Ukázky | Próza | Janusz Korczak: Pokus o biografii /ukázka/
Janusz Korczak: Pokus o biografii /ukázka/ V nejnovější biografii Janusz Korczak – Pokus o biografii představuje Joanna Olczak-Ronikierová život Starého doktora a celé jeho rodiny na pozadí osudů polské levicové inteligence židovského původu. Autorka popisuje život Henryka Goldszmita, tedy Janusze Korczaka velmi poutavým a neobvyklým způsobem: vplétá jej do vyprávění o osudech a volbách polských Židů.
Joanna Olczak-Ronikier: Korczak. Próba biografii
WAB 2011 Ukázku do češtiny přeložila: Lenka Daňhelová
Úvod
Nenapsaná autobiografie
Můj život byl těžký, ale zajímavý. Právě o takový jsem v mládí prosil Boha. Janusz Korczak, Památník, ghetto Kajtus Czarodziej, červen 19421
Tato věta je asi nejlepším mottem pro vyprávění o „Starém doktorovi“. Napsal je nedlouho před smrtí, den před svými čtyřiašedesátými narozeninami. Příznačné je, že už o sobě mluvil v minulém čase. Pouze člověk vnitřně velice silný dokáže s takovým stoickým klidem shrnout svůj vlastní osud, a ignorovat přitom peklo kolem sebe. Ale copak už o něm nebylo řečeno všechno? Vyšly desítky biografií, vzpomínkové svazky, básně, nepočítaně článků a vědeckých prací. Andrzej Wajda o něm natočil film. Mezinárodní organizace vyhlašují korczakovská sympozia a konference. Na internetu je možné najít stovky hesel spojených s jeho jménem. Školy, skautské organizace i dětské domovy si ho vybírají za svého patrona. Mohlo by se zdát, že by měl ve společenském povědomí přežívat nejenom jako hrdina výročních oslav, symbol a mýtus, ale také jako vynikající polský spisovatel. Klasik polské dětské literatury. Tvůrce
jedinečného výchovného systému. Autor pedagogických děl, které ani dnes neztratily nic na své aktuálnosti a měly by se těšit stejné popularitě, jako módní příručky z dovozu. V jarních dnech roku 2011 jsem chodila po krakovských knihkupectvích a ptala se na Korczaka. Našla jsem jenom Krále Matýska. To bylo vše. Neměli Kouzelníka Kajtuše (Kajtus Czarodziej) – předchůdce Harryho Pottera. Ani Slávu. Ani Žertovnou pedagogiku.Ještě před čtyřmi lety bylo možné sehnat Jak milovat dítě. Před třemi lety se v knihkupectvích mihla Pravidla života. Před rokem Sám s Bohem. Na chvíli se objevil Památník. Anglicky. Možná se dají sehnat nějaké biografie? Možná vzpomínky? Nejsou. Zmizely. Znovu nevycházejí. Ptá se po nich někdy někdo? Málokdy. Ukazuje se, že Starého doktora, i když je mezi námi zdánlivě přítomný, už nikdo nepotřebuje. Stále více se nám vzdaluje. Lidí, kteří si na něj pamatují a pro něž tak mnoho znamenal, už žije jen málo. Mladí v něm vidí mučedníka, kterého, dá-li Bůh, už nikdy nebude muset nikdo další následovat. Člověk z masa a kostí se změnil v pomník. Člověk tak nepoddajný, který vždy chodil svou vlastní cestou, se musí na mramorovém podstavci cítit strašně. Nesnášel slavnostní obřady, banality a fráze. Vždy zmiňovaný popis „přítel dětí“ ho musí přivádět k mdlobám svou přeslazeností. Vždyť přece pojednání, která psal, nejsou žádná cukerínová pedagogika. Je v nich obsažena znalost dětské psychiky, trpký humor a žádné iluze. Jistě by si rád vzal hlas v nejedné diskuzi o výchově dětí, a řekl nám k tomu spoustu věcí – ale nikdo se o jeho hlas neprosí. „Smrt není těžká – daleko těžší je život,“ napsal kdysi dávno na počátku své cesty. Statečnost jeho života byla zatlačena do stínu statečností smrti. Ale vybral si přece daleko dříve. Ne v listopadu 1940, kdy se namísto toho, aby hledal úkryt na „árijské straně“, přestěhoval spolu se svými chovanci do ghetta. Ani v roce 1942, kdy s nimi šel na Umschlagplatz, odkud odjížděly vlaky do Treblinky, místo toho, aby využil šanci na svou záchranu. Jistě ho tam někde nahoře bolestně zraňuje fakt, že jeho věrnost dětem ve chvíli poslední zkoušky je považována za jeho hlavní zásluhu. Jako by se lidé domnívali, že mohl popřít sám sebe a k stáru zradit věc, kvůli které se vzdal vlastní rodiny, vědecké kariéry, spisovatelské slávy. Obětování se, zasvěcení života nějaké věci, nezištná práce pro jiné, to jsou dnes nemoderní postoje. Občas dokonce budí podezření. Ale jistě by stálo za to upozornit, že před lety, v nejbeznadějnějších dobách područí a všeobecné apatie lidé považovali angažovanost ve službě společnosti za nejdůležitější životní poslání. Cítili zodpovědnost za budoucnost. Věřili, že pozitivní konání má smysl, byť by šlo o sebeskromnější podmínky. V jejich morálním kodexu byly nejdůležitějšími zásadami úcta k lidské důstojnosti a solidarita s těmi, jemž bylo ublíženo. Zásady, kterými se dnes řídí málokdo. A kterých si dnes málokdo váží. Díky příběhům Šolema Alejchema, Georgese Pereca, Szaloma Asze (Sholema Asche – narozen v Polsku, zemřel v Londýně), Isaaka Singera si můžeme představit atmosféru malých židovských městeček či městských ortodoxních enkláv, izolovaných a izolujících se od Gójů. Málo se však ví o lidech, kteří se odtamtud odvážili uprchnout a o jejich těžké cestě k Polsku (přesně k polství). Asimilovaní Židé se často styděli za své „zaostalé“ předky, za staromódní oblečení i zvyky, nemluvili o nich, nepsali o nich. Měnili si jména, pronikali do polské společnosti, dotýkalo se jich, když jim někdo připomínal minulost. Proto je dnes velmi těžké rekonstruovat auru toho světa, který nepostřehnutelně a bez rozloučení minul. Židovští průmyslníci, obchodníci a bankéři zachovávali věrnost starému morálnímu naučení: „Svět se opírá o tři pilíře: o vědu, službu Bohu a milosrdné činy.