Jiří Mazurek LEGENDA O RENNARDOVI

legenda o rennardovi_DEF.qxd

4.2.2009

10:33

Page 1

Jiří Mazurek LEGENDA O RENNARDOVI


4.2.2009

10:33

Page 3

Jiří Mazurek

LEGENDA O RENNARDOVI


4.2.2009

10:33

Copyright © Jiří Mazurek, 2009 Cover © Lubomír Kupčík & Lukáš Tuma, 2009 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2009 ISBN 978-80-87027-89-9

Page 4


4.2.2009

10:33

Page 5

PROLOG „Z prastarého Orlího rodu nebudou nikdy zapomenuti Aorlen II. Sjednotitel Říše; Rahiel I. Stavitel, za jehož vlády byly postaveny skvostné paláce a věže Věčného Města Harwiku; Richard II. přezdívaný Dobyvatel a Daeron I. zvaný Veliký. V tomto výčtu však nebude smět chybět ten nejznámější: prostřední syn Reagella II. z Pozdní Dynastie, princ Rennard-John zvaný nejčastěji Druhý princ...“ (Encyclopedia dei Vinland, str. 16 458 — 16 459)

5


4.2.2009

10:33

Page 6

ČÁST I. Rennard Léta Páně 752 od korunovace krále Aegira, dne sv. Rolanda: Na Město dolehla taková vedra, že se z jeho ulic vytratili nejen žebráci, ale i všudypřítomné krysy. V dusivém horku se Město nadechuje k největší letní slavnosti, sedmnáctému Královskému turnaji. Den prvý patří soubojům s meči, palicemi a kopími, den druhý klání s dřevci, den třetí závěrečnému mélée. K dnešnímu ránu bylo přihlášeno sto dvaasedmdesát vyzyvatelů ze všech devíti zemí Koruny. Početné zástupy lidu z Města i okolí houfují se na Žlutém poli... (kronika Harwiku, zapsal Lohar Areš) Toto musí být sen, pomyslel si Druhý princ. Viděl zelenookého muže s tenkým hnědým knírkem a erbem, v němž se křížil meč a list. Takový erb nemá nikdo v Harwiku. Muž seděl na zvířeti, které vzdáleně připomínalo koně. Ale koně nebývají fialově pruhovaní a mají jen jednu hlavu... „Konečně tě poznávám, vnuku. Ke tvým bratrům se nemůžu dostat,“ řekl zelenooký. 6


4.2.2009

10:33

Page 7

Rennard

Vnuku? Nevypadá jako můj děd. Výjev se začal zvolna otáčet. Zvíře pod jezdcem te vypadalo jinak než zepředu. Připomínalo žíhaného nosorožce, jedna hlava zmizela. Mělo i nadále čtyři nohy, ale pohled ze strany odhalil podivnou skutečnost. Přední noha byla jen jedna. A zadní také. Zbylé dvě trčely z boku... Ocitl se za zadkem zvířete, ale jezdec se na něj nepřestával dívat, aniž by se v sedle otočil. „Chlapče, tváříš se nějak divně. Mě se nemusíš bát,“ řekl muž a stala se další proměna. Zadek zvířete se proměnil opět ve dvě hlavy, a pak se jezdec začal rozpouštět do zvířete, s obličejem těsně pod kůží, a černé zvíře prosakovalo nahoru do jezdce, až byl jezdec vespod a z jeho břicha trčely čtyři dlouhé nohy s několika koleny zakončené kopyty. „Nedaří se mi držet kontakt, chlapče. Ještě se uvidíme,“ řekl muž a z paží mu vyrašila černá křídla. Začal jimi mávat, zvedl se i se svým ořem do výše a sen se rozsypal jako hromádka písku. *** „Oslovil mě jako svého vnuka. Nevíš, kdo to mohl být?“ Mladík v rozhalené košili usedl na lavici a otřel si rukávem čelo. Ačkoli lekce šermu skončila, rukoje meče nepustil. V přítomnosti svého učitele se naučil být neustále ve střehu... „Ne,“ odpověděl starý mistr. Rázoval před svým žákem setmělým sálem sem a tam, a přitom se opíral o meč v levici. Ten jezdec byl Isidor Railey, přemítal. Ale to ti nemohu říct, Johne. Nesmím nikomu prozradit nic o tvém skutečném původu, dal jsem slib tvé matce. Bylo to její poslední přání... „O tvých snech si promluvíme po turnaji,“ řekl nahlas. „Máme te naléhavější problém: jak porazit Richarda.“ 7


4.2.2009

10:33

Page 8

Jiří Mazurek: Legenda o Rennardovi

„Není možné ho porazit. Dobře víš, že předem vytuší každý můj pohyb,“ zopakoval otráveně mladík. „Ano, to vím. Ale slovo nemožné nepatří do mého slovníku.“ Mistrovy hnědozelené oči stíněné třírohým kloboukem byly tvrdé jako sklo. „Jinými slovy naznačuješ, že nechceš...“ „Nech si své filozofování na jindy, Gerberte! Dobře víš, jak moc chci! Nesnáším ho!“ „Existuje způsob jak zvítězit,“ nedal se Gerbert. „Pokud se váš souboj protáhne do setmění, lord William duel přeruší a o vítěze se bude metat los. To už se stalo, za dob jeho děda. Rozhodnutí je na tobě. Postavíš se Richardovi, nebo ne?“ Princ vstal a zamířil k východu ze sálu. „Mou odpově dobře znáš.“ Gerbert sáhl do kapsy a v dlani se mu zatřpytil tolar. „Rub, nebo líc?!“ zavolal a vyhodil minci do vzduchu. „Rub!“ odpověděl princ a rozplynul se v šeru. Tolar krátce zazvonil, než definitivně ztichl. Gerbert se pro něj sehnul. Kolem krátkého meče se vinul po obvodu plíšku nepříliš čitelný nápis rex Reagell anno domine 726. Rub, přirozeně, pomyslel si mistr. Kdybys mě ještě chvíli vydržel poslouchat, prozradil bych ti i tohle... *** Jestliže ranní kuropění neslo známky brzkého konce tolika skvělých rytířů, nikdo si toho nevšiml. Na obloze mezi oblaky z cukrové vaty se proháněli slavíci a vyzpěvovali své nejskvělejší milostné sonety, vůně posečené trávy se mísila s vůní zrajícího máku a krátký angon se marnivě zaleskl na slunci, než svým ostrým hrotem pronikl železným plátem. Kolem jeho okrajů se vzápětí vyřinula krev. Prsty v železné rukavici s černým kalichem na hřbetě se sevřely kolem 8


4.2.2009

10:33

Page 9

Rennard

tvrdého dřeva a pokusily se kopí vytrhnout. Křidélka kopí však vězela v hrudním pancíři příliš pevně. Ozvalo se kovové zarachocení, jak kolena chráněná plechem dopadla do hlíny, a poté je následoval zbytek obrněného těla. Vysoká helmice s chocholem bílých a žlutých per se zabodla špičatým nosem do trávy a už se nepohnula. V pancíři na zádech se zhlížel bílý beránek zarámovaný azurovým nebem a zlatými věžemi Věčného Města. Z pod těla vytekl rudý pramínek. Obecenstvo stojící na hrubých lavicích zklamaně zašumělo. „Říkal jsem ti, že zdejší zbrojíři nestojí za zlomenou podkovu!“ zvolal muž s dětsky buclatou tváří a potěšeně si upravil svůj karmínový pláš. „To by se u nás v Pětikostelí nemohlo stát. Naši zbrojíři umí ukovat nějaké brnění! Kdo to kdy viděl, aby obyčejné kopí prorazilo hrudní plát! No, ale zapla pánbůh za ně... Ta čapka ze sobolí kůže ve tvém krámě se bude náramně hodit k mému novému kabátu.“ „Zdvojnásobuji sázku!“ odpověděl mu jeho mlčenlivý společník, hubený a vysoký muž velmi světlé pleti a dlouhých plavých vlasů. „V příštím boji sázím pět loktů vybraného jižního sukna na sira Geoffreye.“ „Haha, patriot, co?“ zachechtal se tlouštík. „Přijímám sázku. Jestliže zvítězí pán ze Sedmi Kamenů, získáš zpět čapku a celé prase z mých jatek navrch!“ Čtyři panoši odění v červeném s černou baštou na hrudi, barvách Lancesterů, vyběhli od královské tribuny k nehybnému tělu. S obtížemi nadzvedli rytířovy obrněné paže a vlekli nebohého muže ke stanům. A lidé se tomu smáli, nebo rytíř na své poslední cestě komicky klátil oplechovanou hlavou, zatímco nohama vyrýval v trávě hlubokou brázdu. Vítěz v bílé zbroji si vysloužil ovace lidu a k jeho nohám se třepotavě snášely červené, modré, zelené a žluté stuhy. To už 9


4.2.2009

10:33

Page 10


královský herold pronikavým troubením na borlici vyhlašoval další souboj. Sir Geoffrey ze Sedmi Kamenů ve zbroji s červenožlutými diamanty políbil za chůze jílec svého meče a přežehnal se. Naproti mu šel sir Brennan z Wyru v brnění zdobeném zelenými a bílými pruhy. Zdviženým mečem zdravil přeplněné ochozy. Oba rytíři poklekli před stárnoucím, ale stále hrozivým vladařem, a odříkali slib, zavazující je ctít za všech okolností rytířský Kodex. Reagell II. jim pravou rukou pokynul, rytíři vstali, poklonili se krátce lordu komořímu a lordu Williamu z rodu Lancesterů, pořadateli turnaje. Pak se odebrali do středu pole, kde si sir Geoffrey vylosoval právo volby zbraně. Volba padla na mohutné dubové palice pobité železem a stovky hlav se začaly nedočkavě vlnit. Souboj začal nenadále jako blesk. A byl to pán z Vysočiny, kdo vedl první úder, který Kamenný rytíř, jak se taky pánu ze Sedmi Kamenů přezdívalo, vykryl svým dlouhým mandlovitým štítem. Rytíři se ve vedení ran pravidelně střídali, bušení palic do štítů doléhalo až k zadním řadám diváků. Netrvalo dlouho a Divoký rytíř opanoval pole, sir Geoffrey, přikrčený za štítem, pouze ustupoval. „Tvé sukno bude zakrátko mé...“ zamlaskal spokojeně tlouštík. Štít sira Geoffreye nevydržel nápor rázných úderů, na jeho povrchu se objevila klikatá prasklina. Řev lidu se vystupňoval. Další rána definitivně rozlomila štít pána ze Sedmi Kamenů na tři kusy. Geoffrey padl pravým kolenem do trávy s levou rukou nepřirozeně zkroucenou. Brennan z Wyru zvedl palici nad hlavu. Vítězný řev, který se mu dral nahoru hrdlem, však už neměl čas projít rty. Palice 10


