JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M., 2012, 2014

Vzor citace: VÍTOVÁ, B. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, 264 s.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Vítová, Blanka Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva / Blanka Vítová. – Vyd. 2., 1. ve Wolters Kluwer. – Praha: Wolters Kluwer, 2014 ISBN 978-80-7478-491-0 (brož.) 366.5 * 347.440:366.5 * 347 * (437.3) – ochrana spotřebitele – Česko – spotřebitelské smlouvy – Česko – občanské právo – Česko – monografie 347 – Soukromé právo [16]

Právní stav publikace je k 30. 4. 2014.

Recenze: Prof., Prof. zw., Dr. et Mgr. Ing. Alexander Bělohlávek, dr. h. c. JUDr. Jiří Grygar, Ph.D.

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D. © JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M., 2012, 2014 ISBN 978-80-7478-491-0 (brož.) ISBN 978-80-7478-492-7 (e-pub)

Obsah

3/40

Zkratky právních předpisů 3 Ostatní zkratky 3 Exkurz do ochrany spotřebitele v občanském zákoníku po rekodifikaci 14 1.1 Spotřebitel 15 1.2 Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v souladu s novou směrnicí na ochranu spotřebitele 16 1.3 Čtyřiadvacetiměsíční zákonná záruka u prodeje zboží v obchodě 21 Úvod do problematiky nepřiměřených ujednání 24 2.1 Autonomie vůle nebo ochrana slabší strany? 27 2.2 Je možné považovat práva spotřebitele za základní práva? 32 2.3 Uzavírání spotřebitelských smluv a jejich interpretace 36 2.3.1 Transparentnost ve spotřebitelských smlouvách 41 Nepřiměřená ujednání (nejen) ve směrnici 93/13/EHS 44 3.1 Působnost směrnice – věcná a osobní 45 Problematické aspekty generální klauzule nepřiměřených ujednání v občanském zákoníku po rekodifikaci a před rekodifikací 50 4.1 Test (ne)přiměřenosti 51 4.1.1 Postup při posuzování (ne)přiměřenosti 56 4.1.1.1 Předmět plnění a cena 58 4.1.1.2 Jazyk a požadavek transparentnosti 67 4.1.2 Posouzení rovnováhy práv a povinností stran 68 4.1.2.1 Významná nerovnováha v právech a povinnostech 69 4.1.2.2 K újmě jaké strany 71 4.1.2.3 Přiměřenost či nepřiměřenost 73 4.1.2.4 Problematická terminologie v občanském zákoníku před rekodifikací – rozpor s požadavkem „dobré víry“ 80 Seznam zakázaných nepřiměřených ujednání v § 1814 v občanském zákoníku po rekodifikaci 98 5.1 Ujednání, která vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy 104 5.1.1 Vyloučení nebo omezení odpovědnosti za nevčasné plnění nebo za neplnění 105 5.1.2 Příklady vyloučení práva z vadného plnění 107 5.1.3 Příklady omezení práva z vadného plnění 109 5.1.4 Příklady vyloučení spotřebitelova práva na náhradu újmy 111 5.1.5 Příklady omezení spotřebitelova práva na náhradu újmy 113 5.1.6 Ujednání, která vylučují nebo omezují spotřebitelova práva na náhradu újmy na zdraví nebo při způsobení smrti 113 5.2 Ujednání, která spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli 115

4/40

5.3 Ujednání, která umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí 116 5.4 Ujednání, která zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli 120 5.5 Ujednání, která zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby 121 5.6 Ujednání, která zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy 122 5.7 Ujednání, která dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran 125 5.8 Ujednání, která odkládají určení ceny až na dobu plnění nebo umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit 128 5.9 Ujednání, která zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele 131 5.9.1 Rozhodčí řízení obecně 133 5.9.2 Sjednávání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů 143 5.9.2.1 Původní návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru a zákona o rozhodčím řízení 144 5.9.2.2 Novela č. 19/2012 Sb., kterou se mění zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů 147 5.9.3 Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi 161 5.10 Ujednání, která přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě 163 5.11 Ujednání, která zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen 165 Další ujednání ve směrnici 93/13/EHS 166 6.1 Požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné 166 6.2 Automatické prodloužení smlouvy s platností na dobu určitou, pokud se spotřebitel nevyjádřil jinak, a když termín stanovený spotřebiteli k tomu, aby vyjádřil přání neprodlužovat smlouvu, je nepřiměřeně krátký 172 6.3 Zavázání spotřebitele ke splnění všech jeho povinností, i když prodávající nebo poskytovatel své povinnosti neplní 173 6.4 Možnost, aby prodávající nebo poskytovatel bez souhlasu spotřebitele převedl svá práva a povinnosti podle smlouvy, jestliže toto převedení může sloužit ke snížení záruk spotřebiteli 174

5/40

6.5 Nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli 176 6.6 Vyhrazení práva prodávajícímu určovat, zda dodané zboží nebo poskytnutá služba je v souladu se smlouvou, nebo vyhrazení výlučného práva prodávajícímu vykládat jakoukoli podmínku smlouvy 178 6.7 Omezení povinnosti prodávajícího nebo poskytovatele dodržovat závazky, na které přistoupili jeho zástupci, nebo podmiňovat tyto závazky dodržením jiné zvláštní formality 179 6.8 Další možná nepřiměřená ujednání mimo seznam ve směrnici 93/13/EHS 180 6.8.1 Prorogační doložky ve spotřebitelských smlouvách 185 6.8.2 Zřízení věcného břemene jako nepřiměřené ujednání 187 Ochrana spotřebitele proti nepřiměřeným ujednáním ve smlouvě 190 7.1 Ochrana dle občanského zákoníku po rekodifikaci 190 7.2 Ochrana dle občanského zákoníku před rekodifikací 191 7.2.1 Následek existence nepřiměřeného ujednání ve spotřebitelské smlouvě 191 7.2.2 Absolutně nebo relativně neplatné ujednání? Není to jedno? 192 7.2.3 Chybějící transpozice některých příkladů nepřiměřených ujednání do občanského zákoníku před rekodifikací 202 7.3 Ochrana spotřebitele a nekalá soutěž v době účinnosti občanského zákoníku před rekodifikací 204 7.3.1 Nekalá soutěž 206 7.3.2 Ochrana spotřebitele při nekalé soutěži 211 7.4 Ochrana spotřebitele ve světle zákona o ochraně spotřebitele 213 7.5 Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje 214 7.6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech 216 Závěr 218 Summary 221 Literatura 225 Judikatura 242

Seznam použitých zkratek

Zkratky právních předpisů ABGB

Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch

BGB

Bürgerliches Gesetzbuch

Listina

usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

obch. zák.

zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

o. s. ř.

zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

UCTA

Unfair Contract Terms Act 1977

zák. č. 40/ 1964 Sb.

zák. č. 40/1994 Sb., občanský zákoník

zák. č. 89/ 2012 Sb.

zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

zák. o ochraně spotřebitele

zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

zák. o rozhodčím zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů řízení

Ostatní zkratky

EHS

Evropské hospodářské společenství

ES

Evropská společenství

EU

Evropská unie

NS ČR

Nejvyšší soud České republiky

NSS ČR

Nejvyšší správní soud České republiky

PrRo

Právní rozhledy

SDEU

Soudní dvůr EU

SoJ

Soudní judikatura

ÚS

Ústavní soud České republiky

Úř. věst.

Úřední věstník

7/40

„Postupuj podle takových zásad, u nichž bys mohl jednoznačně žádat, aby se staly všeobecnými zákony.“ Immanuel Kant

Úvod

„Spravedlnost hledí, aby každému bylo dáno, co mu patří.“ Cicero

Ochrana spotřebitele – přestože v té době tak samozřejmě nebyla označována – je pravděpodobně stará jako samotný obchod, protože prodávající se vždy snažil najít nějakou výhodu. Největším zájmem ochrany byly odpradávna logicky potraviny. Ve středověku byl například určitým způsobem regulován obchod, zejména váha, míry a kvality zboží a potravin.1 Česká

republika se začala zabývat vyšší ochranou spotřebitele v souvislosti s tehdy připravovaným vstupem České republiky do Evropské unie. Právo Evropských společenství je specifickým právním řádem, který nelze ztotožnit ani s právem mezinárodním, ani s právem národním. Je tvořeno právem primárním, sekundárním a také judikaturou Soudního dvora EU, který ve svých rozsudcích přináší nejen závazný výklad komunitárního práva, ale na jeho základě v některých případech přímo formuluje normativní ustanovení. Spotřebitelskou legislativu Evropské unie tvoří převážně směrnice. Evropská politika ochrany spotřebitele je založená zejména na článku 169 Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie, dle kterého k podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Unie k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů, a to zejména opatřením k vytváření vnitřního trhu a dalším opatřením, která podporují, doplňují a sledují politiku členských států. Kromě toho je třeba připomenout i povinnost respektovat zájmy spotřebitelů při formulování a provádění ostatních politik ES (např. dle čl. 114 Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie musí Komise, Evropský parlament a Rada ve svých návrzích týkajících se zdraví, bezpečnosti, ochrany životního prostředí a ochrany spotřebitele vycházet z vysoké úrovně ochrany a přihlédne přitom zejména k novému vývoji založenému na vědeckých poznatcích). Úprava ochrany spotřebitele zahrnuje řadu různých témat, což vede k její fragmentaci. Jednotlivé normy se týkají např. úpravy složení a kvality výrobků či služeb, spotřebitelských smluv (včetně např. distančních smluv nebo uzavírání smluv mimo obchodní prostory), spotřebitelského úvěru, elektronického obchodování aj. Kromě fragmentace je dalším důležitým

10/40

rysem komunitární spotřebitelské legislativy to, že je převážně založena na principu minimální harmonizace.2 Minimální harmonizace znamená, že členské státy musejí implementovat jako

minimum pravidla obsažená v komunitárním právu, avšak mohou přijmout úpravu jdoucí nad její rámec, tedy úpravu přísnější. Jak minimální harmonizace, tak fragmentace legislativy způsobují, že na vnitřním trhu existují různé právní úpravy, které vytvářejí překážky pro spotřebitele i pro prodejce/výrobce zboží nebo poskytovatele služeb. Proto Evropská komise s podporou Rady zahájila proces revize spotřebitelského acquis, jehož cílem bylo přezkoumat, jak spotřebitelské směrnice v praxi opravdu fungují, a následně případně přijmout odpovídající opatření. Přezkum byl zahájen v roce 2005 a dne 12. prosince 2011 nová směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES vstoupila v platnost.3

Původní návrh, který Evropská komise zveřejnila dne 8. října 2008, revidoval čtyři směrnice, které slučoval do jediné právní úpravy, a to směrnici 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, směrnici 85/577//EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, směrnici 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnici 99/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. Původní návrh směrnice měl být horizontálním právním předpisem založeným na principu maximální a cílené maximální harmonizace, takže si členské státy původně nemohly zachovat nebo přijmout přísnější vnitrostátní opatření. Oblast působnosti byla samozřejmě omezena na právní vztahy mezi obchodníkem a spotřebitelem. Pravidla, která měla být sjednocena, zahrnovala minimální požadavky na informace pro spotřebitele, podmínky pro dodání, přechod rizika, soulad s kupní smlouvou a nároky vyplývající z jejího porušení, zákonné a smluvní záruky, právo odstoupit od smlouvy ad. V rámci nepřiměřených smluvních podmínek měla být vypracována nová „černá listina“ nepřiměřených smluvních podmínek, které by byly v celé EU zakázány vždy, a „šedá listina“ smluvních podmínek, které by se považovaly za nepřiměřené, pokud by obchodník neprokázal opak. Účelem těchto nových seznamů mělo být posílení ochrany a vyplnění mezery v klíčových oblastech, které oslabují důvěru spotřebitelů. Jak už bylo výše uvedeno, stávající pravidla EU týkající se ochrany spotřebitele vyplývají zejména ze čtyř směrnic EU – o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. Tyto směrnice však obsahují jen minimální požadavky. Členské státy v průběhu let upravovaly národní právní regulaci těchto oblastí různým způsobem, takže se právní předpisy EU o spotřebitelských smlouvách staly kompilací 27 rozdílných pravidel, byly dány např. odlišné informační povinnosti a povinnosti v souvislosti s vracením peněz, lhůty na odstoupení od smlouvy byly poskytovány odlišně v délce od 7 do 15 dnů atd. Jednou z novinek v rámci nové směrnice o právech spotřebitelů je princip tzv. cílené maximální harmonizace.

