Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
Miroslav Jindra
Nebe, peklo, zem Příběh první letušky ČSA Máji Staré a lidí kolem létání na pozadí historických událostí
BARRISTER & PRINCIPAL
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Věnováno všem, kteří v tomto příběhu ztratili své životy, svobodu či zaměstnání a byli zbaveni možnosti o svém osudu promluvit. Autor
© Miroslav Jindra, 2013 © Barrister & Principal, o. s., 2013 ISBN 978-80-7485-069-1
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
PROLOG Přiznám se, že na počátku svého bádání jsem netušil, o jak komplexní činnost se jedná a jak se mé odhodlání nepozorovaně promění v posedlost. Hodně věcí jsem se musel naučit, především vědět, kde a koho se zeptat, nenechat se odradit, a hlavně si každý den opakovat stejné slůvko – trpělivost. To vše je zakleto ve dvou tisících e-mailů, desítkách dopisů, ve třech stovkách hodin strávených v archivech, ale i na cestách po Čechách i Evropě, v odhodlání vrátit se na stejné místo, mnohdy bez výsledku. Cítil jsem, že příběhy těch, kteří byli pro zachování svobody ochotni přinést osobní oběť, mají právo na čestné místo v povědomí nás všech. Snad proto si troufám tvrdit, že slovo svoboda vyslovujeme v časech, kdy nás obklopuje, docela lhostejně a představa, že bychom za ni měli osobně bojovat, je nám vzdálená tak, jako je nám právě teď vzdálený pocit včerejšího strachu. Miroslav Jindra
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
NEBE
I. Soudní věznice – Drážďany, březen 1943. Studená cela, dva krát tři metry, stěny natřené nazeleno, vysoko nahoře malé okno, kterým dopadá kužel světla během dne jen krátkou chvíli. Pět kroků tam, pět kroků zpátky. Marie se snaží každý den cvičit. Těch několik set dřepů denně je fyzickým očistcem, ale i výrazem vůle přežít to, co bude následovat po vynesení rozsudku. V noci, kdy se z chodby ozývá jen halas dozorkyní, které si klábosením krátí svoji noční směnu, Marii navštěvují přízraky. Usedají na postel a promlouvají ztichlými hlasy, vyprávějí a ona poslouchá, ale na nic se nemůže zeptat. Cítí jejich přítomnost i sílu ducha, ale nad ránem, když se z chodby ozve řev a rány do dveří, zjistí, že už v cele nejsou. Stejně jako by nikdy neexistovala minulost, ve které mělo smysl jen létání a… moře, které jí navěky učarovalo. Jak to všechno začalo a čí viny máme za svého života odpouštět, abychom i my došli k odpuštění?! Začněme náš příběh osobními vzpomínkami budoucí letušky Marie Staré. Snad se patří dodat jen jedno – ještě že předem nevíme, co nás čeká, nikdy bychom nerozpoznali okamžik, kdy jsme byli doopravdy šťastní. „Můj příchod na svět byl přivítán fanfárami maďarských hulánů z císařské gardy, defilujících pod okny služebního bytu na třídě Wasnergasse u příležitosti osmadvacátých narozenin arcivévody Karla I., následníka trůnu a posledního rakousko-uherského císaře. Stalo se tak 17. srpna 1915 ve Vídni. Yes, náš foxteriér, který byl přesvědčen, že mi hrozí nebezpečí, se usadil s naježenými chlupy u mé kolébky a cenil zuby na každého, kdo se chtěl přiblížit. Získala jsem tak přítele a ochránce. Snad vycítil, jak moc jsem zvířata milovala, a ze všeho nejvíc právě psy. 5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
Můj otec, Antonín Starý, zastával od roku 1908 funkci revidenta pro železniční dopravu a na svůj vysoký úřednický stav byl náležitě hrdý. Dříve byl zaměstnán u knížete Karla Ferdinanda Kinského, později si měl s jeho svolením a podporou najít takové zaměstnání, které by mu nabídlo lepší perspektivu pro budoucnost. Jméno rodiny Kinských se u nás doma skloňovalo jako druhé po Bohu. Byly mi tři roky, když se v roce 1918 narodilo Československo. Komentáře související s touto historickou událostí a jejími následky jsou osobní pouze do té míry, jak jsem je postupem času začala chápat. Odrážejí se v nich pocity mého otce a díky jeho častému vyprávění se mi vryly do paměti. V mém životě hrál otec důležitou roli. Vzhlížela jsem k němu jako k autoritě. Často přede mnou mluvil o svobodě. O tom, jak moc je v životě národa důležitá. A právě po roce 1918 byli Češi do svobody vášnivě zamilovaní. Mého otce neposlali na frontu, pracoval v oddělení, které zajišťovalo armádní dodávky materiálu pro železnice. Jeho ochota pracovat pro vítězství Rakouské říše však nebyla nijak zvlášť usilovná. Spolu s dalšími českými spolupracovníky patnáct měsíců zpožďovali dodávky lokomotiv, mnohé z nich byly sotva schopné jízdy. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až následovalo vyšetřování s možným obviněním ze sabotáže. Následkům svého konání, nakonec unikl jen díky všeobecné amnestii, která doprovázela nástup arcivévody Karla I. na trůn. Otec pak na ministerstvu zůstal až do konce války. Říkával, že nebylo lepšího důkazu o tom, jak Rakousko ve své agonii trpělo nouzí o schopné úředníky… a nouze, jak známo, láme železo.“
Rod Starých pocházel ze Šlapanic u Slaného, kde se na statku nachází reliéf rodového erbu.
