Jsem člověk vlakový a tramvajový 20.1.2011
Literární noviny
str. 4 Rozhovor
Ondřej MRÁZEK
Radovan Lipus chystaném pokračování cyklu Šumná města, svobodě života bez mobilu a automobilu, rozkoši z četby, kouzlu pohlednic, zázraku divadla a naději, která neumírá, jen je čím dále tím hůře slyšet, jsme si povídali s režisérem Radovanem Lipusem. Čím je v tento pochmurný lednový podvečer naplněna vaše duše? To je, panečku, vznešená otázka. Mám teď před sebou hezkou a velmi rozmanitou práci, putování po různých cestách, různými dopravními prostředky na různá místa, po stopách různých zajímavých lidí. * Šušká se o tom, že výsledkem vašeho putování bude 10 dílů pokračování oblíbeného televizního cyklu Šumná města. Ano, toto pokračování pod názvem Šumné stopy je věnováno českým architektům a jejich působení ve světě. S Davidem Vávrou jsme si řekli, že pohled na Čechy v zahraničí je poněkud zúžený. Když se řekne: Češi v cizině, tak se v horším případě ozve semtex nebo tunelování, v lepším hokej, pivo a sklo, a v tom nejlepším, který je ovšem bohužel spíš ojedinělý, uslyšíte Janáček, Dvořák, Kundera, Forman. Stranou neprávem stojí čeští architekti, stavitelé a inženýři, kteří zanechali své trvalé otisky a stopy na všech kontinentech. Ty stavby tam dodnes mlčenlivě stojí a reprezentují český um a českou dovednost. A co je paradoxní, že lidé, kteří je užívají, dobře vědí, že jde o díla českých architektů, kdežto my na to zapomínáme. Ani na školách se o tom neučí, není to obsahem přednášek dějin architektury. To mi přijde stejně absurdní, jako kdyby se v dějinách české hudby neučil Bohuslav Martinů, v dějinách filmu by se z Formana probíraly jen filmy, které natočil do emigrace, a v literatuře by se přeskakovali Kundera a Škvorecký od chvíle, kdy odešli. To, že se o těch stavbách nemluví jen proto, že stojí mimo území České republiky, vypovídá o našem kulturním povědomí cosi dosti nelichotivého. * Kde jste zatím s Davidem Vávrou v zahraničí natáčeli? Loni v červenci jsme se vypravili téměř na měsíc do Bosny, kde jsme v Sarajevu a okolí pátrali po stopách architekta Karla Paříka. Realizoval tam více než 150 staveb, což je obrovské číslo. Je mezi nimi Národní divadlo, Národní galerie, Zemské muzeum nebo dnešní Ministerstvo obrany. Takže to nejsou žádné titěrné, efemérní stavbičky. No a celý říjen jsme sledovali stopy českých architektů v Japonsku - Jana Letzela (autora Průmyslového muzea v Hirošimě, které se po americkém nukleárním útoku stalo Dómem atomové katastrofy), Bedřicha Feuersteina, Jana Josefa Švagra, Antonína Raymonda. Jejich osudy jsou mimořádně dramatické. * Navzdory tomu, že vás lidé znají hlavně jako „toho z televizních Šumných měst“, těžištěm vaší práce je divadelní režie. Můžeme se vbrzku těšit na nějakou scénickou laskominu z vaší režijní dílny? Velice se těším na hostování v divadle Alfa v Plzni, kde bychom měli s Markem Pivovarem dělat jeho dramatizaci novely Amberville, což je detektivní dílko s filosofickým podtextem, které pojednává o drsném životě plyšových hraček. Myslím si, že je to šťastný titul pro loutkové divadlo, takže jen doufám, že se nám ho podaří adekvátně a živě realizovat. Jeho autor je zahalen tajemstvím - píše pod pseudonymem Tim Davys. Je to údajně Švéd žijící střídavě v New Yorku a ve Stockholmu. Potom mě čeká nová rozhlasová hra Lenky Lagronové o Jane Austenové v rámci projektu Vinohradská dvanáctka - 12 českých současných rozhlasových her. A s Renatou Putzlacher připravujeme na podzim pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti její dramatizaci románu Olgy Tokarczuk Denní dům/Noční dům. Renata to přepsala pro divadlo velice poeticky a obrazově magicky. * Váš zevnějšek gentlemana z první poloviny minulého století, vaše vášeň pro rozhlas, divadlo, kavárny, život bez mobilního telefonu - to vše prozrazuje, že jste člověk neuspěchaný, který se rád zastaví a zasní. Ani ve vaší práci se nenecháte zmást působením módních vln a třeskutě současných forem. Necítíte se v dnešní ztřeštěné době pod tlakem? Nevyčítají vám, že jste staromilec a podivín?
