Jiří Weil. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Jiří Weil

NA STŘEŠE JE MENDELSSOHN

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Když se Zeus dověděl o všech zločinech a nepravostech, jež napáchalo lidstvo, o vraždění, křivých přísahách, podvodech, loupežích a krvesmilství, rozhodl se, že vyhubí veškerý život na zemi. Výbuchy smetly lidská obydlí, přívaly vod zaplavily prostranství, těžké mraky rozsévaly smrt, až zůstali na světě jen Deukalion a jeho žena Pyrrha. Zeus je ušetřil, protože to byli lidé spravedliví. Usadili se na hoře Parnasu v zemi Fokis. Pak se rozptýlily smrtící mraky, vysvitlo opět slunce a modrá oblaka plula po nebi. Avšak Deukalion a Pyrrha plakali nad svou samotou uprostřed pustin. Postavili oltář bohyni spravedlnosti Themidě a poprosili ji, aby je naučila, jak opět oživit lidské pokolení. Neboť byli staří a nemohli zalidnit zemi. I poradila jim bohyně, aby zahalili své tváře a vrhali za sebe kamení. Uposlechli rady bohyně a tehdy, když se kámen roztříštil o tvrdou zemi, zrodil se opět člověk.

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS185008

I. Antonín Bečvář a Josef Stankovský chodili po střeše kolem soch. Nebyl to nebezpečný podnik, sochy stály na balustrádě, střecha neměla hřebeny, byla téměř rovná. Julius Schlesinger, městský úředník a příslušník nikoli zbraní SS, jen SS, bez hodnosti, jen uchazeč, se na střechu neodvažoval. S vyšší hodností by tady netrčel ve vrátkách, dostal by snad výnosnější službu na gestapu, ale na magistrátě se dá žít pohodlněji. Kam by to také mohl jako bývalý zámečník dotáhnout? Ledaže by ho poslali na frontu, někam na východ, a to je špatná věc. Dařilo se mu až dosud dobře u magistrátu, teprve nyní začínají útrapy. Na střechu se mu nechtělo. Zřízenci se potajmu škodolibě usmívali, takový zbabělec, bojí se vylézt z vrátek a jenom na ně křičí rozkazy. Ovšem s Němci se musí opatrně, tolik lidí zavřeli nebo poslali do říše pro nic za nic, třebas proto, že neuposlechli ihned rozkazu. Schlesinger česky uměl, byl od Mostu, tam se česky mluvilo, a jistou dobu pracoval u Ringhofferů. Před pat-

9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS185008

náctým březnem měl už své poslání. Myslil, že se mu za práci odmění lépe, vždyť se musil vydávat dokonce za německého sociálního demokrata, aby obstál mezi dělníky, tak těžký byl jeho úkol. A přesto ho udělali jen městským úředníkem a uchazečem SS. Všechno zavinilo jeho jméno. Kdyby se jmenoval Dvorzacek nebo Nemetschek, to by nevadilo, s takovými jmény běhají stovky lidí a nic jim to nepřekáží, ale Schlesinger, a k tomu ještě Julius, to vypadalo jako židovské jméno a všude budilo nedůvěru. Nosil u sebe stále árijské doklady až k pradědečkovi a prababičce, i taková věc je zase podezřelá, dokumenty je možno zfalšovat. Vždyť i k těm Ringhofferovům už přišel s falešnými dokumenty, které mu dal politický vedoucí v Mostě. Na střechu ho však nikdo nedostane, bál se závrati, bál se trestu božího, protože se dopustil znesvěcení jako věřící, jako zbožný katolík, to se přece nemělo stát, to neměl dělat. Mohl se možná vytočit, mohl si vymyslit nemoc, jenže by mu to asi nepomohlo, poslali by ho na frontu, třeba do trestanecké roty, rozkaz o odstranění tělesných pozůstatků Neznámého vojína pocházel přímo od Franka, jak mu výslovně řekl Krug, jemuž to zase nařídil Giesse, tady nezbývalo nic jiného než poslechnout. A kromě toho byl bývalý zámečník, kdo jiný by se hodil k takovému úkolu. Tady na střeše šlo o něco jiného. O sochu, o židovskou sochu, shodit sochu žida, ke všemu ještě hudebního skladatele, není žádný hřích, socha nemůže předstoupit se žalobou k trůnu nebeskému. A kdopak zná cesty boží, přihodilo se, že i socha vykonala trest, jednou viděl takovou operu. Že by to však udělala za bílého dne? Dnes je divná doba, žádné zá-


