Josef Leopold Zvonař, hudební teoretik a významný zjev hudby předsmetanovské. Příspěvek ke vzniku a pojetí české národní hudby

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA

KATEDRA HUDEBNÍ VĚDY

Josef Leopold Zvonař, hudební teoretik a významný zjev hudby předsmetanovské. Příspěvek ke vzniku a pojetí české národní hudby.

Brno 2007

vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D.

vypracovala: Tereza Berdychová

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Filozofické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 24.6.2007

........................ podpis 2

Obsah Předmluva................................................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................................... 5 Česká hudba 1800-1860 ............................................................................................................. 7 Osobnost Josefa Leopolda Zvonaře ......................................................................................... 13 Původ a vzdělání .................................................................................................................. 13 Varhanická škola a osobnost Karla Františka Pitsche.......................................................... 15 Žofínská akademie ............................................................................................................... 17 Závěr života.......................................................................................................................... 18 Pocty..................................................................................................................................... 20 Skladatelské dílo ...................................................................................................................... 23 Vokální tvorba...................................................................................................................... 23 Orchestrální dílo................................................................................................................... 29 Komorní dílo ........................................................................................................................ 33 Skladby pro klavír a varhany ............................................................................................... 34 Dílo pedagogické a teoretické .................................................................................................. 35 Problematika produkce odborných publikací v 19.století.................................................... 35 Riegrův slovník naučný........................................................................................................ 35 Činnost časopisecká ............................................................................................................. 36 Samostatně vydané učebnice................................................................................................ 38 Zvonařovo pojetí české národní hudby .................................................................................... 43 Česká národní píseň ............................................................................................................. 45 Opera Záboj.............................................................................................................................. 53 Počátky české opery v 19.století .......................................................................................... 53 K tématu jako dílčí součásti Rukopisu Královédvorského .................................................. 56 Záboj Emanuela Chvály a Jaroslava Vrchlického................................................................ 58 Vojtěch Alois Šmilovský ..................................................................................................... 59 Zvonařova opera Záboj ........................................................................................................ 59 Závěr......................................................................................................................................... 66 Resumé ..................................................................................................................................... 68 Seznam použité literatury a pramenů ....................................................................................... 69 Přílohy ...................................................................................................................................... 72 Příloha č.1 – Textové přílohy............................................................................................... 72 a) Soupis díla................................................................................................................... 72 b) Zvonařova autobiografie a zápisník............................................................................ 98 Příloha č.2 – Obrazové přílohy .......................................................................................... 100 Příloha č.3 – Notové přílohy .............................................................................................. 108

3

Předmluva Josef Leopold Zvonař, český hudební teoretik, historik, pedagog a skladatel, významný představitel hudebního života 50. a 60.let 19.století, organizátor, redaktor odborných časopisů a účastník nejrůznějších vlasteneckých a uměleckých snah, ve své době vysoce uznávaná a ctěná osobnost, je dnes osoba téměř zapomenutá. Moje disertační práce má za úkol nejen oživit Josefa Leopolda Zvonaře jako významnou historickou postavu, ale především dokázat a charakterizovat přínos jeho tvorby pro generaci následující, zejména ve vztahu k problematice vytváření a naplňování pojmu „česká národní hudba“, a také přínos pro současnou hudební vědu. K výběru tématu práce mě vedla osobní zkušenost s danou problematikou, kterou jsem získala při psaní ročníkové práce na téma Josef Leopold Zvonař. V této své ročníkové práci se zabývám životopisným nástinem Josefa Leopolda Zvonaře s odkazem k některým vybraným dílům. Svoji disertační práci jsem pojala jako rozšíření této problematiky. Vedle podrobnějšího životopisu, který jsem se tentokrát pokusila hlouběji zasadit do kontextu doby, zabývám se ve své práci zejména Zvonařovým přínosem k utváření a pojetí české národní hudby, lidového umění, problematikou jeho pedagogické a teoretické činnosti a částečně též s tím souvisejí tvorbou skladatelskou. Ráda bych tímto poděkovala panu doc. PhDr. Lubomíru Spurnému, Ph.D., vedoucímu práce, za cenné podněty, připomínky a rady, dále pak panu Miloslavu Richterovi, zástupci vedoudího knihovny a archivu Pražské konzervatoře za pomoc, významné rady a zejména nesmírnou ochotu, se kterou se mi věnoval.

4

Úvod Josef Leopold Zvonař byl, jak se nám jeví z historického pohledu, osobnost velmi zajímavá. Pocházel z malé středočeské vesničky Kublova a prvního řádného hudebního vzdělání se mu dostalo vlastně až v 18 letech při studiích na jednoročním učitelském kurzu a zejména pak na Varhanické škole. Po absolvování se stal asistentem a poté učitelem na této škole, kde zůstal celých 16 let. Poté přijal místo ředitele Žofínské akademie, učitele na vyšší dívčí škole a ředitele kůru u pražských trinitářů, kde zůstal až do své smrti. Vedle těchto náročných zaměstnání se organizačně podílel na zakládání pražského pěveckého spolku Hlahol, stál u vzniku Umělecké besedy, byl účastníkem nejrůznějších vlasteneckých akcí. V době, kdy v podstatě neexistovala odborná literatura v českém jazyce, pokusil se vytvořit základy a shrnutí nejnutnějších poznatků týkajících se hudby, ať již z oboru historického, teoretického či pedagogického, a vždy s ohledem k praxi, tedy tak, aby jeho dílo nebylo pouhým neživým komentářem, ale stalo se užívanou a přehlednou příručkou pro své čtenáře. Jako zkušený pedagog a varhaník sepsal několik příruček a statí o této problematice, aby tak pomohl vyřešit situaci nedostatku vzdělaných učitelů na českých školách, zejména na venkově. Byl autorem prvního českého pojednání o dějinách české hudby, první česky psané nauky o harmonii, zabýval se českou historickou hudbu, kterou edičně vydával, a vytvářel nové pedagogické postupy, které naznačily již cestu k moderní pedagogice. Co se týče stavu bádání o Zvonařově osobnosti a jeho činnosti, musím podotknout, že kromě několika statí, existují vlastně pouze tři rozsáhlejší sborníky, které se šířeji zabývají tímto umělcem a vědcem. Jedná se o sborník Ke stému výročí Josefa Leopolda Zvonaře (vydal Kamil Kazda), Josef Leopold Zvonař, průkopník moderní české pedagogiky (Eva Šťastná) a stať Josef Leopold Zvonař Emila Axmana (viz Literatura). Drobnější stati v rámci časopisů otiskl Adolf Cmíral a Adolf Piskáček. Také řada obecných, slovníkových a encyklopedických prací Zvonařovu osobnost opomíjí. Podrobně zpracované téma s výčtem děl uvádí Československý hudební slovník osob a institucí1, základní informace přináší Grove Music Online2, Český hudební slovník osob a institucí3 nemá heslo zpracované, Pazdírkův

1

Československý hudební slovník osob a institucí. Gracian Černušák, ... [et al.] (red). Sv. 2, M-Ž. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 1080 s., 48 s. il. příl., str. 1010. 2 Ludvová, Jitka-Černý, Miroslav K. Zvonař, Josef Leopold. [online]. c, [cit.2006-12-05]. Dostupné z . 3 Bek, Mikuláš-Mace, Petr. Český hudební slovník osob a institucí. [online]. c2002, [cit.2007-06-20]. Dostupné z .

5

hudební slovník naučný4 končí část s osobními hesly písmenem M, Zvonařovo jméno uvádějí Riegrův Slovník naučný5 a Ottův Slovník naučný6, většina hudebně historických prací buď Zvonaře nezmiňuje vůbec, nebo uvádí pouze několik málo informací týkající se okruhu jeho činnosti. Ve své době byl Josef Leopold Zvonař uznávaná a ctěná autorita a jeho dnešní zapomenutí je pouze důsledkem toho, že záhy po Zvonařově smrti vrcholilo tvůrčí období Bedřicha Smetany a zastínilo tak Zvonařovu průkopnickou práci. Je důležité, aby moderní muzikologie obrátila nyní pozornost k problematice dosud nezpracované a osvětlila tak příčiny a cesty, které vedly k pozdějším triumfům velkých osobností. Ráda bych touto svojí prací alespoň drobně přispěla k tomuto cíli.

4

Pazdírkův hudební slovník naučný. Díl 2, sv. 1, část osobní A-K. Redaktor prof. Gracián Černušák. Brno: Pazdírkovo nakladatelství, 1937. 614 s.; Pazdírkův hudební slovník naučný. Díl 2, sv. 2, část osobní L-M. Redaktor prof. Gracián Černušák. Brno: Pazdírkovo nakladatelství, 1937. 192 s. 5 Slovník naučný. Díl 10. W-Nyström (v 1. doplňku). Rieger, František Ladislav (red). Praha: I.L. Kober, 1873. 550+468 s. 6 Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Dvacátýsedmý díl, Vůz-Źyźkowski. Praha: Paseka, 2002. 902, xvi s., [20] s. obr. příl. ISBN: 80-7185-057-8.

6

Česká hudba 1800-1860 Koncem 18.století nastala v hudebních poměrech v českých zemích značná změna, způsobená zejména reformami Josefa II. - zrušením mnohých klášterů, v nichž byla hudba dosud usilovně pěstována, a zánikem šlechtických kapel zmizely hlavní podmínky a prostor pro dosavadní čilý hudební ruch. Hudba se nemohla udržet dlouhou dobu na stejné výši a začala nabývat rázu spíše řemeslného, a to nejen na venkově, ale také v Praze. Při provozování skladeb se nepřihlíželo vždy k dokonalosti a často se provozovaly skladby velmi pochybné hodnoty. Zaváděním světských skladeb do náboženských obřadů došlo k úpadku, na který bylo na počátku 19.století poukázáno a díky příznivějším politickým poměrům se šířila snaha k odstranění těchto nedostatků. Tak došlo k založení spolku pro zvelebení umění hudebního v Čechách, pražské konzervatoře. V r. 1808 se sešli hudbymilovní šlechtici a měšťané, postrádající v pražském hudebním životě dobrý orchestr složený z kvalitních a vzdělaných hudebníků, a rozhodli se založit školu, která by takové hudebníky vychovávala. Jejich snahy však byly přerušeny napoleonskými válkami, takže ústav byl stvrzen až roku 1810 a 24. dubna 1811 se v dominikánském klášteře sv. Jiljí začalo vyučovat. První učební osnovy vypracoval první ředitel Pražské konzervatoře Fridrich Dionys Weber, za učitele byli ustanoveni nejlepší pražští umělci té doby. Pražská konzervatoř se tak stala jednou z nejstarších škol tohoto druhu v Evropě. Prvním rokem se na školu přihlásilo 34 žáků, jejich počet se později značně rozmnožil. Po stránce hudební prospíval ústav výborně, jeho nedostatkem byla stránka národní, neboť vyučování probíhalo pouze v německém jazyce, přestože většina žáků byli rodilí Češi. Důležitou součástí konzervatoře se stala varhanická škola, zřízená r. 1830. Jejím prvním ředitelem byl Jan August Vitásek a jednatelem Jan rytíř z Rittersberka. Po Vitáskovi byl jmenován na ředitelské místo Karel František Pitsch, po něm pak Josef Krejčí a v letech 1865-1890 František Zdeněk Skuherský. Mezi učiteli ústavu byli např. Robert Führer, František Blažek a Josef Leopold Zvonař. Tak jako z absolventů konzervatoře vycházelo množství virtuosů na různé nástroje, stala se varhanická škola vzdělávacím ústavem pro řadu českých skladatelů, ředitelů kůrů i varhaníků, kteří přispěli ke zvelebení hudebního umění nejen v Praze. Vedle těchto dvou nejdůležitějších hudebních ústavů byl r. 1803 založen Spolek umělců pro podporování vdov, podporující vydatným způsobem zestárlé umělce a jejich vdovy. Dalším spolkem pro hudebníky byla v roce 1870 vzniklá Cecilie, jejíž starostou se stal Josef Klička. Roku 1840 byly založeny v Praze dva spolky, jejichž činností oživl hudební život: první z nich, Cecilská jednota (Cäcilien-Verein),

7

pořádala koncerty zpočátku vokální, později orchestrální, i skladby světské novější až do roku 1867, kdy 117. koncertem svoji činnost za vedení ředitele Antonína Apta zakončila. Druhým spolkem byla Žofínská akademie (Sophien-Akademie), která pěstovala hudbu vokální, zejména církevní ve svých výročních koncertech a od roku 1863 se omezila na vyučování hry na klavír. Zakladatelem a prvním ředitelem byl Alois Jelen, po něm následovali Jan Nepomuk Škroup, Jan Nepomuk Maýr, Václav Emanuel Horák, František Vogl, Zikmund Kolešovský, František Škroup, Josef Leopold Zvonař a Eduard Tauwitz. Roku 1859 byl založen německý pěvecký spolek Männergesangsverein, později přejmenovaný Beseda, ale roku 1876 zanikl. V lednu roku 1861 při příležitosti pohřbu Václava Hanky vystoupil poprvé pěvecký spolek Hlahol, vzniklý ze soukromého mužského sboru, který se scházel u Jana Ludevíta Lukese. V té době čítal sbor asi 120 členů. Roku 1862 vymaloval Hlaholu Josef Mánes spolkový prapor s heslem "Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti.", jehož autorem byl JUC. Josef Sklenář. Prvními sbormistry se stali Jan Ludevít Lukes a Ferdinand Heller; prvním předsedou byl zvolen šlechtic, kníže Rudolf Thurn-Taxis. V roce 1863 byli sbormistry František Kaván a Bedřich Smetana, v následujícím roce pak Ferdinand Heller a Bedřich Smetana. Hlahol se přestěhoval do domu U královny anglické v Široké ulici (nynější Jungmannova). Pod vedením Pavla Křížkovského provedl Hlahol v Brně v roce 1863 jeho mohutnou kantátu Cyril a Method. Zároveň s Hlaholem bylo později založeno na mnoha místech české země množství pěveckých spolků; nejvíce jich bylo v roce 1868, kdy počet dosáhl v Čechách čísla 180, na Moravě 42, ve Slezsku 2 a ve Vídni 3. Největší činností vedle spolku Hlahol vynikl Slovanský zpěvácký spolek ve Vídni, Hlahol plzeňský a Žerotín olomúcký, založený roku 1880 Jindřichem Geislerem. Z českých umělců počátku 19.století stáli v popředí zejména Jan August Vitásek, Friedrich Dionys Weber a Václav Jan Tomášek, kteří jako stoupenci Wolfganga Amadea Mozarta pokračovali v tomto směru. Jan August Vitásek7 (1771-1839), žák Františka Xavera Duška a Leopolda Koželuha byl kapelníkem v chrámu sv. Víta. Ve své době náležel k nejlepším skladatelům, zejména v

7

Viz Jana Perutková, Jan Nepomuk August Vitásek (Johann Witassek) und die stilistischen Merkmale seines kirchenmusikalischen Schaffens, in: Prof. Jiří Fukač - Festschrift. 1. Aufl. Hradec Králové: Gaudeamus, 1998. s. 108-112. ISBN 80-7041-674-2.; Jana Perutková, Johann Nepomuk August Wittassek - ein vergessener Kirchenkomponist und Prager Domkapellmeister, in: Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa. 1. Aufl. Chemnitz : Technische Universität, 1998. s. 125-129. Heft 2. ISBN 3-926196-30-0.; Jana Perutková-Dvořáková, Ein böhmischer Musiker Johann Nepomuk August Vittassek im Licht der tschechisch-österreichischen Gegenseitigkeit in der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts, in: Colloquium. 1. Aufl. Brno: Masarykova univerzita 1997. S. 214-217. ISBN 80-210-1625-6.; Jana Perutková-Dvořáková, Johann Nepomuk August Vittassek (1770-

8

oboru církevním, a proslul také jako klavírní virtuos. Nakonec přijal nabídku z Vídně a stal se kapelníkem chrámu sv.Štěpána. Ve Vídni byl ustanoven čestným členem Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). K jeho nejlepším skladbám počítáme dvě slavnostní mše a velké requiem. Friedrich Dionys Weber (1766-1842), žák Abbé Voglera, spoluzakladatel a od r. 1810 ředitel pražské konzervatoře, sepsal pro žáky svého ústavu několik učebnic8. Mezi jeho žáky patřili Václav Emanuel Horák či Ignaz Moscheles. Konečně Václav Jan Tomášek9 (1774-1850), velmi vážený hudební učitel, složil množství skladeb orchestrálních, komorních a vokálních, zejména velké requiem a slavnostní korunovační mši. První hudební vzdělání získal od sbormistra a varhaníka Pavla Josefa Wolfa v Chrudimi. Jeho výjimečného talentu si všiml hrabě Wallis a umožnil mu studovat na gymnáziu v Jihlavě a později i v Praze. Tomášek navštěvoval malostranské a později staroměstské gymnázium. Po čtyřech letech vstoupil do vyšších tříd gymnázia při univerzitě, kde se věnoval logice, fyzice a metafyzice. O tři roky později se nechal zapsat na právnickou fakultu, kterou ukončil v roce 1789. K tomu navštěvoval přednášky z anatomie a chirurgie. Vlastním přičiněním se stal znamenitým klavíristou vyhledávaným zejména v salónech české šlechty a měšťanů. Byl mimo jiné žákem Jana Ladislava Dusíka. V roce 1771 vstoupil do služeb hraběte Jiřího Buquoye, který mu poskytl úplnou tvůrčí svobodu, a v jeho službách zůstal až do roku 1815. Kolem něho se utvořil v Praze kruh umělců, kteří dlouho rozhodovali o hudebních činnostech v Praze. O jeho vysoké společenské i všeobecné vzdělanosti svědčí fakt, že se stýkal s Josephem Haydnem a Ludwigem van Beethovenem, ale i Johannem Wolfgangem Goethem. Jeho přáteli se stali přední osobnosti národního obrození (Václav Hanka, František Palacký, Josef Krasoslav Chmelenský, František Ladislav Čelakovský). Jeho dům se stal vyhledávaným salónem osobností pražské vědy a kultury. Založil hudební ústav se zaměřením na klavír a skladbu, který konkuroval Pražské konzervatoři i Varhanické škole. Soukromými Tomáškovými žáky byli např. Jan Hugo Voříšek, Christoph Kuhé, Bedřich Kittl, Eduard Hanslick a Alfred Dreyschok. Jeho největší význam je v klavírní a písňové tvorbě. Vydal sedm sešitů eklog, tři sešity rapsodií a tři dithyramby. Tyto poetické skladby pro klavír byly velmi oblíbené a dodnes se využívají jako instruktivní literatura. V 1839) - ein bedeutender böhmischer Komponist der 1. Hälfte des 18. Jahrhundert, in: Musica Austriaca. Wien, Salzburg : Institut für Musikwissenschaft der Universität Wien, 1997. s. 163-168. 16. ISBN 3-900270-41-4. 8 Např. Theoretisch-praktisches Lehrbuch der Harmonie und des Generalbasses, I. - IV., 1830 - 1833, Prag, bei Marco Berra. 9 Straková, Theodora. Václav Jan Tomášek a jeho klavírní eklogy. Brno: Moravské museum, 1960. s. 175-198.; Poster, Miroslav. Václav Jan Tomášek. Praha, 1960.; Bínová, Jiřina. Václav Jan Tomášek. Kladno, 1974.; Tarantová Marie. Václav Jan Tomášek. Praha 1946.; V.J.K. Tomášek. Vlastní životopis Václava Jana Tomáška. Topičova edice. Praha 1941.

9

písňové tvorbě prokazoval rozsáhlou znalost světové literatury. Napsal řadu písní na texty Johanna Wolfganga Goetha, Friedricha Schillera i Alexandra Sergejeviče Puškina. Prokazoval cenné služby obrozeneckému hnutí svými písněmi na texty Rukopisu královédvorského a básně obrozeneckých básníků Václava Hanky, Josefa Krasoslava Chmelenského a dalších dnes už méně známých buditelů. Zkomponoval i dvě opery: Seraphine oder Grossmut und Liebe (1811) a Alvaro a vlasteneckou kantátu Vlasta. Vynikající pověsti varhanního virtuóza se dočkal Karel František Pitsch (1786-1858), učitel a pozdější ředitel pražské Varhanické školy. Vedle nedocenitelné činnosti pedagogické vydal např. Museum für Orgelspieler (1823). Důmyslným skladatelem písní byl František Max Kníže (1784-1840), který vydal mimo jiné dva sešity českých písní (op. 18 a 21), z nichž balada Když měsíček spanile svítil znárodněla. Ve 20.letech nastal v Praze čilejší hudební ruch zvláště pořádáním operních představení, a tou dobou objevila se i česká zpěvohra. Mezi mladíky hudebně nadanými vynikl František Škroup (1801-1862), po něm se pokusil o hudební drama vojenský kapelník Jiří Macourek svojí operou Žižkův dub (1847), ale nedočkala se úspěchu. V oboru dramatickém předčil nad své vrstevníky Jan Bedřich Kittl (1809-1868), ředitel Pražské konzervatoře, který složil tři německé opery, čtyři symfonie, koncertní ouverturu, několik klavírních skladeb a osm písní českých. Tyto skladby vynikají vytříbeným vkusem, výbornou instrumentací, ale skladby, zejména písně jsou typu spíše německého, než-li národního. Vedle výše jmenovaných pokusili se tvořit v oblasti operní a dramatické Joseph Maria Wolfram (1789-1839), teplický purkmistr, jenž složil 10 německých oper, a mladý skladatel Julius Benoni (*1832), který však po třech operách obrátil svoji pozornost k jinému oboru. K těmto skladatelům patří ještě Josef Abert (1832-1915), žák Pražské konzervatoře, pozdější kapelník při dvorním divadle v Stuttgartu. Z jeho oper dosáhla největšího úspěchu Astora. Větší význam má však pro nás ochotník-skladatel Václav Jindřich Veit (1806-1864), proslulý jako důmyslný skladatel komorní hudby, který složil mimo jiné pět kvartet a pět kvintet pro smyčcové nástroje, vynikající uhlazenou formou. Ač byl rodem Němec, dokonale se naučil český jazyk a složil také několik sborů na české texty, nejznámější je Na Prahu. Zajímavé je, že církevní hudba se těšila v této době více pozornosti skladatelů než hudba dramatická. Takovým skladatelem církevní hudby byl Robert Führer (1807-1861), kapelník v chrámu sv. Víta na Hradčanech, který složil asi tři sta různých skladeb, mezi nimi tři slavnostní mše a dvacet mší menších, rozšířené a hojně provozované po celých Čechách. Neméně plodnými skladateli církevní hudby byli Albín Mašek (1804-1878), ředitel kůru při Týnském chrámě a po té u sv. Mikuláše na Malé Straně (složil asi 200 církevních skladeb), František Lábler 10

(1808-1851), ředitel kůru při chrámě sv. Trojice v Podskalí, Zikmund Kolešovský (18171868), ředitel kůru při chrámě sv. Štěpána, a další. Jan Nepomuk Škroup (1811-1892), do roku 1887 kapelník při chrámu sv. Víta na Hradčanech, složil deset mší, českou operu Švédové v Praze (1867) a sepsal několik pedagogických pomůcek. Největšího úspěchu svými skladbami dosáhl Václav Emanuel Horák (1800-1871), ředitel kůru při chrámech Marie Sněžné, sv. Vojtěcha a v Týně, jehož mše se rozšířily i za hranice naší vlasti. Dalšími skladateli hudby v oboru církevním byli František Drechsler (1803-1878), Václav Proška (1817 až 1872), ředitelé kůru v Praze, a Josef Krejčí (1822-1881), pozdější ředitel Pražské konzervatoře, skladatel a varhanní virtuóz. Po tomto rozkvětu církevní hudby dochází k jejímu úpadku a skladatelé se věnují již oblastem jiným. Hudbu instrumentální, zejména taneční, pěstovali např. Jan Vojtěch Štika (17791833), později Josef Labický (1802-1881) a Matěj Hilmar (1804-1881), tvůrce první české polky pro orchestr (1836) Esmeralda. Českou vokální tvorbu pěstovali zejména Alois Jelen (1801 až 1857), první ředitel Žofínské akademie, který složil několik českých sborů; venkovský skladatel Josef Vorel (1801-1874), zdický farář, který proslul písní Nad Berounkou pod Tetínem, a Jan Pavel Martinovský (1808-1873), člen řádu premonstrátů na Strahově a ředitel škol v Rakovníku, který se vedle kompozice vlastních písní a sborů zabýval také harmonizováním českých národních písní sebraných Karlem Jaromírem Erbenem. Jako významná hudebně mnohostranná osobnost této doby proslul Josef Proksch (1794-1864), klavírní pedagog, klarinetista, pianista, varhaník, hudebním teoretik a skladatel, učitel Bedřicha Smetany, Josefa Richarda Rozkošného a Jakuba Virgila Holfelda. Zřídil mj. první klavírní ústav v Praze (1830) a vytvořil šestidílnou, velkou klavírní školu; tato škola byla u nás používána několik desítiletí (pro její 6. díl napsal Smetana koncertní etudu Na břehu mořském ). Prokschův ústav si kladl za úkol nejen výchovu pianistů, nýbrž i učitelů, dobře připravených na svoji dráhu; skutečně z něho také vyšlo mnoho dobrých pedagogů, kteří pokračovali v tradici Prokschem založené. Jaký význam měl v době svého rozkvětu Prokschův ústav, vysvítá z toho, že jej při svých cestách do Prahy navštěvovali mnozí skladatelé a výkonní umělci, na př. Franz Liszt, Klára Schumannová, Anton Rubinštejn, Ignác Moscheles, Hans von Biilow a jiní. V době pozdější vznikly další ústavy pro vzdělání klavírní i pro vyučování zpěvu koncertního i dramatického, první byl Čabounův10 založený roku 1855. 10

Čaboun, Václav (1840-1876), učitel hudby. Absolvoval pražskou varhanickou školu (1860). Majitel hudebního ústavu a varhaník u Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici v Praze (1866/69).

11

Po založení Pražské konzervatoře se ještě zvýšil počet českých hudebníků, z nichž se mnozí uplatnili v cizině. Ve Vídni si získali slavné jméno Josef Drechsler (1782-1852), kapelník při chrámě sv. Štěpána a později profesor vídeňské konzervatoře (zde byl jeho žákem např.Johann Strauss mladší), Jan Hugo Voříšek (1791-1825), jeden z nejslavnějších varhaníků své doby a dirigent Spolku přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). Roku 1823 získal místo u císařského dvora jako varhaník a začal vyučovat hře na klavír. K jeho žákům patřili i lidé z nejvyšších kruhů, především vévoda Zákupský zvaný Orlík, syn Napoleona a Marie Luisy. Dalším slavným emigrantem byl Simon Sechter (1788 až 1867), výborný varhaník, skladatel, dirigent, hudební teoretik, a profesor, žák Antonia Salieriho. Stal se profesorem kompozice na vídeňské konzervatoři (jeho žáky byli mj. Anton Bruckner a Franz Schubert). Mezi dalšími českými rodáky působícími ve Vídni jsou významná zejména Emanuel Doležálek (1780 až 1858), vyhledávaný učitel klavírní hry, Jan Evangelista Hořalka (1796-1860), František Xaver Tadeáš Chotek (1800-1852), Ondřej Němec (1799-1846), Josef Dessauer (1798-1876), Antonín Emil Titl (1809-1882) a další. Jako virtuózové prosluli houslisté Leopold Jansa (1795-1875), Josef Slavík (18061833), Josef Beneš, klarinetista Josef Fridlovský, kontrabasisté Antonín Sláma, Vojtěch Janouš a Josef Vraný (všichni ve Vídni); houslista Ferdinand Laub (1832-1875), který proslul na svých uměleckých cestách po Evropě a později se stal profesorem konzervatoře v Moskvě; dále houslisté Raimond Dreyschok v Lipsku, Josef Sokol v Petrohradě, flétnista Josef Wolfram v Karlsruhe, fagotista Václav Neukirchner a František Boch, violoncellista v Stuttgartu, klavíristé Ignác Moscheles v Lipsku, Alexandr Dreyschock v Petrohradě, jako houslista a skladatel Václav Kalivoda, kapelník v Donaueschinkách. V oboru pěveckém si získali jméno František Hauser, ředitel konzervatoře v Mnichově, Josef Theodor Krov, učitel zpěvu v Londýně, tenoristé Jan N. Drska v Kasselu, Josef Alois Ticháček v Drážďanech, Alois Ander ve Vídni, Gustav Walter ve Vídni, nejslavnější barytonista své doby Jan Pišek ve Stuttgartu, František Krolop, basista v Berlíně a jiní. Po zrušení absolutismu říjnovým diplomem roku 1860 nastal v českém kulturním životě čilejší ruch. Vystoupila řada mladých, nadšených skladatelů, kteří zpočátku pěstovali zejména vlasteneckou sborovou hudbu tvořenou pro rychle se množící pěvecké spolky, a když bylo roku 1862 zřízeno v Praze samostatné české divadlo, nastala také touha po původních českých operách. V této přípravné době vykonal velké zásluhy Josef Leopold Zvonař (18241865).

12

Osobnost Josefa Leopolda Zvonaře

Původ a vzdělání Josef Leopold Zvonař se narodil 22.ledna 1824 v Kublově na Křivoklátsku v domku č.10. Jeho otec, křestním jménem František (syn Josefa Zvonaře a Magdaleny, rozené Vokáčové), byl povoláním zednický tovaryš a pocházel z Bzové. Dne 16.září 1823 se oženil s Kateřinou Prokšovou (její otec byl Václav Prokša, kublovský švec, matka Dorota, rozená Zímová). Roku 1829, tedy ve věku 6 let, začal Josef Leopold chodit do školy. Krátce mu byl učitelem Josef Lang, po jeho odchodu do Mýta pak František Klier. Ten z vlastního uvážení sestaveným sborem, do kterého vybral i mladého Zvonaře, provozoval každý svátek a neděli figurální mši či litanie (poprvé na Boží hod Velikonoční roku 1831). Zde je tedy možno spatřovat první Zvonařovo setkání a náklonnost k hudebnímu umění. Již po roce působení nahradil Františka Kliera starší Václav Eismann z Bzové. Také ten pěstoval chrámovou hudbu a brzy po svém nástupu si povšiml Zvonařova hudebního nadání. Začal ho tedy vyučovat hře na housle, později ještě na flétnu, klarinet a lesní roh. Hudební zázemí měl Zvonař i ve své rodině. V jejich domě se často scházeli sousedé a přinášeli s sebou četbu zapůjčenou od velízského faráře Vojtěcha Nejedlého. Mladý Zvonař se tak poprvé dověděl nejen o příbězích z české kroniky, ale i o osudech Shakespeara, Mozarta, Beethovena, Haydna a dalších. Po vyprávění se za doprovodu Josefa Frýberta obvykle zpívalo. Josef Frýbert byl Zvonařův strýc. Tento slepý houslista, flétnista, klarinetista a pianista, který učil v ústavu pro slepé na Hradčanech, mu skládal jednoduché skladbičky pro flétnu. Avšak k výuce hry na klavír, po které Zvonař tolik toužil, se nikdy neodvážil. A tak dostal první lekce až ve 13 letech právě od učitele Eismanna. Ve stejném věku napsal Zvonař svoji první skladbu, Variaci na téma v A dur. Byl to zejména rytmicky nepovedený kus. Téma bylo ve 2/4 taktu, první repetice měla deset taktů, druhá asi třináct. V tomto roce svého života dokončil Zvonař také školu a musel se rozhodnout, zda bude pokračovat v dalším vzdělání nebo se bude věnovat zaměstnání. Další vzdělání však mohl získat jen mimo domov, což bylo pro nemajetnou rodinu finančně velmi náročné, takže se nakonec rozhodl pro řemeslo a stal se učněm u svého dědečka v jeho krejčovské dílně. K řemeslu však neměl ani chuť, ani vlohy. O jeho trápení se dozvěděl velízský farář Josef Dmych, a protože znal chlapce především jako sboristu chrámové hudby, chtěl mu pomoci a seznámil ho s možností učitelského povolání, k němuž bylo zapotřebí vystudovat pouze 13

jednoroční učitelský kurz v Praze. Zvonař tedy nadobro opustil řemeslo a rozhodl se pro další studium. Pro přijetí na učitelský kurz však bylo nutné vysvědčení z třetí třídy hlavní školy. A opět díky faráři Dmychovi, který chlapce potřebnou látku během tří let doučil a zajistil mu soukromou zkoušku na hlavní škole v Berouně, vykonal s dobrým prospěchem závěrečnou zkoušku na piaristické škole v Berouně11. Tři léta strávená na faře pod dohledem faráře Dmycha přinesla Zvonařovi mnohem víc než jen vysvědčení potřebné pro učitelský kurz. Farář byl totiž nadšený hudebník a právě od něj se Zvonař poprvé dozvěděl o generálbasu a pod jeho pokračoval ve hře na klavír. Pilně zároveň sháněl a opisoval skladby Jana Křtitele Vaňhala, Wolfganfa Amadea Mozarta aj. Učitelský kurz byl součástí pražské hlavní školy u sv. Jindřicha, kde vyučoval žáky pouze jeden učitel. Správa ústavu příslušela řediteli pražské hlavní školy na Malé Straně, odkud byli hlavními učiteli a profesory kandidáti na konci roku zkoušeni. Mezi učební plán byly zařazeny tyto předměty: Normální metoda obecná, katechetika, počtářství, čtení, krasopis, mluvnice, pravopis a písemné práce (sloh). Když Zvonař jako šestnáctiletý poprvé podal přihlášku ke studiu, byl ředitelem zamítnut, protože se zdál příliš mladý. Zvonař tedy rok usilovně pracoval, aby se alespoň dostatečně uživil a po roce podal přihlášku ke studiu znovu. Tentokrát byl přijat. Tím však jeho problémy neskončily. Tísnivé rodinné finanční podmínky mu ztěžovaly studium do té míry, že všechny knihy si opisoval a na zhotovování výkresů si vyrobil vlastní kružítko. Svojí pílí a odhodlaností však kurz úspěšně dokončil s velmi dobrým prospěchem a mohl se tak stát pomocníkem na české triviální škole. Sehnat místo tohoto typu ale nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Učitelé v činné službě totiž byli osvobozeni od mnohaleté vojenské služby, takže volných míst nebylo právě nazbyt. Zvonař však mnoho chuti k vyučování nepociťoval. Jednak se stále nejvíce zajímal o své hudební vzdělání, kterého se mu na předchozí škole nedostalo ani v nejmenší míře, přestože hra na varhany byla pro tehdy nastávající učitele nezbytná, druhak ho neuspokojovalo ani hmotné zajištění učitelských pomocníků, kteří pracovali často jen za stravu a na ostatní výdaje si museli vydělávat hudbou při pohřbech, svatbách a tanečních zábavách. Vrátil se tedy do Kublova. Nakonec v něm ale přeci jen naplno zvítězila touha po hudebním vzdělání a vrátil se na počátku školního roku 1842-43 do Prahy, aby se přihlásil na Varhanickou školu. 11

Na vysvědčení byly uvedeny tyto předměty: Náboženství, biblické dějiny a evangelium. Druhý díl čítanky. Čtení tištěného a psaného německy, pak česky. Počítání se zlomky a počet trojčlenný. Krasopsaní kurentu, kancelářského písma německého a latinky. Psaní nápovědné a pravopis. Německá mluvnice a výslovnost. Návod k písemným pracím. Čtení a psaní nápovědné latinských slov.

