J A N Č Í K & V A L L O V Á, a d v o k á t n í k a n c e l á ř Zlín, Růžová 307, PSČ 763 02 Mgr. Miloslav Jančík, ev. č. ČAK 12849, IČ: 72013842 JUDr. Markéta Vallová, ev. č. ČAK 13320, IČ: 71446281 e-mail:
[email protected], www.advokati-zlin.cz tel.: +420 577 102 173, fax: +420 577 102 173 ____________________________________________________________________________________________________
Ústavní soud ČR
[email protected] Naše zn. 079001 Ve Zlíně dne 1. 12. 2010 Stěžovatel:
Jiří Jungman, nar. 1978 bytem Trutnov t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici XY obhájce: Mgr. Miloslav Jančík, advokát advokátní kanceláře Jančík & Vallová, se sídlem Zlín, Růžová 307, PSČ 763 02
Účastníci řízení:
Vedlejší účastníci řízení:
1)
Krajský soud v Hradci Králové Československé armády 218 502 08 Hradec Králové
2)
Vrchní soud v Praze Náměstí Hrdinů 1300 140 00 Praha 4
3)
Nejvyšší soud České republiky Burešova 20 657 37 Brno
1)
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové Zieglerova 189 500 39 Hradec Králové
2)
Vrchní státní zastupitelství v Praze Náměstí Hrdinů 1300 140 65 Praha 4
3)
Nejvyšší státní zastupitelství v Brně Jezuitská 4 660 55 Brno
Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 08. 2010, sp. zn. 3 Tdo 856/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 04. 2010, sp. zn. 8 To 29/2010, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 02. 2010, sp. zn. 2 T 12/2008 e l e k t r o n i c k y se zaručeným el. podpisem přílohy: zvláštní plná moc
1
I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 2 T 12/2008, jsem byl uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku. Za tento trestný čin mi byl podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zákoníku mi byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mi byl dále uložen trest propadnutí věci, a to střelné zbraně značky Glock, model 17, ráže 9 mm, v. č. DBG602, včetně zásobníku s 12 kusy nábojů a 1 kusu náboje 9 mm značky Luger. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mi byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši: Všeobecné zdravotní pojišťovně, Územnímu pracovišti Trutnov – 5.779,- Kč, L. L. – 220.490,- Kč, E. P. - 256.660,- Kč, L. L., zastoupenou matkou E. P. – 240.000,- Kč, R. L. – 240.000,- Kč, L. L. – 240.000,- Kč, L. L. – 175.000,- Kč, A. L., zastoupeného matkou L. V. – 240.000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu se J. P., zastoupený matkou E. P., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu se poškozené E. P. a L. L., zastoupenou matkou E. P. se zbytky svých nároků na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 8 To 29/2010, byl dle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu shora uvedeny rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo odvolacím soudem nově rozhodnuto tak, že jsem byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.). Za tento trestný čin mi byl podle § 219 odst. 1 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v délce trvání 10 let, pro jehož výkon jsem byl dle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 édst.1 písm. a) trestního zákona mi byl dále uložen trest propadnutí věci a to pistole značky Glock, model 17, ráže 9 mm, v. č. DBG602, včetně zásobníku s 12 kusy nábojů a 1 kusu náboje 9 mm značky Luger. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mi byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši: Všeobecné zdravotní pojišťovně, Územnímu pracovišti Trutnov – 5.779,- Kč, L. L. – 220.490,- Kč, E. P. - 256.660,- Kč, L. L., zastoupenou matkou E. P. – 240.000,- Kč, R. L. – 240.000,- Kč, L. L. – 240.000,- Kč, L. L. – 175.000,- Kč, A. L., zastoupeného matkou L. V. – 240.000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu se J. P., zastoupený matkou E. P., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu se poškozené E. P. a L. L., zastoupenou matkou E. P. se zbytky svých nároků na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu bylo mé odvolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2010 zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 08. 2010, sp. zn. 3 Tdo 856/2010, bylo mé dovolání proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuji v takovém postupu soudů, kdy nejprve soud prvního stupně ani okrajově nevyrovnal s mojí obhajobou, nedostatečně zjistil skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotil jednostranně v můj neprospěch, v rozporu se základní zásadou in dubio pro reo. Dále postupem soudu prvého stupně došlo k porušení zásady objektivní pravdy a principu presumpce neviny. Soud prvého stupně postupoval v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. Na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu, aniž by byly naplněny všechny zákonem vyžadované znaky pro spáchání úmyslného trestného činu, provedl soud právní kvalifikaci, se kterou se zásadně neztotožňuji a vůči které jsem uvedl řadu relevantních skutkových, jakož i právních argumentů, které vyvrací tento dle mého názoru chybný závěr soudu. Těmito argumenty se však soud prvního stupně zabýval jednostranně a účelově, a jeho závěry neměly oporu v 2
provedeném dokazování. Pak je ovšem namístě konstatovat, že postup soudu neposkytuje spravedlivý podklad pro rozhodnutí o vině a trestu. V odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, na základě kterých skutkových zjištění soud mé jednání právně kvalifikuje. Dle mého názoru je vydané rozhodnutí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Tento rozpor lze spatřovat v nesouladu mezi skutečnostmi, poznatky a informacemi získanými z dokazování, jejich hodnocením a také kvalifikací skutku, která se následně promítla v rozsudku. V důsledku této nesprávné právní kvalifikace jsem byl odsouzen podle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku k dvouletému trestu odnětí svobody. Následně do mých ústavně zaručených práv zasáhl rovněž odvolací soud, který nejenže vady v řízení před soudem prvního stupně nenapravil, ale naopak je ještě prohloubil. Odvolací soud změnil právní kvalifikaci skutku výrazně v můj neprospěch bez provedení dokazování a s drobnými výjimkami se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, čímž se ovšem naprosto nevyrovnal s mými odvolacími námitkami spočívajícími mimo jiné v poukazování na zásadní nevyrovnání se soudu prvního stupně s mou obhajobou, na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a jednostranné hodnocení důkazů. Byl jsem tudíž odsouzen k přísnějším trestům, a to k desetiletému trestu odnětí svobody za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona a zařazen do věznice s ostrahou, dále k trestu propadnutí věci a k povinnosti k náhradě škody. Konečně mám za to, že do mých ústavně zaručených práv zasáhl svým rozhodnutím rovněž Nejvyšší soud ČR, který sice shledal část mých námitek právně relevantními, zato však zjevně neopodstatněnými, a nezhojil tak nesprávnost právní kvalifikace mého jednání, jak byla tato provedena soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud ČR pak své rozhodnutí odůvodnil také tím, že je vázán při přezkumu mých námitek skutkovými zjištěními vyjádřenými ve skutkových větách a odůvodněních rozsudků, ač některá z těchto skutkových zjištění jsem právě napadal pro jejich nedostatečnost, nesprávnost a jednostrannost, které dle mého přesvědčení jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, přičemž tímto formalistickým a restriktivním přístupem k předmětnému dovolacímu důvodu vylučuje účinné přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to i v právních otázkách. Mám za to, že výše uvedená rozhodnutí obecných soudů porušují mé ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž v řízení došlo k porušení zásady in dubio pro reo, vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zásady nullum crimen sine lege vyplývající z čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutím mimořádného opravného prostředku bylo dále dle mého názoru porušeno mé právo dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. V důsledku dále popsaných vad v řízení mi byl uložen dlouhodobý trest odnětí svobody, v čemž spatřuji zásah do sféry mé osobní svobody zaručené čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Tímto podávám proti výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR ú s t a v n í s t í ž n o s t, kterou odůvodňuji t a k t o: Z hlediska členění své ústavní stížnosti nejdříve uvádím, že v čl. II. ústavní stížnosti je pojednáno o námitkách proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jakožto soudu prvního stupně, v čl. III. ústavní stížnosti o námitkách proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, a v čl. IV. ústavní stížnosti konečně o námitkách proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jakožto soudu dovolacího. 3