4.2.2009

10:33

Page 11

Rennard

Kamenného rytíře zasvištěla vzduchem rychleji, než mohlo postřehnout necvičené oko. Brennan z Wyru pootočil hlavu a tupá zbraň ho zasáhla svou drtivou silou přesně pod železnou nosní přepážku. Zelenobílý rytíř rozhodil rukama jakoby se chystal vzlétnout, a dopadl naznak do hlíny. Dav oněměl hrůzou. Po obličeji rytíře z Vysočiny nebylo ani památky... Dav propukl v jásot. Červené, žluté, zelené a modré šátky, papírky a stužky obarvily oblohu jako o masopustu. Okolí těla poraženého rytíře naopak zasypaly shnilé brambory a kuličky vysušeného koňského trusu. Bledý sir Geoffrey se krátce uklonil královské lóži a odkráčel z pole s levačkou visící bezvládně podél těla. Vyprovázel ho nadšený pokřik tisíců hrdel. *** Krátce nato herold ohlásil, že sir Geoffrey pro zranění odstupuje z turnaje, a k souboji s princem Richardem tudíž nenastoupí. „Truhláři musí mít z tohohle turnaje radost. Vem mě čert, jestli ještě někdo kromě nich!“ hartusil tlusoch. Jeho vysoký druh se potěšeně usmál. „Zapomněl jsi na mě!“ „Ech, prase a čapku vem as! Vepřů mám dost a čapku si můžu koupit. Prohra sázky mě mrzí víc! Můžeme si vsadit na další souboj...“ „Na Druhého prince?“ „Te nastoupí Rennard-John?“ Dlouhán beze slova přikývl. „Povídá se, že...“ Kupec zmlkl. „Co se povídá?“ vyzvídal vysoký. 11


4.2.2009

10:33

Page 12


„Že ho prý stále cvičí mistr Gerbert, i přes králův zákaz.“ „No a?“ „Gerbert je...“ Tlouštík nemohl najít správné slovo. „...divný. Je mu prý už přes sto let, ale vypadá na padesát.“ „To jsou jen babské povídačky,“ ušklíbl se dlouhán. „A Rennard není o nic... normálnější. Říká se, že zabíjí nepřátele pohledem.“ „To jsi mě rozesmál!“ škytl dlouhý. „A co ještě se o něm povídá?“ „Že v podstatě sám vyhrál bitvu u Ninehorses,“ zamračil se tělnatý kupec. „Vyrazil jen se třemi dalšími jezdci proti dvěma stovkám seveřanů, proměnil se v obrovského orla a zahnal je na útěk.“ Tentokrát se vysoký muž nezasmál. „Taky jsem to slyšel,“ řekl. „Ale můj rozum se tomu vzpírá uvěřit...“ „Doslechl jsem se to od švagra,“ pokračoval tlustý. „Pozoroval bitvu přímo z hradeb. Je to pravda, Liade, on změnil svou podobu!“ „Dej si pozor na jazyk, Alearicu,“ zasyčel vysoký a obezřetně se rozhlédl. „I jen zmínka o čarodějnictví tě může dostat na hranici!“ Tlusoch zpopelavěl v obličeji. „Bu jak bu, na Rennarda nesázím.“ Liad přikývl. „Ani já ne.“ *** Trubači zahráli slavnostní fanfáry. Mezi pestrobarevnými stany na protilehlých koncích pole propukl zdánlivě zmatený mumraj, k tribuně zamířili dva rytíři, jeden bíločervený a druhý modročerný. Provázel je frenetický řev obecenstva a na hlavy se jim snášely barevné stuhy a papírky. 12


4.2.2009

10:33

Page 13

Rennard

Po slibu králi si rytíři vyměnili několik slov a odebrali se do středu pole, kde se dohodli na soubojové zbrani: jednoručním dvoubřitém meči — spatě. Sir Robert Hailstorm s ohněm na bílé hrudi se uklonil o patnáct let mladšímu soupeři jako první. Jeho brnění bylo poseto šrámy a zprohýbáno údery všech možných zbraní z dobrých dvou tuctů turnajových klání. Na tomto turnaji porazil již pět protivníků, a to jej řadilo mezi čtyři nejlepší rytíře v Království. Legendou se stal před mnoha lety v bitvě u Ioveray, po níž si vysloužil od krále titul Lord Protector. O jeho činech se zpívalo u vesnických ohňů i v sálech zdobených mramorem. Pravačkou v těžké rukavici si nasadil helmici, srovnal hledí a upravil červenobílý chochol na temeni. Brnění rytíře s mohutným černým orlem na modrém pozadí se naopak nezdálo být poznamenáno zbraněmi protivníků ani nejmenším škrábnutím. Pro prince Rennarda-Johna, vévodu z Gainsboro a druhého prince, jak mu nejčastěji říkali, protože král měl ještě nejmladšího syna Rudolfa, to byl první velký turnaj. Čelil čtyřem protivníkům, aniž by utržil jedinou vážnou ránu. Obávaný sir Robert z Corvenés sňal rukavici na pravé ruce a políbil pro štěstí svůj zlatý prsten. Doma jej čekala mladá žena a novorozený syn. Vévoda z Gainsboro se nepohnul. Jeho sebeovládání mělo být jednou pověstné. Lord komoří dal pokyn k zahájení. Oba rytíři zaujali postoj en garde. Z dlaně lady Lancesterové se vznesl k obloze pletený věnec. V okamžiku, kdy dopadl na trávu, souboj začal. Dav propukl v šílenství. Málokdo v zadních řadách viděl, co se vlastně přihodilo, a tak si průběh událostí museli zvědavci nechat vyprávět od 13


4.2.2009

10:33

Page 14


šastlivců stojících na předních lavicích. Ohnivý rytíř se podle jejich líčení pustil do svého protivníka bez jakýchkoli královských skrupulí, ale ani přes počáteční nápor se mu nepodařilo zasadit Druhému princi vítěznou ránu. Rytíř s emblémem orla se nato šikovným manévrem odvázal od soupeře, roztočil svůj meč, který se zaleskl na slunci jako oheň, a jako žhavý plamen (ano, tak to mnozí popisovali!) udeřil do meče sira Roberta Hailstorma, jehož prsty neudržely rukoje. Meč spadl do bláta na dva lokte po jeho pravici, jílcem na konci vzdálenějším. V bouři davu zanikla princova krátká otázka a sirova ještě kratší odpově. Ohnivý rytíř se hodlal vrhnout po zbrani, ačkoli souboj byl pro něj prakticky ztracen. Ale princ nehodlal bojovat s neozbrojeným mužem. Podal siru Robertovi svůj meč a sehnul se pro ten v trávě. Tribuny ohromením zahučely. Robert se vzpamatoval a zaujal postoj ve střehu právě včas. Druhý princ zaútočil, děsivě a nelítostně. Netrvalo to déle než tři údery srdce. Sir Robert po hrozivé ráně do hlavy padl k zemi a už se nepohnul. *** Alearicovi nikdy nechyběla slova ke sžíravým poznámkám, te se mu ale stáhlo hrdlo. Cháska před ním šílela, křičela, vyskakovala ze svých míst a šlapala po sobě, jak se drala dopředu k pažení. Nevěděl, co si má myslet, a nebyl sám. Jeho přítel neskrýval rozpaky, stejně jako chlapík v zelené čapce o lavici níž. Nejdřív sira Roberta neuvěřitelným způsobem ušetří, pomyslel si. A pak ho ještě neuvěřitelněji zabije... Tohle byla ta 14


4.2.2009

10:33

Page 15

Rennard

nejpromyšlenější demonstrace moci a síly, jakou si dovedu představit. A jasná výstraha všem ostatním... „Možná opravdu zabíjí lidi pouhým pohledem...“ zamumlal tak tiše, aby ho nikdo neslyšel. Později se nad žlutými harwikskými poli rozneslo, že sir Robert byl jen omráčen a probral se nedlouho poté, co byl odnesen panoši do stanu. Nakonec odjel z Města na koni, ačkoli ho ještě nějaký čas trápily bolesti hlavy a závratě. Alespoň tak to tvrdil šenkýř hostince U zkřížených mečů svým ovíněným hostům. Co se poli nerozneslo, byl obsah truhly, zaslané druhým princem siru Robertovi nedlouho po turnaji. Pán ze Západu v ní nalezl složený list s pečetí orla a přáním brzkého zotavení, v akvamarínové pochvě pak meč s nejlepší čepelí v království. *** Nakonec zůstali v turnaji už jen poslední dva neporažení rytíři, dva nejlepší šermíři Devíti království, a také dva bratři: prvorozený Richard a druhorozený Rennard. Richard, urostlý muž s úzkou tváří, tmavými vlasy, očima lišky a orlím nosem, budil bázeň s mečem i bez. Ženy jej obdivovaly a lichotily mu, muži mu podlézali a snažili se vetřít do jeho přízně. Nic z toho následníku trůnu nevadilo, naopak. Lichotkami se opájel a neobešla se bez něj žádná oslava ani hodokvas. Jeho protivník nemohl být odlišnější. Rennard se na veřejnosti neukazoval, přátel měl poskrovnu a jeho vztah k ženám byl vekou neznámou. Byl o palec nižší než jeho starší bratr, měl nápadně světlejší oči i vlasy, a u krále si vydobyl nelichotivý přídomek „nehodný syn“. 15


4.2.2009

10:33

Page 16


Výběr zbraně se obešel bez dlouhého otálení. Když boj začal, sklánělo slunce svou rudou hlavu k zemi mezi listím jilmů za dřevěnou palisádou. Těžké otupené obouručné meče v rukou nejlítějších šermířů říše začaly svůj tanec opatrným tempem legata, aby pak přešly do svižného allegreta. Tempo se zvyšovalo, meče se míhaly kolem hlav a nohou v zapadajícím slunci jako ohnivé stuhy schopné zlomit jedinou ranou vaz. Dva orli zaklesnutí do sebe svými pařáty... Snad to byl právě tento souboj, jímž to začalo. Jejich vzájemná nenávist měla přetrvat navěky. Stejně jako jejich duel. Svět dosud nespatřil nic podobného, údery a protiúdery, vazby, kryty a úhyby, klamání a manévry překonávaly šermířské spisy nevídaným způsobem. Měl-li první princ v sudbě, že nebude nikdy mečem poražen, a na tom se shodovala všechna oficiální proroctví, podle zkazek rozšiřovaných bábami kartářkami a slepými žebráky měl Druhý princ v žilách více krve své matky Ilirien, která podle nich nebyla tak docela člověkem... *** Bratři bojovali dlouho, ale bratr nemohl porazit bratra. Jako by každý z nich předvídal, co udělá ten druhý v příštím okamžiku, každý úskok, každá lest byly prohlédnuty předem. Slunce zapadlo za obzor, sešeřilo se, stíny odumřely a vítěz turnaje stále nebyl znám. Král se v lóži poradil s lordem Lancesterem, načež ten gestem přerušil klání. Dohodu nejurozenějších hlav pak divákům tlumočil herold: „Nebo souboj nebyl rozhodnut mečem ve stanovené době, to jest do západu slunce, určí vítěze vůle Boží!“ Tribuny ponořené v šeru zašuměly. O vítězi turnaje rozhodne los, uvědomil si Alearic. 16


4.2.2009

10:33

Page 17

Rennard

*** William Lancester v doprovodu komořího, své ženy a herolda předstoupil před oba muže, kteří se znaveně opírali o své meče a přes zvednuté hledí hleděli každý jinam. „Koruna,“ řekl první princ. „Meč,“ vyřkl ve stejný okamžik Druhý princ. Lord Lancester vytáhl královský tolar s korunou na líci a mečem na rubu. Jeho cho vrhla minci vzhůru do vzduchu, kde si s ní v prudkých spirálách a vrutech pohrála síla vrhu, vítr a ruka Boží. Její pád už řídila zemská přitažlivost a prchavá myšlenka. Tolar dopadl tři stopy od kotníků paní z Lancesteru. Dva z nejmocnějších mužů království sklonili nad mincí své pomazané hlavy. První princ zíral do země v místě, kde se do ní nořila čepel jeho meče. Druhý princ vrhl letmý pohled ke skupince a pak otočil hlavu téměř opačným směrem. Oba mlčeli. Přiběhl herold a lord Lancester mu řekl jedinou větu, která nebyla pro rostoucí vzrušení davu slyšet. Zatroubily fanfáry. To už nebylo slyšet na krok. Heroldův hlas se třepal vzrušením: „Vítězem sedmnáctého Královského turnaje Města Harwiku se stal z vůle Boží princ Rennard!“ Řev davu zaléhal v uších. Do vzduchu se vzneslo neuvěřitelné množství barevných předmětů. Druhý princ sklonil hlavu. Nasadí mi na hlavu vavřínový věnec a zástupy lidí mi budou provolávat slávu. Jen co hodím vavřín do davu, vypuknou radovánky. Na plese se na mě zpoza vějířů budou upírat oči panen i dam. Nejlepšího koně v království už strojí mými barvami... 17


