Jižní Čechy byly vždy v kontaktu s velkými historickými událostmi: na zámku v Chlumu u Třeboně pobývaly v červnu 1914 děti majitelů, arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky Žofie Chotkové, a zde se také dozvěděly zprávu o tragické smrti svých rodičů při atentátu v Sarajevu.
Po dlouhá staletí neměly hranice mezi Českými zeměmi a Rakouskem velký význam: český pohraniční Staňkovský rybník se východním břehem dotýká státní hranice a musel být obhospodařován z území obou zemí.
„Bourali jsme vesele, to Rakousko zpuchřelé…“ „Jak je ti, Rakousko? (Ozvěna:) Ouzko…“ Navzdory satirickým popěvkům z doby po r. 1918 byly vztahy mezi Československem a Rakouskem ve 20. a 30. letech velmi dobré. Mimo jiné proto, že hlavy obou států se navzájem dobře znaly: když budoucí druhý rakouský prezident Michael Hainisch (v úřadě 1920 – 1928) studoval na univerzitě ve Vídni, budoucí první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (v úřadě 1918 – 1935) tam přednášel.
Pamětní deska na průčelí českobudějovické radnice připomíná, že dne 20. prosince 1918 se čerstvě zvolený prezident Masaryk zastavil ve městě na své cestě vlakem z exilu z Itálie přes Rakousko do vlasti a v Budějovicích strávil svou první československou noc.
Československo-rakouská hranice byla dohodnuta i vytyčena v letech 1919 – 1921. O produktivní atmosféře ve společné delimitační komisi svědčí například hraniční úsek u rakouské osady Kleintaxen, kde byla ponechána stará zemská hranice, ačkoli se jí přímo dotýkal jeden z domů.
Jižní Čechy byly region bez velkého průmyslu, ale s rozvinutým zemědělstvím i potravinářskou výrobou a se sítí důležitých komunikací (jihočeská metropole České Budějovice je křižovatkou 5 železničních tratí).
Krajinská výstava v Pelhřimově (1926), betonový most (1928) pro železniční a zároveň silniční dopravu přes Lužnici v Bechyni a moderní obchodní dům Brouk a Babka (1935) v Českých Budějovicích náležely k úspěchům, na něž byli Jihočeši hrdí.
Města jako České Budějovice nebo Tábor byla také významnými městy garnizonními (posádkovými). V Českých Budějovicích sloužil v letech 1937 – 1939 jako zástupce velitele pluku podplukovník Karel Klapálek (1893 – 1984). V letech 1939 – 1940 byl jihočeským regionálním velitelem vojenské odbojové organizace Obrana národa, která se věnovala především zpravodajské činnosti proti německým okupantům, a jako jediný z oblastního vedení této organizace unikl rozsáhlé zatýkací akci gestapa v r. 1940: uprchl do zahraničí, v letech 1940 – 1943 velel československé zahraniční jednotce v rámci britské armády na Blízkém východě a v letech 1944 – 1945 zastával vysoké velitelské funkce v útvaru československé armády v rámci sovětského vojska na východoevropské frontě.
Obyvatelstvo jižních Čech bylo dvojjazyčné. Německy mluvící menšina obývala hlavně široký pás pohraničí, ale převažovala i v některých obcích vnitrozemských a například v Českých Budějovicích mělo německý ráz rezidenční Pražské předměstí (Prager Vorstadt). Německé obyvatelstvo se považovalo za svébytnou součást německého národa: pojítkem byla především Šumava (odtud jméno Böhmerwälder – „Šumaváci“).
