Jak je to doopravdy s přístupem k vědeckým a odborným informacím pro chemický průmysl

103

Jak je to doopravdy s přístupem k vědeckým a odborným informacím pro chemický průmysl Ing. Jaroslav Šilhánek, CS VŠCHT Praha, Technická 5, 166 28, Praha 6, [email protected], tel.220 444 183

Úvod V předchozích dvou přednáškách na této konferenci v roce 20061 a v loňském roce2 bylo pojednáno jednak o současných mimořádně rozsáhlých možnostech, které moderní informační technologie nabízejí pro zpracovávání, zpřístupňování a šíření vědeckých a odborných informací a jednak o pro průmysl nepochybně velmi důležité oblasti patentových informací. V obou případech byl hlavním motivem výsledek a dnešní nabídka v počítačových sítích. Skutečnost, že dnes máme možnost dostat v časovém horizontu vteřin na stůl plný text publikace nebo velmi rychle získat prakticky vyčerpávající rešerši na jakékoliv téma, poněkud překrývá skutečnost, že se ve skutečnosti jedná o sled řady kroků představujících určité náklady, které je nutné nějakým způsobem pokrýt. A jak už to bývá, tento aspekt nejenom nelze obejít, ale naopak je většinou naprosto zásadní. Řeč tedy bude hlavně o penězích, resp. o tom, proč to zatím funguje a co lze očekávat aby to fungovalo i nadále. A současně se pokusíme upozornit na rozdíly, které nová situace vyvolává mezi akademickou sférou a chemickým průmyslem. Doplňme tento stručný úvod ještě konkrétními údaji, které ilustrují, že přechod na elektronické verze je již prakticky úplný a všechny následující úvahy se proto budou týkat jen této verze, použijeme-li termín knihovna, pak to bude jen ve smyslu „elektronická knihovna“. Statistiky využívání informačních zdrojů na VŠCHT Praha v roce 2009 ukazují na následující počty realizovaných rešerší a „stažených“ plných textů vědeckých článků za daný rok: Počet článků otevřených/stažených ze serverů vydavatelů

232.264 článků

Počet rešerší realizovaných v dostupných bázích dat

169.264 rešerší

Ať již posuzujeme tyto objektivně získané údaje (jedná se o čísla poskytovaná vydavateli) z jakéhokoliv hlediska, počtu pracovníků, počtu hodin apod., je patrné, že takový rozsah využívání odborných a vědeckých informací je v případě klasických tištěných zdrojů nemyslitelný a že nezbývá prakticky žádný časový prostor pro jakékoliv jiné zdroje informací. A současně to ale dokumentuje, že elektronická forma je nejenom pohodlnější, ale je hlavně daleko efektivnější, a to nejenom z hlediska vlastního časového fondu vědce, ale i z hlediska principiálního využití jednou realizovaných a zveřejněných výsledků vědecké práce.

Několik neměnných skutečností. Připomeňme nejdříve to, co se nijak nezměnilo a ani změnit nemůže. Tvůrčí proces, ať je realizován s primárním cílem komerčního využití („aplikovaný výzkum“) nebo zaměřený spíše altruisticky na obecné blaho lidstva, zůstává pochopitelně neměnný, jen nových APROCHEM 2010 

