VELIKONOCE Slovo Velikonoce, také Pascha (z latinského Pascha ) či Pesah (hebrejsky pesach přejití), jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, který připadá na březen nebo duben (viz výpočet data Velikonoc). Velikonoce jsou na rozdíl od Vánoc pohyblivým svátkem. Nicejský koncil (r. 325) určil po delším sporu datum konání Velikonoc na první neděli po prvním jarním úplňku. V křesťanském pojetí jsou tyto svátky oslavou vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých po jeho ukřižování. V židovském pojetí jsou Velikonoce památkou vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví, z něhož je vyvedl prostřednictvím Mojžíše Hospodin. Pohané již v předkřesťanské době ve stejném období vítali jaro a začátek zemědělských prací, proto lidové tradice převzaly mnoho zvyků a obyčejů z té doby. Velikonoce jsou svátky radosti, počátku úrody a naděje, kterou by mělo následující období lidem přinést.
LEGENDA O JEŽÍŠOVI Příběh o narození Ježíše Krista si připomínáme o Vánocích. Jeho narození zvěstoval anděl Gabriel Marii, snoubence tesaře Josefa žijícího v Nazaretu. Marie počala z Ducha svatého s Josefem a dítě přivedla na svět v Betlémě v Judském království. Někteří lidé věřili, že dítě, které se narodí, je Mesiáš, který bude mít království a bude vládnout všem (Mesiáš je ten, který je očekáván, neboli také Kristus, což znamená Pomazaný, nebo také Ježíš Nazaretský). Král Herodes se dozvěděl o narození Ježíše od mudrců z východu (Tři králové) a v obavě o svůj trůn ho chtěl nechat zabít (betlémské vraždění neviňátek). Anděl svatou rodinu varoval a ta unikla do Egypta. Odtud se vrátila do Nazaretu až po Herodesově smrti. Zde vyrůstal Ježíš až do svých 30 let, do začátku své veřejné činnosti. Před tím ho Jan Křtitel pokřtil ve vodě řeky Jordánu . Pak držel 40 dní půst v poušti, kde ho pokoušel ďábel. Připravoval se zde na své poslání – přinášet lidem Slovo boží. Zvolil si učedníky – apoštoly, vyhlásil zákony mesiášské říše, jejichž základem byla pokora a láska. Své učení Ježíš hlásal v podobenstvích (krátký příběh, který přirovnáními převzatými z každodenního života srozumitelným způsobem vyjadřuje nějaké náboženské nebo mravní ponaučení), konal zázraky (uzdravoval těžce nemocné, křísil mrtvé, rozmnožoval chleba, vyháněl z těla ďábla). Ne všechen lid Ježíšovo učení přijímal. Zvláště ostře ho odmítali veleknězi, které kritizoval za to, že zneužívají náboženství ve svůj prospěch. Příběh o Ježíšově utrpení vážící se k Velikonocům začíná událostmi právě o Květné neděli, kdyJežíš přichází do Jeruzaléma vítán palmovými ratolestmi a voláním „Hosana“ (pomáhej, dopřej zdaru). Oslavuje se svými učedníky Velikonoční svátek a naposledy s nimi večeří (Poslední večeře). Během večeře vezme Ježíš chléb a podává ho učedníkům jako své tělo a víno jako svou krev, která teče za odpuštění hříchů. Ví, že apoštol Jidáš ho zradí. Po poslední večeři odchází Ježíš se svými učedníky do zahrady, kde se v modlitbách připravuje na smrt ukřižováním. Pod Jidášovým vedením přichází členové sanhedrínu (nejvyšší správní orgán židovského lidu) a Ježíše zajmou. Ježíš přiznává, že je Božím synem. Velekněz Kaifáš to pokládá za rouhání. V soudním procesu s Ježíšem místodržitel římské provincie Judei Pontius Pilát nenachází na Ježíšovi žádnou vinu, nespáchal smrtelný hřích. Chce ho pustit na svobodu, dává ale možnost volby, koho pustit na svobodu: Ježíše nebo zločince Barrabáše. Nakonec splní požadavek židovských náboženských představitelů a odsoudí Ježíše k smrti. Myje si však ruce na znamení, že on nenese odpovědnost. Ježíš je mučen, prochází strastiplnou (křížovou) cestou a společně se dvěma lotry je ukřižován v Golgotě. Na jeho kříži byl nápis INRI - Iesus Nazaremus Rex Iudeorum, což v překladu znamená Ježíš Nazaretský, král židovský. Na Velký pátek Ježíš zemřel. Přátelé sňali jeho tělo z kříže a uložili do hrobu vytesaného ve skále. Na třetí den však vstal z mrtvých. Po 40 dnech života na zemi se naposledy ukázal apoštolům v Jeruzalémě. Na hoře Olivetské jim řekl: „Jděte do celého světa, učte všechny národy, křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého – učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ Poté vstoupil na nebesa. Ježíš se obětoval za všechny věřící lidi, aby je vykoupil ze zatracení a smířil je s Bohem.
