Jan Pail. Příběh tolerančního kazatele a svratoušského rodáka. Bedřich B. Bašus

Jan Pail Příběh tolerančního kazatele a svratoušského rodáka Bedřich B. Bašus 1987

1

DEDIKACE Literární prameny vyjmenovávám nakonec. Ale vedle nich a vlastně před nimi mi bylo zdrojem informací ústní podání. Kurátor Emanuel Gregor ze Svratouchu (podle bydliště ze Svratky) mě vyprovázel hlubokými lesy do Březin a přitom mi podrobně vypověděl historický místopis a lidopis svého podivného sboru. A senior Josef Dvořák z proseče mě pozval do svého tuskula, otevřel mi svůj soukromý archív a doplnil jej údaji, které choval jen ve své paměti. Od nich dvou mám mnohá, jinak neznámá fakta, jichž jsem užil v této knížce. Prvním jejím čtenářem byl farář Václav Velkoborský. Souhlasil s mou tezí, že dějiny a román se liší obsahem, nikoli podobou, a povzbudil mě, abych monografii o Janu Pailovi psal dál započatým způsobem. Všichni tři jsou už dávno mrtvi – lituji, že jim nemohu poděkovat za pomoc. Zato mohu poděkovat kolegovi dr. Blahoslavu Pípalovi. Přijal mě tenkrát na svratoušské faře jako hosta, vyhledal a vypsal pro mne z trosek archívu, co se dalo, seznámil mě s jmenovanými znalci lokální historie. Pokládám za svou povinnost předeslat tento dovětek.

2

PUTOVÁNÍ ZA NOVELOU  Vydal jsem se pěšky přes Proseč a přes Krounu, abych si tu vyhledal kulisu k historickému románu nebo aspoň povídce. Předpokládal jsem, že zde zůstalo nejvíce stop minulosti – po chudých stráních, jaké jsou na Vysočině, postupuje čas pomaleji. Přesto se i tady leccos změnilo: hrnčířský a hračkářský domácký průmysl nahradila továrna na kovové zboží, lidé se už v létě nerozcházejí po světě se svými výrobky. Ve vsích vyrostly rozsáhlé budovy společných kravínů a úhledné budky drůbežáren. Po asfaltových silnicích jezdí autobus, když jediná lokální dráha s miniaturními vagóny tuto končinu zdaleka minula. Pěšiny lesem, nekonečným lesem, plným bludných balvanů a hrozivých skalních útvarů, jsou pečlivě označeny barevnými značkami. Ale vpravo vlevo vedle pěšiny je všelicos pořád, jak bývalo. Mezi vesnicí a lesem rozlehlá planina, ani louka ani paseka. Tuhá, ostrá tráva, sem tam strom nebo křoví. Podivínský sochař-amatér dole ze Svratky vyhledává skupinky mladičkých břízek nebo sosen a splétá a tvaruje je nejnemožnějším způsobem; až vyrostou, bude se jim říkat zajímavé hříčky přírody. Můžeme je bez obav obcházet a prohlížet, toto je, zdá se, země nikoho a užitek rozhodně nedává. Proto tu najdeme další kuriózum: letní hosté ze Svratky, ponejvíc malíři, si tady zřídili golfové hřiště. Nahoře na kopci je zámeček Karlštejn. Právě ho obnovují a upravují a bude sloužit nějakému užitečnému účelu. Ale zdálky není vidět ani lešení ani haldy stavebnin, zdálky je to stále někdejší letohrádek hrabat Kinských. Jeden z toho rodu byl prý pobočníkem císaře Josefa II. Našel si nevěstu a měl v zámecké kapli v Schonbrunnu oddavky. Sám císař mu šel za svědka. Ale zrovna v tu chvíli se rozpoutala nad Vídní hrozná bouře, a když nevěsta měla vyslovit své Ano, hrom tak zaburácel, že leknutím nevydala ze sebe hlásku. Opakovalo se to podruhé i potřetí, nevěsta knězi neodpovídá, jen se rdí a pokukuje stranou po císaři. Ženich se dovtípil, rozlítil, v hněvu dal císaři políček a pryč od oltáře a z Vídně pryč. Dorazil na své rychmburské panství, ale pronásledovatelé, vyslaní uraženým zeměpánem, už mu byli v patách. Uchýlil se na Karlštejn a žil tam v přestrojení. Starali se o něj hajní, dřevaři a vůbec lidé ze samot, napořád evangelíci. Však se jim potom, když ho císař vzal zase na milost, všelijak odvděčoval. Tak mi to vypravovali ve Svratouchu a uváděli na důkaz: tamhle v té chalupě mají dodnes železnou formu, v níž jejich prabába pekla pro hraběte oplatky, a tamhle zase v hájovně chovají zelený hedvábný váček na peníze, který dal hrabě jejich předku za jeho služby – zda plný dukátů, už se neví. Jisto je, že Kinští jevili k tolerančním evangelíkům značnou přízeň, však na jejich panství povstaly první české sbory, v Krouně a ve Svratouchu. Náležel k nim celý obvod rychmburského dominia a tím se stalo, že helveti z Březin a Rybné po 3

řadu let příslušeli sborem sem a chodívali kolik hodin lesem z kopce do kopce, ač měli do Telecí o hodně blíž. Po čase byly hranice sborů přece upraveny, ale ty dvě obce k novému středisku nikdy docela nepřilnuly a zůstávaly jaksi samy pro sebe. Po stu letech došlo k pokusu vyřešit tu bolest osamostatněním této končiny, jenže řešení uvázlo na půl cestě a krom toho přišlo skoro pozdě. Ledacos mohlo od začátku vypadat jinak, kdyby hraběcí přízeň podávala také účinnou pomoc. Ale ona byla jako ten hedvábný váček bez dukátů. A tak si Svratouch vysloužil pověst chudého sboru, nejchudšího v celé církvi. Když se chtělo říci, jak je někde zle, říkalo se: „tam by ani pastor ze Svratoucha nešel!“ Sama ves nese jakýsi chudácký zarputilý ráz. Přes všechny stavební změny posledních let je patrný původní zvláštní půdorys. Ani ulice ani okrouhlice, stavení křížem krážem rozházená, odvrácená od silnice i jedno od druhého. Toto dřevěné, přikrčené bývalo kdysi evangelickou školou. A tady si povězme příběh o Jobišce. Synek z té ubohé toleranční školy měl rád chudé děvče Jobišku. Ale doma lásce bránili, chtěli, aby si hoch polepšil život. Našli mu proto nevěstu bohatou (arci na chudý Svratouch bohatou) a přiměli ho, aby ji chtěl. Už bylo všechno dojednáno, už se svatba ubírala do Svratoucha do kostela. Bylo to v zimě, tvrdě mrzlo a svatebčané se napřed stavili na zahřátí v Pajlově hospodě pod kostelem, kde Jobiška sloužila. Ženich jde do kuchyně zaplatit a vidí tam Jobišku, jak umývá nádobí a slza za slzou jí padá do dřízku. Tak ho to dojalo, že se teprve teď vzchopil k odporu. „Neplač, Jobiško, jen ty budeš má a žádná jiná!“ prohlásil k užaslé dívce, nechal svatbu stát a proti všem hněvům, kletbám a posměchu si svou první lásku vskutku vybojoval. Viděl jsem obrázek těch dvou z jejich už stařeckých let: vážný mužský obličej s dlouhým vousem a jasná usměvavá tvář ženská, ale v očích obou stejná rozhodnost a nepoddajnost. Jiná matka z toho rodu osvědčila obojí i ve věcech víry – dokázala setřást břímě reversu, jemuž se v mladistvé nemoudrosti podrobila. Však jí rozezlení páteři přezděli „Košut“, buď podle nebojácného krovenského pastora Antonína Košuta nebo podle jeho slavnějšího bratra Bedřicha Viléma, ne-li podle toho nejslavnějšího, uherského Košuta Lájoše. Už jsem se zmínil, že bída vyháněla svratoušské za chlebem do světa. Jeden se vypravil proti Labi a došel až do Harrachova, našel tam práci v papírně. Ale hladová rodina doma marně čekala, až pošle peníze na chléb. Nakonec matka vyprosila v sousedství půl bochníku a s touto zásobou vypravila nejstarší dceru za otcem. Když děvče utrmácené došlo, otec nad ním zaplakal. Pomoci však nemohl, zrovna povstal z těžké nemoci a na výdělek se teprve chystal. Nezbylo mu, než vypůjčit od druhů několik krejcarů, koupit rovněž půlku bochníku a poslat s ní dcerku zpět domů. V toleranční době zde byly samé dřevěné chalupy, navlas podobné těm několika, které ještě zbyly. Ale fara už tenkrát byla z kamene – jistě to dávalo sboru určité sebevědomí. Zastihl jsem aspoň část v původním stavu, k níž ještě nedospěla postupná generální oprava. Stará kamenná stavba přidávala faráři ke všem svízelům ještě jeden: vlhko a chlad. Tím se pastýř lišil od svých oveček, jinak s nimi sdílel, co kamenitá Vysočina svým dětem naděluje. Také on musel odpočítávat brambory do 4

hrnce: ty na ráno, ty k obědu a tyto k večeři. Pastor Josef Šedivý to dělal celý život, přesto vytrval až do smrti a bojoval přitom na dvě strany, s ústrky shora a s blouzniveckým rozkolem uvnitř. A té ironie, právě jeho hrob na hřbitově, jenž obepíná kostel, zapadl a není znám. Na hřbitově je ještě jeden zašlý neznámý hrob. Českého Gosty Berlinga, jehož jméno staré čelední knihy píší různě Pail, Pajl i Payl. Viděl jsem chalupu, kde se narodil. Zašel jsem na místo, kde stávala chalupa, v níž dožil, před málo lety vyhořela a dnes je tam nový úpravný domek. Ale je snadné vybavit si podobu zmizelého stavení. Nízká došková střecha a pod ní jediná světnice s okénky jako dlaň a jediná komora bez okének. Žily v ní spolu tři rodiny, jedenáct, ne-li víc lidí pohromadě. Jeden z nich byl Jan Pail. Přišel jsem hledat kulisu a nalezl jsem námět. Za lesy, na Březinách, je hrob jiného nešťastníka, Josefa Justina Michla. Pomník mu postavila svým perem Teréza Nováková. Na cestě za Janem Pailem musíme sestoupit po stupnici tragiky ještě o kus níže, kde už nestačí ani forma povídky ani románu. Jen strohá fakta dějinné skutečnosti dovedou obsáhnout a ztvárnit příběh lidské ubohosti, stojící ve světle Boží naděje. KOŘENY  Před třiceti lety začala ta vojna v Čechách, pak se přenesla do německých zemí a připomínala se jednou za čas opožděnými novinami o velkých krvavých bitvách. Konečně proskočily pověsti o míru – a zároveň se válečná lítice nenadále přivalila znovu do Čech. Švédské i císařské regimenty procházely nešťastným královstvím a bily se mezi sebou, ale obojí bez rozdílu neúprosně ukládaly městům výpalné a drancovaly dědiny; cesty obou armád byly značeny sloupy dýmu a tratolištěm krve. Přitom tyto útrapy ještě nebyly nejhorší. Generálové Banér, Torstenson i Gallas a Piccolomini přece jen udrželi ve svých oddílech aspoň stín kázně, někdy si císařský důstojník uvědomil, že jsou ve svém, a zabránil soldátské zvůli, jindy zase Švédové poznali ve zděšených vesničanech bratry u víře a slitovali se nad nimi. Špizující hlídky zajížděly sice široko do kraje a zjevovaly se prudce a nečekaně, ale přece bylo možno aspoň zhruba odhadnout, kterou stranou se vojsko dá, a včas odklidit ženy i dobytek z cesty zkázonosnému proudu. A odlehlé stráně Vysočiny zůstávaly vůbec mimo, příkré úzké cesty vadily vojsku v pochodu a kořist také nestála za námahu, z kamenité bídy se nenaklidí zlata ani slávy. Tak připadl tento kout hloučkům marodérů, kteří už dávno zapomněli, zda je kdysi najal Banér nebo Gallas. Teď byli sami sobě generály i proviantmistry a řídili své drobné operace tak, že se záhy stali nejhroznější metlou války. Tito vojáci bez regimentu věděli, že je oprátka nemine, až budou dopadeni; jestli se předtím čeho dopustili či nedopustili, nepřičítalo se jim k dobru ani k tíži. Proto se oddali naprosté bezuzdnosti, loupili, pálili a vraždili napořád. Každá smečka táhla a jednala na vlastní pěst, ale museli mít navzájem tajné spojení. Běda, kde se postavili sedláci kořistníkům na odpor. Zakrátko se jich přihnalo desetkrát tolik, obklopili vesnici a neodešli, dokud ještě stálo poslední stavení a dýchal jediný z jeho obyvatel. 5

