K Bohu nemocných (Jk 5,14) – 19. srpna 2012 Introit: Da 6,27b-28 (BK) První čtení: Iz 38 (JB) Kázání: Jk 5,14 (ČEP) Poslání: Mt 11,28-30 (ČEP) Požehnání: Ž 91,9-13 (ČEP) Písně: 639, 689, 643, 176, 429
Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. (Jk 5,14)
Sestry a bratři, milí přátelé, milí hosté, verš Jakubovy epištoly nabízí příležitost zamyslet se v otevřenosti Bohu nad tím, co je to nemoc? Jak se k nemoci své nebo bližního postavit křesťansky, kristovsky? Máme se modlit za nemocného, i za sebe, jsme-li nemocní? Jaká modlitba je zde náležitá? A teď, když jsem hned vyslovil jednu ze svých otázek, musím sám sebe chytit za slovo. Stavět se k nemoci křesťansky, kristovsky... Nikde v evangeliu se ale nedočtete, že by Ježíš Kristus někdy býval nemocný a zápasil s nemocí. Zápasil s nemocí druhých, to jistě ano: přistupovali k němu mrzáci, slepci, posedlí, aby je uzdravil, a on to ze své moci opravdu udělal. O žádném Ježíšově stonání z evangelií ale nic vědět nemůžeme. Ježíš pak zemřel ukrutnou a bolavou smrtí na kříži ve věku asi 33 let, ale zabití Vykupitele zaslepenými lidmi nemá zřejmě mnoho společného s nemocí. Jedno z nejznámějších starozákonních proroctví o Ježíši Kristu (jakožto Trpícím Služebníku) zní takto: Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, / muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, / jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, / tak opovržený, že jsme si ho nevážili. / Byly to však naše nemoci, jež nesl, / naše bolesti, jež na sebe vzal. (Iz 53,3-4a) Muž plný bolesti, zkoušený nemocemi – takto bylo církví pochopeno utrpení Ježíšovo, jeho bičování, posmívání, poplivání a ukřižování. A ze slov „byly to naše nemoci, jež nesl“ vystupoval Ježíš jako zázračný uzdravovatel zástupů nemocných. Kdybychom ale měli izajášovské proroctví chytat za
slovo, museli bychom všem poukazům na nemoci, kterými byl zkoušen Trpící Služebník, rozumět v hodně širokém, až symbolickém a básnickém smyslu. Snad jenom proto, že pisatelé čtyř evangelií chtěli vždy a ve všem hned přicházet k jádru věci a vyhnout se podrobnostem, které nepovažovali za podstatné (vyhnout se bulvarizaci? – dá se to takto říci?), snad jen této snaze evangelistů vděčíme za to, že o nemocech a churavostech Ježíše nic nevíme. Nevíme nic ani o jeho běžných dětských nemocech, ani o tom, jak trpělivým býval pacientem. Snad je to škoda. Dítě Ježíš zmítané v peřinkách horečkami, kterému maminka Marie vaří bylinkové odvary a konejší ho a Josef mu aspoň ze dřeva vyřezává koníčka – takový výjev by třeba ještě něco zajímavého dořekl o daru Božího synovství Ježíše Krista a o mystériu Vtělení. My ostatní, my všichni se musíme nějak srovnat s tím, že nemoci nejenom těla nás provázejí a doprovázejí. Každý z nás asi někdy měl právě jenom tolik sil, aby se ve zpoceném a smradlavém pyžamu otočil z boku na bok a polkl hořkou medicínu. Snad každému z nás bylo někdy v nemoci tolik zle, že si sotva dokázal představit, že někdy býval zdravý a že ještě někdy zdravý bude. Mnozí z nás byl už někdy nemocní vážně – tak vážně, že uzdravení bylo nejisté a třeba skoro zázrakem. A na nemoci každému z nás umírali předkové, prarodiče, rodiče, přátelé, známí, příbuzní. Ne všichni z nich byli staří: někteří zemřeli, jak se říká, v rozpuku mládí a „mohli tu s námi ještě být“. Nemluvě o tom, jaké pohoršení a úzkost vyvolává smrtelná nemoc dítěte, jakým nesnadným oříškem bývá i pro nás věřící. Nemoc zkrátka náš život stále provází a se značnou mírou pravděpodobnosti se také nějaká choroba, ať už jakákoli, stane poslední kapitolou naší pozemské pouti. Tomu se snad vyhnou leda ti z