JEDNADVACET ZBYTEČNÝCH BÁSNÍ
Neznámá básnířka: Dětství Dětství je když v člověku roste všechno tak nějak samo sebou. Jenže mají-li povyrůst dospělí už je to dřina a někdy to bolí a někdy moc. Tak proto máma pláče Janinko.
Marie Bieblová: Úděl Dlouho, trpělivě a marně stojíme frontu na sebe samy. Ačkoliv nás čas sune vpřed, nedojdeme tam. Malíř zubožený, zarostlý, vychrtlý, nosí podpaží blok a malířské štafle. Trpělivě, stojí frontu na nového Rembrandta až do konce svých dnů.
Eva Grillová: Z blogu Město se rozplývá v kalužích světla malé strany. kocour protáhne hřbet obloukem prašné brány. pochytat labutě do kapes mezi drobky mezi vrány mezi stíny bezejmenných měst. známé viny známé zrady, mrtvé rány. mrtvá rána posbírám.
Václav Hrabě: Tma Tma stéká do kaluží Na šedivém pijáku nebe otisky cyklámových růží Uprostřed ulice lynčují autogenem zbytky této noci kterou jsem prochodil abych se ujistil že žiji Možná že právě dnešní ráno přinese amnestii všem promlčeným láskám...
Václav Hrabě: Jam session Přišel. V černém baloňáku, zmáčený a prokřehlý. Paruku a černý frak odložil na židli. Pak upustil cigaretu. Na piáno sáh! Dovolte mi představit se: Jmenuji se Bach! Jsem bez peněz. Jako vždycky. Za kafe a jeden štok budu s vámi chvíli hrát. A třeba twist! A třeba rock! Nečekal až někdo kývne. Dupnul čtyřikrát – a pak začal dole v basech tenhle chorus hrát. Byl to chorus o životě, o slávě a o hladu, jak hrát, aby's spravil králi po večeři náladu. Jak je ale kurva těžký rychle napsat mši, když ti tluče na dveře exekutor a vši. Jak je krásné chodit městem, když zavřeli hospody, a v hlavě ti něco zpívá a není to z náhody. Jak lze vyzrát na tyrany, císaře a říše, i když nemáš na penzi, i když ti kručí v břiše! Dohrál, dopil, rozloučil se. Řekl: „Je čas k návratu. Ráno musím být zase klasik. Zaplaťte tu útratu. Až vás budou strašit krásou, z které padá prach, řekněte, že tohle hrál za kafe s vámi Bach!
Václav Hrabě: Osudová Ztracený v mrtvém moři asfaltu a sektorového štěstí brouzdáš se velebností Václaváku a tma je něžná a sladká jak párek teplejch Několik regimentů samozvaných prokurátorů v šestistupech dupe tvou hlavou Vzorný předpisový krok Vzorné předpisové mozky žádající přiznání úplné veřejné a předpisové A ty jim utíkáš anonymním krokem flákače a nikdo z kolemjdoucích neví kolikátá je to alej kolikátý večer a země kterou utíkáš v anonymitě flákače utahaný a zmatený až do té chvíle než v zastrčené ulici vykřikne z okna těch pár tónů které přebývají Může to být bluesový mišuňk rumu a deště lidovka o zarostlé cestě a jeřabinách trombóny pana kapelníka Beethovena flekující osud Na tom nezáleží Zastavíš se a prokurátoři zaplňují ulici rozkročení sebejistí slintající s dojímavým úsměvem který vše chápe