11/40

Princip maximální či plné harmonizace vychází z předpokladu, že plná harmonizace je nezbytná pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů ve Společenství a pro vytvoření skutečného vnitřního trhu. Členským státům se proto má znemožnit zachovávat nebo zavádět jiná vnitrostátní ustanovení. Vychází se z předpokladu, že rozdílná právní úprava spotřebitelského práva a tím daná různá úroveň spotřebitelské ochrany v jednotlivých členských státech je výraznou překážkou v budování vnitřního trhu. Cílená maximální harmonizace pak znamená, že členské státy sice nemohou zachovat nebo přijmout přísnější vnitrostátní právní regulaci, ale pouze ve vybraných oblastech směrnice. Zavedení principu maximální harmonizace ve spotřebitelských smlouvách je snad logické z hlediska evropského integračního procesu, po představení směrnice o právech spotřebitelů v původní verzi se však začaly ozývat hlasy, že taková harmonizace bude činit nemalé obtíže v praktickém uplatnění takového principu. Pokud by měl totiž v celé EU platit jednotný standard ochrany spotřebitele v určité oblasti, měly by se členské státy na míře tohoto standardu dohodnout, což není jednoduché, neboť každý stát bude samozřejmě hájit svoji úpravu. Tento problém se v souvislosti s principem minimální harmonizace nevyskytl, protože státy mohly samy rozhodnout o vyšším standardu ochrany. Zásadním argumentem proti zavedení principu maximální harmonizace u této směrnice byl fakt, že by se mohla v některých státech úroveň ochrany spotřebitele paradoxně snížit. Jen jeden příklad za všechny – v českém právu by původní znění směrnice o právech spotřebitelů mohlo vést např. k tomu, že by bývalo došlo ke snížení zákonné záruční doby z 24 měsíců na pouhých 6 měsíců, což je jasné snížení ochrany spotřebitele v rámci ustanovení o kupní smlouvě (přestože tato neúměrně dlouhá záruční doba byla přijata z důvodu špatného překladu směrnice a jejího nepochopení zákonodárcem). Z původního záměru však – zejména s ohledem na nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách – zbylo jen torzo. Směrnice předně ruší a nahrazuje pouze směrnici Rady 85/ 577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku; směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnici 1999/ 44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží pak pouze částečně doplňuje a ponechává v platnosti. V návrhu nové směrnice bylo hned několik pozitivních, ale i problematických aspektů, které bylo nutno vyřešit. Pozitivem bylo, že návrh směrnice měl spotřebitelům při nákupu kdekoli v EU zaručit jasné informace o ceně a dalších poplatcích, předtím než podepíší smlouvu. Měl posílit ochranu spotřebitele proti opožděnému dodání nebo nedodání a zároveň stanovit pevná práva spotřebitelů platná po celé EU v takových záležitostech, jako jsou lhůta na rozmyšlenou, vrácení zboží a peněz ad. Původně navrhovaná směrnice o právech spotřebitele zjednodušovala čtyři stávající směrnice EU do jednoho souboru pravidel. V rámci dalekosáhlého přepracovávání a zlepšování stávajících práv spotřebitelů EU platných jak při prodeji online, tak v kamenných obchodech se zaměřovala na elektronické obchodování. Cílem mělo být zvýšení důvěry spotřebitelů a omezení byrokracie, která brání podnikání nad rámec

12/40

hranic členských států, což spotřebitelům odepírá možnost širšího výběru a konkurenční nabídky. Navrhovaná směrnice měla zlepšit stávající ochranu spotřebitele v klíčových oblastech, jichž se v posledních letech týkal velký počet stížností, jako je například prodej pod nátlakem. Přizpůsobovala právní předpisy novým technologiím a prodejním metodám, například obchodování prostřednictvím mobilních telefonů a dražbám online na stránkách typu „Aukro“, jejichž provozovatelé se vymlouvají, že jsou „veřejnými dražbami“, které jsou z působnosti ochrany vyňaty, ad. Nový návrh obsahuje jednoznačný požadavek, aby byly jasné informace o právech spotřebitele viditelně uvedeny v místě prodeje.

Problematické aspekty

Záměrem předkládaného podstatně přepracovaného druhého vydání monografie není pojmout problematiku ochrany spotřebitele jako celek, ale soustředit se na některé problematické aspekty, které působí problémy v teorii a praxi a neexistuje o nich (až na výjimky4) dostatečná

literatura, která by alespoň nastiňovala komplexní řešení jednotlivých problémů. Mezi základní problematické aspekty v rámci nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách patří zejména terminologie původního znění právní úpravy v zák. č. 40/1964 Sb., výklad nepřiměřenosti, kritéria testu nepřiměřenosti a posuzování ujednání, která nejsou uvedena v demonstrativním výčtu nepřiměřených ujednání (§ 56 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1814 zák. č. 89/2012 Sb.).5

Dalším problémem je povinnost států EU zajistit zavedení vhodných a účinných postupů pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů v souvislosti se spotřebitelskými závazkovými vztahy. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů je třeba zajistit tak, aby spotřebitel nebyl zbaven ochrany, kterou mu právo poskytuje. V České republice je stále typičtější, že se i pro spotřebitelské spory využívá rozhodčího řízení, které nemusí poskytovat spotřebitelům stejnou ochranu, zejména s ohledem na finanční závislost rozhodců na podnikatelích. Dle platné právní úpravy však není možné považovat bez dalšího rozhodčí doložku ve spotřebitelské smlouvě za neplatnou. Ustanovení o rozhodčích doložkách však mnohdy mohou vést k tomu, že spotřebitelé jsou právní ochrany zbaveni zcela, protože jsou vystavováni velkému nebezpečí spojenému se zamezením jejich přístupu k soudům a popřením všech zásad ochrany spotřebitele. Z hlediska rozhodování sporů mezi podnikateli je rozhodčí řízení jistě efektivním způsobem, jak mezi nimi řešit spory. Rozhodčí řízení je zde legitimním a rychlým způsobem řešení sporů. Podnikatelské vztahy se ale z právního hlediska významně liší od vztahů spotřebitelských. V spotřebitelských vztazích se uplatňuje ochranářská role státu, který zasahuje do těchto soukromoprávních vztahů s ohledem na nutnost určité ochrany slabší strany tohoto vztahu (spotřebitele). Spotřebitelé navíc většinou uzavírají rozhodčí doložku v rámci uzavírání tzv. adhezních smluv, a nemají tedy žádný skutečný vliv na obsah smlouvy. Za účinnosti původní právní

13/40

úpravy rozhodčího řízení mnoho spotřebitelů ani netušilo, že rozhodčí doložku sjednali, protože smlouvu, natož smluvní podmínky, které jsou většinou napsány velmi drobným písmem, vůbec nečetli. Problémem rovněž je, že i když spotřebitel ví, že uzavřel smlouvu s rozhodčí doložkou, většinou netuší, co tento pojem obnáší v právním smyslu a jaké jsou důsledky sjednání této doložky. Ačkoliv zákonným předpokladem je, že rozhodčí řízení bude probíhat v souladu s právním řádem, v praxi je tomu často jinak. Spotřebitelé se tak mohou obávat toho, že rozhodčí řízení bude probíhat za úplně jiných podmínek než řízení soudní (například co se týká obesílání účastníků, ústnosti jednání, možnosti opravných prostředků apod.), a také toho, že rozhodce může být úzce spjat s podnikatelem (protistranou), což se obtížně dokazuje. Rozhodčí doložka tedy v některých případech skutečně může znamenat nerovnováhu v právech a povinnostech stran (a být tudíž nepřiměřeným ujednáním). Jak Soudní dvůr EU, tak české soudy ve své rozhodovací praxi na rozhodčí doložky již narazily, vyslovily možnost využití rozhodčích doložek pro spotřebitelské spory de lege lata, nicméně potvrdily výklad směřující k větší ochraně spotřebitele. V souladu s těmito rozhodnutími byla rovněž připravena novela zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zák. o rozhodčím řízení“).

Aktuálnost a cíle

Monografie se soustředí na problematickou oblast ochrany spotřebitele, kterou jsou nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Význam právní úpravy nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách je s ohledem na jejich samotný účel nezpochybnitelný. Zákaz těchto nepřiměřených ujednání má zabránit jejich využívání ve spotřebitelských smlouvách, a pokud by byly použity, aby nebyly pro spotřebitele závazné. Problematika je v monografii podrobena komplexnímu rozboru, je posouzen současný právní stav dané oblasti a navrženo řešení zejména následujících otázek: Je účelné řešit problematiku ochrany spotřebitele pomocí principu tzv. maximální (cílené) harmonizace? Jaké důsledky to bude mít na český právní řád? Jaké je věcně správné řešení problematiky tzv. nepřiměřených smluvních ujednání? Je možné považovat rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za nepřiměřené smluvní ujednání? Pokud ano, za jakých podmínek a jakou ochranu je nutné spotřebiteli poskytnout zejména s ohledem na fakt, že rozhodčí doložky se stále častěji vyskytují ve spotřebitelských smlouvách, aniž by spotřebitel spatřoval nebezpečí, které pro něj z podpisu této doložky plyne. Monografie reaguje rovněž na novelu zákona o rozhodčím řízení, která upravuje podmínky sjednávání rozhodčích doložek ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli. Stav odborné literatury v této oblasti není dostatečný. Rovněž judikatura zabývající se danou problematikou je nedostačující. Cílem monografie proto je rovněž rozbor judikatury Soudního dvora EU v této oblasti a její možnosti aplikace v rámci českého právního řádu.

14/40

Cílem monografie je kritická komplexní analýza aktuální soukromoprávní regulace tzv. nepřiměřených ujednání, a to nejen v rámci původní právní regulace v zák. č. 40/1964 Sb., ale rovněž v novém občanském zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.). Monografii je možné využít v aplikační praxi, a to nejen v rámci právnické, ale i široké laické veřejnosti, protože přináší řešení nejpalčivějších problémů, se kterými se spotřebitelé ve smlouvách setkávají (zejména problematikou rozhodčí doložky).

Koncepční a metodické postupy monografie

Monografie se neomezuje na pouhé shrnutí a uspořádání poznatků již známých, autorka se pokouší řešit problematické aspekty ochrany spotřebitele se zaměřením na nepřiměřená smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Tyto poznatky jsou uspořádány tak, aby byly srozumitelné a aby mohly sloužit jako zdroj podnětů, kterých lze využít v praxi a při přípravě nové právní regulace. Monografie předpokládá zejména využití vědecké metody analýzy a vědecké metody abstrakce. Rovněž tak bylo využito metody analýze opačné, tj. syntézy. Významnou roli hrála i aplikace srovnávací metody právní (právní komparatistiky), s ohledem na zkoumanou právní problematiku zejména simultánní komparatistiky s cizím prvkem. Nezbytným prostředkem k dosažení výsledku je i interpretace aktuální i původní právní úpravy problematických aspektů ochrany spotřebitele se zaměřením na nepřiměřená smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách v českém právním řádu, což předpokládá využití zejména interpretace logické, systematické, gramaticko-sémantické a e ratione legis. Tyto metody se vzájemně prolínají a doplňují. První vydání monografie pod názvem „Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách“ vzniklo v rámci řešení projektu Grantové agentury České republiky „Ochrana spotřebitele a její problematické aspekty se zaměřením na tzv. nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách a rozhodčí doložky“, reg. č. P408/10/0914.

1 K historickému vývoji více např. HOWELLS, G., RAMSAY, I., WILHELMSSON, T. Consumer Law in its international dimension. In HOWELLS, G., RAMSAY, I., WILHELMSSON, T., KRAFT, D. Handbook of Research on International Consumer Law. Cheltenham: Edward Edgar Publishing Limited, 2010, s. 1–17; SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1–8. 2 Přestože se v současné době začínají objevovat spotřebitelské směrnice se zcela opačným principem maximální harmonizace, nebo cílené maximální harmonizace – např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/ 122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech o dalším prodeji a o výměně. 3 K tomu viz rovněž JURČOVÁ, M. Smernica o právach spotrebiteľa alebo veľa kriku pre nič? In Súkromné právo v európskej perspektíve. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2011. 4 CSACH, K. Štandardné zmluvy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 5 K tomu více např. TOMANČÁKOVÁ, B. Vybrané praktické problémy smluv uzavíraných se spotřebitelem a jejich řešení v návrhu nového českého občanského zákoníku. In HUSÁR, J. (ed.) Sborník příspěvků z konference Súčasnosť a perspektívy právnej regulácie obchodných zmlúv II. Košice: Univerzita Pavla Jozefa

15/40

Šafárika, 2009 [online]. Dostupný rovněž z: http://www.upjs.sk/public/media/1084/zbornik_10.pdf [cit. 2011-08-18].

KAPITOLA 1

Exkurz do ochrany spotřebitele v občanském zákoníku po rekodifikaci

V souladu s věcným záměrem nebyla v původním návrhu nového občanského zákoníku právní úprava zvláštních ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem obsažena vůbec. Důvodem byla vůle vytvořit samostatný „spotřebitelský kodex“ (po vzoru např. Rakouska – Bundesgesetz mit dem Bestimmungen zum Schutz der Verbraucher), který by zahrnoval jak soukromoprávní úpravu současných tzv. spotřebitelských smluv, tak veřejnoprávní úpravu obsaženou zejména v zákoně o ochraně spotřebitele tak, aby byla problematika ochrany spotřebitele upravena komplexně v jednom zákoně a spotřebitel nemusel vyhledávat různá ustanovení v různých právních předpisech. V průběhu rekodifikačních prací však bylo rozhodnuto – a nutno říci, že šlo zejména o politické rozhodnutí – že se problematika ochrany spotřebitele podobně jako doposud objeví v novém občanském zákoníku a vedlejší zákony, jako např. zák. č. 632/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zák. o ochraně spotřebitele“), budou i nadále upravovat zejména problematiku veřejnoprávní. Přestože je právní úprava ochrany spotřebitele oblastí evropského práva, kterou musí zákonodárce členského státu implementovat správně, byla zejména oblast tzv. spotřebitelských smluv v zák. č. 89/2012 Sb. upravena velmi nesystematicky a chaoticky, a to zejména z důvodů nevhodného překladu směrnic (a nesprávnému pochopení právních institutů tam obsažených) a jejich špatné implementace. Předkladatel nového občanského zákoníku se pokusil všechny tyto nešvary staré právní úpravy odstranit, až na výjimky (jak již bylo uvedeno výše, z důvodu některých politických rozhodnutí) se to téměř vždy podařilo.6

Jedním z nových počinů v oblasti ochrany spotřebitele v zák. č. 89/2012 Sb. je nová a přesnější terminologie. Kromě toho zák. č. 40/1964 Sb. například správně (na rozdíl od zák. č. 40/ 1964 Sb.) rozlišuje mezi textovou a písemnou podobou právního jednání, což má své důsledky i v oblasti ochrany spotřebitele. Zák. č. 89/2012 Sb. rovněž systematicky řeší některé praktické problémy předchozí úpravy (např. v zák. č. 40/1964 Sb. nebyla dostatečně řešena otázka nabytí vlastnického práva v případě setrvačného prodeje a byla složitě, často rozporně, řešena interpretací a analogií) a reflektuje novou judikaturu Soudního dvora EU i soudů ČR, která interpretuje či zpřesňuje některé právní instituty. Některé pojmy naopak do zák. č. 89/2012 Sb. zahrnuty nebyly, šlo např. o nahrazení pojmů „online“ pojmem „spřaženě“.

