UČITEL JAKO OBĚŤ NÁSILÍ – POZNATKY Z VIKTIMOLOGICKÉHO ŠETŘENÍ NA ČESKÝCH STŘEDNÍCH ŠKOLÁCH Jan Tomášek Anotace: Téma násilí vůči pedagogickým pracovníkům patří v posledních letech k široce diskutovaným. Navzdory této skutečnosti však dosud existuje jen málo empirických studií, které by se rozsahem a podobami uvedeného jevu zabývaly. Příspěvek shrnuje poznatky z několika zahraničních výzkumů a především pak zjištění, která vyplynula z šetření, realizovaného na vzorku učitelů a ředitelů z náhodně vybraných českých středních škol v roce 2007. Současně poukazuje na určité terminologické nejasnosti, spjaté s pojmem násilí, stejně jako na možnost zkoumat danou problematiku jako jeden z projevů tzv. násilí na pracovišti. Klíčová slova: násilí vůči učitelům, násilí na pracovišti, střední školy, zahraniční a domácí výzkumy o násilí na školách.
J
edním z témat, jemuž je v posledních letech věnována takřka permanentní pozornost, je agresivita dětí a mládeže. V domácí pedagogické literatuře se setkáme s tvrzením, že její míra dostoupila úrovně, kdy násilné projevy žáků a studentů začínají ve školách stále více ohrožovat i samotné učitele (viz např. Blížkovský aj. 2000, Bendl 2004, Urbánek 2005). Vlna obav o bezpečnost pedagogických pracovníků na našich vzdělávacích institucích se vzedmula především po tragické události na středním odborném učilišti ve Svitavách, kde v roce 2004 ubodal jeden ze studentů svého učitele přímo během vyučování. O případech fyzického napadení pedagoga, byť naštěstí nikoli s takto drastickými následky, již nicméně naše média informovala dříve, stejně jako českou odbornou veřejnost opakovaně znepokojily zprávy o obdobných incidentech, k nimž došlo v zahraničí (viz např. Hrubá 2001/2002). Situace se podle názoru některých autorů stává údajně natolik vážnou, že část učitelů dokonce kvůli agresivnímu chování svých žáků na pedagogickou kariéru rezignuje PEDAGOGIKA roč. LVIII, 2008
a hledá si uplatnění v jiných profesích (srov. Bendl 2004). Primárním cílem tohoto příspěvku je seznámit čtenáře s výsledky výzkumného šetření, které se zaměřilo na otázku, jaké zkušenosti s násilím mají pedagogičtí pracovníci na českých středních školách. Pro srovnání budou citovány též některé dostupné práce zahraniční. Ukazuje se bohužel, že empirických poznatků uvedeného druhu je dosud nedostatek, a tak se skutečný stav problému spíše odhaduje. Takové konstatování přitom necharakterizuje pouze situaci u nás, ale i v jiných zemích (srov. Lyon aj. 1999, Steffgen aj. 2007). Právě znalost reálných podmínek je přitom předpokladem pro nalezení účinných opatření, jak zmíněnému jevu čelit. Je proto nezbytné, aby se pedagogický výzkum začal problematikou násilí vůči učitelům systematicky zabývat. Platí ostatně, že nebude-li škola představovat prostředí, v němž se pedagogové i žáci cítí bezpečně, nemůže v zásadě plnit své základní výchovně-vzdělávací cíle (Boxford 2006). Uvedené téma nicméně nelze řešit bez určitého teoretického ukotvení. V přehle-
379
dové části příspěvku se proto autor nejprve v obecnější rovině pozastaví u problematiky násilí na pracovišti, v jejímž kontextu je násilí vůči pedagogickým pracovníkům zpravidla pojímáno v zahraniční literatuře.
Násilí na pracovišti
Jak ve své práci uvádí G. Steffgen (2007), násilí vůči učitelům je vhodné zkoumat jako jednu z podob problému, který bývá v odborné, a zejména pak kriminologické literatuře označován jako násilí na pracovišti („workplace violence“). Je totiž nutné, aby takové případy byly nahlíženy v bezprostředním vztahu k situačním i jiným faktorům, pro pedagogickou profesi charakteristickým. Obecná definice násilí na pracovišti je však až dosud předmětem živé diskuse, což přirozeně souvisí s poměrně složitým vymezením samotného pojmu násilí. Podle britského kriminologa P. Waddingtona (2005) je taková definice nemožná minimálně ze tří důvodů. Předně se jedná o fakt, že konkrétní případy, kdy se s násilím setkáváme, se odehrávají v často velmi rozdílném kontextu. Zatímco někdy vnímáme chování, spadající do této kategorie, jako veskrze legální cestu k řešení situace (jako příklad lze uvést potlačení vzpoury vězňů), jindy ho naopak posuzujeme jako závažné překročení společenských či právních norem. Druhým problémem je zde skutečnost, že vždy výrazně závisí na tom, jak danou situaci vnímají a vykládají její samotní aktéři, neboť každý z nás může posuzovat odlišně, zda se v daný okamžik sám chová, či naopak nechová násilně, případně zda se cítí, nebo necítí být obětí agrese někoho jiného. Třetí a patrně největší překážkou, která prozatím brání nalezení uspokojivé definice násilí, je pak podle citovaného autora to, že zjevně neexistuje přímá a jednoznačná souvislost mezi závažností samotného útoku a následky, jaké může oběti způsobit. Jinak řečeno, verbální násilí může za jistých okol-
380
