Jiří Mazurek MĚSTO ČARODĚJŮ
Jiří Mazurek MĚSTO ČARODĚJŮ
Copyright © Jiří Mazurek, 2011 Cover © Lubomír Kupčík & Lukáš Tuma, 2011 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2011 ISBN 978-80-7425-089-7
OČI MAG’REBU
Averot’h je město, Averot’h je řeka protékající městem, Averot’h je turnaj čarodějů v Aréně nad řekou, Averot’h je láska, bolest a rovnost, Averot’h je místo, kde se báje, sny a písně mění ve skutečnost... Vzal mě tam můj starší bratr Lokmi v den mých osmnáctých narozenin. Prý abych se podíval do světa. A taky – a to především – abych se stal svědkem jeho slavného vítězství v Turnaji. Ale mezi námi: Lokmi je jen podprůměrný čaroděj, o něco více než vesnický šprcl a o hodně míň než zaklínač. Však taky pochází ze smíšené rodiny, naše matka je vědma a otec obyčejný rolník. Nedávám mu žádnou šanci. Ale jsem dost moudrý na to, abych mlčel. Přece jen je o půl hlavy vyšší než já. Putovali jsme na mezcích čtrnáct dní, než se před námi otevřela rovina a sněhobílá hraniční Zeď, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Za Zdí končí svět lidí a začíná svět čarodějů. Uprostřed se Zeď rozestupuje do kruhu, aby pojala čtyři věže, stovky paláců, tisíce uliček a desetitisíce lidí i nelidí, ustupuje jedinému městu na světě, v němž vedle sebe žijí v míru dvě odvěké rasy, lidé a čarodějové. Dorazili jsme do města za svítání, právě včas. Začínal první turnajový den.
Jiří Mazurek
Den první Ubytovali jsme se u člověka jménem Kasim, v hostinci vzdáleném od Arény asi hodinu chůze. „Nebo čtvrt hodiny letu tephirem,“ doplnil zavalitý hostinský při pohledu na bratrovo největší zavazadlo. „Zůstaneme tu týden,“ oznámil mu Lokmi. „A zaplatíme noclehy se snídaní a ustájení mezků. Ale nejdřív si potřebujeme trochu odpočinout, jeli jsme celou noc.“ Pak se otočil ke mně a dloubl mě natěšeně loktem do žeber. „Prospíme se pár hodin a pak vyrazíme do města, Syr’dane. Už se nemůžu dočkat turnaje!“ V duchu jsem si povzdechl. Manýry staršího bratra ho neopouštějí. Ani když už jsem dospělý. Kasim odložil zástěru a pokynul nám, abychom ho následovali. „K službám, milostpane! U mě budete spokojeni, uvidíte! Pojďte za mnou.“ Prošli jsme výčepem, v němž se u vína bavili lidé i čarodějové, a po schodech vystoupali do patra s ložnicemi. Kasim nás zavedl hned do té první vpravo, Lokmi se natáhl na nejbližším kavalci, srovnal si brašnu pod hlavu a usnul se slastným výrazem ve tváři. Posadil jsem se naproti. Ono se to lehce řekne, prospat se, když vaše postel je v srdci proslulého Averot’hu! Nechal jsem Lokmiho spát a vyhlédl z okna. Čtyři nejvyšší věže jsem znal dávno z vyprávění: černá s bílou špičkou je bájná Mag’reb, Mágova Věž; celá zlatá je králova Věž Rodana Třetího; šedá je Ka’tan, Věž čarodějnické Rady; a stříbrná je Sněmovní věž urozených averot’hských rodů. Averot’h má totiž dvojí správu: Král se Sněmem a Mág s Radou řídí město společně. Oba světy si své záležitosti
Město čarodějů
řeší samy a ve věcech celého města má každá strana stejný počet hlasů. Zajímalo by mě, jak to v praxi funguje. S Lokmim jsme také jen dva a nikdy se na ničem neshodneme... Kolem tří věží kroužilo hejno vran, jen k Mag’rebu se neodvážilo. Mag’reb... Zaklínadlo pro malé děti i čarodějná nemluvňata, slovo mocnější nad jakékoli jiné. Nikdy v dějinách prý do ní nevkročila lidská noha, ani ta králova. A jen členové Rady ví, co se skrývá uvnitř. Ještě něčím je Mag’reb zvláštní: ze všech věží Averot’hu je tou nejvyšší. I Ka’tan, druhá čarodějná, o kousek převyšuje obě lidské. Vylezl jsem na půdu, abych měl lepší výhled do ulic a na pověstné averot’hské trhy. Vyrušil jsem přitom hejno holubů, které se s vrkáním vzneslo do vzduchu. Pozoroval jsem jejich let. Zpočátku zamířili na sever a pak se drželi podél Zdi, ale žádný z nich ji nepřekročil na čarodějnou stranu, z níž přiletěl krkavec a usadil se před holuby. Holubi letěli dál bez jediné známky nervozity. Krkavec udeřil až poté, co ho hejno minulo. Vynořil se ze stínu, uchvátil posledního jedince do pařátů, z holubice vylétlo peří i život, a s krákáním se ponořil zpátky do tmy. Holubí hejno se v mžiku rozprchlo. Ten výjev mi nešel z mysli. Byla v něm ukryta určitá symbolika, kterou se mi nedařilo pojmenovat. A když už bylo poznání téměř na dosah, vyrušil mě bratr. „Syr’dane, kde jsi?“ zavolal zdola jeho ospalý hlas. „Je čas vyrazit do města!“ ***
Jiří Mazurek
„Co říkáš téhle čapce? Nehodí se k čaroději?“ zeptal se Lokmi a nasadil si ji na hlavu. Zastavili jsme se u krámku s tkaninami, kolem nás procházely stovky lidí a tažných zvířat, a mezi nimi nebo kousek nad nimi se plavně vznášeli čarodějové na svých tephirech, napůl věcech a napůl zvířatech. I Lokmi má jeden takový, už hodně starý, ale neumí na něm moc létat, proto většinou chodí pěšky. „Myslím, že je příšerná,“ řekl jsem. Čepice měla tvar špičatého kužele, byla loket vysoká, celá černá s modrými hvězdami. „Vypadáš v ní jako vyplašená sova!“ Bratr se zatvářil ublíženě. „Mají ji všichni čarodějové!“ „Ale nepadá jim na nos jako tobě! Asi si ji umí upravit pomocí kouzel,“ dodal jsem zlomyslně. Lokmi moc kouzel neumí. Pokud mě paměť neklame, viděl jsem jen jedno. Proměnil jím jablko v hrušku. Mám opravdu vážné pochybnosti, zda na turnaji uspěje... Taky jsem si všiml, že když zkouší zboží lidé, trvá jim to mnohem déle než čarodějům. Buď je košile příliš dlouhá, kalhoty těsné, barva vybledlá nebo není v pořádku něco jiného, znáte to. Čarodějové nakupují jinak. Snesou se na rohovitém tephiru těsně nad zem, prohlédnou si šaty, zkříží prsty, řeknou zaklínadlo nebo něco podobného a šaty mají rázem správnou barvu i tvar. A platí lépe než lidé, i když penězi jen zřídka. Snad proto jsou nápisy na všech krámcích v runovém písmu a v lidském jen tu a tam. „Nestůj tu jako osel!“ rýpl do mě Lokmi a s kyselým výrazem v obličeji vrátil čapku prodavači. „Jdeme dál!“ Prošli jsme kolem stánků s lidským ovocem a zeleninou, koberci, mluvícími ptáky, kovářskými výrobky... A pak mě zaujal krámek s čarodějnou zeleninou. Jaktěživ jsem něco
Město čarodějů
takového neviděl: hlízu podobnou mrkvi, ale modře průsvitnou a na pěst širokou, melouny s průhlednou kůrou, aby bylo vidět dovnitř, černožlutě žíhané bobule velikosti vejce. „Co to je?“ zeptal jsem se prodavače-čaroděje a ukázal na duhový výhonek ve tvaru trojúhelníku. „Sa’né. Zahání únavu. Na jedno sousto můžete pracovat celý měsíc, mladý pane,“ řekl dokonalou lidštinou starý čaroděj a přimhouřil své černé oči bez bělma. Čarodějové nemají zorničky jako lidé. Jejich oči jsou celistvé a mohou měnit barvu podle nálady. Lokmi má hnědé oči s nezřetelným, ale dobře patrným bělmem. Přece jen je z poloviny člověk. „Neblbni!“ zašeptal mi bratr do ucha a zatáhl mě zezadu za rukáv. „Víš, kolik to stojí!?“ „Děkuju,“ řekl jsem prodavači a nechal se odtáhnout pryč. „Copak, že by se ti chtělo do práce?“ pokračoval Lokmi posměšně. „A nezdržuj, nebo do Arény dorazíme pozdě!“ „Líbí se mi tu,“ bránil jsem se. „Líbí se mi, jak čarodějové a lidé žijí společně. Že spolu dobře vycházejí.“ Na trhu spolu obchodovaly obě rasy a nezřídka se přitom ozýval uvolněný smích. „Samozřejmě,“ řekl Lokmi a ani se na mě nepodíval. S nataženým krkem už vyhlížel Arénu. „Na tom není nic divného,“ pokračoval. „Vezmi si jako příklad víno: čarodějové neumějí víno pěstovat, ale rádi ho pijí. Tak si ho na trhu koupí a zaplatí zaříkadlem, které pěstiteli zvýší úrodu a zažene plísně a špačky. Je to oboustranně výhodné. Podívej!“ vykřikl najednou vzrušeně. „Támhle je Aréna!“ Zůstal jsem užasle stát.