“ Často bývali štědrými filantropy. Měli intelektuální ambice. Polonizovaní inteligenti židovského původu, lékaři, advokáti, vědci, umělci, spisovatelé, vydavatelé, knihkupci – talentovaní, vzdělaní, vytrvalí, dosahovali ve svých oborech značného úspěchu. Bez podílu polských Židů by byla materiální i duchovní kultura národa mnohem chudší. A vědomí, že jejich láska k Polsku nebyla doceňována, ani opětována, je velmi bolestné. Utopická víra, že je možné být zároveň Židem i Polákem, provázela Korczaka celý život. Dobře věděl, jak těžká je taková dvojitá identita, ale nikdy ji nepopíral. V životopisech, které dosud vyšly, byla zdůrazňována úplná polonizace rodiny Goldszmitů, jako by to snad mělo dokázat výši jejich civilizovanosti. A oni sami nepovažovali svoje židovství za něco, zač by se měli stydět. Nechtěli se ho zříkat. Nepokoušeli se ho zatajit. Nechtěli se nechat pokřtít a zastírat tak stopy svého původu. Podobně smýšleli také moji prarodiče, nakladatelé Janina a Jakub Mortkowiczovi. Patřili ke stejné generaci a žili ve stejném prostředí jako Korczak. V mládí náleželi ke stejným kroužkům varšavských „nepokorných“, kteří učili, že „nikdo není osvobozen od odpovědnosti za to, co se děje kolem něj“. To učení je zformovalo na celý jejich život. V roce 1910 vydal Korczak u Mortkowicze Mośki, Joski i Srule a hned poté Józki, Jaśki i Franki – povídky o židovských a polských chlapcích na letních táborech. Až do konce publikoval v tomto nakladatelství všechno, co napsal: kouzelné knížky pro mládež, rozumné pedagogické texty, které otevíraly dospělým oči, a učily je vnímat dětskou psychiku. Jak autor, tak jeho vydavatel sloužili jak nejvěrněji mohli polské literatuře a společnosti. Jak však v zemi sílil antisemitismus, bylo jim stále častěji právo na polskost upíráno. U nás doma se o tom nikdy nemluvilo. Postupem času jsem tomuto dramatu začala lépe rozumět. Autorkou první poválečné knihy o Doktorovi byla moje matka – Hanna Mortkowicz-Olczakowa. Dodnes tato kniha slouží jako jeden z nejdůležitějších zdrojů informací o jeho životě. Byla napsána dlouho po neštěstí, a proto má vznešený tón epitafů, v nichž chybí lidské, přízemní konkréta. Nikdy jsem matku neprosila:
„Řekni, jaký skutečně byl. Vždyť jsi ho znala tak dobře. Musel mít nějaké slabosti, zlozvyky, směšnosti, zvláštní vlastnosti, díky kterým by nám dnes mohl být bližší.“ Kdo ho ale doopravdy znal? Byl uzavřený, samotář, nenavazoval důvěrnější přátelství, nikdy nikoho neobtěžoval vlastními problémy. Byl to osud, že nejvíce osobních svěření a informací o své rodině zanechal ve svém deníku, který si v posledních měsících života vedl v ghettu. Cítil blížící se smrt a věděl, že nezbývá mnoho času. Proto se pustil do práce na téma: „Autobiografie. Ano. – O sobě, o své malé a důležité osobě“.2 Poslední zápis je z 4. srpna 1942. Den nebo dva poté byl spolu s dětmi a celým personálem sirotčince vyhnán na Umschlaplatz. Památník zůstal na Śliské. Doktor mu musel přikládat velkou váhu, v očekávání evakuace nechal pokyny, aby byl strojopis, bude-li to možné, dopraven Igoru Newerlemu. Text, propašovaný na árijskou stranu, se nakonec zachránil. Newerle ho publikoval teprve v roce 1958. V Památníku zůstal plán autobiografie, kterou nestihl napsat. Rozdělil svůj život na sedmiletá odbobí. Proč zrovna sedmiletá? Hraje v tom nějakou roli cikánská sedmička? Sedm dní v týdnu? Svatá čísla v kabale? Sedm stupňů zasvěcení? Spíš to bude náhoda. Bylo by taky možné rozdělit svůj život po pěti letech a taky by to mohlo vycházet, nedbale odpovídal a nepřikládal tomu dělení žádný význam. Popsal metodu, kterou chtěl používat. Ten nápad je velice současný – aby člověk došel sám k sobě, pátrá po tom, co zdědil od předcházejících generací.
„Co zamýšlíš?“ „To přece vidíš. Hledám podzemní prameny, odhrnuji čistý, chladný živel vody a rozhrnuji vzpomínky.“
3
Když jsem se rozhodla rekonstruovat Korczakův životopis, umínila jsem si, že se budu držet chronologického rámce, který sám vyznačil. Nitky, které považoval za podstatné, jsou doplněny autobiografickými poznámkami, rozesetými v jeho tvorbě. A příběh, tak jak to sám chtěl, se pokouší dostat k podzemním pramenům, ke kořenům. Možná cesta do oněch vzdálených časů, kdy žili jeho předkové, kdy se narodil, kdy byl chlapcem, když dorůstal ke svému povolání a kdy ho naplňoval, přivolá alespoň stín starého Doktora, umožní ukázat jeho lidskou tvář pod nimbem mučednictví, připomene pár základních morálních hodnot, pro které žil a zemřel.
1
Hrubieszowský sklář a rakouská císařovna
Pradědeček byl sklář. Jsem tomu rád: sklo dává teplo a světlo. Janusz Korczak, Památník, ghetto, 21. července 1942
Každý příběh vždycky někde začíná. Ten náš začíná ve městě Hrubieszów, neboť právě odtamtud pocházeli předkové Henryka Goldszmita, všeobecně známého jako Janusz Korczak. Hrubieszów leží v lubelském kraji, téměř na samé hranici s Ukrajinou, rozkládá se v malebné krajině nad řekou Huczwou, která ji svými dvěma rameny téměř obkličuje. Krása tamních lesů, úrodných polí a bohatých luk člověka okouzlí. Množstvím dávných dřevěných i kamenných architektonických památek připomíná doby, o kterých se píše v této kapitole. Právě z oněch dob pocházejí názvy hrubieszowských ulic: Vodní, Kostelní, Tichá, Obecní, Ševcovská, Husí. Každý příběh vždycky někde začíná. Ten náš začíná v dávné minulosti, tajemně, jako v nějaké strašidelné
pohádce. V židovské lidové tradici existoval takový obyčej: když někde v okolí vypukla epidemie moru nebo černých neštovic, a všechny možnosti záchrany selhaly, uzavíral mezi sebou manželství na hřbitově pár lidí, kteří byli osudem nejvíce zkoušeni – nuzáci, mrzáci, lidé bez rodiny. Židovská obec je po svatbě vybavila vším potřebným, dostávali darem nový život, což mělo zahnat smrt. Něco podobného se stalo také v pradávné minulosti rodině Goldszmitových. „O dalších předcích vím jen tolik, že to byli sirotkové bez domova, kteří byli oddáni na židovském hřbitově, jako oběť k vykoupení v době, kdy se ve městečku šířila nákaza.“4 Korczak o tom vyprávěl pozdě na podzim roku 1941 Marii Czapské, která se na cizí propustku dostala do ghetta a navštívila posledním sídle sirotčince na Sienné (Senné) ulici. Praděd vzpomínaný v Památníku byl konkrétnější postavou, i když ani o něm toho moc nevíme. Aby Doktor vyvolal v dětech zájem o minulost jejich rodin, napsal s lítostí v Malém přehledu, dodatku k Našemu přehledu, časopisu věnujícímu se asimilované židovské inteligenci:
„Já fotografii svého pradědečka nemám a moc jsem toho o něm neslyšel. Děda mi o něm nevyprávěl, protože umřel ještě předtím, než jsem se narodil. Moc toho o svém pradědovi nevím. Vím, že byl sklářem v malém městečku. Chudí lidé tehdy neměli v oknech skleněné tabulky. Pradědeček chodil po domech, zasazoval do oken skla a vykupoval zaječí kožky. Mám rád myšlenku, že můj pradědeček zasazoval okenní tabulky proto, aby bylo jasno a kupoval kožky, z nichž se dělaly kožichy, aby bylo tepleji. Někdy myslím na to, že jak tak ten můj praděd chodil od vesnice k vesnici velmi dlouhou cestou, sedl si pod stromem, aby si odpočinul, anebo pospíchal, aby stihl modlitbu před setměním.“