6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
Nová republika vzniká na rozbořeném základu ohromné a nesourodé Rakousko-Uherské říše. Loajální úředník a vlastenec se okamžitě hlásí do služeb nového státu. „Pražské úřední kruhy mého otce vřele přijaly. Byl vyslán přechodně do Vídně s pověřením repatriovat naše státní příslušníky. Po splnění mise se opět vrátil do Prahy, kde žádal o práci na Ministerstvu železnic. Dorazil tam až po rozdělení státního krajíce, a protože kdo nepřítomen, ten vinen, nikoho ani nenapadlo zajistit mu alespoň nějaké drobky. Můj otec se ‚zdvořile, ale důrazně‘, nechal slyšet, ‚že by bylo vhodné‘, aby se ve vlastním zájmu přihlásil do sociálně-demokratické strany, která na ministerstvu byla u vesla. Občané trpí zvláštní deformací ducha, když doufají, že jejich vládci se jako zázrakem změní v zosobnění cti pouze tím, že se dostanou k moci. Svoji první zkušenost s novými pořádky lapidárně shrnul ve větě: Dávám té republice demagogů dvacet let! Byl zanícený vlastenec a důvod k této chmurné předpovědi nevycházel ze zatrpklosti způsobené potupou, které se mu dostalo, ale z obavy, že neschopnost a sektářství nového režimu nabídne Československu ještě krutější osud než ten, ze kterého se právě vymanilo. Události mu bohužel daly za pravdu. Raději volil přemístění na ředitelství do Hradce Králové, kde byl blíže rodinnému sídlu v Novém Bydžově a vykonával práci, která ho uspokojovala. Ale ani zde nakonec nebyl uchráněn politického sektářství a myslím, že i to přispělo ke zhoršení jeho zdravotního stavu natolik, že byl předčasně penzionován. Na druhou stranu mu nově nabytý volný čas umožnil věnovat se velké zálibě, kterou se mu stala výhradně moje výchova.“ Rodina Starých se do Nového Bydžova přistěhuje z Vídně 10. května 1919. Na Husově třídě obývá dvojdomek č. p. 1172, který na místě původního zbořeného domku postavil v roce 1907 městský architekt Jan Vyleťal, podle všeho strýc Antonína Starého, Mariina otce. Domek je přízemní a svým uzavřeným dvorkem přiléhá k rozsáhlému parku, který je svědkem Májiných dětských her. „Vždycky jsem měla ráda zvířata. Brala jsem k sobě úplné defilé opuštěných a chromých zvířat a skrývala jsem je v přístavku vzadu v parku. Přela jsem se o ně s četníky. S pomocí důvtipu jsem dokázala krmit či spíše přecpávat své chráněnce, pět psů a tři kočky, aniž by se v rodinné spíži projevily podezřelé úbytky. Přesto bylo mé tajemství odhaleno. Způsobila to zrada ničemy jménem Yes, motivovaná jeho 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
Dvojdomek rodiny Starých, Husova třída č. p. 1172.
