Legenda o Koblížkovi

Legenda o Koblížkovi

Obsah 1. Kapitola: Úvod ....................................................................... 3 2. Kapitola: Návrat ..................................................................... 3 3. Kapitola: Chce mě sníst Medvěd ................................................... 4 4. Kapitola: O povoláních .............................................................. 4 5. Kapitola: Pronikám do tajů sociálních sítí ....................................... 5 6. Kapitola: Pojednání o čase .......................................................... 5 7. Kapitola: Dítě ......................................................................... 6 8. Kapitola: Zastavárna ................................................................ 7 9. Kapitola: Jdu do školy ............................................................... 8 10. Kapitola: Jeskyně smrti .............................................................. 8 11. Kapitola: O pejskovi a kočičce ...................................................... 9 12. Kapitola: Závěr & závěr závěru ..................................................10

1. Kapitola: Úvod Před dávnými a dávnými časy, kdesi v daleké a klidné krajině, žili, byli dědeček a babička. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že zde se zrodí legenda. Legenda, která se na celá staletí ztratí v dějinách a upadne v zapomnění, aby se jednoho dne znovu objevila a mohla žít na věky. V krásné, malebné krajince měli dědeček a babička hezký domeček, o který se společně starali. Jednoho dne, když se dědeček vrátil z lesa, kde byl kácet stromy, aby měli čím topit, poprosil babičku, aby mu udělala něco k jídlu. Dědeček dostal chuť na Koblížka. Babička neváhala a ihned se jala přípravy. Zašla do spíže pro mouku, vejce a další ingredience a za chvíli už hnětla těsto. Dědeček rozdělal oheň pod pánvičkou a za nedlouho se už na rozpáleném oleji smažil krásný kulaťoučký koblížek. Po usmažení ho dala babička vychladit na okno. Jaké to ale bylo pro všechny překvapení, když Koblížek po vychladnutí obživl! Místo, aby se dědeček s babičkou z této události radovali, změnili se v krvelačné příšery a chtěli nebohého Koblížka naporcovat! Chudák Koblížek! Nestačil se ani pořádně rozkoukat a už musel zdrhat. Kutálel se po baráku a cestou zavadil o malý batůžek, do kterého stačil vzít jen MacGyverovu příručku „Přežití s úsměvem“, dědečkův švýcarský nůž, pár dalších drobností a už už musel pelášit před babičkou, která se na něj řítila s čerstvě nabroušeným sekáčkem. Koblížkovo štěstí bylo, že babička s dědečkem už dlouho netrénovali a rozhodně nepatřili do Jamajské sprinterské štafety. Jak se tak kutálel Koblížek krajinou, narazil na zajíce. Zajíc zrovna maloval Velikonoční vajíčka, i když bylo parné léto. Jakmile uviděl Koblížka, hned se mu hlavou začaly honit plány, jak ho ulovit a pochutnat si na jeho lahodné marmeládě. Ještě štěstí, že jak si tak tím štětcem jezdil po tváři, málem si při tom vypíchl oko a tak se Koblížkovi přestal věnovat a on se mohl vesele kutálet dál.

2. Kapitola: Návrat Po mnohatýdenním putování se Koblížek ocitl na louce za chatou, kde ho babička upekla. Uviděl dědečka, jak míří puškou na lišku, které pobíhá kolem kurníku a chce ulovit malé kuře. Liška o dědečkovi očividně nevěděla. Koblížek viděl, že dědeček natahuje spoušť a v každé chvíli vypálí. Rozhodl se jednat a lišku zachránit. Z batůžku vytáhl lano a přehodil jej přes nejbližší lípu. Byl od dědečka sotva dva metry. Zhoupl se na laně a vrazil přímo do dědečkovy pušky. Ten byl tak překvapen, že pušku upustil z ruky. Liška si šrumu všimla, ztuhla a zadívala se směrem k dědečkovi. Ten zlostně hleděl na lišku a začal hledat v trávě pušku. V tom uviděl Koblížka, který ležel omráčený v trávě. Zakřičel „Ty malá kulatá potvoro! Kvůli tobě mi liška uteče. To ti nedaruju!“ a už se začal ke Koblížkovi sunout. Dědeček z trávy zvednul Koblížka, který pomalu přicházel k sobě. Když Koblížek uviděl dědečkův obličej, vytřeštil na něj zděšeně oči. Těžko říci, kdo byl z této situaci více překvapen, každopádně Koblížek se dědečkovi vysmýkl z ruky a spadl kolem probíhající lišce, která pelášila domů, seč jí síly stačily, rovnou na ocas. V království lišek byl Koblížek uvězněn. Zasedla rada nejstarších, která se radila, zda ho sežerou. Již dlouho lišky nejedly.

