Járy Cimrmana RADEK LAUDIN Zavítejte s námi na místa, na kterých zanechal výrazné stopy nejslavnější český velikán a génius – Jára Cimrman. S touto knihou objevíte dosud nepoznané kouty naší vlasti, kde tento všeuměl zanechal nějaký odkaz či stopu. Chcete vědět, co vlastně předchází tomu, že nějaká ulice, nábřeží či rozhledna dostane jméno génia Járy Cimrmana? Vydejte se na nejzajímavější místa, která slavný Čech proslavil, a pronikněte do hlubin velikánovy osobnosti.
Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400 e-mail:
[email protected] www.grada.cz • www.cosmopolis.cz
ISBN 978-80-247-5798-8
Památná místa Járy Cimrmana
Památná místa
Památná místa
Járy Cimrmana
RADEK LAUDIN
© Grada Publishing, a. s., 2016 © Radek Laudin, 2016
Památná místa
Járy Cimrmana
RADEK LAUDIN
Buková hora – Verneřice okres Děčín Ústecký kraj Bylo to mezi lety 1912 až 1916, kdy Jára Cimrman pravděpodobně nežil v Děčínské boudě na Bukové hoře. Na památku tam nechali vyrobit a pověsit pamětní desku. Důležité je ale slůvko „pravděpodobně“. Existuje totiž několik indicií a především japonská stopa, že tam Cimrman mohl v uvedených letech žít a bádat.
Pamětní deska na Děčínské boudě.
5
Humboldtova vyhlídka, z níž je překrásný pohled na údolí Labe.
K Bukové hoře jej mohly přivést dávné zvěsti o zdejší zvláštnosti. V jednom místě tam celý rok netál led. Už v roce 1890 zaujal neobvyklý jev japonského studenta lesnické drážďanské akademie. Jmenoval se Seiroku Honda. Vše o ledu si zapsal takto: „Na hoře je jedna jeskyně, kde se vždy nachází přírodní led. Vzal jsem tento led do rukou, ale nemohl jsem jej jíst, protože v ledu byla přimíchána zemina.“ O sto let později si zápis přečetl další Japonec Shinichi Ito. Ten si Hondy velmi váží, a proto se vypravil na Bukovou horu nalézt „ledové království“. Vraťme se ale ještě na chvilku do roku 1890. „Na poměry končícího devatenác‑ tého století to musela být exotická návštěva. Seiroku Honda byl určitě pro většinu obyvatel severu Čech první Japonec, kterého kdy viděli,“ popsal před lety historik Martin Krsek v Mladé frontě Dnes. Z Hondy nakonec vyrostl vážený profesor. V Tokiu k němu dodnes chovají úctu. Schinichi Ito se vydal na Bukovou horu 120 let po svém krajanovi. Chtěl přijít na kloub záhadě s ledem na kopci s nadmořskou výškou „pouze“ 683 metrů. Pod‑ nikl kvůli tomu dokonce tři cesty z Japonska do Čech. Nakonec jeskyni našel asi osmdesát metrů pod vrcholem Bukové hory. Kdysi tam vskutku zůstával led přes celé léto. Ještě za války sloužil místním k chlazení piva v Děčínské boudě. Jenže začátkem šedesátých let se na Bukové hoře začaly stavět základy pro velmi vysoký televizní vysílač. Kvůli tomu se jeskyně částečně zasypala a ztratila někdejší hloubku. Led tam prý teď roztává „už“ v červnu. Schini‑ chi Ito se do jeskyně podíval v srpnu roku 2010. „Led tam sice nebyl, ale ten ledový chlad jsem cítil,“ popsal nadšeně. Je klidně možné, že Cimrman se rozhodl jít už v roce 1912 ve stopách Hondy a zkoumat celoroční využití ledu. Přespávat mohl v Děčínské boudě (Tetschner
6
Buková hora Baude). Již v roce 1906 byla postavena na okraji louky její dřevěná část. K ní přibyl začátkem třicátých let zděný doplněk.