zatímco ty říkáš že teda jó že tu holku máš rád, ať ti dají pokoj Ale tím jsi učinil přiznání úplné a veřejné a namísto nich se za tebou rozbíhají jiní Anonymita flákače ti už nepomůže Utahaný a zmatený zády k oknu z kterého pořád padá těch pár tónů které přebývají snažíš se Zelenáč v pistolnickém městě A tu přibíhá první s balíkem dopisů od ní a ty vzpomínáš na ty dva dny kdy jsi četl od A do Zet telefonní seznam aby ses dozvěděl jak se jmenuje a kde bydlí Přibíhá druhý a ukazuje knihu kterou mu dala k Vánocům a znovu je Štědrý den a ty jsi úplně sám na celé koleji s balíčkem tabáku odlivkou špiritusu a rabiátským smutkem Majakovského Přibíhá další s cucflekem na krku a ty myslíš na její slzy ve vystydlém zaprášeném parku a jak se ti konečně povedlo aspoň jednou zahrát to sólo v St. James Inphirmary pořádně a jak jsi poprvé viděl ten krásně žlutý obraz od Veneziana
A další vytahuje z kapes její prádlo a pikantně vypráví a ty znovu jedeš v kodrcavé tramvaji na Spořilov s půllitrem rumu a malou deskou Miles Davise a moc se bojíš abys ji nerozbil a znovu stojíš po bůhvíkolikátém zbytečném flámu před výkladní skříní a obdivuješ ten krásně žlutý a modrý obraz od Veneziana a někdo ti říká „seš stejně trhlej...“ Ano! Přibíhají pořád další a další neboť ses přiznal a teď si to musíš zodpovědět proti všem kteří přijdou a mohou přijít A tento bijící se v prsa a v pleš pugétem stovek a dekretů (Ejhle! Pravověrný!) křičí: „Mladíku, život se točí jak kolotoč! Uhněte! Dokud je čas!“ A ty říkáš: Ano! totiž točí se to jako kolotoč zase je říjen, koupím si tři lampióny a večer se zamknu a budu si na nich přehrávat ten žlutý renesanční obraz A rok se otáčí jak kolotoč Hulánské koně srpna Aeroplán s babím létem natupírovaná Ofélie v březnovém blátě Pokašlávající labutě listopadu Rok se otáčí jak kolotoč a flašinet vrže unisono s tebou
těch pár tónů které přebývají Beethovena verbuňk nebo blues Rok se otáčí stojíš v té ulici sám proti všem kteří mohou přijít A do chraptění flašinetu slyšíš odněkud z přízemí věží a luceren ženský hlas jak volá: „Zastavte principále zastavte! Toho člověka u střelnice odněkud znám.“
František Hrubín: Kuřátko Co se stalo pohádko? Zabloudilo kuřátko! Za zahradou mezi poli pípá, pípá, nožky bolí... Ve vysokém obilí bude večer za chvíli. Povězte mi bílé ovsy kudy vede cesta do vsi? Jen se zeptej ječmene, snad si na to vzpomene. Ječmen syčí mezi vousy ptej se pšenic, vzpomenou si. Kuře pípá u pšenic, nevědí však také nic. Milé kuře, je nám líto, ptej se žita, poví ti to. Kuře hledá žitné pole, ale to je dávno holé. A na suchá strniska vítr tiše zapíská: Vždyť jsi doma, za chalupou, slyšíš v stáji koně dupou, kocour ve stodole vrní a tvá máma za vraty zob, zob, zobá bíle zrní s ostatními kuřaty.
Děkuji ti, žitné pole! Pozdravuj tam ve stodole. Koho, milé políčko? Zrno i to zrníčko, ať se ke mne zjara hlásí, vychovám z nich nové klasy. A tak mámu zakrátko našlo také kuřátko.