„Ještě než mě sníte,“ řekl pojednou Koblížek, „rád bych Vám vyprávěl následující…“.

3. Kapitola: Chce mě sníst Medvěd Je tomu již mnoho týdnů, kdy mě babička na másle smažila, na okně chladila a dědeček chtěl sníst. Utekl jsem jim, stejně, jako jsem utekl zajícovi, který si na mě chtěl pochutnat, medvědovi a dalším, ale Vám lišky, Vám neuteču. Lišky jeho slova nechápaly… Když jsem se tak kutálel světem, potkal jsem mnoho lidí, zvířat i rostlin. Rozmlouval jsem s nimi, viděl a slyšel jsem jejich příběhy a přišel jsem na to, že útěkem, člověk, zvíře, kytička a ani já, malý a slabý Koblížek, šťasten být nemohu. Poté, co zajíc plánoval, jak si na mě pochutná a já mu celý uchvácený na poslední chvíli upláchl, dostal jsem se pod kopec, kde na mě čekal hladový medvěd, jenž právě spolkl předkrm v podobě medu, který před malou chvilkou ukradl bezbranným včelkám. Medvěd, který též rád loví ryby, vytáhl z kapsy síť a už jí po mně obratně mrštil a do sítě mě chytil. Byl jsem bezmocný, z batůžku jsem vytáhl MacGyverovu příručku přežití s úsměvem, horečně jsem jí listoval, abych našel kapitolu „záchrana před medvědem“. Ta tam ale nebyla. „A jak jsi mu tedy upláchl?“ ptal se starý Lišák. Jednoduše, odpověděl Koblížek, síť jsem mu rozřízl dědečkovým nožem a vykutálel se mu dříve, než z toho šoku přišel k sobě. Možná na tu děravou síť zírá ještě teď. Lišky se zasmály. A dál? Co bylo dál? „Co bylo dál si, Koblížku, povíme zítra,“ řekl Liščí náčelník, když se blížila půlnoc, „my tě tady zatím necháme v kleci a ty nám zítra, než tě sníme, budeš vyprávět, co dál jsi po cestě zažil…“ Koblížek souhlasil.

4. Kapitola: O povoláních Zpráva o Koblížkově vyprávění se nesla celým liščím královstvím. Druhý den si večer přišlo Koblížka poslechnout na 20 lišek různého stáří. Kutálel jsem se krajinou a cítil jsem se osamělý. Nikdy jsem s nikým nepromluvil, nikdo mě nikdy nepohladil, nikdo se se mnou nikdy nezasmál. Chtěl jsem si najít přítele, s kterým bych cestoval, a tak jsem zamířil k nejbližší vesnici. Jediné lidi, které jsem kdy poznal, mě chtěli sníst. Lidí jsem se bál, ale měl jsem velký hlad. Opatrně jsem se kutálel podél zdí, až jsem uviděl pekaře, jak vyskládává do výlohy svého pekařství chléb a rohlíky. „Prosím, pane pekaři, mám velký hlad, nezbyly vám nějaké drobky?“ přišel jsem za ním s prosbou. Pekař mi řekl, že se pokusí něco najít, a zmizel vzadu v obchodu. Mezitím přišla nakoupit pečivo paní v šatech, které jsem nikdy jindy už poté neviděl. Byly dlouhé modro-zelené, pokryté peříčky a květinami. Paní byla krásná a já jí to řekl. Ona na to: „Co ty tučná koule tady děláš? Vypadla jsi snad z výlohy? Nikdo tě nechce a nemá rád, že? Protože jsi jen velký sacharid a každý po tobě jen tloustne, že? Normálně bych tě možná i snědla, ale dnes mi začala dvoudenní krabičková dieta. Musím se vejít do šatů, které jsem si navrhla.“ „A mohla byste mi také navrhnout nějaké šaty?“ ptal jsem se naivně. „Pro tuk nepracuji. Není nic, co by ti mohlo slušet,“ řekla mi paní. „Navrhujete šaty pro hodně lidí?“ zeptal jsem se ještě. „Ty nadutá marmeládo! Kdysi jsem bývala nejslavnější návrhářkou v celém širém okolí. Ale poté, co lidé začali šetřit a nakupovat v laciných outletech, je můj měšec prázdný.“ Udýchaný pekař mi přinesl pytlíček plný zbytků pečiva.

