Jan Urban EKONOMIE. bez mýtů a iluzí. Co říká pravice a levice a jak je to doopravdy

Jan Urban

P

Pravice i levice používají pro obhajobu svých názorů tvrzení, která nejsou nijak opodstatněná. Tato tvrzení si již přitom neustálým opakováním získala respekt a stala se téměř nerozlučnou součástí veřejné ekonomické argumentace. Často podle nich ekonomické události vysvětlují také sama média. Tato knížka vám pomůže se v nejčastějších ekonomických mýtech a iluzích zorientovat a pochopit, jak ekonomické záležitosti fungují ve skutečnosti. Dozvíte se, zda a proč jsou či nejsou opodstatněná prohlášení typu zvýšené výdaje státu vyřeší ekonomické problémy, ceny by měly být spravedlivé, honba za ziskem škodí, regulace snižuje efektivitu trhu, stát by měl být co nejmenší, trh podporuje osobní odpovědnost nebo široká vzdělanost zvyšuje úspěšnost moderních ekonomik a řada dalších. Srozumitelná a čtivá kniha je určena všem lidem, kteří se chtějí orientovat v ekonomicko-politických názorech a nespokojují se s jednoduchými a populistickými řešeními.

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

EKONOMIE BEZ MÝTŮ A ILUZÍ

olitikové i média nás každý den zahrnují komentáři k různým ekonomickým otázkám a událostem. Jejich vyjádření znějí přesvědčivě a v souladu s intuicí. Nejde však jen o ekonomické mýty a iluze?

Jan Urban

EKONOMIE

bez mýtů a iluzí Co říká pravice a levice a jak je to doopravdy

Jan Urban

EkonomiE

bez mýtů a iluzí Co říká pravice a levice a jak je to doopravdy

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Ekonomie bez mýtů a iluzí

Co říká pravice a levice a jak je to doopravdy

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5707. publikaci Odpovědný redaktor Mgr. Petr Mušálek Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Počet stran 208 První vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Publikace vznikla v rámci výzkumného záměru Univerzity Karlovy v Praze, Právnické fakulty „PRVOUK 04“ © Grada Publishing, a.s., 2014 Ilustrace © Miroslav Kemel, 2014 Cover Design © Eva Hradiláková ISBN 978-80-247-4132-1 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9580-5 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9581-2 (ve formátu EPUB)

Obsah

O autorovi

................................................................................................... 9

Úvodem ......................................................................................................... 11

1 Ekonomické mýty a iluze .............................................................. 15 Kouzlo amatérské ekonomie ................................................................. 17 Zdroje ekonomických iluzí ...................................................................... 19 Iluze o fixním množství práce ................................................................ 28 Iluze reálnosti ekonomických předpovědí ............................................ 29

2 Mýty a iluze na levici ...................................................................... 31 Ekonomické problémy lze vyřešit zvýšenými výdaji státu ................. 34 Dva typy výdajů ............................................................................................ 35 Hodnota věcí nespočívá v jejich nákladech ................................................... 38 Vedlejší dopady vládních výdajů .................................................................... 40 Magický multiplikátor ................................................................................... 43 Absurdní podpory zaměstnanosti ................................................................ 46 Projekty zvláštní obliby ................................................................................. 48 Co ekonomiku skutečně podporuje ............................................................. 51

Vláda dokáže „vybrat vítěze“ ................................................................. 52 Proč „výběr vítězů“ nefunguje ....................................................................... 53

Cesta pokusů a omylů ................................................................................. 55 Úkolem státu není podporovat neodpovědnost ............................................. 56

Státní podniky slouží veřejnému zájmu ................................................ 58 Nejasné cíle ................................................................................................ 58 Slabá kontrola ............................................................................................. 59 Konec jedné iluze ....................................................................................... 60 Možnosti zlepšení ....................................................................................... 63

Ceny by měly být spravedlivé ................................................................ 64 Iluze s dlouhou historií ................................................................................. 65 Úloha cen ................................................................................................... 67 Podstata trhu .............................................................................................. 68 Rozdělení příjmů .......................................................................................... 69 Selhání „fair trade“ ...................................................................................... 71

Honba za ziskem společnosti škodí ...................................................... 74 Chamtivost a bohatství ............................................................................... 75 Příjmy a zisky ............................................................................................. 76 Firma a její „stakeholdři“ .............................................................................. 77 Kapitalismus bez kapitalistů? ....................................................................... 78 Význam kapitálových společností ................................................................. 80 Problém veřejných statků ............................................................................ 84 Neviditelná ruka konkurence ........................................................................ 85 Jaké množství konkurence je dostatečné ..................................................... 90 Zisk a vlastní zájem ..................................................................................... 91 Zisky a zisková orientace ............................................................................. 96

Kapitalismus pronásledují vnitřní rozpory ........................................... 99 Keynesovo odhalení ................................................................................... 100 Iluze nízkých mezd ..................................................................................... 105 Konzumerismus, globální rozpory a ekologické problémy ........................... 108

3 Mýty a iluze na pravici ................................................................ 113 Regulace snižuje efektivitu trhu ......................................................... 115 Cíle a kvalita regulace .............................................................................. 116 „Neviditelné“ regulace ................................................................................ 119 Odraz rozdílných zájmů .............................................................................. 120

Stát by měl být co nejmenší ................................................................ 122 Neúspěšný boj a iluzorní představy ............................................................ 124 Klubové statky ........................................................................................... 125 Efektivní stát .............................................................................................. 130

Vysoké náklady ničí národní konkurenceschopnost ........................ 134 Absolutní a komparativní výhody ................................................................ 136 Iluze ztráty pracovních míst ...................................................................... 140 Konkurenceschopnost a produktivita ......................................................... 141 Mýtus podpory vývozu ............................................................................... 145 Proč iluze národní konkurenceschopností přetrvává .................................. 147

Mzdové rozdíly odrážejí rozdíly v osobní produktivitě a schopnostech ..................................................................................... 150 Faktory nabídky a poptávky ........................................................................ 151 Model a skutečnost ................................................................................... 154 Signální funkce mezd ................................................................................. 157 Uzavřené trhy ........................................................................................... 160 Platy státních šéfů: iluze manažerského trhu ............................................. 161

Trh podporuje osobní odpovědnost .................................................... 163 Morální hazard .......................................................................................... 164 Morální hazard veřejného pojištění ............................................................ 165 Morální hazard trhů ................................................................................. 167 Morální hazard v řízení podniků ................................................................ 169 Morální hazard záchranných opatření ...................................................... 171

Pokles cen brzdí ekonomiku ................................................................ 173 Empirické údaje ......................................................................................... 174 Hrozba odložených výdajů .......................................................................... 176 Skutečné důvody „deflačního ohrožení“ ..................................................... 178

4 Mýty a iluze napříč politickým spektrem .......................... 181 Úspěšnost moderních ekonomik závisí na široké vzdělanosti ....... 183 Trendy zaměstnanosti, vzdělání a produktivity ............................................ 183 Paradoxy „ekonomiky znalostí“ ................................................................... 186 Co skutečně rozhoduje .............................................................................. 187

Velké podniky jsou ekonomicky úspěšnější ........................................ 189 Iluze úspor, synergií a inovací ..................................................................... 190 Politický problém ....................................................................................... 192

Ekonomie pro dobré a zlé časy je odlišná ......................................... 194 Krizová ekonomie? .................................................................................... 195 Velikost je problém .................................................................................... 197

Podpora ekonomiky je založena na podpoře podniků ...................... 197 Disciplinovaný pluralismus ......................................................................... 198 Tři rozšířené omyly ................................................................................... 199

Závěrem ..................................................................................................... 201 Literatura a internetové zdroje ..................................................... 205

9

O autorovi

Doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc. Absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, působil v Akademii věd, dále též jako šéfredaktor časopisu Ekonom, poradce v několika mezinárodních firmách, vedoucí katedry národního hospodářství na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se institucionální ekonomii, veřejné politice a ekonomii regulace i interdisciplinárním ekonomickým oblastem na pomezí ekonomie, práva, sociologie, psychologie a teorie organizačního chování.

