HURONTARIA 2000-B. Jan B. Hurych

HURONTARIA 2000-B Jan B. Hurych

Česká diakritika (Čísla 1 až 12),

Copyright Jan B. Hurych. Kopírování tohoto materiálu není dovoleno. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci, ať už vcelku nebo jen zčásti, je třeba nejdříve získat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní vyjma tam, kde je vyloženě stanoveno jinak. Write to/ BOL-37-21

HURONTARIA - 1B/2000 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) S novým rokem jsme udělali předjarní úklid a vzhledem k tomu se ruší náš mirror Hurontarie umístěný v USA (netnow.micron.net, atd.) Vyberte si prosím jinou adresu na Titulní stránce a udělejte si bookmárk. Komentář: Jak je vidět, jedno tisíciletí jsme tedy přežili a čeká nás další. A bug Y2K? Mnozí teď namítají, že vyhodili zbytečně peníze, protože stejně jaksi moc neudeřil ani tam, kde na to ty miliardy nevyhodili. Těm je lehká pomoc: dejte si tam zpátky (s vlastním rizikem, ovšem!) starý softvér a uvidíte. Já osobně bych to nedoporučoval, už jenom podle starého zlatého pravidla domácích údržbářů, že totiž "když to běhá, tak to neopravuj!" Jenže podle toho by se bývalo nemělo opravovat ani pro Y2K, když to ještě loni běhalo, ne? :-) Nějak se mi nechce na nový rok předpovídat, jako to dělají jasnovidci - dost předpovědí se mi totiž splinilo, tak vás nechci strašit :-). No a ty, co by se nesplnily, ty by mi pak udělaly ostudu. Ale vážně, není lepší nic z budoucnosti nevědět? I když jsme každý svého osudu strůjce - jak nás učili stařečkové ve škole - tak špatně zase na tom nejsme, abychom to pak museli všechno svádět jen na sebe, že jsme to věděli předem a přece jsme proti tomu nic neudělali. To máte jako s novoročními předsevzetími chcete, abyste je vždy výborně splnili? Dejte si je hodně malé, jak já! Například, že tohle číslo dopíšu (já už ho totiž dopsal, komentář píšu vždy jako poslední věc)... Už jsem tu v minulém čísle propagoval naši elektronickou knihu HURONTARIA 1999 - OFF LINE, t.j. celý ročník Hurontarie zazipovaný v jenom fajlu, najdete ho na titulní stránce Hurontarie, v posledním řádce tabulky, nazvané ZIP 99. Mezitím jsem "vydal" i knihu "Umíme diskutovat?" a založil jsem na to dokonce knihovnu Příložníku, s názvem KNIHY OFF- LINE, najdete vše o tom v Příložníku (adresy jsou na Titulní stránce). Až najdeme polehlivý server, začneme tam těch knih vydávat víc (jen prozradím, že se chystá kniha Michala Málka "Trak, já a Amerika", kniha povídek "Mr. Hurontario" - hádejte asi odkud, dvě sbírky básní z Hurontarie a nějaké ty reportáže. Knihy jsou ve webovém formátu a každá z nich se vejde celá na floppy disketu, takže si je můžete pohodlně číst na svém počítači. Až se to rozběhne a začnou vyrábět kapesní čtečky velikosti těch malých přehrávačů CDček, budete to moci číst i v tramvaji. Kapesní přehrávačky filmů (DVD) už totiž existují - také o nich je článek v lednovém Příložníku. Moje nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické části tohoto čísla Hurontarie, český překlad pak v Příložníku. Pojednává o práci Jaromíra Rybáka, který už vystavoval po celém světě a nazývá se Třetí oko umělce. Internetová výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po patnácté, oslavujeme tedy velmi úspěšný půlrok života (pár našich článků už bylo také otištěno v novinách a na internetu). Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba tenhle vlevo.

Nový frývér: wordprocessor NOTETAB LIGHT je výrobek švýcarský a šlape jako hodiny - umí psát i česky (CE 1250) a je dlouhý jen kolem 1 megabajtu. Píše sice jen ve formátu txt a html, ale dokumenty jím napsané jsou zato opravdu extrémně krátké. Češtinu ve formátu txt také při uložení zachovává. Pokud chcete parádní fonty v češtině, kursivu, barvy, obrázky, něžné formátování a případně i zvuk, napíšete to prostě v html (už vidím, jak se vlastníci Wordu červenají studem :-)). Notetab také umí z HTML článku udělat jednoduchý text a naopak, prohledávat celý hard disk, poslat e-mail, a ještě sto jiných věcí. Najdete ho na http://www.notetab.com/ a je zdarma, jen profesionální verze má visačku s cenovkou. INDEX: B - ČESKÁ ČÁST Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

ČTYŘIKRÁT NIC (díl 1.) VOJNIČŮV MANUSKRIPT (díl 1.) VYPRAVĚČ (Storyteller) TRIALOG O KAMARÁDSTVÍ RÁNO

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Česká část B, je zobrazena v kódu CE 1250. Část C je totéž, ale bez diakritiky. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Pro novou volbu jděte prosím zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Jeden velký opičí filozof kdysi řekl: "Opičím se, tudíž jsem".

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] ÚVAHA: ČTYŘIKRÁT NIC (díl 1.) Znáte jistě rčení "třikrát nic umořilo osla". Nuže přidám jednou nic a výsledek je poměrně stejný, zvláště když si na místo osla dáme slovo "zkoušeného studenta". . .

Bylo to asi v polovici šedesátých let. Pracoval jsem tehdy jako asistent na technice a začetl jsme se zrovna do článku o zkoušecích strojích. Sám už jsem v tom trochu experimentoval, víceméně tajně,

protože stará Alma Mater si na takové novinky tehdy nepotrpěla a zkoušení se skládalo jen z psaného testu (to většinou) a povinné (to vždy) ústní zkoušky. Pokud se pamatuji, žádný z nás učících tehdy nevystudoval ještě pedagogiku - měli jsme dost práce, abychom stačili sledovat, co se zrovna děje v našem technickém oboru. Psané testy byly většinou jen nezáludné otázky, které vyžadovaly popis, výpočet, odvozovačku vzorce nebo i skizzu. Ústní zkoušky se pak pochopitelně lišily podle toho, kdo zkoušel. Otázky byly předem připravené, tahaly se většinou z "klobouku" nebo u některých profesorů i z jejich paměti, ale to málokdy, nikdo totiž nechtěl být obviněn ze zaujatosti. Výhody ústních zkoušek byly nepochybné: osobní přístup ke každému zkoušenému s případným "nastartováním těch stydlivých" - to aby se zjistilo, zda to opravdu neumí, nebo jen mají "trému". Písemná zkouška tak osobní nebyla, ale přesto se z papíru dalo poznat, jak dalece to dotyčný zná - a i když se někde ve výpočtu seknul, bylo hned vidět, jestli to bylo "překlepnutí" nebo neznalost. Každá otázka se hodnotila percentuelně či vlastní známkou a na konci se pak udělila celková známka. U obou způsobů zkoušení bylo třeba zodpovědět tak tři až šest otázek, lépe řečeno problémů. Tehdy jsem také poprvé slyšel o testu s výběrem odpovědí (Multiple Choice Questions, dále jen MCQ), tehdy už běžně používaném na západě a dokonce i v Rusku, ne však ještě u nás. Jednalo se o test, kde zkoušený vybírá mezi připravenými, prefabrikovanými odpověďmi tu správnou, kterou pak označí. Nadchlo mě to natolik, že jsem se o tom zmínil kolegovi a spolu jsme pak připravili přístroj, kterým jsme zkoušeli připravenost studentů na laboratorní cvičení. Byla to vlastně kovová krabice, vybavená čtyřmi tlačítky pro každou otázku (tj. čtyři možné odpovědi), dále relátky, která se po odpovědi zablokovala (tj. nedovolila víc odpovědí než jednu) a měřícím přístrojem, který ukazoval počet správně zodpovězených otázek. Aby to bylo zařízení univerzální, použitelné i pro jiná laboratorní cvičení, lépe řečeno zkoušení, bylo potřeba nějak zakódovat otázky a odpovědi . To jsem vymyslel tak, že jsem používal třicetinožový konektor a kombinace byly prostě zadrátovány vodivými spojkami v krytu konektoru a ten byl zalit černou pryskyřicí, aby to snad někdo nemohl "reverzně inženýrovat", jinak řečeno vyšpiónovat. Když to tak vezmu, vymyslel jsem už tehdy jakousi drátovanou verzi paměti ROM (Read Only Memory), používané v dnečních počítačích :-). Ale zpět k onomu článku, který mě tak zaujal. Jednalo se tam totiž o zkoušení studentů pomocí počítače. Možnosti, které se tu naskýtaly, byly opravdu úžasné, vlastně zcela neomezené. Naznačovalo se tam už i to, že podle toho, jak student ty které otázky odpověděl, si pak mohl zjistit, které "prerekvizity" ještě neovládá. Prerekvizit je totiž všechna ta stará látka, bez níž se nemůže udělat ten který test. Pochopitelně jsem měl už tehdy svoje zkušenosti z mého předhistorického přístroje, který jsme předtím už dávno používali, zkušenosti založené na naší znalosti (lépe řečeno tušení), jak se dělá MCQ a jaké jsou jeho výhodya nevýhody. Nenapadlo mi tehdy, jak dlouho to potrvá než se začnou prosazovat i jiné metody než MCQ, dnes stále ještě převážně používané na školách a univerzitách. Problém totiž není to hardware, ale software, teda myslím to naše, co nosíme v hlavě. . .

Hlavní výhoda MCQ - a asi také důvod, proč se pořád ještě tolik používá - je jednoduchost vyhodnocování výsledků. Sotva si můžeme představit něco jednodužšího než je sčítání nebo malá násobilka. Za správnou odpověď totiž dostanete jeden bod a ty se prostě sečtou a podělí celkovým počtem otázek. Pravda, některé otázky jsou těžší, jiné jsou víc pletoucí, ale zatím jsem viděl jen ojediněle, že by se různým otázkám dávaly nějaké váhy, tj. číselné ocenění, jak je která důležitá. Pravda, i u ústní zkoušky vám řeknou "zodpověděl jste jen tři ze čtyř správně", ale zkoušející už ví, že třeba ta čtvrtá nebyl tak podstatná a bere na to zřetel. To je pochopitelně větší práce a tak se to u MCQ

bohužel nedělá. Další věc je vyhodnocení odpovědi: ta je buď správná, či špatná - žádné napůl, což bývá u ústní zkoušky často bráno v úvahu. Tento rozpor mezi poměrně náročným učebním předmětem a poměrně primitivním vyhodnocováním je jistě velkou nevýhodou testu MCQ. Každá správná odpověď se hodnotí řekněme jedním bodem ť už byla otázka lehčí či opravdu těžká. ; teoreticky vzato, je to nesmysl, ale tak se to prostě dělá, při nejlepším se test rozdělí na otázky nutné a na ty méně důležité a obě skupiny se ohodnocují zvlášť. Naopak pro celkovou sumu máme celkem arbitrární kriteria: pro projití někdy stačí zodpovědět 6 z deseti, jinde 7 i víc - ještě jsem neviděl test, kde se muselo správně odpovědět celých deset z deseti. Záleží prostě na tom, jak vysoko si vyzvedne ten který zkoušející laťku. Opět, odstupňování většinou lineární, i když začáná vysoko: řekněme 7= čtřka, 8=trojka, 9=dvojka a 10=jednička. Vyhodnocování je tedy sice rychlé, ale značně hrubé, někdy i nelogické nebo neúměrně náročné (záleží na obtížnosti otázek). Hlavní problém však vidím někde jinde. Autor testu, tj. osoba, která vymýšlí otázky i odpovědi, je obvykle vědecký či technický odborník - rozhodně ne velký psycholog - a a řídí se obvykle tímto pravidlem: jedna odpověď správná, jedna vyloženě špatná a zbývající odpovědi, většinou dvě mají být jaksi "pletoucí" ( musí být ovšem také "špatné"). Správnou odpověď není tak těžko vymyslet (nemyslím těmi studenty, ale učitelem), ani ne tu vyloženě špatnou - to je každá taková, která svou nesprávností přímo bije do očí. Jenže co ten zbytek? Zde pomůže vzdělání v pedagogice a zvláštním oboru psychologie, který bych nazval: psychologie studenta, tedy jak myslí, ještě lépe řeřeno - jak špatně myslí. Ale ruku na srdce: kolik autorů testů tyhle znalosti má? Zde ovšem nelze "přihodit" pomocnou otázku jako u ústního testu, která zkoušejícímu ujasní, do jaké hlouky zkoušený daný předmět ovládá. namítají, že je to ale tím pádem spravedlivé ke všem. Já bych to trochu opravil: je to nespravedlivé ke všem. Ptáte se asi, proč ta všechna námaha se sestavováním MCQ. Je to hlavně proto, aby se odstranila jiná velká nevýhoda MCQ - že se totiž dá odpověď také uhodnout. Uvedu příklad. 100 liber je přibližně: 1) 5000 gramů 2) 47,5 kilogramů 3) 45 kilogramů 4) půl tuny Správná odpověď je ovšem 3) a už zde vidíme jedno zajímavé rozlišení: je to odpověď správná, ale není - a ani nemusí být - zcela přesná , pokud to v otázce předem ujasníte, zde např. slovem "přibližně". Odpověď 4) je absolutně (řádově) špatná, podobně i odpověď 1). Odpověď 2) je pletoucí: přidání desetinného místa navíc má budit dojem, že se jedná o přesnější hodnotu, ale už druhá číslice je špatná. U pletoucíxh odpovědí si fantazie autora přijde na své, ale měl by použít jen těch odpovědí, co nejvíc "spletou". Zároveň jsem zde vlastně ukázal i na to - což tvrdí i odborníci - že totiž většina správných odpovědí je na třetí pozici - prý je to psychologická věc, spíše podvědomí. Neznám přesně procenta, ale nesou zanedbatelná. Zrovna tak první pozice mívá minimum správných odpovědí. To se stává, když se pořadí odpovědí určuje "ručně", ovšem zkušený autor rozhází správné odpovědi zcela náhodně, třeba pomocí počítače či tabulky náhodných čísel. Někdy ovšem ani to nestačí, podívejme se tedy na to blíž. (dokončení příště) Zpět na index REPORTÁŽ : VOJNIČŮV RUKOPIS

(ten který on nikdy nenapsal a který nikdo neumí přečíst) Psal se rok 1912. Americký obchodník a sběratel starožitností, Wifrid M. Voynich objevil mezi sbírkou Jesuitské university ve Frascati blízko Říma rukopis, který je od té doby nazýván nejzáhadnějším rukopisem světa. Pan Voynich hádal, že bude asi ze 13tého století, soudě podle kaligrafie, obrázků, materiálu, na kterém byl napsán a různých starodávných pigmentů. Rukopis proto zakoupil a když si uvědomil, že je psán v nějakém nerozluštitelném kódu, hned také zveřejnil jeho kopie, aby tak umožnil každému, kdo má zájem, jeho ropzluštění. Tak dostal rukopis jeho jméno, zatímco autor - a hlavně obsah - rukopisu je stále neznámý, dokonce ještě dnes. V roce 1961, koupil rukopis jiný sběratel, Hans Kraus z New Yorku a později byl rukopis darován Yaleské univerzitě v USA. Tehdy byl odhadnut na půl milionu dolarů, dnes je cena asi nepředstaviltelná. Manuskript byl pak uložen v Beinekeho knihovně vzácných knih Yaleské univerzit, kde odpočívá v pokoji. Kdo však neodpočívá, jsou všichni ti code-breakers (luštitelé), kteří se snaží o zdánlivě nemožnou věc, totiž o dešifrování jeho obsahu. Jak jsem už naznačil, s rukopisem jsou vlastně spojeny dvě záhady: 1) kdo byl autor (případně autoři) a 2) v jakém písmě, jazyku a případně kódu byl rukopis napsán. Samozřejmě už dost dohadů bylo vzhledem k první otázce, částečně založených na pouhém odhadu nebo použitém dešifrovacím kódu a výsledcích jím dosažených. Už v roce 1912 profesor William Romaine Newbold z Pensylvánské university tvrdil, že záskal odpověď na obě otázky. Nějakou dobu byl oslavován, ale několik let po jeho smrti (1926) byly jeho odpovědi vyvráceny, specielně ta na druhou otázku. Kdo že byl podle něho autorem? Nikdo jiný než Roger Bacon, vzdělaný anglický františkánský mnich a rukopis měl mezi jiným také naznačovat, že už 400 let před Galileem stavěl a užíval mikroskopy a dalekohledy. Ovšem už před Newboldem se někdo zmínil o Baconovi ve spojení s rukopisem, ale o tom si řekneme později. V roce 1976 kapitán Prescott Currier napsal článek, ve kterém usuzoval podle rukopisu - že manuskript byl dílem nejméně dvou autorů a že ty dva díly se markantně lišily ve frekvenci použití různých znaků a jejich kombinací. Tím se ovšem hledání autorů nijak nezjednodušilo, spíše naopak.

První opravdu dokumentovaná historie manuskriptu začíná v Praze, hlavě českého království a tehdejším sídle římského císaře Rudolfa II (1552-1612). A jeho první majitel byl prý Angličan, doktor John Dee, tajuplný, ale jinak velmi skutečný vědec, astronom, matematik a astrolog, který žil také v Čechách mezi lety 1582 a 1589. Rukopis byl prý pak prodán samotnému císaři a to Johnem Dee, ale jelikož se to neví určitě, nazvame tu osobu pan X (mohla to sice být žena, ale to bylo v té době méně pravděpodobné). jelikož je ale také možné, že Rudolf ruhopis nikdy nevlastnil (viz dále), je dokonce možné, že pan X vůbec neexistoval. Po smrti císaře se rukopis nějak dostal do rukou Jakuba Horčického, který dostal v roce 1608 od císaře titul "z Tepenče" (v originále Jacobus Horcicky de Tepenecz) a jehož jméno se právě nachází v rukopise. Tedy přesněji řečeno bylo tam, než ho někdo vymazal, ale přesto je tam zřetelně vidět pod ultrafialovým světlem. Byl to tedy první potvrzený majitel. Horčický opustil Čechy v roce 1618 a zemřel opět v Čechách v roce 1622. Rukopis pak přešel (přímo nebo ještě přes jiné majitele) do rukou blíže neurčené osoby, kterou nazvu

pan Y. Ač jehoi jméno neznáme, jeho existence je dokázána. Tento majitel totiž ve své závěti odkázal rukopis doktorovi Marci (v originále: Joannus Marcus Marci de Kronland), rektorovi Karlovy univerzity. Ve svém dopise (1665) - to je vlastně první a zatím jediný historický dokument pojednávající přímo o rukopise - adresovaném jeho příteli, jezuitskému knězi a vědci Anastasiusovi Kircherovi v Italii, Marci nejenom potvrzujž, ze mten rukopis posílá, ale zároveň se také zmiňuje o svém rozhovoru s doktorem Rafaelem Míšovským (v originále Raphael Missowsky) a co se od něj dozvěděl. Rukopis se pak opravdu nacházel zřejmě celou dobu v Italii, kde byl Voynichem nalezen. Přicházíme k prvním poznatkům: všechny jmenované osoby existovaly a je téměř jisté, že i páni X. a Y. Na první pohled si ale nemůžeme být jisti, zda je sám rukopis opravdu originální - teoreticky vzato mohl být napsán kdykoliv před rokem 1912, kdy byl objeven. Dopis Marciho ovšem autentický je a ještě jiné dokumenty potvrzují, že byl Marci v častém písemném styku s Kircherem. Pokud byl manuskript vyroben jako padělek, řekněme jen na základě toho, že někdo nalezla Marciho dopis (údajně byl připojen k manuskriptu) sotva by to asi bylo dílo Voyniche nebo jeho pomocníků, jednak by to vyžadovalo dokonalou padělatelskou technologii a velké množství znalostí z oné doby, uvážíme-li různé detaily a souvislosti, které se objevily až po Voynichově smrti. Můžeme tedy zcela dobře předpokládat, že manuskript už existoval v šestnáctém století a že je to - s největší pravděpodobností - právě ten, co je uložen v Yale.

Už v tom, co jsem zde popsal, jsou ale jisté nejistoty. Začněme s uvedeným dopisem. Marci měl zřejmě tři přátele, kteří byli nějak spojeni s rukopisem: Kirchera, pana Y a Míšovského (jinak právníka, který učil krále Ferdinanda III češtinu) a všichni tři v době asi sedmdesát let po tom, co se rukopis poprvé objevil v Praze. Marci tvrdí, že rukopis poslal Kircherovi "co nejříve" po tom, co ho zdědil, ale zároveň dodává, že pan Y je tentýž člověk, co už kdysi na rukopis Kircherovi (známému odborníkovi na hieroglyfy a stará písma) poslal, tehdy ovšem jen obkreslené vzorky textu. Jméno pana Y se v dopise neuvádí, snad proto, že to nebylo nutné, ale jistě i kvůli utajení, ať už z jakýchkoliv důvodů. Rozhodně se nejedná o doktora Míšovského - ten je v dopise jmenován a navíc zemřel již v roce 1644. Marci se také zmiňuje o pokusech pana Y o rozluštění rukopisu, ale ač jsou v rukopise jisté poznámky na okraji, nelze říci, při tolika majitelích, zda jsou skutečně jeho. Jelikož se nikde jinde nenašly, dá se předpokládat, že nebyly zaslány Kircherovi nebo prostě byly zničeny - rozhodně se ale nejednalo o správné řešení. Potud tedy informace z první ruky, to jest ty, kterých byl Marci skutečně sám svědkem. V dopise jsou ovšem také informace "z druhé" a dokonce i "z třetí" ruky. Tak především Míšovský prý řekl Marcimu, že kniha prý jednou patřila Rudolfovi II, který ji prý koupil za šestset dukátů od osoby, kterou označil jako Johna Dee, který mohl ovšem být jen prostředník, ne originální majitel. Jak už jsme uvedli, pokud někdo rukopis Rudolfovi prodal, byl to zřejmě pan X nebo někdo, kdo ho reprezentoval. Otázkou zůstává, jak se to Míšovský dozvěděl. V době, kdy Rudolf údajně obdržel rukopis, mu bylo asi šest let - ovšem fáma o rukopisu se asi přenášela v kruzích vzdělanců v Praze i dál přes těch skoro sto let, byla to tedy i pro Míšovského informace z druhé ruky a navíc nevíme, kdy a kde ji obdržel. Jak mi ve svém dopise naznačil René Zandberger, jeden z hlavních odborníků z evropské vědecké skupiny EVA (Group II), která se snaží rukopis rozluštit, je možné, že tuto informaci získal Míšovský od Ferdinanda III, který jak Habsburk a následovník Rudolfa mohl o rukopise něco vědět, ale že jinak Dee je vlastně zmíněn jako majitel jen v Marciho dopise. Předpokládá se, že pokud by ke koupi rukopisu Rudolfem došlo, jde patrně o rok 1586 - Dee se totiž zmiňuje ve svém denníkuz toho roku, že

obdržel od někoho sumu 66o dukátů. To byla velká suma, dokonce i pro Rudolfa, ale mohlo se jednat o zálohu na zlato, které měl alchymista vyrobit a není vůbec jisté zda peníze byly od Rudolfa (Dee pracoval i pro Rožmberka). Navíc vlastnil Dee velké množství různých rukopisů, což mohlo povzbudit určitou fámu. Nicméně, pokud se jednalo o prodej Vojničova manuskritpu, Dee by byl asi prvním kandidátem na pana X. Jednu dobu byl Marci dokonce osobním lékařem císaře Ferdinanda III, odtud tedy asi jeho přítelství s Míšovským. Zatímco Marci a Míšovský museli spolu mluvit o rukopisu nejméně 11 let před uvedeným dopisem (to je totiž rok, kdy Míšovský zemřel), je jisté, že v té době ani jeden z nich rukopis nevlastnil (Míšovský sice mohl, ale asi ne dlouho, protože jak jsme ukázali, on nebyl pan Y), ani se nikde nedovídáme, že by se ho někdy snažil rozluštit. Na druhé straně víme, že Marci o pokusech rozluštit rukopis nejen věděl, a tušíme, že se jich zůčastnil, byl totiž nejen lékař, ale i fyzik, astronom a jistě i dobrý matematik. Zcela jistě ale jeho pokusy nevyzněly na nic, proč by ho jinak tak brzo posílal do Italie? Ale vraťme se k panu Y. Proč je vůbe tak důležitý? Protože on je poslední článek k manuskriptu před Marcim a tím i klíčem k celé historii předtím. Nedávno jsem získal informaci, také od René Zandbergera, který objevil, kdo pan Y s největší praděpodobností byl, ale o tom až později.

Jiná záhada je, že pan Y, jako majitel, jaksi "nevěděl", kdo byl předešlý majitel rukopisu. Marci o něm nevěděl vůbec, jinak by se jistě o tom v dopise Kircherovi zmínil - snažil se mu přece dodat co nejvíc informací, to je z dopisu vidět. Pravda, nevíme, jak se pan Y rukopisu dostal a je možné, že se o Deeovi dozvěděl právě naopak až od Marciho, což nadále vzbudilo jeho zájem. Otázkou pak je, jak oba věděli, že se jedná právě o ten samý rukopis - ale to by sed alo vysvětlit tí,m, že věděli o Horčického jmému v rukopise a pan Y.to mohl být, kdo Horčického podpis (či věnování, to nelze přesně určit) vymazal. Tuto informaci by jistě pan Y. Marcimu nesdělil, obzvláště jestli získal rukopis nějak ilegálně (o tom víc později). Na druhé straně, kdyby naopak pan Y znal předešlého majitele, byl by to alespoň vyjevil v poslední vůli, kde už na tom nezáleží, jak k manuskriptu přišel. Ano, zřejmě to nevěděl, ale nezdá se vám takový nedostatek zvědavosti poněkud nápadný? Koneckonců koupíte-li knihu, kterou nemůžete přečíst a nic o ní nevíte, nezajímali byste se víc o její historii, zrovna tak jako to udělal Voynich? Navíc je jisté, že v té době bylo jistě lehčí dozvědět se o všem víc než teď, koneckonců rkopis byl zřejmě celou tu dobu v Praze. Pravda, rukopis jako takový mohl být sám o sobě podezřelý (například, že obsahuje nějaké čarodějnictví), ale Kircher byl Jezuita a Marci se u nich vyučil, oba tedy byli mimo nějaké podezření z jiných úmyslů než čistě vědeckých. Spíše tady nešlo o čáry, ale o něco daleko konkretnějšího - totiž jak vyrobit zlato. A o to měla, jak si ještě ukážeme, zájem i sama církev svatá... Ještě jedna záhada: kdo tedy vymazal podpis Horčického a proč? Vždyť by to byl právě důkaz starodávnosti rukopisu - i když, pravda, jen na předešlých sto let a ne až k Baconovi. Navíc by se někdo mohl ptát, jak se vůbec dostala kniha od Horčického k panu Y a to asi nebylo zrovna žádoucí. Marci také naznačuje, že pan Y nechtěl předtím poslat celý dokument Kircherovi, asi se bál, že by se mu ztratil, nebo spíše že by pak Kircher rozluštil celé tajemství knihy a případně i použil. Prostě chytračil, chtěl od Kirchera vy řešení písma a jazyka, ale to důležité si chtěl "přeložit" sám. Podobně asi i Kircher chtěl knihu rozluštit -a také selhal. Proč to můžeme tak jistě tvrdit? Tedy za prvé, jak si řekneme dále, byl Kircher velice ješitný - šlo mu především o slávu - a sotva by si svůj úspěch nechával jen pro sebe. A za druhé Vatikán se mohl o všem dozvědět a jistě by musel o výsledku podat zprávu nahoru. Žádná taková zpráva se však nedochovala. Dokonce se ani nenašly Kircherovy poznámky, zda kdy manuskript řešil, ledaže by se je někdo pak snažil je někam "pohřbít". To už není důležité; sotva by nám asi něco řekly nového.

Na konci svého dopisu Marci tvrdí, že "on věří, že autorem rukopisu byl Roger Bacon". Jelikož ale v předešlé větě figurují tři osoby (Rudolf II, pan X a Dr. Míšovský), není zcela jisté o koho šlo. Pokud ale kód nebyl vyluštěn, jak mohl někdo vůbec hádat autora? Pravděpodobně někdo, kdo znal - nebo předstíral, že zná - historii rukopisu. Odpověď je asi jednoduchá: sám pan X., kdo jiný?

Kdo vlastně byl Dr. Marci z Kronlandu (1595 - 1667) ? Narozen v Lanškrounu (Landskroun), byl české národnosti (stejně jako byli i Míšovský a Horčický). Studoval na jezuitské koleji, odkud odešel, aniž by se stal jezuitou. Dál se o něm dovídáme se v knize "Kdo byl kdo" (vydala Rovina 1992), že vystudoval teologii a filozofii v Olomouci a pak medicinu na pražské univerzitě. Stal se profesorem lékařské fakulty a od roku 1638, kdy se konečně zase oddělila Karlova univerzita od jezuitů, zastával funkci děkana. Byl to polyhistor, zabýval se lékařstvím, fyzikou, filozofií a astronomií. Některé jeho vědecké objevy učinil často dříve, než je byly objeveny těmi, s jejichž jmény jsou dnes spojovány, specielně v oboru optiky. Jeho práce znal Huygens, Galileo a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Harveyem, který navštívil v roce 1636 Prahu. Roku 1654 se stal osobním lékařem císaře Ferdinanda III. Potud "Kdo je kdo" Z dalších pramenů se pak dovídáme, že roku 1639 se zůčastnil dipomatické cesty do Italie, kde už tehdy zřejmě navštívil Kirchera, kterého patrně znal už od dříve, zřejmě skrze jezuity. Napsal řadu vědeckých knih, hlavně o fyzice a medicině. Styky s jezuity nikdy zcela nepřerušil a než zemřel, byl prý dokonce přijat to jezitského řádu, zřejmě na vlastní žádost. Jak už jsem napsal, nevěřím, že člověk s tolika zájmy by se nepokusil "rozlousknout" Vojničův rukopis. Ale to je celkem nepodstatné, protože on ho sám nedešifroval a raději předal štafetu Kircherovi. Athanasius Kircher se narodil v poměrně chudé rodině v sousedním Německu, stal se jesuitským knězem a že byli s Marcim přátelé, potvrzuje jejich nedávno nalezená korespondence. Kircher učil na Collegio Romano, tedy tam, kde Voynich rukopisy našel, a napsal několik vědeckých knih a ztrávil zbytek života jako nezávislý vědec, vždy ale pod nějakou patronáží, ať už papeže nebo jiných dobrodinců. Byl proslavený svými pokusy rozluštit různé druhy hieroglyfů (podle některých zcela bezúspěšnými), dále jako odborník na antiku a jako autor "Polygrafia Nova", knihy o kryptografii, tedy o řešení kódů a šifer. Také u něj nalezneme spojení k Ferdinandovi III: Kircher mu totiž věnoval jednu ze svých knih, za což dostal slušnou penzi. Jak se zdá, Dr. Kircher věděl, jak si najít patrona, je i možné, že mu to i Marci poradil.. Méně se už ví o doktoru Míšovském. Je zajímavé, že zrovna on znal historku o Rudlolfovi II, i když asi ne přímo z Rudolfova dvora, na to se narodil příliš pozdě. Jak už jsem napsal, je možné, že se to dozvěděl od Ferdinanda III, ale ten, ač také Habsburk, mohl být jen sám šiřitelem historky, kterou vymyslel někdo jiný. Co se týká pana Y, sotva to mohl být Ferdinanda III, jednak by ho Marci, i když byl jeho osobní lékař, sotva jmenoval svým "intimním" přítelem a navíc v době, kdy byl dopis psán, Ferdinand ještě žil. Sám Marci naznačuje, že ten příběh nemá odjinud potvrzen (zdá se, že mu ani moc nevěří) a nechává Kirchera, aby si udělal svůj vlastní názor. Je ovšem možné, že sám Marci neměl vysoké mínění o rukopisu, obzvláště jestli se snažil jej rozluštit a nedokázal to :-). Proto využil příležitosti se zavděčit Kircherovi, který už se jednou předtím zůčastnil řešení a jistě jen uvítal, že dostal originál manuskriptu. Skutečně zajímavou osobou v naší hře je ovšem sám Jakub Horčický z Tepenče (též zvaný Sinapius z latického názvu pro horčici), o němž se dovídáme z knihy "Kdo je kdo", že se narodil v Budyni (datum neuvedeno) a zemřel 1622. Narodil se jako syn chudých rodičů a začínal jako kuchtík u jezuitů

v Krumlově. Ukázal se být tak nadaný, že mu jezuité dali školy a později se stal pomocníkem klášterního apatykáře. Odtamtud byl zřejmě na něčí doporučení vybrán do alchymistických laboratoří Rudolfa II, kde rychle zbohatl a za poskytnutí půjčky císaři získal erb, titul "z Tepenče" a navíc statky na Mělníku. Císař, který pořád potřeboval peníze, neváhal dávat tituly každému, kdo mu je půjčil, ale soudě podle roku, kdy Horčický titul dostal (1608), pak ona půjčka zřejmě nebyla na zakoupení manuskriptu (který měl být zakoupen od Johna Dee o dvacet dva let dříve). Zároveň tu máme první a nejstarší ověřitelné datum, spojené s rukopisem: ať už tam jméno "de Tepenecz" napsal sám Horčický (na označení svého majetku) nebo císař (jako věnování Horčickému), nemohlo to být dříve, než Horčický onen titul dostal. O jeho úloze v roce 1618 a co bylo pak, si řekneme později. Ačkoliv ho 'Kdo je kdo' klasifikuje jako astrologa, Horčický byl bezesporu také astronom a botanik (léčivé a jiné rostliny už znal dobře jakožto apotékář). A ne jen tak ledajaký: byl totiž jmenován ředitelem Rudolfových zahrad na Hradčanech. Možnost, že by císař daroval rukopis Horčickému, se nabídla luštitelům z uvedeného podpisu, kterému rozuměli jako "věnování". To je ovšem poměrně naivní předpoklad, uvážíme-li, že za ni Rudolf údajně zaplatil malé jmění - ledaže by mu na ni Horčický půjčil, a když znemohl zaplatit dluh anebo zjistil, že je rukopis bezcenný, prostě mu rukopis dal, ale pak jistě bez "věnování". Na druhé straně, pokud ji Horčickému prodasitva asi ne za původn cvysokou cenu. Vůbec je divné, jak mohl Horčický tak rychle v císařských službách zbohatnout - leda že by dostal nějaká prodejní privilegia, jestli prodával zázračné lektvary - nebo kdyby skutečně objevil, jak dělat zlato :-). Navíc museli v roce, kdy se zmínka o 660 dukátech objevuje v Deeově diáři, oba, tedy Dee a jeho spolupracovník Edward Kelly v červnu opustit Čechy, protože se nějak znelíbili hraběti Lobkovicovi, tehdejšímu kancléři. Ale už v září se oba zase objevili v jižních Čechách na dvoře Viléma z Rožmberku, mimochodem jednohoz mála, který by si mohl dovolit rukopis od nich opravdu koupit (oba tam víceméně vyvolávali duchy a snažili se vyrobit zlato). Horčický mohl získat rukopis ovšem také až po Rudolfově smrti (1611) nebo ho už mohl po smrti Viléma (1592) ho odkoupit. Ovšem nikde nemáme důkaz, že by Rožmberk rukopis kdy vlastnil. Pokud totiž Horčickeho jméno v rukopise není míněno jako věnování, ale jako jeho podpis majitele manuskripptu, mohl tam své jméno připsat kdykoliv později po roce 1608, když už byl "de Tepenecz". Podívejme se ještě na chvíli na dobu Rudolfa II. Když si zvolil Prahu jako své sídelní místo, učinil ji také vlastně nejen hlavou císařství, ale i středem tehdejšího evropského vědění a umění. Je dobře známo, že zde v té době žilo a pracovalo mnoho známých vědců jako Kepler a Tycho de Brahe. Rudolf také nakupoval umělecká díla a antiky a to ve velkém počtu. Dá se dobře předpokládat, že by byl ochoten koupit něco jako Vojničův rukopis a dát za něj 600 dukátů. Ale je pochybné, aby se tak lehce od rukopisu odloučil - pokud by ho už někdo nerozluštil a nedokázal, že je že je to podvod, nebo že je obsah bez obzvláštní ceny. Pak ovšem by ho jako žert mohl darovat někomu, jako byl Horčický. Ale to už bychom mohli fantazírovat i o tom, , že Horčický, jako vlastník manuskriptu, sám fámu o Rudolfovi a případně i Baconovi vymyslel a rošířil. Tak dalece ovšem jít nechceme. Co se stalo s rukopise po Rudolfově smrti je ovšem zase jen spekulace. Nevíme, jak Horčický rukopis dostal ani jak ho ztratil. Sotva by ho asi podepsal, kdyby ho chtěl pak prodat. Zajímavé je, že opustil vlast už v roce 1618, když ještě byli protestanti u moci - ale to vysvětlení si nechám také na později. Otázkou je, zda musel ve vlasti nechat svůj majetek. Vzal si rukopis se sebou nebo jej schoval u někoho? Dlouho by ho po návratu ale u sebe stejně neměl, neboť v roce 1622 zemřel. Jak se tedy dostal rukopis od něj k panu Y - a byl mezitím ještě nějaký majitel? Byl rukopis ukraden, když Švédové drancovali Hradčany nebo dokonce ještě předtím? Zatím nic nenaznačuje, že rukopis opustil

Prahu, protože je tam ještě sedmnáct let po westfálském míru v Praze, když jeho nový majitel umírá a Marci ho posílá do Itálie. (pokračování příště) PŘÍLOHA: Historická data kolem rukopisu. 1214 Roger Bacon se narodil 1292 Bacon umírá 1526 Ferdinand I Habsburg zvolen českým králem 1527 Dr. Dee se narodil 1547 První povstání českých stavů, poraženo 1552 Rudolph II se narodil (to Maxmillianovi II) 1562 Maxmilian II (nejstarší syn Ferdinand I) korunován za českého krále 1565 Ferdinand I umírá 1572 Ferdinand II narozen (synovec Ferdinanda I) 1576 Maxmilian II umírá, Rudolph II (nejstarší syn Maximiliana II) korunován na českého krále 1580 Míšovský se narodil 1580 Rabbi Loew praze vytvořil Golema 1582 Dr. Dee přijíždí do Prahy 1586 Dee - poznámka v deníku o 600 dukátech 1589 Dee se vrací do Anglie, Kelly zůstává 1595 Edward Kelly umírá 1595 Marci se narodil 1602 Kircher se narodil 1608 John Dee umírá 1608 Horčický dostává titul de Tepenecz 1609 Německá protestantská unie volí Fridricha Falckého do svého čela 1611 Českou korunu přebírá Matyáš, bratr Rudolfa II. 1612 Rudolph II umírá 1614 Fama Fraternitatis - Rosicrucianský Manifest, prvé vydání 1617 Ferdinand II korunován na českého krále 1618 Druhé české povstání, defenestrace, začátek třicetileté války 1618 Horčický opuští Čechy 1619 Matyáš umírá, čeští protestanti volí Fridricha Falckého jako krále 1620 Bitva na Bílé hoře, Ferdinand II poráží české povstání, Fridrich falcký oprchá ze země 1622 Horčický umírá 1637 Ferdinand II umírá, jeho syn Ferdinand III se stává českým králem 1640 Marci naštěvuje Kirchera v Itálii 1644 Míšovský umírá 1648 Westfálský mír, konec třicetileté války 1654 Marci dostává svůj titul (de Cronland) 1665 Marci se stává lékařem Ferdinanda III 1665 Marci píše dopis KIrcherovi 1567 Marci umírá 1675 Ferdinand II umírá, Leopold I českým králem 1680 Kircher umírá 1912 Voynich kupuje manuskript 1969 Manuscript věnován Yaleské univerzitě

Zpět na index POVÍDKA: VYPRAVĚČ. Mohlo by se o mně říci, že jsem rozený povídkář, takový ten storyteller, ale nemylte se, jinak se živím tím, že vyrábím starodáný nábytek Nu abych pravdu řekl, on vlastně není starodávný, on jen tak vypadá, ale to snobům nevadí a jak známo, za patinu se hodně platí, ať už je pravá nebo falešná. Kdybych ovšem řekl, že jsem povídkář povoláním, bylo by to také pravda, protože se mi někdy zdá, jako bych byl k tomu povolán. Ovšem ne jako se povolává na vojnu, ale takovou tou vyšší mocí, jestli víte, co mám na mysli. Mocí daleko vyšší, než je ta vojenská, pokud je to vůbec možné. Prostě mi to nedá a musím vyprávět. Takové ty příběhy ze života a o životě, ale poučení k tomu nedávám, to už si musí každý najít sám. Návody se mohou přikládat jen k takovým věcem, jako je mechanický otvírač konzerv a navíc k nim ještě dostanete záruku. Já k mým příběhům žádnou záruku nedávám - už proto, že život sám je někdy daleko zamotanější, než bych to kdy dokázal vymyslet. Lidé mé příběhy většinou poslouchají rádi, jen někteří moji přátelé jsou tím poněkud unaveni, protože je slyšeli už několikrát. A zatímco já stárnu a už si nepamatuju, komu jsem co kdy vykládal, moje žena má tu nevýhodu, že má paměť dobrou a ví dokonce přesně, kolikrát jsem jí co říkal. Je ovšem možné, že také trochu hřeší na to, že já si to nepamatuju. Ti, kterým se mé povídky líbí, si v nich většinou najdou, co v nich hledají, někdy i sebe sama - jiní se v nich naštěstí nepoznají, tedy naštěstí nejen pro ně, ale často i pro mě. Třetí kategorii mám nejraději: to jsou lidé, kteří to prostě berou jen jako druh zábavy. Vyprávěčství je ostatně velmi stará profese, ještě z dob, kdy se autoři nebáli číst svá díla před publikem. Nebo kdy minnesengři chodili hradu k hradu a pokud zrovna netrápili svou loutnu nebo srdce paní domu, vlastně hradu, vyprávěli jí také i nejnovější drby. V některých zemích se dodnes shromažďují lidé na tržištích a poslouchají zkazky nebo falešná proroctví. Moderní země na to ovšem mají zase parlament. Jako všichni vypravěči, já se svým vyprávěním i bavím. Rád se totiž sluním v paprscích obecného zájmu a někdy i obdivu. Věty jako: "Kam na to Ricku chodíš?" nebo: "Já znám taky jeden příběh, ale já bych to tak neuměla povědět", nejsou sice výrazy profesionální kritiky, ale zato polichotí mému ego. Vždyť it sama veliká historie se vlastně skládá jen z mnoha malých historek.

Betty Hopkins mě tuhle zastavila, jestli bych nechtěl udělat něco užitečného, ovšem jako dobrovolník, rozuměj zadarmo. Betty je moje dobrá známá a já jí prostě nemohu říci ne, tak jsem jen přitakal a pokrytecky dodal, že většina dobrých skutků se stejně dělá zadarmo. V duchu jsem si ovšem řekl, že ty ostatní skutky jsou zase dobře placené, což takénení k zahození. Nahlas jsem se jí jen zeptal, co tedy na mně chce. "Mám takový nápad, Richarde,"- ona mi nikdy neřekne Ricku - "v městě je totiž ústav pro nevidomé, víš přece, jmenuje se to Holy Mary's Court, jsou tam většinou lidé starší a pro zábavu tam mají jen televizi, ale to víš, většina filmů jsou ty action movies, pořád se tam něco hýbá, ale málo mluví, takže radši poslouchají rádio, ale to víš, ty doby, kdy ještě v rádiu dávali detektivky, tu už jsou dávno pryč," a konečně udělala tečku. "Takže ty myslíš, že já bych svými povídačkami mohl provádět takou tu zábavu, entertainment?" ptám se jí přímo, protože jinak by Betty mluvila ještě celou hodinu. "No právě a navíc jsou ty tvoje příběhy i poučné, " řekla lstivě a podívala se na mě těma svýma velkýma černýma očima, kterým nedovedu nic odepřít. O čemž ona mimochodem velmi dobře ví.