PŘEDPOKLÁDANÉ DATUM JEŽÍŠOVY SMRTI A VZKŘÍŠENÍ Přesné datum nevíme. Isaac Newton svými výpočty z roku 1733 dospěl k tomu, že tomu tak bylo nejpravděpodobněji 23. dubna 34. Podle C. Humpreyse a W.D. Waddingtona (r. 1990) v podvečer 3.4. 33 v Jeruzalémě vyšel Měsíc v úplňku zčásti zatmělý, toto znamení skončilo 51 min po východu Měsíce. Tento údaj se shoduje s vyprávěním evangelií, takže toto datum (3.4. 33) je velmi pravděpodobně dnem Kristovy smrti na kříži. Ježíšovo vzkříšení by pak připadalo na 5.4. 33.
SLOVO VELIKONOCE V JINÝCH JAZYCÍCH slovensky polsky chorvatsky anglicky německy italsky portugalsky španělsky francouzsky holandsky
Veľka Noc Wielkanoc (Velká noc) Uskrs (Vzkříšení) Easter Ostern Pasqua Páscoa Pascua Paques Pasen
Etymologický význam slova Velikonoce je ve výrazu „veliká noc“ – noční slavnost (dochovala se u východních církví). Německé a anglické pojmenování Velikonoc připomíná starogermánskou bohyni jara a plodnosti Ostaru, jejímž protějškem byla slovanská Vesna.
VELIKONOCE V KATOLICKÉ CÍRKVI
Církevní (nebo též liturgický) rok Ten se skládá z řady tzv. liturgických období a určuje pořadí a závaznost různých slavností, svátků, památek, připomínek a také které úryvky z Písma se mají v daném období číst. Jednotlivé liturgické doby se vyznačují svojí vlastní barvou. Liturgické roky jednotlivých církví (či přesněji ritů )se zakládají na jiných kalendářích, většinou na juliánském nebo gregoriánském. Ve střední a západní Evropě se setkáváme téměř výhradně s liturgickým rokem latinského ritu, který má následující strukturu: LITURGICKÝ ROK ADVENT
VÁNOCE
LITURGICKÉ MEZIDOBÍ
PŮST
VELIKONOCE
LETNICE
LITURGICKÉ MEZIDOBÍ
Církevní rok začíná 1. adventní nedělí. Po adventu následují Vánoce, které vrcholí slavností Zjevení Páně a slavností Křtu Páně. Potom poprvé nastává „neutrální“ doba, nazvaná mezidobí. Popeleční středou začíná 40denní příprava na Velikonoce zvaná postní doba. Ta vrcholí Svatým týdnem a Velikonočním triduem – vrcholem křesťanského slavení, slavností Zmrtvýchvstání Páně. Následujících 50 dní trvá doba velikonoční, která vrcholí slavností Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha svatého neboli Letnicemi. Po nich nastává znovu dlouhé mezidobí. To ukončuje opět až začátek adventu, coby začátek nového církevního roku. Data jednotlivých slavností se někdy liší v západní a východní církvi, ačkoli jejich pořadí a logika zůstávají stejné. Tyto variace jsou většinou způsobeny odlišným způsobem výpočtu data Velikonoc, od nějž se určuje pořadí velké většiny ostatních liturgických dní. Velikonoce podle katolické tradice začínají vigilií Neděle Vzkříšení , která završuje veliknoční triduum Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty a trvají padesát dní až do Letnic, slavnosti Seslání Ducha
svatého. První týden Velikonoc se nazývá Velikonoční oktáv. 40. den Velikonoc je slavnost Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův výstup ze země do nebe a jeho oslavení u Otce.