4.2.2009

10:33

Page 18


Nic z toho jej te netrápilo. Přemítal, co tohle vítězství znamená. Na plochu kolbiště dopadaly barevné stužky, věnce z pampelišek a kopretin a spousta dalších předmětů, které se dostaly davům pod ruku, včetně kamení, hřebíků, rezavých podkov, šišek a dřevěných odřezků z palisád. Pohledy obou bratrů se na okamžik setkaly. V tmavošedých očích následníka trůnu uviděl Druhý princ jen svůj nestvůrně znetvořený obraz. „Za to mi zaplatíš...“ zašeptal Richard přes bledé rty, vytáhl meč z hlíny a obrátil se k odchodu. Rennard mlčel. Dobře věděl, že ho následník trůnu bude od dnešního dne už navždy nenávidět. Zašel jsem příliš daleko. Znepřátelil jsem si budoucího krále, z mistrova vrtochu a vlastní ješitnosti. Richard byl pokořen před tolika lidmi! Uražená pýcha patří mezi neduhy, které nic a nikdo nevyléčí... Od této chvíle musím být dvojnásob obezřetný, v této zemi už pro mě nebude bezpečného místa... *** Následujícícho dne vybojoval vavřín pro vítěze i korunní princ Richard. V kláních s dřevci porazil všech devět vyzyvatelů. Princ Rennard se ze soubojů s dřevci na poslední chvíli odhlásil. Do napjatě očekávaného mélée posledního dne pak nenastoupil ani jeden z princů. Vítězem hromadné bitky se tak již počtrnácté stala družina královské gardy, vedená lordem Markhamem, jež ve finále o tři prapory porazila spojenou družinu rodu Gaumontů a Milestonů. Lord Lancester pronesl dlouhou a květnatou řeč, v jejímž závěru předal vítězům ceny, a prohlásil sedmnáctý Královský 18


4.2.2009

10:33

Page 19

Gilmarnocká pole

rytířský turnaj za ukončený. Poté byly k nebi vypuštěny stovky bílých holubic za jásotu publika. Propukla týdenní veselice, jaká se neměla opakovat po další čtyři léta.

Gilmarnocká pole L. P. 752, sv.: Petra: Slunečno. Opět dorazily zprávy o vypálených vesnicích a krádežích dobytka na severovýchodě. Jeho Královská Výsost se rozhodla posílit sbory v hraničních pevnostech regimentem královské gardy pod velením lorda Pierra de la Fayette. (kronika Harwiku) Toho chladného rána směřovalo osm z nejskvělejších jezdců Jeho Veličenstva ke královskému městu Gilmarnocku. Cesta z Věčného Města je zprvu vedla zelenými poli a vinicemi pokrytými chladnou rosou, později remízky bučin na zvlněných hřbetech Gilmarnocké pahorkatiny zalité hřejivými poledními paprsky. „Krásný den! Krásný den na lásku, ne na to, aby si člověk nechal v sedle rozdírat zadek do krve! Mít tu tak mého malého andílka, samou láskou bych ji rozmačkal... Čert mi byl tuhle cestu dlužen!“ klel jezdec v purpurovém plášti s modrým křížem na hrudi. Jeho společník jel vedle něj na skvostném hnědákovi, nejrychlejším hřebci v království. Z ramen mu splýval modrý pláš lemovaný stříbrným stehem na černé jezdecké kalhoty a vysoké boty z teletiny. Kromě stříbra jej zdobil už jen malý amulet ve tvaru propletených větví, který zdědil po matce. 19


4.2.2009

10:33

Page 20


Byl velmi mladý a svým způsobem i pohledný: oči mu ladily barvou k plášti a vousy k botám, dojem kazil snad jen příliš výrazný nos. „Už jsi, Petře, zapomněl, jak tě včera tvůj andílek honil po paláci s nabroušenou sekerou?“ zeptal se. „No, to ne,“ připustil jezdec v červeném a promnul si medově hnědý vous na bradě. Nemohl být o mnoho starší než jeho přítel. „Ještě že byl poblíž ten štít! Chudáček. Ta sekera na ni byla tak těžká a její zlost tak velká! Úplně se vyčerpala... Vlákal jsem ji do ložnice, a tam jsem ji snadno přemohl. Ech, myslím, že mi potom vše odpustila... Johne, promiň, že jsem tak zvědavý, našel už jsi tu pravou?“ „Našel, Petře,“ řekl princ. „Je krásná, inteligentní a zábavná. Pochází z jednoho malého hrádku na jihu. Věc má ale háček, který je pro tyto záležitosti vpravdě typický: její srdce patří jinému...“ I přes zjevnou ironii postřehl rudý rytíř v přítelově hlase něco, co ho odradilo od dalšího vyptávání. Krátce se zasmál. „To jsou zkrátka ženy... Johanka mě miluje i nenávidí, celým svým laskavým srdcem. Ale já ji zkrotím! Bůh mi k tomu pomáhej!“ Z čela skupiny se odpoutal jezdec a zamířil k nim. „Pane!,“ oslovil prince sir Markham, muž s černými vlasy, temným pohledem a tváří zbrázděnou léty bojů ve jménu krále, osmnáctý hrabě z Harwiku. „Měli bychom postavit hlídky, vpředu i vzadu, tento kraj se jen hemží loupežníky. S vaším dovolením pojedu třicet délek před ostatními a sir Ludevic nás bude uzavírat dvacet délek nalevo za posledním. Jedno písknutí znamená zavolání, dvě písknutí varování.“ Mladík přikývl. „To je správný návrh, sire.“ 20


4.2.2009

10:33

Page 21

Gilmarnocká pole

K cíli cesty zbývaly asi dvě hodiny nepříliš rychlé jízdy. Krajina přešla v oblé vršky a úzké úvaly, a ze všeho nejvíc připomínala, jak se shodli oba rytíři, ženské poprsí. „Ale Johančina ňadra jsou přece jen hezčí a šavnatější, jak už jsem měl tu čest zjistit,“ podotkl Peter a v očích mu vesele zahořelo. Někde v dálce zaslechli orla. Světlé bučiny vystřídaly smíšené hvozdy. Na nebi nebyl ani mráček. Náhle se ozvalo krátké hvízdnutí, zepředu, za břízovým remízkem. Sedm mužů vyjelo na volné prostranství. Tam na ně čekal hrabě. Černou rukavicí ukázal na táhlou travnatou hůrku, kterou právě sjížděl osamocený jezdec. Družina se zastavila. Hrabě si vyměnil pohled s princem a na jeho sotva postřehnutelný signál pobídl koně neznámému vstříc. „Bůh s vámi!“ „I s vámi, pane!“ pozdravil cizinec, tmavovlasý muž v hnědém zdobeném kabátci a vysokých černých botách. Jeho šat nenesl žádné rodové barvy nebo šlechtický erb. „Jsem svobodný rytíř Thomas z Walsey, na cestě z Gilmarnocku do hlavního města. Neznám však cestu a obávám se, že jsem zabloudil...“ Sir Markham se na sympatického jezdce usmál. „Pane rytíři, vězte, že jste na správné cestě. Když popoženete svého koně, do soumraku spatříte jižní hradby Věčného Města.“ „Bůh vám žehnej, pane!“ Neznámý se lehce uklonil na rozloučenou a byl pryč, zanechávaje shovívavý úsměv na rtech hraběte a temné podezření v mysli jednoho z jezdců družiny, která se dala zvolna do pohybu. *** 21


4.2.2009

10:33

Page 22


„Snad nevyzradím žádné tajemství, když řeknu, že většina gardy včetně mé maličkosti přála vítězství v turnaji tobě? Spoustě lidí už leze ten nafoukanec krkem. Podle mě jsi vyhrál zaslouženě.“ „Jenže ten nafoukanec bude zanedlouho králem. Ale i tak díky,“ odpověděl Druhý princ. „Opravdu chceš cestovat z Gilmarnocku až do Gainsbora sám?“ „Nedělej si starosti, Petře. Po jednání s lordem Raimundem prostě odjedu tam, kde se cítím být svobodný. A vy se vrátíte s Raimundovou odpovědí do Harwiku.“ Nelži. Cítíš, že to tak nebude! Něco tu nehraje... Zase předtucha? Tak ven s tím, možná je ještě čas to změnit! Otočil se k Peterovi. „Co si myslíš o tom jezdci?“ Kopyta koní zněla jednotvárným dusotem, pláště za nimi vlály jako křídla andělů. Peter pokrčil rameny. „Nic. Proč?“ „Nezdá se ti divné, že zabloudil zrovna tady? Ty bys tu zabloudil?“ Rytíř s křížem se rozhlédl po zvlněné krajině, jejíž hřebeny nyní skýtaly daleké rozhledy. „No, to asi ne. Navíc nedaleko odtud je vesnice, kde se mohl zeptat na cestu.“ Princ jen kývl, jeho oči byly smutnější než obvykle. Stiskl Riikovy slabiny a dojel černého hraběte. „To je opravdu prapodivná shoda okolností, aby cizinec hledající cestu narazil zrovna na královské poselstvo,“ souhlasil hrabě, nejstarší a nejzkušenější muž skupiny. „Te si vzpomínám, že Walsey znám. Kromě rozpadlého statku tam není vůbec nic.“ Zbylých šest jezdců obklopilo hovořící dvojici. 22


4.2.2009

10:33

Page 23

Gilmarnocká pole

„Mně se ten chlapík také nezdál!“ přidal se hbitý mužík pod širokým kloboukem ozdobeným pestrými ptačími pery, sir Tievssen z Jorkdallu. „Slyšel jsem, že zdejší raubrittern se neštítí mordovat pro pár grošů,“ navázal rozložitý a pomalu mluvící šlechtic v zelenohnědém šatu, sir Garrelt, pán z Lylle. „Když nad tím přemýšlím, nezdálo se mi na něm jeho oblečení,“ připustil Peter. „Byl tak svěží a čistý... Musel mít za sebou přinejmenším hodinu a půl jízdy! V tomhle blátivém terénu měl mít pěkně postříkané boty a nohavice. Bohužel byly čisté. Obávám se, že bohužel pro nás. Nevím, jestli na nás za nejbližším kopcem nečekají jeho vykutálení kamarádíčkové s tasenými meči.“ „Dobrý postřeh, Petře,“ řekl princ. „Ale všiml jsem si ještě něčeho jiného. Zatímco ten muž hovořil s vámi, pane hrabě, vrhl kratičký pohled přes vaše rameno na nás. Opravdu se snažil, aby nebylo poznat, že po někom pátrá. Udělal to opravdu dobře. Ale oči ho prozradily. Hledal mne. A myslím, že mne poznal. Proto musíme vyrazit co nejrychleji, abychom unikli případné léčce. Pojedeme oklikou vpravo a na tuto cestu se vrátíme až v poslední vesnici před Gilmarnockem!“ Osm koní se otočilo o čtvrt kruhu doprava a jako šňůrka s osmi barevnými korálky se nasměrovalo do úzké soutěsky. „Jste si jistý, že se nejednalo o náhodu?“ zeptal se ještě hrabě, než vyrazili za ostatními. „Já to cítím. Nebyl tím, za koho se vydával, a pátral po mně. Nedovedu vám to přesně popsat, ale je to tak, jak říkám.“ „Přečetl jste si, ehm, jeho myšlenky?“ vyslovil hrabě otevřeně jednu z mnoha legend, které se o princi šířily. V této chvíli, můj hrabě, není čas na vysvětlování. 23