příšernou žárlivostí. Nesnesl přítomnost mých hostů a s potěšením je pokousal. Občas ve svém kumbále dělali pořádný povyk. Yes jim na tuto urážlivou výzvu odpovídal zuřivým štěkotem. Znepokojený otec mu jednoho dne otevřel dveře a Yes ho rychlostí burácejícího závodního vozu zavedl na místo a odhalil mu pravdu. Prosbami jsem si vymohla svolení ponechat si své chráněnce pod výslovnou podmínkou, že jejich počet nebude narůstat. Umřeli docela rychle, asi byli moc tlustí. Všeho moc škodí. Na jejich pohřby, pokoutní, ale obřadné a skrápěné hojnými slzami, jsem zvala přátele.“ Z Nového Bydžova pan Starý dojíždí na Ředitelství státních drah v Hradci Králové, kde pracuje jako vrchní revident, později inspektor Skupiny 1 – rozpočtové, účetní, osobní věci. Paní Stará zůstává v domácnosti, jak jejich společenskému stavu přísluší. Dcera Mája v Bydžově navštěvuje nejdříve obecnou školu, poté měšťanku a následně dívčí a rodinnou školu. K tomu začne po dovršení dvanácti let externě docházet do kláštera Sester Matky Boží. „Jedna z řeholnic, sestra Leopoldina, se se mnou spřátelila. Byla to znamenitá žena, prostá, přívětivá a řídila se zdravým rozumem. I když režim klášterního života občas napravuje zbloudilé ovečky a zbavuje je mnohých špatných vlastností, zbývá jedna, vůči níž se ukazuje být naprosto neúčinný: zvědavost. Největší potěšení sestře Leopoldině činilo, když mě poslouchala, jak jí vyprávím drby z města. Naslouchala mi 8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
soustředěně s palci zkříženými na růženci a přerušila mne, jen když se na něco ptala nebo projevovala překvapení, uspokojení či hlasitým výkřikem svůj nesouhlas. Druhá řeholnice, sestra Octavie, nepropásla ani jednu příležitost vmísit se do naší rozmluvy i přes hněvivé pohledy, které na ni její společnice vrhala. Ty pohledy vyjadřovaly jasně… když se dopouštím hříchu zvědavosti, je to moje věc, milá sestro, ale nechci, aby můj poklesek vám ostatním přivodil stejný hřích! Sestra Octavie se vůbec neměla k odchodu. Sama se raději vzdala kusu svého ráje. A sestra Leopoldina zase toho svého, jen aby ve svůj prospěch zužitkovala výhradní právo na informace zvenčí. A sestra Leopoldina mě naopak zásobovala informacemi o všem, co se dělo v klášteře. Neunikla mi žádná podrobnost ze života řeholnic a tento způsob života se mi líbil. Unesena unáhleným a chvilkovým posláním, charakteristickým pro mládí, sdělila jsem Leopoldině, že mám v úmyslu vstoupit do kláštera. Jako vrchol svého úžasu ta svatá žena vykřikla… Ty, Májo, děvče schopné rozložit porfyr! Vzdej se té myšlenky, milé dítě! Nejsi z těsta, ze kterého jsou udělány služebnice Boží. Sestra Leopoldina byla křesťanka, nikoli však bigotní, a to jí přidávalo na půvabu. Byla jednou z mých velkých lásek. Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo společenství Sester Matky Boží rozehnáno. Většina řeholnic byla odsouzena k nuceným pracím. V tom bouřlivém čase jsem stopu laskavé sestry Leopoldiny ztratila. Byl to zlý čas, ve kterém jsem i já hledala vlastní cestu.“
Marie Stará na tenisovém turnaji v roce 1932.