14

Varhanická škola a osobnost Karla Františka Pitsche Přijímací zkoušky na varhanickou školu pro Zvonaře nedopadly dobře. Tehdejší ředitel, vynikající mistr Karel František Pitsch, se ale nad ním slitoval a zajistil mu prozatímní přijetí. Praha a zejména Varhanická škola se staly Zvonařovi na dlouhou dobu druhým domovem. Zde slyšel poprvé v řádném provedení instrumentální hudbu (Mozartovy a Beethovenovy symfonie) a také první operu - byl to Mozartův Don Giovanni, který se tehdy v Praze dával pod názvem Don Juan. Ani tentokrát se Zvonař nezbavil existenčních potíží, které ho ostatně provázely po celý život. Žil velmi bídně. Na živobytí si vydělával opisováním not a explikací. Nedostatečnou stravou a přepínáním sil v průběhu druhého roku těžce onemocněl. Karel František Pitsch, který si Zvonaře brzy oblíbil pro jeho snaživost a píli, se mu snažil pomoci. Ač sám nebyl příliš bohatý, daroval svému milovanému žáku své obnošené šaty, zajistil mu soukromé doučování a měl také zásluhu na tom, že byl Zvonař prostřednictvím hraběte Laurencina d´Armonda pověřen vyučováním v paláci knížete Lobkovice v tehdejší Hybernské ulici, kde za každou hodinu dostával dukát. Zároveň mu obstaral malý clavichord, půjčoval mu noty a dovolil mu hrát na školních varhanách i mimo vyučování. Pod Pitschovým vlivem poznával Zvonař díla velkých mistrů a učil se kontrapunktu a kompozici. Nejvíce si oblíbil Beethovena a horečně si opisoval jeho díla. Současně s praktickou hudbou kladl důraz také na teoretické vzdělávání - studoval teoretické spisy o hudbě, harmonizoval staré české chorály a pilně četl Schumannovy lipské hudební listy. Po absolutoriu roku 1845 se stal Pitschovým asistentem. Přes velké množství práce však stále nezískal dobré hmotné zajištění. Svého místa se skromnou měsíční odměnou 5 zlatých si ale velmi vážil. Po čase byl navíc ustanoven druhým učitelem zpěvu, čímž se jeho hmotné poměry o něco zlepšily. Roku 1847 byla v Cecilském spolku12 provedena jeho první skladba. Šlo o německou píseň „Die Abfahrt“13, kterou však obecenstvo přijalo chladně. V červnu roku 1848 během 12

Zvonař byl aktivním členem Cecilské jednoty a účinkoval při jejích hudebních produkcích nejprve jako zpěvák, později jako hráč na violu. Cecilská jednota byla významná hudební instituce obrozenské Prahy. Existovala 25 let (1840 - 1865) a v době rozkvětu měla mužský sbor (až 120členný), chlapecký sbor (až 60členný) a velký orchestr. Zakladatelem a organizačním duchem instituce byl Antonín Apt. Hlavním přínosem hudebnímu životu Prahy byly abonentní koncerty (za dobu své existence jich uspořádala jednota v Platýzu a na Žofině 117) a vystoupení při různých slavnostních příležitostech, kterých bylo přes sto. Na koncertech zněla hudba všech slohů a epoch - od Palestriny, J. S. Bacha, Händla, Mozarta k Beethovenovi, Schumannovi, Mendelssohnovi i Wagnerovi. Na každém koncertu byly pravidelné zastoupeny i skladby soudobých českých skladatelů (Kittla, Křížkovského, Tomáška, aj.) a interpretovaly se zásadně česky. Mezi sólisty koncertů Cecilské jednoty najdeme K. Strakatého, L. Lukese a A. Dvořáka (viola). Po vzoru Prahy byly "Cecilky" zakládány i v jiných městech a měly tam velký význam pro hudební život (např. Ústí nad Orlicí). 13 V letech 1843-47 skládal Zvonař svá díla převážně na německé texty, což však neznamenalo, že by nebyl osloven národním ruchem své doby - současně s ustanovením na varhanické škole se roku 1847 přihlásil za člena

15

svatodušních bouří složil na slova básníka Václava Picka píseň odvahy a výzvy Společenskou (Vzhůru, bratří, čas volá...) a od té doby se začal věnovat zhudebňování výhradně českých textů Václava Picka, Františka Ladislava Čelakovského, Josefa Krasoslava Chmelenského či Vojtěcha Aloise Šmilovského a stal se účastníkem setkávání českých vlastenců. Na shromáždění básníků a hudebníků u pianisty a hudebníka Šimáka na Malé Straně roku 1858 se setkal s předními osobnostmi umělecké scény, Janem Nerudou, Vítězslavem Hálkem, Adolfem Heydukem, Janem Ludvíkem Lukesem ad. Česká vlastenecká setkání se odehrávala také u kaligrafa, horlivého sběratele starožitností a komorníka křížovnického generála Františka Holiny. Vedle již zmiňovaných byli tu častými návštěvníky Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Václav Hanka, Emanuel Antonín Meliš, Václav Krolmus, ad. Jan Neruda, který se jako mladý učil hrát na housle a klavír, pociťoval ke Zvonařovi velké sympatie a možná právě z jeho podnětu věnoval svůj první kritický příspěvek, 5 řádkový referát do Pražských novin, Drahorádově mši. A naopak zase Zvonař přiměl hmotně i společensky strádajícího Nerudu na konci 50.let k učitelství v Jednotě katolických tovaryšů, kde sám učil zpěv. Jinak byl Zvonař člověk povahou spíše skromný a ruch veřejného života příliš nevyhledával. Aby poznal svoji vlast, podnikl řadu cest po Čechách. Cestoval vždy sám. Navštívil Krkonoše, Adrsbašské skály, Železnorudsko i Kokořínsko. Hlavní prázdniny však z největší části trávil ve svém rodišti. Když mu 7.ledna 1848 zemřel 57 letý otec na „Abzehrung“ (úbytě), jak je zapsáno na velízké faře, přimkl se citově ještě více ke své matce. Pomocníkem Karla Františka Pitsche zůstal Zvonař celých 16 let. Když na konci školního roku 1858 Pitsch zemřel, byl Zvonař zvolen prozatímním ředitelem školy a právem očekával, že bude zvolen jeho nástupcem. Mezitím o prázdninách podnikl dlouho plánovanou cestu do Itálie (navštívil Como, Milán, Bergamo, Veronu, Benátky), aby poznal italské umění. Zkušenosti z této cesty uveřejnil po návratu v Pražských novinách. Po prázdninách byl na varhanické škole vypsán konkurz na místo ředitele a mimo Zvonaře se přihlásilo dalších 15 zájemců. Vlivem arcibiskupa Schwarzenberga byl k Zvonařově hořkosti zvolen 25.listopadu 1858 Josef Krejčí, ředitel křížovnického kůru, rodák z Milostína na Rakovnicku, a hned následující měsíc nastoupil svůj úřad. Josef Krejčí absolvoval varhanickou školu v roce 1839, později studoval soukromě u Josefa Proksche. Byl známý jako vynikající varhaník i teoretik, ale všeobecným rozhledem se Zvonařovi nemohl vyrovnat a také běh času ukázal, že k pochopení nejnovějších proudů české hudby neměl dostatek pochopení, jak svědčí jeho

Matice české, následující rok se stal členem pražského sboru národní obrany „Svornost“. Události roku 1848, jichž se jako člen první setniny „Svornosti“ pod velením barona Villaniho účastnil, v něm vzbudily zájem o české národní hnutí, do jehož čela se záhy postavil.

16

vztah k Antonínu Dvořákovi a Bedřichu Smetanovi. Zvonař nesl toto rozhodnutí těžce. Nešlo mu ani tak o zlepšení postavení, ale mrzelo ho, že nebyla doceněna jeho svědomitá učitelská práce a vzorná pracovitost ve prospěch církevních zájmů, které zde po 16 let vykonával. Ještě dva roky zůstal na varhanické škole a připravoval přitom pozůstalé skladby Karla Františka Pitsche k vydání (vyšly pod názvem „Třináctero skladeb pro varhany“).

Žofínská akademie Žofínská akademie byl německo-český hudební ústav pro protektorátem arcikněžny Žofie (matka císaře Františka Josefa I.), který sídlil v Pachtovském paláci v Praze na Starém Městě. Vyučoval se zde zpěv, hra na klavír a hudební teorie. Jejím ředitele byl skladatel František Škroup. Když ale v roce 1860 přijal sezónní kapelnické místo u německé opery v Rotterdamu, uvolnil své místo na Žofínské akademii Josefu Leopoldu Zvonařovi. Ten zde mimo jiné zavedl vedle tradičního mužského i dívčí sborový zpěv (jeho členkou byla i Eliška Krásnohorská14), což je nutné ocenit uvědomíme-li si, že šlo o úplnou novinku15. Žofínská akademie sice disponovala určitým množstvím zpěvaček, které účinkovaly např. při provozování velkých smíšených skladeb, ale nově vznikající pěvecké spolky byly vždy ryze mužské (první ženský pěvecký spolek „Libuša“ vznikl roku 1863 v Českých Budějovicích). O něco později založil ještě devítiměsíční kurzy pro učitelky klavíru a zpěvu.Tyto kurzy byly na svou dobu velmi pokrokové. Vzor našel Zvonař zřejmě u Josefa Proksche, který zavedl na své škole tříletý učitelský kurz již v roce 1847, ale Zvonařův kurz svojí krátkostí dával možnost získat pedagogickou praxi již vyspělým klavíristkám v poměrně krátké době a dopomohl tak k vyřešení nedostatku kvalifikovaných učitelek. Odbornost jejich vedení ukazuje nato, že Zvonař zde položil základy české hudební pedagogiky a propracoval zejména metodiku školníku zpěvu. Varhanická škola, která se tou dobou začala těšit dobré pověsti i v cizině, ztratila ve Zvonařovi znamenitého a svědomitého učitele, kterého nově jmenovaný čerstvý absolvent Antonín Průcha nemohl plně nahradit. Zvonař se ale na

14

Eliška Krásnohorská znala Zvonaře poměrně blízce, neboť dával soukromé hodiny jejímu bratrovi Jindřichu Pechovi. Tehdy 11ti letá Krásnohorská vzpomíná na Zvonaře jako na učitele velmi horlivého a vždy zaujatého svým výkladem, což dokazuje historkou: „(...) zapomínal na vše ostatní kolem sebe, někdy i na hodiny, (...). Při jedné lekci, sednuv si u piana na židli, na které byl položen polštář, houpal se na ní při výkladu o kontrapunktu a zabral se celou duší do důležitého toho předmětu tak hluboce, že sklouznuv s polštářem na podlahu, poseděl na něm, s nohama pod pianem nataženýma, nevyrušen tak dlouho, až důkladně rozebral i objasnil téma své a přednášku svou zakončil; pak teprve vstal a klidně usedl na židli.“ (Krásnohorská, Eliška. J.L.Zvonař v mojí paměti. K šedesátému výročí úmrtí J.L.Zvonaře. Podbrdský berounský kraj. Roč. II. Seš.3. Vydal Karel Kazda, 1924-25, s.61). 15 Pro ženský sbor složil Zvonař i několik svých děl, např. sbor Společná (Pějme dál a pějme zas), 1863.

17

Varhanickou školu už nikdy nevrátil. V čele Žofínské akademie stál až do roku 1862, kdy mu začala ztěžovat život jeho vleklá choroba.

Závěr života Po odchodu z Žofínské akademie získal Zvonař místo ředitele kůru u sv.Trojice ve Spálené ulici v Praze. Brzy potom podnikl uměleckou cestu do Německa a téhož roku se stal ještě učitelem zpěvu na vyšší dívčí škole v Praze. Tato škola byla zřízena roku 1863 na návrh starosty Františka Pštrosa podle vzoru švýcarských ústavů. Zpočátku měla tři třídy a osnovami se blížila reálným školám. Jejím prvním ředitelem byl Vilém Gabler. Počátkem února roku 1863 přijal Zvonař čestnou funkci - stal se členem komise (společně s ředitelem konzervatoře Janem Bedřichem Kittlem a regenschorim Josefem Försterem), která měla vybrat vítěznou píseň v soutěži časopisu Dalibor16. Tato doba znamenala pro Zvonaře jisté zlepšení jeho finanční situace, což ho podnítilo k ještě soustavnější tvůrčí činnosti. Podle jeho vlastních zápisků složil do roku 1861 celkem 122 skladeb. Byla to doba, kdy jeho jméno mělo již vydobyté postavení v českých uměleckých kruzích, a přátelé i příznivci mu zasílali nápěvy s žádostí, aby je zhudebnil. Přesto se v tomto poměrně šťastném období dočkal velkého zklamání, když neprosadil provedení své jediné opery Záboj, kterou považoval za své největší dílo. Aby byl profil Zvonařovy osobnosti a činnosti úplný, nemohu opomenout zmínit také jeho pozornost k národnímu hnutí a politickým poměrům. Když byl roku 1861 založen politický deník Národní listy (red. Julius Grégr), bylo hned v prvním programu uvedeno mezi spolupracovníky Zvonařovo jméno. Své vlastenecké cítění projevoval účastí na manifestacích národního rázu - 16.listopadu 1859 hrál na varhany při rekviích za Josefa Jungmanna v chrámu sv.Klimenta v Praze, účastnil se národní slavnosti českoslovanských pěveckých spolků (16. až 18.května 1862) i oslavy Karla Havlíčka Borovského (19.srpna 1862 v Borové), pro kterou složil na Nerudova slova slavnostní sbor. V létě téhož roku se zúčastnil odhalení pomníku Vojtěcha Nejedlého, svého krajana ze Žebráku, přičemž v chrámu zazněla jeho chorální mše. Roku 1861 se spolu s Janem Ludvíkem Lukesem, Ferdinandem Hellerem, Emanuelem Antonínem Melišem, ad. stal zakladatelskou osobností pražského pěveckého spolku „Hlahol“. Stál také u vzniku tělocvičné jednoty „Sokol“, spolu s Bedřichem Smetanou a Františkem Pivodou pomáhal zakládat „Uměleckou besedu“. Zvonařovo jméno lze najít i v 16

Soutěž uspořádal obchodník s hudebninami Ludvík Fleischer - 20.června 1862 otiskl v Daliboru báseň „Jarní“ a za její zhudebnění určil odměnu v podobě alba s 12 fotografiemi českoslovanských hudebních umělců. Soutěž vyhrál Edvard Nápravník.

18

šestičlenné komisi pro Národní divadlo, která měla řídit operní a dramatickou školu. Roku 1863 byl dále zvolen v Umělecké besedě do komise pro pořádání abonentních koncertů17. Později byl v Umělecké besedě zvolen ještě archivářem a od 4.ledna 1863, kdy probíhaly po dobu tří měsíců v Umělecké besedě odborné přednášky, vystupoval i Zvonař se svými příspěvky o českých národních písní, které byly přijaty s takovým nadšením, že došlo k jejich uveřejnění tiskem i notovými ukázkami. Roku 1864 prohlásil František Pivoda, že bude v Umělecké besedě zdarma vyučovat zpěv, Petr Maydl a Josef Leopold Zvonař přidali za stejných podmínek výuku hry na klavír a harmonie. Když v červenci roku 1865 pobýval v Praze František Klier, nezapomněl navštívit svého bývalého žáka a přítele Zvonaře. Zastihl ho však již na lůžku v závěrečné fázi dlouholeté vleklé plicní choroby, jejíž počátky lze sledovat již v druhém ročníku na Varhanické škole. Tato choroba byla navíc neustále podporována špatnými životními podmínkami, kterými Zvonař trpěl téměř celý život. Ze setkání se tak stalo rozloučení. Dne 23.listopadu 1865 zemřel v Praze Josef Leopold Zvonař ve věku nedožitých jedenačtyřiceti let. V matrice zemřelých farního úřadu u Panny Marie Sněžné je poznámka, že zemřel náhle a nezaopatřen. Následující den oznámily Národní listy, že „slovutný skladatel, ředitel kůru u sv.Trojice v Praze, učitel zpěvu na vyšší dívčí škole české, člen správního výboru a odboru hudebního „Umělecké besedy“ zemřel včera ve čtvrtek 23.listopadu o 10.hodině ráno po delší nemoci tuberkulemi plic.“ Podobně učinily zvláštní oznámení i další spolky - Umělecká beseda, Hlahol, Sokol a učitelský sbor vyšší dívčí školy. Soustrast nad úmrtím projevila svými telegramy i řada pěveckých spolků. Pohřeb se konal v neděli 26.listopadu 1865 ve dvě hodiny odpoledne. Před chrámem sv.Trojice se tísnily davy venkovských i pražských obyvatel, které držely v pořádku ve dvou řadách stojící členové Sokola ve stejnokroji. Duchovní obřad začal přesně o druhé hodině odpolední. Hlahol zazpíval svému zakladateli na rozloučenou smuteční sbor od Karla Bendla a po církevním obřadu mohutný sbor od Jana Nepomuka Führera. Po smutečním ceremoniálu byla rakev vynesena před chrám a v průvodu ji doprovázeli členové Umělecké besedy, Sokolové se zapálenými pochodněmi, učitelé a žáci Varhanické školy, členové Akademického spolku, žákyně vyšší dívčí školy, členové spolku Hlahol a řada dalších, kteří se chtěli naposledy rozloučit s touto velkou osobností českého uměleckého života. Průvod s rakví prošel Spálenou ulicí, po nábřeží, Karlově mostě, Mosteckou ulicí a konečně

17

Na druhém abonentním koncertě dne 4.března 1865 zazněla právě část jeho opery „Záboj“.

19

Karmelitánskou ulicí k Újezdské bráně, kde byla rakev po závěrečném obřadu uložena do pohřebního vozu, který ji odvezl do rodiště zesnulého. Také zde byla jeho památka náležitě uctěna. Když se blížil pohřební vůz k Berounu, shromáždilo se k poslednímu rozloučení vedle duchovenstva, řemeslných cechů a pěveckého spolku Slavoš i velké množství prostého lidu, mezi nimiž byla řada Zvonařových žáků a přátel. Slavoš zazpíval pohřební sbor a průvod se vydal dále na cestu. Za městem se zastavil ještě ke krátkému obřadu u hřbitova a sbor zazpíval „Animas fidelium“. Odtud pokračoval průvod až k domu „U města Plzně“, kde setrval za stráže Sokolů až do 11 hodin večer, pak pokračoval do Kublova. V Kublově, kam dorazil následujícího dne v šest hodin ráno, se zastavil u Zvonařovy rodné chaloupky. Odtud měl v jedenáct hodin odpoledne začít pohřeb. Po církevním obřadu nastoupila rakev poslední cestu na velízský hřbitov. Následovaly ji Zvonařovy sestry s matkou, příbuzní a přátelé. Na velízském hřbitově byla nejprve v chrámu odsloužena zádušní bohoslužba a pak byla rakev přenesena k hrobu, kde Hlahol zazpíval Zvonařův smuteční sbor Přes vršiny hrobu tvého každá bouře přeletí. Poté byly připomenuty Zvonařovy zásluhy, mezi které patřilo i přičinění se na zřízení kublovské knihovny. Pohřební obřady skončily až ve dvě hodiny odpoledne. Rozloučení široké veřejnosti dokazuje, za jak velkou osobnost byl Zvonař ve své době považován. Ještě dlouhou dobu po jeho smrti se objevují bolestné zmínky v dopisech jeho přátel, vzpomínky na jim tak drahého a nenahraditelného člověka. Jeden ze Zvonařových přátel a zároveň autor řady textů jeho písní Vojtěch Alois Šmilovský píše faráři Václavu Krupičkovi v dopise ze dne 22.prosince 1865 toto: „Buď šťastna jeho památka! Byl to pro umění čisté nadšený duch, beze všeho přídechu všedního kalu, ctnostný a obětovný, jakých v století se rodí málo, velmi málo. Místo toto buď lístkem ku jeho věnci vavřínovému.“

Pocty Josefu Leopoldu Zvonařovi se dostalo v následujících letech po smrti mnohých poct. Ve školní budově v Kublově byl roku 1962 založen Lektorát hudby osvětové besedy, jehož cílem bylo udržení Zvonařovy tradice. Dnes je v budově umístěn Zvonařův památník. Byl otevřen roku 1964 zásluhou učitele Václava Sebránka. Reinstalace sbírky byla provedena roku 1982 pracovníky okresního Muzea v Berouně. Od roku 1955 zde existoval 5 let pěvecký spolek „Zvonař“, který vedla učitelka Hedvika Sebránková. V dolní části obce Kublov se nachází Zvonařův rodný domek, který je typickým příkladem staročeské lidové architektury na přelomu 18. a 19.století a je chráněn památkovou péčí. Dne 24.září 1871 na něm byla

20

odhalena pamětní deska s nápisem „Zde se narodil Josef Leopold Zvonař, 22.ledna 1824 hudební skladatel.“ Ve stejný den byl před školní budovou z podnětu žebráckého pěveckého spolku „Hlahol“ odhalen Zvonařovi pomník, pseudogotické dílo z bývalých železáren knížete Fürstenberga v Novém Jáchymově. Na získání financí pro jeho postavení byla roku 1866 vypsána sbírka. Prusko-rakouská válka však asi způsobila, že mnoho příspěvků nepřišlo. Přesto výbor pro zbudování pomníku (P.M.Hněvkovský, F.Havlík, J.Havlík, V.Vátkovský, J.Wiesenberger, J.Váňa, L.Vorel) zaslal Kublovu žádost, aby místní zastupitelstvo vybralo místo pro budoucí pomník a požádal kamenické a jáchymovské železárny, aby zaslaly své návrhy. Kublovští nejprve neuznali za vhodné, aby pomník stál před školou a navrhli umístit ho na velízský hřbitov. Spolek Hlahol se však nemínil vzdát svého návrhu, a tak několika dopisy Kublovu, okresnímu křivoklátskému výboru a arcibiskupské konzistoři v Praze znovu žádal o přezkoumání návrhu, který byl schválen až poté, když Hlahol souhlasil s odkoupením tohoto malého pozemku. Tímto zajištěním místa se vyřešil však jen jeden z problémů. Sbírka, která vynesla jen 400 zlatých, donutila k zakoupení litého pomníku. A tak se dne 24.září 1871 v Kublově odehrála veliká slavnost odhalení pomníku před školou a zasazení pamětní desky na Zvonařově rodném domku. Krátké vzpomenutí na Zvonaře se odehrálo ještě na Národopisné výstavě a Umělecká beseda se zasloužila o to, že na domě č.713-II ve Vodičkově ulici v Praze, kde Zvonař naposledy bydlel a kde také zemřel, byla roku 1872 vysazena pamětní deska18. Roku 1874 založila Umělecká beseda ještě „Zvonařův fond“, který měl podporovat domácí uměleckou tvorbu. Koncem století zmizela z jeho rodného domku pamětní kniha, která tam byla věnována pro návštěvníky roku 1871. Od této doby však dochází k postupnému útlumu zájmu o Zvonařovu osobnost, kromě oslav výročí skladatelovy smrti, o jejichž pořádání se nejvíce zasloužil spolek „Hlahol“. Slavností se tradičně účastnily spolky z celého okolí (pěvecký spolek „Škroup“, „Ozvěny“ z Komárova, „Slavoj“ z Rokycan, „Zvonař“ z Dobříše, „Pěveckohudební jednota“ z Rokycan, „Hudební spolek“ z Kněževši ad.) a mnohé hudební osobnosti. Tradiční náplní těchto slavností byla vždy slavnostní řeč u pomníku, navštívení hrobu a rodné chaloupky a následující oslavy spjaté s vystoupením přítomných hudebních těles. Další poctou Kublova svému slavnému rodákovi je vznik Zvonařova památníku. Ten je umístěn v prvním patře zdejší mateřské školy. Jedná se o malou místnost, ve které můžeme shlédnout některé upomínkové předměty ze Zvonařova života i ze slavností po jeho smrti. Najdeme zde portrét jeho rodičů, Zvonařovy první housle i jeho slavnou kovanou taktovku,

18

Pamětní deska byla dílem sochaře Čapka. Majitel domu později zakryl desku krámovým portálem.

21

některé věci ze soukromého života, diplomy a uznání ap. Prohlídka je přístupná po domluvě s ředitelkou mateřské školy nebo jejím manželem (manželé Královi), kteří jsou velmi ochotnými průvodci.

22

Skladatelské dílo Zvonařův skladatelský odkaz není malý. V rozsahu zhruba 200 dokončených kompozic nalezneme skladby vokální, komorní, orchestrální, církevní a také jednu operu. Obecně nejeví se jeho dílo jako ucelený organický celek, ale spíše jako řada děl s velmi rozdílnou úrovní.

Vokální tvorba Podstatnou část Zvonařovy skladatelské práce tvoří díla vokální, jednohlasé písně s doprovodem klavíru či bez doprovodu, dvojzpěvy, sbory trojhlasé a čtyřhlasé i větší sborová díla a skladby církevní. Hodnotou i způsobem práce je tento výčet velmi různorodý. Vedle obvyklých dobových prací, jako byly jednoduché písně a sbory, existují i díla, jejichž úroveň podstatně převyšuje umělecká měřítka své doby a jejichž hodnota zůstává významná i po čase. V době, kdy tyto svá díla Zvonař komponoval, nebyla ještě vyřešena otázka české deklamace, tak ji později podal Otakar Hostinský19, a tak jsou některé skladatelovy postupy v rozporu s dnešním estetickým cítěním. Přesto v řadě skladeb deklamoval Zvonař český text výborně díky přirozenému jazykovému citu. Dokladem této povedené deklamace je jeho dnes již znárodnělá píseň Čechy krásné, Čechy mé (pod tímto názvem zlidověla, její původní název je však Vlastenecké hory), jejíž nápěv vyrůstá z přirozeného spádu slov. Adolf Cmíral dokonce soudí, že nedostatky v deklamaci a mnohdy i texty samotné jsou hlavní příčinou dnešního neúspěchu díla, a domnívá se, že pokud bychom podložili Zvonařovu hudbu novým správným textem, „(...) mnohá Zvonařova díla si uhájí silou svého hudebního projevu schopnost k životu.20“. Zároveň ale uznává, že množství skladatelových písní je poplatné všepanujícímu romantismu doby svého vzniku, což se na charakteru díla nemusí projevit jen kladně, například citovostí, melodickým i harmonickým půvabem ap., ale i negativně, zejména přehnanou sentimentalitou. Dalším bodem, charakteristickým pro Zvonařovo vokální dílo, je podle něj jednoduchost, která by však nemusela za každou cenu znamenat nižší hodnotu díla, pokud by, jak se to u Zvonaře přece jen občas objeví, nepropadla šablonovitému způsobu řešení. Za skutečně hodnotná díla považuje zejména písně Čechy krásné, Čechy mé,

19

Hostinský, Otakar. O české deklamaci hudební. Praha: F.A. Urbánek, 1886. 60 s. Cmíral, Adolf. Vokální tvorba J.L.Zvonaře. Zvláštní otisk z časopisu „Věstník pěvecký a hudební“. 1941, nákladem vlastním, Tisk Tempo Praha, s.98. 20

23

Šumí Labe dolem, plání, Slovan, Večerní na Vltavě, Svítání, V ranní záři, pohřební sbory Přes vršiny, Spi v pokoji ad. Hlavním podnětem pro písňovou tvorbu se stalo Zvonařovi učitelské povolání – když začal v roce 1854 učit jako druhý učitel zpěvu ve Varhanické škole, považoval za nutné, zařadit vedle duchovního zpěvu i písně světské, ale nedostatečná literatura ho přiměla k vytváření vlastních děl. A když začal na konci roku 1857 vyučovat zpěv ve škole, kterou si zřídila Jednota katolických tovaryšů, složil v poměrně krátké době každému řemeslu sbor (Zednická, Kovářská, Truhlářská, Ševcovská, Řeznická aj.). Poměrně zapomenutým dílem je Zvonařův šesti- , místy až sedmihlasý smíšený sbor Bradlec z roku 1861, romantická balada na slova Václava Crhy. V době svého vzniku šlo o dílo převyšující podobnou českou produkci, přesto v době vydání roku 1891 (Praha, BursíkKohout), tedy 26 let po Zvonařově smrti, ve srovnání se sbory Bedřicha Smetany byla balada poněkud zastaralá. Mužský sbor s průvodem klavíru Švanda Dudák na text V.A.Šmilovského byl věnován pěveckému spolku „Zvon“ ze Strakonic. Dílo trpí zejména básnicky chudým textem:

„Nad Otavou pod jabloní sedí Švanda, slzy roní, zašlý život rozbírá, jenž se před ním rozstírá.“

K Švandovi přicházejí vesničtí chlapci a chtějí, aby jim zahrál do tance. Uprostřed veselí se objeví znenadání lovec se slovy: Chaso, vyprázdni mi kolo, pán chce míti jednou sólo.“ Švanda nechce pánovi ani po zaplacení zahrát a vysvětluje svoji nenávist k němu příběhem:

„Vyrůstala v mém domečku holubička spanilá, lovčík na ni pustil střelu, ta ji k smrti ranila. Zabil lovec dudákovi jeho jediné štěstí...“

24

Chasa pobouřena dudákovým vyprávěním vrhne se na lovce a utopí jej v řece. V noci jde Švanda k hrobu své dcery a zpovídá se:

„V noci ses mi zjevila, ruce nad mnou lomila, že jsem zpěvem vraha tvého do žalu uvrh´ věčného.“

Pak odejde k řece a do vody hodí své dudy. Zajímavým pokusem je balada Der Ritt zum Elfenstein, op.26. Zvonař ji věnoval řediteli Cecilského spolku, Antonínu Aptovi. Dokončena byla 16.3.1857 a tiskem vyšla v Lipsku.Téma ze švédských bájí líčí následující příběh: Rytíř jede na koni za svojí milou, již se stmívá, a když jede kolem Elfensteinu, vidí taneční rej lesních vil. Přijde k nim a z kola vystoupí mladá víla, která mu praví: Tys můj ženich. A láká ho, aby zůstal s ní. Rytíř ale vzpomíná na svoji dívku, která na něho čeká doma. Víla mu však podá roh s vínem, po kterém rytíř na svou milou zapomene. Víla se stane jeho nevěstou a ubohá dívka marně česká na svého mládence. Spíše historického významu je Píseň Dalibora vězně na text Jana z Hvězdy, op. 29 z roku 1858. Výrazně hodnotnější je pak romance pro mužský sbor Umírající pěvec, op.32 z r.1859. Začátek zní:

Kolem druha mileného v němých slzách pěvci stáli prosby k hvězdám sílajíce, jež na širém nebi plály.

Neboť druh, jenž hoře z čela druhdy jim svou ruku stíral, jenž byl srdcem těla jejich, v náručí dnes jim umíral.

Vlastenecký báseň líčí umírajícího pěvce, který na smrtelné loži děkuje bohu za dar zpěvu, děkuje své vlasti a svým druhům. Skladba se měla provozovat na druhém koncertě Cecilské jednoty roku 1859, ale byla odložena (kvůli onemocnění hlavního protagonisty – 25

Karla Strakatého) a provedena byla až o rok později na třetím koncertě Cecilské jednoty (16.února). Dalibor o tomto provedení napsal: „Pan Zvonař proniknul úplně text, významným zpěvem mu platnosti dodal a skvělou a charakteristickou instrumentací ho ozdobil. Celá skladba patří k nejlepším pracím p.Zvonaře; avšak sbor a instrumentace zdají se nám býti nejsilnější a nejkrásnější stránkou celého díla“.21 Zvonař si ve svém zápisníku opisu referátu o této skladbě z časopisu Neue Zeitschrift für Musik (10.X.1861) poznamenal: „Předchozí posouzení mého díla nalézám zcela správným. To, co budí v baladě hrůzu, jsem zajisté vycítil, avšak pustil mimo sebe a pojímal jsem báseň tak, že jsem si víly představoval pouze jako veselé, laškovné, ne zlé bytosti, které si ničeho nedělají z toho, aby nějakému „rytíři“ provedly kousek a které jsou každé vášně prosty. S láskou rytíře nebudeme to také tak přísně bráti; neboť, dál-li se zmásti, neprokázal svoje rytířství a svou lásku. Myslím, že jsem smrt milenky pravdivě vylíčil, třeba že jsem tak neučinil ostrými zářezy disonancí. Jos.Leop.Zwonař.“22 Lesní kapli, op.47, dramatický výjev z venkovského života, považují někteří hudební historici za druhou Zvonařovu operu.23 Text díla není ani lyrický, ani přímo epický. Poměrně jednoduchý děj je zveršován velmi nevýrazně a také hudba dokazuje spíše nepovedený dobový pokus o dramatické dílo. Děj rozdělený na čísla začíná smíšeným sborem:

„Povstaň, koho srdce tíží, zde nám kynou milosti; důvěrně se viň ku kříži, ten tě z tísně vyprostí.“

a pokračuje zpěvem venkovanky, jejíž milý odešel za války do Polska a tam zemřel. Pravda je ovšem jiná – Jeník se osvědčil jako hrdina, když poté, co jeho velitel padl, nasadil si jeho přilbu a dovedl bitvu k vítěznému konci. Za své hrdinství, o kterém vypravuje cestou venkovanovi, dostal vyznamenání. Společně s venkovanem pak oslavují zpěvem české hrdinství a českou vlast:

„Čech zná válčit třeba s ďasem, 21

Dalibor 1860, r.3, č.5, str.46. Zvonařův zápisník (Osobní pozůstalost Josefa Leopolda Zvonaře. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Sign.38 P 74., str.21) 23 John Tyrell (Česká opera. 1. vyd. Brno: Opus musicum, 1991-1992. 401 s.), Jan Evangelista Zelinka (Jos.Leop.Zvonař: K 100.výročí narozenin. Cyril 1924, r.L., str.63). 22

26

byť by i u pekla stál, zazpívá si mocným hlasem: Tak chce vlast, tak můj chce král!“.

