JOHN LEONARDO FRAJER CRUCCI

JOHN LEONARDO „FRA JER“ CRUCCI

Je to asi tak tejden, co mě pustili ze San Quentinu. Najednou k okraji chodníku přijíždí můj syn v neoznačený policejní fordce Crown Victoria, ze který je cejtit tráva, až mě ten odér praští přes nos. Ale to už se natahuju dovnitř do okýnka na místě spolujezdce a povídám: „Nazdar, nechceš ke mně zaskočit? Můžem si třeba něčeho loknout.“ „V deset dopoledne?“ opáčí, a když se tak na mě podívá, v duchu v něm zase vidím kluka. Kluka, co mě přezíravě ignoruje, když se ho vyptávám na knížku, kterou podle něj nikdy nemůžu pochopit. Nebo ho vidím, jak sedí za skleněnou stěnou kóje pro návštěvy vězňů a zírá na mě jako na hada vystavenýho v zoo. Mám sto chutí mu na to něco odseknout – Cože, to snad spolu radši máme kroužit kolem dokola v tý tvý kraksně a ještě se při tom zhulit? –, ale vím, že bych tím jenom přilil olej do ohně, protože ve vzduchu je kromě tý mařeny cejtit už i tak napětí. Místo toho teda jenom prohodím: „Potom, co jsem společnosti splatil ten svůj osmiletej dluh, mám snad nárok na čtyřiadvacet hodin štěstí denně. No ták, než vyrazíme, můžem snad chviličku posedět na oslavu opětovnýho shledání.“ Zarudlýma očima málem vypaluje díry v čelním skle. Kdepak, abych ho dostal do baráku, to bych ho asi musel přivázat na řetěz za dva dvoutunový náklaďáky a dovlíct ho tam. V tu chvíli si uvědomím, jak nepříjemný myšlenky v synovi musí vyvolávat ten zašlej menší bungalov, ve kterým 5

Smrtici ukolebavka.indd 5

16/06/16 11:19

vyrůstal. Jak mu asi hlavou víří celá ta nostalgická změť pocitů, úvah o tom, kde jsme začínali, kam jsme se dobrali a co nás tak nakonec ještě asi čeká. Hodím mu do klína klíčky od svýho auta a pomyslím si: Synku, ta naše cesta je už tak dost složitá, tak ji laskavě nekomplikuj ještě víc. Vystoupí z vozu a hbitě usedne za volant mýho novýho Caddyho. Radím mu, aby se vykašlal na dálnici a vzal to tou pěknou trasou přes centrum Boyle Heights, po Cesar Chavez Avenue, třídě, která se v dobách, kdy jsem tam vyrůstal, jmenovala Brooklyn Avenue. Vysvětluju mu, že bych se chtěl pokochat výhledem – na bláznivý malby na stěnách budov, na pouliční prodejce, nový krámy, co vyrostly všude kolem, a všechny ty další věci. Vyhoví mi, ale není z toho zrovna na větvi. Ale mně je fuk, jestli se mu to nelíbí. Ten tejden svobody už jsem si sice užil na plný pecky, ale ještě pořád z toho mám až opojnou radost, takže si skoro z ničeho nedělám hlavu, dokonce ani z nemluvnýho syna, se kterým jsem se devět let pořádně neviděl. Z okna vnímám butik pro punkery, tetovací salon i dvě přitažlivý Číňanky, u kterých je mi jasný, že šlapou chodník, a těším se z toho, že můžu využít kteroukoli z podobných příležitostí, co se mi tu nabízej, a nemusím nikoho žádat o povolení. Když se o tom zmíním synovi, mou poznámku nechá bez povšimnutí, zatváří se skoro až znechuceně, a tak v neutuchající snaze uvolnit ledy mezi náma prohodím: „Teda chlapče, no, musím říct, že vypadáš skvěle, fakt báječně.“ A taky že je to pravda. Jenže on na to zas nic neřekne, a tak tam jen dřepím a marně čekám něco pochvalnýho na oplátku. Zvesela ho plácnu po stehně a on sebou škubne, jako bych ho praštil rovnou do rozkroku. 6


16/06/16 11:19

Abyste věděli, můj syn si vlastně nikdy nenavyknul na dotyky druhých. Jako mrně dokonce zápolil i s vlastní matkou, když ho krmila, a dovolil jí, aby ho držela jenom po dobu, než vyzunknul flašku. Vybavuju si ji, jak sedí se založenýma rukama na rozviklaný židli u jeho postýlky, zírá mu do upřeně soustředěných očí a říká: „To přece není normální, aby začal brečet pokaždý, jen co ho vezmu do rukou. Krucinál, když o tom člověk přemejšlí, je to fakt divný.“ „Koukni,“ povídám mu teď a ukazuju nalevo. „V La Parille mají po všech těch letech pořád otevřeno. Hele, co kdybysme tu zastavili a objednali si pár burritos, takovou jako pozdní snídani? Máš snad na snídani pořád ještě rád steakový burritos, nebo ne?“ Podívá se na hodinky, zachovává svůj obvyklej tvrdej výraz, ale pod kůží mu pulzujou nervy napnutý jako struny. „Nemáme čas. Macky se naštve, když přijedem pozdě.“ Usměju se. „Mackyho já zmáknu. Kolikrát ti musím opakovat, že s Mackym si poradím, co? No, kolikrát?“ V posledních dvou dnech jsem mu to říkal pořád dokola, možná častějc, než jsem mu kdy pověděl cokoli jinýho. Zdá se, že se zdráhavě, ale přece jen trochu uvolnil. Jako když jsem ho tehdy jedinkrát doprovázel k doktorovi a vysvětlil jsem mu, že ta penicilinová injekce bude bolet jenom vteřinu, zato pak se bude cítit úplně znovuzrozenej. „Já bych to už fakt chtěl mít za sebou,“ říká. „Můžeme se najíst až po tý schůzce s Mackym.“ Toho hajzla Mackyho na okamžik totálně pouštím z hlavy. Mám tak neskutečnou radost, až si málem cvrnknu do kalhot. Já vím, je to ostuda, nechat se takhle rozrušit jenom tím, že se můj syn uvolil dát si se mnou jednoduchý jídlo. Je to ale upřímná reakce, až se mi rozbuší srdce, a úplně cejtim, jako by mi tlouklo do těch lístků, který mám schovaný v náprsní kapse. Málem se už syna zeptám, jestli by neměl chuť zajít 7