Boudu využíval i Spolek děčínských horských turistů.
Boudu na vrcholu Bukové hory, která je dnes v blízkosti televizního vysílače a Humboldtovy vyhlídky, využívali za časů první republiky třeba členové Spolku děčínských horských turistů. Dodnes jsou zde nádherné výhledy. V roce 2015 byla Děčínská bouda na prodej za necelé tři miliony korun. O stavbě televizní věže se rozhodovalo v padesátých letech. V roce 1960 už se tyčila do výšky 181,5 metru a šířila televizní signál. Jenže se prý až moc kývala, navíc ji po pěti letech existence poškodil požár. Byl tak silný, že roztavil i lahve od limonád. Poškozenou věž nakonec odstřelili. V roce 1975 byla vztyčena nová a ještě vyšší věž z betonu. Měří 223 metrů a základy sahají do patnáctimetrové hloubky. Od Děčínské boudy je to jen malý kousek na skalisko Humboldtovy vyhlídky, z níž je překrásný pohled na údolí řeky Labe. Buková hora je za příznivého počasí výtečnou pozorovatelnou Českého středohoří i Krušných hor. Vidět bývá Milešovka, Praha i Ústí nad Labem. Vyhlídka nese jméno po významném německém přírodovědci Alexanderu von Humboldtovi, který toto místo kdysi navštívil. Na dohled od Bukové hory jsou Zubrnice s museální železnicí. Je to ideální obec pro ctitele Járy Cimrmana. Pozornost tam přitahují třeba historické dre‑ zíny i ukázky toho, jak se kdysi na železnici svítilo. V Zubrnicích už v minulosti
7
Buková hora připomněli, že sem na drezíně kdysi přijel též Jára Cimrman. A když byl v Zubrni‑ cích, neminul zřejmě ani Bukovou horu.
Nová televizní věž byla vztyčena v roce 1975 a měří 223 metrů.
Na nádraží jsou k vidění i různé kolejové kuriozity. Železniční trať přes Zubrnice vedla kdysi dál k nádraží v Levíně, kde se natáčel oblíbený film Páni kluci. V pro‑ vozu byla v letech 1890 až 1978. Na zdejších kolejích se odehrála i část filmového muzikálu Rebelové. V roce 2015 se na nádraží v Zubrnicích a okolí natáčel seriál Já, Mattoni s Aloisem Šveh‑ líkem v hlavní roli. V Zubrnicích mají také Muzeum lidové architektury s naučnou stezkou. Ta při‑ bližuje například i vesnický obchod či sušárnu ovoce. Mimochodem v Cimrmanově životě se objevilo víc hor, nejen ta Buková. A byly podstatně vyšší. Třeba v roce 2007 se uskutečnila expedice Altaj‑Cimrman. Obje‑ vila při výstupu na třítisícovou horu důkazy o tom, že Cimrman se stal přítelem altajského lidu. Zneuznaný génius se tam pohyboval v roce 1907. Altaj je pohoří na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska. Odvážný Cimrmanův pokus vystoupit na bezejmenný vrchol však zhatil neče‑ kaný poryv milostných citů. Jako nosičku si totiž najal i místní krasavici Mášu, přičemž nejprve nesl její náklad. Po jejím kolapsu musel do náruče vzít i ji a výstup zrušit. Na Altaji prý též vyrábějí přípravek na dlouhověkost z jeleních parohů. S tím jim Jára Cimrman pomohl. „Hlavně těm jelenům. Vymyslel injekci, aby to ty jeleny
8
Nádraží Zubrnice, z něhož je vidět televizní vysílač Buková hora.
