Jitka Zelenohorská UJEL MI VLAK. Jindra Svitáková

Jindra Svitáková

Jitka Zelenohorská UJEL MI VLAK

Životní příběh populární herečky 60. let Jitky Zelenohorské, jejíž nezapomenutelné role ve filmech Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti a další patří ke zlatému fondu české kinematografie. Pro přední role si ji vybral také významný ruský herec a režisér Alexej Batalov, hrála v Německu, účinkovala v předních pražských divadlech. Velkou mediální pozornost poutal také její osobní život, zvláště více než pětiletý vztah s Waldemarem Matuškou, s nímž byla zasnoubená.

9 788088 162063

Jitka Zelenohorská

UJEL MI VLAK

Jindra Svitáková

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223950

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


Jitka Zelenohorská

UJEL MI VLAK Jindra Svitáková


Text © Jindra Svitáková, Jitka Zelenohorská, 2016 Foto © archiv Jitky Zelenohorské, Adolf Hejzlar, František Procházka, Luboš Svátek, Josef Janoušek, Oldřich Škácha, Robert Wittmann, Jaromír Komárek, Oldřich Cetl, Josef Vítek, Jaroslav Trousil, Karel Ješátko, Victor Masliev, Pavel Pták, Tristan D. Wannek, Zuzana Tomasik, František Pašingr, NFA, Jaroslav Houška, ČTK © Centrum české historie, 2016 Všechna práva vyhrazena podle platného znění autorského zákona. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována ani používána bez povolení vydavatele, s výjimkou ukázek určených k její recenzi. ISBN 978-80-88162-06-3 ISBN 978-80-88162-07-0 elektronická verze


„Žijete jenom jednou. Tak by to měla být zábava.“ Coco Chanel

Na malém nádraží ve středočeských Loděnicích se odehrála jedna z prvních a výjimečných scén s erotickým nádechem v českém filmu. Stala se nejen trvalou součástí filmu Ostře sledované vlaky, ale také trvalou připomínkou bezprostředního herectví Jitky Zelenohorské a režijního mistrovství tehdy debutujícího režiséra Jiřího Menzela. Film, který získal v roce 1968 cenu americké filmové akademie Oskar, se navždy zapsal do zlatého fondu české kinematografie. Vydavatel této knihy děkuje společnosti České dráhy, a.s., že již mnoho let dbají o to, aby se na tento výjimečný film nezapomnělo, a že se proto rozhodly také podpořit vznik této knihy.


ÚVODEM Kdyby Jitce Zelenohorské ujel vlak, nestala by se spousta věcí. Například by nebyla od útlého dětství ve sboru, díky němuž poznala umělecký svět a stála na prknech Národního divadla či Domu umělců. A určitě by nehrála ve filmu, který získal Oskara – nejvyšší ocenění, jež může filmové dílo získat. A také by ji zcela jistě nepotkalo tolik dalších krásných rolí ve filmu či na divadle, tolik skvělých lidí, výrazných umělců, kamarádů – a také lásek, při nichž se jí podlomila kolena. A jestli ji tato věta napadla v době, když jsme spolu seděly nad rukopisem této knihy, bylo to možná malé zamyšlení nad tím, co by bylo, kdyby... Kdyby nehrála ve Skřiváncích? Kdyby vystudovala DAMU? Kdyby nepotkala Waldemara Matušku? Těch kdyby má každý z nás v životě nepočítaně – a občas si na ně ve chvílích smutku hrajeme. Ale pokud by nastala tato KDYBY, její život by nabral jiný směr a to, co se odehrává nyní, osobnosti, které na své cestě potkala, příběhy, které prožila, by se ztratily do nenávratna. Prostě by nebyly. A tak bychom se možná s Jitkou nikdy nepotkaly. A nemohla by vzniknout ani tato kniha vyprávějící o životě mladé dravé herečky, která uspěla v 60. letech, aby v letech osmdesátých pověsila hereckou profesi na pomyslný hřebík. Vypráví však také o letech, kdy česká filmová scéna zaznamenala po sterilní éře budovatelských filmů výrazné oživení a vzestup talentů, z jejichž „nové vlny“, svěžesti a energie čerpají někteří filmaři dosud.

Jindra Svitáková

7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223950

VESELÉ NAROZENINY!