kony neplatí, den se může změnit v noc, pro tak těžký hřích neplatí žádné smilování. Kdopak mu odpustí ty kleště, šroubováky, nůžky na plech a pilu na kov? Pro takový hřích není rozhřešení, ledaže by putoval do Říma, jak bylo zvykem za dávných časů, a vyprosil si odpuštění přímo na papeži. Co by tomu řekli jeho představení, ten pacholek Krug nebo tlustý doktor Buch, který je důvěrníkem gestapa? Vždyť byl nucen podepsat prohlášení, že nikomu nic nevyzradí pod trestem smrti, ani vlastní rodině, a kdyby se s tím svěřil při zpovědi faráři, kdoví, zda by ho neudal – i mezi faráři má gestapo své agenty. Na papeže sice jejich moc nestačí, jenže jak se dostat k papeži? Ale třeba se najde nějaká záminka, jen aby ho nestihl trest dříve, než se mu dostane rozhřešení, potom by mu už nic nepomohlo a musil by se věčně smažit v pekle. Zřízenci táhli za sebou tlusté lano se smyčkou a lhostejně bloumali kolem balustrády. Soch tady stálo mnoho a všechny znázorňovaly nějaké hudebníky. Dívali se na ulici, byla prázdná, kdepak, je všední den, všichni jsou v práci, vysoké školy zavřeny, občas někdo vklouzne do Uměleckoprůmyslového musea. Tady se lidé neradi procházejí, blízko jsou esesácká kasárna a židovské úřady, tady je esesácký rajón. Taková pitomá služba, chodit s provazem po střeše a vyhlížet sochu, to si mohou vymyslit jen skopčáci v té své důkladnosti. A kdoví, jestli stačí dva lidé na tak velikou sochu. Schlesinger nechtěl přibrat víc lidí, aby se to nerozkřiklo. Přísahali mu, že zachovají mlčení, taková pitomost, jako by si lidé nevšimli, že jedna socha schází. S těmi novými pány není žádná řeč. Nač mají tak dlouho civět na střeše, proč Schlesinger nevyleze z vrátek a neřekne jim co a jak.


„Pane šéf, tak bysme se do toho pustili, jenom nám ukažte, kde je ta socha, třeba prstem,“ už to nemohl vydržet Bečvář. Oslovení „pane šéf“ se Schlesingerovi nelíbilo, tihle lidé ani nevědí, jak mají říkat svým představeným, nenaučili se kázni, nikdo je nehoní na pochodová cvičení jako jeho, starají se ještě tak o šmeliny a pěstují na zahrádkách zeleninu. Osopil se na ně: „Obejděte balustrádu a dívejte se na podstavce, až najdete jméno Mendelssohn. Číst snad umíte?“ „Jakpak se jmenuje ten žid?“ zeptal se Stankovský. Přidržoval si čepici městského zřízence, aby mu ji nestrhl vítr, na čepici si zakládal ze všeho nejvíce jako na odznaku své hodnosti, to za republiky něco platilo. Městský zřízenec není ledaskdo, je u magistrátu a pod penzí. Jenže s těmi Němci člověk neví. Ale čepice je čepice. „Men – dels – sohn,“ slabikoval Schlesinger. „A jo,“ řekl Bečvář. Chodili kolem balustrády pomalu a dívali se na podstavce. Že tam žádné nápisy nejsou, věděli již hezky dávno, ale když si Schlesinger přál, aby se procházeli, proč by mu to neudělali k vůli. Bečvář hlásil: „Pane šéf, žádné nápisy na podstavcích nejsou. Jak máme toho Mendelssohna poznat?“ Tohle byla pěkná mela. Nikdo mu nevysvětlil, jak vypadá socha toho žida. A i kdyby mu vysvětlil, nebylo by to nic platné, sochy vypadaly jedna jako druhá. Spolehl se, že budou nápisy na podstavcích, pomníky obyčejně nápi-