nás, kteří tragicky neustojí nějakou dopravní situaci, utrpí jinou závažnou nehodu nebo – kdoví – zemřou násilnou smrtí, z lidského hříchu či zloby. Můžeme se snad utěšovat značnou dokonalostí dnešní lékařské vědy. Představíme-li si obyčejný život před třemi sty lety, vidíme, jak nesnadné bylo dožít se sedmdesáti let věku. Každou chvíli se chalupník, král i hraběnka mohli stát obětí nemoci, která je z dnešní perspektivy banální. Smrt v produktivním věku byla pravděpodobná, dětská úmrtnost obrovská, dnes stěží představitelná. Na počátku 18. století se prý jen 27 procent žen mohlo dožít klimaktéria. Sedlák potřetí nebo počtvrté ženatý býval běžným jevem, nikoli snad kvůli rozvodovosti, ale jednoduše proto, že několikrát ovdověl. Úsměv vzbuzují tehdejší domácnosti s deseti dětmi na peci. Je však třeba vědět, že z těchto dětí třeba šest zemřelo v dětském věku a část zbývajících rovněž odešla předčasně. Ani možnost dožít se vysokého věku, možnost,
kterou nám moderní lékařství zajišťuje lépe než kdy předtím, nepředstavuje dar úplně neproblematický a bezrozporný. To mohou potvrdit všichni, kdo se nějak dostali do blízkosti osob v pokročilém stáří – a na prvním místě by nám to potvrdili, jak si troufám tvrdit ze své práce se seniory, právě tito věkovití. Nemoc nás vlezle a důvěrně provází a nakonec náš život zalehne. Definuje naší konečnost, omezenost, křehkost, lidskost. Mnoho na tomto nemění ani zázračná, těžko vysvětlitelná uzdravení, která také někdy nastávají: král Chizkijáš, kterému prorok zvěstuje nečekaný dar vyléčení, chromí a slepí, kterým pomohl Ježíš, obtížně zdůvodnitelná uzdravení, která někteří z vás znají z vlastních životů a rodin: tyto zázraky představují přese všechno spásu jen tady a nyní… Všichni jsme smrtelní a ti, jejichž tělům ulevil od nemoci Ježíš, zemřou později beztak. Ptejme se teď spíše na toto: Když se uzdravíme, umíme pak zhodnotit zkušenost, kterou nám nemoc uštědřila? Nemyslím teď přehnanou hypochondrii: Takový postoj by byl pochybný. Jde spíše o to, jestli dovedeme chápat nesamozřejmost zdraví, dovedeme si ho vážit? Dovedeme vnímat zdraví jako dar, jako pouhý odklad? Umíme vidět svět dostatečně vnímavě z perspektivy toho, komu bylo zdraví odepřeno? Neplatí i tady, že sytý hladovému nevěří? Jistěže jinak vidí a prožívá schodiště v parku čtrnáctiletá Zuzanka, jinak penzistka s holí a jinak vozíčkář. Umí ti z nás, kteří jsou zdraví, mít stále na paměti nesnadnost a nebezpečnost světa, vidět svět z perspektivy slabého? Vyprávěla mi kdysi sympatická ředitelka jednoho domova pro seniory, že komunální a krajští politikové vnímají podobná zařízení jako obtížnou a skoro zbytečnou položku ve svých vizích a kalkulacích – obvykle do té doby, dokud se někdo z jejich blízkých nedostane do situace, že péči tohoto druhu začne potřebovat. Neděláme podobné chyby také? Neuniká nám v lehkostech, s jakou prozatím plyne náš zdravý život, vcítění do obtíží toho, komu život nemocí zhořkl a on trpí? Obraz křesťanské praxe, kterou doporučuje Epištola Jakubova, představuje nabídku, jak překlenout všechny tyto rozpory a bolestné otázky. „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem,“ říká se tu (Jk 5,14). Co tu čteme, co vidíme? V křesťanské církvi to má podle Jakuba vypadat právě takto: nemocný, také umírající, může pozvat ke své posteli zdravé. A zdraví jsou povinni podat ruku nemocnému, navštívit ho. Jakákoli bariéra mezi jedněmi a druhými nemá v křesťanském společenství místo. Jakub vystupuje v celé své epištole poněkud drsně, jako tvrdý chlap znalý hořkých stránek života a i přes požadavek křesťanské lásky se s nikým a ničím moc nemazlí. Také tady: slova Jakubova působí velmi jednoznačně. Není tu žádné pochopení pro ostych, pro náš jemný nos. Ani pro choulostivé obavy z nákazy. Lože nemocného není ničím vábným, najdeme tu ztrápeného, rozcuchaného, nemytého a neholeného bratra, vedle