11

Úvodem

Mark Twain kdysi poznamenal, že pokud někteří lidé některé věci nevědí, nemusí to být tak nebezpečné, jako když se mylně domnívají, že je znají. I když tím velmi pravděpodobně neměl na mysli rozhodování politiků o ekonomických záležitostech či způsob, jakým je vysvětlují, jeho konstatování je v tomto smyslu přiléhavé. Totéž se týká mnohdy toho, jak ekonomické či finanční události vysvětlují či jak o nich informují média. A to přesto, že poptávka veřejnosti po těchto informacích je velmi pravděpodobně vyšší než kdykoli v minulosti. Nemáme zde na mysli informace o „tvrdých“ faktech ekonomického života, tedy ukazatelích míry ekonomického růstu, nezaměstnanosti, výši úrokových sazeb nebo burzovních indexů, ale vysvětlování toho, jak moderní ekonomika skutečně funguje, jak na ni působí určité vládní zásady a proč tomu tak je. Ekonomické rozbory, vysvětlení či doporučení, jimiž média i politikové veřejnost zahrnují, vycházejí velmi často z ustálených ekonomických klišé či mýtů. Mnohdy k jejich šíření přispívají i ekonomové, kteří předstírají, že principy, o něž se ekonomie opírá, jsou zcela nesporné a platné vždy a všude. Když britská královna navštívila na podzim roku 2008 London School of Economics, jedno z předních ekonomických vysokoškolských pracovišť, položila přítomným profesorům jednoduchou otázku, proč si nikdo z nich ani dalších odborníků nevšiml příznaků nadcházející finanční krize. Jeden z profesorů jí tuto skutečnost příznačně vysvětlil tím, že se všichni opírali o názory ostatních a věřili, že jsou správné (což královna komentovala slovy „it is awful“). Toto vysvětlení však ukazuje, proč se určitým názorům mnohdy daří získávat respekt a stávat se téměř nerozlučnou součástí veřejné ekonomické argumentace,

12 / Ekonomie bez mýtů a iluzí

aniž by se zakládaly na skutečnosti. K jejich věrohodnosti či tomu, že nevyvolávají žádné otazníky, stačí jejich časté opakování. Někdy i přes to, že špatné ekonomické zprávy vydávají za dobré a naopak. Příkladů lze najít řadu. Prohlásí-li vláda, že se cestou k prosperitě stane zvýšení vládních výdajů (od něhož si slibuje zvýšení zaměstnanosti), zní to nesporně lépe, než kdyby prohlásila, že nás k blahobytu přivede zvýšení daní či veřejných dluhů, které je jeho nevyhnutelným důsledkem. Snížení spotřebitelské i investiční poptávky, jež zvýšení daní vyvolá, může v dané situaci dokonce znamenat, že zaměstnanost ve skutečnosti nevzroste, ale klesne. Slyšíme-li od jiného představitele, že k oživení naší ekonomiky přispívá devalvace měny, jež posílí náš export, zní to jistě lépe, než kdyby přislíbil, že se k vyšší životní úrovni dostaneme podporou inflace, poklesem reálné hodnoty úspor (kterou tato devalvace vyvolá) a tím, že k zajištění stejného objemu dovozů budeme do zahraničí více vyvážet. Ani zastánci nutnosti posílit export většinou nedodávají (a možná si ani neuvědomují), že jediným smyslem (a z dlouhodobého hlediska i předpokladem) zvýšení exportu je zvýšení dovozu. Přesvědčivě může na prvý pohled vyznívat i konstatování, že cestou k oživení spotřebitelské poptávky, a tím i ekonomiky, je zvýšení minimálních mezd. „Přesvědčivost“ tohoto konstatování je však podmíněna tím, že si neuvědomíme, že zvýšení minimálních mezd znamená růst výrobních nákladů, které na růst produkce působí zcela opačně. Výše uvedené návrhy a doporučení nemusí být vždy špatné. Problémem je, že s sebou vždy nesou i vedlejší účinky. Jejich objektivní hodnocení proto vyžaduje si jejich přímé a nepřímé dopady uvědomovat a vzájemně je porovnávat. O jejich vedlejších či opožděných účincích však představitelé, kteří je předkládají, většinou mlčí. Cílem jejich zjednodušujících a často i záměrně zkreslených vyjádření je podporovat určité zájmy či politické pozice, někdy však i jen ospravedlnit ne odolatelnou touhu politiků „šťourat“ se v ekonomice (a připisovat si za to body). Ekonomické iluze vznikají však někdy i na základě chybně interpretovaných osobních ekonomických zkušeností. Často jsou výsledkem snahy hledat jednoduchá

Úvodem / 13

vysvětlení složitých problémů. Jednoduchá, přesto však nesprávná vysvětlení mohou vypadat přesvědčivě a být v souladu s intuicí. Mnohdy však slouží jako živná půda pro iluze vytvářené záměrně. Ekonomie bez mýtů a iluzí se zabývá nejčastějšími mýty či předsudky, jimiž je ekonomie zaplavena, a to bez ohledu na politickou provenienci jejich vzniku. Zahrnuje typické mýty každodenního ekonomického života, iluze, které udržuje a rozšiřuje pravice, i mýty, jimiž opájí sebe i druhé levice. Její snahou je odkrýt hlavní ekonomické mýty, jež se staly součástí veřejného života, a přispět k hlubšímu porozumění tržního systému.

Ekonomické mýty a iluze

1

Ekonomické mýty a iluze / 17

C

o jsou ekonomické mýty a iluze? Jde, jednoduše řečeno, o argumenty či představy, které na základě správných faktů či realistických pozorování docházejí k nesprávným závěrům. Na rozdíl od zjevných argumentačních či faktografických chyb znějí na prvý pohled často velmi přesvědčivě.

Hlavním důvodem, proč jsou mýty a iluze v ekonomii (ale i některých dalších oborech) rozšířeny, je, že někteří lidé nevnímají – či nechtějí vnímat – přirozenou složitost jevů. Ignorují fakt, že jednotlivé jevy spolu vzájemně souvisejí, zapomínají na to, že lidé i firmy své chování pod vlivem vnějších okolností mění, přehlížejí skutečnost, že některé ekonomické veličiny (např. výroba a spotřeba, dovoz a vývoz apod.) jsou jen vzájemně odvrácenými stranami téže mince (když ne okamžitě, tak z dlouhodobějšího hlediska). Chybné závěry a interpretace pramení i z neopodstatněného zobecnění určitých jevů, opomíjení širších či dlouhodobějších důsledků některých ekonomických kroků či neschopnosti vidět tyto jevy v širším měřítku. Závěry týkající se složitých systémů, k nimž ekonomika patří, většinou nelze provádět jen na základě osobních či dílčích zkušeností. A to bez ohledu na to, že jsme ekonomikou po celý život obklopeni takřka na každém kroku. Zkušenosti, které získáváme jako spotřebitelé, výrobci, zaměstnanci, manažeři apod., jsou pro pochopení ekonomických principů nesporně důležité. Pro porozumění, jak ekonomika funguje jako celek, nemají však často o moc větší význam než zkušenosti letového pasažéra pro pochopení principů aerodynamiky.

Kouzlo amatérské ekonomie Ekonomie má tak vedle své „seriózní“ podoby i podobu amatérskou, označovanou někdy jako „udělej si sám“. Jejím názorům občas propadají i osoby, které jinak v ekonomice amatéry rozhodně nejsou, např. podnikoví manažeři či podnikatelé. John Maynard Keynes, pravděpodobně nejvlivnější ekonom všech dob, se domníval, že většina rozšířených ekonomických mýtů souvisí se sklonem propadat vlivu