1.1 Spotřebitel

17/40

Zásadním praktickým problémem původního znění zák. č. 40/1964 Sb. byla samotná definice spotřebitele. Tento problém však byl odstraněn účinností novely zák. č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů. Spotřebitel byl v původní právní úpravě občanského zákoníku obecně definován jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.7 Tato definice vyvolávala problémy zejména s ohledem na definování spotře-

bitele jako osoby, což pomocí gramatického výkladu nesprávně navádělo k tomu, že by se mohlo jednat jak o fyzickou, tak o právnickou osobu.8

Zák. č. 89/2012 Sb. tyto pochyby odstranil a v souladu s právními předpisy ES na ochranu spotřebitele, judikaturou Soudního dvora EU9 a návrhem Evropského občanského zákoníku10 definuje spotřebitele jako člověka, tedy dle současné terminologie jako fyzickou osobu. Spotřebitelem dle zák. č. 89/2012 Sb. je tedy každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.11 Často diskutovaná ochrana právnickým osobám v pozici slabší

strany (zvláště těm, které nepodnikají, typicky neziskové organizace) je však poskytnuta v určitých případech také, protože jsou chráněny na základě některých obecných ustanovení.12

Spotřebitel je v návrhu upraven jako protipól podnikateli, kterým je klasicky ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Nově se ale pro účely ochrany spotřebitele za podnikatele v souladu s evropským právem považuje rovněž každá osoba (bez ohledu na její soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ), která uzavírá smlouvy související s její vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu jejího povolání, popřípadě i osoba, která jedná svým jménem na účet podnikatele.13 Odpadají tak praktické dohady o tom, zda má být spotřebitel chráněn i v případě, kdy

uzavírá smlouvu s osobou, která ve vztahu ke své činnosti nemá status podnikatele14 (např. při provozu nemocnic nebo veřejné dopravy, tedy obecně při poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti).

1.2 Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v souladu s novou směrnicí na ochranu spotřebitele

Zvláštní ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem byla vložena do zák. č. 89/ 2012 Sb. mezi obecná ustanovení o závazcích,15 což je v rámci občanského zákoníku system-

aticky nejpřijatelnější řešení.16 Právní úprava v zák. č. 40/1964 Sb. užívala označení

18/40

„spotřebitelské smlouvy“17, které by mohlo evokovat, že spotřebitelská smlouva je zvláštním typem smlouvy, jako je např. kupní smlouva nebo smlouva o dílo. Pojem „spotřebitelské smlouvy“ byl novelou zák. č. 367/2000 Sb. do zák. č. 89/2012 Sb. nevhodně18 vložen do jeho

obecné části jako doslovný překlad anglického výrazu consumer contract.19 Mohlo by se tedy zdát, že důraz je kladen na zvláštní závazkový vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem. Specifikem těchto ustanovení – a proto bylo v návrhu nového občanského zákoníku zvoleno označení „Zvláštní ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem“20 – je, že se jedná

o obecná ustanovení týkající se zvláštního způsobu uzavírání u všech smluv – např. u smlouvy kupní, smlouvy o dílo, ale i smlouvy příkazní nebo zprostředkovatelské, či smluv nepojmenovaných, kde na jedné straně vystupuje spotřebitel a na straně druhé podnikatel. Důraz je tedy kladen na strany smlouvy, nikoli na smluvní typ. Z důvodu, že se však jedná o zažité označení těchto ustanovení jako „spotřebitelské smlouvy“, užívá i zák. č. 89/2012 Sb. tento pojem jako legislativní zkratku. Zák. č. 89/2012 Sb. je přehlednější mimo jiné i v tom směru, že se pokusil vynechat v rámci tzv. spotřebitelských smluv ustanovení (nebo jejich části), která jsou veřejnoprávního charakteru,21 protože nestanovují žádnou soukromoprávní sankci, jsou pro soukromoprávní

kodex irelevantní a pouze způsobují nepřehlednost současné úpravy. Původní verze zák. č. 89/2012 Sb. neobsahovala implementaci nové směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů. Tato směrnice v sobě původně (v návrhu, který Evropská komise zveřejnila dne 8. října 2008) zahrnovala čtyři základní směrnice na ochranu spotřebitele22 a měla nahradit současnou úpravu ochrany

spotřebitele v národních právních řádech. Dle preambule směrnice je důvodem pro přijetí nové komplexní směrnice zejména fakt, že: „Přeshraniční potenciál prodeje na dálku, který by měl být jedním z hlavních hmatatelných výsledků vnitřního trhu, není využíván v plné míře. Ve srovnání s významným růstem domácího prodeje na dálku v posledních několika letech je růst přeshraničního prodeje na dálku omezený. Obzvlášť výrazný je tento nepoměr u prodeje přes Internet, který má velký potenciál dalšího růstu. Přeshraniční potenciál smluv sjednaných mimo obchodní prostory (přímý prodej) je omezen řadou faktorů, jako jsou mimo jiné odlišná vnitrostátní pravidla na ochranu spotřebitele, která musí podniky dodržovat. Ve srovnání s růstem domácího přímého prodeje v posledních několika letech, zejména v odvětví služeb, například veřejných služeb, zůstal počet spotřebitelů využívajících této možnosti k přeshraničním nákupům nízký. Vzhledem ke vzrůstajícím obchodním příležitostem v mnohých členských státech by měly malé a střední podniky (včetně jednotlivých obchodníků) nebo zástupci společností zabývajících se přímým prodejem ve větší míře vyhledávat obchodní příležitosti v jiných členských státech, zejména v příhraničních oblastech. Úplná harmonizace v oblasti informací pro spotřebitele a práva odstoupit od smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory proto

19/40

přispěje k vysoké míře ochrany spotřebitelů a k lepšímu fungování spotřebitelského vnitřního trhu.“23

V době, kdy byl návrh směrnice představen, však vyvolal velkou diskuzi. Směrnici byl vytýkán zejména princip maximální harmonizace, který by znamenal pro některé státy nižší míru ochrany spotřebitele, než jakou měly do té doby. Při aplikaci principu minimální harmonizace mohou členské státy rozšířit rozsah a hloubku ustanovení na ochranu spotřebitele, musejí nicméně zajistit efektivní implementaci a vynutitelnost oněch minimálních standardů předepsaných směrnicí.24 Přestože někteří autoři začali prosazovat spíše postupné snižování

úrovně ochrany spotřebitele, Evropská komise naopak přišla se strategiemi, které zaváděly přísnější pravidla v oblasti ochrany spotřebitele. Komise v tomto smyslu začala prosazovat princip maximální (a tedy jednotné) harmonizace což mělo zabránit členským státům, aby přijímaly různá (vyšší) opatření na ochranu spotřebitele. Komise obhajovala tuto změnu postoje tím, že je nutné zvýšit spotřebitelovu důvěru pomocí jednotných pravidel na celém vnitřním trhu (což však byl stejný argument jako při zavádění principu minimální harmonizace) a že různá úroveň ochrany spotřebitele v národních právních úpravách znamená překážky v přeshraničním obchodování, zejména v oblasti internetových obchodů. Tato nová strategie byla vyzkoušena na několika směrnicích.25

Proti zavedení principu maximální harmonizace ve spotřebitelských směrnicích se však postavili někteří odborníci.26 Ti upozorňovali zejména na fakt, že rozdíly v národním spotřebitelském právu nezpůsobují překážky obchodu a že náklady a rozruch v národních právních řádech, které maximální harmonizace způsobí, musí být velmi opatrně zváženy.27 Možným

řešením tohoto problému mohlo být využití kombinace obou principů, kdy by se maximální harmonizace vyžadovala pouze ke sjednocení určitých nezbytných institutů ochrany spotřebitele, jako je informační povinnost, požadavky na kvalitu zboží a služeb a jejich prodej.28

V ostatních mírnějších případech, kdy je nutné respektovat specifika právního řádu daného státu, by naopak postačil princip minimální harmonizace (např. účinné zajištění odpovědnosti za porušení předsmluvní informační povinnosti, požadavky na jazyk smlouvy, seznam nepřiměřených ujednání ve smlouvách atd.).29 Tato varianta byla označována jako cílená max-

imální harmonizace, což znamená, že předpis stanoví, která práva spotřebitelů budou striktně definována na úrovni EU (a státy se od nich nebudou moci odchýlit, a to ani ve prospěch spotřebitele) a která si budou moci členské státy v rámci stanovených pravidel upravovat samy.30

Směrnice o právech spotřebitelů tedy upustila od čistého principu maximální harmoniz-

ace31 a stanovuje standardní pravidla pro společné aspekty smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Směrnice úplnou harmonizací některých klíčových regulačních aspektů (zejména informační povinnosti a lhůty pro odstoupení od smlouvy) zvyšuje právní jistotu jak spotřebitelů, tak obchodníků odstraněním překážek

20/40

vzniklých v důsledku roztříštěnosti pravidel a dotvoření vnitřního trhu v této oblasti. Spotřebitelé i obchodníci tedy mohou počítat s vymezenými právními pojmy, které upravují určitá hlediska smluv uzavíraných mezi podniky a spotřebiteli v celé Unii. Kromě toho mohou spotřebitelé požívat společné vysoké úrovně ochrany v celé Unii a nejsou – stejně jako obchodníci – nuceni studovat rozlišné právní úpravy v jednotlivých členských státech. Do zák. č. 40/1964 Sb. tak byla implementována úprava, která přesnějším způsobem reguluje některé oblasti ochrany spotřebitele. První z nich je oblast smluv uzavíraných na dálku, prostřednictvím některého z prostředků komunikace na dálku bez současné fyzické přítomnosti obou kontrahujících stran (např. objednávka poštou, přes internet, telefon nebo fax), a to až do okamžiku uzavření smlouvy, včetně tohoto okamžiku. Spadají sem rovněž situace, kdy spotřebitel navštíví obchodní prostory za účelem pouhého získání informací o zboží či službách a následně sjedná a uzavře smlouvu na dálku, na rozdíl od smlouvy, která je sjednána v obchodních prostorách obchodníka a která je nakonec uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku, která se považuje za smlouvu uzavřenou na dálku s možností od ní odstoupit ve lhůtě 14 dnů. Rozhodujícím je vždy okamžik uzavření smlouvy, tedy otázka vázanosti spotřebitele tímto právním jednáním. V současné době se často diskutuje, zda může spotřebitel od smlouvy odstoupit v případě, že zboží objedná přes internet, ale zboží si vyzvedne v tzv. kamenné prodejně. Pokud je smlouva pomocí internetu uzavřena, pak je vyzvednutí zboží pouze způsob dodání zboží a v takovém případě má spotřebitel ze zákona právo od smlouvy v zákonem stanovené lhůtě odstoupit. V tomto případě byla totiž kontraktace přes internet ukončena a smlouva je uzavřena (např. tím, že podnikatel objednávku potvrdí a tím nabídku spotřebitele na uzavření smlouvy akceptuje). Za smlouvu uzavřenou na dálku by se naopak neměla považovat smlouva, jejíž uzavírání je zahájeno prostřednictvím komunikace na dálku, ale která je nakonec uzavřena v obchodních prostorách obchodníka. Toto jsou případy, kdy si spotřebitel zboží např. pouze rezervuje a dostaví se do provozovny podnikatele, kde má možnost si zboží prohlédnout a vyzkoušet. Druhou oblastí upravenou směrnicí je oblast smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, tedy smlouvy, které jsou uzavírány za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele na místě, které není obchodními prostorami obchodníka.32 Důvodem ochrany spotřebitele je

značný psychologický nátlak nebo moment překvapení při prezentaci zboží. Ochrana je spotřebiteli poskytována i v situacích, kdy je spotřebitel osloven mimo obchodní prostory, avšak smlouva je uzavřena bezprostředně poté v obchodních prostorách obchodníka nebo s využitím jednoho z prostředků komunikace na dálku. Rozhodující je vždy, zda měl spotřebitel před uzavřením smlouvy čas na rozmyšlenou a na zvážení všech aspektů smluvního vztahu. Ochrana by tedy neměla být poskytnuta spotřebiteli, pokud například podnikatel nejprve přijde domů ke spotřebiteli za účelem provedení měření či vypracování odhadu bez jakéhokoli závazku pro spotřebitele, a smlouva je posléze uzavřena až později v obchodních prostorách podnikatele nebo za využití prostředku komunikace na dálku.