Nakonec se diplomaté v Osnabrucku přece jen dohodli a poručili generálům válce odtroubit. Řadoví i záškodničtí žoldnéři pochopili, že jejich čas zde minul, a šli si hledat službu jinam. V polích bylo opět bezpečno, oráči a ženci se mohli vrátit k opuštěné práci. Ale nepřišli, nebylo, odkud by přišli. Jen černé požářiště prozrazovalo, že tu bývala vesnice, a zámecký urbární písař připisoval v svých registrech k jejímu jménu slovo pustá. Pustá Kamenice, Pustá Rybná. A některá jména vůbec přeškrtal, tam už byl jen les, holé základy chalup i meze políček zmizely v borovém mlází. Opravené záznamy převzal důchodenský písař a zasmušil se. Také v hraběcí kase je pusto a z pustých gruntů se nezotaví. Zbylé robotnické ruce sotva stačí na to, aby veškerá země nezůstala ležet úhorem. Země však svou plodistvost neztratila a bohatých lesů spíše přibylo. Bylo by možno obnovit a rozšířit panské dvory, bylo by možno začít s výnosným průmyslovým podnikáním, postavit sklárny, hutě, manufaktury. Odborní poradci už vypracovali postup díla a vybrali vhodná místa ke stavbě. Jen lidí je třeba, lidí, jimž se rozkáže a dají se do práce. Ale pustá krajina je nemá a za rok si je nevychová. Nezbylo, než přivést osadníky odjinud. Až z dalekého Krušnohoří, tak ubohého, že se lidem odtamtud zdála i chudá Vysočina lákavou. Ještě netušili, že hladová nevděčná prsť, kterou klopotně obdělávají, chová pod sebou nesmírné uhelné sloje. Odcházeli proto bez váhání do nových sídel a stavěli si dřevěné chalupy na půdorysech pustých osad i na místech nově vyměřených. Přinesli si s sebou vlastní řeč i mrav, to je dlouhý čas dělilo od domácích lidí. Na jedné straně Halamka, Teplý, Kaštánek, Maděra, na druhé Beil, Lopauer, Zach, Hartmann, Ehrenberger. Hleděli na sebe úkosem a vymýšleli si jedni o druhých hrůzostrašné příběhy. Ale dvojí živel nemohl zůstat trvale oddělen. Těsné sousedství a společný úděl poddanství a rostoucích robotních povinností je ponenáhlu sbližovaly. Postupně si začínali rozumět. Napřed si jen vyměnili pozdrav, když se ráno sešli na robotě a když se večer loučili, časem k pozdravu přibylo slovíčko stesku na těžké živobytí. Potom se přidružil zvědavý zájem, jak to ti druzí dělají při nemoci, při svatbě, při pohřbu. A jednou, skoro mimoděk, zavadili o víru. V té chvíli poznali, jak jsou si velice blízcí. Co na tom, že jedni měli v srdci Luthera a druzí Husa? Když pološeptem zanotovali Hrad přepevný, zpívali příchozí i domácí různým jazykem, ale nápěv byl týž a tatáž neotřesitelná naděje: …chrání nás rek udatný, jejž Bůh nám dal k spasení. Hradba cizoty padla, noví usedlíci s úlevou pociťovali, že jsou mezi svými. Ochotně s nimi víc a víc splývali, kus po kuse odkládali svůj odlišný kroj, nakonec odložili i rozdílnou řeč. Zach se proměnil v Cacha, Lopauer v Lopoura, Beil v Pajla. Zmizela také jejich počáteční výlučnost, otcové ještě uléhali pospolu na zvláštním hřbitově, ale synové se už rozptýlili, jak je sňatek, prodej, koupě vedly na nová místa. Někdy tenkrát se jeden z Pajlů dostal do Svratouchu. Nahoře nade vsí, na skok od lesa, si sroubil chalupu. Světnici s dvěma okénky hledícími k vesnici a dozadu úzkou komůrku bez oken. Za podlahu sloužila jen udusaná hlína a trámový strop byl černě natřen rozmíchanou hovězí krví se sazemi, každý trám byl navíc po délce vyznačen bílým pruhem. Tak to dělali ve Svratouchu všichni a Pajl spolu s nimi. Všechno s nimi sdílel, všechnu nekonečnou lopotu s pilou 6

a sekerou v lese, na hrnčířském kruhu doma, při každodenním plahočení za tuhou řídkou pící po mýtinách – a jediný výsledek toho všeho byl, že rodina aspoň neumřela hlady, nikdy docela syta, nikdy se spokojeným pocitem zabezpečeného zítřka. Jenom Pajlova švagrová, urostlá červená vdova, dovedla uniknout obecnému nedostatku. S milostivým přivolením vrchnosti si zařídila hospodu a udření, ustaraní mužové tu nacházeli krátké zapomenutí. Stačil k tomu žejdlík nebo i jen kalíšek palčivé pálenky, opatrná šenkýřka si už sama pamatovala, kolik dlužných krejcarů to dohromady dělá. Největší část výtěžku připadala vrchnosti, často chodil zámecký mušketýr po chalupách dlužníky upomínat a vymáhat dluh. Zacházel i do Pajlovy chalupy, také vlastnímu švagrovi hostinská účtovala přesně a nepromíjela. Jednou za čas se scházeli u šenkýřky Pajlové její hosté ne na pálenku. Při zavřených okenicích konali pobožnost, zpívali z kancionálu, četli z Písma a z postily. V dusném čpavém vzduchu zněla podivně slova evangelia. Myslili na to, jaká v nich musí být moc, když je nemohl jejich otcům ze srdcí vyplenit ani běs války ani lest jezuitských misionářů, když dokázala stát se těmto otcům jednotícím poutem přes všechnu různost krve a jazyka. Ale sami tuto moc nepociťovali. Lpěli na zděděném vyznání, měli je za chloubu, chovali je jako drahý poklad v zbídačeném živobytí – ale tak, jako chová lakomec své poklady, ukryty, bez užitku. Žár, který kdysi zaněcoval a strhoval, teď jenom doutnal slabě rozdmychován zvykem a vzdorem, aby se příští den docela ztrácel v zhrublé a bezútěšné všednosti. Zdálo se, že už nadobro dohořívá. ROZSUDEK  Rychmburský vrchní stál před pánem jako školák. Břitká slova důtky mu dosud zněla v uších. Ke všemu se to stalo před dámami! Zakládal si na tom, že je jenom stavem úředník, ale jednáním rytíř – teď byl zepsut jako pacholek. Hrabě si ho už nevšímal. Byl obrácen k hostům a hovořil s nimi. Vrchní váhal. Může odejít? Dámy řeknou: uražený, vzdoruje. Budou mít pravdu. Měl odejít, když na něho hrabě křičel. Když na něho dokonce napřáhl ruku. Rytíř by byl odešel s hrdým mlčením a dámy by ho obdivovaly. Ale úředník se bál pánovy nemilosti, bál se o svůj chleba a zůstal. Koktal omluvy, pokoušel se vysvětlovat. Hrabě ho neposlouchal. Mával mu před očima tím zlořečeným seznamem a kladl zlostné otázky, na které si sám posměšně odpovídal. Pak se jako by vzpamatoval a začal se hostům omlouvat. Ale vrchního nepropustil. Nechal ho tu stát jako odsouzence. Dělá, že ho nevidí. Snad by měl přece odejít. Ale služebná duše si opět netroufá. Čeká pokorně dál na závěrečný akt svého pokoření. Hrabě Filip Kinský usedl opatrně do zeleného křesla. Prve v rozrušení zapomněl na své choré nohy a teď pod ním div nepoklesly. Vytáhl zlacenou tabatěrku, otevřel ji a zase zaklapl. Učinil to úmyslně, aby si jí hosté všimli. Nezklamal se. Všechny tři dámy i oba pánové se zvědavě zadívali na okrouhlou krabičku. Také vrchní kradmo mžikl pánu přes rameno. „Nějaká zvláštní práce,“ mínil mladší z pánů.

7

„Ovšem. Pravá španělská. Zde ta rytina na víčku, hle, představuje dvě osoby kratochvilného příběhu. Rytíř don Quijote a sluha jeho Sancho Panza.“ „Vyprávějte nám ten jejich příběh,“ žádala jedna z dam, obstárlá a tělnatá paní. „Není toho potřebí, kněžno. Před chvílí se odehrál tady před vašima očima. A nepředstavoval-li jsem já dost věrně dona Quijota, byl zato můj jedinečný direktor dokonalý Sancho Panza. Jak se stavěl, jak obracel svůj prožluklý kousek naruby! Muž přizná chybu, chám ji vydává za ctnost. To je Sancho Panza.“ Vrchní napjatě poslouchal. Aspoň se doví, co znamená to podivné jméno, kterým ho hrabě prve tituloval. „Mluví se o nesmrtelnosti lidského génia. Budiž, ale nesmrtelná je taktéž lidská tupost. Ten můj rozkošný direktor! Domníval jsem se, není-li schopen prozíravého myšlení, že dovede alespoň přesně vyplnit prozíravý příkaz. Buď moudrost nebo poslušnost. Ale ne, je zřejmě ještě cosi mimo to a to má on v hlavě, od obojího díl, tu špatnou stránku právě.“ „Odpusťte, hrabě,“ ozval se starší pán. „Já stále nevidím podstatu celého provinění!“ „A je tak očividná! Znázorním vám to na vašich koních. Dovolujete kočímu užít biče jen k tomu, aby pobídl spřežení k bystřejšímu chodu. Bez milosti byste ho vyhnal, kdybyste ho přistihl koně bez příčiny bít a trýznit. A s poddanými se smí tak nakládat? Kdybyste, kníže, četl francouzsky, dočetl byste se neobyčejných věcí. Rodí se ve světě nový duch, volá po volnosti, po lidských právech, káže se dokonce o konci privilegií. Nerozumný bude chtít ty hlasy zdrtit pěstí. Ale narazí na ostny plné jedu a zaplatí to životem. Kdežto rozumný jim poskytne prostor k vybití bez újmy svých zájmů. Připraví bouřlivé řece prostornější koryto a pak si na ní může zřídit výnosný mlýn.“ „Jste přízemní, hrabě,“ řekla s úsměvem tmavovlasá krasavice, dcera tělnaté paní. „Mluvíte o koních, o mlýně…“ „Nikoli. Chci být rozumný. Jen rozumná vrchnost udrží své postavení v příboji idejí, jež se mění v činy. Pohleďte, mám zde na panství zvláštní lidi, potomky dávných husitů.“ „Kacířů!“ Úsměv z tváře tmavovlásky zmizel. „To tvrdí kněží. Ale budiž. Do dneška jsme ty lidi trestali za jejich názory, vy řeknete bludy. Tím jsme z nich kuli zbraň pro hrozící revoluci. Budu to dělat jinak, nechám je na pokoji. Zato je budu mít na své straně.“ Tmavovláska rozhořčeně povstala. „Ale svatá církev…“ „Svatá církev učí: Ora et labora! A já to lidem takhle překládám: Když jsi dobrý robotník, můžeš se modlit po svém! Nemyslete, že je to můj nápad. Mám dobrého učitele, mladého císaře.“ „Ani císař nemá práva…“ Ale i tentokrát nedal hrabě dívce domluvit. „Mluví z vás, slečno, jistota minulých věků, jakou obdivuji. Naproti tomu nenávidím hloupé předsudky, které čpí řemeslem. Abyste tedy věděli: dal jsem svým 8

úředníkům důvěrnou instrukci nedbat, zda ten či onen z poddaných sedláků chová doma zapovězené knihy nebo scházejí-li se u něho sousedé k soukromé pobožnosti. A farářům na svém panství jsem naznačil, že vidím nerad, když projevují v těchto věcech přílišnou horlivost. Dal jsem svou vůli najevo velmi jasně. A pak se stalo, že jsem byl ve Vídni a přišel sem krajský misionář.“ Vrchní rozčileně přešlápl. Jako by chtěl opravdu odejít. Viděl však, že všichni mají oči jen pro hraběte. A zůstal. „Pátrá po kacířích. Nemít to za povolání, nedělal by to. Osobně proti nim nic nemá. Plní jen uloženou povinnost. Je to odporné. A ten odporný člověk přišel sem, aby dělal, co já jsem zakázal. Ohlásil na zámku, že bude po vsích hledat a vyšetřovat. Co byste řekli? Můj výtečný direktor jej neodmítl. Nevypověděl. Nevyprovodil.“ Vrchní se přece neovládl a přitiskl si dlaně na uši. „Povolil mu to a dokonce s ním poslal dva mušketýry. Týden trvala ta komise a zde je výsledek. Seznam přistižených a usvědčených, jak mi jej dnes můj nevyrovnatelný direktor s velkou radostí předložil. Je to žaloba – a já mám soudit.“ „Už jste rozsoudil, hrabě?“ zašeptala třetí dáma vzrušeně. „Ovšem. Šestadvacet jmen je tu zapsáno. Ale já dokázaně vím, že kromě dvou je třeba na všechny pohlížet ve smyslu císařova nového nařízení jako na svedené. Tím jsou najednou odbyty i soud i trest.“ „A ty dvě výjimky? Ti jsou svůdcové?“ ptala se tmavovlasá dívka. „Jeden jistě. Nějaký Kaplan z Březin. Pytlák, sudič, rebelant. Loni byl se sedláky z Novoměstska ve Vídni u císaře žádat o svobodu víry.“ „Zcela ve shodě s vašimi zásadami,“ vpadla rychle tmavovláska. „Nikoli, mýlíte se. Poddaný si nesmí osobovat nárok na něco, co může být pouze aktem milosti. Odměňuji pokoru, ale zpupnost trestám. Tak.“ „A ten druhý?“ vzpomněla si dívčina matka. „To je jiný případ. Pajl ze Svratoucha. Ten zaslouží bití v kanceláři tak jako tak. Nehospodář je to, stálý host v krčmě. V takovém případě se neštítím využít záminky. Snad ho to napraví.“ „Jako pravý otec…“ začal mladší z pánů. „Jako rozumný muž raději. Žádné sentimentality. Svým zásadám se nezpronevěřím, pro víru trestáni nejsou. Krajský misionář bude mít zadostiučinění. A můj roztomilý direktor – hromosvod. Za svůj dnešní výtopek.“ Hrabě se ohlédl po vrchním a kývl na něj prstem. „Slyšeli, pane direktore? Zítra obešlete Kaplana a Pajla k řízení.“ Vrchní se úslužně uklonil. Nechybil, že zůstal. Bouře se přehnala. A zítra si zabouří zase on. „K řízení, ano, rozumím, Vaše Milosti.“ SETKÁNÍ  Léta už stonala Feltlova bába a mokré jaro třiaosmdesátého jí dodalo. Z večera ji popadl krvavý kašel, na smrt vysílená sotva ze sebe šeptem vypravila, aby jí došli pro dvojctihodného pána. Mladý Feltl se nerozmýšlel. Ať bylo 9