Povahou jsem skutečně bytostný kavárenský povaleč. Jsem třeba rád, že se scházíme právě teď v jedné z nových, a přece klidných a útulných vršovických kaváren, v Café Sladkovský, což je taková sympatická zaO šívárna. Jsem možná trochu starosvětský, někdy bych raději, než ve dvacátém asi žil v devatenáctém století. Kromě toho, že nemám mobil, nemám ani auto - jsem člověk vlakový a tramvajový. Není to nějaký program, prostě mě ještě ani nenapadlo, abych si ten mobil pořídil. * Říká se, že kdo dnes nemá mobil, je izolovaný. Vy se tak necítíte? Naopak. Mám zkušenost, že kdo se chce sejít konkrétně se mnou a nejen s prvním jménem uloženým v telefonu, vždycky si mě najde. Na e-mailu jsem spolehlivě. Mobilní telefon je skutečně jedním z bizarních témat dneška. Jistě má svůj nepopiratelný přínos, ale na druhou stranu jako by bylo téměř rouháním nebo kacířstvím tu technologii byť jen zpochybnit. Kdyby nám před pár lety někdo řekl, že bude mít každý z nás své číslo a bude kdykoli monitorovatelný, sledovatelný a odchytitelný, tak bychom ho všichni poslali do háje a vysmáli se mu. Řekli bychom mu rezolutně, že je to absolutní Orwell a na něco takového v životě nepřistoupíme. * A dnes za to ještě bez řečí platíme... Já na tom cítím jako nejotravnější to, že jsme najednou tak nějak samozřejmě všichni povinni být kdykoli a kdekoli k zastižení. Dříve, když někdo někomu volal na pevnou linku a ten člověk to nezvedal, tak si volající řekl: asi není doma anebo je ve vaně - zavolám později. A nic se nedělo. A dnes začíná 95 procent hovorů v této situaci sprdnutím volaného: ty mi to nebereš, jak si to představuješ?!?! Jako by existoval absolutní nárok mít kdykoli kohokoli k dispozici, okamžitě na dosah. To je poměrně krutá daň. Mně se líbilo, když Ludvík Vaculík v nějakém rozhovoru říkal, že neobyčejně narostlo množství komunikace, protože najednou tady kromě povídání, korespondence nebo pevné linky jsou mobily, maily, pagery, esemesky, facebook, ICQ, skype, ale míra lidské osamělosti v důsledku toho nijak neklesla, spíš naopak. Ani mně se bohužel nezdá, že by s nárůstem množství do prostoru vymrštěných slov vzrostla i míra vzájemného porozumění. * Přednášíte na vysoké škole. Bavíte se na toto téma se svými studenty? Ano, probírám to občas i s nimi. Rád se jich ptám, jestli si dokáží vzpomenout na okamžik, kdy si s sebou někam vědomě a záměrně nevzali mobil a proč. Po té otázce vždycky zavládne dlouhé mlčení a nakonec zavrtění hlavou. Samozřejmě, že z čistě logického hlediska se vždycky najde důvod, proč si vzít s sebou mobil: do lesa (kdybych si zlomil nohu, uštkla mě zmije, přišla mlha), do kostela, na rande... Ale jak to, že to předtím šlo bez toho a ani nás nenapadlo, že o něco přicházíme? Navíc 80 procent té mobilní komunikace je plevelná věc. Lidi se navzájem ubezpečují, jestli mají koupit jogurt s jahodovou, nebo meruňkovou příchutí, dávají si vědět: už vycházím z domu, jdu na zastávku, už jsem v tramvaji, už jedu. Dříve si stačilo napsat dopis, kde stálo: Ctihodný pane, příští rok 15. února v 15 hodin sejdeme se v hotelu Zlatá husa, těším se na setkání. A pokud nepřišel jiný dopis, tak ta schůzka prostě platila. Nebylo třeba to znovu potvrzovat a ověřovat, dnes se kvůli tomu spousta dojednaných věcí pořád přesouvá a ruší. * Už chápu, proč se