Vztahy mezi Čechy a Němci v jižních Čechách byly bohaté (především však v ekonomické sféře) a odehrávaly se ve vstřícné atmosféře, ale obě národnosti žily dost odděleně: smíšených manželství bylo málo a jazyková hranice velmi ostrá. Výmluvná byla skutečnost, že v Československé republice měl téměř každý politický směr stranu českou a vedle ní zcela samostatnou stranu německou. Tak tu existovaly Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) i Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSAP) nebo Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární strana; nejsilnější strana celé první, masarykovské Československé republiky) i Bund der Landwirte atd. Jediná strana byla otevřena pro všechny národnosti, a to Komunistická strana Československa, ale právě v ní mnoho německých členů nebylo. Po nástupu fašismu v Německu vznikla (1. října 1933) v Československu Sudetendeutsche Partei, založená a vedená učitelem tělocviku Konradem Henleinem (1898 – 1945). SdP se stala exponentem německého nacismu. Stoupence získávala především kritikou československé politiky v podmínkách světové hospodářské krize. Úsporná opatření pravicových vlád v praxi: čeští Němci tvořili asi 30 % mezi obyvatelstvem, ale prý až 60 % mezi nezaměstnanými; vláda však vyplácela v německých okresech nominálně nižší sociální podporu na hlavu než v okresech českých. Němečtí nacisté vedli mezi českými Němci intenzivní propagandu. Významnou roli tu sehrál Adolf Eichmann (1906 – 1962), později jeden z největších válečných zločinců, který působil v jižních Čechách s krycím posláním agenta německého naftového koncernu Vakuum Oil. Ve vsi Mladé v těsné blízkosti Českých Budějovic si našel nevěstu, Veroniku Liebl. Po sňatku 1935 se odstěhovali do Německa, měli 3 syny, po válce zmizeli do Argentiny a po Eichmannově únosu do Izraele a popravě v Jeruzalémě jeho manželka dožila nazpátek v Německu.
V květnu 1935 se konaly parlamentní volby, v nichž na počet hlasů SdP zvítězila (!) se ziskem 15,2 % hlasů. Šok z vítězství nacistů v masarykovském Československu byl zmírněn tím, že – vzhledem k přepočtu hlasů na mandáty – nejvyšší počet křesel získali agrárníci (45 mandátů, o 1 víc než SdP). Volby však ukázaly roztříštěnost a ochromení české politiky. Proti sudetoněmeckému nacismu nejvíce vystupovala DSAP. Její přední politik a poslanec Wenzel Jaksch (1896 – 1966) nešetřil projevy loyality k Československu v souvislosti s Masarykovou abdikací 1935 a smrtí 1937. Novému prezidentu Edvardu Benešovi vytýkal, že úřady zavírají oči před nacistickým pronásledováním německých demokratů v Sudetech. Shodou okolností oba muži souviseli s jižními Čechami. Jaksch se narodil v Dlouhé Stropnici u Nových Hradů a byl poslancem za Šumavský kraj (Böhmerwaldkreis), Edvard Beneš bydlel s manželkou Hanou ve vile v Sezimově Ústí. Beneš vymohl na vládě pro pohraničí částečné finanční kompenzace důsledků krize. Další činnost DSAP však ochromily spory mezi Jakschem a umírněnějším šéfem DSAP Ludwigem Czechem (1970 – 1942; byl také ministrem).
„Německé sociálnědemokratické hnutí… se… probojovalo k absolutně pozitivnímu vztahu k republice, a toto hnutí má vzhledem k tragédii německého národa nejen rozumově, ale i pocitově zájem na tom, aby tento poslední demokratický ostrov v moři středoevropského fašismu nebyl zaplaven.“ „Co… od vlády, a obzvláště od pana ministra vnitra, žádáme, je, aby demokraticky smýšlející občané nebyli fašistickému teroru v pohraničí vydáváni napospas jako štvaná zvěř.“ Z projevů Wenzela Jaksche.
V krizi 1938 začíná být půda jižních Čech pořádně horká. V březnu dochází k anšlusu Rakouska. Velký pozemkový vlastník na Novohradsku, bývalý hrabě Karl Buquoy, přední účastník fašistických demonstrací v Kaplici i na Nových Hradech 1936, zve Henleina na své panství (mimo jiné na zámeček Žofín). Na státní hranici u pralesa Hojná Voda dojde ke střetnutí, v němž československá Stráž obrany státu musí bránit československou hranici před útokem Freikorpsu z rakouského území: stopy střelby jsou na tamějších zátarasech patrné dodnes. Příslušníci dalšího jihočeského bývalého šlechtického rodu, Schwarzenbergové, vyjadřují loyalitu k Československé republice a podporu prezidentu Benešovi.