Milan Jablonský: Něco k obědu a něco k večeři Rozbitá váza dá se vždycky nějak slepit a každá kostka ledu jednou roztaje i každá kocovina dá se něčím přepít kolik chceš cukru můžeš vhodit do čaje můžeš se odevzdat dnům tak jak volně plynou nebo si prohlížet celou noc pod peřinou v herbáři usušené lístky z tramvaje Můžeš si lepit náplast kde tě bota tlačí a stavět barikádu z židlí u dveří nakonec stejně přijdeš na to že ti stačí jen něco k obědu a něco k večeři Každý den potkáváš se u jednoho stolu chystáš se k rozletu a pak se ukáže že jako zip jezdíš jen nahoru a dolů že dávno zapadl jsi přesně do drážek budík řve každé ráno do práce a klusem ať stihneš v automatu dát si vodku s džusem abys měl do života špetku kuráže Polykáš útržky vět a možná jsi i radši že těm tvým moudrým pravdám nikdo nevěří naoko bráníš se si přiznat že ti stačí jen něco k obědu a něco k večeři Naposled v osmé třídě choval jsi se vzpurně že každý strůjcem svého štěstí přece je od těch dob párkrát skončil tvůj hlas v něčí urně
pak jsi šel domů, dál nic se neděje tvůj vlak si drncá všichni kolem někam jedou ty jsi na cestách ty cesty ale vedou jenom tam kde jsou položené koleje Ještě je naděje škoda že nejsem mladší říkáš si já se ještě jednou předvedu a kdyby ne tak vlastně docela mi stačí je něco k večeři a něco k obědu
Veronika Křenková: 128. Vysychají trochu slova co dřív byla ještě platná mladíkovi v parku. Dnes už je umí každý a neopakovat se je poněkud obtížné.
Karel Kryl: Půlkacíř Jde jaro do léta a léto do podzimu. V kostýmu Hamleta – – a v mozku Hirošimu – strach krajem obchází seškvařen s beznadějí. Vrah pije se zloději v putyce nad hrází. Na prášek rozemnou má váhání – mé činy. Vždyť kdo je onde mnou je vlastně někdo jiný: zombie – sen z morfia – ve vodě obraz klamný. Kdo jsem? Jen bezvýznamný zatrpklý paria. Ten druhý přebírá vítězství, pocty, ceny. Mé já - je nevíra... půlkacíř uřícený z útěku před citem, před láskou, před pohodlím. Ještě se někdy modlím v tom příliš hlasitém hrabivém očistci co zbývá milí páni? Pozorně přečíst si – tiše a bez reptání – rozsudek mlčení
a nad skleničkou raki dál věřit na zázraky? Uctivost, vážení!
Jan Macháček: Pomsta krásných motýlů Shodily kukly kabátů a nad křivulí krásy vyzvánějí ňadra houpavě na lepší časy roku Klopýtám očima pláču potem a každým rokem za vyšším plotem čím dál víc mimo. Tak ještě na dobu „Starý a sám“ do síťky několik motýlů křidélka suchá uschovám Už sprinter věkových rozdílů dohání mé stárnoucí mládí V špalíru diváci neteční a v cíli kapela dívek se smíchem ladí smuteční.
Jan Macháček: Dopis cizí ženě Od rána jsem ti napsal několik básní v duchu na papíru zatuchlé hadry slov ne a ne zavonět Vypadám stejně opuštěně jako plyšové kuře vedle bakelitového tanku v hračkách na Bělohorské Zkusil jsem trochu výt Nemám psí srdce ani oddanost Nepomohlo mi to Cítím dál srst tvých doteků Budu ti alespoň vyprávět anekdotu o mouše a pavouku. Zachránil jsem mouchu z pavoučí sítě pak se mi zželelo pavouka a hodil jsem mouchu zpět přitom jsem ji zabil propadl jsem výčitkám zabil jsem tedy i pavouka Můj byt mi náhle připadal opuštěný velmi opuštěný Jsem osminou blázen o zbylých sedm osmin se perou obtloustlí bílí trpaslíci na Sněhové hůrce skepse
v mém středu tichounce zpívají prapodivný hit: Gorily gorily gorily gorily v lidské podobě mluvily cosi o klecích o klecích v lidské podobě Něžná zvířata neněžní lidé Vzpomínám si jak po milování v tobě sněžilo jak jsi se smála a víčky drtila křídla mých čerstvých nočních můr
Jaromír Nohavica: Jen mě nelituj Jen mě nelituj neklepej na mé dveře s chryzantémou v dlani hra na litování končí v prvním tahu neplivej lásku na podlahu nestůj mi u bytu jen mě nelituj ta slova jsou jak guláš dvakrát přihřívaný a to mě nezachrání a to mi nepomůže tak nesvlíkej mě z kůže celý zvědavý jak vlastně vypadá takový malý pohřeb, na který si člověk sám nastřádá.