„Promiň, že jsi tak dlouho čekal, zrovna mi přivezli mouku, kterou musím ještě dnes zpracovat, aby bylo dost chleba i zítra,“ povídal mi pan pekař. Návrhářka si povzdechla: „Já, tak slavná, se samými originálními výrobky práci nemám a ty, obyčejný pekař, který stále stejný chleba peče, neví, kam dřív skočit.“ Poděkoval jsem pekaři, a když jsem po cestě žvýkal jeho chléb, přemýšlel jsem, čím bych chtěl být, kdybych byl člověkem… Malé lišče se Koblížka zeptalo: „A čím bys chtěl být Koblížku?“ „To nevím, Lišče, na to jsem ještě moc malý, abych to věděl. Ale chtěl bych být někým užitečným. Aby mě ostatní potřebovali a já bych jim chtěl pomáhat.“

5. Kapitola: Pronikám do tajů sociálních sítí Další večer Koblížek pokračoval ve svém příběhu, tentokráte již před skoro zaplněnou arénou, ze které měl největší radost Liščí ministr peněz, protože mu to do rozpočtu přinášelo nemalé zisky. Jednou jsem byl na krásné rozlehlé louce, kterou lemoval rozsáhlý les a na které se pásly sněhově bílé ovečky v obrovském stádu. Sledoval jsem, jak se k sobě tulí, i když mají kolem sebe mnoho místa, jak jsou nalepená na malém prostoru, i když mají hektary luk a mohou se pást daleko od sebe, aby si nepřekážely. Chtěl jsem se jich na to zeptat a tak jsem šel k té, co měla na krku pověšený zvoneček a zrovna spásala trávu na kraji lesa ve stínu ohromného smrku. Když jsem se k ní blížil, kolem nosu mi prolétla malá moucha, která se po krátké chvilce přidala do přátel velkého Spidera, který zrovna rozšiřoval svojí síť. „Díky za like“, usmál se škodolibě Spider a dál nerušeně a sám surfoval mezi dvěma smrky na své síti. „Ahoj Ovečko,“ řekl jsem, „chtěl bych se tě na něco zeptat. Smím?“ „Ale jistě,“ odpověděla mile Ovečka. „Pošli e-mail,“ dodal v úšklebku Spider. „Nevšímej si ho Koblížku, je osamělý a zlý. Celý den jen chytá nové oběti do své sítě a říká jim „přátelé“, pche, večer je pak všechny sní a druhý den chytá další.“ „Ovečko,“ ptal jsem se, „proč jste všechny tak u sebe, že se skoro nemůžete pohnout, když máte kolem sebe tak rozsáhlou pastvinu a mohla byste mít každá svůj veliký kus pole jen a jen pro sebe?“ „V tom je právě naše tajemství, nemůžeme být jedna bez druhé, chceme být spolu a navíc se tak chráníme, proti predátorům, kterým se tak zdáme velké a proto na nás neútočí. A když je zima, navzájem se zahříváme.“ Také jsem chtěl mít stádo Koblížků kolem sebe, aby se o mne starali, když mi bylo nejhůř. Ale široko daleko kolem mne nikdo nebyl, a když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že si i mne chce Spider přidat do přátel, tak jsem vzal rychle nohy na ramena a jeho pozvánku jsem odmítl. Protentokrát… Lišky si pomalu začali Koblížka považovat, jeho vyprávění se jim začínalo líbit a tak ho přemístili do větší klece a dali mu něco málo ze svého úlovku, aby se na další vyprávění řádně posílil.

6. Kapitola: Pojednání o čase Po dalším dlouhém putování jsem se dostal ke krásnému potůčku. Byl čirý, průzračný a hrozně studený. Přišel jsem k němu, abych se z něho napil vody a odpočinul si ve stínu obrovitého dubu, který se vedle něj tyčil. Sklonil jsem se k potůčku, abych si nabral trošičku vody. „Panta rhei“, povídá najednou potůček. Úlekem jsem uskočil a vodou se polil, aniž bych se napil. „Co prosím?“, ptal jsem se ho. „Vše plyne, Koblížku, čas, stejně jako má voda, se nikdy nezastaví, co bylo včera, se již nikdy nevrátí, stejně jako má voda, která se odtud dostane dál a dál až do širokého oceánu, ale ani tam se