4.2.2009

10:33

Page 24


„Ne, nepřečetl. Ne tak, jak si asi myslíte. Byl příliš daleko,“ odpověděl mladík a trhl otěžemi. Riik vyrazil vpřed a dál už princ vnímal jen vítr, prudký cval svého koně a tlukot kopyt. Jako by i ta ušlechtilá stvoření vycítila, že času mnoho nezbývá, hnali se mezi kopci rychlostí vichřice, která se zvedla pod náhle zčernalou oblohou, rychle jako osud, který se je chystal každou chvíli dostihnout... *** Někde u rozkvetlých bezových keřů nebo naproti staré borovici, nepatrnější než nejnepatrnější závan větru, je osud předehnal, aniž to postřehli. Už na ně čekal, skrytý v záloze a obutý do stovek černých bot. Neujeli ani čtyři míle, když se zepředu ozvalo dvojí hvízdnutí, jako by sameček káněte vábil samičku. „Ho ho! To věru není dobrý signál!“ zvolal Peter a sáhl po meči, stejně jako ostatní. Sir Tievssen napjal tětivu své kuše, s palcem připraveným na spoušti. Dojeli hraběte, kterému zastoupilo cestu pět jezdců v červenočerných uniformách prince Rudolfa. Vypadali jako gardisté Jeho Výsosti. Žádného z nich nepoznávali. Riik neklidně zafrkal, princ ho uklidnil několika tichými slovy. Peter mezitím zaujal místo po mladíkově zranitelnějším pravém boku. „Jsem hrabě Kerényi z Harwiku,“ zalhal lord Markham a vyjel do čela. „A toto je můj doprovod. Žádám vás, abyste mně a mé družině ustoupili z cesty.“ Princ musel obdivovat jeho protřelost. V Harwiku bylo víc hrabat než slepic a on sám znal nejméně půltucet Keréniů. Ze středu gardistů vyjel vysoký jezdec s úzkou lebkou, tenkými rty a bledě modrýma očima. „Jsme poslové Jeho 24


4.2.2009

10:33

Page 25

Gilmarnocká pole

Výsosti prince Rudolfa. Máme důležitou zprávu pro Jeho Excelenci prince Rennarda.“ „Jsem hrabě Kerényi s doprovodem na obchodní cestě do Gilmarnocku. Prince neznám,“ zopakoval Markham. Z nahrbených ramen hraběte bylo znát napětí. Princ nikdy neslyšel toho hrdého muže zalhat, a dnes zalhal už třikrát... Musíte mít velké starosti, můj statečný hrabě... A já je s vámi sdílím. „Pane!“ trval na svém zachmuřený gardista, „Víme, že Jeho Excelence je s vámi. Dovolte nám předat mu vzkaz.“ „Prosím, poslužte si,“ řekl hrabě a postavil se gardistovi do cesty. Nechal ruce uvolněně klesnout, ale uzdu nepustil. V tom gestu bylo něco výsměšného. Navzdory situaci se dobře baví! Ve tváři gardisty se objevila zuřivost. „Gogh keril wll a lingh on cwm!“ zamumlal neznámým jazykem a prudkým pohybem vyňal z šatů zářivou namodralou kouli. Náhle se setmělo. Hrabě ucítil na tváři silný poryv větru. „Všichni zpět!“ vykřikl princ. Z koule vystřelil úzký paprsek. Úzkolebý namířil smrtící louč na hraběte. Ve zlomku vteřiny se z oblohy snesl ohromný orel. Zastínil nebe a vyrazil neznámému kouli z rukou. Muži s hrůzou přihlíželi, jak zlověstně zářící koule ve vzduchu rotuje, paprsek zasahuje lorda Markhama do levé části hlavy, a muž přezdívaný Koruna Rytířstva padá bez hlesu z koně a zem se pod ním barví do ruda. Ještě než se koule roztříštila o kámen, ozval se výkřik jednoho z nepřátelských jezdců, kterého zasáhl šíp do hrudi. Na vrcholcích okolních kopců se proti temnému pozadí vyrojily ještě temnější siluety jezdců. Nenadálý blesk roztrhl oblohu vedví. 25


4.2.2009

10:33

Page 26


„Do boje!“ zvolal princ, a než si oči nepřátelského vůdce přivykly temnotě, mihl se před nimi princův meč, poslední věc, kterou na tomto světě spatřily... Vzápětí vězela šipka z Tievssenovy kuše v krku dalšího nepřítele. Za ohlušujícího rachotu hromu se rozpoutal zuřivý boj. Boj sedmi proti mnoha stům... Sir Teo Braš roztočil nad hlavou palcát pobitý děsivými železnými hroty, schopný prorazit lebku koně. Rozséval spouš na všechny strany, drtil tváře nepřátel na kaši, prorážel hrudní pláty, lámal kosti na rukou i na nohou, a kruh nepřátel se před ním rozestupoval. Pak se však palcát zamotal kolem kopí, pět černých jezdců se na něj vrhlo jako supi na dokonávající zvíře a srazilo ho ze sedla. Pod kopyty splašených koní se na stvolech udusané trávy rozlila krev obávaného pána z Mirce-Goru. Siru Ludoviku se stal osudným jeho šestý soupeř. Nepřátelský meč projel kroužkovou košilí velitele královské stráže až po rukoje. Pán z Věčného Města padl beze slova do trsu pomněnek modrých a chladných jako jeho oči. Statečného sira Pereaulta doprovodilo na věčnost osmero nepřátel. Usmrtil je svým těžkým mečem zdobeným východními runami, než mu srdce proklálo kopí ostrým kovovým hrotem. Kdo ví proč se mu při pádu ze sedla vybavilo, jak kdysi v dětství spadl z hradeb rodného sídla do větví staré jabloně a pak se jen díval na nebe, dokud se na něm neobjevil otcův ustaraný obličej. Mlha se objevila nečekaně. Sir Garrelt a sir Tievssen zmizeli z dohledu. „Uteč, Johne, uteč! Zachraň se! Oni chtějí tebe!“ Peter odrážel útok dobrého půltuctu nepřátel. 26


4.2.2009

10:33

Page 27

Gilmarnocká pole

I na Druhého prince se vrhali ze všech stran, ale Riik se vždy stačil otočit, jako by četl svému pánu myšlenky, a princův zuřivý meč rval z protivníků kusy života. Bylo jich nepočítaně, na místo padlých nastupovali další, i ti padli, a po nich další a další, vzduch těžkl jejich krví a žáden nevstal. Někdo zakřičel: „Sejměte jeho koně!“ Vzduchem prosvištěla střela z kuše a těsně minula princovu hlavu. Prostor se semknul těsně kolem něj jako bublina zvláštního zvuku a času, kde meč odbíjel vteřiny a čas se zpomaloval, až se zastavil docela. V tom čase padal Peter z koně téměř věčnost. Na spánku a čele mu znachověly vlasy, vzápětí zrudly i vousy. Otočil zraněnou hlavu k příteli a jejich oči se naposled setkaly. Břicha a nohy koní byly pocákané krví, pohyb meče hýbal časem, vyzvánění ocele zvonilo umíráček. Minulost, přítomnost a budoucnost se střetly v jediném okamžiku. Čepel princova meče rozdávala smrt v naprostém tichu. Pak spatřil tvář, která nepatřila do světa živých. „Vím, na co te myslíš, Johne,“ řekla. „Svým přátelům již nepomůžeš. Zachraň se, a zachráníš svou zem!“ Tvář zmizela. *** Promyšlený klamný manévr, prudký nečekaný výpad... Mezi útočníky se objevila trhlina a kůň do ní skočil. Za Riikem a jeho jezdcem zavířily chuchvalce bílé hmoty. Milosrdná mlha je pozřela, ukryla a nevydala dřív, než se ocitli v bezpečí na severním úpatí Bílých hor. Vítr mezitím přinášel útržky planého volání a kleteb, bitevní ruch umlkal. Šarvátka u Gilmarnocku skončila. 27


4.2.2009

10:33

Page 28


O tři dny později narazil jakýsi kupec cestou do Věčného Města na šest těl v postranním úvoze. Pod jejich plášti se skvěly nejznámější erby Devíti království. V Harwiku vyvolala jeho zpráva zděšení. Do zevrubného pročesávání terénu se zapojily kromě řádného vojska i oddíly královské gardy. Vytrvalý dvoudenní déš však zahladil jakékoli stopy. Těla hraběte a Druhého prince nebyla nikdy nalezena. Štíhlé věže a honosné dvorce Urbs Aeterna byly potaženy černým suknem a na korouhvích zavlály černé praporce. Zdálo se, že rodová kletba si opět vyžádala svou krutou daň. V pořadí druhý následník byl ze hry o trůn venku, Přímořské kraje připadly princi Rudolfovi, hrad Gainsboro pak rodu de la Fayette. Karty byly rozdány na mnoho let dopředu. Jedno eso a několik nižších karet však zůstalo netknuto v balíku...

28


4.2.2009

10:33

Page 29

ČÁST II. Godfrei Kněžna Liseth rmoutila se roky, nebo nemohla dáti potomka svému choti, udatnému králi Reinmarovi, vládci země Vinlandské. Na jednom z honů na vysokou udál se zázrak. Před kněžnu, právě projíždějící pod skalami, dopadla šiška. Kněžna pohlédla vzhůru a spatřila vysoko na skále orlí hnízdo, z něhož se vyklonilo lidské batole, zdravé a usměvavé. Batole utrhlo z modřínu větvičku a hodilo ji na průvod. Kněžna i její doprovod to pokládali za Boží znamení. Jeden voják vylezl po skále a bezpečně snesl malého kloučka dolů. Jeho noví rodiče jej pojmenovali Ae-gir, „přišedší z nebes“. Aegir se stal pozdějším vládcem země, ještě silnějším, než byl jeho otec, a jeho potomci začali být zváni Orlím rodem. (Legenda o králi Aegirovi) Na jižní straně nebetyčných Bílých hor převažovaly vápence, bílá skaliska bizarních tvarů, štíhlé věže, skalní brány a hluboké jeskyně. Dařilo se zde typické horské květeně, nad 29