16/06/16 11:19

na odpolední zápas Dodgers, ale pak se rozhodnu, že tohle pozvání si schovám až na snídani. Usmívám se od ucha k uchu. Po všech těch letech mi už sem tam dojde včas, kdy nemám to svoje zparchantělý štěstí šponovat až moc. Ne že by snad moje takříkajíc zločinecká dráha byla nějak nešťastná, přinejmenším z přísně ekonomickýho pohledu. Unášel jsem kamiony narvaný až po střechu elektronikou nebo cigaretama, vykrádal luxusní sídla a klenotnictví, pašoval jsem drogy… A za celou tu dobu jsem vyfasoval jen dva flastry. Byly teda pořádný, to musím přiznat – stály mě skoro třetinu života, a to mi je dvaapadesát. Jenže já jsem bral vždycky Život s velkým „Ž“ jako podnik, při kterým musí člověk podstupovat velký rizika, když chce získal velkou odměnu. Mě chytili dvakrát. No a co? Já to beru tak, že je třeba myslet pozitivně a vzít v úvahu, že se mi povedlo uspět v tisícovce dalších případů, kdy mě nechytili. Za sedmnáct let, dva měsíce a třináct dní jsem spáchal tisíc a dva kriminální činy, a všecky byly výnosný. To není marný, zvlášť pokud člověk vezme v úvahu, že pro chlapa, co má takový styky jako já, to zase v base nebylo úplně k nepřečkání, a i když jsem nikdy nebyl tím, co by většina lidí nazvala boháčem, vždycky jsem měl bezpečně stranou dost peněz na to, abych v nepřítomnosti zajistil ženu a kluka. Někdo říká, že jsem udělal velkou chybu, když jsem vyhodil tolik tvrdě vydělanejch peněz za osoby, ze kterých se vyklubali takoví nevděčníci – za ženu nymfomanku a sebestřednýho syna, což jsou dva jen trochu odlišný exempláře stejnýho druhu. Co se týče mojí ženy, lidi maj – což je moje věčná hanba – pravdu, ale žen, co hodí za hlavu manželskej slib, se člověk může snadno zbavit (a ještě mnohem, mnohem snadnějc takzvanýho přítele, kterej ji k takový 8


16/06/16 11:19

zradě navede, když člověk zrovna trčí v lochu). U synů je to jinak. Ať už otec ze synovy strany utrpí sebevětší urážky, nemůže ho jen tak zmlátit do bezvědomí, dorazit kulkou do hlavy a jeho tělo pak proměnit v hromádku kalu v sudu s kyselinou dusičnou. Syn je výsledkem otcova úsilí – anebo jeho nedostatku –, a tátova láska k synovi se tak neodvíjí od ničeho jinýho než od samotný skutečnosti, že je to jeho syn. Věřte mi, když něco takovýho říkám. Jsou věci, co vím líp než všichni ostatní. Opouštíme Boyle Heights a napojujeme se na východní úsek dálniční trasy 60 směrem na Pomonu. Pár minut nato už sjíždíme na příčnou Šestsetpětku a později pokračujeme po mezistátní Desítce na San Bernardino. Než by se člověk nadál, už jsme u sjezdu ve West Covině. Asi čtvrt hodiny to bereme vedlejšími silnicemi, až konečně zahneme na parkoviště. Do ticha se ozve můj syn: „Je to léčka. Cejtim to.“ Zaparkuje na konci řady luxusních vozů. „Ale kdepak,“ namítnu, „to tě jenom vylekalo tohle starý skladiště, nic víc.“ Rozhlídnu se kolem a připojím pár odborných postřehů: „Jsme tak asi, no, řekněme sedm kiláků od nejbližšího města, že jo? Člověče, tady bys moh spustit úplnou bitvu a nikdo z okolí by nic neslyšel. Je to vážně dokonalý místo pro úder.“ Tohle asi zrovna nechce slyšet. Všimnu si toho a zpříma mu řeknu: „Ale Macky tě moh zabít už dávno, kdyby mu o to šlo. Tak se uvolni.“ Vtom mi položí otázku, která se vynoří jakoby odnikud, jako by mu už ležela v hlavě dlouhou dobu: „Proč tohle pro mě děláš? Proč?“ Vida, tak my si tady se synem povídáme, děláme pokroky, až mi něco zadrhává v krku. Na chviličku se zamyslím 9