1135

19.–21. 4. 2010 Kouty nad Desnou

technologických možností využívá. Jakmile ale získáme výsledky, nastupuje po dlouhou dobu zavedený a vyzkoušený postup pro jejich zveřejnění. Zvolíme-li formu právní ochrany, tedy formu patentové přihlášky, není dále co řešit. Nastupuje poměrně jednoznačný a dlouhodobě vyvíjený proces s velkou mírou i mezinárodní standardizace řídící se právně závaznými kroky s výsledkem, že příslušný dokument je de facto volně dostupný na rozdíl od samotného výsledku, který je předmětem obchodu. Volná a i velmi snadná dostupnost patentových dokumentů je jedním z konkrétních důsledků aplikace současných informačních technologií v kombinaci s legislativními aspekty celé této oblasti. To bylo předmětem přednášky na tomto fóru v r. 20092. Zvolíme-li klasickou formu článku ve vědeckém nebo odborném časopise, je současná praxe v zásadě opět stejná, jako už po dlouhá léta. I když pojem „rukopis“ nelze brát doslova, v každém případě je text dodaný autorem v pravém slova smyslu „surovinou“ pro další činnost a v zásadě není podstatné, zda péči o zveřejnění textu na sebe bere komerční vydavatel nebo nezisková vědecká společnost. Rozdíl je jen v tom, zda pro tuto činnost budou nutné jen náklady na pokrytí výdajů nebo zda půjde i o realizaci zisku. Jaké jsou skutečné náklady žádný podnikatel přesně neřekne, odhady i oficiální se pohybují v rozsahu tisíců USD na článek. To platí jak o nákladech na tištěné verze tak elektronické verze, vydavatelé většinou tvrdí, že jsou v zásadě stejné. Na tomto procesu, který se vyvíjel více méně zcela samovolně po staletí, jsou nejdůležitější dva aspekty: 1. Existence recenzního řízení, které sice ne vždy dokonale, ale přece jen garantuje vědeckou úroveň dané práce. 2. Po dlouhou dobu vyvíjený soubor vědeckých časopisů, který představuje určitým způsobem organizovanou nabídku publikačních možností a současně dlouhodobě uchovávaný „depositář“ výsledků vědecké práce. Naprostá většina vědců se shodne na tom, že je mimořádně důležité, aby role těchto aspektů byla zachována i v elektronickém prostředí, minimálně do té doby, než nové technologie nabídnout jiný ověřený systém. Kromě principiální role uchovávání výsledků lidského bádání, se ale jedná i o mimořádně důležitou roli při financování vědecké práce jako takové. Ať jsou různé metody hodnocení výsledků vědecké práce jakkoliv kritizovány, je zřejmé, že vždy bude otázka počtu a kvality zveřejněných výsledků důležitou součástí evaluace vědecké práce a významným podkladem pro financování nové nebo pokračující vědecké činnosti, ať již formou grantů či institucionálního financování. Samozřejmě, že to platí především pro akademickou sféru, ale připomeňme, že i když podíl zveřejněných výsledků z průmyslové sféry je nižší, využívání je minimálně srovnatelné a i průmyslová sféra by měla mít zájem na efektivně fungujícím systému financování neziskové oblasti vědy a výzkumu. K výše uvedeným bodům jen doplňme, že pro celý, dnes již ohromný soubor informací o výsledcích vědecké práce, potřebujeme vhodný nástroj, jak množinu informací zpracovávat tak, aby byla použitelná, neboli aby bylo možné jednou kdysi dosažené výsledky nalézt. K tomu už od poloviny 19. století slouží různé formy referátových, neboli sekundárních zdrojů, dnes nazývaných báze dat.

Financování zveřejňování výsledků vědecké práce Výše stručně charakterizovaný model a struktura publikování, šíření, uchovávání a distribuce výsledků vědecké práce představuje současně model financování této činnosti. Je založen na logické dělbě práce, kdy náklady na zveřejňování jsou v zásadě kryty cenou předplatného časopisů a pochopitelně i knih a sekundárních zdrojů. Tento ekonomický model má jedno APROCHEM 2010 