Jeník pak přijde za dívkou a zpívají milostný duet. V dalším čísle zazní prosebná píseň o zachování české země. Děj končí svatbou milenců a závěrečným sborem:

„Dej nám Bože požehnání, rozpomeň se věrných všech; ať Tvá mocná ruka chrání, blaho vlasti, slávu Čech!“.

Asi nejhodnotnější Zvonařovou vokální skladbou je sborový cyklus Běla krasavice pro mužský sbor a sólové hlasy na slova Františka Ladislava Čelakovského věnovaná pěveckému spolku „Zvon“ ze Strakonic. Čtyřdílný cyklus má tyto části „Jaro lásky“, „Léto lásky“, „Podzimek lásky“ a „Zima lásky“. Tragický příběh je vsazený do přírodního líčení a vytváří tak zjevnou paralelu mezi části lyrickou a epickou. Zároveň je to jedna z prvních programních skladeb svého druhu v českém prostředí. Děj vypovídá o rozluce lásky Běly a Zdirada, který odešel do boje. První část, mužský čtyřhlas, připomíná lidovou píseň. Po vstupní větě nastupuje sólový kvartet s dosti odvážnými modulacemi; třetí věta je opakováním věty první. „Léto lásky“ má kompozičně jednodušší stavbu, v závěru nastupuje dvojsbor. Oktávy I. tenoru a II.basu při slovech „smutně zní má píseň“ jsou odvážným postupem proti školní harmonii (paralelní oktávy), ale výborně vystihují náladu textu. Třetí část „Podzimek lásky“ („Kde jste blaha mého dnové?“) využívá pro vyjádření textu zvukomalby; věta “Větrové východní dují“ obsahuje nápěv lidové písně „Horo, horo, vysoká jsi“, který v průběhu skladby zazní ještě jednou. Třetí díl je zlomem nálady, hudba zní už jen teskně. Poslední díl cyklu líčí klidnou, místy pochmurnou zimní krajinu a vrcholí sdělením o milencově smrti přecházející v Bělino zoufalství. Závěrečná věta připomene téma z „Jara lásky“ a dovádí tak cyklus ke smírnému závěru. Zvonařova vokální tvorba je dílo dnes až na výjimky zapomenuté. Jediný soustavnější pokus o jeho oživení byl roku 1936, kdy dirigent sboru „Křížkovský“ O.Hilmer provedl na únorovém koncertě sboru a také v květnu v rozhlasovém koncertě sbor Běla krasavice. Toto zdařilé provedení ukázalo hodnotu a životnost díla doby předsmetanovské a ocenila ho zejména kritika. 27

Významným počinem Zvonařova díla je tvůrčí okruh jiného rázu. Zvonař nebyl jen skladatel, byl také hudební historik, což podnítilo jeho soustavný zájem o bádání v problematice české staré hudby. A nezůstal jen u bádání, ale pokusil se do tohoto okruhu zasáhnout i aktivně - vydáním úprav staročeských chorálů, které dokládají jeho vynikající znalost vokální polyfonie zejména 15. a 16.století, a také vydáváním starých českých skladeb v úpravě i v původní skladbě a upozorněním na tyto skladby cizinu24. Takovým dílem je jeho edice Hudební památky české. V tomto sborníku starých českých církevních i světských skladeb zahrnující období od našich nejstarších písňových památek (Hospodine, pomiluj ny či Svatý Václave) po 18.století se Zvonař pokusil o přísně slohové úpravy některých starých skladeb a učinil tak ediční čin ve své době nebývalého významu. Přepis písní je proveden v moderní notaci a v přesně předepsaném taktovém rozdělení. Klavírní doprovody sólových zpěvů jsou psány tak, aby bylo možné hrát je i na varhany. „Harmonisace sborových úprav písní je vesměs umělecky velmi šťastná, přiléhavá a stylově velmi krásná,“ napsal Adolf Cmíral25. Řadu skladeb převzal ze sbírky Kaple královská zpěvní a muzikální (1693) Václava Karla Holana Rovenského (v I.sešitě otiskl Holanovu píseň k sv.Josefu „Nikdy lepšího nebylo na světě přátelství“ pro smíšený sbor; v II.sešitě Holanův číslovaný bas k chorálu „Sv.Václave“, vánoční píseň „Král mocný nebe i země“ pro dvojí sbor a píseň „Ó, sem s nebe vydej sebe“ pro smíšený sbor a varhany a „K horám chvátám a pospíchám“ pro dva hlasy s průvodem varhan; v IV.seš. píseň „Všecko lidské pokolení“ pro hlas a varhany, „Ó Ježíši umučený“ pro jeden hlas s průvodem varhan, „Všickni zvučně prozpěvujte“ pro 2 soprány, dvoje housle a varhany, a píseň „Tak tedy, lásko jediná“ pro bas a varhany). Zvonař také jako jeden z prvních ocenil Holanův přínos a do té doby opomíjeného skladatele vyzdvihl jako význačnou osobnost dějin české hudby. Kromě Zvonařových dvou statí26 neexistoval v té době žádný článek, který by se věnoval přímo Holanově osobě, šlo vždy jen o drobnější zmínky v rámci obecnějších pojednání. Nákladem POČ byly z souboru Hudební památky české vydány tři sté chorály - Píseň sv.Vojtěcha, Otče náš, milý Pane a Chvalozpěv. Ve sbírce Zpěvy ku veškerým částem mše svaté upravil Zvonař pro čtyři hlasy melodie ze staročeského kancionálu. V předmluvě k této sbírce si totiž stěžuje na úroveň novodobých církevních zpěvů: „Kdo jen poněkud do starých kancionálů nahlédne a zpěvy tam obsažené s nynějšími porovná, shledá hnedle, jak veliký mezi nimi panuje rozdíl. Prostost ducha, pravou 24

Prostřednictvím lispkého dirigenta a vydavatele sborových skladeb K.Riedla (1827-1888), zakladatele lipského Riedel-Vererinu (1854), vydavatele sbírky „Staré písně husitské a vánoční“ („Altböhm.Hussiten und Weihnachtslieder“), dostaly se skladby, které mu Zvonař zaslal, i do prostředí mimočeského. 25 Cmíral, Adolf. Josef Leopold Zvonař a církevní hudba. Cyril 1941, č. 7-10, str.95. 26 Zvonař, Josef Leopold. O skladbách Václava Holana Rovenského. Dalibor, 1862, str.74.; Václav Karel Holan Rovenský, bývalý kapelník vyšehradský (v XVII. věku). Národní listy, 1862, č.47.

28

zbožnost i důvěru pevnou, které ze starých zpěvů těchto vanou, pohřešujeme v nových docela. Však nejen co do kostelního ducha, nýbrž i co do umění stojí nové kostelní zpěvy daleko za starými. Má-li to lépe býti, musíme na to mysliti, jak bychom alespoň ty nejvýtečnější staré zpěvy zase do kostela uvedli, aby duch náš posily v nich naleznuv k vyvádění podobných se uzpůsobil a srdce i mysl naše z nich kořistiti mohly. Jinou cestou se ztěžka dobré kostelní hudby doděláme...“.27 Zvonařova skladatelská činnost v oblasti církevní hudby je velmi obsáhlá a pochází zejména z období konce 50. a počátku 60.let, tedy z doby, kdy Zvonař působil jako ředitel kůru u Sv.Trojice ve Spálené ulici v Praze. Část děl vyšla tiskem nákladem pražských nakladatelů, větší část však zůstala v rukopise a šířila se četnými opisy. Pokud hodnotíme Zvonařova církevní díla, nevyhneme se dojmu, že jde téměř vždy o díla pozoruhodná, která nemohou upřít svému autorovi znalost staré církevní i světské hudby. Co se týče životnosti těchto děl, konstatuje Adolf Cmíral: „(...) musíme doznati, že úroveň církevních děl Zvonařových je velmi úctyhodná. (...) Zbývá dotknouti se hudební životnosti Zvonařových církevních děl a jejich praktického významu pro naši dobu. A tu je možno říci, že jsou tyto skladby neprávem opomíjeny. I když mše Zvonařovy nevyhovují dnešním liturgickým předpisům po stránce slovní, zbývá ještě řada latinských motet, jež by vykonala i dnes platné služby na našich kůrech.“28

Orchestrální dílo Pro orchestr napsal Zvonař čtyři ouvertury, které jsou velmi blízké symfonickým básním a prokazují vliv Ludviga van Beethovena a Hectora Berlioze. Svojí hodnotou dosahují hodnoty dobové úrovně a jsou jakýmsi mezistupněm mezi doznívajícím klasicismem a novoromantismem. Jejich hodnota je v pokusu o vystižení českého tónu. I.Ouvertura c moll, op.9 vznikla v revolučním roce 1848. Již velmi patetickou introdukcí a vstupním motivem navozuje tíživou atmosféru doby svého vzniku.

I.Ouvertura c moll, op.9 - vstupní téma 27

Zvonař, Josef Leopold. Předmluva ke sbírce Zpěvy ku veškerým částem mše svaté. Op.48. Praha: Jan Hoffmann, 1857. 28 Cmíral, Adolf. Josef Leopold Zvonař a církevní hudba. Cyril 1941, č. 7-10, str.96.

29

Allegrové téma zní v basech a se svým paralelním protihlasem se provádí střídavě se vstupním tématem a vrcholí gradací allegrového tématu.

I.Ouvertura c moll, op.9 - allegrové téma

II.Ouvertura d moll, op. 23 pochází z roku 185529. Začíná volnou introdukcí, která přechází do allegrové části s tématem ve violoncellech:

II.Ouvertura d moll, op. 23 - allegrové téma

Současně se zazněním tématu vstupují fanfáry trubek a rohů. Skladba postupně vrcholí a v největší gradaci se zastaví a vrací se k původnímu volnému tématu, kterým byla celá skladba zahájena. Poté přichází nové energické téma

II.Ouvertura d moll, op. 23 - druhé téma

chvílemi s klidnějšími a zpěvnějšími částmi. Zajímavé je zejména kontrapunktem mezi houslemi a violoncellem. Po něm se navrací první allegrové téma, tentokrát zazní převážně ve 29

V nadpisu je datum: Kublov 20.8.1855 a na konci: „Beend. a. 13.Sept. 855. 5 Uhr Abends.“

30

smyčcích, a následuje opakování druhého allegra. Následuje dramatický vrchol skladby, ve kterém jsou obě témata prováděna střídavě vedle sebe, a končí patetickou a slavnostní kodou. III.Ouvertura c moll, op.37 byla komponována v srpnu roku 1860 jako předehra k tragédii. Zvonař ji uvedl mottem z Herlošova historického románu „Poslední táborita“: „Jsou lidé, kteří pro zármutek zrozeni jsou; oni bývají v nedostatku odkojeni, zrůstají v neštěstí a pakli jasný paprsek sluneční jich zmořené kvítko naděje políbí, jest toto pocelování spolu již smrtí jeho: Věnec, jejž vinou, vadne jim v ruce, dříve než na své kadeře jej vloží. Oni mají na konci své pouti toliko jeden hled: hled vzhůru!“ Vstupní patetické téma je naplněné romantickou skepsí, která se vzápětí ozývá v basech, nad nimiž se ozývá jasnější téma, víra překonávající negativní postoj k životu.

III.Ouvertura c moll, op.37 - vstupní téma

Obsáhlá introdukce pak vyústí v neklidné allegrové téma ve volné sonátové formě:

III.Ouvertura c moll, op.37 - hlavní téma allegro

Druhé téma je zpěvné, romanticky citové.30

III.Ouvertura c moll, op.37 - druhé zpěvné téma

30

Emil Axman se domnívá, že první téma (Allegro agitato) značí motiv nepřejícího osudu a druhé téma pak motiv lepší budoucnosti a naděje. (Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916. s.10)

31

Po krátkém provedení, ve kterém obě témata zápasí, přichází repríza, ve které se obě témata objevují v jiném odstínění a vyústí v gradaci ve skupině dechových nástrojů. Po tomto vrcholu uzavírá skladbu krátká apoteóza. „Není pochyby, že hrdinou skladby – můžeme-li tak mluviti – má býti autor její sám, jemuž jistě nesvítilo v životě zářné štěstí. Skladba není detailním líčením programu – jak to namnoze činila symfonická báseň – jest to programní ouvertura ve smyslu romantiků – kteří ostatně i hudebně zde Zvonaře ovlivňují (Mendelssohn) – totiž tak, že program poskytuje pouze ideový plán, který skladba zhudebňuje jako celkový obraz, v hrubých rysech. – I když tato ouvertura není dílo naprosto dokonalé, přece dokumentuje Zvonařův zápas o vyšší životní a umělecké hodnoty, jest důkazem jeho bojů a snah; na svou dobu pak nepostrádá rysů nových a zajímavých.“31 IV.Ouvertura B dur není datovaná. Jak uvádí Mirko Očadlík32 jedná se pravděpodobně o starší skladbu, která byla komponována na objednávku a je znatelně prosta skladatelova zaujetí. Začíná volným úvodem largo quasi andantino a přechází v allegro vivo:

IV.Ouvertura B dur - introdukce

Téma Allegro vivo je poměrně běžné téma.

IV.Ouvertura B dur - první téma allegro

Po něm nastupují smyčce společně s dřevy a svým střídáním po půl taktu dovádějí skladbu k zajímavé gradaci. Druhé téma je melancholické, poplatné dobové náladě romantismu. Dílo jeví vlivy klasiků Mozarta a Beethovena, jak v rázu témat, tak také v periodicitě jednotlivých částí. Tomuto rázu odpovídá i paralelní střídání jednotlivých nástrojových skupin. 31 32

Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916. s.11. Očadlík, Mirko. Svět orchestru: Česká hudba. 1. vyd. Praha: Panton, 1962, str.136.

32

Komorní dílo Ve výčtu komorních děl Josefa Leopolda Zvonaře nefiguruje mnoho hodnotných opusů. Většinou se jedná o díla zcela průměrná. Čestnou výjimku však tvoří Kvarteto B-dur op.31 pro housle, violu, violoncello a klavír z roku 1859. Jeho začátek (Allegro con brio) je velmi energické téma

Kvarteto B dur - Allegro con brio.

a po několika mezivětách, které poněkud zatemňují plán sonátové formy, přechází do vedlejšího tématu v D-dur (narozdíl od obvyklé dominanty). Provedení začíná v G-moll (tedy v paralelní tónině) a exponuje v imitacích zejména téma hlavní.

Kvarteto B dur – Provedení.

Následuje mezivěta odvozená z hlavního tématu a po ní repetice, v níž zazní vedlejší téma v G-dur a pak ještě jednou v houslích v Es-dur. Hudebně je věta svěží, silná svými gradacemi. Druhá věta je kontrastně spíše lyrická pasáž, ve které je znovu variováno hlavní téma.

Kvarteto B dur – Druhá věta (Andante).

33

Třetí věta (Allegro vivace cappricioso), vzniklá na Nový rok 1859, je velmi bujará a veselá. Kvartet je zakončen rondovou větou, končící fugou. Na konci skladby je datum: Beendet am 27.Jänner 1859. Toto Zvonařovo dílo je nejen velmi kvalitní nejen ve srovnání s ostatní Zvonařovou tvorbou, ale také ve srovnání s dobou českou hudební literaturou. „Jest to skladba nejen technické vyspělosti, jež pouze v I.větě jest zakalena, ale i velké hudebnosti a co více – českého tónu, jenž na velmi mnoha místech zazní, zjeví se jako chudobka, jež věští příchod velikého génia, který teprve později plným chorálem rozezvučel to, co zde pouze slabě se prodírá.“33

Skladby pro klavír a varhany Vzácným kusem ve Zvonařově skladatelském odkazu je Sonáta F-dur z roku 1865. Hlavní téma (Andante espressivo) je vážné, hluboké, procítěné, velmi fantazijní a je mistrovsky variováno (celkem šestkrát).

Sonáta F-dur – hlavní téma (Andante espressivo).

Ve třetí větě (Andante quasi adagio) zazní velmi výrazová hudba, která v závěru přechází ve veselé, rozmarné allegro.

33

Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916, s.16.

34

Dílo pedagogické a teoretické Problematika produkce odborných publikací v 19.století Mluvíme-li o české hudební teorii v 19.století, musíme konstatovat, že přestože došlo v české literatuře k jistému osamostatňování českého jazyka díky snahám obrozenců, omezovala se česká produkce zprvu hlavně na literaturu popularizační a literaturu týkající se oborů průmyslových a technických. Hlavním důvodem nedostatku vědecké produkce byl čtenářský nezájem a hlavně chyběl nakladatelský prostor. Výjimku tvořily v letech 1829-1840 nepravidelně vydávaný časopis Krok („Krok, vědecký časopis všenaučný pro vzdělance národu českoslovanského“) a od roku 1827 vycházející Časopis Českého muzea. Jistým průlomem se staly až v 60.letech nově vznikající přírodovědecké spolky, které přišly s řadou svých odborných časopisů týkajících se matematiky, lékařství, chemie ap. Ani tyto pokusy však nedokázaly vyplnit mezeru v odborné knižní produkci a v nedostatku vědeckých vysokoškolských učebnic. Jako první významný počin v této oblasti počítáme vydávání Riegrova slovníku naučného (1860-1874) a s ním společně vydávaných bibliografických pomůcek34. Nepřehlédnutelným počinem byla také všeobecně založená Urbánkova Bibliotéka pedagogická, sbírka spisů pro učitele, pěstouny, rodiče a vzdělavatele lidu (1874). Pro hudební nauku, která byla čím dál častěji vyučována také v češtině, chyběl dostatečně rozmanitý a hlavně kvalitní soubor pedagogické literatury, což se projevilo hlavně ve školách, do jejichž osnov byl opět zaveden zpěv (obecné školy jedna hodina týdně, trojtřídní měšťanské školy dvě hodiny týdně). Rozsah učiva osnovy neurčovaly. Hojně vznikající pedagogické příručky měly velmi rozdílnou úroveň a obsahovaly většinou pouze jakýsi nejobecnější úvod do hudební teorie.

Riegrův slovník naučný S přihlédnutím ke všem těmto nepočetným produkcím jeví se vytváření hesel v Riegrově slovníku jako velmi odvážný a složitý úkol, jehož autoři museli překonat nejen nedostatek vědeckých podkladů, ale i problémy terminologické a formulační, které v době nových počátků českého jazyka ještě zdaleka nebyly vyřešeny. Snaha po absolutní vědeckosti 34

Douchův Knihopisný slovník (1865), sepisující literaturu v českém jazyce od roku 1774, měsíčník Bibliografický věstník F.Urbánka, vycházející od roku 1870 ad.

35

se příčila snahám o srozumitelnost výkladu, což se stalo např. zásadním problémem již zmiňovaného časopisu Krok, který se užíváním neologismů stal čtenářům jen těžko přístupný. Také vydání slovníku bylo dlouhodobou záležitostí s nejasným koncem. Část hesel otiskl již v roce 1833 Časopis Českého muzea, ale celkové vydání se zdálo nakladateli jako velmi riskantní podnik. Zásadní krok učinil Ignác Leopold Kober, který koupil od Matice české připravený materiál a začal slovník postupně vydávat. Odpovědnost za dovedení práce do konce na sebe vzal František Ladislav Rieger, jehož jméno slovník nese, společně s lexikografem Jakubem Malým. Základní heslář vytvořil Vilém Gabler zřejmě podle německého čtyřdílného Malého Brockhausu z roku 1856. Již v prvním díle vydal Rieger program lexikonu, ve kterém uvádí podstatnou okolnost, totiž to, že hesla nemají být překladem cizojazyčných hesel, ale „budou vypracovány samostatně od spisovatelů domácích, aby ověřily stupeň vědecké a kritické pokročilosti národu našeho“. Kompletní slovník je 12-svazkový a vycházel v letech 1860-7435. Poslední dvanáctý díl doplňků a oprav vyšel v roce 1890. Z oblasti hudby vybrala redakce asi 350 věcných hudebně teoretických hesel, z nichž 309 se týká problematiky hudební nauky (45 hesel), harmonie (41 hesel), hudebních forem a druhů, hudebního času (8 hesel), hudebních nástrojů ap., asi 40 hesel uvádí tempová a přednesová označení. Autorstvím hudebních hesel bylo postupně pověřeno asi 20 lidí, přičemž třetina hesel je anonymní (z důvodu nedostatku místa). Největší a rozhodující podíl práce převzal Josef Leopold Zvonař, autor 160 věcných hesel v rozsahu písmen A-Pi, kdy jeho práci přerušila smrt. Dále je také autorem řady historických národních hesel (hudba německá, francouzská ap.), včetně prvního českého pojednání o dějinách české hudby, a mnoha osobních hesel. Po Zvonařově smrti dále zpracovávali hudební hesla Adolf Pozděna a Vojtěch Meyerhofer (autoři 38 hesel). Ostatní autoři měli na heslech pouze epizodický podíl.

Činnost časopisecká Jakkoli významným počinem Riegrův slovník naučný byl, umožnil pouze jednorázové, nikoli průběžné informativní pole. To zabezpečily až nově vznikající časopisy: Dalibor36, Slavoj37, Hudební listy, orgán Ústřední jednoty zpěváckých spolků československých38, 35

1860 A-B, 1862 C-E, 1863 F-Ch, 1865 I-L, 1866 M-O, 1867 P-Q, 1868 R-Rž, 1870 S, 1872 Š-V, 1873 W-N v doplňku, 1874 O-R v doplňku. 36 1858-1864, zal. Emanuelem Melišem; 1869 pokus o znovuzaložení, ale vycházel jen tři měsíce; další obnovení v letech 1873-75 za red. Ludevíta Procházky a Václava Judy Novotného; roku 1879 obnoven jako Časopis pro všechny obory umění hudebního. 37 1862-65, red.Vojtěch Kubelka, poté Josef Ulm.

36

Cecilia (později Cyril)39, Hudební listy40, Národní listy41 ad. Tyto časopisy poskytovaly konečně dostatečný prostor pro referenty a zasloužily se o velký posun v rozvoji české hudební teorie. Josef Leopold Zvonař byl nejen hlavním referentem a redaktorem časopisu Slavoj, ale své stati otiskoval hojně i v řadě jiných časopisů (Dalibor, Národní listy, Obrazy života, od r.1854 do Pražských novin, ad.). Jeho časopisecká činnost se tak řadí na přední místo jeho teoretického odkazu. Ve svých příspěvcích se zabýval hlavně problematikou pedagogickou a historickou. V Daliboru přispívá k dějinám české hudby svými články Jan Trojan, český kontrapunktista v XVI.42, Slovo o mších Tůmových43 a O skladbách Václava Holana Rovenského44. Osobnost Holana Rovenského se věnuje i v článku Václav Karel Holan Rovenský, bývalý kapelník vyšehradský45 a stává se tak vlastně prvním, kdo upozornil na zapomenutou osobnost tohoto českého skladatele. V třetím ze zmiňovaných statí uveřejňuje Zvonař doslova předmluvu k Rovenského Kapli královské a doplňuje ji svými úvahami o protireformaci: „Není řeč, kterouž Holan v předmluvě vede, řeč člověka pod nějakým jařmem trpícího? Ba zajisté.... Bylo to jařmo, které v oněch časech z jistých škol vycházelo, jež ducha poutajíc, člověka zotročovalo. Byl to onen názor, o světě a jeho umění, dle kterého měl člověk vůli svou jiné podřizovati a sebe vždy a všady zapírati, jakož i všeliké lidské umění a vědění za malicherné a liché považovati. Názorem tímto utrpělo umění škodu, že se nemohl duch povznésti a proletovati se v říši všeho tlaku prosté... Naděje a snahy jeho se rozdrtily o příkrost poměrů nepříznivých, jež byly a budou vždy nejčelnějšími nepřáteli všelikého umění.“46 Zajímavou kapitolu ve Zvonařově časopisecké činnosti tvoří jeho analýza a historické i terminologické uchopení pojmu „česká národní píseň“ – této problematice je věnována samostatná kapitola.

38

1870-1875, red. Richard Rozkošný, František Pivoda. 1874-1948 40 1884-88, zal.Leoš Janáček 41 Založeny roku 1861; red. Dr. Julius Grégr. 42 Dalibor 1862, str.33. Vyšlo též v Národních listech 1862, roč.2, č. 31. 43 Dalibor 1859, str.89. 44 Dalibor 1862, str.74. 45 Národní listy, 1862, roč.2, č.47. 46 Citováno podle Šťastná, Eva. Josef Leopold Zvonař, průkopník moderní české hudební pedagogiky. Praha: [Filosoficko-historická fakulta University Karlovy], 1952, str.38. 39

37

Samostatně vydané učebnice Zastavíme-li se nad otázkou možnosti získání hudebního vzdělání v pol.19.století, existovaly vlastně čtyři cesty, jak toho dosáhnout. Vedle učitelských ústavů (tzv.preparand) a soukromých hudebních škol, jejichž možnosti byly nemalé, existovala ještě konzervatoř a Varhanická škola. Přestože dnes by se mohly zdát rozdíly mezi typy učilišť zásadní, v polovině 19.století byla jejich úroveň téměř shodná. Po reformě osnov roku 1850, kdy se na učitelských přípravkách zařadily hudební předměty jako povinné, a to dvě hodiny hudební teorie, dvě hodiny sborového zpěvu, hra na housle ve skupinách a nepovinně ještě hra na varhany a klavír, jevila se potřeba adekvátní učebnice velmi aktuální. Česká hudební teorie ležela od dob Jana Blahoslava mimo rámec zájmu, hudba byla pěstována hlavně prakticky. Vedle latinských (Thomas Balthasar Janovka: Clavis ad thesaurum magnae artis musicae, 1701; Mauritius Vogt: Conclave thesauri magnae artis musicae, 1719) či německých traktátů (Adanctus Voigt: Von dem Altertume und Gebrauche des Kirchengesanges in Böhmen, 1775) zde neexistovalo žádné pojednání o hudbě. Zájem o hudební teorii podnítil až v roce 1801 Georg Joseph Vogler svými přednáškami na pražské univerzitě. Jeho žák Friedrich Dionys Weber, budoucí ředitel konzervatoře, vydal Allgemeine theoretische Vorschule der Musik (1828) a jako příručku pro své posluchače čtyřsvazkovou Teoreticko-praktickou knihu o harmonii a generálním basu (1830-34), ve které shrnul Voglerovy přednášky a nauku o kompozici Hanse Christiana Kocha, novější směry však zcela opominul. Ještě konzervativnější byl ve svém pojetí Václav Jan Tomášek (1774-1850), který se snažil vytvořit systém harmonie, ale přijal pouze teorii 18.století a svoji nauku o harmonii nakonec ani nevydal. Roku 1802 vychází Anleitung zum Generalbass Emanuela Aloyse Förstera (17481823), mnoha příklady doplněná příručka, která byla v překladu K.E.Tupého (Navedení ke generálnímu basu, 1835) dlouho používána. Roku 1817 vydal Václav Matěj Kramerius spis Jakuba Jana Ryby Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému. Tento počin zůstal dlouho osamocený. Teprve od 30.let se stoupajícím zájmem o českou lidovou píseň roste snaha o vytvoření české odborné hudební literatury. Zatím se však stále ještě jedná pouze o překlady cizojazyčných prací, např. Počátkové hudební Justina Heinricha Knechta (překlad N.Vaněk, 1834) či Krátké a pochopitelné navedení k ladění čili souhlasování fortepiana C.Montala (překlad Jan Přibík, 1836). Jako původní vyšla práce Jana Nepomuka Škroupa Počátky hudební (Časopis Českého muzea, 1850). Patrně v rukopise zůstala práce Jana Nepomuka Filcíka Generálbas český aneb pravidla varhanická. Drobná pojednání o základech hudební teorie byla součástí nástrojových škol, potýkala se však s problémem 38

české hudební terminologie. V této oblasti udělal velký krok vpřed MUDr. Jan Josef Čejka47, který vydal první soustavnou českou terminologii Počátkové hudební (příloha Časopisu Českého muzea, 1850). A právě v tomto okamžiku v rámci Biblioték učitelských48 vystupuje Josef Leopold Zvonař se svojí knihou Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště49 jako první pomůckou toho druhu u nás (problematikou harmonie se Zvonař zabýval již dříve ve svém spise Navedení k snadnému potřebných kadencí skládání, avšak teprve Základy harmonie a zpěvu jsou učebnicí v novodobém slova smyslu). V době, kdy Zvonař toto své dílo vydal, byl sám učitelem varhanické školy. Kniha je koncipována jako kompendium a Zvonař v ní připomíná v té době zapomínanou práci Jakuba Jana Ryby (Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému, 1817), přináší moderní způsob výkladu látky a některá témata zpracovává pro českou teoretickou literaturu jako první. Vysvětluje zde mj. harmonické postupy tzv. novoněmecké školy, které v této době nebyly vždy kladně přijímány a Zvonař se tak dostal do pře i se Karlem Františkem Pitschem. Snaha o pokrokovost učebnice se jeví v tom, že vedle uznávaných pravidel uvádí Zvonař i nejnovější proudy, které ovšem nepřijímá bezezbytku, ale snaží se je vysvětlit a pochopit, co je na nich přínosného. Toto pokrokové stanovisko dokládají v této učebnici časté odkazy či příklady děl Roberta Schumanna, Hectora Berlioze, Richarda Wagnera či Franze Liszta. V Předmluvě Zvonař vysvětluje, že jeho kniha je pouze jakýmsi shrnutím všeobecných základů a má tedy sloužit jako příručka jen do doby, než budou jednotlivé problematiky zpracovány a vydány samostatně. Jde tedy o jakési nejnutnější kompenzum hudební teorie. Je to ve své době průkopnické dílo, protože autor se musel vypořádat s nedostatečnou českou hudební a pedagogickou terminologií a ve výkladu mohl navázat pouze 47

MUDr. Jan Josef Čejka (1812-1862), proslul jako vědecký spisovatel a vzdělavatel české lékařské terminilogie, ale byl i výborný překladatel z francouzštiny, angličtiny, němčiny a španělštiny a byl také činný hudební kritik. O jeho zálibě v hudbě svědčí fakt, že přeložil do češtiny Pitschovu nauku o harmonii, Cramerovu klavírní školu, vydal Haydnovo oratorium „Stvoření světa“ s českým textem a podílel se na vytváření českého hudebního názvosloví. O kladném vztahu a vzájemném respektu mezi ním a Zvonařem svědčí fakt, že Zvonař věnoval Čejkovi svojí Grande suite, op.15 pro klavír na čtyři ruce (1852). 48 Sborník učitelský na rok 1860 na str.13-19 podal program učení náležitého k dostatečné způsobilosti národního učitele – na základě tohoto programu začíná vycházet Bibliotéka učitelská. Redakce: Mluvnice, stylistika a literatura (Václav Zikmund, c.k. profesor gymnázia); Obecný zeměpis (Václav Faltys, c.k.profesor realky); Obecný dějepis (Václav Zelený, c.k. profesor gymnázia); Počtářství s příslušným přídavkem o zeměměřičství či geometrii (Václav Jandečka, c.k.profesor gymnázia); Přírodozpyt, t.přírodopis, silozpyt se základy hvězdářství, zeměznalství a lučby (Dr.Antonín Majer, c.k.profesor realky); Hospodářství, štěpařství, včelařství a hedvábnictví (František Špatný, c.k.sekretář úřední pol.);Hudba a zpěv (J.L.Zvonař, ředitel Žofínské akademie); Krasopsaní a kreslení (Petr Mužák, c.k.profesor realky); O vychovatelství vůbec a nauce učebné (redaktor časopisu „Škola a život“ F.J.Ř.) 49 Zvonař, Josef Leopold. Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště. S úvahami dušeslovnými, krasoumnými a vychovatelskými od redaktora časopisu „Škola a život“. Bibliotéky učitelské č.1, Praha 1861, 206 s.

39

na starší německy psané příručky, vedle nichž je jeho dílo výrazným posunem vpřed. „Co se týče výrazů, užili jsme mnohých dobrých starých, jichž čeští hudebníci již dávno užívají; při nových hleděli jsme k tomu, aby byli prostonárodní.“50 Práce se vedle výkladu elementární teorie zabývá akustikou a také některými estetickými otázkami. Při výkladu harmonie se snaží Zvonař dívat na dílo jako na smysluplný celek, a tak například vysvětluje spojování akordů v přímé souvislosti s melodickou myšlenkou či motivem, které k akordům patří. Jako notové příklady uvádí i novější díla a všímá si nejen jejich harmonie, ale i smyslu tempa a rytmu jednotlivých spojů. V souvislosti s výukou zpěvu se zde Zvonař zabývá drobnou formou písně a přináší tak první analýzu hudební formy v české literatuře. Samotná teorie harmonie je pro něj soustava devíti stupnic s pohyblivými půltóny, tedy každá stupnice má půltón na jiném místě než je obvyklé v dur a moll, čtyři stupnice obsahují interval zvětšené sekundy. Tónového materiálu těchto stupnic chtěl Zvonař použít k teoretickému zařazení nedoškálných akordů moderní harmonie. Jeho teorie byla sice zajímavá, ale setkala se jen s malou publicitou. Vyjma venkova se používaly k teoretickým výkladům spíše práce německé51. Asi největším problémem však bylo, že sbírka praktických příkladů k tomuto výkladu, nutná pro učitelskou praxi, zůstala nevydána. Rok na to vyšla Theoreticko-praktická škola hudební pro učitele a ředitele hudby kostelní, zvláště pro čekatele učitelské Jana Nepomuka Škroupa, které se sice více drží starších výkladů, ale díky vydání praktických příkladů a německé i české variantě se používala hojněji a stala se také první povinnou učebnicí hudební teorie na učitelských ústavech. Obě tyto práce jsou však z posledních svého druhu, protože požadavky učitelských učebních osnov začaly postupně klesat, čímž se např. Zvonařova práce, obsahující výklad převyšující učivo konzervatoře, stala neadekvátní. Skládá se z části obecné (všeobecná nauka o hudbě, akordy, stupnice (motiv), tetrachordy, konsonance a disonance, tónina, spojování trojzvuků, typologie souzvuků, číslování basu ap.) a z části praktické (kadence, modulace, doprovod církevní a světské melodie, rozbor písně ap.). Autorem úvodního textu je F.J.Řezáč - pojednává o vzniku a šíření tónu a o některých obecných estetických otázkách. Podstatně zestručněná verze vyšla znovu v časopise Slavoj s názvem Učení o harmonii52.