5
Ten sklář se prý jmenoval Eliezer Chaim a bydlel prý v městečku Hrubieszów. Na konci 18. století tvořili Židé více než polovinu obyvatel městečka, zbytek byli katolíci a pravoslavní. Nízké kamenné domky a dřevěné chaloupky namačkané jedna na druhou. Úzké zablácené uličky. Spousta malých obchůdků. Dvě náměstí – staré a nové. Uprostřed náměstí byl stánek. Sedláci sem vozili mléčné výrobky, maso a zeleninu. Tady mohli sehnat oblečení, boty, předměty pro domácí potřebu i do hospodářství, „metrové zboží“, tedy látky. Na čtvrtečních trzích kupující i prodávající vášnivě smlouvali. Polsky, ukrajinsky, jidiš. Katolický, pravoslavný kostel i synagoga patřily stovky let k místnímu koloritu. Štetl. V jidiš – městečko. Jedno z těch, které žijí nadále svým intenzivním životem v literatuře a početných vzpomínkách, přestože byly během holokaustu úplně zničeny. Pro jedny znamená základ tradičních židovských hodnot, rodinného tepla, lesku rituálních obřadů, místo, kde se „pohádky a báje vznášely ve vzduchu“. Pro jiné znamenalo sídlo zpátečnictví, temnoty a středověkých pověr. Židovské společenství žilo v takových městečkách ve vlastní čtvrti, od křesťanských sousedů byla oddělena neviditelnou zdí přísných náboženských předpisů. „Starozákonní se neučili místnímu jazyku, neudržovali přátelské kontakty s okolím, nechtěli se zříkat svých tradičních krojů a zvyků, za jediný zdroj vědění považovali Talmud. Světské učení a záliby byly zakázány, porušování ortodoxních příkazů a zákazů se trestalo klatbou, která znamenala vyloučení provinilého ze společenství a jeho vyhnání z obce. Rodina za něj držela smutek jako po zemřelém, a když skutečně zemřel, neměl právo být pochován na židovském hřbitově. Ten, kdo se tak odděluje od okolí, musí mít na svědomí strašlivá tajemství. V tom spočívalo židovské neštěstí, všude kde se usadili, vzbuzovali nedůvěru a nechuť místních lidí. Nikdo nechápal, že ztráta vlasti a následné rozprášení po světě způsobovalo v Židech panickou hrůzu, že se rozplynou, že ztratí svoji identitu a přestanou existovat jako národ. Změnili se ve společenství podřizující se pravidlům, která platila ve všech oblastech duchovního, společenského i rodinného života. Celé věky, den po dni, všude tam, kam je osud zavanul, hrdinně bojovali o zachování věrnosti Bohu a tradicím. Tedy o přežití.
Nejsou už v Polsku městečka židovská, Hruběšov, Karčov, Brody, Falenica Marně bys hořící svíčky v okně hledal Z dřevěné svatyně zpěvy poslouchal.
Ve své poválečné básni nevzpomínal Antoni Słonimski Hrubieszów náhodou – pocházel odtamtud jeho praděd, Abraham Jakub Stern. To na něj myslel, když psal následující verše:
Nejsou už městečka, kde švec byl básníkem, hodinář filozofem, holič trubadúrem.
6
Onen básníkův praděd, hodinář - filozof, geniální samouk, slavný vynálezce a konstruktér prvního „počítacího stroje“ na světě, je zastoupen v mnoha encyklopediích, je známa jeho životní dráha a také přibližné datum jeho narození. Jedni tvrdí, že to byl rok 1762, jiní zase 1769. Praděd Janusze Korczaka nic důležitého nevykonal, nikdo se nezabýval jeho biografií. Ale můžeme předpokládat, aby byl příběh jasnější, že oba muži z Hrubieszowa byli vrstevníci. Když se narodili ve stejném městečku, v tomtéž ortodoxním židovském prostředí, jistě se znali. Znali se také jejich pravnuci. Oba psali. Oba žili ve Varšavě. I když byl Słonimski o sedmnáct let mladší než Korczak, oba patřili ke stejné skupině polských inteligentů židovského původu. Bylo by zajímavé vědět, zda někdy rozmlouvali o Hrubeszowu a cestách, které vedly jejich předky k přimknutí se k Polsku ve výjimečně dramatických dobách. Dne 5. srpna roku 1772 carevna Kateřina II., rakouská císařovna Marie Terezie a pruský král Fridrich II. Veliký podepsali v Petrohradě dohodu stanovující podmínky, za kterých zaberou třicet procent polského území. V roce 1773 polský sejm pod tlakem třech mocností ratifikoval první dělení Polska. Protestoval pouze španělský král. Zbytek Evropy mlčel. To datum označuje nejenom tragický předěl v dějinách První republiky (Rzeczpospolita, zvána často Rzeczpospolita szlachecka, pozn. překl.). Skončilo také jisté období v historii polských Židů. Přestali být jednotnou menšinou, která ať lépe či hůře žila v jedné zemi. Dostali se pod vládu tří různých mocností a byli přinuceni podrobit se třem různým právním systémům. Podle dohod o dělení připadl Hrubieszów pod Rakousko. Dva židovští chlapci z Hrubieszowa přestali být polskými poddanými a stali se poddanými rakouskými. Doma u nich se říkalo: „Jen aby nebylo hůř.“
Svět Gójů, bez ohledu na to, kdo v něm panoval, budil vždy v Židech strach. Gój v nich viděl původce všeho zla na zemi, okrádal je a nemilosrdně trestal za smyšlená provinění. Byl nepředvídatelný. Nikdy nikdo nevěděl, co od něj může hrozit. Avšak ani přesto, že byl tak mocný, mnoho důvodů k úctě nedával. Neměl hlavu na obchody, mrhal penězi, nevážil si vědění, rozumu, vzdělání. Polské a ukrajinské děti hladověly stejně jako židovské. Stejně jako ony byly špinavé a otrhané. Ale nikdy neměly v rukou knížku. Neuměly číst ani psát. Stejně jako jejich rodiče a prarodiče. V každém, i v tom nejchudším židovském domě, byla vždy sbírka náboženských knih, předávaných z generaci na generaci; byly určeny ke studiu pro mužskou část v rodině. Když židovští chlapci začínali mluvit, museli začít opakovat pasáže z Bible. Když dosáhli tří let, učili je rozeznávat hebrejská písmena. Od čtyř, někdy dokonce už od tří let, chodili do náboženské školy – chederu. Psaní, čtení v hebrejštině, překládání svatých textů, čtyři početní operace, zásady morálky a dobrého vychování – to byl program, který museli zvládnout do svých osmi let. Od osmi do třinácti let studovali Talmud a komentáře k němu. Povinně se vše museli učit nazpaměť; žáci tak dlouho opakovali každou novou vědomost, dokud jim neutkvěla v hlavě. Tolik vysmívané kývání nad knihami byla časem prověřená metoda, jak zlepšit schopnosti mozku a lépe si zapamatovat látku. Budoucí praděd Antoni Słonimského byl neobyčejně inteligentní. Učil se rád a svými překvapivými otázkami často zatlačil svého učitele – melameda do kouta. Naopak budoucí Korczakův praděd zřejmě neměl hlavu na učení, ani žádné větší ambice v životě. Znal svoji cestu, vytyčenou božími přikázáními od narození až ke smrti. Ve třinácti letech bar micva, slavnost přijetí mezi dospělé. Potom práce, která má zajistit alespoň nejskromnější živobytí. Manželství s dcerou pobožných Židů. Spousta dětí, aby naplnil příkaz Tóry: „Buď plodný a rozmnožuj se.