16/06/16 11:19

a málem mu už kápnu božskou, skoro už mu svěřím všechno, co by o tý schůzce s Mackym měl vědět. Ale rozmyslím si to, když si uvědomím, že nedokážu odhadnout jeho reakci. Všechno se tak slibně rozjíždí a on by to moh pokazit. „Proč asi?“ opáčím a změním téma. „Podmínkou tý schůzky je, že nebudeme ozbrojený. Dej mi svoje bouchačky.“ Odepne si služební pistoli Sig Sauer, kterou má připásanou pod džínovou bundou, a bez jakýchkoli námitek mi ji podává – to mě teda docela překvapuje. Zastrkávám pistoli pod sedadlo a podívám se mu do očí: „A taky tu druhou schovanou záložní. Vím, že ji máš.“ Našpulí rty, ale já zvednu ruku a zavrtím prsty. „No tak, no ták…“ Povzdechne si, sehne se k pravýmu kotníku, uvolní maličkej revolver, co tam měl připnutej, a podá mi ho, aniž se na mě podívá. „Žádnej nůž, pepřák, paralyzér – nemáš už u sebe nic dalšího?“ „Teď už mám jenom tebe,“ hlesne s pohledem do čelního skla, otočí se a znovu se na mě váhavě podívá tím svým jen napůl sebevědomým pohledem. Sotva vykročíme z auta na chodník, na nákladový rampě se objeví nějakej chlap. Má na sobě černej oblek, bílou košili a černou kravatu. Poznávám ho. Je to Jack Barzi, hora svalů, prošedivělý vlasy až na ramena. Všichni mu svýho času říkali „Náčelník“, protože jim připomínal toho velkýho rudocha z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Moc se za ty roky nezměnil. Kráčím k Náčelníkovi, jako bych se to tady chystal celý koupit. Stojí skoro metr a půl nade mnou na rampě a působí, jako by měřil snad šest metrů. Sundám si tmavý pilotky. „Náčelníku? Pracuješ teď pro Mackyho?“ 10


16/06/16 11:19

Přikývne a zkroutí pysky, až na tváři vyloudí cosi podobnýho úsměvu. „Už je to teda doba, Frajere. Ale ty ses vůbec nezměnil.“ Já se ně něj na oplátku upřímně usměju. Konečně někdo uznává, že Frajer Crucci pořád vyzařuje prvotřídní fyzičku, jako živoucí důkaz rčení, že věk je jenom číslo. Za mým mladistvým vzhledem je do značný míry genetická výbava. O zbytek se postaraly činky, se kterýma jsem s nábožným zanícením pumpoval v base, i tamní strava, protože tý bylo tak málo, že jsem sotva mohl nabrat špeky. „Ty se až na ty vlasy taky držíš skvěle,“ povídám Náčelníkovi. Vyndám peněženku a zalovím v ní. „Hele, tady je vizitka mojí kadeřnice. Brnkni jí a ona už tě těch šedin zbaví. Já to tak dělám.“ „Ty si dáváš barvit vlasy?“ diví se a bere si ode mě vizitku. „No to mě poser.“ Zkoumá moje vlasy, až přitom mhouří oči. Probírá mezi prsty vlastní lokny na rameni, prohlíží si je, jako by patřily někomu cizímu, a vzápětí ze sebe vyrazí ten svůj chrochtavej smích. „Macky říkal, že prej jsi z Qéčka vypadnul teprv asi před tejdnem?“ „Macky nekecal.“ Teď zaloví ve šrajtofli zase on a podává mi kartičku. „Tohle je nejlepší služba call girl v celým LA. První účet jde na mě. Prostě jim jenom řekneš, že tě posílám já.“ „Dobrej kšeft,“ přitakám, i když najisto vím, že já už svou nejlepší call girl v LA našel. Dokonce nejlepší na světě. Náčelník vypadá spokojeně, pak ale přejede očima na mýho syna a rty se mu stáhnou do obvyklýho výrazu vrčícího psa. „Frajere, poslouchej, mezi náma. Nevím, co všechno se tady děje, ale sem tam jsem zaslech věci, který mi dělaj starosti. Platí mě Macky – je to jasný? – a musím dělat svou práci, chápeš? Takže heleďse, dávej si bacha. Nedělej žádný voloviny.“ „Ale no ták,“ uklidňuju ho, „přece víš, že já žádný blbosti nedělám.“ 11