PŮST POPELEČNÍ STŘEDA
LAETARE
KVĚTNÁ NEDĚLE
SVATÝ TÝDEN
VELIKONOČNÍ TRIDUUM
ZELENÝ ČTVRTEK
VELKÝ PÁTEK
BÍLÁ SOBOTA
POSTNÍ NEDĚLE Velikonoce jsou vyvrcholením 40 denního postního období, které přichází po veselém masopustu a začíná Popeleční středou. Popeleční středa je poslední středa před 1. nedělí postní. O této středě se světí popel za ratolestí, které byly posvěceny minulý rok na Květnou neděli. Tímto popelem činí kněz věřícím na čele kříž se slovy: „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“ Tímto se lidem připomíná pomíjivost života a nutnost pokání. Na popeleční středu se nesmělo příst a šít – věřilo se, že by slepice nenesly vajíčka, podebíraly by se prsty, kulhaly by krávy a žáby by žraly na poli len. Nesmělo se ani štípat dříví, aby se sekera nesvezla z nohy. Ani drát peří se nesmělo, štípaly by blechy. Postní neděle mají své zvláštní názvy: 1. neděle postní ČERNÁ Jméno černá si vysloužila proto, že ženy v tento den oblékaly vzhledem k nastávajícímu půstu černé šaty. Na některých místech se jí také říkalo „liščí“. Příčinou byly postní preclíky sypané mákem a solí, které matky pekly v noci, aby o tom děti nevěděly. Podle počtu dětí si matka opatřila potřebný počet proutků a na každý z nich navlékla několik preclíků, svázala mašlí a zavěsila je na stromy v zahradě. Ráno vzbudila děti a řekla jim, že zahradou běžela liška a nechala jim tam schované preclíky. Poté se děti ustrojily, umyly a šly preclíky hledat, aby si je mohly sníst. 2. neděle postní PRAŽNÁ Tato neděle získala své pojmenování podle jednoho z postních jídel nazývaného „pražmo“. To jsou opražená zrna obilí nebo celé klasy. Z pražma se také připravovala polévka „praženka“. 3.meděle postní KÝCHAVNÁ Název získala po kýchání. Ve středověku se lidé obávali kýchání, protože to byl prvotní projev moru. Lidé obávající se, aby z kýchnutí nezemřeli, si navzájem přáli: „Pomáhej pán Bůh !“ nebo „Pozdrav Tě pán Bůh !“ Všeobecnou pověstí bylo, že kolikrát kdo kýchnul o kýchavné neděli, tolik roků minimálně byl ještě živ. Na Bydžovsku se věřilo tomu, že kdo v tuto neděli třikrát kýchnul, byl po celý rok zdráv. 4. neděle postní DRUŽEBNÁ Staří Čechové ji také nazývali „družebadlná“ nebo „družebadlnice“. Název vychází zřejmě z toho, že v tuto neděli chodíval ženich s družbou do domu, kam chtěl o pomlázce přijít na námluvy. Na Nepomucku se odpoledne na družební neděli podávala „pučálka“, což byl nabobtnalý nebo napučený hrách upražený na másle a promíchaný s rozinkami a různým kořením. Někde tuto neděli pojmenovali „středopostní“, protože tvořila pomyslný střed čtyřicetidenního půstu. Jinde se nazývala „růžebná“ nebo „růžová“, protože se tuto neděli světí v Římě zlatá růže. 5. neděle
SMRTNÁ