Jo, kdybych byl vrabec sezobal bych zrní všem ptákům, co v okolí jsou měl bych srdce slabé žaloudeček plný duši rozčepýřenou. Jo, kdybych byl žil bych si žil a šťastný bych byl jako pytel blech ale já nevím co jsem a nevěřím lítostem. Tak mě nelituj opřený o zábradlí mám ještě dvacetosm zubů, ne, nejsem přes palubu, ten plavčík, co to řekl, ten se spletl, podívej na racka, jak vzlétl čelem k úsvitu a tak mě nelituj člověk se rodí jen jednou a umírá i stokrát slza je stále mokrá jak za časů krále Leara a já mlčky v sobě sbírám sílu i odvahu stojím na prahu a vidím velká paráda z mých dveří vychází pohřeb na který jsem si sám nastřádal...
Jaroslav Seifert: Odjezd lodi Nasadil jsem si krásné brýle, které mne moudrým nečiní. Jíte rád mandle? Tyto chvíle jsou hořkou mandlí loučení. Sbohem ty lodi, krásná lodi, vlny jak strmé stráně jsou, a lodivodi mořem tě vodí jak pastýř ovečku s rolničkou. Ztratil jsem knoflíček od svého límce, nemohu dneska odjeti, řekněte laskavě mé krasotince, ať už mi nechodí naproti. Plakaly dívky, já plakal s nimi, také se možná loučit chtěl. Mávaly šátky zkrvácenými červenou barvou líčidel. A cizí země, krásné kraje, kraječky krásných tanečnic. Pastýři hrají na šalmaje, v kostkách se může vyhrát víc. Nad mořem stojí strážník a váhá, také se možná loučit chtěl. Skála se v moři koupala nahá a on ji tenkrát neviděl.
William Shakespeare: Sonet 66. Jsem znaven již a o smrt prosím Boha jen nevidět už, jak je bita ctnost, a vynášena nicka přeubohá, a křivdou rozšlapána nevinnost, a odívána zlatem nemohoucnost, na trhu prodávána dívčí čest, a pokálena bezúhonná vroucnost, a utloukáno to, co silné jest, a umění jak panáčkuje vládě a doktor Blbec káže géniům, a lumpové se posmívají pravdě a Dobro bábě Zlu jak smejčí dům. Tím světem unaven rád, jak rád bych zhas! Leč tebe zůstavit mu napospas?
Jan Skácel: Prosby Z pěstiček zaťatých a nevíš jestli smíš dříve než usneš maličko poprosíš aby neplakaly sovy a nebyl dětský žal aby klíč nezamykal ale otvíral a bylo odemčeno až začnou chodit sny aby mohly dovnitř a zase odešly z pěstiček zaťatých a nevíš jestli smíš dříve než usneš o všechno poprosíš
Jaroslav Skácel: Píseň o nejbližší vině Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil moudivláčka a kdosi strašně ublížil. A potom mu to bylo líto a do dlaní tu vodu bral a prohlížel ji proti světlu a moc se bál a neubál. A držel, ale neudržel tu vodu v prstech, bože můj, a v prázdném lomu kámen lámal a marně prosil kamenuj. A držel, ale neudržel a bál se, ale neubál a studánka je plná krve a každý u ní jednou stál.
Wislawa Szymborská: Chvíle v Tróji Malá děvčátka, hubená, beze stínu naděje, že jim kdy zmizí z obličeje pihy, nepoutající ničí pozornost, přecházející světu po víčkách, podobná tatínkovi nebo mamince a upřímně tím zděšená, od talíře, od knížky, od zrcadla bývají odnášena do Tróje. Ve velkých převlékárnách okamžiku proměňují se v krásné Heleny. Vystupují po schodech pro královny za šumu obdivu a dlouhé vlečky. Jsou jak pták v povětří. A vědí, že krása je odpočinek a řeč nabývá smyslu podle tvaru úst a gesta že se sama utvářejí nadšeným dlátem bezděčnosti. Jejich tvářičky, které jsou hodny odmítání poslů, pyšně ční na šíjích, stvořených k obléhání.
