICE PODOLSKÝCH a dvoje rodiče 9.30 PODIVICE za + Karla MENŠÍKA, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 11.00 za dary Ducha svatého PUSTIMĚŘ pro žáky a studenty 18.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Za dobrovolníky, aby se velkoryse věnovali službě potřebným. 2. Abychom uměli vyjít ze sebe a stali se bližními pro ty, kdo se nacházejí na okraji mezilidských a společenských vztahů. 3. Abychom na přímluvu Panny Marie Nanebevzaté šťastně došli k cíli své pozemské pouti.