uprostřed noci, obul dřeváky, na krk uvázal šálu, vzal dřevěnou lucernu a šel. Cesta z Březin na Svratouch a dál na Krounu vede samým lesem, pěšina běží klikatě z vrchu do vrchu a ztrácí se v husté tyčkovině, ale Feltl šel s jistotou jako o polednách. Březinští Zálesáci byli v lese víc než doma a les jim přál, svěřoval jim tajemství svých houštin a roklí, stejný zbojník jako oni. Ještě za tmy dorazil Feltl do Krouny a zatloukl na dveře Sodomkovy chalupy, kde bydlil v přístěnku pan pastor Kovács. Teprve za hodnou chvíli vyhlédla rozespalá chalupnice a netrpělivému návštěvníku mrzutě oznámila, že dvojctihodný pán není doma. Odjel, daleko odjel, až do Vídně, ne-li pak ještě dál, až do Uher. Co teď? Nakonec se Sodomkové bezradného Feltla zželelo a vyšla za ním na zásep. „Já ti poradím, Zálesáku. Ten druhý Uher, mladý, zůstal tady. Pan Vincenc se jmenuje. Vzbuď si ho, je to páté stavení odsud. Ale není naší řeči valně mocen. Musíš mluvit pomalu, aby ti rozuměl. A teď už jdi, než ti dohoří lucerna!“ Přibouchla za sebou dveře. Pozdě si Feltl vzpomněl, že se nezeptal, zda páté stavení tím nebo tím směrem. Šel tedy naslepo a zrovna v nesprávnou stranu. Ke všemu to byli zrovna katoličtí lidé a vztekle ho poslali i s jeho uherskými nunváři do pekla. Klopýtal nazpět, až konečně šťastně došel. Pastor Kovács prozíravě počítal s možností takového případu, vždyť neminul týden, aby se někdo z nemocných církevníků nedal – jak to nazývali shodně s katolíky – zaopatřit. Připravil proto svému zástupci do vaku cínový kalich a talíř, lahvičku s vínem – kousek chleba se snad v chalupě najde nebo vypůjčí v sousedství – a hlavně psaný arch s celým formulářem večeře Páně až k poslednímu Amen. Když tedy mladý zástupce Michal Vicencz vyrozuměl, oč ho Feltl žádá, vzal bez řeči vak i formulář a vydali se na cestu. Šlo se špatně, lesem táhla řídká mlha, všechno bylo od ní vlhké, mech, jehličí i kameny na přechodu potoka. Kazatelovy střevíce těžce klouzaly, čím dál pomaleji a unaveněji. Oba mlčeli, měli málo slov k rozhovoru, nadto Feltl ustavičně předbíhal. Pobízela ho starost; od půlnoci je z domova, co se asi děje s mámou? Čas od času se ohlédl a ukázal na osamělý lesní velikán nebo nápadnou spleť stromů a křovin, to budou ukazovatelé cesty, až tudy půjde kazatel zpátky sám. Najednou se zastavil a hlásil: „Už jsme doma, dvojctihodný pane.“ Slovu doma Vicencz rozuměl. Ale nechtěl věřit. Nebylo znát, že by les prosvětloval, vysoké smrky stály před nimi sevřeně a černě. Byla to však jen široká hradba, která les obklopovala. Když jí prošli, měli před sebou údolí. Naproti, za řekou, pokračovaly lesy dál, jen tady nechaly kus místa. Uvolněné místo opanoval kámen, všude vyčnívaly ze země hlavy šedivých balvanů, mezi nimi se krčila úzká políčka a lidská obydlí. Vicencz marně vyhlížel souvislou vesnici, nic takového tu nebylo. Chalupy se rozsadily na stráních po jedné, po dvou, jak se dalo, jen dole při řece jich bylo více pohromadě. A tam Feltl zamířil, do baráčku jako budka, ubožejšího než všechny ostatní okolo. Ani uvnitř nevypadal lépe, skoro celou plochu světnice s jediným okénkem zabraly pec, stav, postel a holý stůl. Sotva se dalo mezi tím vším projít a Feltl se 10

musel postavit až k samému oknu, aby měl kazatel volno od stolu k nemocné. Hubená ramena stačila okénko zakrýt, takže Vicencz dobře neviděl a četl ze svého papíru nejistě a přerývaně. Ale matce ani synovi nevadil chatrný přednes a všelijak zkomolená řeč. Jak je to dávno, co k nim přicházelo Slovo Boží jen po drobečcích a ještě k tomu kradmo? Bývaly to spíš pouhé náznaky, skrytá znamení, která si tajní vyznavači mezi sebou dávali. Úryvek písně, zapamatovaný biblický verš, věta z katechismu. Jak byli vděčni i za to! A dnes tu stojí kazatel v černém taláru, v rukou má otevřenou Bibli, čte z ní dlouhý odstavec, promlouvá, modlí se. Není to sen, není to přelud marné touhy a marného očekávání; nahořklá vůně chleba a trpká chuť vína potvrzují skutečnost a pravdivost toho, co se tu děje – a zároveň dávají tušit skutečnost a pravdivost smyslu tohoto dění. Tak jistě jako se chléb láme a víno vylévá, tak jistě Kristus pro nás sebe sama obětoval a krev svou za nás prolil. Kdo by dbal na to, že je tato slavná pravda říkána cizím přízvukem a nesprávnou, nečeskou výslovností? Kazatel Vicencz se domníval, že si jejich příchodu nikdo nepovšiml. Chalupy, které cestou míjeli, vypadaly jako spící, dveře, kryté dřevěnou besídkou, zůstaly pevně zavřeny. Nevěděl, že Zálesáci z Březin ucítí, i když se lesní zvěř pohne v svém doupěti, nadtož objeví-li se ve vsi cizí člověk. Když Feltl odstoupil od okna, spatřil venku širokou červenou tvář pod rezavým chomáčem vlasů, tiskla se až na samé sklo. Někdo se mermomocí snažil podívat dovnitř. V ten okamžik tvář zmizela a vzápětí se ukázala ve dveřích. Zavalitý červený sedláček za sebou ani nezavřel, chytil mladého kazatele do náručí a líbal jej na obě líce. „Vítám jich k nám do Březin, dvojctihodný pane. Já jsem Kaplan, březinský Kaplan, jestli se na mě pamatujou.“ Bouřlivým uvítáním byl Vicencz opravdově zmaten. Postihl z něho jen jediné slovo, které se opakovalo, a právě to ho zarazilo. Tak zní přece titul mladších katolických kněží, také jeho jako Kovácsova pomocníka tak někdy titulují lidé ve vsích i rychmburské panstvo. Ale tenhle člověk na kněze nevypadá a jako kněz se nechová! Kaplan viděl, že mu kazatel nerozumí. Začal proto znovu a jinak, víc posuňky než slovy, přibral na pomoc i trošek své němčiny. Nakonec se smluvili. Jako není každý Kovács hned kovářem, nemusí být ani Kaplan kaplanem. Stačí mu, že je vůdčím duchem Březin, do jednoho evangelických, a že má velké slovo v celé krovenské církvi. Jenže ta je tuze velká, gross, zu gross, moc velká. Opsal pravačkou rozměrný kruh. Musí se rozdělit, tak, na dvě – pravice přeťala pomyslný kruh rázným průměrem. Druhá modlitebna a druhý pastor budou ve Svratouchu. Až se pan Vincenc víc oblomí v českém jazyku, může se tam rovnou nastěhovat. Vicencz z poloviny pochopil, zpoloviny se domyslel. Zarazilo ho, jak určitě a samozřejmě chce ten sedlák o všem rozhodovat. Zakrátko se měl o tom přesvědčit ještě názorněji. Už si podali s Feltlem ruce, a přece otálel dále ve dveřích. Dovtípí se chalupník sám? Nedovtípil, proto kazatel obrátil svůj arch na rub, kde Kovácz ještě něco připsal: za zvláštní službu přísluší panu pastorovi tolik a tolik krejcarů. Ale Kaplan mu nedal dočíst, potichu pojednal s Feltlem a už vedl kazatele ven. Cestou 11

mu naléhavě rozkládal, že není možná od těch lidí něco požadovat, jsou chudí, mají bídu, nouzi, Noth. A když se mu Vicencz stále nezdál zcela rozumět, vzpomněl si najednou a skoro vykřikl: Mizérie! Při tom dohadování došli k lesu. Kaplan, jako náhradou za svůj zásah, se uvolil kazatele doprovodit. Vyjasnilo se, cesta byla příjemnější, a proto připadala méně nekonečná. Dřív, než se Vicencz nadál, stanuli nad Svratouchem a scházeli po holé kamenité planině k prvním stavením. Z jedněch dveří v tu chvíli vyběhl bosý hubený chlapec. Umdlený a hladový Vicencz zatoužil aspoň po doušku vody. Stačilo chlapci jen rukou naznačit a byl tu s nádobkou. Díval se dychtivě na cizího pána a ten si té dychtivosti všiml. „Református?“ zeptal se vraceje nádobku. Kaplan přispěl bezradnému hochovi s odpovědí na pomoc. „Jak by ne, dvojctihodný pane? A jaký reformát! S jeho tátou jsme byli ještě pár týdnů před toleranc-patentem na zámku pro víru společně myti. Škoda jen, že táta …“ nedořekl a místo toho vzal chlapce za bradu. „A teď se mi , Honzíku, pravdivě přiznáš. Když jdeme v neděli do domu Páně, čekáváš tu na nás a přidáš se, ale do modlitebnice pak s námi nevkročíš. Proč? Řekni pravdu, čistou pravdu, pamatuj, že tě slyší tady dvojctihodný pán!“ Hoch slabě zavzlykl. „Nemám roucha …“ „Cože?“ žasl Kaplan. „Ten druhý dvojctihodný pán četl jednou z Písma, jak přišel člověk bez roucha a uvrhli ho do pekla. Všichni jdete ve svátečním a já nemám – nemám nic než toto…“ štítivě se dotkl záplatovaných kalhot a s pláčem utekl do chalupy. Vicencz hleděl s údivem na ten výjev, ale Kaplan nic nevysvětloval a vykročil kupředu. Teprve po chvíli zahučel spíše pro sebe: „Pajlovi se jmenují. Taková divná familie.“ PROSBA  Veledůstojný pane profesore, Jen neochvějné přesvědčení, že vaše vzácný mysl je vždycky daleko spíše náchylna k shovívavosti než k hněvu, mi dodává odvahy, když teprve nyní sahám k peru, abych odpověděl na váš vlídný dopis adresovaný české reformované superintendenci. Příčiny toho jinak sotva omluvitelného opoždění jsou dvě. První leží mimo mne. Právě v den, kdy váš list vstupoval s poštovním vozem na půdu českého království, opouštěl jiný povoz, vezoucí mne, mou rodinu, náš větší i drobný nábytek (ač by se slušelo psáti spíše o úbytku, jak se blíže ozřejmí v následujícím odstavci) jakož i doposavad velmi skrovný archív české superintendence, mé první působiště v Čechách, totiž ves Krounu. Odvážel nás do zcela jiného kraje, zvaného podle krajského sídla, jež za dávných časů patřilo mezi nejpřednější města této země, ale od té doby velice pokleslo na rozsahu i na významu, krajem kouřimským, na panství poděbradské, do vsi Velýně či Velimě, kde 12

až do dnešního dne přebývám. Třebaže jsem již dlouho předtím prozíravě zařídil, že se můj nástupce v týž čas přestěhuje zase do Krouny, aby nedošlo k delší a církvi škodlivé vakanci, přece se tak z důvodů dodnes ne zplna objasněných nestalo a jakási, ač ne dlouhá vakance nastala přec. Právě v tu dobu došel váš dopis. Zůstal ležet mnoho dní v prázdné faře, až si ho teprve povšiml starostlivý kostelník, jménem Zikuška, a postaral se, aby byl konečně odeslán za mnou. Nazývám toho muže starostlivým. Malou proměnou hlásek odvodíme z onoho slova ještě druhou jeho ctnost, totiž soustrast. Neboť on byl naposled jediný, když ve všech ostatních láska ustydla a lakota zaujala její místo, kdo měl nad námi lítost a vedl péči o to, aby se nám dostalo nejnutnějšího živobytí, dokud ještě v té nevděčné církvi musíme zůstávat. On ne vybíral a ne vymáhal, ale doslova vyžebrával pro mne po vsích slíbený a nedávaný salár; vím pak naprosto určitě, že někdy, dílem z útrpnosti a dílem ze studu, pod cizím jménem nám ze svého vlastního uděloval. Nepochopím, jak církev, která nás první čas nad potřebu zahrnovala dary a vším časným opatřením a v malém čase snadno a bez pobízení postavila modlitební dům i farní příbytek, náhle dokázala zadržovat můj chudý příjem, takže jsme museli odprodávat své šatstvo a jiné věci, abychom zachovali aspoň holý život. Nic jinak, než že se ďábel vložil v Boží dílo, aby je mařil. Proto také (a také s ohledem na věrného Zikušku a nemnohé jiné věrné) jsem utajil v srdci hořkost a rozloučil se pokojně a přívětivě. Ano i světské hanby jsem je uchránil, udav politickým úřadům jako příčinu svého odchodu přání, abych se nalézal více ve středu své diecéze. Tomu tak vskutku nyní jest. Po krovenských lesích a pahorcích jsem se ocitl v neobyčejně úrodné rovině, kterou protéká řeka zvaná Labe. Ale i v živném a bohatém Polabí zůstávám dále stejně chudý a téměř hladový. Můj plat na penězích se schází sice o něco lépe než v Krouně, zato však výdaje jsou mnohem větší. Zde nemůžeme žít tak prostě jako v Krouně. Obyvatelé zdejších obcí jsou navyklí na blahobytnější způsob života a okázalejší vystupování, musím je v tom následovat, abych neuvedl svůj úřad v nevážnost. Ovšem, oč více zjevně vydáváme, o to více se omezujeme ve své důvěrné domácnosti. Stává se, že několik dní za sebou jsme jen o suchém chlebě, neboť nemáme na hotovosti ani jediný haléř. Tak tomu bylo také v tomto i v předcházejícím týdnu – to je ona druhá příčina, pro niž jsem se (tentokrát vědomě) opozdil s odpovědí. Neměl jsem čím odměnit posla, který by mou odpověď zanesl na poštu do Poděbrad. V této krajině se nikdo nenajde, kdo by posloužil z pouhé ochoty – taková je zde žádost peněz, že i lidské city se přepočítávají na peníze. A žádného dobrého Zikušku zde nemám. Kéž u vás naleznu, veledůstojný pane profesore, nejpřátelštější můj krajane, tolik blahovůle, abyste mě trpělivě vyslechl, otevru-li vám docela své srdce! Když jsem přijímal povolání do Čech, nebyl jsem nezkušený mládeneček jako přemnozí moji spolubratři, kteří ještě v studentském šatě se přímo z koleje vydali na cestu. Znal jsem obtíže a úskalí duchovenské služby, setkal jsem se s nejrozmanitějšími lidskými charaktery a byl jsem připraven na mnohé ústrky a šikanování. Dostalo se mi toho všeho v míře nad očekávání ještě větší – leč nic z toho by mě nemohlo natolik zkrušit, abych již v pátém roce služby pomýšlel na návrat do své otčiny, jak to nyní 13