Jiří Mazurek
Aréna nevypadala jako jiné budovy, které jsem v životě viděl. Klenula se ve dvou obloucích do výšky sta stop, bílá jako slonovinová kost. Až na to, že nešlo o žádnou slonovinu. Aréna je totiž nepředstavitelně obrovská, dokořán otevřená dračí tlama... *** Sedadla v Aréně nejsou příliš pohodlná, ale to není důležité. Máte pěkný výhled na plochu pod sebou, a to už důležité je. Systém soubojů mi vysvětlil Lokmi. Kupodivu spolu nebojují dva čarodějové, ale tři. Jde o takzvaný magický truel. Čarodějové totiž pokládají číslo tři za nanejvýš magické. Proto má plocha Arény trojúhelníkový půdorys, každý čaroděj má svůj Roh. Čaroděj může během truelu zaútočit na libovolného ze svých soupeřů nebo i na oba najednou. Vítěz truelu postupuje do dalšího truelu. A tak dále, až zůstane jediný vítěz. Ten pak může vyzvat na souboj člena Ka’tanu nebo dokonce samotného Mága. Vyhraje-li, stane se členem Ka’tanu, nejvyšší čarodějnické rady. Pokud by vyzyvatel porazil samotného Mága, stal by se sám Mágem, Nejvyšším z čarodějů. Ale to je jenom teorie, Mága nikdo nevyzve. Jeho moc je i pro čarodějnou mysl příliš velká a nepochopitelná. Někdy mě bratr bere téměř za sobě rovného, jako dnes. Přiznávám, že bez něj bych se v soubojích příliš neorientoval. Některé totiž končí dřív, než vůbec začnou. Viděl jsem čaroděje, který bez příčiny odkráčel ze svého Rohu rovnou na tribunu, a to truel ještě ani pořádně nezačal. „Soupeř na něj seslal kouzlo lhostejnosti,“ zasvětil mě Lokmi. „Je skutečně zákeřné, protože se ti najednou nic nechce a všechno je ti jedno.“ 10
Město čarodějů
Jiný čaroděj šikovně vychýlil na něj namířené kouzlo na třetího, který se v bolestech svalil na zem a musel vykřiknout: „Baílé!“ Což znamená, že souboj vzdává. „Viděl jsi to?!“ zašeptal Lokmi vzrušeně. „To byl skvělý trik!“ Někteří čarodějové si se svými protivníky pohrávali k pobavení kolegů i lidí. Proměňovali je v nejrůznější zvířata, kaluže vody nebo beztvarou kaši, zapalovali je nebo nechávali s hromovým rachotem explodovat, rozebírali je na zrnka nebo nutili plazit se po zemi jako užovky. Jiní zase měnili svou podobu a útočili na soky v podobě draků, kentaurů a jiných příšer. Vítěze pak označil malý dráček zvaný Skw’r plivnutím hořlavé sliny pod nohy. Bylo to opravdu úžasné divadlo. Na tribunách pro lidi se ozýval aplaus, na tribuně čarodějů klepání hůlkami o zem. Jen nejvyšší řada čarodějnické tribuny zůstávala zticha. Tam seděli členové Ka’tanu, někdy zvaní Půlmágové. Mezi nimi i samotný Martell Spálený, hlava Rady, Vrchní ka’tan, démonický čaroděj s dlouhými rudými vlasy, šedýma očima a černou polovinou obličeje. „To zranění mu způsobil Gaél Sivý, svržený Mág,“ pošeptal mi Lokmi. „V památném finálovém souboji před více než dvaceti lety. Tehdy byl Gaél poražen a vyhnán do Nebytí, zatímco vítěz, Ver’del Šedivý, se stal novým Mágem. A Martell jeho pobočníkem a Vrchním ka’tanem.“ Jak jsem pochopil, byl to jediný souboj, v němž byla povolena smrtící kouzla. Ta jsou při turnaji přísně zakázaná. A každý poražený čaroděj je na konci dne vrácen do své původní podoby, takže zase o tolik nejde. Trochu jsem se uklidnil. Mám jen jednoho bratra a mám ho rád, i když je občas nesnesitelný... 11
Jiří Mazurek
Lokmi se ke mně znovu naklonil. „Není to úžasné?!“ zašeptal. „Zítra i pozítří si ještě odpočinu a pak se přihlásím do posledního truelu!“ Už jsem se zmínil, že můj bratr je nejen přehnaně sebevědomý, ale také kromobyčejně paličatý? *** V podvečer se z Arény valily davy lidí. Čarodějové to měli jednodušší, nasedli na tephiry a rozletěli se do všech stran. Klopýtal jsem setmělou ulicí, přemýšlel o turnaji, lidech a čarodějích, až jsem v té tlačenici ztratil bratra z dohledu. Nějaká žena vykřikla, otočil jsem se za hlasem, zakopl a spadl do něčeho měkkého... Ozvalo se slabé zahihňání a příjemný ženský hlas řekl: „Nikdy bych si nepomyslela, že se mi budou muži vrhat do náruče!“ „Omlouvám se,“ zamumlal jsem. To děvče mě opravdu chytilo. „Někdo do mě strčil a zakopl jsem o dlažební kostku. Je tu hrozná tlačenice.“ Znovu se zasmála. „To je v pořádku. Hlavně, že jsi celý.“ Měla dlouhé rozčepýřené vlasy, nosík trochu nahoru a veliké hnědé oči. Opřeli jsme se o zeď a nechali se obtékat proudem chodců. „Byl jsi se podívat na turnaji?“ zeptala se. „Byl. Je to úžasné! Ale v tom mumraji jsem ztratil bratra.“ I v té tmě jsem poznal, že zbledla. „Můj bratr se taky ztratil během turnaje,“ řekla tiše. „Před dvěma lety.“ „A našla jsi ho?“ „Ne.“ Její pohled sklouzl někam za mě, mimoděk mi stiskla paži. Ohlédl jsem se. Nad davem lidí se vznášel čaroděj. 12
Město čarodějů
„Musíme pryč,“ rozhodla dívka a táhla mě za ruku do postranní uličky. „Ale proč?“ nechápal jsem. „Je to jen čaroděj. Ty se ho bojíš?“ Položila si ukazováček na rty. „Tiše! Podívej se na pásek na jeho pravém předloktí. Je červený. Ten čaroděj je Martellův strážce. Něco jako králův dráb. Musím zmizet!“ Čaroděj nás zahlédl a hlava jeho tephiru se otočila k nám. „Ale proč?“ zopakoval jsem. „Nic není, jak se zdá být!“ řekla rychle. „Sundej si klapky z očí! Pozítří o západu slunce pod Havraním mostem!“ otočila se a rozplynula v houstnoucí tmě. „Jak se jmenuješ?“ zašeptal jsem do prázdna. Nevím, jak mě mohla slyšet. Ale odpovědělo mi slabounké zašumění, jako když voda teče strání: „Elisssssaaaa....“ *** Přemýšlel jsem o jejích slovech snad do půlnoci, kdy už jsem byl opět s bratrem. „Nic není, jak se zdá být,“ řekla. Ale co tím myslela? A proč se bála toho čaroděje? Nikdy jsem neslyšel, že by čaroděj napadl člověka. Převrátil jsem se na kavalci na druhý bok. Elisa... Kdo vlastně je? Provedla snad něco, že se musí skrývat? A proč se chce se mnou sejít? Líbím se jí? Má tak krásné oči, že by se v nich člověk rozplynul... Lokmi spal čelem ke mně a hlasitě chrápal. Přetáhl jsem si polštář přes uši. Než jsem usnul, probleskla mi hlavou poslední myšlenka. Co myslela těmi klapkami na očích? 13