cítíte nejlépe v divadle, v jednom z mála míst, kde si všichni musí mobily vypnout, jinak jsou za křupany... Ale neříkejte, že necítíte tlak, pocit posledního mohykána, jemuž z prérie ukrajují koleje, po nichž přijede ohnivý oř? Ano, zatímco já uživatele mobilů ani v nejmenším nepřesvědčuju, aby své přístroje vyhodili, oni mě tlačí, abych si ho pořídil, abych přistoupil na jejich hru. Kromě toho mě v přeneseném smyslu skutečně vytlačují. Zatím je ještě dost telefonních budek (navíc nikde nečekám frontu, protože je mám jenom pro sebe!), ale začíná být čím dál tím větší problém koupit telefonní kartu. Dříve byla v každé trafice. V tom skutečně cítím, že se zmenšují ty remízky, ta křoviska, kde můžu žít svobodně jako pták, všude se rozpíná ta „signálem pokrytá“ holoseč a za nějaký čas asi nezbude, než z křoviska vyběhnout a nechat se sejmout některým z těch „výhodných operátorů“. * S rozmělňováním a inflací komunikace jako by se vytrácelo překvapení z náhodného setkání, z nečekaného, nebo naopak toužebně očekávaného dopisu ve schránce. Rád píšete a dostáváte dopisy? Mám moc rád, když schránka není prázdná, když tam nejsou jenom takové ty inkasní lístky a úřední zprávy z různých anonymních institucí. Dopisy píšu rád a vášnivě rád posílám pohlednice. Z toho se pro mě stala posedlost. V Hirošimě v antikvariátu jsem si teď koupil dobré dvě stovky starých pohlednic. Mám jich plný
šuplík a jsem moc rád, že jsem našel podobně nadšeného psavce pohlednic v Petru Holém, řediteli Českého centra v Tokiu, takže teď mezi námi probíhá čilá pohlednicová balistika Praha - Tokio. A moc mě mrzí, že před pár lety tragicky zemřel můj velký přítel Ivo Markvart, ředitel knihovny v Lounech, úžasný editor milostné korespondence Konstantina Biebla a Marie Bieblové a tvůrce spousty dalších nádherných knížek. S ním jsme si každý týden posílali několikastránkové bachraté dopisy se spoustou příloh a vložených materiálů, výstřižků, obrázků, fotek, nálepek a uschlých přírodnin... Ten mi bolestně chybí. * Ztřeštěná digitalizace, automobilizace a virtualizace všeho ohrožuje ještě jednu činnost, která byla posledních několik set let neoddělitelnou součástí lidského bytí - a to je čtení knížek. Myslíte, že papírové knihy přežijí? Jsem si tím jist. Nic proti podsvíceným monitorům - pokud někoho přivedou k četbě, mají smysl, ale osobně si nedokážu představit, že by kniha, kterou čtu, nebyla papírová, že bych si k ní nepřivoněl, že bych se nepolaskal s její grafikou, typografií, s ilustracemi, s vazbou. Mám rád knihy, které nosím po kapsách kabátu teď jsem takto právě donosil knihu Daria Fo Polomyšín. Kniha má jednu úžasnou vlastnost. Kromě toho, že člověka vtáhne do jiného světa, tak ten zážitek z četby jako by se navždy spřáhl, sloučil s prostředím a místem, kde byla čtena, takže v mysli už zároveň s ním zůstane navždycky otištěná vůně té místnosti, hor, lesa nebo moře. Jaká slast číst pod širým nebem! Ty vzpomínky si pak vybavíme, kdykoli na tu knihu sáhneme nebo jen zaslechneme její titul. Knihy, které jsme dostali k Vánocům, tak máme spojené s vůní mandarinek, šustěním rozbalovaného balicího papíru a jehličím. Jules Verne má třeba pro mě už tuhle vůni navždycky. * Četl jste jako kluk tajně pod peřinou? Samozřejmě. Baterka, peřina... To byl velký fenomén. Brácha hučel, že chce spát. Přitom, když na to přijde, tak by člověk ani nemusel číst pod peřinou, protože ta baterka stejně prosvítá. A ještě by mohl být víc ve střehu, když se blíží rodiče, ale ta peřina, to byl takový domeček, doupě, bunkříček, díky němuž jsem se do té četby naprosto propadl. Kniha také byla věcí, která mi v dětství zásadním způsobem měnila utrpení z nemoci ve slast. A moc rád čtu knihy ve vlaku. To je zase něco, co by v autě úplně nešlo, nejen v roli řidiče, ale ani jako spolujezdec. To není ta pravá rozkoš jako ve vlaku, když člověk zvedne oči od stránky a vidí třeba údolí Divoké Orlice nebo vzdálené siluety olomouckých věží, nebo hrad Helfštýn. To je krásný kontrast přelétnout očima od písmen do tvarů a kopců. Čtení knih i krajiny je zkrátka velká rozkoš. * Nechat se unášet ve vlaku krajinou, odnikud nikam, mimo čas a prostor, číst krásnou knihu. Hřejivá představa, jenomže to už se blíží zaplivané nádraží, kde je třeba vystoupit do reality. Nebo alespoň do divadla. Když jsme se poprvé setkali v létě 1989 na Wolkerově Prostějově, bylo publikum na každém představení jako by zelektrizované touhou zaslechnout z jeviště pravdu o okolním světě - lapalo ironické narážky a hltalo každý doušek nahlas pronesené pravdy. Nepřichází čas, kdy se divadlo vrací i k této funkci? Když si člověk vzpomene na dobu před listopadem, tak tehdy divadlo pro diváky téměř - když to poněkud přeženu - přestalo plnit svoji funkci uměleckou, estetickou. Stalo se místo toho jakýmsi spikleneckým prostorem, kam se chodilo pro narážky, různé vzkazy a pošťouchnutí. Potom se to rázně změnilo, divadlo najednou jako by ztratilo nepřítele a téma. Jako bychom si my sami sobě nebyli dostatečnými nepřáteli! No a teď vedle čistě estetických věcí začínají lidé zase vnímat kupříkladu aktuálnost starých textů a poměřovat je s okolní realitou. Politika v tom všem ale podle mě hraje pouze efemérní roli, jejíž význam je zbytečně přeceňován, i když naše životy ovlivňuje a velice často otravuje více, než si zaslouží a než je vhodné. * V Evropě vznikají dramatické texty, které ostře tepají předsudky většinové společnosti, tupost a omezenost poměrů kolem nás. Vzniká nějaká v dobrém smyslu aktuální hra v češtině? Je pravda, že v Německu, Anglii nebo Francii má společensko-kritické divadlo nebo třeba politický kabaret slavnou tradici a nepřerušenou kontinuitu. A hlavně kvalitu - není to politická estráda v televizi, není to bezzubá komunální satira, ale jazykově vtipná, chytrá záležitost, která otevírá lidem oči. To mi tu docela chybí. Ale i u nás se v divadle konečně čím dál tím častěji objevují témata o komunismu, normalizaci, agónii pozdního husákismu, takže si myslím, že není daleko doba, kdy dokážeme kvalitními dramatickými texty popsat, co právě žijeme. Potřeba reflexe vlastní minulosti sílí. Když se ta debata nevede dostatečně svobodně ve veřejném a mediálním prostoru, divadla to suplují. Jasný hlas je ceněný a žádaný. * Kéž by to tak bylo. Mám často spíše dojem, že 20 let po Listopadu jsou kritické reflexe komunismu poněkud zpozdilé, zvláště když společnost, ve které žijeme, má k demokratické idylce na hony daleko. A tak často nezbývá než se utíkat ke klasickým, nadčasovým textům, které nezřídka promlouvají k dnešku ostřeji než hry současných autorů, nemyslíte?
Všechno špatné je k něčemu dobré. Často je nejvíce zastaralá ta literatura nebo scénář, které zrovna vylezly z klávesnice počítače, a nejaktuálnější třeba Král Oidipus. Kdybychom to nebrali podle data vzniku, ale podle smyslu, tématu a účinku, tak je tu spousta velmi prastaré a vyčpělé současné literatury a nesmírné množství žhavých novinek, které vznikly před sto a více lety. Divadlo má navíc tu úžasnou moc, že z textu, který na první pohled vypadá jako polomrtvý a vyschlý, dokáže přidáním pár kapek živé vody před našima očima udělat živoucí svět. Z toho dvojrozměrného půdorysu, z toho vzorku DNA najednou vyroste živá bytost nebo živá příšera nebo živý zázrak. A to je na divadle to skvostné, že tu s námi najednou zcela autenticky může být Oidipus, Hamlet, Harpagon nebo Raskolnikov nebo kdokoli, koho na to jeviště přivedeme. * Nemáte ale přece jen pocit, že míra absurdity a deformace základních hodnot, které tento společenskokulturní prostor tradičně utvářely, dospěla do kritického bodu? Osvobozené divadlo v době nástupu fašismu nebo Nedivadlo Ivana Vyskočila v době normalizace přece lidi nabádala, aby se nebáli myslet spontánně, svobodně, obrazně, aby se dokázali vzepřít blbosti a tuposti kolem nás. O to se samozřejmě pokouší každé dobré divadlo. A dokladem toho, že to lidé potřebují, je, že počet divadel stále narůstá. Dnes už publikum zase začíná reagovat na zdánlivě nevinné narážky, ale osvobozující je na tom právě to, že to není pocit boje. V divadle se to nevybojuje tím, že se diváci zasmějí narážce na vládnoucí elity. Ta situace dnes jistě není normální, ale myslím si, že naše tragédie začíná jinde než v politice. * Mohl byste to přesněji diagnostikovat? Spousta lidí zpohodlněla, naučila se přehazovat odpovědnost za svůj život na někoho jiného. Rezignovali na to, že hodně věcí mohou ovlivnit sami, že mohou začít na svém stole, ve své hlavě. Každý z nás je v tomto smyslu svobodný, protože je zcela v naší moci, jestli si ráno koupím v trafice Blesk, nebo Lidovky, nebo třeba Literárky. Už tím začínám svůj den. To není něco, co ovlivní ministerstvo kultury nebo vláda. Skutečnost, že se to projevuje i v ignoranci našich nejvyšších představitelů, v macešském přístupu k živé kultuře i k památkám,v nedůstojných podmínkách, v jakých pracuje Národní knihovna, řada skvělých divadel - to je až nahoře, ale začíná to tím ránem každého z nás, jaké si pustím rádio, jaké koupím noviny, jestli uklidím na chodníku po svém psovi. Na to nejsou potřeba dotace z norských fondů. * Jsou nicméně kupříkladu nezisková divadla, galerie a veřejně prospěšné aktivity, které peníze tunelované zkorumpovanou politickou elitou potřebují nutně k přežití. Politici za podpory médií místo toho vyzývají občany vlastně jen k poslušnosti, vydělávání a utrácení peněz. Nemáte pocit, že je změna nezbytná? Změna bezesporu potřebná je, ale vymění-li se jedni politici za jiné, stejně se nic nezlepší. Jediná šance je ve změně myšlení