nebolelo,“ přiblížil Zdeněk Svěrák. Expedice bezejmennou horu zdolala a chtěla ji po Cimrmanovi pojmenovat. V roce 2007 odhalil Ladislav Smoljak pamětní desku na Lomnickém štítu. Bylo to sto let poté, co tam vystoupal Cimrman. Po své návštěvě Tater navrhl zneuznaný všeuměl i projekt lanovky na vrchol „Lomničáku“. Tu však tehdejší vláda uherské monarchie nakonec postavila na území dnešního Maďarska. Cimrman si podle Ladislava Smoljaka Tatry zamilo‑ val a zároveň se tam i zamiloval. Svědčí o tom jeho milostná báseň Tatry a Júlia, kterou napsal v československém jazyce, protože slovenštinu moc neovládal. Zde je:
Júlia, leluja Za tebou jedu já Z ďalekej cudziny Kvietik moj jediný V tatranskej doline Je mi jak po víně Stúpaš mi do hlavy Kto mi ju napraví… Poznal som Júliu Pro jinou nežiju Děvčátko slovenské Českého vlastence
9
Buková hora Julia, leluja Za tebou jedu já Z ďalekej cudziny Kvietok moj jediný Pamětní deska bohužel vydržela na Lomnickém štítu jen měsíc. Pak zmizela. Zjis‑ til to bývalý náčelník Horské služby Ivan Gálfy. Deska se totiž některým místním nelíbila. Nicméně Cimrman byl na takové nepochopení svého díla zvyklý. Přesto se nikdy nevzdával. Jako vynálezce chodil na patentový úřad znovu a znovu. A jako dramatik stále nabízel své hry. A když to nešlo, používal pseudonymy.
Zubrnice s muzeální železnicí jsou ideální obec pro ctitele J. Cimrmana.
10
České Budějovice Jihočeský kraj
Je úžasné, jak se stále daří objevovat a rekonstruovat doslova mikrodetailní chvilky ze života Járy Cimrmana. Tak třeba v Českých Budějovicích jednou dojedl jablko a ohryzek položil na kámen. Dnes je na tom místě pomník s bronzovou replikou okousaného ovoce. Cimrman tam totiž vysvětloval svým napjatým posluchačům výhody ekologického kompostování. Tím automaticky založil jeho tradici. Naštěstí tenkrát neodhodil ohryzek do trávy. To by si dnes těžko někdo všiml památníčku mezi stébly. Navíc by mohl zakopnout o bronzový odlitek. Zvlášť na jaře.
Pomník s bronzovou replikou ohryzku, který na místě odložil Jára Cimrman.
11
Dílo vytvořil sochař Michal Trpák. Sám okousal jablko a zvěčnil jeho zbytek.
Významnost objevu byla korunována důstojným datem slavnostního odhalení 17. listopadu roku 2014. Repliku ukrytou pod dvěma zimními čepicemi odhalil František Vácha, děkan Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Pozoruhodně vyvedený ohryzek je ve veřejně přístupné zahradě. Nachází se za budovou označenou písmenem B. Autorem bronzové repliky je sochař Michal Trpák. Dílo vytvořil v životní veli‑ kosti. Sám okousal jablko a zvěčnil jeho zbytek. Netradiční práce ho velmi bavila. Za vidění v Budějovicích určitě stojí i jeho sousoší Zvědavci. Najdete ho na balkoně domu Split v České ulici. Sídlí tam Zeleninový bar a lidé pod dohledem Zvědavců obědvají. Zásluhu na tom, aby se nezapomnělo na Cimrmanovu budějovickou stopu, mají Pavla Staňková a Zdeno Gardian z Přírodovědecké fakulty. Nejprve získali svolení Zdeňka Svěráka a Davida Smoljaka, syna Ladislava Smoljaka. Samotné vytvoření sochy ale bylo docela složité. Domluva se dvěma tuzemskými slévár‑ nami byla neúspěšná, a tak ohryzek nakonec odlili v Německu. Do Budějovic poslali ze Západu umělecké dílo poštou. Potěšili tím studenty i vyučující. Detai‑ listy ale zajímalo, proč Cimrman jablko tak málo okousal a nechal docela velký ohryzek. Pavla Staňková jim objasnila, že je to tím, jak vysvětloval zakládání kompostu. Když svou řeč dokončil, na ohryzek zkrátka zapomněl. Možné také je, že už mezitím torzo jablka změnilo barvu a nelákalo k dojídání. O kompost v upravené fakultní zahradě pečují studenti. Zbytků do něj mají hodně. Končí tam různé fragmenty z květináčových pokusů a studující přihazují další ohryzky a slupky od ovoce.