Jiří Mazurek
Den druhý Zařídil jsem se Elisinou radou a skutečně jsem zjistil zajímavé věci, které mi první den unikly. Zaměřil jsem se na čaroděje, protože lidi už znám. Předně: čarodějové nemají uši. Zřejmě je ani nepotřebují, neboť i tak slyší lépe než lidé. Všichni nosí dlouhé vlasy a při jídle používají widel, příbor, kterým mohou podle přání krájet, napichovat i nabírat omáčku. Jedí tiše a nikdy nekřičí, a to ani v případě, že vypili celou láhev vína. Neválejí se po zemi a nežebrají v ulicích. To je doména lidí... Čarodějové nejčastěji nakupují látky, výrobky ze železa a šperky. Představa, že si čaroděj vykouzlí obratem ruky truhlu plnou zlata patří do pohádek. Záležitost s železem je komplikovanější. Nevím, jestli je to pravda nebo pouhá pověra, ale tvrdí se, že čaroděje železo pálí, a proto se ho nemohou dotknout holou rukou. Nevím. Viděl jsem jen jednoho čaroděje, jak nakupuje podkovy, ale ten měl na rukou rukavice. Zajímavé je i srovnání počtu lidí a čarodějů. Řekl bych, že na jednoho čaroděje připadá asi deset lidí. Není jich tu moc a chvílemi si člověk připadá jako v normálním lidském městě. Dokud ovšem nezvedne hlavu a nespatří na obzoru Mag’reb zapíchnutou do mraků a čaroděje na tephirech křižující oblohu. Kývnul jsem na Lokmiho, aby na mě počkal, a zamířil ke krámku se šperky. Elisa nenosila žádnou ozdobu. Něco bych jí mohl koupit, uvažoval jsem, když se přede mě vecpal šedovlasý čaroděj v karmínovém plášti. „Pane, já jsem tu byl dřív!“ ozval jsem se rázně. Svět v jediném okamžiku ustrnul, ulice ztichla. Lidé i čarodějové, kteří ještě před chvíli stáli všude kolem mě, na14
Město čarodějů
jednou někam zmizeli. V mrtvolném tichu jsme zůstali před stánkem sami dva, jen já a rudý čaroděj... Čaroděj se ke mně pomalu otočil, jakoby nemohl uvěřit takové drzosti. Byl o hlavu vyšší a o celé věky starší. Jeho oči neměly konkrétní barvu, přelévala se v nich zelená, hnědá a černá. Zahlédl jsem v nich růst Mag’reb a tlamu příšerné bestie, která se na mě vrhla v uragánu ledového větru... Zježily se mi chloupky na krku a couvl jsem o dva kroky. Čaroděj přimhouřil víčka, vědoucně přikývl a jeho pohled se projasnil do mléčně bílé, bestie i Mag’reb se rozplynuly. „Potkáme se v Aréně, chlapče,“ řekl, vzal si zboží, safírové náušnice, a velkou rychlostí zmizel z dohledu na největším tephiru, jaký jsem kdy spatřil. Zvláštní... Nevím proč, ale v nejhorší chvíli, v té, v níž zavanul mrazivý vichr, jsem se zaměřil na jeho prsty, jakoby to byl nějaký prastarý, dávno ztracený instinkt. Ale čaroděj žádné neměl! Všechny jeho prsty byly uříznuté téměř až k dlani! Do ulice se vrátil život a šum vzrušených hlasů, jen můj bratr zíral za čarodějem s otevřenou pusou. „Víš, kdo to byl?“ zeptal se, když mu čelisti sklaply zpátky na místo. Poškrábal jsem se na bradě. „Ne.“ Lokmi mě počastoval užaslým pohledem. „Setkal jsi se s Mágem, Syr’dane!“ *** „Proč mluvil o Aréně? Já přece nejsem čaroděj! Nehodlám se zúčastnit turnaje. Měl to poznat na první pohled! Copak vypadám jako čaroděj?“ rozčílil jsem se cestou. Musel 1
Jiří Mazurek
jsem nějak zamluvit to zvláštní chvění, které mi ne a ne vyprchat z těla. „Buď rád, že se ti nic nestalo,“ odpověděl můj bratr. „Mohl tě proměnit třeba ve svini. Nebo kupu hnoje.“ „No, to asi jo,“ zabručel jsem. „Pořád na tebe musím dávat pozor!“ postěžoval si. „Stejně jako doma na statku. Kdy už konečně vyrosteš?!“ Stiskl jsem pevně zuby. Slíbil jsem matce, že se nebudeme hádat. Ale můj pohled musel být pořádně naštvaný! *** „Všiml sis, že všichni čarodějové nosí dlouhé pláště?“ zeptal se Lokmi v přestávce mezi souboji. „Jo.“ „A víš proč je nosí?“ „Ne!“ Nesnáším, když mě někdo poučuje! Lokmi se vítězně usmál. „Protože většina kouzel se tvoří prsty, bratříčku! Pokud kouzlo nechceš prozradit předčasně, je nejlepší pořídit si dlouhý rukáv. A taky vysoký límec, aby soupeř nezahlédl amulety, z nichž čaroděj čerpá svou sílu.“ Zamrazilo mě. Kouzlí se prsty... Ale Mág nemá jediný celý prst! „Myslel jsem, že na kouzlení je hůlka.“ Proč jsem se mu díval zrovna na prsty?! „To si myslí většina lidí. Ale není to tak. Sleduj toho čaroděje v červeném!“ Opravdu. Červený čaroděj zkřížil prsty způsobem, jakým to žádný člověk nedovede, a jeho soupeř po levici začal doutnat modrým ohněm. Pokusil se kouzlo odklonit na 1
Město čarodějů