nezastaví a bude plynout až na samý konec světa a nikdy se sem nevrátí. Pojď blíž a napij se klidně mé vody,“ povídá mi potůček. „Ty budeš asi Platón,“ ušklíbl se veliký dub. „Tvá voda sice plyne, tomu rozumím, ale podívej se tady na ten strom, stojí tu přeci již mnohá desetiletí a nikam neodešel,“ odpověděl jsem. Dub se ve větru zachvěl a povídá: „Stojím tu již po staletí a za tu dobu jsem se hodně změnil. Dříve jsem byl jen maličký stromeček, ale to bylo v době, kdy ještě ani nežila babička tvé babičky, která tě na másle usmažila. Za ta staletí co zde rostu, jsem mnohokrát bojoval s potůčkem, ve kterém si teď mácháš nožičky Koblížku, když se rozbouřil. Mnohokrát jsem trpěl žízní, když skoro vyschl, zažil jsem, když tudy procházeli muži se šavlemi v ruce, viděl jsem zde mnoho jelenů bojovat o svou laň, zažil jsem sníh na svých větvích, stejně jako barvy natolik rozličné, že z nich skoro zrak přechází,“ povídá s klidem dub. „Vidíš Koblížku, i když se zdá, že Dub stojí na jednom místě a nikam nejde, svět kolem něj se mění, stejně jako kolem tebe, i když to možná ještě nevíš, časem si na mě vzpomeneš. Třeba až zestárneš a tvá marmeláda už nebude tak chutná, jako teď a tvůj obal tak pěkně křupavý a na pohled už nebudeš tak lahodný a nikdo tě nebude chtít jíst.“ V tu chvíli jsem si říkal, že by to bylo mocinky príma, kdyby mě nikdo nechtěl jíst, to by se to kutálelo po světě, ale to jsem si říkal jen proto, že jsem slovům, co mi potůček říkal, vlastně nerozuměl. Liška, která seděla nedaleko Koblížka, se na něj mlsně podívala a povídá: „A teď už jim, Koblížku, rozumíš?“ Jistěže ano, usmál se trochu Koblížek a mlčel… „Kam si šel dál Koblížku?“

7. Kapitola: Dítě S potůčkem byla zábava, utrhl jsem si veliký list a jel jsem na jeho vlnách až do míst, kde se rozšiřoval a rozšiřoval a já se najednou začal bát, protože jsem si vzpomněl, že vlastně neumím plavat. Najednou jsem se dostal na místo, kde nebylo nic zeleného, jen divná šedá tráva všude kolem mě. Veliké divné krabice, které různě blikaly, svítily a zhasínaly a všude kolem mnoho lidí, kteří ani zdaleka nevypadali, jako babička s dědečkem, kterým jsem utekl. Lidé se pohybovali moc rychle a já se bál, že bych jim neutekl, kdyby mě chtěli chytit. Na lístku jsem se dostal až ke břehu a když jsem se vyškrábal nahoru, sedělo proti mně dítě v roztrhaných šatech s nápisem „Versace“. Když mě vidělo, hrozně se mě leklo, ale pak se zaradovalo a ke mně vrátilo. „Co tu děláš?“ ptal jsem se dítěte. „Bydlím tady,“ odpovědělo mi dítě. „Tady? A kde máš domeček? Moje babička měla krásný domeček, bohužel v něm měla moc ostré sekáčky.“ „Nemám domeček,“ odpovědělo mi dítě. „Jak je to možné, v mé příručce se píše, že všechny děti mají domeček, kde bydlí se svými rodiči,“ nechápal jsem. „To máš tak Koblížku, také jsem mělo domeček, domeček plný hraček, ale potřebovalo jsem Play Station, a pak nový iPhone a taky krásné oblečení a nové golfové hole a ještě televizi do pokojíčku a pak nějaké další drobnosti. A protože mě maminka měla ráda, tak mi vše koupila,“ povídalo dítě. „Tvá maminka musela být hrozně hodná, a co se stalo potom?“ ptal jsem se zvědavě. „Maminka šla k lichváři a na vše si musela půjčit, protože tolik nevydělávala, a když pak nemohla lichvářovi splácet zlaťáky, které si půjčila, přišli biřici a zavřeli jí do vězení a mně sebrali všechny moje hračky, dokonce i televizi a vyhodili mě z mého domečku.“ „To je smutné,“ odpověděla liščí maminka, které kolem sebe měla svá 4 liščata. To si Koblížek v tu dobu myslel také, ale události rychle nabraly úplně jiný spád, než jaký se mohl Koblížkovi líbit.