1136

19.–21. 4. 2010 Kouty nad Desnou

specifikum, že totiž surovina pro podnikání v průmyslu vědeckých publikací je typicky zadarmo. Dříve i v současnosti převažuje situace, kdy autoři za opublikování své práce vydavateli neplatí a navíc mu právní formou předávají část svých autorských práv. Honoráře za otištění přicházejí v úvahu u komerčně orientovaných periodik, které jsou financovány převážně z reklam, konkurenční boj dnes spíše vede vydavatele k tomu, aby platbu za publikování nepožadovali a dokonce jsou i ochotni hradit vyšší náklady v případech vyšších požadavků na kvalitu např. obrázků. Výše předplatného pak hradí buď převážně jen skutečné náklady v případě, kdy vydavatel je vědecká společnost, nebo zahrnují i podnikatelský zisk v případě komerčních vydavatelství. Přechod do světa elektronického šíření vědeckých informací tento po dlouhou dobu fungující model zásadně ovlivnil z řady důvodů, více či méně obdobných, jaké ohrožují hudební průmysl a podobné druhy podnikání. Klasický a stále převažující finanční model vychází z faktu, že tištěný dokument je sice dnes relativně snadno rozmnožitelný, ale v každém případě musí být někde k disposici originál, typicky v knihovnách. Rozmnožování může být sice zakazováno, ale v každém případě zahrnuje další lidskou práci a i přes možnost relativně rychlého dodání představuje několika denní zdržení. Regionální rozložení vědeckých knihoven tak bylo ovlivňováno fyzickou dostupností originálů publikací v knihovnách a ve svém důsledku tak určovalo možnou míru návratnosti nebo zisku v daném regionu. Elektronická forma je naproti tomu nesmírně pohyblivá a v řádu vteřin přenositelná prakticky kamkoliv a i když také někde musí být dostupný originál. Ale právě snadná přenositelnost eliminuje regionální zpřístupnění a de facto by stačil jeden originál dostupný na jednom místě sítě pro potřeby celosvětové vědecké komunity a jak zkušenosti ukazují, rozsah využívání by byl jen těžko kontrolovatelný. V důsledku by pak informační průmysl vědeckých informací ztratil svůj hlavní zdroj příjmů a co je ještě daleko důležitější, byly by tak ohroženy výše uvedené klíčové role vázané na současný finanční model. Podívejme se nyní na jednotlivé složky systému šíření a zpřístupňování vědeckých informací i s ohledem na případné rozdíly mezi akademickým a průmyslovým světem. Vědecké časopisy: Tato oblast je nepochybně nejrozsáhlejší a také nejdůležitější a je také v současné době předmětem hlavních úvah a spekulací o budoucnosti. Forma předplatného je stále naprosto dominantní, jen místo předplatného tištěných verzí je dnes chápána jako předplatné vzdáleného přístupu do daného titulu, resp. daleko častěji do souboru titulů jednoho vydavatele. Formálně se tedy nic nezměnilo, ale důsledky změny technologie jsou už dnes velmi výrazné. Akademický svět profituje z určité strategie vydavatelů, kteří hned od počátku nabídly univerzitám možnost sdílení přístupu nejenom k titulům, které předplácí daná univerzita, ale současně k titulům předpláceným jinou univerzitou za podmínky, že žádný z předplácených titulů v nebude odhlašován. Univerzity, které na tento přístup přistoupily, vytvořily konsorcium, i když tato forma nemá většinou právní podklad. O něco později pak bylo dovoleno vyměnit duplicitně předplácené tituly v rámci konsorcia za chybějící, ovšem za předpokladu, že celková výše předplatného se nesníží. Komerční sféra možnost vytvářet konsorcia nemá. Jsou zde ale dva aspekty, které postavení průmyslu vůči univerzitám do jisté míry vyrovnávají. Členové konsorcia sice nesmí umožnit vzdálený přistup komerčním subjektům, ale zpravidla mohou zpřístupnit veškerý materiál v prostorách svých knihoven. Jinými slovy, kdokoliv navštíví fyzicky danou univerzitní knihovnu, může volně přistupovat do souborů předplácených, resp. licenčně přístupných titulů časopisů včetně stahování jednotlivých článků v té či oné podobě. Stejně jako v případě tištěných forem představuje fyzická návštěva knihovny a s ní spojená investice času určitý regulující faktor, který by měl tlačit komerční APROCHEM 2010 