třetího čaroděje, celého v bílém, ale ten ho předstihl a bez milosti seškvařil. V aréně zůstali stát už jen dva muži. Měřili se pohledem a zvažovali nejlepší taktiku. A pak se zablesklo tak silně, že jsem skoro oslepl, a do uší mě bolestivě udeřil hrom. Oblak kouře se rozplynul a odhalil bílého čaroděje. Po červeném nezůstalo nic... Skw’r se rozhlédl na všechny strany a pak plivl pod nohy bílého. Vítěz sklidil potlesk, krátce se uklonil a uvolnil místo další trojici. „Začíná to být nuda,“ řekl jsem. Kéž už by bylo zítra večer! Lokmi přestal nadšeně tleskat a udiveně se na mě podíval. „To bylo mistrovské kouzlo, nevděčníku!“ Zkřížil jsem paže na hrudi. „Je to děsná nuda!“ „A to říká člověk, který se včera dokázal ztratit v jediné ulici!“ vyčetl mi. „Neztratil jsem se! Nechtěl jsem se mačkat. Prostě jsem počkal, až ostatní odejdou!“ Samozřejmě jsem mu o Elise neprozradil ani slovo. Tak mě napadá... „Proč tu nesoutěží také ženy? Myslím čarodějky?“ Bratrovo čelo se svraštilo intenzivním pátráním v paměti. „Čarodějky v Aréně nesoutěží, zabedněnče!“ utřel mě můj milý sourozenec. „To už bys měl vědět! Nechápu, jak můžeme být stejné krve!“ „Dík za odpověď,“ řekl jsem a vstal. Nenechám se urážet, ani bratrem ne. „Jdu na prohlídku města!“ Lokmi to neví, ale opravdu nejsme jedné krve. Matka mi to řekla těsně před tím, než jsme odjeli. Přišla za mnou do stáje, kde jsem právě nakládal oba mezky, rozhlédla se, jestli jsme sami, a pak se mi svěřila se svým tajemstvím: že mě 1
Jiří Mazurek
s tátou osvojili, když byl Lokmi ještě příliš malý na to, aby si něco pamatoval. Prý jsem přiletěl na tephiru, na tom, který má teď Lokmi, což je podivné, protože neznám jediný případ, kdy by tephir vzlétl s člověkem. Ale asi to tak bude. Z dětství si vybavuji sny, v nichž letím tmou do neznáma, vítr mě štípe do očí a přitom ke mně mluví zvláštní hlas... V každém případě prý nemám Lokmimu nic prozrazovat, dokud nenastane správný čas. Také tvrdila, že mě pouští z domu jen proto, že jí to našeptal jakýsi ohnivý anděl. A že prý se nemám bát očí Mag’rebu. Nevím, co tím matka myslela, ani co doopravdy slyšela, je už hodně stará a občas popletená. Políbila mě na čelo a musel jsem jí slíbit, že dám pozor na sebe i na bratra. Prodíral jsem se uličkou k východu z Arény a lidé mi neochotně uhýbali. Spíš by měl dávat pozor on na mě, matinko, jsem přece mladší, napadlo mě. Ohlédl jsem se. Ale Lokmi si hleděl souboje a ani se na mě nepodíval. Povzdechl jsem si, ale hned se mi vrátila lepší nálada. Možná potkám Elisu už dnes... *** Byl jsem tak naivní... Stejně tak jsem mohl hledat jehlu v kupce sena! Do hostince jsem se vrátil po setmění a Lokmi se mnou nepromluvil ani slovo. Má na to plné právo. Turnaj už mě nezajímá, ani Mág ani Averot’h. Zítra uvidím Elisu! Lehl jsem si na pryčnu, ale místo spánku se dostavil neodbytný pocit, že toho nejpodstatnějšího jsem si nevšiml. 1
Město čarodějů
Něco mi uniklo. Ale co by to mohlo být? Je to něco s čaroději?
Den třetí Ráno zkoušel Lokmi kouzlit, ale raději jsem jeho výkon nekomentoval. Nejzajímavějším kouzlem bylo to, při kterém seslal sám na sebe tak dávivý kašel, že jsem ho musel praštit pěstí do zad, aby se neudusil. Dost ho to zabolelo. Takže spolu zase nemluvíme. Po obědě jsme zamířili každý jinam. Lokmi se vydal do Arény a já ke králově věži a k palácům, na obhlídku toho nejskvělejšího, co kdy v Averot’hu vytvořily lidské ruce. Alespoň mi uteče čas do večera... *** Havraním mostem se osaměle proháněl vítr, po lidech nebo čarodějích nebylo ani památky. Dorazil jsem na místo setkání už před soumrakem. Cesta vedla podél zákrutů řeky přímo do srdce Averot’hu, k Mag’rebu, a ve vzdálenosti asi jedné míle od Věže se pak stáčela k lidské části Zdi. Zblízka jsem pochopil, proč do Mag’rebu nikdy nevstoupila lidská noha a ani tam nikdy nevstoupí. Mag’reb má jen jeden vstup, titěrné okénko pod samotnou špičkou, proslulé Mágovy dveře. Museli byste mít křídla nebo tephir, abyste se k nim dostali. Pod mostem něco šustlo. Srdce mi poskočilo a vzápětí se rozpádilo šílenou rychlostí. Elisa! Tentokrát se role obrátily. Polekala se, když jsem uvolnil spršku kamínků, v šeru klopýtla, tak tak jsem ji zachytil... 1
Jiří Mazurek
„O tom, že mi padneš do náruče, se mi zdálo celou noc,“ řekl jsem a ani v nejmenším ji nehodlal pustit. Její zvláštní vůně, snad levandule, mi okamžitě stoupla do hlavy. Tichounce se zasmála. „To věřím! Umím stát sama.“ Lehce se vyprostila z mého objetí. Byla ještě krásnější než včera. I přes ty obyčejné šaty. „Víš, že já usnout nedokázala? Pořád jsem přemýšlela, jak se asi jmenuješ.“ „Syr’dan.“ Oči se jí rozsvítily. „A víš, co to znamená v jazyce čarodějů?“ „Mé jméno není lidské?“ užasl jsem. „Není. Může znamenat silný. Nebo taky nalezenec.“ Uchopil jsem její dlaň. „Proč jsi mě sem přivedla?“ „Abys prohlédl.“ „Prohlédl?“ Vysmekla se mi a začala šplhat na Zeď. „Polez za mnou a uvidíš,“ řekla. *** Na Zdi fičel mrazivý vítr, přitáhl jsem si košili pevněji k tělu a Elisa se postavila do závětří těsně vedle mě. Na západě byla ještě obloha bledá, na východě už vycházely první hvězdy. Špice Čtyř věží byly oranžové. „Podívej se na řeku,“ řekla. „Co vidíš?“ „Vodu.“ „A kterým směrem plyne ta voda?“ zeptala se bezelstně. „Plyne k...,“ začal jsem a zarazil se. Právě! Kam vlastně teče Averot’h!? „Připadá mi, že chvilku jedním směrem a pak zase opačně,“ přiznal jsem a připadal si jako naprostý hlupák. 20
Město čarodějů
Přikývla. „Začínáš vidět. To Mág si hraje.“ „Mág?“ „Hraje si s celým městem. A s celým světem. To, co vidíš, je jen iluze skutečnosti. Iluze, kterou stvořil on. Chceš vidět, jak to tu vypadá doopravdy?“ Polkl jsem. „Ano.“ Dívka odněkud vyčarovala tenkou pásku. „Tak zavři oči.“ Poslechl jsem a ucítil, jak mi ji váže přes vlasy. „Co to děláš?“ „Čaruju.“ Tělem mi projela vlna horka a mravenčení. „To není vtipné...“ Smích. A hlas: „Hotovo. Sundej si tu pásku. A snaž se prosím nevykřiknout.“ Proč bych křičel? blesklo mi hlavou, když jsem pásku sundával. Zamrkal jsem do jasného světla... A vykřikl!