4.2.2009

10:33

Page 30


skalami se vznášeli orli a poštolky. V měkké půdě zanechávali své otisky vlci, lišky a kozorožci, a nejeden horal se vrátil z hor s tělem, které navždy zohavily drápy medvěda. Vraník, divoký mustang, kterého spatřil poprvé před týdnem u bystřiny vytékající z ledovců, lehce přeskakoval zurčící peřeje zelené vody, z níž trnuly zuby i ruce. Něco v mustangových očích a ušlechtilých pohybech ho upoutalo natolik, že se předevčírem pokusil o jeho zkrocení. To však nebylo zapotřebí. Mustang za ním přišel za úsvitu sám, opatrně našlapoval a zkoumal ho svýma moudrýma očima, než se definitivně rozhodl. Pojmenoval ho Sníh. Vraník nic nenamítal. Brzy zjistil, že na rychlejším koni nikdy nejel. Ani nikdo jiný. Tím si byl jistý... Minuli chudé salaše, ohrady pro dobytek a nevzhledná políčka brambor obehnaná bílými kameny. Stáda pohublých ovcí vypadala jako perly rozsypané po zelených stráních. Na jedné vyvýšenině se zastavili. Slunce obarvilo chomáče vysokých mraků do červena, slabý vítr přinášel zvuky lesů a polí. Sníh neklidně zafrkal a otočil hlavu směrem k pahorku vpravo. Jeho pán jej vedl tím směrem, dokud neodhalil příčinu vraníkova neklidu. Dole se bojovalo. A nebyl to rovný boj. Čtyři špinaví, zarostlí chlapi dotírali na vysokého černovlasého muže se štítem a hroznem na prsou. Pravou paži si tiskl k boku, krvácel. Meč držel v levačce a umně využíval každého stromku a keře na březích potoka ke své obraně, takže bojoval v jednom okamžiku s nejvýše dvěma protivníky. Přesto bylo zřejmé, že už dlouho nevydrží. Na okraji bojiště ležela dvě těla, třetí opodál. Dva z mrtvých očividně patřili k těm čtyřem. Měli hrubé obličeje lemované 30


4.2.2009

10:33

Page 31

Godfrei

mastnými rezavými vlasy a špičaté ochlupené uši. Třetí ležel na boku s paží pod hlavou, jako by právě spal. Měl dlouhé černé vlasy a podle drahého kabátu patřil nepochybně k rytíři. Nikdo další v úvoze nebyl. Jeden z lotrů se právě kradl za rytířova záda. Zdálo se, že to rytíř netuší, dokud se střelhbitě neotočil a nezasadil muži smrtelnou ránu. Chlap padl do ostružin a trny, které mu připravily poslední objetí, se zbarvily do ruda. Následoval zuřivý útok všech tří ničemů. Rytíř zavrávoral. Věděl, že je ztracen. Přesto fantastickým výpadem probodl nejbližšího útočníka, jenž strašlivě zachroptěl a zhroutil se do kaluže. Bláto vysoko vystříklo. A to drží meč ve své slabší ruce... Ten chlapík je prostě skvělý! Zbylí dva lapkové se na rytíře vrhli současně. Ani si nevšimli, že se někdo blíží. Vlastně se to nedozvěděli nikdy. Rytíř už jen přihlížel, jak cizinec sal prvního z mužů a druhému zasadil mečem ránu tak hrozivou silou, že se ozvalo hlasité křupnutí páteře. Vousáč se zlomil v pase, s vytřeštěnýma očima hrábl do prázdna a s žuchnutím dopadl na zem. Do náhlého ticha zaznělo poplašené tokání tetřeva a cizincovy kroky. Cizinec obešel padlé, aby se ujistil, že už nikdy nespáchají žádnou špatnost. Černovlasý se zatím skláněl nad tělem mladého muže v drahém šatu a jeho záda prozrazovala silné pohnutí. Po chvíli se rytíř narovnal a otočil se k neznámému. Jeho zachráncem byl sotva dvacetiletý mládenec s hnědými vlasy, očima bouře a krátce zastřižených vousů. „Jsem Godfrei de Charne, zachránil jste mi život, pane, do smrti budu vaším dlužníkem...“ 31


4.2.2009

10:33

Page 32


Než se pán z Charne skácel k zemi, zaslechl cizincův příjemný hlas: „Já jsem John a — Proboha, snad nakonec nehodláte zemřít?!“ *** Mladík uložil rytíře do trávy, hlavu mu podložil kabátcem. Z cestovní brašny vyndal košili, roztrhal ji na pruhy a ovázal jimi rytířovu ránu na boku. Pak vytáhl vlněnou přikrývku, s níž zraněného přikryl. Rytíř byl ve tváři smrtelně bledý, zpocené vlasy se mu lepily k čelu, neklidně dýchal a třásl se zimou. Jeho oči bezvýrazně zíraly do nebe. „Ztratil jste mnoho krve,“ řekl mladík a na nevyslovenou rytířovu otázku odpověděl: „Ale přežijete. Nevysilujte se, dýchejte klidně, nemluvte. Odpočívejte. Za chvíli vám přestane být zima, máte na sobě nejlepší ovčí vlnu. Já rozdělám oheň a pokusím se najít vašeho koně.“ Oheň se brzy rozhořel. Pán z Charne na dotaz, je-li mu stále zima, zavrtěl zamítavě hlavou. Mladík přinesl čutoru a několik zubatých lístků velikosti nehtu. „Napijte se a rozžvýkejte je!“ Zraněný poslechl bez řečí. Pak přivřel víčka a upadl do bezvědomí. Probral se asi za hodinu. Jeho oči nevěřícně prozkoumaly okolí, a nato promluvil. Vlastně zaklel: „K čertu, jaké ábelské bylinky jste mi podal?! Cítím se zdráv! Nic mě nebolí! Sedlejme koně!“ „Vaše mysl se cítí dobře, ale ručím vám za to, že vaše tělo je na tom pořád uboze. Neudělal byste jediný krok!“ „Hmm...“ zamyslel se rytíř, šlehl po mladíkovi svýma neskutečně černýma očima a zavolal: „Allinhorne!“ 32


4.2.2009

10:33

Page 33

Godfrei

K ohni přiběhl tmavě hnědý hřebec a sklonil svou dlouhou ušlechtilou hlavu s bílou skvrnou ke svému pánovi. Pán i jeho kůň se dívali jeden druhému zblízka do očí. Pán z Charne začal pomalu a naléhavě mluvit: „Te poběžíš domů a já tady zůstanu.“ Hnědák nesouhlasně zafrkal. „Já tady zůstanu, neboj se o mě. Počkám na tebe, dokud se nevrátíš s Jeannetem. A vyrazí okamžitě! Dovedeš ho ke mně. Rozumíš mi?“ Johnovi připadalo, že Allinhorn přikývl. Rytíř se usmál. „Jsi pašák! A te utíkej! Vyhni se vesnicím! Bůh tě provázej...“ Hnědák se vzepjal na zadních, zařehtal a tryskem zmizel za kopcem. „Za tři hodiny tu budou mí muži,“ řekl rytíř a zavřel oči. *** Stalo se, jak řekl. Rytířův věrný oř se zhmotnil u ohně jako přízrak s hřívou divoce rozevlátou, a s ním pět jezdců v červených kabátech. Velitel skupiny seskočil z koně, na jeho hrudi se ve světle plamenů zaleskl štít s trsem vinné révy. Poklekl u raněného a vyměnil si s ním několik slov. Ostatní jezdci mezitím sesedli. Velitel poslal své muže pro povoz a pro dříví, a sám zamířil k zachránci. Jeho jemnou tvář, která se jistě pravidelně objevovala ve snech urozených dam i neurozených dívek, lemoval ebenově černý plnovous. Vlasy měl ostříhané podle helmice, zelenohnědé oči plné života vydávaly téměř nadpozemský jas. „Jsem Jean d’Aulon,“ představil se mladíkovi. „John z Gainsboro. Ze severu.“ 33


4.2.2009

10:33

Page 34


„Znám to tam.“ Potřásli si pravicí. „Pane, jsem vám velice zavázán, že vaším přičiněním zůstal naživu lord Godfrei z Charne, můj nejlepší přítel a bratranec. Řekněte si o cokoli. Vaše přání je předem splněno...“ Mladík zavrtěl hlavou. V jeho očích jako v nekonečném prostoru zazářily tisíce hvězd, a z jeho rtů vyšly slova, a pan d’Aulon, vzdálený příbuzný samotného krále, cítil, že nabízí vědro vody někomu, komu tepe pod víčky nekonečný oceán. „Nikdo nemůže splnit má přání, jen já sám.“ D’Aulon se usmál. „To je svatá pravda, příteli! Mám vám tlumočit Godfreiovo pozvání.“ Mladík se rozhlédl. Slunce zapadlo. Dlouhé stíny mužů se natáhly do dálky, odtrhly se od jejich bot a zmizely v houstnoucí tmě. Ochladilo se, listí na stromech zavzdychalo. „Vyřite mu, že pozvání přijímám.“ *** Noc přečkali u dvou ohňů. Za úsvitu naložili zraněného rytíře a tělo jeho švagra na povoz vystlaný ovčími kůžemi, popohnali mezky zapřažené před vůz a opustili to smutné místo. Jeli krajinou se zelenými ostrůvky bučin a doubrav, krajinou osamocených stavení uprostřed polí a pastvin a rozložitých lip na rozcestích prašných cest. D’Aulonovi služební vtipkovali o ženách a předháněli se v líčení svých milostných dobrodružství, zatímco jejich pán se modlil za duši zemřelého a jen občas poznamenal, že půjdou do pekla, což jeden z mužů komentoval slovy, že to nevadí, protože tam bude i spousta žen... A pak se za nenápadnou zákrutou, nad trsem divokých růží a mezi bobulemi jeřabin, zjevil pevný, a přece křehký tvar 34


4.2.2009

10:33

Page 35

Godfrei

hradu Charne. Seděl vzpřímeně na pahorku obklopený zelenými vinicemi, žlutými poli slunečnic a rudými střechami domků, a připomněl Johnovi krajiny namalované olejovými barvami. Jean s pýchou v hlase oznámil: „Jsme doma.“ *** Od vísky s několika tucty červených střech dělila hrad jen řeka s dřevěným mostem. K bráně to nemohlo být dál než dvě stě kroků mírného stoupání po cestě posypané drobným bílým štěrkem. Domky se vyhřívaly na slunci, zatímco ve stínu ovocných stromů pobíhaly děti společně s kozami a prasaty. Později se John od Godfreie dozvěděl, že vesnice Charne má pouze sto třináct obyvatel. „Pokud další není zrovna na cestě,“ dodal tehdy s potutelným úsměvem lord. K vesnici patřil hrad. Nedal se přehlédnout: červený kámen postavený do čtverce, obrovský a kolmý, zubaté cimbuří hladově zakousnuté do břicha modré oblohy ve výšce čtyřiceti stop. Působil drsně i jemně, patřil sem i nepatřil, čišel z něj majestátní chlad a zároveň sálalo teplo... Před branou zavoněly šeříky, pod kopyty koní proběhly s kdákáním slepice. Za padacím mostem se objevilo krátké nádvoří, stáje a chýše čeledínů. Do tvrze se vcházelo dvěma protilehlými schodišti, na zdech visely gobelíny, na zemi ležely ochozené koberce. Služebnictvo čítalo asi tucet hlav. A chyběly tu ženy... I když ne tak docela. Nad schodištěm v mezaninu visel obraz mladé šlechtičny. Seděla na posteli s růžovými nebesy a dívala se mírně doprava nad hlavu portrétisty. Byla tak krásná, že John v duchu 35