Nebo také smrtelná neděle. V tento den vynášeli lidé ze vsi slaměnou „smrt, Mařenu, Mořenu, Moranu, smrtholku“, což byla loutka nastrčená na tyči obalená hadříky, stužkami. Za vsí byla vhozená do vody. Tímto zvykem se lidé loučili se zimou a vítali jaro. Zpět do vsi se lidé vraceli se zeleným stromkem (smrčkem, kterému
se říkalo „líto“ a byl pestrobarevně ozdobený pentlemi, kytičkami, věncemi a vyfouknutými vajíčky), chodili od domu k domu a hlasitě prozpěvovali. Tento zvyk se dodnes dodržuje zejména na Moravě. Dodnes se tam věří, že z toho domu, ze kterého by se chlapec neúčastnil tohoto obřadu, by někdo do roka vážně onemocněl nebo dokonce zemřel. Někde chodívají chlapci se „Smrťákem“ a děvčata s „Morenou“. 6. neděle
KVĚTNÁ
Poslední postní neděle. Její další lidové názvy jsou Květnice, Květnica, Beránková neděle či Palmová neděle. V tento den se slaví památka vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali čerstvými ratolestmi ze stromů a házeli je na cestu. Celý tento den je ve znamení svěcení kočiček (jívových větviček). Místy se nosily také lískové, jasanové a březové větvičky. Pro okrasu je zvykem zdobit svazky proutků mašličkami. Na Květnou neděli se nemělo nic péct , protože by se prý zapekl květ na stromech, jinak řečeno neurodilo by se žádné ovoce. V tento den se také oblékaly nové šaty, aby v nich člověk kvetl. Obydlí se vymetalo zelenými ratolestmi, které měly vymést všechnu nemravnost a zhýralost. VELIKONOCE VELIKONOČNÍ VIGILIE
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ
VELIKONOČNÍ OKTÁV
VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ
BÍLÁ NEDĚLE
NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ
LETNICE
SVATÝ TÝDEN Nebo též Pašijový týden začíná květnou nedělí a končí nedělí Vzkříšení (Velikonocemi). Nazývá se tak proto, neboť se při liturgii připomíná vrchol Ježíšova života – jeho smrt a vzkříšení. Jednotlivé dny v týdnu mají své pojmenování: SVATÝ TÝDEN DEN V TÝDNU NEDĚLE PONDĚLÍ ÚTERÝ STŘEDA ČTVRTEK PÁTEK SOBOTA
NÁZEV KVĚTNÁ MODRÉ, NĚKDE ŽLUTÉ ŠEDIVÉ ŠKAREDÁ (TÉŽ SAZOMETNÁ), ČERNÁ, SMUTNÁ ZELENÝ VELKÝ BÍLÁ
Na „Modré“ pondělí začínaly dětem jarní prázdniny - „vakace“. Na Šedivé úterý hospodyňky uklízely a vymetaly pavučiny. Jinak tyto dva dny nebyly v lidových zvycích nijak bohaté a i z náboženského hlediska nehrály tak důležitou roli jako dny nadcházející. Škaredá středa se nazývá zřejmě proto, že se tento den Jidáš na Ježíše škatredil, žaloval na něj. V tento den se neměl nikdo škaredit, protože by tak činil každou středu v roce. Sazometná proto, že se v tento den vymetali saze z komína. Zelený čtvrtek je dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly. Jiné zdroje uvádějí původ názvu od zeleného mešního roucha, které se v tento den užívalo. Lidé v tento den vstali velmi časně, pomodlili se, omyli rosou, která prý zabraňovala nemocem. Hospodyně zametaly dům ještě před východem slunce, smetí odnesly na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy.