*


určité ideologie. Jak před lety poznamenal: „I lidé praxe, kteří jsou o sobě přesvědčeni, že jsou vůči jakýmkoli ideologickým vlivům zcela imunní, jsou ve skutečnosti často v zajetí názorů nějakého dávno zapomenutého ekonoma.“ (38) Často tomu tak je, celkově se však Keynes v této věci velmi pravděpodobně mýlil. Ekonomické iluze, jimiž se „lidé praxe“, často i tvůrci hospodářské politiky či legislativy, řídí, se velmi často o žádnou současnou ani minulou ekonomickou teorii neopírají. Nesprávné představy, jimiž se řídí, jsou totiž většinou spontánní a svou povahou „intuitivní“. Většina z těchto představ je nadčasových a neřídí se národními hranicemi: lze se s nimi setkat všude na světě. Jsou „ekonomií každodenního života“ opírající se o nesprávně interpretované praktické osobní zkušenosti, často však i o nesprávně vysvětlená širší ekonomická fakta. Pro příklady tvrzení amatérské ekonomie není třeba chodit daleko. K jejím rozšířeným představám patří, že: • trh je nositelem anarchie a nespravedlnosti; • výrobu důležitých produktů by měly zajišťovat nebo koordinovat vlády; • státy by měly usilovat o vyšší ekonomickou soběstačnost; • zemím by prospělo, pokud by více vyvážely a méně dovážely, vlády by proto měly podporovat domácí výrobu a export a lidé by měli ekonomiku podporovat kupováním produktů domácí či lokální ekonomiky; • suroviny je lepší zpracovávat doma než vyvážet; • nové technologie ničí pracovní místa; • přistěhovalci ze zahraničí berou místa domácím pracovníkům, odchody pracovníků do důchodu vytvářejí pracovní místa pro mladší; • veřejné výdaje zvyšují zaměstnanost; • podnikům prospívají nižší úrokové sazby či dotace podporující jejich konkurence schopnost; • průmysl je pro ekonomiku důležitější než služby, základem národní ekonomiky je materiální výroba; • předměty mají svou „vnitřní“, spravedlivou cenu; • na obchodu vždy jedna strana vydělává více než druhá; • bohatství vyspělých zemí je založeno na vykořisťování zemí třetího světa; • jednotlivci či organizace působící jako zprostředkovatelé jsou paraziti apod.


Častá je i představa, že rozhodnutí činěná trhem jsou ve skutečnosti rozhodnutími osob stojících v jeho pozadí, že trh ve skutečnosti funguje jako firma, v níž všechna základní rozhodnutí činí její vedení, že vlády svým přerozdělováním vytvářejí bohatství apod.

Osoby tyto či podobné soudy pronášející by se velmi pravděpodobně zdráhaly činit podobně kategorická a generalizující prohlášení v jiných složitých oblastech, např. v kvantové fyzice nebo neurochirurgii. Jedním z důvodů je, že amatérská ekonomie má svou přirozenou přitažlivost: její závěry či doporučení se jeví jako intuitivně správné. A naopak, konstatování, která správná jsou, budí občas dojem, že jsou se zkušeností či s intuicí v rozporu. S amatérskými odnožemi se pochopitelně občas setkávají i jiné obory, především ty, u nichž lze využít zdánlivou osobní zkušenost. Některé z nich mohou být neškodné (např. amatérská astronomie), jiné (např. amatérská medicína) však mohou přinášet neblahé důsledky. K představám amatérské fyziky dlouho patřilo, že Slunce se v souladu se zdánlivou zkušeností otáčí kolem Země nebo že těžší předměty padají k zemi rychleji než lehčí. Dnes k nim s jistou nadsázkou možná můžeme přiřadit domněnku, že prostor v bytě ochladíme nejrychleji, otevřeme-li dveře lednice. Ekonomie však přesto zřejmě patří k oborům, které jsou iluzemi pronásledovány více než jiné. Americký ekonom Henry Hazlitt pronesl tento soud ve své knize Ekonomie v jedné lekci již v roce 1946 a od jeho dob se toho k lepšímu velmi pravděpodobně příliš mnoho nezměnilo.

Zdroje ekonomických iluzí Důvody, proč amatérská ekonomie a její iluze přežívají, nejsou spojeny jen s omezeným vnímáním souvislostí. Některé vznikají i na základě určitých psychologických mechanismů, například myšlení, pro něž platí, že přání je otcem myšlenky. Svou roli hraje i skutečnost, že vztahy mezi příčinami a důsledky jsou v ekonomice jen zřídka zcela neměnné. Navíc, na rozdíl od jiných disciplín, zde zpravidla


nelze provádět zcela přesvědčivé experimenty. Podobně jako medicína často nedokáže zcela jasně říci, že náš zdravotní stav, který se po požití určitého prostředku zlepšil, by se nezlepšil i bez něj, nedokáže ani ekonomie mnohdy jasně konstatovat, že ke zlepšení hospodářské situace by nedošlo i bez určitého zásahu vlády. K nejjednodušším příkladům iluzí podmíněných psychologickými mechanismy patří nerespektování toho, že některé ekonomické náklady jsou již svou povahou ztracené, a naše rozhodování by proto neměly ovlivňovat. Snaha vrátit tyto náklady do hry je vedena tzv. averzí ke ztrátě. Rozhodování založené na averzi ke ztrátě se projevuje i v situaci, kdy lidé dají přednost rozhodnutí, při němž nemohou příliš ztratit, před rozhodnutím, při němž mohou více získat. Osobní, podnikové či veřejné náklady, které již byly vynaloženy a nelze je získat zpět (ani je následně snížit), označuje ekonomie jako náklady utopené. Vzhledem k tomu, že s nimi již nelze nic provést, neměli bychom se jimi při svém rozhodování řídit. Tak např. firma, která již vynaložila jeden milion na nákup nové technologie a následně zjistila, že tuto technologii nepotřebuje, nemá žádný rozumný důvod ji používat. Podobným příkladem může být jídlo, které jsme si koupili, ale které nám nechutná, vstupenka na představení, o němž jsme zjistili, že nestojí za zhlédnutí, nebo další pobyt v místě dovolené, která již sice byla zaplacena, avšak neodpovídá našim představám. Ve všech těchto situacích je rozumným rozhodnutím vynaložené náklady „odepsat“ a získaný čas věnovat čemukoli jinému, co nám přináší vyšší užitek.

To je však právě to, čemu se lidé, podniky a velmi často vlády snaží vyhnout. I když vědí, že původní rozhodnutí (vynaložit určité prostředky) bylo špatné, nechtějí si tuto okolnost připustit. Ve snaze zamezit ztrátě (k níž již tak jako tak došlo) v dané činnosti dále pokračují, přestože jim přináší větší škodu či nepohodlí, než pokud by od ní upustili. Příkladem může být rozhodnutí vlády pokračovat ve financování projektu, o kterém je již nyní jasné, že nepřinese očekávané (nebo dokonce žádné) výsledky, jen proto, aby neztratila podporu voličů. I některým voličům se přitom toto rozhodnutí může zdát rozumné.


Častým psychologickým zdrojem iluzí o tom, jak ekonomika skutečně funguje, je i uvažování post hoc ergo propter hoc (poté, a tedy v důsledku toho), tedy představa, že události, které po sobě následují, spolu i souvisejí. Na hospodářský vývoj působí vždy velká řada faktorů. Skutečnost, že se určité události vyskytly v (krátkém) časovém sledu po sobě, proto nemusí zdaleka znamenat, že mezi nimi existuje příčinná souvislost. Propadnout této iluzi je přesto poměrně snadné. Živí ji vlády se sklonem přičítat si za příznivý vývoj ekonomiky neopodstatněné zásluhy. Ke vzniku či udržování této iluze však přispívá i fakt, že dokázat, že by k určitému (např. příznivému) vývoji došlo i bez zásahu vlády (nebo by že ekonomický vývoj byl bez tohoto zásahu dokonce příznivější) může být obtížné. Důkaz totiž nelze opřít o konkrétní srovnatelnou zkušenost. Změní-li však vláda určitou politiku, například zvýší, nebo naopak sníží daně či vládní výdaje či provede určitou legislativní změnu dotýkající se hospodářství, nemusí to vůbec znamenat, že změna, k níž v ekonomice následně došlo, je toho důsledkem. Totéž platí o krocích centrální banky, např. o zvýšení nebo snížení úrokových sazeb, intervencích na devizovém trhu apod. Provede-li např. centrální banka v době, kdy se ekonomika začíná pomalu zotavovat, intervenční opatření znehodnocující domácí měnu (s cílem potlačit údajná „deflační očekávání“ spotřebitelů, tj. jejich přesvědčení, že ceny budou nadále klesat, a povzbudit tak spotřebitelské výdaje) a po určité době poté se tyto výdaje skutečně zvýší, mohou být skutečné příčiny tohoto zvýšení zcela jiné. Mohou totiž souviset i s tím, že nastupující oživení ekonomiky začíná omezovat obavy týkající se stability budoucích příjmů domácností. Ukáže-li se navíc, že intervence znehodnocující měnu byla bezprostředně ( ještě dříve, než k oživení spotřebních výdajů došlo) provázena dalším vzestupem úspor domácností (svědčícím o tom, že jejich obavy z budoucího vývoje zatím nepominuly), je zřejmé, že skutečný zdroj oživení byl přes ujišťování centrální banky velmi pravděpodobně někde jinde.

