Je ti něco? Vypadáš bledě

Je ti něco? Vypadáš bledě.

To přejde.

Marně se snažím najít inspiraci pro tento úvodník. Tak vám alespoň řeknu, co se stalo vodníkovi. Jednoduše jedním slovem. Zdrhl. Před čím utíkal? Těžko říct. Možná před letním horkem a prázdninami, nebo před vysvědčením, že?! Vysvědčení trochu připomíná Mohamedovu Mekku. Každý muslim (aspoň myslím, že muslim) musí jednou za život vykonat pouť do tohoto města. Žák si musí také jednou za půl roku vyzvednout to „vízo“. Muslím, že už ale bylo dost myslimů.

Zpět k našemu časopisu. Asi nejzajímavější část je samozřejmě úvodník. Bylo by ovšem strašně sobecké nepředstavit vám zbytek našeho mistrovského díla. Dozvíte se například, jaké to je sedět u ovládací konzole časomíry v hale. O něco zajímavější, však ne více zajímavý než tento úvodník, je článek o tajemném nápoji. Cože to je? No… raději si to přečtěte sami. ALE DRUHÁ NEJVĚTŠÍ BOMBA TOHOHLE ČÍSLA JE… (autor článku was deleted - pozn. red.)

Jistě všichni víte, že na naší škole se hrají různé zápasy ve fotbale, florbale atd. Určitě jste si i všimli, že je tam časové měřidlo, které musí někdo obsluhovat. A ano, často jsme to my, já a Radim. Jen tak tam sedíme a … jak bych to vyjádřil, abyste to pochopili ... už vím ... „mačkáme čudlíky“. Ale to čudlíkování má i jisté vývody. Jsou to jemné, ale někdy i tlusté kabely, které vedou přímo do elektřiny. Kam jinam, že? Abych pravdu řekl, o tomto „sportu“ se moc napsat nedá. Tak abych to zkrátil. Celý den sedíte na židli a sledujete zápas. Po nich jdete na oběd a pak domů. A jistě vám také došlo, že nebudete celý den ve škole. Tedy budete, protože je to vše v hale, ale nebudete se mučit. Pardon, učit. No a to je tak všechno. Zajděte někdy do haly a určitě se uvidíme.

Já tomu říkám fretky. Cibetky jsou však savci ze skupiny cibetkovitých. Vůbec nevypadají hezky! Ale sám jsem o nich slyšel, že napomáhají k výrobě nejdražší kávy světa. Navíc se z jejich pachů vytvářely parfémy!!! A toto všechno byste věděli, kdybyste se podívali na pořad Koření. Ale k věci. Tyto „fretky“ se jmenují cibetky a podílí se na výrobě nejlepší kávy. Chtěli byste ji? Tak si teda můžete vzít kilo. Ptáte se, kolik stojí? No, je nejdražší na světě, takže… tipněte si … nevíte? Dobrá, když si budete chtít koupit to již zmiňované kilo, zaplatíte… tak si vás trochu podusím, řeknu vám to někdy, nevím kdy. Zatím co si budete číst tento článek, můžete zavolat svým přátelům, nebo se zeptat spolužáků. Cože? MYSLÍTE SI, ŽE STOJÍ 600 KČ?! Málo, hodně málo, dobrá, já vám to teda řeknu. Je drahá, jak už jsem říkal, a kilo stojí 20 000 Kč!!! Rozhodně je ale nechutné, jak se tato káva vyrábí: její bobule se naservírují cibetkám, ty je sní, projdou jejich trávicím traktem a … domyslete si… Pak se to umyje, upraží a rozemele. A celé to končí v pytlících nebo skleničkách.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cibetky

Poslední den školy před velikonočními prázdninami jsme byli na exkurzi v Městské knihovně Kopřivnice. Téma - Robinson Crusoe. Paní, která nás provázela, byla dost nervózní. Některé pasáže byly nudné, ale jiné zase zajímavé. Dozvěděli jsme se třeba, že se Robinson Crusoe nejmenoval Robinson Crusoe, ale úplně jinak (jméno už jsem zapomněla, zjistěte si ho na webu), anebo že ztroskotal na pustém ostrově a přežil díky kynutému chlebu, který si sám pekl z tamějších surovin. No, zkrátka toho bylo moc. Paní knihovnice nám představovala také knížky jiných spisovatelů, v nichž někdo někde ztroskotá. Mohla ale připravit aspoň úkoly, u kterých by se žáci zabavili. Celkově se mi to moc nelíbilo, avšak bylo to dost poučné!!! Na fotce třída 6.B a paní knihovnice