1137

19.–21. 4. 2010 Kouty nad Desnou

subjekty k předplácení těch titulů, které nejčastěji využívají. Druhým aspektem je skutečnost, že průmyslový výzkum v naprosté většině případů nepotřebuje tak široké spektrum vědeckých oborů, jako i jen středně velká univerzita a předplácet jen omezený soubor skutečně využívaných časopisů by mělo být finanční únosné. A samozřejmě jakékoliv články jsou dnes velmi rychle získatelné za základě požadavku, který zprostředkují univerzitní knihovny na některou velkou evropskou knihovnu, např. British Library, Delft University Library nebo řadu dalších. A konečně se postupně prosazuje bezprostřední možnost zakoupení požadovaného článku přímo ze serveru vydavatele, kde je platba realizována kartou. Pokud někoho šokují tam uváděné ceny, které se pohybují zpravidla nad 20 USD, typicky např. 35 USD, nechť si porovná tuto cenu a celkové náklady pokud z daného časopisu potřebuje jeden nebo jen několik článků do roka s cenou ročního předplatného. I když uvedené možnosti v zásadě řeší novou situaci, jak vydavatelé, tak i uživatelé je nepovažují za ideální a hledají se jiné formy. Asi nejdiskutovanější je tzv. „Open Access“ model. I když označení vede k představě, že přístup k vědeckým článkům bude volný, peníze i zde hrají klíčovou roli. Podstata projektu Open Access3 vychází z naprosto obráceného financování vědeckého publikování v tom smyslu, že náklady budou hrazené předem, tedy po přijetí článku k publikaci, který pak po vyjití bude skutečně volně dostupný komukoliv, např. prostřednictvím Internetu. Jinými slovy náklady vydavatelů budou kompenzovány předem a nikoliv až ex post. Tato koncepce se objevila už v polovině devadesátých let a po řadu let byla velmi propagována, ale zatím se omezuje na menší okruh titulů a vydavatelů a nezdá se, že v dohledné době to bude dominující komerční model. Je nutno dodat, že předpokládaná výše poplatku za otištění článku je navrhována ve výši 3000 USD a i mírnější odhady neklesají pod 1000 USD. Takové obnosy jsou pochopitelně hlavně pro akademickou sféru jen těžko přijatelné, ale předpokládalo se, že tyto náklady vezmou na sebe grantové agentury. To se ale uskutečnilo v případě velmi známé a důležité agentury Welcome Trust a jen několika menších a pak u americké National Health Institution, která váže poskytnutí grantů na podmínku, že autoři budou publikovat své práce u takového vydavatele, který zpřístupní článek volně nejpozději do roka od vyjití. Neboli kdo by ho chtěl dříve, musí stejně zaplatit. Tato povinnost měla být v USA ukotvena zákonem, jeho schválení ale narazilo na silný odpor. Jedním se silných argumentů proti koncepci Open Access je, že výsledky vědecké práce podporované zpravidla z veřejných prostředků, tedy peněz daňových poplatníků, budou volně k disposici průmyslu, typicky farmaceutickým firmám. Shrneme-li současnou situaci s ohledem na výše uváděné aspekty5, pak lze konstatovat, že v akademickém světě převládá systém konsorciálního přístupu, který velmi zvýhodňuje tento sektor oproti průmyslu. Ale setkáváme se s řadou variant a celková situace není příliš přehledná. Tak např. Open Access je možný až po určité době od vydání, typicky půl roku až rok, volně přístupné starší svazky daného časopisu až k počátku vydávání jsou vázány na předplatné současné produkce, volně dostupné jsou tituly, které jsou financovány sponzory nebo z jiných důvodů. Výsledkem je, že konkrétní odkaz nám vyhledá Google, ale plný text bude přístupný jen tehdy, pokud v daném případě platí některá z výše uvedených možností. Referátové (sekundární) zdroje: V případě chemických disciplín se jedná především o tak zásadní zdroje jako jsou Chemical Abstracts nebo encyklopedie Beilstein a Gmelin, vedle pochopitelně řady dalších. Tyto zdroje byly první, které byly dostupné v elektronické formě prostřednictvím sítí a právě v loňském roce byla tištěná verze Chemical Abstracts definitivně ukončena. Rovněž díla Beilstein a Gmelin jsou k disposici už jen v elektronických verzích. I když vydavatel, resp. producent Chemical Abstracts je vědecká společnost, American Chemical Society, náklady na vytváření tohoto díla jsou obrovské a praktická neziskovost producenta nehraje velkou roli. V každém APROCHEM 2010 