J

itka Zelenohorská dostala do vínku sklony k umění, a zvláště ke komedii, nadsázce, a také touhu být alespoň chvíli někým jiným. Jestliže věříte na symboliku dnů, čísel či jiných nehmotných okolností ovlivňujících náš svět, určitě pochopíte. A pokud ne, možná si řeknete, že je to třeba tím, že v době jejího početí se rodiče velmi dobře bavili. Je totiž dítětem karnevalu. Podle vzpomínek rodičů byla počata v únoru po jedné karnevalové veselici. A den jejího narození je v některých zemích, zvláště v Německu, začátkem karnevalového období. Podle dávných zvyků právě 11. listopadu oficiálně končila pracovní etapa roku – po době práce a sklizně přišel čas oslav, zábav a odpočinku. V německých městech se dodnes 11. listopadu v 11 hodin a 11 minut zastaví práce. Ulicemi prochází veselý karnevalový průvod, mužům se stříhají kravaty, a tím se odstřihují od povinností, aby se mohli bavit, pít a hodovat. V Německu karnevalová sezóna vrcholí v únoru. Jitka Zelenohorská ten svůj karneval protáhla na léta. Narodila se 11. listopadu 1946 a její herecká kariéra trvala do let osmdesátých. Díky filmům, jako jsou Skřivánci na niti či Ostře sledované vlaky, se stala jednou z mladých hereček, jejichž kariéra strmě stoupala právě během uvolněné atmosféry 60. let. A tak v paměti lidí zůstává stále jako škádlivá a mladě provokativní Zdenička Svatá z „Vlaků“ a nezapomenutelná Jitka Hlaváčková, mladinká vězeňkyně, „kopečkářka“ a nevěsta Václava Neckáře ze „Skřivánků“. Pojďme tedy zavzpomínat, jaké rodinné dědictví dostala do vínku a která cesta ji přivedla k herectví. n

8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

POVÁLEČNÉ DÍTĚ

D

oba to byla, jak říká, taková smutná. Již vyprchalo nadšení nad skončenou válkou a zůstaly následky, které bylo třeba řešit. Všeobecný nedostatek, přídělový systém, ruiny po celé Evropě, chaos v politice i v běžném životě. Evropa se jen pomalu vzpamatovávala z šestiletého válečného šílenství, které rozpoutalo nacistické Německo pod velením Adolfa Hitlera. Ale u Grünbergů vládla radost – narodila se první – a jak tehdy ještě netušili, také jediná, dcera. V rodném listě je zapsaná jako Jitka Anna von Grünberg s dodatečnou poznámkou,učiněnou v době, kdy jí byly asi tři měsíce: „Schvaluje se užívání českého překladu příjmení Právě se narodila budoucí herečka Zelenohorská.“ Tatínek Jitky chtěl počeštěním příjmení dát najevo vlastenecký postoj a skutečnost, že národnost jeho rodiny byla a je česká. Jitka Anna byla chtěné dítě, a i když si tatínek, tak jako většina mužů, přál prvního syna, radost ze zdravé dcery byla veliká. A ostatně, Jitka Anna nezůstala jedináčkem. Po dvou letech se narodil první bratr, v roce 1953 druhý. Děti byly vychovávány Oslava prvních narozenin nejen rodiči, ale i širší rodinou, v níž vévodila babička z maminčiny strany. Bydlela ve stejném domě na pražských Vinohradech se svým druhým manželem a provozovala zde modiství. Byla nejen Jitčinou babičkou, ale také kmotrou, po níž Jitka získala při křtu své druhé jméno. n Prvorozená dcera a šťastní rodiče, 16. 11. 1946