12
České Budějovice V zahradě mají ještě jednu upomínku na českého génia. Je to vzácně se vyskytující ostružiník, který dostal jméno po Járovi Cimrmanovi. Latinsky je to Rubus Jarae Cimrmanii. Kromě jižních Čech se prý nikde jinde nevyskytuje. A jen několik stovek metrů od ohryzku se zájemci můžou posadit na lavičku Václava Havla v kampusu Jihočeské univerzity. Stojí v nově vytvořeném parku v pří‑ jemném prostředí mezi budovou rektorátu a aulou. Park s lavičkou je přístupný i veřejnosti. Místo tvoří dvě křesla spojená kulatým stolem, jehož středem prorůstá lípa. Má sloužit k setkávání a dialogu sedících. Podobné lavičky jsou i ve Washing‑ tonu, Barceloně, Benátkách, Dublinu, Praze, Hradci Králové či Pardubicích.
Lavička Václava Havla v kampusu Jihočeské univerzity.
Pokud se ovšem vrátíme ke spojení Cimrmana a jižních Čech, je třeba zmínit Třeboň. Na počest génia se tam během festivalu Okolo Třeboně koná Běh Járy Cimrmana, a to v zimníku a s kufrem dle společenských pravidel Jiřího Gutha ‑Jarkovského. Výtěžek ze startovného bývá určen handicapovaným dětem. Když Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem psali scénář filmu Jára Cimrman ležící, spící, netušili, že závodění s kufry a v zimnících bude tak populární. Podob‑ ných závodů je v Česku víc, ten třeboňský je asi nejstarší. Běhával tam i Ladislav Smoljak. Kraj kolem Českých Budějovic má rád též Zdeněk Svěrák. Prý to začalo Fráňou Šrámkem. Nejenomže ho četl, ale pak o něm psal i diplomovou práci. Pochopitelně se vydal i do Písku, kde se cítil svátečně. Dokonce tam zaslechl onen známý stříbrný vítr.
13
České Budějovice Důkladněji začal poznávat Jihočeský kraj na cestách s divadlem. Nechává na sebe působit tamní poklidnou náladu. Třeba když se chystal na budějovickou předpremiéru pohádky Tři bratři, říkal si: „Musíš vyjet dřív, abys nepospíchal a mohl se kochat.“ Před několika lety zažil překvapení v Parkhotelu v Hluboké nad Vltavou, kam přijel unavený po představení. Uviděl tam hodiny s označením Liptákov. „Tak jsem zavřel oči, znovu je otevřel a bylo to tam pořád. Myslel jsem si, že je to překvapení přichystané speciálně pro nás, a až odjedeme, tak to sundají. Ale dověděl jsem se, že je to tady, i když tu nejsme. Je to pěkná zvláštnost tohoto hotelu,“ popsal před lety Zdeněk Svěrák. Hodiny Liptákov ukazují návštěvníkům hotelu přesný čas v řadě se světo‑ vými metropolemi, jako jsou Tokio, New York a Londýn. „Myslím, že vesnický lid by měl ocenit, že je to první vesnice, u níž nás zajímá časové pásmo. I když je totožné s Prahou, je to pěkné,“ míní Zdeněk Svěrák. Jára Cimrman prý s oblibou říkal: „Liptákov a New York, moje obce nejmilejší.“ V Hluboké je tak má na jedněch hodinách. Nadšenci v jihočeském Frymburku géniovi zhotovili mobilní plovoucí pomník ukotvený na hladině Lipna v místech, kde Jára Cimrman působil v bývalém staro
Jen několik metrů od ohryzku se zájemci mohou posadit na lavičku V. Havla.