sy mají. Ptát se nikoho nemohl a nesměl. Jak vypadá socha Mendelssohnova, to ví asi jen zastupující říšský protektor, ani Frank ne, natož Giesse nebo Krug. Heydrich to ví, protože je hudebník. Ale kdo by se ho odvážil zeptat? Schlesinger vyhlížel z vrátek, horečně přemýšlel, díval se na sochy. I kdyby se donutil, aby vyšel na střechu, taky by toho žida nerozeznal mezi tolika sochami, jako ti zřízenci. Stojí nyní pohodlně a čekají na jeho rozkaz. Asi se mu smějí, ale nedávají na sobě nic znát, tváře mají tupé, nevýrazné, jistě si řekli: když čekat, tak čekat, nic jim neuteče. Ovšem on, Schlesinger, musí přece vykonat rozkaz. Pochází přímo od zastupujícího říšského protektora, ten je neúprosnější než Frank. Neuposlechnout rozkazu – každý ví, co to znamená. Krug mu vysvětlil před tou výpravou na Staroměstskou radnici, že v zázemí platí stejné zákony jako na frontě. Všude je fronta, zejména v této zemi, kde jsou všichni pověřeni, aby dali podčlověkům říšské zákony, právě v této zemi platí vojenské zákony. Neuposlechnutí rozkazu znamená smrt. I když je rozkaz nesrozumitelný. „A jo,“ řekl Bečvář. „Von ten provaz není třeba dost silný a ještě se přetrhne. Vono by se to mělo vyzkoušet, no jo, když je pořád spěch,“ bručel Stankovský. Chtěl ještě dodat: „A teď tady trčíme zbůhdarma,“ ale rozmyslil si to. Schlesinger si něčím láme hlavu a je rozzuřený. Ti skopčáci jsou všichni blázni. Za chvíli bude poledne, a když nebudou hotovi za hodinu, přijdou o oběd v jídelně. Schlesinger připadl konečně na myšlenku:

13


„Obejděte ještě jednou sochy a dívejte se jim pozorně na nosy. Která má největší nos, tak to je ten žid.“ Schlesinger chodil do kursů světového názoru, tam jim přednášeli „rasovou vědu“ a ukazovali diapozitivy. Na diapozitivech viděli jen nosy a vedle nich míry, každý nos měřili pečlivě. Byla to věda velmi hluboká a složitá, ale s jednoduchými výsledky. Vyplývalo z nich, že největší nos mají židé. Zřízenci obcházeli sochy. Co je to za pitomou službu, teď aby hledali, která socha má největší nos. Bečvář vytáhl dřevěný skládací metr, nosil ho stále u sebe. Vyučil se truhlářem, než se dostal k magistrátu, a teď po práci stavěl králíkárny. Dalo se z toho dobře žít, lidé mu mohli utrhnout ruce, králíci byli v módě. „Neblázni,“ odstrčil ho Stankovský, „nebudeme se zdržovat měřením. Teď je to opravdu vážné, když můžeme přijít o oběd. Přece poznáme jedním mrknutím, kdo má největší nos, no ne?“ „Hele,“ vykřikl Bečvář, „ten v tom baretu, žádná jiná socha nemá takový nos. Tak, Pepíku, já mu tu smyčku hodím na krk.“ „Prima,“ souhlasil Stankovský, „a jede se.“ Táhli za provaz, socha se už začala viklat. Schlesinger vyhlížel z vrátek. Najednou se dal do křiku: „Ježíšmarjá, nechte toho, povídám, přestaňte!“ Bečvář a Stankovský pustili provaz z rukou. Zase ten skopčák trojčí. Ať se jde sám podívat, která socha má největší nos, ať vyleze z těch vrátek.