50

tamtéž, Přemluva. např. D.Webr. Lehrbuch der Harmonielehre und des Generalbasses, 1830-34, 4 sv.; Prokšova Allgemeine Musik-Lehre in Fragen und Antworten, 1843 či Harmonielehre Václava Emanuela Horáka. 52 Zvonař, Josef Leopold. Učení o harmonii. Slavoj 1864, r.4 a 5, mezi s.153 a 418. 51

40

Další teoretickou prací byla Klavírní škola53. Přestože vyšla v době, kdy jedinou českou školou byla šestidílná kniha Josefa Proksche a jinak se používaly překlady cizích škol (Johann Baptist Cramer, Muzio Clementi aj.), zůstala Zvonařova publikace zcela nedoceněna. Zvonař určil toto své dílo pro nejmladší školáky, u nichž je třeba získat zájem o hudbu a to hned v prvních začátcích – a tento zájem právě měly vyvolat národní písně, které mnohdy byly dětem známé. Přestože je jeho škola v mnohém zastaralá, zejména pro praktické užití, nemůžeme Zvonařovi upřít jeho snahy a musíme respektovat jeho zásluhy v tomto oboru. Také v tomto svém díle se Zvonař znovu vrací k problematice rytmu: „Hudební skladatel utvoří z dlouhých a krátkých tónů rozličná seskupení, rozličné rytmické figury, které střídá jak za dobré uzná. Od rytmu dostane kus hudební svou povahu. (...) První vyskytnutí se rytmické figury nazveme počátek, navrácení se téže figury nazveme následek. Kde se rytmické figuře nedostává následku, tam jest rytmus porušen. Následek rytmické figury nepřichází, aniž musí přicházeti vždy hned po počátku. (...) Z rytmických figur skládají se rytmy. (...) Rytma má také sobě podobný následek. Dvě, tři nebo více i rytem dohromady činí sadu, sada zase má svůj následek v jiné podobné sadě, dvě anebo více sad činí díl, kterýž pak má zase následek v jiném podobném dílu. Dva aneb tři díly pak činí celý kus.“54. Dále definuje pojmy takt a tempo. Přestože se Zvonař ve svém pojetí časové problematiky v hudbě nevyhnul některým úskalím, je nutné si uvědomit, že narozdíl od harmonie, kontrapunktu a hudebních forem stála tato problematika na okraji vědeckého zájmu téměř celé 19.století a vyjma Zvonaře se jí podrobně zabýval až v mladší generaci Otakar Hostinský. Tento stav je nejlépe dokumentovatelný na nevědeckosti vysvětlení této problematiky v jiných dobových spisech, např. anonymní heslo v Riegrově slovníku naučném, které charakterizuje mensurální zpěv slovy: „(...) kde všechny noty přednášejí se dle přísně určité časomíry, narozdíl od chorálního zpěvu.“ či v hesle Rytmus (autor K.Storch): „Rytmus jest pohybování, jehož částky, jednotlivé to stejné nebo nestejné pohyby, se střídají v řadách kratších neb delších, jistými měrami opanovaných, kteréž vždy na začátku svém větší důrazností pohybu se označují.“ atd. Základ pro dnešní výklad hudební časové problematiky vytvořil Josef Durdík ve své Všeobecné estetice55, ve které se zabývá touto problematikou v kapitole Krásno časoměrné. Svůj výklad převzal z jinojazyčné literatury o všeobecně pravidelném členění nepřetržitého časového proudu na stejné časové jednotky a vytvořil tak základní pojetí, které se stalo východiskem pro pozdější formulace. 53

Zvonař, Josef Leopold. Theoreticko-praktická škola piana s národními písněmi co cvičební látkou pro útlou mládež. Praha: 1863.Věnováno žákyním Renatě Fügnerové a Anně Mikšové. 54 Zvonař, Josef Leopold. Klavírní škola. S.21. 55 Durdík, Josef. Všeobecná aesthetika. Praha: I.L. Kober, 1875, 707 s.

41

V době své učitelské působnosti na vyšší dívčí škole v Praze vydává Zvonař Příruční knížku při vyučování zpěvu pro I.třídu vyšších dívčích škol56. Kniha je rozdělena do čtyř částí a obsahuje souhrn teorie, cvičení, úlohy a písně, základy tvoření tónů, dýchání, výslovnost, hudební písmo a hudební nauku, výklad stupnic a intervalů a základů hudebního frázování. Vedle této příručky, která je určena především žákům, vydává Zvonař v letech 1862-63 ve Slavoji své pojednání Listy ředitelům zpěváckých spolků, ve kterých sděluje méně zkušeným sbormistrům své zkušenosti ze sbormistrovské praxe. Neposlední v řadě Zvonařových teoretických spisů je Navedení k snadnému potřebných kadencí skládání57. Je to pojednání o harmonii s dosud nejširším soustředěným okruhem hudebně teoretické terminologie. Vykládá stupnice, akordy „škále vlastní a škále cizí“, jejich spojování a praktické použití v preludiích a kadencích. Přínos Zvonařovy činnosti pedagogické a teoretické byl pro jeho dobu nedocenitelný. Zvonař se svým širokým rozhledem byl nejen výborným znalcem technik a postupů osvědčených a správných, byl navíc vždy otevřen novým názorům a výkladům a tyto se snažil vysvětlit a pochopit. Byl to tedy moderní typ vědce, který přistupuje ke všem podnětům stejně kriticky. Neboť kritice nepodroboval Zvonař jen výdobytky nové doby, ale také uznávané a všeobecně platné poznatky. Také ve svém pedagogickém přístupu byl velmi pokrokový. Věděl, že je potřeba vychovávat vzdělané hudebníky, kteří by oživili českou hudbu nejen skladatelsky, ale hlavně interpretačně, ale zároveň si uvědomoval, že přísný, drilovaný přístup není správná cesta, jak získat pozornost a nadšení žáků pro hudbu. Ve svých teoretických statích vždy přísně upozorňuje, aby byli žáci šetřeni v době nemoci, únavy, mutace či po jídle, chápe, že ne každá denní doba je vhodná k vyučování zpěvu a nabádá také k uplatňování psychologických zásad – nejprve sborový zpěv, pak skupinový, teprve nakonec sólový, aby žák stísněný nervozitou nezískal k hudbě záporný vztah. Nabádá také, aby byl výklad vždy zábavný a nenudil žáky, přesto však, aby žáci chápali vážnost tohoto předmětu. „Kontrapunkt je výborné umění, není-li suchopárné a neslouží-li sám sobě za cíl.58“ Sám byl jako pedagog velmi plodný (na Varhanické škole byl učitelem Antonína Dvořáka a Karla Bendla) a pedagogická a teoretická činnost znamená nejýznamnější část jeho tvůrčího přínosu.

56

Zvonař, Josef Leopold. Příruční knížka při vyučování zpěvu pro I.třídu vyšších dívčích škol. 1.vyd. Praha: J.L.Kober, 1866. 57 Vyšlo v Praze, tiskem Rohlíčka a Sieverse, 22s. Původní zařazení díla v Sborníku - Kalendáři učitelském na rok 1860 bylo uvedeno pod názvem Praktický návod, jak by si méně cvičený varhaník potřebné kadence čili úvody k církevním písním skládati mohl. 58 Slovo o mších Tůmových, Dalibor 1859, str.89-90.

42

Zvonařovo pojetí české národní hudby Problematikou české národní hudby se Zvonař zabýval poměrně intenzivně, zejména v rámci své časopisecké činnosti - rozbory lidových písní a historickáh pojednání o staré české hudbě; a ve svých harmonizacích starých chorálů. Jako jeden z prvních přichází s tezí, že vytvoření národní hudby není možné pouhým napodobováním hudby lidové. Zatímco v literatuře nadšení lidovou písní dostoupilo vrcholu v 20. a 30.letech (Václav Hanka, František Josef Vacek Kamenický, Josef Krasoslav Chmelenský a zejména František Ladislav Čelakovský a jeho Ohlas písní českých), v hudbě stále ještě přetrvávaly tyto tendence. Svůj postoj vyjádřil však Zvonař nejasně, takže mnozí jeho současníci, a zejména pak generace následující, zcela pod vlivem myšlenek Otakara Hostinského, považovala jeho názory o této problematice za mylné. Zvonař však jen nešikovně vyjádřil, jak své názory myslí. Nabádá sice, aby se autor národní hudby obracel ke zdrojům lidovým, ale upozorňuje zároveň, že pouhým napodobováním a opisováním lidové tvorby se národní umění v pravém slova smyslu vytvořit nedá. Jako jeden z mála se také staví k lidové písni kriticky a posuzuje i její historicky vývoj. Jak uvádí Emil Axman59: „(...) citovati něco ze Zvonařových výroků theoretických pro poznání jeho názorů na českou hudbu jest pro jejich autora nevýhodou proto, poněvadž Zvonař neformuloval je nějak úplně odlišně od stávajícího tehdy všeobecného mínění, že totiž česká hudba má vyrůstati z národních písní.“ Zvonař přímo píše60: „Látku, z níž by se časem velká umělecká díla vytvořila, máme v našich národních a duchovních písních. Původnost hudby činí hlavně 3 živly: melodie, rythmus, harmonie. Naše národní písně jsou velmi rozmanité jak v rythmu, tak i v melodii, staré písně církevní obsahují mnohý harmonický postup jim pouze vlastní. Obsahuje tedy tato látka – národní písně – všechny podmínky, jimiž se může hudba česká státi původní.“ Přesto o tom, že jeho vyjádření je pouze nepřesné ztvárnění jeho myšlenek, svědčí právě Zvonařova kompoziční práce, ve které se již uchyluje k národnímu tónu, nikoli však metodami zmíněnými. Upozorňuje například na charakteristické rytmické změny, které vyplývají z české řeči, např.: a) U U U — | U — | U — | — ; b) — U U | U U — | — ;

59

Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916, s.26. Zvonař, Josef Leopold. Zkumné příspěvky ku poznání povahy a ducha české hudby, čerpané z českých národních písní duchovních i světských. Slavoj 1863, 1.n. 60

43

c) — U U | — U U | U U — | U U — | atd. a říká: „Jsme přesvědčeni, že česká řeč podobných rytmických změn přísně žádá a skladatel, který se jim vyhnout hledí, ničím se jim nezavděčí, i vyvede nápěv duchu české řeči cizí.“61 Pro srovnání uvádím ještě názor Otakara Hostinského: „Mluví-li někdo tím neb oním jazykem docela korektně a umí-li jednotlivé hlásky vyslovovati třeba bezúhonně, poznáváme přece dle melodické a rytmické stránky řeči, zdali mluví svou mateřštinou (...) Z toho jde patrně najevo, že hudební stránka řeči má v sobě jakousi specifickou známku pro národnost velmi charakteristickou a tudíž našim požadavkům zajisté nejlépe vyhoví.(...) Touto cestou lze tedy nepopiratelně získati netoliko pravdivost a živost výrazu hudební deklamace, nýbrž i rozhodný ráz národní; a sice tím jistěji, čím více hudba přilne ke slovu, neboť jen tak bude naše hudba vskutku „mluviti po česku“.62 Emil Axman komentuje Zvonařův postoj slovy: „V sonátách klavírních, Běle krasavici, zní česká hudba, blízká duchu lidových písní, a přece jim vzdálená, poněvadž umělecky obohacená a zbavená lidové jednoduchosti. Napíše-li Zvonař v sonátě op.28 »im Volkstone«, přece nesmíme čekati lidovou písničku, jak by se určitě stalo u Pivody nebo dokonce u Konopáska.“ 63 Tento Zvonařův postoj je nutné ocenit zejména v ohledu na dobu, ve které žil, na dobu, kdy lidová píseň a lidové umění vůbec bylo přímo všeobecným kultem, kdy lidová píseň byla přímou a ničím nezkalenou ukázkou charakteru českého hudebního umění, v době, kdy slova národní a lidový byla téměř ztotožňována. Zvonař se svým historickým a vědeckým cítěním se však nenechal ukolébat pochvalnými ódami na nezkaženost české lidové písně a sleduje její historický vývoj, aby ji z tohoto hlediska správně dokázal posoudit. Také otázka deklamace ve Zvonařových názorech není jednoznačně dořešena. Přichází s řadou ve své době výjimečných nápadů a podnětů, ale sám se ještě neumí s novou problematikou zcela vyrovnat. Třebaže v některých svých vlasteneckých písních se potýká s deklamací slova poměrně zkušeně (např. Vlastenecké hory), opera Záboj trpí nesprávnou deklamací jako jedním z nejzásadnějších problémů. Je nutné si ale uvědomit, že Zvonař dokončil svoji operu v lednu 1862 a Bedřich Smetana získává své zkušenosti až pod vlivem Otakara Hostinského a Elišky Krásnohorské na přelomu 60. a 70.let. Pravděpodobně Zvonař neznal ani Sušilovo pojednání Krátká prosodie česká64, i když jinak se na Sušila odvolává ve své stati České národní písně65, kde cituje předmluvu k Sušilovým Církevním hymnům.

61

Zvonař, Josef Leopold. České národní písně. Obrazy života 1859, s.309. Hostinský, Otakar. Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu: Vzpomínky a úvahy. 2.dopl.vyd. Praha: Jan Laichter, 1941, str.171-173. 63 Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916, s.27. 64 Sušil, František. Krátká prosodie česká. 1. vyd. Brno: [s.n.], 1856. 65 Obrazy života 1859, mezi str.307 a 390.

62

44

O národnost hudby se pokoušel Zvonař také v oblasti hudby církevní. Při historickém studiu české hudby shledal Zvonař mocné vlivy římského chorálu na českou duchovní píseň, dále pak vlivy německé a italské. Po vzoru Františka Sušila chtěl reformovat kostelní zpěv na základě starých zpěvů sbírkou Zpěvy ku veškerým částem mše svaté (1857).

Česká národní píseň Představa původního slovanského zpěvu byla v polovině 19.století velmi nejasná. V souvislosti s vydáním Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského vyvstala otázka, jak vypadal pohanský zpěv Slovanů do příchodu křesťanství. Jelikož se nedochovaly žádné hudební památky, byly všechny představy pouze hypotetické. Zajímavou ukázkou tehdejší představy o staroslovanské hudbě jsou dobové pokusy o zhudebnění textů v „staroslovanském slohu“, jako např. Píseň vyšehradská Eduarda Hanslicka na text padělku, kladeného do 13.století, která se jako scénická hudba v dramatu „Záhuba rodu přemyslovců“ dočkala po premiéře hodnocení „die originell slawische, volkstümliche Melodie, worunter wir aber nicht jene meinen, die uns als slawisch von grossen Künstlern vorgeschrieben und diktiert sind, sondern aus dem Volk entstandene“66. Jitka Ludvová o ní píše:67 „Je komponována v tónině fis moll a má - podle básně - sedmnáct veršů, zhudebněných čtyřtaktovými úseky. Jejich pravidelnost je maskována vloženými takty. Původní metrum C se uprostřed mění na 6/8. Melodika je víceméně sylabická, má rozsah sexty a předpisuje uvnitř fází četné deklamační koruny. Doprovod, komponovaný pro harfu nebo klavír, se skládá ponejvíce z různě stylizovaných akordů, zvláště z četných arpeggií.“ Podobnou představu o původní slovanské hudbě měl zřejmě i Josef Leopold Zvonař, který zhudebnil Pickův strofický text Pěvcovo putování v nepravidelných úsecích bez taktových čar68. Narozdíl od řady ostatních se však Zvonař nepokoušel rekonstruovat podobu staroslovanské hudby, ale chtěl najít typické prvky původní české hudby. Této problematice se věnuje zejména v článcích Slovo o českých národních písních69 , Zvonařův rozbor národních písní českých70, České národní písně71 a

66

Bohemia 13./ 14.1.1848 Česká hudební teorie novější doby 1850-1900; 1.vyd. Praha: Academia, 1989, s.53. 68 Společenský zpěvník český nápěvy uspořádal J.L. Zvonař; text uspoř. J. Boj. Pichl. 7. rozmnož. vyd. Praha: Kober, 1866, s.113. 69 Dalibor 1860, str.166 n. 70 Dalibor 1869, r.VIII, č.24-28, mezi str. a 200. 71 Obrazy života 1859, mezi str.307 a 390 67

45

Zkumné příspěvky ku poznání povahy a ducha české hudby72 a v hesle Čechy-Dějiny české hudby73. V roce 1863 se Zvonař účastnil přednáškového cyklu Umělecké besedy74. Předmětem jeho přednášky bylo Georg Joseph Vogler a jeho dílo Über die harmonische Akustik, v následujícím roce porovnával starou a novou hudbu a 6.července zde byly jeho iniciativou provedeny české církevní zpěvy ze 17.století. Na počátku roku 1865 přidal ještě cyklus přednášek o národních písních. Z podoby národní písně usuzuje na hudebnost národa. „Národ, jehož písně mají do sebe celosť, jednosť a souměrnosť, má větší nadanosť a více smyslu pro hudbu než onen, u kterého tyto vlastnosti pohřešujem. Nechť vezmem z českých písní kteroukoliv, shledáme, že každá má tyto tři vlastnosti. Vlastnosti ty nejsou přiurčeny, nýbrž vrozeným smyslem pro hudbu diktovány.“75. Český národ považuje za „(...) od jakživa co hudbymilovný znám, a jeho písně se potkávají všady s největším oučastenstvím, kdekoli se jen vyskytnou. Máme důkazy, že české písně národní získaly jak čilého Francouze, tak vážného Angličana i přísného Teutona. Příčina toho leží zajisté ve zvláštním, nejčistší hudbu dýšícím rázu, a v každém ohledu pravé dokonalosti. Činíť každá výborně zaokrouhlený celek, i vyhovuje skoro každá nejvybroušenější krasochuti.“76. Jeho metoda spočívala v analýze lidové písně, v jejím rozkladu na to, co je původní a na prvky převzaté z jiných kultur. „Čechům se dělala a dělá až do-posud předhůzka od cizích i domácích, že rádi cizí živly přijímají. Předhůzka tato má do sebe jen zdánlivou pravdu. Jest pravda, že k cizím náhledům rádi přisvědčujou, do cizího se snadno vpravujou, však ale jen tenkráte, když se to jejich povaze nepříčí. Co se té příčí, to se u nich nikdy nezakoření. (...) Porovnáme-li české národní písně s oněmi jiných národů, shledáme: 1) že česká kantilena není tak přísně vybroušena a uhlazena jako italianská; 2) že rhythmus české písně není tak pikantní a smyslný, jak jej miluje španělská; 3) že není melodije její tak jásající, všecku volnosť dýšící jako švýcarská, ani tak 4) tandlující jako tyroslká.“77. Dospívá k názoru, že původní hudba je podobná „zpívané řeči, tj prodlévání na začátečním tónu a teprve na konci verše zahýbání ve skutečný zpěv.“78. Dále se domnívá, že znakem původní české hudby je pětitónový rozsah, ve kterém se ale jen málo vyskytuje čtvrtý tón, neboť se podobal spíše 72

Slavoj 1863, r.III, č.1, 2, 4, 9, 11, mezi s.1 a 198 nedokončeno. Riegrův slovník naučný, sv.2, 1862, s.455. 74 V roce 1864 uspořádala Umělecká beseda cyklus přednášek. Mimo Zvonařova příspěvku k české národní písni zazněly referáty Karla Sabiny (o Josefu Dobrovském), František Věnceslav Jeřábek (o vývinu demokratických idejí ve středověku a působení tehdejší literatury na středověké dějiny), Vítězslav Hálek (o umění a poezii) atd. 75 Zvonař, Josef Leopold. České národní písně. Obrazy života 1859, s.309. 76 tamtéž, s.307. 77 tamtéž, s.308. 78 Zvonař, Josef Leopold. Čechy-Dějiny české hudby. Riegrův slovník naučný, sv.2, s.455.

73

46

dnešní zvětšené než čisté kvartě a opakování začátečního tónu, „jenž jest podle naší stupnice pátým tónem čili vládnicí (dominante) a pohybuje se odtud přes tercii a sekondu k prvnímu stupni čili tónice podle našeho systému.(...) V těchto nápěvech ozývá se veliká tercie, a jsou to tedy nápěvy tonu durového. Ton moll zavítal do české písně teprve od dob, co římský zpěv v Čechách zároveň s katolictvím zaveden byl.“79. Českou píseň považuje za velmi rozmanitou v melodii i rytmu, často humornou, “někdy i trochu nezbedna, vždy ale přirozena“80. Dalším znakem staročeského zpěvu je podle něj i rytmická skupina krátké a dlouhé noty a stopy dudáckého doprovodu (např. písně „Zahrajte mně mou Litoměřickou“, „Jel sedlák vorati“, ad.). Při prvotním pohledu na české národní písně uplatňuje rozdělení na 2 skupiny podle jejich charakteru: a) na písně mužné, otrlé, odhodlané, jejichž rytmus je velmi charakteristický a tónorod mollový s přechodem do hořejší dur-dominanty (historicky starší); a b) na písně něžné, rozmarné, veselé, tónorodu durového, s rytmem obyčejným i složitějším (historicky mladší). Rozdílnost obou typů vysvětluje historickým vývojem, kdy při zavádění křesťanství v českých zemích hojně zpívané hymny a jiné církevní zpěvy ovlivnily obyvatelstvo natolik, že přijalo některé prvky za své. Tím také vysvětluje mollový charakter starších písní, i když jej považuje za neslovanský, za „prostému člověku tak nepřirozený a nepřístupný, že buď nikdy aneb velmi z těžka jemu se přiučí.“81. Za nejpoužívanější církevní tóninu v národních písních považuje první mod, dórský, jehož ráz je slavný, mužný, velmi rázný (jak dokazuje na písni „Otče náš, milý Pane“). Druhý typ písně, „které stesk lásky, jemnou, někdy zkalenou, někdy i rozvázalou veselosť a humor dýchají, jimž háje, luka, role, chýžka, skromná zahrádka s jabloní, sedmikráskou a rozmarinkou z jedné, pluh, vraný oř, kosa, šavle i sklenka ve společnosti kolující z druhé strany předmětem jsou.“82 vnímá Zvonař jako zvláště působivé svojí jakousi nenucenou naivitou a půvabnou melodií. Co se týká hudební hodnoty, zvláště harmonické, rozděluje písně na dvě kategorie: 1) písně jednoduché, hudebně chudé (tzv. “chudobky“), omezující se v harmonii na hlavní stupně (na nich shledává vliv instrumentální hudby, hlavně dud), 2) písně bohatší, které mají melodii stavěnou z většího počtu průchodných tónů a neomezují se pouze na tóny akordické. První skupina písní, jako např. „Naše Káča husy pekla“, „Řekni jí, řekni jí“, „Za tou naší stodoličkou“, „Nechodívej do háje“ či „Zkázal mně můj milý“, opakuje v prvním taktu dva79

tamtéž, s.455. Zvonař, Josef Leopold. České národní písně. Obrazy života 1859, str.308. 81 tamtéž, str.309. 82 tamtéž, str.310. 80

47

až čtyřikrát jeden tón a v následujícím průběhu postoupí o sekundu, tercii nebo maximálně o kvintu. Jakýsi mezistupeň písní se pohybuje již v rozložených akordech, což jim podle Zvonaře dodává podobnost s písněmi švýcarskými. Do této skupiny patří písně jako „Copak ti naši dělají“, “Nevdávej se má panenko“, “Za vraty slíkali nám kabáty“, “Lepší jedna Rakušanka“ ap. Melodie těchto písní jsou již volnější, ale v harmonii se stále ještě omezují na tři hlavní harmonie. Za příčinu této harmonické chudosti považuje Zvonař domněnku, že tyto písně byly skládány pro nástroje, které vydávají jen tóny dvou hlavních rozložených akordů, tóniky a dominanty, jako např. lesní rohy či polnice a dudy. Druhý typ písní, harmonicky bohatší, obsahuje již průchodné tóny, které dělají melodii ohebnější. Pro příklad uveďme písně jako „Když jsem já k vám chodíval“, Horo, horo, vysoká jsi“, „Proto jsem tě nechtěl“ či „Koulelo se, koulelo“. Přestože jsou již melodicky bohatší, „žádný zbytečný přívěsek je nehyzdí. Jsouť prosty melodických okras.“83. Tato jednoduchost však není nedostatkem, nýbrž předností, neboť jde zároveň o jemnost, plynnost, dokonalost, uhlazenost. Zvonař se domnívá, že v tomto typu písní se vrátil původní ráz a podoba české národní hudební tvořivosti, která byla předtím zatížena vlivy církevních písní. Ani tento vliv však nezůstal na českou lidovou tvorbu bez účinku, jak nejlépe dokazují lidové náboženské písně (např. „Můj milý člověče, blíží se svítání“, „Svatá trojice jeden bože“, „Den se bílý ukazuje“, „Minula noční hodina“ či “Pod večer tvá čeládka“). Smutně však Zvonař poznamenává, že se již téměř vytrácejí a narozdíl od světských písní, jejichž tvorba neustále postupuje vpřed, náboženské písně zaostávají a i ty nově vytvořené nemají hodnotu starých. Sám v harmonizaci písní doporučuje pestrost a rozmanitost, nikoli jednoduchost. „(...) harmonisování pouhou tonikou a dominantou, za použití ovšednělých a vkusu propadlých formulí českému rázu se příčí, třeba by i sebe více do „sluchu šlo“. Jde do sluchu pro to, že se sluch na ně navykl. Dbejme, aby si navykl něco lepšího, byť se to i z prvu třeba méně přístupné zdálo.“84 Z melodického hlediska rozděluje národní písně na několik skupin podle rozsahu nápěvu. Velké množství nápěvů existuje v rozsahu šesti tónů mollového či durového tónorodu („Ach synku, synku“, „Ach není, tu není“, „Nejsi, nejsi, jak si se dělala“ aj.). „Šestým tónem rozmnožily se znamenitě prostředky, jimiž nápěv výraznosti nabývá. Jím dostaly nápěvy příměsku vášnivosti, větší vnitřní pohnutosti, neklidnosti a staly se smyslnějšími o značné poznání.“85. To činí veliký rozdíl mezi nimi a písněmi s menším rozsahem, jejichž ráz byl klidný, neuvědomělý, neprobuzený a nabýval výrazu jen tercií, která vtiskovala písni

83

Zvonař, Josef Leopold. Ćeské národní písně. Obrazy života 1859, str.391. tamtéž, str.392. 85 Zvonař, Josef Leopold. Zvonařův rozbor národních písní českých, Dalibor 1869, VIII, č.25, s.25. 84

48

charakter veselý (velká tercie) nebo zádumčivý (malá tercie). Pětitónové nápěvy srovnává Zvonař s rozsahem dětské mysli, šestitónové s rozsahem mysli jinošské, ve které se již probouzí vnitřní síla. Přesto soudí, že šestitónové nápěvky stále ještě postrádají vzletnost nápěvků s větším tónovým rozsahem. Nápěvy v rozsahu sedmi tónů („Ovčák pase ovce“, „Proto jsem se vdala“, „Sedlák na louce seče“, „Šla dívka na trávu“, „ Ty zdejší panenky, ty jsou nanic“, „Už se mně láska zrušila“, aj.) začínají obvykle dominantou a jejich vrchol je jaksi „zakrslý“. Nemají dostatečnou živost, která je očekávána, ale s příchodem vrcholu se očekávání nenaplní. U písně „Už se mě láska zrušila“ hodnotí Zvonař kladně deklamaci. „Každé ve větě důležité slovo jest vyraženo vyšším tónem; v první větě totiž slovo „zrušila“, v druhé „která“ a „nejvíce“, - v poslední „žádnému“ a v slově „nevěřila,“ syllaba „ne“.“86 Nápěvy s rozsahem osmi tónů již podle Zvonaře dovolují melodii patřičný rozlet a volnost. Oktáva je uspokojivým vrcholem, z kterého je možno zase volně sestoupit níž. Patří sem písně jako „My jsme hoši svobodníci“, „Už mou milou do kostela vedou“, „Vzali mne na vojnu od panny“, aj. Zvláštní podskupinu tvoří pak písně začínající právě oktávou ( „Jen ty mi, šenkýřko, nalej“, „Ráda, ráda, můj zlatej Honzíčku“ ad. a řada písní duchovních „Prozpěvujmež všichni nyní“, „Chválu vzdejme mnohou“, ad.). Takový začátek považuje Zvonař za mocně uchvacující, strhující, slavnostní, což například u duchovních písní má své významové opodstatnění. Mnoho jiných nápěvu v osmitónovém rozsahu začíná kvintou a sestupuje k nižším tónům (např. Ten krumlovský zámek“). Poslední skupinu tvoří nápěvy s větším tónovým rozsahem od nóny po undecimu. Písně s rozsahem nóny opět začínají často dominantou (Jedou cikání z Talína“, „Já se vždycky ohlídám“) nebo začínají tónikou, sestupují k dominantě a odtud vystoupí k nóně (např. Ach cestičko, cesto ušlapaná“, „Ach Bože, Přebože“ ad.). Ještě jiný případ je píseň „Kominíčku můj“, která začíná půltónem pod tónikou, který tvoří nónu s oktávou. Sestoupením nápěvu pod tóniku získává píseň charakter spíše podivínský, šprýmovný, rozmarný ap. Nápěvy v rozsahu decimy („Teče voda od javora“, „Už jsou ti huláni“, „A já vždycky pláču“, „Kudy, kudy do panský zahrady“ ad.) vznikaly podle Zvonaře často ve společnosti nástrojů, které se zpěvem virtuózně soupeřily. Nápěvy s větším rozsahem jsou pak dalším rozvíjením nejrůznějších kombinací, rozmanitého spojování a větší volnosti. Hranice rozsahu undecimy je podle Zvonaře přirozená vzhledem k obecnému rozsahu lidského hlasu. Srovnáváním nápěvů navíc dochází k poznatku, že nápěvy s lichým počtem tónů i nápěvy se sudým počtem tónů mají vždy něco společného. Nápěvy s lichým počtem tónů jsou zavřenější, zaokrouhlenější, klidnější; zatímco nápěvy se sudým

86

Zvonař, Josef Leopold. Zvonařův rozbor národních písní českých, Dalibor 1869, VIII, č.25, s.184.

49

počtem tónů jsou živější, otevřenější. Z objemu nápěvů usuzuje Zvonař na stáří písně - menší nápěv podle děj znamená vyšší stáří a naopak. Zároveň však zdůrazňuje, že toto pravidlo nelze použít obecně, tedy že neplatí bez výjimky. Menší tónový rozsah u nových písní je podle něj například důsledkem pěveckého rozsahu autora ap. Druhým východiskem zkoumání rozsahu písně je pozorování vyspělosti a vyvinutosti národního zpěvu, neboť čím pestřejší, rozmanitější a tónově rozsáhlejší nápěv je, tím jasněji dává předpoklad školenosti a cvičenosti zpěváků i instrumentalistů. Dalším hlediskem, které Zvonař při zkoumání národních písní uplatňuje, jsou intervalové kroky a skoky. Domnívá se, že také ty vypovídají o charakteru národa a samy o sobě samozřejmě mají méně či více určitý význam. Dochází k závěru, že mnoho českých písní se pohybuje na způsob škály, tedy od nejnižšího tónu k nejvyššímu po sekundách (např. „Ach vyletěl je z hory pták“). „Takové nápěvy mají přese všecku prostost přece mnoho krásy a pravdivosti výrazu; stálé zdvihání se a klesání nápěvu, jež se v nich uznamenává, podobá se vlnění.“87. Dalším častým intervalovým postupem jsou tercie, které jsou mnohdy jediným intervalovým krokem v celém nápěvu, jindy jsou jen na okamžik přerušeny sekundou nebo kvartou. Jak Zvonař konstatuje, oblíbeným postupem, hlavně na začátku nebo po několika sekundových krocích, je postup do čisté kvarty, který zejména na začátku dodá nápěvu důvěrný vypravovací ráz. Za nejstarší českou píseň považuje „Hospodine pomiluj ny“, kterou klade do 10.století a připisuje ji sv. Vojtěchovi. Domnívá se, že její podoba se v průběhu dějin dosti měnila podle situace, kdy byla zpívána. Její dřívější ráz byl důsledkem zpívání na bojištích. Do 12.století zařazuje píseň „Svatý Václave“, kterou připisuje prvnímu pražskému arcibiskupovi, Arnoštovi z Pardubic. I na ní shledává Zvonař historickou proměnu, ale ne již tak patrnou jako u předchozí písně. Další zachované památky jsou podle jeho mínění jen nápěvy nebo začátky prvních slok. Důrazně Zvonař upozorňuje na chyby při určování stáří písně podle textu, neboť oblíbené nápěvy byly často nově otextovány. Ve stati České národní písně88 chce doložit na problematice hudebního času, že charakteristickou a původní formotvornou složkou české lidové písně je její rytmus, který souvisí s deklamací slova. Rytmus považuje za poznatelnou složku původního slovanského zpěvu (narozdíl od melodie). Zvonař přichází s pojmem “rytmická figura“, pod nímž rozumí rytmické celky ohraničené slovem (podobně jako Janáčkovy sčasovky), a charakteristické rytmické figury pak používá pro skládání lidových písní. V Riegrově slovníku naučném charakterizuje figuru takto: „Figura v hudbě jest seskupení rytmicky a melodicky rozličných 87 88

Zvonař, Josef Leopold. Zvonařův rozbor národních písní českých, Dalibor 1869, VIII, č.28, s.200. Zvonař, Josef Leopold. České národní písně. Obrazy života 1859, mezi str.307 a 390.