Variantou chyby „post hoc ergo propter hoc“ je sklon vnímat jen krátkodobé, nikoli však dlouhodobější dopady určitého kroku či opatření. Některá rozhodnutí či kroky, které se z krátkodobého hlediska zdají být výhodné, mohou mít totiž


z dlouhodobějšího hlediska velmi nepříznivé důsledky. Známým příkladem jsou některé „spotřební zvyklosti“, např. nadměrné pití, nedodržování předepsané rychlosti, neodpovědné utrácení, zadlužování se apod. K dalším patří některé krátkozraké kroky státu, např. příliš rozsáhlé „tištění“ peněz. Ekonomické iluze jsou v tomto případě spojeny s představou, že dlouhodobé důsledky určitých jevů neexistují nebo že je možné se jim vyhnout. I k této iluzi přispívají často politikové, většinou ve snaze vyhrát příští volby, a to tím, že předkládají (krátkodobé) výhody určitých opatření a zastírají jejich (budoucí) náklady. Někdy se toho dopouštějí i s posvěcením ekonomů, kteří by budoucí cenu navrhovaných opatření měli dobře znát. Další zdroje ekonomických iluzí mohou být složitější. Souvisejí se dvěma vzájemně spjatými skutečnostmi, tzv. chybou složení a principem vedlejších účinků. Co platí pro určitou část ekonomiky, např. určitou firmu, odvětví, jednotlivce či domácnost, nemusí nutně platit pro ekonomiku jako celek. Iluze, která tuto skutečnost nerespektuje, bývá označována jako chyba složení. Představa, o níž se tato iluze opírá, se zdá být samozřejmá: je-li něco možné, nebo dokonce prospěšné pro určitý ekonomický subjekt (co je např. možné provést v hospodaření podniku nebo domácnosti), je možné či prospěšné i pro celou ekonomiku. Ve skutečnosti tomu tak však není. Budou-li určitým, pro sebe prospěšným způsobem postupovat všechny ekonomické subjekty, může se stát, že v konečném důsledku všichni „prohrají“. Jejich jednání se totiž na ekonomice jako celku promítne nepříznivě. Iluzi tohoto druhu lze přirovnat představě, že chceme-li na divadelním představení či koncertě lépe vidět, je třeba se postavit. Je zřejmé, že podobná představa v praxi zpravidla nefunguje: budou-li se tímto pravidlem řídit všichni, uvidí převážná většina diváků (možná i včetně těch, kteří se postavili jako první) podstatně hůře.

Jednoduchým ekonomickým příkladem této iluze je představa, že mohou-li jednotlivci či domácnosti utrácet více, než kolik vydělají (na základě toho, že se


zadluží), může tak (pomineme-li možnost zahraničního zadlužení) postupovat i společnost jako celek. To však zřejmě možné není, mimo jiné i proto, že každá koupě je současně prodejem, takže výdajům určité osoby odpovídají vždy příjmy někoho jiného. Celkové výdaje a celkové příjmy ve společnosti jako celku si tak musí být vzájemně rovny. Nejznámějším, poněkud složitějším příkladem téže ekonomické iluze je tzv. paradox úspor. Vztahuje se k úspornému chování jednotlivců, domácností, firem, ale i vlád v podmínkách recese. Dostane-li se ekonomika do problémů, je z pohledu jednotlivců i firem zpravidla obezřelé své výdaje omezit či odložit. Důvodem je snaha vytvořit si pro případ budoucího poklesu příjmů určitý finanční polštář. Stane-li se však toto jednání hromadným, vzniká ekonomice problém. Budou-li totiž spořit všichni, dojde tak k poklesu souhrnné poptávky a s ním i k dalšímu snížení hospodářského růstu, či dokonce k ekonomickému poklesu. Tento pokles může pro většinu ekonomických subjektů znamenat pokles příjmů, a v důsledku toho – dříve či později – i snížení jejich úspor samotných. Paradox situace je zřejmý. Spočívá v tom, že snaží-li se všichni (ze svého pohledu rozumně) své úspory s ohledem na nejistou budoucnost zvýšit, jejich úspory (i úspory v ekonomice jako celku) klesnou. Podobně jako ve výše uvedeném případě divadelního představení platí i zde, že budou-li se touto cestou snažit svou individuální pozici zlepšit, ve skutečnosti ji zhorší. K růstu úspor společnosti jako celku může vést naopak to, že jednotlivé subjekty své výdaje zvýší, a tak své vlastní úspory sníží.

Totéž se vztahuje i na jednání státu. I když se někteří politici občas mylně domnívají, že to, co platí pro soukromé finance domácností (především nutnost vyrovnaného hospodaření), platí i pro finance veřejné, není tomu tak. Snaha vyrovnat státní rozpočet v době recese (ať již snížením výdajů nebo zvýšením daní) může ve svých důsledcích vést spíše k tomu, že se schodek státních financí ještě více zvýší.


Jiným příkladem téže iluze je představa, pro jejíž důsledky se v ekonomii vžilo označení „tragédie obecní pastviny“. Jde o situaci, kdy se velký počet osob snaží zvýšit svůj individuální blahobyt využíváním určitého společného, svou podstatou však omezeného zdroje. Snaha, jež se z pohledu jednotlivce jeví jako prospěšná (využívat daný zdroj co nejvíce), vede však dříve či později k jeho devastaci, na kterou doplatí všichni. Co „funguje“ pro jednotlivce nebo menší skupinu osob, nefunguje pro společnost jako celek. Příbuzným zdrojem ekonomických iluzí je opomíjení skutečnosti, že každý, i jednotlivý ekonomický jev má v národním hospodářství svůj důsledek nebo protipól. Vyjádřeno jinými slovy, změní-li se určitá část nebo složka ekonomiky, změní se nutně i složky další. Jde o tzv. princip vedlejších důsledků. Použijeme-li jednoduché ilustrace, lze nerespektování tohoto principu přirovnat k představě, že dopravní situaci v určité oblasti lze zlepšit prodloužením času, po který svítí na dopravních světlech zelená. Čas, kdy pro někoho svítí zelená, je však současně vždy časem, kdy pro jiného svítí červená. Prodloužení času, kdy svítí zelená pro všechny, je nemožné.

Pomíjení vedlejších či nezamýšlených důsledků ekonomických jevů nebo hospodářsko-politických opatření je však praxi časté. Jednoduchým příkladem je představa, že pomůže-li stát určitému podniku, odvětví nebo společenské skupině, pomůže tím i ekonomice či společnosti jako celku. Posouzení prospěšnosti nebo škodlivosti určitého ekonomického rozhodnutí lze však provést pouze tak, že jej hodnotíme v kontextu celkových, přímých i nepřímých důsledků, k nimž vedlo. Ekonomické uvažování nerespektující princip vedlejších důsledků vystihuje velmi dobře příběh, jehož autorem je francouzský ekonom a publicista Frederic Bastiat. Příběh publikovaný již v roce 1850 se týká obchodníka, jemuž chlapec rozbil okno. Je proto nucen nechat je opravit a za jeho opravu zaplatit. Lidé, kteří byli této události svědky, se snažili obchodníka uklidnit poukazem na prospěch, který oprava jeho okna ekonomice přinese: zaměstná sklenáře a přinese mu dodatečný příjem, který zvýší jeho výdaje, a tak podpoří i další osoby. Rozbití okna je tak vlastně pro


ekonomiku požehnáním, protože povzbudí výdaje, příjmy i celkovou hospodářskou aktivitu. Chybou tohoto uvažování je, že se zaměřuje jen na to, co je bezprostředně vidět. Co na prvý pohled vidět není, je, že obchodník, který vydal peníze na opravu okna, je nemohl použít na něco jiného. Nemohl si např. koupit nové boty, a tak zvýšit příjmy obuvníka. Rozbití okna tak ve skutečnosti ekonomice jako celku žádný čistý pozitivní efekt nepřineslo: co vydělal sklenář, ztratil obuvník či kdokoli jiný, od koho by si obchodník koupil něco jiného. Společnost jako celek se naopak stala chudší, a to o hodnotu rozbitého okna.