II. Ke skutkovému stavu věci ve stručnosti uvádím, že jsem se dne 17. 05. 2008 v době kolem 02:10 hod. v Trutnově vracel po předchozí návštěvě místní restaurace, kde jsem v průběhu večera konzumoval alkoholické nápoje ulicí L. do svého bydliště. Cestou do svého bydliště v ulici L. jsem viděl volně pobíhajícího psa za plotem. Přikrčil jsem se u plotu a povídal si se psem, aniž bych si všiml poškozeného. Po chvíli jsem zaregistroval, že se brána otevřela, a když jsem vztyčil hlavu, zaútočil na mne poškozený, taktéž pod vlivem alkoholu, se slovy „zabiju Tě“ a hned mne vší silou udeřil pěstí do obličeje. Ihned následovaly další rány, snažil jsem se kryt, držet rovnováhu, ustupovat, což bylo asi do půlky silnice, kde jsem ztratil rovnováhu a upadl na zem. Poškozeny toto své napadání opakoval se shora uvedenou vyhrůžkou, na což jsem reagoval žádostmi, aby mě nechal byt, a pravděpodobně použil i výzvy, že jsem policista. V ten moment jsem přítomnost psa neregistroval, neboť jsem byl stále napadán údery do hlavy, na které jsem nebyl schopen v pozici na zemi reagovat. V průběhu útoky mi poškozeny srazil dioptrické brýle, což mi znesnadňovalo orientaci. Po pádu na zem jsem zaregistroval i psa, který byl v mé blízkosti. Hlavu jsem měl ukrytou mezi rukama, neboť na mě poškozeny stále útočil. Poškozeny stál nade mnou rozkročen a neustával v útocích. Všechny rány byly vedeny do oblasti hlavy a obličeje. V tuto dobu jsem registroval i ataky od psa, který útočil v oblasti hlavy, nohou a převážně na část trupu. Poškozeny stále opakoval vyhrůžky o zabití, vyzýval jsem jej, aby útoků zanechal. Připouštím, že jsem poškozeného vyzval, aby svého jednání zanechal, nebo na něho střelím. Protože útoky nepřestávaly, podařilo se mi pravou rukou otevřít pouzdro a uchopit zbraň. V tomto okamžiku jsem měl zbraň nabitou pouze zásobníkem ve zbrani, vlivem stresové zátěže si nejsem schopen zpětně uvědomit, jakým způsobem se mi podařilo zbraň nabít nábojem do komory (osobně se domnívám, že snad zachycením mířidly o opasek a tahem jednou rukou, neboť tuto techniku ovládám, přičemž druhou jsem se dále bránil dopadajícím úderům). Jelikož útoky neustávaly, vystřelil jsem první ránu do oblasti levé dolní končetiny. To jsem měl zafixované z policejní školy. Věděl jsem, že nesmím vystřelit na tělesnou partii útočníka, kde bych způsobit smrtelné zranění. Předpokládal jsem, že útočník po mém prvním výstřelu přestane dále útočit a uvědomí si vážnost situace. Zbraň jsem držel v pravé ruce, poškozeny stál nad mým tělem rozkročen a takto jsem poprvé vystřelil, přičemž jsem se snažil zasáhnout útočníka do jeho dolní končetiny, a to pouze pudově, nasměrováním zbraně bez míření. Nevěděl jsem, zda jsem zasáhl, ale u útočníka nenastala žádná reakce a útok pokračoval dál. Útočníka vystřel (a jak jsem později zjistil i zásah do pravé dolní končetiny) od dalšího pokračování v útoku neodradil. Dostával jsem další údery do hlavy, a proto jsem vystřelil směrem k útočníkovi podruhé, neboť jsem byl již zoufalý a nevěděl kudy kam. V té době jsem neměl žádnou představu, v jaké pozici se útočník nachází, prostě jsem instinktivně vypálil směrem, kde jsem vnímal, že stál a odkud na mne útočil. Následně po druhém výstřelu útok ustal, vnímal jsem, že útočník upadl a pak zaregistroval pouze chrčení a chroptění. Následně jsem byl nucen vystřelit třetí výstřel, kterým jsem usmrtil psa, který na mně ještě stále útočil. Rozhodně bych nestřílel ani na člověka, ani na psa, pokud by na mne neútočil. Na místo následně přišla poškozená P., samotný poškozeny ležel podélně s branou, psa již jsem pak neviděl. Sám jsem bez odkladu zavolal na tísňovou linku 158, vše oznámil a vyčkal na místě, přičemž jsem poškozenému poskytoval první pomoc. Soud prvého stupně se dle mého názoru nedostatečně vypořádal s námitkami, že skutek, kterého jsem se měl dopustit, byl učiněn za okolnosti vylučující protiprávnost. Soud prvého stupně na základě provedeného dokazování spolehlivě nevyvrátil mou obhajobu, založenou na skutečnosti, že jsem jednal v nutné obraně. Zákon za nutnou obranu považuje takové jednání, které by za normálních okolností bylo trestným, ale v daném případě směřuje k odvrácení bezprostředně hrozícího nebo trvajícího
4
útoku na zájem chráněny trestním zákonem. Tato obrana nesmí byt zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Odborná literatura uvádí, že „podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví nebo život obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatnění práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah ze strany veřejných orgánů). Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nedovolenost (protiprávnost) činu, takže čin provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže byt postižen trestem ani jinou sankcí. Nutná obrana je speciálním privilegovaným případem ke krajní nouzi. Privilegující podmínky nutné obrany vyplývají z toho, že nutná obrana postihuje útočníka, tedy toho, kdo nebezpečí úmyslně vyvolal. Účelem nutné obrany je dát možnost občanům k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, nikoli obránce. Útočník totiž svým jednostranným jednáním vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto by se ustanovení § 29 mělo uplatňovat ve prospěch co nejvýrazněji a nejšířeji, neboť jen tak bude posilována vůle všech řádných občanů odvracet přímo hrozící nebo trvající útoky na zájmy chráněné trestním zákonem. Skutečnost, že se v mém případě nejedná o nutnou obranu, odůvodňuje soud prvého stupně na str. 18 a násl. napadeného rozsudku. Tento názor soudu však je zcela nepodloženy provedeným dokazováním, co více, je také v rozporu s ustálenou judikaturou. Je třeba vzít v úvahu proporcionalitu a intenzitu mého jednání, poměřovat, zda toto konkrétní jednání bylo ve zcela zjevném, očividném a mimořádně hrubém nepoměru proti trvajícímu útoku poškozeného. Jak správně soud konstatoval, je třeba zkoumat všechny okolnosti konkrétního případu, a to každý samostatně a následně pak ve vzájemných souvislostech. Nelze souhlasit s argumentací, že z provedeného dokazování vyplynulo, že jsem nepoužil výstrahy a ani výstražného výstřelu (str. 18 rozsudku). S tímto tvrzením nelze souhlasit, neboť z mé výpovědi je patrné (str. 5 rozsudku), že připouštím možnost varování, že jsem policistou, následně že pokud poškozeny nepřestane s násilnostmi, tak vystřelím. Toto mé tvrzení nebylo soudem nijak vyvráceno. Dokonce svědek J. P. ani svědkyně E. P. nevyvrátili tu skutečnost, že jsem poškozeného varoval. Svědkyně E. P. pouze uvedla, že když poškozený bránu otevřel, uviděla za branou stát postavu, za poškozeným vyběhl pes, brána se přivřela a registrovala, že mezi muži došlo k fyzickému konfliktu. Po chvíli viděla postavu cizího muže níž, nikoliv však na zemi, v místě pískovcového sloupu. Pes na muže neútočil, pouze vrčel. Najednou uviděla záblesky a poté viděla, jak poškozený upadl. Poškozená neslyšela, o čem spolu s poškozeným hovoříme, nemohla tak vyvrátit mou výpověď o tom, že jsem poškozeného nevaroval. Svědek J. P. uvedl, že od okamžiku, kdy obžalovaný upadl na zem, poškozený jen stál, nic nedělal. Obžalovaný tak chvilku ležel na zemi, nic se nedělo, bylo to v místech, kde začíná plot, kde je menší roh, a pak najednou vystřelil. Dále celou situaci popsal tak, že při výzvách poškozeného obžalovaný jen stál a koukal, poškozený do něho začal strkat, strkání bylo vzájemné a po chvíli ho poškozený shodil do rohu k bráně. Pak padly výstřely, když předtím ještě byla ze strany poškozeného rána pěstí. Z uvedené výpovědi svědka J. P. tak vyplývá 5
naprostá nelogičnost, když svědek nejprve uvádí, že po upadnutí na zem se nic nedělo a pak jsem měl vystřelit a posléze uvádí, že mě měl poškozeny shodit do rohu k bráně, pak měly padnout výstřely, když předtím ještě byla ze strany poškozeného rána pěstí. Nicméně je zřejmé, že k okolnosti užití varování ničeho neuvedl. Není tak pravdou, jak uvedl soud prvého stupně, že má výpověď je v rozporu se svědkyní E. P. a svědkem J. P. V tomto konstatování soudu prvého stupně spatřuji extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. Co se týče varovného výstřelu jako takového a jeho (dle soudu prvého stupně) nutnosti užití, je třeba právě přihlížet k okolnostem konkrétního případu, neboť je velmi málo představitelný varovný vystřel v pozici, kdy mne útočník ležícího neustále zasahuje pěstmi do oblasti hlavy a zakrývá většinu prostoru nade mnou. Nadto jsem přesvědčen, že můj první vystřel, směřující na levou dolní končetinu poškozeného, kterou také zasáhl, mohl byt poškozenému dostatečným varováním. Soud prvého stupně tak rozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou, když dle této není nutné útočník nejprve vyzývat, není podstatná tzv. subsidiarita (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5Tz 189/2001, stejně tak Nejvyšší soud tento ustáleny názor judikoval i ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, kde uvedl, že pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.). Soud prvého stupně tak měl i na tomto místě použít zásadu in dubio pro reo a nevyvracet tak v této části mou obhajobu, a to tak, jak na jiném místě (str. 16 a 17) tuto zásadu správně užívá (v případě, kdy výpověď svědkyně E. P. je ohledně střelného zranění v hrudníku poškozeného v rozporu s balistickým zkoumáním. V tomto případě pak s vyloučením verze svědkyně E. P. proti sobě stojí verze svědka J. P., proti němu verze moje, zde soud prvého stupně postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo). K věrohodnosti svědka J. P. dále viz níže. Na tomto místě pouze konstatuji, jak svědek J. P., tak svědkyně E. P., uvedli, že pes na mě neútočit. Tyto výpovědi však byly spolehlivě vyvráceny lékařskou zprávou, protokolem o prohlídce těla a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – kdy bylo konstatováno, že jsem měl na svém těle zranění způsobená kousnutími psa. Mé tvrzení o útocích psa navíc usvědčují i stopy zajištěné bezprostředně po incidentu na místě. Jedná se o kusy oblečení, které jsem měl v tu dobu na sobě. Kusy oděvu byly zcela zjevně potrhané v místech, na které pes útočil. Výpovědi obou svědků v tak důležitém momentu, zda na mne útočil i pes, jsou tak v hrubém nepoměru s výše uvedenými listinnými důkazy a soud prvého stupně pochybil, když se nezabýval věrohodností těchto svědků podrobněji. Jak mohli tito svědci podat spolehlivé výpovědi o celém průběhu potyčky, když nedokázali ani správně určit, že jsem byl napaden psem. Výpovědi obou svědku jsou také silně ovlivněny skutečností, že poškozený byl pro ně osobou blízkou, o čemž svědčí i to, že oba vůči mé osobě projevovali od počátku otevřenou zášť a pravděpodobně mohli svými výpověďmi sledovat také svůj osobní majetkový prospěch. Co se týče dalšího průběhu potyčky, soud se také omezil na pouhé konstatování, že jsem proti útočníku bez šance zanechat svého jednání vystřelil další ránu, která se stala smrtelnou. Soud nevzal na vědomí, že jsem opakovaně vyzýval a prosil poškozeného, ať svého jednání zanechá. Na výzvu nereagoval, a proto jsem vystřelil první ránu směrem na levou dolní končetinu s vědomím, že tím velmi pravděpodobně nemohu útočníka usmrtit, přičemž mým 6