ností pro poškozeného znamenat daleko větší újmu a psychické strádání, než by tomu bylo v případě přímého fyzického útoku. Nahlédneme-li do soudobé literatury, obvykle se setkáme se snahou zařazovat pod termín násilí veškeré aktivity, pomocí nichž si jedinec či skupina vytváří a reguluje vztahy vůči okolí způsobem, který je vnímám jako agresivní či manipulativní (Novotný aj. 2004). Z takového popisu však již na první pohled vyplývá, že jednotlivých podob a forem chování, které mu v zásadě odpovídají, může být celá řada. Není proto divu, že shrneme-li veškeré dosud existující pokusy o obecnou definici násilí, představují v podstatě určité kontinuum, kdy na jedné straně jsou vymezení, která zahrnují pouze fyzické útoky, zatímco na straně druhé pak pojetí výrazně širší, počítající k násilí i takové projevy, jako jsou výhrůžky, zastrašování, hrubé urážky či emocionální a psychické týrání (Budd 1999). Argumentem pro uvedené širší chápání, jehož zastánců je v dnešní době o poznání více, je výše zohledněný fakt, že následky verbálních forem násilí mohou být kupříkladu stejně závažné jako následky přímého násilí fyzického. Jak v tomto směru připomíná V. Bowie (2002), z přítomnosti, či naopak nepřítomnosti fyzické újmy nelze usuzovat na psychické trauma, které oběť utrpěla. Patrně nejcitovanějším vymezením samotného násilí na pracovišti je definice, kterou používá Evropská komise a která vzešla ze setkání expertů v Dublinu v květnu roku 1995. Podle ní jde o incidenty, kdy je s někým hrubě zacházeno, je mu vyhrožováno či je přímo napaden, a to za okolností bezprostředně souvisejících s jeho prací, přičemž v ohrožení je za takové situace jeho bezpečnost, tělesná i duševní pohoda a zdraví (srov. Di Martino 2003). Obdobně se k danému problému staví většina autorů. M. Heiskanen (2007) se ve své práci kupříkladu kloní ke starší definici
Mayhewové a Chappela, která násilí na pracovišti vymezuje jako pokus či skutečné užití jakékoli síly, jež může danému pracovníkovi způsobit škodu, a to včetně výhrůžek či chování, které vzbuzuje oprávněné pocity ohrožení. V. Bowie (2002) je pak pro změnu definuje jako vnímané či skutečné verbální nebo emocionální hrozby, případně fyzický útok na osobu či její majetek, a to ze strany jiné osoby, skupiny osob či organizace, přičemž oběť se v dané chvíli věnuje povinnostem spjatým s výkonem zaměstnání. Většina výzkumů, které se násilím na pracovišti zabývají, se zmíněným terminologickým nejasnostem pokouší čelit tím, že autoři jednotlivé typy chování, na něž se hodlají zaměřit, vyčerpávajícím způsobem a podrobně vyjmenovávají a popisují. Dotazníkové šetření mezi českými pedagogickými pracovníky, jehož výsledky budou prezentovány v další části tohoto textu, vycházelo ze stejného přístupu.
Dostupné zahraniční studie o násilí vůči učitelům
Nelze přehlédnout, že profese učitele bývá v kriminologické literatuře jmenována jako jedna z těch, u nichž lze v souvislosti s problematikou násilí na pracovišti vysledovat zvýšené riziko. Podle C. Mayhewové (2002) jsou nejvíce ohroženi učitelé, kteří pracují na školách sídlících v oblastech s vyšší mírou zločinnosti, neboť situace ve škole zpravidla odráží situaci v celé komunitě. Vůbec nejvyšší stupeň rizika pak vykazují školy, kde je nízká disciplína, pouze formální kontrola dodržování pravidel, špatný ředitel a velký počet žáků, kteří nemají ambice pokračovat ve studiu na vyšších stupních vzdělávání. Citovaná autorka sice výslovně podotýká, že typičtější formou násilí na školách jsou případy, kdy jeden student napadne druhého, avšak s odkazem PEDAGOGIKA roč. LVIII, 2008
na studie z Velké Británie dodává, že zhruba 10 % učitelů se například každý týden setká s hrubými nadávkami vůči své osobě ze strany žáků, a řada z nich má i zkušenosti s napadením ze strany bývalých studentů či rodičů žáků. Zajímavé poznatky ke zde analyzovanému tématu lze získat z některých celonárodních viktimologických studií (tedy studií, v nichž jsou respondenti dotazováni na zkušenosti s vybranými formami trestné činnosti či jiného sociálně negativního chování v určitém období – zpravidla během uplynulého kalendářního roku). Zdaleka největší tradici mají taková šetření v USA a ve Velké Británii. Čerpá z nich například D. Duhart (2001), který se ve své práci zabývá mimo jiné i zkušenostmi učitelů s násilím ve druhé polovině devadesátých let na nejrůznějších typech škol ve Spojených státech. Konstatuje, že přepočteme-li výsledky dotazování, zjistíme, že na 1000 pedagogů připadalo v letech 1993–1999 průměrně každý rok zhruba 7 obětí násilí na pracovišti v rámci zařízení předškolní péče, 17 obětí v rámci nižších stupňů základního vzdělávání, 54 v rámci vyšších stupňů, 38 na středních školách a 2 na univerzitách (univerzitní profesoři se dokonce z hlediska míry zkušeností s násilím na pracovišti umístili na posledním místě ze všech sledovaných povolání). Kromě toho byla k dispozici i data z oblasti speciálního vzdělávání, kde míra činila přibližně 68 obětí na 1000 učitelů. Srovnáme-li tyto údaje s údaji o jiných profesích, jednalo se například o 261 obětí z 1000 pracovníků mezi policisty, 128 obětí mezi taxikáři, 82 mezi pracovníky restaurací, 69 mezi zaměstnanci čerpacích stanic či 22 mezi zdravotními sestrami. Z obdobných zdrojů, v tomto případě z Velké Británie (konkrétně z výzkumů za roky 1994–1998), vychází T. Budd (1999). Dospívá k závěru, že ve srovnání s profese-