Na klamu „rozbitého okna“ je přesto založena představa o prospěšnosti velké řady hospodářsko-politických návrhů a doporučení. V nedávných letech se k nim přiřadila např. politika tzv. šrotovného. Z širšího pohledu lze dokonce sklenáře přirovnat k určité zájmové skupině a chlapce k lobbistům, které tato skupina najala, či dokonce k vládě. Již Frederic Bastiat se totiž ve svém příběhu zabýval otázkou, zda chlapec, který okno rozbil, nebyl ve skutečnosti najat sklenářem. Zájmové skupiny se snaží získat od vlády výhody, např. ve formě slev či dotací. Pokud vláda jejich požadavkům podlehne, přinutí daňové poplatníky, aby náklady těchto slev a dotací uhradili. Příjemci dotací na tom nepochybně vydělávají a opatření tohoto druhu vítají. Občas možná skutečně věří, že to, co odpovídá jejich zájmům, slouží i širšímu prospěchu. Paradoxem však je, že opatření, sloužící dílčím zájmům, podporuje mnohdy i veřejnost. Podobně jako v případě příběhu s rozbitým oknem se totiž i jí někdy zdá, že tato opatření sledují obecně prospěšné cíle: stimulují zaměstnanost (např. v odvětvích zasažených poklesem poptávky), podporují export, zvýšují konkurenceschopnost apod. Náklady či odvrácená strana této podpory tak zůstávají často skryté. To však nic nemění na tom, že stejnou nebo dokonce ještě vyšší částku, kterou určité zájmové skupiny získávají, jiné skupiny nebo daňoví poplatníci ztrácejí. Důsledkem tak není jen to, že si vzhledem k vyšším daním nekoupí předměty, jež


si jinak koupit mohli, ale i to, že firmy či lidé, kteří by na jejich výdajích mohli vydělat, si nevydělají. Nevzniknou tak ani nová pracovní místa, která by mohla v jiných částech ekonomiky na základě těchto zvýšených výdajů vzniknout. Jediným efektem vládní podpory je tak přesun výroby z jedné části ekonomiky do druhé. Oba typy ekonomických iluzí uvedené výše se mohou vzájemně prolínat. Příkladem je iluze založená na pohledu na národní ekonomiku jako na firmu. Jde o paralelu, k jejímž důsledkům patří i představa, že je-li pro firmu důležité, aby prodávala, měla by se i ekonomika ve stejném duchu snažit co nejvíce vyvážet. Historická teorie zastávající tento pohled, označovaná jako merkantilismus, byla v ekonomii široce rozšířená až do doby, kdy ji ke konci 18. století vyvrátil Adam Smith. V amatérské ekonomii i praktické politice však přežívá doposud. Její „hodnotu“ lze přitom přirovnat k ptolemaiovské představě o oběhu Slunce kolem Země. Perspektiva firmy a národního hospodářství je odlišná a paralela mezi prodejem a exportem proto neplatí: co platí pro firmu, nemusí platit pro ekonomiku (a naopak). Důvodem jsou opět vedlejší důsledky firemního jednání dopadající na ekonomiku jako celek. Z pohledu firmy nesporně platí, že podaří-li se jí objem jejího prodeje zvýšit, aniž by při tom byla nucena snížit cenu své produkce nebo zvýšit náklady s prodejem spojené, je to pro ni příznivé. Pokud se totéž podaří konkurenci, která ji v důsledku toho o část trhu připraví, je to pro ni nepříjemné. Aplikujeme-li tento závěr na ekonomiku jako celek, měli bychom se ve shodě s ním snažit zvyšovat její export a snižovat podíl zahraniční konkurence na jejím domácím trhu, tj. omezovat dovoz. Zapojení do mezinárodního obchodu je pochopitelně výhodné. Slabinou paralely mezi národní ekonomikou a firmou je však nepochopení toho, že export určité země se (z dlouhodobějšího hlediska) musí vždy rovnat dovozu. Každý prodej zahraniční měny získané exportem musí být totiž dříve či později provázen jejím nákupem, a naopak každý nákup této měny, vyvolaný dovozem, provází dříve nebo později její prodej. Při pohyblivém kurzu měny pak pokles dovozu, a tedy i nákupu zahraničních měn, ovlivňuje devizový kurz národní měny a s ním i produkci


ostatních domácích výrobců. Jejich cenová konkurenceschopnost na domácím i zahraničním trhu totiž v důsledku změny tohoto kurzu klesne. Růst vývozu určité domácí firmy tak musí být provázen buď růstem celkového dovozu, nebo poklesem vývozu firem ostatních. Efekt tohoto mechanismu lze přirovnat k již zmíněnému otevření dveří lednice: její termostat po krátkém čase spustí kompresor, jehož chod začne prostor kuchyně naopak ohřívat. Podobné iluze, založené na nerespektování principu vedlejších účinků, lze ilustrovat např. na představách, že snížení úrokových sazeb je pro podniky výhodné (protože snižuje náklady jejich výpůjček), že základem ekonomiky by měl být průmysl nebo že pracovní místa v odvětvích postižených poklesem poptávky po práci je třeba v zájmu ekonomiky jako celku chránit, někdy i za cenu odkupu podniků vládou či jejich zestátnění. V prvém případě platí, že změny úrokových sazeb mají i řadu dalších důsledků (což je důvodem, proč správné nastavení měnové politiky většinou není lehký úkol). Pokud jde o druhý příklad, pak jistě platí, že národní hospodářství nelze stavět na službách kadeřníků nebo rychlého občerstvení. Stejně tak je však nelze stavět jen na průmyslu. V moderní ekonomice jsou všechna odvětví vzájemně propojena, takže klást si otázku, které činnosti jsou pro ni nejdůležitější, má asi stejný význam, jako zabývat se tím, který článek řetězu je nejdůležitější či zda je lepší mít v autě motor nebo brzdy. Pokud jde o třetí příklad, pak pokles poptávky po práci, k němuž v určitých odvětvích občas dochází, je mnohdy spojen se zaváděním nových technologií. Ty mohou práci v určitých odvětvích nahrazovat a poptávku po ní snižovat. Pokles zaměstnanosti v těchto odvětvích však nutně neznamená, že ke snížení zaměstnanosti dojde i v ekonomice jako celku. Není mu proto třeba bránit (a zpravidla to v zájmu ekonomiky jako celku není ani žádoucí). Vedlejším důsledkem zavádění nových technologií je snížení relativních cen produkce daného odvětví, jež zvyšuje poptávku po jeho produkci. S ní se zvyšuje i poptávka po nových technologiích samotných. S růstem této poptávky rostou i zisky podniků, které nové technologie zavádějí stejně jako těch, které je


vyrábějí. Růst poptávky po produkci daného odvětví i technologiích, jež toto odvětví využívá, vede současně k tomu, že zaměstnanost v těchto odvětvích roste. Zvýšení jejich zaměstnanosti tak může původní počet pracovních míst více než kompenzovat. Snaha vlády původní pracovní místa chránit vede naproti tomu zcela nutně ke ztrátě společenského blahobytu. Lze ji přirovnat k „politice zaměstnanosti“ snažící se v zájmu udržení zaměstnanosti přinutit např. podniky ve stavebnictví k tomu, aby nahradily bagry lopatami. Jejich zaměstnanost se v tomto případě jistě zvýší, jejich produkt však nikoli. Představa amatérské ekonomie, že co je výhodné pro určitý podnik či odvětví, je výhodné i pro ekonomiku jako celek, má však tuhé kořeny. Nelze proto vyloučit, že vládě, která by se o podobné hospodářsko-politické kroky pokusila, by se podařilo aspoň část veřejnosti o jejich prospěšnosti přesvědčit.

Iluze o fixním množství práce Iluzí opírající se o podobné kořeny je představa vztahující se k fungování trhu práce, živená populistickými politiky. Jde o představu, že celkové množství práce (či celkové množství pracovních míst) je v ekonomice v určitém období pevně dané. Jedním z důsledků této představy je přesvědčení, že vyšší zaměstnanosti lze dosáhnout tím, že celkové množství práce bude rozděleno mezi větší počet osob. Pokud by se například pracovní doba všech zaměstnanců zkrátila, nezaměstnanost by úměrně tomuto zkrácení klesla, protože o práci, která by v důsledku zkrácení pracovní doby byla „ušetřena“, by se mohli podělit nezaměstnaní. O podobnou iluzi se většinou opírá i představa, že ke snížení nezaměstnanosti může přispět omezení přistěhovalectví nebo snížení dovozu zboží ze zahraničí. Politici či veřejnost, kteří těmto představám podlehnou, nevěří, že množství pracovních míst v ekonomice lze zvýšit. Koncentrují se proto na cesty, jak stávající místa chránit před konkurencí.