16/06/16 11:19

„Dejme tomu,“ prohodí s nepatrným zábleskem v očích, „ale na druhou stranu tě nikdy neodsoudili za přehnanou opatrnost.“ Náčelník nás po prošacování vede dovnitř. Prostorem tak rozlehlým, že by se do něj vešel náklad ze zaoceánský lodi, ale v tuhle chvíli v něm vězí jen stovky dřevěných palet naskládaných k opěrným sloupům a podél betonových stěn. Pokračujeme labyrintem dvou schodišťových šachet a tří chodeb. Kolem panuje temnota, všude tu leží spousta prachu a chtělo by to nasadit nějakou chemii proti breberkám a vymalovat. Vcházíme do výtahu. Když z něj zase vystoupíme, zničeho nic nás do očí trkne čistota a rozsvícený zářivky. Dál už jdeme chodbou pokrytou modrým kobercem. Zastavíme se před kovovými dveřmi. Náčelník na mě vrhne pohled zpod zdviženýho obočí, nepochybně na připomínku přátelský rady, co mi dal venku. „Ještě se uvidíme,“ prohodí. „Já zas musím dolů.“ „Hlídat pozici,“ podotknu a mrknu na něj. Přísahal bych, že ho to znervóznilo. Otevřu dveře. V přijímacím prostoru stojí tři hrdlořezové, Mackyho áčkovej tým. Vyplňujou prostor chytráckýma řečma, ale pak mě spatří a zmlknou tak okatě, že vzduch ztěžkne pronikavým tichem, ve kterým je málem slyšet stoupající vlhkost. Ušklíbnou se, pokrčí rameny, uhladí si saka a urovnají kravaty. Než se stačím zeptat, kde je Macky, ten tlustej pořízek stojí ve dveřích do kanceláře. „Frajer Crucci!“ zvolá a rozpřáhne ruce. „Paisan!“ Paisan, jdi do háje. Macky není Talián o nic víc, než byl mladej Sammy Davis. Je to zasranej Ir s kmotrovským komplexem, neduživej Paddy, co si hraje na Al Pacina. Má přesně ten irskej ksicht, před jakým Mama vždycky varuje – špinavě 12


16/06/16 11:19

zrzavý vlasy, vodnatý oči, odulou tvář a flekatou pleť, co připomíná nemocný plíce. Chlapům většinou nedovolím, aby mě objímali – klidně si mě můžete nazvat homofobem, ale je to prostě chování, co ve společný cele vysílá matoucí signály –, ale okolnosti velí, abych to od Mackyho pro dnešek strpěl. Objetí je za náma a Macky se obrací na mýho syna: „Takže ty jseš Leo.“ „No ne,“ procedí kluk, „a na tos přišel úplně sám?“ A začne si zapalovat cigaretu. V tu chvíli mu Macky vlepí tak prudkou facku, že se cigareta odrazí od zdi snad sedm metrů od nás. Můj syn vyrazí dopředu a já mezi ně skočím, jako by mi ze zadku vystřelil blesk, a zachytím mu ruce kousek od Mackyho krku. Zatlačím Lea zpátky, pohodím hlavou směrem k bodyguardům, co už mají všichni vytažený zbraně, a přitáhnu si kluka tak blízko, abych mu moh pošeptat: „Podívej se kolem. Jestli hodláš spáchat sebevraždu, posluž si, až u toho nebudu. Rozuměls?“ Můj syn se tváří rozběsněně jako hromadně znásilněnej Viking. Oči mu planou a rty má sevřený tak pevně, že mu úplně zbělely. Už se ale ovládnul natolik, že si bodyguardi můžou dát pohov, a mám za to, že si konečně uvědomil rozložení sil v místnosti. Macky ustoupí o krok, nejdřív se usměje na svý gorily, vzápětí se otáčí ke mně: „Mrzí mě, že jsi to musel vidět, Frajere.“ Poodejdu od Lea a zvednu obě ruce ve smířlivým gestu. „Byls v právu,“ řeknu, a jedna moje část s tím naprosto souhlasí – ta, který je líto, že jsem se synem nestrávil víc času, abych ho moh pořádně vychovat. Ta druhá půlka má chuť vyrvat Mackymu srdce a přímo před jeho vyděšenýma očima mu z něj pořádnej kus uhryznout. To teda bude schůzka. *** 13


16/06/16 11:19

Macky nařídí svým osobním strážcům, aby se ani nehnuli z přijímacího prostoru, zavře dveře kanceláře a dosedne za svůj až moc velkej stůl. My se synem se pohodlně usazujeme do křesel proti němu. Macky ze zásuvky vyndá pochromovanej revolver – taky až nadměrnej – a předvádí se s ním, aby bylo jasný, že je nabitej: uvolňuje bubínek, otáčí jím a vzápětí ho zase zaklapne. Položí si ho na stůl a tlemí se jako namyšlenej buran – však právě dokázal, že není nic jinýho. „Nechci se tě nijak dotknout, Frajere, ale pořádně mě zarazilo, když jsem zjistil, že se svýho syna zastáváš.“ Podívá se po něm. „Policajt, mizernej gambler, co nesplácí dluhy… Politováníhodný, to je to nejmírnější slovo, co mi přijde na mysl.“ Pár vteřin to ve mně kypí, než ze sebe vypravím: „Jo, má teď nějaký finanční problémy. Ale – a říkám to tak objektivně, jak to jen může táta udělat – má taky určitý kvality, aby stál za vykoupení.“ A taky že je to pravda. Můj syn má hlavu na študium, hlavně na matiku, však taky vystudoval obchodní administrativu. A vždycky byl stejně výkonnej a nadšenej pouliční rváč jako jeho táta. Jen se zeptejte kohokoli z dávnejch bouchačů ze sousedství, co teď nějak hůř chodí nebo mluví. Nebo ještě líp, zeptejte se někoho z takzvanejch kriminálníků, co si na něj stěžovali kvůli nadměrnýmu použití násilí. A slyšel jsem, že jich není zrovna málo. Macky vypadá tak znuděně, že skoro zívá, a tak vytáhnu z náprsní kapsy tlustou obálku a hodím ji před něj na stůl. „V každým případě, o něj tady nejde. Pro mě je tohle otázka cti.“ Říkám to proto, že je to přesně ten druh sentimentálních mafiánskejch keců, o kterejch vím, že na Mackyho udělaj dojem. A taky že jo, fakt. Uplyne několik dlouhejch vteřin, pak si povzdechne a řekne: „No, tak tomu samozřejmě rozumím.“ Přikývne a pokrčí rameny, jako že přece nikdy nemůže 14