Na jaře se konají komunální volby: v německojazyčných oblastech Československa drtivě vítězí SdP: získala zde 85 – 93 % hlasů. V květnu a v září 1938 československá armáda dvakrát mobilizuje do právě dokončovaných pohraničních pevností: objekty jsou hotovy po stavební stránce, ale většinou ještě nevyzbrojeny; mobilizace však symbolizuje odhodlání československé veřejnosti bránit svůj stát. V jižních Čechách se nacházejí jen objekty lehkého opevnění (nazývané řopíky).
V noci z 29. na 30. září je podepsána Mnichovská dohoda, jíž evropské velmoci odstoupily české pohraničí Německu. Obsazení pohraničních oblastí Německem se odehraje v prvních říjnových dnech. Krátce poté vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler během svého pobytu v Linci navštíví také Český Krumlov, který po celý rok 1938 vynikal jako jedno z 8 největších středisek nacistických výtržností v Československu (spolu s Chebem/Eger, Sokolovem/Falkenau, Opavou/Troppau, Chomutovem/Komotau atd.). Obyvatelstvo Krumlova připravilo Hitlerovi nadšené uvítání. 5. října 1938 abdikoval Beneš (vzápětí emigroval do Velké Británie) a 30. listopadu byl nahrazen jihočeským rodákem z Trhových Svinů Emilem Háchou (1872 – 1945). Začalo období ultrakonzervativní druhé republiky. Ze zabraného pohraničí uprchlo do vnitrozemí asi 200 000 Čechoslováků. Československé úřady – jednající podle národnostního klíče – se snažily vracet zpět do Říše německé Židy i antifašisty, kteří se také pokoušeli uniknout z nacistického státu.
15. března začala německá branná moc okupovat zbytek Českých zemí. 16. března byl oficiálně vyhlášen německý Protektorát Čechy a Morava a teprve tohoto dne přišli němečtí vojáci i do menších jihočeských měst.
15. března se na českobudějovickém Masarykově náměstí (záhy pojmenovaném Adolf Hitler Platz) konala přehlídka wehrmachtu. Brzy poté se na náměstí nechali vyfotografovat i noví vládcové města: druhý zprava vládní komisař (protektorátní „starosta“) Friedrich David (1900 – 1945) (SdP), uprostřed Hans Westen (1891 – 1947), velitel Freikorps, krajský vůdce SdP a poslanec Říšského sněmu (oba byli významnými českobudějovickými podnikateli).
Týn nad Vltavou – typický protektorátní příběh českého maloměsta:
16. 3. 1939 příchodem německého dělostřeleckého vojska začala okupace. Mnozí přední představitelé města byli hned na začátku války zatčeni a deportováni do koncentračních táborů. Starosta byl donucen k rezignaci a vedení města převzala správní komise v čele s Emilem Pisingerem z české fašistické organizace Vlajka, jejíž někteří členové po březnu 1939 kolaborovali s protektorátní vládou i s německými okupanty. Okresní úřad byl zrušen, zůstal jen Okresní soud. Hospodářskou školu zabrala Hitlerjugend. Vznikla německá škola, české spolky byly rozpuštěny. Na jaře 1942 začaly odjíždět transporty Židů z celého Vltavotýnska (severně od města žila v několika osadách početná židovská komunita). 30. 5. 1942 se 5 zaměstnanců okresního úřadu stalo prvními jihočeskými oběťmi heydrichiády (pro údajné schvalování atentátu). 1. května 1945 vznikl Okresní revoluční národní výbor, 5. května obsadil vltavotýnskou radnici a 6. května byl ustaven Městský národní výbor jako orgán poválečné obecní samosprávy. Němečtí vojáci, civilní Němci a někteří kolaboranti chvatně opouštěli Týn. 10. května dorazila sovětská armáda a američtí vojáci z Písku. Počátkem r. 1946 zasedal v Týně mimořádný lidový soud pro potrestání místních kolaborantů. Emil Pisinger byl odsouzen k trestu smrti a popraven, ostatní odsouzeni k trestům vězení.