Hlavní příčinou této iluze je nepochopení poptávky firem po práci. Tato poptávka není pevnou veličinou: množství práce, které firmy poptávají, závisí na ceně práce a výši poptávky po jejich produkci. Představu o možnosti snížit nezaměstnanost zkrácením pracovní doby ekonomie vyvrátila již více než sto lety. Přesto se tato představa v rámci amatérské ekonomie periodicky vynořuje, zpravidla v obdobích hospodářského poklesu provázených vládou ekonomicky naivní levice. V nedávné v minulosti se v některých zemích promítla i v konkrétních legislativních krocích; příkladem je především Francie minulého desetiletí v době vlády socialistů, která výrazně zkrátila týdenní pracovní dobu. Tato opatření však nevedla ke snížení, ale naopak ve zvýšení nezaměstnanosti. Příčinou bylo, že zvýšila cenu práce a snížila efektivitu pracovního trhu. Kratší pracovní doba povede k růstu pracovních míst pouze tehdy, pokud se proporcionálně sníží i mzdy (čemuž se zaměstnanci zpravidla brání). V opačném případě se totiž zvýší jednotkové pracovní náklady, což vede k tomu, že zaměstnanost naopak klesne. Část pracovních nákladů má navíc fixní povahu: příkladem jsou náklady na nábor a zaškolení zaměstnanců. Zkrácení délky pracovního týdne se tak může promítnout ve zvýšení pracovních nákladů na jednotku produkce i z tohoto důvodu. Výsledkem je opět snížení celkového počtu zaměstnaných osob. K dalším mylným závěrům plynoucím z výše uvedené iluze je představa o tom, že zahraniční pracovníci „ubírají“ práci domácím. Imigrace sice zvyšuje nabídku práce, současně s tím však zvětšuje i rozsah ekonomiky. Noví pracovníci totiž zvyšují souhrnnou poptávku, a tím i objem výroby, což v konečném důsledku může vést k tomu, že počet pracovních míst ve skutečnosti roste. Státy s největší pracovní imigrací proto většinou nejvyšší nezaměstnanost nemívají. Totéž platí o představě, že nová pracovní místa lze vytvořit odchodem starších pracovníků do penze.

Iluze reálnosti ekonomických předpovědí K udržování amatérských představ o ekonomii někdy paradoxně přispívají i ekonomové samotní, především ti, kteří se na šíření zjednodušených představ podílejí. K nim patří i ti, kteří se zabývají předpovídáním hospodářského vývoje.


Nejde o to, že by byli málo schopní nebo že by pro své předpovědi neměli odpovídající nástroje. Problém spočívá v tom, že předpovědět vývoj řady ekonomických ukazatelů, např. devizových kurzů měn nebo burzovních indexů, na delší období (zpravidla již několik čtvrtletí dopředu) je principiálně nemožné. Existují pro to dva důvody. Za prvé, mnoho procesů, s nimiž se v ekonomickém či obchodním životě setkáváme, má tzv. nelineární povahu. Vyjádřeno jinými slovy, i malé změny výchozí situace či zdánlivě nepodstatné události mohou ve skutečnosti vyvolávat rozsáhlé a nepředvídatelné reakce. Prakticky to znamená, že i v případě, kdy známe 99 % faktorů, které určitý vývoj ovlivňují, si nemůžeme být zcela jisti, zda zbylé procento, které neznáme, vývoj neovlivní zcela nepředvídatelným způsobem. Znalost všech podmínek či souvislostí je však nemožná. Problém bývá označování jako tzv. efekt motýlích křídel. Jde o metaforu, jež říká, že třepetání motýlích křídel v jedné části světa může mít za následek bouři v části jiné. Pravděpodobnost, že k tomu dojde, je pochopitelně velmi malá, stejně malá je však i pravděpodobnost, že se na základě třepotání motýlích křídel v jiné části světa podaří daným následkům zabránit.

Druhý důvod, proč je spolehlivé předpovídání budoucího vývoje řady ekonomických veličin principiálně nemožné, souvisí se skutečností, že většina ekonomických systémů je takzvaně reflexivní. Události, k nimž v nich dojde, závisí totiž na tom, co si jejich aktéři o nich myslí nebo čemu věří, že se přihodí. Předpovědět vývoj určitých veličin, např. kurzů akcií či měn, je proto nemožné, protože předpověď samotná, vejde-li v obecnou známost, tyto názory a přesvědčení (a s nimi i kurzy samotné) okamžitě změní. Ekonomické předpovědi těchto, především finančních ukazatelů proto opakovaně a prokazatelně selhávají. Ze strany veřejnosti, především médií a politiků, je však po nich přesto trvalá poptávka. A kde je poptávka (v tom se ani amatérská ekonomie nemýlí), tam je i nabídka. Autoři ekonomických předpovědí a analýz (podobně jako prodejci nabízející modré z nebe) mají tak svůj trh jistý.

Mýty a iluze na levici

2

Mýty a iluze na levici / 33

M

ýty a iluze, jež jsme zařadili do této skupiny, jsou v lepším případě plodem sympatických morálních přání. Ta se však stávají otcem myšlenek, které tvrdě narážejí na ekonomickou realitu. Cenou za jejich realizaci je celkový pokles blahobytu.

„Ekonomie“, o niž se řada levicových iluzí opírá, má jeden hlavní společný rys. Snaží se najít či zdůvodnit cesty, jak vymyslet hospodářské či hospodářsko-politické perpetuum mobile. Tedy získat „něco“ z ničeho nebo zadarmo. Známé ekonomické úsloví však říká, že „oběd zadarmo“ neexistuje: s výjimkou statků, jež lze získat bez dalšího zpracování z přírody, je vše, co ekonomika vytváří, spojeno s určitými náklady, které musí dříve nebo později někdo a někde zaplatit. Návrhy či projekty, o něž se typické levicové mýty opírají, tak zadarmo nejsou, nebo aspoň ne pro všechny. Velmi často jsou nákladné pro většinu veřejnosti. Opomíjení či zastírání této skutečnosti se nejčastěji vztahuje k výdajům a dalším aktivitám státu. Tedy k představám, že vlády mohou svými výdaji přinášet „dobro“, aniž by bylo tyto výdaje třeba dříve či později uhradit, zpravidla vyššími daněmi nebo inflací. Podobné jsou představy, že vláda může zvýšit celkový blahobyt přerozdělením, uzákoněním vyšších minimálních mezd apod. Cena, kterou veřejnost za levicové iluze platí, spočívá ve ztrátě hospodářské efektivity. Tedy v nutnosti obětovat část produkčních schopností ekonomiky, nejčastěji v důsledku zásahů do ekonomických motivací. Představitelé levice někdy dokonce otevřeně tvrdí, že efektivita ekonomiky je nezajímá: jejich cílem je rovnost. Podporovat rovnost bez ohledu na efektivitu však znamená neohlížet se na společenský blahobyt či nedělat rozdíl mezi tím, jsou-li lidé jen stejně chudí, nebo naopak stejně bohatí. Snahy o vyšší ekonomickou rovnost vedou totiž téměř vždy k rovnosti na nikoli vyšší, ale nižší úrovni. Pro některé představitele levice je však rovnost (i při nízké úrovni blahobytu) skutečně důležitější. Příkladem je snaha bránit dostupnost nákladnějších forem zdravotní péče pro ty, kteří mají zájem si je zaplatit, opírající se o argument, že tato péče nebude k dispozici pro všechny. Přináší-li většina veřejně-politických nástrojů tradiční levice (cenové dotace, státní zásahy do mezd, podpora podniků ve veřejném vlastnictví, rozsáhlá redistribuce příjmů apod.) ztráty ekonomické efektivity, neznamená to pochopitelně, že by


tyto nástroje neměly být používány vůbec. K jejich použití je však třeba přistupovat opatrně, s vědomím jejich vedlejších ekonomických dopadů a se snahou hledat jejich alternativy. Ve druhém, tom horším případě jsou levicové ekonomické iluze nástrojem, jak ospravedlnit hrubé, direktivní či paternalistické zásahy do ekonomiky. Tyto zásahy téměř bez výjimky vedou nejen k poklesu blahobytu, ale i k omezování osobní svobody či možnosti volby. Často jsou důsledkem neschopnosti tolerovat určité morální problémy, s nimiž se ekonomika či společnost potýká, a to přesto, že tyto problémy nelze vyřešit, aniž přijmeme léčbu, která je horší než nemoc. Levicové ekonomické mýty živí často nedůvěra levice k profesionálním ekonomům, které chápe jako přátele a stoupence pravice. Tento postoj nemusí být zcela ne

odůvodněný. Většina ekonomů totiž skutečně je stoupencem volného trhu. Svým

nekritickým hodnocením trhu či neschopností chápat příčiny vzniku některých

protitržních předsudků však tito ekonomové k levicovým iluzím mnohdy nechtěně přispívají.