Bruneti z filmů, bratři spolužaček, učitel kreslení, ach, padnou do jednoho! Malá děvčátka z věže úsměvu pohlížejí na tu katastrofu. Malá děvčátka lomí rukama v opojivém obřadu pokrytectví. Malá děvčátka vprostřed zpustošení, s třpytivým diadémem hořícího města, s náušnicemi cizích nářků v uších. Bledá bez jediné slzy. Pohledem nasycená. Triumfální. Smutná jen proto, že se musí vracet. Malá děvčátka, jež se vracejí.
Jan Toušek: Dítě Jíš jídlo bez chuti a vtipy bez humoru, pospícháš bez hnutí a chlastáš do úmoru. Je dávno pohřbený dítě cos býval kdysi není čas na snění zbyly jen kompromisy. Milostný dopisy a zase stejná scéna, jen nový kulisy, jiná a stejná žena. Přátelé bez jména jsi jiskra bez žáru směšná i dojemná nová řeč postaru. Jsi hostem bez zvaní znáš všechny odpovědi nic už tě nezraní hřích končí u zpovědi. Je dávno pohřbený dítě, cos býval kdysi není čas na snění, zbyly jen kompromisy.
Milan Tesař: Balada o člověku Už zase nevíš, kudy dál. A kdosi řekl, že bez cesty pouští nenajdeš oázu. Když nepolezeš vzhůru, k vrcholu se nedostaneš. Nechápeš, proč máš trpět? Tak poslouchej: To, co se stalo, ještě není utrpení, ještě tě čeká cesta daleká. Zatím jdeš trávou, než vstoupíš bosou nohou na kamení, odpusť mi chybu, tu chybu člověka. Mluvím jen k tobě a vlastně ke všem lidem. Když zhasne život na zemi, snad jinde pokračuje. Když přetrhne se pouto lásky, může se z ní stát přátelství. Však rozvážeš-li uzel přátelství... A zase nevíš, kudy dál. Kdosi šel po nábřeží a dechem ti rozcuchal vlasy. Možná to byl jen přízrak, ale řekl ti, že pokud nevystartuješ, nemůžeš doběhnout k cíli. Poslouchej a pamatuj.
To, co stalo, ještě není konec žití, ještě tě čeká cesta daleká. Víš jaké starosti závratně se řítí? Tak odpusť mi chybu, tu chybu člověka. Když něco zničíš, obyčejně to můžeš postavit znovu. Však přetneš-li uzel přátelství?
Neznámá básnířka Neznámá ve smyslu že ani neznám její jméno. Báseň jsem opsal z kulturní přílohy měsíčníku KAM. Tipuji, že to bylo v roce 1997, ale záleží na tom? Stane se snad báseň lepší nebo horší jen proto, že umíme zařadit autora dle abecedy, data narození a počtu literárních ocenění? Nebylo by moudřejší jména básníků u jejich básní raději vůbec neuvádět?
Marie Bieblová (1909 – 1997) Žena žijící ve stínu svého muže Konstantina Biebla. Známá spíše jako překladatelka z francouzštiny a němčiny. Dvě útlounké básnické sbírky, jedna sbírka pohádek.
Eva Grillová (8.7.1984 – ...) nebo také "e*v", s většími či menšími neúspěchy studuje ČVUT, píše si blog http://orangepsycho.blogspot.com a stará se o to, abych měl na monitoru pěkná pozadí. Člověk, před kterým mám takový respekt, že ačkoli se mne pokusila už třikrát přes ICQ kontaktovat, vždy jsem se na něco vymluvil a rychle zahrál rozhovor do outu.
Václav Hrabě (13.6.1940 – 5.3.1965) Vystudoval na pedagogické fakultě obor český jazyk – dějepis. Živil se jako dělník, knihovník, vychovatel na učilišti, pracoval ve Viole a nakonec získal vysněné místo učitele na základní škole. Na sklonku téže zimy umírá nešťastnou náhodou na otravu plynem. Nedožil se ani pětadvaceti, natož knižní podoby svých veršů.