1.3 Čtyřiadvacetiměsíční zákonná záruka u prodeje zboží v obchodě

21/40

Ochrana spotřebitele v zák. č. 89/2012 Sb. zahrnuje samozřejmě nejen problematiku smluv uzavíraných se spotřebitelem, tedy zvláštní způsoby uzavírání smluv, jako jsou smlouvy uzavírané přes internet nebo telefon, smlouvy uzavírané na prodejních akcích, timeshare ad., ale klasicky i další oblasti, jako je např. prodej zboží v obchodě, cestovní smlouva ad. V poslední době se strhla mediální přestřelka odborníků na spotřebitelské právo ohledně existence či neexistence zákonné záruky při prodeji zboží v obchodě.33 Tato úprava se použije

na situace, kdy kupní smlouvu uzavírá na jedné straně (prodávajícího) podnikatel, ledaže je kupujícím také podnikatel a při uzavření smlouvy je z okolností zřejmé, že se koupě týká také jeho podnikatelské činnosti. Za problematický je pak považován § 2165 zák. č. 89/2012 Sb., dle kterého je „kupující oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí“. Původní právní úprava odpovědnosti za vady v zák. č. 89/2012 Sb. (tedy povinnosti z vadného plnění u kupní smlouvy) měla být v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, která rozlišuje mezi odpovědností za rozpor s kupní smlouvou, lhůtou k uplatnění práva z rozporu s kupní smlouvou a smluvní zárukou. V závěru rekodifikačních prací však bylo rozhodnuto, že se úprava povinností z vadného plnění nebude lišit od té v zák. č. 40/1964 Sb., a v souladu s tím byla rovněž upravena některá ustanovení zák. č. 89/2012 Sb. Mezi základní interpretační postupy při argumentaci ve prospěch existence dvacetičtyřměsíční zákonné záruky v zák. č. 89/2012 Sb. patří argumentace gramatickým výkladem, výkladem historickým a výkladem dle záměru historického zákonodárce a v neposlední řadě také výkladem teleologickým, který sleduje účel daného ustanovení. Při využití gramatického výkladu je možné argumentovat slovem „vyskytne“ ve výše uvedené větě § 2165.34 V původní verzi se totiž toto slovo nevyskytovalo a v tomto ustanovení

bylo slovo „projeví“, což zahrnovalo pouze vady, které má věc při jejím převzetí kupujícím (a později nikoli, leda by se tak stalo na základě vyvratitelné domněnky v šestiměsíční lhůtě). Rovněž interpunkce v dané větě jasně ukazuje, že se jedná o zákonnou záruku, a nikoli o lhůtu k uplatnění práva z odpovědnosti za vady. Pokud by se totiž jednalo pouze o tuto lhůtu (a nikoli o zákonnou záruku), pak by věta musela znít takto: „Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží, (čárka) v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.“ Historicky zák. č. 89/2012 Sb. navazuje na úpravu v zák. č. 40/1964 Sb. Rovněž zákonodárce několikrát jasně deklaroval (a to nejen v důvodové zprávě), že jeho záměrem bylo dvacetičtyřměsíční zákonnou záruku zachovat. Není tedy důvod domnívat se o opaku. Tento fakt je dále podpořen tím, že zákonodárce v § 2165 zák. č. 89/2012 Sb. použil pojem „doba“

22/40

(který se vztahuje k záruční době), a nikoli pojem „lhůta“ (který by se vztahoval ke lhůtě reklamační, tedy pouhé lhůtě k uplatnění práva z vady). V rámci teleologického výkladu (pátrajícího po účelu daného ustanovení) pak můžeme konstatovat, že vzhledem k tomu, že účelem celého tohoto pododdílu je ochrana slabší strany (spotřebitele), je vyšší stupeň ochrany zcela jistě dán v případě, kdy má spotřebitel na uplatnění svého práva z vady dvacet čtyři měsíců, a nikoli pouhých měsíců šest (jak by tomu bylo v případě, kdyby zákonnou záruku neměl).

6 K tomu opačně např. TICHÝ, L. Nepřiměřená ustanovení ve spotřebitelských smlouvách (Hodnocení Návrhu horizontální směrnice). In TICHÝ, L., VEČL, T. (eds.) Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 62 a násl. 7 § 52 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do účinnosti zák. č. 155/2010 Sb. 8 K tomu např. SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele: nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy, 2010, č. 14, s. 513; SELUCKÁ, M. Přezkum a revize spotřebitelského acquis. In FIALA, J., HURDÍK, J., SELUCKÁ, M. Současné aktuální otázky spotřebitelského práva. Sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne 18. 1. 2008. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 16; ONDREJOVÁ, D. Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 44. 9 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. listopadu 2001, Cape Snc proti Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl., C-541/99 a C-542/99, Sb. rozh. (2001) s. I-09049. 10 Draft Common Frame of Reference. 11 § 419 zák. č. 89/2012 Sb. 12 K tomu více např. ELIÁŠ, K. Zajišťovací převod práva v osnově občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 2011, č. 1–2, s. 78; MELZER, F. K úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 21, s. 772. 13 K problematice zprostředkovatelských a příkazních smluv ve spotřebitelských vztazích srovnej MELZER, F. in ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek § 488–880. Praha: Linde, 2008, s. 2179. 14 Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách používá v této souvislosti výraz „veřejnoprávně vlastněná“ (publicly owned) osoba. 15 Část čtvrtá Relativní majetková práva, hlava I, díl 4. 16 Opačný názor zastává např. KOFROŇ, M. Patří spotřebitelské právo do občanského zákoníku? Právní rádce, 2011, č. 9, s. 15–17, zejména s ohledem na fakt, že spotřebitelské právo je právním odvětvím dynamickým a jako takové se bude v dalších letech ještě dále měnit. 17 Nadpis nad § 51a zák. č. 40/1964 Sb. 18 K tomu srovnej MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Brno: Tribun EU, 2008, s. 101. 19 Případně německého Verbrauchervertrag. 20 Podobně je tomu např. ve francouzské, španělské či italské právní úpravě. 21 A jsou většinou obsažena v zákoně o ochraně spotřebitele, nebo je nutné je tam zařadit pro jejich veřejnoprávní charakter. 22 Směrnice Rady 93/13/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 99/44/ES, směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. 23 Bod 5 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 99/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. 24 Tak je tomu např. v případě směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nekalých ustanoveních ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu.

23/40

25 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. 26 SCHULZE, R. Právo odstoupení od smlouvy v návrhu směrnice o právech spotřebitele. In TICHÝ, L., VEČL, T. (eds.) Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 19; TICHÝ, L. Nepřiměřená ustanovení ve spotřebitelských smlouvách (Hodnocení Návrhu horizontální směrnice). In TICHÝ, L., VEČL, T. (eds.) Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 60. 27 K tomu více HOWELLS, G. Consumer Protection and European Contract Law Harmonisation. ERA Forum scripta iuris europaei, European Contract Law, 2008, Special Issue 2006, s. 47. 28 Shodně STUYCK, J. Ustanovení o prodeji spotřebního zboží v Návrhu směrnice o právech spotřebitelů. In TICHÝ, L., VEČL, T. (eds.) Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 32–26. 29 Byl dokonce vypracován i dokument (Non-paper on the Scope of the Proposal for a Directive on Consumer Rights [COM (2008) 614 final], který uvedl, kde přesně se princip maximální harmonizace uplatňuje. Viz FROŇKOVÁ, L. Nová směrnice o právech spotřebitelů. Cíle z hlediska EU a členských států. In TICHÝ, L., VEČL, T. (eds.) Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 80; Non-paper on the Scope of the Proposal for a Directive on Consumer Rights [online]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/consumers/rights/docs/note_CDR_en.pdf [cit. 2011-11-13]. 30 Mezi členské státy, které nepodporují tzv. cílenou plnou harmonizaci, patří Litva a Lucembursko. Rozpory existují i v tom, zda by se míra harmonizace měla řídit typem kontraktu; striktně proti je např. Lotyšsko, Francie, Bulharsko, Malta, Polsko, Portugalsko či Slovensko. 31 Upouští od koncepce minimální harmonizace obsažené v původních směrnicích a zároveň umožňuje členským státům ponechat v platnosti nebo přijmout v souvislosti s určitými aspekty vnitrostátní pravidla. 32 Nejčastěji půjde o prodej na výjezdních akcích, u spotřebitele doma nebo na jeho pracovišti; dále veřejně přístupná místa, jako jsou ulice, nákupní střediska, pláže, sportovní zařízení a veřejná doprava, které obchodník pro své podnikání používá pouze výjimečně, soukromá obydlí nebo pracoviště. 33 Srovnej MELZER, F. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 21, s. 771–776, PIECHOWICZOVÁ, L. in BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny. Praha: Nakladatelství ANAG, 2013., BALABÁNOVÁ, K. Nový občanský zákoník a dvouletá záruka na spotřební zboží. Obchodní právo, 2013, č. 5, s. 171–175, SELUCKÁ, M. a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník Společná evropská právní úprava prodeje. Praha: C. H. Beck, 2013, SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 10, s. 364 a násl., VÍTOVÁ, B. Vyloučení nebo omezení práva spotřebitele z vadného plnění (včetně dvouleté zákonné záruky v NOZ) jako jedno z nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Rekodifikace & Praxe, 2013, č. 6, s. 5–9. 34 Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.

KAPITOLA 2

Úvod do problematiky nepřiměřených ujednání

„Je zajímavé, že lidé potřebují nejrozmanitější rady pro život a že většina sama nemyslí, ale čeká na nějakou radu.“ Jaroslav Hašek

Ochrana spotřebitele je součástí právního řádu již několik desetiletí. Přesto stále zůstávají problémy, a to jak teoretické, tak praktické, které zákonodárce opomíjí a které působí řadu problémů jak v praxi, tak v teorii. Jak uvedl lord Denning v jednom ze svých – dnes již historických rozhodnutí35 – nikdo z vás si již nepamatuje ujednání, kterými silnější strana

vylučovala svoji odpovědnost. Tato ujednání byla malým písmem vytištěna na zadních stranách lístků, objednávek a faktur. Byla obsažena v katalozích nebo tabulkách. Byla závazná pro každou osobu, která je akceptovala bez výhrady. Nikdo se proti tomu neohrazoval. Nikdo je nikdy nečetl, ani nevědl, co v nich stojí. Bez ohledu na to, jak byla nepřiměřená, byla závazná. Toto vše se dělo ve jménu „smluvní volnosti“. Problémy spojené s tzv. nepřiměřenými ujednáními ve spotřebitelských smlouvách přetrvaly dodnes. Právní úprava těchto ujednání se stala součástí právního řádu mnohých států (včetně ČR) na základě směrnice 93/13/EHS. Před zavedením této směrnice však bylo možné některé z nepřiměřených ujednání prohlásit za neplatné z důvodu rozporu se zákonem36 či

dobrými mravy, či pokud byly nesrozumitelné. Směrnice 93/13/EHS si klade za cíl zvýšenou ochranu spotřebitele před ujednáními, která pro něj mohou být nevýhodná a která vyplývají z nerovného postavení ve smluvním vztahu podnikatele a spotřebitele. Podnikatelé vystupují v tomto vztahu jako silnější smluvní strana, zejména s ohledem na jejich znalosti trhu, znalosti práva a silnější finanční zázemí, než jaké mají (nebo jsou ochotni mít) spotřebitelé. Směrnice byla původně navržena za účelem chránit spotřebitele před standardizovanými (formulářovými) smlouvami37 a všeobecnými smluvními

podmínkami, na které se s ohledem na smluvní volnost a autonomii vůle odvolávaly silnější smluvní strany. V souvislosti se směrnicí 93/13/EHS se léta diskutuje,38 zda upřednostňovat smluvní vol-

nost39 a autonomii vůle,40 či zda je lepší více chránit slabší stranu a autonomii vůle potlačit.41 Směrnice 93/13/EHS a právo na ochranu spotřebitele samozřejmě upřednostňují potlačení

25/40

smluvní autonomie vůle a posílení pozice spotřebitele, a to zejména tím, že stanovují podmínky, za kterých může soud ujednání ve smlouvě označit za nepřiměřené, a proto pro spotřebitele nezávazné. Často se totiž stává, že smlouvy uzavírané se spotřebitelem jsou podnikatelem dopředu připraveny a spotřebitel nemá možnost se k jednotlivým ujednáním vyjádřit (formulářové smlouvy). Stává se tak, že podnikatel formuluje smluvní podmínky ve svůj prospěch a stanoví spotřebiteli nepřiměřené povinnosti, omezí jeho práva, a tím posílí své postavení. Zásada autonomie vůle tedy není v praxi zajištěna, neboť spotřebitel nemá žádný vliv na obsah smlouvy.42 To odůvodňuje zásah státu do smluvní volnosti stran s cílem zajistit co největší smluvní spravedlnost.43

Spotřebitel však nemůže být chráněn obecně před uzavíráním nevýhodných smluv,44 bylo by ale možné posílit veřejnoprávní ochranu spotřebitele.45 V souladu s principem vigilantibus iura je samozřejmě autonomie vůle ponechána v oblastech týkajících se ceny (pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými předpisy a institutem laesio enormis) a hlavního předmětu smlouvy (zde je spotřebitel chráněn samotnou hospodářskou soutěží).