Den čtvrtý Seděl jsem na stejném místě jako předevčírem, na sedadlech pro cizince mezi lidmi a čaroději, ačkoli jsem už věděl, že mé pravé místo je úplně jinde. Můj nevlastní bratr právě nastupoval do vzdálenějšího Rohu Arény. A já se vrátil v myšlenkách do předešlého večera... *** „Ty jsi čarodějka!“ vykřikl jsem a srdce mi málem puklo bolestí. 21
Jiří Mazurek
„Ano, jsem,“ přiznala. Její venkovské šaty i rozpuštěné vlasy byly ty tam. Vlasy měla sčesané do copu, na krku amulet z dračí kosti a na sobě temné šaty se zlatým ornamentem květů. Ty šaty začínaly vysoko nad koleny, na břiše se rozdělily na dva tenké proužky, které obtočily její štíhlé tělo přes záda k ňadrům. A tam skončily. Odhalovaly téměř vše. I její oči byly jiné, mnohem starší... Usmála se, jako by mi četla myšlenky, máchla rukou do vzduchu a řekla: „Řekni mi, co vidíš, Syr’dane.“ „Vidím...,“ začal jsem a slova mi uvízla v hrdle. Už nebyla noc, ale den. A z Averot’hu nezbyl kámen na kameni. Most byl ve skutečnosti kostěným hřbetem nějaké velryby a netekla pod ním voda, ale tekutina rudá jako krev. Omítky domů se rozpadaly, ulice byly zavalené cihlami, špínou a prachem, ploužily se jimi čtyřnohé bytosti připomínající lidi, ale místo obličejů měly krysí čumáky. Kupole paláců se neleskly mramorem, ale trčely z nich kusy hlíny a bláta. Králova věž se nakláněla k zemi v neuvěřitelném úhlu a odpadávaly z ní balvany velikosti domů, div, že ještě nespadla. Sněmovní věž byla natřikrát zlomená a držela se vzpřímeně snad jen zázrakem. Ani Ka’tan nebyl bez kazu, jeho šedé zdi pokrývaly praskliny od paty až k vrcholu a vylétali z něj supi na tephirech, kteří v sobě měli cosi lidského. A nad tím vším se vypínala Mag’reb, skvostnější a zářivější než kdy dřív. Naprosto zmatený jsem cosi zakoktal. „Ani já nevím, co je skutečnost a co iluze,“ řekla Elisa. Otočila se k Mag’rebu a její copánek přitom neposedně poskočil. „Ale tohle vím jistě,“ pokračovala. „Jen jedna síla drží Město pohromadě, jen jedna moc je oživuje...“ 22
Město čarodějů
Nebe zčernalo, hvězdy zazářily jako diamanty, Velký vůz se zapřáhl za Draka a společně prosvištěli oblohou. Objal jsem čarodějku kolem ramen a přikývl. Bylo to očividné. Přesto jsem to vyslovil nahlas: „Moc Mága!“ *** Lokmi měl štěstí. Jeho soupeři zaútočili na sebe navzájem a hned prvním kouzlem se zasáhli tak dokonale, že Skw’r nemohl vyplivnout svou hořlavou a jedovatou slinu jinam než pod bratrovy nohy… Lokmi se stal vítězem, aniž by hnul prstem, a tomu odpovídal rozpačitý potlesk tribun. Hlavní bylo, že vůbec přežil první kolo. Ale na to, co bude dál, jsem se bál pomyslet... *** „Proč jsi mi to neřekla?“ uchopil jsem Elisu zezadu za ramena. Její kůže byla teplá a hebká. Nebránila se. Nic neříkala. A pak mi podala malé zrcátko. „Podívej se do něj,“ řekla tiše a otočila hlavu zpátky k Věži. Myslím, že v každém životě existují osudové okamžiky. Můj život bude mít jen jeden, to vím jistě. Ten, v němž jsem se podíval do zrcadla... *** Tajně jsem si přál, aby Lokmi další truel prohrál. Ne proto, že bych mu nepřál úspěch, ale proto, aby byl ušetřen souboje se skutečně dobrým čarodějem nebo dokonce ka’tanem. Souboje v Aréně jsou totiž jen iluze a skutečná akce se odehrává jinde. 23
Jiří Mazurek
Ale to předbíhám... Lokmi bohužel vyhrál i druhý truel. Jeden z čarodějů ho odmrštil ke zdi a pak se do sebe zakousli se zbývajícím. Zakleli se současně do neživých forem a můj statečný bratr se mezitím probral a po čtyřech doplazil do svého Rohu. Řekl bych, že tentokrát mu mířil Skw’r slinou ne pod nohy, ale pohrdáním do tváře. Ať je to, jak chce, Lokmi postoupil do šestého dne. *** Zíral jsem do svého obličeje, jako bych ho viděl poprvé v životě. Možná proto, že nebyl lidský! Viděl jsem v něm čaroděje s očima bez bělma, černýma jako noc, a jemnou neznámou tvář s výrazným nosem, lemovanou světle šedými vlasy. Odhodil jsem ten prokletý kousek skla co nejdál. Můj život se během pár vteřin roztříštil na střepy. Elisa zvedla pobaveně obočí. „Myslela jsem, že máš čaroděje rád.“ „Dík za ironii! Co teď budu dělat?!“ Zvážněla. „Budeš žít svůj čarodějský život až do konce. Stejně, jako bys žil ten lidský.“ Posadil jsem se na kámen. Tady nahoře byla zeď zvětralá a drolila se na malé kamínky. Slunce svítilo zleva, z lidské strany, ale stín Mag’rebu mířil naprosto nelogicky proti slunci. Zapichoval se do země lidí jako nůž do másla. I Zeď vrhala svůj stín opačně, jako černý chrup zakousnutý do slunečného světa... „Jak je to možné?!“ vykřikl jsem zoufale. „Myslím, že tě zaklel tvůj otec, aby tě neobjevil... někdo 24
Město čarodějů
nepovolaný,“ dokončila rychle. Ale mě neoklamala. Vsadil bych se, že chtěla říct nějaké jméno... „Nelíbím se sám sobě! Jsem tak... jiný!“ Usmála se, klekla si přede mě do prachu a pohladila mi tvář. „Jsi krásný, Syr’dane, nejkrásnější a nejčistší čaroděj, jakého jsem kdy potkala, věř mi, vím o čem mluvím. Kdybys na mě nespadl, ani já bych nepoznala tvou pravou podobu. Měl jsi zůstat utajený před všemi, před lidmi i čaroději.“ Najednou se mi v hlavě rozsvítilo. Elisina dlaň se znepokojeně zastavila. „Co je? Poznal tě ještě někdo?“ V hrdle mi úplně vyschlo. „Ano.“ Potkáme se v Aréně, chlapče... „A kdo?“ Nevím proč, ale začal jsem se smát. Všechno bylo tak absurdní... Když mě smích přešel, vstal jsem a chytil ji za ruce. „Poznal mě Ver’del Šedivý, Eliso...“ *** Do Arény vstoupil král se svým doprovodem. Čišela z něj důstojnost a moc, jak kráčel s korunou na hlavě na své místo. Lidé povstali, čarodějové se uklonili. Členové Ka’tanu nepatrně, Martell vůbec. Místo úcty zahořel v očích Spáleného čaroděje uhlík nenávisti. Zajímavé... Zachytil můj pohled a bleskově mi ho vrátil. To už jsem se naštěstí díval jinam... Rodan Třetí se usadil na trůně a po menším zdržení začal další truel. Mé myšlenky však zaměstnával Martell. Bůhví proč ve mně vzbuzoval odpor. A zřejmě jsem nebyl se svým pocitem 2
Jiří Mazurek