ve chvílích vnitřního rozvažování skutečně činím. Jiná věc mi znechutila tuto církev, takže již téměř lituji okamžiku, kdy jsem uposlechl jejího zvoucího hlasu. Je to podivná proměnnost povahy zdejších lidí, proměnnost, jaká se spatřuje u osob příliš zhýčkaných a vábností světa příliš záhy okusivších nebo zase u nešťastníků, kterým přemíra strádání a soužení podryla cílevědomost života. Nechávají se unést náladou, jakou v nich vzbudí právě přítomný den. To platí jak o poddaných, tak o vrchnostech, i když obojí vrtkavost pochází z různého kořene. Krouna náleží panu hraběti Filipu Kinskému. Ukazoval se jako velký příznivec krovenské reformované církve a sliboval jí být štědrým patronem: postavit modlitebnu, vydržovat mne jako kazatele, chránit před neláskou římských farářů. Činil to jeden jediný rok a pak zavřel ruku i srdce. Co víc – vydal nás napospas daleko horší nelásce, kterou k nám pojal jeho zlý direktor. Pero by nestačilo vypsat příkoří, jež jsme od něho zakoušeli. A hrabě neviděl, neslyšel; osvícenec prohlášený, ale temnotě nechal její moc. Poděbradské panství je císařské a vrchní je tím spíše všemohoucím pánem. Nazývá se Baierweck a laskavost nevypočitatelně střídá se zlomyslností, ta pak převažuje. Údové církevní dostávají tak školu v nevážnosti a necitelnosti vůči svým pastýřům – třebaže jejich přirozený sklon žádné takové školy ani nepotřebuje. Táži se někdy sama sebe, zda základní pohnutkou toho počínání není, že v nás Uhřích vidí stále cizince, zda by ke kazatelům z vlastní krve neměli více srdečné náklonnosti a účinnosti. Ač si tím nejsem nikterak jist, přece jsem od počátku pečoval, aby se schopní jinoši domácího jazyka vzdělávali k duchovní službě mezi svými krajany. Nemohu vám být, veledůstojný pane profesore, příznivče nad jiné šlechetný, sdostatek vděčen za veškerou vaši mnohou a všestrannou pomoc v přípravě i uskutečnění tohoto záměru. Dotýká se mne to zvláště proto, že první student, kterého jsme vypravili do škol v mé vlasti, vzešel právě z mé církve, totiž krovenské (ač se nedlouho potom jedna její část, kde se nalézá chlapcovo rodiště, pro odlehlost oddělila a ustavila v církev zvláštní, po onom rodišti jakožto farním sídle nazvanou svratoušská). Poznal jsem jeho vtipnou mysl a neobyčejné vlohy – zejména však mnou pohnulo, když jsem zvěděl, že jeho otec je hanebný a surový pijan, takže hochovi hrozí v rodném příbytku úplná mravní zkáza. Vyprosil jsem tedy na vrchnosti a vyhrozil na otci, aby jej směl poslat na studia do Miskolce – má volba padla na to místo proto, že jsem právě v týž čas uslyšel o vašem vstupu do profesorského kolegia v tomto městě. Jdou mi pamětí všechny vaše blahovolné zprávy o znamenitém prospěchu tohoto snaživého žáka. Jen muž vznešené duše vám rovný by dokázal stejně otcovsky dbát o svěřeného sobě cizince, daleko nad povinnost i nad obyčej. Dovedu proto plně pochopit, že to byly důvody vskutku vážné a nepřekonatelné, když církev miskolcská musela zastavit náklad na výchovu a výživu tohoto studenta i dvou jeho druhů z Moravy, jak lítostně oznamujete v svém listu české superintendenci. Jediné, v čem si dovolím postavit vlastní náhled proti vašim vývodům, je ono místo, kde doporučujete, aby česká církev reformovaná sama převzala toto značné, ale radostné břímě. Nevím, zda by je v své chudobě mohla dlouho nést – leč to není překážka největší. 14

Důvěrně jsem se obrátil skrze svého nástupce na představené krovenské a svratoušské církve s dotazem, jaký obnos by byli hotovi na svého rodáka obětovat. A tu jeden z nich, člověk pyšný a bouřlivý, jménem Kaplan ze vsi nazývané Březiny, takto odpověděl: „Že uherští pastoři jsou falešní a lživí, dají slibů mnoho, ale od skutků pak utekou.“ Pověděl jsem již výše, v jaké necti jsme u obyvatel této země, a ničeho se více nebojím, než abychom sami k tomu nezavdali příčinu. Proto s velikým studem a strachem troufám si ještě jednou zneužívat vaší nesmírné dobrotivosti a žádat vás pokorně a téměř v slzách, abyste se pokusil u dobrých lidí v mé vlasti nalézt pro ony studenty takovou pomoc, která by jim umožnila dokončit jejich vzdělání. Ten jmenovaný utrhač byl za svou nectnou řeč udán u vrchnosti a stižen trestem, takže hoře žádostí pomsty přestal vůbec chodit do modlitebny a nakonec celou svou obec převedl k jiné, totiž telecké církvi (slyším, že se i tam s panem pastorem hrdlí). Neumím si představit nic osudnějšího, než kdyby mohl naposledy říci, že byl v právu a právem nás vinil. Spojte tedy, veledůstojný pane profesore, trojí lásku: lásku k chudému svěřenci, lásku k dobrému jménu naší společné mateřské církve a lásku k nám, bratřím v smutném údělu nevděčného apoštolátu – a touto láskou naplněn podle svého moudrého uvážení učiňte, co je potřebno a správno učinit. Jsem vám k neskonalým díkům zavázán a k jakýmkoli službám vždy ochotně stojící Franti š e k Kov á c z , S u p e ri nt e n d e n t církví č e s k ý c h Helv e t s k é h o vyzn á ní V e vsi V eli mi na pan s t ví po d ě b r a d s k é m , dn e 29. Jan u a rii léta Bo ží h o 1787 Veledůstojnému panu profesorovi Abrahamu Komjati v Miskolci v Uhrách NA ŠKOLÁCH  „Jmenujte dědičné země Jeho Veličenstva, římského císaře!“ Napřažený ukazovák namířil na dlouhána v předposlední lavici. Student váhavě vstal a potahoval si rukáv uniformy. „Odpovídejte, rychle!“ Nic, student jako by neslyšel, zabýval se dál svým rukávem. „Tomu říkáte příprava? Ale i bez ní si to musíte od minule pamatovat. Vzpomeňte si: dědičné země…“ Kurucká krev ztratila sebevládu. Dlouhán spustil se zaťatými zuby: 15

„Dědičné země našeho apoštolského krále jsou: Rakousy Dolní a Horní…“ „Dost!“ zasyčel profesor, „dost, neumíte nic, sedněte! Poví nám to lépe – tento pán,“ ukazováček zachytil někoho vpředu, „které tedy jsou dědičné země Jeho Veličenstva, římského císaře?“ „Dědičné země - - jsou tyto: království České, mark – “ „Ukazujte současně na mapě!“ Zkoušený se chopil ukazovátka a zabodl je nahodile do spleti německých jmen na západ od uherských hranic, někam mezi Štýrsko a Korutany: „Království České - “ „Dost, dost, jste jeden jako druhý,“ zuřil profesor. Pobouřeně těkal očima po studentech, až si konečně vyhlédl. Ukazováček vyrazil tím směrem: „Vy tam!“ a najednou přeskočil z latiny do němčiny: „Vy jste přece Čech, vy budete jistě mluvit rozumně.“ Oslovený vystoupil z lavice a převzal od předchůdce ukazovátko. „Počkejte!“ zvolal v tom profesor, zas už latinsky. „Musíte začít, jak náleží. Opakujte po mně: Dědičné země Jeho Veličenstva…“ Student polkl a začal odhodlaně: „Dědičné země Jeho apoštolského Veličenstva, uherského krále…“  Od tohoto okamžiku, kdy Jan Pail ze solidarity se svými kolegy odmítl mluvit o 5ímsko-německém císaři a nazval ho jen králem uherským, přestal být pro ně cizincem. Hned po hodině ho obklopili a dlouhán mu jménem všech oznámil, že jej přijímají do své kurucké družiny. A protože věděli, že mu profesor Berger neodpustí, že se přidal k demonstraci proti Vídni, poslali hned deputaci k profesoru Komjatimu se žádostí o pomoc. Komjati deputanty přijal, vyslechl ale nic jim neslíbil, místo toho je upozornil, že Jan Pail už má stejně konec studia, protože se nenalezl příznivec, který by byl ochoten ho dále vydržovat. Když se deputace s tou zprávou vrátila, shlukla se třída znovu a všichni slavnostně prohlásili, že statečného druha neopustí. Jak to udělat, nevěděli. Aspoň jej vzali s sebou, když z obavy před výhružkami profesora Bergera opustili Miskolc a odebrali se do Šaryšského Potoka.  „Až dokončíte gymnázium, chcete se, jak slyším, oddat svatému bohosloví?“ „Je to má touha, nejosvícenější pane rektore.“ „Poslyšte tedy. Žádáme od svých bohoslovců, aby dříve, než nastoupí kazatelský úřad, působili nějaký čas jako učitelé na církevních školách.“ „Vím o tom požadavku.“ „Klademe velký důraz na to, aby muž, jehož životním údělem je pečovat o lidskou duši, poznal tuto duši ve stadiu, kdy se teprve utváří a vyvíjí. Aby věděl, co 16

na ni nejvíce působí, co ji kazí a co ji zušlechťuje. Neznáme žádných výjimek ani dispensů. Jen ve zcela zvláštních případech dovolujeme, aby bohoslovec místo na škole působil jako vychovatel v některé zbožné rodině.“ „Rozumím, ve zvláštních případech…“ „Ve zcela zvláštních a odůvodněných případech. Jako je právě váš případ, pane Paili. Radili jsme se o vás velmi vážně s panem Zichym, otcem vašeho spolužáka. Je ochoten vás podporovat po zbývající dobu vašeho gymnazijního studia za předpokladu, že pak nastoupíte místo domácího učitele jeho mladších dětí. Tázal se nás na naše mínění. Odpověděli jsme, že vás doporučujeme v případě, že hodláte studovat bohosloví. To jste mi právě potvrdil, tak můžete s podporou pana Zichyho počítat. Vychovatelská služba vám také poskytne dostatečné prostředky k dalšímu studiu. To se za této situace stane jistě obtížnějším a patrně se i prodlouží, ale uznáme-li vám vaše informátorství za splněnou školní praxi, nebudete nikterak poškozen. Toto jsem vám chtěl povědět.“ „Jsem vám hluboce vděčen, nejosvícenější pane rektore.“ „Na vaši vděčnost nečekám já, ale církev. Já budu jen šťasten, dočkám-li se jejích důkazů!“  Když Jan Pail uslyšel z úst rektora potocké bohoslovecké akademie jméno pana Zichyho, bylo to pouhé jméno, které mohl nést právě tak dobrotivý mecenáš jako vypočítavý prospěchář. Ani podle syna se nedalo na otce soudit. Všechno bylo na tomto synovi průměrné a bezvýrazné, postava, podoba i povaha, snadno podléhal každému vlivu, ale jen potud, pokud se to nedotýkalo jeho tělesného a myšlenkového pohodlí. Teprve když nadešel den nástupu do vychovatelské služby, poznal Jan Pail, co znamená jméno Zichy. Byl za ním dům, hotový zámek v nejvýstavnější části města, vznešené pokoje plné stříbra, hedvábí a porcelánu, plyšem potažený kočár s vybraným spřežením proslulého chovu. A nedohledná řada vinic a vinařských domků za městem a dál za nimi ještě mnohem rozsáhlejší lány s pšenicí a kukuřicí. A také doživotní místo v představenstvu potocké kalvínské církve i v městské radě. A dále štíhlá churavá paní, ten bezvýrazný student a tři děvčátka mezi pátým a desátým rokem. A ovšem sám pan Zichy Pál, prudký, hlučný muž, který kuruckým protihabsburským smýšlením překonával samy studenty. Měl na zdi své pracovny obraz opata Martinovicse, loni popraveného v Prešpurku pro chystané spiknutí proti Rakousku, a všemu německému říkal psí. Svou zášť proti Němcům živil všemožnými doklady o jejich rozpínavosti a vládychtivosti, takže mohl svému domácímu informátorovi doslova dávat hodiny v bojovném vlastenectví. Od pana Zichyho uslyšel Jan Pail poprvé o Comeniovi, kterého německý císař vyhnal z vlasti a který byl nějaký čas hostem také v Potoku u statečného knížete Zikmunda Rákocziho. A jindy vyprávěl Zichy, jak si jedenkrát Uhři i Čechové zvolili krále ze své vlastní krve, ale papež mezi ně zasel sémě sváru, takže se bili mezi sebou oba králové, Jiřík a Matyáš, zatímco měli společně bít Němce a vybít je z Evropy, psí plémě. Nakonec 17