4.2.2009

10:33

Page 36


poblahopřál umělci, jemuž se podařilo vymalovat nepochybně pozemskou předlohu s tak nadpozemským půvabem. Musím se zeptat Godfreie, kdo to je... *** Třetí den v poledne se lord Godfrei cítil natolik zdráv, že si poručil do svých komnat třígalonový soudek červeného vína, dvě pečená kuřata a pecen chleba. Vydatný oběd nepochybně povzbudil lordův organismus, takže ten byl kolem třetí hodiny odpolední spatřen služebnictvem, jak se prochází po cimbuří hradu a krmí mořské racky kousky chleba. Na otázky služebnictva neodpovídal. Kolem páté hodiny odpoledne se zpoza dveří pánových komnat začal prodírat neobyčejně falešný zpěv. Služebnictvo se nezdálo být v nejmenším překvapeno tou podivnou směsicí koncertního elánu a disharmonie. „Pán zpívá často, ale nikdy ve správné tónině,“ vysvětlili. Hodinu před západem slunce pak Godfrei navštívil svého hosta s nabídkou na prohlídku svého sídla. Host nabídku přijal. Prohlídka trvala do soumraku. Komentář hostitele k jednotlivým částem hradu byl víc než strohý: „Stáje.“ „Sklep.“ „Šatlava.“ „Stráže.“ „Sýpka.“ „Čeledník.“ „Prázdný!“ „Sakra!“ „Správce!“ „Sebranka...“ „Studna.“ „Sudy Svatovavřineckého...“ Rozloučili se, když zubatý stín na dvoře doběhl k protější zdi, a následujícího rána pak proběhl bez dlouhých ceremonií pohřeb jeho švagra. *** 36


4.2.2009

10:33

Page 37

Godfrei

V noci se Johnovi zdálo o paní z obrazu. Seděla na posteli oblečená v modrých šatech, dlouhé plavé vlasy jí padaly na záda, kužel světla dopadal na její levou tvář, pravá líc tonula v tesklivém stínu... Podívala se na mě! Téměř se mu zastavilo srdce. Nemohlo být pochyb: žena na obraze se k němu otočila, vstala a naznačila, aby vstoupil! Překonal překvapení a poslechl. Koberec byl příjemně měkký a ve vzduchu byla cítit vůně, kterou nedokázal pojmenovat. Žena byla o něco drobnější, než si představoval, sahala mu sotva po ramena, ale její půvab nebyl o nic menší. „Co to má znamenat?“ zeptal se. „Pojte, někam vás zavedu,“ řekla místo odpovědi a její hlava se protáhla a zúžila, jako když se natahuje mýdlová bublina. Vlastně všechno v pokoji se natahovalo stejným způsobem. Stůl, židle i postel už jedním okrajem mizely v okně, zatímco nejvzdálenější rohy ještě setrvávaly na původním místě. Couvl a ocitl se před domem. Vila se směrem vzhůru zužovala, až byla jako nit. Pak se objevil obrovský prst, namotal si ji na sebe jako kus příze a vytrhl z kořenů. Nastala tma. To je konec snu? Tmu protrhl blesk, pak druhý. Spustil se déš, zabubnoval na koruny stromů a přešel v průtrž mračen. V kaluži vody a krve ležel jakýsi muž. „Zrůdo! Zabila jsi mě!“ zakřičel na ženu a zkroutil se bolestí. Za ním se na zlomek vteřiny objevil jiný muž s mečem v pravačce, ale vzápětí ho zahalila tma za zvuku hromu. „Proklínám tě! Proklínám!“ zakřičel umírající naposled a ženinu tvář ozářil další blesk. O co tady jde? Co mi uniklo? 37


4.2.2009

10:33

Page 38


Jako by ho žena zaslechla, upřela na něj své krásné oči plné slz. „Pro mě není naděje. Nesnaž se mi pomoci. Tak mě Bůh potrestal za mou pýchu a proradnost. Jediné, čeho lituji, je můj muž,“ řekla. Po obloze se rozlil paprsčitý výboj jako ohňostroj a dokonale ho oslepil... Promnul si oči a pochopil, že už nespí, ačkoli venku byla ještě noc. Jaký mohl mít ten sen smysl? přemýšlel, zatímco se oblékl a vyšel na chodbu. Godfreiovy pokoje byly naproti. Mám dojem, že ten sen nějak souvisel s ním. Zpoza rohu se náhle vynořila bělovlasá stařena v dlouhé noční košili. V pravé ruce držela zapálený svícen, ačkoli chodba byla osvětlena loučemi. O nikom takovém neměl ani tušení. Paní se na něj vlídně usmála. „Vítejte na Charne, mladý muži. Ráda vás vidím. Sem málokdo zabloudí.“ Její světle modré oči prostupovaly skrze něj. „Už jste se seznámil s mým mužem? Myslím, že ano. A te mě prosím omluvte, musím se věnovat dalším hostům.“ Bledý přízrak zmizel stejně náhle, jako se objevil, a mladík se proti své vůli zachvěl. *** Ráno se přispěchal rozloučit d’Aulon. V pravé rukavici svíral klobouk s chocholem ptačích per, v levé svitek papíru. Tvář mu hořela vzrušením. „Král mě jmenoval správcem kněžské kapituly v Arrasu! Do vinobraní jsem zpátky, dá-li Bůh. Největší slavnost roku bych si nerad nechal ujít! A ty, příteli, si užívej života a pohostinnosti tohoto sídla. A piš! A vím, co je na Charne nového během mé nepřítomnosti.“ 38


4.2.2009

10:33

Page 39

Godfrei

„Tobě, Jeane, na oplátku přeji, a ve službě králi zároveň sloužíš i sobě! Bůh tě provázej. A spolehni se, napíšu,“ odpověděl modrooký mládenec. Stiskli si ruce, pán se sametovýma očima ještě odříkal krátkou modlitbu a vyhoupl se do sedla. Za hodinu už jej nesl jeho rychlý kůň za hranicemi panství Charne. *** Při večeři se John zeptal Godfreie na tajemné zjevení. Pán hradu už vypadal zdravě a jeho apetyt ještě vzrostl. „Jak vypadala?“ zeptal se. Mladík ji popsal. „Co říkala?“ John tlumočil její monolog. Godfrei mlčel, a zdi se závěsy a obrazy mlčely ještě zarytěji než jejich pán. Zdálo se, že se ticho zesiluje ozvěnou. Pak se zamyšleně poškrábal a uchechtl se. Napětí zmizelo. „Škoda, že jsem tam nebyl s vámi,“ řekl a jeho tmavé oči vypadaly ještě tmavší „Byl bych vám Elein představil.“ „Její jméno je Elein? Kdo je ta žena?“ „Měl jsem vám to říci dřív. Stařena, kterou jste dnes potkal, bývala mou ženou. Ehm, vlastně je stále mou ženou. Vidím, že vás to překvapuje... Dozvíte se více, příteli, ale než vám povím celý příběh, musím se na to napít.“ Zvrátil do sebe pohár vína, vousy si otřel hřbetem ruky. Mladík naproti němu se zhluboka napil černého piva s vůní skořice a zvědavě se opřel lokty o hrubý stůl. „Nemusíte o tom mluvit, jestliže nechcete,“ řekl měkce. „Máte právo to vědět, osud tomu chtěl... Že jste zachránil jejího muže, ale pro jejího bratra Jonnase už bylo pozdě. Jen nevím, odkud začít. Snad... 39


4.2.2009

10:33

Page 40


Elein je o dva roky mladší než já, je jí dvacet sedm let. Poznali jsme se během královského honu na lišku v lesích u Arrasu. Bylo jí tehdy sedmnáct a byla zasnoubená s jedním významným šlechticem. Byla krásná, ne, to není pravé slovo, není žádné slovo, kterým by se dal popsat její vzhled. Kdo ji jen jednou spatřil, nikdy na ten den nezapomněl. Na koho se jedinkrát usmála, ten byl ztracen... Stala se tehdy nějaká bezvýznamná příhoda a já ji rozesmál. Od té chvíle jsem onemocněl. Nemocí, na kterou se nezřídka i umírá, příteli, a já byl případ z nejtěžších. Zamiloval jsem se, zoufale a beznadějně. Nebyl na to žádný lék. Byla zadaná, chystala se opustit zemi. A pak začal ten příběh...“ Godfrei si dolil vína, aby ho vzápětí prolil hrdlem. „Nebyl to příběh z červené knihovny, opravdu ne... Na zdraví! Vyskytla se v něm žárlivost, šílenství a ničemná zrada. Tajný souboj v lese za bouřky. A smrt. Krutá a zbytečná. Útěk provinilce, skrývání, muka svědomí, strádání a kajícnost. A na závěr smíření a nečekaný obrat Štěstěny. Ještě dnes to nedokážu pochopit... Jenže hříšník osudu stejně neunikl, jak se zdá... Ech, život je mrcha... Mladej, pij! Možná trochu přeháním... S plným pohárem je život lehčí, nemyslíš? Ten obraz je starý čtyři roky... A žena na něm je Elein.“

Pelotta Pelotta: Starší míčová hra pro dvě družstva, v níž je povoleno míčem házet a taktéž do něj kopat. Smyslem hry je dostrkat míč na čáru bráněnou druhým družstvem... (Encycklopedia dei Vinland) 40


4.2.2009

10:33

Page 41

Pelotta

Po zablácené cestě hnal vítr uschlý list kaštanu, než jej zašlápl mládenec s modrýma očima. Jeho tmavé vlasy se na čele a kolem uší zachvívaly v mírné bríze jako listí ohraničující hřiště pro pelottu. „Mohu si s vámi zahrát palettu?“ zeptal se. Děvče chytilo do rukou míč a příchozího si prohlédlo. Musí být panošem nějaké urozené návštěvy pana Godfreie. Je docela hezký... Zahihňala se a prstem ukázala na meč u jeho pravého boku. „A to chceš hrát i s tímhle?“ Ke dvojici přistoupil nejbližší hráč, dlouhovlasý chlapec s rudým šátkem kolem krku a černýma očima. „Máte asi na mysli pelottu, vážený pane, protože tak se tato hra jmenuje. Paletu používají malíři...“ Oslovený se omluvně usmál. „Budu si to pamatovat.“ Děvče v květované sukni vtáhlo mladíka bez okolků na hřiště. Ten si odpásal meč a uložil jej na zídku, která ohraničovala hrací plochu ze severu. „Jeden hráč navíc se nám hodí,“ rozhodlo děvče. „A Franceska neposlouchejte, nemá to v hlavě v pořádku. Seznamte se! To je Gerard, Luis, Robert, Petr, Antoine, tady je naše fintilka Marie a tam vzadu Claire. A jak se jmenuješ ty?“ Děvče zapomnělo představit samo sebe. Mohlo jí být tak čtrnáct, sahala mu sotva po bradu a měla tak tmavé oči, až se zdály být bezedné. Ostatní ji oslovovali Dorín. „John.“ „Budeš hrát se mnou, Luisem, Petrem a Gerardem. Hrál jsi už někdy?“ Mladík zavrtěl hlavou. „Ne. Ale určitě budu dobrý,“ řekl skromně a snažil se nedat najevo pobavení z chování malé generálky. 41


4.2.2009

10:33

Page 42


Děvče se zatvářilo pochybovačně. „To určitě... Jen jestli nejsi další prachobyčejný chvastoun jako tady Francesco...“ *** Do hadrového míče o velikosti kočky se smělo jen kopat, hřiště bylo dlouhé asi sto kroků, a na protějších stranách byla kolíky vytyčena linie, za kterou bylo zapotřebí dostrkat míč, aby se družstvu připsal touché. Držení za halenu nebo nastavení nohy běžícímu hráči bylo nejen dovoleno, ale také s oblibou praktikováno. Okamžiky, kdy se bezmocný hráč vřítil po hlavě do louže nebo do bláta, budily všeobecné veselí a posměšky. Mladík se ukázal být překvapivě silný, rychlý a obratný zároveň, svou dovedností chvílemi zastínil i Franceska. Na ostrém odpoledním slunci hra netrvala dlouho. Zpocení hráči ukončili pelottu s výsledkem nerozhodně a rozešli se s tím, že si brzy zahrají znova. Doreen si Johna nedůvěřivě měřila. „Opravdu jsi pelottu nikdy nehrál?“ „Ne, ani nic podobného. Ale už jsem ji hrát viděl...“ „Hmm. Tak jako ty nikdo nehraje. Hrajeme jinak. Ale mně se tvůj styl líbí. Je moc chytrý, a díky tomu jsme neprohráli. Víš, když hraju proti Franceskovi, vždycky prohraju.“ „Vždycky ne, Doro,“ ozval se černooký mládenec. Byl do pasu nahý a ještě z něj crčela studená voda z kašny. John v jeho pohledu vyčetl zvědavost. A respekt. „Hrálo se mi dobře, protože jste pochopili můj způsob hry,“ řekl. „Přij zítra v devět hodin za vesnici,“ kývl Francesco a vrhl zvláštní pohled na dívku. „Čeká nás každoroční klání proti Saint-Vith, budeme tě potřebovat.“ Doreen jim vesele zamávala a byla pryč. 42