“ Další den, týden, měsíc, rok v pravidelném rytmu náboženských rituálů a svátků. Všechno jasné a předvídatelné. Nepředstavoval si pro sebe jiný osud. Ale císařovna Marie rozhodla jeho osud změnit. Jak ona, tak spolu s ní vládnoucí syn Josef II. hned začali na získaných územích zavádět zákony platící v Rakousku. Jedna z mnoha otázek, kterou bylo třeba dát do pořádku, byla „židovská otázka“. Rakouský osvícený absolutismus mířil pod rouškou šlechetných slov k tomu, aby se země zbavila nejchudších Židů, a ty bohaté germanizovala. V rámci nově vydaného tolerančního patentu bylo nutné platit novou daň, tzv. toleranční dávku. Za vysokou cenu čtyř guldenů mohli zůstat na místě, kde žily celé generace jejich rodin. Ti, kteří daň nebyli schopni zaplatit, byli vyhnáni za hranice. Početná restriktivní opatření snižovala možnosti obchodování a přivýdělku „bezvěrců“, a dál narůstala chudoba těch, kteří už předtím třeli bídu s nouzí. Nábor do vojska, který se do té doby Židů netýkal, vzbudil všeobecný poplach. Vojenská služba neznamenala jen rozloučení s rodinou. Přestupovala základní zákony judaismu. Nutila muže, aby svlékli svůj tradiční oděv a ostříhali si vousy, znemožňovala svěcení sabatu a jiných tradičních svátků, vylučovala možnost dodržování košer pravidel. Příkaz oblékat se podle evropských norem, povinnost posílat děti do světských škol s německým vyučovacím jazykem namísto do chederů, povinnost používat německý jazyk v komunikaci se státními institucemi a v úřední korespondenci
– všechno to útočilo na židovskou odlišnost, do té doby tak pečlivě hlídanou. Nejbolestnější byla nařízení mířící k omezení nárůstu židovského obyvatelstva. Jeden z prvních dekretů Marie Terezie drasticky ztěžoval Židům uzavírání manželství. Každý svazek musel schválit rakouský úředník, a ten uděloval souhlas pouze tehdy, když měl kandidát na manželství vysvědčení o ukončení světské školy a byl schopen zaplatit svatební daň. V závislosti na výdělku rodiny a také na tom, zda šlo o ženitbu prvorozeného či následujícího syna, obnášela nejmenší částka čtyři sta rýnských, nejvyšší mohla dosáhnout výše sta dukátů i víc. V roce 1787 bylo Židům přikázáno přijmout úřední jména, což mělo usnadnit vybírání daní a nábor do vojska. Do té doby používali pouze jména a přídomky, tvořené nejčastěji podle jména otce. Například Ibrahim Ibn Jakob nebo Meisels Dov Ber. Nové příjmení muselo znít německy. Záleželo na dobré nebo zlé vůli úředníka magistrátu, zda mělo neutrální význam, jako například Kleinmann – malý, Grossmann – velký, Kaufmann - kupec, anebo zda šlo o zesměšňující složeniny, jako například Muttermilch – matčino mléko nebo Katzellenbogen – kočičí loket. Budoucí praděd Słonimského, Abraham Jakub, měl štěstí. Získal jméno Stern, což německy znamená hvězda. Zatím byl jen pomocníkem hrubieszowského hodináře. Za pár let však jistě zazářil jako hvězda. Budoucí praděd Korczaka, Eliezer Chaim, získal jméno Goldszmidt, které se časem změnilo na Goldszmit. Je možné, že byl někdo z rodiny zlatníkem? Podle našich odhadů bylo v roce 1787 hrubieszowskému skláři pětadvacet let. Podle náboženských předpisů už měl být dávno ženatý – za vhodný věk k ženitbě bylo považováno osmnáct let, i když často se stávalo, že byli oženěni chlapci mnohem mladší. Aby splnil misi, k níž byl povolán Bohem, musel překonat mnohé překážky. Především se musel vyhnout vojenské službě, jejíž povinnost byla právě zavedena. Ti nejbohatší se mohli z vojny vykoupit. U něj to nepřicházelo v úvahu. Znamenalo to, že má strávit několik následujících let v rakouské armádě - možná ne přímo v první frontové linii, ale schovaný někde v polní kuchyni nebo v táboře? Pokud přežije, vrátí se poněmčený, bude z něj světský. Na to nechtěl ani pomyslet. Mohl odejít z rodného kraje. Na konci osmnáctého století už do Polska dorazila první hesla haskaly. Haskala znamená v hebrejštině osvícení. Nazýval se tak ideový program, jehož otcem byl Moses Mendelssohn. Židovský filozof, biblista a spisovatel, žijící v Berlíně, vyzýval své spoluvyznavače k emancipaci, k odhození středověkých úborů a ortodoxních pravidel, dělících je od okolí, k tomu, aby neodmítali vzdělávání ve světských školách, které jim umožní lépe fungovat ve světě. Právě on zformuloval pravidlo, které hlásá, že Žid má být Židem doma a na ulici má být Evropanem. Právě díky němu se mezi židovskými chlapci začal objevovat stesk po jiném životě než to, které znali. Jeden z prvních stoupenců haskaly byl Salomon Jakub Kalman, pocházející právě z Hrubieszowa. Kromě toho, že byl synem místního rabína, dopustil se přečinu, který byl v náboženské rodině trestán klatbou. Utekl z domu, studoval medicínu v Německu a ve Francii, a tam si také změnil své jméno a příjmení. Když se už jako Jacques Calmanson vrátil do Polska, stal se lékařem krále Stanislava Augusta. Sklář byl klidný člověk a takové dobrodružné příhody mu ani nepřišly na mysl. Záleželo mu spíše na poslušnosti zákonů božích než rakouských. Takže si nakonec vybral třetí možnost. Někde se ukryl, zmizel z očí náborovým komisím, což nebylo v době všeobecného zmatku tak těžké. A když se rozhodl, že se ožení, musel nashromáždit peníze na toleranční dávku a na svatební daň. Požadované sumy pro něj byly neuvěřitelně vysoké. Zachránit ho mohla bohatá dívka, jejíž rodiče by souhlasili s tím, že zaplatí za jejich manželství a budou muže vydržovat, pod podmínkou, že se bude dál vzdělávat ve škole Talmudu, zvané