Schlesinger se potil hrůzou. Žádnou podobu z těch soch neznal, jenom tuhle jedinou. To byl přece Wagner, největší německý skladatel, žádný obyčejný hudebník, ale jeden z těch, kteří pomáhali zakládat třetí říši. Jeho podobizny a sádrové odlitky visely ve všech domácnostech a v těch kursech o něm také přednášeli. Zřízenci pustili bezradně provaz, smyčka se houpala na krku Richarda Wagnera. Schlesinger mlčel a usilovně přemýšlel. Pak se zeptal: „Měla ta socha opravdu největší nos?“ „Samo, pane šéf,“ řekl Bečvář, „jiné mají nosy docela obyčejné.“ „Sbalte nářadí,“ nařídil Schlesinger, „půjdeme na radnici.“ Bečvář a Stankovský sundali smyčku z Wagnerova krku a pomalu kráčeli k vrátkům. Schlesinger se na ně nepodíval a sestupoval se schodů. Tak přece socha přišla, aby na něm vykonala trest. Jinak než v té opeře, ale pomsta provedená sochou to byla. A ke všemu za bílého dne. Tehdy spáchal ten smrtelný hřích v noci. Přijeli autem v deset hodin večer a zastavili před Staroměstskou radnicí. Ve voze byli dva od gestapa. Měl s sebou kleště, šroubováky, pilník, nůžky na plech a pilu na kov. Vůz zajel do dvora. Dostali se zadním vchodem do radnice. Tam je čekal Krug. Ti dva od gestapa se chechtali, byli patrně opilí, ale chovali se dosti tiše, dovedli se přemáhat i v opilosti. A on se mezi nimi potácel se svým nářadím, jako by se také opil, ačkoli neměl ani kapku v ústech a také ani nejedl od chvíle, kdy si ho zavolal Krug. Svěřil mu, jaký ho čeká úkol, a dal mu


podepsat prohlášení. Sešli do kaple. Gestapáci ho poháněli k spěchu, sykali ,,los, los, schnell, schnell“, stále, mechanicky, byla to jejich naučená slova. Nejdříve odstranili stuhy z věnců, na tu práci ho nepotřebovali, obstarali ji sami, měli již připravené krabice. Šklebili se při tom a v matném světle přitlumených žárovek krypty vypadaly jejich tváře jako tváře ďáblů. Ano, ďáblové bez jména, jen se slovy vyráženými jako ze zvukovky gramofonu, mu stáli po pravici a levici. Teď začala jeho práce. Odšrouboval víko rakve, strhal z něho ozdoby a rakev rozstříhal nůžkami, plech svinul do několika kotoučů. Pracoval mechanicky jako stroj. Pak vytáhl dřevěnou bedničku, v které byly kosti Neznámého vojína a hlína. To všechno odnesl z krypty do auta. Gestapáci mu nepomáhali. Na dvoře ho čekal Krug, podíval se na hodinky se svítícím ciferníkem, takové, jaké vydávají důstojníkům na frontě. Řekl: „Teď jsou dvě hodiny. Dobrá a rychlá práce. Navrhnu vás na Železný kříž druhého stupně. Podám o tom hlášení panu primátorovi Pfitznerovi.“ Neodpověděl a vláčel se s nákladem. Mohli si myslit, že je unaven, mohli si myslit všelicos. Nasedli mlčky do vozu, vzali ho mezi sebe na zadní sedadlo, náklad položili vedle šoféra. Jeli mrtvým, zatemněným městem, vjeli na most přes řeku na druhou stranu. Řeka však žila, tu jedinou bylo možno rozeznat podle lesku mezi temnou prázdnotou. Nedovedl si dobře představit, kam jedou, myslil nejdříve, že pojedou přímo do Bredovské a tam převezme