pan Zichy pokaždé proklel císaře Ference, psí obludu německou, která Čechy rdousí a Uhrům bere práva a reformovaným škodí dvojnásob. Paní málokdy bývala při těchto řečech, příliš vzrušovaly její choré nervy, student už všechno znal a tvářil se znuděně, jen tři Janovy svěřenky naslouchaly vždy stejně pozorně a nadšeně.  „Povězte, pane Jene, kde leží vaše Čechy?“ „Na sever odtud, malá slečno.“ „Ach, na sever. Naši vinaři nemají sever rádi. Odtud přichází jarní mráz a hubí mladé révoví. Však v Čechách réva neroste, viďte?“ „Někde ano. Ale tam, odkud já pocházím, se daří jen otužilé ovoce, které snáší mráz a potřebuje málo slunce.“ „Je dobré to ovoce?“ „Spíše trpké než sladké. A je drobné, jablko ještě menší než vaše malá pěst. Přece však má v sobě cosi lahodného.“ „A kdyby je přesadili sem k nám, do našich výslunných sadů, vzrostlo by a zesládlo?“ „Nevím, malá slečno. Obávám se, že by jenom ztratilo svou odolnost.“ PAMĚTNÍK  Předešlou neděli přišel ke mně soused Těhel z Bukoviny, chtěje ode mne koupit dvouroční kobylku. Je to tvrdý papeženec a má oblibu v hádce. Sotva jsme drobet pohovořili o domácích věcech, začal hned o náboženství a snižoval mou církev. Ale já, jsa Božího zákona dostatečně znalý, jsem jej snadno přemáhal, až nemohl nic jiného, než se posmívat chudobě našeho domu Páně a některým obyčejům našich duchovních pastýřů. Chlubil se také, že jejich katolický pan farář o naší církvi píše kroniku, aby naše potupa byla zůstavena budoucnosti. Po celý týden jsem se tím musel v mysli obírat, až jsem pojal předsevzetí podat sám o všech těchto věcech písemné svědectví, abych očitou pravdou zrušil všechny úklady lži a pomluvy, nechť si pocházejí od kohokoli. Panovník Hospodin buď mému dílu milostiv a obrať je k oslavě svatého jména svého přede všemi lidmi! Nejprve sluší psát o tom, že naše církev černilovská měla nad jiné těžší začátky. Zdejší lidé předně z neznámosti, ale mnohem více na falešnou radu vrchnostenských úředníků zvolili sobě zprvu vyznání augsburské. Brzy také obdrželi kazatele podle této konfesí, Slováka rodem, nazýval se Hosú. Ale ten se jim zošklivil ještě dříve, než ho slyšeli. Přistěhoval s sebou v truhličce kolik knih a někteří zvědaví mu je všetečně přehlídali a nalezli mezi nimi jednu, v Sasku vydanou, obsahující pořádek luterské bohoslužby. Vážení mužové mě ujišťují, že v něm bylo všechno jako při mši papežské, i Agnus i Credo i Kyrie, a na konci stálo: Až potud naše mše. Přemnozí proto ani nešli k prvním Službám Božím, které konal Hosú ve Valcově stodole v Bukovině, a zvláště, když přišedší odtud vypravovali, že bral na sebe přes talár bílou komži, žehnal křížem a na stůl před sebe postavil krucifix a hořící svíce. Hned všichni poznali, že zvolili špatně, a běželi zrovna do Smiřic na pana vrchního, 18

že odstupují k vyznání helvetskému. Pan vrchní zle rozhněván jim hrozil, že budou litovat toho kroku, neboť ho bude posuzovat, jako by se vůbec poprvé k tolerovanému náboženství hlásili. Tj., budou znova výslechy před komisí a před římským knězem et cetera. Toho se někteří ulekli a honem couvli nazpět prohlašujíce, že zůstávají tedy při svém. Ale větší díl přece vytrval a ze všech hrozeb nakonec nebylo nic. Helvetská obec se v pokoji ustavila a domohla se konečně svého duchovního správce, jenž sem přišel ze vsi Svratouchu na rychmburském panství, pan Michal Vincenc, pouhý Uher. Však i za krátký čas, který ve Svratouchu pobyl, se naučil srozumitelně česky rozmlouvat. Služby Boží konal ve vší sprostnosti a kázání měl gruntovná a vzdělávající, takže jim všichni s libostí naslouchali, leč že se některým zdála málo pohnutlivá. Ale spokojen mezi námi nebyl. Příčina toho byla taková, že zde v Černilově žil soused Václav Kryl, nic jináč, než zlým duchem posedlý. Ten svaté Písmo zmateně a rouhavě vykládal a o svátostech bludně smýšlel. Nadto pak sobě osoboval královskou důstojnost, své jméno Kryl na Král obraceje, a nemoha v politických, to jest světských věcech moc provozovat, chtěl aspoň nad církví panovat a vnucovat ji svou vůli. On se přihlásil k augsburské konfesí a platil v ní zprvu za předního, zvláště když ostatní její starší povětšinou se obrátili na helvetskou stranu. Mezitím odešel augsburský kazatel Hosú a na jeho místo přišel jiný, také Slovák, jménem Leška. Ten hned prohlédl nebezpečí Krylových bludů a chtěl ho z církve vyklidit. Ale že jej mnozí měli téměř za proroka, nastalo z toho v té církvi rozdvojení, takže naši starší myslili, že déle ostát nemůže a že se ten luterský lid ze všeho nakonec připojí k nám. V té naději již spočetli, jaký díl saláru na augsburské připadne, a o tu sumu začali panu kazateli odvádět méně. Marně je prosil, že nemůže být nejistými sliby živ, že ho již nouze vyhnala ze Svratoucha, aby jej nouzí nepudili také z Černilova. K zatvrzelým uším mluvil. Když konečně došlo i na to, že musel začít dluhy dělat, byl pojednou, jak sám pravil, od Pána vysvobozen. Neboť přišli poslové z církve močovské a žádali ho sobě za kazatele. On jim odpověď poodložil a svolal k sobě ještě jednou černilovské starší. Nezmínil se jim slovem o močovském pozvání a jen je důtklivě prosil, aby mu byli právi a zadržené resty věrně odvedli. Když se opět zdráhali, teprve jim vyjevil žádost močovských a zároveň oznámil do Močovic, že k jejich žádosti svoluje. Tehdy by byli naši rádi honem napravovali, v čem chybili, ale pozdě už. Tak jsme v Černilově pozbyli prvního duchovního pastýře, méně pro lakotu, jak nám Těhel a s ním nejspíš i jeho kněžský kronikář předhazují, jako spíše pro justamentnost a neprozřetelnost našich lidí. Po panu Vincencovi následovali po řadě tři rození Uhři, pan Čider, pan Toronaj a pan Rimány. Žádný z nich dlouho nevytrval, neboť byli všichni lidé horcí a netrpěliví, takže se rychle ocitli s církví v neshodě a rychle pospíchali zase odsud pryč. Důvodem byl jednou opět zadržovaný salár, jindy hejření zdejší mládeže, které pan Toronaj tuze přísně trestal, že byl proto jednou od chasy málem kamenován, potřetí jen nějaké neuctivé slovo, které kdosi panu Rimány řekl a on bez rozmýšlení pryč, neprominul, nesmířil se. Třeba však říci, že všichni tři dobrou paměť po sobě zanechali, neboť byli mužové výmluvní a náramní zpěváci, radost byla do domu Božího přijít. Nejlepší památka však zůstala přece jen po panu Vincencovi. To bych 19

byl málem zapomněl napsat, že za jeho dnů byl postaven dům Páně a také fara, obojí ze dřeva. To proto, že vrchnost přislíbila na stavbu všechno potřebné dříví a pan kancelářský, maje útrpnost s chudou církví, nám poradil, abychom jen ze dřeva stavěli, že nejlaciněji a nejsnáz postavíme. Poslechli jsme té rady a dobře jsme pochodili. Než dosti o Uhřích. Po nich jako první přirozený Čech přišel do Černilova pan Jan Pajl, rodem z téhož Svratouchu, o němž jsem psal nahoře. Musí to být podle slov pana Vincence převelice chudá a nevděčná ves, ale na panu Pajlovi se to nikterak nejevilo. Byl mládenec dobře třicetiletý a vrátil se rovnou z uherských škol. Ne vychrtlý a přeuctivý, jak chudobní študenti bývají, ale pravý pán v dobrém šatě a vždycky úhledně upravený. Avšak nenáležel k těm pyšným pánům, kterým je vesnický člověk jen hřbetem a dřevákem. Když vešel do stavení, jako by sluníčko zasvítilo, tak vlídně se měl k starým i k dětem. My jsme navyklí hovořit mezi sebou všelijak bez obalu, o nízké a hrubé slovo není nouze. Ale před ním si každý kladl ruku na ústa. Častokrát jsem jej srovnával s naším zámeckým panstvem. To si úctu a vážnost mezi lidmi za dlouhá léta pracně vynutilo lavicí a lískovkou, kdežto panu Pajlovi stačilo pokynout běloučkou rukou a oslovit úsměvným slovem a byl by mohl lidi vést třeba až na okraj světa. Bydlil v té naší dřevěné faře, která na pohled vypadá dosti vzhledná, ale chyby byla, že se stavělo ze syrového dřeva a hned omazovalo. Dosti dlouho nebylo patrno, že trámy zevnitř vyhnívají, až se pojednou ošklivá a smrdutá houba provalila do pokoje. Pan Pajl měl nábytku málo a hodně míchaného, jak ho po kouskách lacino pořídil. Ale platil zvlášť jedné ženě, aby mu držela byt v pořádku a čistotě. Také mu vařila a dost chatrně, ne z neumění, ale z nedostatku. I ta chatrná jídla si však dával předkládat na vzácných talířích se stříbrným příborem, které si přivezl z Uher. Odtamtud měl také kolik flaší vína, jaké v Čechách nekoupíš, všecko to pocházelo od nějaké panské rodiny, s kterou se v Uhrách přátelil. Číše toho vína musela při každém obědě být na stole, takový mrav si osvojil. Už tenkrát zlé huby, Těhel mezi nimi, posměšně pravily, že pan pastor pije, ale každý věděl, že je to bídná lež. Pak se ukázala ta houba a panu Pajlovi se jeho příbytek znelíbil. Častěji než předtím navštěvoval sousedy a rád se zdržel až do večera. Oné ženské přestal platit a sám si byt ledajak pouklidil, sám si také uvařil. Pansky už nestoloval, neboť uherské víno časem došlo. Bylo znát, že na něho přichází jakási melancholia, ale nikomu se slovem nesvěřil. V ten čas se také znenadání začalo měnit lidské mínění o něm. Již mu příliš uvykli a také mrzké řeči utrhačů vykonaly své. Najednou lidé soudili, že je sladký a úlisný, že neumí podat mocné kázání jako pan Čider nebo pan Toronaj, že je marnivý a změkčilý. Všecko, proč ho dříve milovali, je teď na něm pohoršovalo. Brzo to vyrozuměl a přestal za lidmi chodit. Sedal doma a celé dny nevykročil ven, jindy zase odešel a teprve po kolika dnech se vrátil do Černilova. Těhel mě jistí, že v Hradci, ve Dvoře a ještě jinde pobýval a popíjel. Myslím, že zlolajní hánci přidávají o mnoho víc, než je pravda. Ne, že by nepil, ale jen tolik, co každý ušlý pocestný přijda pije. A po cíli jeho cest žádnému nepřísluší se vyptávat. Toto je tedy čistá pravda o panu Pajlovi, kterou jsem k umlčení lži uznal za potřebné obšírně vypsat. Jedinou věc, o níž odpůrci nelhou, položím krátce na konec. 20

Stalo se loni přede žněmi, že pan Pajl vešel v Černilově do krčmy a dal si nalít kolikrát za sebou rosolky. To učinil, ale jen jednou. A já hned druhého dne k němu zašel a napomenul ho, že takhle by si brzy musel jinde hledat místo. On mne kajícně vyslechl a upřímně sliboval nápravu. A skutečně nic nechvalného o něm více nemohu říci až do dne, kdy nás letos z jara opustil a odebral se do krakovanské církve. S mnoha předními údy i se mnou se obzvláštně rozloučil, odešel však, že jsme nikdo nevěděli. Teprve potom přijela z Krakovan fůra pro jeho věci. Lehce se na všechno složilo a tehdy jsme také zvěděli, že své talíře i stříbrné náčiní prodal už před delším časem židovi z Bydžova. Nyní máme v Černilově opět kazatele Uhra, pana Ondřeje Akoše, staršího už, rozvážného muže. Jako Simeon chce radostně spatřovat spasení Páně a nás všechny k témuž přivést. Dávej, ó Hospodine, šťastný prospěch! Tento zápis psal náš nebožtík otec, Václav Skákal, soused černilovský, věrný milovník církve Páně.