sám. Od ostatních členů Ka’tanu ho dělilo volné místo. Možná i oni se jej straní pro zvěrstva, která o něm kolují po městě.. *** Studená a tvrdá dlažba není nejvhodnějším místem k milování s čarodějkou, ale Elise to nevadilo. Když jsme se pak zpocení a udýchaní oblékali, řekla: „Víš, co se vlastně skrývá za turnajem, který tak obdivuješ?“ „Já už ho neobdivuju,“ opravil jsem ji. „Ale asi ne všechno mi dochází.“ „Nedochází ti nic,“ upřesnila. „Opravdu sis toho v ulicích města nevšiml? Lidé, čarodějové, děti, muži, ženy, starci...,“ vypočítávala a čekala, až to pochopím. Ženy! Čarodějské ženy úplně scházejí! Stejně jako jejich děti! „Kde jsou ženy a děti čarodějů?“ zeptal jsem se. Usmála se. „Konečně dobrá otázka! Čarodějek je málo. A děti nejsou vůbec, nerodí se. Už od doby, co se stal Ver’del Mágem.“ „Jak to?“ Přivřela víčka a cop na jejím temeni poskočil do stran. „To nikdo neví. Možná je to trest.“ „Trest za co?“ „Za to, jak Ver’del a mů... Martell sesadili Gaéla, předchozího Mága.“ Vybavil jsem si, co mi říkal Lokmi. „Ver’del ho přece vyzval a porazil,“ řekl jsem. „A stal se tak novým Mágem. To je v pořádku. Nebo ne?“ Její copánek zase zakroužil do stran. Kousla se do rtu, nad něčím uvažovala. „Ale nevíš to nejpodstatnější,“ řekla na2
Město čarodějů
konec a ztišila hlas. „Nebyl to čestný souboj, Ver’del podváděl! Měl totiž silného spojence, který se k němu přidal v okamžiku, kdy se souboj vyvíjel v jeho neprospěch. A ten spojenec průběh souboje obrátil. Možná proto se teď na nás Mag’reb hněvá...“ Nemusela mi říkat, kdo byl tím spojencem. Podoba rusovlasého démona s jednou tváří bílou a druhou černou mi vytanula na mysli úplně sama... „Martell měl být jen svědkem vybraným Radou, nic víc,“ řekla. „Obě strany to věděly. Ale Martell porušil všechna pravidla. A za to mu při souboji vypálil Gaél na tvář Cejch zrádce.“ *** V Aréně se rozehrál poslední truel. Vrhl jsem kradmý pohled na sedadla Rady. Martell se tvářil znuděně, dlaní si podpíral bradu a vypadal, jako by měl každou chvíli usnout. Dva ka’tanové na druhém konci se k sobě naklonili a jejich hovor jsem najednou slyšel tak jasně, jako bych seděl vedle nich, ačkoli sotva pohybovali rty! „Ta žena v bílých šatech ve třetí řadě,“ zašeptal ten vlevo. „Je sama. Nech ji zmizet. A taky vezmeme tu silnější v modročerveném, zhruba uprostřed. Pak si je rozdělíme.“ „A maso pro tephiry?“ zeptal se ten vpravo. „Ten sedlák úplně nahoře,“ navrhl levý ka’tan. Pravý jen přikývl a nepatrným gestem označil Martella. „A co uděláme s ním? Musíme se ho zbavit co nejdřív.“ Martell seděl klidně dál. Jakoby to neslyšel. Musel to přece slyšet! Ale jeho nehybnost prozrazovala, že o rozhovoru ka’tanů nemá tušení. 2
Jiří Mazurek
Jak je to možné?! Na chvíli mě moje nečekaná schopnost zaujala natolik, že jsem pustil z hlavy tu příšernost, kterou už naťukla Elisa. Maso pro tephiry… Samozřejmě jsem tak nějak tušil, že když tephir není úplně neživá věc, bude potřebovat nakrmit. Ale ve snu by mě nenapadlo, že potravou jsou lidé! *** „To není možné!“ Ochromila mě hrůza, když mi to prozradila. Zdráhal jsem se tomu uvěřit, nemohl jsem tomu uvěřit! „Je to tak,“ řekla Elisa. „Navrhl to Ver’del. A Ka’tan to schválil, byla jsem při tom. Skoro jsem se pozvracela...“ Couvl jsem od ní, jako by byla nakažená leprou. „To přece... To je přece ohavnost nad všechny ohavnosti!“ Čarodějka zkřížila paže na prsou. „Nedívej se tak na mě, Syr’dane! Já tephir nepoužívám! Nikdy bych neublížila člověku! Ani zvířeti!“ Uklidnil jsem se. Začalo mi to dávat smysl. „Takže turnaj je jenom zástěrkou pro dodávku lidského masa.“ Zamračila se odporem. „To jsi řekl hodně ošklivě! Ale výstižně. Ženy si rozeberou čarodějové a pokusí se s nimi zplodit děti. I lidští muži se využijí, jen trochu jinak...“ „Zrůdy!“ Zaťal jsem pěsti směrem ke Ka’tanu. A pak jsem se otočil zpátky k Elise. „Ale proč potom i ty nepatříš některému z čarodějů?! Jsi poslední z čarodějek, mladá a ke všemu tak krásná!“ Začervenala se. V jejích očích zaplál rudý oheň, ale hned se ztišil v něžný sníh. „Bránila jsem svou svobodu, dokud to šlo. Ale teď už se musím skrývat.“ 2
Město čarodějů
„Kvůli Martellovi?“ „Ano,“ přiznala neochotně. „Chce tě do postele?“ Skoro vyprskla smíchy. „Promiň... Ne, Martell mě nechce. Tedy do postele, jak říkáš,“ znovu škytla potlačovaným smíchem. „Vůbec tomu nerozumím!“ postěžoval jsem si. Odhodila copánek stranou a objala mě kolem krku. „Ani nemusíš, lásko. Mám tebe! A to mi stačí. Na celém světě netoužím po nikom jiném!“ Přitiskla se ke mně. Líbali jsme se dlouze a vášnivě, až jsme opět skončili na hrbolaté zemi... „Stejně by mě to zajímalo,“ zašeptal jsem o něco později, ale hned jsem toho zalitoval. Čarodějka svěsila ramena, jakoby ji tížilo nějaké obrovské břemeno. „Zamířil jsi těsně vedle,“ špitla. Nechala si mezi prsty protékat mé vlasy a když pak zvedla hlavu, stékala jí po tváři osamělá slza. „Prodali mě Ver’delovi, lásko,“ řekla. „Kterého z duše nenávidím!“ *** S koncem posledního truelu se obecenstvo zvedalo a opouštělo Arénu. Následoval jsem ženu v bílém, asi dvacet kroků za ní. Nemohl jsem být na třech místech najednou, musel jsem se rozhodnout. Žena v modročerném a sedlák byli ztraceni... Netušil jsem, jak takový únos probíhá, dokud nenastala známá tlačenice a nade mnou se neobjevil stín tephiru. Bylo to ohromně jednoduché a rychlé: lidé se začali mačkat a padat, vznikla panika, tephir bleskově klesl níž, ka’tan popadl ženu za ruce a vytáhl ji k sobě. Žena vykřikla, ale její hlas 2
Jiří Mazurek
zanikl ve výkřicích těch, kteří se ocitli pod nohama jiných. Musel jsem jednat rychle! Skočil jsem po tephiru a strhl z něj ženu i čaroděje mimo dav. Skutáleli jsme se po příkrých schodech k nějakému sklepu. Žena se chytila za hlavu, na šaty jí ukápla krev. Zděšeně vykřikla, jakmile nás zahlédla, a utíkala pryč. Ka’tan se po ní natáhl, ale zastoupil jsem mu cestu. Radní zkřivil zlostí rty. „Za to mi zaplatíš, človíčku!“ vykřikl a pod rukávem zkřížil prsty, aby na mě poslal nějaké přihlouplé kouzlo. Zvedl jsem levou dlaň a jeho tělo se pokrylo podélně i příčně černými pruhy. Přesněji: rozkrájel jsem ho tak. A poslal do Nebytí, jak říkají čarodějové. Sesul se k zemi v podobě hromádky hranatých, krvavě rudých kostek, na které se ihned vrhly hladové krysy. Nebylo jim však přáno, protože kusy masa se rychle měnily v písek… Takové kouzlo se asi nikde neučí, inspirovalo mě k němu zábradlí, které měl za zády. Někde v dálce se ozvalo nelidské zakvílení. Vyběhl jsem po schodech na ulici. Dav byl pryč, zůstali jen slepci a žebráci. Jeden z nich zvedl hůl k nebi a zvolal: „Gaél se vrátil!“ „Gaél je mrtvý!“ poučil jsem ho a stařec zmlkl a odšoural se pryč. I žebráci se mi klidili z cesty. Cestou do hostince jsem tak mohl nerušeně přemýšlet o svém činu. Jsem čaroděj. A zabil jsem jiného čaroděje, abych ochránil člověka. To je v pořádku! Nezáleží na tom, jestli je někdo čaroděj nebo člověk. Podstatné je, jestli je jeho konání dobré, nebo zlé, tak to je… Usmál jsem se, jen tak pro sebe. Poprvé za celý den jsem měl pocit, že se moje rozdvojená duše scelila v jednu. 30