„Zbyl mi jen iPhone, ale nemám na kredit. Asi bys neměl, Koblížku, na půjčení pětikilo, potřebovalo bych změnit místo bydliště na svém profilu,“ pokračovalo dítě. „To nemám, ale mám tady míč, můžeme si s ním hrát,“ navrhl jsem. „Zbláznil ses, Koblížku? Co to jako má být? FIFu hraji jen na Play Stationu! Nicméně bys mi mohl pomoci,“ ušklíblo se dítě uličnicky. „Byl jsi někdy v zastavárně?“ ptalo se mě dítě. „To jsem nebyl, co je to zastavárna? Jsou tam hodní lidé?“ „Ó, zdaleka ti nejhodnější, Koblížku, pojď, dovedu tě tam. Chichi!“ zasmálo se dítě mé naivitě. Vyskočil jsem dítěti na rameno a ono mě neslo městem, ani nevím kudy. Když jsme došly do velmi divné čtvrti, začal jsem se trochu bát. Před námi se objevila ušmudlaná výloha, na které blikalo „Děláme radost všem“. Ó jak jsem byl bláhový, když jsem se těšil dovnitř! Netušil jsem, co na mě ten uličník nachystal! Jakmile za námi zaklaply dveře, ten malý nezbeda mě šoupnul do ruky starému, zarostlému chlápkovi se skleněným okem a fajfkou v puse. „Pětikilo za mluvící Koblihu! To je bezva business, co vy na to?“ povídá dítě. Než jsem se stačil rozhlédnout, byl jsem zavřený v kleci a dítě utíkalo pryč i s měšcem plným zlaťáků. Smutno mi bylo a přes oči plné slz jsem si ani pořádně nemohl prohlédnout to místo, kterému se říkalo „Zastavárna“. Byl jsem uvězněn v ptačí kleci, u chlápka, kterého jsem se bál a o kterém jsem tušil, že mě prodá prvnímu zákazníkovi, který mu za mě zaplatí tučný peníz. V této beznaději jsem vyčerpán po celém dnu usnul.

8. Kapitola: Zastavárna Ráno jsem se probudil a slyším, jak si pán ze zastavárny přepočítává zlaťáky. „Proč je počítáte?“ ptal jsem se. „Protože je hloupej a nemá internet banking, aby se podíval na výpis z účtu,“ ozvalo se z vedlejší klece. Seděl v ní nádherný papoušek a právě si kartáčoval křídlo. „Zmlkni ty nalíčený vrabčáku, k obědu vařím ptáčky s rejží, tak si dej pozor, abys mi nešťastnou náhodou nespadl také do kastrolu,“ obořil se na něj majitel zastavárny. „Poslyš Koblížku,“ povídá mi papoušek, „tato nízká společnost je pod můj zobák. Ten knedlík, co to tady vede, mi ani není schopen nasypat správné zrní. To, co mi dává, neprospívá mým peříčkům. Co kdybychom zdrhli? Musíme si pomáhat!“ „To by bylo fajn, budeme jako opravdový gangsteři,“ zaradoval jsem se, protože jsem je zrovna našel ve své příručce, kde jsem hledal návod, jak upláchnout zastavárníkovi. Papoušek zakoulel očima, div si je nevykoulel. „Raději mi hoď ten tvůj nůž,“ povídá papoušek. „Až ti řeknu teď, odlákáš pozornost toho negramoty, já si otevřu klec a zaútočím na něj zezadu.“ Když mi dal papoušek znamení, začal jsem co nejhlasitěji zpívat písničku, kterou jsem slyšel u pekaře a která se mi, nevím ani proč, tuze líbila: „Linda a Linda a Linda nejradši marmeládu ze všech jídel má. Tahleta Linda a Linda a Linda za soudek marmelády cokoliv dá. Říkám jí Lindo, ty moje holka upatlaná proč ta tvá pusa není aspoň jednou slaná? Má milá Linda a Linda a Linda co dělat marmeládu prostě ráda má.” Můj zpěv zastavárníka tak potěšil, že ihned po prvním přezpívání ke mně nasupeně přiběhl a už se ke mně sápal, aby mě umlčel. V tom slyším, „May day, may day, tady let Velký Zlý Papouch 007. Negramotné pako na devíti hodinách, žádám o povolení zahájit útok!“ A za moment se přiřítil můj kamarád Papoušek a klovl Zastavárníka do jeho skleněného oka. Zastavárník se zapotácel a marně se

snažil udržet rovnováhu. To bylo něco, než jsem se nadál, obletěl Papoušek zastavárníka dokola a zahájil druhý útok. Tentokráte ho jako salvou ze samopalu trefoval zrním ze svého zobáku. Když vystřílel všechnu svojí munici, povídá: „Copak hňupe, bio strava ti nešmakuje?“ Poté mě Papoušek rychle čapnul do drápů a už jsme letěli pryč, panečku, to byl pocit, vznášet se v oblacích nad městem. I když musím přiznat, že chvílemi jsem se i bál, až mi z toho tuhla marmeláda v žilách. Ještě teď slyším, jak za námi zastavárník huláká cosi o tom, že mu ulétlo 1200 zlaťáků. Papoušek mě vysadil na opuštěném náměstí, podal mi křídlo a podal mi jakousi rouru, které byla krásně malovaná a vypadala jako dalekohled, skrz který ale není vidět, řekl mi, že ho vzal zastavárníkovi a že se mi jistě bude líbit, abych si ho nechal na památku. A odletěl. Poprvé v životě jsem dostal dárek, utřel jsem si slzu, neznámou věc jsem si dal do batůžku a šel jsem dál. A tak jsem se, lišky, naučil, že když si dva pomáhají, přemohou i vykutáleného zastavárníka.