14
Cimrmanova ohryzku si v Českých Budějovicích mimořádně váží.
binci. Ten skončil po napuštění přehradní nádrže na jejím dně. To však nevadilo cimrmanologům z Frymburku. Potápěči tam při jedné slavnosti lákali diváky na prohlídku zatopené Cimrmanovy světničky. Dnes už prý v tomto místě stopy po géniovi nejsou, protože plovoucí pomník se stal terčem vandalů. Nicméně když se před nedávnem na jaře ve Vyšším Brodě odemykala řeka Vltava, bylo to opět spojeno s odhalením putovního pomníku Járy Cimrmana. A jaký že byl jeho vztah k vodáctví? „Já si jen pamatuju, že Jára Cimrman byl požádán hrabětem Harrachem, aby zlepšil splav, a on prokázal svou genialitu, když mu napsal: ‚Co je níže, neteče, co je výš, to přeteče, není co zdokonalovat.‘ Poté, co průjezd pro vodáky, tedy šlajsnu, už vynalezl kolega Šlajs, tak nevím, co k tomu dodat,“ popsal v Deníku Zdeněk Svěrák.
15
Ferdinandov okres Liberec Liberecký kraj Je to směs trošky tajemnosti a hlavně radosti z objevu. U domu číslo 21 ve Ferdinandově v Jizerských horách byl naposledy spatřen Jára Cimrman. Potvrzuje to pamětní deska z roku 1986. Tehdy ještě nebylo běžné pojmenovávat po géniovi ulice, školy či rozhledny.
Ferdinandov se stal poutním místem.
16
Dům s pamětní deskou.
Tajemnost toho místa trochu plyne ze slov ženy, která šla tenkrát kolem, když desku na dům věšeli. Zasnila se a pravila: „Jóó, tak starýho Cimrmana jsem neznala, ale mladej, to byl pašák!“ Muži, kteří desku připevňovali, málem spadli úžasem z lešení. No spíš se skoro zřítili smíchem. Ta žena ale přesto nechala v Jizerských horách pochybnost a náznak tajem‑ ství. Měl Cimrman potomka? Má i žijícího vnuka a pravnuka? A jestli ano, co dnes vymýšlejí a vylepšují? Radost z ferdinandovského objevu cítí lidé dodnes. Právě tam byla v roce 1966 při budování krbu na jedné chalupě objevena důkladně okovaná truhla naditá Cimr‑ manovým odkazem. V roce 1986 oslavili dvacetileté výročí mimořádného nálezu pamětní deskou. Místní se převlékli do dobových kostýmů. Bylo u toho snad celé Divadlo Járy Cimrmana v době krátce před natáčením filmu Nejistá sezóna. Hlavní projev měl na živelné slavnosti Zdeněk Svěrák. Do Fer‑ dinandova ještě stihl přijet i jeden z tehdejších nejoblíbenějších členů souboru Jaroslav Vozáb, herec a překladatel, který zemřel na jaře roku 1988. Dochoval se jeho snímek, jak u pamětní desky ve Ferdinandově zpívá spolu s ostatními píseň Čechy krásné, Čechy mé. I filmoví diváci mají Jaroslava Vozába dobře schovaného v paměti třeba z filmu Marečku, podejte mi pero!, kde přeložil do rumunštiny slavný příkaz: Hujere, jděte si po svejch! (Hujer, metelesku blesku!)
17
*
Slavnostní odhalení bylo krátce před natáčením filmu Nejistá sezóna.
Chalupu, kde byl Cimrman naposledy spatřen, koupilo kdysi pět kamarádů včetně Pavla Špačka. Ten už je v penzi a jezdí tam dodnes. Přátelili se s hercem a cimrma‑ nologem Genadijem Rumlenou. „S ním jsme se dali do kupy a začali jsme jezdit
Chalupu, kde byl Cimrman naposledy spatřen, koupilo kdysi pět kamarádů.