postele může zapáchat třeba nočník, stolek s nápojem a nádobím pobryndaný… A co má být? Je to skoro jako „Memento mori“, lebka na starých zátiších v galeriích: symbol pomíjivosti. Zdraví, kteří jsou voláni k lůžku nemocného, nemají jenom potěšit křesťana v nouzi. Mají si tím spíše uvědomit svou vlastní křehkost a smrtelnost. Ať uvidí a prožijí, že jejich zdraví je nesamozřejmý dar, pouhý odklad nevyhnutelného! Ať jim blízkost nemocného říká – „co jste vy, byl jsem dříve i já – co jsem já, churavý a umírající, to budete brzy vy všichni“! Pozoruhodně také působí, kdo jsou v prvé řadě Jakubem vyzýváni k cestě za nemocným: starší církve, všimněme si. Představení celého společenství, sloupové církevní obce. Mužové zkušení, zbožní a dobropověstní, respektovaní pro svou bezúhonnost a pro svůj přínos obci věřících. Čili elita sboru. Právě tyto představené sboru – mezi které Jakub samozřejmě mlčky počítá i kazatele – právě je na prvním místě vyzývá, aby sdíleli s nemocným jeho bolavou tělesnost. Aby nepodlehli omylu, že jejich posláním jsou jen čistotné duchovní a správní záležitosti, popřípadě reprezentace sboru. Návštěva nemocného člena církve, stejně jako starost o sestry a bratry v nouzi (srov. Jk 2,15-18) je tu pochopena jako samozřejmá, nediskutovatelná povinnost špiček církevního společenství. Nejde tu, jak jsme viděli, o pouhou návštěvu nemocného (jak se říká: „přiďte pobejt!“): tato skupina starších sboru má, jak ustanovuje Jakub, modlit se nad nemocným a potírat ho olejem. Verš Jakubovy epištoly zanedlouho inspiroval církev římskokatolickou k ustanovení jedné ze „sedmera svátostí“, totiž ke svátosti posledního pomazání. Zvyklost, o kterou běželo v dobách vzniku Epištoly Jakubovy, vypadala podle všeho tak, že představitelé sboru nemocnému potírali hruď olejem a vyslovovali modlitby. Zažeňme rychle pubertální otázky, které nás snad napadají – do jaké míry stejná nebo podobná byla tato procedura, pokud se jednalo o návštěvu nemocné ženské členky sboru, nemocné sestry; všimněme si spíše toho, jak obraz Jakubovy epištoly při hlubším pohledu ukazuje, že pomazávání nemocného olejem neznamená ani primitivní a nevědecký pokus o léčbu, ale zároveň ani magický úkon, zaklínání Boha, aby přišel a posloužil našim lidským přáním. Hrudi nemocného se tu přirozeně dotýkají a potírají jí olejem pro blízkost srdce: hebrejština celou tuto část těla – hruď, nitro, srdce pojmenovává jedním slovem kerev. Vnímala se tato krajina těla jako osobní, intimní, zranitelná zóna, jako sídlo cítění a života samého, tak trochu i jako místo, kde přebývá sama duše člověka. Až tak hluboko mají nemocného člena starší sboru doprovázet, až do nitra samé jeho osobnosti ho mají následovat, ulevovat mu olejem, to vše v modlitbě, v otevřenosti vůči Bohu, ve společné
vnímavosti vůči Božímu jednání, ve vnímavosti, o kterou nerozdílně usilují jak nemocný, tak i jeho zdraví návštěvníci z čela církevního sboru. Jakubův obraz z domácnosti, z příšeří čtyř stěn od postele toho, jehož pozemský život je zkomplikován a ohrožen; obraz blízkosti členů společenství v poněkud rozdílné životní situaci, ve zdraví, nemoci i v umírání, jejichž úsilí je sjednoceno Boží láskou a milosrdenstvím a hledí k příslibu Vzkříšení toho, co je na tomto světě smrtelné – smysl tohoto obrazu epištoly ať inspiruje naší každodenní starost a soucit se vším slabým, nemocným a lidským. Amen!