381
mi typu policisty, sociálního pracovníka či probačního úředníka nepatří učitelé mezi pracovníky, u nichž by bylo možno hovořit o výrazně zvýšeném riziku, že se při výkonu svého zaměstnání stanou obětí násilí. Přesto stojí nepochybně za zmínku, že podle jeho poznatků se 1,8 % dotázaných učitelů základních, středních či vysokých škol ve sledovaném období stalo v práci obětí napadení a 2 % přiznala přímou zkušenost s tím, že jim bylo vážným způsobem vyhrožováno. Současně se ukázalo, že zatímco učitelé na vyšších stupních základního vzdělávání a na středních školách jsou obecně více ohroženi přímým fyzickým napadením, na nižších stupních představují typičtější formu násilí výhrůžky. Kvalitativně jiným typem informací jsou poznatky z dotazníkových šetření, která se zaměřují již výhradně na pedagogické pracovníky. Autorovi tohoto článku se podařilo získat výzkumné zprávy z Kanady, Finska a Lucemburska. Přestože je jejich vzájemná komparace výrazně omezena jak odlišným sociokulturním kontextem, tak nepřehlédnutelnými rozdíly v samotném definování zkoumaných proměnných, pokládá za přínosné některé závěry, které z nich vyplývají, stručně shrnout. Práce D. Lyona (1999) se týká zkušeností pedagogů v kanadské provincii Britská Kolumbie. Násilí, na něž byli respondenti dotazováni, zde bylo definováno jako jakákoli výhrůžka, pokus či skutečně způsobená škoda osobě či osobám, přičemž jeho jednotlivé formy byly rozděleny do 13 kategorií, zahrnujících jak různé typy násilí verbálního, tak fyzického (mimo jiné osobní urážky, obscénní gesta, úmyslné poškozování majetku, výhrůžky, pokusy o fyzické napadení se zbraní či beze zbraně, skutečné útoky se zbraní či beze zbraně apod.). Výsledky hovoří o tom, že celkem 49,5 % učitelů se s některou z daných forem jednání setkalo
382
během školního roku 1997/1998 a 81,3 % během své profesionální kariéry. Méně často šlo o případy fyzického násilí (uvedlo 9,8 % v daném školním roce a 28 % během kariéry) než o násilí verbální či psychické (43,3 % v daném roce, 76,4 % během kariéry). Zbraň se objevila v 5,5 % případů. Jako rizikový faktor se prokázalo pohlaví (častější zkušenost s násilím měli muži, ovšem s výjimkou případů se sexuálním podtextem), a dále typ pracovního kontraktu (větší riziko u učitelů se smlouvou na omezenou dobu), lokalita školy v rámci země (rizikové byly regiony severního a jižního pobřeží) i z hlediska charakteru okolního prostředí (rizikovější školy ve městech), typ školy z hlediska věku žáků (větší riziko představovaly nižší ročníky středních škol) či z hlediska jejich převažujících sociálně ekonomických charakteristik (čím horší podmínky, z nichž žáci pocházejí, tím znatelnější riziko). Pozitivní roli hrál naopak dobře zpracovaný školní řád, formálně kvalitně ošetřený systém evidence násilných incidentů či existence školního programu prevence. Co se pachatelů týče, většinou jimi byli muži (73,6 %), a to zpravidla přímo studenti, které daný učitel vyučoval (61,1 %). K útokům docházelo nejčastěji přímo ve školní třídě (56,3 % případů), obvykle během vyučovací hodiny (74,5 % případů). Zhruba 5 % útoků z těch, které učitelé uvedli za školní rok 1997/1998, skončilo podle jejich vyjádření fyzickým zraněním, přičemž 3,9 % útoků si následně vyžádalo i pracovní neschopnost. Celkem 70,6 % případů bylo oběťmi nahlášeno (řediteli školy, školní radě, policii apod.) a 61,6 % obětí vyjádřilo uspokojení nad tím, jak byla celá záležitost následně řešena. J. Kivivuori (1999) informuje o dotazníkovém šetření na několika základních školách v Helsinkách. Získané údaje se shodou okolností týkají, stejně jako výše citovaná kanadská studie, školního roku 1997/1998.
Autoři se zaměřili na celkem pět typů násilných či jinak negativních forem chování studentů vůči učitelům, a to slovní urážky, sexuální „harašení“ (ve smyslu obscénních gest se sexuálním podtextem, nemravných návrhů či pokusů o osahávání), obtěžování (anonymní telefonáty učitelům domů, ničení majetku pedagogů, obtěžování jejich dětí), výhrůžky fyzickým násilím a fyzické násilí samotné. Zvlášť přitom byly sledovány případy na nižších stupních základních škol (žáci ve věku 7–12 let) a na stupních vyšších (žáci ve věku 13–15 let). Bylo zjištěno, že s hrubými verbálními urážkami se alespoň jednou v daném školním roce setkalo 48,3 % respondentů na nižším stupni školy a 53,4 % na vyšším. Se sexuálním „harašením“ měly zkušenost 2,3 % pedagogů na nižším a 5,3 % na vyšším stupni. Obětí některé z uvedených forem obtěžování bylo alespoň jednou 8 % učitelů na nižším a 5,7 % na vyšším stupni, s výhrůžkami fyzickým násilím se setkalo 15,6 % na nižším a 10,9 % na vyšším stupni. Konečně s přímým fyzickým násilím mělo v daném školním roce zkušenost 10,1 % pedagogů na nižším a 4,0 % na vyšším stupni. Z těchto údajů mimo jiné vyplývá, že učitelé na nižším stupni základních škol museli častěji čelit hrozbám fyzickým násilím i fyzickým útokům samotným. Autoři zároveň zdůrazňují, že konflikty, které do takových situací vyústily, se svým charakterem na jednotlivých stupních školy výrazně lišily. Zatímco na nižším stupni se učitelé zpravidla stali obětí násilí v okamžiku, kdy se pokoušeli jednat se žáky aktuálně projevujícími znaky náhlého záchvatu hněvu či zlosti, na vyšším stupni se tak dělo spíše tehdy, když se vůči studentům snažili prosadit pravidla a normy školy. Jinými slovy, v druhém případě pramenila zkušenost s násilím z tradičního sporu mezi pedagogy a dětmi v pubertálním věku o to, jaké chování je ve škole přípustné, a jaké nikoli. PEDAGOGIKA roč. LVIII, 2008
Kromě stupně školy zvyšovaly riziko i některé další faktory. Jednalo se zejména o věk učitele, neboť na nižším stupni škol se s násilím častěji setkávali učitelé mladší, naopak na vyšším stupni učitelé starší (zde však již rozdíly nebyly statisticky významné). Zkoumány byly rovněž vztahy k širšímu sociálnímu prostředí, kde škola sídlila. V tomto směru se však žádné zásadnější souvislosti prokázat nepodařilo. Platilo sice, že ve čtvrtích, kde byl podle dostupných statistických údajů větší poměr obyvatel s vyšším vzděláním, byla míra násilí vůči učitelům na tamních školách nejnižší, avšak nepotvrdilo se, že by se s ním na školách v lokalitách s charakteristikou opačnou učitelé setkávali častěji. Zajímavějším se tak jeví poznatek, že porovnáme-li získaná data s některými staršími a celonárodními výzkumy, které ve Finsku proběhly, jsou podle autorů učitelé v Helsinkách obětí násilí a výhrůžek násilím o něco častěji než v jiných městech, a dokonce výrazně častěji než učitelé na školách venkovských. O výzkumu, který zahrnoval vzorek 399 pedagogů, působících na druhém stupni základních škol v Lucembursku, hovoří G. Steffgen (2007). Bylo zjištěno, že 23,9 % z nich čelilo v posledním školním roce hrubým slovním urážkám. Obdobně častou zkušeností byly i pomluvy, s nimiž se setkalo 19,4 % učitelů, naopak méně již bylo mezi pedagogy obětí krádeží (9,3 %), sexuálního obtěžování (7 %), obtěžování prostřednictvím telefonu (5,8 %) a poškozování osobního majetku (4,5 %). S přímým fyzickým napadením se pak setkala 4 % dotázaných osob. Statisticky významné rozdíly se ukázaly ve vztahu k pohlaví respondentů, neboť ženy byly častěji než muži oběťmi poškozování majetku, krádeže i fyzického útoku. Zajímavá jsou rovněž zjištění, že se obecně projevily určité vztahy k úrovni školního prostředí, respektive k subjektivně vnímanému pracovnímu stresu.
383
Zkušenosti českých učitelů
V České republice dosud rozsáhlejší výzkum výše uvedeného typu realizován nebyl. Studie, zabývající se pracovní zátěží učitelů, však již opakovaně zaznamenaly, že jedním z největších zdrojů stresu současných pedagogů je narůstající problémové chování studentů vůči nim, a to včetně vulgárního vyjadřování a neurvalého jednání (Blížkovský aj. 2000). Na vzorku pedagogů ze základních, středních i vysokých škol tuto skutečnost empiricky doložil K. Paulík (1998). Podle něj se rovněž prokázalo, že rušivé vlivy tohoto typu se přímo promítají do pracovní spokojenosti pedagogů. Kázeňskými přestupky na našich školách se opakovaně zabýval S. Bendl (2001). Jeho šetření naznačilo, že učitele nejvíce trápí drzost a vulgárnost žáků. Méně často se již setkávají s jevy, jako je vandalismus, šikana, rvačky žáků či krádeže. Samotné téma násilí vůči učitelům se v roce 2007 rozhodl zařadit do svého výzkumného plánu Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Přípravou i realizací šetření, které bylo součástí širší studie, zabývající se trestnou činností dětí a mládeže, byl pověřen autor tohoto článku.
zaslány dva typy dotazníků. Jeden byl určen řediteli (celkem tedy 200 potenciálních respondentů), druhý pak třem učitelům, kteří na dané vzdělávací instituci působí a jejichž výběr podle jednotného klíče (šlo vždy o třetího až pátého učitele ze seznamu všech vyučujících) provedl sám ředitel školy (celkem 600 potenciálních respondentů). Celková návratnost činila 61,6 %, o něco vyšší byla mezi řediteli (63,6 %) než mezi učiteli (61,0 %). Výzkumu se tedy zúčastnilo 366 učitelů a 127 ředitelů. Základní údaje o obou těchto souborech nabízejí následující dvě tabulky. Tab.1: Charakteristiky výzkumného souboru – učitelé (údaje v %) Pohlaví Věk
Popis vzorku
Pomocí generátoru náhodných čísel bylo ze seznamu všech českých středních škol vybráno 200 institucí, na něž byly
384
33,5
Ženy
66,5
20–29 let
8,3
30–39 let
22,2
40–49 let
38,8
50–59 let
26,0
60 a více let Délka učitelské praxe
Cíl výzkumu
Cílem uvedeného výzkumného šetření bylo zmapovat zkušenosti učitelů a ředitelů z náhodně vybraného vzorku českých středních škol s různými podobami násilí ze strany studentů i jiných osob, s nímž se setkávají v bezprostřední souvislosti s výkonem svého zaměstnání.