2.1 Autonomie vůle nebo ochrana slabší strany?

Často se klade otázka, co by mělo být typičtější pro současné soukromé právo, smluvní volnost nebo přísná ochrana slabší strany? Na jedné straně stojí odborníci volající po ochraně spotřebitele jako slabší strany, na straně druhé stojí zastánci názoru, že by měla být ochrana spotřebitele zrušena a zavedena smluvní volnost v plné šíři. Zastánci tohoto druhého názoru se opírají o fakt, že ochrana spotřebitele není vždy zcela efektivní a naopak může vést k opačnému výsledku a že by spotřebitelé – tedy alespoň ti silnější – měli mít možnost nevyužít ustanovení na ochranu spotřebitele v případech, kdy jsou schopni vyjednat podmínky (nebo posoudit riziko) , které oni sami považují za příznivější.46,47 K tomu se připojují názory48 zdůrazňující

ekonomickou stránku ochrany spotřebitele a negativní ekonomické důsledky přísné právní regulace. Spotřebitelské právo se často klade jako protiklad k obecnému smluvnímu právu, které je ovládáno zásadou autonomie vůle, která je pro soukromé právo stěžejní a typická.49 Souk-

romoprávní autonomie vůle je někdy označována za nutnou podmínku demokratické společnosti.50 Dle Nejvyššího soudu ČR51 se v občanskoprávních vztazích obecně uplatňuje princip autonomie, který se promítá do smluvní autonomie a znamená, že je ponecháno zásadně na volném uvážení samotných subjektů, jakou smlouvu (resp. zda vůbec) uzavřou, s kým ji uzavřou, co bude jejím předmětem a obsahem, jakou zvolí formu (pokud není předepsána zákonem). Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami neboli

26/40

realizovat je po svém. Nejvyšší soud v tomto případě klade důraz především na obsah toho, na čem se smluvní strany dohodly. Autonomie vůle je rovněž stěžejní zásadou zák. č. 89/ 2012 Sb.52

K obecné zásadě „smlouvy se mají dodržovat“ zaujal rovněž Ústavní soud jasné stanovisko: Jestliže však subjekty již jednou uzavřou podle svého rozhodnutí určitou smlouvu (ať již pojmenovanou či nepojmenovanou), platí, že tuto smlouvu mají povinnost plnit (pacta sunt servanda). I nepojmenovaná smlouva je stejně závazná jako pojmenovaná, je-li uzavřena po právu. V souladu se zásadou dispozitivnosti, ovládající soukromé právo, není tato zákonná úprava subjektům soukromoprávních vztahů vnucována. Zákonná úprava v občanském zákoníku se proto uplatní až poté, kdy subjekty soukromoprávních vztahů nedají v rámci svého individuálního soukromého rozhodování přednost smluvnímu ujednání práv a povinností, které by jejich zájmům, potřebám a preferencím více vyhovovalo.53 Toto však neplatí pro vztahy,

kde na jedné straně vystupuje slabší smluvní subjekt. Spotřebitelské právo odvozuje od obecného práva a vytváří speciální pravidla, použitelná pouze ve vztazích, kde na jedné straně stojí spotřebitel a na straně druhé podnikatel. Cílem těchto ustanovení tedy není upravovat právní vztahy neomezeného a neurčitého počtu osob, tak jak je tomu u obecného práva.54

Východiskem spotřebitelské ochrany je představa, podle níž se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází k uzavření smlouvy, s ohledem na větší profesionální zkušenost podnikatele, jeho lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb, a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní ujednání prakticky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro tyto vztahy je charakteristické, že vyjednávání o smluvních podmínkách přichází a je vedeno podnikatelem, spotřebitel není na smluvní ujednání připraven (psychicky ani nemá dostatečnou znalost práva), podnikatel při uzavírání smlouvy využívá moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele. V některých případech, jak je tomu např. při podomním prodeji a různých „soutěžích“ nebo „výjezdních akcích“, je u spotřebitele často vyvolán pocit vděčnosti, spotřebitel nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami na trhu atd.55 Exis-

tují navíc podnikatelská odvětví (poskytování služeb v oblasti telekomunikací, bankovnictví apod.), kde velké obchodní společnosti postupují obdobným způsobem a mají ve všech svých smlouvách velmi podobné smluvní podmínky. Spotřebitel tak nemá faktickou možnost svobodné volby. Ani zákonodárcem určená míra ochrany slabší strany by však neměla překročit určitou mez. Je nutné si uvědomit, že soukromé právo je zásadně vybudováno na zásadě vigilantibus iura scripta sunt, proto je nutné hledat pouze rozumnou míru ochrany spotřebitele.56

Právní úprava nepřiměřených ujednání byla zavedena zejména z důvodu, aby byl spotřebitel chráněn v procesu uzavírání a plnění smlouvy a aby byly chráněny jeho zájmy a zvýšila se pravděpodobnost, že smlouvě, kterou podepíše, bude rozumět. Ve většině právních úprav je běžné, že soukromé právo chrání tzv. slabší stranu, tedy stranu, která je ve slabší pozici, ať se jedná o nezletilé, omezené ve svéprávnosti, nájemce,

27/40

nebo spotřebitele. Zatímco oblasti ochrany nezletilých nebo omezených ve svéprávnosti jsou v našem právním řádu již celkem ustálené, ochrana spotřebitele se stále rozrůstá a přibývají stále nové předpisy na komunitární i národní úrovni. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil autonomii vůle z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Projevuje se zde jak strukturální princip, tak subjektivní právo jednotlivce, které je omezitelné k prosazení jiného práva či veřejného zájmu na základě zákona, přičemž takové omezení musí být přiměřené sledovanému cíli, jehož má být dosaženo.57 Ústavní soud uvedl, že … v obecné rovině lze souhlasit s názorem

zdůrazňujícím význam autonomie vůle v oblasti závazkových vztahů. Ústavní soud považoval respekt a ochranu autonomie vůle ve své judikatuře dokonce za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní „matrici“ vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu „konstanty“ vytčené před závorkou, „v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Potřeba formulace dílčích základních práv byla totiž vždy historicky podmíněna reakcí na masové porušování té které oblasti svobody jednotlivce, z níž vyvstalo konkrétní základní právo.“ Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.58 Je tedy

nepochybné, že současná (jednostranně) kogentní úprava spotřebitelských smluv tyto ústavní podmínky omezení autonomie vůle kontrahentů splňuje. Zastánci autonomie vůle říkají, že by omezení ujednání, ke kterým se strany zavazují, měla být co nejmenší, neměl by se brát v úvahu způsob, jakým může určité ujednání poškodit zájmy stran. Naopak přístup, který zastává zvýšenou ochranu slabší strany a je zaměřen na poctivost, bere v úvahu zájmy jednotlivých smluvních stran.59

Svoboda uzavírání smluv a svoboda obsahu smlouvy umožňují jednotlivci vytvoření jeho vlastních právních poměrů, za které sám odpovídá.60 Důvodem pro zvýšenou ochranu spotřebitele a pro potlačení autonomie vůle, která je jinak typická pro soukromoprávní vztahy, je zejména fakt, že celý smluvní vztah, do kterého spotřebitel vstoupí, a smluvní ujednání, na která přistoupí, pak mohou ovlivnit jeho soukromý život. Spotřebitel nevstupuje do smluvního vztahu za účelem zisku, ale z důvodu zlepšení svého soukromého života. Spotřebitelské smlouvy obsahující nepřiměřená ujednání mohou vyloučit některá očekávání spotřebitele, která od daného závazku má, mohou na něho klást nepřiměřené další povinnosti, nebo mohou způsobit újmu v majetkové (i nemajetkové) sféře spotřebitele, nebo mohou být pro spotřebitele i nebezpečné, např. v případě neexistence některých povinností podnikatele. V takových případech pak nepřiměřená ujednání zasahují do spotřebitelova osobního života i v další fázi, kdy je spotřebitel nucen vynaložit čas, psychickou i fyzickou námahu i finance na zajištění právní rady, na unesení důkazního břemene a často raději rezignuje, než aby „bojoval s větrnými mlýny“.61

28/40

Přestože je ochrana slabší strany v demokratických právních řádech nezbytná, je nutné si uvědomit, že tato ochrana něco stojí,62 a poukázat na možné negativní důsledky chování chráněné strany, kdy spotřebitel spoléhá pouze na právní řád, který ho má ochránit. Rozdíl je rovněž v nákladech podnikatele v případě uzákonění kogentních a dispozitivních ustanovení, která dávají podnikateli větší prostor k jednání.63

Některá soudní rozhodnutí v této oblasti se snaží odstranit subjektivní odpovědnost spotřebitele a nahrazují ji odpovědností strany druhé (podnikatele). Taková rozhodnutí však mohou utvrzovat a podporovat spotřebitele v nevhodném a nezodpovědném (neinformovaném) chování vůči druhé smluvní straně.64 Rovněž zavedení rozsáhlých informačních povinností

a na ně navazujících lhůt pro bezdůvodné odstoupení od smluv může mít naprosto opačný efekt – tedy že smluvní vztah a právní závaznost smlouvy bude brána ze strany spotřebitele na lehkou váhu. K tomu uvádí Pelikánová (zejména ve vztahu k slabší straně zaměstnance, dle našeho názoru je to však dost dobře použitelné i ve vztahu k slabší straně spotřebitele), že široké vrstvy neinformované veřejnosti stále znovu podléhají svůdné myšlence socialismu, aniž si uvědomují druhou stránku téhož, totiž že ukládání tíživých ochranných povinností podnikatelům může celé jejich podnikání znemožnit.65 To se může v rámci ochrany spotřebitele

projevit například tak, že drobní podnikatelé budou pod tíhou nákladů na zvýšenou informační povinnost nuceni podnikání ukončit a na trhu zůstanou pouze velké nadnárodní společnosti, které pak mohou jednodušeji ovládnout trh a diktovat podmínky, které bude spotřebitel muset přijmout, protože nebude existovat jiná konkurence. Extrémem v ochraně spotřebitele je možná ochrana v severských státech, kde ochrana spotřebitele jde tak daleko, že chrání spotřebitele i v případě, že není schopen splácet své závazky.66 Podle tohoto práva může soud zmírnit

následky prodlení dlužníka (spotřebitele) v případě, kdy důvod pro takové prodlení tkví v nepříznivých změnách týkajících se spotřebitelova zdraví, práce, rodinné nebo bytové situace.67

2.2 Je možné považovat práva spotřebitele za základní práva?

Často se diskutuje o vlivu základních práv chráněných ústavními předpisy na soukromoprávní vztahy v závazkovém právu, což nutí k zamyšlení nad tendencemi směřujícími ke konstitucionalizaci smluvního práva.68 Podle filozofa Alasdaira MacIntyra žádná přirozená či lidská práva

neexistují a víra v ně je totéž jako víra v čarodějnice či jednorožce.69 Stále více se totiž ukazuje, že oblast základních práv a oblast smluvního práva nejsou dvě od sebe oddělené oblasti, ale že je naopak nutné chápat je provázaně.70 Nejde již o to, zda by měla základní práva

ovlivňovat soukromoprávní vztahy v různých fázích kontraktačního procesu, ale spíše o to jak

29/40

a do jaké míry.71 Jedná se o horizontální působení ústavně garantovaných práv, tedy mezi subjekty soukromého práva (v německém právu označované jako Drittwirkung von Grundrechten nebo Horizontalwirkung, v anglickém právu pak jako third party effect of Fundamentals rights), nikoli vertikální působení ve vztahu stát–jednotlivec, kde postavení subjektů není rovné. Důvodem pro zkoumání prolínání se těchto ústavně garantovaných práv do soukromého práva je fakt, že přestože ústavy často obsahují jen obecné principy, kterými se společnost řídí, mají tyto principy vliv i na soukromoprávní vztahy subjektů společnosti. Otázkou však je, zda je možné považovat práva spotřebitele za základní lidská práva.72 Filip obecně k horizontál-

nímu promítání lidských práv říká, že je toto působení zpravidla zamítáno. Uvádí však, že nepřímé horizontální působení, kdy základní práva neslouží jako pravidla chování, ale jako východisko k výkladu sporných otázek (resp. obecných pojmů soukromého práva), proti tomu odmítáno není.73 Má však přímé zakotvení ochrany spotřebitele v ústavě (tak jak je tomu

v některých právních řádech74) vliv na charakter ustanovení na ochranu spotřebitele v dalších právních předpisech daného státu? Jsou ustanovení na ochranu spotřebitele obsažená v ústavách některých států zvláštním nástrojem ochrany spotřebitele nebo je to pouhá deklarace těchto práv státem? Měla by být základní práva přímo závazná pouze pro veřejnoprávní, nebo také pro soukromoprávní subjekty? Mohou mít základní práva v závazkových vztazích stejný účinek, jako je tomu u vztahů stát-občan (přímý účinek), nebo jsou pouhou inspirací a interpretačním vodítkem pro soudce při vykládání smluvního práva (nepřímý účinek)? Využívání vlivu základních práv na soukromoprávní vztahy je zřejmé v mnoha státech,75

zejména v oblasti ochrany slabší smluvní strany. V případech, kdy je právům spotřebitele poskytnuta ochrana prostřednictvím ústavních zákonů, je však slabší strana smlouvy chráněna pouze omezeně. Ve většině případů není tato ochrana ani namířena přímo na spotřebitele, ale spíše na zaměstnance nebo jiné slabší strany. Je proto diskutovatelné, zda taková ustanovení mohou chránit např. ekonomické zájmy spotřebitelů. Tato ustanovení však nejsou zbytečná. Tím, že se objevují v různých národních úpravách v katalogu základních práv garantovaných ústavním právním předpisem, začaly se i v těchto oblastech častěji využívat prostředky ochrany, které dosud nebyly tak běžně užívány (např. princip proporcionality). S ohledem na současnou debatu o sociální spravedlnosti v oblasti evropského smluvního práva76 hrají základní práva důležitou roli při definování rovnováhy mezi samostatností jed-

nání stran a ochranou, která by měla být zahrnuta v připravovaných evropských projektech, jakým je např. společný referenční rámec (Common Frame of Reference).77

Tato problematika je diskutována rovněž v judikatuře Ústavního soudu,78 který sice uznává, že se základní práva ve vztahu mezi účastníky neuplatňují přímo, ale zároveň dodává, že aplikace soukromoprávní normy nerespektující vyzařování ústavních principů vede k porušení základního práva či svobody soudem.79

30/40

Lidským právům se samozřejmě věnuje i právo Evropské unie a právo jednotlivých států EU,80 a to jak ve svých primárních právních pramenech,81 tak v judikatuře Soudního dvora

EU.82 Ochrana spotřebitele je dokonce jako samostatný článek uvedena ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu,83 stejně tak v Lisabonské smlouvě,84 podle kterých je v Unii zajištěna vysoká

úroveň ochrany spotřebitele. Přestože se ochrana práv spotřebitele začíná stále častěji vyskytovat v ústavách některých států, měla by být dle mého názoru základní ochrana ponechána na úrovni sekundárního práva. To, že se zahrnou práva spotřebitele do výčtu základních práv, neznamená, že by měla mít bez dalšího přímý účinek a byla by přímo (horizontálně) vynutitelná. Uznání práv spotřebitele jako základního práva nicméně může mít vliv v rámci procesu aplikace a interpretace práva85 a při

sjednocování evropského práva. Lidská práva koneckonců mohou hrát roli i při posuzování nepřiměřenosti smluvních ujednání, protože ujednání, která nějakým způsobem zasahují do základních práv jedince, jsou s největší pravděpodobností nepřiměřená ve smyslu § 1813 zák. č. 89/2012 Sb.