16/06/16 11:19

připustit, aby čestnej chlap jako já ztratil tvář, vždyť on ty prachy přijímá jen pro mý dobro. Konečně obálku zvedne a nakoukne do ní, palcem nesoustředěně prohrábne bankovky, jako by věděl, že tam jsou všechny. Vzhlédne. „Chtěl jsem, abyste sem přijeli oba osobně a já vám moh jasně zdůraznit jednu věc.“ Prstem ukáže na mýho syna. „Za to, že nejsi mrtvej nebo aspoň pořádně zmrzačenej, můžeš vděčit jediný věci, a to, že se s tvým tátou znám už spoustu let. Tohle je poslední pardon, co dostáváš. Ještě jednou nesplatíš sázku někomu z mejch chlapů, a nechám tě zmasakrovat jako velikonoční jehně – ať jseš Crucci, nebo ne, ať jseš policajt, nebo nejseš. Rozuměli jste?“ Můj syn sotva znatelně pokývne. Macky se podívá na mě. Přikývnu. Macky vypadá spokojeně. Vstávám a chystám se říct, že teď spolu nemáme žádný rozpory a nic si nedlužíme, což je citát z Kmotra III, o kterým vím, že Mackyho přiměje, aby mě chtěl znovu obejmout. Macky ale nevstává. Místo toho se opře v křesílku, vyndá revolver a položí si ho na to svoje vypouklý panděro. „Ještě ne, Frajere. Chci s tebou probrat ještě něco.“ Sednu si. „Potřebuješ práci?“ nadhodí Macky. Můj syn se v křesle zavrtí. Ta otázka mě nepřekvapuje, protože moje takzvaný zaměstnání u Joea Sacciho, chlapa, pro kterýho jsem dělal řadu let, je předmětem spousty pouličních řečí a dohadů. „Proč se ptáš?“ opáčím. Macky se usměje. „Sacci tvrdí, že už na jeho výplatce nejseš na plnej úvazek.“ „To souhlasí.“ A taky že je to pravda. „Říká, že jseš zase v nabídce na volným trhu.“ 15


16/06/16 11:19

„To jsem.“ I to je pravdivý tvrzení. „Výborně, tak já bych pro tebe měl spoustu práce.“ Nepříliš radostnej úsměv. „Slyšel jsi něco o Viktoru Tarasovovi?“ „Jen trošku.“ Tohle není pravdivý sdělení. Macky zvážní a ksicht teď má dokonce ještě brunátnější než jindy. „Tarasov je Rus, co si tady v LA buduje pozice, teď už asi tak rok. Myslel jsem si, že bychom se mohli spřátelit, ale jak to teď vypadá, asi z toho nic nebude. Před tejdnem jsme se trochu nepohodli a – no, řeknu to na rovinu – on by mě teď nejradši vymazal z povrchu týhle posraný planety. Potřebuju správný chlapy, jako jsi ty, aby mi pomohli s ochranou mejch zájmů. Chlapi, co by natrvalo dohlídli na to, aby pro mě Tarasov nepředstavoval konkurenční hrozbu.“ Mrkne, jako by to pro mě bylo nezbytný k pochopení skrytýho významu poslední poznámky. Odmlčím se, jako bych o tom uvažoval – ačkoli ve skutečnosti si vychutnávám ironii tohohle všeho –, a pak si přátelsky povídáme o penězích, o poplatcích, o nákladech, který bude hradit, atakdál, atakdál. Pak řeknu: „Jasně, tak za těchhle podmínek ti pomůžu se týhle ruský hrozbě postavit.“ Což není pravdivý tvrzení. „Celý ty roky jsem tě na dálku obdivoval a uznával,“ dodám k tomu ještě, a ani to není pravda, „a přísahám na duši svý mrtvý mámy, že ti zachovám loajalitu až do doby, než se mý kosti obrátí v prach.“ Snad ani nemusím říkat, jestli je to pravda. Mackyho tyhle mafiánský kecy, jaký jsem v životě zaslech vážně jenom ve filmech, zjevně tak dojaly, že mu vlhnou oči. Vstává z křesílka, odkládá revolver na stůl a obchází ho, aby mi věnoval objetí ve stylu „vítej na palubě“. „Vždycky jsem tě chtěl mít v rodině. Pojď sem, ty kluku taliánská, teď jsi jeden z nás.“ 16