9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
Mája, jinak se jí v jejím okolí neřekne, se učí jazykům, hudbě, dobrým mravům, tanci a všemu, co je považováno za nezbytné znát pro dívku z vrstev městské smetánky. Výchovu, která jde s moderní dobou, doplňuje jízda na koni a především tenis, ve kterém slaví největší úspěch v roce 1936 vítězstvím ve smíšené čtyřhře v kategorii dorostenců. Jejím mladším partnerem byl Jaroslav Drobný, všestranný sportovec, pozdější tenisová legenda a po komunistickém převratu v únoru 1948 emigrant hrající za Egypt. „Na tenisu jsem si povšimla nádherného muže. Jmenoval se Kurt Grätz a pocházel z nedalekých Skřivan. Neodolatelně mne přitahoval. Otec mě vždy doprovázel spíše pro potěšení z mé společnosti než kvůli tomu, aby na mě dohlížel, a tak bylo pro nás snadné – pro mě a pro Kurta, abychom se scházeli na opuštěné lavičce za dvorcem, kde jsme se tajně zasnoubili. Kurt byl starší a na Karlově univerzitě studoval medicínu. Nakonec si místo lékařské dráhy zvolil službu v armádě. Moje první nezapomenutelná velká láska se však dočkala tragického konce.“
II. „Když otec 1. dubna zemřel na srdeční infarkt, cítila jsem, že s jeho odchodem se mi ze života vytratila velká autorita. Uchovala jsem si na hodiny se svým otcem dojemnou a nezapomenutelnou vzpomínku. I přes zažitá zklamání si zachoval veselý optimismus, ovšem spíše navenek než v hloubi srdce. Za nějakou dobu po jeho smrti jsem se vydala na Ministerstvo železnic do Prahy vyřídit záležitosti vdovské penze. Poprvé sama tak daleko od domova a k tomu možnost jednat sama za sebe, podle rozmaru i fantazie. To mě naplnilo dosud nepoznanou euforií. Ten den jsem silně pocítila, že svoboda v rozhodování je něco, za co stojí bojovat i trpět.“ Od té doby, co se Mája seznámila s příběhem první americké stevardky, zdravotní sestry Ellen Churchové, nepřestávala snít svůj vlastní sen o létání. Dnes o to svobodněji, neboť pan inspektor Starý už dříve vyjádřil svůj vztah k ambicím své dcery létat tím, že jí zakázal navštěvovat aeroklub v Hradci Králové. „Nikdy jsem necestovala sama a z domu rodičů jsem odcházela jen na vyučování do kláštera Sester Matky Boží. Řídila jsem se stanoveným 10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
rozvrhem včetně ponaučení: po cestě se netoulej a vrať se v určenou dobu. Při každém kroku jsem slyšela věčně dotěrný hlas rodičů – ovšemže milý, nicméně však přísný – jak mě kárá: Májo, slušná dívka tohle nedělá! Májo, slušná dívka tamto nedělá! Všechny ty zapovězené věci se mi přirozeně líbily. Měly neodolatelnou přitažlivost zakázaného ovoce. Jako například líčit se, nosit hedvábné punčochy, a především vyměnit můj věčný skotský baret za slušivý účes! Takovou měla matka fobii ze rtěnky, až tak byla nadšena skotskými barety. Jsem přesvědčena, že jsem ve svém mládí stavěla na odiv vzory pokrývky hlavy všech skotských klanů.“ Dne 5. dubna 1937 zahájilo provoz nové letiště v Ruzyni a od samého začátku se stalo jedním z nejdůležitějších tranzitních letišť v Evropě. Otevření letiště bylo o to slavnostnější, že bylo zároveň zahájeno první letecké spojení s Belgií, provozované v rámci oboustranné spolupráce ČSA a belgického dopravce SABENA. Doba cestování mezi Prahou a Bruselem se zkrátila z původních dvaceti hodin jízdy vlakem na pouhé tři hodiny! A rozšiřování spojení Prahy s okolním světem pokračuje v květnu, kdy ČLS (Československá letecká společnost) otevírá na půl s KLM spojení do Rotterdamu a ČSA (Československé státní aerolinie) s italskou Ala Litoria otevírá trať do Benátek, přes Bratislavu, Klagenfurt (jinak též Celovec) a Terst. Z dalších destinací následují Marseille, Curych (ČLS), Bukurešť, Paříž (ČSA). Z vnitrostátních letišť se připojuje Liberec, Zlín a Piešťany. V květnu odbavuje Letiště–Ruzyně přes pět set cestujících denně 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
Savoia Marchetti SM-73.