Přesně podle mého očekávání. Jen co jsem otevřela naše hnusné domovní dveře, začala na mě máma ječet. Proč? … Já nevím... Nevím, proč je na mě taková, proč jsem se musela narodit zrovna jí. „Mono, to nemůžeš odemykat tišeji?! Vzbudíš svého otce! A vůbec, včera jsem ti jasně řekla, že se sem nemáš vracet! Víš co, radši vypadni! Stejně jsi k ničemu, jenom nás vyžíráš a nic neděláš!“ Normálně bych si jí nevšímala a šla do svého pokoje, ale já toho měla dost! „Jak chceš! Já tedy půjdu a už se nikdy nevrátím!!! Doufám, že budeš konečně šťastná a i ten tvůj „přítel“, který není můj otec. A ty asi taky nejsi moje matka. Ty se totiž chovají úplně jinak!“ Dala mi facku za to, že jsem měla pravdu. Hodila jsem batoh na někoho, kdo si říká „rodič“ a práskla za sebou dveřmi. Vyšla jsem z paneláku s tím, že se do té díry už nikdy nevrátím. Už ne! Nechci s nimi žít, a tak jsem hodila klíče do kanálu. Ale já nevěděla, kam mám jít. Babičku jsem neměla ani tety a jiné příbuzné… Když jsem se na ně ptala, řekla: „Žádné nemáš…“ Nikam nepatřím. Kam mám jít? ptala jsem se sama sebe. Bude ze mě bezdomovec? Bude mě živit popelnice? Takhle nechci žít, i když … jak jsem žila dosud? Matka nevařila. Kupovala hotovky z obchodu, tedy pokud výplatu nepropila. Neuklízela. Náš „domov“ byl tak špinavý, že nám po zemi lezli švábi. Já se snažila uklízet jen ve svém pokoji. Jinde to nemělo smysl. Jestli se to tedy dalo nazvat pokojem. Byl tak malý, že jsem v něm měla jen postel. Páchl zatuchlinou a koberec byl celý černý. A proto se není čemu divit, proč jsem nikdy nepozvala moji bývalou nejlepší kamarádku Alici ke mně. Já bývala u ní, má nádherný pokoj. Je sice celý růžový, ale já bych si ho předělala na černou. Když o tom tak přemýšlím, je mi smutno. K Alici jít nemůžu. Už jen proto, že její rodina je děsně bohatá. Určitě nade mnou ohrnovali nos, nad mým oblečením, mojí mámou… Alice totiž žije v tom obřím domě s rovným posekaným trávníčkem a bezpečnostními vraty. Stejně o tu *** nestojím. Myslela jsem, že je opravdu NEJLEPŠÍ kamarádka. Ale HODNĚ jsem se v ní spletla. Už zase… Stejně jako v Ryanovi. Viděla jsem je spolu venku. Drželi se

za ruce a hlavy měli blízko u sebe. Jak moc jsem chtěla kluka. A k čemu vlastně? Byla jsem naivní slepice. Radši bych chtěla maminku, mamču, mamku a ne toho člověka s chlastem vymytým mozkem. Jako by už můj život nebyl k ničemu. Ještě tohle. Kdybych ale měla někoho, komu bych se mohla svěřit. Někoho, kdo by mě pochopil a otřel mé slzy. Nikoho takového nemám. A to mě doprovází celý život, už od narození. Co se na mě ty osoby, co si říkají rodiče, podívaly. Říkaly si. Co je to za ošklivé kostnaté děcko? Takhle to šlo pořád. Nebyla jsem pro ně dcera, ale smrtka, blbka, nána, ošklivá kráva… Posadila jsem se na schody od paneláku, s pocitem, který se nedá určit. Byl to vztek, lítost, smutek, beznaděj, nenávist… Seděla jsem tam a dívala se do prázdnoty přede mnou. Nevím, jak dlouho. Byla jsem otupělá. Otupělá vším. Školou. Matkou. Mnou. Životem… Jedno jsem ale věděla. Chtěla jsem, aby si to nadosmrti vyčítala. Aby si rvala vlasy a klidně se upila k smrti. Chtěla jsem, aby trpěla. Rozbila jsem kamenem okno ve sklepě. Vzala střep… Zamrkala jsem do oslnivého světla. Někdo zakřičel: „Máme ji!“ Podívala jsem se na ruce. NE!! Měla jsem je zafačované. Chtěla jsem to skončit! Navždy bych měla klid!!! „Proč jsi to udělala! Život máš před sebou! To jsou ty holky! Co? Rozešel se s tebou chlapec?! Ti za to přece nestojí!“ rozkřičel se na mě starší pándoktor. Smutně jsem se na něho podívala. Má pravdu, Ryan by za to nestál. „Kde, proboha, máš rodiče?“ zeptal se mě. „Nemám,“ šeptla jsem. Po tváři se mi kutálely slzy. „Jak to? Babička, děda?“ zamumlal doktor už měkčím hlasem. „Nemám rodiče. Ti by se ke mně chovali jinak!“ vykřikla jsem. „A jak se chovají?“ zeptal se mě potichu. Všechno jsem mu to pověděla. Když jsem domluvila, zvedl se a řekl, abych počkala, než se vrátí. Mezitím mě přišla zkontrolovat sestřička. „Copak tu dělá tak mladá holka?“ Když spatřila moje ruce, zmlkla a dál se se mnou nebavila. Nikdo mě nechápal.