16/06/16 11:19

Ulevilo se mi, že ho nenapadlo zvednout tu jeho pracku, abych mu ji musel políbit. To by u mě vyvolalo takovej nezvladatelnej záchvat smíchu, že bych to celý zmršil. A tak mě jenom velkolepě obejme a já jeho objetí nadšeně opětuju. Na kousíček se od sebe vzdálíme a navzájem si hledíme do očí. Láskyplně ho ťuknu po líci. „Macky?“ Usměje se. „Jo, Frajere?“ „Viktor Tarasov mě pověřil, abych ti dal jeho jménem sbohem.“ V ten okamžik mu sevřu průdušnici – z jedný strany mu vrazím tři prsty těsně pod hlasivkovou chrupavku a z druhý mu do ní zaryju palec, všechny prsty stisknu k sobě a veškerou silou mu průdušnici zkroutím. Jestli se chcete naučit, jak rozmačkat takovou průdušnici, vezměte tlustou mrkev a obalte ji dejme tomu dvěma výhonkama řapíkatýho celeru. Celou tuhle sestavu zabalte do jednoho flank steaku. Uchyťte to do svěráku, nahoře pevně stiskněte jednou rukou a dominantní rukou vykonejte pohyb, jak jsem ho popsal – mocný sevření následovaný energickým zkroucením. Když to pak rozložíte, mrkev by měla bejt hladce zlomená a celerová nať rozmačkaná na šťavnatou dužinu. Jestli k těmhle dvěma změnám nedojde, nikdy se takhle nepokoušejte nikoho zabít – radši si zajděte do fitka. Teď už je Macky přinejmenším v bezvědomí, pokud není mrtvej. Jeho bledej ksicht nabyl brunátně modrou barvu sem tam s bílým proužkem. Úplně na opačným konci spektra se teď ocitnul obličej mýho syna, ze kterýho se veškerá barva vytratila. Zapaluje si cigaretu ze špatný strany, zhluboka potáhne a vzápětí vyvalí oči při pohledu na její hořící konec. Přesto potáhne ještě jednou, pak na mě zůstane zírat a němě otvírá pusu, jako velká ryba, co by chtěla skočit zpátky do jezera, aby si mohla znovu šňupnout kyslíku. Sleduje mě jako u vytržení. 17


16/06/16 11:19

Nechávám Mackyho tělo klesnout na kolena, opatrně ho obstoupím zezadu, dlaní levý ruky ho čapnu za bradu a pravou mu chytnu silnej pramen vlasů. Rychlým pohybem proti směru hodinových ručiček mu zkroutím hlavu. Ozve se prasknutí, jak mu lámu vaz. Můj syn sebou škubne. Ať jsem se snažil sebevíc, nikdy jsem nenarazil na žádnou kombinaci neživýho materiálu, která by realisticky napodobovala ten pocit, když člověku zlomíte vaz. Můžete se samozřejmě cvičit na toulavejch psech, co vám zadělávaj dvorek – čím jsou větší, tím líp. Ale žádnýmu klukovi bych nedoporučoval dělat to oblíbenýmu rodinnýmu německýmu ovčákovi, co mu dal táta jméno Adolf, i když už kluka nejednou kousnul. Táta by tak získal jenom další záminku k tomu, aby potomka seřezal do bezvědomí, a kluka by pak tak akorát sebrala sociálka. Pokládám mrtvolu na podlahu. Syn má lokty opřený o kolena a hlavu si drží v dlaních. Teď si odkrejvá obličej, má ho od krku nahoru pěkně do červena. „Proč jsi mi ksakru neřek, že se k něčemu takovýmu chystáš?“ V útrobách pocítím nepříjemně odmítavý píchnutí. Myslel jsem, že to na něj udělá dojem – že ho jasně získám na svou stranu, už jen tím, jakou jsem právě prokázal fyzickou dovednost, neskutečnou prohnanost a odhodlanost. Jeho reakce mě ale připravila o slova, a tak jen překročím Mackyho ostatky, abych mohl zvednout cigaretu doutnající na podlaze. Stačila už ve žlutým koberci vypálit díru a mám obavy, že ten smrad by mohl zburcovat bodyguardy tam venku. Zadusím špačka v popelníku na stole a strčím si ho do kapsy (ovšem, otisky prstů). Skloním se k synovi a tiše se ho zeptám: „A vážně bys o to stál, vědět něco takovýhohle předem? Zkus se nad tím zamyslet.“ „Co? No, já –“ Zavrtí hlavou, zamrká, jako by se probíral ze špatnýho snu. „Tys mě jenom využil. Tvrdils, že mi chceš pomoct, a přitom jsi chtěl Mackyho vyřídit.“ 18


16/06/16 11:19

„Seber se trochu a nemluv tak nahlas,“ zpražím ho a rychle se podívám k zavřeným dveřím. „Hele, poslouchej. Nic jinýho se s ním nedalo dělat.“ Civí na mě, jako bych mluvil nějakou cizí řečí. Tak to zkusím ještě jinak: „Vždyť ti dal facku, prokristapána.“ Ani tohle nevzal. „Byl bych to tomu hajzlovi jednoho dne vrátil, ale, krucinál, nečekal jsem –“ Zase kroutí hlavou, pomrkává. „To bylo úplně na hlavu,“ říká. „Dokonce i na tebe, no kurva, tohle bylo hotový psycho.“ Oběma rukama si prohrábne vlasy a znechuceně se odvrátí stranou. „Nevím, co mám –“ Šok a vztek v jeho výrazu rychle vyklízí pole ustaranosti. Škubne hlavou ke dveřím. „Máš vůbec páru, jak se odsud asi tak dostanem živí?“ „Jo myslíš tamty? S těma nebudou potíže,“ říkám a odhaluju mu svůj přímočarej plán. Členy ochranky venku zaskočím s Mackyho pistolí a svážeme je šňůrama ze žaluzií a od telefonů. „A co ta obluda tam dole?“ „Jako Náčelník? Řeknu mu, co se stalo, a nabídnu mu džob. S Náčelníkem jsme kamarádi a teď navíc potřebuje práci. S ním nebude problém.“ Vstává. „Chci odsud vypadnout. Hned.“ „No tak jdem,“ odpovím, seberu ze stolu revolver a popadnu tu tlustou obálku s hotovostí, co ležela vedle něj. Se synem v patách jdu ke dveřím, schovám zbraň za zády a chopím se dveřní koule. Na okamžik se zastavím, zamyslím se a zašeptám: „Mám děsnej hlad. Pořád jsi pro tu snídani v La Parille, že jo?“ Jeho reakce mě nenechá na pochybách, že něco takovýho nepřipadá v úvahu. O tom zápase už ani nemluvě. Asi patnáct minut nato vycházíme do jasnýho slunečního světla, který praží na nákladovou rampu. Tady najdeme 19