2.3 Uzavírání spotřebitelských smluv a jejich interpretace

Ochranu spotřebitele s ohledem na nepřiměřená ujednání je nutno rozdělit do dvou rovin. V prvé řadě je nutné zabývat se nepřiměřeností (nepoctivostí) při uzavírání smlouvy, zde je nutné zaměřit se zejména na transparentnost jednání podnikatele. V druhé rovině je to pak nepřiměřenost ujednání obsažených v samotné smlouvě a posouzení jejich nepřiměřenosti ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší smluvní straně. Při uzavírání smlouvy je nutné, aby jednání směřující k jejímu uzavření bylo transparentní, tedy zejména jasné, srozumitelné a přehledné. Při posuzování transparentnosti je však nutné vzít v potaz i další aspekty, jako je nedostatek času k pročtení jednotlivých ujednání smlouvy, nesrozumitelnost jazyka pro spotřebitele (smlouva obsahuje pojmy, které spotřebitel nezná). V tomto případě je nutné zvážit, zda vůbec spotřebitel může kvalifikovaně akceptovat nabídku, kterou mu podnikatel učiní. Některé aspekty v rámci předsmluvního procesu však nemohou ovlivnit platnost jednotlivých ujednání. Spotřebitel například nemůže namítat, že jednotlivá smluvní ujednání jsou neplatná jen proto, že se mu smlouvu nechtělo číst, protože je dlouhá. Jinou skutečností by však mohlo být, pokud by ve smlouvě byla obsažena ujednání drobným písmem, nebo byla graficky oddělena tak, že je spotřebitel považuje za nedůležitá (např. poznámky pod čarou). Spotřebitel je zákonem chráněn i možnou interpretací spotřebitelských smluv a jejích konkrétních ujednání. Je třeba si uvědomit, že většina spotřebitelských smluv je uzavírána převážně v ústní formě a podmínky jsou formulovány zejména podnikatelem. V případech písemných smluv podnikatel využívá předem připravených nebo standardních smluv, což jsou

31/40

smlouvy, které podnikatel využívá pro všechny smluvní vztahy určitého typu se spotřebiteli. Tyto standardní smlouvy šetří čas a peníze jak z hlediska vyjednávání, tak z hlediska finančního (není zapotřebí si každou smlouvu nechat sepsat a zkontrolovat právníkem).86

Směrnice 93/13/EHS stanoví, že v případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.87 Český zákonodárce transponoval výslovně do nové

úpravy nepřiměřených ujednání obě tyto podmínky.88 Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit, resp. se k nim nebude přihlížet, od ustanovení zákona určených k ochraně spotřebitele. Jedná se o zde interpretaci dispozitivních ustanovení, od kterých se strany nemohou odchýlit,89 protože od kogentních us-

tanovení se strany nemohou odchýlit ze zákona.90 Stejné účinky má rovněž jednání, kterým se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Základním pravidlem pro určení, zda se strany mohou odchýlit čili nic je § 1 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. (resp. § 2 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb.), podle kterého si osoby mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona. Jedná se o projev základní zásady soukromého práva – autonomie vůle, podle které je ponecháno na vůli stran určení obsahu, formy ad. Ve světle judikatury k zák. č. 40/1964 Sb. (která je však aplikovatelná i na zák. č. 89/ 2012 Sb.) jsou normy občanského práva podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má své meze a nemůže se dostat – pod sankcí absolutní neplatnosti – do rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák. č. 40/ 1964 Sb.).91

Dispozitivní normy jsou tak jakýmsi náhradním ustanovením pro případ, že si strany nesjednají něco jiného, neboť aplikace dispozitivní normy může být dohodou vyloučena. Vyloučení možnosti odchýlit se od zákona je tedy v soukromém právu umožněno pouze v některých případech tzv. kogentních norem, jejichž aplikaci nelze vyloučit dohodou stran. Kogentní je zásadně takové ustanovení, ve kterém zákon odchýlení se výslovně zakazuje (nebo přikazuje), tak je tomu např. v § 560 zák. č. 89/2012 Sb. V ostatních případech je vždy nutné zkoumat, zda nejde o ujednání, která porušují dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Zák. č. 40/1964 Sb. upravoval kogentnost poněkud zavádějícím způsobem, neboť bylo nutné zkoumat, zda „z povahy

32/40

ustanovení nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit“. Tento zákon však nedával žádná další interpretační vodítka. Bylo tedy nutné dovodit, že z povahy ustanovení vyplývá kogentnost tehdy, jsou-li dotčena práva třetích osob (např. jedna osoba se s druhou dohodne na smlouvě, o které třetí strana ani neví, není možné, aby byla touto smlouvou vázána, aniž by s tím souhlasila), je-li dotčena ochrana slabší strany (spotřebitel, nájemce, zaměstnanec) nebo je-li dotčen veřejný pořádek (zejména ustanovení o osobním stavu). Z této doby je možné zmínit poněkud zavádějící rozhodnutí soudů, která za kogentní ustanovení považovala např. § 517 o prodlení dlužníka a možnosti sjednat si úroky z prodlení odlišně od nařízení vlády č. 142/1994 Sb.92 Ve svém rozhodnutí93 Nejvyšší soud bez jakékoli

logické argumentace sděloval, že uvádí-li se v § 517 zák. č. 40/1964 Sb., že výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis, nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze výši úroku z prodlení či poplatku z prodlení stanovit jinak, tedy ani dohodou účastníků. Dle staré právní úpravy soukromého práva jsme se tak mohli dostat do paradoxní situace, kdy podle obchodního zákoníku bylo možné sjednat úroky z prodlení odlišně, zatímco v případě závazkového vztahu dle občanského zákoníku nikoli. Tato argumentace byla naštěstí vyvrácena rozhodnutími Ústavního soudu ČR.94

V případě spotřebitelských smluv jde v každém případě pouze o tzv. jednostrannou (relativní) kogentnost, neboť strany se nemohou odchýlit pouze v neprospěch spotřebitele, v jeho prospěch se samozřejmě odchýlit mohou.95 Tak tomu bude např. v případě sjednání delší

záruční doby na zboží. Je však otázkou, zda je zamýšleno touto ochranou skutečně vyloučit všechna dispozitivní ustanovení v soukromém právu, či bylo záměrem vyloučit pouze ta, která slouží k ochraně spotřebitele. Pokud bychom řekli, že zákon tím vylučuje všechna dispozitivní ustanovení, pak by nebylo například možné, aby se strany dohodly na výhradě vlastnického práva dle § 2132 zák. č. 89/2012 Sb., dle kterého může vlastnictví k prodané věci přejít na kupujícího až po úplném zaplacení kupní ceny. Přestože je toto ujednání pochopitelně takto „nevýhodné“ pro spotřebitele,96 je nutné říci, že strany se nemohou v neprospěch spotřebitele

odchýlit pouze od dispozitivních ustanovení na jeho ochranu.97 Zároveň je v rámci interpretace právního jednání potřeba uvést, že zák. č. 40/1964 Sb. (na rozdíl od zák. č. 89/2012 Sb. a směrnice 93/13/EHS) zmiňoval povinnost v pochybnostech vykládat spotřebitelskou smlouvu, resp. její ujednání ve významu pro spotřebitele příznivějším. Směrnice 93/13/EHS ve svém článku 5 sice uvádí, že při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější, hovoří tedy v superlativu, je však otázkou, zda je toto „odklonění se“ od směrnice možné považovat za relevantní.98 Dle

našeho názoru se jedná o stejný princip – je-li některé z ustanovení smlouvy nejasné, je nutné jej vyložit tak, aby bylo pro spotřebitele příznivé.99

2.3.1 Transparentnost ve spotřebitelských smlouvách

33/40

Jedním z nejdůležitějších faktorů při uzavírání spotřebitelské smlouvy je, zda je smlouva transparentní.100 Transparentnost zahrnuje, zda je napsaná jasným a srozumitelným jazykem (nebo

zda je naopak napsaná odborným právnickým jazykem), zda je systematická, zda je napsaná dostatečně velkým a čitelným písmem;101,102 veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnika-

tel navíc učinit rovněž v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.103 Z hlediska typografie například v důsledku příliš velkého prokladu může být řádkování zbytečně řídké a při malém prokladu může být text špatně čitelný, nebo pokud variabilní šířky mezislovních mezer klesnou pod polovinu šířky základní nebo přesáhnou její dvojnásobek, pak je text špatně čitelný v důsledku nevýrazných rozhraní slov.104 Transparentnost však neznamená pouze jasnost

a srozumitelnost, zahrnuje v sobě také určitou povinnost podnikatele upozornit spotřebitele na různá ujednání smlouvy (viz § 1811 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.). Kritéria posuzování jasnosti a srozumitelnosti stanovil rovněž Ústavní soud, který ve svém rozhodnutí I. ÚS 342/09 při posuzování procesu kontraktace mezi spotřebitelem a podnikatelem řekl, že některé části kupní smlouvy, konkrétně dokonce údaje o povinnostech kupujícího včetně údajů o smluvní pokutě, včetně ustanovení, že svým podpisem na této kupní smlouvě kupující potvrzuje svůj souhlas s cenou zboží a podmínkami prodeje, a že podpisem smluvních stran se stává kupní smlouva platná a účinná (tj. ustanovení důsledně vzato vysvětlující povahu a obsah smlouvy pro laika), byly uvedeny v rámci kupní smlouvy nejmenším písmem; i obecně vzato to bylo velmi drobným písmem, pro běžného člověka nikoli jednoduše čitelným, ne-li těžce čitelným. Není klíčové, že toto nejmenší písmo zakotvující povinnosti a sankce stěžovatelky, nebylo nečitelné (jak argumentuje Městský soud v Brně), nýbrž že bylo hůře čitelné, ne-li těžce čitelné pro běžného člověka. Navíc, toto velmi drobné písmo, obsahující pro kupující klíčová smluvní ujednání, bylo systematicky umístěno pod graficky vytvořené obdélníky obsahující specifikaci zboží a jeho cenu, obsahující větší písmo, a současně umístěno těsně nad podpisy smluvních stran. Mohlo tak navozovat již prima facie dojem méně relevantního obsahu, v podstatě „poznámky pod čarou“. To platí o to více, jestliže kupní smlouva měla být (i dle výpovědi zástupce prodávávající) uzavírána až kolem 18h v zimním období, tedy v době snížené viditelnosti (oproti slunečnímu, „dennímu“ světlu). Je třeba dodat, že stěžovatelka uváděla, že nosí dioptrické brýle. Rovněž svědkyně M. S. opakovaně vypověděla, že stěžovatelka neměla brýle a že se po nich sháněla… Městský soud v této souvislosti rovněž uvedl, že nadpis „KUPNÍ SMLOUVA“ byl dostatečně velký i pro jeho identifikaci člověkem nosícím brýle, který je nemá zrovna u sebe. Jde však o ryzí spekulaci. Městský soud přirozeně nezjišťoval míru dioptrií stěžovatelky; i kdyby tak byl učinil, nedisponuje zřejmě odbornými znalostmi, nezbytnými pro přijetí odborného závěru, co všechno může člověk s konkrétní zrakovou vadou přečíst a co již nikoli. Podobně např. Vrchní soud v Praze poukázal na nesrozumitelnost textu a nemožnost spotřebitele pochopit jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru. Řekl, že smlouva je v důsledku

34/40

právních konstrukcí jednotlivých ujednání (pro spotřebitelské smlouvy naprosto nevhodných), zcela nesrozumitelná osobě bez právního vzdělání a jistého ekonomického přehledu. Jistě nejde o důsledek neobratnosti při tvorbě textu smlouvy (míněno vzorového textu); je tomu právě naopak. Zjevně je text smlouvy záměrně koncipován tak, aby svými složitými konstrukcemi vylučoval pochopení pravého smyslu ujednání ve Smlouvě člověku, jenž právním vzděláním a jistým ekonomickým přehledem nedisponuje.105

Je-li některé ujednání netransparentní, pak se především spotřebitel nemůže kvalifikovaně rozhodnout, a neuzavírá tedy smlouvu s určitou vůlí, resp. jeho vůle směřuje k něčemu jinému. Spotřebitel si tak není vědom rizik, která mohou z tohoto smluvního vztahu vyvstat. Nerozumíli spotřebitel ujednání smlouvy, znamená to, že nemůže hledat výhodnější podmínky jiných podnikatelů a porovnávat je. Spotřebitelé samozřejmě nemají zkušenosti ani znalosti k interpretaci jednotlivých ujednání, transparentnost je jednodušší u ujednání nebo pojmů, které se používají častěji a jsou obecněji známé.106

V některých právních řádech (i v zák. č. 89/2012 Sb.) se při interpretaci uplatňují i tzv. překvapivá ujednání. Ujednání jsou překvapivá, pokud obsahují povinnosti spotřebitele, které jsou tak neobvyklé, že by je spotřebitel za normálních okolností v takové smlouvě neočekával.107 Dle § 1753 zák. č. 89/2012 Sb. je ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana

nemohla rozumně očekávat, neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně (k opačnému ujednání se nepřihlíží). Toto překvapivé ujednání se posuzuje nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření (viz dále).