Muži
Typ školy
13,9
5–10 let
16,9
11–20 let
27,7
21–30 let
29,1
Více než 30 let
12,4
Gymnázium
23,5
Střední odborná škola
48,7
Střední odborné učiliště
19,1
Integrovaná SŠ a SOU Zřizovatel Kraj či obec školy Soukromý subjekt
N = 366
4,7
Do 5 let
8,7 78,0 20,1
Ministerstvo
1,1
Církev
0,8
Tab. 2: Charakteristiky výzkumného souboru – ředitelé (údaje v %) Pohlaví Věk
Muži
68,9
Ženy
31,1
20–29 let
0,8
30–39 let
4,0
40–49 let
29,8
50–59 let
50,0
60 a více let
15,4
Délka Do 5 let ředitelské 5–10 let praxe 11–20 let
23,1
21–30 let
2,5
Více než 30 let Typ školy
21,5 50,4 2,5
Gymnázium
25,2
Střední odborná škola
41,7
Střední odborné učiliště
15,7
Integrovaná SŠ a SOU
17,4
Zřizovatel Kraj či obec školy Soukromý subjekt
77,8 20,6
Ministerstvo
0,8
Církev
0,8
N = 127
Výzkum byl pojat jako anonymní, z čehož mimo jiné vyplývá, že nebylo možno porovnávat, nakolik si odpovídají zkušenosti učitelů a ředitelů ze stejné školy.
Použité metody
Pro účely šetření připravený původní dotazník pro učitele se ve své hlavní části zaměřil na 13 problémových jevů, při jejichž vymezení se vycházelo ze soudobých teorií násilí na pracovišti i z poznatků některých zahraničních kriminologických studií (viz výše). Zahrnuty proto byly různé formy násilí verbálního i fyzického, stejně jako násilí namířeného vůči osobnímu majetku PEDAGOGIKA roč. LVIII, 2008
učitelů. Respondenti se přitom měli vždy vyjádřit k tomu, zda s danou formou násilí mají osobní zkušenost, a to jak z hlediska celé své pedagogické kariéry, tak právě probíhajícího školního roku 2006/2007 (šetření bylo uskutečněno v dubnu a květnu 2007, tedy prakticky na konci zmíněného školního roku). Pokud se obětí příslušného jevu stali, byli dále požádáni o uvedení údaje, kolikrát k takové situaci (přibližně) došlo. O něco stručnější dotazník pro ředitele mapoval zkušenosti respondentů pouze se šesti typy násilí (důvodem menšího počtu otázek byla skutečnost, že dotazník pro ředitele se v další části zaměřil na názory respondentů na některé vybrané problémy, související s výskytem různých sociálně patologických jevů na školách – o této části výzkumu se článek nezmiňuje, nicméně bude součástí chystané publikace Institutu pro kriminologii a sociální prevenci). Cílem bylo zjistit výskyt situací, kdy se ředitel o příslušném jevu na své škole dozvěděl, respektive si mu někdo z učitelů na takový incident stěžoval. Šlo tedy v zásadě o odlišný typ dat, než byla získána prostřednictvím dotazníků pro učitele, neboť lze předpokládat, že o řadě případů násilí vůči členům pedagogického sboru se ředitel z nejrůznějších důvodů nedozví. Opět přitom byly rozlišeny zkušenosti za celou (ředitelskou) kariéru respondenta a za aktuální školní rok (2006/2007), a znovu byl zjišťován i přibližný počet odpovídajících incidentů. Předvýzkum, který by oba typy dotazníků ověřil, proveden nebyl. Pro zjišťování statisticky významných souvislostí s některými ze sledovaných faktorů (zejména pohlaví učitele, věk, délka pedagogické praxe, typ a zřizovatel školy) bylo při následné analýze využito kontingenčních tabulek a výpočtů chí-kvadrát testu, u dat týkajících se konkrétního počtu incidentů pak rovněž analýzy rozptylu (ANOVA).
385
Výsledky výzkumu
Tabulka č. 3 shrnuje zkušenosti učitelů s jednotlivými formami násilí, zařazenými do dotazníku, a to v rámci celé kariéry i v rámci školního roku 2006/2007. Tab. 3: Zkušenosti učitelů (respondenti v %) Forma agrese
zkušenost v kariéře
Hrubé slovní urážky či nadávky studenta během vyučování Hrubé slovní urážky studenta mimo dobu vyučování
zkušenost ve šk. roce 2006/2007
21,9
11,9
6,6
1,9
Hrubé slovní urážky rodiče či jiného příbuzného
12,3
3,8
Výhrůžky studenta poničením osobního majetku
4,6
0,3
Úmyslné poškození osobní věci ve škole
7,9
2,5
Výhrůžky studenta zneužitím vlivných známostí
9,6
2,8
10,7
1,4
Výhrůžky studenta fyzickým násilím
4,6
0,8
Výhrůžky rodičů či jiných příbuzných fyzickým násilím
1,6
0,0
Přímý fyzický útok studenta či pokus o něj
2,2
0,8
Přímý fyzický útok rodiče či jiných příbuzných (včetně pokusu)
0,5
0,0
Nesl.*
16,8
4,1
1,1
Výhrůžky rodičů či jiného příbuzného zneužitím vlivných známostí
Strach z agresivního studenta či studentů (vyhýbání se konfliktům s ním) Obtěžování či ohrožování bývalým studentem
N = 366; * Otázka na strach z konkrétních studentů, u nichž se učitel v obavě z agresivní reakce záměrně vyhýbá konfliktům, se týkala výhradně aktuální situace na škole, kde respondent působí.
Je možno konstatovat, že alespoň s jedním z uvedených jevů se v kariéře setkalo 43,4 % respondentů, v aktuálním školním roce pak 26,8 %. Zdaleka nejčastějšími byly zkušenosti s urážkami a nadávkami studentů během vyučování, které přiznala více než pětina pedagogů. Nezanedbatelná část již čelila také urážkám ze strany rodičů, stejně jako výhrůžkám zneužitím vlivných známostí a útokům na osobní majetek. Závažnější formy jako výhrůžky fyzickým násilím či fyzické útoky samotné již naproti tomu byly méně časté. Jak navíc naznačuje tabulka č. 4, týkající se frekvence zkoumaných jevů z hlediska karié-
386
ry, pro oběti se většinou jednalo o výjimečné, nikoli opakované zkušenosti. Neplatí to pouze o verbálním násilí v době vyučování, s nímž se naopak více jak polovina tímto způsobem poškozených pedagogů setkala v kariéře již více než dvakrát. V tabulce je uveden absolutní počet respondentů, kterých se příslušný jev týkal (N), maximální počet incidentů, který někdo z nich uvedl (Max), a dále procentuální podíl těch (z příslušného N), kteří zmínili jednu, dvě, případně tři a více zkušeností (viz sloupce 1x; 2x; 3x a více). Poslední dva sloupce obsahují průměrné počty incidentů a hodnoty standardních
odchylek (opět vypočítáno pouze pro takto poškozené pedagogy, nikoli pro celý výzkumný soubor). Do tabulky není zahrnuta
otázka na strach z agresivních studentů, jíž je vzhledem k jejímu poněkud odlišnému charakteru věnována další část textu.
Tab. 4: Frekvence zkušeností učitelů s jednotlivými formami agrese (údaje za celou kariéru respondenta) Forma agrese Hrubé urážky studenta při vyučování Hrubé urážky studenta mimo vyučování Hrubé urážky rodiče či jiného příbuzného Výhrůžky studenta poničením majetku Úmyslné poškození osobní věci Výhrůžky studenta zneužitím známostí Výhrůžky rodičů zneužitím známostí Výhrůžky studenta fyzickým násilím Výhrůžky rodičů fyzickým násilím Fyzický útok studenta či pokus o něj Fyzický útok rodiče či jiných příbuzných Obtěžování bývalým studentem
N
Max
1x
2x
3x a více
prům.
st. odch.
73
90
26,0
23,3
50,7
5,32
11,967
24
5
50,0
20,8
29,2
2,04
1,367
44
10
52,2
29,5
18,3
2,00
1,698
15
3
80,0
6,7
13,3
1,33
0,724
29
5
65,5
20,7
13,8
1,62
1,115
32
30
53,1
31,3
15,6
2,50
5,080
36
5
61,6
16,7
21,6
1,72
1,111
17
3
70,6
23,5
5,9
1,35
0,606
6
1
100,0
0,0
0,0
1,00
0,000
8
5
87,5
0,0
12,5
1,50
1,414
2
1
100,0
0,0
0,0
1,00
0,000
15
5
75,1
12,5
12,4
1,50
1,095
Není pochyb o tom, že nepříznivý dopad na práci učitele nemusí mít jen přímá osobní zkušenost s násilím ze strany studenta či jiné osoby, ale též strach, že by k ohrožující situaci mohlo dojít. Kriminologické výzkumy ostatně opakovaně prokázaly, že lidé, kteří se cítí silně ohroženi násilím či jinými formami zločinu, často mění své zvyky a mají tendenci vyhýbat se určitým jinak běžným činnostem, což pochopitelně výrazným způsobem poznamenává celkovou kvalitu jejich života (srov. Hale 1996). Není proto příliš příznivým zjištěním, že každý PEDAGOGIKA roč. LVIII, 2008
bezmála šestý respondent se na škole setkává se studentem, z něhož má strach, a záměrně se tak vyhýbá jakýmkoli konfliktům s ním (viz tabulka č. 3). Třetina z nich se přitom cítí ohrožena jediným studentem (34 %), dalších 21 % studenty dvěma a 13 % třemi. Zbývajících 32 % pedagogů, kteří uvedené obavy připustili, se pak obává více než tří studentů, přičemž někteří zmiňovali i 10 a více studentů (maximální počet, který jeden respondent uvedl, činil 120 studentů – je možné, že se jednalo o všechny studenty dané školy).
387
Velká pozornost byla v dotazníku věnována přímému fyzickému násilí. Učitelé, kteří s ním měli osobní zkušenost (fyzický útok studenta se týkal osmi respondentů, útok rodiče či jiného známého nebo příbuzného studenta pak respondentů dvou), byli požádáni, aby daný případ stručně popsali. Vyhovělo sedm z nich. Ve dvou případech šlo o reakci studenta či studentů na předchozí napomenutí, v jiných dvou hrál roli alkohol či omamné látky (respektive zde bylo podezření na jejich užití studentem) a u dalších dvou byl útočníkem žák, u něhož se výrazné problémy s chováním projevovaly již delší dobu, a samotný útok tak představoval jakési vyvrcholení jeho narůstajících kázeňských přestupků. Jeden respondent pak zažil na maturitním plese fyzické napadení ze strany kamaráda své bývalé studentky. Konkrétní podoby zmíněných incidentů však byly poměrně rozdílné. Jednalo se například o úmyslné sražení z chodníku do silnice, o podražení nohy na chodbě během přestávky či o kopnutí do tabule, v jejíž blízkosti pedagog stál.
Jak již bylo konstatováno výše, někteří odborníci upozorňují, že násilí studentů může vést k odchodu části učitelů ze školství. K tomu, že o rezignaci na svou pedagogickou kariéru právě z uvedeného důvodu přemýšleli, se ve zde prezentovaném šetření přiznalo 10,8 % respondentů. Nelze přitom přehlédnout, že zde byly statisticky významné rozdíly mezi těmi, kteří již čelili některému z výše analyzovaných jevů (v této skupině již odchod ze školství zvažovalo 23,2 % respondentů), a těmi, kteří dosud žádnou zkušenost tohoto typu neměli (pouze 1,5 %). Tabulka č. 5 prezentuje zkušenosti dotázaných ředitelů škol s násilím vůči učitelům, které v rámci své kariéry, případně během školního roku 2006/2007 museli řešit. I tentokrát se ukázalo, že zdaleka nejfrekventovanějšími jsou zkušenosti s případy verbálního násilí vůči učitelům (řešila již takřka polovina všech ředitelů). Alespoň s jedním z daných šesti jevů se již na své škole během kariéry setkalo 61,4 % ředitelů, v uvedeném školním roce 46,8 %.