motivem bylo poškozeného odradit od dalšího násilného jednání vůči mé tělesné integritě. Právě první rána do oblasti dolní končetiny byla dle mého názoru dostatečnou výstrahou, aby poškozeny zanechal svého jednání. Je třeba zdůraznit, že jsem měl po celou dobu strach o svůj život a zdraví, neboť útok byl veden střední až vysokou intenzitou a byl proto způsobilý zapříčinit těžkou újmu na zdraví. Důvodem, proč u mne k těžké újmě na zdraví nedošlo, je právě efektivní použití zbraně v rámci nutné obrany, která zabránila v dalším pokračování násilného útoku. Tedy byl to jev zcela nezávislý na vůli útočícího, jinak by k těžké újmě na zdraví s velkou mírou pravděpodobnosti došlo. Navíc útok poškozeného byl zesílen souběžným útokem velkého psa bojového plemene (rotvajler), který mne několikrát kousnul. Názor soudu, že jsem poškozenému nedal dostatečný prostor k uvědomění si, že byla použita střelná zbraň, je zcela subjektivní a spekulativní a nemá podklad v provedeném dokazování. Z dokazování totiž není patrné, jaký byl interval mezi prvním a druhým výstřelem a výpovědi svědků jsou v této otázce ve vzájemném rozporu. Výstřely nenásledovaly bezprostředně po sobě - v případě bezprostředního druhého výstřelu by to byla otázka půl až jedné vteřiny. Uvědomění si, že došlo k použití střelné zbraně, je otázka jedné až dvou vteřin. Není tudíž pravdou závěr soudu, že poškozenému nebyl dán dostatečný prostor. Tento i přes prokazatelný zásah do kosti levé dolní končetiny (kterou však projektil nepřerazil, pouze jí část odštípnul) pokračoval v útoku a teprve poté jsem směrem k němu opětovně vystřelil. Je nutno přihlédnout k charakteru, četnosti a intenzitě ran, kterými mne poškozeny v průběhu svého útoku zasypával, nikoli pouze k následku, který nastal použitím zbraně – jediného prostředku k obraně, který jsem mohl efektivně použít, neboť jedině taková zbraň byla v mé situaci způsobilá odvrátit trvající útok. Je racionální a přijatelné, že k zabránění trvajícímu útoku je nutno použít, byť i silnější obranu než je intenzita útoku. Tato premisa zde byla dle mého názoru splněna, neboť jsem přímo pociťoval ohrožení na životě a zdraví. O výše uvedeném a i o nutnosti aplikace nutné obrany jakožto okolnosti vylučující protiprávnost svědčí i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru školství, odvětví psychologie. Dle těchto posudků (str. 14 a 15 rozsudku soudu prvého stupně) obžalovaný jednoznačně jednal ve stavu velmi těžkého afektu strachu a obav o život zesíleného prožíváním bolesti. Byly podstatně omezeny jeho schopnosti vnímat okolní dění, časové údaje a další souvislosti, kdy byla zároveň podstatně omezena jeho schopnost racionálního úsudku a obžalovaný jednal zkratkovitě, bez racionální úvahy, pudově, veden snahou co nejrychleji dosáhnout subjektivního cíle, kterým bylo odvrácení útoku...obžalovaný není disponován k agresi ani k porušování sociálních norem a pravidel....obžalovaný pociťoval fyzickou bolest, bezmoc a zejména smrtelný strach. Skutkové zjištění soudu prvého stupně pak odpovídá provedenému dokazování, kdy soud na str. 17 rozsudku uvádí, že je znalecky prokázáno, že obžalovaný jednal ve stavu úzkosti na základě subjektivního pocitu, že odvrací jeho útok. Soud přihlédl při hodnocení intenzity nutné obrany také ke skutečnosti, že jsem byl v době trestné činnosti příslušníkem Policie ČR, ve služebním poměru trvající 4 roky, jemuž předcházel 4-letý služební poměr u Městské policie Trutnov. S tímto tvrzením lze z hlediska pravdivosti souhlasit. Nesouhlasím však s nepodloženými tvrzeními, že jsem prošel výcvikem boje z bezprostřední blízkosti. Není ani pravdou, že jsem byl někdy členem skupiny pro rychlé nasazení a měl jakýkoliv speciální výcvik. V daném případě bych jej zcela jistě využil a útok poškozeného odvrátil. Tato desinformace se nezakládá na pravdě, neboť jsem u Policie ČR vykonával dohled nad veřejným pořádkem a bezpečností a plynulostí silničního provozu. Vykonával jsem především z 80% spisovou službu v kanceláři. Jednalo se o dokumentaci přijatých oznámení a následnou prací na spisech. Pouze cca 20% služby jsem strávil obchůzkovou činností na ulici. Byl jsem sice členem dobrovolné pořádkové jednotky, nicméně za dobu mého působení v této jednotce jsem nikdy neprováděl žádny skutečně 7
nebezpečny zákrok. Byt členem pořádkové jednotky dále v praxi znamená, že jsem neabsolvoval žádny speciální výcvik v boji zblízka. Pořádkové jednotky, pokud jsou nasazeny, mají vždy štíty, helmy a podobné vybavení, a postupují pod jednotným velením ve formaci. Je nutné na tomto místě zdůraznit, že taktika pořádkových jednotek je naprosto odlišná od taktiky zásahových jednotek a nadto je nutné upozornit na to, že i když policista má za úkol zajistit osobu, vždy tak činí minimálně ve dvojici, neboť i dobře vycvičeny a fyzicky zdatný policista (kterým nejsem - jsem drobnější postavy), nemusí v souboji „muže proti muži“ obstát. Výše uvedená tvrzení soudu jsou smyšlená a o ničem nesvědčí, nadto má dosavadní policejní kariéra spíše svědčí o tom, že jsem svědomitým a zákona dbalým občanem. Dále se nelze ztotožnit se závěrem soudu, když tvrdí a bere za prokázané, že následek, který nastal u poškozeného je v „příkrém nepoměru“. Toto konstatování je pouze relativní. Je třeba opakovaně brát v úvahu okolnosti případu. Druhy výstřel přišel až v okamžiku, kdy poškozeny nepřestal v surovém útoku směřovaném na moji hlavu a krk, přitom je více než zřejmé, že výstřel musel slyšet a zásah do dolní končetiny pociťovat jako bolestivý. Svého jednání mohl a měl poškozeny v tento okamžik zanechat. Teprve následně, když útok neustával a pod stálými údery do oblasti hlavy a obličeje jsem vystřelil nad sebe, odkud na mne poškozeny útočil. Z provedeného dokazování vyplývá, že vzdálenost mezi mnou a poškozeným byla velmi malá, spíše kratší než konstatovaná 1-1,5 m. O této skutečnosti svědčí i krevní stopy na mých kalhotách, které nesly DNA poškozeného. Při zásahu oběma projektily do těla poškozeného zcela logicky došlo k výstřiku krve, která ulpěla na mém oděvu i zbraně. Je to zřejmé vzhledem k mé pozici a blízkosti k poškozenému, ve které jsem se v tu chvíli nacházel. O bezprostřední blízkosti mezi mnou a poškozeným hovoří také znalecky posudek z oboru balistika, který dokládá přesné dráhy projektilů. Z něj vyplývá, že projektil, který zasáhl levou dolní končetinu, směřoval z vnitřní strany ven. Projektil, který zasáhl trup, směřoval z levé strany do prava. Znalec v závislosti na drahách projektilů vyvodil závěr, že aby mohlo byt takto zasaženo tělo poškozeného, muselo se jednat o výstřel, který byl veden ze vzdálenosti do cca 1,5m. Tento závěr jednoznačně nekoresponduje se svědeckou verzí svědka J. P., který hovořil o výstřelu ze vzdálenosti cca 2 – 2,5m. Projektil zasáhl levou horní polovinu trupu v oblasti, kde je umístěn srdeční sval, jen shodou náhod a bez mého úmyslu. Skutečnost, že došlo k usmrcení poškozeného, nebyla závislá na mé vůli a úmyslu. K zásahu do této oblasti došlo částečně i dílem náhody, a to v zápalu boje, kdy byl poškozeny ke mně shora předkloněn. Vystřelil jsem pouze směrem, odkud poškozeny útočil, aniž bych mířil, přičemž mířit jsem ani nemohl, neboť jsem bez dioptrických brýlí, které mi rozbil poškozeny, neměl možnost vidět mířidla zbraně. Bezprostředně po výstřelu mi rovněž nebylo jasné, kam byl poškozený zasažen a co se vlastně poškozenému stalo. Mám za to, že se k mé věci vztahuje také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 1 Tzn 25/97, které uvádí, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzicky útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka. V odůvodnění rozsudku soud reprodukuje závěry znaleckého posudku a připouští, že jsem jednal ve stavu úzkosti na základě subjektivního pocitu, že odvracím útok. Soud prvého stupně nevzal na vědomí stejně tak fakt, že z důvodu existence rozporů nemohla byt jednoznačně vyvrácena má obhajoba. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 1983 ve věci 1 To 4/83 „Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel“. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1990 ve věci 1 To 27/90: „Při hodnocení skutečností týkajících se trvání i nebezpečnosti útoku poškozeného vůči obviněné a jejím dětem z hlediska podmínek nutné obrany je třeba přihlížet i k psychickému stavu obviněné a k jejímu subjektivnímu náhledu na trvání a nebezpečnost útoku.“