35 Rozhodnutí George Mitchell (Chesterhall) Ltd proti Finney Lock Seeds Ltd [1983] 2 AC 803, [1983] 2 All ER 737, [1983] 3 WLR 163, [1983] 2 Lloyd’s Rep 272, [1983] Com LR 209 [online]. Dostupný z: http://www.bailii.org/ew/cases/EWCA/Civ/1982/5.html [cit. 2011-03-21]. 36 Přestože ne každý rozpor se zákonem musí nutně představovat neplatnost právního úkonu – HULMÁK, M. in ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 530. K tomu rovněž nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04: Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. 37 Jde o smlouvy, kdy spotřebitel nemá v průběhu kontraktace možnost do jednotlivých smluvních ujednání zasáhnout – může si vybrat pouze, zda smlouvu uzavřít čili nic. Sedláček mezi běžnou smlouvou a touto adhezní smlouvou spatřuje rozdíl v tom, že zatímco u běžné smlouvy mohou rovnocenní kontrahenti vzájemnými ofertami docílit smlouvy vyhovující oběma, u adhezních smluv nemůže oblát s úspěchem učinit vzájemnou nabídku a tím docílit pro sebe výhodnějších smluvních podmínek. Proto je zde hospodářská adheze (odvislost) jednoho kontrahenta na druhém. SEDLÁČEK, J. Obligační právo. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 19. 38 Viz např. DOHNAL, J. Obrana spotřebitele, nebo bránění obchodnímu styku? Bulletin advokacie, 2010, č. 5, s. 66–69. 39 Smluvní volnost je rovněž uznávanou zásadou práva Evropského společenství. V rozsudku ve věci Werhof Soudní dvůr EU řekl, že smlouvy se vyznačují zásadou autonomie vůle, podle které jsou strany zejména svobodny v tom, aby se navzájem zavazovaly. (Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 9. března 2006, Hans Werhof proti Freeway Traffic Systems GmbH & Co. KG., C-499/04, Sb. rozh. (2006) s. I-02397.).

35/40

40 K tomu více např. KOZIOL, H., WELSER, R. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I: Allgemeiner Teil – Sachenrecht – Familienrecht. 11. Aufl. Wien: MANZ, 2000, s. 84; LARENZ, K., WOLF, M. Allgemeiner Teil des bürgerlichen Rechts. 9. Aufl. München: C. H. Beck, 2004; AUBERT, J. L., Savaux, É., Les obligations. 1. Acte juridique. 12. ed. Paris: Dalloz-Sirey, 2006, s. 72; DÍEZ-PICAZO, L., GULLÓN, A. Sistema de derecho civil, vol. I. 10. ed. Madrid: Editorial Tecnos, 2002, s. 369 a násl. 41 Této problematice je věnována samostatná kapitola. 42 Viz rozsudky Soudního dvora ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero (C-240/98) a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Prades (C-241/98), José Luis Copano Badillo (C-242/98), Mohammed Berroane (C-243/98) a Emilio Viñas Feliú (C-244/98, spojené věci C-240/98 až C-244/98, Sb. rozh. (2000) s I-04941 (bod 25); rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 26. října 2006, Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL., C-168/05, Sb. rozh. s. I-10421 (bod 25). Soudní dvůr v těchto rozsudcích v souvislosti s výkladem článků 6 a 7 směrnice 93/ 13//EHS konstatoval, že systém ochrany zavedený směrnicí vychází z toho, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah. 43 V tomto smyslu TILMANN, I. Die Klauselrichtlinie 93/13/EWG auf der Schnittstelle zwischen Privatrecht und öffentlichem Recht – Eine rechtsvergleichende Untersuchung zum Europarecht. München: C. H. Beck, 2003, s. 8. BASEDOW, J. Die Europäische Union zwischen Marktfreiheit und Überregulierung – Das Schicksal der Vertragsfreiheit. In Sonderdruck aus Bitburger Gesprächen Jahrbuch 2008/I. München 2009, s. 102, poukazuje na to, že právní předpisy upravující smluvní právo odpovídají politické vůli bojovat proti některým nedostatkům v hospodářském životě prostřednictvím právních předpisů. Autor z této skutečnosti vyvozuje, že koncept smluvní svobody na úrovni Společenství nespadá do soukromého práva, ale do oblasti regulační: pokud hospodářská soutěž omezuje nepřiměřený výkon hospodářské moci, jsou autonomie vůle a smluvní volnost ve veřejném zájmu. Pokud nedokonalosti trhu brání vzniku soutěžních podmínek, jsou zásahy státu do smluvní volnosti legitimní. 44 „Podstata lidská je tak uzpůsobena, že člověk se chce ve všem nechat vést svou vlastní vůlí, nechce být nucen a ani nemůže bez porušení své přirozenosti.“ KOMENSKÝ, J. A. Obecná porada o nápravě věcí lidských. Praha, Nakladatelství Svoboda, 1992, sv. III, s. 33. Citováno z FLOSS, P. Poselství J. A. Komenského současné Evropě. Brno: Nakladatelství Soliton, 2005, s. 62. 45 Shodně k tomu HURDÍK, J. Systém spotřebitelského práva na cestě k začlenění do systému soukromého práva. In TICHÝ, L., VEČL, T. (eds.) Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 106. 46 HARTLIEF, T. Freedom and Protection in Contemporary Contract Law. Journal of Consumer Policy, 2004, Vol. 27, č. 3, s. 253–267. 47 Willet ve své knize rozlišuje dále mezi tzv. freedom of contract a tzv. freedom to contract, které se projevují zejména ve spotřebitelských smlouvách. K tomu více WILLET, Ch. Fairness in Consumer Contracts. The Case of Unfair Terms. Aldershot: Ashgate Publishing Ltd, 2007, s. 18–19. 48 KÖTZ, H., FLESSNER, A. European contract law – Vol. 1: Formation, Validity, Content of Contracts; Contract and Third Parties. Oxford: Clarendon Press, 1997, s. 12 a násl; MACKAAY, E. The Economics of Civil Law Contract and of Good Faith [online]. Dostupný z: http://www.law.utoronto.ca/documents/conferences2/Trebilcock09_Mackaay.pdf [cit. 2011-03-11]; HURDÍK, J., HANDLAR, J. Koncepce a systém závazků ze smluv v návrhu nového českého občanského zákoníku. In LAZAR, J. (ed.) Reforma súkromného práva v strednej a východnej Európe. Bratislava: IURA EDITION, 2009, s. 348. 49 Autonomii vůle můžeme obecně členit na dílčí subprincipy – vychází z něj zejména vlastnická, smluvní, testovací a sdružovací svoboda. K tomu více BEZOUŠKA, P. Autonomie vůle. In HAVEL, B., PIHERA, V. Soukromé právo na cestě. Eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 31. V rámci této kapitoly se budeme zabývat smluvní autonomií vůle. 50 TRATAR, B. Lidská důstojnost jako projev svobody v oblasti soukromého práva. Právník, 2008, č. 4, s. 365. 51 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. října 2005 č. j. 33 Odo 872/2005-302.

36/40

52 Viz důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb. [online]. Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf [cit. 2013-11-24]. 53 Nález Ústavního soudu ČR dne 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 104/94. 54 Můžeme se ptát, jaký vliv by mělo přísné oddělení spotřebitelského práva od obecného smluvního práva na vývoj spotřebitelských smluvních ujednání a zásad na straně jedné a na obecné smluvní ujednání a zásady na straně druhé. Názory na tuto problematiku se různí. Na jedné straně je možné, že pravidla na ochranu spotřebitele obsažená v občanském zákoníku budou interpretována na základě tradičních obecných pravidel (tedy ne ve prospěch spotřebitele). Na straně druhé je ale zase možnost, že začleněním pravidel na ochranu spotřebitele do občanského zákoníku dojde k rozšíření opatření ve prospěch spotřebitele (a tedy i celé společnosti) do obecných principů soukromého práva. Více k tomu DAMM, R. Verbraucherrechtliche Sondergesetzgebung und Privatrechtssystem. Juristenzeitung, 1978, č. 33, s. 176; GILLES, P. Zur neueren Verbraucherschutzgesetzgebung in ihrem Verhaeltnis zum klassischen Privatrecht. Juristische Arbeitsblaetter, 1980, s. 6. 55 Otázkou však je, zda je toto všechno pravda v případě smluvních vztahů uzavíraných přes internet, kdy spotřebitel má naopak dostatek času a prostoru k ověření si jednotlivých informací. Někteří autoři tento jev označují naopak jako „bohatství informací“ – viz COTEANU, C. Cyber Consumer Law and Unfair Trading Practices. Aldershot: Ashgate, 2005, s. 17. 56 K této rozumné míře ochrany slabší strany přikročil i návrh zák. č. 89/2012 Sb. K základním idejím návrhu zák. č. 89/2012 Sb. viz např. ELIÁŠ, K. Návrh českého občanského zákoníku: snaha o změnu paradigmat. In LAZAR, J. (ed.) Reforma súkromného práva v strednej a východnej Európe. Bratislava: IURA EDITION, 2009, s. 307–327. Ve stejném duchu rovněž BEJČEK, J. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Právní rozhledy, 2013, č. 13–14, s. 477–482. 57 Dále např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. května 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04. 58 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. června 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09. 59 K tomu více WILLET, Ch. Fairness in Consumer Contracts. The Case of Unfair Terms. Aldershot: Ashgate Publishing Ltd, 2007, s. 37. 60 TRATAR, B. Lidská důstojnost jako projev svobody v oblasti soukromého práva. Právník, 2008, č. 4, s. 361–370. 61 K vlivu ekonomického přístupu (nejen) ve spotřebitelském právu srov. BEJČEK, J. Ekonomický přístup k (soukromému) právu. In HURDÍK, J., FIALA, J., SELUCKÁ, M. Tradice a inovace v občanském právu. Brno: Masarykova Univerzita, 2007, s. 78 a násl. 62 K tomu např. CIRÁK, J. Vymožiteľnosť spotrebiteľských práv v kontexte úpravy nekalých klauzúl v spotrebiteľských zmluvách. In URBANSKÁ, G. (ed.) Zborník z medzinárodnej konferencie v kontexte vymožiteľnosti práva v Slovenskej republike [online]. Pezinok: Justičná akadémia Slovenskej republiky, 2009, s. 33. Dostupný z: http://www.ja-sr.sk/files/ Zbornik%20Vymozitelnost%20prava%20v%20SR_oktober%202009.pdf [cit. 2011-01-15]; MACKAAY, E. The Economics of Civil Law Contract and of Good Faith, s. 6 [online]. Dostupný z: http://www.law.utoronto.ca/documents/conferences2/Trebilcock09_Mackaay.pdf [cit. 2011-03-01]. 63 K rozdílu v nákladech při kogentní a dispozitivní úpravě viz MACKAAY, E. The Economics of Civil Law Contract and of Good Faith, s. 8, 9 [online]. Dostupný z: http://www.law.utoronto.ca/documents/conferences2/Trebilcock09_Mackaay.pdf [cit. 2011-03-11]. 64 K tomu shodně ONDREJOVÁ, D. Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 43., která uvádí, že „je potřeba najít určitou rovnováhu v regulaci (ochrany spotřebitele – doplnila autorka), aby se z oné ‚slabosti‘ nestal určitý druh ‚síly‘.“ 65 PELIKÁNOVÁ, I. Aktuální otázky obligačního práva a jeho kodifikace v evropském i českém kontextu. Právní rozhledy, 2007, č. 18, s. 659. 66 Willhelmsson to označuje za „social force majeure“. WILHELMSSON, T., WILLET, CH. Unfair terms and standard form contracts. In HOWELLS, G., RAMSAY, I., WILHELMSSON, T., KRAFT, D. Handbook of Research on International Consumer Law. Cheltenham: Edward Edgar Publishing Limited, 2010, s. 159, 178.