Zašel jsem tam hned ve čtvrtek. Paní ředitelka mi nejprve dala pár dobrých rad. "Víte," povídá, "jejich svět je jiný než náš. Někdy je daleko menší, jindy zase tak veliký, že jim naše starosti připadají jaksi no malicherné. Někteří z nich, většinou ti slepí od narození, už prošli všemi stupni samolítosti a na svůj stav si nějak zvykli; jiní jsou ještě pořád citliví na některé výrazy, většinou s nevinným obsahem, jako třeba 'to bys koukal' nebo 'podívej se, člověče', 'to jsem ještě neviděl' a podobně. Jindy je to horší: tak třeba mluvíte o svých dětech a zmíníte se, že máte u sebe fotografii - a oni naráz vědí, že tu fotku vlastě nikdy neuvidí. Zažili jsme to tu všichni a při troše opatrnosti se tomu už umíme vyhnout." "Jiná věc je," pokračovala, "když popisujete detaily, to mají všichni rádi. Jak jinak bychom jim mohli vysvětlit, o čem mluvíme? Víte nepříklad, že děti, co se narodily slepé, nemají představu, co je výška a musíme je hlídat, aby nevypadly z okna? Jindy je to spíše žertovné: jakýsi mladík se mě zeptal, proč se na hodinkách nosíval přívesek. Ach tak, řekl radostně, když jsem mu to vysvětlila, ony se nosily hodinky na přívěsku " Vzpomněla si na něco, podívala se na svoje hodinky, řekla: "Tak už běžte!" a popřála mi good luck.

Seděli tam všichni v první řadě, bylo jich asi tak jen šest, sedm. No nazdar, povídám si, velký zájem o mě tady není, ale možná, že je to tak dobře. Normálně totiž trému nemívám, ale tady jsem ji měl. Nejprve jsme se představili, to abych si mohl zapamatovat jejich jména. Nemáte-li totiž oční kontakt, musíte je vždy oslovit jménem, jinak by nevěděli, ke komu z nich mluvíte. Naštěstí jsem ještě tak daleko nebyl, mluvil jsme ke všem a k nikomu. Je to takový divný pocit, když všichni na vás upírají oči, aniž by vás viděli, aniž by zase vám ty jejich oči vůbec něco říkaly. Nikdy předtím jsem nevěděl, jak dalece se oční komunikace zůčastňuje naší řeči, když s někým mluvíme. Psi například, to zase vím, ti spolu mluví hlavně očima. My "vidomí" jsme totiž už tak zvyklí na tu oční komunikaci, že bez ní ani nemůlžeme být. Z tváří druhých umíme vyčíst jejich pocity - radost i smutek, často i to, co si o nás myslí. Vyprávím-li něco žertovného, stačí mrknout levým víčkem a lidé pochopí, že jde o vtip. Někdy se naopak při žertu tvářím přehnaně vážně a lidé se mohou popukat, ono je to tím o to víc směšné. To vše mi teď chybělo. Nevěděl jsem, jak se na ně, jak se říká, napojit. Pak mi to napadlo: je to tak prosté - stačí přece zavřít oči a je to. Jenže není; najednou mi při tom hromada věcí chyběla. Ovšem zase se mi zjevily jiné, co jsem dříve neviděl. Jako bych spatřil nový svět, svět bez obrazu, ale zato plný slov a pocitů. Jako kdybych předtím nikdy neznal pravý význam některých výrazů - vždycky jsem je vlastně vnímal jen jako nějaký konkrétní předmět či obraz. A ty výrazy mě teď napadaly samy od sebe, někdy mělo jedno slovo větší smysl, než celá věta. Jiná slova zase zněla prázdně, příliš všeobecně, dutě. Teď, když někdy mluví v televizi nějaký politik, zavřu oči a poslouchám - a hele, vždyť on vlastně nic neříká! Příliš se necháme unášet jeho gesty, úsměvy, kravatou, nebo co já vím. Také mě to zavírání očí pomohlo: poprvé jsem se vlastně slyšel. Nejprve jsem se nepoznával, ale pak jsem se našel a rozjel jsem to naplno, tak jak to umím. Protože jak už jsem řekl, vyprávím také - a někdy hlavně - pro sebe a kvůli sobě.

Jmenovala se Brenda. Kolik jí bylo let a jak vypadala, není vlastně důežité. Byla z těch, co předtím viděli, ale později ztratili zrak. Říkám ztratili, ale to není správný výraz. Většinou něco ztrácíme z neopatrnosti či nedbalosti: zapalovač, tužku, prostě věci, bez kterých se jinak můžeme celkem dobře obejít. Brenda o zrak přišla - při autonehodě. Potom ještě přišla o svého snoubence - brzo potom ji

opustil: nějak zapomněl, že se na podzim měli brát, anebo právě proto. Přežila to. Dokonce to i chápala. Později se sice vdala, ale manžel jí brzy zemřel. Přežila i to. Děti neměli a tak se přestěhovala k rodičům, kde žila do té doby, než zemřeli. Pak ji přivezli sem k Holy Mary, kde žije - lépe řečeno přebývá - už pár let. Až jsem jí záviděl, jak byla pořád veselá a milá. Kde pořád proboha brala tu dobrou energii? Snad to bylo náboženstvím, snad jen proto, že měla ráda lidi. Také mě si zamilovala. Byla to velká štěbetalka, skákala mi pořád do vyprávění, neboli, jak to říkával náš učitel, byla "rušivý živel". Ovšem já se na ni proto zlobit nemohl. Právě naopak: když pak někdy postonávala a nepřišla naslouchat, hrozně mi chyběla. Naučil jsme se totiž její všetečnosti - jiní by řekli "zvědavosti" - využívat při svých vyprávěních. Vždycky mě předbíhala a hádala, co bude dál. Někdy to uhodla, někdy ne - teda častěji ne. Tím, že to neuhodla, příspívala ovšem k napínavosti příběhu. Já sám totiž ještě neumím to, abych se v pravý okamžik zastavil a tak správně napínal své diváky. Ovšem kdyby bývala častěji uhodla konec příběhu, byl bych tam býval jaksi nadbytečný, ale toho jsem se u ní nemusel bát. Pak jsem ji začal podezírat. To když jsem zjistil, že začíná "neuhádat" častěji a častěji. Chtěla mi asi udělat radost. Jenže já přijal její hru a začal jsem přiznávat, že to něco uhodla a podle toho jsem pak měnil konec příběhu. Byla z toho celá nešťastná, než pochopila, že i mé strany je to jenom hra. Pak jsme té hry ale nechali, příběhy se stávaly příliš zamotané a ostatní posluchači se v nich nevyznali, nakonec ani my dva ne. Ovšem její nápady, ač unikátní, se spíše rodily z její fikce, zatímco já se v podstatě snažím držet pravdy, i když si detaily trochu přiupravím. Hrozně ráda měla povídačky "s poučením" - ostatně o to se snažím ve všech svých příbězích. Pochopitelně měním místa a jména osob, ale jelikož jsem ty příběhy slyšel od druhých, nebo sám prožil, zní všechny poměrně věrohodně. Říkám "zní", protože je moje publikum u Holy Mary posuzovalo hlavně podle mého hlasu a dobře poznalo, když jsem zaváhal nebo se snažil něco vynechat. Byli to dobří "posluchači": poznali, když jsem byl v dobré náladě anebo zase když jsem byl unavený. Uhodli, co jsem měl rád nebo co mě bolelo. Přesto mi trvalo dost dlouho, než jsem to pochopil a snažil jsem se - teda hlavně ta moje trápení - před nimi maskovat, ostatně bez velkého úspěchu.

Také si mě oblíbil, a já jeho, starý Ken Mac Donald. Ne, nevlastnil žádnou z těch proslulých hamburgerových jídelen, kde se konzumuje potrava jako na běžícím pásu. Ani se nějak moc neproslavil jinak, byl prostě jeden z té skupiny stotisíců Mac Donaldů, MacDonaldů či McDonaldů, co žijí po světě a docela dobře se mezi nimi ztrácel. Se svým obvyklým humorem mi vykládal, jak kdysi seděl v čekárně u zubaře a když sestra vyvolala jeho jméno, zvedlo se jich hned pět. Celosvětový klan Donaldů je početný a navíc velmi plodný, takže se vůbec nemusíme bát, že by někdy vyhynuli, tak jak to třeba hrozí delfínům. Ken, vlastně Kenneth, býval kdysi učitelem historie a často mě svými detailními znalostmi i dost udivoval. Například když prohlásil, že jedním z objevitelů Kanady byl Čech. "No přece Rupert," dodal, asi aby pomohl mé paměti, "ale vy jste mu říkali Ruprecht, že?" A když má paměť pořád nezabírala, dodal: "No princ Ruprecht, syn královny Alžběty české, zimní královny!" "Ale on přece nebyl Čech," vzpomínal jsem si. "To je pravda," uznal Ken, "jeho otec byl vlastně Němec a Alžběta byla dcera anglického krále Jakuba

- jinak ale Skota," dodal rychle, jako kdybych zrovna tohle nevěděl. "Rupert byl přece synem českého krále, tedy měl českou příslušnost. Navíc se narodil v Praze a nějakou dobu se dokonce uvažovalo, že bude prohlášem následníkem na český trůn, ale pak to připsali na jeho staršího bratra, Fridricha Jindřicha. A jeho matka se nadosmrti nechala titulovat jako česká královna. Jestli tohle nedělá z Ruperta Čecha," rozčiloval se Ken, " tak už nevím!" Chtěl jsem mu vysvětlit, že k tomu, aby byl někdo Čech, je potřeba trochu víc, ale pak jsem neměl to srdce. Navíc mi jeho zájem o české dějiny lichotil. Ale vlastně má pravdu, řekl jsem si. Jak to, že se to tak dlouho tutlalo? Hned jsem se také rozhodl, že si o tom světoběžníkovi něco přečtu.A bylo toho dost. Po neslavném odjezdu královské rodiny z Prahy žili v Holandsku a nějaký čas pobyl i na dvoře - myslím královském - v Anglii. Když trochu vyrostl, třicetiletá válka byla ještě v plném proudu. Dostal pluk a bojoval na straně Švédů proti Habsburkům, byl však zajat a vězněn v rakouském Linci. Později byl propuštěn a odejel do Anglie pomáhat svému strýci králi Karlovi I proti Cromwellovi, jako vrchní velitel kavalerie. Svými taktickými vědomosti a osobní odvahou vyhrál královské straně několik bitev. Jenže právě tyto vlastnosti zase chyběly králi, který prostě válce nerozuměl a kromě toho byl dvorními politiky víc a víc odtrháván od svého synovce. Začal prohrávat jednu bitvu za druhou, což ho stálo nejen království, ale později i hlavu. Rupert udešel za hranice, kde se k němu připojila část anglické flotily a jako královský privatýr rozuměj pirát v královských službách - přepadal lodi Cromwellovy vlády a tak pomáhal svému bratranci Karlovi, synovi popraveného krále, k penězům, které tento nutně v emigraci potřeboval. Když se Angličané nabažili občanské války, povolali prince zpět a prohlásili ho králem Karlem II. Jeho vláda pak byla jedna z nejlepších v dějinách Anglie, takže si vysloužil titul "good king Charlie". Rupert se stal admirálem králova loďstva, bojoval ještě ve válce proti Holandsku, ale později se věnoval už jen vědě a inženýrství. Král také dal do správy celou polovinu Kanady, dřívější Rupert's Land. A byl to Rupert, který v Kanadě založil obchodní společnost, dnes známou pod jménem Hudson Bay, která se zapsala v historii Kanady a dnes tále ještě existuje. Málokdo už ovšem dnes ví, že Rupert byl vlastně jeden z prvních českých emigrantů.

No prosím - to byla historka, kterou bych ani já nevymyslel. Když jsem to vyprável svým posluchačům, docela je zaujala. Proč také ne, bylo tam něco, co nás jaksi víc spojovalo. Ken se toho hned chytil a naléhal, jestli také já nemám v sobě trochu skotské krve. "Možná že to ani nevíš," řekl, "třeba z těch Keltů, co v Čechách žili před Svatoplukem Čechem." Vysvětlil jsem mu, že se jmenoval Praotec Čech, ačkoliv abych pravdu řekl, sotva asi tehdy říkali praotec. Tím mi dal nápad. Vymyslel jsem si historku, jak se třicetileté války moje pra-pra-prababička v Čechách zamilovala do skotského vojáka, co sloužil u Valdštějna a to za okolností, které vedli k urychlené svatbě, neboť byla s outěžkem. Rodinná kronika že ale bohužel neříká, jak skončil ten pra-pra-pradědeček - většina vojáků se totiž vrátila do Anglie, aby si tam v občanské válce vyzkoušeli na svých to, co se na kontinentě naučili. Outěžek že ale zcela jistě zůstal v Čechách a jistě i ostatní potomci, teda až na mě. To se Kenovi líbilo; vzal to jako vtip, jak jinak. Zato Brenda mě od té doby podezírala, že své skotské kořeny tajím a při různých příležitostech mě titulovala "Mac".

O náměty tedy nebyla nouze. Navíc jsme si nějak ty lidičky v ústavu oblíbil. Tady mi nikdo neříkal, že

píšu jako nevyléčitelný romantik nebo zase jako cynický skeptik, tady mě prostě brali jako součást mých příběhů. Skoro bych řekl neoddělitelnou součást. Na oplátku mi zase vyprávěli historky svého života, někdy váhavě, jindy neuceleně, ale vždycky upřímně. Většinou se často opakovali, ale příběhy nikdy neměnili, snad jen když jim opravdu paměť někdy neposloužila. Bylo to něco jako zpověď, jako by mi ty příběhy dávali darem, nebo snad na oplátku. A já je bral s otevřenou myslí a hlavně srdcem. Moje povídání je totiž inspirovalo k tomu, aby mi také oni mohli vyprávěli o svých láskách a trápeních, o svých dětech či rodičích, o tom, co bylo a už třeba dávno není. Co jiného vlastně ke stáru člověku zbývá? Oni měli každý jen jeden příběh, ten svůj, zatímco já si příběhy půjčoval a někdy i vymýšlel. Takže já sice měl mnoho příběhů, ale žádný nebyl ten můj. To mi dávalo jakýsi nadhled a oni to nějak tušili, protože si začali ke mně chodit pro rady, jak udělat tohle, jak rozhodnout támhleto a podobně. To jsme ovšem nechtěl. Jestli je mi opravdu něco nepříjemné, pak je to žádost o radu. Udělal jsem v životě hodně chyb a tak nejsem zrovna ten nejlepší rádce. A co je nejhorší, na některé ty svoje chyby jsem dokonce pyšný. Důvěrné požádání o radu mě přivádí do rozpaků: ne, že bych nedokázal poradit - dost rad jsem už v životě jiným dal a většinou byly dobré, ale jak už jsme řekl, nemám to rád. Protože člověk vy se měl v životě rozhodovat zcela sám. Požádat o informaci, to ano, ale radit, to už je návod k akci. A s tím je spojena i určitá zodpovědnost, že ano.

A pak najednou přišla Brenda a tajnůstkářsky mě požádala, abych prý jí poradil. A ne hned tak s něčím - chtěla se totiž vdávat. Ne, nechtěla ode mne, abych jí řekl, koho si vzít. Toho už měla vybraného, stejně jako jiné detaily, jako koho má pozvat na svatbu, co se bude podávat k hostině a podobně. Jenom pořád ještě nevěděla - která žena to ví? - jestli si vybrala dobře. Mě tím ovšem úplně vystrašila: rady ohledně manželství jsou ty nejtěžší. Ne, že bych neměl kvalifikaci, také už jsem byl jednou ženatý, ale mám na manželský stav poněkud svérázný názor a ještě svéráznější vzpomínky. Kdysi jsem na to říkával takovýhle vtip: každá velká láska končí tragicky - buď se rozejdou nebo se vezmou. Anebo jiný: Rozdíl mezi manželstvím a vězením je, že ve vězení vám za dobré chování pár let odpustí, zatímco v manželství vám pár let přidají. Ovšem vtip nevtip, manželství je velmi vážná věc, jako každá instituce. Především je to svazek dobrovolný a jako takový se často bere na lehkou váhu. Dva lidé si slibují, že budou brát toho druhého jako rovný rovného. Já osobně - zase vtip - se domnívám, že v dobrá manželství jsou jen taková, kde jedna poroučí a druhý neposlouchá. Heslo "Liberté, Egalité, Mariage" by si asi sotva dnes dobylo Evropu, už proto, že jednotlivé složky mají spolu velmi málo společného. Jak už jsem řekl, Brenda si vybrala a abych vás nenapínal, prozradím, že to byl Ken Mac Donald. A jestli prý s tím souhlasím. No prosím, kdyby se alespoň zeptala, co si o tom myslím, ale hned souhlasit?: Proč u čerta zrovna já? To je, abych použil známé klišé, jako brát navigační lekce od kapitána Titaniku. Ostatně zeptejte se mé bývalé manželky - anebo se jí radši neptejte. Ovšem odmítnout poradit, to jsem zase Brendě udělat nemohl. Tak tedy odložit, dobrý nápad! Dobře - řekl jsem jí - ale až na příští sešlosti, tedy té naší vypravěčské schůzce. Lámal jsem si s tím hlavu celý týden. Kdybych byl tak lehkomyslný, jak si někteří lidé o mně myslí, řekl bych jí, ať si ho spánembohem vezme. Ale upřímně řečeno, vůbec se k sobě nehodili. Ona byla romantická, duchem neposedná a navíc takový společenský typ.On zase spíše usedlý, knihomol, od života odtažený - no prostě bývalý učitel bývalé historie. A ptát se Kena, to bych všecko jen prozradil předem. Ani jsem je nikdy neviděl, že by se spolu cukrovali; ne teda, že by mi do toho něco bylo. Na druhé straně bylo ale jasné, že to pro ni to rozhodnutí hodně znamená; ostatně pro koho ne?

Zamilovaná do něj sice byla, ale o ruku ho ještě nepožádala - to jsem měl asi rozhodnout já, nedejbože. Říkám nepožádala, protože on byl jinak plachý a nikdy by se asi neosmělil. Také jsem asi trochu žárlil, ale spíš jako spisovatel - lichotil mi její obdiv ke mně a nechtěl jsem se o něj s nikým dělit. Takže moje doporučení mohlo být vlastně jen negativní. A tak jsem se i ozhodl. Jak jí to ale říci a neublížit? Jak dostát mé zásadě, že nedám nikdy nikomu žádnou radu a přece na druhé straně splnit slib, co jsem Brendě dal? Konečně jsem to vymyslel: řeknu jí to povídkou. Také jsem se na to pořádně připravil, protože jsem chtěl mít jistotu, aby pochopila, aby si vybrala to pravé, to, co jí doporučuji. Než jsem ale začal svoje vyprávění, zašel jsem za Brendou a varoval jsme ji, aby dobře poslouchala, že tahle povídka je vlastně pro ni. A že v ní bude moje opdověď. Jak jste asi vytušili, bylo vyprávění, jak se říká, šité na míru. Dívka jménem Flora se zamiluje do chlapce a vezmou se. Ale místo aby šťastně žili až do smrti, začnou jim problémy. Hoch pije, sází na koně, utrácí rodinné jmění a co je snad to nejhorší, ani po sobě neuklízí. Trápení se stupňuje: začne ji urážet, občas ji i bije, nakonec jí uteče s jinou. Ubohá dívka pláče a trpí - tolik ho má ráda. Ale já ji krutě nechal trpět ještě víc: když ho ta druhá vyžene - mimochodem za stejné prohřešky, za které ho měla vyhnat už i ona - on se k Floře vrátí a žadoní o smilování. Pláče a slibuje, že už nikdy, že ona je jediná, atd. A světe zboř se, naše Taťána svého Oněgina - vlastně Flora svého Toma - nejen nezapudila, ale odpustila mu a přijala ho zpět! A jak už se říká, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán, musí se ještě o něj navíc starat. Náš záletník, který už nemůže létat, navic trpí paralýzou, jistě coby následek nějaké nepěkné nemoci. A Flora o něj pečuje a vozí ho každý den na vozíčku k útesům, kde mu vypráví zkazky o moři a o nekonečné lásce. Aniž by to tušila, je teď k němu.připoutána stejně, jako je on připoután ke svému vozíku. Tím jsme to ukončil. Finita la comedia. V sále bylo ticho, některé ženy si v dojetí otíraly oči, jedna dokonce zaštkala. Muži, ti se spíše tvářili, jako by se jich to netýkalo - asi jsem je trochu urazil. Já sám jsem byl ovšem se sebou velmi spokojen - řekl jsem všecko, co jsem říci chtěl. Nemá cenu se stát obětí své vlastní, pošetilé lásky - jasnější to přece být ani nemohlo.

Asi za týden mi Brenda oznámila, že bude mít svatbu. Zíral jsme na ni v rozpacvích; nechápal jsem, kde jsem asi udělal chybu. Šla prý hned za Kenem a ten se přiznal, že už ji dávno miluje. Pak mě políbila a přejela mi rukou po obličeji, aby prý si mě mohla dobře zapamatovat. protože tak dobře, jako já, jí ještě nikdo neporadil. "Víš," povídá, "měl jsi úplně pravdu. Jako se on nemohl pohybybat bez toho vozíku, ani ona nemohla žít bez něho. To je přesně ono: nestačí jen milovat, ale je třeba i snášet utrpení, které s sebou láska přináší. Hlavní přece je, že se mají rádi, ne? Zpět na index POHLEDY: TRIALOG O KAMARÁDSTVÍ Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádím novou

serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Jsou to ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.

MARTIN: Když vás oslovím jako "kamarády", co vám to říká? DAVID: Že jsme spolu chodili do školy - nebo ještě lepší, za školu. (směje se vlastnímu vtipu) HELENA: Tak si přece říkají trampové, ne? MARTIN: No původ slova není zrovna slovanský. Snad bude lepší, abych se zeptal, co to teda kamarádství vůbec je. HELENA: To je něco jako přátelství, ne? MARTIN: Ano, ale ne tak docela. Ono zřejmě záleží na tom, co si kdo pod kterým slovem představuje. Kamarádů máme hodně, ale přítele většinou jen jednoho nebo omezené množství. S kamarády se sportuje, trempuje, chodí za školu - ale příteli se svěřujeme se svými bolestmi nebo i tajemstvím, žádáme je o radu, případně o pomoc. Jak se říká: kamarádi se potkávají po letech, ale přátelství je na život. DAVID: Na kamaráda prostě klademe menší požadavky než na přítele. Ale zase tak úplně malé nejsou: znáte to rčení "děvka přestrojená za kamaráda"? HELENA: A co tím chceš vlastně říct? DAVID: (najednou celý popletený) No já nevím, snad to, že kamarád, no - že se prostě musí - no víte co, ne? MARTIN: (pomáhá, ale ne moc) - se musí chovat jako kamarád, zatímco přítel se musí chovat jako přítel. (směje se) HELENA: Já si myslím, že kamarád je míň než přítel. Kamarádit se můžeme s každým, ale na přítele máme prostě větší nároky, například že si musíme být vzájemně sympatičtí. DAVID: Ach ty ženy, ty ženy! Na co ony hned nemyslí! HELENA: (uražena) Já mluvím všeobecně, myslím pochopitelně přítele i přítelkyni. MARTIN: Helena má pravdu, Davide. Přátelství je také daleko silnější citový projev. Kamarádem může být někdo, s kterým se známe ze školy. Navíc je přátelství je sice vztah zavazující, ale každý to chápe trochu jinak. Někdo má tak vysoké nároky na přítele, že se pak lehce zklame. DAVID: To myslíš tak, že můžeme od přítele očekávat jen to, co je vůbec možné? HELENA: No nemožné určitě ne- ale někdy nemůžeme ani očekávat to možné. Nemůžeme dobře chtít, aby obětoval něco, co má hrozně rád! DAVID: A proč ne, prosím tě? MARTIN: Pravda, očekávat to můžeme, ale obdržet to nemusíme. Je otázka, jak je ta jeho laťka vysoko, jak daleko chce v přátelství jít. DAVID:Pak to ale není žádný přítel! HELENA: A ty bys za přítele obětoval život? DAVID: A proč ne, za dobrého přítele všecko. HELENA: Už tě vidím, ty určitě! Ty by ses z toho parádně vykecal. MARTIN: Nehádejte se, oba máte pravdu: žádat se dá hodně a opravdu známe situace, kdy se přítel obětoval za druhého, třeba v nebezpečí či ve válce. Ale mluvili jsme o kamarádství, což je spíše termím, který označuje nějaké sdružování, třeba i partu a podobně. DAVID: Jako třeba gang. MARTIN: Nu to nejsou kamarádi, ale spolupachatelé (směje se). Ale mluvil jsem o normálním sdružování, lidí stejných zájmů nebo názorů.

DAVID: Jako je to třeba u soudruhů HELENA: Co to sem prosím tě pleteš? DAVID: No německy se přece řekne soudruh kamerad a anglicky comrade. Nemůžeš tady popřít tu fonetickou podobnost! MARTIN: Fonetickou možná, ale principiální ne. Kamarádství je - řeknu to nepřesně, nic lepšího mě nenapadá - vztah, který není založen na železné disciplině či plánu, jak převzít moc ve státě. To, co jsi Davide uvedl, jsou výrazy čistě politické, tedy umělé a lépe je vystihuje německé "partaigenosse" neboli člen strany, kterýžto titul používali už i nacisti. Máme dokonce partaje, kde se oslovují "bratře", ale to také nic neznamená. Ostatně už tebou jmenovaná angličtina rozlišuje termíny comradeship, tj. příslušnost ke straně comradů a camaraderie, což je naše kamarádství. DAVID: Zatímco kámošové jsou jen ti, kteří mají ušlechtilé cíle, kteří si pomáhají v trablích, jeden druhého se zastanou, prostě jako jsme to dělali, když jsme byli ještě kluci. HELENA: - nebo holky. DAVID: No jo, ale taky se říká, že žena může mít muže za kamaráda, ale ne za přítele. HELENA: No to je někdy pravda, ale je to proto, že mužský chtějí vždycky něco víc, než přátelství. Protože chtějí sex. DAVID: A ženy ne, viď? MARTIN: To si nechte jinam, to tu diskutovat radši nebudeme. Ale zpět k tomu kamarádství. Jistě se shodneme, že je to vztah důležitý pro život, hlavně ten citový. Už malé dítě ví, že potřebuje kamarády a učí se tak nejen přijímat, ale samo i něco dávat. Jak už jsi Davide naznačil, nejlepší kamarádství jsou ta z dětství či dospívání. Jak člověk stárne, začíná být víc opatrný ve výběru kamrádů - a proč to neříct - později, v manželství, má pak už jiné starosti. Říká se také, že lidé měli dříve více kamarádů než dnes. Co si o tom myslíte? DAVID: Asi jo, lidi se nějak víc izolujou než předtím. HELENA: No já nevím, já jsem předtím nežila. Ale spíše teď potřebujeme to kamarádství ještě víc než předtím. MARTIN: To je jediná správná odpověď. Také se zdá, že nároky na kamaráda v tomto století dost klesly a je jen na nás, abychom to staré, dobré kamarádství postavili zase na nohy. DAVID: Já jsem pro. Tak co, Heleno, chceš být mou kamarádkou? HELENA: Docela ráda. Když se asi tak třikrát polepšíš . . . Zpět na index POEZIE: RÁNO ráno je moudřejší, moudřejší večera ráno je veselé, ráno je prostě mladé ráno si nemusíš vzpomínat na včera ráno je naivní a usmívá se všade ráno je rozmarné, ráno je skotačivé ráno je nezkušené a naděje plné ráno smíš zapomenout to, co bylo dříve ráno vždy odpouští, to jenom večer klne

ráno se probudíš a potkáš listonoše, ráno tě políbí na ústa rozespalá, ráno se můžeš obdivovat soše ráno se přízeň zrodila a láska se z ní stala ráno si slibuješ a ráno slibům věříš ráno vše počato, nic není dokonáno ráno si stáří pohrdlivě měříš protože ráno ráno je - a ráno je jen ráno...

Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 2B/2000 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Číslem 2 se loučíme s anglickou částí Hurontarie a budeme pokračovat jen touto, českou. Je nám to opravdu líto, získali jsme ve světě mnoho přátel, kterým jsme přibližovali český svět. Udělali jsme jistě hodně práce, ale zároveň to tříštilo naše síly a čas. To neznamená, že na své anglicky mluvící čtenáře zapomínáme: budeme teď vydávat v knižnici KNIHY OFF-LINE některé knihy i v angličtině. Prozatím už jsme vydali dvě, oba ročníky anglické Hurontarie a plánujeme knihy básní, reportáží a další. Komentář: Naše knižnice se rozrůstá a s ní i nová technologie elektronických knih. Zajímavou diskuzi najdete v časopise RCFoC na http://www.compaq.com/rcfoc/20000110.html#_Toc471710918 . RCFoC je časopis Jeffa Harrow od firmy Compaq, jehož jsem kdysi inteviewoval pro Hurontarii. Osobně se mi líbí nápad jednoho čtenáře, nazývat papírové knihy "knihy mrtvých stromů". Zatím si ale nemyslím, že bychom dřevorubce připravili o práci, většinu papíru stejně spotřebují byrokrati a politici - a ti jak známo nevymírají. Za posledních čtrnáct dní jsme vydali další čtyři knihy, adresy na ně najdete na titulní stránce Hurontarie. Doporučujeme knihu GO WEST! (aneb Jak se žije u prérie) , která popisuje tři léta autorova života tamtéž. Jelikož už máme celkem devět knih, zavedli jsme pro ně speciální stránku na Netu, adresa je také tam. Takže jsme na nejlepší cestě se rozjet. Knihy můžete číst vyhledávačem, tím samým, kterým právě čtete toto, a ano, jsou zadarmo. Plánujeme vydávat i knihy básní a máme tam už i dvě knihy v angličtině. Jednotlivé knihy jsou zazipovány, a po odzipování se dají nahrát na jednu floppy disketu, takže jsou přenosné. Zachovávají text, barvy, a obrázky jako na Netu, jedna z nich je dokonce ozvučená a máme slíbeno, že jich takových bude víc. Článek o elektronických knihách všeobecně najdete v našem Příložníku (z 25.ledna). Knihy najdete na specialní stránce knižnice KNIHY OFF-LINE, adresa je na Titulní stránce Hurontarie. Tož neváhejte a staňte se elektronickými čtenáři! Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora. Pojednává o práci Jaroslava Matouše, který už vystavoval po celém světě a nazývá se CHVÁLA KONKÁVNOSTI. Internetová výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Obrázky jako ten napravo tam najdete pochopitelně mnohem větší. PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po sedmnácté. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba tenhle vlevo (ze současného čísla, fotka i socha jsou od umělkyně Jany Mikové). Nový frývér: Pokud máte skaner, jistě vám dělá potíže používat ho jako kopírovačku typu xerox. Buď je vše moc pomalé, nebo musíte zvlášť kopírovat a zvlášť tisknout, nebo máte problémy s velikostí. To vše vám vyřeší frývér PHOTOCOPIER od Nicco Cuppena. Je to výrobek holandský a dělá vše na

jedno ťuknutí a jednu operaci, dokonce i panel vypadá jako na xeroxu, včetně číselnice, kde si nastavíte počet kopií. Dokonce můžete dělat barevné zeroxové kopie a navíc je zdarma. Za několik vteřin dostane kopii, která je často lepší než ze xeroxu (citlivost je 300 dpi). Potřebujete k tomu jen Windows, printer a skaner kompatibilní se standartem TWAIN - a to většina skanerů je. Program a pomocné fajly zabírají jen 350 kilobajtů! Zkusil jsem, vřele doporučuju. Najdete ho na http://www.nico2000.com/cp.exe INDEX: B - ČESKÁ ČÁST Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

ČTYŘIKRÁT NIC (díl 2.) VOJNIČŮV MANUSKRIPT (díl 2.) CENA ÜTĚCHY K ČEMU JE UMĚNÍ? SNAD

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Česká část B, je zobrazena v kódu CE 1250. Část C je totéž, ale bez diakritiky. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Pro novou volbu jděte prosím zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: Moje žena má hezký hlas, ale zřidka mi něco hezkého řekne."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] ÚVAHA: ČTYŘIKRÁT NIC (díl 2.) Řekli bychom, že pravděpodobnost, že student zvolí správnou odpověď náhodou, je při čtyrech odpovědích 1 ku 4. Teoreticky ano (t.j. kdyby vůbec nečetl otázku :-), což by ovšem byla katastofa: celá čtvrtina studentů by měla správnou odpověď, kdyby si jen zavázali oči a hádali. Naštěstí se pravděpodobnost zmenšuje s počtem otázek - tak např. aby někdo uhodl celých deset otázek z deseti správně, je pravděpodobnost jen 1 ku 1048576, t.j. 1 : (4 na desátou), což je téměř nula. Takže je vše v pořádku, ne? Právě že ne. Řekněme, že mám dost přísný systém hodnocení (7 správných odpovědí při deseti otázkách je na čtyřku, tj. na propadnutí, 8 na trojku, 9 na dvojku, deset na jedničku). Dejme tomu, že náš student zodpověděl sedm otázek z deseti zprávně, dostal by tedy čtyřku a propadl by. Na

zbývající tři, kde nezná odpověď, bude jen házet kostkou (odpovedi jsou čtyři, tudíž hody, kde padne 5 či 6 ignoruje). Pravda, aby uhodl všechny tři otázky, má šanci jen 1 ku 64. Ale na to, aby uhodl jen jednu a tudíž nepropadl, má šanci 3* (1/4) tj, "téměř" tutovou! Pokud by celá třída na tom byla stejně, všem stačí na tři otázky hádat a celé tři čtvrtiny třídy nepropadnou, ač by jinak měly! Trochu jsem to tu přehnal, přiznám - ono to tak hrozné vlastně není. Především musí onen student mít těch 7 odpovědí správně, něco tedy musí znát, patrně dost :-) - ale ne dostatečně, když nazbývající 3 otáxzky odpověď nezná! Na druhé straně je ale pravda, že asi zná odpovědi jen na ty lehčí otázky, zatímco právě ty tři těžké vlastně "dělají" ohodnocení, takže těch sedm stejně moc neplatí, alespoň v tomto našem testu ne. Může to ale být směs, tj. lehké i těžké otázky a počítat pravděpodobnost, kolik je těch "lehkých" otázek, zde ovšem nemůžeme, to záleží na testu, stejně jako kolik jich propadne záleží na úrovni třídy. Dále jsem vybral asi velmi ubohou třídu - všichni byli na propadnutí. Detailista by našel v tom případě jistě ještě plno chyb. Ale mě nešlo o přesnost. Já chtěl jen ukázat, že systém není neomylný, pravděpodobnost hraje velkou roli a že navíc vlastně studentům už napovídá tím, že jim dává odpovědi, kde je jedna správná. Kolik studentů by třeba na ni vůbec nepřišlo, kdyby jim nebyla předhozena ve výběru? To si autoři hned od začátku dobře uvědomovali. Jenže jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Ano, odpovědi se prostě musí prefabrikovat, jinak bychom byli zpátky na začátku a museli je pracně číst a vyhodnocovat. Úmyslně jsem v mém příkladu neudal jeden faktor: že totiž student, když odpověď nezná, tak ji nevybírá náhodně, ale usuzuje, která by "mohla" být ta správná, podle svých ostatních znalostí. A tady se naskytla možnost: když ho hodně oblbneme, on se nám splete, Trik je pochopitelně v odpovědích: proto se tam dávají ty trikové, jedna až dvě, zůmyslně pletoucí tak, aby se pravděpodobnost chybného rozhodnutí ještě zvětšila, pochopitelně u toho, kdo to nezná. Jenže se často spletou i ti, co látku znají. Že to není vůbec jednoduché, to vám ani nemusím říkat. Naopak, je to zatraceně složité: musíte znát osbornou stránku věci a ještě navíc psychologii někoho, kdo tomu nerozumí, nebo rozumí jen částečně a nechá se splést. Že to není fair play? Samozřejmě že ne, ale je to prý nefér ke všem a to stejně, takže to vlastně fér je. Pokud autor v odpovědích nepoužívá nefér triky, pokud se vyjadřuje jasně a podává plnou informaci, co se odpovědí myslí, je to přijatelná metoda. Test nemá totiž zjistit, kolik kdo toho umí, ale kolik toho neumí. Že je to totéž? Ale vůbec ne, právě naopak! Jak dalece to pracuje, si asi umíte představit. Až moc. Kdybych měl v uvedeném příkladu - za předpokladu, že znám převodní konstantu, mezi librou a kilogramem - napsat přímo odpověď, trvalo by mi několik vteřin, abych to v duchu převedl a napsal správnou odpověď. Každá jiná by byla špatná. Pochopitelně, ona konstanta je 2,535 takže by se výpočty lišily. Musel bych přijmout - nebo předem vyloučit - možnosti od hrubého zaokrouhleni, tj. 2,5 přes 2,54 až k 2,535. Namísto toho musím při MCQ testu strávit pět minut uvažováním, zda přece jen některá z druhých odpovědí nemá něco do sebe, zda tam není nějaký záludný trik a podobně. A nakonec, když něco přehlédnu, či bude špatná xeroxová kopie otázek a neuvidím dobře desetinnou čárku, mohu se klidně splést. Ta zbytečná ztráta času se dá někdy dohnat, ale chybějící bod za správnou odpověď už ne. je to jako hodnotit běžce závodníky na rychlost a nastavit kolem trati pomocníky, kteří jim v pravidelných intervalech budou podrážet nohy. Pravda, říkají nám, že to dělají, aby si opravdu byli jisti, zda tomu student rozumí, zda to má v krvi, zda se nenechá splést, atd. To je ovšem jen výmluva z nouze: proč by se měl někdo pořád splést, když to zná? Když vypočtu a napíšu výsledek podle vzorce a je správně, mělo by to být postačující. V normálním životě si věci buď pamatujeme nebo vypočítáme či jinak odvodíme. Zůmyslně sem

nedávám, že se zeptáme či podíváme do knih, protože to jaksi u zkoušky nelze, to chápu. Jen jendou jsem dělal na technice zkoušku u profesora, kde jsme měli dovoleno používat naše knihy a poznámky, ale příklady byly tak odlišné od toho, co jsme tma měli, že nám to moc nepomohlo - tak jak to ostatně v životě bývá. Dodnes si toho profesora vážím jako velkého pedagoga. Život není hra s padacími pastmi, které nám nastavují v MCQ, někdy dokonce navíc tak rafinovanými, že ani jiný učitel není schopen zjistit správnou odpověď! Dost na tom, že někteří autoři formulují otázku už hned na začátku špatně, hlavně z neznalosti se správně vyjádřit, než ze zlomyslného úmyslu. Ovšem poznal jsem i takové, kterým se to spletení zdálo být důležitější než vše ostatní. To je ovšem kontraproduktivní omyl. Studenti, kteří to náhodou udělají a vyjdou do světa, si nikdy nebudou jisti tím, co dělají a pořád se budou ohlížet, zda jim někdo nenastavuje stoličku. Podívejme se ale i na druhou stranu: některé testy jsou zase tak lehké, že samotná logika - ne tedy odborná znalost - vám pomůže si vybrat správně. Například otázky jako: slouží čtvrtý vodič v elektrickém kabelu nějakému účelu? Logická odpověd musí být "ano" (protože jinak by se za něj zbytečně vyhazovaly peniíze). Také zde pochopitelně nesplňuje test svůj účel, ledaže by to byl test z běžného usuzování. Opět přeháním, ale už jsem viěl hodně takových naivních otázek. Říkají, že podle MCQ poznají, co student nezná a že je to i studentu k dobru.. To je nesmysl: kdo z nich má čas se zajimat o to, co student nezná, proč to nezná a jak to nezná? Když není čas ani na to, jít a přečíst jeho vlastní, ne tedy ty prefabrikované, odpovědi? Pravda, pro studenta by to mělo cenu a je to také základem učících strojů (o těch si doufám ještě někdy něco řekneme), ale většinou si odpovědi svého MCQ testu nepamatuje (opsat otázky a odpovědiMCQ mu nedají, to by se někdo jiný pak mohl na ně předem připravit) a i když dostane kopii bez otázek a odpovědí, jen s čísly 1,2,3,4, která zaškrtl, nepamatuje si zase, které to byly. Ve své praxi jsem přišel ještě na něco: někdy je formulace samotné otázky důležitější než odpovědí. Stane se totiž, že je-li pochopena doslova - protože tak má být také správně formulována! - žádná z odpovědí se nepasuje. To je ovšem neschopnost autorova, ale doplatí na to zase jen student. Proto se raději berou už předem osvědčené, vyzkoušené testy. To má výhodu a pochopitelně i nevýhodu: dá se to lehce zneužít, například získáním otázek předem. A zase se našlo tak zvané řešení: studenti se rozdělí na několik skupin a každá má jen "své" otázky. Zajímavé je, že se nedělají - alespoň ne pro důležité testy - zkoušky "čistě počítačové", kde není třeba prezence zkoušejícího během testu. Chytrý student by totiž mohl odpovědi z počítače získat třeba hakrováním, případně ošidit vyhodnocovací systém, jak už se mnoho krát i stalo. Jindy zase nelze určit správnou odpověď, je-li jich totiž víc. Upozornění studentoví, že má zaškrtnout jen tu "nejvíc správnou" může napsat jen diletant, který navíc porušuje zásadní přijatou zásadu, že totiž správná může být jen jedna odpověď, ty více či méně správné prostě neexistují. Překrucováním pravidel se hra stává neurčitou a tudíž nefér. Sem patří i testy kombinované s výběrovou nebo grupovou logikou. například: Kilometr je.... a) délka b) míra c) jednotka (pozor, tady teprve končí otázka!) Odpovědi: 1 - všechny tři věci, tj, a) b) c) 2 - jen a) a c) 3 - a) a c) nejsou správně 4 - a) a b) nejsou správně, c) ano

Chápete tu rafinovanost? Zde musíte vyhodnotit nejen všechny verze a, b, c, individuelně, ale i posoudit jejich kombinace v odpovědích. Kdyby například platilo, že ani a, ani b, ani c není správně, pak platí jen odpověď 3. Každý by ovšem spíše usoudil, že se předpokládá, že c je OK (ale o tom se tam nic neříká!), jenže pak by odpovědi 3) a 4) byly stejné! Z logiky víme, že to, co se vysloveně neříká, není ani správné, ani špatné, to se prostě může zanedbat. To je případ odpovědi 3) a proto je správná. Hřeší se tu na poctivost studenta, který si rozbírá všechny varianty a pak se splete a bere odpověď 3) jako by to bylo 4). A tak i když vyhodnotí výrazy a,b,c správně, udělá pak chybu v logice. Že to už vlastně nemá nic společného s kilometrem, je nasnadě. Ano, ale o to víc studentů se splete, víc jich vypadne a účelu bylo dosaženo. Jenže jakého účelu: víc je naučit, nebo víc vyhazovat? Z uvedeného jste asi poznali, že nejsem příliš velký zastánce testů CMQ. Je to jen skolastika, akademické hraní si na chytrého a zneužívání toho, že poctivý student věnuje každé odpovědi stejnou péči, hledá chyby tam, kde ani nejsou a ztrácí drahocený čas na zbytek otázek. Je to totiž také závod o čas, protože kdybyste jim dali dost času, udělali by jistě méně chyb. Svými vadami MCQ přímo lákají autory příruček pro studenty k návodům, jak hádat a kombinovat, jedním slovem projít, aniž by si to dotyčný zasloužil. Např. radu, že mají odpovědět a zbytek hádat, jsem s nevymyslel: vyskytle se nejméně ve dvou takových příručkách. Nu proč ne, u čtyř otázek (každá se čtyřmi opověďmi) máte teoreticky 100% jistotu, že jednu uhodnete správně. V případě propadnout- nepropadnout toje opravdu hodně. Využívat chyb systému sice také není férové, ale je to odpověď na triky, které se v testech vyskytují. I těch je totiž omezené množství a dají se sepsat. Navíc většina autorů testů používá jen omezený počet triků, který pořád opakuje v různých,a le průhledných variantách. Přesto všecko mají dnes MCQ svoje místo ve vysokoškolském testování. Zda je oprávněné, zde neposuzuji - rozhodně by ale jejich výsledek neměl být absolutní, tj. jediný, na kterýse bere zřetel. Hodně lidí neprojde, protože prostě potřebují víc času se v těch vyumělkovaných labyrintech odpovědí vyznat. Jiní se prostě unaví a vzdají to. Mě osobně nejvíc vadí, že tyto testy vůbec neodpovídají reálnému životu, který je konec konců ta jediná pravá zkouška. Tam neexistují prefabrikované odpovědi, tam je musíte najít sami. Musíte vzit papír a pořádně si vše promyslet, tam máte všechna data přístupná, ale musíte použít i inspiraci a často i umět improvizovat. A hlavně se nezdržujete nesmysly - váš hlavní úkol je najít řešení, což u auttorů testů už dávno úkolem není. On řešení zná, jen se ho snaží před vámi zamaskovat. Naštěstí existují jiné, lepší a přitom stejně rychle vyhodnotitelné testy jako je MCQ. Ale o těch si řekneme zase jindy. (konec) Zpět na index REPORTÁŽ : VOJNIČŮV RUKOPIS (díl2.) (který on nikdy nenapsal a který nikdo neumí přečíst) Posledně jsme si pověděli, jak se rukopis našel, o osobách kolem něj (většinou to byli Češi), záhadných pánech X a Y a nakonec i uvedli seznam důležitých dat.