RODINNÁ HISTORIE

H

istorie babiččina života je opravdu členitá a evropská. Původem Srbochorvatka, narozená v roce 1908 jako jediná dcera v početné rodině žijící v oblasti Bielyj Monastyr na rozhraní Chorvatska a Srbska. Maminka jí zemřela v 28 letech na následky nehody, a tak se otec musel o děti postarat sám. Sotva odrostlou Annu poslal v patnácti letech do Maďarska, kde se vyučila modistkou. Po vyučení nebylo v té době mnoho možností, jak by se o sebe mohla mladá dívka postarat. Provdali ji do Košic, a nebyl to šťastný vztah. Manžel byl alkoholik a babička od něj brzy utekla. Snažila se utíkat daleko, aby ji manžel nenašel. Její kroky mířily rovnou do hlavního města tehdejšího Československa – do Prahy. Neutíkala sama, ale s malou dcerkou, sotva roční Juditou, která se v dospělosti stala maminkou Jitky a jejích dvou bratrů. Babička Anna byla živel, možná její jižanský původ jí dodával neustálou energii a činorodost. Do Prahy přišla v roce 1927 bez prostředků, s malou dcerou, neuměla vůbec česky, a přesto se jí podařilo se prosadit. Mimo své rodné srbochorvatštiny mluvila perfektně maďarsky, německy a rusky a slušně francouzsky. Aby se mohla usadit a najít si dobrou práci, svěřila svou dcerku rodině Havelkových z Jičína, jak se tehdy říkalo, na vychování. Maminka Jitky Zelenohorské strávila v Českém ráji krásná předškolní léta a začala tam chodit do obecné školy, než opět přesídlila za babičkou do Prahy. Babička zhodnotila svou profesi modistky a získala místo v proslulém modiství ve Štěpánské ulici. Brzy se ukázalo, že je velmi šikovná, a také pohledná. Proto si ji majitel vybral, aby předváděla klobouky zákaznicím. Tehdy bylo naprosto běžné, že v módních salonech pracovaly modelBabička Anna ky a předváděly zákazníkům nabízené modely. Babičce se rušný pražský život líbil, užívala si volných chvil, a brzy na to nebyla sama. O polední přestávce, kterou ráda trávila procházkou v parku na Karlově náměstí, ji oslovil zajímavý muž. Moravák Oldřich Bělík si Annu velmi zamiloval a stal se jejím druhým manželem. Nový vztah byl plný lásky a úcty jednoho k druhému. Babička svému manželovi až do konce života vykala a on jí říkal láskyplně Bělice. Bylo to velmi šťastné spojení, z něhož se narodily další tři děti – jeden syn a dvě dcery. Když maminka Jitky Zelenohorské chodila za války randit, strkala před sebou kočárek, v němž vozila své sestry. Širší rodinu doplňovali sourozenci nového dědečka se svými rodinami, srdeční a veselí lidé, kteří se rádi setkávali. V roce 1938 se aktivní babička stala členkou stavebního bytového družstva a získala družstevní byt v domě na pražských Vinohradech, kde si zároveň zřídila modiství. Jako jedna z prvních v okolí měla telefon, aby mohla vyřizovat zakázky – o pár let později se to „hodilo


Babička Anna s druhým manželem Oldřichem Bělíkem a dcerou Juditou

i nehodilo“ mladé Jitce, které měli kam volat nejen produkční z barrandovských filmových ateliérů, ale i ctitelé. Ti byli nejprve babičkou důkladně „prokádrováni“, než se jim dostalo té cti, aby mohli s Jitkou mluvit nebo jí nechat vzkaz. Do této nyní již usazené pražské rodiny přibyl Stanislav von Grünberg. Navzdory jménu byl Stanislav Čech. Podle dochovaných záznamů rodina v českých zemích sídlila již před bitvou na Bílé hoře, rodokmen je zmapován zatím do roku 1600. Patřily jim poměrně rozsáhlé statky a pozemky v okolí Ledče nad Sázavou a u Opařan. Maminka pana Stanislava pocházela z dvanácti dětí, z nichž jen jediný byl syn, který zahynul v první světové válce. Rodina vynikala nejen krásnými českými jmény, jako například Slávka či Vendula, ale také dlouhověkostí. Skoro všechny tety Jitky Zelenohorské se dožily devadesáti let. Ale zpátky k babičce Anně. Babička bydlela v mezaninu ve velkém bytě s halou, pokojem, kuchyní, ložnicí, komorou