Ekonomické problémy lze vyřešit zvýšenými výdaji státu Jde o jednu z nejčastějších, ale i nejvlivnějších levicových iluzí. Je založena na jednoduchém přesvědčení, že všemocným nástrojem řešení ekonomických či sociálních nedostatků jsou téměř vždy a všude (zvýšené) vládní výdaje. Vyskytl se v ekonomice či sociální oblasti problém? Vyřešíme ho tím, že do dané oblasti „nasměrujeme“ větší množství peněz. Tuto skutečnost si velmi jasně uvědomoval Tomáš Baťa. Ve svém vystoupení v roce 1932 prohlásil doslova: „V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. Řešením je nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic…“ (5)


Dva typy výdajů

Mezi výdaji státu je pochopitelně třeba rozlišovat. Mnohé z nich jsou potřebné a prospěšné, především ty sloužící k financování veřejné infrastruktury (např. silnic) či zajištění nezbytných veřejných služeb, např. policie či hasičů. Jde o výdaje, jejichž prospěch pro společnost, která je financuje, je vyšší než náklady, které na ně ve formě daní vynaloží. Význam těchto výdajů naopak dlouhodobě roste. Proti nim však stojí výdaje, které mají svůj cíl jen v sobě samotných a jež existující problémy jen konzervují, nebo dokonce dále posilují. Jde o prostředky, jejichž cílem není rozumný účel (postavení nezbytných silnic nebo mostů), ale „potřeba stimulovat ekonomiku“, „zabránit růstu nezaměstnanosti“, „podpořit určité odvětví“ nebo financovat věci zcela zbytečné. Zdrojem problémů, které tyto výdaje chtějí řešit, většinou není nedostatek peněz. Jsou jimi neproduktivní zvyky a motivace. K jejich odstranění však zvýšené výdaje většinou nijak nepřispívají, spíše naopak. Vládní výdaje tohoto typu slouží jako „lék“ na dlouhodobě chřadnoucí odvětví či podniky ( jež zbytečně stravují omezené ekonomické zdroje), nezaměstnanost (kterou lze odstranit jen pružným přechodem pracovní síly do nových oblastí), pomalý hospodářský růst (svazovaný často zbytečnou regulací), nízkou konkurenceschopnost (kterou vládní pomoc konzervuje) apod. Podobně se tyto výdaje snaží „napravit“ i nízké ceny některé produkce (které „ožebračují“ její producenty), vysoké ceny (které některým skupinám brání si dané statky pořídit) i další sociálně ekonomické „neduhy“. Při rozhodování o oblastech, kam podpory tohoto typu „nasměrovat“, hraje v horším případě roli korupce, v lepším naprostá nahodilost. Ilustrací je nedávný výrok ministerstva, kritizovaného pro bezdůvodné přidělení prostředků soukromé firmě. Jeho zdůvodněním bylo, že „o dané peníze neměl zájem nikdo jiný“.

Mnohdy tak vládní výdaje vytvářejí jen tzv. perverzní motivace, vedoucí k opaku toho, čeho chtějí dosáhnout. Jde o nechtěné a „nepředvídané“ (ve skutečnosti však zpravidla předvídatelné) pohnutky k chování, jehož jediným smyslem je získat podporu. Spolu s tím tyto výdaje podporují i parazitní podnikání zaměřené na čerpání dotací či přebujelý vládní aparát, který je administruje. Nejznámějším


příkladem dotací tohoto typu jsou podpory zemědělcům vedoucí k nadprodukci některých plodin, nadměrnému využívání hnojiv či pesticidů, zemědělským monokulturám apod. Extrémní případ „perverzních“ motivací ilustruje zkušenost, kterou před desetiletími učinila francouzská koloniální správa v jihovýchodní Asii. Aby omezila kolonie hlodavců rozšiřující se na jejím území, vypsala odměnu za každý krysí ocas. Po čase zjistila, že domorodci si ve snaze přivydělat zakládají krysí farmy.

I v zásadě účelné formy podpor jsou přitom v praxi velmi často zneužívány či používány způsobem, jenž problémy neřeší. Příkladem je německý systém tzv. kurzarbeitu, koncipovaný původně jako časově omezený nástroj krátkodobého udržení zaměstnanosti v podnicích, které byly postiženy poklesem konjunktury a u nichž je naděje na rychlé oživení poptávky. Jeho hlavním cílem bylo podnikům pomoci udržet kvalifikovanou pracovní sílu i v období recese. Tento nástroj však nelze chápat jako nástroj boje proti nezaměstnanosti: pokud se situace dotčených podniků po krátké době nezlepší, je umělé udržování jejich zaměstnanosti ekonomicky i sociálně škodlivé. Zneužívání tohoto systému je však v praxi časté: v Německu, kde jsou případy tohoto zneužívání sledovány, řeší Spolkový úřad práce stovky podobných případů ročně. Jediným skutečně jistým důsledkem velké části veřejných výdajů snažících se řešit ekonomické problémy (neplynou-li ve formě dotací ze zahraničí) je tak zvýšení daní. Platí to tím spíš, že skutečné výsledky, k nimž tyto výdaje údajně měly vést, většinou nejsou úřady nijak hodnoceny. Zpravidla to totiž není v jejich zájmu. Totéž se týká zjištění, komu skutečně prospívají. S představou, že „vše záleží na penězích“ se levice paradoxně často shoduje s některými představiteli pravice. Iluzorní povahu této představy snad nejlépe ilustrují výsledky každoročních miliardových transferů, které z vyspělých zemí míří ve formě rozvojové pomoci do zemí třetího světa. Přestože tyto částky již po řadu let představují více než sto miliard dolarů ročně, nedaří se jim odvrátit hladomory ani zamezit výskytu chorob, proti nimž existují velmi levné léky.


I účelně vynaložené prostředky však stát často nedokáže vydávat nákladově efektivně (či efektivněji, než jak by tyto prostředky vydaly soukromé subjekty, jejichž výdaje stát svým zdaněním „vytlačuje“). I pro vládní výdaje navíc platí jeden ze základních ekonomických principů, jímž je zákon klesajících mezních výnosů, jenž říká, že přínos dalších výdajů je vždy nižší než těch předchozích. Role státu by se proto měla omezit na služby, jež nemůže zajistit nikdo jiný či na ty, jejichž veřejné financování je efektivnější než soukromé. V opačném případě (při rostoucím podílu státních investic na celkových investicích) ekonomice hrozí pokles růstu produktivity, a tím i zpomalení ekonomické dynamiky. Recepty požadující zvyšování vládních výdajů se pochopitelně neopírají jen o ekonomické iluze. Často se jimi jen zaštiťují. Politici rozhodující o vládních výdajích se totiž velmi často nesnaží řešit problémy veřejnosti, ale spíše své vlastní: získat voličskou podporu usnadňující znovuzvolení, zajistit podporu sponzorů apod. Ke snaze vlád „řešit“ ekonomické problémy veřejnými výdaji přispívá i známý princip politické logiky podle sira Humphryho z televizního seriálu BBC „Jistě, pane ministře“: je třeba něco udělat, toto je „něco“, takže je třeba to udělat. Programy vlády spojené s veřejnými výdaji mají navíc sklon zakořeňovat. Představa vlády, že „letos ještě výdaje zvýšíme, ale od příštího roku začneme šetřit“ je tak většinou nerealistická. Výdaje státu si vytvářejí silné zainteresované skupiny, a velmi obtížně se omezují. Mohlo by se přitom zdát, že zvýšené výdaje spojené s podporou určitých zájmových skupin politikům vezmou přízeň těch, kteří je hradí. Většinou to totiž nejsou ti nejbohatší, ale většina příslušníků střední třídy. Do karet politiků i zájmových skupin však hraje to, že náklady na tyto výdaje bývají většinou značně rozptýlené. Velké počty daňových poplatníků či spotřebitelů, kteří na ně přispívají, si tak svůj drobný (byť v souhrnu pro zájmové skupiny značný) příspěvek nemusejí plně uvědomovat. Programy státních výdajů a podpor umožňují navíc zaměstnat i nové vládní úředníky či zvýšit pravomoci těch stávajících. Vytvářejí tak prostor pro odměnu loajálních straníků i pro nové formy korupce.