A co náš záhadný pan X? Pokud rukopis napsal Roger Bacon, znamenalo by to, že rukopis přišel z Anglie. Zatímco se Marci zmiňuje, že Rudolf II snad kdysi rukopis i vlastnil, rok, kdy ho koupil pokud ho vůbec koupil - je stále záhadou, neboť chybí jakýkoliv důkaz koupě samotné. Zajímavé je, že

Dr. Dee byl v Praze téměř sto let před Marciho dopisem a že zmíněných už 600 dukátů, o kterých se ve svém deníku zmiňuje, může být jen náhoda, přinejlepším i suma jemu zaplacená za zcela jiný rukopis či něco úplně jiného. Rudolf ovšem mohl koupit rukopis mnohem později: Dee zemřel roku 1608 a nabízí se možnost, že pan X působil jako protředník mezi Rudolfem a správcem Dee-ovy pozůstalosti, pokud ovšem Dee rukopis v době své smrti vůbec vlastnil. Podobně i Horčický se mohl stát vlastníkem už v témže roce - tehdy právě dostal svůj šlechtický titul, pod kterým je v knize uvedeno jeho jméno. Ovšem mohl ho také získat později, teoreticky až v den své smrti (ale ne už od Rudolfa, ten byl dávno mrtev). Ovšem rok 1608 se nabízí jako jistá koincidence: pokud se Rudolf dozvěděl, že Dee už mu manuscript přeložit nemůže, ztratil o něj zájem. Na druhé straně je možné, že Rudolf dal Horčickému šlechtický titul právě za to, že mu pomohl rukopis získat. Nemohl on být nakonec onen záhadný prostřeník, pan X? To jsem také ve svém dopise René Zandbergovi naznačil, ale on mi odpověděl, že je známo, že Rudolf dával tituly každému, kdo mu půjčil peníze ( a Rudolf mu nechtěl nebo nemohl zaplatit, poznámka j.h.). To se ukázalo pravdou, neboť jsem našel ve výše zmíněné knize "Kdo byl kdo" tuto poznámku o Horčickém: "U císaře velice rychle zbohatl a za poskytnutí půjčky svému chlebodárvi (Rudolfova pokladna byla téměř stále prázdná) získal erb a perdikát "z Tepence" a kromě toho i statky na Mělnicku jako zástavu". Nuže tady to máte, záhada vyřešena. Pravda, ne úplně, mohl císaři půjčit peníze právě na koupi rukopisu, ale protože by sotva pak na titul čekal tolik let, dostal by asi titul ten samý rok, co mu peníze půjčil. Tím ovšem padá hypotéza, že by Rudolf koupil manuskript přímo od Dr. Dee, takže mu zřejmě půjčil peníze na něco jiného. Navíc by mu ten manuskript po Rudolfově smrti (1612) legálně patřil, čímž by se císařovo věnování v manuskriptu stalo spíše ironií. Ovšem jak se dovídáme z České kroniky Pavla Skály ze Zhoře, mělnické statky mu patřily ještě v době stavovského povstání (1618). Kdy se tam tedy to jméno objevilo? To ještě dnes nevíme. Rudolf se mohl dozvědětpřímo od Dr. Dee, že má Vojničův rukopis - ten mu ho patrně ukázal, když u něj na audienci hledal zaměstnání a mohl "prozradit", že Roger Bacon je autorem. Jenže ve svém denníku se zmiňuje Dee také o záhadném rukopisu, který měl on (lépe řečeno jeho kolega-alchymista Edward Kelly, vlastním jménem Edward Talbot) ve vlastnictví a který používali ještě mnohem později, to už ve službách Viléma z Rožmberku, kde jim měl pomoci k výrobě záhadného červeného prášku. Kelly ho prý objevil někde v Anglii, v Glastonburském klášteře, a tvrdil, že prášek je hlavním ingredientem pro přeměnu olova ve zlato. Jen tak mimochodem - není některá sloučenina zlata řervená? Slyšel jsem, že se zlato přidává do t.zv. rubínového skla, aby zrudlo; to by pak vysvětlovalo údajné Kellyho úspěchy u Rudolfa - prostě se tím práškem při reakci původní olovo pozlatilo. Už tehdy se totiž šeptalo, že do kádinky tajně přidává zlato. Červená sloučenina zlata by ovšem žádné podezření císaře nevyvolala a přitom by splnila stejnou úlohu. Podle názoru jiných bral Kelly alchymii na rozdíl od duchařiny smrtelně vážně a opravdu se zoufale snažil onen rudý prášek vyrobit, takže zřejmě opravdu takhle nějak ten prášek mohl pracovat. O tom svědčí také to, že trable nastaly, až když Kellymu červený prášek došel. Zlato je, jak známo, velmi netečný kov a normálně nereaguje na nic, jen na lučavku královskou, takže vyrobit sloučeninu zlata je jistě značně obtížné. Kelly sám prášek neuměl vyrobit a když později - to už sám, Dee se vrátil do Anglie - došla napjatému Rudolfovi trpělivost, dal ho tento zavřít do vězení v mosteckém hradu, asi aby byl povolnější. Kelly ovšem dobře věděl , že prášek vyrobit neumí a raději volil útěk oknem svého vězení. Přitom spadl, těžce se ztranil a brzo na to zemřel. (1593 nebo 1595 podle jinych pramenů). Rukopis, který ovšem mohl být v té době ještě u Kellyho v domě - on byl údajně jediný, kdo ho mohl přečíst, byl po jeho smrti byla zase "nerozluštitelný". Kelly a Dee se dorozumívalis duchy umělou řečí, t.zv. Enochiánským jazykem, kterým prý mluví andělé a duše v ráji. Ale zjistilo se, že se strukturou až

příliš moc podobá angličtině. Vojničův rukopis na druhé straně žádnou podobnost s anglickou skladbou nemá - a defakto ani s jedním z evropských jazyků, které na něm byly vyzkoušeny. To by svědčilo spíše o tom, kellyho rukpois byl jen podvrh a pokud rukopis patřil jen Kellymu, jak se dovídáme jinde, Dee ho ani sám prodat ani nemohl. Je ovšem nepravděpodobné, že by zrovna tento rukopis napsal Bacon: ani jeden z obou alchymistů to ostatně nikde netvrdil. Na druhé straně se v případě Vojničova rukopisu fáma o prodeji zřejmě nějak dostala ven - alespoň až k Miškovskému. Zdá se celkem jisté, že se tedy jednalo o dva různé rukopisy. Ve Vojničově rukopise je náznak, že možná přece jednou patřil doktoru Dee: stránky jsou očíslovány v pravém rohu, patrně jinou rukou než autorovou, protože jsou použity arabské číslice a o tak, jak se psaly v době renesance či novější gotiky. Britští odborníci tvrdí,, že srovnáním s rukopisem dr. Dee (z jeho knih uložených v Bodleianské knihovně Oxfordské university) je zřejmé, že je to jedna a táž ruka. Ovšem při pohledu na ona čísla se nestačíme divit: kaligraficky přesné, téměř jakoby tištěné číslice, tak jak by je napsal krasopisně každý písař, nedávají velký prostor na odlišení, téměř žádný. Dá se předpokládat, že je mohl napsat i autor rukopisu, jímž Dee rozhodně nebyl (ledaže by úmyslně napsal padělek). Také jeho poznámka v denníku říká, že v říjnu 1586 obdržel přesně 630 dukátů, ne tedy oněch 600 z Marciho dopisu. na druhé straně jeho syn Artur přiznává, že když s ním byl v Čechách, Dee "měl knihu, která obsahoval nic než hieroglyfy, ale neslyšel jsem, že by jim rozuměl." Nuže to zní jako opravdový důkaz, ale je tomu tak skutečně? Předeším rukopis nemá jen text, ale i kresby, dokonce na mnoha stránkých, a co se týká hieroglyfů, uvážíme-li, že to je egyptské písmo z doby pyramid, tak to tam vůbec není. Je sice pravda, že lidé mají ve zvyku říkat písmu, kterému nerozumí, "hieroglyfy", ale i kdybychom to vše uznali jako důkaz, je to teda důkaz čeho? Jen toho, že Dee měl nějaký rukopis a že ho možná dokonce někomu prodal, možná třeba i za těch 600 dukátů a možná dokonce i Rudolfovi. Ovšem to je příliš mnoho "možná" a navíc to vůbec nedokazuje, že to byl rukopis Vojničův a navíc, že rukopis byl pravý. I když nepodezříváme samotného doktora, v té době se přesto už vyskytlo hodně padělků. A navíc to už vůbec to nedokazuje, že autorem byl Roger Bacon. Pravda, Dee vlastnil celou řadu rukopisů Bacona, ale ty všechny bylo možno číst. A co ten rukopis, který používali oba alchymisté u Viléma z Rožmberka? Z jara 1586 totiž nejvyšší hofmistr Lobkovic obvinil doktora z čarodějnictví a začátkem června byli Dee a Kelly císařem vypovězeni z Čech. Ale už v září téhož roku už jsou oba vesele v Třeboni, kde se Deeovi narodí syn, kterého nazve Theodorus Trebonianus, zřejmě jako poctu Třeboni, kde se mu líbilo. Tam už ale Kelly převzal iniciativu a z peněz, které od Viléma dostávali, dával doktorovi jen malou částku, z které ten musel život celou svou rodinu (byl tam i se svou manželkou Jane a starším synem Arturem). Dva roky na to dochází mezi alchymisty k rozepři, a později v roce 1589 Dee opouští Čechy a je zpět na cestě do Anglie. Kelly je zatím přijat téhož roku do českého rytířského stavu a odchází do Prahy, sloužit Rudolfovi. (Pozn. výše uvedená informace je z knihy Poslední Rožmberkové od Jaroslava Pánka),. Dnes se všeobecně věří, že Kelly byl převážně podvodník (už v Anglii byl prý za to potrestán tím, že mu kat uříznul uši) a že získal zájem učeného doktora dee jen skrze spiritualizmus a také díky svému manuscriptu, který asi vypadal jako magická kniha. Obrázky nahých žen ve Vojničově rukopise ovšem také hodně připomínají čarodějnice a určité odstavce mohou být různé procedůry na vyvolávání duchů. Pokud se jedná o podvod, vysvětluje to, proč musela být kniha natolik záhadná - tím větší dojem pak učinila. Takže pokud jsou oba rukopisy vlastně jeden, je Kelly také kandidátem na autora. Ale sotva by asi nějaká nepodařená napodobenina oklamala jeho partnera, který už měl hodně starodávných rukopisů v rukou.

Zde je třeba poznamenat, že i Vatiikán se zajímal o tajemství doktora Dee, včetně rukopisu na vyvolávaní duchů. Podle denníků Dr. Dee poslal Vatikán agenta provokatéra, který měl oba alchymisty nalákat do Říma. Měl jím být italský mystik Pucci, který také v té době žil v Třeboni, ale na rozdíl od doktora se do vatikánu vrátil a skončil tam na kacířské hranici. také zde mohlo jít o pouhou kontrašpionáž: Dee zřejmě - podle několika autorů pracoval tajně pro Walsinghama, rádce královny Alžběty, téhož, který rozluštil šifru skotské královny Mary a tím ji dostal na popravčí špalek. Ať ak či tak, rozhodně mu Dee až podezřele často psal. Uvážíme-li pověst rukopisu, nebylo by překvapující, že jej Vatikán považoval za knihu rituálů černé magie. Ale je možné, že jim šlo spíše o výrobu zlata, která by jistě také nebyla k zahození . . . Poslední v řadě (bráno nazpět), ale ne důležitostí, je Roger Bacon. Jeho jméno možná někde uvedl sám John Dee, neboť vlastnil několik jeho rukopisů, které zachránil před zhoubou a navíc byl učením Bacona také ovlivněn.A byl to on, který seznámil velkého Alžbětince Francise Bacona s díly jeho jmenovce. Jak velkého? Stačí připomenout, že je to ten samý, o kterém se šeptá, že vlastně napsal všechna Shakepsearova díla. Roger Bacon byl oproti tomu učenec z 13. století, matematik a profesor v Oxfordu, který později, údajně kvůli špatnému zdraví vstoupil do řádu Minoritů, jinak známého coby františkánský. Zde byl často napomínán i trestán svými nadřízenými, kterým se nelíbila jeho vědecká práce a experimenty. A tady je asi také vysvětlení proč Roger psal šifrou - prostě chtěl utajit obsah svých vědeckých spisů. Bohužel to ale není tak přesvědčující: psaní nečitelným písmem je podezřelé samo o sobě, nemluvě už o obrázcích nahých žen, kterých je v rukopise plno a pod kterými bratři minorité museli vidět jen a jen čarodějnice. Tím by se jistě zvýšil risk, nemluvě už o tom, že by byl nakonec obviněn - jen za obrázky - z kacířství anebo ještě něčeho horšího: čarodějnictví. Nešlo tedy ani o to jak by utajil text, musel by ještě schovávat i rukopis, a pak by ovšem bylo jaksi zbytečné ječtě psát šifrou. Je ale nepochopitelné, že by člověk tak moudrý jako Bacon riskoval tak hloupě - však už byl jednou zavřen ve vězení, jen proto, že učil něco "nového". Navíc se Roger zřejmě nesnažil zatajovat své názory a kdyby chtěl, mohl použít něco méně nápadného, však pracoval na celé řadě vtipných kódů. Jeho "Epištola o tajných uměních a nulové hodnotě magie" je také vlastně diksuze o magii, oboru, který znal Bacon zřejmě velice dobře. pravda, to už jen hádáme, ale rozhodně ne o nic víc, než když se jiní domnívají, že je Bacon autorem Vojničova rukopisu. Pokud ho napsal - a já zdůrazňuji to "pokud" - mohl mít ještě jiné důvody k zakódování textu, pro nás ovšem zatím neznámé. Dokonce i obrazy květin, kterých je v rukopise řada, jsou možná určitým kódem, neboť nezobrazují přesně žádné známé květiny na naší zeměkouli. Ovšem pokud Dee našel tento rukopis mezi ostatními, které patřily Baconovi, nebylo by jistě těžké porovnat rukopis v něm s rukopisem v ostatních. Pokud vím, zatím se nikdo o srovnání nepokusil, ač by to mělo být to první, jak by se jeho autorství dalo dokázat. Je totiž docela možné, že někdo napsal rukopis už řed Baconem. . . Takže máme-li to shrnout: co vlastně víme o rukopise s určitostí? Jednoduchá odpověď je prostě "nic", obzvláště o autorovi. A o jeho postupných majitelích hodně málo: jediní "dokumentovaní" majitelé byli Marci (patrně krátkou dobu a to ještě to říká jen on sám), Kircher a Horčický, u nějž jde ovšem jen o důkaz nepřímý. Navíc jeho jméno v manuscriptu může znamenat buď jeho podpis, nebo jak jiní tvrdí, věnování od Rudolfa, pokud by se tento natolik obtěžoval, aby mu tam to věnování napsal. I to je poněkud podivné: věnování většinou píše do knihy jen autor, nebo někdo, kdo ví, co vlastně dává, což v případě Rudolfově nebylo tak zcela jasné, neboť ho nemohl přečíst. Také se nedá vysvětlit, proč by Rudolf tak drahý rukopis někomu věnoval, to jest dal zdarma. ledaže by mu nemohl splatit dluh a tak mu dal prostě rukopis. Ovšem ani srovnání podpisu v knize s rukopisem Horčického nebo Rudolfa II nebylo ještě provedeno.

Jediný a nejvíce spolehlivý je tedy dopis Marciho Kircherovi, a to jen kde v něm uvádí své vlastní zkušenosti. Bohužel jej vlastnil až 50 let po Horčickém a to ještě krátkou dobu, i když je možné, že se jako fyzik jistě snažil panu Y v luštění pomáhat už předtím. Vůbec je podivné, že tak drahý rukopis posílá Marci zcela zadarmo Kircherovi. Jsou na to tři možná vysvětlení: buď věděl, jak hodně o to Kircher stojí (ten už se přece jednou snažil rukopis vyluštit pro pana Y a navíc o sobě tvrdil, že vyluštil egyptské hieroglyfy). Druhá možnost je, že ho pan Y v poslední vůli požádal, aby knihu Kircherovi předal, ale podle charakteru Marciho soudě, určitě by se o tom ve svém dopise kircherovi zmínil. Třetí, také dost pravděpodobná příčina je, že když Marci zjistil, že s tím nehne, nebo maje podezření, že se jedná o podvrh, knihu prostě považoval za bezcennou - alespoň pro něj - a věnoval ji Kircherovi, aby mu udělal radost. Po zbavení se manuskriptu se zřejmě Marci nažil od něj disatncovat, neboť už další zájem neprojevil. I důvod, proč zrovna Marci zdědil manuscript je také zahalen záhadou. Koneckonců i ten vymazaný podpis Horčického mohl být klidně schválně fingován a vymazán, ale to by mělo cenu až v době moderní: je totiž vidět jen pod ultrafialovým světlem. Byl to Vojnič, který ho objevil, ovšem jak už jsme uvedli, neměl celkem důvod dělat podvrh - manuskript se ani nesnažil prodat - a pokud ano, učitě by tento bod více rozvedl uvedením nějakých detailů z podivného života Jakuba Horčického. Spíše to vypadá, že pan Y odbdržel rukopúis od někoho, kdo ho zcizil a pak ovšem muselo být jméno původního majitele vymazáno. Zatímco informace od Míšovského jsou jen z druhé ruky, historka o Rudolfovi-majiteli zní věrohodněji než o Baconovi-autorovi. Zdá se , že ani Rudolf ani Marci vůbec nevěděli o Horčickém-majiteli. To se zdá poměrně divné, jediné vysvětlení je, že za Rudolfa tam Horčického jméno ještě nebylo a za Marciho už zase ne. Marci by sotva měl přímý zájem jméno vymazávat, čili nejpravděpodobnější doba vym,azání je mezi Rudolfem a Marcim. Pan Y to mohl vědět, ale mlčel pokud jméno vymazal on sám. Pokud získal manuskript legálně, neměl ovšem žádný důvod jméno vymazávat. Ač musel znát toho, kdo měl rukopis předtím, nebo alespoň kde jej nalezl, nic Marcimu neprozradil, neboť ten by to jistě Kircherovi napsal, když už byl pan Y mrtev. Víme, že se snažil napsat Kircherovi patrně všechno, co věděl. Doktor Míšovský je zajímavý jinak: ač žádné spojení s rukopisem neměl - alespoň se nic takového nikde nenaznačuje - věděl o něm asi víc, než Marci a pan Y dohromady. René Zandberger se domnívá, že Míšovský získal informaci přímo od královské rodiny, učil totiž Leopolda češtinu a s Marcim se zřejmě dostla do kontaktu právě u dvora (Marci byl osobní lékař Leopolda). Můžeme se pouze dohadovat, že pan X byl poslední majitel před Rudolfem - pokud oba vůbec někdy majitelé byli - naneštěstí je právě pro nás nejdůležitější, protože byl časově nejblíž k autorovi a tudíž i jazyku a kódu v rukopise (pokud byl nějaký kód použit). Je zajímavé, že když někdo napsal rukopis už ve třináctém století, za tím je hned mezera 300 let, kdy o něm nemáme zprávy. Neobvyklé, ale stává se to. Nebo že by žádná historie předtím nebyla? To se zdá pravděpodobnější. Rukopis má ještě jednu zvláštnost: po Marciho dopise po něm opět nemáme 300 let zprávy. Můžeme ovšem předpokládat, že manuskript skutečně ležel 300 let tiše v Itálii az měnil místo jen když se celá sbírka rukopisů, s nimiž byl uložen, přestěhovala. Ale to je celkem pochybné, když uvážíme mnohé nesrovnalosti kolem rukopisu. Je skutečně možné, že až teprve v tomto století se našel archivář, který narazil na rukopis a ten ho zaujal, ale zase jen tak, že ho nabídl k prodeji Vojničovi? Pravda, lidé se málokdy chlubí neúspěchy, ale přesto . . .Nechme fantazie a podívejme se znovu na fakta: zdá se, že pokusy luštitelů narazily na bariéru hlavně proot, že je manuskript vlastně zašifrován i zakódován: neznámý jazyk slouží jako šifra ( jiné jméno pro každé slovo) a záhadné písmo jako kód (jiná značka pro každé písmeno). Jsme tedy pořád ještě na začátku: vše je možné a nic není jisté Jinak bychom

opakovali chybu pana Newbolta, kterého řeči o Baconovi okouzlily natolik, že podle toho upravil svoje metody řešení. Je totiž snadnější něco najít, když víme, co hledáme . . . Vila, kde byl rukopis nalezen, byla postavena pro rodinu Altemps kolem roku 1570. V roce 1620 byla budova darována vatikánské knihovně a v roce 1865 se vila stala sídlem jezuitské univerzity, která byla v roce 1953 zavřena. Zůstává otázka, zda Kircher rukopis založil mezi své papíry, či jej dal vatikánské knihovně anebo zase někomu jinému? Zatím jsme se nedozvěděli, jak mohl arhivář vůbec prodat manuskript - o jehož ceně věděl (dopis Marciho, který byl v latině, byl s rukopisem svázán dohromady) a to bez patřičného svolení Vatikánu. Jak se vlastně objevil rukopis ve vile? Byl tam už před rokem 1865 a proč? Vojnič zpočátku svůj objev vůbec nevysvětlil, až po devíti letech přiznal, kde ho vlastně objevil a že mu pomáhal páter Strikland. To se dá vysvětlit tím, že nechtěl, aby to konkurence věděla o jeho zdrojích, byl koneckonců obchodník antikami. Jenže papíry, které byly uloženy spolu s rukopisem ve stejné truhle, patřily do soukromé sbírky Petruse Beckxa (1795-1882), 22-hého generála Jezuitského řádu . . . Vojnič koupil ještě dalších 30 rukopisů a ty všechny jsou detailně zaznamenány. Z toho se zdá, že to byl Beckx, který odebral několik rukopisů z vatikánské knihovny patřící Coleegio Romano a to v roce 1870. To jsou ty, co byly v truhle s naším manuskriptem. Byly zde zároveň i dopisy, které Kircher obdržel a ty jsou teď pohromadě ve sbírce, nazvané Carteggio Kircheriano. Je tam i kolem 35 dopisů do Marciho a mnoho jiných dopisů z Prahy či z Čech - zřejmě tam Kircher znal víc lidí. Zdá se také, že se někdo zajímal o to, aby sehnal další data o zmíněném rukopise. Proč a hlavně kdo to byl? Zajímavé je i to, že ač je tam zmínka, že Kircher obdržel manuskript, není tento v seznamu dokumentů katalogu Kircherova muzea (jeho úplně první vydání) vůbec uveden. Z posledních objevů badatelů ("R. Zandberger, G.Landini, "Některé nové informace o pozdější historii Vojničova rukopisu") se dovídáme, že v jedné době zdědil Marci osobní knihovnu Georgesa Barchiuse, pražského alchymisty. V Carteggio Kircheriano je i jeden dopis od Marciho Kircherovi, kde o něm mluví, nazývá ho ovšem Georgem Barschem (jmenoval se tedy asi Barš, nebo Bareš, a je to další Čech na scéně!). Dopis dokazuje, že bareš sám navštívil Kirchera dokonce před rokem 1639 a v témže roce mu pak poslal dopis. Marci také píše - to už po své vlastní návštěvě Kirchera v roce 1640 že předává Kircherovi nějaké poznámky psané Barešem. Tím ze zdá být jasně dokázána existence pana Y a jeho jméno. Proč věnoval svou alchymistickou knohovnu zrovna Marcimu, se asi dá vysvětlit jejich přátelstvím a zaroveň potvrzuje i to, že se Marci, který se zajímal skoro o všecko, jistě alchymii nevyhýbal. Ovšem jak už jsem naznačil, Bareš že svému příteli neřekl, jak k rukopisu přišel a to ani na smrtelném loži. Rovněž Kircherov měl o alchymii a botaniku zájem - například jsem našel jsem v knize Omniana (od Southneye a Coleridge), že Kircher ukazoval švédské královně Kristině (to když už asi odstoupila, přešla na katolickou víru a žila zbytek života v Římě) různé dryáčnické triky, jako třeba rostliny, které nerostou ze semene, ale ze svého vlastního popele. Spolupráce mezi Kircherem a Marcim se tak dostává do zcela nového světla. Může být, že Marci se snažil pro něj už delší dobu rukopis získat - Kircher byl zřejmě navnaděn, když dostal od Bareše okopírované vzorky textu a určitě chápal, jakou slávu by získal, kdyby text rozluštil. Navíc je známo, jak si uměl dělat reklamu - byl delší dobu vědec-soukromník, závislý na prodeji svého výzkumu a knih. Z dopisů se také dovídáme, že Marci a Kircher vedli jistou korespondenci o dešifrování vojenských dopisů zabavených švédské armádě - nezapomínejme, že třicetiletá válka byla ještě v plném proudu. Nějakou dobu předtím také Kircher vydává svou knihu o kryptografii (1663), kde

popisuje různé metody kódování a dekódování. Jistě vás napadne otázka, jak dopadlo datování rukopisu radioaktivním uhlíkem. Nuže nedopadlo, žádné nebylo provedeno. Vysvětluje se to tím, že je sice možno říci, zda je rukopis z 13 či 16 století, ale už ne, jeli ze 16 či 19 století, kde je přesnost malá. Tento důvod se mi zdá slabý a měl by se nejprve dokázat právě výsledky testu, který se měl konat v každém případě. Ovšem je pravda, že co nám vyjde, bude jen stáří kdy byl z dotyčného telete pergamen vydělán. Inkoust ani barvy nebude možno určit, pokud nebudou živočišného či rostlinného původu. A tak mohl být text na starý pergamen napsán vlastně kdykoliv a kýmkoliv, třeba i později. Dokonce už i Bacon mohl použít značně starší pergamen.:-) nebo dokonce i sám celý rukopis nenapsat, ale od někoho koupit. Podle faktů, která jsme poznali o jednotlivých aktérech naší story, a podle písma poznámek na okraji rukopisu (ty už jsou latinkou) je téměř jisté, že rukopis vznik nejpozději v 16 století. Také nová informace od Zandbergera a Landiniho ilustruje a svým způsobem i dokazuje, že Marciho dopis je nejen autenticky, i jeho osobní informace z první ruky - když si odmyslíme to, že vůbec nepíše o svých pokusech rukopis rozluštit, pokud nějaké byly. Také se zdá, že to dokazuje, že Vojnič manuskrit nepadělal - je ovšem zajímavé, že na rozdíl od jiných rukopisů, které se ve středověku značně opisovaly, zde máme jen jeden exemplář, ale ani tomu se nelze divit - rukopis nebyl určen širokému kruhu čtenářů, proto byl zakódován a další kopie byly rozhodně nežádoucí. . Ale samo stáří rukopisu vlastně jeho hodnotu nedělá: ta je v jeho nepoznatelnosti, nejistotě, co se týjá autora, a záhadě jeho obsahu. Jak už jsme naznačil, tím, že se zde jedná o tři neznámé: jazyk, písmo a autor, zdá se být rukopis téměř neřešitelný. Jelikož první dvě neznámé vyžadují otestování mnoha stovek kombinací (tj. existujích jazyků a neznámého písma), zdá se, že většího úspěchu se nedosáhne, dokud se nezjistí více o autorovi, jazycích, které ovládal (pokud si nevymyslel nový, který používal jen on - pak je řešení prakticky nemožné) a písmo, které mohl použít či z kterého mohl to svoje vyvinout. A zde se ukazuje ta nejdůležitější hodnota rukopisu: je to zatím ta největší výzva dešifrovacím odborníkům všech dob. Zpět na index POVÍDKA: CENA ÜTĚCHY Vincent se na tu soutěž opravdu těšil. Nešlo mu o to, jako těm druhým, stejně neznámým jako on, že se na ně štěstí usměje. Štěstí ve formě nějakého odborníka, kterému se oni zalíbí a který má konekce však to znáte, jak to v takových soutěžích chodí. Ovšem to asi musel být i v porotě, protože jinak by tu cenu asi sotva dostali. Ne že by jejich díla byla tak špatná, právě naopak, ale první místa měli vyhraženi umělci známí, ti zasloužilí, lépe řečeno vysloužilí. Ovšem i tak je určitá možnost, výstava bude ještě dlouho otevřena a třeba se nějaký mecenáš najde, který si ovšimne nového talentu a dostane nápad, jak na něm vydělat. Ještě lepší by byla mecenáška, pokud možno zamilovaná, ale o tom při Vincentově postavě a hlavně obličeji nemohlo být ani řeči. I když jsou známy případy, že se žena zamiluje i do Quasimoda. Ani nedoufal, že by si ho všiml nějaký kritik, který by v momentální slabosti nebo silném opojení alkoholem chtěl udělat dobrý skutek a napsal o Vincentovi něco neutrálního, neboť jak známo, kritici pochvaly nepíší, ty si oni schovávají jen pro sebe. Koneckonců, i kdyby ho hodně sepsul, pořád by to byla dobrá reklama, lepší než to mlčení, které ho provázelo posledních pár let, vlastně od té doby, kdy zjistil, že ho to táhne k sochařině.

Ne, VIncent chtěl víc: chtěl vyhrát vlastní zásluhou, svým uměním a ničím jiným. Pravda, občas prodal něco věcí, za cenu, která sotva zaplatila výdaje na materiál a rentu za jeho asketickou garzonku. Ateliér vlastně ani neměl, k tomu mu půjčoval jeho přítel část svého skleníku, kde sice bylo v zimě chladno a v létě dusno, ale zato to bylo zcela zadarmo. Modelky by mu tam ani nepřišly - bylo tam ze všech stran vidět - ale staří dědové, kterým občas koupil láhev vína, se na sezení - nebo spíš na tu flašku - docela těšili. Většinou ji hned na místě vypili a pak tam usnuli, přímo v židli. Takové sošky se ale neprodávaly moc dobře a tak raději modeloval po paměti, takové ty mladé, běžící, roztoužené dívky a v duchu se ptal, proč zrovna s ním žádná nevydrží. Napadla ho i hříšná myšlenka, že by pak měl vlastně měl i modelku a ještě navíc levně, ale hned tu myšlenku zapudil. Jak by mohl uživit ještě ji, když ne ani sebe? Pravda, občas k němu chodila do garzonky Ginette, ale to vlastně jen když se pohádala se svám Marcelem, což bývalo - naštěstí pro Vincenta - dost často. A bylo to její tělo, které pak pořád jen tak z paměti modeloval ve svém skleníku. Když někdy takovou sošku prodal - musela mít většinou hodně provokující pózu - hned šel a zakoupil pár lahví vína; ne pro sebe, ale pro své dědky, na kterých se učil dělat protréty a busty. Většinou to byly tváře zpotvořené stářím a chlastem, ale i tak jejich rysy vystihovaly jejich minulý život, něco, co vlastně potřeboval. Až jednou si přivedl s sebou do sleníku dědu, jehož tvář se mu zalíbila. Ten sice alkohol odmítl, ale zato snědl na posezení celou věčeři, kterou měl Vincent připravenou pro sebe, hned vedle na stolku. Přicházel pak sedět a večeřet častěji a sochař cítil, že konečně něco tvoří - a co ještě víc, že mu to jde, že to opravdu umí. Dokonce se spřátelili, Jean Guy - tak se ten stařec jmenoval býval kdysi námořníkem, ale jako u všech řemesel, přišel úpadek a byl bez práce. Pravda, ani když dělal, nemělo to jeho řemeslo zlaté dno, jen to mořské, ale teď už pochopitelně ani to ne. Vyprávěl Vincentovy různé příhody, co se mu na moři staly a tak jim čas rychle utíkal. Po několika pokusech, které Vincent zase hned zničil, protože cítil, že dokáže udělat něco mnohem lepšího, se mu konešně podařilo najít, co vlastně chtěl. A na tom portrétu pak pracoval pořád, až ho úspěšně dokončil. Za poslední peníze nechal bustu vypálit v peci a přinesl si ji do garzonky. Několik přátel ho navštívilo a všichni sochu obdivovali; měla v sobě měco, co mluvilo ke každému. Léta na moři , na tom krutém moři, o kterém přesto mluvil s netajenou láskou, totiž vymodelovala rysy Jeana Guy do téměř neuvěřitelné, na první pohled uchvacující krásy. A i ta láska k moři tma byla nějak zakódována. Byla ostatně jediná, která starému muži ještě zbyla. Žena ho kdysi opustila, tak jak se to někdy u žen námořníků stává a jejich jediné dítě, syn, sloužil na lodi, která byla torpedována německou ponorkou a to tak dobře, že to nikdo nepřežil. Přesto to Jean Guy moři nevyčítal a nakonec už ani ne těm Němcům, neboť jak se dozvěděl později, posádka té ponorky se za nějakou dobu také připojila k těm, co už odpočívali na dně mořském. Není divu, že měl Vincent ke svému portrétu Jeana Guy zvláštní, téměř milostný vztah. Podařilo se mu opravdu něco, co se i umělci stává tak jednou v životě: vydat ze sebe to nejlepší. Když ale přemýšlel, v které galerii by měl bustu nabídnout k prodeji, cítil, že se od ní nemůže odloučit - jako by k němu přirostla, jako by byla částí jeho osobnosti. Ale na druhé straně chtěl, aby ji i ostatní lidé mohli ocenit, obdivovat ji - a proč to nepřiznat - i umělce, který ji vytvořil. Vincent už delší dobu přemýšlel, že by se zůčastnil nějaké výstavy, protože tam si umělec může udělat jméno lépe než kde jinde, ale zatím cítil, že neudělal nic, co by opravdu za to stálo. Teď se situace změnila - vytvořil něco, za co by se nemusel stydět i ten nejlepší sochař.

Ovšem samotné dílo nabývá v očích veřejnosti cenu, až když si ho opravdu všimne. Bohužel si ho ale všimne, až když nabývá cenu a tak je to začarovaný kruh, ze kterého se hodně dobrých umělců ani nedostane. Vincent měl ale něco, o čem si myslel, že opravdu by mohlo prorazit zeď nevšímavosti. Cosi mu říkalo, že to tak prostě musí být - tohle byla příležitost, jejíž promarnění by si pak celý život vyčítal. Náhoda mu hrála do ruky: akademie vypsala celostátní soutěž s několika kategoriemi. Jedna z nich mela námět "život"; námět, který byl natolik široký, že se tam hodilo všecko a přesto tak úzký, že ho portrét Jeana Guy vystihoval nejlépe ze všech přihlášených děl. A tak se Vincent zapsal do soutěže a opatrně odvezl bustu na výstaviště. Až do otevření výstavy se pak dvě noci ani pořádně nevyspal, jak byl napjat očekáváním.

Spoutěž byla slavnostně otevřena a ač byl Jean Guy - vlastně jeho portrét - umístěn až na konci a ještě v rohu, určitou pozornost vzbudil. Ne tak velkou, jak Vincent očekával, ale vysvětloval si to tím, že na výstavu přichází kormě znalců umění také hodně snobů, kteří opravdové umění ani poznat nemohou. Postával v opačném rohu místnosti a sledoval reakce těch, kteří se zastavili u jeho busty. Někteří to brali popořádku a oceňovali každé dílo zvlášť - ti většinou postáli u každé sochy stejnou dobu a z jejich poznámek k druhým bylo možno posoudit, jak to či ono dílo oceňují. Jiní - a těch bylo víc prostě jen tak přešli, ani se věcmi v rohu už nedržovali. A ještě jiní - těch bylo také hodně - chtěli také přejít, ale něco je zarazilo, zastavili se a dlouho na bustu hleděli, jako by tam něco hledali. Pak se vzpamatovali, zakroutili halvou a odešli, aniž by přišli na to, co vlastně hledali. Dost bylo i těch, kteří sice přešli, ale pak je přece jen něco přinutilo obrátit se, jít zpět a zahledět se na tvář starého muže, jako by je fascinovala. Druhý den v poledne měly být vyhlášený výsledky soutěže. Vincent se ale ráno na výstavu nedostavil už tu nejistotu nemohl vydržet. Šel radši do parku a procházel se po něm, ale kdybyste se ho ptali, nemohl by vám ani říci, kudy vlastně všude šel. Naděje a skepticizmus se v něm střídaly skoro s každým krokem. To jak si pořád odhadoval, zda mu nějakou cenu dají, nebo ne. Pravda, dost lidí si portrétu všimlo, ale jaké procento? Když se dost natrápil, zjistil s hrůzou, že má co dělat, aby stihnul prohlášení vítězů. Doběhl tam o trochu pozdě - první dvě ceny už byly uděleny tak; jak se dalo očekávat - ta první jednomu známému sochaři, kterého inspirace - a dokonce i umění - už dávno opustilo a ta druhá sochařce, o které se vědělo, že s ní chodí předseda poroty. Ale to Vincenta nezajímalo, čekal jen na svou kategorii. Postupně ohlašovali výherce, kteří vystupovali na pódium, přebírali ceny a předháněli se v děkování všem , kteří jim byli nebo budou někdy prospěšní. Pak přišel očekávaný okamžik. Ale zase přešel, protože to nebyl Vincent, jehož jméno vyvolali. Ani při druhé či třetí ceně. Vincentovi se zatmělo před očima: tolik doufal, že mu tentokrát bude náhoda přát. Už chtěl odejít, i když to ještě nebyla vůbec poslední kategorie, když hlasatel na podiu prohlásil, že má ještě zvláštní oznámení: během ranní prohlídky se stalo, že shodou náhod jeden z porotců nešťastnou náhodou upadl a srazil bustu - Vincentovu bustu - na zem, kde se rozbila. Stalo se to sice když už porota své ocenění ukončila, ale onen gentleman se rozhodl, že její hodnotu sochaři vynahradí. Spelečnost tedy vypsala Cenu Útěchy a byla udělena i s poměrně slušnou sumou, právě Vincentovi. Hned také zavolal Vincenta na podium, kde mu pak předal peníze a narychlo slepenou bustu. Všichni čekali, že něco řekne, ale řeč, kterou si předem připravil pro případ výhry, se na tuto situaci vůbec nehodila. Smutně hleděl na zničenou , zdeformovanou bustu Jeana Guy, na krásu, která byla rozporcována a slepena, zabita a balzamována, ale kterou už nebylo možno oživit. Díval se do tváře

námořníka, který ztratil vše, nakonec i svou tvář. Tvář, která pamatovala štěstí, když se oženil se svou láskou, i bolest, když mu odešla. Radost, když se mu narodil jediný syn, i utrpení, když se dozvěděl, že přišel. o život. Vincent si najednou si uvědomil, že pořád vidí tu jinou, pravou tvář, jejíž obraz ho už nikdy neopustí. Tvář, kterou se mu už nikdy nepodaří udělat znova. Natáhl ruku s penězi a dal je zpátky hlasateli, který je nechápavě předal předsedovi poroty. Pak přistoupil k mikrofonu a řekl: "Děkuji, ale dejte tuto cenu útěchy někomu, kdo ji skutečně potřebuje, třeba zrovna tomu vašemu štědrému porotci." Pak uchopil tu slepenou bustu a políbil ji na čelo, rozevřel ruce a nechal ji dopadnout na zem, kde se opět rozbila - podruhé a naposled. Zpět na index POHLEDY: K ČEMU JE UMĚNÍ? Nedávno jsme někam jel a poslouchal jsem v autě rádio - byla to zajímavá diskuze několika kritiků a předmětem byla nová kniha od nějakého autora, kterého jsem ani neznal. Jejich názory se zcela lišily: od obyčejného "no, dá se to číst" až k "poněkud nudné" a od "ne zrovna výstižné" až k "zcela odtržené od života". Neshodovali se v ničem, jen ve svém veskrze negativním názoru na tu knihu. . .

No prosím, ty rozdíly jsou vcelku přijatelné, každý máme svůj názor a právo ho vyslovit. Jenže slyšet je od skupiny kritiků, kteří mají nám, čtenářům a laikům, dát profesionální posudek díla - to už člověk začíná pochybovat, jak dalece jsou jejich posudky platné. Vždyť ten autor zřejmě uspěl v napsání nejhorší knihy na světě! A kduž to dovedeme ještě dál: mají nám ti kritici opravdu co říci, nebo snad jen využívají příležitosti a oslavují svoje vlastní ego? Už jsem to chtěl přepnout, když jeden z nich konečně řekl něco chytrého: "autor ovšem nemůže potěšit každého - to nakonec ani není účelem umění!" V okamžiku si diskutéři uvědomili, jak nespravedliví, zaujatí a hlavně - alespoň podle mého názoru jak omezení všichni byli. Oni, profesionální kritici, úplně ztratili smysl svého poslání: pomáhat čtenářům ocenit také ty dobré části knihy, něco, co určitě měl umělec na mysli, i když se mu to třeba příliš nepodařilo. Zřejmě si mysleli, že si to dobré máme najít sami - dost mylný předpoklad, když to tam nenalezli ani oni, experti. Jediný výsledek jejich zaujaté kritiky mohl být, že si čtenáři, kteří pořad poslouchali, tu knihu asi nekoupí. A to je špatné, velmi špatné - oni vylili - jak říká rčení - s vaničkou i nebohé dítě. Ano, podle mého názoru byli nejen zaujatí, ale i nespravedliví. Pravda, ani kritik nemůže potěšit každého - a dokonce ani nesmí! - ale oni těšili jen sebe, jak jsem mohl vyrozumět. Byli všichni příliš poznamenáni svou profesí a asi se považovali za strážce Svaté Literatury a Svrchovaného Vkusu. A tento, možná poctivý, ale zato zcela nesprávný pocit kritizovat za každou cenu, byl v jednom každém z nich zažrán příliš hluboko a oni jen posloucahli své pudy. Ne, nevyčítám jim, že si sami definují, co je to umění - i když pochybuji, že nějaká dobrá definice může být kdy napsána. Snažím se jen vyrovnat s tím, co dává umění mě a co mi v jejich posudcích chybělo. To máte tak: už jako malého chlapce mě přitahovaly knihy, hudba, obrazy, prostě cokoliv "od umění". A nejen to: začal jsem psát, malovat, dokázal jsem zahrát melodii, kterou jsem slyšel, i na harmoniku - znáte to, takové ty dětské zájmy. a měl jsem těch zájmů tolik! Jeden z nich bylo i radioamatérství - vstopil jsem do radioklubu a měli jsem klubovnu při technice v Husovce. Čím víc

jsme se dovídal,tím víc mě to nadchlo a tak jsem začal studovat inženýrství. Tomu jsem pak věnoval většinu svého života, i když jsem nikdy nepřestal ani psát či malovat a podobně. Jednou, o mnoho let později, let plných úspěchů i zklamání, jsem našel vysvětlení, proč mě to tolik "nutkalo" k té druhé, "netechnické" straně. Udělal jsem si totiž několik testů inteligence (I:Q.) a všechny, pokud jim můžeme věřit, mi potvrdily zajímavou věc. Nebojte se, nebudu vám říkat, jak vysoko jsme skóroval, já na absolutní čísla nevěřím, ale všechny dokazovaly jednu věc: že totiž moje pravá polovina mozku (inspirační, synthetická, umělecká) měla soustavně lepší výsledky, než ta levá (logická, analytická, matematická). Najednou jsem pochopil, proč jsem už od mládí "musel" psát, básnit, malovat, zpívat . . . Uvědomil jsem si, že jsem - stejně jako ti kritici - celý život zanedbával tu dobrou (a možná i lepší :-)) polovici. A rozhodl jsem se, že jí dám šanci. Už je to teď řádka let, co píšu, do časopisů i do novin, na internetu a poslední dva roky mám dokonce svůj vlastní časopis, Hurontarii a pěknou řádku čtenářů po celém světě. Zda to dělám dobře, nemohu já sám posoudit - ani nechci: já to prostě dělat "musím" a nemohu si pomoci. Zatím jsem dostával jen dopisy kladné, pochvalné, snad opět trochu zaujaté ovšem tím pozitivním směrem. I tak to svědčí ale o tom, že asi něco dělám dobře a to je dobrý pocit. Získal jsem mnoho přátel po celém světě a poznání, že i tohle je potřeba. Bylo to vlastně docela lehké: nikdy jsem psát, malovat, atd. ani nepřestal, ale dělal jsem to jaksi jen a jen pro sebe. Teď nacházím to největší možné uspokojení, které člověk může mít: nejen konzumovat, ale i tvořit, nejen brát, ale i dávat.