Město čarodějů
Den pátý Vylíčil jsem jí události minulého dne a zeptal se: „Co jsou to Oči Mag’rebu?“ Elisa se usmála. „To je prastará pověst o lásce čarodějky a člověka, legenda z dob, kdy na zemi nebylo zdaleka tolik lidí ani čarodějů jako dnes. Zpívá se v ní, že než se stal jeden z čarodějů Mágem, upřely se na něj oči Věže, Oči Mag’rebu, duše nás všech a všeho, co bylo od počátku věků, nebo teprve bude. Je moc pěkná, ta pověst,“ dodala. „A taky smutná. Tak ty jsi zabil ka’tana!?“ Čarodějčiny oči se rozšířily a vplula do nich má nová podoba. Zamyšleně si poklepala černým nehtem na rty. „Možné to je.“ „To je jisté!“ namítl jsem. Zavrtěla hlavou. „Myslím něco jiného... Kdo jsou tví rodiče?“ Leželi jsem vedle sebe v podkroví jedné zapadlé krčmy na okraji Averot’hu, ona na břiše, já na boku, a kromě amuletu na jejím hrdle jsme na sobě neměli vůbec nic. „Já taky myslím na něco jiného,“ řekl jsem a uchopil ji kolem pasu. Smála se a trochu se bránila, ale nakonec se stejně ocitla na zádech a mé dlaně na jejích drobných ňadrech. „Neodpověděl jsi mi na otázku,“ řekla s rukama volně položenýma za hlavou. Posunul jsem dlaně do podpaží. „Jestli jsou čarodějky lechtivé?“ Přivřela bojovně víčka. „Opovaž ssssse!“ Rozhodl jsem se neriskovat. „Neznám svou pravou matku ani otce. Ujala se mě jedna venkovská rodina na východě, asi čtrnáct dní cesty odtud. Otčím je člověk, zatímco 31
Jiří Mazurek
macecha má čarodějné předky. Měli jsme malý statek, pole a pár hospodářských zvířat, sotva nám to stačilo na obživu. Ale nikdy jsem tam nestrádal, ani mi nic nechybělo.“ Lehce se usmála. „A teď ti snad něco chybí? Kolik je ti vlastně let?“ „Osmnáct.“ Zavrtěla hlavou. „Není ti osmnáct,“ řekla s jistotou. „Ne tvé pravé podobě. Spíš třicet.“ „Jestli mi nevysvětlíš, k čemu je ten výslech, přestanu být hodný,“ pohrozil jsem. „Pořád jsi mi někoho připomínal. Až včera jsem přišla na to, koho.“ „Koho?“ zajímalo mě. „Gaéla Sivého.“ „Ale já nejsem Gaél. Gaél je mrtvý.“ „Ano. Gaél nežije. Ale máš jeho oči i vlasy.“ Poznala, že jsem pochopil, kam míří. „Gaél měl syna,“ pokračovala. „Toho chlapce nikdy nikdo nespatřil, mělo se za to, že také zemřel. Ani já nevím, jak vypadal. A přece jsem si téměř jistá... Způsob, jakým jsi zabil ka’tana, i to, že jsi něco takového vůbec dokázal...“ Něžně mě objala. „Kdo jiný by měl takovou moc?“ Kdo jiný… Sevřely se mi vnitřnosti. Jak může někdo cítit lítost a bolest pro něco, co nezažil? „Myslím, že jsi synem Mága, Syr’dane,“ zašeptala mi do ucha. „Jsi Gaélův syn.“ Ano, to jsem. Umím kouzlit. A můj otec je mrtev… „Nemysli na to. Alespoň ne teď, “ Elisa mě pohladila po tváři. A pak už jsme slova nepotřebovali... *** 32
Město čarodějů
„Měl bych dát bratrovi vědět, že žiju. Bude si dělat starosti,“ řekl jsem. „Ještě vyvede nějakou hloupost.“ „Ty máš bratra?!“ vyhrkla. „Ano, ale nevlastního. Jmenuje se Lokmi.“ „Ach tak...,“ uklidnila se. „A co tvůj bratr, lásko? Co se s ním stalo?“ „Je mrtvý, stejně jako moje matka,“ řekla bezbarvým hlasem čarodějka a zoufalstvím zabořila hlavu do polštáře. „Může za to Martell!“ Někde jsem slyšel, že když pláče čaroděj, místo slz mu z očí kanou perly a drahé kameny. To je nesmysl. Elisiny slzy byly mokré jako voda a teplé jak svařené víno. Pohladil jsem ji ve vlasech. „Promiň, neměl jsem se ptát. Neplakej...“ Otočila hlavu na bok a utřela si vlhkou tvář. „Běž za bratrem, ale vrať se mi brzo zpátky, lásko. Prosím! Nemám nikoho, jen tebe. Můžeš si vzít na cestu tephir, vzala jsem jeden pro všechny případy. Je pod postelí.“ Stiskl jsem jí dlaně. „Hned se vrátím. Ale tephir nechci, hnusí se mi.“ Políbil jsem ji na rozloučenou a ještě na schodech se ohlédl. Ležela tam sama, křehká a bezbranná. Pokusila se o úsměv a poslala mi vzdušný polibek. To jsem ještě netušil, že ji vidím naposled. *** Do Kasimova hostince jsem přiběhl včas. Dole hráli chlapi kostky a čarodějové si vykládali karty, na poschodí se Lokmi teprve oblékal k odchodu do Arény. „Ale, ztracený bratříček!“ zavtipkoval, ale jeho tvář zůstala vážná. „Kde jsi byl? Víš, co jsem zaslechl v ulicích? 33
Jiří Mazurek
Šíří se to jako požár: že se do Města vrátil Gaél. Prý přijel na mezku!“ Díval se na mě, jako by už něco tušil. Sedl jsem si na postel, propletl prsty na rukou a řekl: „Měl bys něco vědět, bratře. Ale raději se na to posaď...“ *** Na schodišti Elisiny krčmy mě přepadla podivná předtucha. Snad to bylo tím nepřirozeným tichem, nebo neobvyklým vrzáním dřeva, zkrátka jsem schody nahoru vyběhl. Podkroví bylo opuštěné a Elisina postel prázdná. Prostěradla někdo zmačkal, polštář pod její hlavou byl ještě teplý a podrápaný dlouhými nehty... Bránila se! Srdce se mi zastavilo. Jedno z oken se v průvanu pootevřelo. Daleko za ním se na nebi vzdalovala rudovlasá tečka... Martell! Martell ji unesl! Vrhl jsem se na zem. Tephir byl na svém místě pod postelí. Vyskočil jsem z okna s létajícím živočichem v pravačce a než jsem se stačil rozbít o dlažební kostky, posunul si ho pod nohy. Kam si přejete letět, pane? zeptal se uvnitř mé hlavy tephirův nevzrušený hlas. Ukázal jsem prstem nahoru. „Za ním!“ *** V životě jsem se nepohyboval rychleji! Vítr mě řezal do tváře, vzduch mě dusil v plících, ale čaroděj v dálce před námi ztrácel svůj náskok. A to bylo hlavní! Jakmile mě zpozoroval, naklonil se prudce doprava a zatočil téměř do pravého úhlu. Teď směřoval ke Ka’tanu. 34
Město čarodějů
Chce se tam schovat! „Přidej!“ vykřikl jsem. Dělám, co můžu, pane, odpověděl tephir. A dělal to dobře. Vzdálenost mezi mnou a Spáleným se tenčila každým úderem srdce. „Taky jíš lidské maso?“ neodpustil jsem si rýpnutí. Nebyl to můj nápad, pane. Lidské maso mi nechutná, dávám přednost drůbežímu, odpověděl tephir. Něco jsem zabručel. Nabírali jsme výšku, Ka’tan byl takhle zblízka ohromný. A Martella jsme už doháněli. Píchlo mě v hrudi. Čaroděj stál na tephiru sám. Kde je Elisa? Kam se poděla? Co s ní udělal?! Už byl téměř na dosah, mohl jsem natáhnout ruku a zatáhnout ho za plášť, který za ním vlál v divokých vlnách, když náhle prudce změnil směr. Zatočili jsem kolem věže tak těsně, že jsem si o šedivý blok sedřel kůži z ramene. Martell mi zmizel za ohybem. Nikdy by mě nenapadlo, že Ka’tan může být tak široký. Měřil po obvodu snad padesát kroků! A my se kolem něj honili jako dva zajíci... „Co jsi s ní udělal!“ zakřičel jsem. „Mluv nebo tě zabiju!“ Naklonil jsem se do zatáčky a div jsem nespadl, když tephir zničehonic prudce zabrzdil. Martell stál přímo přede mnou! A jeho oči byly plné zlosti. „Buď zticha, ty mladý blázne!“ zasyčel. „Mohou nás slyšet!“ Přesunuli jsme se do stínu věže, Martell první, já těsně za ním. „Co jsi udělal s Elisou!? Kam jsi ji scho–“ začal jsem a hned nato zmlkl, protože mi gestem naznačil Ticho! a bleskově vyrazil za roh. Než jsem si stačil rozmyslet, co to znamená, byl Martell 3