Kdo snědl před východem slunce pečivo (jidáše) s medem, byl celý rok chráněn od uštknutí hadem a před žihadly vos a celkově se věřilo, že bude po celý rok zdravý. Jedla se jen zelená strava – zelí, špenát, kopřivy (velikonoční nádivka, hlavička), aby byl člověk zdráv celý rok. V tento den hospodáři seli len a hrách, protože vše, co bylo zaseto na Zelený čtvrtek, dobře prospívalo. Podle pověry se lidé neměli s nikým hádat. Odměnou se jim prý za to vyhýbaly všechny hádky. Mezi tradiční zvyky spojené se Svatým týdnem patří „odlet zvonů do Říma“. Na Zelený čtvrtek se naposledy rozezní zvony, zvonky a varhany, které pak umlknou do Velikonoční vigilie. Znovu se rozezní na Bílou sobotu.V minulosti bylo zvykem místo zvonků používat klapačky ze dřeva. V poledne a večer se děti shromažďovaly ve vsi , procházeli jí a odříkávali: „My Jidáše honíme a dřevem mu zvoníme. Kdo ho viděl, ať nám poví o nevěrném Jidášovi. Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil, že jsi Pána Krista židům prozradil? Za to musíš v pekle hořit, s čertem, ďáblem se tam mořit. Až Jidáše chytíme, do ohně ho hodíme.“ Velký pátek je připomínkou smrti Ježíše Krista ,a proto je prožíván ve smutku, tichu a rozjímání. Výzdoba kostela byla chudá, bez květin a svící na oltáři. Písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely. Na Veliký pátek běžel každý hned ráno k potoku, aby se v něm umyl a byl tak chráněn před nemocemi. Textilníci předli pašijové nitě, těmi udělali několik stehů, které pak rodinu chránily před zlými duchy. Košile ušitá pašijovými nitěmi chránila před bleskem. Lidé si neměli nic půjčovat z jiných domácností, protože tyto předměty mohly být očarované. Nesmělo se prát prádlo, protože by se nemáčelo do vody, ale do Kristovy krve. Lidová tradice hovoří o otevírání pokladů ve skalách. Poklad označovalo světýlko nebo kvetoucí či zářící kapradí, nebo otvor ve skále, ze kterého vyházela záře. Podle pověsti se tento den otevírá také hora Blaník. Na Bílou sobotu se neslavila mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Doma se uklízelo, bílilo, pekly se mazance a beránci, pletly se pomlázky a zdobila se vajíčka. Z ohořelých dřívek se udělal křížek a ten se donesl na pole, aby bylo úrodné. Boží hod velikonoční, tj. první neděle po Bílé sobotě , 1. neděle velikonoční, je počátkem velikonočního období. V tento den lidé spěchali do kostela, kde se světily velikonoční pokrmy (beránci, mazance, chléb, vejce a víno). Bylo zvykem, že každá návštěva dostala trochu z posvěceného jídla. I na zahradu, na pole i do studny odnášel hospodář od všeho posvěceného jídla kousek, aby zajistil hojnost ovoce, obilí a dostatek dobré vody. Také obvykle hospodář rozdělil při nedělním obědě vajíčko na tolik dílků, kolik bylo členů rodiny . Kdo by v tom roce zabloudil, měl si vzpomenout na to, s kým jedl vejce a našel by cestu domů. V liturgickém kalendáři je to noc mezi Bílou sobotou a nedělí Zmrtvýchvstání Páně, „noc nocí“ – noc, v níž byl vzkříšen z mrtvých Ježíš Kristus, tzv. velikonoční vigilie. V katolické církvi je velikonoční vigilie samostatnou liturgií, která symbolicky připomíná a zpřítomňuje Kristovo vzkříšení. Bohoslužba začíná mimo kostel rozžehnutím velikonočního ohně, který je posvěcen a od něhož se zapálí velikonoční svíce. Ta je nesena v průvodu do kostela a věřící si od ní zapalují vlastní svíce. Znázorňuje Kristovo tělo. Po příchodu do kostela zazní této svíci určený velikonoční chvalozpěv, tzv. Exsultet, který tvoří vrchol zahájení bohoslužby. Závěr a vrchol velikonoční vigilie tvoří slavení eucharistie. Eucharistie (označovaná též mše, svaté přijímání, Večeře Páně, svátost oltářní, lámání chleba, božská liturgie, synaxis) je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve. Jedná se o obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše s jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži. Velikonoční pondělí je nazýváno také červené. Je ve znamení koledování, pomlázky, mrskútu, pamihody atd., kdy chodí chlapci s pomlázkami z čerstvých vrbových proutků vyšlehat děvčata. Děvče obdarovalo hocha kraslicí – pestře malovaným vajíčkem. Pověst praví, že dívky mají být na Velikonoce vyšupány, aby zůstaly po celý rok zdravé a uchovaly si plodnost. Odpoledne patřilo dětem, které hrávaly různé hry o vajíčka. Večer patřil odrostlejší mládeži, která se veselila při muzice v hospodě. Druhý den, v úterý velikonoční chodívaly šlehat děvčata hochy. V některých oblastech ženy oplácely mužům pomlázku hned v pondělí odpoledne, kdy vylívaly na muže a chlapce kbelíky studené vody. Tímto dnem pomlázka končila.