František Hrubín (17.9.1910 – 1.3.1971) Autor desítek, možná stovek dětských říkanek. Jeden ze zakladatelů časopisu Mateřídouška. Spolu s Jaroslavem Seifertem od II. sjezdu československých spisovatelů (1956) v nemilosti. Povolenou má pouze poezii pro nejmenší.
Milan Jablonský (úspěšně tají) Bývalý šéfredaktor erotického měsíčníku Sex-inzert (svou práci měl rád, nosil si ji i domů). Dnes člen uměleckého sdružení KRYCHLE (mj. Rokyta), báseň odposlechnuta na vánočním koncertě Humbuku.
Veronika Křenková (1978 – ...) Tichá nenápadná osoba, malíř z potřeby a pro radost, staromilec, který své básně přepisuje na psacím stroji. Když jsme se viděli naposledy, dokončovala studium na FF UK (lingvistika?) a snila o místě v nakladatelství.
Karel Kryl (12.4.1944 – 3.3.1994) Básník s kytarou. Roku 1969 emigroval z Těžkoslovenska a usadil se v německém Mnichově. Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, později jako její zaměstnanec. Stihl umřít dříve než vypršela platnost jeho československého pasu.
Jan Macháček (1955 – ...) Vyučený tiskař a vystudovaný ekonom. V městské knihovně nenajdeš jedinou jeho sbírku. Žije na Jižním Městě Pražském.
Jaromír Nohavica (7.6.1953 – ...) První veřejné vystoupení s vlastním repertoárem proběhlo náhodně v březnu 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě, ale už v roce 1983 vyhrál diváckou cenu Porty. Nohavicovy texty vyvolaly nevoli tehdejších cenzorů, jeho tvorba ovšem hojně kolovala ve formě amatérských ilegálních audionahrávek. Tato píseň není na žádném oficiálním albu.
Jaroslav Seifert (23.9.1901 – 10.1.1986) Studoval na několika pražských gymnáziích, žádné z nich však nedokončil z důvodu mnoha neomluvených hodin. Běžně skládal básně za pivo. V roce 1921 vstupuje do komunistické strany, o osm let později je z ní vyloučen a zbytek života se
s ním tyto dvě události táhnou jak sopel. Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 1984 komunistickému Československu natruc.
William Shakespeare (1564 – 23.4.1616) Tohoto pána snad představovat nemusím. Nobelovu cenu za literaturu nedostal, neboť zemřel o 284 let dříve než se začala udělovat.
Jan Skácel (7.2.1922 – 7.11.1989) Básník, prozaik, novinář, ale také uvaděč v kině, betonář, opravář traktorů. Po roce 1969 byl komunisty vyňat z kulturního života a jeho básně byly vydávány jako samizdaty.
Wislawa Szymborská (2.7.1923 – ...) Wisława Szymborská je nejznámější žijící polská básnířka. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 1996. Jejím městem je Krakov, kde studovala, kde žije a pracuje, nota bene stejně jako další nositel Nobelovy ceny Czesław Miłosz. Perfekcionistická, reflexivní poezie. Nic víc není třeba dodávat.
Jan Toušek (26.11.1976 – ...) Jediný z mých přátel, v jehož žilách koluje (byť naředěná) modrá krev. Pracuje jako průvodce v CK Viking Tour, vede Oddíl kulturní historie v Zeměpisné společnosti Morava, plynně hovoří několika jazyky. Nikdy nedokončil střední školu.
Milan Tesař (úspěšně tají) Hudební redaktor křesťanského rádia Proglas, odvážně pouští do éteru i zcela neznámé skupiny (upřímně, jeho pořady jsou to jediné, co se dá na Proglasu poslouchat). Vydal jedinou básnickou sbírku (Soukromý vesmír), od svatby už poezii nepíše. Nemá mobilní telefon a nechápe, proč si lidé barví vlasy.