Rodiče Judita a Stanislav


a příslušenstvím. Při tom všem se do bytu ještě vešel oddělený modistický salon. Maminka se vyučila u babičky také modistkou, a i když měla vytvářet klobouky, byla tak trochu děvče pro všechno – pomáhala, kde bylo třeba, včetně hlídání svých mnohem mladších sester. Rodiče Jitky se poznali na začátku druhé světové války, dala je dohromady babička. I když sama zažila dohodnutý sňatek, svou mladinkou dcerku postrkovala k o dvanáct let staršímu Stanislavovi jako dobré partii – vždyť byl pojišťovacím poradcem u Allianz! Maminka svou matku velmi respektovala a spíše se bála jí nevyhovět, tak se začala se Stanislavem, který o ni velmi stál, scházet. Jejich vzájemné poznávání přerušilo zatýkání za heydrichiády v roce 1942. Stanislav a jeho bratr byli zatčeni na ulici a odvezeni do Říše na nucené práce – naštěstí. Dobytčí vagony s mnoha dalšími mířily na podstatně horší místa. Časté procházky s tatínkem Ale ani Braunsweig v severní části Německa nebyl tehdy klidným místem. Naštěstí oba bratři mluvili dobře německy, a tak Stanislav dostal práci v kanceláři a jeho bratr, student medicíny, pracoval jako nemocniční zřízenec. Nikdy se nedozvěděli, jak a proč se dostali právě do této poměrně odlehlé končiny. Nebyli zde žádní Češi, ani Rusové či Poláci, ale jen Říši nepohodlní Němci, a také francouzští a italští zajatci. Stanislav jim občas vypomohl, když „zapomněl“ zapsat do příslušných kolonek některý údaj či informaci. Možná tím někoho zachránil, kdo ví. Jitčin tatínek nikdy nechtěl o válečných letech mluvit, jen maminka jednou dětem vyprávěla, že osmatřicetikilový stín, který náhle vstoupil na konci války do dveří, se nepodobal vysokému statnému muži z roku 1942. Bratři se vrátili domů s 1. čs. obrněnou brigádou, kterou potkali při svém putování do vlasti. Když Německo na konci války bombardovaly spojenecké vzdušné síly, podařilo se bratrům utéci do Hamburku a potom už směrovali své kroky k hranicím bývalého Československa. Mladí lidé navázali na přerušenou známost – mamince bylo 18 let a babička – generál v rodině – se chtěla postarat o bydlení pro svou dceru a její budoucí rodinu. Právě v té době se ve vinohradském družstevním domě uvolnil jeden malý byt a babička měla to nejlepší řešení: „Vezmete se a byt vám přidělí.“ A v roce 1945 to byla svatba prý „jako řemen“. Vše se velmi těžko shánělo, bylo málo jídla, oblečení, ale lidský život se Celá v bílém, prosinec 1949


Malá slečna, 1952

U fotografa

nezastaví v žádném čase. Šaty nevěstě ušila babička, dokonce s korunkou na hlavu, svatební kyticí se stal svazek konvalinek, svatebním vozem tramvaj. Dědeček sehnal kozu, babička ji upekla a svatebčané se veselili ve vinohradském bytě. Tak babiččina tvrdohlavost zvítězila – novomanželé se po krátké době v podnájmu nastěhovali do krásného nového bytu ve stejném domě a navíc – navzdory počáteční nechuti maminky k seznámení měli moc hezké manželství. Tatínek Stanislav pokračoval v práci pojišťovacího poradce. Stal se samostatným disponentem České pojišťovny a později pracoval na likvidaci škod a na ředitelství. Byl to velmi inteligentní člověk, který se neustále učil a vzdělával. Na druhou stranu neuměl zatlouci ani hřebíček. Spíš létal v oblacích, bavil rodinu kulturou a sportem a maminka, skvělá kuchařka a praktická žena, zajištovala domácí zázemí pro celou rodinu. Vypadá to jako idyla – družstevní byty, vlastní živnost, tatínek s dobrým místem v pojišťovně. Jenže největší devizou této široké rodiny byla soudržnost a rodinná pospolitost. Rodina byla chudá, dokonce – v souladu s příslovím o kovářově kobyle – nebyla ani pojištěná. Tatínek prý sice mohl získat víc peněz, kdyby sem tam přivřel oko při likvidaci pojistné události, ale to nebylo v jeho povaze, a tak se žilo z poctivě vydělaných peněz, kterých na začátku 50. let, zvláště po narození třetího dítěte a „legálním“ okradení občanů komunistickou vládou měnovou re formou, bylo stále málo. Dva byty v jednom domě znamenaly dvě domácnosti, ale pro Jitku a její bratry také společnou výchovu. Čilá babička vychovávala dohromady své dvě mladší dcery a syna, kterého podporovala na studiích, i děti své nejstarší dcery. Jitka Zelenohorská vzpomíná, že maminka měla z babičky celý život velký respekt a ona sama že se jí jako malá bála. Brzy však zjistila, že babička sice drží otěže rodiny v rukou, ale Jitce fandí a drží palce. n