POSEL HNĚVU  „Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný.“ Na stole před ním leží nařezané osmerky papíru, potištěné na rubu rubrikami nějakého úředního výkazu. Pardubský pan vrchní nepřestává být laskav k bukovskému sborečku a pamatuje na pastora všeličíms, také makulaturou z vrchnostenské kanceláře. Aby měl vůbec nač psát, když mu za obecné drahoty na nový papír nevybývá. A jak by vybývalo? Salár z Krakovan stačí sotva na skrovné živobytí – a z Bukovky salár? Věru, jen o panu vrchním je možno říci, že je účinlivý, a nebýt jeho, krejcar by Jan Pail z Bukovky neuviděl. Teprve když si pan vrchní obešle rychtáře na kancelář a zostra mu poručí, obejde sborové údy ve své vsi a vybere od nich po dobrém i po zlém několik dvacetníků. Je to smutné, ale je to tak. Války, neúrody, rozptýlenost a teď ještě ke všemu obtížná administrace způsobily takový stav bukovského sboru. Tomuto sboru má Jan Pail zítra kázat. Na první osmerku si napsal text z proroka Malachiáše o Eliáši proroku a dni Hospodinově. A dál se nemůže dostat. Malachiášova předpověď je vztahována na Jana Křtitele. Ale Janu Pailovi dnes vyvstává docela jiná souvislost. Ne na Krista a na jeho předchůdce – na sebe teď myslí. A na svého předchůdce. Těžko si už po letech vybavuje podobu mladého pastora, jeho pohublou bledou tvář a hustě kadeřavé černé vlasy. Neviděl ho vlastně od toho dne, kdy přišli s krovenským panem superintendentem za starým Pajlem a přesvědčovali ho, aby nechal syna studovat. „Nic vás to nebude stát,“ ujišťoval superintendent Kovács a Michal Vicencz, krátce předtím potvrzený za prvního svratoušského kazatele, se smál: „Já mu tady vydržím místo!“ ale nevydržel, nikde nevydržel. Ani ve Svratouchu, ani v Černilově, ani tady v Bukovce. Všude to bylo stejné, všude přišel do ničeho, do sboru, který neměl nic 21

než předepsaný počet rodin a kus dobré vůle, stejně nadšené jako bezradné. Michal Vicencz dovedl podchytit tuto dobrou vůli a pohnout ji k dílu, dovedl také získat pomoc od vrchnosti i od souvěrců z Uher. Stačilo to, aby byly postaveny modlitebna a fara, aby byli ustanoveni starší k správě sboru a zaveden aspoň jakýsi pravidelný řád. Jenže, když již mělo všechno jít podle tohoto řádu, dostavilo se všude náhlé ochabnutí. Najednou bylo lidem v modlitebně zima, cesta jim byla daleká, v kázání nacházeli sto nedostatků, vadil jim cizí původ kazatelův, zdráhali se odvádět mu salár. Michal Vincencz proti tomu nedovedl bojovat, raději uhnul a šel. Naposled přišel sem, do Bukovky. Ach, té Bukovky! Bylo-li jinde zle, tady bylo tak zle, jako na všech ostatních místech dohromady. Tady snad i ta počáteční dobrá vůle chyběla. Vrchnost jim poskytla na stavbu dříví, postavili z něho modlitebnu, škaredou budovu beze stropu, zvedne-li člověk v zbožném rozjímání oči, vidí nad sebou šindelem pobité trámoví. A ještě muselo zbýt dřeva na faru, na to, čemu zde říkají fara. Barák sbitý z odřezů prken, ke všemu jej postavili zrovna doprostřed močálu. Žabárna se zve tenhle kout návsi a vskutku není žádná vzácnost najít na hliněné podlaze žábu nebo i barevného mloka, o drobnější havěti ani nemluvě. Tady nechali Michala Vincencze bydlet – a hladovět. Dva roky tu byl, a odcházeje, odpustil jim dlužný salár za celý jeden rok. Mimo to, co se mlčky přešlo a promlčelo. Kdyby aspoň byly tyto strasti vyvažovány něčím nadějným, kdyby byl v hmotné bídě patrný rozvoj duchovních věcí! Marně se po něm rozhlíží dnes Jan Pail, jako se po něm marně rozhlížel před deseti lety Vincencz Michal. Kurátor Salavec chodí do kostela, protože vede zpěv a předpovídá, nešlo by to bez něho. Ale už Salavcův syn radši sedí od nedělního rána v šenku, tam se prý zahřeje navrch i uvnitř, kdežto v kostele mráz proniká až do kostí. A jaká je hlava, takové i údy. Dítě ke křtu přinese bába sama, teprve shání po vsi kmotry a přivede třeba katolíky, každého, kdo se dá. Při oddavkách musí nevěsta opilého ženicha podpírat, po pohřbu táhne průvod rovnou ze hřbitova do hospody. Katechizace je zbytečnost, konfirmaci neznají a nepotřebují. Ve vsích okolo se to zdá být lepší, ale tam zas je všechno ariánstvím nakaženo, píseň o králi Marokánu panuje místo žalmů. A těmto lidem má Jan Pail kázat. Každých čtrnáct dní sem přichází z Krakovan. Nikdo už neměl odvahu se obětovat neblahé Bukovce, připadla proto jako filiálka ke Krakovanům. Ostatně, dvě bídy, rozdílné jen ve stupni, a mezi nimi kolik hodin únavné pěší chůze. Zprvu Jan Pail jezdíval, buď v Bukovce nebo v Krakovanech mu půjčovali koně. Jednou mu podstrčili chromého valacha a potom tvrdili, že jej zchromil on. Prohlédl tu léčku, za kterou se skrývala neochota, a od té doby jenom chodil. Každých čtrnáct dní, když se mezi týdnem nahodila funkce, byla to další cesta navíc. Dnes přišel také a zítra bude kázat. Sedí v té bídné faře nad osmerkami papíru a čte si text z Malachiáše proroka. Výklad je nasnadě: Eliášem byl Jan Křtitel a dnem Hospodinovým příchod Ježíše Krista. Ohlášené hrůzy se udály na Golgotě, Syn Boží je vzal na sebe, aby byl člověk ušetřen. A kázání může vyznít oslavou Božího milosrdenství. Tak by Jan Pail kázal všude jinde, také v Krakovanech. Ale tady? Fara je plná houby, desetkrát horší, než jaká vyrazila tehdy v Černilově. V temném koutě, kam nedosáhne slabá zář svíčky, se 22

mihl slizký stín. V kostele nad hlavou straší trámy plné pavučin a pod nimi se shromažďují duše, chycené do sítí smilstva a obžerství. Všechno to mluví, doslova křičí o sboru zdivočelém a lhostejném, Bohu nevěrném a k člověku nelítostném, nehodném milosrdenství. A proto chválou Božího milosrdenství kázání nevyzní. O soudu bude mluvit, o soudu na Golgotě nesmířeném. Pomlčí o Janu Křtiteli, předpověděným Eliášem nazve Michala Vincencze, tolerančního apoštola. V něm dal Bůh bukovským na vybranou. Buď ho přijmou a dojdou u Boha milosti, nebo ho odmítnou a uvalí na sebe Boží hněv. Nuže, rozhodli se, učinili s ním, jak chtěli, nechali ho na žabárně hladem skoro umírat. A tak přichází nyní Jan Pail jako posel hněvu. Nepravost je dovršena a blíží se za ni pokuta. Prvním jejím úkazem bude, že Jan Pail tu dnes káže naposled, už víckrát nenastoupí dlouhou cestu z Krakovan. Ať přenechají faru žabám a kostel ať uzavrou, ať je konečně před celou církví a před celým světem strže klamná rouška vnitřní prázdnoty a hniloby. Jan Pail namočí brk, aby začal psát své neobyčejné kázání, ale hned toho nechává. Nač psát – ústa dobře vědí, co mají mluvit, co jim přikazuje mysl a srdce. Jen aby srdce nepodlomil strach a nevzal ústům schopnost smělé řeči! Jan Pail zná svou nerozhodnost v rozhodných chvílích. Je třeba se posílit, zahnat pomyšlení na to, co bude následovat, až lidé uslyší. Tuto sílu nedá pero a inkoust, jen jediný prostředek to dokáže. Jan Pail dlouho do noci přemítá a v duši zápolí, má-li po něm sáhnout. Ale neví o jiné možnosti, a proto nakonec řekne sklíčeně: ano. Svíce už dohořívá, ale ruce i potmě nahmátnou v uzlíku láhev a poslepu ji donesou k ústům.  Shromáždění už přezpívalo celý žalm a kazatel se dosud neobjevil. Kurátor Salavec odložil kancionál a vydal se za ním do fary. Když se vrátil, nesl pod paží postilu a ohlásil, že pan pastor pro náhlou nevolnost není schopen kázat, že tedy přečte kázání sám. A když bylo po všem, svolal ostatní starší a dlouho se s nimi radil. Pak dal zapřáhnout a odvezl bezvládného pastora do Krakovan. Odtud jel dál, až do Kšel k superintendentu Fazekášovi. Příštího dne zavezl superintendenta do Krakovan. A v nejbližší neděli měl Jan Pail v Krakovanech kázání na rozloučenou. Do Bukovky už nepřišel, tam jeho poslední kázání už neslyšeli. ROZLOUČENÍ Já to jsem, tetičko, já, Barborka, jen mně otevřete! A nemrzte se na mne, že jsem se k vám náhle rozběhla večerem. Taková úzkost mě jímá, když pomyslím, že už nikdy nebudu chodit za vámi na Bystřičku, nezaklepám vám na okénko, nezavoláte na mne žertem: Hanba, taková statečná děvčica, a jde si na ptaní! Ještě se mám loučit s dobrou polovicí Růžďky, nic nemám schystáno a sbaleno, kupa práce na mne čeká – a já nechala všeho, chytla děcko do náruče a běžela jsem. Musela jsem si to ještě jednou zopakovat, aby mi stačilo pro 23

vzpomínky: klikatou cestu růžeckým údolím, kluzký přechod po kamenech přes potok a hned za potokem les, který se otevře pěšince jako zelená brána. A za lesem už Bystřička. Počítala jsem každý krok a na každém se mi vracelo něco z minulých mladých let. S pláčem jsem to skládala do paměti; mé vzpomínky budou jediné věno, které si z domova ponesu. Ale vzpomínky na lidi mezi nimi nebudou. Nechci pamatovat, kolik zlého mi řekli a udělali – kromě vás, tetičko. Naši dobře vědí, jak jsme se protloukali od té doby, co je Jan bez služby, celý můj přínos na to padl, prodali jsme všechny háby, vyjma co máme na sobě, nábytek, náčiní, zbylo nám méně než tomu nejchudšímu z celé Růžďky. Jdu tatíčka prosit, aby nás nenechali tak odcházet, a on mi jen hodí: Žádný dceru dvakrát nevybývá! Padnu před maměnkou na kolena, nepohlédnou na mne, odvrátí se a bručí: Aby to tvůj zas hrdlem prohnal! Šla jsem k fojtovi, ukazuju mu děti, nemá-li aspoň s nimi slitování. Důležitě se naduje a pyšně praví: Tvůj muž církev zlým příkladem předcházel, toho nelze trpěti! Neudržela jsem se, skočím mu do řeči a křičím: „Vy tak potřebujete zlého příkladu! Můj muž za rok tolik nevypije, co vy za měsíc.“ Stále vidím toho fojta, jak před pěti lety Jana vítal. Jak se staral, aby se mu z našich hor nezastesklo. Jan se usmál a odpovídá: Neobávejte se, mne také horské větry ošlehaly. V neděli se pak sběhlo lidí, že je starý kostel sotva zpola pojal. Když dokončil Jan kázání, přikázal zpěváku Zajícovi: Dlouhou píseň vyberte! Sám vyšel z kostela a kázal znovu těm, kdo zůstali vně. Nakonec povídá: Dnes to šlo, ale v zimě byste takto pomrzli. Vy dáte práci, já dám radu, a postavíme s pomocí Boží kostel, abychom se všichni vešli. Fojt s naším tatíčkem šli na Vsetín žádat vrchnost o příspěvek na stavbu, ale přišli s prázdnou. Po nich šel Jan a vrátil se vesele. Zde, ukazuje, je cedulka na potřebná dřeva, kmeny si můžeme sami vybrat. A tyto peníze mi dal nadporučík od husarů, co jsou na Vsetíně posádkou, známe se z Uher. Malí, velcí pomáhali při stavbě, a také já jsem šla. Sešlo se ten den málo mužských, chopila jsem se tedy chlapské práce, však víte, tetičko, jaký jsem do díla drak. Tenkrát si mne Jan prvně všiml, když přišel na stavenisko dohlédnout. Přišel švarně, španělkou točil v prstech. Promluvil s tím, s oním, v tom vidí mne vléci se s břemenem. Panno, volá, ublížíte si! Panno mi řekl, jako bych městská dívka byla. A řekl to tak – ne pochlebně, nadtož posměšně, řekl to, jako by mě jinak ani oslovit nemohl. Snad mi tím udělal. Od té chvíle mohl jen říci a bez rozmýšlení bych za něho šla. Myslím, že to na mně časem poznal. Také jsem mu nebyla nemilá, a tak jednoho dne přišel o mne žádat. Dlouho se tatíček rozmýšleli. Já zatím plakala, kudy jsem chodila, až se tatíček domrzeli a zavolali mě: abys věděla, Barboro, co mi pověděl fojt – že pan kazatel Pail ukrutně pije a byl proto vypovězen z Čech. Nechci tomu věřit, neboť zde ho ještě nikdo pít neviděl, ale přesto ti radím, rozvaž dobře, abys jednou nestýskala. K čemu mi byly takové rady? Chtěla jsem slyšet jen jedno, že tatíček svolují. A tak svolili a chystala se svatba. Tatíček začal zvát Jana na besedu a bystře ho přitom pozorovali. Pokaždé před něho postavili sklenku režné, ale pokaždé šla ze stolu plná. Radostně to tatíček sdělují fojtovi, ale ten si ví rady: 24

Kvartálník je to, jistě kvartálník! Ale zase tím přidal neklidu jenom tatíčkovi. Já se leda smála – kvartálník, tím je starý šilhavý Trlica, na něm to každý hned vidí, ale takový uhlazený, učený pán? Nadešel den svatby a naši ji slavně vypravili. Oddávat nás přijel pan kazatel Lukl ze Vsetína, býval s Janem společně na školách. Byla to první svatba v novém kostele a lidí při tom jako mlhy. Po oddavkách se přihrnulo všechno k nám, že nebylo kam sednout, a mísy podávali hosté jeden druhému, kuchařky by se mezi nimi neprotáhly. Pití také byly plné stoly a všichni si neustále připíjeli a byli veselí. I pan Lukl. Jen Janova sklenka stále stejně plná. Ale nedali mu pokoje. Přišli tatíček a nutili: Dnes můžete, pane zeti, dnes je zvláštní den! Pna kazatel Lukl domlouval: Neupejpej se ,Jeníčku, my na žádné řeči o tobě nedáme! Prodral se k němu i fojt, stál už hodně nepevně: aspoň jednu hutnou, to neuškodí, to se patří na muže! Ale Jan všem odpírá: Já se chci tohoto ďábla trvale odříci! Fojt se dal do smíchu: Lépe ďábla vyhánět, než se odříkat. Huš, ať jsi, ďáble, odtud – a už do sebe obrací sklenku. Jana ta řeč mrzela a napomíná: Takové rouhání před lidmi nemluvte! Fojt se dohněval. Tož tak, vzkřikl, tobě nestačí se nad námi pyšně honosit, štítit se nás, sprosťáků, a ještě budeš starého člověka okřikovat jako ogara? Já jsem fojt, já jsem někdo a ty jíš můj chleba, a budu-li chtít, o chleba tě připravím. Jan zrovna zesinal. Vezmu ho za ruce, chlácholím ho, mužští se shrnuli kolem fojta a strkali ho pryč. Vidím, jak se Jan za ním dívá hroznýma očima a ruce se mu jen chvějí. Och, co se teď stane, myslím si úzkostně. Vtom mě napadlo a podám Janovi sklenku. Vzal, zvedl ji – snad jí nemrští, děsím se. Ale on přiložil ke rtům a vypil, naráz vypil. Oddechla jsem si a dávám mu jinou. Vypil zas a upokojil se. Fojta odvedli a veselí se vrátilo, jenže Janovi teď stěží stačili nalévat. Začala jsem se opět bát, zase jinak. Tolik pije, opije se, co mi učiní, až bude po hodování a odejdeme do fary? Můj tatíček nejsou zlý člověk a jak vyvádějí, když jednou za čas přeberou. Ve velikém strachu jsem Jana k ránu provázela. Ale byl tichý a stejně laskavý jako dříve. Ten strach mě jaksi zmohl, jak jsem došla, téměř jsem padla na první židli. Jan stojí vedle mne, hladí si čelo a náhle povídá: Tohle všechno nemá být, tohle nemůže zůstat, to je veliký omyl. Na mne přece čeká něco jiného, musím se povznést, musím dokázat nevídané věci. Nemůže to být jen lživá představa. A z tebe pak, Barunko, bude vzácná paní, jen počkej, dočkáš se. Ruce ti budou líbat. Znělo mi to jako proroctví, tak vážně a přesvědčeně, že jsem se dala do pláče. A on nevidí, stojí zpříma, dívá se dlouho do prázdna, až se konečně vytrhl a začal mě konejšit. Od toho dne Jan pije. Mužští ho pozvou hutnout a on pokaždé jde. Ale když se vrátí, není jako naši mužští. Tichounce, jako stydlivě se mnou rozmlouvá nebo se vůbec uchýlí do kouta. A já se s ním také nevadím. Nedovede se přemoci, vidím to a jen ho bezmocně lituji a lituji. A hněv mnou lomcuje proti těm, kdo ho tam dohnali. Dohnali, tetičko, a pak řekli pokrytecky, že předchází zlým příkladem, a svrhli ho z úřadu. Nechtěl se vzdát, rekrutoval u všech míst a nikde nepochodil. Déle už nevydržíme, není z čeho žít. A půlrok už je pryč a chtějí nás stěhovat z fary. Jan šel na kancelář, dali nám milostivě pár grošů na stěhování. Nebýt té dálky, nebylo by třeba fůry, lehce bychom odnesli děti i to ostatní, co nám zůstalo. Ale je to 25