4.2.2009

10:33

Page 43

Pelotta

Francesko si přes hlavu přetáhl světlou halenu z hrubé příze, převázal ji motouzem, uvázal si kolem krku šátek a vykročil směrem, kterým před chvíli odešla dívka. „A nezapomeň si tady meč,“ zavolal ještě přes rameno a mávl krátce na rozloučenou. *** Pelottu s mnohem lidnatější vesnicí Saint-Vith rozhodl jediný bod, což se událo poprvé v její historii... Když už se zdálo, že zvítězí vithští, urputně bojující mladý rytíř získal míč, prodral se rukama a nohama soupeřů a než byl sražen do bláta, hodil míč Franceskovi, který přesprintoval louku až k protější čáře, těsně před ní byl zezadu povalen, vstal, byl lapen za nohy, spadl, vyprostil se, a dosáhl touché, jediné a definitivní. Rytíř z pole odkulhal, charneští ho plácali po ramenou. Franceska museli podpírat. Doreen mu vlepila pusu na špinavý, vysmátý obličej. „To jsme jim to nandali!“ řekl spokojeně Francesco. „To tedy ano,“ souhlasil John. Když už bylo vše důležité řečeno, vzal vysíleného hocha kolem ramen. „Jaké je tvoje celé jméno a odkud vlastně jsi?“ zeptal se Francesco. „Já jsem Francesko Gotti, syn Antonia Gottiho, ševce.“ „Jmenuji se John, John Gainsboro.“ „Jako ten přístav na severu?“ „Ano, ten.“ Rennard-John, vévoda z Gainsboro, pán Přímořských krajů, a Druhý princ... 43


4.2.2009

10:33

Page 44


Přístav Bílé hory tvoří přirozenou bariéru a hranici mezi Jižním královstvím a Devíti královstvími na severu. Ačkoli jsou známy přechody tohoto horského pásma některými jednotlivci, obchodní spojení je možné pouze po moři. (Encyclopedia dei Vinland) Přístav Bourges, vzdálený osmnáct mil na východ od Charne, tvořila asi jen stovka domů z bílého kamene, roztroušených ve stínu datlových palem a fíkovníků. U jediného mola, vybíhajícího do azurového moře, kotvily dvě menší plachetnice a několik rybářských bárek. Oblohu brázdili majestátní buřňáci černokřídlí. „Bourges je malý přístav, jeden z nejmenších v zemi. Nemá ani šest stovek obyvatel. Měl bys vidět Narbon, králův přístav jižně od Arrasu. Říká se, že je největší na světě,“ řekl Godfrei a seskočil z koně. „Narbon je pro moje potřeby příliš daleko,“ řekl John a přivázal svého Sněha vedle Godfreiova Allinhorna. Vstoupili na molo a zastavili se až ve stínu bližší z plachetnic. Přes palubu se vyklonil plavčík a přivolal prvního důstojníka, který k oběma rytířům sešel po úzkém prkně. Vousatý námořník zašoural palcem umazaným od dehtu ve zkažených zubech, naznačil něco jako poklonu a promluvil na Godfreie: „Čím vám mohu sloužit, milostpane?“ „Mně ne. Ale tady můj přítel má pro tebe několik otázek.“ Mladík postoupil o krok vpřed. „Pluli jste v posledním půlroce na sever, do některého z přístavů Devíti království?“ „Některého?“ podivil se důstojník. „Až na Gainsboro není na severu jediný bezpečný přístav.“ 44


4.2.2009

10:33

Page 45

Přístav

„Byli jste tedy v Gainsboru?“ „Jo, byli, pane,“ připustil neochotně lodník. John vylovil z kapsy slušně naplněný váček a několikrát jím pohodil v dlani, až to kovově zacinkalo. „Když mi odpovíš na několik otázek, kopa měáků je tvých.“ Obličej námořníka se rozjasnil. „Ptejte se na co chcete, milostpane.“ *** Námořník nesouvisle vypověděl, že přístavu te vládne hrabě de la Fayette a na věžích města vlají jeho prapory. Po smrti prince Rennarda připadl přístav s hradem právě hraběti. Hrabě zvýšil poplatky za zboží, prý vězní a mučí své odpůrce. Severní přístavy v Errigalu a Edernu jsou ztracené, obsadili je vzbouřenci. Král je nemocný, prý nepřežije zimu. Princ Richard likviduje své potenciální nepřátele. O princi Rudolfovi se ví jen to, že neopouští svůj Červený hrádek a že veřejně vyjádřil svou loajalitu k budoucímu králi... „Zapomněl ses zeptat, kdy odplouvají k tobě domů,“ podotkl zamyšleně Godfrei poté, co námořník zmizel zpátky na palubě i se svou odměnou. „Už nemám domov,“ hlesl mladík. „Nerozumím...“ „Nemám se kam vrátit, Gode!“ „Nechápu...“ Najednou v černých očích pána z Charne svitlo. Zalapal po dechu a krok ustoupil, div že nespadl z úzké lávky rovnou do moře. „Neeee!“ zvolal. Princ přikývl. „Ale ano.“ A dodal: „Gode, musí to zůstat jen mezi námi!“ 45


4.2.2009

10:33

Page 46


Godfrei ohromeně přikyvoval, aniž by poslouchal. „Ani Jean se to nesmí dozvědět, přinejmenším ne te!“ pokračoval princ. „Zachránil jsi mi život!“ řekl Godfrei. „Bál jsem se, že ti to nikdy nebudu moci vrátit. Bůh mi te dal příležitost... Na Charne budeš v bezpečí a nikdo se o tobě nedozví, to přísahám, já Godfrei, jedenáctý pán z Charne!“ A pak se jeho zarostlá tvář začala roztahovat do úsměvu. „Doufám, že po mně nebudeš chtít, abych tě oslovoval Excelence...“ Mladík udržel vážný výraz. „Jistěže ne. Jsem pořád John, ty jedenáctý lorde Godfrei z Charne!“ Godfrei se rozchechtal a ne poprvé připomněl Johnovi řehtání koně. Vzal mladého přítele kolem ramen. „Poj, zvu tě na skleničku něčeho ostrého...“

Francesco L. P. 753, sv. Kateřiny: Zatmění slunce předpovězené královským astronomem Johnem Francisem Hookem nezpůsobilo ve městech ani na venkově žádnou paniku. (kronika Arraská) Zapálené louče po obou stranách brány vydávaly jen matnou čadivou zář obklopenou hejny hmyzu. Tichá, chladná noc spala s černou oblohou rozprostřenou nad širým světem. Kopyta Sněha zazvonila o kámen. Z výšky se ozval tesklivý zpěv. John zvedl hlavu, neuviděl však nic než hvězdy, hustě rozsypané po černočerném koberci, přecházející v zubaté nic... „Cožpak už všechny ovečky nespí?“ zavolal vzhůru. 46


4.2.2009

10:33

Page 47

Francesco

„Ale spí! Jen jeden beran nemůže usnout!“ ozvalo se shora a John se ve tmě usmál. Ustájil Sněha a vystoupal po točitém schodišti na cimbuří. Hvězdy zářily tak jasně, až se zdálo, že předměty vrhají stíny. V tom přízračném světle uviděl shrbenou postavu sedící na zídce. Poznal ji okamžitě. Sedl si vedle ní. „Krásná noc,“ řekl a pochopil, že ten druhý se hrbí, protože má na klíně mandolínu. „Teskná noc,“ souhlasil Francesco a dotkl se strun. Tvář měl ponořenou ve stínu. Melodie, kterou spřádal prsty, byla jemná a tak plachá, až se zdálo, že se bojí vzdálit od těla nástroje. „Když se strouhou žene kalná voda, musel jí předcházet déš. Co předcházelo tvému dolorosu, Francesco?“ Černovlasý mladík se však místo odpovědi sklonil k nohám pro malý demižon. „Máš rád červené víno?“ „Ano, přestože dávám přednost pivu. Chutnají mi vaše vína označená jako pozdní sběr. Francesco, taky jsem se zamiloval, u nás, a ona o mne neměla zájem.“ Francesco pokýval hlavou a napil se. „Je jedna taková s očima, ve kterých se člověk snadno utopí.“ „Vím, kterou máš na mysli.“ John uchopil nádobu z Franceskových dlaní a dlouze se napil. „Je výborné.“ Franceskovy prsty si pohrávaly s variacemi námětu. „Molto bello. Víš, kdo je nejlepším bardem?“ Francesco na něj zvědavě pohlédl. „Zamilované srdce.“ „Zamilované srdce je především smutný bard,“ řekl po krátké odmlce hoch. „Nechápe, co pro mě znamená. Ona je můj život...“ pokračoval zastřeným hlasem. Od vesnice přinesla chladná bríza štěkot ovčáckých psů. Stín nad mandolínou smutně svěsil ramena. 47


4.2.2009

10:33

Page 48


„Francesco, Doreen je ještě moc mladá. Nediv se, že tě nebere vážně. Počkej, až bude dospělou ženou.“ „Můj rozum to ví. Ale srdce si nedá říct! Neumí čekat. A kromě toho, hmm, Dora je mnohem dospělejší, než si myslíš.“ Rozhostilo se ticho. Hvězdy zářily jako nikdy předtím. Nebem se prostíral světlý pláš. „Víš o tom, že hudebníci mají na obloze své souhvězdí? Je to Lyra, támhle,“ ukázal John. Francesko zaklonil hlavu do černočerných hlubin. „Lyru znám. Pro tebe jsou na nebi zase Sagittarius nebo Orion.“ „Ne, má souhvězdí to nejsou. Narodil jsem se ve znamení kozorožce, ale mým souhvězdím je aquila, Orel. Mohla by tam být mandolína... Zasloužila by si to. Anebo soudek vína!“ „Haha. Už si dovedu představit ty chutě, jak žíznivě hledím každou noc na nebe, a víno ne a ne téct!“ Smích a hvězdy. Ticho a tma. Na Franceskově tváři se zatřpytily slzy. John položil chlapci ruku na rameno. „Zahrej mi znova tu, co jsi hrál, když jsem přicházel, prosím...“ Chlapcovy dlouhé prsty rozezvučely struny. „Chybí mi slova, mám jen začátek: V noci, řeka teče... “ Mladý rytíř zaklonil hlavu k nebi. „Mezi hvězdami se vine...“ Chlapec k němu překvapeně vzhlédl. „To se mi líbí! Nazvěme tu píseň Řekou mezi hvězdami.“

Spojenec Ti, kteří nejvíce vyznávají Boha, zároveň nejsilněji zbrojí proti lásce, a ti, co nejvíce vyznávají lásku, zapomínají myslet na Boha. Proč? Bůh a láska jsou pro mě jedno... (Ilirien ke svému zpovědníkovi) 48