„Ahoj, já jsem sociální pracovnice. Říkej mi Nikol. Tady pan doktor mi říkal, co se ti stalo. Můžeš mi prosím říci tvoji adresu?“ „A-ano,“ nadiktovala jsem svoji adresu cizí ženě, aniž bych věděla, proč ji potřebuje. „Dobře. Tvoje maminka se o tebe špatně stará, že?“ To je slabé slovo. „A-ano.“ „Chodí pozdě domů?“ „Pije. Je pořád v hospodě. Bije mě. Nic nedělá.“ „Ukaž, kam tě naposledy uhodila.“ Zvedla jsem ruku a ukázala jí hnědou modřinu. „To mi stačí. Brzy budeš mít klid. Já teď půjdu s policií za tvou matkou a… uvidíme.“

O rok později... „Je večeře!“ zakřičela Babi. Na matku zazvonili policajti a Nikol. Matka šla do vězení. Teď má konečně důvod mě nenávidět. Pak mě dali do dětského domova. A tam si mě vybrala Babi, moje pěstounka. Je na nás všechny moc hodná. Na mě, Lenku, Petra a malinkou Vikinku. Jsem z nich nejstarší. Babi si nás všechny vybrala právě z děcáku. Bere k sobě ty, co jsou na tom nejhůře. Petrovi rodiče zemřeli při autonehodě, osmiletou Lenku týrali a malinkou Viki našli u popelnic. Všichni ji máme za nejlepší babičku na světě. Jsem šťastná.

Ehm!

Co je?

Jsi zabil!

Umíš stát na hlavě?

Nemám rád konce stránky, je na nich málo místa.

...

Tak tak.

Fobie je iracionální, chorobný strach. Bývají většinou spjaté s místem či činností, z níž má postižený člověk hrůzu, která mu zamezuje danou činnost dělat či dané místo navštěvovat. Jedná se o psychickou poruchu. Většinou se objeví v dětství a jejich vznik je spojen s nějakou negativní zkušeností či prožitkem, vrcholí v pubertě a u velkého procenta lidí v dospělosti sama odezní. Fobiemi častěji trpí ženy než muži, ale já znám spíš víc kluků než holek, co mají z něčeho strach. A jaké fobie se vůbec vyskytují? Je jich velké množství, ale já pro vás vybrala ty nejzajímavější:

akustikofobie-strach z hluku androfobie-z mužů aurofobie-strach ze zlata fotofobie-strach z vlastního

hedofobie-z radosti chromofore-strach z barvy logizomechanofobie finemafobie - strach -strach z polibků z

fronemofobie-chorobný strach

odontofobie-ze zubařů odynofobie-z bolesti oenofobie-strach z vína

strachu

z přemýšlení geliofobie-strach ze smíchu gerascofobie-strach ze stárnutí

počítačů či práce na nich

Tak jakou fobií trpíte vy? Doufám, že vás žádná netrápí teď a nebude ani v budoucnu!!!