Zpět na index POEZIE: SNAD

Pár akordů, než housle ztichnou zcela poslední plamen ohně u tábora či refrén písně, již jsi neslyšela ruka, jež hladila mi kdysi ráda vlasy a nyní sotva mávne na pozdrav oceán po bouři, který už nezpívá si nic víc než polibek, možná i na shledanou podaná ruka zase klesne dolů oči, jež při setkání odvrací se stranou možná i vzpomínka pak ještě letí za ní a sbohem břehům, které opuštíš . . . takové bývá lásky umírání

Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 3B/2000 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Zpět na titulní stránku Hurontarie Komentář: Můj článek o Vojničově rukopise vzbudil nečekaný zájem u badatelů, kteří se jím zabývají. Navázal jsem určité spojení i s výzkumníky v Čechách, kteří nyní - konečně - hodlají otevřít webstránku na toto téma také u nás doma Čechách. Až tam bude, dám vám vědět. Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, a sice sbírku básní, nazvanou Karneval. Najdete ji na: KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak ji stáhnout z netu, nahrát na floppy a číst v klidu, bez netu, třeba doma. Můžete si ji i vytisknout - je doprovázena ilustracemi, vyrobenými moderní elektronickou grafikou. Je zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři! Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora. Pojednává o práci Blanky Matragi-Kyselové, malířky, sklářky a oděvní návrhářky. Esej se nazývá UMĚLKYNĚ MNOHA TALENTŮ a internetová výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Obrázky jako ten napravo tam najdete pochopitelně mnohem větší. PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po devatenácté. Reportáž z Havaje pokračuje návštěvou Polynézské vesnice, popisem kasinové hry Blackjack, vyprávěním, jak cestují Kanaďané, animací známého obrazu malíře Eschera, vlajkovým kvízem a ještě jinými články. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba tenhle vlevo. Nový frývér: Pokud vyrábíte obrázky, ať už pro WEB či jen pro posílání přátelům, můžete tyto optimizovat. Jak? V případě "gifů" získáte lepší barvy, v případě "jpgů" zase až šestkrát kratčí délku souboru při stejné kvalitě - a to už je co říci. U webstranek totiž zabírají obrázky při stahování hromadu času a také vaše přátele nepotěší, když jim zablokujete poštu zasláním e-mailu s megabajtovým přívažkem. Stáhněte si tedy program Formati5, od našeho už známého Janse z Holandska. Program umí nejen opitimizovat, ale dělá i "pruhledné" gify, editaci obrázků s textem a mnohem víc, než jsem mohl vyzkoušet. Program je jako všechny, co zde doporučujeme také zdarma a najdete ho na http://home.wxs.nl/~verho037/freeware.htm A když už tam budete, nezapomeňte se poohlédnout kolem, je tam ještě hodně jiných goodies, neboli pamlsků. INDEX: VERZE B

Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

MYSL ČI NESMYSL? (díl 1.) VOJNIČŮV MANUSKRIPT (díl 3.) MÍSTO ZVANÉ NENÁVRATNO MÍT ČI NEMÍT? NEKROLOG

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Když se archeologové prokopali do hrobky, zjistili, že už tato byla jednou vyloupena."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] DIMENZE: MYSL ČI NESMYSL? Mám před sebou článek z BBC Online, nazvaný "Mind over Body" neboli "Mysl nad tělem" (doplň: převládá, v tomto významu ale spíše "vládne"). Popisují tam živý program z televize, kde a různí vědci diskutují metodu Kristýny Mechie, kterou bojuje proti rakovině, totiž myšlenkovou kontrolou těla. Nuže my všichni víme, že mysl může kontrolovat tělo - do jisté míry, že ano - ale může také ovlivňovat immunní systém, teda naše léčení, zvláště tam, kde jiné léky dobře nezabírají? Zatím tu byly spíše jen náznaky: statistika třeba potvrzuje, že na rakovinu umírá více vdovců než jiných mužů. Náhoda, řeknete, ale pomyslíme-li, že řada ovdovělých je více ochotna vzdát boj proti nemoci . . . Kristýnin boj je částí výzkumu, který se právě provádí ve skotském Aberdeenu. Psycholog Dr Leslie Walker zde už objevil, že ženy, které se naučí relaxovat, aby zmírnily postranní účinky chemoterapie, žijí déle. Pokusy, který nyní provádí profesor Oleg Eremin, zjišťují, kterak její "vizualizace" toho, jak je její nádor likvidován, ovlivňuje samotnou léčbu pacientky. Tato metoda sama o sobě odporuje oficiálním názorům mediciny posledních tří století, že totiž v případě nemoci je léčebný proces vlastně izolován od mentálního procesu pacienta. Nuže i pro mě je to příliš striktní tvrzení: tedy o té oficiálnosti. Především nevěřím, že doktoři vůbec neví o vlivu mentálního stavu na léčbu. Podceňují jej, to možná, ale spíše si nejsou dobře vědomi, jak

to pracuje - což pochopitelně zatím neví ani ti, kteří říkají, že to ví :-). někteří lékaři ale na něj věří: můj otec jednou stonal v nemocnici Na Slupi, kam přivezli mladíka s těžkými popáleninami, který chtěl v nemocnici z desperace spáchat sebevraždu. Po celý zbytek života pak táta vzpomínal na slova moudrého doktora, který tehdy řekl onomu mladíkovi: "Bez vaší pomoci, myslím té duševní, vás nebudeme léčit, protože naděje na vaše uzdravení bude hrozně malá. Vy se především musíte chtít uzdravit." Vzpomínal jsme na ta slova často i já. Něco mi říkalo, že ten lékař měl pravdu: člověk je přece vybaven briliantním orgánem - mozkem a že by zrovna ten nebyl schopen pomáhat při léčbě svého vlastního těla? No dobrá, ale tady nemluvíme o tom, jak umíme myslet, ale jak naše mysl může kontrolovat různé tělesné procesy. Přejdu teda k mojí teórii. Pracoval jsem delší dobu v automatizaci - vlastně jsem nikdy nepřestal a tam jsem pochopil, že mnohé procesy našeho těla jsou řízeny podobně. Jako tam, i lidské tělo má vlastně několik částí, které slouží k samoregulaci.V lidském těle také existují tak zvané "velké" a "malé" regulační smyčky. Ty malé jsou jednodužší: mají svoje čidlo, regulátor, kontrolovaný objekt (nebo jestli chcete-i, výstupní funkci) a zpětnou vazbu. Zpětná vazba je objev z doby před druhou světovou válkou, teda objev z elektroniky - teprve později se zjistilo, že pracuje vlastně všude a tak vznikla automatizace. Popíšu to na něčem, čemu všichni rozumíme: na otáčkách domácího kuchyňského mixéru. Tam si prostě knoflíkem nastavíte rychlost a je to. Řekněme, že jste míchali ovocný drink. Pak ale mícháte nějaké husté těsto a hle, i při stejně nastaveném knoflíku budou otáčky viditelně menší. Pokud mixér nemá obvod zpětné vazby, budete jím muset být vy: prostě přepnete mixér na vyšší rychlost. Jenže jak se těsto promíchá, rychlost zase sama stoupne a tak pak zase honem přepnete mixér na nižší rychlost. Proces je to jednoduchý, jediná náročnost je na vás. Genialita obvodu zpětné vazby je v tom, že dokáže udržet ty otáčky stejné, a to nehledě na zatížení ( a vlastně ani na vás :-)). Dělá jen to, co jste předtím dělali vy: změří otáčky, zjistí jestli jsou takové, co se požadují a když ne, tak je podle potřeby zvýší, nebo sníží. Jak to udělá? Odečte od sebe signály té "nastavené" a skutečné rychlosti a zkontroluje, je-li jejich rozdíl nulový. A když ne, pak přidá napětí (když je rozdíl kladný, tedy když skutečné otáčky jsou menší, než požadované) nebo ubere (když je to naopak). Jak ví, kolik má přidat? No přece podel velikosti rozdílu - dekakto on přidává tak dlouho, až se otáčky vyrovnají, jinými slovy až je rozdíl nulový. Ovšem aby byla reakce rychlá, regulátor ten rozdíl ještě znásobí a to pak přidá k napětí na motoru (nebo ubere, když jsou otáčky vyšší, než požadované) . Tím se motor zrychlí (nebo zpomalí), podobně jako v případě, kdy jsme potřebovali mixér zrychlit nebo zpomalit. Tento poněkud dlouhý a přibližný výklad byl potřeba, abychom pochopili, k čemu je regulace slouží a jak se to dělá dělá. V praxi je to pochopitelně daleko složitější. Nám ale stačí vědět, že se takto dá regulovat třeba i teplota v místnosti, množství vzduchu u klimatizece, a prakticky kterákoliv fyzická veličina v tělesech neživých anebo iživých. Způsoby řízení ovšem mohou být různé: například teplota těla se reguluje i chlazením nebo pocením. také signály mohou být analogové nebo pulzní. Naše tělo má spoustu takových "malých" smyček, které ovládají většinou hlavně t.zv.vnitřní orgány, které jsou jsou spojeny s páteřními nervy, a tak vlastně jsou kontrolovány bez signálu z mozku. Druhý druh smyček je ten, kterým zde z nedostatku lepšího názvu budu říkat "velké" , protože jdou přes náš mozek. Tak například jednoduchý úkon zvedání spadlé krabičky sirek a položení na stůl. Zde kontrolujeme svaly přímo naší vůlí, zatímco naše oči či hmatová čidla provádějí měření a zpětnou vazbu. Pokud bychom byli třeba slepí, případně neměli hmat, pak by tato smyčka nemohla mít zpětnou vazbu, protože by neměla zpětnovazební signály od čidel, tudíž by se neuzavírala a vlastně by to žádná smyčka nebyla. V našem organizmu je takových smyček plno - a hlavní "regulátor" je tady právě naše

vůle. Ale dost této rádoby-teorie. Oč mi jde, je to, že u velkých smyček nikdo nepopírá, že jsou ovlivňovány naším myšlením - je to zcela očividné. U "malých" smyček, které nejen pracují bez naší vůle, ale které se navíc ani ovládat nedají - alespoň podle dosavadního názoru - se prostě vliv myšlení popíral. Zatím. Ale zpět k BBC Online, která tvrdí, že se dnes třetina Britů obrací na t.zv. alternativní medicinu, pod kterýmžto nepřesným titulem patrně zahrnuje vře, co není ta "profesionální", instituční medicina. Jak dalece se jejich naděje (té třetiny) splní, je těžko posoudit. Zprávy se rozcházejí diametrálně a velkým faktorem je zde i faktor "víra tvá tě uzdravila", který už od počátku mediciny hrál velkou roli (proto se dnes při každém laboratorní zkoušce nových léků dává polovičce pacientů jen placebo (sladká voda) namísto léků. Výsledky obou skupin se pak porovnávají a pokud má skupina s lékem nějaké dobré výsledkybere se jen rozdíl výsledků ve srovnání s pplacebem. Už z této praxe je jasně vidět psychologický faktor v každé léčbě. (Poznámka.: nevím, co dělají, když má placebo lepší výsledky než lék samotný :-)). Ale zpět k mé analogii: v automaci exitují i tak zvané smyčky smíšené: malá smyčka musí někdy brát ohled i na další smyčky v systému. To se provádí tím, že se tyto smyčky přepnou do stavu "podřízeného" (tech nikcýtechnický název je master-slave, doslova: "pán a otrok") kde jedna či více hlavních smyček pak nařizuje ostatním, co mají dělat. Nebo počítač sbírá informace a někdy přebírá kontrolu smyček, jindy je vypoíná a podobně. Typický příklad je třeba dýchání, které normálně jede automaticky, ale které můžeme řídit i vůlí, případně zastavit - dočasně, pochopitelně. Zde už také přecházíme od jednoduchého modelu smyček do oblastí složitějších procesů, navíc kontrolovaných ne signálem, ale přenosem celé informace po nervových komunikačních dálnicích a to pro procesy převážně bilogicko-chemické. Princip je ovšem podobný. Problém, o kterém jsem na začátku mluvil tedy léčení vlastní vůlí - by jasně vyžadoval možnost napojení oněch malých "smyček" na ty "velké", co probíhají mozkem. je vůbec takové propojení možné? Nu prosím, někde si to umíme představit, jinde ne. Odvětví, které dlouho odolávalo takové představě byla právě imunita, tedy obranná funkce lidského těla, a toím nemyslíme jen předcházení chorob, ale hlavně léčení. Během posledních dvaceti let se vynořila dokonce nová věda - psychoneuroimunologie, která předpokládá, že taková spojení existují, nebo prostě jsou možná. Důkaz, že se myšlením dá obranný systém vypnout, dokonce už dokázal psycholog Bob Ader v roce 1974 při experimentaci s Pavlovovým reflexem u psů. Poslední dobou se vynořilo mnoho důkazů nepřímých (t.j. případy uzdravení, které mohly být způsobeny také něčím jiným), ale i přímých (zásobárny bílých krvinek jsou prý vybavené nervy, které by podle teorie umožňovaly mozku komunikovat s imunním systémem). Jak tyto komunikace probíhají - pokud vůbec probíhají - a jak dalece se dají ovládat, se dosud příliš neví. O tom si ale povíme až příště. Zpět na index REPORTÁŽ : VOJNIČŮV RUKOPIS (díl3.) (který on nikdy nenapsal a který nikdo neumí přečíst) V prvních dvou dílech jsem popsal historii rukopisu a přidal řadu vlastních otázek, převážně tam, kde byla historická situace nepříliš jasně či spolehlivě dokumentována. Většina fakt jsem shromáždil z různých článků, knih a hlavně z Internetu, kde je už mnoho stránek na to téma, z nichž nejlepší podle

mě jsou: http://www.geocities.com/voynichms/, http://www.cl.cam.ac.uk/users/mrr/voynich/index.html , http://www.dcc.unicamp.br/~stolfi/voynich/, a http://sun1.bham.ac.uk/G.Landini/evmt/evmt.htm. Kritika byla pouze moje. V třetím a čtvrtém dílu mého článku se budu zabývat vlastními dohady a spekulací o autorovi manuskriptu. Celá historie (někdy teda spíše historky) kolem rukopisu ve mně, jakožto spisovateli, vzbuzuje zájem hlavně svýmimožnostmi a kombinacemi.. Vzal jsem tedy určitá data, která se mi jevila poněkud nesourodá a snažil jsem se vyplnit mezery mezi nimi a to zcela novým scénářem, který, ač čistě hypotetický, dává přesto určitý smysl, dokonce vysvětluje věci, které se dosud zdály protikladné. Jak dalece jsem se strefil či zmýlil, může ovšem ukázat jen další výzkum.

David Kahn ve své knize "The Code-Breakers" (Řešitelé kódů, New American Library, 1973) cituje J.P. Manlyho, který kompletně zdiskreditoval způsob, kterým W.R. Newbold, profesor Pensylvánské university v roce 1921 "vyřešil Vojničův amnusckript: "...celý útok byl veden na základě falešných předpokladů. My defakto nevíme, kdo rukopis napsal, ani kde nebo který jazyk byl použit pro zašifrování. Když se použijí správné hypotézy, cifra se možná ukáže jakožto velmi jednoduchá a snadná ..." Od doby tohoto prohlášení uplynulo 69 let a stále ještě s ním musíme souhlasit. Manly byl zástupcem vedoucího dešifrovacího oddělení MI18 v první světové válce a rozluštil několik těžkých cifer - je tedy překvapující, že zrovna on, ač u Vojičova rukopisu neuspěl - anebo právě proto - tušil za rukopisem nějaký jednoduchý systém. Historie šla dál a příchod počítačů, které měly - podle všeobecného názoru - nahradit i základní lidské myšlení, přisliboval velký pokrok v luštění manuskriptu. Pochopitelně počítače neuspěly, protože ony mohou řešit problémy jen způsobem, který pro ně navrhneme a zatím naše návrhy nebyly zrovna příliš šťastné. Ta hlavní "myšlenková" práce tedy zůstává pořád na nás, na lidech. Hlavní potíž, jak někteří výzkumníci tvrdí, je fakt, že bychom museli provést ohromně velký počet testů. A dokonce i kdybychom byli schopni provést tak velké množství zkoušek, nemyslím, že by nám daly nějaké lepší nápady. U tak velkého počtu je totiž docela možné, že bychom přehlédli některé kombinace nebo je dokonce i ukvapeně vyřadili ( představte si, že bychom tak přehlédli jenom jednu, ale tu nejdůležitější!). A bylo by vůbec možno se při takové nepřehledné kvantitě se strefit do tak nepatrného cíle? Ano, mohlo - ale jen mohlo - by to pracovat. Výsledky by ovšem narůstaly exponenciálně a vyhodnocování tak gigantického počtu dat by bylo ještě více matoucí. Slibný obrat by mohla způsobit t.zv. umělá inteligence, jako třeba neurální sítě, které se navíc ještě umí učit, ale to je pořád ještě pro tento úkol hudba budoucnosti. Jakkoliv se tato kritika zdá dobře padnoucí, v našem úkolu nám příliš nepomůže - nenaznačí nám totiž, jak to udělat "správně". Zřejmě nemáme žádnou naději, dokud se alespoň nejdříve nestrefíme do "správného", t.j. originálního jazyka manuskriptu. Ale jestli je text ještě navíc zakódován, jak můžeme najít správný jazyk aniž bychom vyzkoušeli všechna možná zakódování všech možných jazyků? naštěstí je zde, podle mého názoru, ještě mnoho možností, které byly předtím ignorovány, alespoň pokud je mi známo. Domnívám se, že žádný přirozený ani umělý jezyk nemůže být a priori vylkoučen - dokonce ani ne po ukončení polovice testů - jen kvůli nějakým menším jazykovým diskrepancím. Koneckonců rukopis byl napsaán přinejmenším před třista lety a mnoho jazyků od té doby změnilo pravopis (srovnejme například Shakespearovu angličtinu s tou dnešní) a také slovník se změnil. Pravda, délka slov v rukopise je v průměru příliš krátká pro mnoho známých jazyků, ale to nemusí mít co dělat právě se samotným jazykem. Jestliže totiž mezery mezi slovy byly zúmyslně přesunuty, nebo

dokonce reprezentují nějaké písmeno, jedná se naopak o zcela jiný problém. Podobně v případě, že autor použil určitý druh těsnopisu, ale o tom později. Také v otázce písma, kódování, obrázků a poodobně najdeme mnoho skrytých náznaků. Ty se ovšem nedají brát jednotlivě, jako se to dosud dělalo - což stejně vedlo ke kontradikcím - ale ve spojení s ostatními informacemi. Mohli bychom dokonce najít metody, které by poněkud zvětšily i pravděpodobnost některých specifických řešení. Koneckonců toto je specielní případ, kdy se nic neví jistě a můžeme si teda vytvořit libovolné scénáře, přičemž jeden z nich nám může ukázat, jak jednotlivé části hádanky do sebe nejlépe pasují. Předkládám zde jeden takový scénář. Ačkoliv netvrdím, že se jedná o nějaký průlom - je tam jistě dost bodů, které si odporují - je zajímavé, jak některé části najednou začínají mít smysl, když se přitom spojí dohromady s historickými fakty. Pravda, může to být jen zbožné přání, nežli tvrdá skutečnost, ale jako brainstorming to může generovat nové nápady anebo alespoň oprávnit dříve navržený proces "křížového výslechu" faktů a hypotéz, včetně různých referencí v literatuře a historii.

Rozdělil jsem scénář na několik bodů, které se snažím nejprve upřesnit. 1) Autor rukopisu: jelikož jsme schopni spolehlivě dokumentovat jako nestaršího vlastníka pouze Jacobuse Horčického z Tepenče - jehož jméno spolu se slovem "Prag"je napsáno v čitelné latině a i když vymazáno, je přesto vidět pod ultrafialovým světlem - je jisté, že toto jméno se tam mohlo objevit až po roce 1608, kdy tento obdržel svůj šlechtický titul (de Tepenecz). Marci sice tvrdí ve svém dopisu Kircherovi, že manuskript byl patrně koupen Rudolfem II, ale přiznává, že je to informace od Dr. Míšovského (tedy z druhé nebo snad i třetí ruky). Tato informace může být tedy jen výmysl, i když všeobecně přijatý, o kterém nemáme jiný důkaz, než náhodnou koincidenci 600 dukátů (o kterých se zmiňuje Marci jakožto částce, kterou za rukopis chtěl John Dee) a 630 dukátů, o kterých Dee ve svém denníku píše, že je v čechách obdržel (aniž uvádí od koho a za co). Někteří výzkumníci dokonce spekulují, že Rudolf pak dal manuskript Jakubovi z Tepenče jako dar (což se zdá být při původní ceně být přehnaně štědré) a že připsané jméno Horčického v rukopise je vlastně Rudolfovo věnování. Zde se naskýtá impertinentní otázka, proč Rudolf dal rukopis Horčickému i s věnováním, když ho sám nenapsal a defakto ani nevěděl, co je tam napsáno - v případě kacířského pamfletu či černé magie by to jistě bylo poněkud neuvážené. Také připsání města Prag, kde oba tou dobou žili, se zdá být zcela zbytečné. Také informace o Johnovi Dee coby vlastníku rukopisu není nikde dokázána a Baconovo autorství neprojde ani povrchní zkouškou autenticity. Nejrealističtější předpoklad, že totiž byl rukopis napsán během Horčického života byl luštiteli zcela ignorován. Jeloikož ale datová ani jiná analyza rukopisu podpisu nebyl udělána, nelze takto dokázat ani to, ani ono. Takže nám zase zbývá jen Horčický a jeho jméno, připsané v rukopisu. Kdo to byl Jacobus Horčický? Podle knihy "kdo byl Kdo", vydala Rovina, 1992) to byl syn chudých rodičů a jako chapec pracoval pro Jezuity, kteří objevili jeho talent a dali mu sami vyšší vzdělání. Nejprve pracoval jako lékárnák (apatykář) v jednom kláštěře a později byl vybrán pro Rudolfovy laboratoře jako alchymista. Podle uvedené knihy zbohatnul (jak, to neříká) a - jaké překvapení! - dostal svůj titul od Rudolfa za to, že mu půjčil peníze, podle jiného zdroje dokonce na válku proti Turkům).

Praha byla v té době vědeckým centrem střední Evropy. Císař Rudolf II se obklopoval známými vědci jako byl Tycho de Brahe a Kepler, kteří, ač jejich vědecké zásluhy jsou nepopiratelkné, se věnovali i podle dnešního názoru - pseudovědám, jako je třeba astrologie. V oněch dobách nebyly totiž hranice vědy tak přesně vymezeny jako dnes a i alchymisté se zabývali chemií a naopak. Take Horčický zřejmě nebyl jen alchymista, ale i botanik - různé rostliny a byliny studoval jistě už jako lékárník - a také je možné, že byl mnohem univerzálnější vědec, než bychom očekávali. Je tedy klidně možné, že manuskript napsal sam Horčický, řekněme jako svůj osobní vědecký denik (notebook), jako popis svých výzkumů. Koneckonců nepodepisujeme si jen knihy, které někde získáme, ale pochopitelně i ty, které sami napíšeme, už jen proto, aby se vědělo v případě ztráty, komu patří, což by vysvětlovalo i slovo Prag u podpisu. O Horčickém víme, že napsal alespoň jeden pamflet - na druhé straně ale zřejmě nenapsal mnoho vědeckých knih. Manuskript mohl být jen předběžným textem nějaké vědecké knihy která v této formě byla určena jen pro jeho oči, alespoň po nějakou dobu. Dočasné utajení obsahu by se pak dalo logicky vysvětlit, jako snaha uchování tajemství výzkumů, dokud nebude knuha vytištěna a tak i autorství zajištěno. Je také zajímavé, že se nenašly žádné další kopie rukopisu, což je dost neobvyklé. Ve středověku se totiž rukopisy často kopírovaly. Ovšem rovněž tak nemáme záznam, zda někdo - kromě autora - uměl rukopis přečíst. Pokud nebyl vůbec určen pro oči jiných, zůstává otázkou, proč byl vůbec napsán. Pokud se ale opravdu jednalo o kihu "nanečisto", tím by se vše dobře vysvětlilo. Originální jazyk, ve kterém je rukopis psán, mohl být hodně vědecký - nebo prostě plný vědeckých termínů, na rozdíl od jiných rukopisů a některé výrazy by se v něm zcela nutně opakovaly. Sám jsem často psal technicko- vědecké zprávy a články v "odborném" jazyce, stejně jako "pracovní knihy", dost často na to, abych si nevšiml určité podobnosti s rukopisem, včetně skečí, které se tam vyskytují. Pravda, jméno Horčického tam mohlo být vepsáno později někým jiným, ale to nevylučuje možnost, že Horčický mohl rukopis sám napsat. Pokud je mi známo, tuto možnost přede mnou ještě nikdo neuvažoval a přece, jak ukážeme dále, může vysvětlit některé daší nesrovnalosti. Proč záhadný pan Y. (jak dnes víme, byl to téměř s jistotou Jiří Barš, asi spíše Bareš) neřekl Marcimu o podpisu Horčického, je další záhada. Pravděpodobně už bylo jméno vymazáno a tak o tom nevěděl. Pokud ale získal knihu nelegálně (jak známo, Horčického majetek byl po jeho vyhnání ze země vydrancován), mohl ovšem jméno vymazat dokonce on sám a nikomu se raději o tom nezmínit. Také Švédi z Prahy odvezli mnoho knih a dokumentů, jeden z nich (napsaný - ta náhoda - právě Míšovským) je pořád ještě na univerzitě v Uppsale. Zůstává sice pořád záhadou, kdo vlastně podpis vymazal, ale nemyslím, že by nám ta znalost pomohla najít autora rukopisu, ten to určitě nebyl. Každopádně by se ale měla provést grafologická identifikace autora "podpisu" Horčického v manuskriptu. Což nás přivádí k další spekulaci: nemohl to být sám Marci, kdo rukopis napsal a zahrál tak žert na Kirchera? Koneckonců to už jednou někdo Kircherovi udělal a ten na to naletěl! V tom případě by ale Marci nevymazal jméno Horčického v rukopise, ale naopak by ho použil jako "autentifikaci" dokumentua a zmínil se o tom v dopise. To by dokazovalo, že podpis už byl dříve vymazán a osvobozuje to Marciho z podezření falzifikátu. . Mimochodem by to byl poněkud hloupý vtip (ne-li přímo fraudulence) od nositele titulu profesora Karlovy univerzity. Navíc podle zachovaných dopisů Marciho v Kircherově pozůstalosti víme, že byli přítelé a Marci si Kirchera opravdu vážil. Kromě toho byla objevena nová fakta, která potvrzují, že rukopis skutečně patřil předtím Barešovi, dopis od Bareše Kircherovi a ví se, že Marci zdědil Barešovu knihovnu po jeho smrti. 2) Obrázky v rukopise opravdu vypadají spíše jako hrubé nákresy v poznámkové knizeNejsou vůbec umělecké a pečlivě provedené jako ve středověkých rukopisech, ale spíše jakoby malovány

nezkušenou rukou někoho, kdo v životě kreslil spíše vědecké skeče a schémata (teda až na květiny, které jsou provedeny detailněji a v barvách). Nemyslím si, že by navíc obsahovaly nějaký kód, jak se někteří výzkumníci domnívají. Věřím, že to byly strikně fumkční ilustrace a bez doprovázejícího textu prostě nedávají správný význam. A ony podivné rostliny, tak podobné pozemským a přesto jiné, alespoň v detailech? Je docela možné, že to jsou hybridy, vypěstované křížením, které Horčický vypěstoval právě v one císařské zahradě, jejíž byl podle některých pramenů ředitelem (jiní uvádějí jeho titul jako císařský botanik). Napadají mě poze dvě vysvětlení obrázků nahých žen v manuskriptu: buď opravdu vysvětlují určité "čarodějnictví", jak už někdo nabrhl, anebo jsou to obrázky ženské anatomie, gynekologie. Pravda, není tam mnoho přesnosti, ale nezapomeňme, jak málo bylo známo o liském těle (obzvláště ženském) v té době. Vždyť první anatomická pitva v Praze byla provedena až v roce 1600 právě už zmíněným Dr. Jeseniem, profesorem Karlovy Univerzity, který se později angažoval v povstání, byl zatčen císařskými jakožto vyslanec protestantských stavů a vyměněn - ta náhoda - za Horčického, který byl v té době držen těmiž stavy zase v Praze. Byla to první vědecká pitva ve Střední Evropě a považována mnohými zřejmě ještě za akt kacířství. Autor rukopisu se mohl zajímat o některé oblasti v tomto oboru a přidat své nálezy. Možná, že to byl dokonce onen "druhý" autor - některé části rukopisu jsou prý totiž psány jinou rukou a snad i s jinou frekvencí použitých "slov". Je také možné, že rukopis neopustil Čechy s Horčickým, ale nacházel se v Praze celou dobu než jej Marci poslal Kircherovi do Itálie. Horčický, který se třeba domníval, že už se do vlasti nevrátí, jej mohl před opuštěním země svěřit svému následníkovi či spolupracovníkovi, navíc s tajemstvím, jak rukopis číst, to vše v zájmu pokračování či dokončení jeho práce. To by také logicky vysvětlovalo "druhého" autora rukopisu. Kniha se pak, nezámo jak, dostala do rukou Bareše a od něj k Marcimu. V tomto spojení bychom měli hledat odpovědi v samotné historii. Důvod záhadného "zmizení" Horčického z Prahy se našel: podle České kroniky Pavla Skály ze Zhoře, se během povstání stavů proti císaří Ferdinandovi II Horčický zcela jasně postavil na císařovu stranu. A jelikož byl tehdy hejtman mělnického kraje (statky tam dostal údajně zástavou za peníze, které Rudolfovi půjčil) disponoval také nějakou vojenskou posádkou. Byl tedy povstání zvlášť nebezpečný a proto byl uvězněn. Po výměně za Jesenia byl propuštěn a vypovězen z Čech, ještě s jinými oponenty povstání. Po bitvě na Bílé Hoře byl jak známo Jesenius s 26 ostatními vedoucími povstání popraven (1621). Horčický se sice vrátil na své statky na Mělnicku, ale po roce umírá na zranění při pádu s koně. Třicetiletá válka trvá ještě dalších dvacet šest let a končí Vestfálským mírem. 3) Mnoho obrázků v rukopise vypadá poněkud záhadně: neznámé rostliny, postavy se zkreslenou anatomií - to vše naznačuje, že obsah rukopisu mohl být docela explozivní, uvážíme-li dobu, kdy byl napsán. To mohl být také důvod pro utajení: gybekologie byla tehdy ještě asi zakázaná věda, možná i odnož kacířství. Také křížení rostlin mohlo být považováno jako nebezpečné pletení pánu Bohu do řemesla. Je zde ovšem jedna velká námitka: proč by se Horčický, vychovaný Jezuity, míchal do "zakázaných" věd? Odpověď najdeme v duchu jeho doby, která vlastně předcházela osvícenství: reformací probuzená touha po vědění - jakémkoliv vědění - zasáhla už všechny společenské vrstvy a to i Jezuitské školy a univerzity. Už sám Rudolf, jinak přísný katolík, podporoval různý výzkum, někdy i takový, který se odlišoval značně od "oficiální linie" církve. Tak například přeměna kovů ve zlato hraničila s černou magií, o astrologii (vliv planet a ne Boha!) ani nemluvě. Jiný, oficielně korektní katolík Vilém z Rožnova (který se ale neváhal prohřešit už tím, že si vzal za manželku protestantku),

dokonce hostil Dr. Dee a Kellyho a s nimi vyvolával duchy, přestrojené ovšem za anděly. Podle jiné zprávy i vatikánští vědci už věděli před Galileem, že se země otáčí kolem slunce, ale z politické korektnosti to raději neprohlašovali. A výrobu zlata by jistě uvítali i oni, však to byl asi hlavní důvod, proč dali anglické alchymisty tajně sledovat svými špahy. A rozhodně to není náhoda, že téměř všechny osoby spojené s rukopisem byly také nějak spojeni s jezuitským řádem, Kirchera nevyjímaje. Zpět na index POVÍDKA: MÍSTO ZVANÉ NENÁVRATNO Mladá stevardka, která servírovala drinky a konvenční úsměvy, konečně došla k naší řadě. Abych k ní ale byl spravedlivý, musím uznat, že vypadala, jako když se směje zcela upřímně. To už stojí za to, uvážíme-li, že za to byla ještě i placena. Objednal jsem si kávu, kterou jsem už opravdu potřeboval jsem totiž kávoholik. Můj soused, kterého jsem si předtím sotva všiml, si vybral jinak: "Coca-cola, por favor." Jak mi pak předával mou kávu, usmál se a řekl : "Není nad čerstvou kávu!" "Ano," řekl jsem, "a škoda, že tahle není." Oba jsme se zasmáli a vyměnili pár stereotypních vět. Myslel jsem, že tím naše konverzace skončila, ale on náhle řekl: "No prosím, tak se mě zeptejte!" "Zeptat se vás na co?" otázal jsem se poněkud zmaten. "Zeptejte se mi, odkud jsem," vysvětlil. "Ale proč?" divil jsem se. "Je to tak důležité?" "To ne, ale každý se mi na to pořád ptá." "Asi se vám budu zdát jako snob, ale já si o sobě nemyslím, že jsem "každý", spíše naopak. Pokud vám to ale udělá radost, mohu vám říci, že také já shledávám onu otázku při nejmenším stupidní. Myslím, že je důležité jaký jste, nežodkud jste." "To je také můj názor, Sir," souhlasil a oba jsme se opět zasmáli. "A kam máte namířeno, Sir?" nedal pokoj. Nedovedl jsem pochopit, proč mě pořád oslovoval "Sir", když já jsem to neopětoval, ale asi to byl výraz úcty, tedy přesně to,co to má znamenat. U některých lidí ale nevíte. Jedna věc, kterou nesnáším, je když si ze mne někdo dělá legraci. Proto jsem mu řekl poněkud hrubě: "Myslel jsem, že už jsme se dohodli, že si nebudeme klást žádné stupidní otázky." Podle jeho výrazu ve tváři jsem toho ale hned zalitoval a proto jsem dodal: "Co kdybychom si obrátili úlohy? Já vám řeknu odkud jste a vy mi řeknete, kam směřuju, co říkáte?" "O.K., " přitakal a zvědavě dodal: "Odkud teda jsem ?" "Podle vašeho přízvuku bych řekl, že jste z latinské Ameriky, teda té, kde se mluví španělsky, ne portugalsky. V Miami přesedáte na letadlo, které poletí , do Střední - ne, počkejte - do Jižní Ameriky, do státu -" Zarazil mě: "Ne, prosím, jen ne žádná jména!" "Nu dobrá, budu teda tomu místu říkat oblivio, nenávratno, když na tom tak trváte. Vracíte se z nějakého delšího výletu k manželce a dětem, které na vás už netrpělivě čekají." "Posiblemente," řekl neurčitě a uzmál se. "A teď já: vy jedete na krátkou dovolenou do Miami a tam se setkáte s vaší rodinou. Že jsem to uhod'?" "Vůbec ne," nesouhlasil jsem. "V Miami si budu rentovat auto a pojedu na sever do Fort Lauderdale, kde budu certifikovat počítač jedné firmy pro prodej do Kanady. Žádná dovolená, jen únavná práce,

jako obvykle, Sir." Těšil jsem se, že jsem mu mohl dokázat jeho omyl. Nijak ho to nevyvedlo z míry. "Neříkejte mi prosím Sir, já jsem Miguel. A co se týká vás, mýlíte se také. Ano, byl to dlouhý výlet - šest let, hodně přes dva tisíce dní a já si pamatuju jeden každý z nich. Děti nemám, Sir a co se týká manželky, ta už dávno není mojí ženou." "To je mi líto, " řekl jsem stereotypně. "Co se stalo?" "Opravdu to chcete vědět? Je to dlouhá historie," varoval mě. Vytušil jsem, že se někomu potřebuje svěřit a tak jsem řekl: "Máme ještě jednu hodinu do přistání. Vsadím se, že to bude docela zajímavý příběh." CO jsme mu neřekl, bylo že totiž příběhy rád sbírám. "To ano, to vám slibuji. One se jmenuje Soledad, to je samota, víte? Už jste někdy potkal ženu, která je tak krásná, až se vám chce plakat? Soledad byla takový druh ženy, vlastně ještě dívky. Její tvář byla pořád smutná a vypadala bezbranně, jako - jako anděl, jako někdo, kdo není z tohoto světa. Takových žen nenajdete na světě mnoho, víte?" "Skoro se vám zdá," pokračoval, "že ji snad ani nesmíte milovat, protože ona by nikdy nemilovala vás, jste proti ní nikdo, nada, a prostě si ji nezasloužíte. Takové ženy mají krásu tak nevinnou a přitom tak mocnou, že jste okamžitě ztracen. Jako svatý obrázek, Bůh mi to odpusť. Ale stal se zázrak: zamilovala se do mě. Byl jsem nadevšecko šťasten - byla to tak neskutečné a přesto byla moje. Po graduaci jsme se vzali a já začal učit na té nejlepší, nejúctyhodnější univerzitě v - ". zarazil se. "V nenávratnu," pomohl jsem mu. "Ano, v nenávratnu. Dovedete si představit moje štěstí, Sir?" "Nu je už to pěkná řádka let od mé svatby," řekl jsem po pravdě, "ale ano, myslím, že si to umím ještě představit." "Soledad mě milovala, upřímně a vášnivě. Říkala, že já jsem vše, co potřebuje, vše, po čem touží. Celé dva roky jsme pak byli šťastni, tak jak to bývá. A pak se to stalo." "Zemřela?" zeptal jsem se zvědavě. "Ale ne," řekl, "ztratil jsem ji. Ale to je opravdu dlouhá historie a já vás nechci nudit." "To už jste jednou říkal, " namítl jsem. "Dokončete prosím, co jste začal, nebo si budu myslet, že jste si to vymyslel." "Nevymylel, to ne. Ale nechci vás dostat do nebezpečí, Sir." "Proboha do jakého nebezpečí? Nebuďte směšný, jak by mi to mohlo ublížit?" podivil jsem se. "Já jsem totiž uprchlík, když už to chcete vědět," odpověděl šeptem. "A CIA po vás jde? Ale to přece není můj problém, Migueli, já nejsem občan Spojených Států, to se mě netýká. Mají přece svoje agenty a neplatí jim špatně. Ale jak to, že vás nezatkla letištní policie, že vás pustili do letadla? "To ne, Sir, Americanos jsou moji přátelé. Tady mě přijali jako politického uprchlíka a starali se o mě dobře. Dali mi práci a opravdu mi pomohli. Utekl jsem z - ano, jak jste řekl, z nenávratna. Velmi vhodně zvolené jméno, Sir," dodal. "To nechápu," namítl jsem, "Vy jste tady a nenávratno je přece tam, tak jaké strachy? Nebo snad na vás poslali nějakého zabijáka?" "Chtěl jste, abych vám vyprávěl mou historku - nechte mě tedy vyprávět a pochopíte." "Však právě na tot čekám, " ujistil jsem ho. Jeho tajemnost mě ačala dráždit. "Bueno. Jak už jsem vám říkal, učil jsme na univerzitě a zatím se v mé zemi děly věci, o kterých mělo

málo lidí potuchy. Jedné noci někdo zaklepal na mé dveře. Byl to jeden z mých studentů a krvácel. Neptal jsem se, kdo ho střelil - čím méně jeden ví, tím lépe. Soledad mi pomohla ho ovázat a já zatím běžel pro doktora. Doktor mu vylovil kulku z ramene a náš host odešel hned druhý den, když se vyspal a odpočinul. Bylo to tu samou noc kdy skupina vášnivců začala revoluci, která byla rychle potlačena a vojenská junta se zmocnila moci. Co následovalo byla řada arestů a poprav. Jednoho dne si přišli i pro mě. Byl jsem obviněn, že jsem ukrýval nepřítele republiky a rozsudek byl jednoznačný: trest smrti." "Ano, ale jak vidím, ještě ho neprovedli," řekl jsem ironicky. "Nemohu vám říci, jakjsem se dostal ven, aniž bych ohrozil životy lidí, co mi pomohli." Začínal mi jít opravdu na nervy stím, jak pořád zdůrazňoval to zvláštní nebezpečí. "Ale já se vás na to přece neptal, ne?" vyštěkl jsem. "Ne, máte pravdu, neptal. Bylo to ode mne nesprávné něco takového si myslet." Náhle tam seděl, tiše, zřejmě uražen. A jako trest se zřejmě rozhodl, že mi konec té historky už neřekne. Bylo mi ho nějak líto. "I já jsem se unáhlil," přiznal jsem. "Prosím, neurážejte se a pokračujte." Pokračoval, ale bylo vidět, že jsme ztratil něco z jeho důvěry. "Ano, dostal jsem se ven, ale ne proto, že bych spolupracoval s policií - jestli si myslíte tohle. Vlastně i kdybych chtěl, nikoho z nich jsme přece neznal, ale takovou ceno bych za svůj život nikdy nezaplatil. Získali moje jméno od toho studenta, kterého chytili a mučili - dal jim i moji adresu. Nic jim nevadilo, že jsem byl nevinen." "Ale vy jste opravdu schovával konspirátora. Jak můžete říci, že jste byl nevinen?" "Nevěděl jsem, že byl spiklenec. Jak už jsem vám řekl, na nic jsme se neptal, jen jsem chtěl pomoci zraněnému člověku, to je vše." "Ale jděte, musel jste vědět, že ho nepostřelil nějaký lovec, neurážejte přece moji inteligenci. Schovával jste ho a musel jste za to přijmout zodpovědnost," protestoval jsem. "To ovšem neznamená, že souhlasím s jejich rozsudkem," dodal jsme rychle, aby si špatně nevykládal, na čí straně jsem. "Ale on přece nebyl žádný kriminálník, to byla ta junta, co porušovala zákon. Ne, vy Americanos tomu nemůžete rozumět." "Nejsem Americano, příteli, ale jestli vám to udělá radost, můžete mi říkat gringo," odvětil jsem, už značně kysele. "Vidíte, už jste zase uražen! Neměl jsme vám tu historku vůbec říkat!" Myslel jsem, že jsme ho nachytal: "Tu historku? Vždyť jste říkal, že to byla vaše historka!" "Není to ničí historka," odbyl mě. Pak si ale uvědomil, že zašel příliš daleko a s lehkým srdcem, tak jak je to typické pro hispaniky, mi graciózně odpustil a pochopitelně očekával to samé ode mne. "Nehádejme se prosím, Sir, oba jsme se mýlili - vy mi prostě nevěříte a já jsme měl vědět, že to nepochopíte." Nějak mi došlo, že to myslel upřímně a řekl jsem: "Máte pravdu., to je v pořádku - ale počkejte, říkal jste, že se vracíte zpět - to jsem nevěděl, že v nenávratnu vyhlásili amnestii..." "Žádná amnestie, Sir, já se jen vracím pro moji Soledad." "A proč až teď, po tolika letech?" "Neměl jsme peníze na to, no však víte, " řekl a já jsem si uvědomil, jak hloupá byla moje otázka. "Potřeboval jsem peníze, abych ji mohl dostat odtamtud." "Ale to by bylo - ne, to nemyslíte vážně! Cožpak nevíte, co vás tama čeká, když vás chytnou? To by byla sebevražda!" Najednou jsme pochopil, že to opravdu myslí vážně.

