Podvodník nebo frajer?

Podvodník nebo frajer? Za chvíli už jsem stála u Sářina domu. Právě když jsem se chystala zazvonit, otevřely se dveře a za nimi stála Sára. No Sára… spíš nějaký zombie jí podobný. Dneska jsme si očividně vyměnily role. Na jejím příliš bledém obličeji kontrastovaly černé šmouhy od rozteklé řasenky, oči měla celé opuchlé. „Ahoj, Káťo, to jsem ráda, že jsi tady,“ pofňukávala. „Tak už to vyklop, co se stalo?“ „Přišla mi SMS od Libora, na, přečti si to,“ podala mi mobil a vtáhla mě dovnitř. Ve

zprávě

stálo:

AHOJ

BERUSKO,

TAK

JAK

SES

VYSPINKALA? ZDAL SE MI O TOBE KRASNEJ SEN, JESTLI HO CHCES SLYSET, PRIJD KE ME ZÍTRA V JEDNU. Tak tohle je ta tragédie? Já vím, ta SMS je vyloženě trapná a Libor tím pádem totálně bez vkusu, ale je to důvod k pláči? Mně taková, dá se říct i milá SMS nepřišla už dlouho. No, s pravdou ven, nikdy. A podívejme se, ono to má i pokračování, že by nějaký romanticky zdrcující závěr? Omyl, končilo to takto: MOC SE NA TEBE TESIM, SIMONKO, TVUJ LIBOR. Znovu jsem si to přečetla a vidím pořád to samé. Že by Fata Morgana? Kdepak, opravdu tam stálo „SIMONKO“. „Co?!“ vyjekla jsem, takhle jsem si konec děsně romantické zprávy pro Sáru nepředstavovala a ona podle výrazu obličeje asi taky ne. „To je bomba, že? Libor a Simona, pche! Co na té zmalované… no to je jedno, co na ní proboha vidí?“ „Tak to netuším, spíš by mě zajímalo, proč ta zpráva došla tobě a ne jí?“ „Taky jsem nad tím přemýšlela, ale je to dost dobře možný, protože Simonu musí mít v kontaktech někde pode mnou, hold se překlikl, náhoda je blbec,“ povzdechla si. Abych Sáru přivedla na jiné myšlenky, začala jsem s ní probírat módní trendy (Sářino nejoblíbenější téma), novinky na Mouthbooku a samozřejmě došlo i na školu. Když jsem si uvědomila, že už v úterý

budu muset chtíc nechtíc usednout do školních lavic, padala jsem do mdlob. Nebylo to tím, že bych školu nějak nesnášela, dokonce jsem ani jako malá nezpívala „Škola hoří, lijte benzín“, ale ta nechuť a lenost přinutit se k (m)učení po dvou měsících nic nedělání, byla obrovská. Od Sáry jsem odcházela kolem jedenácté a cestou jsem se stavila na oběd u babičky. Když zvon v kapličce odbíjel poledne, už jsem byla doma. Ta SMS od Libora mi nedopřávala klidu, pořád jsem na ni musela myslet. Dvě věci mi nezapadaly do sebe: 1.Simona sice hraje v Liborově kapele, ale nikdy se mi nezdálo, že by se o ni Libor nějak zajímal. Za to Simona byla plná řečí o něm a už od dětství za ním „dolízala“. A to je taky důvod, proč ji Libor v menší vzdálenosti než dva metry od sebe velice nerad vidí. Druhá věc, která mi tu nehraje, je text té divné zprávy. Kdo to psal, musel být buď holka, anebo mírně „přihřátý“ kluk. A Libor nesplňuje ani na jednu variantu. Přemýšlela jsem, co jsem mohla, ale moje mozkové buňky zřejmě vymřely na přehřátí. Opravdu bylo hrozné horko. Pud sebezáchovy (spíš termoregulace) mi velel okamžitě si obléct plavky a plavat k bazénu. Pokud si pod slovem „bazén“ představujete obrovskou vydlážděnou nádrž vody o rozměrech 5x10 metrů, musím vás zklamat. Náš bazén je jedno velké „gumové kolo“, do kterého se víc jak 10m3 vody nemá šanci vejít a tak je jasné, že se v něm plavat nedá (což mi vyhovuje). Opatrně jsem ponořila ruku do vody. Brr! To studí! Tak tam nevlezu! Nakonec jsem se přece jen přemohla. Sedla jsem si na dno bazénu a opřela se o gumovou obruč lemující celý bazén, voda mi sahala jen kousek nad ramena. Otočila jsem se zády k teplým slunečním paprskům, zavřela jsem oči a přemýšlela. Přemýšlela jsem o sobě, o svých problémech, o svých (platonických) láskách a o svých snech. Představovala jsem si svého „kluka“, jak asi bude vypadat, jaký bude a hlavně, kdy a kde už ho konečně potkám. Nikdy jsem nebyla taková kočka jako Sára, abych si mohla vybírat. Co se Sáry týče, ta s kluky nikdy neměla problém. Všude kam přišla se před ní kluci předváděli, jak mohli, ale ona je jednoho po druhém odmítala. Na mě promluví jen kluci ze třídy a to, když potřebují opsat úkol nebo pomoct s projektem do angličtiny.