a letadla společností ČSA a ČLS urazí každý den šest tisíc šest set kilometrů. „S křiklavě barevným baretem na hlavě jsem se toulala v zářivých ulicích hlavního města, sama, obtížená tučným obnosem a s možností dělat – bez jakékoli kontroly – cokoli mě napadne. Své čerstvě nabyté svobody jsem ale nezneužila. Byla jsem rozumná, dobře vychovaná dívka, a tak se má představivost omezila na vypití šálku čaje s rohlíkem a obdivování honosných výkladních skříní obchodních domů. Procházka mě nečekaně zavedla před kancelář Československých státních aerolinií, ve které byl model letadla a plakáty vyzývající k cestám do světa, ale stálo v ní ještě něco, co zejména upoutalo moji pozornost – figurína letušky v půvabném stejnokroji blankytné barvy.“ Toho jara ČSA rozšiřují svůj letový park o stroje Savoia Marchetti SM-73. Zatímco ČLS nakupuje osvědčené moderní DC-3, známé jako Dakota, celkem logicky se nabízí možnost, že by na provozování stejného typu stroje obě společnosti vydělaly. ČLS již navíc provozuje jejich předchůdce, DC-2, a má pro ně vybudované zázemí. V případě ČSA se však proslýchá, že savoie jsou nakupovány „na pokyn shora“. Majitel Waltrovky pan Kumpera prý přes zákaz vývozu strategických výrobků prodal do Itálie větší počet motorů Sagitta a vláda platbu zabavila. Italové ji zablokovali v římské bance a po různých tahanicích nabídli místo peněz savoie. Ať už je tomu jakkoliv, během let 1937 a 1938 ČSA odeberou celkem šest těchto spolehlivých strojů se smíšenou konstrukcí. Trup a ocasní plochy mají kostru z ocelových trubek potaženou 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
plátnem, samonosné křídlo je celodřevěné. Kabina je určená pro osmnáct cestujících, posádku tvoří čtyři osoby: velitel – hlavní pilot, druhý pilot, který byl zároveň také mechanik, radiotelegrafista a čtvrtým členem je nově zřizovaná profese stevardky, která bude mít za úkol cestujícím zpříjemňovat let. „Byla jsem věrná čtenářka amerických časopisů, které líčily povolání letušky jako pohádku. Můj doposud uzavřený způsob života ve mně vyvolal chuť po dobrodružství, a tak jsem bez nejmenšího zaváhání vstoupila dovnitř, aniž bych tušila, že před několika dny vyšel na toto lákavé zaměstnání inzerát a žádostí se již sešlo na několik set.“ Hlavní podmínkou je perfektní znalost jazyků, preferována je angličtina, francouzština, němčina, výborné zdraví, výška alespoň sto šedesát centimetrů, věk do pětadvaceti let. Ta příležitost jí podlomí kolena, bohužel u sebe v tu chvíli nemá žádnou svoji fotografii. Může udělat jediné: v nedaleké kavárně v krátkosti sepíše své curriculum vitae a zanese jej do kanceláře. Horlivou rukou je pak na papíře sepsáno: „Pane generální řediteli, velmi stojím o to, stát se letuškou. Jmenuji se Marie Stará. Narodila jsem se 17. srpna 1915 ve Vídni. Hovořím česky, německy, francouzsky, anglicky a italsky. Velmi ráda sportuji. Hraji tenis, jezdím na koni, jsem dobrá plavkyně a lyžuji. Můj zdravotní stav je tudíž skvělý.“ A nakonec následovala adresa a zdvořilostní obrat. Mělo to jeden nedostatek, neměla jsem u sebe svoji fotografii. Co se dá dělat. V nastalé nouzi se pan generální ředitel musel obejít bez ní.“ Po návratu do Nového Bydžova jí fotograf F. J. Vraný vyrobí několik portrétních fotografií, které se o několik dnů později ocitnou na stole vrchního ředitele ČSA, inženýra Františka Stočese. ČSA ale nejsou první společností, která se rozhodla zavést profesi stevardky na palubách svých letadel. O více než měsíc dříve začala s výběrem vhodných kandidátek ČLS. Z celkového počtu několika set žádostí byly vybrány čtyři dívky. Margitt Keclíková, Eleonora Thurn von Taxis, Alžběta Krauskopfová a Karla Dvořáková, které následně absolvovaly profesní výcvik u holandské společnosti KLM. Dny, ve kterých Mája čeká na dopis s hlavičkou Československých státních aerolinií, se neúprosně vlečou. Ten čas jí připadá 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