18
Ferdinandov na představení do Prahy,“ vzpomíná Pavel Špaček. Tehdy bývalo sídlem cimrmano‑ logů divadlo Solidarita a návštěva z Ferdinandova někdy po představeních v jeho prostorách přespávala. Ferdinandovskou desku ale musel nejprve někdo vyrobit. Je odlita ze zvonoviny a je hodně těžká. Osmdesátá léta nepřála podnikání, a tedy ani zvonařství. Řemesl níci se rádi ujali nezvyklého úkolu. „Když jsme ji věšeli, tak jsme si na ni zvonili. Při upevňování jsme použili velmi dlouhé kotvy. Navíc je ještě přilepená. Kdyby se sundávala, muselo by se snad ubourat kus domu,“ říká horal z Jizerek. Deska už má po třiceti letech svoji patinu. Socialistické úřady slavnost při odhalení nenarušovaly. Když se ale blížilo roční výročí, udělali si na blízkém hřišti základnu milicionáři a účastníky hlídali a trochu i strašili. „U nás v hospodě ve Ferdinandově byla v osmdesátých letech i první čtená zkouška hry Dobytí severního pólu. Rádi na to vzpomínáme,“ uvedl Pavel Špaček.
Z. Svěráka poslouchal i J. Vozáb (vpravo).
19
Ferdinandov dnes patří pod město Hejnice.
Pamětní deska i v současnosti zajímá hodně lidí, kteří se u ní fotografují a ptají se pana Špačka na podrobnosti Cimrmanova zmizení. Při těch improvizovaných setkáních bývá dobrá nálada. „Akorát jednou jsem dostal hrozně vynadáno. Vnikla nám do objektu dáma kolem čtyřicítky v zelené sukénce. Byla z Brna a dožadovala se potvrzení, že tu desku tady můžeme mít. Tak jsme ji nenápadně vyprovodili,“ usmívá se majitel stavení, který někdy rozdává zájemcům pohledy s cimrmanov‑ ským razítkem. Ferdinandov dnes patří pod město Hejnice. Úředně vznikl v roce 1780. Předtím tam žili v lesích medvědi, rysi a vlci. Ferdinandov je vlastně nástupním místem do Jizerských hor. Cimrman tam na sklonku života také nastoupil. A byl prý i tím, kdo stál u založení místního lesního divadla Na Chatkách. V letech 1913 až 1914 ho vybudovali místní obyvatelé, členové Spolku pro pozdvižení cizineckého ruchu. Před hledištěm pro dvě tisícovky diváků tu vystupovali herci v kostýmech z divadla v Liberci i členové kočovné společnosti. Hráli nejen Ibsena, ale i operety, a to až do druhé světové války. „Z dochovaných zdrojů víme, že první hra byla uvedena 7. června 1914 a vidělo ji tisíc diváků,“ zjistili členové spolku Ferdinandov sobě. Akustika je v divadle mezi stromy dodnes vynikající. Členové spolku se nechtěli dívat na to, jak divadlo pomalu mizelo pod nánosy listí. Jeho obrysy po stovce let od založení čím dál více skrývaly mladé buky a břízy. Nadšenci ze spolku si vzali krumpáče a lopaty
20
Ferdinandov a jevišti začali pomalu vracet jeho dávnou podobu. I když měli ruce plné mozolů, práce je těšila. „Cimrmanova divadelní společnost Lipany v našem divadle nejméně jednou vystoupila. Nedochovaly se však žádné zprávy, jaký měla úspěch a jestli společnost využila svůj oblíbený Vichr z hor, po jehož uvedení se Jára Cimrman již na veřej‑ nosti neobjevil,“ doplnili členové spolku. Sní o tom, že Cimrmanovi následníci se někdy do již upraveného lesního divadla vrátí a zahrají tam. A když už tak chodíme po Ferdinandově, místě tak spojeném se závěrem Cimr‑ manovy éry, sluší se připomenout úryvky z jeho životopisu. Zkoumal třeba život polárních Samojedů a na útěku před vyhladovělým kmenem Mlasků minul severní pól o pouhých sedm metrů. S hrabětem Zeppelinem konstruoval první vzducholoď s tuhou konstrukcí ze švédské oceli a s gondolou z českého vrbového proutí. Vedl též obsáhlou korespondenci s G. B. Shawem, na niž bohužel zarputilý Ir neodpo‑ vídal. V Čechách dosáhlo Cimrmanovo životní dílo vrcholu. Jako kočovný dentista procházel snad všemi kouty naší vlasti. Český lid ochotně otvíral ústa a svěřoval se mu se všemi starostmi a trampotami. Z toho pak Cimrman těžil látku pro své nesmrtelné divadelní hry.