8
Dokazování v této věci neposkytuje spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy nevyvrátily přesvědčivě a procesně nezpochybnitelným postupem obhajobu, že jsem jednal ve stavu nutné obrany poté, co mne nejprve napadl poškozený. Extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním, které mělo v důsledku vliv na právní kvalifikaci, je nutné spatřovat i v tom, že dle soudu prvého stupně jsem měl dráždit psa, na což měl poškozeny reagovat tím způsobem, že šel chránit svůj majetek, právo na noční klid (str. 18 rozsudku soudu prvého stupně). Vadná právní kvalifikace vycházející z tohoto vadného skutkového zjištění měla za důsledek to, že moje jednání nebylo posouzeno jako jednání v nutné obraně. Soud prvého stupně rovněž nepřikládal relevantní váhu faktu, že se mu nepodařilo dostatečně zjistit skutkový stav vypovídající o okamžicích bezprostředně před vypuknutím konfliktu. Tento stav dle mého názoru dostatečně nezkoumal, ačkoliv měl na rozhodnutí ve věci zásadní vliv. K dané věci uvádím, že jsem v žádném případě neměl v úmyslu vyvolat jakýkoliv konflikt a ani jsem v dané chvíli neočekával, že na mne poškozeny vyběhne. První fyzické napadení přišlo ze strany poškozeného, což potvrdil svou svědeckou výpovědí i svědek J. P. Z mého výslechu totiž vyplývá, že (str. 4 cit. rozsudku), že jsem si chtěl se psem popovídat, pes byl za plotem, volně pobíhal, přikrčil jsem se u brány a v podřepu si se psem povídal. Poté již následoval konflikt s poškozeným. Svědkyně E. P. tuto situaci vůbec neviděla (str. 5 rozsudku), viděla už jen konflikt s poškozeným. Svědek J. P. uvedl (str. 6 rozsudku), že za branou stála osoba, křičela na jejich psa nějaké povzbuzující nadávky. Současně na str. 24 protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 4. 2009 je za touto větou zaprotokolováno svědkovi je špatně rozumět - tuto skutečnost však soud prvého stupně nezohlednil. Tedy je zjevné, že zde proti sobě stojí má výpověď a výpověď svědka J. P. Rovněž v tomto případě měl soud prvého stupně postupovat dle zásady in dubio pro reo. Nadto je nutné uvést to, že ani z výše uvedené výpovědi svědka J. P. (která se ovšem liší od prvotní výpovědi z přípravného řízení – viz níže) nelze jednoznačně shledat, že bych to byl já, kdo porušil právem chráněny zájem, neboť jsem ničeho takového nečinil! K poškozenému jsem se nesnažil vloupat, pouze jsem si chtěl popovídat z nostalgie se psem, který mi připomínal mého, již nežijícího psa. Byl to právě poškozený, kdo otevřel bránu a na veřejné komunikaci mne bezdůvodně napadl surovým způsobem, přičemž tento svůj útok ještě posílil tím, že na mě vypustil psa bojového plemene, který mne několikrát kousnul. Poškozeny na sobě neměl v okamžiku našeho konfliktu boty. Tato zdánlivě bezvýznamná skutečnost však může vypovídat o pohnutce jednání poškozeného. Poškozeny tak činil, buď aby se mohl přiblížit v tichosti s úmyslem překvapit mne, což pokládám za méně pravděpodobné vzhledem k rychlosti, jakou se u brány objevil. Pravděpodobnější se jeví možnost, že tento jednal v důsledku afektu způsobeného předchozí roztržkou se svou družkou, svědkyní E. P., která předchozí hádku ve své výpovědi v přípravném řízení konstatovala. Z tohoto zdánlivě bezvýznamného detailu pak dle mého vyplývá, že poškozeny nešel věc řešit s „chladnou hlavou“, ale k bráně šel jednoznačně za účelem „vylít si zlost“, nadto pod vlivem alkoholu. V důsledku vadných skutkových zjištění soudu prvého stupně, která jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, tento soud chybně právně posoudil celou situaci tak, že jsem nejednal v nutné obraně. Dle mého názoru však existence nutné obrany nebyla soudem prvého stupně (následně ani soudem odvolacím) spolehlivě vyvrácena.
9
Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, které dle mého názoru přiléhá na můj případ, dokazování v této věci neposkytuje spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Obecné soudy nevyvrátily přesvědčivě a procesně nezpochybnitelným postupem obhajobu obviněného, že jednal ve stavu nutné obrany poté, co ho nejprve napadl poškozený. Ústavní soud tak uvedl, že obhajobu ve smyslu nutné obrany je nutné spolehlivě vyvrátit. Dle Ústavního soudu platí, že pokud obecné soudy rozhodly o vině a trestu stěžovatele na základě extrémně rozporného a neúplného dokazování, porušily princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny a zasáhly do sféry ústavně chráněných práv stěžovatele. Dále Ústavní soud hovořil i o hodnocení důkazů soudy rozporným způsobem: V daném případě obecné soudy provedly rozporné a neúplné dokazování a důkazy chybně hodnotily, čímž porušily základní práva stěžovatele. Extrémní porušení těchto zásad, zakotvených již na úrovni „obyčejného“ práva, tj. na úrovni trestněprocesních pravidel obsažených v trestním řádu, vedlo v posuzovaném případě k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Mám za to, že cit. nález Ústavního soudu lze bez dalšího aplikovat i na můj případ. Při hodnocení skutkové a důkazní situace považuji dále za nepřípustný závěr soudu, kterým přičítá k tíži mé postavení a pracovní poměr u Policie ČR, když konstatuje, že jako příslušník Policie ČR jsem nevyužil všech možností, abych útok odvrátil, event. poškozeného zpacifikoval. Takový závěr lze označit za rozpor s elementárním principem rovnosti. Lze tedy mít za to, že pokud bych nebyl příslušníkem Policie ČR (lhostejno, jakého zařazení), pak by se dle názoru soudu nejednalo o intenzivní exces z nutné obrany?! Soud staví závěr o excesu z nutné obrany na konstatování, že bylo použito střelné zbraně proti neozbrojenému člověku. K obdobnému problému se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud ČR. Např. Jelínek J., Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009. Str. 49.– 47/95 „samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Jak judikoval Nejvyšší soud ČR, při hodnocení přiměřenosti nutné obrany je třeba přihlížet také subjektivnímu stavu osoby, která útok odvracela, tj. podle toho, jak se čin jevil tomu, kdo jej odvracel (judikát publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z r. 1983, pod zn. 3/83, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR, trestní část). Takto však soud prvého stupně nepostupoval. Na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat jen z toho, že napadený zranil útočníka a popř. jej i usmrtil, přičemž sám žádné zranění neutrpěl, jestliže tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zjevně nepřiměřená povaze a závažnosti útoku. Na nesplnění podmínek nutné obrany nelze usuzovat ani z té skutečnosti, že napadený se nevyhnul útoku jinak než použitím obrany, neboť nikdo není povinen ustupovat před neoprávněným útokem na zájmy chráněné trestním zákonem, ale má pak právo použít proti takovému útoku obrany, která není zjevně nepřiměřená povaze a závažnosti útoku (judikát publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z r. 1976, pod zn. 25/76). K okolnosti, že jsem měl u sebe legálně drženou zbraň, uvádím následující důvody: V inkriminovaný den jsem šel ve svém osobním volnu do zaměstnání, kde jsem prováděl dva úkony - výslechy v rámci prošetření přestupku. Neměl jsem oblečenou uniformu a nebyl jsem ve službě, nemohl jsem tedy mít u sebe služební zbraň. Vzal jsem si tedy s sebou zbraň soukromou. V žádném případě jsem v tu dobu neplánoval návštěvu restaurace a konzumaci 10
alkoholu. Úkony se mi však mírně protáhly a cestou ze zaměstnání mne kamarádi přemluvili, abych se za nimi v restauraci zastavil. Soud prvého stupně mé jednání hodnotí jako exces z nutné obrany. Hodnotí tak z těch důvodů, že jsem (str. 20 rozsudku) užil obranu zcela nepřiměřenou útoku (nehovoří však o obraně zcela zjevně nepřiměřené, jak je definována v § 13 tr. zákona, resp. § 29 tr. zákoníku), tedy střelné zbraně vůči neozbrojenému člověku a dále hovoří o tom, že jsem zbraň užil bez výstrahy. Toto jsou de facto jediné důvody, kterými soud prvého stupně odůvodňuje, že se jednalo o exces z nutné obrany. Jak již bylo výše uvedeno, judikatura však hovoří o tom, že tuto skutečnost by soud musel objektivně prokázat. Nehledě na to, jak již bylo uvedeno výše, že soud k závěru, že jsem jednal bez výstrahy, dospěl na základě rozporných vypovědí svědků a postupoval tak v naprostém rozporu se zásadou in dubio pro reo. Tím ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08 došlo k porušení principu objektivní pravdy a principu presumpce neviny a k zásahu do sféry ústavně chráněných práv. Je judikováno Nejvyšším soudem ČR, že užití zbraně (jakékoliv, i střelné) vůči neozbrojenému útočníku nevylučuje nutnou obranu (viz. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007 - nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem, charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení § 13 tr. zák. nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená). Před soudem prvního stupně jsem uváděl, že v době činu a při střelbě jsem si byl vědom a vycházel jsem ze svých poznatků a vědomostí, kterých jsem nabyl za svého působení jako příslušník Policie ČR a předtím jako příslušník Městské Policie Trutnov. Je proto třeba uvést, že legální termín nutná obrana mi není a v době incidentu ani nebyl cizí. Proto jsem střílel se svým nejlepším vědomím tak, abych poškozeného neusmrtil. Situaci jsem vyhodnotil v návaznosti na znalost § 39 odst. 1 tehdy platného zákona 283/1991 Sb. o Polici ČR, který stanovil, že policista je oprávněn zbraň použít, aby v případě nutné obrany nebo při pomoci v nutné obraně odvrátil přímo hrozící nebo trvající útok vedeny proti jeho osobě nebo útok na život a zdraví jiné osoby. Tuto skutečnost soud prvního stupně nevzal vůbec na vědomí, ačkoliv tak učinit mohl a měl, naopak mi ji ještě přičetl k tíži. Mám za to, že takovým postupem porušil mé ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, dále princip zákonnosti postupu orgánů státní moci. Měl jsem za to, že jednám za okolnosti vylučující protiprávnost - v nutné obraně. I když následně soud zaujal stanovisko, že se jedná o exces z nutné obrany, měl zkoumat, jestli jsem nejednal v právním omylu podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku. Z toho by soudu vyplynulo, že nemohu být stíhán pro úmyslný trestný čin, neboť jsem jednal event. v pozitivním omylu o okolnostech vylučujících protiprávnost. Pozitivní omyl o okolnostech vylučující protiprávnost vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin a za trestný čin spáchaný ve vědomé nedbalosti. Byl bych tak odpovědný pouze za trestný čin spáchaný z nevědomé nedbalosti. Tuto skutečnost soud prvého stupně nezkoumal vůbec. Domněnku o tom, že jednám za okolnosti vylučující protiprávnost, potvrzuji také svým jednáním bezprostředně po činu, kdy jsem přivolal rychlou záchrannou službu a snažil se poskytovat první pomoc. Při vyšetřování jsem po celou dobu spolupracoval a neměnil své výpovědi. 11
Soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozsudku uvádí, že jsem psa provokoval. Tato skutečnost však není řádně prokázána. Vyplývá pouze v náznaku ze svědeckých výpovědí svědků, které jsou vnitřně rozporné a zaujaté vůči mé osobě, neboť tito pocházejí z nejbližšího okruhu poškozeného a je třeba brát v úvahu i jejich možnou zaujatost. Soud také nevzal na vědomí a ani nezjišťoval stav poškozeného před samým incidentem. Ten krátce před samotným incidentem požíval alkoholické nápoje v blízké restauraci a dle dostupných informací měl bezprostředně před naším incidentem se svou družkou slovní roztržku a nelze tedy vyloučit, že si tento šel v podstatě vybít svůj vztek na kolemjdoucím, který se mu znelíbil tím, že mluvil na jeho psa. Prověřením na místě činu za použití natáčecí techniky byla tvrzení svědka J. P. vyvrácena, neboť umístěním kamery do místa, odkud incident svědek J. P. měl pozorovat, bylo zjištěno, že v nočních hodinách za stejných povětrnostních podmínek, je viditelnost k místu, kde se čin odehrál, bez použití další osvětlovací techniky (reflektor kamery, která se nacházela na místě činu) velmi omezená. S přihlédnutím k faktu, že místo je v noci neosvětlené, a dopadá zde pouze světlo ze sousední ulice, lze těžko předpokládat jeho přímé pozorování a schopnost popsat množství detailů, které jím objektivně nemohly byt pozorovány. Soudu prvního stupně se rovněž nepodařilo zjistit přesvědčivým a nevyvratitelným způsobem, jak potyčka začala. Toto zjištění by mělo zásadní význam pro následnou právní kvalifikaci skutku. Za této situace bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Svědek J. P. přisvědčil zcela v můj prospěch, že jako první užil fyzického násilí poškozeny. „Při výzvách poškozeného obžalovaný jen stál a koukal, poškozený do něho začal strkat, strkání pak bylo vzájemné a po chvíli ho poškozený shodil do rohu k bráně. Před výstřely ještě padla ráno pěstí od poškozeného.“ Soud prvého stupně tak s ohledem na shora uvedené skutečnosti postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 260/05: Z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6), pak vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. „ Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.“ (nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09). Soud provedl rozporné a neúplné dokazování a důkazy chybně hodnotil, čímž porušil základní práva stěžovatele, princip objektivní pravdy a presumpce neviny. „Extrémní porušení těchto zásad, zakotvených již na úrovni "obyčejného" práva, tj. na úrovni trestněprocesních pravidel obsažených v trestním řádu, vedlo v posuzovaném případě k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny. Obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo,
12
zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny.“ (Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/08). Na tomto místě bych se chtěl ještě zabývat věrohodností svědka J. P., který hrál v tomto procesu klíčovou roli. Dle mého názoru soud prvého stupně nevěnoval dostatečnou pozornost rozporům ve výpovědích svědka v přípravném řízení a před soudem prvého stupně. Je mi známo, že výpověď svědka z přípravného řízení nelze užít jako důkaz před soudem, nicméně soud je povinen výpověď z přípravného řízení zkoumat z toho důvodu, zda svědek nevypovídá v rozporu se svou předchozí výpovědí a zda je tedy jeho výpověď možno brát jako věrohodnou. K průběhu celé události svědek J. P. v přípravném řízení uvedl: „Slyšel jsem křik a štěkot psa. Tak jsem vstal a šel jsem se podívat, díval jsem se z okna pokojíčku, okno bylo přiotevřené. Viděl jsem, jak tam běhá pes a jinak jsem nikoho neviděl, ale někdo tam pokřikoval. Pak k bráně přišel nějaký chlap...“. V hlavním líčení ohledně počátku incidentu uvedl: „ Najednou jsem slyšel štěkot našeho psa a nějaké hlasy za branou...pak jsem kouknul z okna, za bránou stála osoba…“ Je zjevné, že v hlavním líčení svědek vypovídal nelogicky, když přesně definoval pozici hlasu venku („za branou“), a to ve chvíli, kdy ještě nepřistoupil k oknu a nevyhlédl z něj. Další průběh události popisuje svědek v přípravném řízení takto: „L. chytil toho chlapa někde pod krkem, za bundu nebo za mikinu. Ten člověk, co ho L. chytil, jen stál a koukal. L. mu dal pěstí, těch ran bylo víc…“ U soudu pak uvedl: „L. ho vybízel, aby odtamtud vypadnul a tak. On (obžalovaný) jenom stál a koukal. Když ten člověk neodcházel a pořád tam stál, tak Leoš jakoby začal do něj strkat a po chvíli ho shodil do rohu k bráně a pak padly ty výstřely…“ Je evidentní, že v přípravném řízení uváděl svědek mnohem větší intenzitu napadení ze strany poškozeného a neuváděl žádné výzvy ze strany poškozeného, abych odešel. Tato výpověď v této části koresponduje s mou vypovědí, když jsem vnímal intenzivní útok ze strany poškozeného. Naproti tomu u hlavního líčení již „údery pěstí“ nahrazuje pouhým „strkáním“ za předešlé výzvy k opuštění prostoru před branou. Věrohodnost výpovědi svědka při hlavním líčení také zpochybňují znalecké posudky, když znalecky posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství hovoří o „tupých úrazech hlavy, trupu a končetin“ mé osoby, dále „tržné ranky v oblasti levého ušního boltce a pod levým okem“. Dle výpovědi znalce MUDr. Hottmara učiněné v hlavním líčení byl proti mně „veden útok pěstmi do oblasti obličeje“, přičemž „toto násilí by bylo možno charakterizovat jako ublížení na zdraví “. Je tedy zjevné, že výpověď svědka J. P. v hlavním líčení byla tendenční a účelová, namířená proti mé osobě, zcela v rozporu s realitou. Jeho výpověď tak nelze považovat za věrohodnou. Nevěrohodnost výpovědi svědka lze dovozovat i z dalšího rozporu jeho výpovědi. V přípravném řízení uvedl „Pak jsem uviděl, jak ten chlap, co spadl na zem, drží v ruce zbraň, odkud ji vytáhl, nevím, možná ji měl pod bundou. Na otázku vyslýchajícího „Viděl jsi zřetelně a jasně zbraň v rukou toho chlapa?“ Odpověď: „Ano. Jednalo se o ruční krátkou zbraň asi 25 cm dlouhou.“ V hlavním líčení uvedl: „Na dotaz, zda jsem viděl, že ten člověk vystřelil, či že měl zbraň, uvádím, spíš jsem to slyšel… Na dotaz, odkud ji vytáhl, uvádím, toho jsem si nevšiml, on byl vzadu.“ I zde je vidět naprostý nesoulad vypovědí svědka. Dále svědek hovoří o tom, že poškozeny při druhém výstřelu stál. To je ovšem v naprostém rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (str. 7): „Pokud obviněny v době střelby ležel na zádech, poškozeny nad ním musel byt výrazně předkloněn.“ Stejně tak znalecky posudek z oboru balistika: „..krev ulpěla na zbrani v okamžiku výstřelu, což by odpovídalo střelbě z velmi malé vzdálenosti.“ 13
Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvého stupně zcela nesprávně vyhodnotil výpověď svědka J. P. za věrohodnou a dále v té souvislosti, když se jednalo fakticky o jediného svědka, který incident pozoroval „relativně bezprostředně“ zcela chybně postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud vůbec nepřezkoumal podmínky, které tento svědek k pozorování měl a nevypořádal se s otázkou, od jaké fáze incidentu vlastně svědek J. P. incident pozoroval, a co přesně mohl vidět. Znalecky posudek z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická balistika jednoznačně stanovuje přesné místo, odkud byla vedena střelba proti poškozenému (viz videozáznam). Toto místo bylo stanoveno expertizou přibližně na středu vozovky, kde byly také zajištěny shluky krevních stříkanců nesoucích mé DNA. Není tudíž pravdivá výpověď svědkyně E. P. o tom, že konflikt se udál v bezprostřední blízkosti branky, kde nebyly ani zajištěny stopy mé krve. Z téhož posudku také vyplývá (viz obrázky č. 19 až 24), že ideální výhledové podmínky nepanovaly ani za bílého dne, neboť bylo zjištěno, že možnost pozorování celé situace oběma svědky byla značně ztížena pevnými překážkami (plot, pískovcový sloup) i za bílého dne. Je třeba si uvědomit, že se cely incident odehrál v noci, kdy na místo pouze doléhalo světlo z vedlejší ulice. Jeho jasné a přímé pozorování za daných podmínek bylo objektivně nereálné. Dále mám za to, že některé postupy orgánů činných v přípravném řízení byly nezákonné. Podle § 2 odst. 5 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny způsobem v zákoně uvedeným i bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Dle mého názoru byla při vyšetřovacím pokusu tato základní zásada porušena. Jednak tím, že se do vyšetřovacího pokusu aktivně zapojoval (přeměřování vzdáleností, konverzace s vyšetřovateli a znalci) bratr poškozeného s úmyslem ovlivnit vyšetřování a působit na osoby provádějící tento důkazní prostředek. Jeho jednání shledávám za nepřístojné, neměl zde jako civilista, který nevystupoval zároveň jako svědek, jakkoliv spolupůsobit. Další vadu shledávám také při rekonstrukci, vyšetřovacího pokusu inkriminované situace, která je zachycena na fotografiích č. 6, 7 a 10, 11 znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická balistika. Porovnáme-li obě dvojice fotografií, mají zachycovat postavení poškozeného v inkriminovaném momentu ve vzdálenosti cca 1,5m, když bezprostředně za figurantem-poškozeným je na zemi značka, označující krevní stopu poškozeného. U fotografií č. 6, 7 stojí poškozeny téměř přímo u kotníků figuranta, zatímco u fotografií 10, 11 je tato vzdálenost o cca jeden metr delší (za značkou krevní stopy). Přičemž ani já, ani žádny svědek nepopsal, že by se mezi prvním a druhým výstřelem měnila mezi mnou a poškozeným jakýmkoliv způsobem vzdálenost (že bychom se pohybovali). Mám za to, že zde došlo k manipulaci s cílem učinit již tak vnitřně rozpornou výpověď svědka J. P. o něco věrohodnější. Dále mám za to, že rozsudek soudu prvého stupně trpí podstatnou právní vadou, kterou spatřuji v tom, že skutková věta rozsudku soudu prvého stupně, tak, jak je koncipována, nevylučuje existenci nutné obrany. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007. Dále v popisu skutku – skutkové větě - absentuje popis psychického stavu (rozrušení ze strachu, zmatku) tak, aby bylo možné užít ust. § 146a tr. zákoníku. III. Mám za to, že rovněž odvolací soud porušil má výše uvedená ústavně zaručená práva. Odvolací soud nikterak nenapravil výše uvedené vady rozsudku soudu prvého stupně a nadto změnil právní kvalifikaci skutku na trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona.
14
Provedené dokazování odvolací soud zhodnotil jako odpovídající a skutkový stav byl soudem prvého stupně dle odvolacího soudu zjištěn v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ačkoliv odvolací soud výslovně uvedl, že proti hodnocení důkazů soudu prvního stupně nemá žádných námitek, provedl změnu právní kvalifikace skutku, přičemž tento svůj závěr dostatečně nezdůvodnil. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu. Pokládám za ústavně nekonformní postup odvolacího soudu, kdy bez dodatečného dokazování, pouze na základě skutečností zjištěných soudem prvního stupně změnil právní kvalifikaci skutku, tak markantním způsobem. Uvedené je již zřejmé i z toho, že odůvodnění právní kvalifikace zabralo soudu toliko jednu jedinou stránku rozsudku (ještě necelou) a při bližším seznámení se s jejím obsahem, se jedná o právní hodnocení zcela nedostatečné a zcela formální. Odvolací soud mne shledal vinným z úmyslného trestného činu vraždy, i když soud prvního stupně výslovně v odůvodnění rozsudku uvádí, že mi nebylo možno dokázat byť i úmysl eventuální. Nelze považovat za ústavně konformní postup odvolacího soudu, že opomenul prokázání subjektivní stránky trestného činu. Závěr soudu, že pokud pachatel vede opakovanou střelbu z krátké vzdálenosti vysoce účinnou zbraní a municí, musí byt při nejmenším srozuměn nikoliv pouze s tím, že jí může „pouze“ ublížit na zdraví, ale s tím, že jí může usmrtit. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud se opakovaně vyjádřil k povinnosti soudu dokazovat subjektivní stránku trestného činu, nikoliv tuto jen konstatovat. Odvolací soud se prokazováním subjektivní stránky vůbec nezabýval a pouze konstatoval, že pistole Glock ráže 9 mm (což je dnes nejobvyklejší ráže do krátkých palných zbraní, v odborných kruzích považovaná co do účinnosti při sebeobranném použití za spíše průměrnou) je, zejména při střelbě na krátkou vzdálenost, velice účinná a já jsem dle odvolacího soudu její parametry znal. Dále odvolací soud tvrdí, že jsem vedl střelbu nejprve do nohy poškozeného a bezprostředně poté do hrudníku, kde, jak každý ví, jsou uloženy životně důležité orgány. Je otázkou co má soud na mysli pod tvrzením bezprostředně poté. Výpovědi svědků a stěžovatele jsou rozporuplné a v zásadě liší, a to až o několik vteřin. Soud prvého stupně měl tento rozpor odstranit za pomocí vhodných důkazních prostředků, a pokud tak neučinil, měl tak učinit soud druhého stupně. Tato doba je totiž dle mého názoru velmi podstatnou pro posouzení věci. Stejně tak nebyla bez důvodných pochybností zjištěna poloha poškozeného a stěžovatele v okamžiku incidentu. Byly vypracovány znalecké posudky, které hovoří v můj prospěch, kdy v době střelby se nacházel poškozeny nade mnou a surovým způsobem útočil do oblastí hlavy a obličeje. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. 433/02, úmysl pachatele usmrtit poškozeného nelze vyvozovat z útoku na konkrétní tělesné partie a také ani z toho, že na tyto útočil záměrně (což v mém případě odvolací soud ani ve skutkové větě neuvádí, resp. neuvádí vůbec záměrné zaměření na tělesné partie poškozeného). Dle Ústavního soudu použité příslovce „záměrně“ toliko vyjadřuje výsledek hodnocení formy zavinění soudem, tedy to, co je nejprve zapotřebí dokazováním zjistit. Jak dále Ústavní soud v tomto nálezu uvádí, z pouhé existence skutečností, kdy pachatel použil nebezpečný nůž, za značné intenzity bodnutí a neočekávanosti bodnutí, nelze spolehlivě vyvodit závěr o srozumění se způsobenou smrtí
15
poškozeného. Interpretace těchto skutečností jednotlivě i v jejich souhrnu totiž připouští možný závěr, že cílem jednání odsouzeného mohlo být toliko způsobení těžké újmy na zdraví. Dále Ústavní soud uvádí, že ze samotné skutečnosti, že nejméně dvě ze šesti bodných ran,…, se nacházely v tělesných partiích, v nichž jsou životně důležité orgány, nelze spolehlivě dovodit, že do těchto míst byl mířen cílený pohyb odsouzeného. Čili soud druhého stupně postupoval v rozporu s cit. nálezem Ústavního soudu, když z mého zaměření druhého výstřelu usuzuje můj nepřímý úmysl usmrtit poškozeného, a to pouze s poukazem na to, že v daném místě se nachází životně důležité orgány. Dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, je všeobecně známou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Velmi obtížné je objasňování a posuzování subjektivní stránky v případech tzv. omisivních deliktů, kdy jednání pachatele má spočívat v opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§ 89 odst. 2 tr. zák.). Soud se měl dle ustálené judikatury zabývat dokazováním subjektivní stránky, neboť provedené důkazy soudem prvního stupně bez důvodných pochybností neprokazovaly mé úmyslné jednání. Nepřímý úmysl totiž, jak judikoval Ústavní soud ČR, nelze v žádném případě jen předpokládat nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí (nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Z provedených důkazů v dané věci nelze vyvodit spolehlivý závěr o tom, že vystřely byly cíleně zaměřeny na životně důležité tělesné partie poškozeného a z toho vyvozovat závěr o mém srozumění s nastalým smrtelným následkem. Je možno připustit závěr, že druhy výstřel byl směřován náhodným směrem. Vyplývá to především z nahodilých situačních okolností, daných chováním obou účastníků zápasu. Jak jsem již uvedl, druhou ránu jsem rozhodně nemířil na horní polovinu těla poškozeného, ale pouze směrem, odkud na mne poškozený útočil. Spolehlivý závěr o srozumění se s tím, že způsobím svým jednáním smrt, by bylo možno za dané skutkové konstelace učinit pouze za podmínky, že by se podařilo prokázat, že výstřely byly cíleně zaměřeny na ty tělesné partie poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány, jejichž narušení vede ke smrti. Ústavní soud již v předchozích nálezech upozorňoval na to, jak ostatně uznává i právní teorie a praxe, že jediným rozdílem mezi trestným činem vraždy a trestným činem ublížení na zdraví s následkem smrti, promítajícím se výrazným způsobem i do trestní sazby, je zavinění, přičemž je rozhodující, k jakému následku směřoval, byť eventuální úmysl pachatele. U trestného činu vraždy, musí úmysl a to i nepřímý směřovat k usmrcení člověka. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. II ÚS 301/98). Mám za to, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení mých ústavních práv především proto, že závěr o úmyslném zavinění, vysloveny soudem odvolacím, je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. 16