16/06/16 11:19

Náčelníka opřenýho o nosník. Z huby mu visí cigareta, a když se pokusí svraštit obličejový svaly do úsměvu, na klopu mu spadne křivolakej proužek popela. Úsměv se ale vytratí do zmatenýho výrazu, když ho Leo mine, beze slova, bez výrazu, jako duch, co chodí z hlubin času strašit pozůstalý. „Co s ním je?“ ptá se Náčelník. „Děti dneska nemaj žádnou úctu. Nevšímej si ho.“ Náčelník pokrčí rameny, jako by ho pouštěl z hlavy. „Jak to tam nahoře proběhlo?“ Dojdu k němu. „Však víš, jak nás Italy Macky zbožňuje. Dočista se dojmul.“ Náčelník přikývne. „Hezky jsi přeháněl, když jsi to na něj vybalil, co?“ „Dočista se ze mě zajíknul.“ „Zajíknul,“ zopakuje a pozorně se na mě podívá. Přimhouřeným okem se zahledí proužkem cigaretovýho kouře, nakloní hlavu, jako by přemítal nad nějakou hádankou, a zkoumavě se mi podívá k pasu, kde se mi pod sportovním pláštěm rýsujou zastrčený pistole bodyguardů. „Dojetím nemůže popadnout dech,“ dodám. Ještě mu to nedošlo, ale už je blízko. Přiblížím se k němu ještě víc a ztiším hlas. „Poslyš, Náčelníku, jak by se ti líbilo pracovat pro mě?“ Zašlápne vykouřenou cigaretu o chodník, z náprsní kapsy vytáhne krabičku, strčí si do pusy další a zapálí si ji staromódním zapalovačem Ronson. „Pro tebe,“ říká, „ne pro Joea Sacciho.“ „Přesně tak. Ale abys mě správně pochopil. S Joem my vycházíme pořád v pohodě. Akorát už to spolu netáhnem tak natěsno. Chtěl jsem se stát něčím jako nezávislým dodavatelem, abych tak řek, a on s tím souhlasil.“ Náčelník přikývne, ve tváři mu pomalu bobtná zvědavost, ale pak ho něco napadne. „Hele, a proč ses mě nezeptal, jestli pro tebe nechci pracovat, hned když jsi sem přijel?“ 20


16/06/16 11:19

„To jsi ještě zaměstnavatele měl.“ Konečně mu to sepnulo. Usměju se. „Já věděl, že máš něco za lubem,“ říká Náčelník, nervózně potáhne z cigarety a pohodí hlavou směrem k Leovi, kterej už mezitím nastupuje do mýho auta. „Tak to ho žere.“ Přikývnu. „Bude v pohodě.“ „No já nevím, je to policajt a tak…“ „Náčelníku, řek jsem, že bude v pohodě.“ Mrknu. „Věř mi.“ Obrátí oči v sloup. „Tobě tak věřit, to víš že jo… Pověz mi, jak jsi vlastně toho Mackyho zmáknul?“ Popíšu mu, jak jsem to udělal. „No jo, zajíknul se a nemoh popadnout dech, jasně, už jsem to pochopil… Ale co jsi krucinál udělal s těma dalšíma chlapama tam nahoře, s těma bodyguardama?“ „Pořádně pevně jsem je svázal a každýmu dal roubík. Doufám, že to nejsou tvoji kamarádi.“ Zavrtí hlavou. „Kdepak, ti čuráci se ke mně chovali, jako bych byl najatá mula… Co s nima bude?“ „Brzo se tu staví Tarasovovi chlapi a vyslechnou je, jen co zavolám. Joe a Tarasov jsou přesvědčený, že by mohli mít informace důležitý pro hladký předání moci.“ „Takže Sacci v tom jede taky?“ „A tobě to nějak vadí, Náčelníku? Myslím to, že Sacci a Macky byli kamarádi a tak?“ Náčelník mi ukazuje dlaně na znamení, že to bere zpět. „Ale ne, co já, ne. Já jenom –“ Odkašle si. „Heleď, něco ti řeknu. Až ti chlapi od Tarasova budou s výslechem těch zmrdů nahoře hotoví –“ přejede si ukazováčkem přes krk – „řekni jim, že jim třeba můžu pomoct… odklidit těla a tak, prostě co bude potřeba.“ Znovu potáhne z cigarety, sotva rozpoznatelně se mu třesou prsty. „A zodpovím jim jakýkoli otázky, co se týče Mackyho operací. Vím, kde je zahrabaná nejedna kostra.“ 21