1138

19.–21. 4. 2010 Kouty nad Desnou

případě je těchto zdrojů jen několik a není překvapující, že jejich cenová a licenční politika se i diametrálně liší včetně politiky vůči komerčnímu sektoru. Nejpalčivější je situace právě v případě Chemical Abstracts6. Je logické, že producent se postupně orientuje na nejefektivnější, ale také nejnákladnější formu přístupu, a to možnost pracovat s celým souborem informací shromážděných za více než 100 let trvání této služby. Jedná se o program SciFinder, o kterém bylo zde referováno v roce 2006 včetně konstatování, že je v zásadě přístupný pro průmyslový sektor, dokonce byl chemickému průmyslu nabízen dříve než univerzitám, ale za mimořádně vysokou cenu, těžko přijatelnou pro menší a střední podniky. Licenční poplatky se pohybují v řádu miliónů Kč. Existuje ale možnost získat přístup k tomuto nástroji a tím k celému fondu za 100 let formou nákupu určitého objemu rešeršních dotazů a zobrazení výsledků. V tomto případě mohou být ceny pro průmysl přijatelné, je nutné jen přijmou fakt, že práce musí být dobře předem připravená a ten, kdo bude rešerše provádět, by měl být zkušenější a mít určitou praxi. Univerzální formou přístupu je využití databázového centra STNInternational4, kde je úhrada odvozena od doby připojení a hlavně od počtu dotazů, jejich formulace a nakonec počtu zobrazených výsledků. Tato forma je vůbec nejefektivnější a umožňuje velmi přesné zadávání dotazů a specifikaci hledaných informací, ale za cenu použití specifického dotazovacího jazyka a ještě podstatně větší zkušenosti než v případě nákupu počtu dotazů pro SciFinder. Budiž řečeno, že tato forma je typicky využívána velkými farmaceutickými, ale i obecně chemickými podniky, které zaměstnávají dobře placené specialisty rešeršéry. Celkem malý rozdíl je mezi náklady na zpřístupnění Chemical Abstracts ve formě CD-ROM jako produkt CAonCD, který je předplácen několika českými firmami. Očekává se ale, že tento produkt bude buď zcela ukončen nebo přejde do webovského prostředí. Báze dat Beilstein a Gmelin, které mají sice podobnou, ale přece jenom odlišnou producentskou a vlastnickou historii končící v současnosti v obou případech u největšího světového nakladatelství vědecké literatury Elsevier, používaly a zatím stále používají odlišnou politiku úhrady za přístup. Počáteční forma byla úhrada za počet „židlí“ neboli „seats“, tedy počet současně pracujících uživatelů. Chemical Abstracts se této formy stále drží a je hlavním důvodem pro vysoké poplatky. Báze Beilstein a Gmelin a dnes nakladatelství Elsevier sice formálně také pracují s počtem současně pracujících uživatelů, ale tyto počty jsou tak vysoké, že se jedná ve skutečnosti o neomezený počet současných připojení. To pochopitelně vede k rozsáhlejšímu využívání, protože chemik není frustrován situací, že se nemůže dostat ke zdroji informací v okamžiku, kdy to potřebuje. Zdá se, že tato politika bude uplatňována i po převzetí produkce těchto bázi nakladatelstvím Elsevier, které je už dnes nabízí pod označením Reaxys, zahrnující nejenom obě tyto báze, ale současně i bázi dat chemických patentů, Patent Chemistry Database, o které bylo hovořeno v na loňském Aprochemu2. Podle zatím nepotvrzených informací se zdá, že i když licenční poplatky za přístup do systému Reaxys budou vyšší než poplatky za přístup do bází Beilstein a hlavně Gmelin, kde byl přístup relativně velmi laciný, rozdíly mezi cenou pro akademickou sféru a komerční sféru budu malé nebo snad i žádné. Důležité je ještě dodat, že v obou výše uvedených případech, tedy programu SciFinder a bází Beilstein a Gmelin, byl explicitně zakázán přístup ve volně dostupných prostorách univerzitních knihoven a před několika lety byl formálně zakázal i přístup k produktu CAonCD v univerzitních knihovnách. Naproti tomu pro báze dat zaměřené na co nejširší spektrum vědeckých oborů, konkrétně báze dat Web of Science nebo báze Scopus, nemají producenti v zásadě námitky proti zpřístupnění ve veřejných knihovnách, ovšem logicky zakazují vzdálený přístup. Tyto zdroje, nepochybně rovněž užitečné pro chemický průmysl, mohou být bez problémů využívány jak v univerzitních, tak i veřejných knihovnách, pokud je předplácejí, což je zatím díky podpoře MŠMT poměrně častý případ.

APROCHEM 2010 

1139

19.–21. 4. 2010 Kouty nad Desnou

Knihy: I když elektronické knihy, tzv e-books, z oblasti vědy a výzkumu jsou v současnosti hitem, nezdá se, že by klasická forma byla na ústupu nebo dokonce před ukončením existence, jako je tomu v případě vědeckých časopisů. Stále platí, že pro vlastní studium je papír nejvhodnější a elektronický přístup končí vytištěním potřebné částí dané publikace. Všeobecnou předností elektronických knih je, že identifikačními údaji jsou opatřeny jednotlivé kapitoly a nikoliv, jako je tomu při klasické katalogizaci knih v knihovnách, jen celé knihy. Otevírá se tak možnost zahrnovat do bibliografických bází dat včetně Chemical Abstracts odkazy nejenom na články v časopisech a patenty, ale i na jednotlivé kapitoly elektronických knih, které pak lze principiálně stejně jako články v časopisech získávat v podobě plných textů přímo na stůl. Obecně lze říci, že přes rozsáhlou propagaci a impresivní nástup e-books se stále jedná o hledání vhodné formy jejich nabízení a samozřejmě i oceňování. Naprostá většina současně vycházejících vědeckých knižních publikací je vydávána jak v tištěné, tak současně v elektronické verzi, často jen s malými cenovými rozdíly. Přednost elektronických knih je v tom, že principiálně, v případě, že jsou financovány z institucionálních rozpočtů, mohou být současně zpřístupněny pro všechny pracovníky dané instituce, tedy i průmyslového podniku. A pro zpřístupnění v univerzitních knihovnách platí většinou to, co pro periodika, tedy kdo přijde fyzicky do dané knihovny, může si nejenom prohlížet, ale i vytisknout nebo stáhnout na lokální medium potřebné částí dané publikace, pochopitelně při obecné zásadě, že se jedná jen o osobní potřebu. Připomeňme, že už delší dobu jsou tak volně přístupné některé rozsáhlé chemické encyklopedie, typicky Ullmann, Handbook of Chemistry and Physics, Kirk-Othmer aj., výsledkem jsou buď konkrétní data, stránky nebo hesla, tedy jednotlivé kapitoly.