50

not, které se k sobě asi tak sluší, jako jednotlivá písmena slov v obyčejném písmu (...) Figury rozeznávají se melodické, rytmické a rétorické.“ Za charakteristickou stránku české písně považuje časté střídání taktů rovných a nerovných a jako příklad uvádí tyto rytmické změny:89

1. U U U | — U | U — | —. 2. — U U | U U — | —. 3. — U U | — U U | U U — | —. 4. — U U | — — | — U U | U U —| —. 5. — — | U — | — — | U —|. Jako konkrétní příklad pak uvádí píseň:90

„Nebeský králi,

UUU|—U|

otče bože věčný,

UUU|U—|—

tebe ctí chválí,

UUU|—U|

lid tvůj nestatečný,

UUU|U—|—

v tento čas přenebezpečný“

—U|— .|—U|U—|—

Tato píseň psaná ve třídobém taktu se střídá se čtyřdílným, protože první slabika slov „bože“ a „nestatečný“ a druhá slabika slova „přenebezpečný“ se zdají jako těžká doba, takže melodii slyšíme výsledně takto:

UUU|—U | UUUU|——| UUU|—U | UUUU|——| —U|— . |—UU|——|

Melodii této písně považuje Zvonař navíc za výborný příklad deklamace českého slova „Začne rázně trojím opakováním tonu na slovo „Nebeský“ a sestupuje na slovo „králi“ vždy o terciji níže, tak že první oddíl chorálu jest rozložený tonický trojzvuk od quinty dolů ku základnímu tonu. (...) Na slově „Otče“ začne nápěv zase quintou a povznese se na první 89 90

tamtéž, str.392. Zvonař, Josef Leopold. České národní písně. Obrazy života 1859, str.393.

51

sylabu slova „bo-že“ o čtyry stupně výše, (k oktavě od toniky) a kloní se odtud diatonicky až k dominantě, přecházeje při tom do život dýšící a jásající dominantní toniny. Třetí řádek (oddíl) začne tonem prvního řádku, a na slovo „ctí“ postoupí melodije o ton výše, naznačujíc tak důležitosť slova. Nyní následuje začátek tercií od toniky na slovo „lid,“ postoupí o ton výše na slově „tvůj,“ a dotkne se na první sylabě „nestatečný“ quinty, vraceje se dolů až k tonice, naznačuje tak, právě mistrovsky nestatečnost lidskou, jak postupem intervalů, tak i uchýlením se k tonice, v které žádná síla nespočívá, a v kteréž se skutečně ochabnutí proti dřívějšímu povznešení se do vrchní dominanty jeví. Poslední řádek rovněž tak trefně jest deklamován.“91 Zvonařův způsob hledání podoby původní české hudby byl zásadně překonán hned další generací v čele s Václavem Judou Novotným a Otakarem Hostinským, přesto jsou jeho názory zajímavé jako dokumentace dobových vědomostí a stavu vědeckého bádání v této oblasti dějin české hudby.

91

Zvonař, Josef Leopold. České národní písně. Obrazy života 1859, str.393.

52

Opera Záboj Počátky české opery v 19.století Hledáme-li počátky české opery, nevyhneme se hlubšímu historickému pohledu. Ve srovnání s ostatní Evropou, kde opera měla své pevné místo, je u nás rozvoj opery přímo úměrný politickému úpadku českého státu. Zatímco v Itálii prožívala opera obrovský vzrůst ve veřejných divadlech svobodných italských měst, v ostatních zemích Evropy, kde měla stále ještě pevné postavení panovnická rodina, stala se opera jakýmsi druhem reprezentace, kterým panovník ukazoval nejen svému národu, ale především ostatním panovnickým rodům svoji vznešenost a moc. Zatímco za Rudolfa II. byla Praha důležitým hudebním centrem, po přesídlení Habsburského rodu do Vídně r.1611, pozbyla svého významu a zůstala tak téměř zcela mimo operní svět, neboť vyjma kočovných profesionálních italských společností, tzv. staggioni, se konala operní představení v Praze jen tehdy, když dočasně přijel královský dvůr z Vídně a s ním i dvorní operní soubor. Tak tomu bylo např. roku 1627, kdy byla při příležitosti korunovace Ferdinanda III. provedena italská pastýřská hra, nebo v letech 167980, kdy přesídlil do Prahy Leopold I. ze strachu před morem. Za tohoto pobytu byla uvedena trojaktová opera označená „scherzo drammatico per musica“ Antonia Draghiho, do níž dokomponoval baletní hudbu Jan Jindřich Schmelzer. Zajímavou ukázkou repertoáru italské kočovné společnosti vedené Giovannim Fredericem Sartoriem, který v Praze hostoval v letech 1703-1704, je „dramma per musicam“ složené přímo pro Prahu Libussa. Autorem libreta je sám Sartorio, hudbu složil Bartolomeo Bernardi. Vedle královny Libuše v opeře vystupuje postava Přemysla (Pribislaus), markomanský kníže, který se v přestrojení za zahradníka vloudí na Libušin hrad, dále jeho soupeř, intrikán opery, armádní generál Rosalbo, kapitán gardy Fernando, tajný rada Ormosido, bůh Jupiter i alegorie Nenávisti. Z mytologického hlediska tak byla zachována pouze scéna, kdy se bělouš zastaví na poli u Přemysla. Při pohledu na tuto situaci jeví se provedení korunovační opery pro Karla VI. roku 1723 jako jedno z nejdokonalejších provedení zcela srovnatelných s úrovní dvorských reprezentačních představení jiných evropských dvorů. Autorem této opery s názvem Costanza e fortezza (Stálost a síla) byl Johann Josef Fux (1660-1741), císařský dvorní skladatel, jehož nakonec kvůli stižení dnou v řízení díla zastoupil Francesco Caldara. Libreto napsal na námět císařova osobního hesla Pietro Pariati. Přední italský stavitel Giuseppe Galli-Bibiena nechal k této příležitosti v královské zahradě postavit ze dřeva obrovskou divadelní budovu s hledištěm

53

pro 4000 diváků (shořela při obléhání Prahy pruským vojskem roku 1757); pěvecký sbor byl asi 100členný a v orchestru hrálo zhruba 200 hudebníků. Jak v pěveckém, tak i instrumentálním souboru se sešli přední virtuózové a umělci (mezi nimi např. Antonio Vivaldi jako cembalista, theorbista Francesco Conti, jako flétnista Johann Joachim Quantz, Giuseppe Tartini jako houslista, Jan Dismas Zelenka jako kontrabasista či hudební cestovatel Charles Burney na hoboj). Režisérem představení byl císařský impresário Heimerl, baletním mistrem Pietro Simon Lavassori della Motta. Ke stejné příležitosti byla ještě téhož roku provedena druhá hra českého autora Jana Dismase Zelenky (1679-1745) Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae corona na jezuitské slavnosti v pražském Klementinu. Velmi pozoruhodným střediskem opery v českých zemích mimo Prahu bylo v této době sídlo rodu Questenbergů v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde se od roku 1723 pravidelně provozovala italská opera v divadle určeném přímo k tomuto účelu. Dvůr měl vlastní asi 30členný orchestr, který řídil František Václav Míča (1694-1774). V prosinci roku 1730 provedl zde svoji operu L´origine di Jaromeriz in Moravia (O původu Jaroměřic na Moravě). Jinak byla na tomto panství prováděna zejména italská opera a také německý singspiel, což byl jakýsi ústupek tamějšímu obyvatelstvu, které mohlo představení navštěvovat. Tento čilý operní provoz trval až do smrti hraběte roku 1752. Jinde na Moravě byla opera pěstována zejména ve 30.letech 18.století kardinálem Schrattenbachem (olomoucký biskup) na jeho panství v Kroměříži a rodinou Rottalů v Holešově. Také Brno ovládla zprvu opera italská, jak ji představil v letech 1732-1736 se svojí společností Angelo Mingotti; od roku 1767 pak singspiel a italská komická opera v překladu. I když se snahy o české drama objevily již dříve, např. anonymní jednoaktová pantomima Zamilovaný ponocný (cca 1763; blíže viz Jiří Sehnal92), pokusy o soustavnější provozování dramatických děl v českém jazyce datujeme až do 80.let 18.století, kdy se v souvislosti s vybudováním Nosticova, dnešního Stavovského divadla, které nechala postavit česká šlechta, začala řídce uvádět také česká představení - respektive české překlady cizích oper. Roku 1785 zde byly provedeny čtyři hry v českém překladu: Deserteur aus Kinderliebe (v českém překladu Odběhlec z lásky synovské) Gottlieba Staphanieho a další tři hry v překladu Václava Tháma (1765-1816), autora původní české hry Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera, která byla uvedena roku 1786 v nově otevřeném Vlasteneckém divadle v Boudě na Koňském trhu. Zde se hrávaly zatím jen singspiely, neboť divadlo nemělo vlastní orchestr. Po třech letech bylo Vlastenecké divadlo přestěhováno do kláštera u Hybernů a v roce 1802 pak

92

Sehnal, Jiří. Hudba k české pantomimě Zamilovaný ponocný. In Brno v minulosti a dnes III. Brno 1961.

54

k dominikánům na Malé Straně. Přestěhováním získalo divadlo potřebný prostor pro zvětšení hudebního souboru. Kapelníkem byl Antonín Volánek, autor komického singspielu Maškaráda v Serailu. Vedle této původní české zpěvohry se dávaly hlavně české překlady německých singspielů vídeňského typu. Pokusem o český typ zpěvohry byla hra Václava Tháma Vlasta a Šárka, ve které se zpívali sbory a tančil balet. Po přestěhování divadla na Malou stranu nastává období krize, kdy počet českých představení neustále klesal a od roku 1807 se hrálo již výhradně německy. Nosticovo divadlo se po smrti svého majitele dostalo do rukou šlechty a bylo přejmenováno na Královské stavovské divadlo. V roce 1812 zde Jan Nepomuk Štěpánek znovu prosadil uvádění českých představení, zejména překladů úspěšných cizích oper. Z popudu milovníků českého divadla začaly vznikat společnosti ochotnické jako divadlo Teisingerovo (1821-24), „Pražští sládci“ ad., jejichž úroveň byla téměř profesionální. Když se ředitelem Stavovského divadla stal v roce 1834 Jan August Stöger, zvýšil počet českých představení o odpolední čtvrteční hry a nechal pro ně a německý singspiel vybudovat nové divadlo v Růžové ulici. Dne 29.září zde bylo provedeno české operní představení Nápoj lásky za účasti šestatřicetičlenného orchestru a pod vedením Stegmayera a Škroupa. Krátké jednoroční trvání divadla bylo ukončeno pro nebezpečí požáru. České vlastence to přimělo hledat nové divadlo pro pořádání svých představení. Vedením Stavovského divadla byl zatím po Stögerově smrti ustanoven Franz Thomé, který se zasloužil o ještě četnější uvádění českých představení, a to nejen ve Stavovském divadle, ale i v divadle Novoměstském za Koňskou bránou, kde byl kapelníkem angažován Jan Nepomuk Maýr (1818-1888). V listopadu 1862 bylo ve Stavovském divadle hráno poslední české představení a všechen zájem byl soustředěn k akci Jednoty pro české divadlo založené dr. Františkem Ladislavem Riegrem. Roku 1845 byla otevřena nově postavená Arena v Pštrosce. Další vývoj českého divadla zásadně ovlivnili dvě postavy: Václav Kliment Klicpera (1793-1859), jehož některé jednoaktovky ještě dosud figurují na českých jevištích (jeho hru Veselohra na mostě zpracoval Bohuslav Martinů jako rozhlasovou operu r.1935) a Jan Nepomuk Štěpánek (17831844), jehož hry, dnes sice neznámé, byly tehdy populárnější než Klicperovy a který vedle překladu přes 120 her přeložil i z toho 13 oper (např. i Don Giovanni a Čarostřelec). První česká zpěvohra vznikla až v roce 1825 a provedena byla 2.února 1826. Šlo o Škroupovu operní prvotinu v českém jazyce na text Josefa Krasoslava Chmelenského Dráteník. Její uvedení bylo jedněmi přijato s nadšením, druhými odmítavě (Jan Nejedlý, František Palacký). Ačkoli je libreto této opery v českém jazyce, téma ještě zdaleka není české; jedná se spíše o rossinniovskou milostnou zápletku. František Škroup (1801-1862) byl, ostatně jako většina českých vzdělaných vlastenců, vychován na německých školách a po své 55

operní prvotině zkomponoval tři opery na německé libreto (Drahomíra; Der Meergeuse; Kolumbus). V těchto svých německých dílech zpracovává vážné a dramatické náměty z cizích dějin. Když se však rozhodl napsat operu na české libreto, tedy pro české obecenstvo, vybíral mezi tématy srozumitelnými, prostými, veselými. Přesto v jeho komických operách není komičnost ukryta v postavách, ale v komických situacích. Pokračoval zpěvohrami Oldřich a Božena (1828), Libušin sňatek (1834) a řadou hudby k činoherním představením, kam řadíme i Tylovu Fidlovačku (premiéra 21.prosince 1834 ve Stavovském divadle) a Čestmíra (1835). V tomto svém úsilí zůstal Škroup dlouhou dobu osamocen. Teprve roku 1847 vznikla zpěvohra Žižkův dub Jiřího Macourka (1815-1863?) na libreto Václava Klimenta Klicpery a o rok později Proroctví Libušino Augusta Wilhelma Ambrose (1816-1876), jehož jiné dílo, Břetislav a Jitka, nebylo provedeno; v 60.letech pak zpěvohra Švédové v Praze Jana Nepomuka Škroupa (1811-1892) a Marie Potocká Leopolda Eugena Měchury, zpěvohra o 3 jednáních z roku 1869 na libreto Josefa Koláře podle básně Alexandra Sergejeviče Puškina Bachčisarajská fontána provedená až posmrtně roku 1871.93 Dalším pokusem o hudební zpracování českého námětu je komická opera o jednom dějství na text Karla Sabiny V studni Viléma Blodka (1834 – 1874). Premiéra se konala 17.listopadu 1867 v Prozatímním divadle v Praze. Lidové prostředí a opět lehká milostná zápletka, stejně jako osoba libretisty Karla Sabiny, přibližuje tuto operu Smetanově Prodané nevěstě, i když děj opery V studni je mnohem prostší. Po úspěchu opery se Blodek vrhl na další námět z pera Karla Sabiny, tentokrát z českých dějin, a to na postavu kouzelníka Zítka žijícího za vlády Václava IV. Opera Zítek však zůstala torzem. Další vývoj české opery se již zcela odehrával v odrazu Smetanových oper.

K tématu jako dílčí součásti Rukopisu Královédvorského Zábojovo téma z Rukopisu bylo velmi oblíbenou a často zpracovávanou látkou, jak o tom svědčí řada nejrůznějších zpracování. Vedle Zvonařovy opery je to níže zmíněná Chválova opera na text Jaroslava Vrchlického, symfonická báseň op.37 Záboj, Slavoj a Luděk Zdeňka Fibicha, báseň Záboj a Slavoj Kamila Bednáře, epická báseň Záboj Antala Staška ad.

93

Při výčtu hudebně-dramatických počinů českých skladatelů nesmím zapomenout alespoň zmínit osobu

Vojtěcha Matyáše Jírovce (1763-1850). Tento plodný operní skladatel (složil 26 oper) však pobýval většinu života v zahraničí (Vídeň, Paříž, Londýn, Itálie) a bývá tedy někdy také považován za rakouského autora českého původu (v zahraničí vystupoval pod jménem Adalbert Gyrowetz, také Gyrowez či Gürovetz).

56

Když v roce 1816 objevil J. Linda tzv. Píseň Vyšehradskou a v následujících dvou letech došlo ještě k několika nálezům domněle staročeských textů, byla česká společnost nadšena. Rázem zmizel silně pociťovaný nedostatek historických zpěvů nebo národních eposů takovéhoto významu, které by umožňovaly srovnávat starou českou literární kulturu s knížetem Igorem, ruskými bylinami, junáckými písněmi srbskými, s Homérem, Nibelungy či s Ossianem. Brzy po objevení druhého z Rukopisů se však ozvaly první hlasy nesouhlasu a do čela odpůrců se postavil Josef Dobrovský, který sice přijal Rukopis Královédvorský, ale odmítl Libušin soud a označil jej za padělek. Dramatický průběh bojů se vlekl celým devatenáctým stoletím a ožil ještě v několika recidivách ve století dvacátém. Rukopis Královédvorský byl objeven 16.září 1817 Václavem Hankou ve věžní kobce děkanského kostela sv.Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Dnes je uložen v oddělení vzácných rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze pod sign. 1Ab6. Skládá se ze sedmi pergamenových dvojlistů popsaných po obou stranách, dva listy jsou neúplné, ze tří čtvrtin odříznuté, takže rukopis tvoří 24 celých stran a 4 tzv.proužky. Obsahem rukopisu je celkem 14 písní, z toho 6 epických (Oldřich, Beneš Heřmanóv, Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj), 2 lyrickoepické (Zbyhoň, Jelen) a 6 lyrických s převážně milostnými tóny (Kytice, Jahody, Róže, Žezhulice, Opuštěná, Skřivánek) a dohromady představovaly, jak se soudilo, malý zlomek rozsáhlého kodexu, zahrnujícího celý svod staročeské „národní" poezie. Vedoucí ideou Rukopisu je představa sebevědomé společnosti která je schopna zajistit si svou existenci a bránit se proti vetřelcům, především Němcům. Jde o ideu české obranyschopnosti zdůrazněné statečností, mocí a silou, vyzdvižením české krajiny a českého státu, jeho rozlehlosti a historické osídlenosti. Přestože text Rukopisu je napsán jako próza, tedy bez dělení na verše, bez interpunkce, někde jsou předložky či spojky psány dohromady se slovy, jinde je zas spojeno slovo se slovem, takže záleží mnoho na vydavateli, jak čte jednotlivé verše, kde dělá strofy a interpunkční znaménka, skladby Rukopisů označujeme raději jako písně nežli básně, protože byly pěny za doprovodu strunného nástroje a byly skládány jinou technikou, nežli pozdější umělá poesie, pro níž se více hodí termín básně. Julius Enders se k tomu vyjadřuje:94 „O tom, že k Rukopisu Zelenohorskému a k Rukopisu Královédvorskému patřil hudební doprovod, nemůže být pochyb. Jsou tu svědectví přímá vedle nepřímých. (...) Jednoznačně vyznívá i již citované místo ze Záb. 20,27, kde se hovoří „varytu zvučném“. Domácí původ tohoto nástroje

94

Enders, Julius. Rukopis zelenohorský a královédvorský: Vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie. 1. vyd. Praha: Neklan, 1993. 404 s. ISBN: 80-900884-7-3., s.242.

57

lze snadno dokázat.“ Doba vzniku jednotlivých písní Rukopisů spadá do období zhruba v rozmezí mezi 9. a 13.stoletím. Problematice Rukopisů se hojně věnoval již citovaný Julius Enders.95 Ten se k tématu Záboje vyjadřuje takto:96 „Také družba Záboje a Slavoje má četné thematické shody v jiných literaturách téhož žánru, jak jsme již částečně poukázali. Jsou to Roland a Olivier, a Patroklos, Orestes a Pylades, Gilgameš a Enkidu, Alpanys a Karadzhan (uzbecký epos), Sanasar a Bagdasar (u Arménů). (...) Jeden z obou je více v popředí, je výbojnější, zralejší, je častěji jmenován atd., ale jeho alter ego může občas nesouhlasit a pronášet námitky; posléze se však vždy podřídí - přesně jako Slavoj Zábojovi.“

Záboj Emanuela Chvály a Jaroslava Vrchlického Aby můj úvodník, který měl alespoň zhruba popsat situaci v české hudebně dramatické tvorbě 19.století a její možný vliv na Zvonařovo pojetí jeho jediné opery, byl úplný, nemohu opomenout zmínit ještě jednu operu pozdější, a to operu Záboj Emanuela Chvály (1851-1924) na libreto Jaroslava Vrchlického, která byla provedena v Národním divadle v Praze 9.března 1918. Ač tato opera nemohla nijak ovlivnit Zvonaře a jeho přístup k práci na své opeře, považuji za zajímavé předložit tuto operu na stejný námět vzniklou o tři generace později k zamyšlení. Proč Chválovo zpracování bylo uvedeno zatímco Zvonařovo ne? Je na vině doba, ve smyslu svých nedostatků a nepochopení, nebo autor? Zajímavé poznání přináší již srovnání libret obou stejnojmenných oper. Jaroslav Vrchlický ve svém libretu posunul námět z Královédvorského rukopisu do trochu jiného kontextu. Zatímco příběh z Rukopisu líčí boj statečného Záboje a českého lidu proti vpádu franského vojska, Vrchlický tento boj použil jako pozadí pro spor dvou bratrů o lásku ke stejné ženě, přičemž vlastenectví tu zdůrazňuje vyhrocenou situací, kdy znepřátelení bratři jsou nuceni spojit se v boji proti franskému vojsku a po vítězství se Záboj statečně vzdává milované lásky ve prospěch Slavoje. Vojtěch Alois Šmilovský se pevněji držel předlohy v Rukopisu, což je možná jeden z důvodů nepříliš vysoké kvality libreta. Jaroslav Vrchlický se jistě ve své práci osvědčil jako zkušený dramatik, zatímco Šmilovský, mimochodem Vrchlického učitel, byl spisovatelem a básníkem více lidovějším a Záboj byla jeho libretní prvotina. Ostatně ani jeho 95

Např. Rukopis Zelenohorský a Královédvorský: Kritické, nejdůležitějšími poznámkami opatřené vydání. [Ed.]: Enders, Julius. Praha, Neklan 1991. 79 s.; Enders, Julius. Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského, Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných. Praha, Neklan 1993. 387 s.; ad. 96 Enders, Julius. Rukopis zelenohorský a královédvorský: Vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie. 1. vyd. Praha: Neklan, 1993. 404 s. ISBN: 80-900884-7-3., s.312.

58

další díla dramatická nebyla příliš úspěšná a na rozdíl od Vrchlického her jsou dnes téměř neznámá (např. Bětuška, Starý varhaník, Setník Dřevnický, Parnasie, Za ranních červánků, Krupař Kleofáš, Starohorský filosof, Nebesa, Jehla).

Vojtěch Alois Šmilovský Vlastním jménem Alois Schmillauer se narodil 24. ledna 1837 v Mladé Boleslavi. Jeho otec, obchodník s mýdlem, byl městský radní. Po dokončení gymnázia v Mladé Boleslavi a v Praze vystudoval Filozofickou fakultu Univerzita Karlovy. V roce 1860 nastoupil místo profesora v Klatovech, kde vyučoval český jazyk a přírodopis. Mezi jeho žáky zde patřil, jak jsem již zmínila, právě Jaroslav Vrchlický. V Klatovech založil pěvecký spolek Šumavan, pro který složil vedle řady písní i několik divadelních her, které však nebyly příliš úspěšné. V roce 1873 nastoupil jako profesor na gymnázium v Litomyšli (setkal se zde se začínajícím profesorem Aloisem Jiráskem. Jeho povídky z té doby jsou vzpomínkami na klatovský pobyt. Od roku 1877 působil jako školní inspektor na litomyšlsku a poličsku. Zemřel 20. června 1883 v Litomyšli. Jeho dílo není z dnešního pohledu příliš významné. Zpočátku se ideově přikláněl k Májovcům, ale později se od nich zcela odklonil. Májovci hledali svůj ideál v budoucnosti, zatímco Šmilovský se díval pouze do minulosti, co bylo nové, bylo podle něj špatné. Děj jeho povídek je poplatný jeho náhledu na život, zajímavý na nich je pouze jazyk, kterým psal. Šmilovský sbíral lidová úsloví a přísloví, kterými prokládal svá díla. Publikoval zejména v časopisem, protože jeho díla jsou spíše delšími povídkami než romány. Povídky vycházely ve Vlčkově Osvětě, v Obrazem života, v Humoristických listech, v Hudebních listech, v Československých koledách, v Pečírkově národním kalendáři, v Květech, v Matici lidu, v Lumíru, Světozoru a dalších. Po jeho smrti bylo vydáno souborné dílo jeho dramat Pozůstalá dramata, I.-IV. díl (1891-1905).

Zvonařova opera Záboj Opera Záboj je jedinou Zvonařovou operou97. Její námět z Královédvorského rukopisu zpracoval libretista, básník a spisovatel Vojtěch Alois Šmilovský. Protože nebyla opera nikdy jevištně provedena (vyjma dvou koncertních uvedení jejích zlomků), zůstala její partitura v

97

John Tyrell (In Česká opera. 1. vyd. Brno: Opus musicum, 1991-1992. 401 s.) uvádí Zvonaře jako autora dvou oper – Záboje a Lesní kaple. Lesní kaple je však spíše dramatický výjev pro sóla a sbor. Stejný omyl se objevuje i v článku Jos.Leop.Zvonař: K 100.výročí narozenin od Jana Evangelisty Zelinky (Cyril 1924, r.L., str.63).

59

rukopise. Jak uvádí Emil Axman98 i Karel Kazda99, je její autograf uložen v archivu Umělecké besedy. Ten byl po zrušení Umělecké besedy převzat Literárním archivem Památníku národního písemnictví, kde se mi však partituru nepodařilo najít. Vyjma katalogové zmínky o uložení Zvonařova autografu – motivu z předehry k této opeře Hudebněhistorickému muzea v Kolíně nad Rýnem100 se mi nepodařilo objevit žádnou stopu vedoucí k objevení této partitury. Níže uvedený obsah opery tudíž přebírám ze stati Emila Axmana101. Děj v rozsahu tří jednání líčí báji ze staročeských dějin o boji českých hrdinů s německým nepřítelem. Osoby: Bohuna (mladá dívka), sopran. - Věštkyně, alt. - Slavoj, tenor. - Luděk, franský podmanitel, tenor. - Záboj, baryton. - Ctibor, velekněz český, bas. - Český lid obojího pohlaví, sbor. Franští vojínové. Obsah 1.jednání: Číslo 1. Úvod, sbor ženský a mužský. - 2. Jednozpěv a sbor. - 3. Recitativ a romance. - 4. Jednozpěv a 5. choral. - 6. Sbor. - 7. Píseň, střídavý zpěv. 8.Duma. - 9. Recitativ - arie. - 10. Píseň pastevce a arie. - Dle autografu započato s komposicí I.jednání 22.srpna 1859. „Scéna 1. Výstup 1. Obrostlá lesem krajina, v pozadí skály. V levo stojí nižší, stolu podobná skála, u ní výstupek a v pravo věčitá lípa. Ráno. Na skále, obětnici plá posvátný oheň, kolem skály věnce a ratolesti, i na lípě. Slaví se slavnost Vesny. Na výstupku stojí kněz, kmet v dlouhé říze, hlavou k nebi obrácenou a rukama rozpjatýma; za ním k ohni, maje upnutý zrak, stojí lid obou pohlaví, ženské v levo, mužští v pravo. Ticho, hudba značí tichou zbožnost.“ Sbor pannen a žen:

Jak sněhobílá holubice , z duše se prosbo vznes, k těm modrým nebe končinám, kde s bohy vládne Perun sám, z duše se prosbo vznes! Zapoleť k Vesně milostné, 98

Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916, s.5. Kazda, Karel. Bibliografický přehled Zvonařovy umělecké činnosti. K šedesátému výročí úmrtí J.L.Zvonaře. Podbrdský berounský kraj. Roč. II. Seš.3. Vydal Karel Kazda, 1924-25, s.119. 100 Kinsky, Georg. Katalog des Musikhistorischen Museums von Wilhelm Heyer in Cöln. Band IV.Musikautographen. Leipzig: Breitkopf & Härtel, 1916, str. 639; No.1493: Albumblatt: „Motiv (2 Takte) aus der Ouverture zu einer Tragioedie.“ (1861. Unterzeichnet: „...Prag am 24.Februar 861 Jos Leop Zvonař MusikDirektor der prager Sophien-Akademie.“ 1 Bl. im (kl.qu.8°-) Format 8,8:14,5 cm mit 1 Notenzeile. – Das Werk blieb wahrscheinlich ungedruckt. 101 Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916, s.5-9. 99

60

jež jaro dala radostné, náš jí přines dík!

Shromážděný lid obětuje Vesně: Ctibor vzývá, kdo zvláštní přinesl dar, aby jej vrhnul v posvátný oheň. V bílém rouše se zeleným vínkem ve vlasech nesměle přistupuje mladá dívka Bohuna a přináší bílou holubici, kterou obětuje bohům. Do dlouhých zbožných tónů chorálu zazní zpěv německých vojínů. V tom už přispěchá Slavoj: „Životy chraňte své, vrah se hrne davem“. Slavoj chce s lidem chrániti posvátné místo. Ctibor však je vyzývá k odchodu; vlasti vzejde mír, když stařec umře pro bohy a čistá dívka se jim zasvětí. Ctibor a Bohuna zůstanou - ostatní odcházejí. Přihrnou se němečtí vojínové s Luďkem v čele; stařec Ctibor klesá mrtev, Bohunu odvede Luděk. Proměna. Záboj stojí na vysokém vrchu a hledí do kraje. Zpívá:

Jak´s, ó drahá, vlasti, krásná i když žalostí se chvěješ! Modré vy daleké hory, vy hvozdy tiché, tajemné, hájové vy zasvěcení, jenžto hluboko pode mnou v liboznění si šumíte tichou píseň, bolnou píseň: kdož by, jak jen na vás pozří, v srdci svém se nerozplakal, v srdci svém vás tak milujícím! Jak červánky na obzoru pohynulo štěstí vaše, štěstí vaše, blaho naše zachmuřila černá noc.

Záboje spatří z údolí Slavoj; přispěchá k němu a vypravuje mu o přepadení a zabití Ctiborově, o unesení Bohuny a vyzývá bratra ku pomstě. Záboj nadšeně svoluje, vysílá Slavoje, aby šel od muže k muži, a k večeru třetího dne aby v úvalu tajně se shromáždili. Sám

61

odchází s touž výzvou v jinou stranu. - Pastevcova píseň, jež připomene Záboji blahé dny míru, ještě více jej rozohní.102 Jednání II (počalo býti komponováno 16.6.1861) Čís.11. Úvod, duma a píseň. - 12. Jednozpěv se sborem. - 13. Choral (sbor). - 14. Duma. - 15. Arioso, píseň a střídavý zpěv. 16. Scéna a vítězná píseň (sbor). „Hluboký úval v lese, kolem rozloženi Čechové; nejníž na skále se Záboj s varytem a hledí smutně před sebe; Slavoj v pravo níž vedle něj. Ticho teskné. Luna svítí. Záboj sáhne do strun varyta, ty smutně zazvučí. Podívav se na shromáždění, pěje s hlubokým výrazem“: Cizinec vpadl v naši vlast a uvedl nás v porobu, kácí a tupí bohy naše. Jest třeba obrátiti se proti nepříteli a svrhnouti potupné jeho jho.

Vstaň, bohů pane, v hněvě svém, povznesiž nás nad vrahy; slyš hlasů věrných volání, vyprosti kraj náš drahý: shlaď cizích krutá osidla, svlaž naše útroby, potři v zemi nepřátele, zmař jařmo poroby.

Proměna. „Rovina v horách, v zadu zřít vysoký vrch; sem tam na vrších rozestaveny jsou stráže, vojínové spí. Ranní šero. V levo lípa na povýšeném místě, pod ní skalisko, o něž Bohuna podepřena, dřímá“. Probouzí se ze sna a vycházejícímu slunci žaluje svůj smutný osud: což nikdo ji nevysvobodí z poroby, což mladý lovec s jiskrným okem, o němž ve spánku snila, neví, že ji odvlekli do zajetí? - Přistoupí k ní Luděk a začíná s ní milostný rozhovor přes odpor dívčin. V tom zazní trouby a kotle a hlasité „hurrá“ německých vojínů, zvěstující, že nepřítel se blíží. Objeví se Slavoj, jenž chce Bohunu vysvoboditi, ta však klesá ranou Luďkovou. Duch Ctiborův věští svobodu Čechů:

Bohům si se zasvětila, dílo své si vykonala, bohové národu udělí svobodu.

102

Jednání prvé „skončeno 15.června 1861 v 9 hodin večer“.

62

Záboj utká se s Luďkem, jemuž vyrazí meč. I když Luděk podruhé chápe se meče, jest od Záboje poražen a voje německé zapuzeny. „Ukončeno 23.ledna 1862, cor.9.února 1864“. Jednání III. (Začato 13.listopadu 1861.) Čís. 17. Úvod, chorál a scena. - 18. Jednozpěv a sbor. - 19. Slávozpěv. - 20.Sbor. „Scenerie jako na počátku 1. jednání. Vedle lípy nanesena ctiborova mohyla, kolem lid; oheň uhaslý“. Lid pěje: ke konci jeho zpěvu přicházejí vítězné české voje se Zábojem a Slavojem; na štítech přinášejí mrtvou Bohunu, kterou položí k mohyle. Záboj ve zpěvu lituje bratra, jemuž osud urval milovanou Bohunu. Ze zástupu vystupuje věštkyně, jež oslavuje Záboje a dává mu do ruky pochodeň, jíž by rozňal bohům nový posvátný oheň.

Bohům, ty synu velemilý, posvátný oheň rozsvěť jim, ať vzhůru k nebi vzplamená!

Oslavným zpěvem Záboje a lidu končí opera. Komposice dokončena 10.ledna 1862. Tolik tedy k obsahu opery. Srovnáme-li děj opery s předlohou z Rukopisu, všimneme si, že se V.A.Šmilovský přísně držel původní dějové linie.103 Existuje ještě jedno operní zpracování téhož námětu ze stejné doby, stejnojmenná opera na libreto Jaroslava Vrchlického a s hudbou Emanuela Chvály104, jejíž premiéra byla 9.března 1918 Národním divadle v Praze. Vrchlický narozdíl od Šmilovského pojal děj více dramaticky a možná právě to zaručilo opeře uvedení. Na pozadí bojů s franskými nepřáteli líčí totiž osudový spor dvou bratrů, Záboje a Slavoje, o přízeň mladé dívky Mileny. Zatímco Záboje líčí jako udatného, silného reka, Slavoj je podle něj spíše národní pěvec, který svým dojemným zpěvem oslavuje vlast. Přesto je to právě on, kdo statečně vysvobodí Milenu ze zajetí nepřátel a získá si tím její lásku. Dramatický vrchol díla nastává v okamžiku, kdy po vítězství nad nepřítelem Záboj pozná krutou pravdu o Milenině volbě, a přestože Milenu vroucně miluje, zřekne se jí v prospěch bratra, se kterým se smíří. Tento vložený děj je silným dramatickým přínosem, na pozadí jeho až patetického konce vyvstává myšlenka vlastenecké lásky a obětování se vlasti ještě jasněji 103

Viz Přílohy - Původní text Záboje z Rukopisu Královédvorského dle Endersova kritického vydání. Enders, Julius. Rukopis zelenohorský a královédvorský: Vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie. 1. vyd. Praha: Neklan, 1993. 404 s. ISBN: 80-900884-7-3. 104 Emanuel Chvála, nar.1851 v Praze, vystudoval vysoké školy technické v Praze, stal se železničním technikem Buštěhradské dráhy a byl povýšen na vrchního inspektora; volný čas věnoval hudbě - záhy vystoupil jako vynikající klavírní virtuos; studoval teorii u Jos.Foerstera a Z.Fibicha. Dílo: Sousedské pro smyčcové nástroje, O posvícení, 4 sešity písní (např.Ó jak jsi krásná, dávko má, Jarní píseň ad.),... Záboj (1918) je jeho operní prvotina.