ješiva nebo ješivot. Zřejmě však další studia neplánoval. Musel tedy trpělivě čekat, až sám nashromáždí dost prostředků na založení rodinného hnízda. Pokud věříme, že jedno z Korczakových děl se opírá o rodinnou historii, našel sklář ženu ve stejném nuzném prostředí maloměstské bídy, z něhož sám pocházel a zplodil s ní syna jménem Lejb. První dělení znamenal pro polskou intelektuální elitu šok. Všichni pracovali s horečnatým úsilím na tom, aby se ze zaostalé země stal moderní evropský kraj, bylo potřeba reformovat systém, změnit velkopanskou mentalitu společnosti. Velký sejm čtyři léta jednal o nápravě Republiky. „Židovskou otázku“ řešil sám král. Jeho poradcem se stal onen Jacques Clamanson, syn hrubieszowského rabína. Konstituce, která byla 3. května 1791 schválena, je považována za nejvyspělejší projev politického myšlení své doby. Ve skutečnosti v ní nebylo o Židech ani slovo, avšak následující zákony měly regulovat jejich status. Na to však nakonec nebyl čas. Rok po schválení konstituce protivníci reforem, obchodníci, navedení carevnou Kateřinou, vyzvali Rusko k záchraně ohrožené „zlaté svobody“ šlechty. Ruská vojska vstoupila do Polska. Sejm přerušil jednání. Začala válka. Neexistovala sebemenší šance zvítězit. Rusko a Prusko se mezi sebou dohodly na druhém dělení Polska. Dohoda o rozdělení byla podepsána roku 1793 v Grodnu. Dne 24. března 1794 na krakovském náměstí vyhlásil Tadeusz Kościuszko povstání na obranu nezávislosti. Nepodařilo se mu mobilizovat celý národ, války se však účastnili představitelé všech stavů, šlechta, měšťané i sedláci. A také Židé. Nedávná jednání v sejmu na ně zapůsobila. Cítili se být občany své vlasti. Zámožný obchodník s koňmi, Berek Joselewicz, vyzval své souvěrce, aby šli bojovat. Vytvořil pluk lehké kavalérie, který čítal pět set osob. Vzpoura za svobodu skončila tragicky. Kościuszko po prohrané bitvě padl do zajetí, chyběli zkušení vůdcové, ruský generál Suvorov napadl Varšavu od jejího předměstí Praga, ležícího na pravé straně řeky Visly. Téměř všichni vojáci z pluku Berka Joselewicze zahynuli.
Vyvraždění přibližně dvaceti tisíc bezbranných obyvatel Pragy, především Židů, vojáky ruské armády, vstoupilo do historie vojenských hrůz jako takzvaná pražská řež. Spolu se svou velkou rodinou byl zabit Icchak Kramstück, kupec s obilím a dřevem, obchodující s Gdaňskem. Masakr přežil pouze jediný jeho syn, Samuel. Díky němu přetrvala dynastie Kramstücků, později Kramsztyků, která bude v této knize ještě mnohokrát zmíněna.
V roce 1795 bylo provedeno třetí dělení Polska. Ruská, rakouská a pruská vojska vstoupila na obsazená území. Rok po třetím dělení zemřela Kateřina II. O rok později vypustil duši z trůnu sesazený král Stanislav August. Francouzský generál Napoleon Bonaparte převzal vládu ve Francii. Sliboval, že vzkřísí Polsko. Po jeho boku vznikalo polské vojsko – legiony. Dívky hrály na dvorech nejnovější dílo, které přišlo z Paříže – mazurku, začínající slovy: „Ještě Polsko nezemřelo, dokud my žijeme.“ Čas plynul. V roce 1804 byl Napoleon korunován v Paříži císařem a pustil se do dobývání světa. V roce 1805 v bitvě u Slavkova zvítězil nad čtyřikrát větším rakousko-ruským vojskem. Sklářův život se vinul jako stěží viditelná nitka na pozadí velkých dějin. Pět dní v týdnu putoval od vesnice k vesnici, od chalupy ke dvoru, a táhl za sebou vozík s okenními skly zabalenými do slámy. V pátek ráno se vydal nazpátek a pospíchal, aby stihl dorazit domů na šabatovou večeři. Nikdo by se nikdy nedozvěděl o to, že vůbec kdy žil, kdyby se mu v roce 1805 nenarodil další syn, Hersz.
2.
O Herszovi, který se vrátil domů
Jmenuji se po dědečkovi, a dědeček se jmenoval Hersz (Hirsz) Janusz Korczak, Památník, ghetto 21. července 1942
Chlapec dostal při obřízce hebrejské jméno Cvi, tedy jelen. „Posvěceného“ jména, které při té příležitosti dostal, bylo později užíváno pouze během náboženských obřadů. V běžném životě se používalo přeměněných a zdrobnělých variant, charakteristických pro místní nářečí. Když sklářova syna zapisovali do matriční knihy hrubieszowské židovské obce, bylo jeho jméno Cvi přeloženo na německé Hirsch – což také znamená jelena. Stejně ho potom každý jmenoval, jak chtěl. Německy Hirszel, židovsky Herszel, polsky Hersz či Herszek, ukrajinsky Herszko. Neznělo to tak špatně. Jiná krásná biblická jména byla v Polsku tak groteskně znetvořena, že se z nich časem stala urážka. Kdo věděl, když se smál jménu Moszek či Mośek, že má tu čest s Mojžíšem? Že Szlamke znamená Šalamoun? Kdo mohl tušit, že tak obyčejně znějící jméno Szyja je Jehoszua, Jozue, tedy Ježíš, a jméno Srulek, znějící přímo sprostě, že znamená Izrael – svaté jméno, které dal Bůh Jakubovi?
Kromě jména, příjmení, data a místa narození nevíme o dětství chlapce s jistotou nic dalšího. Můžeme se opřít pouze o to, co psal Korczak. V roce 1925 vyšel v hebrejsky psaném časopise Alim, vycházejícím ve Varšavě, úryvek jeho povídky pod názvem Herszele. Polský originál se nedochoval. Text, který cituji, byl přeložen z hebrejštiny. V rozhovoru, který vyšel spolu s povídkou, Korczak říká:
To téma mě zajímalo mnoho let, mnohokrát jsem ho opustil, abych se k němu po nějakém čase znovu vrátil [...]. I když jsem ještě nedokončil svoji povídku, jsem spokojený, když vidím její část vytištěnou v hebrejštině. A ten překlad mě pohání, abych ji dokončil, a pokud ji přesto nedokončím, aspoň bude jasné, že jsem chtěl, že jsem se o to pokusil…7
Nedokončená povídka o čtyřletém chlapci, který se chtěl vydat na cestu do Svaté země, začíná “15. dne měsíce adar roku 5569”. Podle polského kalendáře na přelomu února a března roku 1809. Budoucímu Korczakovu dědečkovi, Herszi Goldszmitovi, byly tehdy také čtyři roky. Děj se odehrává v malém židovském městečku – bezpochyby jde o Hrubieszów. Tady veškerá podobnost končí. A jak je to dál? Co je fikce a co skutečnost? Skutečně Herszova matka zemřela, když byl malý? Co se stalo s otcem? Byl skutečně jediným opatrovníkem malého Hersze starší bratr Lejb? V komentářích, jež k textu doplnil, Korczak přiznal, že vycházel z hromad knih a z vlastní intuice, a aby čtenářům svého hrdinu přiblížil, často si vymýšlel.