9. Kapitola: Jdu do školy Ještě než jsem opustil město, dokutálel jsem se k budově, na které visel nápis „Nejlepší škola ve městě“. A protože jsem si vzpomněl na hloupého zastavárníka, zatoužil jsem po vzdělání. Vlezl jsem pootevřenými dveřmi dovnitř a kutálel se chodbou až k dalším dveřím, za kterými jsem slyšel hluk a na kterých viselo „profesorka Ratanová – dějepis“. Vzpomněl jsem si, co mi vyprávěl potůček a veliký dub a tak jsem se nenápadně vkutálel i do nich a myslel si, že uniknu pozornosti, což se mi bohužel nepodařilo. „Jdeš pozdě, Koblížku,“ obořila se na mě přísně vypadající dáma s brýlemi na špičce nosu a dlouhým ukazovátkem v ruce. „Pojď rovnou k tabuli!“ zazněl příkaz a já už se tam sunul. „Máš domácí úkol?“ „To, to prosím nemám.“ „Takže za 5 a teď, vyjmenuj všechny panovníky našeho království! A rychle.“ Jejda, pomyslel jsem si, kdo by to tak mohl být… Vzpomněl jsem si na ty, se kterými jsem se setkal, tak jsem to zkusil. „No tak byl to pan pekař, Mr. Spider a pak ten biřic, zastavárníka jsem vynechal, protože na panovníka se i mě zdál moc hloupý.“ odpovídal jsem rychle a tak, aby to vypadalo co nejvíce učeně. Třída vyprskla smíchy a učitelka Ratanová, nejprve zrudla, pak se hrozně rozčílila, přetáhla mě rákoskou a poslal klečet do kouta. Poté paní učitelka začala vyprávět o dějinách tohoto kraje. Prý zde kdysi žil jakýsi boháč, který se ale o svůj majetek tak bál, že ho ukryl v Jeskyni smrti. Nikdo ale neví, kde jeskyně je a kde se poklad ukrývá. Ze své první hodiny dějepisu jsem si tak odnesl pětku, otlačená kolena a zajímavý příběh. Po vyučování mi děti říkali, že nikdo jiný tak přísný není a že teď budou mít veselou hodinu počtů, krasopisu a poté vaření. Já jsem se s nimi ale raději rozloučil a kutálel se vesele dál. Všechna malá liščata se mé příhodě chichotala a asi už se nemohla dočkat, až také začnou chodit do liščí školy, kde se budou učit všem užitečným dovednostem, mezi které patří lov dědečkových slepic, pronásledování zajíců a tak dále. Koblížek pevně doufal, že z osnov již vypadl povinný předmět chycení Koblížka.

10.

Kapitola: Jeskyně smrti

Když jsem se vymotal z velikého města, kde jsem bloudil mnoho dní, dostal jsem se na divnou louku, za kterou se tyčily vysoké hory. Přesně v pravé poledne, jsem usedl do stínu bujně rozrostlého keře a vysypal obsah svého batůžku, abych se podíval, co mi zbylo k jídlu. Z batůžku jsem vysypal i dárek od Papouška a tak jsem rozveseleně zkoušel, zda bych si nemohl hory přiblížit a zda to přeci jen není skrytý dalekohled. Jak jsem si tak s tou divnou věcí hrál, různě jí otáček, přikládal k oku a zas