ostatky gestapo. Ale letěli v černé limuzíně někam strašně daleko. Mumlal pro sebe modlitby. Gestapáci spali. Přejeli ještě jeden most, Schlesinger poznal, že jsou na Rokosce. Snad nechtějí jet s tím nákladem po rumburské silnici až do říše? Nebo snad nejedou do Panenských Břežan, aby se sám Heydrich přesvědčil o obsahu dřevěné krabice? Ne, odbočili nalevo, jeli po trojském břehu. Šofér měl patrně instrukce. Vůz zastavil těsně u řeky. Gestapáci se probudili a vypotáceli se spolu s ním z auta. Šofér vytáhl z pod sedadla velký pytel. Gestapáci začali sbírat kameny a nařídili mu mlčky, aby je také sbíral. Všechno se dělo tiše a za světla zatemněných, modrých baterek. Nacpali dřevěnou krabici i s plechem a kameny do pytle. Pak jej všichni rozhoupali a hodili do vody. Teprve teď promluvil jeden z gestapáků: „Hotovo.“ Vysadili ho tam, odkud vyjeli, na Staroměstském náměstí, blízko jeho bytu v novém domě v Dlouhé třídě. Tak se skončila noc jeho smrtelného hříchu. A nyní se mu mstí strašidlo, nyní přichází socha židovského hudebníka, aby ho potrestala za to, že pomáhal odstranit tělesnou schránku Neznámého vojína. Od oné noci žije stále ve strachu, stále si musí připomínat hrozný zločin zhanobení a znesvěcení, ale copak mohl jednat jinak, copak se mohl vykroutit, když mu vyhrožoval Krug a ti dva od gestapa ho hlídali na každém kroku? Neuposlechnutí rozkazu znamená smrt – takhle to tenkrát řekl Krug a to stále platí, dokud je válka, a třeba ještě po válce.


Nemělo žádný smysl lámat si hlavu výčitkami. Odevzdal mlčky klíče od půdy vrátnému, který se ho pochopitelně na nic neptal. Vyšel na ulici. Zřízenci se neodvážili jít s ním v jedné řadě, ale přilepili se mu na paty, jako by se radovali z jeho neštěstí, jako by si chtěli počkat, až ho budou odvážet v černém voze do Bredovské. „Co chcete?“ utrhl se na ně. „No nic, pane šéf,“ začal Bečvář mírně, „my jenom jako že bysme šli na oběd, když s tou sochou nic není. A po obědě tady zase budeme, to se rozumí, kdyby s tou sochou zase něco bylo.“ „Marš!“ vykřikl Schlesinger, „až vás budu potřebovat, tak si vás najdu. Třeba u oběda.“ Zřízenci šli do jídelny, Schlesinger vstoupil do dveří radnice. „A jo,“ řekl Bečvář. „Skopčák bláznivej, a k obědu máme zase brambory s omáčkou,“ povzdechl si Stankovský. Schlesinger se ani nezeptal, je-li Krug ve své kanceláři. Krug seděl u stolu, ani nevstal, jen zabručel něco na pozdrav. Ale z jeho tváře poznal Schlesinger, že něco neklape. Krug je mazaný, tomu nic neunikne, ten ví všechno. „Tak co,“ zeptal se Krug přísně, „rozkaz proveden? Giesse se už ptal.“ „Ne,“ odpověděl tiše Schlesinger. „Jak to, že ne?“ křičel Krug, „copak na takovou pitomou práci ti dva pacholci nestačili? Ještě dnes je dám totálně nasadit. Cpou si břicha tady v protektorátu a nedovedou