RODINNÉ ZÁZEMÍ JITKA ZELENOHORSKÁ NA TU DOBU VZPOMÍNÁ RÁDA: „Všichni jsme tam žili a přežili. Byt měl halu, v níž byla dvě křesla, kulatý stolek, komoda – všechno tip top. Pokoj byl do písmene L, měli jsme tam sekretář s barem, velikánský ořechový stůl, který se nechal rozložit, aby u něj mohlo sedět až dvanáct lidí, a gauč, na kterém spali rodiče. Já jsem tam měla postýlku a během let přibyly další. Kuchyň byla velká a byt měl také velkou komoru. Když jsme my, děti, povyrostly, stala se z komory kuchyňka a z kuchyně pokoj. Co jsme měli sebe? Prd. Nebylo potřeba tolik úložného prostoru, jako jsou lidé zvyklí nyní. Jedny boty, jeden kabát, a to jsme měli v komoře ve velké třídílné skříni. Když jsme dospívali, byt se znovu přestavěl. Já jsem pak spala v hale, tam jsem měla gauč s vel kou policí a mělo to nespornou výhodu. To už jsem hrála divadlo, a taky trochu flámovala, a když jsem se kradla v noci domů, tak jsem jen padla, třeba v šatech nebo v kabátě, do postele a dělala, že už dávno spím, když mě šel táta kontrolovat. Když tam se mnou potom bydlel Walda, tak spal s bratry v pokoji, já v hale a naši v kuchyni. Rodiče byli hodně přísní a babička taky, byli jsme vychováváni velmi tvrdě. Museli jsme se naučit správně jíst, nesměli jsme při jídle mluvit, každý den jsme stolovali dohromady a mělo to svůj řád. Někdy mi vadilo, že jsme byli hodně chudí, ale jako dítě jsem to nikdy reálně nepocítila, nestrádali jsme. Neměli jsme sice kola, brusle, nové kabáty – to se dědilo, ale nám to bylo jedno. V těch pová lečných letech toho nikdo moc neměl, a tak se mezi dětmi neprobíralo, jestli někdo má na bundě nějakou značku. Až do gymnázia mě to nezajímalo. Když jsem potom začala hrát, snažila jsem se rodině pomoci. Můj první honorář za filmování byl 1600 korun. Smlouvu za mne podepisovali rodiče, protože mi ještě nebylo patnáct let. Točili jsme v Kladně, a tak jsme měli k honoráři ještě na tehdejší poměry vysoké diety – 40 korun denně. Nic jsem si nevybíra la, všechno jsem to nechala u produkce, a když filmování skončilo, dostala jsem celou odměnu najednou a koupila rodičům pračku Perobot. Měli ji snad pětadvacet let. Pak jsem třeba kou pila válendy, rádio s gramofonem, nové židle, vysavač, vždycky něco do bytu. Sama jsem si koupila nějakou drobnost na sebe a knížky, zbytek jsem investovala do rodiny.“ V Praze bydlely i tatínkovy sestry, a tak se každou neděli příbuzní scházeli u nejstarší tety Slávky pod Petřínem. Jitka měla tyto nedělní sedánky moc ráda. Byt byl plný veselých lidí, tety mluvily rychle jedna přes druhou, děti zpívaly. Ostatně, to rychlé mluvení, prý Jitka zdědila právě po svých tetách. A možná, že se nedělní odpoledne trochu podepsala i na její hudební a herecké kariéře. n Rodinná pohoda s maminkou a bratrem Honzou, 1952

14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

S bratrem Honzou na milovaném Petříně, 1952

Dva na koloběžce

„Na téhle koloběžce jsem si několikrát roz- S bratry Honzou a Petrem bila kolena,“ vzpomíná Jitka Zelenohorská

„Velká slečna“ pózuje na Václavském náměstí


Jitka Zelenohorská UJEL MI VLAK. Jindra Svitáková

Recommend Documents