Je zcela evidentní, že jak soud prvého stupně, tak i odvolací soud vycházejí z neucelených nepřímých důkazů a odvolací soud následně dovozuje můj úmysl spáchat trestný čin vraždy, což je v rozporu s ustálenou judikaturou. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 odst. b) tr. zák.], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání. Nezbytným předpokladem pro závěr o srozumění pachatele se zamýšleným následkem je prokázání toho, že pachatel si daný následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku. Uvedeným způsobem Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud SR ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70, konstatuje, že subjektivní stránku trestného činu ve formě nepřímého úmyslu je nutno vždy spolehlivě prokázat. Jsem tedy toho názoru, že ani v případě rozsudku odvolacího soudu tento soud nikterak neprokázal můj úmysl, byť nepřímý, usmrtit vědomě poškozeného, právní závěr soudu druhého stupně o naplnění trestného činu vraždy je proto v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Stejně tak ve smyslu předchozí citované judikatury nestačí, aby soud druhého stupně pro vyloučení užití zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle ust. § 146a odst. 3,5 tr. zákoníku, pouze konstatoval, že se neztotožňuje ani s dalším kvalifikačním závěrem soudu prvého stupně, tj. s tím, že se obžalovaný měl činu dopustit v silném rozrušení ze strachu a zmatku. Tvrzení, vyslovené v napadeném rozhodnutí, že se podařilo prokázat zavinění (nejméně ve formě nepřímého úmyslu), tj. že jsem věděl, že svým jednáním (použití střelné zbraně) v nutné obraně, s úmyslem střelit poškozeného tak, aby zanechal svých výpadů, můžu způsobit poškozenému smrt a že jsem s tím byl srozuměn, nemá žádnou oporu v provedených důkazech. V odborné trestněprávní literatuře a v judikaturní praxi byl opakovaně vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o nepřímém úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001). Mám za to, že soud druhého stupně zásadně nesprávně právně kvalifikoval skutek, kterého jsem se měl dopustit, jako trestný čin vraždy dle ust. § 219 odst. 1 tr. zákona, přičemž tento skutek ve výrokové části rozsudku popsal tak,...že dne 17. 5. 2008 v době kolem 02.10 hodin v Trutnově, v ulici L., před branou domu č. p. X, po předchozím požití alkoholických nápojů a následné slovní a fyzické potyčce mezi mnou a L. L., v průběhu potyčky úmyslně použil vůči L. L., legálně drženou střelnou zbraň značky Glock, model 17, ráže 9 mm, v. č. DBD602 tak, že na něho ze vzdálenosti 50 až 150 cm 2x vystřelil a zasáhl ho nejprve do nohy, poté do hrudníku, čímž mu způsobil průstřel levého bérce dolní končetiny a průstřel v oblasti levého 17
hrudníku, pronikající srdcem a způsobující vnitřní vykrvácení, na jehož následek L. L. téhož dne v 03.58 hodin zemřel. Odvolací soud se dopustil pochybení, když z toho, jak je skutková věta soudu druhého stupně koncipována, v žádném případě nelze dovodit můj úmysl spáchat trestný čin vraždy. Tak, jak je úmysl v cit. skutkové větě uveden, je nesprávně vyjádřen pouze ve vtahu ke zbrani jakožto předmětu použitému k obraně a nikoliv k samotnému jednání a jeho následkům. Úmysl je však ve skutkové větě nutno vyjádřit ve vztahu k následkům posuzovaného jednání. Ze skutkové věty napadeného rozsudku, tak, jak je formulována, je zjevné, že jsem chtěl použít zbraň, avšak není jasné, s jakým úmyslem. Mám za to, že soud odvolací rovněž porušil zásadu presumpce neviny, když proti hodnocení důkazů soudu prvého neměl žádných námitek (ač, jak již jsem uvedl výše, i soud prvého stupně tuto zásadu při hodnocení důkazů porušil). Jak uvedl Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v můj neprospěch, ale naopak je nutno je vyložit v můj prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" - viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08. Konečně mám za to, že nebyla prokázána subjektivní stránka pachatele ke způsobenému následku, což soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozsudku výslovně (str. 19) uvedl. Proto zde nelze vůbec hovořit o trestném činu spáchaném byť v úmyslu nepřímém. Provedené neúplné dokazování tak neposkytuje spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu a neprovedené dokazování odvolacího soudu tak nemůže vést bez dalšího zdůvodnění bez širokého zdůvodnění. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatuje, že podle jeho názoru nedošlo k naplnění skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku proto, že nebyl naplněn znak spáchání činu v silném rozrušení ze strachu a zmatku, což dle názoru odvolacího nebylo ani dokázáno. Uvedené není pravdou, ze znaleckých posudků znalců, kteří zkoumali můj psychicky stav, jednoznačně vyplývá, že jsem jednal ve vztahu velmi těžkého afektu strachu a obav o život zesíleného používáním fyzické bolesti, když odvolací soud proti skutkovým zjištěním soudu prvého stupně dle svého vyjádření nic nenamítá. Odvolací soud tak zde dospívá k jiným skutkovým zjištěním, než soud prvého stupně, a to za situace, kdy v rozporu s ust. § 259 odst. 3 tr. řádu. rozhoduje sám ve věci bez doplnění dokazování. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením, že mě tento stav postihl až v důsledku převahy poškozeného a s omluvitelným hnutím mysli nemá nic společného. Takové tvrzení považuji za zavádějící a spekulativní, nepodložené konkrétními důkazy. Navíc dle mého názoru slovní spojení „nemá nic společného“ nepatří k odborným právním ani jiným termínům, kterých by mělo byt využíváno v odůvodnění rozsudku. Jedná se o výrok nepřesný a nic neříkající o vztahu k jednání. Obdobně lze hodnotit tvrzení soudu, že jsem užil zbraň už v průběhu konfliktu s poškozeným, nikoliv až v reakci na své napadení, a konflikt, jak je zřejmé v této okolnosti ze 18
správně zjištěného skutkového stavu soudem prvého stupně, byl vzájemný, což je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Výše uvedeny znalecky posudek vypracovaný k mé osobě konstatuje, že v době útoku byla podstatně omezena schopnost vnímat okolní dění, časové údaje a další souvislosti, když byla současně podstatně omezena i schopnost racionálního úsudku. Jednal jsem zkratkově, bez racionální úvahy, pudově a byl jsem veden snahou co nejrychleji dosáhnout subjektivního cíle, kterým bylo odvrácení útoku. V důsledku probíhajícího afektivního hnutí u mne došlo ke snížení rozpoznávacích i ovládacích schopností, kdy schopnosti rozpoznávací byly sníženy z 1/2, schopnosti ovládací ze 2/3. Z uvedeného znaleckého posudku lze polemizovat o stavu zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku. Tato otázka je otázkou právní a orgány činné v trestním řízení ji úplně opomenuly. Od počátku tvrdím, že jsem byl napaden. Útok proti mé osobě byl zcela nečekaný a nijak nevyprovokovaný a ze strany poškozeného nebyla dána příčina k fyzickému napadení. Tuto verzi se provedeným dokazováním nepodařilo zpochybnit. Soud proto měl v případě pochybností doplnit dokazování k těmto sporným skutečnostem. Tento fakt je bezesporu důležitý i pro posouzení mého jednání v nutné obraně. Pokud tomu tak nebylo, nelze učinit závěr o vyvolání konfliktu pouze na základě presumpcí. Soud měl proto uplatnit zásadu in dubio pro reo. Z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6), pak vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí byt vyloženy ve prospěch obviněného – viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05. Mám za to, že odvolací soud postupoval při svém rozhodování v rozporu s výše uvedeným. Odvolací soud dále dle mého názoru porušil ustanovení o ukládání trestu a jeho výměře, kdy uložil trest zcela neadekvátní povaze a závažnosti činu. Dostatečně nepřihlédl k mé osobě jako osobě pachatele, která dle předloženého znaleckého posudku není disponována k agresi ani k porušováním sociálních norem. Dosud jsem nebyl trestán ani pro přestupek. Vše se odehrálo za situace, kdy jsem měl zcela oprávněny a adekvátní strach o svůj život. Pokud by se nejednalo o nutnou obranu, pak mám za to, že případ minimálně hraničí s nutnou obranou a pokud tomu tak nebylo, tak šlo o intenzivní exces z nutné obrany. Odvolací soud dle mého názoru porušil zásady o ukládání trestu a jeho výměře také tím, že nepřihlédl a nezohlednil celou řadu polehčujících okolností, které se v daném případě nabízely jako např. § 41 písm. a), g), l), o) trestního zákoníku. Mám také za to, že za dané situace bylo na místě vzhledem k okolnostem případu snížit trest pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1, odst. 6 trestního zákoníku. Odvolací soud však tato ustanovení o ukládání trestu úplně ignoroval, čímž porušil mé ustavně zaručené právo na spravedlivý proces, což se také projevilo v dlouhodobém neoprávněném postihu mé osobní svobody. IV. Nejvyšší soud ČR mé dovolání v souladu s ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Mám za to, že odmítnutím mého dovolání Nejvyšším soudem ČR byla tedy porušena má ústavně zaručená práva obdobným způsobem, jak jsem již uvedl ve vztahu k zásahům
19