63

než u libreta V.A.Šmilovského. Ten tím, že se držel pouze jedné dějové linie, ochudil operu o dramatický spád, který je v jakémkoli dramatu nutný a právě zde citelně schází. Navíc tato nečlenitost děje způsobila, že opera je příliš krátká a nestačila by na celý večer. V rámci rozčlenění opery, ať už to bylo zásluhou libretisty či skladatele, jeví se ještě jeden velmi patrný problém - děj fakticky končí vítězstvím českých vojsk na konci druhého jednání a pokračovat pak novým jednáním bylo zcela neuvážené, neboť v podstatě není již co sdělit a třetí jednání je tak de facto zbytečné. Jelikož jsem neměla možnost nahlédnout do partitury opery, nemohu hodnotit její hudební stránku, ale znovu bych citovala některé postřehy Emila Axmana105. Také ten se domnívá, že hlavní nedostatek díla spočívá v textové složce. „I v nejkritičtějších momentech, kde má nastati pohyb, dění, ono pravé movens v dramatě, i tam zpívají se zpěvy, ne příliš duchaplné a za dané situace nemožné. Sokové (vojsko české a Záboj - vojsko „německé“ a Luděk), kteří se utkají, nebudou přece vésti dialogy . Podle dobových záznamů bylo provedení úryvku opery dne 8.března 1863 (první výstup Záboje na skále) nepříliš dobře provedeno, zejména zásluhou dirigenta Maýra, který „(...) nepochopil, jak se nám zdá, významnost a zosnování skladby, jelikož odlišování jednotlivých motivů orchestrem velmi neurčitě a chaosovitě podáno bylo.“ (Dalibor, 10.3.1863). Druhého krátkého provedení se opera dočkala o dva roky později, při druhém abonentním koncertě Umělecké besedy. O tomto uvedení referují Národní listy ze dne 8.3.1865: „Zajímavou novinkou nám byl zlomek z opery „Záboj“ od L.Zvonaře, která, pokud víme, již přes dvě léta hotova leží, avšak u našeho divadelního ředitelství dosud nenalezla tolik milosti, aby na ni byla bývala obrácena slušná pozornost. Nesoudíme pouze podle toho zlomku, kterýž, ač by se co do zpěvní části leccos namítati dalo (zvláště co se týče závěrečného zpěvu „Záboje“, napodobujícího píseň pastýře, kterýž se nám nezdá býti esteticky odůvodněným), zajisté na jevišti účinku slibuje, nýbrž bylo nám popřáno, slyšeti již dříve větší úryvky z této vlastenecké zpěvohry a nemůžeme, než opětovati mnohostranně již projevené přání, aby se nám brzo dostalo té příležitosti, pravou její cenu poznati na jevišti. Nabízelo se arci již jednou skladateli provozování této zpěvohry, avšak způsobem takovým, že raději o něm zde pomlčeti chceme, bychom nezkalili příznivý dojem, jakýž tentokráte zanechává tento druhý večer (...)“. A přimlouvá se i Neruda ve fejetonu Národních listů ze dne 2.2.1866: „Jen malou ještě divadelní poznámku a skromně všetečnou! Prosím, slavné ředitelství divadelní, usnula zase Zvonařova opera „Záboj“? A neusnula-li, nemohla by se

105

Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916, s. 8-9.

64

svým časem (jen ne příliš pozdě!) tak trochu procházkou provésti přes české jeviště? Já se jen tak táži a již mlčím!“

65

Závěr Osobnost Josefa Leopolda Zvonaře dnes leží zcela ve stínu Bedřicha Smetany. Neprávem je opomíjena jeho záslužná činnost, která se projevila v mnoha hudebních oborech, jeho celoživotní píle a zaujetí, se kterým formoval a připravoval půdu pro zrození české národní hudby, jak ji později přinesl Bedřich Smetana. Zatímco Smetana je dnes oslavován jako největší osobnost hudby přelomu 19. a 20.století, na Zvonařovo jméno se zapomíná. Zdá se, že jeho celoživotní práce nedosahuje zdaleka ceny jeho nástupců, ale je nutné si uvědomit, že právě tato přípravná fáze je tím prvním úspěšným krokem ve vývoji k dokonalejším formám. Je nutno tedy Zvonaře uznat jako osobnost, která se bezprostředně podílela na vzniku a formování české národní hudby. Zhlédneme-li situaci v české hudební produkci v polovině 19.století, nenalezneme osobnost, která by se šíří zájmu a zejména moderním, osvícensky vědeckým postojem vyrovnala Josefu Leopoldu Zvonařovi. Zatímco Jan Václav Tomášek držel se přísně tradic klasických, přišel Zvonař s řadou inovací a moderních přístupů. Jako jeden z prvních ve své době nahlíží kriticky na lidovou píseň a píše také první vědecké pojednání o této problematice, zakládá vedle tradičního mužského i ryze ženský sbor, přináší nové postupy a metody v hudební pedagogice a udivuje šíří zájmu a znalostí z dějin české hudby, ale i literatury. Již Karel František Pitsch, ředitel Varhanické školy, poznal ve Zvonařovi nejen velmi nadaného, ale zejména svědomitého a pilného žáka. A tyto vlastnosti provázely Zvonaře po celý život. Veškerá jeho teoretická a zejména také historická práce jeví známky hlubokého studia dané problematiky, důkladné znalosti skladeb i literatury, kterou pečlivě cituje a kriticky srovnává. V oblasti historické byl Zvonař průkopníkem na poli české hudební historiografie v tom smyslu, že jako první vytvořil česky psaný souvislý výklad o dějinách české hudby a jako první také historicky a kriticky zkoumal lidovou píseň. Spojením těchto znalostí se pokusil definovat národní českou hudbu a její specifičnosti ve vztahu k hudbám ostatních evropských národů. Obrovskou zásluhou byla také jeho ediční činnost – vydávání Hudebních památek českých. Přestože by mu moderní věda leccos v jeho edičních postupech vytkla, jeho pokus byl ve své době ojedinělý a byl zajisté obrovským přínosem pro vytváření náhledu na českou hudbu. V rámci Hudebních památek českých a také ve svých dvou statích znovuobjevil pro českou hudbu Václava Karla Holana Rovenského, který byl v té době téměř zapomenut.

66

Josef Leopold Zvonař byl vědec v moderním slova smyslu, který posuzoval moderní výdobytky doby vždy s rozvahou. O jeho rozhledu svědčí fakt, že hájil Wágnerovu hudbu již v době, kdy u nás neměla své zastánce; o postupy tzv. novoněmecké školy se přel i se svým učitelem K.F.Pitschem, kterého nade vše ctil a uznával, ale jeho vědecké svědomí mu nedovolilo podřídit se názoru, který neschvaloval. Naopak, své názory či názory jiných, které podporoval, se snažil vždy vysvětlit a i ve špatných přístupech hledal nějakou dobrou myšlenku či alespoň poučení. Josef Leopold Zvonař byl prostě typem osvíceného umělce-vědce, který vedle zájmů hudebních zajímal se také o literaturu, jazyky (ovládal němčinu, francouzštinu, italštinu, jako samouk se naučil základy latiny a řečtiny), přírodovědu (vedl si herbář), dějiny a kulturu obecně. Není možné tvrdit, že nesestoupil někdy z cesty, například když uvěřil v pravdivost Rukopisů, když občas psal své písně a sbory jen pro potřebu nějakého pěveckého spolku a nevěnoval proto své práci dostatečnou pozornost a píli, čímž vznikla díla šablonovitá a nevalné hodnoty, ale je nutné ocenit jeho zásluhy, které mají dodnes platnost. A zejména je důležité uvědomit si v posuzování jeho díla, že téměř veškerá jeho práce vyrůstala jen z vlastního studia, neboť neexistovala odborná hudební literatura v českém jazyce. Zvonařův přínos pro pozdější dobu tkví tedy v hledání a naznačení cest, po kterých se už generace další mohla vydat. Jak jsem již řekla, dnes je Zvonařovo dílo zcela v pozadí zájmu. Nesouhlasím s názorem, aby bylo oživováno jako dokonalé a přínosné pro dnešní dobu, ale mělo by být uznáno historicky jako jeden z nejvýznamnějších článků vytváření vědy o hudbě v době před Smetanou a před vznikem univerzitní muzikologie. Na závěr bych ráda citovala Mirka Očadlíka, který ve své přednášce při pietní slavnosti v Kublově 7.října 1945 nazval Josefa Leopolda Zvonaře Janem Křtitelem české hudby.

67

Resumé Josef Leopold Zvonař (1824 – 1865) was Czech composer, interested in musical theories and history of music too. This very successful pedagogue was a founder of the singing choir “Hlahol” and active member of national revival too. He was one of the most important Czech personality in the second half of nineteenth century. J.L.Zvonař was born in Kublov. At the age of thirteen he finished elementary school, than after short hesitation, he decided to let his studies go on. He studied a one-year teacher-course in Prague and than he joined the organ school, by the professor K.F.Pitsch. Than, after successful finishing this musical school, he became for long sixteen years Pitsch’s assistant and teacher on same school too. After his master death he attempted to apply for headmaster position on same organ school, but he wasn’t choice. He left this job and took a new one, like a director of “Žofínská” Academy and at the same time like a chief of chorus known as “U svaté Trojice” in Prague too. By this chorus he spent most of his life, until the death. For a short time he taught at higher girl’s school. Although J.L.Zvonař spent his life in poorness, he never stopped composing. He made amazing life-work. Like a composer is he author of a lot of songs and choruses, church compositions and one opera. But his biggest meaning stands on his musical pedagogical and musical theoretical activities too. Zvonař is author of the first treatise of history of Czech music in Czech language, than he critical engaged in study of folk song, he published old Czech compositions and he is author of the first Czech theory about harmony. This publication creates foundations of Czech musical theory. J.L.Zvonař is personality which long ago fell into oblivion, in spite of he was very well known and reputable authority that times. He was a close Smetana’s friend, than in connection with revivalists and teacher of A. Dvořák and K.Bendl on organ school too. It’s our charge devote higher care to this forgotten era of Czech music. I’d like to contribute, by my work, to illumination problems of condition and form of Czech music and research about Czech music in the second half of nineteenth century especially.

68

Seznam použité literatury a pramenů •

Josef Leopold Zvonař. Sign.38 P 74. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Praha, Strahovské nádvoří. Osobní fond v rozsahu 1 kartónu, 1848 - 1925. 1.Korespondence a) přijatá (A. V. Šmilovský): b) odeslaná. 2. Rukopisy vlastní. 3. Tisky.

•

Josef Leopold Zvonař. Státní okresní archiv Beroun. Osobní fond v rozsahu 0,11 bm, 1859-1865 (1945).

•

Josef Leopold Zvonař. Sign. 34 UB. Studovna fondů Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Zámek Staré Hrady.

•

Sign. UB-P1341. Hudební archiv Umělecké besedy. Studovna fondů Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Zámek Staré Hrady. IV.Sonáta pro varhany s obligátním pedálem, op.16. Edice „Česká hudba“ v Kutné Hoře.

•

České umění dramatické. Část 2. Zpěvohra. Hutter, Josef - Chalabala, Zdeněk (red). Praha, 1941.

•

Československý hudební slovník osob a institucí. Černušák, Gracian-Štědroň, BohumírNováček, Zdenko (red). Sv. 1. A-L. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963.

•

Československý hudební slovník osob a institucí. Gracian Černušák, ... [et al.] (red). Sv. 2, M-Ž. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 1080 s., 48 s. il. příl.

•

K šedesátému výročí úmrtí J.L.Zvonaře. Podbrdský berounský kraj. Roč. II. Seš.3. Vydal Karel Kazda, 1924-25, 141 s.

•

Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Dvacátýsedmý díl, Vůz-Źyźkowski. Praha: Paseka, 2002. 902, xvi s., [20] s. obr. příl. ISBN: 80-7185-057-8.

•

Slovník naučný. Díl 2. Rieger, František Laddislav (red). Malý, Jakub (spolured.). Praha: Kober, [1885]. 562 s.

•

Slovník naučný. Díl 10. W-Nyström (v 1. doplňku). Rieger, František Ladislav (red). Praha: I.L. Kober, 1873. 550+468 s.

•

Soupis české hudebně dramatické tvorby. Praha: Divadelní ústav, 1959. 144 s.

•

Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař. Brno: Emil Axman, 1916. 40 s.

69

•

Cmíral, Adolf. Josef Leopold Zvonař a církevní hudba. Cyril 1941, r.67, č.1-10, mezi str. 13 a 95.

•

Cmíral, Adolf. Vokální tvorba J.L.Zvonaře. Zvláštní otisk z časopisu „Věstník pěvecký a hudební“. 1941, nákladem vlastním, Tisk Tempo Praha, s.98.

•

Enders, Julius. Rukopis zelenohorský a královédvorský: Vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie. 1. vyd. Praha: Neklan, 1993. 404 s. ISBN: 80-900884-7-3.

•

Gabler, Vilém. Johanna Dark, panna Orleanská: Původní historická tragedie v pěti jednáních. Nápěvy k písním Josef Leopold Zvonař. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1866. 118 s.

•

Hostinský, Otakar. Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu: vzpomínky a úvahy. 2.dopl.vyd. Praha: J. Laichter, 1941. 500 s.

•

Kinsky, Georg. Katalog des Musikhistorischen Museums von Wilhelm Heyer in Cöln. Band IV.-Musikautographen. Leipzig: Breitkopf & Härtel, 1916.

•

Kuhn, Josef. O českém kancionálu. Cyril 1922, č.8.-10., str.80.

•

Ludvová,

Jitka.

Česká

hudební

teorie

novější

doby

1850-1900. 1.vyd.

Praha: Academia, 1989. 85 s. •

Matys,

Rudolf.

V

umění

volnost: kapitoly

z

dějin

Umělecké

besedy. Vyd.1.

Praha: Academia, 2003. 356 s. ISBN: 80-200-1138-2. •

Očadlík, Mirko. Svět orchestru: Česká hudba. 1. vyd. Praha: Panton, 1962.

•

Ottlová, Marta-Pospíšil, Milan. Bedřich Smetana a jeho doba: vybrané studie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 144 s. ISBN: 80-7106-256-1.

•

Šíp, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. 1.vyd. Praha: Editio Supraphon, 1983. 397 s.

•

Šťastná,

Eva.

Josef

Leopold

Zvonař,

průkopník

moderní

české

hudební

pedagogiky. Praha: [Filosoficko-historická fakulta University Karlovy], 1952. 83, 5 s. •

Tvrdek, Alois. Antologie z oper: obsahy zpěvoher s připojenými zprávami životopisnými o skladatelích. Díl 1.-2., Opery skladatelů slovanských. 2.vyd. Praha: Proudy, 1922. 283 s.

•

Tyrrell, John. Česká opera: doporučeno Hudebněvědným ústavem Masarykovy univerzity jako učební text pro střední a vysoké umělecké školy. 1.vyd. Brno: Opus musicum, 19911992. 401 s.

•

Vrchlický,

Jaroslav.

Záboj: báseň

k

opeře

bohatýrské

o

3

jednáních.

2.vyd. Praha: Rodina, [192-?]. 99 s. •

Zelinka, Jan Evangelista. Jos.Leop.Zvonař: K 100.výročí narozenin. Cyril 1924, r.50., str.63.

•

Zvonař, Josef Leopold. České národní písně. Obrazy života 1859, mezi str.307 a 390.

70

•

Zvonař, Josef Leopold. Slovo o českých národních písních. Dalibor 1860, str.166 n.

•

Zvonař, Josef Leopold. Učení o harmonii. Slavoj 1864, r.4 a 5, mezi s.153 a 418.

•

Zvonař, Josef Leopold. Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště. S úvahami dušeslovnými, krasoumnými a vychovatelskými od redaktora časopisu „Škola a život“. Bibliotéky učitelské č.1, Praha 1861, 206 s.

•

Zvonař, Josef Leopold. Zkumné příspěvky ku poznání povahy a ducha české hudby, čerpané z českých národních písní duchovních i světských. Slavoj 1863, r.III, č.1, 2, 4, 9, 11, mezi s.1 a 198 nedokončeno.

•

Zvonař, Josef Leopold. Zvonařův rozbor národních písní českých. Dalibor 1869, r.VIII, č.24-28, mezi str. a 200.

•

Bek, Mikuláš-Mace, Petr. Český hudební slovník osob a institucí. [online]. c2002, [cit.2007-06-20]. Dostupné z .

•

Ludvová, Jitka-Černý, Miroslav K. Zvonař, Josef Leopold. [online]. c, [cit.2006-12-05]. Dostupné z .

71

Přílohy Příloha č.1 – Textové přílohy a) Soupis díla Soupis skladatelského díla jsem doslovně převzala ze sborníku Kamila Kazdy106. Autor soupisu uvádí díla v řazení podle hudebního druhu. Své rozhodnutí postupovat ve výčtu Zvonařových děl vysvětluje v úvodu takto: „Za podklad celkového přehledu posloužily nám v mnohém skladatelovy zápisky, uchované v Umělecké besedě v Praze. Ale pokus o chronologické seřadění ukázal se zřejmě bezvýznamný; a podobně výčet Zvonařových opusů byl kusý. Umělec sám totiž označil pouze padesát opusů, jako op.49 vokální mši na chorály a jako op.50 Graduale; při tom op. 1, 11, 20, 21 a 41 nepodařilo se nám vůbec zjistiti; a neušly nám určité nesrovnalosti, tak např. zpěvní sbírka „Varyto a lyra“ jest označena jako opus 4, 5, 6, 7, 8, 9; ale jako op.4 jest signována také Zvonařova varhanní sonata C-moll, jiná jeho sonata pro varhany (A-dur) je nám známa jako op.7, nehledě k tomu, že první orchestrální ouverturu C-moll z r.1848 nalezli jsme označenu jako oeuvre 9. Opus 14: Grande suite pour le pianoforte neharmonuje s op.14, vydaným tiskem u pražského R.Veita: Sedmero skladeb pro varhany. A podobně op.15: Veliká suita na pianoforte pro čtyři ruce je protivou jiného Zvonařova opusu 15: Druhá mše pro smíšený sbor s průvodem malého orchestru. Je patrno, že skladatel sám v tomto směru později leccos, snad bezděčně měnil. (...) K svému přehledu předem poznamenáváme pouze, že zvěčnělý umělec označil si některé ze svých hudebnin jako svůj majetek také razítkem: bylo kovové, o průměru 11/2 cm, lyru v něm uprostřed umístěnou zdobily po obou stranách iniciálky Zvonařova jména J.Z.“107

Články a díla teoretická a pedagogická •

Slovo o příčině nedostatku hudebně vzdělaných mladých učitelů a prostředek proti tomuto nedostatku. Sborník učitelský na r.1863, str.162.

•

Hudební vychování. Slavoj III. (1863), str.145 n.; roč. IV. (1864), str. 85 n.; roč. V. (1865), str.228.

106

Bibliografický přehled Zvonařovy umělecké činnosti. Sestavil K.Kazda. K šedesátému výročí úmrtí J.L.Zvonaře. Podbrdský berounský kraj. Roč. II. Seš.3. Vydal Karel Kazda, 1924-25. 107 tamtéž., str.117.

72

•

Úvodní článek v Slavoji, I.roč. (1862), č.1.

•

„1864“ (úvodník) v Slavoji, IV. (1864).

•

Světská hudba při poutnických procesích. Slavoj 1863, str.108/9.

•

Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště. S úvahami dušeslovnými, krasoumnými a vychovatelskými od redaktora časopisu „Škola a život“ F.J.Řezáče. (Bibliotéky učitelské č.I.) V Praze 1861. (Veškerému národnímu učitelstvu českoslovanskému věnují spisovatelé.) Zvonař si v zápisníku poznamenal: 14.srpna 1861 dokončil jsem dílo „Základy harmonie a zpěvu“, na němž jsem začal pracovati na jaře r.1860. Pracoval jsem na něm s láskou a chutí při největších hnutích mysli, kteréž koho zastihnouti mohou. Dojmy protivných povah si podávaly ruce; klid zmizel často docela. Zdali to byly poslední boje, nevím. Dejž Bože, aby byly!

•

O řízení kůru. Dalibor z r.1861, str.262 (z díla „Základy harmonie a zpěvu“).

•

Učení o harmonii. Slavoj, 1864, str.153, a 1865, str.210 n.

•

Varhanictví, umění učitelské. Sborník učitelský z r.1858, 46.

•

Navedení k snadnému potřebných kadencí skládání. Dalibor, 1859, 270. Vyňato ze Sborníku na r.1860, 158, kde vyšlo pod názvem Praktický návod, jak by si méně cvičený varhaník potřebné kadence čili úvody k církevním písním skládati mohl. Též samostatně v Praze r.1859.

•

Příspěvky k vědomostem varhanickým. Slavoj, 1864, str. 3 n.

•

Theoreticko-praktická škola piana s národními písněmi co cvičební látkou pro útlou mládež. Sepsal a milým svým žákyním Renatě Fügnerové a Anně Mikšové věnoval Z. Ve dvou dílech. V Praze 1863.

•

Slovo hudebním učňům, zvláště učňům na pianě, týkající se náležitého cvičení. Slavoj, VI. (1865), str. 3/4.

•

Návod ku zpěvu, ohledem na národní školy. Dalibor, 1860, 1. a n. Jest zde podána theorie zpěvu v omezeném rozsahu vhodném pro obecné školy, pokud jde o látku i populární a názorný výklad.

•

Listy ředitelům zpěváckých sborů. Slavoj, 1862, str.259 a roč. 1863, str. 45 n.

•

Příruční knížka při vyučování zpěvu pro I. třídu městské dívčí školy. V Praze 1866 vydal J.L.Kober. (Stran 48.) Druhé vydání vyšlo jako XII.svazek „Dívčí školy“, souboru nejpotřebnějších vědomostí pro dívky české, zejména na dívčích školách. V Praze 1870. – Jsou tu krátce kromě theorie zpěvu probrány základy harmonie; ke konci připojeny přílohy národních písní a Zvonařova píseň „Klekání“: Slunko se již za horu loučí (Sušil).

73

•

Společenský zpěvník český, s tekstem uspořádaným D.J.Pichlem a s nápěvy od Zvonaře; viz v této bibliografii oddělení v „Písně“.

•

Zpěvníček pro dívčí školy. Sestavil —. V Praze, I.vyd. z r.1864, J.L.Kober. Viz dále v rubrice „Písně“.

O lidové písni •

České národní písně. Obrazy života, 1859, str. 307, 390.

•

Slovo o českých národních písních. Dalibor, 1860, str. 166 n.

•

Zkumné příspěvky ku poznání povahy a ducha české hudby, čerpané z českých národních písní duchovních i světských. Slavoj, 1863, str. 1. n.

Historické stati •

Dějiny české hudby. Riegrův Slovník naučný, díl II., str. 455-464.

•

Stav hudby v Čechách v XVIII.stol. (Z Naučného slovníku.) Dalibor, 1865, str.225.

•

Hlídka po táboru hudby v Čechách. Sborník učitelský na rok 1861, str. 148.

•

J.K.Vaňhal. Stručný životopis sděluje —. Dalibor, 1859, 2., 11., 19.

•

Slovo o mších Tůmových. Podává —. Dalibor, 1859, str.89.

•

Jan Trojan, český kontrapunktista v XVI. věku. Dalibor, 1862, str.33.

•

O skladbách Václava Holana Rovenského. Dalibor, 1862, str.74.

•

Listy z dějin české hudby. Jan Trojan, český kontrapunktista v XVI.věku Národní listy, 1862, č.31. – Václav Karel Holan Rovenský, bývalý kapelník vyšehradský (v XVII. věku). Národní listy, 1862, č.47.

•

Národní hudební nástroje. Pražské noviny, 1860.

Opera •

Záboj. Zpěvohra ve třech jednáních od Al.Vojt.Šmilovského. Hudba od J.L.Zvonaře. I.jednání. Zač. 22.VIII.1859, dok. 15.VI.1861 v 9 hod. več. II.jednání. Zač. 16.VI.1861, dok. 23.I.1862 (corr. 9.II.1864). III.jednání. Zač. 13.XI.1861, dok. 10.I.1862. Rukopis v U.B.

74

Orchestrální skladby •

Premiere ouverture C-moll. Oeuvre 9. Zač. 20.X.48, dok. 15.X.49. (Pro 4 ruce na klavír zpracována r.1849). Autografy v U.B.

•

Druhá ouvertura D-dur pro velký orchestr. Op.23. Zač. v Kublově 20.VIII.1855, dok. 13.IX.1855 v 5 hodin večer. (Podle Zvonařových zápisků zpracována též pro 4 ruce na klavír.) Rukopis v U.B.

•

Dritte Ouverture C-moll zu einer Tragoedie für grosses Orchester componiert —. Op.37. Zač. v Kublově 28.VIII.1860, dok. 12.IX.1860. Na titulním listu jest uvedeno čes. a něm. motto z „Posledního tábority“ od Herlossohna, jež obsahuje program skladby. Byla provedena v prvním koncertu Cecilské jednoty v XXI.ročním běhu dne 7.prosince 1860; po druhé v koncertu akad. zpěv. spolku dne 6.III.1861. – Rukopis v U.B.

•

Ouvertura B dur. Autograf v U.B. (V několika hlasech jsou podpisy hráčů a datum 18— 12./IV.—61.)

Vokální skladby s průvodem orchestru I. Tiskem vydáno: •

Der Ritt zum Elfenstein. (V autografu v Umělecké besedě nazváno: Am Elfensteine.) Op.26. Ballada nach einer schwedischen Sage von Curt Osvald für Soli, Chor und Orchester. (Seinem Freunde Herrn Anton Apt, Director des Cäcilien-Vereins in Prag.) Ang. 12.I.1857, beendet 16.III.1857. Vyšlo tiskem v únoru 1861 u Rieter-Biedermanna ve Winterthuru. Podle Zvonařova zápisníku provedeno s velkým úspěchem v koncertu Cecilské jednoty 6.V.1858.

II.Rukopisy: a) v Umělecké besedě: •

Morgenandacht der Brahminen. (Gedicht von Náhlovský.) Marsch u. Chor. Der Brahmine. Morgenandacht. Pro mužský sbor s průvodem orchestru. Provedeno v koncertu Cecilské jednoty 10.III.1855. (V autografu je poznamenáno: Musik von einem Mitgliede des Vereines. 13.IX,1854.)

75

•

Píseň Dalibora vězně. Báseň Jana z Hvězdy pro tenorový hlas a obligátní violu s průvodem orchestru v hudbu uvedl —. Op.29. Vzniklo 9.III.1858. (Ve Zvonařově zápisníku čteme: Provedena v koncertu akadem.-čtenářského spolku a došla uznání u znalců, nikoli však laiků. Bohemia, 1858, 80 čís.).

•

Umírající pěvec. Romance pro mužský sbor, baryton (v autografu je pro: bas-solo), roh a orchestr. Op.32. Zač. 20.XI.1859, dokonč. 7.XII.1859. Provedeno v třetím koncertu Cecilského spolku 16.II.1860 s velkou pochvalou. (Viz též Dalibor z téhož roku, čís.46.)

b) v Národním museu: •

Lesní kaple. Dramatický výjev z venkovského života pro sóla a smíšený sbor s průvodem klavíru. Op.47. Slova od V.Crhy. Zač. 3.XII.1862, dokonč. téhož roku 24.prosince. Na obálce jest poznámka: Tato komposice byla v roce 1864 řízením Ferdinanda Hellera v novoměstském divadle provozována za účinkování veškerých zpěváckých spolků z celých Čech. Účinkujících zpěvaček a zpěváků bylo 1000 a sice 400 zpěvaček a 600 zpěváků. Ferdinand Heller, 1896 9./12.

•

Švanda Dudák. Mužský sbor o pěti dílech (z nich třetí je pro tenor nebo baryton) s průvodem klavíru. Tekst od A.V.Šmilovského. Komponováno od května 1864 do 25.V.1865. Podle dopisu Šmilovského Zvonařovi byl sbor určen pouze pro Strakonice, pro pěvecký spolek „Zvon“; týž daroval Zvonařův autograf Nár.museu.

Komorní hudba I. Neznámá skladba: •

První trio D-dur (klavír, housle a violoncello). [V zápisníku Zvonařově zmínka o něm končí: op.22, číslice však je přeškrtnuta.]

II. Rukopisy v U.B.: •

Druhé trio Es-dur (klavír, housle a violoncello). Ouvre 22. Datum 25.XII.1854. [Allegro. – Adagio con molto esspresione. – Scherzo. Allegro vivace. – Finale. Caecilia Feier. Andante sostenuto.]

•

Quintetto pro klavír, housle, violu a violoncello, Op.24. Vzniklo 25.12.1855.

•

Kvartet B-dur (klavír, housle, viola, cello). Op.31. [Pozn. ve Zvonařově zápisníku: Angef. im November 1858, beendet am 27.Jaenner (Mozarts Geburtstage) 1857. — Unseligen

76

Andenkens. [Allegro con brio. – Andante. – Scherzo. Allegro vivace e capriccioso. – Finale.]

Pro klavír* I.Tiskem vydáno •

Bei Sonnenuntergang. Impromptu für Pianoforte. Op.2. Prag, bei Joh.Hoffmann (1854). Věnováno slečně Marii Nekolové. (V záklaví motto vzaté z Rückerta.)

•

Lore-lei. Fantasienstück für Pianoforte. Op.3. Prag, bei Joh.Hoffmann. (Der Frau Emilie Schuster.) V čele motto z Heineho.

•

Sonate F moll für Pianoforte componiert und der Frau Josefa Czermak gewidmet. Op.10: Allegro, agitato con passione. Andante sostenuto. Intermezzo (Allegro assai). Finale (Allegro non troppo). – Prag, bei Joh.Hoffmann. Složena r.1849 (jako druhá sonáta?).

•

Grande suite pro klavír pro čtyři ruce. Op.15. čís.1. Pochod. 2.Scherzo. 3.Adagio. 4.Česká národní píseň. 5.Intermezzo. 6.Finale. – V Praze, u J.Hoffmanna (1861). Věnováno doktoru lékařství Jos.Čejkovi. Komponováno v r.1852.

•

Primula veris. Andante et Allgero für Pianoforte. Op.27. Zač. 5.IV., dokonč. 16.V.1857. Posláno do Vídně Glögglovi k získání ceny. Vyšlo v Praze u J.Hoffmanna. Věnováno sl.Žofii Krachové.

•

Tonstück für Pianoforte in G dur. Op.40. (Abgetreten an Verleger Schalek für sein Album. Erschien am 28.Nov.1861.)

II. Skladby zachované v rukopisech a) v Umělecké besedě: •

První ouvertura C moll (orchestrální) ve zpracování pro 4 ruce na klavír. Z r. 1848.

•

Iléme Grande suite pour le piano-forte a 4 mains (Marche, Danse, Adagio, Variations, Finale). Oeuv.19. R.1849. – Viz dále v neznámých klavírních skladbách: Rondo na motiv z opery Lucrezia Borgia.

•

Grande suite pour le pianoforte a quatre mains par —. Oeuv.14: Allegro assai quasi presto. – Adagio espressivo. – Andante. Böhm. Volkslied (variace I.-IX.). – Intermezzo (Allegro molto). – Finale (Allegro moderato). Na konci datum: 24.10.1852.

*

Opis pochodu pro 3 klavíry (na 6 rukou) od Zvonaře, podle přípisu ředitelství stát. konservatoře v Praze z 20.X.24, uložený v konservatorním archivu, přes naši žádost nebyl nám přístupný.

77

•

Nocturno. Feuilles d´ Album. Pro klavír na 4 ruce. Op.25. Složeno ve Vojkovicích v srpnu 1856. (Podle Axmana 1.září 1856.)

•

Missa solemnis (L.v.Beethoven). Pro klavír na čtyry ruce upravil —. 13.XII.1856.

•

Třetí sonáta A moll pro klavír. Op.28. Im Volkstone. Zač. 26.II.57, dokonč. 10.VI.57. (Podle Zvonařova něm.zápisu: Byla 20.VI.1857 poslána do Mannheimu k získání ceny. „Zdá se však, že nedošla na místo svého určení.“ R.1862 přepracována a připravena k tisku.)

•

Impromptu (Es dur) pro klavír. Složeno 19.VIII.1859 – 12 hodin v noci. (Sign.B.257.)

•

Impromptu (F dur). Neúplné. (Viz sign. A.240.)

•

Sonata F dur. Datum vzniku, jehož poslední číslice jest nejasně přepsána, je: 2.1.1863 nebo spíše 1865 (?) (Andante espressivo. Variace I.-VIII. – Scherzo [Tempo di Minuetto]. – Trio. Andante quasi adagio.)

•

Adagio espressiovo. Fantasie (nedokončená). Rukopis bez letopočtu Zvonařovým jménem nepodepsaný. První skladba jest opatřena mottem: „Verschwunden bist du und mit dir meine Ruhe.“

b) v Národním museu: •

Noty českých národních tanců pro piano upravil —. Příloha k dějepisu hudby v Čechách. Prvního oddělení sešit první. 29.června 1860.

III. Skladby neznámé (z první doby Zvonařova tvoření): •

Adagio Fis dur na klavír pro čtyry ruce. Zač. 10.II., dokonč.25.II.47.