http://cs.wikipedia.org/wiki/Fobie

c

V pražských Holešovicích proběhl ve dnech 17. až 20. května knižní veletrh Svět knihy 2012. Ano, hádáte správně, byla jsem tam. V rámci této akce se představila různá nakladatelství, která prodávala knihy za poloviční cenu, četly se ukázky knih z různých zemí (hlavně Rumunska) a spousta stánků nabízela cokoliv, co souvisí s knihami. Pořádaly se i autogramiády různých spisovatelů… Normálně bych takovou dálku nejela, ale za takové situace... Poslala jsem totiž NIDM (Národnímu institutu dětí a mládeže) jednu práci do soutěže Náš svět a tu spolu s dalšími prácemi (i s prací Vítka Mrkvici - chodí taky na naši školu) i ocenili. Mimochodem na výstavišti teď probíhá výstava Human Body-expozice opravdových lidských těl. Tam jsme naštěstí nešli, akorát by se mi z toho dělalo špatně. Když jsme vstoupili na veletrh, všude kolem nás stálo plno lidí. Jedna paní kreslila pastelkami obrazy. Myslím, že se to jmenovalo Obhajoba pastelky a obhájila ji! Kreslila opravdu krásně, hlavně víly. No, ale my jsme tam šli hlavně kvůli té soutěži. Samozřejmě jsme nemohli najít, kam máme jít, avšak nakonec jsme dorazili včas. Postavili jsme se do fronty, která vedla na balkon. Stáli jsme tam, kde jsme měli, bylo před druhou hodinou odpolední a mělo vše začít ve dvě. Čirou náhodou jsem stála za Vítkem. Já ho sice neznám, ale když jsme šli po schodech nahoru, zastavili jsme se u stolu a museli jsme se podepsat na papír ke svému jménu. A jak jsem poznala, že za ním stojíme? Po schodech jsme vyšli do malé místnosti. Nebyla zase tak malá, ale pro tolik lidí, kolik tam bylo, ano. V ní se nacházelo asi dvacet židlí a asi třicet pět lidí. A nedalo se tam dýchat. Taťka nakonec našel volné místo, ale jen jedno, tak jsem mu sedla na klín jako mimi. Předávání uvedla mladá paní, které měla proslov asi v takovém znění: „Soutěžilo se v několika kategoriích, taky vám musím říct, že se nesoutěží na 1., 2. a 3. místo…“ Vybírali krátké ukázky některých prací. Hlavně básničky. Potom řekla druhá paní, ať přijde ten, koho si zavolají. Nejprve byla vyhlášena kategorie dětí od 6 do 11 let. Potom druhá kategorie 12-13 let, třetí kategorie 14-15 let a nakonec kolektivy, v nichž byla naše škola zmiňována dvakrát- za Básně-sborník žáků 9. tříd a Za dveřmi je…opět sborník 9.tříd. Paní si nás volala popořadě a postavili jsme se do řady. Dostali jsme diplom, dvě knížky, pár letáčků a sborník vybraných prací, rovněž nám potřásli rukou. A šli jsme.

Celkový dojem: Líbilo se mi to, ale čekala jsem něco… víc na to, že to bylo v Praze a jeli jsme takovou dálku. Ale samozřejmě jsem ráda! Výsledná známka - chvalitebná.

Žáci se ke konci školního roku zase začali učit, takže tu toho zas tak moc zveřejněno není. Můžete se pousmát nad tím, co vymyslí dětská fantazie.

4. ročník: Vlastivěda: …. Řeka Labe a Vltava se stékají v Praze (správná odpověď: v Mělníku)

6. ročník: Zeměpis: …. Džungle je spodní prádlo (patro) …. Pražský had (hrad) Dějepis: …. První bitva Řeků a Peršanů byla u maratónského běhu (u Marathónu) 7. ročník Občanská výchova: …. Přímé volby jsou, když občan volí přímo do urny, nepřímé když se to posílá rovnou prezidentovi (volí poslanci a senát)

Konečně se zase začíná oteplovat. Někdy je to super, ale když už je toho vedra moc, jsme otrávení, nic se nám nechce dělat, jsme mrzutí. A jak si spravit náladu? Dám vám pár tipů, a to pomocí jednoduchých, ale chutných receptů. Blesková zmrzlina: Potřebujeme: 3 dcl neslazeného kondenzovaného mléka, 200 g mraženého ovoce (chutné jsou i jahody), cukr, citrónová šťáva a na dochucení (jak budete chtít) trochu medu

Postup: Do misky dáme 300 g mraženého ovoce, přidáme 3 dcl neslazeného kondenzovaného mléka a vše rozmixujeme do hustější hmoty. Přidáme cukr (podle chuti), med a citrónovou šťávu. Ihned podáváme. Tropický nápoj: Potřebujeme (na 2 porce): 1 menší žlutý meloun, různé ovoce, brčka, slazenou nebo neslazenou perlivou vodu Postup: Omyjeme meloun. Poté ho rozpůlíme na dvě půlky a odstraníme obsah. Ten nevyhazujeme, přidáme k ostatnímu ovoci, které nakrájíme a vložíme zpět do melounového obalu. Nalijeme vodu, ozdobíme a můžeme podávat!  Jablečný mix Potřebujeme: 1 jablko, skořicový cukr, med Postup: Nakrájíme jablko na kostičky a pokapeme medem a posypeme skořicovým cukrem. A rychlovka je hotová! Přeji všem dobrou chuť!