provedeným soudy nižších stupňů, zejména tedy právo na spravedlivý proces, zásada nulám crimen sine lege. Již v úvodu odůvodnění usnesení dovolací soud konstatuje, že žádné z mých zranění nedosahovalo charakteru ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku a tedy, že z uvedeného důvodu se nejednalo o nutnou obranu. Jak jsem však již výše poukázal, soudní znalec z oboru medicíny, odvětví soudního lékařství, MUDr. Hottmar v hlavním líčení konstatoval, že má zranění měla charakter a intenzitu ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákona! Již zde se dovolací soud dopouští pochybení, když nevychází ze skutkových zjištění, ba je s nimi v příkrém rozporu. Nadto je třeba uvést, že hodnocení charakteru zranění je zcela na znalci a soudu nepřísluší nikterak hodnotit otázky, které přísluší hodnotit znalci. Rovněž dovolací soud konstatuje lehké vpáčení jednoho řezáku, když znalec konstatoval skutečnost, že jsem při potyčce přišel o dva zuby, a to zcela - jejich vpáčením vlivem silného úderu. Další flagrantní pochybení dovolacího soudu je jeho konstatování, že jsem byl školen na boj zblízka, abych si v obdobných situací dovedl poradit. Jak jsem již uvedl dříve, ve službě jsem vykonával především z 80% spisovou službu v kanceláři. Pouze 20% činnosti jsem strávil obchůzkovou činností. Byl jsem sice členem dobrovolné pořádkové jednotky, nicméně jsem neabsolvoval žádny speciální výcvik v boji zblízka, taktika pořádkových jednotek je naprosto odlišná od taktiky zásahových jednotek. To, že bych byl školen na boj zblízka, je naprostou smyšlenkou dovolacího soudu a toto skutkové zjištění je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Ani soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění vycházel soud odvolací a posléze soud dovolací, nikdy neprokázal, že bych byl školen na boj zblízka! Uvedené nemá v žádném případě oporu v provedeném dokazování. Mám za to, že soudy, včetně soudů dovolacích, postupují v rozporu s právem na spravedlivý proces, když vyvozují závěry z něčeho, co nemá oporu v provedeném dokazování a nadto tyto domněnky ani dostatečně neodůvodní! Stejně tak dovolací soud v uvedeném chybném postupu pokračuje dále, když uvádí, že objektivně zjištěnou skutečností je fakt, že v době střelby jsem nebyl ani s poškozeným, ani se psem v kontaktu. Toto tvrzení se rovněž nezakládá na pravdě a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Uvedené se opírá toliko o svědeckou výpověď svědka J. P. Je však nutné pochybovat o jeho věrohodnosti, když mnohá tvrzení tohoto svědka byla dalším provedeným dokazováním před soudem prvého stupně vyvrácena. Jak jsem již uvedl výše, věrohodnost jeho výpovědi např. ohledně probíhajícího konfliktu, kdy svědek uvedl, že do mne poškozeny toliko „strkal“, zpochybňují znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Dále svědek obecně vypovídá v hlavním líčení jinak, než v přípravném řízení, dále uvádí, že poškozeny při druhém výstřelu stál v klidu, což je v naprostém rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (str. 7): „Pokud obviněný v době střelby ležel na zádech, poškozený nad ním musel být výrazně předkloněn.“ Stejně tak znalecky posudek z oboru balistika: „..krev ulpěla na zbrani v okamžiku výstřelu, což by odpovídalo střelbě z velmi malé vzdálenosti.“ Zde tedy soudy postupovaly zcela špatně, když hodnotily výpovědi tohoto svědka jako hodnověrné a nadto postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když výpověď tohoto svědka je v rozporu s mou vypovědí.
20
Dovolací soud dále z neznalosti věci dovozuje, že na mne poškozeny bezprostředně po mém upadnutí na zem neútočil, z toho, že jsem si stihl vytáhnout z ledvinky uzavřené zipem zbraň a tuto nabít. Zde je třeba uvést, že se jedná o speciální ledvinku, pouzdro, umožňující pohodlné skryté nošení zbraně a její rychlé tasení, jejíž princip je odvozen od toho, že stačí lehce potáhnout za šňůrku zdrhovadla a do vzniklé mezery (ať již je tato jakkoliv malá) lze snadno zasunout ruka (zipy se snadno bez odporu rozjedou). Opět se tedy jedná o pouhé domněnky dovolacího soudu, které jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Pro vysvětlení dodávám, že laik, který není seznámen s ovládáním krátké střelné zbraně, by mohl dospět k názoru, že vyjmutí zbraně, její “natažení” a následný vystřel je časově náročná činnost, což se však nezakládá na pravdě. Na rozdíl od fabulací soudů ohledně mého výcviku v boji z blízka je pravdou, že mám jistou praxi v ovládání krátké střelné zbraně, a to díky mé zálibě - sportovní střelbě. Jako sportovní střelec jsem si osvojil poměrně rychlou manipulaci s krátkou palnou zbraní, přičemž bleskové “natažení” pistole jednou rukou o opasek či nohavici je mezi střelci běžná dovednost. Jak bylo prokázáno, útoky poškozeného vedly na mou hlavu, kterou jsem si bránil rukama. V určitý okamžik jsem vykrýval rány poškozeného pouze jednou rukou, abych i za cenu toho, že dostanu nějakou ránu do hlavy, dosáhl na svoji zbraň a mohl se začít bránit, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl poškozeny s útokem přestat. Jsem přesvědčen, že skutková zjištění všech zúčastněných soudů jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním a tyto bez dalšího přejímá i soud dovolací, který například níže v odůvodnění uvádí, že svědek J. P. měl ideální výhledové podmínky, když sám svědek J. P. při svém výslechu uvedl, že ne vždy byl schopen přesně určit průběh potyčky. Nadto je třeba zdůraznit i skutečnost, že kdybych na poškozeného vystřelil ze vzdálenosti, kterou popisoval svědek J. P., sotva by se krev poškozeného dostala až na samotnou zbraň. Přítomnost krve na předmětné zbrani stran fyzikálních zákonů zcela jednoznačně svědčí pro moji verzi popisu události, neboť tato se mohla dostat na zbraň pouze v okamžiku, kdy jsem zasáhl poškozeného, který stál v předklonu nad mým tělem z bezprostřední vzdálenosti. Dovolací soud dále dovozuje z toho, že jsem vystřelil na poškozeného ze vzdálenosti 50 – 150 cm pistolí ráže 9 mm tak, abych jej zasáhl do hrudníku, jsem musel být minimálně srozuměn s tím, že tím zasaženou osobu usmrtím. Dle dovolacího soudu je notoricky známo, že v hrudníku jsou uloženy srdce, plíce a hlavní žíly a tepny, jejichž průstřel znamená bezprostřední ohrožení života zasažené osoby. Zde se dovolací soud opět dopouští pochybení, když dovozuje skutkový stav, který je v rozporu s provedeným dokazováním. Jak jsem již uvedl, prvou ránu jsem se snažil směřovat na dolní končetinu poškozeného a druhou ránu jsem již zcela nemířil, v zoufalosti, když poškozeny neustával s bitím, jsem ji vystřelil bez míření, přičemž jsem rozhodně nechtěl ani nemohl mířit na životně důležité orgány poškozeného. Ale jak již bylo výše rovněž konstatováno, dle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. 433/02 úmysl pachatele usmrtit poškozeného nelze vyvozovat z útoku na konkrétní tělesné partie a také ani z toho, že na tyto útočil záměrně. Dle Ústavního soudu použité příslovce „záměrně“ toliko vyjadřuje výsledek hodnocení formy zavinění soudem, tedy to, co je nejprve zapotřebí dokazováním zjistit. Jak dále Ústavní soud v tomto nálezu uvádí, z pouhé existence skutečností, kdy pachatel použil nebezpečný nůž, za značné intenzity bodnutí a neočekávanosti bodnutí, nelze spolehlivě vyvodit závěr o srozumění se způsobenou smrtí poškozeného. Interpretace těchto skutečností jednotlivě i v jejich souhrnu totiž připouští možný závěr, že cílem jednání odsouzeného mohlo být toliko způsobení těžké 21
újmy na zdraví. Dále Ústavní soud uvádí, že ze samotné skutečnosti, že nejméně dvě ze šesti bodných ran,…, se nacházely v tělesných partiích, v nichž jsou životně důležité orgány, nelze spolehlivě dovodit, že do těchto míst byl mířen cílený pohyb odsouzeného. Porušením práva na spravedlivý proces rovněž považuji postup dovolacího soudu, který se nezabýval mou námitkou odlišného hodnocení důkazů soudu prvého stupně a soudu odvolacího přesto, že odvolací soud neprovedl potřebná dokazování. Dovolací soud se touto námitkou odmítl zabývat s poukazem na ust. § 265b odst. 1) písm. g) tr. řádu, kdy procesní pochybení dovolací soud nezkoumá. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II ÚS 193/04, dovolání jako mimořádný opravny prostředek sice není ústavně zaručeno, nicméně to však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces. V tomto nálezu Ústavní soud rovněž konstatoval, že Nejvyšší soud ČR vykládá ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu velice restriktivně, kdy v důsledku této praxe nelze v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění a Ústavní soud tak toto stadium dovolacího řízení označuje za stadium mimo rámec spravedlivého procesu. Mám za to, že i v mém případě dovolací soud postupoval čistě formalisticky a restriktivním způsobem, když se odmítl zabývat námitkou odlišného hodnocení důkazů nižších soudů. Mám za to, že právní hodnocení soudů nižších stupňů je v extrémním rozporu s dokázanými skutkovými zjištěními a dovolací soud se s uvedenou námitkou nevyrovnal. V. S ohledem na shora uvedené skutečnosti se tedy domnívám, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena má citovaná základní práva a navrhuji, aby Ústavní soud České republiky po provedeném řízení vydal tento n á l e z: Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.8.2010, sp. zn. 3 Tdo 856/2010, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 8 To 29/2010 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 2 T 12/2008 s e z r u š u j í . Jiří Jungman
22