jako čekání na výrok soudu. Má pocit, že jsou to nejdelší dny jejího života. Netuší, že ty opravdu nejtěžší chvíle si ji teprve najdou. „Matce jsem řekla jen o ‚oficiální‘ stránce mé cesty do Prahy a dávala jsem si dobrý pozor, abych se ani slovem nezmínila o jisté neplánované návštěvě. Její výsledek jsem očekávala s horečnatou úzkostí. Bylo by neuvěřitelné, že bych já, venkovská husička, byla jednou z mála vyvolených z mnoha set mladých dam z hlavního města, protřelých a oplývajících vlivnými kontakty. Ne, můj krásný sen se nikdy neuskuteční. Má naděje se snižovala každým uplynulým dnem. Už jsem ani nevyhlížela listonoše. Byl to nerozum.“ Když dopis dorazí, naneštěstí jej dostane do rukou matka. I když v něm není nic víc než jen pozvánka k osobnímu pohovoru, nedokáže Marie na své tváři potlačit nečekanou radost. Tato okolnost ji přinutí vyjít s pravdou ven a seznámit matku se záměrem stát se letuškou. Umanutost, s jakou si zvolila své budoucí povolání, je pro matku nepochopitelná. „Matka mě zbožňovala, ale dělala mi přednášky o výchově dívek v souladu s přísnými neměnnými zásadami staré školy. Jak jsem si vůbec mohla dovolit rozhodnout se sama, neporadit se! Tak, Májo, aby bylo jasno: je ti skoro dvacet dva a nemůžu tě chvíli nechat samotnou, aniž bys hned nezačala dělat blbosti. Chceš se stát letuškou! To jsou pitomé nápady, to už tě život nebaví?! Stojíš o to se zabít v pekelných létajících mašinách?! Pamatuj si, že jen dobrodružné a zkažené holky se stávají letuškami!!! Pane bože!… kdyby chudák tvůj otec ještě žil, určitě by z toho zemřel žalem, ale pamatuj si, že dokud budu naživu, nikdy se letuškou nestaneš, od toho tě uchráním, rozumělas??! Nastal čas pro argumenty. Mami, ty to zveličuješ! Co se týká nebezpečnosti, tak v letecké dopravě je o dost méně nehod v porovnání s železnicí, a co se týká dobrých mravů, povolání letušky je naprosto počestné, o čemž svědčí fakt, že na jedno nebo dvě místa je šest set uchazeček a všechny jsou z dobrých rodin – mezi požadovanými vlastnostmi je na prvním místě bezúhonná pověst! Ta práce je dobře placená a naše příjmy jsou dost mizerné. Z toho se už nevyhrabeme. Už si nedokážeme udržet své postavení. Náš dům se mění v rozvaliny. Je žalostně oprýskaný. Vyžaduje několik pořádných nátěrů. Vichřice nám příště odnese střechu. Plot v parku se doslova drolí. Kde seženeme peníze, které budeme potřebovat na tyhle 14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
nutné opravy? Na to bych dala své první vydělané peníze. Tatínek by byl moc rád, kdyby viděl, jak se uživím, on, který mi často a dost smutně opakoval, že má obavy z představy, že bych měla být nesoběstačná. Mami, dovol mi stát se letuškou, bude konec s našimi starostmi a pokořováním. Snažila jsem se na máti zapůsobit.“ Obhajoba, i když přednesená se vší vervou, ale matku vyslovit souhlas nepřesvědčí. Přesto se symbolem vlastní cesty, kterou si vybrala její svéhlavá dcera, stanou pohlednice z cest vystavené v kuchyni. Ředitelství Československých státních aerolinií sídlí ve čtvrtém patře paláce pojišťovny Sekuritas ve Vodičkově ulici. „Až v předpokoji kanceláře generálního ředitele jsem si uvědomila znatelný rozdíl mezi stabilitou nohou pevně přikovaných k zemi a nejistou stabilitou v ocelovém stroji zmítajícím se v šílených výškách na pos pas rozpoutaným živlům. Stěny čekárny byly ozdobeny obrázky a nákresy těchto nestvůr. Ačkoliv texty, které obrázky lemovaly, měly vytvářet zdání bezpečí a důvěryhodnosti, vzpomněla jsem si, že jsem na letišti v Hradci Králové viděla jeden z nich na zemi proměněný v hromadu pokrouceného šrotu. Jakoby ho Aeolus, bůh větrů a pán bouří, potrestal za to, že se mu vzepřel. Zmocnil se mě náhlý a nepřekonatelný děs. Chtěla jsem utéci. Dveře se otevřely přesně v okamžiku, kdy jsem k nim zamířila, a já jsem mechanicky šla za sekretářkou, která mne uváděla. Kdyby ten zásah přišel o pár vteřin později, už bych tam nebyla a letuškou se patrně nestala. Náš osud je řízen nepostižitelnými vlivy.“ Vrchnímu řediteli Františku Stočesovi je v té době dvaačtyřicet let. Ve svém okolí je respektován jako muž pevné vůle, přesného a komplexního myšlení, který veškeré své nasazení 15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213894