21
Františkovy Lázně okres Cheb Karlovarský kraj Tomu se říká satisfakce. V roce 1970 zažilo Divadlo Járy Cimrmana propadák ve Františkových Lázních. Ve stejném čase tam začala fungovat samostatná Lidová škola umění, takzvaná liduška. Stačilo dalších pětačtyřicet let a Cimrman s liduškou se ve Františkových Lázních dali dohromady. Dávné katastrofální představení tím bylo symbolicky zahlazeno a zapomenuto. Všechno začalo začátkem dubna roku 1970. Tehdy se se v Chebu oženil cimrma‑ nolog Miloň Čepelka, vynikající představitel ženských rolí. Brzy poté měl s kolegy vystoupení ve Františkových Lázních. Jeho noví příbuzní z manželčiny strany byli zvědaví a natěšení poznat, jakého umělce si to děvče vzalo. Jenže následovalo fiasko. Publikum v Divadle Boženy Němcové bylo naštvané. Na propadák už se zadělalo předem, protože plakáty v lázeňských ulicích zvaly tímto způsobem: Hospoda Na mýtince, opereta z Prahy s výpravou a kostýmy. Cimr‑ manologové tehdy ještě nebyli tak známí a diváci šli prostě na operetu. „A když jdete na operetu, tak nechcete slyšet zpívat Svěráka,“ vysvětlil později Zdeněk Svěrák. Tenkrát bylo v lázeňském městě hodně zemědělců, kteří měli právě volno. Kon‑ čila zima, neměli ještě do čeho píchnout. Část z nich byla navíc ze Slovenska, což ještě víc zhoršilo propojení mezi jevištěm a diváky. V této konstelaci herci vytasili hodinový seminář. Zemědělci se začali vrtět a někteří i pokřikovat: „Už nechte těch keců, tohle si můžeme přečíst v novinách. Byla slíbená opereta!“ Pak už diváci tleskali do před‑ nášek, aby herci nemohli mluvit. Nakonec je vypískali. Zdeňka Svěráka, který jim oponoval, že tohle si v novinách nepřečtou, vůbec nebrali vážně. Když seminář skončil, zpocení a nešťastní herci se rádi schovali do šatny. Jenže tam se za nimi chtěla dostat delegace diváků a žádala vrátit vstupné, nebo aspoň vydat režiséra. Účinkující se raději zabarikádovali, aby odolali bušení a křiku.
22
Františkovy Lázně S takovým strachem z diváků nehráli nikdy předtím ani potom. Po přestávce měl přijít na scénu Zdeněk Svěrák a zpívat árii Tuláka. Dodnes slyší, jak se v první řadě jedna žena naklonila k manželovi a nahlas řekla: „Ani zpívat neumí!“ „No odehráli jsme to strašně rychle a strašně rychle jsme i odjeli,“ vzpomínal později Zdeněk Svěrák. Podle dalšího cimrmanologa Petra Bruknera to bylo jediné představení, které vypadalo na „přesdržku“. Herci už ale měli z Prahy ověřeno, že jdou po správné cestě. Novým příbuzným Miloně Čepelky se to snažila v lázních vysvětlit i manželka Zdeňka Svěráka. „Ale v Praze úspěch namouduši mají,“ přesvědčovala je. V dalších desetiletích už se nikde podobný debakl neopakoval. Trochu úzko bylo hercům jen při jednom představení v Javorníku, kde jakási paní uprostřed před‑ nášky vstala a řekla, že jestli Zdeněk Svěrák nepřestane mluvit a nezačne opereta, tak že odejde. Tentokrát se k ní nikdo nepřidal. Paní sice ještě dvakrát protestovala, ale pak ji její manžel patřičným způsobem zpacifikoval.