Proč to tak je? V tu chvilku mě napadlo něco, co by ode mě nikdo nikdy nečekal. Prostě zhubnu a hotovo! No, musím přiznat, že tohle jsem od sebe nečekala ani já sama, prostě dokážu překvapit. Vyskočila jsem z bazénu, osušila se a rychlostí světla uháněla do obýváku. Zapnula jsem počítač. Z monitoru na mě vyplazoval jazyk pejsek z vleztam.cz. Otevřela jsem další okno s chatem a přihlásila jsem se. Mrtvolka v místnosti nebyla, tak jsem pozdravila všechny na „sklo“. Začal si se mnou povídat nějaký „RobiL88“. Během hovoru jsem mu prozradila, jak se jmenuji a probrala jsem s ním tu příhodu s Liborovou SMS. Mohlo mě napadnout, že Libora začne obhajovat (ale nenapadlo), myslela jsem, že si s ním na toho syčáka pěkně zanadávám a ono nic. Jak se ten kluk, s kterým si tu píšu, vlastně jmenuje? Než jsem se stačila zeptat, už byl fuč. To se dělá, odejít bez rozloučení? Tss. Odešla jsem z „místnosti“, kvůli chatu jsem úplně zapomněla na to, proč jsem vlastně šla k počítači. Koukla jsem se, co mi „vleztam“ našel pod slovem „dieta“. Jako vždycky nic moc, samé výdělečné stránky – e-shopy, reklamy firem. Jenom jedna stránka byla o hubnutí jako takovém. Po několika minutách čtení mi došlo, že to nebude tak lehké, jak jsem si představovala. Vypít denně 2 litry vody, to bude pro takového „nepiče“ jako já smrt a to už vůbec nemluvím o své slabé vůli něco dotáhnout do konce. Najednou jsem uslyšela povědomý zvuk drápků klapajících na schodech. „Ariku, vždyť já jsem na tebe dneska úplně zapomněla, ty obludo.“ Když se Arik najedl, následoval náš „rituál“. Sedla jsem si do křesla, Arik vyskočil za mnou. Hladila jsem ho po jeho hnědé měkké srsti a najednou jsem začala věřit, že to dokážu. Já prostě zhubnu! Ráno jsem se probudila snad ještě víc unavená, než když jsem včera uléhala. Koukla jsem na budík a zjistila, že je teprve sedm. No co, stejně bych už asi neusnula a navíc je víkend, rodiče jsou konečně doma. Podívala jsem se z okna. Leje jako z konve, no to snad ne! Já jsem se tak těšila, že s rodiči pojedeme někam na výlet. Proč se tohle vždycky stane zrovna mně?