lidí. Způsob, jakým jsme si zaneřádili urbánní i přírodní krajinu, s jakou bezostyšností a nekulturností ji zaplavujeme nesmyslnými hypermarkety, vyasfaltovanými plochami a velkosklady, jak marnotratně a nezodpovědně se k ní chováme, to taky o něčem svědčí. Skutečný veřejný prostor je to, jak vypadají naše chodníky, ulice a náměstí, což se naprosto přesně odráží v tom, jak vypadá veřejná debata, argumentace, úroveň projevu a vedení diskuze. Ona ta -promiňte - pochcaná a poblitá nároží nejsou jen v našich městech, ona jsou v našich hlavách, na stránkách novin a časopisů. To se pak člověk nemůže divit, jak vypadá debata v parlamentu, co se děje kolem zakázek na Ministerstvu životního prostředí - to jsou dvě stránky stejné mince. Konrad Lorenz má takovou přesnou analogii, že když se člověk podívá z letadla na zanedbaná a opuštěná předměstí, velmi se to podobá obrazu rakovinou napadené buňky v lidském organismu viděné mikroskopem. Ta příbuznost mikro a makro je velmi výmluvná. * To vypadá skoro jako apokalypsa. Dokonce je módní říkat, že už je vlastně po konci historie, kultura a literatura že je mrtvá. Vy ale navzdory svému staromilství vypadáte, že ještě pořád neztrácíte naději, že tomu tak není? Sedíme v kavárně, vedeme živý rozhovor pro - stále ještě - existující literární časopis, takže to naše setkání už samo o sobě je důkazem toho, že tomu tak není. Dost cestuji po republice a vím, že téměř v každém městě, a dokonce i městečku této země je nějaká zašitá, zastrčená zázračná aktivita různých lidí a občanských sdružení, která se tu projeví v tom, že se opraví synagoga v Jičíně, tu že se vzkřísí z popela nicoty kavárna Avion v Českém Těšíně, tam se sejde skupina lidí kolem vily továrníka Theodora Flemmicha v Krnově, tam pořádají zajímavé čtení v českobudějovické kavárně Měsíc ve dne. Ty nadějeplné věci tady jsou, jenom nejsou tak ukřičené a mediálně atraktivní jako ta mlha, ta clona, která se valí z ohlušujících sdělovacích prostředků. Takže si nemyslím, že naděje je méně, jenom je obtížnější ji slyšet. Kdyby nebyla, tak tady nesedíme a odevšad už se dávno valí oblaka smrdutého dýmu nicoty.
Radovan Lipus režisér a scenárista se narodil v Těšínském knížectví v roce 1966. První angažmá získal v Činoherním klubu Praha v roce 1991, od roku 1992 režisérem činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, hostuje v ostravské Aréně, v letech 2008-2010 režisérem Švandova divadla. V současnosti na volné noze. Autor (s Davidem Vávrou) televizního projektu Šumná města. Externí pedagog Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Verše, prózu a fejetony publikoval v Kavárně AFFA, Modrém květu, Literárních novinách, Tvaru a Scriptu... Je ženatý, má tři děti. Jaká slast číst pod širým nebem! Ty vzpomínky si pak vybavíme, kdykoli na tu knihu sáhneme nebo jen zaslechneme její titul. Knihy, které jsme dostali k Vánocům, tak máme spojené s vůní mandarinek, šustěním rozbalovaného balicího papíru a jehličím.