Vláda druhé republiky se plynule proměnila v protektorátní vládu a Hácha byl orwellovsky označován jako státní prezident. Protektorátní vláda, která neměla sympatie ani respekt obyvatelstva, zřídila (podle říšské instrukce Heinricha Himmlera z prosince 1938) v Letech u Písku cikánský internační tábor, který měl sloužit jako pracovní tábor a posléze přestupní stanice do koncentračních táborů (byly odtud vypraveny 2 transporty do Osvětimi). Tábor v Letech byl zřízen z původního tábora stavebních dělníků, složeného z 50 mobilních buněk. Romské obyvatelstvo tu bylo internováno od r. 1940, intenzivně (celé rodiny) od léta 1942. Vězňové (muži, ženy i děti) pracovali na silničních stavbách, v lesích a v zemědělství. Otřesné hygienické podmínky i týrání ze strany dozorců vedly k tomu, že například z evidovaných 36 novorozenců přežilo nejvýše jen 8. V r. 1943 tu vypukla epidemie tyfu, které padlo za oběť asi 120 osob a která provoz tábora ukončila. Celkem táborem prošlo 1309 osob, z nichž čtvrtina byla propuštěna nebo utekla, 326 tu nepřežilo a ostatní skončili v Osvětimi nebo byli přemístěni do podobného tábora v Hodoníně u Kunštátu na Českomoravské vrchovině.
Na začátku 1942 (po lednové nacistické konferenci ve Wannsee, kterou řídili Reinhard Heydrich a Adolf Eichmann) byla zahájena likvidace Židů v nacisty ovládaných zemích Evropy a nevyhnula se ani jižním Čechám. V dubnu 1942 se českobudějovičtí Židé museli shromáždit v jedné z továren ve městě a odtud byli deportováni v počtu 909 osob do Terezína a pak do koncentračních táborů: válku z nich přežilo jen 30 osob (mezi nimi byl i pozdější spisovatel Norbert Frýd, 1913 – 1976). Nejznámějším z českobudějovických Židů byl Karel Fleischmann (1897 – 1944), lékař, spisovatel a výtvarník, jeden z vůdčích organizátorů českobudějovického kulturního života (člen avantgardní umělecké skupiny Linie, působící 1931 – 1939).
Karel Fleischmann, jeho kresba o bídě života v Terezíně a dnešní situace na českobudějovickém židovském hřbitově (v Pekárenské ulici na návrší východně od železničního náspu): provizorní deska se jmény obětí nacismu a starší náhrobky.
Nacisté prakticky zlikvidovali židovský náboženský i společenský život v jižních Čechách. Tragickým činem bylo i odstřelení českobudějovické synagogy 5. 7. 1942. Byla to výjimečná stavba v novogotickém stylu (což je u synagog neobvyklé), postavená 1887 – 1888 podle projektu vídeňského architekta Maxe Fleischera (specialisty na chrámové stavby). Synagoga měla monumentální rozměry: hlavní loď byla 26 m dlouhá, 11 m široká a 11 m vysoká. Židovská obec chtěla synagogu zachránit převedením do majetku města, ujmout se jí chtěla i Československá církev, ale komisař David trval na zničení. Dnes je na jejím místě parkoviště a od r. 1992 i pomník od českobudějovického sochaře Romana Brichcína (ve vestibulu sousední budovy e.on si můžete prohlédnout model synagogy).
V Kamenném Újezdě u Českých Budějovic se narodil učitel Jan Zelenka (1895 – 1942). Byl funkcionářem tělovýchovné organizace Sokol, dlouhá léta pracoval jako učitel v Praze a za okupace působil v sokolské odbojové organizaci Jindra (měl krycí jméno Hajský). Patřil k vůdčím členům odbojové akce, která vyvrcholila atentátem na předního nacistu Reinharda Heydricha (1904 – 1942). Atentátníkům, československým parašutistům Jozefu Gabčíkovi (1912 – 1942) a Janu Kubišovi (1913 – 1942), obstarával úkryty v bytech.
Když byli atentátníci prozrazeni a gestapo vtrhlo do bytu Zelenkových (17. 6. 1942, tedy den před posledním bojem parašutistů v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje), sám Zelenka se otrávil jedem a stejnou smrt zvolil o několik hodin později jeho syn Jan Milíč.
Řadu lidských životů zachránil před nacistickým pronásledováním katolický kněz Josef Jílek (1908 – 1945). Narodil se v selské rodině ve Výhni u Kaplice. Působil v Prachaticích, Kunžaku, Katovicích a Čechticích. Za okupace pomáhal pronásledovaným osobám tím, že – mimo jiné ve spolupráci se strakonickým lékařem Karlem Hradeckým – jim vydával falešné křestní listy a falšoval i přihlášky pobytu. Byl zatčen za heydrichiády 5. 8. 1942 a vězněn v Brandenburgu u Berlína; zde byl popraven gilotinou 20. 4. 1945 jako poslední tamější oběť – necelý týden před dobytím Berlína Rusy.
Velmi tragickou součástí jihočeské protektorátní historie jsou transporty smrti. Nejprve po jihočeských tratích – a především po trati České Budějovice – Horní Dvořiště – Freistadt – Linz – putovaly vlaky s vězni do koncentračního tábora Mauthausen. Čechoslováků tu bylo uvězněno přes 7 tisíc, zahynula jich více než polovina: patrně nejznámějším byl svobodomyslný písničkář, herec a režisér Karel Hašler (1879 – 1941), který byl zatčen gestapem ve věku 62 let (!) na konci léta 1941 přímo při natáčení filmu Městečko na dlani a v krutých podmínkách práce v kamenolomu přežil jen tři nebo čtyři měsíce a před Vánocemi 1941 utýrán zemřel. V zimě 1944 – 1945 pak napříč jižními Čechami směřovaly železniční transporty evakuovaných koncentračních táborů z Polska do Alp. V extrémních podmínkách vězni neměli šanci přežít. Obzvlášť otřesný byl případ polských dívek nalezených v polomrtvém stavu americkými vojáky ve Volarech.
Relativně častou příležitost, jak se Jihočeši mohli setkat s ozvěnami válečných bojů, představovali váleční zajatci. V jižních Čechách bylo více než 100 zajateckých táborů, zpravidla však každý z nich čítal jen několik málo desítek mužů. Pracovali na dopravních stavbách, v zemědělství nebo v lese. Bývali přidělováni i do sedláckých rodin. O tom, jaký mohl být vztah mezi nimi a Čechy nebo – v Sudetech – Němci, se můžeme jen dohadovat, protože přímých svědectví mnoho není (existoval samozřejmě i sudetoněmecký odboj, ale koncentroval se na šíření informací a není ještě dostatečně prozkoumán). Po skončení války však v Ústí nad Labem odcházející francouzští zajatci dali v městském rozhlase přečíst – v němčině – tento pozdrav: „V těchto dnech opouštíme Váš okres po dlouholetém pobytu mezi Vámi. Je pro nás milou povinností z celého srdce poděkovat Vám všem, kteří jste nás podporovali nebo s námi udržovali přátelské a srdečné vztahy. Vystavovali jste se často nebezpečí nepříjemných následků, přesto jste měli pro nás a naše potřeby vždy pochopení. Loučíme se s Vámi, přejeme Vám do budoucna vše nejlepší a budeme na Vás často vzpomínat.“
K významným bojovým přesunům nebo střetnutím pozemních armád v jižních Čechách za Druhé světové války nedošlo. Prakticky všechny souboje i bitvy se tu odehrávaly ve vzduchu. Po invazi Spojenců do Itálie (1943) začaly soustavné útoky angloamerického stíhacího i bombardovacího letectva do prostoru Českých zemí i Rakouska. K prvnímu, patrně náhodnému náletu však došlo již v noci z 16. na 17. 10. 1940: zasažena byla oblast mimo město, neboť cílem se stal železniční most přes Vltavu na staré trati do Plzně. Pro nacisty mělo – i ve středoevropském měřítku – značný význam letiště v Plané u Českých Budějovic. Jednalo se o moderní objekt z let 1932 – 1937, který svým vojenským provozem vhodně vyplňoval prostor na zhruba poloviční vzdálenosti mezi Vídní a Prahou (situaci dobře charakterizuje mapa německé XVII. letecké župy).
Významným cílem spojeneckých leteckých útoků byly železniční tratě, nádraží, lokomotivy a vojenské vlaky. V jižních Čechách se terčem těchto akcí stala většina nádraží.
K patrně největší letecké bitvě na jihočeském nebi došlo 24. srpna 1944 nad Jindřichohradeckem. Střetli se tu americký letecký svaz vracející se z útoku na chemickou továrnu u Pardubic s německými stíhači. Němci sestřelili 6 amerických čtyřmotorových bombardérů B-24 Liberator ze sestavy americké 15. letecké armády, zatímco německá Luftwaffe ztratila nejméně 14 stíhaček typu Messerschmitt Bf 109 a Focke Wulf Fw 190. Vzhledem k prudkosti střetnutí dopadla většina zasažených letadel v prostoru Jindřichohradecka. Zájemci o leteckou historii dodnes hledají a nacházejí trosky letounů zaryté v zemi (zatím naposledy byla v r. 2011 nalezena stíhačka, kterou řídil špičkový německý pilot Hubert Engst). Bitvě je věnována část expozice v Muzeu Jindřichohradecka.
Tři nejničivější nálety se odehrály až v posledních měsících války. Jejich strategickým cílem bylo znemožnit Němcům železniční přesuny armády pro posílení obrany Vídně před postupující sovětskou armádou. (1) V pátek 23. 3. 1945 kolem poledne 128 amerických letadel B-24 Liberator zničilo železniční uzel České Velenice (do r. 1919 to byla nádražní čtvrť rakouského Gmündu): zahynulo asi 1 300 lidí.
(2) Tentýž den 23. 3. 1945 podniklo 168 amerických letadel B-17 nálet na německou olejovou rafinerii u Drážďan (Dresden) a při zpátečním letu se jedna skupina letounů (jen 2 stroje?) oddělila a kolem 13:30 h zničila v Českých Budějovicích řadu nádražních budov, 2 železniční mosty a 23 lokomotiv. Zahynulo asi 37 osob, z toho 33 železničářů.
(3) Sobota 24. 3. 1945 (11:30 – 11:55) – Nejničivější válečný útok na České Budějovice (Plan Able, 52 letounů B-24): Cílem se stalo opět hlavně nádraží, ale vlivem silného bočního větru řada bomb spadla na továrny kolem nádraží a na obytnou čtvrť kolem Lannovy třídy. Kromě řady činžovních domů byly zničeny také budovy gestapa a německé školy (oba objekty ovšem byly v tu dobu prázdné). Na místě gestapa byl po válce postaven typický „dvouletkový“ dům s lékárnou (z dvouletého Plánu národní obnovy), parcela školy zůstala nezastavěná až do konce 70. let, kdy na ní vyrostl obchodní dům Prior s parkovištěm.
Část útoku mířila i na soudní budovy na nábřeží Malše a na ocelový Zlatý most (z r. 1915). Na konstrukci mostu jsou stále patrné stopy po střelách z leteckých kulometů.
Na jihočeské železnice útočilo i stíhací letectvo. Toto je výpověď očitého svědka stíhacího útoku na nádraží v Číčenicích na trati České Budějovice – Plzeň: ,,Při prvním náletu 23. dubna 1945 byl kolem 17. hodiny napaden u stanice vlak jedoucí od Týna nad Vltavou. Ze 40 cestujících jich bylo 14 usmrceno a převážná většina zraněna. Též strojvedoucí byl raněn a po krátké době svému zranění podlehl. Největší nálet stanice prožila 24. dubna v 7 hodin, kdy ve stanici stály čtyři nákladní vlaky a stanice byla přeplněna cestujícími, většinou uprchlíky z Německa a Slezska a německými vojáky. Celkem bylo ve stanici přes 800 cestujících. Téměř půl hodiny trval nálet čtrnácti hloubkových letadel, jež ostřelovaly všechny stroje, prostřílely jak staniční tak obytnou budovu. Střely létaly i do dopravní kanceláře. Po náletu byla nalezena jen jedna usmrcená osoba a zcela shořel jeden vůz.“ Američané používali k útokům v jižních Čechách nejčastěji stíhačky Lockheed P-38 Lightning, Republic P-47 Thunderbolt a North American P-51 Mustang:
O několik dní dříve se odehrála jiná, rozsahem menší akce amerických stíhačů, kteří se odpojili od leteckého svazu vracejícího se z bombardování v Německu. Stíhači (patrně 3 stroje) letěli nad železniční tratí Horažďovice – České Budějovice, prostříleli několik lokomotiv, ale poblíž Budějovic byli překvapeni dvojicí německých fockewulfů: Poručík Robert Whitehead byl sestřelen a při pádu zahynul. Jeden z jeho kolegů sestřelil jednoho Němce a pak už Američané zmizeli do bezpečí přes Rakousko. Německé stíhačky patrně patřily k bitevní eskadře SG 10 a vracely se na letiště v Plané pravděpodobně z akce na Moravě nebo v Rakousku. Kronika obce Srubec doslova uvádí: "Brzy po jejich příchodu (německých vojáků) odehrál se nad Srubcem 11. dubna 1945 letecký souboj, při kterém bylo sestřeleno americké letadlo, které řídil kanadský pilot 19letý Bobby Veith. Letadlo dopadlo na pole pana Šulisty a celé shořelo. Mladý nadějný hoch-hrdina položil svůj život daleko od své vlasti." Whitehead byl pohřben, ale jeho ostatky byly po válce převezeny do Ameriky. Na místě dopadu byl postaven pomník (po r. 1989 nahrazen novým) a na horním hřbitově v Dobré Vodě má Whitehead symbolický hrob.
Osvobození jižních Čech bylo poznamenáno rostoucími spory mezi západními Spojenci a Sovětským svazem. Demarkační čára, dohodnutá podle závěrů Jaltské konference velmocí, byla stanovena jako linie Chemnitz – Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Linz. Ale zpomalení sovětského postupu přes Vídeň a Českomoravskou vrchovinu otevřel prostor pro její posunutí směrem na východ. Rusové však ve zprávách Američanům nadhodnotili své pozice, aby si uchovali možnost dosáhnout Prahy. Tak se stalo, že například Písek byl osvobozen dvakrát: nejprve Američany, kteří se však vzápětí museli stáhnout na předem dohodnutou linii, a pak Rusy. Zajímavostí je pomník u Vitějovic na Prachaticku: setkalo se tu 5 armád. Zatímco západní část jižních Čech byla osvobozována od 6. května (kdy Američané dosáhli Plzně), do Českých Budějovic i do jiných obcí ve východní polovině kraje dorazili Rusové až 10. května.
Vyšebrodský dům v centru Českých Budějovic byl za války sídlem německé regionální správy a v květnu 1945 se stal sídlem sovětských jednotek z armády maršála Rodiona Malinovského (1898 – 1967).
Na okraj: nabídku amerických vojenských vyjednavačů na urgentní osvobození Prahy odmítl jménem revoluční České národní rady mladý komunista Josef Smrkovský, který se za války účastnil odboje v Dačicích nedaleko rakouských hranic a v r. 1968 pak byl předsedou parlamentu v éře reformního komunisty Alexandera Dubčeka.