oddaloval, najednou se jeden konec té roury ulomil. Trochu mě to mrzelo, protože jsem se bál, že jsem si zničil jediný dárek, který jsem kdy dostal. Když jsem rouru otočil, zjistil jsem, že je to ale obal a že uvnitř je jakási smotaná kůže. Vytáhl jsem obsah ven a úlekem jsem uskočil stranou. Na velké kůži byla jedna lebka vedle druhé! Chtěl jsem kůži smotat a rychle vrátit zpět do roury, ale vůbec se mi to nedařilo. Motal jsem kůži sem a tam a pak si všiml, že je na ní namalováno i něco dalšího. Trochu jsem se osmělil a celou kůži zase roztáhl, abych se na ní znova podíval. Poznal jsem na ní potůček, nějaké stromy a něco, co vypadalo jako hory přede mnou. Uprostřed hor pak byla díra a okolo ní samé lebky. Jeskyně smrti! Pomyslel jsem si. To není možné! A přeci. Nemohlo být pochyb, že jsem před sebou měl mapu, jak se dostat k Jeskyni smrti. Byl jsem tak v šoku, že jsem skoro nedýchal. Rozhodl jsem se, že i když se malinko bojím, musím se do těch hor jít podívat. Snědl jsem pár drobečků, abych se posilnil a vyrazil přímo do hor. K večeru, když se začalo smrákat, jsem dorazil až k místu, ze kterého jsem už viděl jeskyni. Všude kolem byl cítit divný zápach, všude kolem něco šustilo, hýbalo se a křičelo. Když jsem dorazil až ke vchodu jeskyně, přivítala mě kostnatá ruka, která se na mě zřítila z levé stěny jeskyně. Úlekem jsem uskočil na pravou stranu a ocitl se tváří v tvář obrovské lebce. Po krátkém šoku, který jsem utrpěl, jsem se oklepal, zapálil louč a vydal se prozkoumat jeskyni. Na obou stranách jeskyně byl vyskládán jeden kostlivec vedle druhého, jako v muzeu voskových figurín. Některé kostry měly v rukou meče a štíty, jiné kosy, některé hrábě a sekery. Kromě celých koster tu byly i samostatné lebky, vyskládané do roztodivných útvarů. Pak jsem vešel do obrovské síně, kde bylo nekonečné množství kostlivců i lebek a uprostřed z nich byl vystavěn obrovský kříž. Přišel jsem blíže a vedle kříže stál kostlivec, který měl na prsteníčku pravé ruky zavěšen klíč. Pod křížem držela jedna lebka v zubech cedulku s hrůzostrašným nápisem: „Co jste vy, byly jsme i my. Co jsme my, budete i vy!“ Bál jsem se čím dál více. Vzal jsem kostlivci z prstu klíč a pak… Kostlivec se rozpadl! A za ním se objevily dveře se starým obrovským zámkem. Vzal jsem klíč a zámek otevřel. Vstoupil jsem dovnitř… „Co bylo uvnitř, Koblížku!“ křičela jedna liška přes druhou. „Zlato, moc zlata, víc zlata, než jsem si kdy uměl představit.“ „A nic víc? Nic víc tam, Koblížku, nebylo?“ ptal se nejstarší Lišák. Koblížek na chvíli zaváhal a pak trochu nejistě zavrtěl hlavou. „Nebylo,...“ odpověděl.

11.

Kapitola: O pejskovi a kočičce

„Aport, Alíku,“ povídá člověk a pes s vyplazeným jazykem utíká za hozeným klackem. „Ty jsi ale psisko,“ šklebí se mu kočka, která se líně protahuje na větvi blízkého stromu. „To já bych se kvůli nějakému hloupému klacku takhle nehonila.“ „Jenže já jsem ochočený“, povídá pes a bere klacek do tlamy, aby ho odnesl svému pánovi. „Co to znamená být ochočený?“ ptám se kočky. „To znamená, dělat otroka svému pánovi. Jen hlupák se může nechat ochočit. Jen něco tak nízkého jako je pes, se může podřídit nadvládě lidí,“ říká kočka. „Ty nejsi ochočená?“ ptám se kočky. „Nikdy! Já bych se ochočit nenechala nikdy! Je mnoho jiných způsobů jak se lidem zalíbit a není třeba běhat jako pako za každým zahozeným klackem!“ prohlásila hrdě kočka. Pes, který běžel již po několikáté pro jeden a ten samý klacek, na ní vycenil zuby a povídá: „Jenže my psi, jsme u lidí oblíbenější a mají nás pro to, abychom je chránili a pomáhali jim.“ „Jistě, abyste jim otročili a poslouchali je a za to dostali misku vody a spali pěkně venku přede dveřmi. To já si raději lidi získám tím, jak jsem krásná a milá, oni mě budou hladit a nechají mě spát pěkně doma v teple u krbu. A tak to, Koblížku, v životě chodí – buď si někoho ochočíš ty, anebo si někdo ochočí tebe!“

Po tomto příběhu se Koblížek rozhlédl kolem sebe a sledoval, jak ho lišky fascinovaně poslouchají. Ani se nepohnuly, ani nedutaly, jen poslouchali každičké slovo z Koblížkova vyprávění. „Je to on!“ pomyslel si starý Lišák, kterému již pomalu pelichal ocas, věděl, že se právě stalo to, na co i lišky po staletí čekají. Objevil se, tady a teď.