až do Čech, až tam, odkud Jan pochází. Psali mu, že ho přijmou, kolik let už nemají kazatele. Ubohý, věří, že se tam udržíme a pozdvihneme. Ale já nevěřím, tetičko, já vím, že zas přijde pád, a odtamtud nebude, kam jít, a nebude, kam se vrátit. A tak jsem přiběhla, nemrzte se, loučím se a nemohu se rozloučit. Tetičko drahá, pochopíte to? POSLEDNÍ POKUS  V horkém srpnovém odpoledni byla ves jako vymřelá. Všechen život a ruch se přenesl ven do polí. Při kvapné práci si sotva kdo všiml poutníka, přicházejícího cestou od Kostelce. On sám také nedbal ženců, nezavolal jim na pozdrav. Bylo znát, že je zdaleka, modrý frak byl sice zcela městský, ale ostatní oděv pocházel z nějakého cizího kroje. Těžkopádná chůze a potem zalitá tvář prozrazovaly únavu, přece však přidal do kroku, když dospěl k prvnímu stavení. Znal to zde, ubíral se přímo k faře. Ano, byla to táž fara jako před dvaceti lety za superintendanta Fazekáše. Něco se však změnilo, chodníček před vchodem byl nyní pěkně upraven a vysypán pískem, po zdech se pnula mladá réva a všechna okna planula jasnou červení muškátů. Příčinou těch změn zřejmě byla mnohem závažnější změna uvnitř. Místo churavého samotářského Fazekáše už jedenáctý rok spravoval kšelský sbor Matěj Kubeš, od loňska rovněž český reformovaný superintendent. Příchozí dobrou chvíli pomalu přecházel po pískovém chodníčku, aby se vydýchal i aby spořádal myšlenky. Pak se odhodlal, zvedl velké dřevěné klepadlo a nechal je hlučně dopadnout na dveře. Vzápětí se dveře otevřely a stála v nich malá hezká paní ve volánových módních šatech. Tázavě hleděla na hosta, který už napřed smekl. „Jsem Jan Pail, milostpaní, ze vsi Svratoucha. Pan superintendent je doma?“ „Doma. Račte jen vstoupit.“ Šla před ním dlouhou kamennou chodbou a zastavila se u tmavých dveří. „Tady má svůj kancelář.“ obrátila se a odešla. Jan Pail zlehka zaklepal. „Herein.“ Ozvalo se zevnitř. Vstoupil do prostorné místnosti s elegantním nábytkem. Nepřipomínala ničím kancelář, spíše pracovnu vzdělaného aristokrata. Knihy v širokém stojanu byly všechny vázány do kůže a leskly se na hřbetech bohatě zlatem. U malého psacího stolku s mnoha filigránskými příhradami seděl urostlý muž s nápadně velkou kadeřavou hlavou. Právě psal. Položil brk, vzhlédl a ukázal nesouměrnou tvář, podivně sražené čelo a strnulý náznak úsměvu kolem úzkých rtů. Nepromluvil, jen zamžikal modrýma očima, patrně návštěvníka odhadoval. „Jsem Jan Pail…,“ začal se návštěvník představovat, ale tu se superintendent zdvihl, vyšel mu vstříc, objal ho a letmo políbil na obě tváře. „Čekal jsem od vás psaní, pane bratře,“ zahovořil vlídně, „že jste přišel osobně, je mi ovšem mnohem vítanější. Buďte jist, že učiním všechno, abyste nevážil dlouhou cestu nadarmo.“ Pokynul mu do křesla a sedl proti němu. 26

„Jistě mi máte mnoho co říci, pane bratře, když jste se za mnou vypravil. Bude tedy lépe, když budete hovořit napřed vy. Poslouchám.“ „Chci vám říci všechno, veledůstojný pane -“ Superintendent Paila přerušil: „Zanechte teď úřední titulatury, pane bratře. Přeji si, abychom mluvili docela přátelsky.“ Jan Pail neklidně přesedl. „Rozumím, děkuji vám. Tedy – ano, musím vám povědět všechno…“ Superintendent hleděl na Pailovy ruce, ležící na desce stolu. Leží klidně, nechvějí se. Pověst, že Pail už nevydrží ani hodinu bez pití, zřejmě přeháněla. Schválně jej prve na uvítanou políbil, zda neucítí pach alkoholu, ale nic. Jak to tedy vlastně s tím nešťastníkem je? Snad to vysvitne z jeho vyprávění. Superintendent začal naslouchat pozorněji. Vida, rodové zatížení. Otec kolikrát od vrchnosti trestán pro opilství. Bylo by to celkem přijatelné vysvětlení, kdyby případ starého Pajla byl ojedinělou výjimkou. Jenže je spíše obecným pravidlem. Totéž, co teď říká Pail o Svratouchu, by mohl Kubeš opakovat jak o rodných Krabčicích, tak o zdejších Kšelích. A v katolických obcích je to ještě horší. Vrchnosti zřizují o překot palírny a potřebují pro své výrobky odběratele. Mají je po ruce, své poddané. A tak na jedné straně vrchnost k opilství vede a na druhé straně pro ně trestá. Divná spravedlnost. Ale to rodinné zatížení – nikoli. Kdyby na tom něco bylo, byli bychom dávno všichni, kde je Jan Pail. Pozor, Uhry. Uhry a víno. Ale superintendent i tuto domněnku hned odmítá. Ušlechtilé víno, jaké jistě stavěl na stůl pan Zichy, k těmto koncům nevede. Matěj Kubeš se ve víně vyzná. Ne koštéřsky, ale obchodnicky. Neměl to štěstí na studiích, aby se dostal do polomagnátské rodiny, musela mu stačit známost s obyčejným překupníkem s vínem Gergelym. Vedl živnost skromně, jen po blízkém okolí Sárospataku, a dost nerad přijal návrh českého studenta, aby zkusili společně dodávat víno až do Vídně. Riskoval ovšem víc, neboť vkládal do podniku kapitál, kdežto student jen svůj praktický smysl. Ale podnik vyšel a Kubeš se vrátil ze studií s pěknou sumou zlatých. A se znalostí druhů a značek vín, které ovšem už neužije – aspoň však může se znaleckou jistotou a s dobrým svědomím říci, že panské mravy a panské víno pana Zichy vinit nelze. Že by v tom rozpor mezi úrovní, jaké Jan Pail přivykl v Potoku a jaká ho potom čekala v Černilově? Chudoba arci tíhne k nepravosti, lidé ve vsích většinou zapíjejí svou bídu – co však věděl Jan Pail v Černilově o skutečné chudobě? Byl sám a byl svoboden – co by si měli počít pastoři s rodinou, s osmi, desíti i dvanácti dětmi? A na místech daleko horších a chudších, než je Černilov! Matěj Kubeš nechová žádnou přízeň k pastorům Uhrům, mají mu za zlé, že se superintendentem stal on, sotva osmatřicetiletý, a nikdo z nich, ve službě české církvi zešedivělých, nebuželský Végh ho proto zvlášť prudce napadá – ale teď se jich musí dovolat. Jaký to pro ně teprve musel být rozdíl mezi životem ve vlasti a živořením v Čechách! A oni pohodlného živobytí nejen na čas okusili, ale v něm se zrodili a vyrostli, nejeden má

27

dokonce šlechtický predikát, jako právě Jan Végh. Ne, Jene Paili, důvod chudoby by byl i tak velmi chatrný důvod – ale ten důvod to asi není. A jaký tedy? Superintendent zachycuje z hostova vyprávění jednotlivé zmínky, posuzuje je a hned zamítá, to není ono, to není to, ani mravní spoušť v Bukovce, ani pomluvy a denunciace, jimiž na něho útočil jeho předchůdce z Bučiny, ani hrubá zpupnost růžeckého fojta, nic z toho, nic. Či něco v tobě to je, Jene Paili, v tobě samém, jakási morální zvrácenost, pokřivenost charakteru, temný pudový sklon? Matěj Kubeš se mu ostře podívá do očí, ale oči neuhnou, nezatěkají nejistě, mají čistý, průzračný pohled, jen trochu ztrápený a zlekaný, není divu. Tvář je povadlá, ale dosud jasná, bez rozpadlého výrazu – co bych za to dal, mít tvou tvář, Jene Paili, místo své! A ruce, hlavně ruce, pokojné bezbranné ruce na lesklé ploše stolu vyvracejí podezření na vrozený povahový kaz. Superintendent potřásá v duchu nespokojeně hlavou: už na to nepřijdu, Jene Paili, co tě přivedlo na tvé scestí. a co tě vždy znovu sráží, i když máš nejlepší předsevzetí vybřednout a zachránit sebe i rodinu. Oba jsme letos na jaře myslili, že ti sedm trpkých let ve Svratouchu, kdy jsi byl živ jen z hladového pokoutního písaření a příležitostného vikářování, bylo dostatečnou školou. Vymohl jsem ti na vídeňské konzistoři, abys mohl být zatím aspoň administrátorem v Krakovanech, sám jsem tam přijel uvést tě v úřad, napomenul jsem tě před staršími, tys před nimi ochotně podepsal revers, že se budeš vystříhat a varovat a tak dále, oba jsme nadějně doufali v nejlepší. A neuplynuly dva měsíce, už chodila jedna těžká žaloba za druhou, napřed jsem tě kryl, odkládal žaloby ad akta, ale začaly chodit i do Vídně, a jednoho dne poručila konzistoř: dost! Musel jsem tě zbavit úřadu. Nyní zde sedíš a polekaně se díváš. Kdybych věděl, co tě tak strhává, snad bych ti mohl pomoci; ví Bůh, že bych ti rád pomohl. Říkají o Matěji Kubešovi, že myslí jen na sebe, a snad mají pravdu. Vydělal jsem na víně v Uhrách, dostal jsem podíl z rodného statku, bohatě jsem se oženil, takže mohu vést dům, o jakém se nikomu z pánů bratrů ani nesní. Snad jsem sobecký, našel jsem si výnosnou kšelskou farnost, vymohl jsem si superintendenturu – přesto bych ti chtěl pomoci, nezištně pomoci, protože jsi rodák, rostenec, a protože neumíš bojovat a bránit se. Ale nemám pro tebe pomoc. Aspoň jsem byl k tobě laskav, jak jen dovedu, vyslechl jsem tě a nyní tě ještě pohostím. Doufám, že sám uznáš, že jsem pro tebe udělal dost. Superintendent povstal a usmál se povzbudivě: „Zůstanete u nás do zítřka, pane bratře. Musím rozvážit, co jste mi pověděl.“ Jan Pail se musel zachytit stolu, když chtěl také vstát. Neboť porozuměl, že těmi vlídnými slovy bylo řečeno: je konec, nečekej už nic. Ale neměl sílu pohostinství odmítnout. Do rána se natolik sebral, že mohl slyšet už bez bolestného překvapení, když mu Matěj Kubeš řekl na rozloučenou: „Pán Bůh vás potěš, pane bratře!“ Jedno ho přece překvapilo: tentokrát ho superintendent nepolíbil.