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Chtělo se mi strašně na záchod, ale jelikož jsem pěkná poseroutka, nešla jsem. A byla to taky velká chyba! Zdál se mi sen o toaletě. Šla jsem po temné chodbě směrem k šatníku. Odkryla jsem oblečení a k mému překvapení tam bylo wecko. Sedla jsem si na upatlané prkénko a … . Ale bohužel jsem svou potřebu nevykonala jen do vysněného záchodu, ale i do postele! Ucítila jsem mokro a vyskočila z postele. Rozběhla jsem se směrem k mamčině ložnici bez ohledu na nějaká různá nadpřirozená zjevení. „Mami, mami! Já se počůrala!“ vzlykám. „Zase tě honí noční můry, Lin?“ utahuje si ze mě máma. „Ne! Bojím se přece tmy! Zdál se mi sen o záchodě!“ brečím.

„Hm… Tak to je potom problém. Jdu ti převléct peřiny a ty pěkně počkáš!“ řekne máma a odebere se ke mně do pokoje. „Ale, mami, já neusnu, strašně se bojím!“ ječím. „No, budeš muset, mladá dámo!“ opáčí mamka. Zatímco převléká moje ložní prádlo, uvelebím se do její postele a v momentě usnu, ale po chvíli mě z mého spaní vyruší (hádejte, kdo?). „Wake up, Lindo! A do pokoje!“ řekne mamka. (Wake up = vstávat. Mimochodem, máma je profík na anglinu.) „No jo, no. Už jdu!“ odseknu a odplížím se do pokoje. Zase ráno…. Blbý budík! Trapná Barbie znělka, vycházející z mého růžového budíku, který jsem dostala k pátým narozeninám, s motivem chlubící se slečny s copky. Se divím, že ještě „FAKČÍ“! Vstanu ze své staré rozvrzané postele a nemotorně zavrávorám. A bum! Spadnu přímo na roh nočního stolku. „Auuu!! Moje noha!“ ječím. Snažím se postavit, ale nejde to. Děsně to píchá. Mamka „přiletí“ z ložnice ke mně do pokoje. „Panebože, Lin, jsi v pohodě?“ lekne se máma. „Mami, strašně mě bolí noha!“ vzlykám. „Jedeme do nemocnice, Lindo! Pomůžu ti obléct se,“ řekne máma. V čekárně je plno lidí. V obličeji jsem celá opuchlá. A noha samozřejmě taky! Doktor nás vezme jako první. Když vcházím do dveří, někdo vzadu se rozčiluje, že jsme je předběhly. „Vypadá to na zlomenou nohu. Běžte si dozadu na rentgen,“ sdělil doktor. Na rentgen nás vzali hned, protože tam zrovna nikdo nebyl. Položila jsem se na nějaký zvláštní stroj. Počkaly jsme na snímky a pak, když jsme snímky dostaly, dobelhaly jsme se s mamkou opět k doktorovi. „Je to horší, než jsem si myslel! Je to sice zlomenina, ale komplikovaná. Necháme si tě tu, zítra půjdeš na operaci!“ prohlásil doktor. Ve mně i v mamce pěkně hrklo. A sakra, operace! ...

Pokračování příště

Zdravím čtenáři! Konec je blízko. Možná blíže, než si myslíte. Bohužel i já se s vámi musím rozloučit, přestože 90% z vás tento časopis nečte a tomu zbytku je stejně putna, jak malý a HODNÝ prasokur skončí. A i když se rozloučím, hned na mě zapomenete. Z toho tedy plyne, že se loučit nebudu!

Slohovka za pět.

5

Ať už v učení plavete,

nebo jste v pohodě

z našeho časopisu Vám spadne čelist dolů!

U příštího čísla se na Vás opět těší naše redakce: Radim Bednárik Jaromír Kořenek

Anna Juchelková

Roman Vašut Kateřina Hoffmannová

Adéla Lysková

Grafická úprava:

Korektura: Hana Veselková