Základní umělecká škola Járy Cimrmana.
23
Cimrmanova časová osa na pěší zóně v Chebu.
V současnosti, když se Divadlo Járy Cimrmana chystá do Františkových Lázní, má vyprodáno měsíce dopředu. Divákům je od deseti do osmdesáti let, chodí i starší. Herci říkají tomuto zájezdu lázeňský, protože na šňůře navštíví i Karlovy Vary a Mariánské Lázně. Zdeněk Svěrák si ve Františkových Lázních v posledních letech vždy připomene, jak v hudebním pavilonu natáčel se synem Janem scénu do filmu Kolja. Dnes už také víme, že tam od září roku 2015 nese Cimrmanovo jméno Základní umělecká škola. Její ředitelka Miroslava Pešková dvacet let s kolegy přemýšlela, jak školu výstižně pojmenovat. Rozhodnutí nakonec padlo na výjezdním zasedání učitelů. Věděli, že jiné umělecké školy v okolí nesou jména Fryderyka Chopina či Roberta Schumanna. „I my jsme se chtěli honosit nějakým slavným jménem. Padl nápad, že by to mohl být Goethe, který pobýval ve Františkových Lázních několi‑ krát na léčení. Ale já chtěla českou osobnost. Jakmile jsem to oznámila, kolegyně flétnistka Světlana Halasová vyřkla: ‚Kdo je největší z Čechů?‘ A bylo po přemýš‑ lení. Je pravda, že hned jsme nebyli všichni za jedno, ale odjížděli jsme domů již sjednoceni. S naším zřizovatelem nebyl vůbec žádný problém. Rodiče byli vesměs nadšeni. Jen část veřejnosti se nemůže smířit s naší změnou. Jsme prý instituce… Vcelku mě však překvapily převažující kladné odezvy na změnu názvu,“ popsala ředitelka školy.
24
Františkovy Lázně A tak se stali první českou „zuškou“ se jménem geniálního umělce, tedy přes‑ něji všeumělce. Návrh prošel i v místním zastupitelstvu, protože Jára Cimrman kdysi ve městě pobyl. Důkaz uchovávají v sousedním Chebu na pěší zóně, kde mají zadlážděnou časovou osu. V ní je zápis z roku 1900, kdy tam byl český génius na pivě ve Špalíčku. „A jelikož je Cheb pár kilometrů od nás, zavítal mistr i do našich světových lázní. V rybníku Amerika si tady chtěl vyzkoušet nový plavecký styl. Bohužel okolím nebyl pochopen, a tak se jali mistra zachraňovat. Byl u toho i fotograf. Nastal zmatek a fotografem bylo smýknuto. Proto z fotografie zůstala zachycena jen ruka nořící se z vody. A tímto momentem se nechal inspirovat bývalý kolega keramik Jan Branžovský. Ztvárnil mistrovu ruku a mistrovu tvář v dlani. Obě plastiky budou na fasádě školy umístěny hned po její rekonstrukci,“ doplnila Miroslava Pešková.
Plastika topícího se Járy Cimrmana.
Vše bude doplňovat Cimrmanovo motto: „Smyčec není bicí nástroj“ určené přede‑ vším učitelům a rodičům dětí, které se učí na hudební nástroje. Zdeněk Svěrák ve své zdravici škole pověděl, že ho nové jméno potěšilo. „Cimr‑ man si to zaslouží. On vynikal ve všech uměních, která jsou v této škole zastou‑ pena.“ Lázeňští učitelé mají na škole kromě hudebního oboru i taneční, výtvarný, literárně‑dramatický či estetickou výchovu. Cimrmanův talent vytryskl už v jeho pěti letech, kdy zhudebnil vlastní báseň pro starší sestru Luisu. Po ní donášel až do svých patnácti let dívčí šatstvo. V básni
25
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