28

SÁM AŽ DO KONCE  Na Hromnice – půl krajíce, na svatý Duch – už jen dluh. Tu druhou část přirýmoval pastor Josef Šedivý k známému přísloví ještě v Soběhrdech, ale ve Svratouchu se mohl každoročně přesvědčovat o její pravdivosti. Hromádka brambor ve sklípku stačí sotva do nových a jinak se po celém stavení neuhledá ani hrst mouky, ani lžíce omastku. Nezbývá, než se zase obrátit na stálé věřitele, z nichž jeden půjčí rád a bez říkání, o splátku neupomíná a ve zvlášť špatném roce ji třeba i promine, a druhý někdy zdráhavě půjčí a jindy odřekne a místo peněz dá jen zlé slovo. V úterý po svátcích se vypravil Šedivý ke svrateckému mlynáři, k jednomu z těch neochotných věřitelů. Nepochodil, mlynář se mu vymluvil a ještě se osopil, že by měl pan pastor zacházet se svými ovečkami s větší láskou, že by se pak dočkal víc lásky od nich. Bil tím na bratry Cachy, na Hartmana, na Otradovského a ostatní svratoušské ariány, zřejmě už někdo roznesl, že pan pastor nemíní nadále trpět jejich rouhačství a požádal už vídeňskou konzistoř o přísný zákrok proti nim. Mlynář mezi ně nepatřil, ale očividně jim nadržoval, a Šedivý musel zamlčet ostrou odpověď, neboť mlynář nakonec naznačil, že se přece pokusí něco pro pana pastora sehnat. Nespokojen a pobouřen se vrátil Šedivý domů a tam ho čekala nová mrzutost. Mimo obvyklý čas přišla skutečská máslařka a přinesla z pošty psaní, přípis od konzistoře. Jen do něj Šedivý nahlédl, řekl si hněvivě, že se mlynář nadarmo rozčiloval. Konzistoř oznamuje, že není v její moci zakročit proti deistům (úředně se mluvilo o deistech, ač Šedivý je nepokládal za hodny toho názvu a psal o nich ve své žalobě důsledně jako o pomatencích), aby svratoušský pastor ponechal tuto věc světským úřadům. Znělo to skoro jako důtka. Šedivý zastrčil psaní do kapsy a chtěl odejít do kanceláře, ale máslařka ho ještě zadržela. Že se potkala s čáslavským formanem a tady že jí dal… Hrábla do svého uzle a vytáhla hranatý balíček v tuhém papíře. Šedivému na chvilku svitlo v očích. Přes Čáslav chodívají zásilky z Nymburka i z Moravče, to možná bratr posílá nebo švagr Szalatnay. Knihu podle vzhledu. Byla to kniha, ale ne z Nymburka ani z Moravče. Ze samého sousedství Čáslavě, z Močovic posílal senior Nešpor čerstvý výtisk své postily, jak psal na průvodním lístku, „panu praenumerantovi, horlivému vlastenci Janu Payl, pastorovi ve vsi Svfratouchu“. Pastorovi! Šedivý se kousl do rtu. Tak tedy pastorem ve Svratouchu je pan Pail – a já jsem tu asi nájemník, který pravého pastýře lstivě vytiskl. To si dovolí napsat senior, notabene senior našeho distriktu! Už chtěl Šedivý vrátit knihu máslařce, aby ji donesla, kam náleží, ale pak se rozmyslil, knihu podržel a vzal ji s sebou do kanceláře. Odpoledne se vydal za Pailem. Nešel vsí, pustil se zadem, kolem modlitebny, přes draha rozměklá vodou z nedávných hojných dešťů, ke skupince chalup na vršku při cestě ke Karlštejnu. Ta poslední je rodné stavení Jana Paila a druhá, o něco doleji, bude záhy místem jeho konce. Předevčírem, v neděli, vykládal starý Mach, Pailův domácí, že jejich kazatel je skoro na zhasnutí, z lože už nevstane. Šedivý si na to

29

vzpomněl, a proto prve před máslařkou potlačil svůj hněv. A proto také šel navštívit neblahého kolegu; snad mu tou knihou dává Bůh znamení, aby neotálel. Ještě že nese tu knihu, aspoň nevejde docela s holýma rukama. Ani nezpůsobí starost, jak bude s placením – senior výslovně píše: panu praenumerantovi. Hle, on, Šedivý, si postilu koupit nemůže, byť mu byla sebežádostivější, protože na ni nesežene potřebný groš, a tamten, žebrák málem, si ji dokonce mohl předplatit. Kdopak ho asi založil? Ale ano, jsou ve Svratouchu lidé, kteří usilovně shledávají, co chvalného by se dalo o Pailovi říci, a stále vzdychají, kdyby tak on zde mohl být duchovním pastýřem! Nečiní to z lásky k němu, ale ze vzdoru vůči svému řádnému duchovnímu. Šedivý dobře ví, kteří to jsou, ovšem, oba Cachové, Hartman a Otradovský, celá ta společnost. Jako by jim mohl Pail povolit pomatené řeči o milosti, ve které prý přebývají, a o duchu, který přebývá v nich, jako by jim mohl schválit, když popírají svátosti, manželství, literní vzdělání! Takto přece jen Jan Pail svobodě těla nerozumí. Ostatně, Jan Pail dnes – líto ho musí být člověku, už jen líto. Tu je Machova chalupa. Dvě okénka hledí do vsi, za nimi je světnice, kde bydlí starý mach s rodinou a kde má také truhlářskou dílnu, a dozadu komora. Bývala docela bez oken, až kdysi mach prořezal v trámové stěně okénko, špehýrku skoro. To bylo tehdy, když vzal u vědomí vzdáleného příbuzenství Pailovu rodinu na byt. Měli tehdy ještě za to, že je to jen přechodné přístřeší, než se kolega někde uchytí, a vskutku také odtud za čas odešli, do Krakovan nebo kam. Za půl roku byli zpátky, zase u macha. Už nastálo. Uvědomovali si to a v souvislosti s tím se jejich pokles proměnil v pád. Kolega v jednom roce úplně zestaral a zbělel, zbezmocněl jako dítě – co s ním? Žena mu nakonec sehnala kolovrat a přádlo, s tím sedával u špehýrky. Přece aspoň viděl ven, sám zvenku neviděn. Vyjít si netroufal, bídně chodil a nadto se bál zlomyslných štvanců ze vsi, jak ho shlédli, hned spouštěli: Dělám, dělám kázání, čtyři kočky svázaný… Uzavřel se před lidmi i před vlastní rodinou, krom toho společného ubohého bytu jako by si byli cizí lidé. Žena šla pracovat k sedlákovi, obě děvčata chvíli ještě chodila do školy a pak se jen tak protulovala obcí. Starší, karolinu, prý vídají s nějakým člověkem ze Svratky – co dál, to jsou možná klepy. Dost na tom, že je ten člověk katolík. Snad bych to měl otci říci, uvažuje Šedivý, snad by to vnímal a dceři domluvil. Z úst umírajícího se všechno přijme jinak. Neboť smrt ruší všechnu minulost, smrtí člověk opouští všechno, v čem žil a jak žil, z jejích bran už mluví někdo jiný. S myšlenkami a smrti vstoupil Šedivý do chalupy. V tmavé síni žlutě prokmitávaly nevelké dveře. Ty jsou od světnice Machových. Naproti se tedy vchází k Janu Pailovi. Šedivý šátral po stěně, až nahmátl dřevěnou závoru, která se otvírá zevnitř i zvenčí, byla tu místo kliky. V úzké komoře nebylo světla o mnoho víc. V tom se ozval z kouta tichý zastřený hlas: „Sem, sem, hledáte-li mne!“ Jan Pail tam ležel, spíše seděl v krátké starodávné posteli. Hlavu měl podivně zapadlou do polštáře, takže obličej nebylo takřka vidět. Šedivý pokročil tím směrem. „Ano, hledám vás, pane pastore. To jsem já, kolega, Šedivý.“ 30

Pail chvíli mlčel, pak promluvil ještě tišeji: „Jste laskav, velice laskav. Je to velká čest pro mne. A – zavolala vás má žena, že? Nebo holky?“ Šedivý nevěděl: potěší ho nebo zklame, když řekne pravdu? Ale nic naplat, pravda musí stejně ven. „Nikoli, přišel jsem sám. Něco vám nesu, pane pastore. Senior Nešpor vám posílá…“ dvě hubené ruce, skoro nekryté rozepjatými rukávy, se rychle vztáhly k mluvícímu. „Postilu, ano? Ukažte prosím vás, dejte mně ji!“ Ruce se chopily knihy, nedočkavě ji rozevřely a přemítaly její listy. „Nevidíte, pane pastore, je tu temno.“ „Nevadí, to nevadí, až přijde žena, rozsvítí mi. Teď přece nebudu číst, když mám vzácného hosta.“ Šedivý se zarděl. „Vyčítáte mi, pane pastore, že jsem vás už dávno nenavštívil…“ Hlava na polštáři se pokusila o zamítavý pohyb. „Ó ne, nevyčítám. Vždyť jste mě tak potěšil, když jste přinesl postilu. Já – smím vám to říci?“ „Co byste si přál, pane pastore?“ „Já už – bojím se, že už sám nesvedu udělat kázání. Někdy to potichu zkouším, ale v hlavě jen hučí, myšlenky nejdou a slov nemám. A co když, říkám si, nejednou přijde zpráva, superit – superide – když najednou napíše: nastup svůj úřad, sbor na tebe čeká – co si pak počnu? Měl jsem pár grošů na pohřeb, poslal jsem je seniorovi. A nyní se už nebojím, budu kázání číst z postily.“ Odmlčel se. Šedivého oči zatím přivykly šeru, rozhlížel se po chudé výbavě komory, a tu si uvědomil, proč je v ní tak ticho: nemají zde hodiny. Čas plyne a nikdo ho nesleduje. „Vám se možná zdá, že mluvím bláhově. Sám si to říkám, ale zase si namítám: což to může být, abych takhle skončil, když se ode mne tolik čekalo? Přece ještě musí přijít moje příležitost. A já se na ni připravuji, jak mohu, ať už přijde nebo ne. Protože – kdyby přece přišla, nesmím ji promarnit, jako jsem promarnil tu první.“ Opět zmlkl. Bylo slyšet, jak chytá dech. „To bylo tenkrát na začátku, v Černilově. Všechno šlo dobře, dokud na mne nepadla hrůza z toho, jak jsem sám. Věřte, já jsem dobrý voják, ale v řadě, ne na osamělé stráži. A tak jsem začal hledat svou řadu. Co jsem schodil a sjezdil far, jmenujte mi, koho chcete, ze starých kazatelů, každého znám, u každého jsem byl. Ale žádný z nich mě nepřijal. Budete mi rozumět, když to povím takto: před žádným jsem neměl potřebné roucho!? Uhrům jsem byl Čech a Čechům poloviční Uher, vadil můj nízký původ i mé zpanštělé způsoby. Dnes vím, že byly dvě cesty, jak se z toho dostat. Jedna cesta byla: být trpělivý a vydržet. Druhou mi nabídl zlověstný truňk, pravý spiritus diaboli: přes všechno se přenést a zapomenout. Přes všechno, přes strast i slávu života – to druhé jsem si neuvědomil. Kolikrát jsem pak chtěl začít 31

jinak, vždycky nadarmo. Stále jsem byl sám. Dnes už tu samotu nesu jinak, vím, že i v ní je se mnou Kristus. Ale k tomu vědomí mi pomohly až dlouhé dny tady u kolovratu. Tenkrát jsem potřeboval něco jiného, potřeboval jsem potkat Krista v člověku. A nikdo takový se nenašel.“ Šedivý dlouho čekal na pokračování. Pak se lekl – snad není mrtev? Sklonil se a zaslechl slabý pomalý dech. Neměl víc stání, rychle nazvedl závoru a tiše se kradl ven. Dokud ještě Jan Pail dýchá, dokud je ještě možno od něho odejít.

32

CURRICULUM VITAE

Pail Jan (psán též Payl i Pajl) Narozen ve Svratouchu v č. 23 nebo v č. 107. Datum narození neznámo. Humaniora studoval v Miskolci. 1787 vybízí profesor Komjati superintendanta Kovácse, aby se česká reformovaná církev postarala o tři studenty – Jana Paila, Jakuba Lukla a Jana Holého – jdoucí domů na prázdniny, neboť vznešená svatá církev Miskolcská pro mnohé jiné výdaje nemůže již vést o ně péči. Profesor vřele doporučuje tyto snaživé jinochy. (Maďarský zápis v kurendní knize v Krouně) Bohosloví studoval v Sárospataku. (Tabelární přehled 1810) 1800 se stal pastorem v Černilově. Oddal zde libštátského pastora Jana Kazaye s Marií Janatovou. „Zlým a ošklivým příkladem – pitím – předcházel církev pár let, až musel pryč,“ píše 3.7.1812 pražský luterský pastor Jan Pleškány senioru Janu Molnárovi. 1802 se stal pastorem v Krakovanech. Jako administrátor kázal každou druhou neděli a každý druhý svátek v Bukovce. Žalován pro opilství, byl napomínán superintendantem, musel podepsat revers, že pití zanechá. Na zákrok vídeňské konzistoře přesazen do Bučiny. 1805 v květnu odchází do Bučiny. 1806/1807 administroval Proseč (Farní kronika v Proseči). Sbor s ním byl nespokojen, ale vrchnostenský úřad se ho zastával, že je skromný a snášenlivý a je osočován svým předchůdcem. Ale zakrátko mu týž vrchnostenský úřad dává důtku a hrozí sesazením. V květnu 1807 dal výpověď. 1808 v březnu odchází do Růžďky. Vokační listina vystavena už předtím, 20.10.1807. Staršovstvo žádá 31.3., aby – ač nepotvrzen – směl o velikonocích kázat, krajský úřad svoluje. První funkci vykonal 17.3. 1808, poslední 18.8.1812. Oženil se zde s Barborou, dcerou Václava Staňka. Z manželství se narodila 16.3.1811 dcera Karolina, 29.6.1813 dcera Mariana. (Otec v matrice zapsán jako „bývalý učitel“) 1814 na čas pastorem ve Svratouchu. 12.4.1821 ustanoven administrátorem v Krakovanech. Dosazen na revers, že nebude pít. Slib nedodržel. Proto 8.8. téhož roku zbaven administrace. „Slavná konzistoř superintendentovi zapovídá k služebnosti církevní jej připouštět,“ píše mu superintendent Matěj Kubeš. Vrátil se do Svratouchu a žil tam v č. 104. Zemřel 30. Srpna 1833. Manželka Barbora zemřela 1849. Dcery: karolina měla 25.2.1835 nemanželskou dceru Carlu. Při sňatku 3.7.1843 přestoupila ke katolické církvi. „Čtyři děti měla již a nechtěl se s ní její dřív dát oddat.“ – Marianna měla 21.2.1832 nemanželského syna Jana. Ten byl při sňatku s katoličkou 25.1.1852 vypsán z evangelické církve. Za faráře J.L.Chlumského byl však veden v čelední knize a po smrti 24.5.1902 měl evangelický pohřeb. (Svratoušské čelední knihy)

33