"Vracím se zpátky k mé Soledad. Abych ji ochránil, napsal jsem jí kdysi, aby se rozvedla. To také učinila a znovu se vdala, za někoho jiného.Celou tu dobu jsem na ni nepřestal myslet. Já prostě bez ní nemohu žít: je jako moje duše, bez ní tu pro mě není žádný život. Mám její fotku, kterou střežím víc než můj život a dívám se na ni každý den. Chápejte, já jí slíbil, že se vrátím a teď svůj slib plním." "Ale víte, kam se vracíte? Policie v nenávratnu je velmi efektivní, jak mi bylo řečeno." Byl jsem šokován: "Jestli jste o tom mluvil s někým už přede mnou, tak už vědí, že se vracíte. Dokonce už mohou mít špeha v tomto letadle -" "To všecko vím," přerušil mě, "ale přesto věřím, že tentokrát budu mít štěstí. Změnil jsem si jméno, vypadám jinak a co víc, já vím, že moje láska mě vyvede ze všech nebezpečí." "Přeji vám všechno to štěstí, které budete potřebovat, " řekl jsem nevěřícně. Jeho rozhodnutí ve mně vyvolalo údiv - ne tedy to samotné rozhodnutí, myslím, že neměl sebemenší šanci, podle toho, co jsme oba věděli. Ale bylo zde ještě něco a já mu to musel říci: "Ale ona je už vdaná, sám jste jí řekl, aby se rozvedla. Odejde vůbec s vámi? Možná, že se opět zamilovala a že má teď zase šťastný život. Některé ženy jsou takové, však víte." "Ne moje Soledad. Ona nemůže být šťastná, na to mě příliš milovala. To byste ji musel znát. Pořád mě ještě miluje." Nechtěl jsme být impertinentní, ale napadlo mě, že je pořád ještě čas, aby změnil svoje rozhodnutí. "Jak to vůbec víte?" "Mám od ní dopis, přišel před čtyřmi lety. Tady." Vytáhl z kapsy starou, potrhanou obálku a chtěl mi ukázat dopis, který byl uvnitř. "Ne, prosím, ne," bránil jsem se, "já vám věřím. Ale čtyři roky jsou dlouhá doba. Kromě toho, třeba už má děti." "Ne, nemá děti, dostal jsme zprávu od přítele, který mi to zjistil. Já prostě vím, že ona na mě čeká." "Vy jste se jí zeptal?" pokračoval jsem v pochybách. "Myslím nedávno, přes toho vašeho přítele." "Zkoušel to, ale nemohl se k ní dostat, vzala si nějaké velké zvíře, víte? Ale já to vím, já to cítím, mé srdce mi říká, že se mnou půjde." "Ale budete muset znova utéct, tentokrát oba dva a to bude těžké," trval jsem na svém."Není zde nějaká jiná možnost? Kromě toho, měl jste ji na to také připravit předem." "Nemohl jsme, věřte mi, Sir, kvůli utajení, ale jsem si jist, že bude ráda, až mě uvidí." V jeho optimizmu bylo něco nakažlivého. Přesto se v mé hlavě rojily otázky jedna za druhou - tak neskutečné se mi to všecko zdálo: "Váš přítel se k ní nemohl dostat a vy to dokážete? To jaksi nedává smysl, ne? " "To máte tak, můj přítel to nechtěl riskovat, má vlastní rodinu, o kterou se bojí. Pro mě je to jiné: já to prostě musím udělat. Modlil jsme se ke svému svatému patronu a pak jsme měl sen, velmi pěkný sen. Vím, že vše bude v pořádku, nebojte se." Vzdal jsem to. Koneckonců někdy člověk musí udělat to, co musí udělat. Pouze jsem se obával, že ačkoliv nemohl bez ní žít, nebude mít to štěstí, aby mohl žít s ní. Pak jsme si uvědomil jeden okamžik v mém vlastním životě, kdy jsem musel také já o svou lásku bojovat. Neudělal jsem to a není třeba dodávat, že jsem ji tím ztratil. Kdo jsem teda já, abych mu rozmlouval jeho plán? Koneckonců, on může mít z pekla štěstí a dostat, co chce. Zavřel jsem oči a uviděl jsem jinou dívku, také krásnou. Dívku s velmi smutnou tváří, tak smutnou, že se vám až chce plakat . . .

Přistáli jsme bezpečně. Venku byl žhavé letní vedro, ale vzduch v hale letiště v Miami byl studený a příjemný. Stáli jsme zde a já jsem tušil, že ode mne očekává nějaké povzbuzení.

Tak jsem mu to řekl po pravdě: "Poslouchej, Migueli, jednou jsem ztratil dívku, protože jsem se hrozně bál, byl jsem cobarde, však víš. Ale jestli je tohle tvoje jediná šance, chyť se jí a nepusť. Já už druhou šanci nedostal a tak jsem mou Soledad ztratil navždy. Přeju ti hodně štěstí a jestli uspěješ, pošli mi pohlednici. Zde je moje adresa - a můžeš nás pak se Soledad navštívit, kdykoliv." "A také to udělám, " slíbil a šťastně tiskl mou ruku, jako malé děcko. "Ano, to udělám! Muchas gracias!" Vzal si jeho malý batoh, prošel halou a zmizel v nenávratnu. Nikdy jsem už o něm neslyšel. Zpět na index POHLEDY: MÍT ČI NEMÍT? Historicky vzato, lidé přišli na svět ještě před jejich majetkovými požadavky. Mohu to dokázat ovšem jen nepřímo, z pozorování zvířat, tedy hlavně naší psiny Tary. Ta se totiž stará jen o svůj život a o potravu, i když ne vždy v tomto pořadí důležitosti. Když totiž někdo ohrožuje její žrádlo, je ochotná za to i ten vlastní život obětovat. O obsah své misky se zásadně s nikým nerozdělí a navíc ještě projevuje náznaky teritoriálního vlastnictví. Jinými slovy, chrání si místo kde loví (i když většinou jen z té misky) či kde přespává, a to i když ví, že vlastníky jsme vlastně my. Jinak po ničem, co by mohla vlastnit ani netouží a z hračky, kterou jsme jí koupili, se dlouho neradovala, hlavně asi proto, že se nedala sežrat. Jen jednou jsem u ní viděl náznak, že projevila zájem čistě soukromo-vlastnický. Luxoval jsem v kuchyni a při té příležitosti jsem vyluxoval i pohovku, na které má Tara dovoleno občas ležet, ale jen když je tato přikryta tlustou dekou - abych nemusel to luxování dělat moc často. Po vyluxování jsem pak zapomněl tu deku tma dát zpátky a dělal jsem zase něco jiného. Tara zatím seděla na zemi a čekala. Když jsem ji vyzval, ať si vyskočí na pohovku, ukázala mi očima, tak jak to psi dělají, nejprve na pohovku a pak na deku, která byla odložena na židli. No prosím, zdálo by se, že prostě chtěla "svou" deku, ale já myslím, že si tam prostě bez té deky netroufala. Soukromé vlastnictví si u lidí bohužel takto dvojatě vykládat nemůžeme. Už malá děcka si berou určité věci za své a mlátí sourozence , kteří se jich jen dotknou, hned něčím těžkým po hlavě. U dospělých se tomu říká kapitalizmus. Chytrý bratr se pak tajně připlíží a věc sourozenci ukradne. Vezměte si to ve velkém a máte komunizmus. Pochopitelně všichni víme, že tou hlavní příčinou zla je právě ten majetek, lépe řečeno ta touha ho mít. Hamlet si mohl říkat "Být či nebýt?", on už majetek měl. Před námi dnes stojí jiná otázka: Mít či nemít? A když mít, tak víc či nevíc - pardon, nejvíc? Opět se na to podíváme historicky: existuje totiž jeden druh zvířat, který se vyznačuje shromažďováním hodnot. Říká se jím hraboši, protože oni hrabou, zahrabou, vyhrabou, přičemž - jako třeba veverka - polovičku toho, co kde zahrabali, pak ani nenajdou, díky ztrátě paměti. Také lidi hrabou, až nahrabou. A ti, co si nahrabou hodně, jsou pak uznáváni a váženi. Ne jako hraboši, ale jako zasloužilí členové naší společnosti. Ano, společnosti, která si vůbec neříká hraboši, ale "lidé moudří" (to je plurál od homo sapiens). Že si přitom hodně fandíme, je nasnadě, ale sám problém bohužel zůstává: v podstatě jsme všichni také jen hraboši, i když někteří jen ti chudší, třeba polní či lesní. Řešení ale není tak jednoduché, jak by se zdálo - odstranění pana továrníka Hraboše by zbavilo společnost nejen hraboše, ale i továrníka. Jinými slovy, jak se říká na západě, vylili by s vaničkou i dítě. Pan továrník Hraboš měl totiž jednu dobrou vlastnost: on totiž nejen hrabal, ale také vyráběl a

tím, jak se poněkud nepřesně říká, dával lidem práci. A protože mu ta fabrika patřila, tak se také staral, aby mu prosperovala, jinak by i on ztratil svoje zrní a nakonec i tu fabriku. Po jeho odstranění přišel národní či jiný správce, kterému pak hrozila jen ztráta toho zrní a to ještě jen dočasně, než si našel jinou spižírnu. Teda až do té doby, než znárodňovací hraboši vyrabovali i tu poslední špižírnu, protože jak známi, hraboši obilí nesázejí. A tak jsme uprostřed začarovaného kruhu, ve kterém se už motáme pěkných pár tisíciletí. Protože, jak zpívala jedna zprofanovaná písnička, práce je matka pokroku , ale už zapomněla dodat, že člověk je jeho otec. Lidstvo totiž pořád - jak známo - narůstá a také pracovní možnosti musí narůstat, protože by se ten nový přírůstek lidstva neuživil, a to doslova. Z existence t.zv. třetího světa je vidět, že se nám to vůbec nedaří, zřejmě proto, že nestačí tam dávat jen nějaké podpory, ale hlavně jim tam postavit fabriky, aby se mohli živit sami. Jen tak mimochodem, který je vlastně ten druhý svět? Mám takový dojem, že to měl být ten komunistický, ale ten už se přece rozpadl, neměli bychom to tudíž pro přesnost zase nějak přečíslovat? Ale zpět k naší otázce. Tak teda: mít či nemít? A když mít, tak kolik? Jeden ze sloganů kdysi byl: "Každému podle jeho zásluh" a zásluhami se ovšem mínilo členství v partaji, konexe a udavačství. I přišli s heslem ještě generóznějším - mělo se nadílet "Každému podle jeho potřeb." Jak to dopadlo, už víme: pseudodělnická hierarchie "potřebovala" ovšem daleko víc, než prostý lid, kterému ten blahobyt už jaksi nedodala. V podstatě nebyli ti jánošíkové o nic lepší, než kapitalisté - jen blbější, protože museli svoje pozice udržovat ještě diktaturou, která se, jak známo, věčně neudrží. Třetí cesta navrhovala ještě jiný způsob řešení: Bible totiž říká: Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli přijde boháč do nebe. Ač to bylo míněno jen obrazně, vyrábíme všichni od té doby super miniaturní velbloudy nebo jehly s obrovskými uchy. Asi to pracuje, protože počet boháčů, kteří rozdali před smrtí svůj majetek chudým, by se dal na prstech spočítat. Jinými slovy, prebendy se vždycky nějak obrebendí a pán Bůh se dá nějak ukecat, říkali nám. Podivný svět, kde má lidská hrabivost větší sílu než slovo Boží. Ale vážně: strašení nepomáhá, snad jen u malých dětí a ještě ne nadlouho, protože i ty jednou vyrostou. Dospělým by ovšem mělo stačit ukázat, kolik neštěstí bylo způsobeno tohou po majetku, třeba jen samotnými válkami. Mělo by jim stačit ukázat, že neplatí pravidlo: "Kolikrát máš víc než já, tolikrát jsi lepším člověkem". Přesvědčit lidi, že na rozdíl od různých -izmů, si do nebe, do pekla, nebo do krematoria (podle toho, kterou cestou si vybrali) neberou s sebou nic z toho, co si nahrabali. I z toho největšího faraóna tady zbude časem jen moly rozežraná mumie a pár zlatých suvenýrů, které si rozeberou zloději nebo archeologové. Jenže tohle všecko by vyžadovalo velký výchovný proces a pochybuju, že by se na světě našlo na to dost vychovatelů. Možná i proto, že by jim špatně platili :-).

Zpět na index POEZIE: NEKROLOG

Dozněla slova lítosti i chvály,

na slunci uschly slzy pozůstalých. Odešli všichni, kdo tu chvíli stáli nad rakví hříchů velikých i malých. Zlacený nápis přeje klidné spaní a z čerstvé hlíny, uhlazené rýči, černý prst kříže výstražně tu tyčí. Na jeho ramena své větve vrba sklání. Do hlíny zapadla i řečníkova slova, jež velebila jeho počínání. Dávno už neklečí tu milovaná vdova, u jejích nohou jiný klečí za ni. Jen divák přemítá a nedomyslí konce. Z těch řečí kolem hlava se mu točí a němou otázku mu možná vyčteš z očí: Smrt je jen zatykač - kde ale zůstal soudce?

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 4B/2000 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Zpět na titulní stránku Hurontarie Komentář: • Můj článek o Vojničově rukopise v tomto čísle končí a dostal jsem několik dopisů, vyjadřující údiv, jak dlouho mi vlastně ten výzkum trval. Abych pravdu řekl, jen pár dnů - nápady se rodí rychle, ale udělat pokrok v rozluštění rukopisu je práce daleko těžší a ten čeká na někoho jiného :-). Všechny čtyři části mají vyjít také na nové, opravdu české Vojničově stránce v Brně. Až to tam bude, dám vám vědět. Předpokládám, že se tam dovíte ještě víc - například o výsledcích nedávné cesty dvou výzkumníků z ciziny po českých archivech. • Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, a sice sbírku populárních článků od j@ns@na pro pražský Amberzine, nazvanou Dimenze. Najdete ji na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 , a je tam i návod, jak na to. Je doprovázena ilustracemi, vyrobenými moderní elektronickou grafikou a knihu si můžete stáhnout, uložit na floppy či vytisknout. Kniha je zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři! • Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora, anglicky a česky. Jejím námětem je práce Pavla Trnky, malíře, sochaře a mistra skláře. Esej se nazývá ÚNIK Z TŘETÍ DIMENZE. Obrázky jako ten napravo najdete na výstavě ve třech velikostech.. Výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html • PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po jednadvacáté. Reportáž z Havaje končí útokem na Pearl Harbor, Michal popisuje automobilovou rally se zavázanýma očima (ne jeho!), Pavlína se těší z jara v Radotíně a Mirko zase z toho v Mnichově. Laddie nám opět napsal báseň o dešti a lásce, tentokrát anglicky, je tam i katastrofální kvíz. Znovu se k životu klubají Baráčníci, s tématem odhazování sněhu, a seriál Umíme se učit se tentokrát zabývá mentálními mapami© (ale ne těmi počítačovými). A abych nezapomněl, také je tam Komentárius, tentokrát obohacený o novinky z Net-Světa. Najdete nás na titulní stránce a pamatujte: stále tam hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba ten vlevo. • Nový frývér: Jste unaveni četbou tisícistránkového manuálu ke svému navíc ještě pomalému wordprocessoru a chtěli byste radši strávit čas jenom psaním? Hledáte rychlý a přesto komplexní editor, který píše českou diakritikou? Stáhněte si Notetab Light - umí toho opravdu hodně: například hledat některé slovo na celém harddisku, formátovat odstavce, spojit krátké řádky na celou délku stránky, předělat text z malé abecedy na velkou, z obyčejného textu udělat HTML a naopak, kterýkoliv font překódovat na ASCII, přidat datum, otvírat netové linky, prohlížet text ve vašem prohlížeči, poslat poštu a ještě mnohem víc, například má i patentovaný Clipbook, kde si můžete organizovat text ve formě databáze, případně slepovat dohromady vaši výzkumnou zprávu. Délka souborů je neomezená, otevřít jich můžete najednou třicet i víc - nad třicet už jsem ani nešel :-). Program je jako všechny, co zde doporučujeme, také zdarma a najdete ho na http://www.notetab.com/ Mají tam ještě Notetab Std a Notetab Pro, ale za ty už se musí platit, i když relativně málo.

INDEX: Dimenze: Reportáž: Naši hosté: Pohledy: Poezie:

MYSL ČI NESMYSL? (dokončení) VOJNIČŮV MANUSKRIPT (díl 4, dokončení) Z KIOSHKU DO CHICAGA BARIÉRY DÍKY

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé seshora dolů. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Léčení blbosti jakožto nemoci se zatím nedaří hlavně proto, že to vyžaduje sebepoznání. Blbec nikdy sám nemůže poznat, že je blbec - to by už nebyl blbec - a těm, co mu to říkají, bohužel zase nevěří."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] DIMENZE: MYSL ČI NESMYSL? (dokončení) V minulém čísle jsem se zmínil o článku z BBC Online, nazvaný "Mind over Body" neboli "Mysl nad tělem" (doplň: "vládne", poznámka jansan). Popisovali tam metody, jak by mohla mysl bojovat proti rakovině, totiž myšlenkovou kontrolou těla V této závěrné části si povíme, jak se k tomu staví věda.

Nejprve se ale obraťme na historii. Jakmile si totiž člověk uvědomil, že mu to myslí, začal to nějak sám o sobě oddělovat od těch ostatních, tělesných projevů své viditelné, t.j. hmotné části těla. Řecká kalo-kagathia - volně přeloženo v sokolském "v zdravém těle zdravý duch" - chápala zdraví jakožto rovnováhu mezi tělesnem a duševnem. Později tím duchem ovšem nemysleli ani tak mysl, jako spíše dušia později to ještě zamotali trojicí "tělo-mysl-duše", jejíž třetí část se ovšem vymyká námětu tohoto článku. Kromě zde už uvedených Řeků byl první filozof, který nesmlouvavě oddělil mysl od těla, René

Descartes. Nemám zde na mysli jeho analytickou methodu, kterou vymyslel krátce po svém pobytu v Praze, kde se zůčastnil bitvy na Bílé hoře, víceméně jakožto pozorovatel. Ne, mluvím o knize De Homine, kterou sepsal v roce 1633 v Holandsku a kterou, když se dozvěděl o osudu Galilea, radši za svého života ani nevydal. Ovšem Descartes nejenže oddělil tělo od mysli, on je zase spojil prohlášením, že jako ovládá naše tělo naše myšlení, může i naše myšlení ovládat naše tělo. Pochopitelně Descartes navíc věřil v Boha, což celou věc jen komplikovalo. Pak šel ještě dál - bohužel už z cesty - a domníval se, že tělo a mysl se spojují ve žláze zvané corpus pineale, neboli šišinka mozková (to není vtip, ale jen neočekávaný průnik poezie do strohého lékařského slovníku), snad proto, že je to jedna z mála částí mozku, které nejsou v páru. Dodnes nám je vlastně její účel utajený a přírodopisci se domnívají, že vznikla z primitivního t.zv. "třetího oka", t.j. lokálního zakončení nervů, které bylo původně umístěno vně těla. Toto "oko" sloužilo hlavně detekci tepla (možná k vidění infrazáření, tak jako netopýři "slyší" ultrazvuk) a dnes je u lidí i zvířat umístěno uvnitř těla - vně přežívá jen u některých druhů ještěrek. Zde je vhodno poznamenat, že o šišince už přece jen něco víme: v roce 1968 vědci izolovali hormon šišinky a nazvali jej melatonin . Jeho výroba je zřejmě ovlivňována světlem a například slepci a lidé, co rádi pracují v noci, mají zvýšenou sekreci tohoto hormonu. Jeho výroba je podněcována chemickým "poslem" serotoninem a bylo zjištěno, že podporuje fyzickou a mentální aktivitu. Údajně prý také zvyšuje imunitu lidského těla a lidé se zvýšenou výrobou melatoninu jsou prý méně náchylní k onemocnění rakovinou - to je ovšem spíše dohad. Pozdějším filozofům, kterým se zdálo Descartesovo tvrzení nesprávné, pak připadla těžší práce ho doplnit nebo ta lehčí - prostě ho popřít. Tak např. Spinoza "sjednotil" tělo a ducha pod jedním praporem božím, a prohlásil, že to jsou dvě strany jedné mince a nijak se neovlivňují, tedy že kauzalita mezi nimi není. Leibnitz zase tvrdil, že dualita sice existuje, ale už není nic třetího, co by tělo a mysl spojovalo. Tyto písničky s poněkud jiným textem, ale pořád stejným nápěvem, pak pokračovaly až do osmnáctého století, kde nastupuje znovuzrozený řecký materialismus a jeho opak, immaterializmus. Pro materialisty je hmota primární, vše duševní je pak od ní z odvozeno, zatímco immaterialisté tvrdí, že hmota vůbec neexistuje, že se nám to vše jen zdá, čili že je to výmysl naší mysli :-). Byl to Jiří Prochaska, který roku 1784 publikoval své De functionibus systematis nervosi , kde jasně vysvětlil, že myšlení není uloženo v kapalinách, které existují v různých dutinách těla, ale přímo v mozku a že je to nervový sytém, který komunikuje mezi mozkem a tělem. Roku 1796 začal Franz Josef Gall své přednášky o cranologii, vědě, která sleduje funkce určitých částí mozku. Pak už to šlo značně rychleji: lidé začali mozek mapovat a dovídali se, jak která část vlastně pracuje, t.j. jak řídí a ovlivňuje jednotlivé funkce těla. Huxley dokonce formuloval postulát, že "zvířata jsou jen uvědomělá automata". Naše mysl se na čas musela jaksi schovala do pozadí, nahradily ji nervové procesy. Ovšem když si odmyslíme obě zcela extrémní úchylky, totiž materializmus a náboženství, které , jak známo, mají svých probémů dost, zbývá přiznat, že zatím nikdo Descartesovo "oboustranné ovlivnění", tj. tělo-mysl a mysl-tělo, nevyvrátil. A život šel dál, přišly počítače, kde se nám naskytla analogie mezi tělem - hardvérem, a myslí softvérem. Podobně jako u člověka, ten softér je dvojí, řekli bychom automatický, která řídí procesy bez našeho zásahu (t.zv. exekutivní softvér) a ten druhý, který by se dal přirovnat k programům, jež naládujeme do počítače a ten pak podle našich komand dělá jen to, co chceme (t.zv. aplikační program), jako třeb a wordprocessor. Když se lidé dostatečně naobdivovali vlastním nervům, začali opět přemýšlet, co to vlastně jsou ty

myšlenky a jak se v nás rodí. A také jak ovládají naše tělo. Pravda, některé naše tělesné funkce jsou ovládány automaticky, zatímco naše "vůle" zase ovládá jiné funce, jako jsou pohyby svalů. řeč, psaní, paměť a podobně. Ale existují funkce, které ovlivňovat nemůžeme, nebo - proboha! - můžeme, ale dosud neumíme? Ve dvacátém století tato myšlenka zaujala střed naší vědecké scény. Mozek je totiž jediný oprgán, který přemýšlí, navíc dokonce i sám o sobě. A není divu, že poslední nevypátraná oblast - t.j. jak ovlivnit myšlením naše tělo, naše zdraví a především jak pomocí myšlení také léčit nemoci - nás dnes přitahuje nejvíc. Jenže jak daleko jsme vlastně došli? Když jsem hledal na netu pod heslem "mind + body", našel jsem skoro vše - bohužel ale vše, co jsem nehledal. Stránky léčitelských firem i soukromníků, škol, ústavů, institutů a dokonce i doktorů, tedy hlavně doktorů filozofie, ne mediciny. Jenže já hledal důkazy, že ty jejich metody pracují a našel jsem bohužel jen - jak říkal už Hamlet slova, slova, slova. Dokonce slova cizojazyčná, záhadná a nerozluštitelná, ale všeobecně prázdná. Tomu se nemůžeme divit: naši sebevychvalující informanti totiž vědí o celém procesu asi tak málo, jako my, kteří nevíme nic. Připomínají mi příběh o sedlákovi, který si u malíře objednal obraz a pak tvrdil, že bez jeho peněz by ten malíř nikdy obraz nedokázal namalovat. Ono totiž jde hlavně o propagandu: pokud totiž nějaké úspěchy mají, nedovedou je vysvětlit. Těžko mohou dokázat, že nepoužívají sugesci a hypnozu, ale opravdu nějakou novou technologii. A přezkoušet se to nedá: na myšlenkové léčení neexistuje žádné placebo, aby rozlišilo, co je pravé a co je vsugerované. Musíte jim prostě "věřit", říkají. Jako příklad uvedu jednoho doktora filozofie, jehož článek "Power of Thought over the Physical body" (Moc myšlení nad fyzickým tělem) jsem se zájmem přečetl a s rozkoší zahodil. Mluví tam sice o automatické schopnosti těla léčit se samo a hned si klade řečnickou otázku "Jak to vlastně tělo ví?" na kterou zcela neodborně odpovídá: " ...existuje síla, kterou nemůžeme vidět, cítit ani nahmatat, ale která existuje uvnitř těla každé živoucí hmoty..." A jde ve své naivitě ještě dál: "Je to síla mysli, nejen určité oblasti mozku, kde sídlí naše vědomá mysl a tato mysl musí existovat uvnitř každé živé buňky v těle". To je jako kdybyste řekli, že při telefonování se nějaká síla pohybuje po drátech, a že ví, do kterého přístroje dojít, protože je inteligentní. V kapitole nazvané "Mysl nad hmotou" (všimněte si že ne už jen nad tělem) říká, že existuje : " ...množství úspěšných léčení rakoviny, která jsou založena na vizualizaci a soustředění mysli a její energie." Chtěl jsem vědět, co o tom ví a četl jsme dál, ale pro popsání jednotlivých případů (jinak řečeno metod, ale to neříká, dobře ví, že na léčení nemá licenci) ho musíte "požádat osobně" - jinými slovy, nedělá to taky zadarmo. Na jiné stránce, patřící "Mind/Body Medical Clinic" se dovíte, že tam dosahují změny v oblasti biologické, psychologické, sociální a spirituální. Summa sumárum teda skoro ve všech oblastech, račte si vybrat. Jenže opět, předem prosím zaplatit!

Konečně se dostáváme k oné diskuzi, kterou, jak už jsem psal, měla BBC na programu 26 prosince 1999 a kde se k problému vyjadřovali odborníci. Středem zájmu byla ovšem Christine Mechie, pacientka, která na radu lékařů používá speciální mind/body metodu. Ale nechme promluvit přímo ji: "Cestuji hloběji a hlouběji do sebe. Vše ostatní mizí a já jdu rovnou do hloubky, hluboko, téměř přímo do nádoru, do tmy toho pokoje s tím groteskním monstrem, které mohu přímo cítit (to smell, míněno nosem, pozn. jansan), je to hrozné, dveře se otevřou a objeví se ono podivuhodné bílé světlo. Vidím, jak světlo svítí, temnota postupně mizí a oádor se zmenšuje, zatímco světlo se zvětšuje..."

Očekával jsme něco víc komplikovanějšího, ale budiž, když to pracuje. Moderátor dále konstatuje, že problém pro vědce je, že moderní medicina závisí na měřitelných opakovatelných experimentech. V minulosti lidé víc a víc poznávali, že náš imunní systém nezávísí na našem myšlení. Bílé krvinky napadají bakterie a viry i ve zkumavce, bez mozku, dokonce i bez pacienta! Ale pak vědci začali měřit neměřitelné: jak naše myšlení může oblivnit buňky. Nové pokusy najednou začaly popírat starý názor, že myšlení neovlivňuje obranné systémy těla. Následuje popis zajímavého pokusu, kde Dr. Robert Ader trénoval své krysy podle Pavlova: dával jim sladkou vodu a přitom i injekci drogy, která jim dělala špatně. Tak jako Pavlovovi psi slintali, krysám se pak dělalo špatně i jen po sladké vodě. Jenže co se nestalo: krysy začaly umírat. Vysvětlení? Ona droga měla ještě jiný efekt: potlačovala funkci imunního systém a krysy se prý zároveň "naučily" negativně ovlivňovat svůj imunní sytém. I šel Dr. Ader k imuniologovi (Dr. Nick Cohen), který opakoval jeho pokus a potvrdil Aderův závěr. To by každému mělo stačit, ne? Nuže mě to nestačí: je známá věc, že podáváním drogy po určitou dobu se jjeí následky v organizmu hromadí a časují. Jak mohli experimentítoři vědět, že krysy neumíraly díky předešlým dávkám drogy? Stejnou námitku ovšem měli i jiní doktoři, hlavně právě imunologové. Jako další důkaz BBC uvádí, že kosmonati, kteří se vrátili na zem, měli narušený imunní systém, prý díky stresu. Nuže to beru, ale to je jen destrukce systému. Je přece známá věc, že při stresu se člověk např. potí a je vypjatý nervově i fyzicky - nikdo byse nedivil, že to negativně oblivní jakýkoliv, t.j. i imunní systém. Co to má ale co dělat s myšlením, respektive s kontrolou imunologické obrany těla pomocí myšlení? BBC diskuze pak opakuje onen fakt, který jsem uvedl už minule (z jiného zdroje), že totiž v době smutku člověk snadněji onemocní a hůře se léčí. Jenže to můžeme dobře připsat tomu, že díky těžkému smutku se tělesné funkce vyšinou z rovnováhy a automaticé procesy se naruší. Jak? To nevím. Jak to teda mohu tvrdit? Inu sám na sobě vím, že jsem v takové době jedl špatně a nepravidelně, že jsem nedělal věci, kteréjsem obvykle nedělal, že jsem se trápil a ano, že se celé moje myšlení obíralo lítostí a ničím jiným. Tělo, zvyklé na rovnovýhu tělesnou i duševní, začalo trpět. Automaticé procesy v těle neexistují ve vzduchopráznu, závisí i na mnoha jiných okolnostech: potravě, trávení, únavě a vůbec dostatečné zásobě energie, jinak se naruší i ony. I mozek například umírá, když nemá dostatek kyslíku. Ovšem badatelé šli dál - oni chtěli dodat lepší důkaz. Odebírali krev skupině studentů před zkouškami a po nich. Kupodivu zjistili, že po zkoužce byl počet bílých krvinek v celé skupině nižší než normálně. To už bylo serióznější, ovšem hladina krvimnek se brzy zase v klidu vyrovnala, takže se jednalo o účinek pouze dočasný. I sebrali skupinu rozhněvaného manželských párů (geniální volba pro maximální stress!), které trpěly soustavnými hádkami a opravdu, páry, které se hádaly víc, měly také velice špatný imunní systém, ženy dokonce horší, než muži - snášely stress hůře. BBC dále diskutuje případ Franklina (křestní jméno!), manžela Mary, která trpí Alzheimerovou nemocí. Kdo někoho takového má v rodině, ví, o jaký stress jde. Sám jsme byl jednou u doktora, když tam jednoho takového pacienta přivezli. Třásl se opravdu hrozně, navíc pořád chtěl něco říci, koktal, ale nic neřekl. Už jen pohled na něj mě natolik rozčiloval - těžko vysvětlit proč, ale to není důležité že jsem musel odejít do vedlejší místnosti a nebyl jsem sám, za chvíli za mnou přišli i jiní. Jak víc to asi musí rozčilovat někoho, komu je taková osoba blízká a kdo s ní musí být celý den!. A právě u opatrovníků takových osob, se zjistilo, že jejich imunní systém potřeboval o 24 procent víc času k hojení, k jakémukoliv hojení.

Vědci hledali cestu, jak vlastně systém bílých krvinek dostává svou informaci z mozku. Některé nervy například "mluví" k našim svalům, tj. "končí" ve svalech (to je dokonce vidět při patřičném zvětšení) a dodávají jim elektrické signály. A hle, našly se nervy, které se vyskytovaly v blízkosti lymfocytových zdrojových buněk (tj. těch, co vyrábí bílé krvinky).Opravdu, tento fakt se nedá popřít: nerv skutečně směřuje do lymfocytové buňky, dokonce je vidět, jak jí proniká. Zatím se ovšem nedá dokázat, zda nerv opravdu mění chování lymfocytů, ovšem k čemu jinému by tam byl, ne? Jiný pokus: v roztoku, kde se bílé krvinky množily a vyráběly pak t.zv. antibody, které napadají infekci, vědci přidali mozkový hormon ACTH. A opravdu, výroba antibodies v roztoku se zpomalila. To jasně dokazuje, že výronem mozkového hormonu se ovlivní imunní systém. Mozek tedy ovlivňuje imunitu dvojí cestou: jednak pomocí nervů, jednak chemikáliemi, které vypouští do krve. Dnes už víme, že ACTH , když se dostane krví do "adrenalové" žlázy, stimuluje ji k vypouštění kolem třiceti různých chemikálií, které - coby "poslové" - pak dále ovlivňují imunní systém. Tohle už je ovšem daleko zajímavější a také dává "měřitelnější" výsledek. Ovšem vědci pořád ještě nevěděli, zda se to dá použít i pozitivně, tj. k léčení. Jedním z oněch "poslů" je cortizol - ten se dostává do bílých krvinek, mění jejich počet, t.j. množení a má velký vliv na jejich imunní funkci. Tak například změna cortizolu v těle zvířat může zcela rozbít jejich imunitu proti artritidě a dokonce se zjistilo, že i imunitu proti jiným chorobám. Diskuze přešla na případ Marrette Flies, děvčete, které trpělo od svých 11 let lupusem, nemocí, která dělá imunní systém neúměrně vysoko aktivní. Antibody pak napadají právě i buňky lidského těla a ničí je. Doktoři jí dávali drogu, aby potlačili zvýšenou aktivitu imunního systému a tak omezili destrukci jejího těla, ale droga měla vedlejší efekt - děvčeti vypadávaly vlasy - a ještě jiné nepříjemnosti, které dívky navíc ničily psychicky. Doktoři se rozhodli experimentovat a po nějaké době naučili Marettin systém reagovat i jen na zápach drogy, takže už ji mohli dávat jen v poloviční dávce. Marette, která se naučila "svou myslí" vypínat svůj nadměrně aktivní imunní systém, nakonec zemřela na mrtvici, která byla způsobena ucpáním cév, následkem té drogy, jejíž dávkování doktoři úspěšně snížili na polovinu. Celkem vzato, podle jejich odhadu to přidalo dívce deset let života navíc. V Trierské univerzitě v Německu dělali zase jiné pokusy. Tak např. se ví, že adrenalin zvyšuje výrobu přirozených t.zv. "natural killer" buněk (zkracuji na NK,neznám přesný český výraz). Vědci se snažili jejich počet zvýšit i jinak, čistě mentálně. Dávali tedy dobrovolníkům čtyři dny do krve adrenalin a ve stejné době jim dávali šumivý bombón. Pátý den jim dali do krve jen neutrální "placebo", ale zato stejný šumivý bombón. A hle, stejný výsledek, jako s adrenalinem, zvýšeni počtu NK buněk! Ale tyto buňky mohou ničit určité druhy rakovinných buněk - je možné, že by to mohlo pomoci léčit rakovinu? Zjistilo se, že například relaxace pomáhá pacientům překonávat potíže vzniklé s chemoterapií. I začali je trénovat, aby se uměli relaxovat. Pak přišla bomba: z nemocničních záznamů se později zjistilo, že ti, co byli takto trénováni, dokonce také žili déle! To dalo popud psychologovi Dr. Walkerovi a chirurgovi Dr. Erimanovi, aby dali dohromady tým, který by vyšetřoval možnosti dalšího léčení. Když je rakovina už příliš rozšířena, chirurgický zákrok nemusí být plně úspěšný a přistupuje se tedy jen k radiologii a chemoterapii. Bohužel pacienti přesto často umírají. Vědce zajímalo, zda by se nedalo ještě využít vlastních obranných procesů lidského těla. Vybrali tedy skupinu žen po standartním léčení a polovičku z nich trénovali ve vizualizaci a představách, jak jejich tělo "napadá" jejich nádor. Tři léta sledovali obě skupiny a měřili počet NK buněk, co mají schopnost ničit nádor. Výsledky byl překvapivé: ve skupině, která byla vystavena nové metodě se počet NK značně zvýšil. Ovšem oba doktoři upozorňují na to, že to ještě není léčení, jen vylepšení podmínek samotného léčení a částečná pomoc proti rošíření rakoviny po celém těle. I tak se tím ovšem zlepšuje pravděpodobnost uzdravení.

Psycho-neuro-imunologie, jak se tento obor nazývá, byla vlastně zavedena už před dvaceti lety, ale vědci pořád dobře nevědí, jak tento proces pracuje. A BBC závěr? Zatím není evidence, že by mysl opravdu mohla léčit tělo, ale indikace tu jsou a výzkum pokračuje dál. . . Tak tady to máte - je to hodně, nebo málo? Ale opdověď na tuto otázku už nechám na vás samotných . .. Zpět na index REPORTÁŽ : VOJNIČŮV RUKOPIS (díl 4., dokončení) V minulém díle jsem předložil řadu mých vlastních otázek a hypotéz, kterou zde dokončím. Záhada rukopisu se víceméně stává raritou: je to rozhodně výzva lidské inteligenci, neboť už téměř 400 let, s možnou přestávkou dvěstě let, se snažíme rozluštit něco - dnes i s pomocí moderní technologie - co napsal vlastně jen jeden, maximálně dva autoři. Jsme v tom opravdu tak bezmocni? Spojením historických fakt, kryptografie a lingvistiky bychom možná přece jen mohli učinit rozhodný krok kupředu ... Namítnete, že to vše už tady bylo - ano, ale jak poukazuji dále, ve výzkumu byly zanechány velké mezery, díky předpokladům, které se zřejmě neměly předem udělat. Systematika a sjednocení všech úsilí by se mělo stát páteří celého výzkumu. Pokud máte další zájem o rukopis, na Internetu je mnoho stránek na toto téma, z nichž nejlepší podle mě jsou: http://www.geocities.com/voynichms/ http://www.cl.cam.ac.uk/users/mrr/voynich/index.html http://www.dcc.unicamp.br/~stolfi/voynich/ http://sun1.bham.ac.uk/G.Landini/evmt/evmt.htm.