Hodnota věcí nespočívá v jejich nákladech

Některá zdůvodnění vládních výdajů na „podporu ekonomiky“ nejsou jen sporná, ale svou podstatou dokonce zcela nesmyslná. Pokusme se to ilustrovat na jednoduchém příkladu. V každé vyspělé ekonomice existuje poměrně rozsáhlé odvětví zabývající se léčbou chorob, péčí o nemocné, výstavbou nemocnic, jejich zásobováním apod. V tomto odvětví jsou zaměstnány tisíce osob; hodnota, kterou jejich činnost přináší, tvoří ve svém souhrnu i významný podíl HDP, představující často 10 i více procent. Představa, že bychom národní ekonomice mohli pomáhat tím, že budeme počty nemocných zvyšovat, a tím rozsah tohoto odvětví posilovat, zatím žádnou vládu zatím – naštěstí – nenapadla. Jiné, svou podstatou zcela stejné návrhy, jsou však podstatně méně zdrženlivé. Řada studií prováděných či zadaných vládními institucemi se zabývá tím, že hodnotí ekonomický přínos sportu, turistiky, kultury, umění a dalších oblastí, u nichž se jejich ekonomický přínos posuzuje poměrně obtížně. Jde většinou o odvětví vyžadující nebo nárokující si vládní podporu. Nechceme vůbec tvrdit, že ekonomický přínos těchto odvětví neexistuje a že si podporu nezaslouží. To však nic nemění na tom, že metoda vedoucí k jeho stanovení by neměla být principiálně vadná. Vládní „rozbory“ ekonomických přínosů těchto i dalších odvětví zdůrazňují zpravidla především počty nových pracovních míst, které tato odvětví (spolu s jejich dodavateli) v případě jejich podpory vytvoří. Další analýzy sčítají příjmy, které tyto činnosti příslušným zaměstnancům přinesou. Jejich zadavatelé, často spíše lobbisté, pyšní na své odhady, se nás na jejich základě snaží přesvědčit, že podpora těchto odvětví či jejich dílčích projektů přispěje k něčemu se vznešeným názvem „ekonomika“. Analogie s výše uvedenou (absurdní) situací spočívá v tom, že to, co tyto studie vyzdvihují, nejsou přínosy uvedených činností, ale jen a pouze jejich náklady. Jejich navrhovatelé zřejmě nechápou, že hodnota jakékoli ekonomické činnosti nespočívá v tom, co tato činnost stojí, ale v tom, o co její přínos (či výnos) dokáže její náklady převýšit.


Přínos sportu či jakékoli jiné bohulibé činnosti spočívá v potěšení, jež z něj jeho účastníci či diváci získají, v jeho příznivých dopadech na jejich zdraví, délku života apod. Chceme-li však uvažovat ekonomicky, musíme tento přínos (či jeho hodnotu) snížit (a nikoli zvýšit) o částku, kterou bylo třeba na tyto činnosti vynaložit či obětovat (např. ve formě mezd). Jde o částku, již bylo třeba „odklonit“ od jiných účelů, na něž by mohla být vynaložena. Zcela obdobně platí, že ekonomická hodnota kultury či umění nespočívá v nákladech na úklid divadla, ale v kulturním a komerčním přínosu divadelních představení, která provozuje. Stanovit hodnotu některých věcí, např. divadelních her, je obtížné. Počítat ji jen na základě vybraného vstupného na straně jedné a platů herců a dalšího personálu na straně druhé však nestačí. Relevantní ekonomickou otázkou je, zda kulturní a obchodní přínos představení převyšuje jeho náklady (a zda tento přínos lze souhrnně vyjádřit, např. součtem vybraného vstupného, sponzorských příspěvků a veřejných dotací, postihujících jeho „pozitivní externality“). Kritériem ekonomického přínosu je však jen a pouze hodnota produktu vyjádřená jako rozdíl jeho výnosů a nákladů. S lidmi, kteří se v dobré víře snaží rozpoznat skutečnou hodnotu věcí (i když ji zaměňují s jejími náklady) lze sympatizovat. Méně sympatií si zaslouží ti, kteří představy o přínosu určitých výdajů či statků šíří ve snaze o svůj politický či finanční prospěch. Vedle politiků či jejich poradců k nim patří i obchodníci, snažící se cenu svých statků, dodávaných veřejnému sektoru, prezentovat jako jejich skutečnou hodnotu. Představa, že existuje věc zvaná „ekonomika“, představující monstrum, které je třeba krmit, je jednou z nejrafinovanějších iluzí, již politici vytvářejí. Za „ekonomicky přínosné“ lze považovat pouze ty výdaje či činnosti, které přímo nebo nepřímo zvyšují celkový blahobyt občanů, tj. jejichž přínos je vyšší než jejich náklady. Vyjádřeno jinými slovy, činnosti, které jsou samy o sobě dobré či hodnotné, jsou dobré i pro „ekonomiku“. Činnosti prospěšné pro „ekonomiku“, které samy k žádnému přínosu nevedou, prostě a jednoduše neexistují.


Vedlejší dopady vládních výdajů

Zdůvodnit, proč by vláda měla pomoci určitému odvětví, podniku nebo bance, postižených tím či jiným „nezaviněným“ problémem, většinou není složité. Tím spíše, že osoby, které z ní profitují, tuto pomoc vítají. Složitější je pochopit, že velká množství opatření, přinášejících benefity určitých skupinám, mají své vedlejší účinky dopadající na jiné subjekty. Tento dopad na další osoby může být nejen obtížněji viditelný, ale i velmi rozdílný. Jde o problém, který jsme zmínili již v kapitole 1 spočívá ve sklonu nevidět skryté, tedy druhotné nebo vzdálenější dopady zdánlivě rozumných či potřebných opatření. Ty totiž mohou jejich „čisté“ výsledky podstatně omezovat. Příkladem jsou vládní výdaje spojené s „veřejně prospěšným“ projektem, jehož cílem je zvýšit zaměstnanost. Tento projekt vedle zaměstnanců potěší i majitele dotčených podniků a jejich dodavatele. Tím však jeho příběh nekončí. K jeho úplnému hodnocení je totiž třeba si položit otázku, jaké budou vedlejší důsledky těchto výdajů, tj. jejich dopady na zbývající část ekonomiky. Povedou-li v důsledku vyšších daní ke snížení soukromých výdajů, může v jiných oblastech ekonomiky zaměstnanost naopak klesnout. Namísto růstu zaměstnanosti tak zvýšení vládních výdajů povede jen k jejímu přesměrování do jiných odvětví. Hodnocení přínosů vládních výdajů či dalších opatření lze založit na dvou hlavních kritériích spojených se jmény italského ekonoma Vilfreda Pareta a anglických ekonomů Kaldora a Hickse. Kaldorovo–Hicksovo kritérium je založeno na zvýšení či snížení součtu blahobytu všech osob v ekonomice, Paretovo na změně blahobytu těch, kteří na opatření vydělají, pouze však tehdy, pokud na nich současně nikdo neprodělá. Tak např. uvolnění pracovní imigrace ze zahraničí by velmi pravděpodobně přineslo pozitivní výsledek, pokud by bylo hodnoceno Kaldorovým–Hicksovým kritériem. Při využití Paretova kritéria by však toto hodnocení bylo negativní.

V závislosti na volbě kritéria či úhlu pohledu tak může hodnocení téže politiky vyznívat velmi odlišně, a to i kdyby se celá společnost na posouzení jejích faktických výsledků shodla (což není pravděpodobné). Příkladem je politika sociálních

Jan Urban EKONOMIE. bez mýtů a iluzí. Co říká pravice a levice a jak je to doopravdy

Recommend Documents