Jak zřetelně, jak skutečně mi před očima vyvstává obraz Herszka. Co jsem se natrápil, než jsem si ho dokázal představit [...]. A jak zoufale málo o něm vím, o tom chlapečkovi, který je mi teď tak drahý. [...] Žádná povídka mě tak nepohltila a zároveň netrápila, jako tato.
8
Korczak i tentokrát roztrhal to, co napsal a malého Herszka do Svaté země nakonec neposlal. Nechal ho navždy na třetím schodku zchátralé, zčernalé chalupy, kde za soumraku hladový čeká na svého bratra. “Přinese Lejbuś dneska chleba, nebo ne?” Místo dobrodružné výpravy do dalekého světa popsal neméně znepokojující příhodu – trpělivé zkoumání práchnivého schodu čtyřletým klukem, před nímž se otevírá mikrokosmos plný strašných, ale i poučných tajemství, kde číhá strašlivý pavouk s dlouhýma nohama a člověk si může poranit prsty o hřebík či skleněné střepy. Vytvořil přitom pronikavou studii samoty, hladu, smutku malého osiřelého dítěte, které se ocitlo na “obrovském hřbitově minulosti”.
Korczak se k tomuto tématu po letech vrátil. Poetická próza Tři Herszkovy výpravy (Trzy wyprawy Herszka), vyšla v polštině v roce 1939 v sérii Palestinská knihovna pro děti. Děj se odehrává ve stejné době, ve stejném židovském městečku s nízkými domy, velkými dvorky, zahradami, dřevěnými chalupami. Hrdinou je stejný čtyřletý chlapec stejného jména. Chlapcova matka nežije. Otec chodí s pytlem na zádech od vesnice k vesnici, kupuje, prodává, vyměňuje. Domů se vracívá v pátek, přináší něco k jídlu, něco na sebe, občas, ale bývá to jen zřídka, trochu peněz. O Herszka se stará starší bratr Lejb. Lejb ráno odchází z domu za nějakým přivýdělkem a večer přináší chleba a cibuli, někdy dokonce nějakou buchtu nebo jablko. Stává se, že někdo s bičem honí Lejba po ulici a křičí za ním: “Zloděj!” Tehdy se bratr dlouho nevrací domů, a když konečně přijde, je zlý, nemá pro malého nic k jídlu, a oba jdou mlčky a hladoví spát. Autor vytvořil v povídce všechny souhry okolností, k nimž muselo dojít, aby se v dítěti z malého židovského městečka probudila touha po velkém světě. Lejb zná spoustu krásných příběhů, které bratrovi po večerech vypráví, pokud se nezlobí. Jsou to příběhy o tom, jak Bůh stvořil svět, zemi, měsíc, slunce. O potopě. O Mojžíšovi, který s mečem v ruce vyvedl Židy z z otroctví a dovedl je přes poušť do Palestiny. A v Palestině má každý v sobotu rybu a vývar s nudlemi. V kanále teče místo špinavé vody mléko. A peřinu tam člověk vůbec nepotřebuje, protože je teplo. Pod vlivem těch vyprávění se Herszek rozhodl, že se stane Mojžíšem a odvede Židy z Hrubieszowa do země zaslíbené. První výprava, tentokrát pouze jednočlenná, skončila nemocí, a jediným úspěchem byl hrnek teplého mléka od bohaté sousedky. Aby dostal rozum, musel odejít do chederu. Tam se mu vedlo moc zle. Rabi ho bil. Chudé děti bil moc a často, bohaté méně. Nikomu nic nevysvětloval. Nedovolil dětem, aby kladly otázky. Chlapec nedokázal pochopit, jak z písmen poskládat slovo. Rabi křičel: “Jsi tupý jak poleno, běž krást na náměstí jako ten tvůj Lejb.” Nakonec ho ze školy vyhodil. Dalším učitelem malého Herszka byl místní blázen, který byl předtím, než se zbláznil, učitelem. Blázen učil Herszka trpělivě psát a číst hebrejsky. Právě on mu vyprávěl působivý příběh o neobyčejné síle písmen. Moje matka vzpomínala, že ten příběh Korczak čítával dětem v ghettu:
“Bůh se rozhněval na Židy. Chce je zabít. Bůh bere papír a pero, chce napsat rozsudek [...]. Ano, ano. Chce napsat, že Židy zabijí.” “Všechny?” “Ano. Všichni budou zabiti, odvedeni, vyhlazeni. Ano, ano. Žádný nezůstane naživu. Ano. Ale písmena mu to nedovolila. Bůh to nemůže udělat, protože písmena utekla a schovala se. Ano, ano. Nedovolila, aby bylo spácháno něco zlého. [...] Písmena žijí věčně, nikdy neumírají.
9
Písmena žijí věčně, ale od tragédie nikoho neuchrání. Lejba vzali na vojnu. Kopal, pral se, bil kolem sebe a křičel o pomoc. Nic mu nepomohlo. Ubohý Lejb, na kterého všichni v městečku volali jako na zloděje, jediný ochránce malého bratříčka, upadl navždy do zapomnění. Herszek zůstal sám. Spřátelil se tehdy se starým Abramem, maloměstským filozofem, který se stal jeho dalším duchovním průvodcem. Byl to právě Abram, kdo dítěti vysvětlil, co znamená síla vůle. “Chtít je velmi důležité. Jeden umí a nechce, takový nenajde Boha, lidi, ani sebe. Druhý chce, ale ještě nic neumí. Ten se naučí a všechno najde.” Chlapec se mu svěřoval se svými plány: vydá se do Palestiny, stejně jako Mojžíš. “Půjdou se mnou Židé – děti, ženy, staří i mladí. Vezmu chudé i smutné, kteří se nebojí pouště ani lvů, šakalů, divokých lidí, ani štírů.” Abram pokyvoval skepticky hlavou: “Možná ano, možná ne.” Člověk nemusí být zrovna Mojžíš, aby mohl změnit vlastní i cizí život. Řekl: “Naše městečko je malé. Naše domy jsou nízké – a nejsou tady žádní velcí učenci. Ale ty máš, Herszku, dobrou hlavu. Kdo ví – možná budeš v Izraeli velká hvězda. Daleko odsud jsou velká města, tam žije mnoho učených lidí. Jeden studuje staré knihy, druhý léčí staré a nemocné, třetí staví vysoké zděné domy. [...] Palestina je daleko. A ještě není čas. – Nebylo by dobré, aby se tak malý chlapec jako ty sám vydal na cestu z města: můžou tě pokousat psi, přejet koně, nebo ti někdo může natlouct.”
10
Doba nebyla bezpečná nejen pro malé chlapce, ale ani pro dospělé. Herszkovi byl rok, když napoleonská vojska po vítězných bitvách s pruskými vojáky vkročila území zabrané Prusy a hned poté obsadila Varšavu. Byly mu dva roky, když uzavřel Napoleon s carem Alexandrem I. Tylžský mír, na jehož základě bylo z polského území zabraného Prusy utvořeno Varšavské velkovévodství. Když po prohrané bitvě postoupilo Rakousko Varšavskému velkoknížectví území zabrané během třetího dělení a zamojskou oblast, byly mu čtyři roky.Hrubieszów se tehdy ocitl na hranici velkovévodství. Když v roce 1812 utrpěl Napoleon porážku u Moskvy, bylo mu sedm let.