4) A co vlastně víme o jazyce, kterým byl Vojničův manuskript - dále jen VM - napsán? Možná, že už neexistuje, ale pokud existoval ještě jeden autor (jak se někteří badatelé domnívají), je téměř jisté, že musel mluvit stejným jazykem jako první autor. Písmo se mohl naučit, ale umělý jazyk už by pro něj byl jistě obtížnější. Dobře, řekněme tedy, že to byl jazyk přirozený. Horčický byl ovšem Čech, také Marci a dokonce i doktor Míšovský, který o rukopise tolik věděl, ač se jeho řešením zřejmě nezabýval (byl právník). Také Barsch - česky asi Bareš? - byl podle jména a i toho, že byl přítelem Marciho, asi také Čech. Ti všichni mluvili jazykem, kterým se zatím nikdo v souvislosti s VM, alespoň podle mé skromné znalosti, nezabýval. Přitom spojení s Prahou bylo už od začátku jasné a také alespoň tři ověření majitelé byli Češi. Pokud ovšem nějaký zájem o rozluštění rukopisu z Čech byl, podařilo se ho asi utajit stejně dobře, jako ten text ve VM :-). Čeština je v podstatě jazyk slovanský, ale vliv sousedního Německa na něm po tisíci letech zanechal nepřehlédnutelné stopy, více ovšem na slovníku, než na gramatice. Také latina a polatinštěné české výrazy byly v době Horčického v Čechách běžné. Ovšem čeština měla - a ještě má - jednu raritu, pokud se týká písma, zcela odlišnou od jazyků jiných: zcela důsledně (míněno: víc než jiné jazyky) vypisuje měkké souhlásky a dlouhé samohlázky jako jednoduchá písmena s diakritickými znaménky nahoře (t.j. háčkem a čárkou). K této změně došlo v patnáctém století a jejím autorem byl profesor pražské Karlovy univerzity, Jan Hus. Dlouhé samohlázky se předtím psaly zdvojeně nebo kombinovaně ještě s jiným písmenem, podobně i měkké souhlásky. Tato opravdu geniální reforma - na svou dobu - bohužel způsobuje dnes spíše problémy, neboť zvětšený počet znaků (graficky, "c" je např jiný znak než "č") znamená i to, že soudobá sedmibitová ASCII abeceda je nemá a bylo ji třeba rozšířit. Bohušel většina

anglických programů a e-mailových pošt pracuje stále jen se sedmi bity. Navíc si Češi nechali od cizinců naordinovat asi šest různých standartů pro počítačové abecedy - např. Latin2, CE1250, atd., což způsobilo pravdě babylonský zmatek, protože předem nevíte, ve kterém systému váš dopisovatel píše. Pro autora VM by naví bylo nepraktické použít písmo s viditelnou diakritikou, kterou čeština používá nejvíc ze všech jazyků, neboť by to prozrazovalo, o jaký jazyk jde. Dá se předpokládat, že popkud autor psal česky, že použil starého způsobu, tj. zdvojení písmen (t.zv. dublety), což je právě typické pro VM. V Praze se také hodně mluvilo německy, ale Češi nikdy němčinu moc rádi neměli, také oproč, nebyl to jejich národní jazyk. Stejné pocity byly i u Němců, pro které byla navíc čeština dost obtížná, právě svou měkkou výslovností a slovanskou gramatikou. Pokud Češi používaly "germanizmy", tyto byly stejně často až k nepoznání pozměněny. Hodně se také používala latinizovaná slova, většinou pomocí latinskýck přípon ( například i Jakub Horčický se psal "Jacobus") Mluvíce o české gramatice: pro slovesa máme dvě čísla (jednotné a množné) a tři osoby v každém čísle (např. já, ty, on, atd.), máme tedy celkem šest slovesných tvarů pro čas přítomný, šest tavrů - jiných pro čas budoucí, a pro čas minulý dokonce deset ( třetí osoba má: dělal, -la,-lo, množné číslo: dělali,-ly,-la). Srovnejme to např. s angličtinou, kde má sloveso v přítomném čase jen dva tvary, v minulém a budoucím dokonce jen jeden (nepočítáme přiřazená pomocná slovesa, která majií pro stejnou osobu vždy stený tvar). Podobně podstatná jména, přídavná jména a zájmena se skloňují v sedmi pádech a skoro každý pád má jinou koncovku, zatímco angličtina tvar podstatného či přídavného jména pádem nemění (jen u zájmen jsou tvary dva či tři). To vše by vysvětlovalo, proč je ve VM zdánlivě tak málo stejných "slov", soudě podle znaků. Pro Čechy je to vše zcela normální, zatímco cizince to uvádí v zoufalství :-). Pokud byl Horčický autorem rukopisu, věděl tohle všecko velmi dobře, i to, že jeho možní konkurenti (v Praze byli tehdy hlavně Němci a Italové) by češtinu neovládali dostatečně natolik, aby knize rozuměli ato i kdyby znali "neznámé" písmo, použíté ve VM. Co se týká doby, kdy rukopis vznikl, již mnoho badatelů si všimlo, že VM obsahuje mnoho náznaků, že byl napsán v šestnáctém století (nebo na počátku sedmnáctého), tedy v době, kdy právě žil Horčický. Samo písmo rukopisu je velmi podobné tehdejší formě gotického písma, respektivě jeho německé verzi, která dosud existuje ve své pozměněné formě, švabachu. V té době bylo ovšem toto písmo používáno jak Němci, tak i Čechy, přičemž se občas vyskytovala ještě stará česká verzes dublety, vedle té nové, s diakritikou. Podobnost tohoto písma s písmem VM už byla také zpozorována. Je zřejmé, že autor (nebo kopista) byl v tomto písmě zcela zběhlý. Navíc i náklon písma a to, že je psáno zleva do prava a plynule spojováno, svědčí, že "neznámé" písmo nebylo zvoleno náhodou, ale že čerpalo ze zkušeností pisatele se středověkou "gotikou". Kdosi sice tvrdil, že stránky VM očísloval sám John Dee, ale tyto číslovky se používaly už dávno předtím a píší se tak dodnes. Očíslování mohl klidně udělat autor sám - jak jinak by se vyznal ve stránkách, co napsal? - anebo kdokoliv, kdo znal arabské číslovky :-). Ovšem samotná čeština - ani jiný žijící jazyk - by úplně nestačila k utajení: bylo třeba ještě vyvinout zvláštní písmo. Geniálnost autora je tu zřejmá, použil totiž nvco, co se používá jen v moderním kryptogramu: zatímco celkem neznámý jazyk pracuje při utajení jakožto šifra (kde nahrazujeme celé slovo jiným, zase celým slovem či předem určenou skupinou písmen), neznámé písmo je pak vlastně kód (každé písmeno má svůj vlastní, rozdílný znak). Použití jen jednoho způsobu, tedy jen "cizího" jazyka nebo i jen "cizího" písma bylo v té době běžné a dalo by se, i když s nesnázemi, vyřešit už i v té době. Kombinace obou metod - i když každá sama o sobě je poměrně jednoduchá - úspěšně vytváří text, který se musí zdát - a zatím je - zcela nerozluštitelný. Z toho důvodu pochybuju, že autor ještě

přistoupil k dašímu, řekl bych "matematickému", tj kombinačnímu zakódování textu podle nějaké formule, tak jak to děláme dnes: nebylo to prostě už potřeba. Oněch 400 let bez vyluštění je toho jistě nejlepším důkazem. 5) Zkratky: Rovněž bylo zjištěno, že "slova" ve VM jsou relativně příliš krátká pro němčinu či latinu a ovšem i pro češtinu, bohužel :-). To samo ovšem nevyvrací její použití, stejně jako to nevyvrací němčinu, atd. Už bylo také navrženo, že VM je asi psán ve formě zkratek, to bylo v tehdejší době normální, např. pro latinu. Ovšem ne všechna slova jde zkrátit tak, aby byl srozumitelná - a zkratky nejsou lehce zapamatovatelné, rozhodně ne tolik, kolik by asi musel autor použít. Jenže tím to ještě nekončí, autor totiž mohl použít těsnopis. Defakto jistý druh těsnopisu už vlastně použil: text u obrázků totiž obsahuje číslovky a jak je známo, arabské číslovky (ne římské, ty ne :-) jsou vlastně nejlepší těsnopis: jsou čitelné, jednoznačné a celý počítací systém je vlastně také zkratkový, díky destinným místům. Arabům také děkujeme za to, že objevili nulu, čistě teoretický symbol čísla pro "nulový počet", tedy vlastně neexistující entitu, nic. Ale já mám na mysli jiný těsnopis, částečně podobný tomu dnešnímu. Zde bych rád uvedl jako ilustraci mou vlastní zkušenost. Před mnoha lety, ještě jako student, jsem vymyslel svůj vlastní těsnopis, abych si zvýšil rychlost zapisování poznámek z přednášek Šlo mi o to, že naše psaná písmena jsou na rychlé psaní příliš složitá a napsat třeba jen pouhé psací "k" zabere příliš mnoho času - nebo jsou při rychlém psaní nečitelná. Říkal jsem si, že použitím jednoduchých znaků, většinou jen rovných čar, oblouků nebo smyček, navíc s rozlišením co do směru (lehce rozlišíme v písmu až osm 45 stupňových úhlů) by mohlo zkrátit dobu psaní až na čtvrtinu. Došel jsem k systému, který se nijak nepodobal tomu ve VM, ale narazil jsem přitom na stajné potíže, na které asi musel narazit i autor písma pro VM. Pravda, rozlišoval jsem ještě slabé a silné čáry, ale směry čar doleva byly nevýhodné pro náš druh psaní - musel jsem tedy systém upravit. Také jsem upustil od běžného těsnopisného "slovníku" zkratek a symbolů, neměl jsem prostě na to čas ani paměť. Přesto mi spojování znaků pořád dělalo problémy, a rovněž rozložení znaků se "silnou" a slabou čarou bylo dost násilné. Nebylo to prostě přirozené, tj. podle toho, jak častoa kde ve slově bylo písmeno použito. Prostě jsem nebyl spokojen a tak jsem musel systém měnit, tak říkajíc "za pochodu" - bohužel, protože jsem pak své starší studijní poznámky už nemohl později "rozluštit" :-). Nejsem lingvista a tak jsem nemohl vymyslet systém, který by byl ucelený, dokonce ani ne takový, který by vyhovoval alespoň mě. Moje zkušenost mi ale jasně ukázala to, že vyvinutí takového systému by si vyžádalo jazykovou expertízu a několik let vývojové práce. Navíc je na těsnopise ještě jedna zajímavá věc: je totiž závislý na jazyce, ve kterém píšete - proto máme těsnopis německý, český, atd. A to ani nemluvím o slovníku přídavných symbolů pro zkratky, předpony a přípony. To by možná vysvětlovalo i zvýšené problémy s luštěním VM. Pokud nevíme, jaký jazyk byl použit, můžeme dělat tisíce pokusů a přece těsnopisné zkratky nevyluštíme, to jde jen z větné souvislosti. Dokonce i když víme, o jaký jazyk se jedná, je to víc než obtížné a jistě asi nepůjde vyluštit vše. Zkratky jsou toiž také jakási šifra - některé zkratky asi zůstanou neurčité a budeme jejich význam jen odhadovat,avláště vyskytnou-li se v textu jen jednou. Jak už jsem ale řekl, domnívám se, že "cizí" jazyk a "cizí" písmo patrně autorovi zřejmě stačilo. Jak tedy vysvětlíme ta relativně krátká slova ve VM? Přiznám se, že nevím. Ale rozhodně to nenajdeme hledáním jazyku s "krátkýni" slovy, jako je třeba havajština (ano, někdo skutečně něco podobného navrhoval!) a koneckonců např. jméno havajského krále Kamehameha není nijak krátké. Řešení krátkých slov může být ale přesto velice prosté: na příklad v mezerách mezi slovy, ale o tom až v bodě 6. Zde se musím dotknout ještě jedné podstatné věci: studoval jsem VM "abecedu" (jen tu, označenou

EVA, je jich jinak víc). Je to vlastně přepis textu VM do zanků, které mají představovat jednotlivá písmena, arbotrárně zvolená.. Ta, ač zatím bez pravého ekvivalentu v naší abecedě, by nám pomocí frekvenční charakteristiky (t.j. jak často se které písmeno v psaném textu pro daný jazyk vyskytuje) pomohla určit jejich význam. Pak bychom pak prostě v "přepsaném" textu hledali známá slova a potvrdili si, že jazyk i písmo je opravdu to pravé.. To se dělá při každém, i moderním dekódování, ale zapomínáme zde na jedno: tam se to dělá obráceně - tam už jazyk známe (nebo máme lehkou volbu mezi několika a zkoušení je lehčí)). Navíc se frekvenční charakteristiky i pro jeden jazyk značně liší, např. pro hovorou či úřední řeč, pro obor i pro styl (např básně versus obyčejný dopis). To je totiž dáno tím, která slova jak často používáme a proto jsou nám tyto charakteristiky pomocné jen v omezením rozsahu. Navíc je náš text, co zkoučíme, většinou příliš krátký na to, aby procenta platila přesně, dokonce bych řekl, že frekvenční charakteristiky jsou pro každého autora poněkud jiné. Naštěstí je text VM dostatečně dlouhý, aby se dal statisticky zpracovat. Ale i ve zjednodušených podmínkách můžeme být zcela šťastni, když uhodneme i pár samohlásek (nebo určitou významnou skupinu písmen, např. v angličtině slovo "the") a pak hádáme zbytek slov, abychom tak určili další písmena. Tak např. známe-li ve slově jen ".o..a" jen tato dvě písmena, zkoušíme kombinace mohla, modla, bodla, ale i třeba louka atd. a pro každou novou kombinaci otestujeme zbytek textu, zda dává nějaký smysl. V uvedeném případě odhaduju, že by to bylo pár tisíc kombinací. Dá to hodně práce a chce to nejen hádání, ale i vedlejší pomocnou informaci, tak např. v textu, který je vojenskou zprávou, budou asi hlavně vojenské výrazy. I tak je frekvenční charakteristika velkou pomocí. a pochoipitelně, pomůže i minulá zkušenost a intuice: proto také se hodně o VM píše, ale míň už se luští :-). To vše ovšem za předpokladu, že se pořád používá stejný znak pro stejné písmeno. Pokud tomu tak není, je řešení ještě daleko obtížnější: pro každou změnu znaku musíme znova hledat jinou frekvenční caharkteristiku. Jelikož si přitom pomáháme významem slov, je absolutně nutné, abychom měli ve znacích pořádek. A o to právě jde: já si totiž nejsme jist, že navrhovaná abeceda (EVA transcription) je jednoznačná a perfektní. Na prvni pohled je zřejmé, že některé znaky jsou opravdu jednoduché, jiné ale vypadají jako kompoziční (skládají se z několika znaků první kategorie). Jelikož jsou "znaky" ve "slovech" spojeny plynule, není lehlé zjistit, jedná.li se opravdu o znak druhé kategorie či o několik znaků první kategorie, spojených za sebou. Tím by se ovšem i částečně vyřešil problém některých na pohled "krátkých" slov. Pravda, můžeme namítnout, že EVA je to nejlepší, co zatím máme, ale jak víme, že to je ta nejlepší vůbec? Pokud opravdu autor takovou zmatenou abecedu vymyslel, byla by to jistě asi první chyba, na kterou jsme zatím přišli! Ovšem počet znaků v první skupině sám o sobě nestačí pokrýt dvacet pět nebo kolik písmen naší (bezháčkové) abecedy a autor musel asi sáhnout ke kombinacím. Tomu se mohl vyhnout, kdyby rozlišoval mezi stejnými znaky provedenými silno a slabou čarou. Stínování ve VM je podobné tomu u gotického písma - vzniká totiž nechtěně při psaní perem či brkem. Kdosi sice tvrdil, že písmo bylo psáno štětcem, tam ze musí stínovat také, ale asi by bylo písmo víc svislé - štětcem se píše pod úhlem tence hůř - a tak tomu u VM není. Zde musíme podotknout, že už profesor Niebold řešil VM na základě předpokladu, že na pohled zřejmá "písmena" by mohla být jen kombinace několika jednodužších písmen, která ovšem odhadl špatně. Není třeba dodávat, že špatný odhad "písmen" by činil samo řešení VM značně obtížnější, ne-li zcela nemožné. Prohlédneme-li si písmo manuskriptu, uvidíme typické elementy těsnopisu: znaky jsou dobře čitelné, snadno odlišitelné a písmo je relativně jednoduché, graficky nenáročné. Navíc ho lze bez problému spojovat, tedy psát plynule (ne jako to, co jsme vymyslel já :-)). Dokonce bychom řekli, že to je písmo "krásné" a "elegantní", pokud se na to dají ta slova použít. Na rozdíl od současných těsnopisů asi nemá zkratky pro přípony a předpony, které studentům zaberou většinu času na učení a ovšem enormě

zatěžují paměť (jejich význam nejde ze znaku uhodnout, musíse memorizovat). Hlavní autorovy problémy byly jistě jiné: soustředit se na to, jak správně slohově a obsahově, případně i odborně napsat "obsah" textu a sotva by si přidělával práci ještě memorizováním stovek jiných znaků. Uvážíme-li, jak snadno a plynule autor text psal (a to i kdyby ho přepisoval!) a že tam nejsou prakticky žádné chyby či opravy, napadá nás, že musí být nějaké jednoduché vysvětlení, jak tento těsnopis (pokud to vůbec těsnopis byl!) asi pracoval. 6) Mezery. Jeden z počátečních předpokladů řešení VM, který se nikdy pokud vím nekritizoval a dodnes je " nedotknutelný", je ten, že mezera mezi "slovy" je přesně to: mezera mezi slovy. Přitom je zřejmé, že pokud ona "slova" nejsou nějaké zkratky nebo znaky, další terč k útoku musí být právě toto nedokázané dogma. Zdá se to asi fantastické, ale proč by mezera nemohla být něco jiného než jen mezera? Jak vychytralé by to asi bylo a navíc tak neuvěřitelné, že by to oklamalo i jinak nápadité řešitele a tím ještě víc přispívalo ke zdánlivé nerozluštitelnosti! Teda do té doby, než bychom náhodou vyluštili celé písmo až na to jedno písmeno a z textu zjistili, jak to vlastně je. To je pochopitelně velmi nepravděpodobné, ale tak či tak, mezery jsou pro nás klíčová informace. Napadá mě i jiná možnost: celý text by mohl být psán nanečisto "bez mezer": jakotřebajenapsántentotextapřecesedádoceladobřepřečíst........text A a mezery by se pak náhodně a hlavně "neprávně" přidaly: jakotř ebaje nap sánte ntotext apře c esedá d oce ladob řepřeč íst ........text B. Tšxt B už nemá ani jedno české slovo a slova jsou enormě krátká a mohli byhcom ted tvrdit, že to česky napsáno není. Zde se musím přiznat, že jsem během psaní onoho textu A několikrát ze setrvačnosti klepnul na klávesnici mezery, tak vžitou tu mezeru máme, že si to ani uvědomujeme. Přitom je tento způsob zakódování tak jednoduchý, že se dá dělat téměř nez myšlení: Ovšem pkud bychom použili naši abecedu, text by se vyzradil téměř sám! Tak se dají vytvořit nejen slova kratší, ale i delší než ta normální, ale to by asi víc vyzrazovalo, jaký trik byl použit. Jistě, i to zní fantasticky a navíc by to chtělo, aby byl autor nejen byl zběhlý v tajných písmech, ale i znal psychologii "luštitelů". Anebo aby byl jen dostatečně inteligentní a předvídavý, což se u autora rukopisu, který nikdo tak dlouho nerozluštil, dá klidně předpokládat. 7) Když mluvíme o pravém jazyce VM, musíme si uvědomit změny, které za tu dobu každý přirozený jazyk prodělal. Některým výrazům, často i celým větám by třeba našinec ani neporozumněl srovnejme si třeba jazyk Shakesopeara s dnešní angličtinou! Odhadl bych, že třetina tehdejších slov buď zmizela, nebo byly nahrazeny jinými či teď mají jiný význam. To nám pochopitelně bude dělat potíže při luštění - jako by jich už teď nebylo dost! Jiná věc jsou "odnože" jednoho jazyka, například srovnejme české technické termíny s hovorovým jazykem. Vsadím se, že určité části textu by ani lingvisté, jinak znalí jazyka velmi dobře, nemohli dešifrovat.

Všechny předešlé úvahy, ač podivné, byly alespoň částečně opodstatněné. Přejděme teď ještě k fantastičtějším hypotézám. Tak například je známo, že John Dee si dopisoval za svého pobytu v Evropě s lordem Cecilem Burghleym, což je historicky dokázáno - a možná i se Sirem Francisem Walsinghamem - což ještě dokázáno není. Spojení s těmito dvěma vysoce postavenými politiky a s královnou Alžbětou I - vedlo některé badatele k prohlášení, že pro ně pracoval jako špión u královských dvorů Evropy, hlavně tedy u dvora Rudolfa II. To ovšem nikdo nedokázal, ale je zřejmé, že se Dee tajnými písmy a rukopisy obíral - měl jich pár i doma - a jako matematika ho jistě lákalo nejen luštění, ale i sám i na tajných kódech pracoval. Někdo se jistě zajímal o jeho expertízu v tomto oboru - a mohl to být právě Walsingham, který jak známo přispěl k dešifrování kódu nešťastné královny Marie Stuartovny, což ji nakonec stála i její hrdou skotskou hlavu. Dee možná i vymyslel

nové tajné písmo pro špióny a byl by to opravdu podařený vtip, kdyby prodal Rudolfovi rukopis, který obsahoval jeho nový kód a tím si také hned otestoval schopnosti Rudolfových kryptografů. Ovšem i v tomto případě by asi VM obsahoval nějaký nevinný, ale smysluplný text jinak by se nedal vůbec vyřešit, že ano, a Dee by předem věděl, že se nikdy nic nic nedoví :-). Ještě něco k tom, zda VM je "podvržený padělek, který neobsahuje žádný text", jak se někteří badatelé domnívají. Je pravda, že v té době byly staré rukopisy velice dobrý artikl na prodej, často za cenu zlata ve stejné váze. Kolem kolovaly astrologické almanachy, popisy, jak vyrobit zlato, procedury černé i bílé magie, lékařské recepty. O to je zajímavější, že byl VM psán ručně, uvážíme-li že tisk už tehdy dávno nebyl žádnou novinkou. Rukopisy se ovšem nejen opisovaly, přepisovaly, ale někdy i padělaly. Vyrobit padělek nebylo tak těžké: moderní metody zkoumání tehdy ještě nebyly, kdejaký starý pergamen postačil - přidal se čitelný, vhodný text a bylo to. A najednou je tu ale rukopis, který nelze přečíst. Proč? Proč by někdo vyráběl padělek, který nelze přečíst? Vždyť by to nakonec každého po čase unavilo a pokud to byl kupující člověk mocný, autor by trestu neušel. I když, pravda, nečitelný rukopis může být zajímavější, obzvláště vypadá-li jako reálný a nabízí -li (podle slov prodávajícího) třeba recept na výrobu zlata. Zlata, o kterém se říká, že dělá z hlupáka boháče a z boháče hlupáka. Sotva bychom tu asi podezřívali samotného Johna Dee, ale u Kellyho bylo všechno možné. I když právě jeho chlebodárce se rozčílil, že mu nechce "recept na výrobu zlata" prozradit a nechal ho uvěznit. Yěžko lze ale věřit, že zrovna VM byl rukopis, ve kterém měl recept být zapsán - on sám tvrdil, že rukopis, co měl ve vlastnictví, číst umí. Jak se tedy zdá, VM asi skrývá nějaký skutečný text. Už bylo dokázáno, že se jeho znaky vůbec nevyskytují čistě náhodně a dokonce že se vyskytují tak, jak to bývá v nějakém přirozeném, u VM možná ještě existujícím jazyku (což ale neodporuje mé teorii "posunutých mezer"!). Představme si totiž, že by někdo napsal něco přirozeným jazykem, co by neobsahovalo žádný text, teda bylo by to "zcela bez významu" a přesto by to nebylo "náhodné uskupení "písmen" - nejen že je to obtížné, to je prakticky nemožné - i náhopdná skupiny mísmen občas obsahují nějaké platné slovo! Jedno je jisté: ta opravá, skutečná hodnota VM je v tom, že ho ještě nikdo nerozluštil. Vyřešte záhadu a brzo bude i on zapomenut. Osobně se nedomnívám, že vyluštěný text bude něco vědecky či jinak překvapujícího - za čtyřista let došla věda hodně daleko - jediná hodnota bude v tom, jak se autorovi podařilo rafinovaně pravý text utajit. Proto je v současné době VM tou největší a nejsvůdnější výzvou badatelům v oboru kryptologie i jazykovědy. Navíc je zřejmé, že jsou ještě oblasti, kde se dá do VM proniknout hlouběji. Nedávné úspěchy s objevením pana Y ( vlastním jménem George Barsch) to jasně dokazují. Zatímco písmo a jazyk nám pořád ještě unikají, pátrání v historických archivech po bývalých majitelích by přesto mohlo přivést něco, co by vedlo k autorovi. Podobně správná koordinace všech nálezů nás nakonec může přivést k novým hypotézám - neboť ty nám dnes chybí nejvíc, myslím ty správné hypotézy - které, jakkoliv by se mohly zdát fantastické, by nám opravdu mohly ukázat pravý směr, kterým se musíme ubírat. Zpět na index NAŠI HOSTÉ: Z KIOSHKU DO CHICAGA (výňatek z knihy "Probouzení mrtvých" od Glorie L. McMillan) Gloria McMillan [email protected] je pedagožka a spisovatelka. Žijev Tusconu, Arizona a její webstránka je na:

http://pimacc.pima.edu/~gmcmillan/index.html Kniha PROBOUZENÍ MRTVÝCH je její historická novela z Chicaga roku 1893. Kniha byla publikována na Netu a najdete ji na: http://www.enteract.com/~flynn/gloria/Waking_the_Dead.htm. Následující ukázka je otištěna s laskavým svolením autorky. Překlad J.B. Hurych. (Poznámka: Ellis Island byla známá vstupní "brána" pro emigranty do USA). Čas velkých přílivů přešel. Tající ledovce změnily velký poloostrov v malý ostrov. Místní lidé, kteří si říkali Lenape, nazývali tento ostrov Kioshk, Ostrov racků. Na Kioshku nerostlo nic moc, co by tam přitahovala lidi. Rackové přicházeli na písečný břeh, protože tam byly vyvržené ústřice. Kioshk byly jen asi tři akry měkké hlíny a bahna. Po mnoha stoletích konečně přišli nějací rybáři, aby tam rozhodili své sítě. Pak, zase o několik stovek let později, sem přijeli lidé, kteří žili na druhé straně oceánu. Zakotvili své velké lodi a objevili mnohé z těchto ostrovů. Všimli si i malého Kioshku a nazvali jej Ostrovem ústřic. Když tito lidé, kteří si říkali Holanďani, odešli, přišli sem zase jiní lidé. Lidé ze Svedenlandu nebo jak tomu říkali. Nemohli vyslovit jméno místních obyvatel, kteří si říkali Lemi Lenape a tak je nazývali Remi Renape. Ale to nevadilo, dlouho tu stejně nezůstali. Kioshku neříkali nijak Přišla jiná skupina cizinců. Tito lidé přišli z místa, kterému říkali Anglie a nazývali tento ostrov Dyre's Island. Snažili se také změnit jméno Lenapů na podivné jméno kmen Delawarů. Lenapové si ovšem dál říkali Lenapové, jen je udivovalo, že ti cizinci si pořád neuměli nic rozmyslet: zase změnili jméno Kioshku na Bucking Island. Pak si ještě navíc vymysleli, že už nechtějí býti Angličany. Ti, co žili zde, se snažili separovat od těch, co žili v Anglii. Ovšemže zase chtěli změnit jméno malého Kioshku. Ale to už Lenapové, kteří pořád žili v téhle oblasti, jejich frivolní změny očekávali. Tentokrát se stal novým majitelem muž, který byl zaměstnán prodejem mnoha věcí. Prodával sudy výborných herinků a jiných podobných ryb a ještě jiné dobroty. Tento pilný muž se nazýval Samuel Ellis. Když si koupil Kioshk, dostal malý, písečný ostrov ještě jedno jméno a to už mu konečně zůstalo: Ellis Island.

"Přijďte na největší párty na světě!" četla Ema Klímová pomalu a pečlivě. Vyslovovala každou anglickou slabiku tak, jak se jí naučila z knihy. Potřásla v nesouhlasu svou kudrnatou, zrzavou hlavou. "Ale Tati, tenhle plakát říká, že Světová Kolbovská Expedice je příští rok, ne letos! Neříkal jsi, že jedeme do Chicaga, abychom uviděli výstavu?" Její otec, Tati, se začal usmívat. "Antone! Vysvětli své sestře, že tam musíme být dřív, abychom dostali dobrá sedadla." Anton začal mluvit ... "A vysvětli své sestře, že bychom měli být usazeni než začne ten veletrh. Není-liž pravda?" Jeho hranatá tvář se usmála na dceru. "A my sem přicházíme nejen na veletrh, ale také žít. Však to přece víš, Emo." "Já tomu nerozumím," začala opět Ema, "Kolumbus se plavil do Ameriky v roce 1492. Proč mají ten veletrh až v roce 1993?" Podívala se vzpurně na otce, pro nějž všecko americké bylo absolutně správné.

"No, Tati, to jsou tak hloupí, že nepoznají rozdíl mezi 92 a 93?" "Antone, vysvětli sestře, že Američané mají moc práce - jen se podívej na ty plakáty!" Tati ukázal na jeden z nich? " Nic takového jako tenhle veletrh ještě na světě nebylo vytvořeno a ONA si to dovoluje kritizovat?" Anton začal mluvit. "Tati, proč pořád žádáš Antona, aby mi opakoval to, co už jsi sám vlastně řekl?" Anton začal něco říkat ... "Protože, ty hloupá huso, nechci ztratit svůj klid před všemi těni cizími lidmi! Celou cestu z Prahy neděláš nic jiného, než že se ptáš 'proč?' a říkáš mi, jaké hloupé věci dělají v cizině. To víš, nová místa jsou prostě jiná! To se musím očekávat, že budou jiná! Proto se jim říká 'nová'!" "Tati má pravdu!" křičel Anton, aby také něco řekl. Ema po něm hodila pohledem jako žihadlo. "Už nikdy nic neřeknu!" řekla, zachovávajíc nucený klid. "V tomto novém světě si dám 'slib mlčení'. Stačí vám to, vám všem?" Eva si založila ruce na prsou a otočila se přitom dozadu ke zbytku rodiny. "Emo, nedělej to!" To Julka, její malá sestra, vykřikla postrašeným hlasem. "Ale Julko, to je jediný slib, o kterém se nemusíš bát,. že by ho Ema dodržela! Haha! Tiše po zbytek života? Naše Sára Bernhardtová to nevydrží ani hodinu!" Anton přihouřil oči, založil ruce křížem a otočil se svými svalovitými zády k Emě. Tati a zbytek rodiny se pochechtávali. Ema tiše ťukala nohou do podlahy a po tváři jí tekly slzy. Kéž by se Antonovi sovy unízdily v jeho lebce... Kéž by mu šneci snědli vnitřnosti... Ema pokračovala ve vymýšlení trestů pro svého bratra, zatímco se ostatní rozhlíželi po okolí. Tatínek se díval na jeden z plakátů, které ukazovaly lokomotivy, jak si to plným tempem ženou do Chicaga a to ze všech světových stran. Usmíval se blaženě na plakát a nevšímal si hluku a zmatku kolem v hale, kde už vyřizovali nové emigranty. Zařadili se do řady a pokračovali šnečím krokem v té nekonečné řadě lidí. Ostatní z Klímovic rodiny se dívali na statného rumunského muže, který zrovna omdlel. Měl na sobě těžký ovčí kožich, navzdory horkému májovému dni. Zatímco dva uniformovaní muži odnášeli přes celou halu omdlelého do nemocnice na druhé straně ostrova, zástup se před nimi rozevíral, aby mohli projít. Lidé prohodili nějaké poznámky, někteří jen šeptem, jiní zase nahlas. Tati si toho nešímal, tak zaujatě pořád sledoval plakát. Julka, které bylo teprve šest, ho neustále tahala za rukáv: "Ten pán, ten pán!" Ale tatínek ji neslyšel. Byl unesen všemi těmi vlaky, co se sjížděly do Chicaga. Ta výstava udělala z Chicaga okno světa! "Jaromíre! To dítě se snaží k tobě mluvit!" křičela maminka, aby přehlušila hluk v zástupu. Ale omdlelého muže už odnášeli. Tati nepřítomně mrknul a podíval se ně. Maminka vykřikla pár slov jeho směrem. Usmál se a pokrčil rameny. Zástup se opět začal pohybovat a ona se musela prodírat s jejímy zavazadly kupředu. Za ní stál Anton, který natahoval krk a díval se všude kolem, jen aby se vyhnul

pohledu své sestry, která mu šla na nervy. Tati držel malou Julku za ruku. Měla na sobě žlutou kartičku s číslem, přišpendlenou na kabátu. Tu měli všichni. Rodiny byly těmito čísly jako by spojeny. Všichni museli stát ve skupinách podle těchto čísel. Ta čísla pak byla vyvolávána francouzsky, rusky, litevsky, norsky a v mnoha jiných jazycích. Pomalu se pohybovali kupředu. Otevřeli si papírové krabice s obědem, které si koupili u vchodu. Jedli vestoje, stále čekajíce v lajně. Tati byl asi pět stop a osm palců vysoký, maminka jen asi pět stop, možná ani to ne. Měla takový unavený pohled jako mají mnohé emigrantské ženy. Vrásky na obličeji se jí táhly od koutků očí až do poloviny tváře. Emě bylo čtrnáct a byla vytáhlá. Julce bylo šest, měla světle blond vlasy, sestřižené do ofiny, která běžela kolem jejího čela a až do skrání, což budilo dojem, že osoba, která ji stříhala, nevěděla, kde přestat. Dojedli oběd, stále stojíce v lajně. A jak čas ubíhal, rodina konečně proběhla všemi kontrolami. U informační budky pro emigranty pomohli tatínkovi najít prodejnu jízdenek na vlak. Aniž by se rozmýšlel, tatínek vysolil tu velkou částku na pult a žádal pět lístků do Chicaga. Přitom mu vyhrkly slzy do očí, když říkal "Chicago". Kromě toho, že to bylo jedno z deseti slov, které znal anglicky, už samo o sobě znělo jako fanfára nových začátků. Uředník mu podával drobné nazpět; tatímek nastavil ruku a pokladní se ho zeptal na jméno. Po několika pokusech řekl: "Klíma. Jaromír Klíma." Pak ukázal na zbytek rodiny a vyjmenoval je: "Anna, Ema, Julka, Anton....Klíma." "Uředník kývnul a zapsal je všechny. Podal "Mister Klímovi" pět tiketů do Chicaga, do vlaku, který odjížděl z hlavního nádraží v New Yorku později, ale téhož dne. Dal také "Mister Klímovi" jednoduchý plánek ulic kolem nádraží. Klíma se uklonil, aby vyjádřil svůj dík a už se všichni brali pryč. Májový vzduch byl dost teplý a Klímova rodina se v pořádku dostala přes Long Island. Jménům ulic rozuměli dostatečně dobře, aby mohli nasednout na koňskou dráhu, která je dovezla skoro až k Hlavnímu nádraží. "Odvahu, maminko!" řekl Tati vážně, když se jí pod zavazadly dvakrát podlomily nohy. Pak musel od sebe odtrhnout Emu a Antona, kteří se zatím začali pohlavkovat. Když se dostali na nádraží, starý pan Klíma byl jako v nebi. "Podívejte se, děti, už jste někdy viděli něco takového? Tady musí být alespoň stovka vlaků!" prohlásil Tati pyšně. Vlaků se nikdy nemohl nabažit. Symbolizovaly pro něj všecko, co bylo moderní, co se měnilo. A ta změna už přicházela. Copyright © 1996 Gloria McMillan and Fly Neleth Press. All rights reserved.

Zpět na index POHLEDY: BARIÉRY Občas si "zametám" můj hardisk, asi jako si sadař prořezává své ovocné stromy. Většinou to dělám tak dvakrát do roka - malé "zametání" totiž provádím raději hned, když nějaký úkol ukončím. Věci, co potřebuju "k ruce" tam nechám a dlouhodobé uložení mám pak na zip-disku, který používá disket velikosti floppy, ale se 100 krát větší kapacitou. Někdy ovšem najdu něco, co se mi "zakutálelo" neznámo jak do tajemného labyrintu disku, který má, věřte si nebo ne, pár stovek složek a pár tisíců souborů. Nedávno jsme tam našel kopii mého dopisu z 29 února 1996 (už samo datum je vlastně zajímavé), který jsme napsal tedy do jedné e-majlové konference. To jsou ty, kam každý píše své názory a redakce je pak sepsané pošle, zase e-majlem,

všem subscribentům - dnes už značně zastaralý způsob komunikace. Rozčiloval jsem se tam ve své mladicko-stařecké nerozvážnosti na citátem, který tam kdosi nadhodil a který mladí studenti a bohužel i jejich profesoři rozbírali jakožto podivuhodné zrno moudrosti. Byl to typický případ bariéry, kterou si sami stavíme ve své mysli. Ale nechme promluvit celý dopis: "Pan P. (jméno vynechám, není důležité, snad jen to, že dělal, kupodivu, právě ve výzkumu, pozn. jansan) si kdesi přečetl, že 'nejběžnější modus operandi ve vědě je progresivní vylepšování existujících ideí nebo prací.' Ano, naneštěstí je to ten nejběžnější, ale to ho ještě nedělá nejúspěšnější, naopak, to je důvod, proč někdy pokračujeme ve výzkumu právě tak pomalu. Naštěstí existují tisíce lidí, kteří přinášejí na svět nové ideje, nové v tom pravém slova smyslu. Pravda, někdo mi například namítne, že už Newton byl k objevení teorie relativity "takhle" blízko. Ano, jenže on ji neobjevil a o to právě jde: nějakým "vylepšováním" Newtona bychom se k ní prostě nedostali. Vylepšování totiž může být všelicos, pokud to ale zanechává původní myšlenku v klidu: od nových aplikací až po pouhé "vyleštění " (například v politice, kde nás to také může zavést i hodně zpátky). Theorie relativity je ale něco jiného než vylepšení. Vědci už před Einsteinem zjistili, že Newtonovy zákony neplatí všude. Jenže protože další "leštění" už nikam nevedlo, bylo třeba provést negaci, nebo chcete-li úplné popření těchto zákonů tam, kde neplatí. Ovšem popření bychom mohli sotva kvalifikovat jako vylepšení, že? Probíráme-li se novými myšlenkami, najdeme toto popření všude ono totiž tvoří právě tu podstatu věci. Televize není vylepšení rozhlasu, ale svým způsobem "opuštení" myšlenky přenosu zvuku, které pak vedlo k vytvoření nové, televizní technologie. Namítnete, že se tam přenáší také - nu ano, popření starých myšlenek ještě neznamená, že jsou špatné, nebo zcela neužitečné a že je opustíme všude:-). Jde tu jen o opuštění staré ideje tam, kde je potřeba dojít nové. To vůbec neznamená, že kvůli TV sešrotujeme všechna rádia - ale vytvoříme jim tu novou, bohatší konkurenci. V tom je ten pravý pokrok, který nakonec - ironicky - vedl i k vylepšení rádií. Namítnete mi možná opět, že digitální televize se vlastně zase blíží principu telegrafu. Ano, ale ono ji vynese na vyšší hladinu a je to jen zdání, že se vracíme ke starým ideám. Zdroj té "novosti" není ve vylepšení nějaké staré myšlenky, ale právě v jejím ideovém "popření". Podobně byly elektronky nahrazeny tranzistory, které mají princip vzdáleně společný se starou "krystalkou". Jenže tranzistorová radia jsou nepoměrně lepší než elektronková a o krystalkách ani nemluvím. Budeme-li hledat inspiraci ve starších ideách, hledejme ji většinou jen v těch, které byly tehdy - omylem - zahozeny jako nesmyslné, nepoužitelné. Dnes už mnoho takových myšlenek realizovat lze. Tento proces popření a zdánlivého návratu jsem sledoval ve své dvacetileté praxi ve výzkumu velmi často a nejen sledoval, také úspěšně používal. Extrémním závěrem pana P. by pak bylo ovšem ono známé "nic nového pod sluncem". Vyvrácení tohoto tvrzení je už lehčí: logický zápor téhož je totiž "existuje alespoň jedna věc, která je nová", jejíž důkaz si každý může udělat sám. Myslím si, že tvrzení v prvním citátu (pana P.) asi vyhovuje jen tomu, kdo buď: a) nepochopil podstatu tvoření "nového", nebo b) kdo asi nerozezná "nové" od "použitého", nebo c) si možná v duchu přeje, aby to byl býval objevil on sám :-). V jedné věci má ale to tvrzení pravdu: ono samo totiž není "nic nového pod sluncem". Slyšeli ho již naši předkové při stavbě pyramid a možná už i v době kamenné, když někoho napadlo vykopat jámu na mamuta. A slyšíme ho vlastně pořád, většinou právě od našich "starců pod sluncem".

Tolik můj dopis. Je pravda, že diskuze vedená tímto bojovým tónem pak nějak rychle uhasla, tak jak už to často bývá. Místo abychom udělali závěry a případně došli k nějakým "zákonům" vynalézání, hádali jsme se, co bylo dříve, jestli slepice nebo vejce. I moji soupeři měli svou pravdu, tedy alespoň půl té celé pravdy. Ano, existuje evoluce ve výzkumu, bez ní bychom neměli dnešní dokonalá nářadí, stroje, přístroje či léky. Je ale chyba "vylepšovat" tak dlouho, až už to dál nejde a pak teprve někoho napadne, že by se to mohlo udělat také jinak. Na světě jsou miliony "aplikantů", kteří každodenně vylepšují to, co už existuje a tím nám zpříjemňují život, teda většinou, že ano. Na druhé straně je a pořád bude nedostatek těch, kterým to myslí jinak. Je chybou povyšovat kopírovací modus operandi jako zlaté pravidlo vědy a tak ho propagovat mezi studenty, kteří by jednou měli zísobovat tu svou generaci novými nápady. Ani nová aplikace - na rozdíl od pouhého kopírování - není ještě velký pokrok, to už napadalo lidi, když se začali vzdalovat od opic. Jindy trpělivě čekáme na nové technologie, které se nám pak stanou zdrojem inspirace, myslím těch "myšlenek, jejichž doba přišla." Vzpomínám, jak jsem si s přítelem podal v roce 1968 patent na kompenzaci jalové (technický výraz, opravdu!) elektřiny pomocí řízených usměrňovačů. K udělení patentu nedošlo, přijely ruské tanky a jak známo "můzy mlčí tam, kde mluví děla", když už jsme u těch citátů. Také já měl jiné starosti a po pěti letech, to už dávno v Kanadě, jsem si přečetl v prestižním časopise Transactions of IEEE článek vědců z Indie, kde "už" na to také přišli, aniž by ovšem měli o mém nápadu vůbec tušení. Jinak řečeno, někdo to objevit musel, doba na to byla zralá. A tady je to, o co mi jde: nečekat, až bude doba zralá. Pravda, i v letu na měsíc jsme museli čekat na vhodnou technologii, ale ten nápad měli lidé dávno předtím, dokonce už i Cyrano z Bergeracu. A možná díky tomu se na tom pozdějizačlo pracovat. Starý vtip říká, že Edison nevěděl, že některé věci "nemohou pracovat" a tak je prostě vynalezl. Jiná, bohužel pravdivá definice říká, že vynálezce je inženýr, který nebere své technické vzdělání příliš vážně. Budeme-li čekat jen na to, až nás nějaká technologie "trkne", budeme si zbytečně stavět bariéry kolem našeho myšlení. Něco jako když označovali staří Římane na mapě místa, která neznali - "Hinc sunt leones", neboli "tady jsou lvi". Na rozdíl od těch lvů, kteří byli tam často skutečně byli, za našimi papírovými bariérami jsou zase jen papíroví lvi. Za bariérami, které předem nesmyslně omezují prostor našeho myšlení, naši inspiraci a vynalézavost. Protože náš mozek může sice mít oproti počítačům menší kapacitu paměti a být i značně pomalejší, ale bariéry - ne, bariéry, ty prostě nemá . . Zpět na index POEZIE: DÍKY

Já vděčen jsem, i když mi odcházíš a sotva budu čekat na návrat. Já vděčen jsem, i když mi říkáš "snad" a dobře víš, že se mi nevrátíš. I když tě cesty nezavedou zpět a zapomeneš na mne jak na dávný hřích, já mít tě budu ve tvých polibcích, stále tě vidět

za přehradou let. Tebou jsem já byl víc než okouzlen, poznal jsem lásku, radost ze života a tak mě uchvátila jeho písně nota, jak kdyby sen bez jitra přešel v den. Já vděčen jsem, i když tak jako tak má vzpomínka tě sotva ke mně vrátí. Jsem jako slepec, průvodce když ztratí, zato náhradou však mu osud vrátí zrak. . . Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 5B/2000 Kanadsko-český literární měsíčník Zpět na titulní stránku Hurontarie Komentář: .• Pár ostrých slov na adresu výrobců softvéru, který je potravou pro virusy typu I-Love-You pronáší článek NEMILUJME SE TOLIK! v Příložníku, adresa je dole. • V běhu je prý ještě jeden virus, s názvem "Svátek matek" - obsahuje potvrzení nákupu, který jste prý udělali a má přílohu, kterou vůbec neotvírejte, ani netiskněte! Každopádně mějte prosím ode dneška automatické otvírání příloh své pošty vypnuté (pokud nějaké vůbec má)! .• Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, a sice sbírku populárních článků od j@ns@na pro přílohu Neviditelného Psa, Kanadské Listy. Kniha se nazývá Javorové listy, je doprovázena fotografiemi od Ati Hurychové a najdete ji na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 Je tam i návod, jak na to. Kniha je zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři! • PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po třiadvacáté. V sérii lekcí "Umíme se učit?" se dovíte o mentálních procesech, jakož i o paralelním a laterálním myšlení. Michal se vytáhl: napsal nám nejen Baráčníky (o bohaté sklizni sena), ale ještě nenápadně přisunul Karlův recept pro svou barbecueovou kuchyni. Emil nám popisuje náboženské sekty na Moravě a v Kanadě, zatímco od Mirka tu máme fotku Písecké radnice. Laddie přiložil báseň o sopce - jistě jste si všimli, že už delší dobu ho svými grafickými obrázky doprovází j@ns@n. Skotské dilema se jeví jako kritické, zvláště když je nouze nejvyšší a neznáte skotštinu. Rovněž jsme zintervjúovali jednoho kriminálního advokáta. Dále jsou tam novinky z NetSvěta, ale to už si přečtěte sami. Adresa je dole, a nezapomeňte: stále hledáme nové autory textů či obrázků. • Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora, anglicky a česky. Jejím námětem je práce Ivana Mareše a esej se nazývá CESTA DOVNITŘ. Obrázky jako ten napravo najdete na výstavě ve třech velikostech.. Výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html • Náš Bulletin se také objevil na stránkách nové přílohy Neviditelného Psa, nazvané Universum. Vede ji dobrá přítelkyně Hurontarie, Jitka Splítková a držíme jí palce. J@ns@n se tam mrknul a věřte, je toho tam hodně zajímavého. Najdete ji na http://pes.internet.cz/veda/ • Nový frývér: Už jsme zde uváděli Jansův (neplést s j@ns@nem) minibrowser Act5, výborně použitelný pro čtení našich KNIH OFF-LINE. Nuže on má ještě jeden, jmenuje se SONORA2 a má navíc po straně seznam souborů v dané složce. K čemu je to dobré? Nu například já si stáhnu některé zajímavé stránky z netu na desktop a pak když mám čas, čtu je všechny najednou. Ťuknu na ten seznam, tu na ten, tu na onen článek a ony se mi zobrazí hned vedle v okně - tu se pak zasměji, tu zapláču. Nejenže ze Sonory mohu kopírovat různé pasáže z textu, ale i tisknout celé články. Ano a navíc čte Sonorka i obyčejný text fajl (*.txt) - po přepnutí nahoře - nebo i zobrazí obrázky (JPG a GIF), takže si v nich můžete pohodlně listovat, máte.li jich hodně. Na rozdíl od Actu ale nepracuje na netu, ale na to jistě máte lepší prohledávače.