Jiří Mazurek
zpátky s jiným čarodějem, který se zřejmě skrýval na druhé straně věže. Shodou okolností to byl jeden ze dvou ka’tanů, co se v Aréně šeptem domlouvali na jeho odstranění. Špehoval nás? Výraz přistiženého čaroděje nasvědčoval tomu, že ano. „Nechtěl jsem rušit váš hovor, Excelence,“ řekl ka’tan a omluvně se usmál na Spáleného čaroděje. „Ale zrovna jsem letěl kolem.“ Martell si rozvážně hladil vous, ale to mělo ka’tana jen ukolébat. Jak to, že nevidí v Martellových očích jeho záměr! Ka’tan neměl nejmenší šanci. Martell ho srazil holí z tephiru a druhou rukou zachytil šupinaté stvoření, které se už střemhlavým letem vrhalo na záchranu svého pána. Čaroděj padal v kotrmelcích do závratné hlubiny, křičel přitom hrůzou a jeho plášť se divoce nadouval a třepotal... Pokusila se o mě závrať. Tephir v Martellově sevření bolestně zakňoural. Spálený čaroděj jen zavrtěl hlavou. „No tohle,“ zabručel. „Nehoda při letu na tephiru, hmmm... To tu ještě nebylo...“ V očích mu přeskočily šibalské jiskřičky. Byla to jediná chvíle, kdy jsem mu rozuměl. Padající čaroděj se proměnil v zrnko a pak v nic. „Kde je Elisa?!“ vrátil jsem se k tématu. „Chceš ji snad pro sebe?!“ Nepohnul se, ale něco mi našeptávalo, že odpověď je kladná. „Jakým právem?!“ vykřikl jsem. „Vzal jsem si ji, abych ji ochránil,“ řekl a jeho ďábelské oči byly najednou unavené. A nějak povědomé. „To určitě!“ neudržel jsem vztek. 3
Město čarodějů
Ale Martellova klidná odpověď mi vyrazila dech: „Když už jsi zmínil to právo, skutečně si na jedno takové vzpomínám,“ řekl. „Právo otcovské. Elisa je má dcera! Rozhodl jsem se ji ukrýt. A ty mi jdi z cesty, blázne!“ Mávl paží, plášť zahalil jeho postavu, divoce zavířil a čaroděj byl pryč i s oběma tephiry. Jakoby nikdy nebyl. Na jeho místě zůstal jen prázdný vzduch...
Den šestý Tři sedadla Rady byla prázdná, jinak se nahoře na tribuně sešel celý Ka’tan, dvanáct zbývajících členů Rady včetně Martella. Jednoho Radního jsem zabil já, jednoho Martell. Ale jeden chybí… Věděl jsem, že Rada má patnáct členů. Kde asi je? Dnešní truely měly vysokou úroveň, soupeřili spolu jen vítězové předchozích. Zaujal mě čaroděj, který čelil kouzlům tak, že se zprůhlednil, bylo možné přes něj pozorovat hlínu a písek Arény jako přes sklo a všechna kouzla jím procházela skrz, aniž by se ho dotkla. Na Lokmiho jsem musel čekat do pátého truelu. Nastoupil proti čaroději v béžovém a tomu průhlednému. Průhledný zaútočil na béžového a vymazal ho z Arény dvěma prsty levé ruky. Když se obracel k Lokmimu, zamrazilo mě v zádech. Najednou jsem věděl, co přijde... Průhledný zvedl pravou dlaň, jakoby chtěl do ní něco uchopit, a chudák Lokmi se začal dusit. Ta dlaň mu totiž stiskla hrdlo. Kopal ve vzduchu nohama a házel rukama, ale nemohl se uvolnit. Jeho zoufalé oči mě našly na obvyklém místě. Byla v nich smrt. Prosil mě, žadonil, zapřísahal, abych mu pomohl! 3
Jiří Mazurek
Sevřel jsem opěradlo sedadla. Koutkem oka jsem zahlédl ka’tany, jak na mě škodolibě civí. Jen Martellovi jsem nestál za pohled. „Nezasahuj!“ uslyšel jsem uvnitř hlavy hlas v čarodějštině. „Seď a ani se nehni! To, co vidíš, je jen iluze. Tvůj bratr není v Aréně! Schoval jsem ho na bezpečném místě. A ten čaroděj je chybějící ka’tan. Rada čeká na tvou chybu. A proti celé Radě nemáš šanci!“ To jsem věděl taky. Čarodějové v napjatém předklonu vyčkávali, co udělám. Jejich dlouhé krky mi připomněly supy. Zásah do průběhu truelu zvenčí byl absolutním tabu. Trest za jeho porušení vynášel samotný Mág a tím trestem byla smrt. Lokmimu se podlomila kolena, v obličeji zmodral. Umíral... Co když ten hlas má pravdu a je to past? Ale co když ne? Musím se rozhodnout. A rychle! Maličko jsem se předklonil, narovnal nohy... A v klidu se zvrátil zpátky do opěradla. Ka’tanové nade mnou odvrátili pohledy, jejich výrazy byly nečitelné. Lokmi ležel mrtvý v Rohu Arény a lidé tleskali povedenému škrtícímu kouzlu. Všiml jsem si toho na poslední chvíli. Hlas měl pravdu, průhledný čaroděj byl chybějící ka’tan. Cítil jsem to! Kdybych to mohl dokázat, čekalo by jej vyhnanství. Zatleskal jsem vítězi a po dalším truelu jsem opustil Arénu. Ve stínu nejužšího místa ulice jsem pak čekal, až se z její brány vyhrnou proudy diváků. Jestli zase uvidím někoho z Rady unášet člověka, zabiju ho! Ale ještě byl čas. Hodně času k přemýšlení o tom, komu patřil hlas, který mi v Aréně zachránil život. *** 3
Město čarodějů
Samozřejmě, že se objevil. Myslím ka’tan. Nad hlavami v největší tlačenici a v jeho nadutém obličeji slídily mlsné oči po další oběti. Dovolil jsem si takové malé, neškodné kouzlo: nechal jsem jeho tephir klopýtnout... Radní překvapením otevřel ústa a poroučel se setrvačností přímo do nejhustší strkanice. Druhým kouzlem, které vlastně nestojí ani za zmínku, jsem mu spoutal ruce i nohy. Muselo to hodně bolet, slepý dav je nemilosrdný, drtí všechno, co mu přijde pod nohy. Netrvalo dlouho a tephir zakvílel. Stál jsem až u zdi, ale i tam mi podrážky bot zbarvila čarodějova krev. A dost! vykřiklo mi něco v hlavě. Král se musí dozvědět, co se tady děje! *** Zaklonil jsem hlavu k věži, která se ztrácela v mracích, a dumal, jak se dostat nenápadně ke králi. Poprvé v životě jsem zalitoval, že nemám tephir. Prostě bych se jen vznesl a... Myšlenku jsem nedokončil. Můj plášť se nadmul větrem, nadzvedl mě. Otočil jsem hlavu doleva a na místě levé paže bylo křídlo! Otočil jsem hlavu doprava, a tam bylo další! Tělo se zakulatilo, pokrylo peřím a ztratilo všechnu váhu, nohy zkřivily a místo nehtů mi vyrostly drápky... Proměnil jsem se v ptáka! A bez zaklínadla! Na vzestupných proudech jsem nabral výšku, slunce vykreslilo drobný stín šplhající vzhůru po věži, a usedl na římsu Rodanova balkónu. V sále přede mnou právě hovořili dva muži, jeden v hermelínovém plášti a se zlatou korunou na hlavě, druhý se stříbrným řetězem kolem krku, insignií Sněmu. 3
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