37/40

67 WILHELMSSON, T., WILLET, Ch. Unfair terms and standard form contracts. In HOWELLS, G., RAMSAY, I., WILHELMSSON, T., KRAFT, D. Handbook of Research on International Consumer Law. Cheltenham: Edward Edgar Publishing Limited, 2010, s. 159. 68 K tomu např. Z. Kühn, který prozařování ústavních principů do jednoduchého práva považuje za důsledky konstitucionalizace právního řádu (vedle bezprostřední závaznosti ústavy). Více KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech. Praha: Karolinum, 2002, s. 161; BARTOŇ, M. Horizontální působení základních práv jako způsob pronikání ústavních práv do práva obyčejného (podústavního). In KLÍMA, K. (ed.) Interpretace práva ústavními soudy (teoretická reflexe). Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 17; MORAVEC, O. Aplikace ústavních norem před obecnými soudy. Bulletin advokacie, 2008, č. 4, s. 13–19; TRATAR, B. Lidská důstojnost jako projev svobody v oblasti soukromého práva. Právník, 2008, č. 4, s. 361–370. 69 MACINTYRE, A. Ztráta ctnosti. Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 89, citováno z BAROŠ, J. Právo nebo lidská práva? Ke kořenům lidských práv. Jurisprudence, 2010, č. 2, s. 24. 70 K tomu shodně např. TRATAR, B. Lidská důstojnost jako projev svobody v oblasti soukromého práva. Právník, 2008, č. 4, s. 361–370. 71 K tomu podobně CHEREDNYCHENKO, O. Fundamental Rights, Contract Law and the Protection of the Weaker Party: a Comparative Analysis of the Constitutionalisation of Contract Law, with Emphasis on Risky Financial Transactions. 2007 – Doctoral thesis Utrecht University [online]. Dostupný z: http://igiturarchive.library.uu.nl/dissertations/2007-0418-200241/c4.pdf [cit. 2010-01-12]. 72 Označována také jako třetí generace lidských práv, viz HLADÍKOVÁ, I. Některé aspekty mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách promítající se do českého občanského práva. In HURDÍK, J., FIALA, J., SELUCKÁ, M. Tradice a inovace v občanském právu. Brno: Masarykova Univerzita, 2007, s. 173. 73 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vydání. Brno. Masarykova univerzita, 2001, s. 179. 74 Tak je tomu např. v čl. 42 argentinské Ústavy („Co se týká ochrany spotřebitele, spotřebitelé a uživatelé zboží a služeb mají právo na ochranu jejich zdraví, bezpečnosti a ekonomických zájmů; na dostatečné a pravdivé informace; na právo výběru a rovnocenné a seriózní zacházení.“), čl. 5 brazilské Ústavy („Stát zajistí dle zvláštních zákonů ochranu spotřebitelů.“), v čl. 19 odst. 2 bulharské Ústavy („Stát stanoví a zajistí všem občanům a právnickým osobám rovné právní podmínky pro ekonomické činnosti tak, že zabrání jakémukoli zneužití monopolního postavení a nekalého soutěžního jednání, a zajištěním ochrany spotřebitele“), čl. 10 Ústavy Jemenu („Stát podporuje zahraniční obchod a propaguje vnitřní trh a investování způsobem, který je ku prospěchu národní ekonomiky. Stát vydá právní předpisy, které zajistí ochranu výrobců a spotřebitelů, dostupnost základních komodit, zákaz monopolu a propaguje dle práva soukromé kapitálové investice ve všech socioekonomických oblastech rozvoje a v souladu s právem.“), čl. 124 Ústavy Jižní Koreje („Stát podporuje snahy na ochranu spotřebitele směřující k podpoře poklidných aktivit a ke zlepšení kvality výrobků dle podmínek stanovených zákonem.“), čl. 64 kambodžské Ústavy („Stát zakazuje a přísně trestá import, výrobu nebo prodej zakázaných drog, padělků nebo prošlého zboží, které má vliv na zdraví nebo život spotřebitelů.“), čl. 78 kolumbijské Ústavy („Ti, kteří v souvislosti při výrobě nebo prodeji zboží a služeb ohrozí zdraví, bezpečnost a odpovídající nabídku spotřebitelům a uživatelům budou odpovědni v souladu s právními předpisy.“), čl. 46 litevské Ústavy („Stát hájí zájmy spotřebitelů.“), čl. 38 paraguayské Ústavy („Každý má právo, ať jako jednotlivec, nebo v rámci skupiny, požadovat, aby stát přijal opatření za účelem ochrany životního prostředí, obydlí, veřejného zdraví, národního kulturního dědictví, zájmů spotřebitelů a dalších oblastí, které jsou s ohledem na jejich právní povahu v zájmu společnosti a souvisí s kvalitou života a majetku patřícím společnosti.“), čl. 76 polské Ústavy („Veřejná moc chrání spotřebitele, uživatele a nájemníky před jednáním ohrožujícím jejich zdraví, soukromí a bezpečnost a před nepoctivými obchodními praktikami. Rozsah této ochrany je stanoven zákonem.“), čl. 60 portugalské Ústavy („Spotřebitelé mají právo na zboží a služby dobré kvality, na vzdělání a informace, na ochranu jejich zdraví, bezpečnosti a ekonomických zájmů a na náhradu škody.“), čl. 51 španělské Ústavy („Veřejná moc zajišťuje obranu spotřebitelů a uživatelů tak, že chrání jejich bezpečnost, zdraví a legitimní ekonomické zájmy prostřednictvím efektivních prostředků.“), čl. 90 srbské Ústavy („Srbská republika chrání spotřebitele. Činnosti namířené proti zdraví, bezpečnosti a soukromí spotřebitelů, stejně jako nekalé jednání na trhu, se zakazují.“), čl. 61 thajské Ústavy (Právo člověka jako spotřebitele na přístup k informacím

38/40

a k požadování opravných prostředků včetně práva sdružovat se za účelem ochrany spotřebitele je chráněno.“) a čl. 84 thajské Ústavy („Stát musí přijmout taková ekonomická opatření: (5) aby mohl dohlížet nad výkonem podnikání, aby byla zajištěna svobodná a poctivá hospodářská soutěž, aby předcházel přímým i nepřímým monopolům, a k ochraně spotřebitele.“), čl. 172 turecké Ústavy („Stát přijme taková opatření k ochraně a informovanosti spotřebitelů a podpoří aktivity k jejich ochraně.“), čl. 28 odst. 2 vietnamské Ústavy („Stát uzákoní zásady ochrany práv a zájmů výrobců a spotřebitelů.“), čl. 53 Ústavy Východního Timoru („Spotřebitelé mají právo na zboží a služby dobré kvality, na pravdivé informace a ochranu jejich zdraví, bezpečnosti a ekonomických zájmů, stejně jako na náhradu škody.“) [online]. Dostupný z: http://www.servat.unibe.ch/icl/index.html [cit. 2010-01-12]. Nejnověji rovněž čl. M odst. 2 nové maďarské Ústavy („Maďarsko zajistí podmínky pro spravedlivou ekonomickou konkurenci, bude podnikat kroky proti jakémukoli zneužití dominantního postavení a hájit práva spotřebitelů.“) [online]. Dostupný z: http://www.kormany.hu/download/4/c3/30000/ THE%20FUNDAMENTAL%20LAW%20OF%20HUNGARY.pdf [cit. 2011-12-25]. 75 K tomu více např. IVIČIČ, M. Vztah základních práv a soukromého práva ve vybraných státech. Časopis pro právní vědu a praxi, 2009, č. 3, s. 190–196. 76 K tomu srovnej např. PELIKÁNOVÁ, I. Aktuální otázky obligačního práva a jeho kodifikace v evropském i českém kontextu. Právní rozhledy, 2007, č. 18, s. 656 a násl. 77 MAK, Ch. Harmonising Effects Of Fundamental Rights In European Contract Law. Erasmus Law Review. 2007, Volume 1, Issue 1 [online]. Dostupný z: http://www.erasmuslawreview.nl/files/ 04-HARMONISING_EFFECTS_OF_FUNDAMENTAL.pdf [cit. 2010-01-12]; CHEREDNYCHENKO, O. The Constitutionalization of Contract Law: Something New under the Sun? Electronic Journal Of Comparative Law vol 8.1. 2004 [online]. Dostupný z: http://www.ejcl.org/81/art81-3.html [cit. 2010-01-12]. 78 K tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 8/05. 79 K tomu srovnej MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. C. H. Beck, 2010, s. 174 a násl., marg. č. 185 a násl. 80 V německém právu je to např. judikát BVerfG Urteil vom 15. 1. 1958 (1 BvR 400/51) BVerfGE 7, 198; NJW 1958, 257. 81 Čl. 10a odst. 2 Lisabonské smlouvy pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie: Unie vymezuje a provádí společné politiky a činnosti a usiluje o dosažení vysokého stupně spolupráce ve všech oblastech mezinárodních vztahů… ve snaze upevňovat a podporovat demokracii, právní stát, lidská práva a zásady mezinárodního práva. 82 Viz např. rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 18. ledna 2007, Osman Ocalan, jménem Kurdistan Workers’ Party (PKK) a Serif Vanly, jménem Kurdistan National Congress (KNK) proti Radě Evropské unie, C-229/05 P, Sb. rozh. (2007) s. I-00439: Základní práva jsou nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje. Soudní dvůr za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod přísluší v této souvislosti zvláštní význam. 83 Čl. II-98 Ústavy pro Evropu. 84 Čl. 38, v českém právním řádu vyhlášen pod číslem 111/2009 Sb. m. s. 85 K tomu shodně GRYGAR, J. Soudnictví a ochrana spotřebitele. In TICHÝ, L., VEČL, T. (eds.) Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 96–97. 86 K tomu shodně rozhodnutí Incorporated proti Zeidenberg. Procd, Incorporated proti Matthew Zeidenberg and Silken Mountain Web Services, Inc., No. 96-1139, podle kterého: Standardizace smluv má stejnou funkci jako standardizace zboží a služeb; obojí slouží masám. Vzácný a drahý čas a znalost mohou být využity pro velké množství transakcí spíše než detailům jedné individuální [online]. Dostupný z: http://caselaw.findlaw.com/us-7th-circuit/1405266.html [cit. 2011-03-21]. 87 Čl. 5 směrnice 93/13/EHS. 88 § 1811 a 1812 zák č. 89/2012 Sb. 89 Shodně k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 2330/2009.

39/40

90 K tomu shodně MELZER, F. Kogentní a dispozitivní právní normy. In HAVEL, B., PIHERA, V. Soukromé právo na cestě. Eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 220. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 528–531; stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. prosince 2013 k posuzování smluv k propagaci reklamní plochy, které s fyzickými osobami (nepodnikateli) uzavírají UP PROMOTION s.r.o., se sídlem v Praze 8 – Karlín, a BEZREKLAMKY s.r.o., se sídlem v Praze 8 – Karlín. 91 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. června 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 1997, sp. zn. 8 Co 2675/962, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003. 92 Ke kogentní povaze tohoto ustanovení rovněž: BIOLEK, V., WILDT, P. K rozlišování mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení. Právní rozhledy, 1997, č. 9, s. 465, PETR, B. Ještě jednou k problematice smluvních pokut. Právní rozhledy, 1999, č. 4, s. 203, ČECH, P. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce, 2008, č. 4, s. 21, DĚRGEL, M. Smluvní sankce v podnikání. Daně a právo v praxi, 2004, č. 8, s. 42., BEJČEK, J. Režim smluvních pokut a úroků z prodlení. Daně, 1994, č. 7, s. 1., DOČKAL, T. Přiměřenost výše smluvených úroků a smluvených úroků z prodlení. Právní rozhledy, 2013, č. 22, s. 778–782, SLOVÁČEK, J., PROVAZNÍK, J. K některým otázkám promlčení smluvní pokuty a úroku z prodlení podle staré a nové úpravy. Právní rozhledy, 2013, č. 20, s. 687–692 ad. 93 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003. 94 Viz zejména nález ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07. 95 K tomu např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. března 2006, č. j. 3 As 60/2005-73. 96 V tomto smyslu rozhodoval i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 5064/2008, který přezkoumával mj. i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 jako soudu první instance, který nesprávně došel bez jakékoli další argumentace k závěru, že dohoda o výhradě vlastnictví, jak je uvedena ve smlouvě o dílo ve prospěch zhotovitele, je ujednání, které zhoršilo postavení žalovaných jako spotřebitelů, je v jejich neprospěch, což ve smyslu § 55 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. způsobuje absolutní neplatnost tohoto ujednání. 97 Shodně k tomu HULMÁK, M. in ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 528 a násl. 98 Na jiný překlad směrnice poukázal rovněž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí – viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008. 99 K tomu opačný názor FIALA, J., SELUCKÁ, M. Evropské spotřebitelské acquis a české občanské (spotřebitelské) právo. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. In HURDÍK, J., HANDLAR, J., FIALA, J., SELUCKÁ, M., VLASÁK, M. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 77. 100 K tomu shodně WILLET, Ch. Fairness in Consumer Contracts. The Case of Unfair Terms. Aldershot: Ashgate Publishing Ltd, 2007, s. 40, který uvádí, že v případě drobného písma, složitého jazyka a špatné struktury spotřebitelské smlouvy nemůže spotřebitel dát informovaný souhlas (akceptaci). 101 K tomu shodně NEBBIA, P. Unfair Contract Terms in European Law. A Study in Comparative and EC Law. Oxford, Portland: Hart Publishing, 2007, s. 135–136. 102 Tímto způsobem je rovněž definována transparentnost ve spotřebitelských smlouvách v čl. 82 návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje [online]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2011:0635:FIN:CS:PDF [cit. 15-12-2011]. 103 § 1811 zák. č. 89/2012 Sb. 104 K tomu více AMBROSE, G., HARTUS, P. Typografie. Grafický design. Brno: Computer Press, 2010, s. 92, 93. 105 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2011, sp. zn. 103 VSPH 84/2011. 106 Více k transparentnosti ve spotřebitelských smlouvách rovněž kapitola 4.1.1.2, Jazyk, požadavek transparentnosti. 107 § 305c BGB.

@Created by PDF to ePub