Jen malá poznámka: Hurontarii či Příložník a hlavně naše knihy se v této Sonoře čtou správně s diakritikou, ale stáhnete-li si něco v češtině co není od nás, je třeba, aby to četlo diakritiku, přidat ještě do textu nahoru toto: <META HTTP-EQUIV="Content-Type" CONTENT="text/html; charset=windows-1250"> Na to nemusíte mít vyšší kompjútrovou univerzitu: prostě si ten fajl *.htm otevřete v nějakém editoru (třeba v Notepadu) a tu linku okopírujete úplně nahoru a zase to uložíte pod stejným jménem (musíte ale dole na Save as type dát "All files"). Ale jak zůrazňuji, u našich textů máte tuto linku už všude přidanou. Pro anglické texty tato úprava potřeba není :-). Odzipovaná Sonora má jen něco málo přes 1 megabajt, takže se vám vejde i na floppy. Je pochopitelně zdarma a najdete ji na http://home.wxs.nl/~verho037/jfinternet.htm. Zapamatujte si prosím heslo (726pm - on ho sice uvádí, ale lehce sepřehlédne) - když totiž běžíte program poprvé, tak se vás na něj zeptá, ale při dalších bězích ho už nepotřebujete. INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

NAŠE MYŠLENÍ (díl 1.) WATER-LOO (díl 1.) STRACH TRIALOG O CHYTROSTI MLADÁ DÍVKA

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Když mi dávaš slova do úst, nediv se, že je pak na tebe plivám zpátky."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] DIMENZE: NAŠE MYŠLENÍ: NA ROZCESTÍ ČI VE SLEPÉ ULIČCE? (Díl 1., prvně publikováno v pražském Amberzinu) Všimli jste si, jak často se lidé mýlí, ať už v úsudku či jen v odhadu? A to i při té záplavě informací, která se na nás hrne z knih, televize i Internetu, kdy by se zdálo, že udělat chybu je prostě nemožné!

Pokud se jedná o rozhodnutí, které nespadá do naší expertízy, no prosím, to lze pochopit, ale když jde o i odborníky, ať už se jedná o vědecký výzkum nebo technický problém? Je v tom nějaká zákonitost či se jedná jen o vadu našeho myšlení, které asi nikdy nebude imunní proti omylům? Začněme ale od počátku: přírodopisci začali nazývat naše předky podle místa nálezu jejich pozůstatků: tak vznikl člověk neandertálský, cromagnonský a najednou, z ničeho nic, je tady člověk náš, Homo sapiens, neboli člověk moudrý. Nepodezíram pány biology z nadutosti či nadsázky - šlo jim zřejmě o to ukázat, že „nám to jaksi víc myslí" než naším předkům, i když těm to asi také muselo dost myslet, což dokazují nejen jejich zbraně, ale i nářadí, keramika, kresby a podobně. Nuže dobře, přiznejme si, že jsme asi nějaký pokrok od jejich doby v myšlení učinili - ale jak to tedy přijde, že někdy myslíme docela dobře a jindy zase vůbec ne? Tradičně pokládáme počátky opravdového myšlení asi tam, kde jsme začali používat abstrakci a jednoduchou analýzu, syntézu, dedukci a také indukci. Ale pak šel člověk ještě dál, to když si uvědomil, že stejnou či podobnou dedukci by mohl použít v různých případech a že tady tedy musí být něco, nějaká pravidla, která se nevztahují jenom na individuální případy, ale na celé skupiny případů, něco jako „zákony správného myšlení". Tuto pansofii hledali už staří Řekové a její úlohu měla asi hrát filozofie. Od Aristotela, přejatého středověkými dogmatiky, se dostáváme k první revoluci v myšlení, kterou bezpochyby vedl René Descartes, jenž nás poučil, že autorita ještě není totéž, co důkaz a že každé prohlášení je třeba dokázat, odvodit či otestovat, podobně jako se to děje v matematice. Kromě jednoho: jen známé "Cogito, ergo sum" (Myslím, tudíž jsem) je třeba brát jako evidentní, tedy něco jako axiom. Skeptik David Hume ovšem zase kritizoval Descarta, neboť naše znalost „příčiny a následku" je prý daná jen způsobem, jakým lidé myslí a že vlastně kausalitu jako takovou nemůžeme pořádně dokázat, neboť je všechna jen výsledkem našeho pozorování. Ovšem i Hume věřil, že existuje metoda, která zavede pořádek do myšlení, to jest, abychom poznali, co je jisté a co není. Humovu skepsi zase napadl Immanuel Kant, který tvrdil, že ne všechna naše znalost je přece dána jen naším pozorováním. Také další filozofové se snažili tak či onak popřít Humeho, i když se to žádnému dodnes úplně nepodařilo. A tak bychom mohli pokračovat a čím více se blížíme dnešní době, tím více se filozofie zamotává ve svých paradoxech a víc a víc se zabývá tím, co si vlastně máme myslet, místo toho jak máme myslet. A tak v hledání zákonů myšlení postupně zabrala místo, které si usurpovala filozofie, zase matematika, později fyzika a pak formální logika. Naděje se upírala i na počet pravděpodobnosti, symbolickou logiku a konečně přišly počítače a tam se to všecko teprve opravdu rozběhlo. Ale ruku na srdce: jak dalece nám to pomůže při řešení toho kterého konkretního problému, testování té které hypotézy nebo odhadování jistoty toho kterého tvrzení? Nebude lepší se vrátit k onomu známému „Vím, že nic nevím" ? Chceme-li totiž udělat nějaké rozhodnuti, prověřit hypotézu či vyřešit problém, marně hledáme v příručkách nějakou obecnou metodu jak na to - tedy myslím tu, která by vás vedla krok za krokem k výsledku. A zdůrazňuji obecnou, protože řešení pro mnoho individuálních problémů tady jistě jsou, ale ne třeba pro vysvětlení úplně nového jevu či řešení nějakého neobvyklého problému. Je až s podivem, jak často se vědci nemohou na určitých věcech shodnout a jedno vysvětlení asi je, že spoléhají víc na svoje zkušenosti než na nějakou obecnou metodu myšlení. Dobrá, řeknete, ale když máme fakta, pak přece se nemůžeme mýlit! Omyl: jedna věc jsou fakta a druhá je jejich vysvětlení či příčiny. Fakta jsou jen následkem určitých zákonitostí či předcházejících činností. V systému všech

možných i nemožných hypotéz je pak ovšem těžké se vůbec nějak orientovat... Ale neberte to doslova: určitá pravidla tu pochopitelně existují, ale jsou buď příliš široká nebo zase příliš specifická. Navíc jsou dobrá jen tam, kde známe všechna potřebná fakta. Bohužel ne vždycky víme vše, co potřebujeme, nemluvě už o případech, kdy si fakta odporují, ať už proto, že jsme si je dost neověřili, nebo že prostě všechnu informaci bereme jakožto stoprocentně pravdivou. Rozhodně nemáme příliš mnoho pravidel pro odhady, spekulace a už vůbec ne tam, kde je také třeba i určité předvídavosti. A právě v těchto případech vede špatná úvaha či rozhodnutí kolikrát k značným materiálním i lidským škodám. Nepomůže ani to staré české „více hlav více ví", zvláště v situacích, kdy opravdu není s kým se poradit. Sem patří i případy, které nelze v praxi otestovat, například když se testováním změní podmínky anebo samotná situace, kterou pak nelze reverzibilně vrátit zpět. U počítačů existuje něco, čemu se říká dry run, to když si programátor v duchu - či na papíře – nechá proběhnout svůj program, krok za krokem a sleduje výsledky jednotlivých instrukcí. Je to něco jiného než známá metoda pro debugging, kdy program běží step by step (krok za krokem) a programátor se doví jen kde to nepracuje, ale ne proč to nepracuje anebo jak to opravit. Při dry runu ten zbytek musí dodat člověk sám – pravda, jsou různé pomůcky, dokonce existují programy, které píšou jiné programy, ale o to tu nejde. Chtěl jsem jen naznačit, že pro naše obecné usuzování často právě takový dry run nemůžeme udělat, protože jednak nemáme tak jasná pravidla, jaká se používají u programovacích jazyků, jednak často neznáme - a tady se opakuju - všechny „známé", abychom mohli jednoznačně určit ty naše „neznámé".

Když se začala na univerzitách učit binární logika, byli jsme zaujati představou, že teď bude možno konečně vyjádřit naše myšlení univerzálně a vydedukovat výsledky podobně jako se v matematice používá vzorců. Ne tak docela: náš svět je trochu víc rozmanitý než jen černo-bílý (není všecko jenom lež nebo pravda) a brzy se objevila potřeba vyjádřit i další stav (jako třeba MOŽNÁ). Trochu jsem si tehdy pohrával s tříhodnotovou logikou, ale přiznám se, že mnou vyjádřené ternární De Morganovy zákony mě daleko nedostaly, díky dualitě negace, kde opak "možného" se dá nadefinovat buď jako „jisté" nebo zase třeba jako „nemožné". Také praktická aplikace tříhodnotové logiky byla a je vcelku omezená. Kdybych ovšem byl nápaditý jako Lofti Zadeh, tak už jsem tehdy mohl vymyslet fuzzy logic a být slavný (tedy až na ten název, asi bych to nazval míň fuzzy). Až v sedmdesatých letech , kdy jsem dělal pro americkou počítačovou firmu Sperry Univac (dnešní Unisys, která postavila první počítač vůbec, zvaný Eniac), jsem prošel kurzem „Problem Solving and Decision Making" od pánů Kepnera a Tregoe. Ti na svou metodu přišli už v době, kdy pracovali pro NASA. A jak už to bývá, autoři si natolik věřili, že se osamostatnili a založili spolu konsultační firmu, která existuje dodnes a navíc je jedním z hlavních konzultantů v oblasti managementu a vědeckého troubleshootingu. Nebudu zde popisovat detaily, místo toho uvedu několik poznatků, které jsem z kurzu získal. Především se jedná o metodu univerzální - náš training officer tvrdil, že ač ji používá hlavně v počítačovém oboru, dokázal s ní například i zjistit, proč jeho bratrovi, jinak farmáři v Texasu, umírají telata. To všecko aniž věděl cokoliv o chovu zvířat či veterinářství. Tato metoda totiž dovoluje vytvářet logická spojení různých fakt, pokládaní pertinentních otázek a tak vidět i to, co je jinak „neviditelné". Navíc se zdá, že použití hlavně praktických zkušeností vede spíše k ukvapeným závěrům (jumping to conclusion), o čemž jsem se sám na sobě přesvědčil. To možná vysvětluje, proč lidé s různou zkušeností docházejí k rozdílným závěrům. Rád bych zde popsal příklad, který značně

zvýšil mou důvěru v uvedenou metodu. Dostali jsme totiž v kurzu jednou takový „domácí úkol": zjistit, proč se u naší firmy začaly na destičkách s tištěnými spoji najednou při výrobě deformovat součástky. Byla nám dána celá story a pochopitelně, příčinou mohla být buď velká teplota při automatickém pájení nebo chemický účinek čístící lázně, která následovala po pájení. Metoda Kepner -Tregoe spočívá v tom, že se vytvoří matrice, kde na jednotlivých řádcích jsou uvedena fakta (kdo, co, kde, jak, odkdy, jak dlouho, atd.). V odpovídajících sloupcích se pak zkráceně definuje, co „má býti", „je", „rozdíl", „změna rozdílu" a konečně několik hypotéz, které se pak konfrontují s fakty, tedy zase jakýsi dry run. Specifické otázky konfrontace jsou např. „Vysvětluje hypotéza A (tj. velká teplota) bez výjimky, že se defekty začaly objevovat až od 15 května?" Pozitivní odpověď se pak označí do patřičného čtverečku jako plus, opak jako minus. Nakonec se sečtou plusy pro tu kterou hypotézu (tedy jakési obodování) a ta, co jich má nejvíc, je s největší pravděpodobností pravá příčina problému. Zdůrazňuji, že to vysvětlení musí být pravdu bez výjimky a že výsledek není jistota, ale jen největší pravděpodobnost. Snad, že jsem byl příliš poctivý (u každé metody se totiž dá šidit, ať už vědomě či ne), ale možná, že to byla jen náhoda, dostal jsem pro obě uvedené hypotezy (tj. teplo či lázeň) přesně stejný počet bodů. Napadlo mi, že snad existuje nějaký kompromis. Ale jaký - obě hypotézy se přece navzájem vylučovaly! A tady se ukázala pravá síla té metody: přinutila mě totiž přemýšlet. Položil jsem si otázku, zda obě hypotézy přece jen nemají něco společného. Brzo jsem na to přišel: každá součástka má totiž povrch pokrytý ochrannou vrstvou, která, když se naruší, dovoluje deformaci citlivého materiálu, jenž je pod ní. To je sice známo každému odborníkovi, ale bere se to jaksi za samozřejmost. Zkusil jsem tuto třetí hypotézu a dostal jsem daleko víc bodů, než pro ty předtím. Nemusím zdůrazňovat, že příští den byla třída rozdělena téměř na polovic mezi oběma „starými" hypotézami, a jenom já jsem měl tu „novou" hypotézu, která se ukázala být jedině správnou. V tom je také jádro věci: nebudete-li mít správnou hypotézu, tento systé, vám ji nepomůže najít, ale jsou-li výsledky „obodování" těch ostatních příliš blízko, můžete se vsadit, že máte zrovna ten případ. To nám ovšem přednášející jaksi „zapomněl" říci předem, hádám že zůmyslně. (dokončení příště) Zpět na index REPORTÁŽ : WATER-LOO (Císařovy nové hemoroidy) "Loo - zkratka pro francouzské "les lieux d'aisances", v britském slangu prostě záchod." Citát z Websterovy "New World Dictionary". "Napoleonův příběh ve mně vzbuzuje stejný dojem jako Apokalypsa sv. Jana. Všichni tušíme, že v tom je něco víc, ale nevíme, co." Goethe. Poznámka autora: Není mým úmyslem zde přispívat k pochybné slávě jednoho muže s nafouknutým komplexem superiority a rovněž tak se nesnažím si zde dělat legraci ze známé bitvy, kde zemřelo tisíce dobrých mužů. Jen se mi ta slovní hříčka hodila k popsání jednoho z prvních historických spláchnutí, které zbavilo Evropu následků revoluce, jež zakysla. Byla to možná první, ale rozhodně ne poslední revoluce v moderní době, která přešla v diktaturu; následovaly ještě jiné. Při troše předvídavosti ovšem u žádné nebylo třeba, aby to trvalo tak dlouho, než došlo ke konečnému rozpadu - stálo to příliš mnoho obětí.

Tak například Napoleon měl být - a mohl být - zastaven ještě před bitvou u Waterloo, dokonce mnohem dřív, než byl poslán na Elbu. Nejen že byl zranitelný, ale dělal i velké chyby. Přesto ještě dnes mnozí historici ospravedlňují jeho vojenské omyly a naopak zdůrazňují jeho "genialitu". Někteří dokonce urážejí památku oněch padlých tím, že nazývají Bonapartovo nesmyslné obětování statisíců Francouzů na bojištích Evropy "vyvrcholením francouzské revoluce" - i když dobře ví, že ideály revoluce byly zcela jiné. A největší lží ze všech je pak tvrzení, že u Waterloo prostě neměl štěstí. Byla to nepochybně jedna z nedůležitějších a nejhroznějších bitev v devatenáctém století. Pravda, ani jeho protivníci z Aliance se z toho nepoučili, o čemž svědčí to, že po sto letech znovu hnali své vojáky - tentokrát jedny proti druhým - do bezedného jícnu první světové války, aby tam nakonec, jistě zaslouženě, zmizeli také, císařové a carové bez rozdílu. Později se jejich jména změnila: místo císaře to byl fűhrer a místo cara báťuška. Hledalo se, co mají tito psychopatové vlastně společného a po nějakou dobu se dokonce tvrdilo, že to asi je epilepsie: Cézar, Hitler, Alexandr Veliký a dokonce i Napoleon prý byli epileptici. Pokud tomu tak opravdu bylo, pak je tedy epilepsie nemoc, která zabíjí a to ze všech nejvíc. V případě světoznámého Korzikána se ale objevilo ještě něco jiného, něco, co bude ještě vyžadovat hlubší výzkum v oblasti historiky dosud opomíjené, v rektoskopii. Podle informace, která se dlouho tajila, trpělo jeho Císařstvo na značně pokročilý případ hemoroidů. Ne prosím, zde nešlo o mozkový nádor, jak se to říká v té jedné anekdotě. Navíc se nejednalo o nějaké plebejské hemoroidy, ale o tu imperiální, opravdu zlatou žílu. Během Napoleonova života o ní ovšem věděli prý jen tři lidé: jeho bratr Princ Jerome, jeho doktor baron Larrey a jeho komorník Marchand. To ovšem když nepočítáme ještě Bonaparta, který se to asi dozvěděl ze všech nejdřív. Představte si ale smích britských vojáků - kteří mu už tehdy říkali familiárně Boney: titul "rear admiral" ( defakto šarže mezi commodore admiral a vice admiral, jinak ale často používaná slovní hříčka, doslova je to totiž "admirál zadků"), teda ten titul by byl ještě asi to nejslušnější, co by si vymysleli. Anebo si představte, kdyby se v Paříži dozvěděli, že jejich vojáci neumíraji pro budoucnost Francie, ale jen pro jeho postiženou areu posterior (pozadí)! Už Montague kdysi řekl, že i na tom nejvznešenějším trůně se pořád ještě sedí jen na vlastní zadnici. Nuže teď už víme, co bylo tou hnací silou, která mu nedovolila "posedět", silou, která poslala na smrt nespočetně víc lidí než nemilosrdná madame Guillotine. Bohužel žerty stranou, tito historici to myslí opravdu vážně - hemoroidy prý způsobily Napoleonovu porážku u Waterloo! Mají vlastně štěstí, že už Bonaparte nežije, dlouho by to neříkali. . .

Francouzský národ, zdevastovaný revolucí, která se nakonec zvrhla v sekernictví a přitom obklopený nepřáteli kolem dokola, svěřil svůj osud do rukou muže, kterého tehdy - a někteří ještě dnes - uznávali za vojenského genia. Pravda, on o tom nukdy nepochyboval, ale byl jím skutečně? Dobrý stratég a inovátor možná, ale génius? Ze svých 12 kampaní jich šest prohrál - to je statistika, která ukazuje spíše na průměr. Nejhorší a nejstupidnější prohra byla, podle všech vojenských měřítek, samozřejmě ta proti Rusku. Začal s armádou dvakrát větší, než měl jeho nepřítel a mnohokrát lépe vyzbrojenou - a přece ji ztratil prakticky celou a ještě musel utíkat, aby si zachránil holý život. To se sotva může kvalifikovat jako nějaký úspěch, o genialitě ani nemluvě. Dobrá, ale co takhle Bonapartova politická kariéra? Syn z celkem neznámého šlechtického rodu to dotáhl až na císaře! Třeba byl hlavně politický genius, ne? Spiklenec je daleko lepší slovo. Jeho první "uspěchy" začaly pod ochranou Robespierrova bratra. Ale když Maximilián nedal pokoj, dokud ho

samotného neoženili s guillotinou, Napoleon byl hned po jeho popravě zatčen. Brzo byl ale propuštěn a jeho krvavé potlačení pařížského povstání - když nechal střílet kanony do lidí - mu vyneslo šarži generálmajora. Svá první vítězství pak získal v Italii (1796-97), ale už jeho další dobrodružství v Egyptě (1798-99) skončilo velkým debaklem. Nejprve ztratil loďstvo v bitbě u Abukiru a nakonec i polovinu vojska. Svou armádu pak kvapně opustil - aniž by k tomu měl povolení, tedy věc, které se a vojně normálně říká dezerce - a pospíchal do Paříže, aby to nějak ututlal. Vyšlo mu to a tak hned začal se svým bratrem Lucienem, který byl předsedou "Rady 500", kout pikle proti vládě. Využil toho, že byl prohlášen vrchním velitelem Paříže a obvinil vládu - Direktorát - ze zrady, t.j. ze spiknutí s Brity. Za použití síly ji také rozpustil a nahradil třemi konzuly, t.j. sebou a dvěma loutkami (1800). Roku 1802 se stal prvním konzulem na život a v roce 1804 se prohlásil císařem. Papeže si sice na korunovaci do Paříže nechal dovézt, ale korunu mu vytrhl z ruky a nasadil si ji na hlavu sám. Brzy na to následoval druhý akt napoleonské komedie: francouzská revoluce porodila diktaturu a z jejího známého hesla nezbylo už nic. Rovnost byla znásilněna, když Napoleon vytvořil se svých nohsledů novou aristokracii, ono nouveau riche. Svoboda byla nahrazena cenzurou, fízly, zatýkáním a popravami. Pravda, ještě existovalo bratrství, ale jen máme-li na mysli Bonapartovy bratry, ze kterých učinil krále svých satelitních států. Není divu, že i veliký Beethoven, duše důvěřivá a poctivá, který původně dedikoval svoji Třetí symfonii, Eroicu, právě Bonapartovi, toto své věnování později zrušil, plně znechucen tím, co se ze "spasitele Evropy" stalo. To vše ale nebránilo korzickému korzárovi, aby dál netvrdil, že kráčí ve stopách revoluce. A po něm to opakují ještě dnes všichni jeho alibisté. Jak rostla Napoleonova moc, rostlo i jeho ego. Asi proto začal v té době také dělat politické chyby, které se mu dříve či později vymstily. Jedna z nich byl únos a poprava Bourbonského prince D'Enghien , možného následníka královského trůnu, ale jinak zcela nevinného, kterému neposkytl ani možnost soudu. Stejně škodlivou byla i t.zv. kontinentální blokáda , kterou zabraňoval ostatním národům obchodovat s Anglií, která však díky britské převaze na moři nijak moc dobře nepracovala. Tož dostal nápad, že by mohl porazit Anglii na moři, ale jeho válečné loďstvo utrpělo u Trafalgaru (1805) ostudnou porážku. Ztratil tehdy dvacet lodí a Angličané ani jednu. V té době už začínalo lidem svítat, že může - a také musí - být poražen definitivně. Co následovalo, byla nová válka, kterou lehce vyhrál (hlavně bitvou u Slavkova, 1806), neboť se tehdy ještě nepoučili z jeho taktik a souhra mezi spojenci také nebyla ta nejlepší. Napoleon pak podepsal mír s carem Alexandrem, kterého obdivoval a kterému - celkem naivně - věřil. Tímto mírem se stal de fakto pánem Evropy a ještě na Sv. Heleně se pak chlubil, že jednou vládl 85 miliónům lidí. Ale to mu ještě nestačilo: v roce 1808 okupoval Španělsko a udělal tam svého bratra Josefa králem. To byla ovšem chyba z ignorance: hrdí Španělé pochopitelně nenesli jeho okupaci a Mardid povstal do zbraně. Jak se dalo očekávat, Britové byli jen šťastni, že jim mohou pomoci a tak získal Bonaparte za najednou hned dva nepřátele, navíc defakto přímo za zády Francie. Vedeni Arthurem Wellesley, kterého anglický král později za jeho úspěchy povýšil na lorda Wellingtona, Britové úspěšně poráželi Francouze v jedné bitvě za druhou. Napoleon se sice vypravil do Španělska, ale dlouho tam nezůstal a opět svěřil otěže vlády svému neschopnému bratrovi Josefovi. Zatím se totiž musel činit jinde: rakouský císař mu vyhlásil válku, ale poněkud uspěchaně, protože Francouzi nečekaně vyrazili a nezastavili se až u Vídně, kterou také okupovali. Napoleon pak diktoval,

jako obvykle, svoje mírové podmínky. V jednom se však zmýlil: oženil se totiž s rakouskou princeznou Marií Luisou, patrně aby svým potomkům trochu namodřil svou poměrně rozředěnou šlechtickou krev. Jeho ješitnost mu nedovolila ani pomyslet, že ho Habsburkové - už tehdy nejstarší vládnoucí klan v Evropě - nikdy nepřijmou mezi sebe jako rovného. Navíc byla Marie Luisa neteří neštastné Marie Antoinetty. Francouzi neměli rádi ani jednu z těch dvou a jejich pocity tyto dámy jistě plně opětovaly. Zatím se ve Španělsku Francouzům vůbec nedařilo Bratr Josef se sice snažil zastavit Brity i španělské guerrilové bojovníky, ale na jejich odpor nestačil. Jak veliký odpor to byl, si můžeme předstaavit z toho, že musel ve Španělsku držet 300 tisícovou armádu, tedy téměř polovinu všeho napoleonského vojska. Nakonec Wellington zvítězil u Salamanky a vstoupil do Madridu. Později porazil Francouze dokonce i u Toulonu ve Francii, památného tím, že tam kdysi Napoleon zaznamenal své první vítězství. V té době už také Napoleon připravoval svou největší kampaň, přesněji řečeno největší neúspěch, výlet do Ruska. Sehnal dohromady půl milionu vojáků, nazval je Grande Armée, tedy grandiózní armádou, a pln geniality překročil ruské hranice (1812). Pouze polovina jeho vojáků byli Francouzi, ale i těch bylo víc než Rusů, a navíc měli za sebou tvrdou bojovou zkušenost. Také jeho kavalerie byla superiorní, o artilerii ani nemluvě - Napoleon byl původně dělostřelecký oficír a jeho vylepšené kanony, zvané "napoleony" byly postrachem všech jeho nepřátel. Nebyl tedy opravdu žádný důvod, proč by neměl za normálních okolností Rusy porazit. Bohužel okolnosti nebyly vůbec normální, alespoň ne tak, jak si to představoval. Bonaparte se totiž nijak nepoučil z guerrilové války ve Španělsku (ještě u Waterloo se vysmíval jednomu generálovi pro jeho zkušenosti z oné války) a tak si myslel, že jen velké bitvy vyhrávají války. Nu a pak vždy zase přijde mír, kde bude diktovat své podmínky. . . Bohužel ty velké bitvy nepřicházely a když přišly, tak ne tam, kde chtěl a vůbec ne tehdy, když je plánoval. Rusové totiž jeho taktiku prokoukli: střetnutí oddalovali a čekali na generála Moroza, zimu, která jim také včas přispěchala na pomoc. V tom jim také hodně pomáhal i sám Napoleon: často se zastavoval, čekal na svou slavnou bitvu a když nepřišla, štval svoje vojáky zase dál až do únavy, aby se pak opět zastavil a čekal. K jeho velkému překvapení ale pořád nikdo nepřicházel, aby se mu vzdal. Právě zde už pozorujeme kritický zvrat v jeho myšlení: dříve zakládal svou strategii na chování nepřítele - teď naopak věřil, že jeho strategie je věc primární a nepřítel se zachová podle ní. To byl omyl, který přece se vojenským geniům nestává. Tak promarnil celé léto a když konečně dostal "svou" bitvu, u Borodina, kde sice vyhrál, navzdory svým popleteným rozkazům, ale jeho ztráty byly téměř stejné, jako na ruské straně. Pak už to šlo rychle s kopce. Nejprve ztratil většinu koní, čímž proměnil svou skvělou kavalerii na pěchotu, navíc zcela inferiorní, jestli se mě ptáte. Díky špatným ruským cestám pak ztratil i vozy se zásobami a jeho vojáci začali umírat hlady. Sám sice kázal, že vojsko se má vždy uživit z poražené země, jak to bezohledně dělali už v Italii, ale Rusové při ústupu jako na truc vše spálili. Nejprve mu umírali mladí, nezkušení vojáci, ale později došlo i na ostřílené veterány. Netrvalo dlouho a jeho ztráty - jednak dezercí, jednak úmrtím - činily plných sto tisíc vojáků. A tak to šlo dál a dál nakonec se jeho armáda smrskla na méně, než měli Rusové. Konečně v září dorazil do cíle - teda tam, co si myslel, že je jeho cíl - do Moskvy. Ta ale byla opuštěna a nevděční Rusové se dokonce v noci vrátili a svou "mátušku" zapálili. Ani tehdy ještě nepochopil hloubku té hrůzy a čekal tam plných pět týdnů, jestli se přece jen někdo náhodou nepřihlásí, aby se mu vdal. Když mu to konečně došlo - to už byla polovice října - nařídil grandiózní ústup jeho ne-už-tak-grandiózní armády. Brzy ztratil zbytek koní a tak jeho proslulé napoleonské kanony museli táhnout sami dělostřelci. Pochopitelně se brzo unavili natolik, že je museli zanechat nepříteli. Bez

kavalerie a artilerie se ovšem jejich ústup změnil v zoufalý úprk a ruští partizáni a kozáci je přepadali všude, kde se dalo. Brzo musel nechávat i své raněné a omrzlé vojáky na pospas krvežíznivým Rusům, kteří je ovšem bez milosti utloukali. Jednou v Egyptě nechal své zajatce zmasakrovat bajonety, prý aby ušetřil střelivo, ale tohle bylo poprvé, kdy připravil stejný osud svým vlastním vojákům. A co víc - tak například u Bereziny nechal za sebou vyhodit most, aby se zachránil a tím odříznul na druhé straně řeky své vojáky - 30 tisíc jich bylo - a nechal je v rukách pomstychtivých Rusů. Opět, tak jako v Egyptě, v nejhorším okamžiku utekl do Paříže, aby jim tam něco nalhal a tak věci urovnal. Také tehdy se mu to kupodivu podařilo, i když se s ním do Francie vrátilo jen pár tisíc vojáků. Ve svém Bulletinu č.29 sice přiznal, že jeho armáda byla zlikvidována, ale dodal, že jeho zdraví je "tak dobré, jako nikdy". A statisíce lidí v Evropě ještě očekávala nesmyslná smrt . . .

Po této opravdu ostudné porážce si konečně milióny lidí v Evropě, a částečně už i ve Francii, začali přát jen jedno - aby ho někdo zlikvidoval. Pochopitelně ne atentátem - na to měl příliš dokonalou síť fízlů a špiónů - ale vojensky. Byla to jen otázka času, kdy a kde se to stane. V roce 1813 mu vyhlásilo válku Prusko, Rusové se připojili a za nimi i ostatní spojenci. Z počátku opět vyhrával: Lutzen, Bautzen, Dresden - ale pak přišlo Lipsko a s ním i velká porážka. Hnali ho zpátky a v březnu 1814 vstoupili konečně spojenci do Paříže. V dubnu Napoleonovi vypověděli věrnost i jeho maršálové. "Laskavě" se sice nabídl, že odstoupí ve prospěch syna (který později dostal potupné přízvisko Orlík, žil nějakou dobu v Zákupech v Čechách a pak zemřel v obskuritě v Rakousku), ale na to mu už spojenci nenaletěli a musel abdikovat nepodmíněně. Byl pak poslán do exilu na ostrov Elbu ve Středozemním moři a bylo mu dokonce dovoleno, aby si držel 400 vojáků a tehdy už vlastně prázdný titul císaře. Reparace ovšem za něj musel zaplatit Francie, protože jeho osobní kořist opět někdo ukradl. V září se pak sešel Vídeňský kongres, který měl znovu rozdělit Evropu, jejíž hranice předtím Napoleon značně překreslil. V únoru 1815, zatímco ve Vídni pořád ještě zasedali a nemohli se dohodnout, utekl Bonaparte z Elby a vrátil se do Francie. S těmi pár vojáky by ovšem nic nedokázal, ale díky svému osobnímy šarmu a hlavně lidské hlouposti se mu zase podařilo získat armádu. V neposlední řadě zapůsobilo i dobře vypočítané gesto, kdy vojákům, kteřího přišli zatknout, nastavil vlastní hruď, ať ho tedy zastřelí. Hodně také Francouzům nasliboval - jako obvykle - například i novou ústavu s větší "demokracií". Svým nepřátelům pak ženerózně navrhl mír "a la Napoleon", který ovšem nepřijali. Prohlásili ho naopak zločincem a hned dělali přípravy, jak ho zastavit: tentokrát už mu to projít nemělo . . . Ukázalo se, že to nebude tak snadné: každý ze čtyř spojenců slíbil dodat 150 tisíc silnou armádu, ale hned bylo jasné, že se vojska asi nesejdou tak brzy. Naštěstí začal Bonapart opět dělat velké chyby a udělal jich dost. Snad že vyšel z cviku, snad proto, že jeho odhady, které byly kdysi přesné - nebo alespoň šťastné - už byly tentokrát zcela vedle. A snad i proto, že spojenci teď uměli jeho chyb lépe využít. Navíc začal podceňovat své nepřátele - což bylo něco, co nikdy předtím neudělal. Nakonec začal porušovat i svoje vlastní strategické a taktické zásady, které pak na Svaté Heleně vyhrabával z paměti, aby druhým vysvětlil, že to vše jaksi nebylo jeho chybou. Pravda, některé chyby měli na svědomí i jeho generálové (zvláště maršál Ney v bitvě u Waterloo), ale hlavní zodpovědnost za ten debakl byla nepochybně jeho.

V následující části jsem vypsal bitvu u Waterloo se všemi Napoleonovými chybami, kterých jsem si stačil všimnout a také jsem je v závorkách očísloval. Byla to série chyb, z nichž každá by možná sama o sobě nastačila přivodit porážku, ale dohromady mohly znamenat jen jedno: že u Waterloo Napoleon nepřišel o své příslovečné štěstí, jak se to snaží někteří historici tvrdit. Ani o jeho genialitu, protože ji neměl. jeho alibisté totiž zapomínají, že to byla spíše jeho schopnost vybírat si schopné lidi - tak například Lazara Carnota, vojenského inženýra a státníka, jakož i všeobecně uznávaného architekta vítězství francouszkých armád v letech 1792 až 95 a autora vojenských knih jako třeba "O obraně vojenských pevností" a j.) - a vůbec využívat kultu osobnosti k inspiraci francouzského národa. Halvně to ale byla síla jeho diktátorského režimu, která mu umožnila držet všechny důležité karty v ruce, zaručovala většinu úspěchů a zahrála do autu jeho neúspěchy, na které se rychle zapomnělo. Jakmile ta síla začalo polevovat, kouzlo spadlo a ukázaly se ty pravé císařovy šaty. . . 20 března 1815 vstoupil Napoleon opět na francouzský trůn. Zatímco spojenci stále ještě marně sháněli oněch slíbených 600 tisíc vojáků, Napoleon už zatím za dva měsíce zmobilizoval celých 360 tisíc Francouzů, tentokrát hlavně veteránů napoleonských válek a tudíž opravdovou armádní elitu. Jeho kampaň je ovšem dobrou ukázkou, jak se to dá chybami dobře zkazit - čísluji je tu v pořadí, jak přišly. Polovičku svého vojska totiž hned nechal ve Francii (chyba č.1.) a se zbytkem vytáhl na sever. 12 června zabral Charleroi a zatímco spojenci pořád ještě mysleli, že je v Paříži, 14 června přešel se svými 124 tisíci vojáků belgické hranice. Ale opět nechal asi 56 tisíc mužů vzadu (č.2), navíc v poměrně bezvýznamných pozicích. Pravda, ze severovýchodu mu hrozilo nebezpečí z Rusů a Rakušanů, ale ti byli ještě daleko, jak ho ujišťoval Carnot. Ten mu dokonce radil, aby s kampaní počkal a během dalších šesti týdnů raději sebral ještě větší vojsko. Na to mu Bonapart řekl, že to ví a že má jistě Carnot pravdu, ale že nejdřív musí on, Bonaparte. získat jedno skvělé vítězství. Možná, že podceňoval síly nepřítele, které se zatím shromáždily v Belgii, anebo si uvědoval jejich nebezpečnou blízkost a rozhodl se zaútočit na ně co nejdřív a riskovat. Pak ale ještě znova rozdělil zbytek armády (č.3. - to sice mělo posloužit účelu, ale zatím, jak uvidíme později, naopak vedlo jen k dalším chybám). Jednu polovinu poslal s maršálem Neyem za Wellingtonem ke Quatre Bras (ten tam měl 93 tisíc, ale značná část toho byla jen nezkušená belgická a jiná milice). Sám pak s maršálem Grouchym a zbytkem vojska napadl a obrátil na ústup pruského maršála Blűchera u Ligny (ten měl 120 tisíc poměrně dobře vycvičených vojáků). Brzy pak Napoleon zaujal postavení mezi oběma nepřátelskými armádami, postavení vcelku výhodné, pokud by ho byl býval ovšem dobře využil. (dokončení příště) Zpět na index NAŠI HOST : STRACH Jednoho večera se vloudil do našeho domu; už ani přesně nevím, kdy to bylo. Manželce Ivaně namluvil, že je z příbuzenstva, tuším, že řekl "bratranec", ale já ho poznal hned - byl to kamarád z dětství. Křestní jméno si nepapamatuju, ale příjmení ano: jmenoval se Strach. Znali jsme se snad odedávna, pronásledoval mě ve škole i jinde. Nebyl jsem tehdy sám: každý z nás měl nějaký ten strášek, hlavně u písemky, kdy vyskočil zpoza katedry a obíhal lavice, aby se díval, zda neopisujeme. Vzpomínám, jak jsem jednou poslal Lojzovi tahák přes mého souseda v lavici, Vaška, kterýžto moták spadn Vaškovi na zem. Matematikářka si toho všimla a chtěla mu dát poznámku. Venda prohlásil po pravdě, že to není jeho a profesorka ho vyzvala, aby teda vyzradil autora. Na to řekl hrdě, že to on prosím nemůže a já, ještě větší blbec, jsem

vyskočil a přiznal se, že jsem to napsal. Pak se tedy ptala mě, komu byl tahák určen, ale já také prohlásil, že to říct nemohu. Poněkud mě mrzelo, že se také neozval Lojza, kterému byl tahák určen, ale pak jsem pochopil, že by mu to nepomohlo: test by jistě prošvih a navíc bychom v tom byli oba. Dostal jsem tedy poznámku, kterou si dodnes pamatuju, protože vypadala jako pochvala: "Pomáhá slabším spolužákům při testu z matematiky." Matikářka si přečetla co napsala, hned to také pochopila a honem připsala: ", čímž podvádí." Nemohl jsem tehdy pochopit, že ač jsem se projevil jako hrdina a Lojzu neprozradil, byl jsem přestopotrestán. To se v kížkách, které jsem tehdy čítal, nestávalo. Při tom všem jsem i zapomněl, že byl ve třídě také Strach, ale ten se hned přihlásil sám, hned když jsem přišel domů. Přiznal jsem se totiž k poklesku a moje dobrá máma prohlásila, že mě tedy čeká dvojka z mravů a poradila mi, abych šel matikářku odprosit. Bojoval jsem velký boj, tak velké ponížení na mně přece nikdo nemohl chtít, ale nakonec jsem šel. K mému překvapení mi to matikářka odpustila. Vysvětlila mi, že mě potrestat musela, jen aby neztratila autoritu, jinak že by zítra lítaly taháky po celé třídě. Na druhé straně že se jí ale líbilo, že jsem to na Lojzu - ta hrůza, ona dokonce věděla, o koho jde! neprozradil. Řekla, že to vymazat nemůže, ale že dvojku z mravů pro mě žádat nebude. Ulevilo se mi, protože už jsem jednou dvojku z mravů měl, ještě na obecné, ale tehdy mi to jako zázrakem doma prošlo. Nějak jsem se přichomejtl ke skupině, která válela na školním výletu v Šárce balvany se stráně, takže zbytek třídu musel zběsile prchat. Dostali jsem za to my všichni nahoře dvojku z mravů, ale tehdy se projevilo moje příslovečné štěstí: táta zadní stranu vysvědčení, které jsem měl celkem dobré, ani nečetl a podepsal to - ani ve snu ho nenapadlo, že by jeho syn zhřešil zcela jinde než v matematice. No a byl to právě Strach, který mi tehdy navedl, abych o tom tátovi neřek'. Pravda, ve škole bylo pořád čeho se bát, neboť naše dobrodružné duše se učení moc nevěnovaly, bylo totiž pořád co obejvovat, a to daleko zajímavějšího, než byla Pythagorova věta. Tehdy za námi lítal Strach s hlídačem v libeňském parku, když jsme lezli přes plot na sokolské hřiště. Mohli jsme tam sice vejít normálně předem, ale to nebylo "vono". Zato když jsme lezli na strmou stěnu Černé skály nebo házeli nevybuchlé patrony do ohně - bylo to brzo po válce - přítel Strach s námi nikdy nebyl. Svět dospělých se zatím řítil do zkázy. Zlý hlídač na kluzišti u Rokytky, který hochy kolikrát i zbil, když tam vlezli zadem a nezaplatili, byl pro mě zosobněním toho nejhoršího. Jednou totiž poslouchal nějaké projevy v rádiu a křičel: "ano, teď jim pořádně rozbijeme držky!" Nevěděl jsem ani pořádně komu, ale přesto mi těch lidí bylo líto. Pak začalo zavírání, procesy a první popravy. Tehdy se Strach usadil nejen v naší ulici, ale obíhal i ty ostatní. Když táta musel odejít dělat na vrty do Ejpovic, bylo jasné, že to vše asi brzo neskončí. Ve škole už dávno visela podobizna dobromyslně vypadajícího knírače, nad jehož smrtí plakaly v rádiu veleznámé kurvy za zvuků pohřebních maršů z carského Ruska. Že to byl ještě větší masový vrah, než jsme si myseli, to jsme se dozvěděli až dlouho po jeho smrti. Ano, dávno po tom, co se začal na Letné stavět jeho nadživotní pomník, o němž se říkalo, že mu tehdy zkameněla jeho napoleonská pravice na náprsní tašce, když se dozvěděl, kolk to stálo. Brzo po pohřbu nás tam taky s gymplem zahnali na brigádu. Tahali jsme tehdy ty podivné káry s hlínou, podobné těm, co se v nich kdysi vozily ve Francii oběti ke guillotině. Jeden z nás zanotoval ze srandy pochod mrtvých revolucionářů, tak jak jsme si ho všichni pamatovali ještě z toho veselého funerálu: Tá, tadadada, tá tadadada, tá tá tadá, ta tá tá tatatata tá tadá tadá.. My ostatní jsme se pochopitelně přidali. Tříďas na nás sice celý rozčilený přiběhl, ale to už jsme v kruhu objeli i ty ostatní, takže nás slyšek kdekdo. Kupodivu nás nikdo tehdy neudal, ani Strach, asi proto, že tam tehdy nebyl. A

tak se už nikdy nedovím, kolik let by za to tehdy bylo. No a později zase tu sochu vyhodili do povětří, aby potěšili zase jiného velikána, který prý musel pro knírače jednou tancovat na stole. V té době se vrátil z jáchymovských dolů strýc Jan, který tam byl poslán na osm let, aby si příště rozmyslel sbírat peníze na rodiny politických vězňů. Brzo na to zemřel na rakovinu. Národ zatím posedla jakási letargie, že už se ani tak nebáli, na náhubek si zvykli a už jen mlčeli. Já odešel na techniku a koho tam potkám - zase Stracha. Jednou nás dokonce udal na děkanátu, to když jsme celý kroužek ostentativně nepřišli na hodinu ruštiny. "A udělali to schválně," zdůraznil ve svém reportu. Ruštinářka Bázlivá nás pak musela vyšetřovat za dohledu kádra z děkanátu. Někteří to okecali zdravotními důvody a tak jsem to zkusil také - prohlásil jsem prostě, že " já jsem ležel". "Máte na to potvrzení?" zeptala se mě Bázlivá. "Nemám," povídám, "já jsem ležel sám." Takhle jsem to prosím řekl a nic jsme tím na mou duši nemyslel, prostě jsem chtěl říci, že jsem ležel sám od sebe. Ostatní študáci ale hned propukli v huronský smích a bylo po vyšetřování - dostali jsme tu děkanskou důtku všichni. Ale musím přiznat, že se na mě tehdy nikdo z postižených nezlobil, tak prý se jim můj vtip líbil. Také jsem Stracha jednou uviděl v zástupu policajtů coby fízla v civilu, usmíval se, ale já ho přesto poznal - to když o jednom Majálesu začali v průvodu zatýkat každého, kdo se jim dostal do ruky. Některé vyhodili z techniky hned, jiným prostě jen řekli, že "propadnou ze všech zkoušek", tak ať radši odejdou sami. Na delší dobu jsem se pak Stracha zbavil, to když jsem odešel za hranice. Několikrát se sice objevil, například když jsem přišel o práci nebo když jsem měl tu ošklivou bouračku s náklaďákem. Nu a teď byl zase tady a vypadalo to, že asi na déle. Ivaně namluvil, že jsem ho pozval, aby mě poradil s léčbou. Nemohl jsem to popřít, bylo to, jako kdyby mě Strach zhypnotizoval. Ve dne mi dal celkem pokoj, ale v noci, když mě chytaly ty největší bolesti, přicházel do mého pokoje a děsil mě. Nějak jsem zapomněl, co všechno umí a tak jsem mu naslouchal, v plané naději, že mi nějak uleví. Lékaři totiž nenašli, co mi vlastně je a tak se nemůžete divit, že jsem se opravdu strachoval. Neměl jsem nikoho, komu bych se svěřil, jen Strach naslouchal mým obavám a ještě je zvětšoval. Později přicházel i ráno, to když jsem se po dvou hodinách spánku probudil, protože se bolesti se zase vrátily. "To nejhorší ještě přijde," děsil mě. "Však ty víš sám,o co jde, nemusím ti napovídat," prohlásil. "Ostatně ani si to nepřej vědět. Dej jen na svou bolest a na mě, my ti nelžeme. Doktoři ti pravdu nepoví, vždyť oni sami nic nevědí. Na ně nedej, oni vždycky všechno poznají až při pitvě." "Léky?" odpovídal na mou námitku, "jaké léky? Ty jsi ale naivní! Copak nevíš, že na to, co máš, žádné léky nejsou?" "Co tedy ale mám dělat?" zeptal jsem se. "Však ty víš sám," řekl, "nemusím ti přece všecko napovídat. Ostatně vždyť vidíš, že když ti nic nenašli, tak je to asi vážné. " "Ale to přece může takt znamenat, že mi vlastně nic není?" sténal jsem. "A proč jsou teda tvoje bolesti horší a horší?" provokoval mě a já věděl, že má pravdu. Rozčílil se: "Takovou hloupost může říct jen někdo, kdo je v deliriu nebo se zbláznil. Věř mi, já tě nestraším, já vím, co říkám." "Co mám ale proboha dělat?" úpěl jsem zoufale. "Snad nějakého léčitele ... nebo operaci?" "Ty jsi opravdu spadl s višně, ne? Co by ti asi měli uříznout, když je to imunologická záležitost?" rozesmál se. "Jaká imunologická záležitost?" chytal jsem se stébla. "To já přesně nevím, jen vím, že jednoho takhle otevřeli, pak ho zase zašili a pak se o něj nestarali."