Shrnutí Shrnutí výše popisovaných alternativních možností vyplývajících ze současného stavu technologie a hlavně koncepce finančních modelů je sumarizována v Tab 1. Vidíme, že zásadní a opravdu nepříjemný rozdíl je jen v případě sekundárních zdrojů, a to především u bohužel nejdůležitějšího informačního zdroje pro chemii jako disciplínu bez ohledu zda je pěstována na univerzitách nebo v průmyslu, Chemical Abstract. Hlavním důvodem je, že se jedná o skutečně mimořádný nástroj pro práci s chemickými informacemi, nástroj vysoce efektivní jak z důvodů časových, tak i věcných, do jehož produkce a dalšího rozvoje jsou vkládány také mimořádně velké prostředky. Je ale také nutné připustit, že míra využití se liší v chemii obor od oboru a farmaceutický průmysl je pravděpodobně ten, pro který má tento zdroj největší cenu a je proto ochoten za přístup zaplatit i velmi vysoké ceny. Rozlišit míru využití formou paušálních licenčních poplatků prakticky nelze, tato míra může být uplatněna u přístupu prostřednictvím databázového střediska STNInternational, mající ovšem jiné nevýhody. Právě s ohledem na mimořádnou důležitost materiálů Chemical Abstracts je tato situace silně kritizována především ve Spojených státech, ale s největší pravděpodobností k výraznému zlevnění nedojde. Jediné, v co lze doufat je, že bude postupně odbourávána silná vazba počtu současně pracujících uživatelů s cenou za přístup. Výše úhrady za každý další současný přístup má na straně uživatelů své meze a nedostatečný počet současných přístupů brzdí využívání, vede k nespokojenosti chemiků a devalvuje finanční prostředky do přístupu vkládané.

APROCHEM 2010 

1140

19.–21. 4. 2010 Kouty nad Desnou

Reference: 1. Šilhánek, J.: Moderní informační zdroje a chemický průmysl. Konference Aprochem, 24.-26.4. 2006. 2. Šilhánek, J.: Současné možnosti patentových rešerší v chemii a příbuzných oborech. Aprochem 2009, Sborník přednášek 1. díl., str, 1130, Praha 2009. 3. Open Access: http://en.wikipedia.org/wiki/Open_access 4. STN International: http://www.stn-international.de/ 5. Ware, M.,Mabe, M.: The STM Report, September 2009, http://www.markwareconsulting.com. 6. Chemical Abstracts Service (CAS): http://www.cas.org

Tabulka 1 Možnosti přístupu k informačním zdrojům pro chemický průmysl. Druh zdroje

Sekundární, bibliografické zdroje

Časopisy

Alternativy přístupu volně přístupné v knihovnách bez omezení částečně přístupné v univerzitních knihovnách jen individuálně na základě licenčních smluv standardní předplatné individuálních titulů nebo jejich souborů

Web of Science, báze dat Scopus a některé další

fyzická návštěva univerzitních knihoven

nejrozsáhlejší soubor na VŠCHT Praha

využívání služeb dodávání plných textů článků

některé univerzitní knihovny (VŠCHT Praha), některé veřejné knihovny české a evropské. postupně se rozvíjí, efektivní v případě platby kartou neexistuje rozdíl mezi univerzitami a průmyslem

přímý „nákup“ od vydavatelů Knihy

APROCHEM 2010 

Příklady

v zásadě stejná situace jako u časopisů,

1141

CAonCD SciFinder, Beilstein, Gmelin, Reaxys univerzální forma, cenové rozdíly mezi univerzitami a průmyslem většinou neexistují

19.–21. 4. 2010 Kouty nad Desnou