12.

Kapitola: Závěr & závěr závěru

„No a to je pomalu konec mého vyprávění,“ povídal Koblížek. „Pak jsem se dostal opět na louku, ze které jsem kdysi utekl a zachránil vašeho kamaráda. Vrátil jsem se ze světa, kde jsem poznal, co je důležité. A nyní bych rád…“ V tom ho starý Lišák přerušil a všechny ostatní lišky k němu upřely svůj zrak. „Milý obyvatelé království Liščího, vyslyšte mě. Jako nejstarší Lišák zde, jsem i já člen starobylého liščího řádu, o kterém nikdo z vás nemá ani tušení, že existuje. Až do dnešního dne, jsem já, stejně jako všichni mí předchůdci v roli nejstaršího představitele našeho království, o tomto řádu mlčel. Nyní už není třeba. Tento řád vznikl dávno před dobou, kterou si kdo z nás může pamatovat. Kdysi bývalo území, které bylo veliké a rozlehlé, že si to ani neumíme představit. Na tomto území vládly Lišky rukou pevnou tak, že se jich všichni báli. Byla jsme nejmocnější zvířata a všichni, lidi nevyjímaje, se nás báli. Když jednoho dne, v době kdy měsíc překryl slunce, nás postihla ohromná pohroma. Byly jsme zrazeny, polapeny a skoro zlikvidovány. Přežilo jen pár našich předků, kteří založili tajné společenství, které chrání naše tajemství, náš poklad, naší legendu. Legendu, která praví, že jednoho dne najdeme Klenot, který nám vrátí naší moc. Po celá staletí se tato legenda a možná pověst přenášela vždy na nejstaršího představitele našeho království. Vždy jen nejstarší Lišák věděl o tajném společenství a jeho tajemství. Každý večer jsem s napětím poslouchal Koblížkovo vyprávění a nyní nemám pochyb. Klenot, který jsme po staletí hledaly, není kámen, ani kouzelná hůlka, ale je to náš budoucí vládce. On je naším Klenotem, on je tím, kdo nás opanuje, kdo bude naším moudrým králem, tím, kdo nás má vést dál. Já, nejstarší Lišák proto žádám vás, všechny obyvatele Liščího království, abyste zvolili Koblížka za svého krále a já, který už jsem starý a cítím, že mé dny jsou sečteny, mu předám vládu a všechna další tajemství, která náš tajný řád skrývá.“ Pak se i Koblížek postavil a pravil: „Po mnoho dní, jsem vám vyprávěl, co jsem na své cestě zažil. Jen v jednom jediném bodě jsem vám neřekl vše. V Jeskyni smrti není jen zlato, je tam i něco víc. Nyní již plně chápu, co jsem tenkrát vlastně našel. Na čelní stěně je nakreslená obrovská liška v nadživotní velikosti s královskou korunou na hlavě. Po straně je knihovna vyšší než támhle ten smrk a je plná knih nejrůznějšího stáří. Na protější straně je obrovský malovaný rodokmen liščích králů. Jeskyně smrti je vaše jeskyně, ten, kdo se bál o svůj poklad, byl váš předek. Vyprávěl jsem vám svůj příběh a mám klíč k tomu vašemu!“ Po chvilce ticha, které trvalo snad věčnost, propukl mezi liškami obrovský jásot. Koblížek byl všemi jednomyslně zvolen do jejich čela. Starý Lišák pak odvedl Koblížka do své komnaty, kde mu svěřil klíč od veliké a nádherné šperkovnice s mnoha šuplíky a cosi Koblížkovi pošeptal do ucha. Poté ho objal, přitiskl svůj čumák k jeho nosu a pravil: „Nyní máš, Koblížku, mnoho přátel, buď ke svým liškám laskavý a spravedlivý a budou tě milovat. Já jsem si tě oblíbil a budu rád, pokud mi dovolíš, abych tě mohl nazvat svým přítelem, i když jsem tě chtěl původně sníst.“ „Samozřejmě, že dovolím,“ odpověděl Koblížek. „Děkuji,“ řekl starý Lišák a byla to jeho poslední slova. Poté spokojeně zavřel oči

a v Koblížkově náruči odešel od věčných liščích lovišť. Koblížek si poprvé uvědomil, co znamená mít přítele. Nyní ho ale čekalo mnoho práce a tak smutek nad ztrátou starého Lišáka rychle hodil za hlavu, když vylezl z komnaty a viděl mnoho rozradostněných lišek, které ho vítají a malá liščata, která dovádí opodál a běží mu vstříc. Stejně jako on běží vstříc novému a dosud nepoznanému životu.

KONEC