•

Andante, Scherzo et Allegro pastorale pro klavír. Zač.15.IV., dokonč. 20.IV.47.

•

Klavírní fantasie B moll. V upomínku na Mendelssohnův úmrtní den. 4.listopad 1847.

•

Grande fantasie pour le Piano (sol mineure). II.zpracování. R.1847.

•

Les Adieux, l´Absence et le Retour. Fantasie pro klavír. Zač. 20.III., dokonč. 18.VI.1848.

•

Sonata „La Resignation“ pro klavír. Zač. 27.VII.48 ve Vojkovicích, dokonč. 30.XII.48 v Praze. (= první sonáta?)

•

Valse pour le Piano pro čtyry ruce. Složeno k jmeninám paní Emilie Schusterové ve Vojkovicích v září 1849 (původně pro 6 rukou).

•

Fantasie na husitskou píseň. Na klavír pro čtyry ruce. Komp. v ro.1849.

•

Rondo na motiv z opery Lukrezia Borgia. Na klavír pro 4 ruce. Slož. r.1849. (Zvonařův zápisník mluví o tom, že toto rondo vloženo do klavírní suity, oeuv.19.)

78

Pro varhany I. Tiskem vydáno: •

Šestero předeher na varhany pro sv. vánoční čas. Sechs Pastoral-Präludien für die Orgel componiert und seinem Meister, dem wohlgebornen Herrn Carl Franz Pitsch, Direktor der Prager Organistenschule gewidmet. Op.12. Prag, Rob.Veit (1858).

•

Sedmero skladeb pro varhany (též s něm. titulem). Op.14. Praha, Rob.Veit.

•

Slavnostní předehra pro Boží hod velikonoční a na motiv „Alleluja“ (pro varhany). Op.18. Připojeny jsou „Dvě velikonoční písně (I. Třetího dne vstal Stvořitel, II. Vesel se nebes Královno). Vyšlo v Praze u Rob.Veita.

•

Pastorella. Z pozůstalosti K.F.Píče sděluje.

•

Pastorale. Předehra k staročeské písni „Chtíc, aby spal“ (pro piano nebo varhany).

•

Třináctero skladeb pro varhany od K.F.Píče, sebral a vydal. Praha, u Jana Hoffmanna.

•

Album pro varhaníky. Obsahuje: přechody, úvody a předehry, jichž varhaník při službách Božích třeba má. Praha, u Jana Hoffmanna. Adventní píseň (Jakož o tom proroci). – V témž svazku 3 vánoční skladby pro varhany. Příloha Dalibora, II., č.10. – Vyšlo u R.Veita v Praze.

II. Skladby v rukopisu zachované (v U.B.): •

IV.Sonaten für Orgel mit obligatem Pedal. Op.3. F moll (31.III.1851). – Op.4. C moll (19.XI.1846; přepracována 16.IV.51). – Op.7. A dur (19.VIII.48; přepracována 11.XI.1852). – Op.16. C dur (11.X.1853).

•

Tři předehry pro varhany. Komp. 4.III.1862.

III. Skladby dnes neznámé: •

Fantasie a Fuga C moll pro varhany. Zač. 20.IX., dok. 19.XI.46.

•

Varhanní sonata. Zač. 27.X., dokonč. 30.XI.1848.

•

Ve svých zápiscích uvádí Zvonař též op.34: Siebzehn Orgelstücken verschiedenen Inhalts; komponiert im Mai 1859.

Písně I. Tiskem vyšlo:

79

•

Jaro lásky (Chmelenský). Pro zpěv s průvodem klavíru. Slož. mezi 6. a 18. VIII.1847. Vyšlo v „Zlatém zpěvníku“, seš.II., čís.4.

•

Mladý cikán (V.J.Picek). Pro jeden hlas s průvodem fortepiana. Slož. r.1849. Zlatý zpěvník, II. č.3.

•

Varyto a lyra. České písně, zpěvy a sbory pro jeden a vícero hlasů z části s průvodem piana složil —. V Praze u Jana Hoffmanna (1856). Zvonař vyslal tuto sbírku do světa se slovy: „Kéž jedna jen se ujala, vlast ji za svou přijala.“ Sbírka vyšla v několika sešitech. -Seš.I.Op.4. (Dvojzpěvy):* 1.Modlitba Páně: Otče náš k tobě důvěrně voláme (J.Marek). – Ranní: Slunéčko když vychází ze brány růžové (Marek). – 3.Večerní: Již zlaté slunéčko zašlo (týž). – 4.Večerní oběť: Od kostelních věží znějí zvony večerní (týž). – 5.Obraz večerní: Slunéčko se za bor chýlí (F.Rubeš). – 6.Májová: Zas slunéčko teple hřeje (J. Marek). – 7.Máj: Sličný máj v luh i háj život leje (B.Jablonský). – 8.Píseň česká: Píseň česká slavně znívá, v chrámu Páně když se zpívá (Marek).1 – 9.Při obžinkách: Ženci a žnečky, vijte věnečky (týž). – 10.Ke hvězdám: Hvězdy tiché, o jak jste krásné (týž). – 11.Myslivecká: Vítejte mi mladé háje, i vy hvozdy vlasti mé! (týž). – 12.Píseň putujícího: Přes hory a doly táhne touha mne bezejmenná (týž). – 13.Spokojený: Nechci nic v světe víc, nežli svou zahrádku (V.J.Picek). Slož. v červnu 1848. – 14.Pravý domov lásky: Po klekání ve soumraku jede domů z dálky syn (Picek). – 15.Poutník: Z hor přicházím časně zrána od černého jezera (Marek). -Seš.II. Op.5 (Trojzpěvy):2 1.Jarní: Ai, ai, ai – na zahrádce máj! (F.L.Čelakovský). – 2.Píseň májová: Ó té krásy! – Máj se milostný vrátil v audolí naše zas (J.Marek). – 3.Na hřbitově: Lehce, tiše na hroby věterkové vějí (týž). – 4.K měsíci: Luno milostná, jak ty tichounké záře vysíláš v okno (týž). – 5.Radost a žalost: Ach radost, ach radost, hezká to květina (F.L.Čelakovský). – 6.Vnoučata k dědečkovi: Stařičký dědečku náš, šedivou hlavu máš (F.L.Čelakovský). – 7.Zmizelá radost: Pro jsi, doubravo, za jitra mlhou šerou se oděla? (J.Marek). – 8.Pochod kozácký: Červená se zoře na zelené hoře (Marek). – 9.Noční píseň poutníka: Svět spočívá v líbezném spánku, oko Páně samo bdí (Picek). – 10. Vítání jara: O vítej nám nastokráte v pěkném rouchu s krásným líčkem (J.Holý). – 11.Pobídka:

*

Ze sešitu I. byly otištěny ve Zvonařově Zpěvníčku pro dívčí školy (vyšel u I.L.Kobera v Praze) tyto dvojzpěvy: čís. 1-5, 7, 8. 1 Srovnej též Smetanovu „Českou píseň“ (z r.1868). 2 Z druhého sešitu Zvonař otiskl ve svém Zpěvníčku pro dívčí školy tyto trojzpěvy: č.1, 2, 5, 7 (tu zpěvníček uvádí jako autora tekstu Čelakovského), 9-11.

80

Hoši a děvčata, pojďte sem v háj (K.S.Šnajdr).3 – 12.Vojenská: Pod okny již řehce můj koníček vraný (Fr.J.Kamenický). -Seš.III. Op.6 (Čtverozpěvy):4 1.Vlastenecké hory: Čechy krásné (V.J.Picek). – 2.Nedělní odpoledne: Ticho se velebné vznáší (týž). – 3.Svítání: Bratří, již svítá! Temnota již minula (týž). Složeno v květnu 1848. – 4.Píseň zimní: Nic nedbejte bratří na to, na horách že sníh se třpytí (týž). – 5.Pěvcovo žití: Víte jak pěvci žití zavítá (týž). – 6.Na přírodu: Přírodo slavná, dcero milostná (týž). – 7.Poputní: V kraje, bratří, spějme jiné (týž). – 8.Po bouři: V dáli již dohřmívá, klidný déšť posývá doly, nivy, les (týž). – 9.Hony: Do pole, do háje, muži, jonáci (K.Vinařický) – 10.Večerní: Slunko již zachází, večer perly hází (V.J.Picek). – 11.Dobrou noc: Dobrou noc, spěte dobře (týž). -Seš.IV. Op.6 b. (Čtverozpěvy, pokračování): 12.Hymna národu českého: Pane, k němuž v světa záři cherubové jásají (Picek). – 13. Slovan: Já jsem Slovan s duší, s tělem, to vyznávám v světě celém (Picek). Slož. 13.března 1848. Provedeno při pochodňovém průvodu pořádaném akademickou legií k poctě nově zvoleného purkmistra dra.Vaňky. – 14.Společná (Povzbuzení k radosti): Užijme radosti, ještě je čas (K.J.Erben).5 – 15.Zastaveníčko: Jak potok se čistý vine v své pěknosti růžemi (V.Hanka). – 16.Večerní na Vltavě: Vzhůru, bratři, berte vesla, veslovati není tíž (Picek). – 17.Před svítáním: Kdy se nám as vyjasníte, vy velebné české hory (týž). – 18.Bratrská: Píme, bratří, z lásky číše, otec na nás hledí s výše (týž). – 19.K Hospodinu: Hospodine, tvůj duch kyne s hvězdnatého nebe (týž). – 20.Ráno: V ranní záři když se skví vlídné, tiché oudolí (podle Eichendorfa). -Seš.V. Op.7. (Jednohlasé písně s průvodem klavíru.): 1. Smutný pastýř: Mně v mladosti bez radosti má plyne chvíle (J.Marek). Slož. 4.IX.1849.6 – 2.Slza lásky: Nad potůčkem kveterůže, ve potůčku obraz její (V.J.Picek). Komp. v červnu 1848. – 3.Slasti lásky: Vánek milostnou lilií houpá (Picek). Slož. v červnu 1848. – 4.Zastaveníčko: Nespi, nespi, dívko krásná (J.Marek). Slož. 4.IX.49. – 5.Hrobka srdce mého: Láska má ti věnovala, dívko srdce své (J.Burgerstein). Komp. v červnu 1848. – 6.Lhhostejník: Vězte, děvy upejpavé, že mne vaše oči hravé neokouzlí víc (Picek). Slož. v Kublově mezi 30.VI. a 20.VII.1848. – 7.Přítel: Komu stále z jasných tváří vlídnost, mír a láska září. (Picek). – Matka vlastenka: Máti pod lípou celuje robě (Picek). 3

Tento trojzpěv je otištěn též ve „Sbírce dvou- a tříhlasých písní pro školy“. Sestavil Q.J.Havlasa. Vydal Christoph a Kuhé v Praze. 4 Čís.1, 2, 5, 6, 8 přetištěna ve Zvonařově Zpěvníčku pro dívčí školy. 5 Viz též ve Zvonařově Zpěvníčku pro dívčí školy, odd.2. 6 Zvonař uvádí ve svém zápisníku, že 4.IX.49 napsal tři písně s průvodem houslí (tekst od Jana z Hvězdy): Kde má je vlast, Smutný pastýř, Zastaveníčko; a že vyšly s průvodem klavíru ve „Varytu a lyře“.

81

-Seš.VI. Op.8. (Písně s klavírním průvodem, pokrač.): 1.Přání: Kdybych děvo byl slavíkem (Picek). – 2.Naděje: Vždycky ještě myslím sobě (týž). – 3.Na dušičky: Časně ráno za svítání s vížky slavnost zvon vyzvání (týž). – 4.Slovíčko „Nikoli“: Dříve než jsem Minku seznal, chodil jsem k ní do školy (týž). Komp. mezi 30.VI. a 20.VII.1848. – 5.Naposled: Tak tě vidím naposled, jak se za mne modlíš (týž). Slož. mezi 30.VI. a 20.VII.1848. – Minka a včely: Minka ráda sedávala na palouku v květinách (týž). – 7.Loučení: Zas loučením hrozí doba žalostná (J.Chmela). Slož. mezi 6. a 18.VIII.1847. – 8.Ranní modlitba otcova: Na horách svítá, slunce uvítá lučiny, doliny, háje (Picek). -Seš.VII. Op.9. (Písně s průvodem klavíru, pokrač.): 1.Vojín kmet: Krásná to věc, být vojínem (Picek). – 2.Sirotek: Kdo má časně poodvykat slova „otče, máti“ říkat (týž). – 3.Píseň Kláry: Jak chladný vír a temná noc se kvapem v život probírá (Karel Sabina). Začato 22.I., dokonč. 31.I.1847. – 4.Lidští věkové: Nemluvňátko doby oblakové, hóry ověnčují růžemi (J.Marek). Komp. roku 1849. – 5.Otčina: Otčino! Můj drahý kraji! Tys má rozkoš jediná (A.Sázavská). Vyšlo též jako dvojzpěv ve „Zpěvníčku pro dívčí školy“. – 6.Pozdravení: Vltavo ty modrooká, proč tak velmi pospícháš (Herloš). •

Společenský zpěvník český. Text uspořádal D.J.Boj.Pichl, nápěvy J.L.Zvonař, osmé vydání r.1888. Statečnému studentstvu českému, naší naději. – Podle úvodu jest účel zpěvníku zábavný: „Účel sbírky této jest patrný. – Zábava jest důležitá kapitola v životě společenském vůbec.“ Obsahem zpěvníku jsou písně lidové a umělé od Škroupa, Vorla, Rosenkrance, Jelena, Ryby, Vašáka a j., také dvouhlasé písně a čtyřhlasé sbory. Zvonaře je tu zastoupen těmito: Máje: Můj milý mi na letnice vsadil krásné máje (Picek). – Český sbor: Zpěv a píseň milujem, blahé jsou nám české zvuky (Pichl). – Žnecká: Ráno za chlaďounké rosy chopte srpy, berte kosy (M.Čacká). – Čím to je: Jak pokojně měsíček po obloze plyne (Kamenický). – Kladenská: Kdo je přítel, bratr náš, ať teď se mnou pije. – Heslo: Co to hučí háj? Sílu hučí v české zvuky, tyto naše mocné pluky (J.Sl.Tomíček). Nápěv J.N.Škroupa zde upravil Zvonař pro sbor. – Pěvcovo putování: Česká dithiramba: Dejte mi perutě, varito do ruky (Picek).8 - Píseň turnystů: Zhurta bratří k tělocviku (Panu J.L.Kobrovi). Na slova V.Lanka slož.12.VIII.1861. – Svornost v národu: Svorně. bratří, stůjme k matce, k matce velké jediné, ať se leskem dávné slávy prapor se lvem rozvine... (Tekst, poctěný cenou, od V.A.Crhy). Složena v Kublově 20.VII.1861. „Český sbor“, „Heslo“ a „Píseň turnystů“ jsou čtyřhlasé, ostatní jednohlasé.

8

Viz v rukopisu s průvodem klavíru s datem 31.X.1859 v Uměl. besedě (sign. B.259).

82

•

Zpěvy pro čtyry, tři a dva hlasy. Vyšly bez udání nakladatele v Praze r.1862 tiskem K.Bellmanna. Od Zvonaře (vedle sborů Škroupových na slova Pickova) jsou zde tyto věci: Heslo: Přistupte sem švarní bratři, přiznejte své heslo (Klír). – Komu zazpíváme: Komu bratří zazpíváme? Kdo již v mládí svoje síly k šlechetnému spojil cíli (V.J.Picek). – Zednická: Co má v světě pevně státi, musí se mu základ dáti (Picek). – Truhlářská: Jede hoblík rychlým tempem po své dráze prkenné (Picek). – My kováři v potu tváři kujem rádi, kdo co dá (Picek). – Ševcovská: Pravda svatá,že je švec převeliký umělec (Šmilovský). – Krejčovská: Krejčí jsem a hlásám všady do blízka i daleka, co je pravda, to je pravda, krejčí dělá člověka (Šmilovský). – Řeznická: Já řezník, ty řezník, oba řezníci (Šmilovský). – Přání (národní: aby nás Pán Bůh miloval). – Bratrstvo. (Polosbor: Mocně magnet přitahuje tvrdé železo k sobě, více láska připojuje srdce v každé době). – Shledání-loučení: Poletují vlaštovice kolem hradu stále (Picek).9 - Shledání: Stojí lípa v širém poli, tam dva druzi na rozcestí (Picek). – Pobídka: Chop se, ruko, chop se díla dokud žíly probíhá v mrštném těle čerstvá síla (Klír). – Zastaveníčko: Jak potok se čistý vine v své pěknosti růžemi (Hanka).10 - Jaro: Jaro, když zavítá, také vítá píseň (Picek).9 – Neviditelný: Jestiť jedna velká hlava v oboru nebeských těl (Jablonský). Pro 2 hlasy složeno 13.XI.1860. – Moudrá rada: Svět se širý rozevírá tobě před planoucím okem (V.Šulc). – Cesta: Znáš-li cestu do špižírny, do špižírny vrchovaté? (B.M.Kulda). Tenor I., II., bas I., II. – Pro tovaryše katolické jednoty slož. 13.XI.1860. Zachováno též v rukopisu v U.B. (sign.B.259). – Větérek: Odkud věješ vánku do našeho stánku (F.Sušil).11

-

Lašťovička: Lašťovička lítá, lítá, povídá že svítá (V.Hanka). Pro 2 a 3 hlasy slož. 28.I.1862.11 – Havířská: V dol temný, bratři každý z nás k své práci sestoupí (V.Picek). Pro 3 hlasy. – Rybářská: Popraskaly ledům žíly, háj zas plesá radost cítě (F.A.Lhotka). Pro 2 hlasy. – Hodinář: Letí letem okřídleným, letí kvapný čas (Klír). – Zámečník: Není věru nad jistotu, není nad zámek (Klír). – Bednářská: Klepy tluku, klepy tluku, klep! Málo hluku, málo hluku dává prázdný štěp (Klír). Pro 2 hlasy slož. 30.III.1862. – Hrnčířská: Jen do práce, braši milí, dokud hlína neztuhne, hodně hrud si naděláme, páž je na kruh uvrhne (M.A.Hrubý). Pro 3 hlasy slož. 29.I.1862. •

Zpěvníček pro dívčí školy. Sestavil —. V Praze vydal J.L.Kober. První vydání z r.1864, druhé z l.1875. „Obsahuje v sobě sto písní a zpěvů pro jeden, dva, tři i čtyry hlasy, a jest v něm zastoupena píseň národní, duchovní i světská, aniž v něm schází velebný chorál

9

Viz též Kobrův Zpěvníček pro dívčí školy. Viz též „Varyto a lyra“, seš.4 čís.15. 11 Viz též Kobrův „Zpěvníček pro dívčí školy“. 10

83

římský, důstojná církevní hymna, vděkuplná francouzská romance a sentimentální italská arietta,“ praví autor v předmluvě. Většina českých písní dvoj-, tří- a čtyřhlasých je převzata ze sbírky „Varyto a lyra“ (viz naše poznámky tamtéž). Zpěvní čísla: Shledáníloučení (V.J.Picek), Jaro (Picek), Lašťovička (V.Hanka) a Větérek (F.Sušil) jsou zde totožná se stejnojmennými zpěvy vydanými v r.1862 (viz předchozí „Zpěvy pro čtyři, tři a dva hlasy“). Z nových vlastních věcí Zvonař zařadil zde: pod čís.4. (16.) Píseň-ptáče: Leť, má písni, leť (Jos.Kolář) pro tři hlasy a pod čís.5. (17.) Probuzení: Hle již snížek taje (Fr.Klinkáč) pro dva hlasy. Oba zpěvy složeny 18.X.1863. V VIII.odd. sub. 33. (98.) je Milosti Tvé hloub nezměrná (V.A.Šmilovský) pro tříhlasý sbor, slož. 2.I.1864; jako závěrek položen byl trojhlasý zpěv Matka u kolébky: Hajej děťátko, nebes poupátko (F.Doucha). Komp. 2.I.1864. •

Věneček rozmarinový z ohlasů národních písní od Jos.Koláře pro jeden hlas s průvodem piana složil —. Op.30, č.1: Nikdo neví, co mne trápí a proč jenom stále lkám...; č.2: Planou ohně na horách, okolo nich chasa s ohnivými pometly divě rejdíc jásá...; č.3: Přišla domů ustrašená a tou věštbou poděšená, rozmarinky vsadila, na vínky se těšila...; č.4: Zvadla jedna rozmarinka, druhá smutná zůstala, a Hanička zarmoucená v sadě hořce plakala... Začato ve Vojkovicích 2.IV.1858, dokonč. v Praze 23.IV.58. Věnováno pí. kněžně Johanně z Thurn-Taxisů. Vyšlo tiskem v Praze u R.Veita: seš. 1-2 dne 4.VII.62, seš. 3-4 dne 30.XII. t.r.12

II. Rukopisy a) v Umělecké besedě: •

Deutsche Lieder und Gesaenge für eine Singstimme mit Pianoforte-Begleitung von 18451854. 1.Lied und Thräne (In dem Herzen ein Bild). Z r.1845. – 2.Erinnerung: Nach des Himmels Abendseite wendet sich mein feuchter Blick (M.Deutsch). – 3.Die Waise: Bin ein armer Waisenknabe. (Slož. v Kublově 13.VIII.1847.)13 – 4. E klagt der Mund (Matthison). Zač. 5.VII., dokonč. 15.XI.1848. Později přepracováno 18.VI.1860. – 5.Lied des Gärtners: Lasst Euch pflücken, lichte Blümlein, meine Lust (Uhland). Prac. r. 1850.14 – 6.Das kranke Kind (Eichendorff). – 7.Ins stille Nacht (G.Salis-Seewis). – 8.Herbst: Es naht der Herbst mit trüben Blicken. Slož. 18.IV.1851. – 9.Die Zufriedenen: Ich sass bei jener Linde (Uhland). Slož. 19.IV.1851. – 10. Lauf der Welt: An jedem Abend geh´ ich

12

Tištěný exemplář v Uměl. besedě ve všech třech sešitech jest označen dedikací: „Umělecké besedě v Praze skladatel.“ 13 Viz též v U.B. sign. B.259. 14 Přepracováno 14.III.1862, viz U.B. (B.259).

84

aus (Uhland). – 11.Der Fuhrmann: Das Pfeifchen dampfet, die Peitsche knallt (W.Gerhard). 23.IV.1851. – 12.Abendfantasie: Ich bin so gut, so treu, so bieder (Seume). 6.VII.1851.15 – 13.Liebesfrühling No.1: Ich sehe wie in einem Spiegel (Rückert). 26.VII.1851. – 14.Kehr´ ein bei mir: Du bist die Ruh´ (Rückert). 26.VII.1851.16 – 15.Liebesfrühling, No.2: Du meine Seele, du mein Herz (Rückert). 26.VII.1851. – 16.Und ob die Wolke sie verhülle (Andante spressivo). Vojkovice v srpnu 1851. – 17.Amaranths Waldeslied: Wie bist du Frühling gut und treu (Oskar v. Redwitz). Kublov, v srpnu 1852.17 – 18.Der Vogelsteller: Die Liebe und der Vogelsang sind ziemlich einerlei (M.A.v.Thümel). Kublov, srpen 1852. – 19.An Amaranth: Zieht hin, ihr lieben stillen Lieder, zu meiner süssen Amaranth. Kublov, srpen 1853. – 20.Fragen von Vinc.Zuhner: Erblickt mein sehnend Auge dich. Kublov, srpen 1854. – 21.Liedchen: Wenn im Lenz die Knospen springen (K.L.Lyser). Kublov, srpen 1854.18 – 22.Unterwegs: Geh ab dich wohl, du kleine Welle. Kublov, 8.IX.1854. •

Duetto s průvodem klavíru. Der Sänger und die Hirtin (Gedicht von Seidel). Komp. zu Kublov 2.IX.1854. Dasselbe überarbeitet u. öhm. Texte angefasst 19.VII.1861.

•

Slunce jarní se k nám sklání, světem seje požehnání (Bradáč). Pro jeden hlas slož. 31.III.1860 k žádosti vel. d.p. Bradáče pro dobřichovickou školní mládež.

•

Trojzpěvy pro tři ženské hlasy s průvodem klavíru. Op.43, čís. 1-4: 1.Na potoce vedle mlejna holoubci se koupají. (Partitura.) Slož. 7.I.1862.; 2.Spěchá slunce, spěchá. Slož. 13.VI.1862. (U hlasů je poznámka: První hlas sl.Jelínková, druhý sl.Horinová, třetí sl.Hřímalová.); 3.Radost, myslím u sebe atd. Komp. 23.června 1862.; 4.Na okno se měsíček tichounko usadil. Slož. 27.VI.62.

•

Drei Rosen. Gedicht v. Uhland. Für zwei Singstimmen mit Begleitung des Pianoforte. Nach einer in Kublow entworfenen Skizze ausgeführt am 22.Februar 1863.

•

Tři dvojzpěvy pro vysoký a nižší hlas s průvodem fortepiana: a)Klekání (F.Sušil). 15.VI.1863. b)Jaro (Kotek). 18.VI.1863 c)Tužby (Fr.Klinkáč). 17.VII.1863. Při posledním dvojzpěvu o němž napsal dr.Axman, že vyniká plynulým proudem a lahodnou melodií, čteme na konci poznamenáno: Na den odjezdu Alb.

b) v Národním museu: •

Bitva u Oustí: Slušíť Čechům vzpomínati. Starodávná píseň o bitvě u Oustí. Obecná nota. Pro jeden hlas s průvodem klavíru.

15

V zápiskách Zvonař uvádí též, že tuto báseň zhudebnil 24.XI.1861 (=po druhé?). Přepracováno 21.V.62, viz U.B. sign. B.259. 17 Přeprac. r.1862 (sign.B.259 v U.B.). 18 Přepracov. 14.III.1862 (U.B., viz sign. v předchozích poznámkách.) 16

85

•

Nápěvy k původní histor. tragédii Johanna Darc od dra Gablera. V Praze r.1865. Nápěvy složeny podle národních francouzských písní: Č.I.: Jaro, jaro rozmilé! Obsypej nás kvítky. Jednohlasé. (Air: Tout le long de la riviére.) Č.II.: Svrhlo nebe roušku temnou. Tenor I. II., Bas I. II. (Air: Un soldat par un coup funeste.) Č.III.: Francie radostí plesá, Bůh jí dává vítězství. Pro jeden sólový hlas a sbor. (Air: Vive le vin de Ramponneau.)

III. Neznámé •

Píseň umírajícího. Slož. v Kublově. Zač. 5.VIII., dokonč. 10.VIII.1847.

•

Lass tief in dir mich lesen. Lied mit Pianoforte-begleitung. Am 10.October 1861.

•

Podskalská. Píseň na slova Pichlova pro společenský zpěvník. 27.X.1861.

•

V máji nebe modrojasné. Pro vysoký hlas s průvodem piana na slova Plačkova. Kněžně Čartorijské rozené Čermákové k žádosti její matky složena 1.listopadu 1861.

•

Milosti Tvé jarním dechem (Šmilovský). Pro tři hlasy. 2.I.1864.19

Sbory I.Tištěné •

Hudební památky české. Výbor krásných zpěvů českých, církevních i světských pro smíšený i mužský sbor v původní skladbě i v novém upravení s průvodem piana i bez průvodu z rozličných zpěvníků staročeských vybral —. Sešit I., II., III., IV. Nákladem knihkupectví J.L.Kobra v Praze. R.1862-64. -Seš.I.obsahuje: Píseň sv.Vojtěcha.* - Proč tak náramně truchlíš duše má? (Obecná píseň z 16.věku.) – Noc temnou přečkavše velicí i malí.* - Má duše se nespouštěj.* - Minula noční hodina. – Píseň k sv.Josefu (Nikdy lepšího nebylo na světě přítelství). (V.Holan Rovenský.) – Otče náš, milý Pane.* - Člověče, nevěř světu. – Bože, jenž ráno povstáváš (V.Holan). – Píseň vzácnou a líbeznou. – Slunce za horu zapadá, noc mocí temnou k nám padá.* -Seš.II.: Píseň sv.Václava.* - Ranní (Chválu vzdejme).* - Ranní (Překrásná jasnost slunce Božího).* - Ranní (Uslyšel jsi naše modlitby). – Adventní (Bůh Otec, Syn i Duch Svatý). – Postní (Kristus, příklad pokory).* - Koleda: Král mocný nebe i země (Holan, 1693). – Ach bolesti, ach žalosti srdce mně svíráte (K.Holan, 1693). – Obecní (Bože, ty jsi

19

V zápisníku Zvonař uvádí zase na jiném místě, že také napsal čtverozpěv na tentýž tekst Šmilovského dne 14.července 1861. Čtverozpěv tento taktéž jsme nezjistili.

86

outočiště). – Obecní (Když krásu Božích stvoření bedlivě rozvažuji).* - Obecní (Chvalmež Boha všemocného). * Hvězdičkou zde označené zpěvy viz též ve Zvonařově Zpěvníčku pro dívčí školy. -Seš.III.: Velkonoční (Vstalť jest této chvíle). – Obecní (Budiž slavně veleben). – Modleme se k otci svému. – Svatodušní (Ó, sem s nebe vydej sebe, ó ohni zaslíbený). – Dvojzpěv (K horám chvátám, pospíchám). – Ranní (Můj milý člověče, blížíť se svítání). – Již jest čas vzhůru vstáti. -Seš.IV.: Chvalozpěv (Chvaltež Boha na výsosti). – Postní (Nebeský, nebeský Pán, aby ukázal nám dobrotu svou velikou). Od r.1573. – Dominica reminiscere (Když bylo na onen čas). Od r.1602. – Všecko lidské pokolení. Od r.1693. – Ó, lásko příliš veliká. – o Ježíši umučený. – Obecní (Požehnej nás Bože Otče). – Zazpívejmež vesele ke cti Bohu. – Svatodušní (Poprosmež Ducha svatého). – Ptám se tebe i sám sebe. – Sváteční (Všichni zvučně prozpěvujte). – Tak tedy, lásko jediná. •

Pozdravení jara: Na horách když sněhy tají (Šmilovský). Op.46. Mužský sbor, složený pro zpěvácký spolek v Mladé Boleslavi 30.III.1858. Vyšlo ve sbírce čtverozpěvů „Hlahol“, čís.XXIII. – Autograf v U.B. (sign.B.259).

•

Píseň o vlasti: „Šumí Labe dolem plání“ (A.V.Šmilovský). Slož. pro zpěvácký spolek v Mladé Boleslavi 4.VI.1859.

•

Záboj, sbírka původních čtverozpěvů pro mužské hlasy. Vydávají Em.Meliš a Lud.Procházka. Svazek II., seš.III. V Praze, Ad.Christuph Kuhé. (Autograf v U.B.)

•

Veselá bída (národní): Bratří, bratří! buďme jen veselí. Humoristické listy, I.seš. 2 z r.1858.21

•

Quodlibet z českých národních písní (humoristický): Zelený háj, příbramský háj atd. V opisu Srbově v Nár.museu (IV. E.41, č.19) označen letopočtem 1858. Vyšel jako příloha Humoristických listů r.1860.22

•

Tři humoristické zpěvy pro mužský sbor. Op. 38. 1.Žárlivý basař. Smutně kvapík počínáme. Od Al.V.Šmilovského.22 (Tiskem vyšel 26.I.1861.); 2.Pocestný: Je to chůze po tom světě. (Fr.L.Čelakovský.); 3.Flašinetář: Jsem já ňáký mizera? O chyba lávky... (V.J.Chaberský). – Vyšlo u J.Hoffmanna v Praze.

•

Ruská píseň. Pro mužský sbor upravil —. Hlahol, č.X.

21

Citujeme podle poznámky v notovém materiálu, ulož. v hudebním archivu oddělení berounského měst.archivu. Tištěné Humor.listy nebyly nám přístupny. 22 „Veselý zpěvák“, sbírka dvou- a tříhlasých rozmarných písní vydaná J.R.Vilímkem v Praze r.1862 přinesla vedle cizích tyto teksty Zvonařem zhudebněné: Quodlibet z čes.nár.písní (str.25/7) a Žárlivý basař (Šmilovský) str.351/2.

87

•

Bradlec. Op.39. Balada pro smíšené hlasy na slova V.Crhy. Dokonč. 9.II.1861 a o několik taktů rozšíř. 15.X.téhož roku. Vyšlo u Bursíka a Kohouta v Praze (1891). Autograf v U.B.

•

Běla krasavice. Romance pro sóla a mužský sbor na slova Fr.L.Čelakovského. Op.42: I.Jaro lásky. II.Léto lásky. III.Podzimek lásky. IV.Zima lásky. Zač. 20.VI., dokonč. 25.VI.1862, provedeno 5.VIII. t.r. Vydal Ad.Christoph a W.Kuhé v Praze (1862).

•

Píseň svobody: Letí, letí orel z vazby, s radostí volá: slyšte skály na blízku, v dáli, háje do kola... (Slova A.V.Šmilovského). Nákladem „Hlaholu“ v Praze. Tiskem M.A.Vítka v Praze 1865. – Autograf v Národním museu (viz též autograf v U.B.)

•

Vítězná píseň vojů Zábojových ze zpěvohry Záboj. Nákladem Hlaholu.