Na vídeňském kongresu v roce 1815 bylo dohodnuto nové uspořádání Evropy. Vítězové – Rusko, Rakousko a Prusko – uzavřeli Svatou alianci, která měla bránit dohodnuté uspořádání. Varšavské velkoknížectví zaniklo. Vzniklo Polské království, malá zemička vytvořena ze zabraných území, která byla v personální unii s Ruskem, v jejímž čele stál car Alexandr I. Hrubieszów se stal částí království. Herszowi bylo v té době deset let. Přestal být rakouským Židem. Stal se Židem ruským.
Nebál se psů, koní, ani lidí. Třikrát z Hubieszowa utekl. Potřetí byl pryč dlouho. „Potom se říkalo všelicos [...], že mu dala Cikánka zlatou minci na cestu, že mu dal Maďar dukát, že s ním hrál císařský plukovník šachy a prohrál, a napsal list bohatému pánovi. Herszek se učil v různých školách, viděl mnoho velkých měst, bydlel v různých vysokých domech.”
Do Palestiny nakonec nedorazil. Palestina je v tom vyprávění licentia poetica, symbol stesku po lepší budoucnosti. Vyprávěl Korczak o svém dědečkovi? Nebo o všeh těch židovských chlapcích, kteří už nechtěli déle snášet osud páriů? Neutíkali jenom z malých městeček, ale také z velkých měst, prchali z ortodoxních domů, z pout tradičních zákazů, vydávali se na cestu do říše slynoucí medem a mlékem, vědění a životních možností, jako do Země zaslíbené, nebáli se „pouště ani lvů, šakalů, divokých lidí, ani štírů”. Překonali strach z opuštění bezpečného prostředí, aby dosáhli vytouženého cíle, vystavovali se hrozbě vyloučení z rodiny. Jejich děti už vyrůstaly v materiálním i duševním blahobytu, žily ve světě pokrokových lidí, věřily v úspěch asimilace a všeobecně se styděly za svoje otce, dodržující židovské zvyky a hovořících polsky se židovským akcentem. Nechtěly poslouchat nic o dramatických příhodách utečenců z ghetta. Potom se zase vnukové pokoušeli najít stíny předků na hřbitovech paměti. Ale už bylo příliš pozdě. První dobyvatelé „nového kontinentu” zvaného emancipace znamenají ztracený článek v řetězu generací. Byli hrdiny, o kterých dnes téměř nic nevíme. Patřil k nim také Herszek. Nestal se Mojžíšem. Přesto však učinil zázrak.
Biografická poznámka na listině lékařů, lékárníků, chirurgů, zdravotnic a porodních sester Polského
království z roku 1843 informuje o tom, že Hersz Goldszmit získal dekretem z 28. prosince roku 1838 na Lvovské univerzitě titul „lékaře II.řádu, ‘oprávněného k všeobecné lékařské praxi a k výkonu soudně-lékařských vyšetření’” Jak z hrubieszowského chederu dovandroval na studia do Lvova? Musel předtím ukončit základní školu. Vychodit gymnázium. Složit maturitu. Kde se učil? Z čeho žil? Zdá se, že byl sirotek. Není vyloučeno, že předtím, než se rozhodl studovat na univerzitě, učil se pár let mezi čtrnáctým a dvacátým rokem života v ješivě. Potvrzovala by to jeho rutinní znalost Talmudu, zmiňovaná ve vzpomínkách. Je velká škoda, že Korczak ve svém vyprávění nepokračoval. Dlouhá léta myslel na to, že by měl sepsat rodinnou historii. V roce 1920, kdy těžce onemocněl tyfusem a myslel, že umírá, vyděsil se, že spolu s ním zemře minulost jeho předků. Během rekonvalescence nadiktoval někomu pár vzpomínkových kapitol. Ale když se zase cítil zdráv, popsané lístky zničil. Když se ho v roce 1930 v časopise Wiadomości Literackie ptali, na čem pracuje, odpověděl, že plánuje román s názvem Praděd – pravnuk. Děj měl začínat na počátku devatenáctého století a končit v současnosti. Imaginační nitku chtěl proplétat autentickými, rodinnými odkazy. Taková mnohogenerační židovská sága by dnes měla nedocenitelnou hodnotu. Ale neměl na to dost trpělivosti, času, nedokázal nalézt odpovídající formu.
Herszowu cestu už dnes nezjistíme. Zásluhou jiných odkazů si ji můžeme alespoň představit. O dvě generace mladší doktor Zygmunt Bychowski, švagr mojí babičky, rovněž pocházel z malého městečka – Korca na Volyni, také on se narodil v ortodoxní židovské rodině a také toužil stát se lékařem. Jeho otec, rabín, mu nedovolil chodit do laické školy. Chlapec, který se tehdy ještě jmenoval Zelman, se tedy napřed učil v chederu, potom dokončil ješivu – a teprve jako sedmnáctiletý utekl do Varšavy. Tam pracoval, aby měl z čeho žít, a po večerech dřel v ruštině gramatiku, matematiku, historii a další předměty, bez jejichž znalosti by ho nepřijali na gymnázium. Zkoušky složil na výbornou a přijali ho, navzdory různým protižidovským vyhláškám, vydávaným v tehdejším carském Rusku. Maturitu složil jako dospělý člověk a studia medicíny začal v době, kdy je jeho vrstevníci právě končili. Teprve poté, co získal lékařský diplom, mu otec odpustil. Stal se z něj výborný neurolog, politický i veřejný činitel, mimo jiné také spolupracoval s Korczakem. Jeho synem byl doktor Gustaw Bychowski, jeden z prvních psychoanalytiků v Polsku.
Existovaly i jiné způsoby, jak uniknout z ortodoxního ghetta. O generaci starší pradědeček Antoniho Słonimského, Abraham Jakub Stern, měl kromě vrozených schopností a znalostí, které získával vlastními silami, také hodně štěstí. Po katastrofě, kterou znamenalo rozdělení, se v Hrubieszowě ukryl kněz Stanisław Staszic – osvícený muž, jehož patriotismus byl spojen s hlubokou nechutí k Židům. V pojednání Varování pro Polsko (Przestrogi dla Polski) je nazval „sarančaty země, věčnými škůdci”, příčinou všech neštěstí. I přes svoje předsudky však byl nadšen inteligencí židovského učedníka v místním hodinářství. Ukázalo se, že tohoto mladého člověka zajímá přesná mechanika, má ohromné matematické znalosti a sestavuje podivuhodné technické novinky. Když se Staszic v roce 1808 vrátil do Varšavy, tehdy pruské, aby zaujal místo předsedy Sdružení přátel vědy, vzal Sterna s sebou a slíbil mu, že mu pomůže doplnit jeho chaotické vzdělání. Hrubieszowskému Izraelitovi tehdy bylo už třicet devět let. Mohlo by se zdát, že to je na učení trochu pozdě. Ale dobře mu posloužil bystrý rozum, který získal v době biflování bliblických textů v chederu a během teologických disputací v ješivě. Bleskově se naučil správně polsky, mluvil plynule německy a francouzsky, rozšířil si znalosti matematiky, fyziky a chemie, přičemž nezanedbával ani studium Talmudu a svoji vášeň vynálezce. Účastnil se zasedání Sdružení přátel vědy. Demonstroval tam svůj úspěch, „počítací stroj”, který vykonával čtyři základní matematické úlohy – první kalkulačka na světě. Když v listopadu roku 1815 car Alexandr I. hostil na varšavském Hradě deputaci učenců, představil monarchovi svůj vynález. Roku 1817 vypracoval novou verzi stroje, který umožňoval odvozovat druhé odmocniny. Pro svoje zásluhy a znalosti mechaniky byl Stern jako první a jediný Žid v Polsku přijat do sdružení jako člen – zpravodaj.