Velikonocemi vše neskončilo, po Velikonocích nastává velikonoční doba, která trvá 50 dní do svátku „Seslání Ducha svatého“. VELIKONOČNÍ SYMBOLY BERÁNEK V křesťanství je beránek jedním ze symbolů Ježíše Krista, neboť obrazně podle křesťanské víry je on beránek obětovaný za spásu světa. Vžidovské tradici symbolizoval Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. Zároveň Židé na Velikonoce pojídali beránka jako připomínku svého vysvobození z Egypta. KŘÍŽ Nejdůležitější z křesťanakých symbolů, protože Kristus byl odsouzen ke smrti ukřižováním. OHEŇ Velikonoční oheň představoval především světlo spojené s Ježíšovým zmrtvýchvstání, jeho vítězství nad temnotou a smrtí. Svíce (paškál) se zapalovala od posvěceného ohně v noci z Bílé soboty na neděli, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Bílá barva svíce symbolizuje čistotu, naději a nový život. Velikonoční svíce se zapalovala od Velikonoc do Letnic, také při křtech a při pohřbech. VAJÍČKO Je symbolem plodnosti, úrody, života, vzkříšení, návratu jara, slunce a díky skořápce i symbolem bezpečí. V křesťanství se vejce vykládá jako symbol zavřeného hrobu, z něhož vstal Kristus, jako symbol nesmrtelnosti. Ve spojitosti s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček a jejich darování. ZAJÍČEK Zřejmě má původ ve starých pohanských zvycích oslavujících příchod jara v Německu, jedná se tedy o symbol převzatý. Podle jednoho z výkladů je zajíci přisuzováno tajné roznášení velikonočních vajíček, protože přes svou plachost a strach z lidí bývá na jaře vídán poblíž lidských obydlí, kde vyhledává potravu. Bývá symbolem chudoby, skromnosti a pokory a také sebeobětování pro druhé. POMLÁZKA Tento známý symbol Velikonoc má také původ ve starých pohanských zvycích. Pojem pomlázka značí svazek spletených vrbových proutků určený k vyšlehání dívek a žen, aby byly čiperné a veselé po celý rok.
PENTLE, MAŠLE Děvče při pondělní koledě může chlapci navázat na pomlázku barevnou mašli. Různá barva značí různé poselství: červená barva – láska modrá barva – naděje zelená barva – oblíbenost žlutá barva – nezájem KOČIČKY Větvičky jívy nahradili v evropské kultuře palmové ratolesti, kterými byl Ježíš při svém příjezdu do Jeruzaléma vítán. Na Velký pátek pomáhal vrbový proutek otevřít zemi i skálu a ukázat své poklady.
DALŠÍ LIDOVÁ SYMBOLIKA SYMBOLY ŽIVOTA, SVĚTLA, ZDRAVÍ A ŠTĚSTÍ: zelený strom, zelená ratolest, červené jablko, plné vejce, svíce, kynuté pečivo, červená barva, pestré tkaniny SYMBOLY HOJNOSTI, PLODNOSTI, BOHATSTVÍ: hrách, čočka, sušené ovoce, sušené houby, obilí, makovice, ořechy SYMBOLY OCHRANY LIDÍ, DOBYTKA, STAVENÍ, POLÍ: chléb, česnek, cibule, sůl, med, kmín, trny, trnitý prut, čaromocné byliny, svěcené ratolesti, svěcené pokrmy, červená barva SYMBOLY SMRTI, ZMARU, POHANY: vymlácená sláma, prázdné skořápky, prázdná vejce, ulity hlemýžďů, přelomená svíce, bílá barva
KOLEDY „Panimámo zlatičká, darujte nám vajíčka, nedáte-li vajíčka, uteče vám slepička do horního rybníčka a z rybníčka do louže, kdo jí odtud pomůže ?“
„Hody, hody doprovody, já jsem malý zajíček, utíkal jsem podél vody, nesu pytel vajíček. Potkala mě koroptvička, chtěla jedno červené, že mi dá lán jetelíčka a já řekl: né, né, né. Tam na břehu za potokem, tam mám strýčka králíčka, tomu nosím každým rokem malovaná vajíčka.“
„Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný ! Nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný, v komoře v koutku, na zeleném proutku.“