4.2.2009

10:33

Page 49

Spojenec

„To byl ale mizerný rok...“ řekl černý rytíř a upil z korbele piva. Jeho oči byly zarudlé a tváře přepadlé, neholil se už téměř měsíc. Po včerejší kocovině z vína se dneska šetřil. Podvědomě si hrál se snubním prstenem a zíral do ohně. John neodpověděl, hypnotizovaný hrou plamenů, plamínků a jejich barevných odstínů. Límec oblíbené košile měl vyhrnutý vysoko ke krku, po tváři mu přelétaly odlesky ohně a jeho rty se neslyšně pohybovaly, jako by si vyprávěl něco sám pro sebe... Seděli v křeslech před krbem, který sotva stačil zahánět lezavou zimu. Venku padal sníh s deštěm, ale ani to nebránilo lidem ve vesnici bujaře oslavovat konec starého a začátek nového roku. Tady na opuštěném hradě nezůstal nikdo, kdo by oslavoval. Rudožluté jazyky olizovaly dřevo s tichým praskáním... Stáli jsme v noci na hradbách, hleděli do ticha a pozorovali světla roztroušená po kraji. Tvoje prsty, Francesco, zkřehlé láskou a chladem, kouzlily se strunami mandolíny. „Proč ty nemůžeš spát, Johne?“ „Trápí mě podivné sny,“ přiznal jsem. „Povídej mi o nich.“ Povídal jsem nejen o nich… Rozkvetla stará višeň u mlýna a ty jsi to prohlásil za dobré znamení. Nazítří jsi pak odešel, daleko na jih, za tou dívkou s fialkovýma očima, slámovými vlasy a plnými rty, Gorettou. Přiložil do ohně. Godfrei v křesle napůl ležel, napůl seděl. Nohy si natáhl daleko před sebe, blíž teplu, a přikryl se ovčí houní. V černých zornicích mu hrály drobné plamínky. Nové poleno chytilo, kůra zčernala a zkroutila se... „Ničeho nelituji, kromě svého muže...“ 49


4.2.2009

10:33

Page 50


Gode, je mi líto, že jsem nedokázal pomoci Elein. A že jsem si nechal pro sebe její poslední slova... Jean přijel pozdě na vinobraní, ale včas na její pohřeb. Hrábl pohrabáčem do popela, živel se zakousl do dřeva svými rudými zuby s novou vervou. Ano, rok sedmistý padesátý čtvrtý byl opravdu mizerný. Doma jsem považován za mrtvého. V královstvích to vře, rebelie na severu pokračují, a podporují ji i pánové z Telgartu a Errigalu v mých krajích. Jejich zbytku te vládne la Fayette a ždímá Gainsboro... Na přelomu srpna a září otec ochrnul a Richard se prohlásil regentem. A pak se to stalo, na konci listopadu. Otec zemřel. Prý v nuzných podmínkách, jen v přítomnosti kněze. Otče, můžeš si za to sám. Do hrobu ti pomohl tvůj milovaný syn lačný trůnu... A ty ses konečně dočkal, Richarde Čtvrtý! Ale jediné, co bych ti mohl závidět, je tvá žena, Laetia z Cambrai, kráska s olivovýma očima a leknínovou pletí. Nikdy jsem netoužil po trůně. Ale chci zpět, co mi patří! Až na Gerberta, pokud žije, nemám žádné spojence, zato samé nepřátele. Nemám by jen jediného muže... Godfrei se probral po chvilce dřímání. Ucítil přítelův pohled a otočil se k němu. „Gode, rozhodl jsem se vzít si zpátky to, co je mé. Vrátím se na Gainsboro.“ Godfrei hned nepochopil, o čem je řeč. A pak se rozesmál. „Nemáš ani jednoho knechta, ani jediného jezdce! La Fayette ti radostí poklepe po rameni, předá ti jeden z nejbohatších přístavů světa, spakuje si věci a odtáhne do Zapadákova.“ Godfreiův smích náhle odumřel. „Ty to myslíš vážně, Johne!“ 50


4.2.2009

10:33

Page 51

Arras

„Ano, smrtelně vážně. A jednoho muže už mám. Tebe.“ Podruhé se Godfreiovi smích nezdařil. Zapíchl ukazováček do vlastní hrudi. „Mě?“ Mladík mlčky přikývl. Černovlasý rytíř se zamyšleně probral vousy. Oheň hlasitě zapraskal. Godfrei zvedl oči k princi. „Doufám, že tam máte kvalitní vína.“ Mladík vážně přikývl. Vstal. Několikrát mu cuklo rty. Godfrei také vstal a objal ho. „Půjdu s tebou třeba na konec světa...“ *** Ráno Godfrei smetl prach ze stolu ve své pracovně. Knihy, dekorativní vázu i s ubrusem a jiné zbytečnosti vyhodil oknem. Celý den a celou noc se skláněli nad papíry a počítali, kolik mužů, zbraní, koní, lodí, peněz a času budou potřebovat. Kronikář v Arrasu si mezitím poznamenal, že uplynulý rok se zapsal do dějin země jako jeden z nejméně zajímavých.

Arras Tam, kde přes zimu přespávají medvědi, u lesů a mokřadů v kraji Biéns, stál starý kamenný hrad a v něm žil pán, jenž nade vše miloval milovat se s ženami kromě jediné, své vlastní paní, kterou modřinami častoval a kterou hrubě zval. To procházelo mu beztrestně dlouhá léta. Dokud jednoho dne lstí nebyl na jisté tvrzi při bití dopaden a železy ke stěně věže přikován. Přes noc však padlo na něj šílenství, dodávající mu nadlidskou sílu. Utrhl se z řetězů a holýma rukama zboural ze . Kdo se mu postavil na odpor, s roztříštěnou lebkou padl 51


4.2.2009

10:33

Page 52


na schody. Oči měl krví nateklé, ze rtů odkapávala mu pěna. Takto znova nabyl svobody a vrátil se na svůj hrad. Nikdo se mu od té doby neodvážil vzdorovat. Až léta Páně 757... (Legenda o Rolandovi zvaném Býk) Princ zavřel okenice a místnost se ponořila do tmy. Godfrei nemohl usnout a převracel se na posteli z boku na bok. „Johne, nechceš si to ještě rozmyslet? Je to příliš riskantní,“ promluvil tiše. „Ne, Gode. I kdyby vyšlo na turnaji najevo, kdo jsem, už nás stejně nikdo nezadrží. Naše lodě jsou připravené vyplout ihned po jeho skončení.“ „Pomysli na ty tři roky příprav,“ zašeptal do tmy Godfrei. „Nezapomněl jsem na jedinou hodinu... Ráno musíme vyjet co nejdříve, a se stihnu v Arrasu přihlásit. Neměj obavy, Gode. Všechno dobře dopadne. Já se toho turnaje prostě musím zúčastnit, je to ve mně, nedokážu to vysvětlit...“ „Tomu rozumím. Ale je mi zle z těch špehů tady v Narbonu. Z toho chlápka, co mi upláchl před nosem. A měl bys mluvit tišeji. Ne nadarmo se říká, že zdi mají uši a okna oči.“ „Gode, tři sta kroků na východ od tvojí postele kotví naše lodě a Martin čeká jen na můj signál. Žádný špeh ani jeho pán nás nezastaví, nás už nezastaví nic. Vůbec nic.“ Princ ležel na posteli přikrytý kůží, ne proto, že by snad bylo chladno, ale proto, že v levé ruce pod rouchem držel meč. Co kdyby... Vybavil si jiného chlapa, kterého si Godfrei ani nevšiml, před třemi dny. Stál za rohem a čekal na nás, tím jsem si jistý. Tu dýku schoval rychle, ale ne dost rychle. Možná jsem ho měl pro jistotu zabít... 52


4.2.2009

10:33

Page 53

Arras

Díval se do stropu nad sebou. Po trámu lezl malý pavouk. Cítil stejné napětí v těle jako Godfrei, ale lépe si uvědomoval jeho původ. Ne, Gode, už nás nic nezastaví. Můj sen, ne, náš sen, se vyplní! Brzy odplujeme do mé země a pokusíme se ji získat zpátky. Už se nemohu dočkat... Nic nás nezastaví. Nic a nikdo! *** Jitro uvítalo zkřehlými prsty první duelanty. Kolbiště bylo už od rána obsypáno hrozny zvědavců, jen královská lóže byla prázdná. Královská rodina byla očekávána až po poledni. Včerejší úvod turnaje obstaralo tradiční klání s dřevci. Na dlouhé rovině rozpůlené podélně pažením se střetlo na sedm desítek pánů nesoucích dva tucty erbů. Vyznamenali se dva: Pan Herbert z Lionu, jenž porazil osm soupeřů, a sir Raymond z Kozího vršku, přemožitel sedmi rytířů. Oba skvělí sokové zlomili ve finále každý po čtyřech dřevcích, než se Raymondovi podařilo úderem do prsou srazit soupeře z koně, a ten po pádu už nevstal, nebo si nešastně zlomil nohu. Plavovlasý sir Raymond pak převzal od královny svou trofej, drahocenný štít vykládaný zlatem a perletí. Do dnešního vyřazovacího turnaje o rukavici mladé princezny se přihlásilo celkem osmačtyřicet rytířů šestnácti barev, mezi nimi i králův bratranec sir Bernard z Loire a sir Roland Brakewall přezdívaný Býk. „Jsem tak nervózní...“ povzdechl si pod královskou lóží Jean d’Aulon. Seděl po Godfreiově boku na čestném místě hlavní tribuny, pod nimi probíhaly ještě tři nižší řady a pak už běžela k protější tribuně jen zelená tráva. „Zbytečně,“ utrousil bezstarostně Godfrei a vhodil si do úst špetku žvýkacího tabáku. 53


4.2.2009

10:33

Page 54


„Johnův protivník je opravdový hromotluk.“ „Poradí si, ten mládenec drží meč jak motyku,“ zachechtal se černý rytíř. „Vsadím se, že John vyhraje dřív, než bys vyjmenoval dny v týdnu.“ *** Je tak rozrušený a nezkušený! Princ si prohlížel svého soupeře, sira Ditricha z nedaleké usedlosti, uhrovitého mladíčka s levným ošuntělým brněním, nezřetelným erbem a příliš velkou helmou. Ditrich byl o půl palce vyšší a rozložitější v ramenou. Speciálně otupený meč však třímal spíše jako hrábě. Takovým říkával Gerbert ,maso pro čepel‘. Mladík zdravil domácí publikum, které mu pozdrav vracelo. Pak poslal vzdušný polibek malé dívce s pihovatou tváří v řadách vyhrazených pro ty méně urozené. Jeho boty byly už te oblepené blátem. Bude mu to klouzat. Obouručný meč svíral Ditrich čím dál křečovitěji. Třikrát políbil prsten na levici a předsunul levou nohu. Zaútočí tedy zleva, nabídnu mu kryt do opačné strany... Čekalo se už je na to, až herold přiloží k ústům trubku. Rytíř v modré haleně přes kroužkovanou košili a bez přílby, dosud nehybně stojící ve středu pole, se zdánlivě bez zájmu přesunul o čtvrt kruhu doprava a tam zůstal stát. Godfrei spokojeně zachrochtal. „John se postavil tak, že tomu mládenci te svítí slunce přímo do očí. A ten hlupák ještě mává divákům!“ Konečně zazněly fanfáry, souboj začal. Sir Ditrich z Ulmu povzbuzovaný davem zaútočil. Vší silou al soka úderem zleva, ale zřejmě ve své horlivosti špatně 54

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Jiří Mazurek LEGENDA O RENNARDOVI

Recommend Documents