ani strhnout obyčejnou sochu. Měl jste jim pomoci, Schlesingere, nebo je popohnat, to je trestuhodná nedbalost. Takhle vám asi nic jiného nezbude, než si vysloužit Železný kříž na frontě.“ Schlesinger stál v pozoru a třásl se. Vykoktal s námahou: „Ty sochy nejsou označeny jmény. A já jsem toho žida nemohl poznat.“ Krug na něho vyštěkl sprostou nadávku. A pak se odmlčel. Mlčeli oba, Schlesinger pěkně ruce u boků v pozoru a Krug u stolu s nohou přehozenou přes nohu. Ježíšmarjá, Panenko Maria, orodovnice nebeská, snad to nebude tak zlé, když ho Krug nedal ihned odvést. Stačilo by, kdyby vytočil číslo, řekl klapku a za chvíli už by tady byli. Krug však mlčí, je také v úzkých. No ovšem, Krug odpovídá Giessovi, Giesse zase Frankovi, Frank Heydrichovi, a nebude-li rozkaz splněn, dá je zatknout Heydrich a Frank všechny, snad ušetří jen Giesse, tomu dají asi nějaký trest na svobodě, Heydrich Giesse potřebuje, ale Krug do toho určitě spadne. Tomu nepomohou ani předválečné zásluhy, ani účast v polském tažení. Krug řekl nakonec mírně: „Rozkaz musí být splněn, pan generál nestrpí žádné výmluvy. (Užil úmyslně vojenského titulu Heydrichova, aby zdůraznil význam rozkazu.) Co chcete teď podniknout?“ Schlesingerovi třeštila hlava. Vymyslit si rychle něco, vymyslit, aby získal čas. Ale nemohl na nic připadnout. Zeptat se Giesse, až bude zase telefonovat? To znamená přiznat se, že rozkaz nebyl proveden, a kromě toho jim nemůže Giesse nic poradit, neví stejně, jak vypadá ta socha, to ví

19


jen Heydrich. Za okamžik začne Krug zase křičet, je také postrašen a bude se chtít zachránit za každou cenu, telefon stojí před ním na stole. Ještě chvilku, a zvedne sluchátko. „Já myslím,“ navrhl Schlesinger, „abychom požádali o pomoc v kasárnách SS. Je to blízko Rudolfina, tam už se dovedou postarat o znalce. Máme přímý rozkaz zastupujícího říšského protektora, tak nám musí vyhovět.“ Krug uvažoval. Schlesinger je sice blbec, ale tohle si nevymyslil špatně. Bylo by výhodnější obrátit se na gestapo, tam mají na všechno experty, i hudebníci se tam najdou, jenomže zaplést se s gestapem je nebezpečné. Odtamtud půjde hlášení na protektorát, a ještě než bude socha sundána, bude Heydrich vědět, jaký je Krug žabař. A potom ho trest nemine, protože Heydrich nezná slitování. Kdežto na velitelství SS si tím nebudou lámat hlavu. Jsou zvyklí vykonávat rozkazy a neptat se proč a nač. Nepůjdou se ptát na protektorát, stačí jim, když se dovědí, že Krug je scharführer a Schlesinger anwärter. „Zkuste to,“ souhlasil milostivě, „a podejte mi hlášení.“ Zazvonil telefon. „Giesse,“ pomyslil si Schlesinger. Krug odpovídal: „Ještě ne, ale dnes určitě, malé zdržení, technické překážky, ano, chápu, rozkaz z nejvyšších míst, bude provedeno, spolehněte se.“ Krug položil sluchátko a vztekle nařídil Schlesingerovi: „A teď už běžte, a ať vás nevidím dřív, než bude ta socha pryč. Rozuměl jste?“ Schlesinger srazil paty a rozloučil se předepsaným pozdravem. Krug mu ani neodpověděl.


Jiří Weil. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents