edním z nejstarších vratislavických mlýnů býval takzvaný Gürtlermühle neboli Gürtlerův mlýn. Pojmenovaný byl podle jednoho ze svých majitelů – Franzi Gürtlerovi, jenž kdysi patřil k nejznámějším z vratislavických mlynářům. Jeho jméno, stejně jako název mlýna, později beznadějně upadlo v zapomnění. Poměrně velký mlýn stál v místech dnešní továrny na vlajky LIBEA v ulici Za Cukrárnou. Podle všeho jsou zdi staré stavby alespoň zčásti v nitru bělostně natřeného objektu stále dochovány. Když se podíváme na mapy a plány z 19. století, zjistíme, že půdorys původního mlýna je takřka totožný s dodnes stojícím objektem, který byl ovšem tolikrát přestavován, že by v něm v současné době starý mlýn jen stěží někdo hledal. Přesto je to tak: dnešní dům č. p. 534 je jedním z historických vratislavických mlýnů. Kdysi stával téměř uprostřed levobřežních Vratislavic, jen nedaleko od šenku a domu obecního představeného. Málokdo by to zde dnes poznal, neboť staré časy zde vlastně připomíná jen zasypaný zbytek náhonu obrostlého velkými stromy a potom už jen ozdobná zakončení střešních trámů v továrně na vlajky. Jinak toto místo opravdu nevypadá jako náves starodávné vsi náležející k českodubskému panství. Staré uspořádání zástavby u bývalého mlýna se drželo vcelku dlouho – vlastně až do první poloviny 20. století. Rozkotalo ho až rozšíření areálu továrny na koberce, s nímž bylo spojeno i přetnutí historické cesty vedoucí od mostu vzhůru ke kostelu Nejsvětější Trojice. Pod zašlým šenkem, který byl v 21. století přeměněn na velký bytový dům č. p. 537, došlo také na zboření některých domů včetně staré hospody u mostu přes řeku. Zmizel i onen most a socha sv. Jana Nepomuckého, věrného strážce. Naopak přibyla sběrna, plechové ploty, ostnaté dráty. Toto nové uspořádání okolí mlýna značně pozměnilo a z kdysi rušného centra obce učinilo poklidný „zadní dvorek“ Vratislavic. Nebýt onoho napůl zasypaného náhonu, který vždy na jaře zaroste kopřivami, a stromů okolo něj, těžko bychom se zde podle starých map zorientovali. Gürtlerův mlýn s pilou stál sice jen pár desítek metrů od řeky, ale jeho mlecí soustrojí poháněly vody tekoucí sem z mlýnského náhonu, který patřil k úplně nejdelším v údolí Nisy. Náhon se od řeky odpojoval nedaleko křižovatky ulic Za Kinem a Prosečská a vedl pak prakticky přesně v linii dnešní ulice Za Kinem a Za Cukrárnou. Nedaleko dnešní cukrárny jej po velkých kamenech překonávala cesta směřující k Liberci. Celková délka náhonu byla téměř jeden kilometr. Když se člověk dnes projde podél ulice Za Kinem, může ještě tu a tam narazit na další velké stromy, které jsou s velkou pravděpodobností také posledními svědky průběhu náhonu.
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 62 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2014/5
J
489
Podle některých spekulací byl takto nezvykle dlouhý náhon pouze upraveným přírodním korytem Nisy, z něhož řeka kdysi dávno „vyskočila“ při některé z povodní, kdy si našla pro svůj proud vhodnější cestu. A tato spekulace by nemusela být úplně nepravděpodobná. Ulice Za Kinem totiž přesně kopíruje svah zvedající se z nivy při Nise a podle starých katastrálních map víme, že většina meandrujících řek se v nivě přesně svými zákruty roztahovala od svahu ke svahu a líně si plynula mezi nimi. Staré koryto řeky tedy klidně mohlo zformovat ony svahy a řeka pak mohla směle zmizet kdesi v loukách. Současné koryto nám moc neporadí, pod ulicí Za Kinem je umělé, vytvořené novodobými regulacemi a osázené olšemi – v terénu tak dnes již není ani možné najít místo, kde stával jez, který vody pro náhon vzdouval a odděloval od toku řeky. Starý tok řeky tak skutečně vedl přímo pod svahem, a když jej vody opustily, mohl být opravdu tento přírodní náhon upraven pro účely pohonu mlýna. Náhon tak asi opravdu existoval „odnepaměti“. Po celá staletí sloužil k pohonu mlýna a pily. A později, po ukončení provozu těchto zařízení, dodával vodu do vratislavické elektrárny, jež bývala v ozdobné budově nacházející se v prostoru dnešního dětského hřiště u cukrárny a současným Vratislavičanům je známa spíše jako objekt sloužící donedávna potřebám kina. Později, někdy v průběhu ve 20. století, byl již nepoužívaný náhon z větší části zasypán, zůstal z něj jen kousíček plnící se odpadem, jen na dohled od samotného mlýna. O historii Gürtlermühle se rozepisuje kronikář Jäger i učitel Appelt. Ani jeden z nich ovšem nezmiňuje přesné datum založení mlýna, dokonce ani století, v němž vznikl, není přesně doloženo. Mohlo by se tak směle spekulovat, jestli tento nejstarší mlýn v celém údolí mezi Císařským kamenem a Prosečeským hřebenem náhodou nesouvisí se zmínkou v prastarém urbáři frýdštejnského panství z roku 1547. V něm je uvedeno, že v osadě Nysa, která se později stala součástí levobřežních Vratislavic, žije jistá Müllerin Katharina čili mlynářka Kateřina. Člověk by si tak snadno mohl představit hypotézu, v níž ke zřízení nejstaršího mlýna (urbář totiž jiné mlynáře na levém břehu Nisy nezmiňuje) došlo tak, že k němu byla voda přivedena přes ono existující, nicméně vyschlé koryto řeky. To mohlo být snadno prohloubeno a na svém začátku doplněno o jez. Bez větší námahy by tak vzniklo poměrně rozsáhlé vodní dílo s mlýnem i v dobách, kdy budování podobně náročných staveb nebylo vůbec jednoduché. Staré vlastivědy tvrdí, že mlýn v levobřežních Vratislavicích byl prý postaven vrchností a následně předán do dědičného pachtu mlynářským rodinám. Nejednalo se ovšem o klasický činžovní mlýn, jaké byly ponejvíce
490
Nedaleko křižovatky ulic Za Kinem a Prosečská se od Nisy odpojoval mlýnský náhon pohánějící poměrně vzdálený Gürtlerův mlýn. Tok řeky je zde ovšem značně pozměněn pozdějšími regulacemi.
491
na druhém libereckém, břehu řeky. Tento tzv. svobodný mlýn sice patřil k českodubskému statku Sedmivsí, ale ze strany panství z něj byl vybírán jen roční poplatek 15 kop za to, že vrchnostenská správa nařídila obyvatelům levobřežních Vratislavic a později i Milířů, že právě sem musí povinně vozit obilí k mletí a musí si od mlynáře kupovat mouku i chleba. Nejstarší zde doložený mlynář nesl křestní jméno Donath, díky němuž mlýn také získal na dlouhá léta nářeční přezdívku Dountmühle. V roce 1615 je v gruntovních knihách uváděným provozovatelem mlýna s pilou jistý Georg Augsten. Jeho rodina poté vládla podniku celých 133 následujících let. Mlynáře Georga následoval ve vlastnictví jeho syn Hans Georg Augsten. Pro něj také vydal v únoru 1677 českodubský hejtman Konrad Sybert dokument nazvaný Amtsverordnung wegen der Kohlstätter Mahlgäste neboli Úřední nařízení pro moučné hosty z Milířů. V něm se praví, že za to, že mlynář platí vrchnosti téměř dvojnásobný poplatek, jsou chalupníci a domkaři z Milířů pod trestem zaplacení pokuty ve výši jedné kopy míšenských grošů povinni mouku a chleba kupovat jen a jen v jeho mlýně. V září 1684 prodala mlýn s pilou a okolní pozemky vdova po Hansi Georgu Augstenovi svému stejnojmennému synovi, a to za 370 kop. Roku 1701 si tento mlynář nechal od českodubského panství potvrdit, že do jeho mlýna musí – stejně jako k jeho otci – jezdit lidé z Milířů, a trest za nákupy jinde byl pro ně navíc zvýšen na pokutu ve výši 2 kopy míšeňských. Jenže ve stejné době se ještě mlynář Augsten dozvěděl o snaze zřídit na levém břehu Nisy druhý mlýn, který by pokrýval rostoucí potřeby postupně se zvětšujících Vratislavic. Protestoval hned proti tomu na českodubském zámku a nakonec si u českodubského panského vrchního Wilhelma Ignaze Schwarze roku 1705 prosadil, že pokud se panství zaručí, že nepovolí další mlýn v jeho blízkosti, dobrovolně bude on a jeho nástupci platit vrchnosti za toto privilegium poplatek ve výši 6 kop, a to nad rámec všech stávajících plateb. Roku 1714 mlynář Augsten zemřel a podle jeho závěti z roku 1712 se majitelem moučného mlýna včetně mlynářské zahrady a všech pozemků při vodách Nisy stal jeho syn. Ten zde pak panoval celých 36 let a až v září 1750 prodal mlýn a okolní majetek za cenu 700 kop jistému Josefu Reuchelovi, který se někdy psával i Reichl či Reichel. Nebyl to pro Augstena úplně cizí člověk – šlo o manžela jeho neteře Marie Judithy. Jak dokládají staré záznamy, v té době nebylo vůbec ničím neobvyklým, že si příbuzní, a to většinou rodiče a děti, mezi sebou nemovitý majetek, mnohdy zcela klíčový pro uživení rodu, převáděli úplatně, a to mnohdy i při vyřizování dědictví. Úplně běžné bylo také to, že rodiče sice prodali dětem rodový
492
Náhon Gürtlerova mlýna byl téměř v celé své délce zasypán, malý kousek se dochoval pouze v ulici Za Cukrárnou
493
Okolo pozůstatku starého náhonu dnes rostou mohutné stromy. Podle všeho by mohly pamatovat časy, kdy v náhonu tekla ještě voda.
majetek, ale pečlivě sepsanými smlouvami si k němu podrželi vztah až do své smrti. Přesně tak si poslední z mlynářů Augstenů vymínil na manželu své neteře řadu povinností. Jako výměnek připadlo prodávajícímu a jeho ženě volné bydlení ve mlýně, ale i veškeré dlužné projevy lásky k předkům, jak uvádějí staré spisy. Za jejich života měli od mlynáře dostávat jednu kopu vajec ročně, jednu měřici pšenice, 4 měřice žita, z čehož jim kupující nejen měli povinnost namlít mouku, ale také napéci chleba podle potřeby obou výměnkářů. Dále pak mohli oba staří Augstenovi užívat i 11 záhonů v dolní zahradě a z ovoce, co ročně Pánbůh nadělí, jim náležela jedna čtvrtina. A v neposlední řadě jim ještě musela mlynářka prát prádlo… Po necelém čtvrtstoletí, v březnu 1774, mlynář Josef Reichel – bůhví proč – vyměnil svůj mlýn s mlynářem Josefem Jungem z Dlouhého Mostu.
494
Ten mu sice připlatil ještě 685 kop, ale předal mu svůj podstatně menší mlýn nahoře za lesy. Nový vratislavický mlynář Jung pak ve starém Dountově mlýně působil celých 36 let, a když v listopadu 1810 zemřel, mlýn přešel na jeho syna Floriana Junga. Ten roku 1817 od Franze Augstena z čísla 119 (dnes 519) ještě přikoupil pilu, a tak spojil opět oba majetky, které kdysi patřívaly majiteli mlýna. Za pilu prý tehdy zaplatil 200 zlatých v 10 a 20krejcarových mincích. Musel jich tedy být pěkný pytel. Mlynář a nově i pilař měl ale díky tomuto nově nabytému majetku hned řadu povinností. Musel například udržovat náhon tak, aby nepůsobil škody na okolních pozemcích, vyfasoval dále povinnost nahradit velké kameny přes náhon na liberecké cestě novým mostkem. A prodávajícímu Augstenovi musel navíc ročně za poloviční cenu na pile nařezat prkna z 10 kmenů. Dlouho je ale neřezal, zatímco mlýn v té době přinášel zisky, pila postupně upadala pro nedostatek práce. Lesy v okolí Vratislavic byly tehdy velmi vytěžené a prostě nebylo dřevo. Traduje se, že sám Jung pilu zavřel a zbořil ji. Zdá se ale, že Florianovi Jungovi, zvanému Mühlflorian čili Mlýnský Florián, přesto jeho živnost docela dobře „sypala“. Dochovaly se totiž doklady nejen o přikoupení pily, ale ještě předtím si měl pořídit také tzv. Elstnermühle neboli Elstnerův mlýn v pravobřežních Vratislavicích. Ten stával na opačné straně Nisy – hned naproti jeho mlýnu. Jung jej koupil v létě 1806 za 6 tisíc zlatých od Matese Hlubůčka ze Železného Brodu. Jenže liberecká vrchnost byla na rozdíl od té českodubské k mlynářům velmi přísná co se činží týče a Jung proto mlýn, který mu nepřinášel nic než starosti, raději opět rychle prodal. Mimochodem, přístup libereckého panství k mlynářům na jeho straně řeky byl skutečně velmi neprozíravý, kronikář Jäger uvádí, že za deset let se v Elstnermühle vystřídalo devět nájemců. Po sedmnácti letech se mlynář Jung odebral na penzi a v prosinci 1827 mlýn prodal za dva tisíce zlatých svému zeťovi Franzi Gürtlerovi z Rádla, který si předtím vzal za ženu Jungovu dceru Agátu. Dlouhých 41 let pak působil Franz Gürtler ve starém mlýně a stal se široko daleko proslulým pro svůj důvtip a schopnosti. Ty mu přinesly takové bohatství, že byl ve Vratislavicích zakrátko přezdíván Reiche Gürtler čili Bohatý Gürtler. V polovině 19. století se tento významný mlynář, po němž nakonec budova získala trvalé pojmenování, se velmi společensky angažoval a v čase revoluce roku 1848 byl dokonce velitelem vratislavické Národní gardy. V té době ovšem také velmi často cestoval po Evropě, kde studoval modernizaci mlýnů, která ve vyspělých zemích v těch časech již byla v plném proudu. Svůj mlýn tak tehdejším trendům začal pomalu přizpůsobovat.
495
Jenže v šedesátých letech 19. století zdejší mlynáři trpěli ohromnou konkurencí uherských parních mlýnů, na něž chabé vody Nisy nemohly stačit. Ani Gürtlerův důvtip a pracovitost už nemohly stačit k tomu, aby svůj podnik udržel v zisku. Dne 28. května 1868 se proto Franz Gürtler definitivně rozhodl: prodal mlýn a s ním související majetky továrníkovi Ignazi Ginzkeyovi a pořídil si za výnos z tohoto prodeje dům č. p. 114 v pravobřežních Vratislavicích, kde také roku 1876 ve věku 80 let zemřel ve velmi skromných poměrech. Ignaz Ginzkey se sice nejprve pokusil starý mlýn přestavět na parní pohon a tím dohnat uherské mlynáře. V roce 1868 tak přibyl k mlýnu ještě objekt kotelny. Jenže prosperující mlynářství už bylo v té době v jizerskohorském podhůří dávno za zenitem a spíše živořilo. Protřelý podnikavec Ginzkey to pochopil velmi rychle, mletí obilí zrušil a starý objekt přebudoval na přádelnu umělé vlny. To byl definitivní konec Gürtlerova mlýna.
Málokdo by uvěřil, že tovární objekt v ulici Za Cukrárnou vznikl přestavbou zbytků starého mlýna. Za řekou se v jeho sousedství tyčí mohutné objekty části Ginzkeyovy továrny, které vyrostly na místě Elsnerova mlýna.
496