S náladou velmi podobnou tomu psímu počasí, co panovalo venku, jsem seběhla po schodech do kuchyně. „Ahoj, mami, táta ještě spí?“ „Ahoj, Katuško, tatínek měl včera náročný den, musíme ho nechat odpočinout. Jak ses vyspala?“ „Dobře,“ zalhala jsem. „S paní Doleželovou jsme se domluvily, že pojedeme do Brna na nákupy, půjdeš s námi?“ Cože na nákupy? A s Liborovou mámou? Ty tam nahoře, zač mě trestáš?! Jenže jsem věděla, že bych se doma stejně jen nudila, a tak jsem přikývla. Když jsme dorazili k Doleželovým, málem mě trefil šlak. „Já myslela, že s námi pojede jen Liborova máma. Libor jede taky?“ „To jsem ti neřekla? Promiň, asi jsem na to zapomněla, ty nemáš radost, že jede s námi?“ „To víš, že mám, mami,“ ukončila jsem hovor. Takže nejen nákupy, nejen Liborova máma, ale i on! Zalezu někam do kanálu a už odtud dneska nevylezu, tohle NEMŮŽE dopadnou dobře. Jak se znám, provedu nějaké faux pas. Celou cestu mě Libor nějak divně pozoroval, alespoň jsem měla ten pocit. Díval se na mě, jako kdybych byla zloděj. V jeho pohledu se mísilo opovržení s nejistotou, možná i strachem. Ani já jsem neprojevovala radost z toho, že ho vidím. Všechno moje dobré mínění o něm se rozplynulo jako pára nad hrncem, právě včera, když jsem si přečetla tu zprávu. Hnusil se mi. V Langrovce, jsme se rozdělili, máma s Liborem a paní Doleželovou šli kupovat plesové šaty. Já jsem šla radši obdivovat krásy zdejší bižuterie. Právě když jsem pokročila od náhrdelníků k náušnicím, ozval se za mnou Liborův hlas. „Co se stalo? Dneska jsi se mnou nepromluvila ani slovo?“ „A to se jako musí? Nemám náladu se s tebou bavit,“ odpověděla jsem, ale náušnice mi byly přednější, a tak jsem se k němu ani neotočila. „Tohle nejsi ty, já vím, co si mys…,“ zarazil se a začal znovu. „Vím, že se něco děje.“

„Málo mě znáš, nic se se mnou neděje.“ „A se mnou snad jo?“ „Tak to bys měl nejlíp vědět ty, ne?“ Hlavou mi probleskla ta zpráva. Kolik je hodin? Je jedenáct, do jedné se domů k Simoně rozhodně nestihne vrátit. „To musí být pěkná otrava, nakupovat tady s náma, zatímco doma na tebe čeká tvá holka, co?“ Mlčel. „Mlčení beru jako souhlas.“ Vypochodovala jsem z bižuterie a zamířila za mámou. Domů jsme přijely až pozdě večer. Vybalila a uklidila jsem všechno nově koupené oblečení. Dneska máma rozhodně nešetřila, koupila mi dvě parádní trička, jednu blůzu, nové rifle a školní batoh. I když nakupování nesnáším, dnešek proběhl celkem v poklidu a musím říct, že mě to dokonce i bavilo. Časy, kdy oblečení v mojí velikosti nebylo k nalezení, jsou pryč. Nevím čím to je, buďto jsem zhubla (hahaha), anebo obchody rozšířily sortiment. Osobně se klaním k možnosti číslo dva. Jediné nebo spíš jediný, kdo mi dnes kazil náladu, byl Libor. Byla jsem z něj celá nesvá, měla jsem takový zvláštní pocit, že ví, co si o něm myslíme, jak jinak si mám vysvětlit, ty naštvané pohledy? Ale jak by se to mohl dozvědět? Jen na otočku jsem se zastavila v kuchyni a koupelně a pak jsem sebou celá zmožená praštila do postele. Neusnula jsem hned, chvíli jsem přemýšlela. V duchu jsem si přehrávala události minulých tří dnů, pořád dokola. A pak mi to došlo, všechno do sebe přesně zapadlo. Hurá! Konečně jsem na to přišla!

Michaela Novotná, 8. D, pracoviště Sušilova