Hersz Goldszmit neměl takové spektakulární úspěchy, ani takový malebný životopis. Korczak napsal v Památníku jen tolik, že trýznivě a dlouho mířil k cíli. O trápeních děda nic nevyprávěl. Nebyla to žádná heroická dřina, na kterou se vzpomíná s pýchou. Židé, kteří se vytrhli z ghetta, museli snést tolik urážek a ponižování jak od svých souvěrců, tak od Poláků, že na to, aby je člověk všechny popsal, chyběla slova. Proto zřejmě o těchto věcech moc nevíme. Možná, že se mu taky tento příběh, odehrávající se na okraji dramatických událostí, zdál příliš osobní a nicotný?
Vláda cara Alexandra I. vzbudila očekávání demokratické svobody, nic z toho však nebylo. Když v roce 1825 zemřel a na trůn usedl jeho mladší bratr Mikuláš I., bezohledný autokrat, bylo už jasné, že smířlivost ani poníženost situaci nezmění. Začínala doba konspirací a komplotů na dosažení nezávislosti. Obava, že car je na stopě spiknutí mladých vojáků ve varšavské škole Szkoła Podchorążych a že řídí zatýkání, způsobilo, že 29. Listopadu 1830 vypuklo povstání. Trvalo deset měsíců. Vedlo k sesazení cara z trůnu a vyhlášení nezávislosti. Trvalo to rok. Skončilo to porážkou.
Hersz Goldzsmit se právě v roce 1830 oženil s dívkou z Hrubieszowa – Chanou z domu Rajsových. V roce 1831 přišel na svět jejich prvorozený syn Eliezer, zvaný Lejzorem. Proč začal Hersz myslet na studia teprvé poté, co založil rodinu? Táhlo mu už na třicátý rok. Možná se rodiče jeho ženy, Lejb a Hinda Rajsovi, podle obyčeje zavázali, že budou mladé manžele v prvních letech manželství podporovat, aby se zeť mohl klidně věnovat vědě. Byli natolik tolerantní, že souhlasili s tím, aby zaměnil Talmud za světské učení? A tak důvěřiví, že se nebáli rizika? Vždyť se mohl v té nebezpečné době ztratit, nechat ženu samotnou. Rodinu však nezklamal. Nedlouho poté, co povstání skončilo porážkou, zapsal se na lékařskou fakultu ve Lvově. Když získal lékařský diplom, bylo mu třicet tři let. Vrátil se k Chaně a otevřel si soukromou lékařskou praxi. Aby trochu usnadnil těžký úděl chudším pacientům, rozhodl se založit v Hrubieszowě Starozákonní špitál. Sbíral pro tento účel příspěvky mezi svými souvěrci, sám se také podílel na stavbě. Pracoval tam od roku 1848. Špitál pojmul pětapadesát nemocných, přesto však místní úřady nechtěly dávat peníze na udržování a léčení židovských pacientů, takže bylo třeba stále někoho žádat o pomoc. Dělal ve svém rodném město totéž, co o mnoho let později dělal jeho vnuk ve Varšavě. Chodil po lidech, přesvědčoval je, prosil o peníze. Světské vzdělání nepřetrhlo jeho spojení s židovským společenstvím, ani mu nevzalo jeho víru. Plnil všechny náboženské povinnosti. Daroval velkou sumu na výstavbu nové synagogy. Pracoval v různých filantropických organizacích. „Těšil se všeobecné úctě; ‚vyznačoval se mírnou povahou a důvtipem. Kromě velkých vědomostí v lékařské vědě také ovládal Talmud a rabínské nauky, miloval hebrejskou literaturu, jejíž jazyk ovládal stejně, jako několik dalších‘“ Ve své touze po vzdělání prožil nelehké chvíle. Proto byl příznivcem laického vzdělání a přesvědčoval místní Židy, aby posílali děti do světských škol a dali jim tak pro jejich život lepší šance.
Korczak si byl vědom, že na zem nespadl z hvězd. Že se jeho zaujetí pro medicínu, společnost a pedagogiku nevzaly odnikud. V Herszově příběhu muselo být něco, co se ho osobně dotýkalo, když o ní tak moc chtěl vyprávět.Nevznikl náhodou požadavek služby dětem právě pod vlivem rodinných vyprávění o těžkém a osamělém dětství dědečka? Jak došlo k tomu, že vnuk tak dobře rozuměl neštěstí, jakým je siroba? Sám přece takový osud neměl. Hersz Goldszmit se s odstupem času zdá být vyrovnaným člověkem, který si je vědom své ceny. Jeho manželství s Chanou bylo velmi podařené. Po Lejzorovi přišla na svět ještě čtveřice dětí: Josef, Jankiel, Mindla a Marie. Druhý syn v pořadí, Josef, se měl v budoucnu stát otcem Janusze Korczaka.
Přeložila Lenka Daňhelová
1
Všechny citáty v mottech pocházejí z knihy Janusz Korczak, Památník (Pamiętnik, in: Dzieła, sv. 15 – v tisku, prvotisk in: Janusz Korczak, Wybór pism, Warszawa 1958, sv. 4).
2
Janusz Korczak, Památník (Pamiętnik, in: Dzieła, sv. 15 – v tisku, prvotisk in: Janusz Korczak, Wybór pism, Warszawa 1958, sv. 4).
3
Tamtéž
4
Marie Czapska, Úvahy v houstnoucím šeru (Rozważania w gęstniającym mroku, in: Wspomnienia o Januszu Korczaku, výbor a redakce Ludwika Barszczewska, Bolesław Milewicz, úvod Igor Newerly, druhé vydání, Warszawa 1989, s.283.
5
Janusz Korczak: Prapra... dziadek i prapra... wnuk, Mały Przegład, 3.12.1926, in: Dzieła, sv. 11, č. 2, s.113.
6
Tento i předchozí citát: Antoni Słonimski, Elegia miasteczek żydowskich, in: Poezje zebrane, Warszawa 1964, s. 495.
7
Rozmowa [Jerachmiela Wajngartena] z Januszem Korczakiem, Alim, 1925, č.1 in: Dzieła, sv. 1, s. 72, 73.
8
Janusz Korczak, Herszek, in: Dzieła, sv.12, Warszawa 1998, s. 332; Rozmowa..., in: sv.14, č.1, s. 72.
9
Janusz Korczak, Trzy wyprawy Herszka, in:. Dzieła, sv.12, s. 394, 395.
10
Tamtéž, s. 396.