Tab. 5: Zkušenosti ředitelů škol s jednotlivými formami agrese vůči pedagogům na jejich škole (respondenti v %) Forma agrese
zkušenost v kariéře
zkušenost ve šk. roce 2006/2007
Hrubé slovní urážky či nadávky studenta
48,8
40,5
Úmyslné poškození osobní věci
18,9
5,6
Výhrůžky studenta zneužitím známostí
13,4
7,1
Výhrůžky rodičů či jiného příbuzného zneužitím známostí
27,0
11,2
Výhrůžky studenta fyzickým násilím
10,2
3,9
4,7
1,6
Fyzické napadení ze strany studenta či jiné osoby N = 127
Jak dokládá tabulka č. 6, na rozdíl od zkušeností samotných pedagogů byly v případě ředitelů škol častější opakované zkušenosti
388
se stejným typem násilí. Platí to zejména o hrubých urážkách či nadávkách studentů (extrémní počet zde uvedl respondent, který
již jako ředitel v kariéře řešil 291 verbálních útoků na někoho z učitelů – tento údaj
pochopitelně poněkud zkresluje celkový průměr i standardní odchylku).
Tab. 6: Frekvence zkušeností ředitelů s jednotlivými formami agrese vůči učitelům na jejich škole (údaje za celou kariéru respondenta) Forma agrese
N
Max
Hrubé slovní urážky či nadávky studenta
60
291
Úmyslné poškození osobní věci
23
9
Výhrůžky studenta zneužitím známostí
16
5
Výhrůžky rodičů zneužitím známostí
33
17
Výhrůžky studenta fyzickým násilím
13 6
Fyzické napadení (student či jiná osoba)
Statistická analýza následně ukázala, že zkušenosti učitelů s výše předestřenými problémovými jevy se lišily podle některých ze sledovaných faktorů. Jedním z nich bylo pohlaví. Ženy během aktuálního školního roku častěji než muži čelily verbální agresi během vyučování, zatímco muži byli naopak typičtější obětí hrubých nadávek studenta mimo dobu vyučování a rovněž se signifikantně častěji v kariéře setkali s úmyslným poškozením či zničením osobního majetku. Také obětí výhrůžek fyzickým násilím bylo více mezi muži, avšak u zkušeností s přímým napadením pro změnu převážily ženy. Ty pak navíc dominovaly i mezi těmi, kteří přiznali strach z konkrétních studentů na škole a kteří připustili, že kvůli agresivitě žáků již zvažovali konec své pedagogické kariéry. U posledních dvou otázek se nicméně nabízí námitka, zda daný poměr spíše než reálný stav neodráží určitou neochotu učitelů – mužů v dotazníku otevřeně přiznávat pocity strachu. Délka praxe a ani věk učitele v daném směru u žádného ze zkoumaných jevů podstatnější roli nehrály. Značnou váhu měl typ školy, na jakém učitel působí, což potvrdilo jak šetření mezi samotnými učiteli, tak mezi řediteli škol. PEDAGOGIKA roč. LVIII, 2008
1x
2x
3x a více
prům.
st. odch.
8,3
20,0
71,7
12,15
39,021
34,8
30,4
34,8
2,70
2,305
31,3
31,3
37,4
2,38
1,360
48,5
24,2
27,3
2,55
3,133
3
53,8
38,5
7,7
1,54
0,660
1
100,0
0,0
0,0
1,00
0,000
Takřka u všech sledovaných forem násilí měli více zkušeností učitelé z odborných učilišť a ze středních integrovaných škol (tedy škol, kde je současně realizována výuka na učilišti a střední odborné škole). Tyto rozdíly byly obzvláště výrazné ve srovnání se zkušenostmi učitelů působících na gymnáziu. Nešlo přitom jen o otázku, zda se daný pedagog setkal či nesetkal s každým ze sledovaných jevů zvlášť, ale najevo také vyšlo, že uvedené dva typy současně zvyšují pravděpodobnost, že učitel již čelil více typům násilí najednou. Střední odborná učiliště jsou navíc prostředím, kde se pedagogové ve srovnání s kolegy z jiných škol častěji bojí konkrétních studentů (uvedlo 27,1 % z nich) a častěji již rozmýšleli, zda na své povolání kvůli agresivnímu chování žáků nerezignovat (uvedlo 20,6 % z nich). Za pozornost stojí jisté neshody mezi řediteli a pedagogy ze soukromých škol a škol zřizovaných krajem či obcí. Zatímco výpovědi ředitelů zpravidla naznačovaly, že na soukromých školách je problémů s agresí vůči pedagogickým pracovníkům méně než na školách „státních“, zkušenosti samotných učitelů byly na obou uvedených typech velmi podobné, případně byl u některých forem násilí (například u verbální agrese ze strany
389
rodičů) výše naznačený poměr opačný. Nabízí se vysvětlení, že ředitelé soukromých vzdělávacích institucí si pečlivěji, než jejich kolegové z institucí zřizovaných obcí či krajem, hlídají pověst své školy i v takto anonymně pojatém dotazníkovém šetření. Hypoteticky by však bylo možné uvažovat také o tom, že učitelé na „státních“ školách spíše oznamují případy daného typu svému nadřízenému než učitelé na školách soukromých.