II. Rukopisné a) v Umělecké besedě: •

Vierstimmige Männerchöre (Von 1847-1853). An den Schlaf (7.7.1845). – Ständchen (4.1.1846). – Aufmunterung (Matthison) z 2.2.1846. – Freimauer-Gesang (5.2.1846). – Betstunde (Koller) z 5.2.1846. – Jägerchor (Thiersch). Zač. 12.I., dokonč. 5.II.1847. – Ständchen (Koller). Zač. 14.III., dokonč. 16.III. 1847. Složeno k jmeninám pí doktorové Čermákové (19.březen), provedeno dne 18.III. v čísle 116/III. – Der Morgen (Eichendorff) z 24.VI.1851. Der Wein (Hagedorn). 15.7.1852. – Zastaveníčko (Hanka).23 – Večerní na Vltavě (V.J.Picek).23 – Slovan (Já jsem Slovan s duší, s tělem). Slož. 13.III.1848.23 – Svítání (Picek).23 – Společná (Picek)24 – Der Morgen (Eichendorff). Komp. 24.VI.1851. – Hymne (Ged. v Pfeffel). 5.VI.1846. – Trač dyrbi Serbstvo zawostać (1847). – Serbski zpěw za štyri muskje hlosy: „Wěj wětsiko złoty wot ranja wěj!“ Zač. 25.XII.1846, dokonč. 3.I.1847. Složeno pro pražský lužicko-srbský seminář, kde též provedeno. – Die Abfahrt (Ged.v.Hell) pro sopran solo a mužský sbor. Zač. 2.X., dokonč. 17.X.1847. Provedeno v koncertě Cecilské jednoty 27.XI.1847 v sále v Platýzu. (Zvonař si zapsal v zápisníku: Tehdejší referent Bohemie B.Gut poznamenal o této skladbě: Nicht ohne Geist, aber gesucht im Bau- und Stimmührung. Druhý referent Heller neuznal ji za hodnou úvahy.)25

23

Bylo otištěno ve sbírce Varyto a lyra, seš.III a IV. Viz o ní zmínku v tomto sborníku v čl. dra Patery, str.54. Sbor tento vepsal Zvonař též na památní list, jejž napsal jednomu ze svých přátel, K.Fričovi. Na druhou stranu listu připojil tekst: „V dobách, kdy slova se nedostává nebo užíti jej nemožno: vypomoz mnohomocná hudbo. V Praze 24.června 1852. Jos.Leop.Zvonař“ Viz „Dalibor“ III. (1881), str.167/8, drobnůstku: Reliquie po J.L.Zvonařovi. 25 „Die Abfahrt“ je v U.B. též rozepsána (v samostatném svazku).

24

88

•

V jiném svazku v U.B. (sign. B 259) jsou tyto mužské sbory: 1.Dnes nám zakmital nanovo den, v kterém se vítal jednoty kmen. Pro Jednotu katol. tovaryšů „k šestileté slavnosti základní“. V červenci 1858. ; 2.Jako jarní deštík ssýlá země prahnoucí (V.A.Šmilauer). Mužský sbor. 20.X.1859.; 3.Skladby k písni „Zvon“, č.1-4. Mužský sbor. 15.XI.1859.; 4.Sbor křesťanů (Hurrá, hurrá, hurrá, každý ať v boj letí). Složen pro drama „Mejrima“ od M.Bana dne 14.VI.1860 k poz. p.Vaclíka.; 5.Osmý rok věku svého slaví dnes jednota. Složeno pro Jednotu katol.tovaryšů 19.VI.1860.; 6.Chvalozpěv: Rozezvuč se mocná písni (V.Crha). Komponováno dne 27.IV.1864 pro mužský sbor k žádosti lomnického spolku k slavnosti zasvěcení nového radního domu. ; 7.Mohutný obraze občanské síly, svornosti štíte, věčně zde stůj (V.Crha). Složeno k slavnosti svěcení nové radniční budovy v Lomnici u Jičína. 19.VIII.1865.

•

Die sieben Musikanten: Sieben Musikanten zogen in die Stadt mit frohem Spiel (Ged. von M.Drexler). Kompniert für Männerchor im Juni 1860 (Prag).

•

Catch (Fuge) zu fünf Stimmen. Aus „Pamelia“ Musicks Miscellany 1609. Probestück weltlicher Musik in England. Aus Busby´s Geschichte der Musik herausgezogen und in neue Partitur gebracht durch Zvř. 1861. (Na konci připsán letopočet: 19.X.1861.)

•

Prozpěv: Shlédni na nás se své výše, jak Tvůj národ milovaný volněj novým ránem dýše (Neruda). Op.44. Složeno dne 31.července 1862 ve 12 hodin v noci k slavnosti K.Havlíčka v Borové dne 19.srpna t.r.

•

Prozpěv: Byla bouře, tmou a krví pokryty byly vlasti luhy. Komp. pro mužský sbor 16.VIII.1862. – Chorál: Jako Čechův mesiáš rozžhal světlo tu vzkříšení. 17.srpen 1862. Autografy pod signat. B.362.26

•

Společná: Pějme dál a pějme zas. Čtyřhlasý ženský sbor. Složeno 8.7.1863.

•

Jaro: Vane bílý zefírek přes sady a háje, přes pole a lučiny (Fr.Sušil). Pro smíšený sbor s průvodem klavíru. (V U.B. jsou pouze hlasy bez klav.doprovodu.) Bez letopočtu.

•

Zpomínáček: V milené zahrádce ze krásné travinky povznesla fialka něžné své hlavinky... (Heyduk). Čtverozpěv. – Letopočet neudán.

•

I.Povzbuzení k radosti: Užijme radosti, ještě je čas, prve než starostí, sšedivý vlas... – II.Dej, Bože! Dej vláhy do naší zahrádky, já jsem si zasila záhon mariánky atd. (Zachován I., II., III.hlas.) Nedatováno.

26

Zvonař si v zápisníku tvrdí, že složil jako opus 45 dne 17.srpna 1862: Prozpěv, mužský sbor na slova Šrůtkova ke slavnosti Hankově 7.září t.r. v Hoříněvsi; a jako opus 46. uvádí tamtéž mužský sbor „Podpráporná“, komponovaný na slova Šrůtkova k slavnosti svěcení praporu v Hradci Králové 12.VIII.1862. Jsou-li tyto skladby, jedna či druhá, v nějaké souvislosti s prozpěvem uloženým v U.B. pod sign. B.362, neumíme pověděti.

89

b) v Národním museu: •

Zastaveníčko: Věno lásky věkostálé za oběť svých věrných měj. Mužské sbory, č.29 (sign. IV. E 41).

•

Slavnostní sbor z 18.století: Již zavlaj vzduchem vesele ty prapore náš mladý. Upravil —. Mužské sbory č.103. V opisu je na konci letopočet 3.I.1862.

•

Česká píseň: Česky sobě zazpívati, české víno... Z Horníkovy pozůstalosti, sign. XVIII.D.176.

•

Čeští muzikanti: My čeští muzikanti pro vlasti putujem, neb staročeskou slávu svou hudbou pěstujem. (Horníkova pozůstalost, sign. XVIII.D.178.)

III. Neznámé •

K sňatku. Mužský sbor na slova Jos. Koláře; slož. v Strakonicích 8.sprna 1862.

•

Bratři milení. Smíšený sbor pro gymnasiální akademii v Táboře (k dni 20.VII.1864).

Církevní skladby Nedělní zpěvy před mší a) v Umělecké besedě: •

Asperges me pro smíšený sbor s průvodem orchestru. (Sign. B.335.)

•

Asperges me: Domine hysopo et mundabor lavabis, pro smíšený sbor. (B.338.)

•

Asperges me: Domine hysopo ... Pro smíšený čtyřhlasý sbor podle chorálního z Cant. Sct. Galli. 28.5.1864. (B.336.)

•

Vidi Aquam: Egredientem de templo a latere dextro. Pro smíšený sbor. 22.4.1864.

Mše I.Tiskem vydané •

Blažené památce sv.Cyrilla a Methoda, blahozvěstů slovanských. Zpěvy ku veškerým částem mše svaté. Ze staročeského kancionálu vyňal, pro čtvero hlasů upravil i průvodem varhan opatřil —. V Praze u Jana Hoffmanna. (Úvodní tekst „Na uváženou“ je datován: V Praze 9.března 1857.)

•

Vokální mše čís.II. pro mužský sbor k Velehradské slavnosti 1863. Op.49 (H-moll). V Praze. Nákl. J.Ulma. Zač. 12.VII., dokonč. 14.VII.1863.

90

•

Zpěvy ke mši svaté z českého kancionálu. Upravil —. K témuž připojeno: Tě Boha chválíme z českého kancionálu (V.Holan). Střídavě v jednom a tříhlasém sboru upravil—. Salvum fac (chorál s čes. tekstem): Spasení dejž lidu svému. – Přijď sv.Duše. Tisk K.Schreyera a H.Fuchse v Praze. Na skladě u Christofa a Kuhého.

II. Rukopisné27 a) v Uměl. besedě: •

První mše C-dur op.13 pro smíšený čtyřhlasý sbor a malý orchestr s českým tekstem, komponovaná pro dra Skuherského. Později přepracována (tekst latinský). V tomto zpracování (v U.B.) je na zač. datum 1850, na konci 25.11.1853. K první mši složil Zvonař Graduale a Offertorium, rovněž s českým tekstem. Graduale vyšlo přepracováno jako op.33 u Kristofa a Kuhého.

•

Druhá mše D dur op.15 pro čtyřhlasý smíšený sbor a malý orchestr. 17.7.1851. (Jiné datum v partituře: 30.11.1851). Provedena u sv.Mikuláše a několikráte ve Vodňanech.

•

Messe für Männerstimmen (H moll). Op.17. (No.3. der Messen.) V čele motto od Eichendorfa. Letopočet 1852. – Tuto mši Zvonař složil chtěje se podle svých zápisků ucházeti o cenu ve Vídni.

III. Prozatím neznámá: •

Čtvrtá mše B dur pro 4 hlasy a malý orchestr.

Vložky ke mši: A.Graduale: Tiskem vyšlo: •

Musica Sacra Nr.1. Graduale „Salvum fac servum tuum“ für 4 Singstimmen mit Begleitung der Orgel und der üblichen Streichinstrumente... dem hochgelehrten H.H.Joh.Kanka ... gewidmet von —. Op.33. Prag, Ad.Christoph W.Kuhé. – Autograf v U.B. (April 1860.)

V Umělecké besedě (v rukopisu):

27

Dr.Axman uvádí ve svém „Bibliograf.seznamu Zvonař.skladeb“ též opis mše do C dur uložený v Nár.museu, pro sbor, varhany, dva klarinety, 2 trombi, 2 corni, 2 flauty (zpěvní hlasy scházejí). Tento opis nebylo nám bohužel možno detailněji srovnati s autografy v U.B.

91

•

Graduale „Benedictus sit Deus Pater“ (In festo ss.Trinitatis) pro sbor, sola a orchestr. Op.50. 19.5.1864. – Provedeno 22.V.1864 o pouti u v.Trojice v Spálené ulici v Praze.

•

Graduale (Ecce ego mittam Angelum meum). Smíšený sbor, 2 housle, viola, corni, cello, kontrabas, varhany. 28.August, 1864.

•

Graduale. Dominica XVI. post Pentecosten. Smíšený sbor, 2 housle, viola, 2 corni, kontrabas, varhany. 16.6.1865.

•

Graduale „Benedicta et venerabilis es virgo Maria“. De Beata M.V. de monte Carmelo. Smíš. sbor, 2 housle, viola, cello, kontrabas, varhany. 14.července 1865.

•

Graduale „Salvum fac servum tuum“ (Spasena učiň služebníka svého) pro 4 hlasy, 2 housle, violu, violoncello, basu, corni, varhany in C. – Bez data.

B.Offertoria: V Umělecké besedě v rukopisu: •

Offertorium „Benedicite gentes dominum nostrum“. Smíš. sbor, malý orchestr. 16.9.1864.

•

Ad offertorium (Svatý Václave, vévodo české země), smíš. sbor, clarini, 2 housle, viola, cello, kontrabas. 19.9.1864.

V Národním museu: •

Offertorium pro smíšený sbor s průvodem 2 houslí, violy a cela (opis).

C.Pange lingua:28 Tiskem vydáno: •

Pange lingua (lat.čes.) pro 4 mužské hlasy à cap. (part., hlasy).

Rukopisně v U.B.: •

Pange lingua. Podle chorálního pro soprán a alt anebo pro smíšený sbor církevní nápěv upravil —. 17.2.1864.

•

Pange lingua pro smíšený sbor a malý orchestr. 16.6.1864.

•

Pange lingua do C dur pro 2 hlasy aneb smíšený sbor s průvodem varhan. 25.7.1864.

Smuteční zpěvy

28

Ve Zpěvníčku pro dívčí školy viz též od Zvonaře: Příklad římské církevní hudby „Pange lingua“ (od Tomáše Akvinského).

92

I.Mše: •

Requiem pro čtyry hlasy a malý orchestr (Clarinetty, lesní rohy, polnice a bubny se mohou vynchat). Op.36. Komponováno v Kublově od 6. do 25.srpna 1865. Autograf v U.B. – Tiskem vyšlo v únoru 1861 pod titulem: Missa pro defunctis. Op.36. Musica sacra Nr.II. Pragae apud Rob.Veit. (Smíšený sbor a varhany).

•

Rekviem od V.K.Holana Rovenského, r.1693 kapelníka na Vyšehradě. Pro mužský sbor upravil —. Autograf v Nár.museu. Opis Srbův (tamtéž) má na konci letopočet: 18 18./XI.60. Z tohoto rekviem, jež koluje v hojných opisech, bylo zpíváno a opisováno též jako samostatný sbor „offertorium“ (Nad mrtvými našemi přáteli).

II.Animas fidelium: •

Animas fidelium (lat.) pro 4 mužské hlasy k pohřbu K.F.Pitsche. Zpívalo se na sv.poli volšanském a po rekviích u sv.Vojtěcha 15. a 16.řervna 1858. Vyšlo tiskem ve sbírce mužs.sboru „Hlaholu“, čís. XXIV.

•

Animas fidelium (lat.) für Sopran, Alt, Tenore u. Bass. Začato 16.10., dokonč. 22.10.1846. Provedeno v listopadu téhož roku řízením ředitele K.F.Pitsche při smutečních bohoslužbách „für verstorbene Mitglieder des Vereines der Kunstfreunde für Kirchenmusik... in der Sct.Klemenskirche“. Autograf v U.B.

III.Jiné zpěvy české: Tiskem: •

Truchlozpěv (Přes vršiny hrobu tvého každá bouře přeletí). Mužský sbor. Sbírka „Hlahol“, č.XXIV.

•

Jáť jsem života vzkříšení. Píseň pro tři hlasy při pohřbu otce neb matky. Slova od Jos.Soukupa. Slož. pro Sborník učitelský 11.června 1859.

•

Píseň při pohřbu hodného žáčka. Komp. pro Sborník z r.1862 (str.154) ve třech hlasech (soprán, alt, bas) dne 27.7.1861.

•

Nákladem zpěv. spolku „Hlahol“ v Praze (k vlastní potřebě) vyšly pohromadě tři sbory: I.Postní (od. r.1573): Nebeský Pán, aby ukázal nám dobrotu velikou. II. Pohřební chorál: Spi v pokoji! Bůh tebe povolal. III.Pohřební: Jak červ užírá květ, ty klidu najdeš v hrobě.

Rukopisy:

93

•

Pohřební chorál (Spi v pokoji, Bůh tebe povolal, by tě do nebe vzal). Mužský sbor. Opisy v Nár.museu (odlišné v hudební části od pohřeb.chorálu vyd.pražs.Hlaholem, viz předchozí II.Pohřební). Jeden z těchto musejních opisů má pozměněný tekst: Spi v pokoji, bůh věčný zavolal, by tebe k sobě vzal.

•

Odpočinutí věčné dej zemřelým, Pane, tě prosíme. Nápěv starý zpracován od —. Opis v Nár.museu (Horníkova pozůstalost).

•

Zdrávas Královno. Pro soprán, alt s průvodem varhan. 11.7.1864. Partitura a hlasy v U.B.29

IV.Neznámé zpěvy:30 •

Smutečný čtverozpěv. Složen k slavnosti v evangelickém kostele za V.Hanku a zpíván 2.února 1861.

•

Dvě písně k pohřbu: 1.Tmavé lůžko lidé připravují. 2.Neplač otče, neplač máti. Pro soprán, alt, tenor, bas složeno 21.7.1861 na žádost p. V.Frimla pro důstojného pána P.Maršovského na Moravě.

•

Dvě pohřební písně: 1.Ty jsi nám byl druhým otcem. 2. Uslyšel jsem Pane Tebe. Smíšený sbor, složen dne 15.8.1861 pro P.Maršovského na Moravě.

Příležitostné zpěvy a vložky31 I.Tiskem vyšly: •

Gesänge

religiösen

Inhaltes

für

Männerchor,

für

Lehramtskandidaten

und

Lehrerkonferenzen. I.Heft. Op.17. (I.-II.Abt.): Zwölf Bitt- und Danksagungsgesänge. Prag bei R.Veit, Musikalienhandlung zum Beethoven. Komp. 26.5.59, tiskem vydáno 1860. Čís.1.: Komm heiliger Geist, der Menschen Licht (Choral). 2.Zu dir, o Gott, erheben unsre Stimme (Text selbst verfasst). 3.O Gott, wir kommen voll Vertraun. 4.Vater blicke gnädig nieder. 5.O Herr, gedenke mein. 6.In diesem Name fang ich an. 7.O Herr, du forderst Rechenschaft. 8.Leih´ aus deines Himmels-Höhen, o Gott, ein willig Ohr etc. 9.Gott wir danken für die Lehren. 10.Dir Gott und Vater bringen wir etc. 11.So schliessen wir voll Dank und Freude. 12.Stets will ich an dich denken für Solo, Chor und Orgel. 29

V U.B. je též: De profundis clamavi. Musique de Gluck. Ouvrage posth. Partition et arrangement pour le Piano-forte ou Orque. Na konci je letopočet 7.9.1847. Lze-li tento rukopis (spolu s orchestrál. hlasy) přičísti též Zvonařovi, nemůžeme bezpečně tvrditi. 30 Ve Zvonařově zápisníku (pod čís.162) je též nejasné věta: Pohřební písně Pohanové začal jsem skládat 13.října 1863; téhož dne složil jsem 10 čísel. 31 Viz též v naší bibliografii na str.130 Zvonařovu sbírku Hudební památky české.

94

•

Zpěv po poradě: Hojná rosa s nebe spadla. K básni J.Soukupa. Mužský sbor. Slož.11.července 1859 pro Sborník učitelský.

•

Přijď, sv.Duše. Mužs. sbor. Viz na str.134. Zpěvy ke mši svaté z čes. kancionálu. Autograf tohoto sboru jest v U.B.

•

Píseň sv.Vojtěcha z X.století. Příloha ku „Veliká národní slavnost k oslavě památky Havlíčkovy v Praze dne 17. a 18.května 1862“ sepsal a vydal Fr.Schwarz.

•

Legenda o sv.Ludmile kněžně (Lomnický). Pro mužské sbory upravil —. Sbírka „Hlahol“, čís.X.

•

Chorál: Bože otče, z veliké milosti učinil´s nám více nežli dosti (Skladba ok. r.1570). Mužs.sbor. Nákladem pražs. Hlaholu.

•

Staročeský chorál „Modleme se otci svému“. Mužs. sbor, Příloha Sborníku učitelského 1859, 172.

•

Tři staročeské chorály z r. 1602 sdělil —. 1.Pán Bůh jest má síla i doufání. – 2.Píseň začněm novou pro slávu Kristovu. – 3.Pán Ježíš chtě slávu svou zjeviti. „Hlahol“, sbírka čtverozpěvů, čís. VIII.

•

Postní (Nebeský Pán). Od r.1573. – O tisku viz na str.136/7 mezi českými smutečními zpěvy.

•

Čtyři zpěvy k Božímu Tělu. Mužs. sbor. Příloha Sborníku učitelského 1863, 162.

•

Pět zpěvů k slavnosti Božího Těla. a) Čtyři písně z českého kancionálu: 1.Vítej milý Jezu Kriste. – 2.Živý chlebe, ctný, anjelský. – 3.Ctím tebe pobožně, pravdo zakrytá. – 4.O svatosvatá hostie, pod kterou se Kristus kryje. – b) Pange lingua, hymna Tomáše z Aquina. Pro mužský sbor upravil —. Staré církevní hudby číslo druhé. Praha, Jan Hoffmann, 1864.

•

Adventní píseň (Jakož o tom proroci). R.Veit v Praze (viz nás soupis „Skladby pro varhany“, str.124).

•

Staročeská vánoční píseň (Chtíc, aby spal) pro zpěv s průvodem. III.příloha Dalibora. – R.Veit v Praze.

II.Rukopisy a) v Umělecké besedě: •

Ave Maria. Čtyřhlasý smíšený sbor s průvodem varhan. Zač. 15.5., dokonč. 17.7.1846.

95

•

Hymne an die Gottheit (Herr, wende dich zu uns, Veni sancte spiritus). Für Soprano e Alto, Tenore e Basso mit willkürlicher Orgel- und Violon-Begleitung. Zweite Bearbeitung beend. 8.12.1846.

•

Otče náš über einen Cantus firmus. Slož. r. 1846. Pro smíš. sbor s českým tekstem. Podle Zvonařova zápisníku opis dán Kopalovi.

•

Veni sancte Spiritus. Pro čtyři hlasy, sopran, alt, tenor, bas. Zač. 12.1., dokonč. 24.1.1847.

•

Kyrie eleison. Mužský sbor. 16.1.1857.

•

Zwei Osterlieder: 1.Starker Höllenüberwinder. – 2.Getröst, getröst. Podle zápisníku Zvonařova „für eine Singstimme mit Orgelbegleitung. Verfasst auf Ersuchen eines mir unbekannten Reichenberger 8.April 1859.“ – Obě v U.B. jsou čtyřhlasé.

•

Sotva jsme se narodili. Píseň pro školní mládež u příležitosti sv.příjimání. Pro 2 soprany složeno 22.června 1859.

•

Gott! Deine Weisheit, deine Güte zeigt uns etc. Mužský sbor pro školní potřeby. 17.11.1859.

•

Patrem trium (Otče všemohoucí, dobrotivého stvořitele všech). Z rukopisu od r.1573. Vyňato z kancionálu, jenž se nachází v knihovně města Prahy. Friml napsal, Z. do taktu rozdělil 6.ledna 1862. Pro sopran, tenor, bas.

•

Svatý Václav. Staročeská legenda ve třech dílech z kancionálu svatováclavského vyňal a pro smíšený čtyř- a šestihlasý sbor upravil —. 9.4.1863.

•

Příležitostný sbor k svěcení nové školy v Kladně (Bože mocný, lásky zdroji). Pro smíšený sbor složeno 4.10.1863 k žádosti spisovatele slov p.Braišla, učitele v Kladně.

•

Veni sancte Spiritus. Pro smíšený sbor s průvodem varhan složil —. 2.10.1864.

•

Zdrávas Maria, milosti plná etc. Pro sopran a alt složil —. 17.10.1864.

•

Hymnus „Maria quam ab Evae“. Pro smíšený sbor, 2 corny, 2 housle, violu, kontrabas, varhany. 6.2.1864.

•

Te Deum laudamus (lat.tekst), ambrosiánský chvalozpěv pro sola a sbor hlasů sopranových a altových s průvodem varhan, polnic a kotlů (těchto dvou dle libosti) složil —. V Praze dne 6.září 1865.

•

Accedite ad eum et illuminamini etc. Pro smíšený sbor s průvodem orchestru.

•

Ad Vesperas: Domine ad juvandum me festine. Podle chorálního upravil —. Pro sopran, alt, tenor, bas a varhany.

•

Hymnus: Jam sol recedit igneus. Církevní nápěv upravil —. Smíšený sbor, corny, oboe, 2 housle, viola, kontrabas, varhany.

96

•

Hospodine všemohoucí, pane milý přežádoucí. Nedokončeno.

b) v Národním museu: •

Píseň ku sv.kříži (Buď uctěný, zvelebený). Podle jednoho zpěvu Václava Holana zřídil —.

•

Při posvěcení chrámu (Na Sionu žalmy znějí, zástupové se klanějí). Mužský sbor. Vyňal z kancionálu a harmonisoval —. Opis J.Srba-Debrnova z 27.4.1863. Připsána poznámka Srbova: Zpíváno po prvé při slavnosti základního kamene chrámu evangelického v Libšicích od členů Hlaholu řízením Ferd.Hellera. Dopravu obstaral J.Srb, hostina při obřadech byla u představeného p.Smolíka v Libšicích. K vybídnutí mému Zvonař sbor ten upravil a dvě sloky textu připojil jsem sám k tomu účelu r.1861.

•

Modlitba (Ó pane, smiluj se nad námi, své lásky štědře uděl nám). Mužský sbor. Autograf sub III.B.57 jest až na závěr hudební části totožný s opisem Modlitby (signat.III.B.352) s tekstem: Ó pane, popřej smilování a lásky štědře uděl nám.

•

Ti Bože Otče vzdáváme z C dur. Pro 4 mužské hlasy à cap. (Horníkova pozůstalost.)

•

Tebe v jitřních hodinách pro 4 mužs. hlasy à cap. (Horníkova pozůstalost.)

•

Ó Bože vyslyš prosby naše vroucí z Es dur pro 4 mužské hlasy (Horníkova pozůstalost).

III.Neznámé: •

Žalm 54 pro čtyři hlasy. Zač. 20.4., dokonč. 24.5.1847.

•

Hymne an Madonna. Pro čtyři hlasy s průvodem varhan a fisharmoniky. Zač. V Kublově 8.8. a tamtéž dokonč. 12.8.1847.

97

b) Zvonařova autobiografie a zápisník Josef Leopold Zvonař je autorem vlastní biografie a zápisníku (Osobní pozůstalost Josefa Leopolda Zvonaře. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Sign.38 P 74.), který je cenným materiálem ke studiu jeho osobnosti. Zápisník je sešit velkého archového formátu v měkkých modrých deskách a obsahuje celkem 20 hustě popsaných listů. První strana je datována letopočtem 1860 a v pravém horním rohu je číslice II., což naznačuje, že jde patrně o pokračování prvního zápisníku, který je však neznámý. Nejde o deník v pravé slova smyslu, spíše o zápisník, do kterého si Zvonař poznamenával různé poznatky, poznámky ke studiu ap. Podle datací různých poznámek je patrné, že sešit zahrnuje období zhruba od r.1860 do r.1864. Většina záznamů je psána německy. Vedle již zmiňovaných poznámek ke studiu obsahuje sešit dále seznam přečtené literatury108, seznam shlédnutých divadelních představení109, několik zápisků skladeb, 2 zápisky nápěvků mluvy (viz Obrazové přélohy, obr.9.), citáty z knih, Zvonařovy filozofické postřehy110, vlastní posudky o svých provedených dílech, opisy dvou svých dopisů zaslaných výboru Žofínské akademie, ap. Mezi stranami 34-40 vypočítává chronologický seznam vlastních děl, některé označuje opusovými čísly, udává datum a místo vzniku a případné poznámky o úpravách (vi. Obrazové přílohy Obr.13.). Jde celkem o 173 skladeb. Autobiografie byla zřejmě připravena pro některý slovník či časopis. Na konci je datum: V říjnu r.1860 v Praze. Předkládám úplný text (viz. Obrazové přílohy Obr.10.):

„Josef Leopold Zvonař, narodil se v Kublově na bývalém točnickém panství dne 22.ledna 1824. Prvního, jak literárního, tak hudebního učení nabyl na tamější triviální škole. Tři německé třídy odbyl co privátní žák důst.faráře místného Josefa Dmycha a podrobil se zkouškám na piaristické škole v Berouně. V Praze odbyl běh předepsaný pro školní čekatele; opustiv však nastoupenou dráhu učitelství národního, stal se po odbytém běhu na pražské varhanické škole nejprve asistentem, později učitelem v tomto ústavu. Od osmého roku svého stáří zabýval se mnoho čtením výtečných plodů literárních. Jmenovitě to byla díla cizá v českých překladech, jako: Numa Pompilius, Ztracený ráj, Smrt Abelova a některé spisy od 108

Na stránce 5-7: „doporučení hodné knihy a díla hudební“. Vypisuje celkem 32 děl, přičemž z českých knih uvádí pod č.18: „Historie Vyšehradská“ od V.Ruffera 1861, z hudebních zařazuje pod č.27 „Pět duchovních písní“ od Kallivody op.9. 109 Z dramatických děl chválí zejména tragédii Rožmberg Gustava Pflégra-Moravského a Lucii z Lammermooru Gaettana Donizettiho, i když má k oběma dílům své výhrady. 110 Na str.9: „Filosofie budž nám kořením, které své mysli přidávejme; ono nám bude činiti bolest sněsitelnější, radost méně opojující. Zvř.“

98

Lafontaina. Z české literatury poznal nejprve Labirynt světa a Ráj srdce, pak Puchmajerovy básně. Latině a řečtině se přiučil poněkud sám. Italštině a franštině se přiučil v pražských učilištích. Ve 13.věku se pokusil o básnictví. Nedělní večer na venkově byl název tohoto pokusu. Později následovala píseň: Lidští věkové. Od 18.roku držel se však více hudby, až v něm obživla111 1848 touha112 i po literární činnosti. Dějepis hudby vůbec a české zvlášť byl jeho účelem. Napsav asi 30 archů, vzdal se toho úmyslu a sbíral materiál pouze k dějepisu české hudby, kteréž dílo až do 13.století dovedl. V rukopise chová „Náuku o harmonii“. Menší literární články hudební, jako: „Varhanictví, umění učitelské“, „Návod ku skládání předeher“, „Hlídka po táboru hudby v Čechách“, přinesl „Sborník“ na rok 1858, 59 a 60. „Životopis Vaňhala“ a „Slovo o českých národních písních“ našly místa v hudebním časopisu „Dalibor“ a v „Obrazech života“. „Národní hudební nástroje“ pak v pražských novinách na r.1860. Hudební skladby s českým tekstem složil tyto: „Píseň Dalibora vězně“ k básni Jana z Hvězdy. „Umírající pěvec“ k slovům V.A.Šmilovského. „Věneček rozmarinový“, ohlas národních písní od Jos.Koláře. Mimo tyto skladby vyšla od něho sbírka písní a sborů pro mužské hlasy pod názvem „Varyto a lyra“, pak česká chorální mše a jiná figurální s českým textem.“

111 112

Nadepsáno „na novo“ a přeškrtnuto. Následující slova: „napsati dějepis české hudby“, jsou přeškrtnuta.

99

Příloha č.2 – Obrazové přílohy Seznam vyobrazení: Obr.1. Josef Leopold Zvonař. Obraz podle kresby K.Maixnera a soudobého dřevorytu F.Stolaře v „Květech“. Tempo. Praha: 1871. Archiv POČ. Obr.2. – Velíz – kostel a hřbitov, kde je pochován Josef Leopold Zvonař. Obr.3. – Rodný dům J.L. Zvonaře v Kublově. Obr.4. – Hrob J.L. Zvonaře na hřbitově na Velízi. Obr.5. – Pomník J.L.Zvonaře v Kublově. Obr.6. – Mateřská škola v Kublově. V prvním patře je umístěn Památník J.L.Zvonaře. Obr.7. – Prezenční listina z přípravné schůze Umělecké besedy ze dne 28.ledna 1863. V dolní části můžeme číst Zvonařovo jméno. Obr.8. – Výbor pěveckého spolku Hlahol. Zleva L.Procházka, J.L.Lukes, K.Bendl, H.Tomner, kníže R.Thurn-Taxis, F.Heller, J.Kučera a J.L.Zvonař. Fotografie z roku 1860. Obr.9. – Nápěvky mluvy, jak si je Zvonař poznamenal do svého zápisníku. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Sign. 38 P 74. Notový příklad první: „Hudební motivy, jak je moje sestra své dítě kolébajíc, improvisovala.“ Notový příklad druhý: Malá Marie mé sestry vyběhnouc ze světnice na zápraží prosila matku o chléb takto:“. Obr.10. –Zvonařova autobiografie. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Sign. 38 P 74. Obr.11. – Titulní list Zvonařovy závěrečné práce z druhého ročníku Varhanické školy. „Kompositions Versuche in Preeludien des Joseph Zvonař Schüler des II.Jahrganges der Orgelschule im 1843.“ Archiv Pražské konzervatoře. Obr.12. – Zvonařův autograf. První list výše zmíněné Zvonařovy práce (viz obr.11.) Obr.13. Strana 35 ze Zvonařova zápisníku, kde podává výčet vlastních děl.

100

Obr.1. Josef Leopold Zvonař. Obraz podle kresby K.Maixnera a soudobého dřevorytu F.Stolaře v „Květech“. Tempo. Praha: 1871. Archiv POČ.

Obr.2. – Velíz – kostel a hřbitov, kde je pochován Josef Leopold Zvonař.

101

Obr.3. – Rodný dům J.L. Zvonaře v Kublově.

Obr.4. – Hrob J.L. Zvonaře na hřbitově na Velízi.

Obr.5. – Pomník J.L.Zvonaře v Kublově

Obr.6. – Mateřská škola v Kublově. V prvním patře je umístěn Památník J.L.Zvonaře.

102

Obr.7. – Prezenční listina z přípravné schůze Umělecké besedy ze dne 28.ledna 1863. V dolní části můžeme číst Zvonařovo jméno.

103

Obr.8. – Výbor pěveckého spolku Hlahol. Zleva L.Procházka, J.L.Lukes, K.Bendl, H.Tomner, kníže R.ThurnTaxis, F.Heller, J.Kučera a J.L.Zvonař. Fotografie z roku 1860.

Obr.9. – Nápěvky mluvy, jak si je Zvonař poznamenal do svého zápisníku. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Sign. 38 P 74. Notový příklad první: „Hudební motivy, jak je moje sestra své dítě kolébajíc, improvisovala.“ Notový příklad druhý: Malá Marie mé sestry vyběhnouc ze světnice na zápraží prosila matku o chléb takto:“.

104

Obr.č.10. –Zvonařova autobiografie. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Sign. 38 P 74.

105

Obr.11. – Titulní list Zvonařovy závěrečné práce z druhého ročníku Varhanické školy. „Kompositions Versuche in Preeludien des Joseph Zvonař Schüler des II.Jahrganges der Orgelschule im 1843.“ Archiv Pražské konzervatoře.

Obr.12. – Zvonařův autograf. První list výše zmíněné Zvonařovy práce (viz obr.11.)

106

Obr.13. Strana 35 ze Zvonařova zápisníku, kde podává výčet vlastních děl.

107

Příloha č.3 – Notové přílohy Seznam notových příloh:

Not.1. – Sbor Mohutný obraze občanské síly. Not.2. – Předehra k staročeské vánoční písni „Chtíc aby spal“. Not.3. – Sechs Pastoralpräludien. Šestero předeher pro čas vánoční. Č.6. Na českou vánoční píseň: Narodil se Kristus Pán. Not.4. – Píseň Vlastenecké hory. Not.5. – Pange lingua. Hymna Tomáše z Akvína. Not.6. – Zpěvy ku veškerým částem mše svaté, op.48. Kyrie. Not.7., 8., 9. – Nápěvy dle francouzských písní. Hudba ke hře Johanna Dark, panna orleanská Viléma Gablera. Not.10. – Píseň K Andělu strážci.

108