16/06/16 11:19

„Ba ne, v tvým nejlepším zájmu nejspíš bude pakovat se odsud co nejdál, než ty šílený Rusáci dorazí.“ Náčelník zmlkne a pozvedne obočí, až mu ho stará jizva uprostřed rozdělí na dvě části. „Oni se mě taky chystaj zabít?“ „No tebe osobně, to ne. Ale všichni lidi, co se tu v areálu budou vyskytovat, jsou potenciální svědci. Takže podtrženo sečteno se ti snažím zachránit prdel,“ pokrčím rameny. Náčelník zavrtí hlavou a rozpačitě se usměje. „Takže hádám, že si asi nemůžu moc vyskakovat, pokud jde o to, co mi za tu práci budeš ochotnej platit, co?“ Položím mu ruku na rameno a řeknu tak jemně, jak jen to dokážu: „Náčelníku, kamaráde, nevzpomínám si, že bych ti za to sliboval něco platit.“ Zabouchnu přední dveře na straně spolujezdce. Uvnitř najdu Lea, jak svírá volant cadillaku jako o život a očima propaluje novou pomyslnou díru v čelním skle. Chvilku se jen tak mlčky dusíme, teprve po pár vteřinách promluví: „Tak já jsem policajt, a zrovna před chvilkou jsem mířil pistolí na tři muže, když jsi je svazoval a umlčoval roubíkem. Tím se ze mě stal komplic, tvůj i kdovíjakejch grázlů, co sem ty chlapy přijdou zavraždit. To je přinejmenším sedm hrdelních zločinů, za který bych moh dostat doživotí bez možnosti podmíněnýho propuštění – teda pokud budu mít štěstí a nevyfasuju spolu s tebou trest smrti.“ „Přestaň se chovat jako malej skautík. Pracuješ pro Joea Sacciho a o neposkvrněnou čistotu jsi přišel už před kolika měsícema.“ „Ale to, co dělám pro Sacciho, je čajíček proti tomu, co jsi právě spáchal, a co jsem udělal i já.“ „Však taky dostaneš zaplaceno přiměřeně rizikům, který na sebe bereš.“ Sáhnu do náprsní kapsy, vyndám obálku s hotovostí, tu, kterou jsem předtím předával Mackymu, 22


16/06/16 11:19

a natáhnu ruku doprostřed kabiny k Leovi. „S tímhle už se budeš cejtit trošku líp?“ Jeho výraz se nedá popsat jinak než jako pěkně lakotnej. Olízne si rty, kroutí hubou, jako by o tom rozmejšlel, řekne: „Jo, to budu,“ a sáhne po obálce. Ucuknu s ní mimo jeho dosah. Zrudne a procedí mezi zaťatýma zubama: „Fotr, nezahrávej si takhle se mnou.“ Nevšímám si výhrůžky, která se za tím skrývá. „Prachy dostaneš, až budeš souhlasit s jistýma podmínkama.“ „Co je to za podmínky?“ „Popovídáme si o tom v La Parrille při obědě.“ „Ty si vážně myslíš, že s tebou teď pojedu na oběd?“ „Slíbils to.“ „Řekni mi, co je to za podmínky, a dej mi ty zasraný prachy. Já už domů trefím.“ „Slíbil jsi to, krucinál.“ Podívám se z okna, sevřu čelisti tak pevně, až mě zabolí stoličky, a pak ho propálím pohledem, kterým mu co nejzřetelněji sděluju, aby si trhnul nohou. „Odvez si mě klidně třeba na stanici, jen si posluž, ale dokud si se mnou nesníš oběd, nedostaneš ani mizernej dolar.“

23


16/06/16 11:19

DETEKTIV PRVNÍHO STUPNĚ LEONARDO DOMINIC CRUCCI

Když projíždíme středem Boyle Heights, napravo přede mnou se objeví obchod s lihovinama a mně najednou přijde na mysl tequila… Potřebuju flašku tequily. Jediná otázka zní: Vylokal bych ji, nebo bych ji tomu starýmu kriminálníkovi rozmlátil o hlavu? Ksakru, díky jedný zastávce můžeš splnit oba cíle – kup dvě láhve tequily… Ten nápad se vytratí, když mi do očí skápne pot a já odpoutám pohled od silnice, abych si je otřel rukávem. Jak zatáčím doprava ze Soto Street na Cesar Chavez Avenue, přední pneumatikou škrtnu o obrubník. „Sakra, kluku, tohle jsou úplně nový gumy.“ Ani se na něho nepodívám. Od chvíle, co jsme odjeli z parkoviště u toho skladu, pokaždý, když se naše oči setkaly, viděl jsem Mackyho tvář, brunátnou a zdeformovanou, s očima, co vypadaly, že každým okamžikem vystřelí z důlků. Abyste mi správně rozuměli. Mně je šuma fuk, že je ten grázl mrtvej. Když se Mackymu v těch vyvalenejch očích začal objevovat mrtvolně skelnej pohled, napadlo mě, že svět bude zas o trochu lepší místo, ušetřený pohromy, že po něm chodil tenhle chlap, a v okamžiku, kdy jsem tuhle myšlenku zpracoval, vymáznul jsem si veškerý sympatie k němu. To, co mi zkratovalo obvody, byla ta neskutečná intenzita kriminální vyšinutosti mýho otce. 24


16/06/16 11:19

JOHN LEONARDO FRAJER CRUCCI

Recommend Documents