Závěr
Podobně jako některé zahraniční studie, i zde prezentovaný domácí výzkum z roku 2007 naznačil, že profese učitele patří mezi povolání, u nichž lze vysledovat reálné zkušenosti pracovníků s násilím. Lze však namítnout, že spíše než o násilí v obecné rovině je na místě diskutovat o jeho jednotlivých podobách. Ačkoli je těžké závěry z různých výzkumů vzhledem k odlišné metodice srovnávat, zdá se, že zdaleka největším problémem jsou u nás i v jiných zemích nejrůznější podoby násilí verbálního, zejména pak urážky a nadávky vůči učitelům ze strany žáků nebo rodičů, eventuálně výhrůžky zneužitím vlivných známostí a útoky na osobní majetek. Závažnější formy typu přímých fyzických útoků se naštěstí ukazují jako výjimečné, byť i takové případy citovaná šetření zachycují. Závěrem se nelze vyhnout konstatování, že dosavadní výzkumné snažení na daném poli zůstává pouze na povrchu analyzovaného
problému a slouží spíše jako jakési vstupní sondy. Je zcela zjevné, že pedagogický výzkum musí usilovat nejen o poznání rozsahu a konkrétních podob násilí vůči učitelům, ale zároveň se pokusit o nalezení vztahů mezi těmito jevy a vlastním pedagogickým působením dotčených osob. Výše předestřená data z našich vzdělávacích institucí ostatně i navzdory nepříliš rozsáhlému počtu respondentů naznačují, že spíše než proměnné – jako typ školy či pohlaví učitele – hrají významnější roli faktory spojené s jeho osobností a samotnou pedagogickou interakcí. Ukázalo se mimo jiné, že i na odborných učilištích, která se obecně jevila jako rizikovější prostředí, se našli pedagogové (a dokonce většina), kteří žádnou zkušenost s násilím neměli. A naopak, i na gymnáziích, kde se zkoumané jevy evidentně vyskytují nejméně, se někteří učitelé obětí násilného chování studentů či jiných osob stali. Bylo by proto vhodné pokusit se empiricky doložit, zda riziko násilného útoku souvisí například s určitým výchovným stylem učitele, klimatem v jeho vyučování, sociálními kompetencemi či s jeho autoritou v očích žáků. Takové poznání by mělo nepochybně obrovský význam i pro případná preventivní opatření, zejména pak v rámci přípravy budoucích pedagogů. Na otázky zmíněného typu však může odpovědět pouze šetření, které využije i dalších výzkumných metod a technik, tedy nejen anonymního dotazování se respondentů na jejich osobní zkušenosti s násilím.
Literatura: BENDL, S. Jak předcházet nekázni aneb kázeňské prostředky. Praha : ISV nakladatelství, 2004. 208 s. ISBN 80-86642-14-3. BENDL, S. Percipování kázně ve škole učiteli a žáky. Pedagogika, 2001, roč. 51, č. 2, s. 206216. ISSN 3330-3815. BLÍŽKOVSKÝ, B.; KUČEROVÁ, S.; KURELOVÁ, M., aj. Středoevropský učitel na prahu učící se společnosti 21. století : vzdělávací situace, profesní činnosti a podmínky učitelů České, Slovenské a Polské republiky. Brno : Konvoj, 2000. 251 s. ISBN 80-85615-95-9. BOWIE, V. Defining violence at work : a new typology. In GILL, M.; FISHER, B.; BOWIE, V.
390
(Eds.). Violence at work. Causes, patterns and prevention. Cullompton : Willan Publishing, 2002, s. 1-20. ISBN 1-903240-62. BOXFORD, S. Schools and the problem of crime. Cullompton : Willan Publishing, 2006. 274 s. ISBN 978-1-84392-178-3. BUDD, T. Violence at work: findings from the British crime surveys. London : Home Office, 1999. 78 s. ISBN 1-84082-348-8. DUHART, D. Violence in the Workplace, 1993-99. Washington : U.S. Department of justice (Bureau of justice statistics), 2001. 12 s. HALE, C. Fear of crime: a review of the literature. International Review of Victimology, 1996, vol. 4, no. 2, s. 79-150. ISSN 0269-7580. HEISKANEN, M. Violence at work in Finland : trends, contents, and prevention. Journal of scandinavian studies in criminology and crime prevention, 2007, vol. 8, no. 1, s. 22-40. ISSN 1404-3858. HRUBÁ, I. Učitelé se také střílejí. Učitelské listy, 2001/2002, roč. 9, č. 10, s. 1. ISSN 12106313. KIVIVUORI, J.; TUOMINEN, M.; AROMAA, K. Mä teen mitä mä haluun. Oppilaiden opettajiin kohdistama häirintä ja väkivalta Helsingin kouluissa 1997–1998. Helsinki : Helsingin Kaupungin Tietokeskus, 1999. 56 s. LYON, D.R.; DOUGLAS, K.S. Violence against British Columbia teachers. Burnaby : Simon Fraser University, 1999. 68 s. MARTINO, V. di. Work-Related Violence. In HEITMEYER, W.; HAGAN, J. (Eds.). International Handbook of Violence Research : Volume 2. Dordrecht : Kluwer Academic Publishers, 2003, s. 885-902. ISSN 1-4020-3980-8. MAYHEW, C. Occupational violence in industrialized countries : types, incidents patterns and ´at riks´groups of workers. In GILL, M.; FISHER, B.; BOWIE, V. (Eds.). Violence at work. Causes, patterns and prevention. Cullompton : Willan Publishing, 2002, s. 21-40. ISBN 1-903240-62. NOVOTNÝ, O.; ZAPLETAL, J., aj. Kriminologie. 2., přeprac. vyd. Praha : Aspi, 2004. 452 s. ISBN 80-7357-026-2. PAULÍK, K. Co obtěžuje učitele různých typů škol. In ŘEHULKA, E.; ŘEHULKOVÁ, O. Učitelé a zdraví. Brno : Psychologický ústav AV ČR a nakladatelství Pavel Křepela, 1998, s. 35-41. STEFFGEN, G.; EWEN, N. Teachers as victims of school violence : the influence of strain and school culture. International journal on violence and schools, April 2007, vol. 2, no. 3, s. 81-93. URBÁNEK, P. Vybrané problémy učitelské profese : aktuální analýza. Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2005. 229 s. ISBN 80-7083-942-2. WADDINGTON, P.; BADGER, D.; BULL, R. Appraising the Inclusive Definiton of Workplace Violence. British journal of criminology, 2005, vol. 45, no. 2, s. 141-164. ISSN 0007-0955.
PEDAGOGIKA roč. LVIII, 2008
391