"A už ten problém nemá?" zeptal jsem se s nadějí. "Ne, nemá," řekl a otočil oči k nebi. "Tam už nikdo žádný problém nemá." "Takže ty si myslíš, že nemám žádnou šanci?" naléhal jsem a doufal jsem, že to popře. Chtěl jsem od něj alespoň jiskřičku naděje. "To já nevím," řekl neurčitě, "- ale už je tady oběd." Jeho vyhýbavá odpověď byla vlastně horší, než kdyby řekl, že naději nemám. Rafinovaná bestie. Ivana nám přinesla na stůl havajský stejk s ananasem, ten já mám hrozně rád. Můj mučitel vyvalil bulvy, asi aby dokázal, že Strach má velké oči. "Zdržíte se ještě dlouho?" zeptala se Ivana ironicky, protože jí už také lezl na nervy. Asi to pochopil, protože řekl: "Jen tak dlouho, jak si to tady Martin bude přát, " a ukázal rukou, ve které držel vidličku, na mě. "No my jsme se ještě nedohodli," zamlouval jsem to, protože jsem pořád ještě přemýšlel, jak to mám tomu "bratranci" říct, teda to, že je nevítaný host. "Ale ten stejk je báječný," řekl a nandal si celou polovičku do své velké huby. Podíval se na mně, že nejím a prohlásil: "Dobře děláš! Když ještě nevíš, co to je, mohlo by ti to uškodit. Dovolíš?" zeptal se a aniž by čekal na odpověď, sebral mi stejk s talíře. A ještě navíc jen tak, holou rukou. "Ještě že víte, že to nevadí vám," konstatovala mrzutě Ivana a odešla od stolu. Bez omluvy - pokud vím, tak to ještě nikdy předtím neudělala.

Myslel jsem, že to Strachovi vysvětlím klidně, slušně, jak se mezi starými známými sluší, ale vyšlo to úplně jinak. Začal jsem mírně, ale pak jsem ztratil nervy. "Tak za prvé, nejsi žádný můj bratranec, ale o to tu nejde. Ty sem přijedeš otravovat, usadíš se tady a nechceš odejít. A přitom víš, že jsem nemocný, že potřebuju klid." "Tak tomu teda říkám vděčnost, " řekl uraženě. "Nemít mě, nemáš se ani čeho bát." Jeho drzost mě pobídla, abych mu to řekl rovnou: "Máš pravdu a proto si seber svoje svršky a odejdi, než ztratím trpělivost a vyhodím tě ručně!" Strčil do mne jedním prstem a já upadl na gauč. "Ty mě budeš vyhazovat? Vždyť jsi tak zesláblý, že se ani neudržíš na nohách! A bude to ještě horší, až začneš -" "Zmiz!" přerušil jsem ho, protože jsem to nechtěl slyšet. Cítil jsem, jak se třesu, nejen horečkou, ale hlavně vztekem. Přesto jsem měl celkem dobrý pocit: konečně jsme mu to řekl, konečně jsem zvítězil na Strachem. Už se ho nebojím. Vstal ze židle a usmál se na mě, skoro dobrácky. "Vidím, že už mě nepotřebuješ. Dobrá teda, půjdu. Mě nikdo nemusí vyhazovat dvakrát. Stejně ještě musím ještě navštívit pár takových, jako jsi ty. Ostatně nebudeš tu sám." Ukázal na dveře, kde stála nějaká žena, hrozně vyhublá a kostnatá, asi jako kdyby držela měsíc hladovku. "Dovol, abych ti představil sestřenku Zubatou . . ." Zpět na index POHLEDY: TRIALOG O CHYTROSTI. Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádíme novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. To jsou ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.

MARTIN: Co myslíte, že to znamená, když se řekne, že "chytrost nejsou žádné čáry"? DAVID: No já myslím - jako že být chytrý není nic tak těžkého. MARTIN: To by ale znamenalo, že každý může být chytrý, ne? HELENA: No to jistě ne, to by pak byl hrozný nedostatek hlupáků! Já myslím, že to jen naznačuje, že být chytrý není tak těžké, jak by se zdálo. MARTIN: No dobře, ale je to také pravda? DAVID: No to rozhodně ne, to chce také být trochu inteligentní, aby mohl být jeden chytrý! HELENA: (ironicky) Jak to, ty jsi přece tolik chytrý a přitom vůbec nejsi int DAVID: (skočí jí do řeči) No, zato ty jsi sice inteligentní, ale chytrá vůbec ne! MARTIN: Nehádejte se, víte přece co se říká, ne? HELENA: Že se nemáme hádat s bláznem, protože lidé pak nepoznají, kdo je kdo? MARTIN: Nu já myslel to přísloví "jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne" :-), ale radši k věci: jaký je vlastně rozdíl mezi chytrostí a inteligencí? DAVID: No inteligence je schopnost chápat a chytrost je schopnost myslet, ne? HELENA: Já mám teda někdy dojem, že sám nechápeš, co říkáš! DAVID: To je právě ono, já to vnímám jinak než ty! MARTIN: S tím vnímáním jsi to Davide trochu popletl - vnímáme smysly, ale chápeme mozkem. Myslíte si opravdu, že inteligence je jen schopnost chápat? HELENA: Já myslím, že je to i schopnost tvořit, přizpůsobit se a já nevím, co ještě. Co se týká chytrosti, to bych souhlasila tady s našim vnímatelem, že je to schopnost myslet. DAVID: Inteligence je prostě v genech, někdo se narodí inteligentní a druhej zase ne, što paděláješ! MARTIN: No počkej, když se s tím už člověk narodí, jak teda zjistíš třeba u dvouletého dítěte, že je inteligentní? DAVID: No to já nevím, na to jsou přece testy, ne? HELENA: Dobře, ale co je pro dvouleté dítě problém, to pětileté dítě klidně udělá, takže by se zdálo, že pětileté dítě je inteligentnější, než dvouleté, to snad ne? MARTIN: Máš pravdu Heleno, ale trik je v tom, že je to jen jakási míra schopností - můžeme například říci, že tento člověk je inteligentnější než tamten, ale nemůžeme tvrdit, že někdo je inteligentní, teda myslím absolutně inteligentní.. DAVID: (Směje se) Anebo absolutně blbej, že jo? HELENA: (ironicky) Tak to máš dobrý, Davide, už jsem měla strach. Ale řekni, Martine, na co máme teda ty inteligenční kvocienty, ty IQ? MARTIN: Abych pravdu řekl, nejsem jejich velkým vyznavačem - zkouší se jimi většinou jen matematika, geometrie, logika, základy usuzování a gramatika. Ale inteligence je přece daleko víc! Pokud se IQ testy používají ke srovnávání lidských schopností pro jiné než čistě akademické důvody, budou vlastně hodně diskriminační, protože jsou jen úzce zaměřené. A jak už řekla Helena, inteligence je například také schopnost tvořit, řešit problémy, učit se a vůbec poznávat svět kolem sebe. HELENA: Například k napsání básně je také potřeba určité inteligence, ne? MARTIN: Jistě. Výraz "inteligence" je prostě hodně zprofanován. Už Mark Twain řekl, že existuje jen jedno nejinteligetnější dítě na světě a každá matka ho má. Ale vraťme se k té chytrosti. Jak se vlastně liší chytrost třeba od moudrosti?

DAVID: Moudrý je člověk, který mnoho ví a chytrák je ten, co ho umí podrazit, ne? HELENA: No já si myslím, že moudří jsme z knih a chytří se stáváme zkušeností. DAVID: (ironicky) Tak nevím, jestli jsi tak sečtělá nebo tak zkušená? MARTIN: Už zase začínáte? Fakt je, že oba výrazy jsou někdy skoro synonyma, jindy se liší, hlavně podle souvislosti ve větě DAVID: (skočí mu do řeči) - nebo podle toho, kdo je používá MARTIN: - jistě, však jsem ještě nedomluvil - a podle toho, co tím ten druhý člověk zase chápe. Ale každý jste měli trochu pravdy, všichni cítíme, že to neznamená totéž. Ale protože se u obou výrazů jedná stejně o výrazy nepřesné - HELENA: (přeruší ho) Jak to, nepřesné? MARTIN: jak vlastně chcete měřit chytrost? A přece to děláme, většinou jen podle osobního posuzování: ten je hloupý a ten je chytrý, ten je moudrý a ten je blb. Je to jako u nadávek: samá emoce a házení jmény. Navíc někdo pro mě může být docela hloupý, ale pro jiného je to třeba mudřec. Neexistuje žádná oficielní kategorie "mezi", t.j. lidí, co nejsou ani hloupí, ani chytří - a těch je jak známo nejvíc. DAVID: Takže ty výrazy nemáme používat? MARTIN: Ale ano, ale raději pro myšlenky než pro lidi - například říkat: "tenhle nápad je chytrý, ale tenhle mi připadá hloupý". Pak s vámi bude daleko víc lidí souhlasit, protože budete mluvit o něčem konkrétním a zároveň osobně neurazíte řečníka. Protože jak víte, v diskuzi nemáme napadat lidi, ale jen jejich nápady :-). HELENA: Já myslela, že přívlastky chytrý a hloupý byly ale vymyšleny hlavně pro lidi, ne? MARTIN Nu ano, ale to ještě neznamená, že je používáme chytře :-). Říci, že je někdo chytrý nakonec ještě tak moc neříká. DAVID: Protože chytrost nejsou žádné čáry, že jo? MARTIN: Ano, právě, a každý z nás byl, je nebo bude - alespoň jednou v životě - chytrý. Navíc řeknu-li, že je někdo chytrý, je to, jako bych říkal: "Hele, on je také chytrý, zrovna jako já". Vám se to nezdá? Dobře, vezměte si opak: řeknu-li o druhém, že je hloupý - tam je už víc jasné, že tím chci říci, že já ten hloupý nejsem, čili že já jsem ten chytrý. Skoro každý dospělý člověk je chytřejší než dítě v první obecné, ale to ještě neznamená, že je také chytrý podle měřítek pro dospělé. DAVID: (žertovně) Dobře, nebudu už teda říkat, že Helena je chytrá, ale jen že je jen chytřejší než já. HELENA: No vidíš Davide, ty už začínáš být docela inteligentní! Zpět na index POEZIE: MLADÁ DÍVKA

Mně připomíná bílý, něžný květ, na němž lpí v kapkách chladná ranní rosa, kterou si ještě slunce nesebralo zpět, či jako lesní víla, která chodí bosa, jak bílá ovečka, již pastýř opustil a vydána je vlku na pospas, jak naše dětství, plné šťastných chvil,

jež žije kdesi rozpustilé, nezkušené v nás. Ten její milý ostych, víček klopení, zarudlá tvář, ten čistý úsměv dětí, v němž tušíš první ženy zrození, ta naivní veselost, která ji plně světí, to vše mi připomíná jarní přírodu, jež oslavuje svoje zmrtvýchvstání. Mládí a krása jdou tu spolu v průvodu a naše oči s obdivem se sklání . . . Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 6B/2000 Kanadsko-český literární měsíčník Zpět na titulní stránku Hurontarie Komentář: Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, vlastně dvě, a sice sbírku esejí pro pražské ArtForum, nazvanou ARTIKULACE a její anglickou verzi ART-TICKLES, obě doprovázené fotkami děl našich sklářů. Naše knihy najdete na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Knihy jsou zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři! • PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po pětadvacáté. Pokračujeme tam v sérii lekcí "Umíme se učit?", a to o pravé a levé půlce mozku, jak se obě liší a jak toho využívat. Michal nám poslal pár barbecuových rad, Emil nám dodal fotku svíce s čísi hlavou (či lebkou?), zatímco Pavlína poslala povídku "Mašinky" a Zdena svého oblíbeného veverčáka Vojtu. Laddie přiložil báseň o propasti, což v tomto případě není geografický termín. J@ns@n nám zintervjúoval jednoho slavného otce, napsal báseň v próze - o květinářce a přidal esej pro ArtForum. Dále jsou tam novinky z NetSvěta, ale to už si přečtěte sami. Adresa je dole, a nezapomeňte: stále tam hledáme nové autory textů či obrázků. • Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora, anglicky a česky. Jejím námětem je práce Adolfa Borna a esej se nazývá CHVÁLA SVOBODNÉHO DUCHA. Internetová výstava se otvírá k výročí Mistrových sedmdesátin. Obrázky jako ten napravo (© Adolf Born) najdete na výstavě ve třech velikostech.. Výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html • Interview s j@ns@nem se objevilo na stránkách nové přílohy Neviditelného Psa, nazvané Universum. Vede ji dobrá přítelkyně Hurontarie, Jitka Splítková, která otázky pokládala, zatímco j@ns@n je pak zase zvedal. Interview najdete na http://pes.internet.cz/veda/ • Nový frývér: AboutTime od P.Lutuse je název programu, kterým si automaticky můžete seřídit čas na vašem počítači a to hned podle několika standartů. Musíte být ovšem na netu - jinak vás tam program sám zapojí. Operace je to tak rychlá, že je čas upřesněn téměř bleskově. Proč mi čas začal dělat rotyku, to nevím, ale podle názoru kamarádů je to díky některým programům, které k času mají nějaký přístup - ač by pochopitelně neměly. Může to ovšem být i slabá baterie, prohodil pak kdosi jiný (to se mi nezdá, to by asi nešlo víc věcí). Tak či tak, vím jen to, že když nastartuju počítač, čas je v čudu. Ano, mohu ho nastavit ručně, ale víte, jak to dlouho trvá? Program je pochopitelně zdarma a najdete ho na: http://www.arachnoid.com/abouttime/index.html. INDEX:

Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

NAŠE MYŠLENÍ (díl 2, dokončení.) WATER-LOO (díl 2, dokončení.) PODIVNÁ KREMACE SBOHEM, ROZHOVORY! NENÍ TŘETÍ CESTY

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Blahoslavení chudí duchem, jejich je království pozemské."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] DIMENZE: NAŠE MYŠLENÍ: NA ROZCESTÍ ČI VE SLEPÉ ULIČCE? (Díl 2, dokončení). Tím se dostáváme k tak zvané root cause, neboli hlavní příčině. Zda se součástky tavily či chemicky rozpouštěly, bylo v tomto případě úplně vedlejší. Teplota i lázeň byly zřejmě správně nastavené a jejich změna by k ničemu nevedla - chybné byly součástky. Později jsme se dozvěděli, že firma změnila jednoho ze tří dodavatelů součástek, takže pravá příčina byl vlastně ten nový dodavatel, ale metoda nám přesto pomohla určit „kořen zla" - a to je důležité. Je to zároveň příklad i toho, jak se celá třída specialistů nemůže dohodnout na příčině, protože si ji plete s následky. Na vyšetřování root causes se spotřebují na světě ročně po světě miliardy dolarů a tak není divu, že se firmy i celé státy snaží hledat nové způsoby řešení problémů. Do této kategorie patří i další metody, jako je bariérová analýza, změnová analýza, dále t. zv. metoda „událost a příčina", účelová analýza, symptomová klasifikace a jiné. Jsou pochopitelně i ty sofistikovanější, které používají kombinaci grafiky a symbolické logiky, případně i počtu pravděpodobnosti, a to vše pochopitelně ještě navíc za pomoci počítačů. Další častí „vědeckého troubleshootingu" je ovšem rozhodnutí o korektivní akci - neboli decision making. Při posuzení nejlepšího řešení (těch je vždy několik, jinak by to bylo hrozně lehké) je třeba udělat odhad ceny, risku, praktické realizace, kompletnosti a také trvalosti daného řešení. Navíc

musíme uvážit i potencionální neboli možné problémy, které řešení může přinést, neboť jak říká Murphyho kolega: „Každé řešení jednoho problému s sebou přináší nejméně dva nové problémy". Při řešení nám zase pomáhají různé metody – z nich nejznámější je ta, která každému faktoru řešení přiřadí určitou „váhu", jež se pak pro to které navrhované řešení vynásobí pravděpodobností či odhadem efektivnosti řešení pro ten který faktor. A opět, udělá se jakási suma a nejlepší řešení je na světě. Zase ovšem jen to pravděpodobně nejlepší, neboť záleží na tom, jak správně oceníte ty které váhy či pravděpodobnosti. Prodělal jsem ještě jiné kurzy hledání root causes, a své poznatky bych shrnul asi takto: - Naše zkušenosti nám v dedukci pomáhají jen někdy, jindy nás spíše zaslepují, specielně ty jednostranné. - Nejlepší obecná metoda je taková, kde i neodborník může najít cestu k řešení - ovšem ne zcela nutně řešení samotné. - Většinou máme ještě data navíc, která nejsou nijak užitečná. To věci nepomáhá, neboť se začínají uplatňovat různé variance a chyby, které komplikují situaci, nemluvě už o datech vyloženě nesprávných. - Při hypotézách se uplatní používat pravidlo Occamovy břitvy, tj. nejprve je třeba vyzkoušet ty jednodušší. - Vždycky je potřeba předem prostudovat věrohodnost fakt, naměřených hodnot a získané informace, jinak se dostaneme do začarovaného kruhu a výsledek je pochopitelně také nesprávný. - Tak či tak, hypotézy si musíme vymyslet sami a nebude-li mezi nimi ta pravá, správné řešení nenajdeme. Podle určitých náznaků (viz dříve uvedené výsledky obodování) však můžeme už před otestováním vidět, zda máme takový případ a hbitě přimyslet další hypotézu. Jak hbitě, to už zase záleží na naší praxi v tom kterém oboru, případně na zkušenostech s řešením podobných problémů. - Nemusíme uvažovat všechny hypotezy - také zde praxe pomůže naznačit, co je nepravděpodobné či zbytečné. Ovšem pozor: překvapení jsou možná! - Metoda nám sice řekne, která hypotéza je nejpravděpodobnější, ale ne, která je správná - to se dokáže jen následující zkouškou, což je důležtá čast každé analýzy. Otestování v praxi je nejlepší a často i jediné spolehlivé měřítko správnosti naší hypotézy. Od zjištění, která hypoteza je správná, přejděme teď k tomu, co předchází: jak vlastně tyto hypotézy dáme dohromady. Tady většinou samotná fakta nepomohou vůbec, zkušenost jenom trochu a někdy pomůže i určitá dávka intuice či inspirace, jinak řečeno creative thinking. Také tato část myšlení dělá současným vědcům, inženýrům a manažerům potíže, a to možná ještě větší než samotná dedukce: jinak řečeno volně: „komu není shůry dáno, v apatyce nekoupíš". Ovšem i tady zase existují kurzy, knihy a tréninkové metody. Zvláštní kategoríí jsou pak ty pomůcky, které slouží specielně pro výcvik pravé poloviny mozku, ano, té, která má být sídlem inspirace a která údajně u umělců pracuje lépe, než u lidí, uvažujících příliš „logicky". (Poznámka: v současném čísle Příložníku (10.6.) je celá lekce o obou polovinách mozku, jak se liší a jak se toho dá využívat). Nebudu zde doporučovat něco, co jsem si důkladně nevyzkoušel, ale znám poměrně detailně světoznámé metody Edwarda De Bono, skvělého konzultanta a autora mnoha knih, včetně termínu laterární myšlení ®". Po stránce organizace dat, zaměřené na jejich plošné a grafické znázornění (namísto lineárního) mi ještě nejlépe sedí mentální mapy ®" od Tony Buzana, který také tento termín vynalezl. Taková mapa se pak liší od "lineárních" sepsání (t.zv. pod sebou, jako jsou třeba poznámky z přednášky), hlavně tím, že nejen vyjadřuje hierachii jednotlivých bodů, ale i jejich spojitost a navíc přímo vyvolává další asociace či evoluce idejí.

Účinnou metodou je například tvoření nových pardigmat (to jsou vlastně jakési šablony, podle kterých myslíme, často hodně zkostnatělé) včetně reverzace těch starších, či jiné methody kreativního myšlení, z nichž každá má jistě něco do sebe. Ale to by byl dlouhý seznam a pokud jsem tu některé vynechal, není to proto, že bych je podceňoval, ale proto, že jsem neměl příležitost je příliš používat. Pro vlastní potřebu si vypracovávám také své vlastní asociačně-inspirační diagramy, ke kterým jsem se propracoval vlastní metodou a jejichž „skeletonové" formuláře a grafy jsem si navrhl. S příchodem počítačů se objevily, anebo našly širší použití, i jiné metody. Dříve již zmíněná fuzzy logika (FL) dnes dokonce proniká i do regulačních a kontrolních systémů, kde nahrazuje dnes už archaické řešení regulačních obvodů methodou „ladění" (tj. hledání optimálních konstant pro proporcionální, derivační a integrační členy). Na rozdíl od klasické metody, kde se konstanty během přechodového jevu nemění, fuzzy logic je měnit může, takže při změně vstupní funkce nebo parametrů zátěže se systém nemusí pracně „přelaďovat", stačí jen aby si proběhl trénovacím cyklem. To ovšem znamená, že se dotyčný obvod musí přitom také něco naučit. V této „vyšší" kategorii jsou totiž stroje, které se opravdu učit umí (t.zv. learning systems) - což je někdy těžké i pro člověka, hlavně teda to poznání, že každý se musíme pořád učit, jinak budeme zůstávat pozadu. Mezi tyto systémy pak zahrnujeme například neuronové sítě (neural networks, NN), které využívají principů, na kterých pracují mozkové neurony člověka. Jak dalece vlastně napodobují práci neuronů, to je těžko říci, neboť typů NN je několik a stále přirůstají. Na rozdíl od dnešních, dalo by se říci již klasických počítačů, neurony provádějí různé operace ve společném elementu, tj. neuron má v sobě logiku i paměť. Jejich hlavní použití je tam, kde musíme optimizovat systémy, které se nedají reprezentovat formulou, rovnicí či grafem, čili kde neznáme přesně zákonitosti jevů. Údajně už dělají NN dobrou práci při odhadu tendencí na burze a pomáhají i při jiných předpovědích. Do této kategorie patří i systémy s genetickým algoritmem (GA), okoukaným od pana Darwina, jak i sám název naznačuje. A pochopitelně existují i kombinace těchto FL, GA či NN, račte si vybrat. Také paralelní počítače nám stále ještě mají ukázat, co dovedou, soudě podle toho, co se nám naslibovalo. Tím to pochopitelně zdaleka nekončí a jistě nás čeká cestou i mnoho překvapení. Nejnovější práce se snaží navázat na teorii, že mozek vlastně pracuje holograficky, t.j. že nelze dost dobře najít lokaci určitých dat v lidské paměti, že jsou prostě jaksi rozprostřena. Vyrobíme-li totiž holografický obraz, třeba na fotografické desce, a tuto pak rozbijeme na malé střípky, každý ten střípek obsahuje celou, kompletní informaci. Také studie, které porovnávají způsoby myšlení obou polovin mozku, jsou jistě víc, než zajímavá hra. Ale to už jsme se dostali do oblasti umělé inteligence (artificial intelligence). Pravda, termín inteligence je poněkud nejasný, už proto, že ho nikdo nechce ani definovat. Ne že by tu šlo o jistý druh skromnosti (ten, kdo opravdu ví, co je inteligence, už musí být sám jistě inteligentní, ne?), ale hlavně si nechceme zavírat vrátka, když víc a víc poznáváme, co všecko se dnes může za projev inteligence považovat. Můj osobní názor je, že kromě lidské inteligence existuje ještě jiná, ne tak zřejmá, mezi jinými i genetická, jako jsou třeba instinkty zvířat. Nevadí, že zvířatům samotným inteligenci jaksi nepřiznáváme - jejich instinkty jsou přesto jejich zděděnou Velkou Pravdou, která jim pomáhá přežít a dokázat něco, na co my sami třeba potřebujeme složitá zařízení a ještě počítače. Kdyby například šestiletý školák dokázal uplést pavučinu tak rafinovaně a optimálně jako pavouk, jistě bychom jeho činnost považovali za inteligentní. Asi proto, že u člověka by to nebyl instink, ale výsledek složitých myšlenkových procesů.

Umělá inteligence kdysi začínala t.zv. expertními systémy (ES), kde počítač - za pomoci fakt a pravidel, kterými jsme ho (vlastně ti experti) zásobili předem - dokázal uvažovat jako odborník, tj, prováděl lékařské diagnozy, hledal naftu a podobně. Jeho činnost spočívala v tom, že se uživatele programu ptal na fakta, a podle různých odpovědí mu pak dával další, specifické otázky a nakonec provedl rozhodnutí. Program měl jednak svou databázi, jednak pravidlovou bázi (rulebase) a odvozovací logiku (inference engine). Ta pravidla byla někdy daná jenom logikou, jindy vzorcem, nebo jen pravděpodobností či zkušeností (rule of thumb). ES systémy se množily, ale svoji užitečnost vyčerpaly prakticky velice brzo. To je totiž tak: programy mohly být koneckonců jen tak dobré, jak dobří byli ti experti, kteří je vytvořili a někdy bylo lepší a i levnější najmout si přímo experta. Také proces IF-THEN, používaný u ES, vytvářel dost složité logické stromy a navic byly programy příliš specifické, takže např. veterinářská diagnostika se nehodila k ničemu jinému než právě k veterinářské diagnostice. Kdysi se dokonce prohlašovalo, že PROLOG (v Evropě a Japonsku) či LISP (v Americe ) jsou „inteligentní" jazyky. Pravda, PROLOG je object language a jeho inference engine je přímo zabudována v něm, což je jistě výhoda, ale jeho použití je opět vázáno na to, jak kompletní máte databázi fakt - chybí-li vám nějaká fakta, nemůžete z nich nic spolehlivě odvodit. V takovém případě mají lepší výsledky NN či počítačová simulace (samozřejmě jen pro rozumně malý soubor proměnných), případně metody Monte Carlo, teorie chaosu a jiné vymoženosti moderní matematiky a fyziky. A nezapomenňme ani na umělý život (artificial life), to jest na ty softvérové kompozice, které mají charakteristiky živých tvorů, včetně rozmnožování (např. počítačové virusy) a doufá se, že časem možná přijdou i na svůj způsob myšlení, který bude rozdílný od toho našeho - v neposlední řadě i tím, že prý bude i „lepší". A jsme opět na začátku, ale i zároveň i na konci tohoto velikého kruhu. Zdá se, že složitost našich zájmů a tomu odpovídající komplexnost našeho myšlení se nedá nahradit nějakým jednoduchým návodem, kamenem mudrců. A i když si prý Einstein vzal svůj unifikovaný vědecký systém s sebou do hrobu, pro praktické potřeby řešení každodenních problémů by stejně nebyl příliš užitečný. O to tady ostatně ani nejde. Jedno je jisté: naše myšlení se rozhodně nenachází ve slepé uličce a o užitečné metody myšlení není nouze. Jde spíše o to, jak a kdy tu kterou metodu s úspěchem použít. (konec) Zpět na index REPORTÁŽ : WATER-LOO (Císařovy nové hemoroidy, dokončení) "Porvu que cela dure!" (Jen aby nám to vydrželo!) Prohlášení Napoleonovy matky, Leticie, když jí řekli, že byl prohlášen císařem. "Merde!" Odpověď velitele císařských Starých gard, generála Camronne, když byl u Waterloo vyzván, aby se vzdal.

Francouzi se potkali s Prušáky u Ligny. Po hodině boje si Napoleon uvědomil, že na ně není dost silný a poslal urgentní zprávu maršálovi Neyovi, veliteli levého křídla armády a nařídil mu, aby poslal svou první armádu, 30 tisíc mužů na pomoc (chyba č. 4). Místo aby zprávu donesl přímo na velitelství

maršála Neye, kurýr ji přinesl generálovi Drouetovi, veliteli první armády. Drouet okamžitě vyrazil k Ligny. Když se Ney dozvěděl o Drouetově odchodu, poslal mu zprávu,. kterou reverzoval Napoleonův rozkaz a nařídil mu, aby se vrátil zpět na Quatre-Bras. Ten se tedy opět vracel, s výsledkem, že zatímco kolem řádily dvě bitvy, nemohl se zúčastnit ani jediné. A tak když Napoleon přece jen porazil Blűchera, nemohl ho dále pronásledovat a 70 tisíc Prusů mohlo odtáhnout celkem bez dalších ztrát (chyba č.5). Na druhé straně Ney nemohl bez Droueta také způsobit Angličanům velkou škodu a po Wellingtonově protiútoku se raději stáhl zpět na jih od Quatre-Bras, kde ho také konečně našel Drouet. Když se vévoda Wellington dozvěděl o Blűcherově porážce - zřejmě ještě tehdy, když vesele tančil na bále v Bruselu, dal své armádě rozkaz okamžitě se stáhnout a nechat vzadu jen nějaké jednotky, které měly nepřítele poplést. Také hned poslal zprávu Blűcherovi (který byl prý jen deset mil vzdálen), aby se s ním spojil na Mont Saint-Jean, blízko městečka Waterloo, aby tam společně vzdorovali levému křídlu Napoleona. Ten o tom ovšem nevěděl - i když to možná tušil a proto nařídil Grouchymu (veliteli svého pravého křídla), aby se svými 30 tisíci vojáky pronásledoval Blűchera k Namuru (č.6) a současně poslal rozkaz Neyovi, aby napadl Wellingtona (č.7). Ney zřejmě váhal a když Napoleon k němu přitáhl a ujal se velení, bylo už pozdě: Wellingtonova vojska se stáhla, aniž si toho Ney všiml (č.8). Když si Napoleon uvědomil, že byl oklamán, posunul se dopředu (č.9) a brzo pak už u Mont Saint-Jean mohl viděti Angličany, jak se chystají k zítřejší bitvě. Grouchy, který nemohl najít Prusy, protože se zatím stočili na severozápad, poslal v tom smyslu depeši Napoleonovi. Jeho kurýr se ale vrátil od Napoleona s rozkazem, aby Grouchy pokračoval v pronásledování (č.10). V té době byl ovšem Grouchy hodně vzdálen od Prusů, což Napoleon sice nevěděl, ale přesto mohl jako vojevůdce očekávat.

Příštího dne, bylo to 18 června, se Wellingtonovy jednotky (celkem 67 tisíc s 156 kanony) postavily proti Napoleonovi (který měl 74 tisíc vojáků a 246 kanonů) a bitva se zdála nevyhnutelnou. Napoleon se roahodl, že dobude Mont Saint-Jean a odřízne Angličanům cestu do Bruselu. Zřejmě nevěděl, že Blűcher ujistil Wellingtona, že jeho 70 tisícová armáda mu přijde ještě téhož dne na pomoc. Bonapartův bratr Jerome mu sice tvrdil, že získal informaci o tom, že Wellington a Blűcher se mají potkat u Soignes, ale Napoleon to omítl jako nesmysl (č.12). Wellington věděl, že musí za každou cenu vydržet až do Blűcherova příchodu. Umístil svou obrannou řadu na obou stranách hlavní cesty do Bruselu, se dvěma strategicky umístěnými a okupovanými zemědělskými statky (Hougumont a La Haie-Sainte). Tato pozice byla později kritizována některými historiky jako velmi špatná - neboť za nimi byl hustý les, ne zrovna nejlepší místo na organizovaný ústup. Druzí si naopak myslí, že to byla pozice dobrá - když uvážíme situaci, výsledek bitvy a nakonec i to, že Wellington si zřejmě toto místo sám předem vybral, když dělal předběžnou rekognoskaci přímo na místě. Navíc je vidět i z rozložení sil (viz přiloženou mapku) jak Wellington zcela správně předpokládal místo hlavního útoku a předem tam koncentroval obranu. Z dalšího průběhu bitvy je navíc zřejmé, jak dokonale měl prostudovanou Napoleonovu taktiku, tu které mu kdysi tolik pomáhala vyhrávat. Francouzi totiž museli svůj útok vést do kopce, skrze bahno (tu noc hodně pršelo) a navíc v údolí, které bylo zcela přehledné z pozice Wellingtona - ale ne už z Napoleonova pozorovacího místa na La Belle Alliance(č. 13). Vévoda pak umístil jen malou část své armády na vrcholku kopce, ostatní schoval všechny na druhé straně, dobře chráněné proti dělostřelecké palbě. Navíc ještě nařídil svým vojákům zalehnout během kanonády a tím zmenšil ztráty an minimum. Jistě, kdyby se Napoleonovi podařilo ukořistit cestu do Bruselu, situace by se byla stala velmi nebezpečnou, ale jak se říká: "po

bitvě je každý generálem", dokonce i historici. Na rozdíl od jeho poslulých "vojenských maxim" si Napoleon, ač útočník, neměl možnost zvolit místo pro bitvu sám (č.14). Navíc ještě před samou bitvou žádal maršál Soult Napoleona, aby přivolal Grouchyho zpět. Ale Napoleon se mu smál a řekl něco v tom smyslu, že Soult se Wellingtona bojí, protože ten ho předtím porazil už ve Španělsku. To bylo ovšem nejen arogantní, ale i značně ignorantní prohlášení od muže, který nikdy sám předtím proti Wellingtonovi nebojoval. Ač k tomu neměl žádný jasný důvod, Napoleon čekal s útokem až do oběda (č.15) a tím vlastně dal Wellingtonovi dost času, aby se dočkal příchodu Prušáků. Někteří odhadovali, že Bonaparte čekal, až uschne půda, aby mohl postavit své kanony do jejich palebných postavení, ale spíše čekal na zprávu od Grouchyho, která by potvrdila, že se pustil do boje s Prusy někde jinde a že nehrozí nebezpečí spojení Blűchera s Wellingtonem. Ale už v jednu hodinu odpoledne uviděl přicházet první Prušáky a to zprava u Plancenoit. Drze tvrdil, že to jsou Francouzi a opět, doufaje, že je Grouchy někde blízko, poslal mu rozkaz, aby honem napadl pruské vojsko. Protože ale měl dvakrát méně vojáků než Blűcher, nemohl by býval Grouchy udělat víc, než jim na pár hodin zabránit, aby se zůčastnili hlavní bitvy a to ještě bylo sporné, protože nebyl zrovna ten nejlepší velitel pro takový úkol. Ovšem Grouchy nebyl vůbec nikde blízko Prusů ( pořád ještě byl asi 25 km od nich) a Napoleon to věděl, nebo to alespoň tušil. Bitva začala francouzskou kanonádou, které zpět odpovídala anglická artilerie. Francouzi, vedeni princem Jerome, pak zaútočili na Hougemont, aby odpoutali nepřítelovu pozornost. Princ se zřejmě chtěl ukázat užitečný, ale šarvátka se změnila v malou bitvu, a tím zaměstnala hodně francouzských vojáků, kteří byli zatím potřeba jinde (č.16). Co pak následovalo byla řada francouzských čelních útoků na Wellingtonovu hlavní čáru obrany a to pravé křídlo, nejprve pěchotou - ale bez podpory kavalerie (č 17), pak několik útoků jízdou - opět ale bez pomoci pěšáků (č.18). Proč to bylo provedeno tak stupidně se už dnes asi nedovíme - byl to ostatně Ney, který tyto útoky vedl. Možná, že nemohl získat rychle zorganizovat dostatečnou podporu, možná, že se s veliteli dobře neznal - dorazil k jednotkám teprve dva dny před bitvou - ale byl prostě pokaždé, když vyrazil k útoku, zastaven a zahnán zpět. Je zajímavé, že zatímco jeho kavalerie dobyla britské dělostřelecké pozice celkem dvanáctkrát, nikdy se ani nezastavila, aby zneškodnili britské kanony (zaklínováním) a když pak Angličané Francouze zahnali, jejich kanonýři se vrátili k dělům a používali je znova a znova (č.19). Ve čtyři odpoledne napadli Prusové Francouze z boku a tím se váhy naklonily na druhou stranu. Už tehdy muselo být Napoleonovi jasné, že bitva je ztracena. A nyní tedy udělal to, co znal nejlépe: docela uboze lhal. Prohlásil, že vojska napravo nejsou Prušáci, ale vojáci Grouchyho. Podnikl útok všemi svými jednotkami své Staré gardy, tím nejlepším, co měl, přičemž se pořád desperátně snažil prorazit obranné řady Angličanů a obsadit cestu na Brusel (č.20). Protože jeho kavalerie byla zničena díky opakovaným, leč neúspěšným útokům Neyovým, byl to zase jen útok pěchoty proti kanonům a anglickým obranným čtvercům, které, ač unaveny bojem, stále pevně držely své postavení. Bonaparte původně chtěl vést svou gardu do boje sám, ale nechal se svými generály "přesvědčit", že by neměl (č.21). Princ Jerome dokonce věřil, že tam Napoleon chtěl hledal smrt, ale zřejmě svého bratra nikdy dobře neznal. Ty doby, kdy Napoleon osobně vedl své vojáky do bitev, byly dávno ty tam. Jeho přítomnost by možná mohla znamenat hodně: anglické řady už prořídly a vojáci byli neustálými útoky unaveni - proto také Angličani říkali té bitvě "téměř porážka". Ale je také možné, že už bylo stejně pozdě. Jelikož pořád přesně neznal počet Wellingtonových vojáků (č.22), kteří byli schováni za kopcem, znovu tvrdil, že Grouchy už jim přišel na pomoc (č.23). Tak hnal Starou Gardu do jisté smrti a když se řady schovaných Angličanů objevily před nimi jako duchové a salvy z jejich mušket srazily staré napoleonské veterány zpět, někteří z nich byli tak šokováni, že už ani nebojovali. Ostatní, když

viděli, že nemohou ani přešplhat řady svých mrtvých kamarádů, se dali na útěk. V osm hodin večer porazili Prusové Napoleonovo pravé křídlo a to už se vytvořila panika mezi Francouzi všude. Brzy bylo po bitvě a sám Napoleon stěží unikl, což bylo také něco, co dříve uměl poměrně skvěle. Během útěku Francouzů se všude ozývaly výkřiky "zrada", ale dlouho nikdo nevěděl, kdo byl vlastně zrádce. Napoleon konečně klesl tak hluboko, že zradil vlastní vojáky, ty, kteří mu dali jeho moc, kteří se k němu s nadšením opět přidali, když se vrátil z Elby, a o kterých nikdy nepřestal tvrdit, jak nesmírně je miluje. Je zcela neuvěřitelné, že by si býval spletl Prušáky, kteří bojoval s jeho jednotkami, s francouzským vojskem. A dokonce i kdyby ho jeho oči klamaly - na bojišti bývá hustý kouř - pořád ještě neměl zprávy od Grouchyho a věděl, že to ani nemohl být on, kdo mu "přispěl na pomoc". Neexistuje žádné ospravedlnění pro takovou zrádnou lež - bitva byla už tehdy prohraná. Byl to poslední desperátní pokus desperátního císaře, který stále ještě věřil ve své příslovečné štěstí víc než v co jiného. V osm hodin zahnali Prusové Francouze na jih a vypukla celková panika. Tentokrát byli Francouzi pronásledováni až do tmavé noci, celou cestou až k vesnici La Belle Alliance. Maršál Blűcher tam sice navrhl Wellingtonovi, aby dali bitvě symbolicky toto jméno (t.j. "krásné spojenectví") , ale ten to odmítl - patrně si myslel, že by to nějak mohlo zmenšit důležitost jeho vlastní zásluhy. Příští ráno slunce osvítilo údolí, celé poseté mrtvolami. Ztráty byly 40 tisíc Francouzů a 23 tisíc Angličanů a spojeneckých vojáků. Je to ironie, že to byl právě Napoleon kdo kdysi řekl, že dobrý velitel má cenu čtyřiceti tisíc vojáků. Jakou cenu má asi špatný velitel?

Ve svých pozdějších pamětích Napoleon kritizoval Grouchyho, že se mu nepodařilo zastavit Prušáky. Také Neyovi dával vinu, že nezaútočil na Angličany u Quattre-Bras a nechal je ustoupit. Také mu nemohl prominout, že nařídil Drouetovi, aby se k němu zase vrátil a tím znemožnil Napoleonovi zničit Blűcherovu armádu. Přitom to byl Napoleon, kdo jim oběma bral jejich vojáky a posílal je sem a tam (č.24). Vinil prostě každého, i obyčejnou smůlu, jen ne sebe. Byl to zcela ubohý pokus hodit svou vinu na někoho jiného. V žádném případě nepřiznal zásluhu třeba britské statečnosti, zkušenostem maršála Blűchera nebo Wellingtonově strategii. Naopak, jako někdo, kdo neumí prohrávat, ve svých memoárech vévodu jenom kritizoval, obzvláště způsob, jakým řídil bitvu - asi ji měl podle něho řídit tak, aby napoleon vyhrál :-). Také toto svědčí o úpadku Bonaparta-vojáka, který kdysi dovedl ocenit i kvality nepřítele - což mu mimochodem také pomáhalo vyhrávat. Jak už jsme ukázali, Napoleonovy trable začaly už tehdy, kdy podceňoval síly nepřítele, který proti němu stál, a proto vytáhl s poměrně malou armádou na sever, stále - a zbytečně - přitom nechávaje za sebou velké rezervy. Nesmyslná Grouchyho honička za Prusy se může zdát opodstatněná, uvážíme-li, že chtěl zabránit spojení dvoua rmád nepřítele. Jenže z pozice zeazadu spojení zabránit vůbec nemohl a navíc, když mu Grouchy napsal, že nemůž Prusy najít, mohl ho ještě včas odvolat a proto plná vona za porážku padá jen a jen na Bonaparta. Jak je také vidno, "genius" strategie se nic nepoučil z dlohé řady porážek ve Španělsku a místo aby po právu ocenil vojenské umění Britů, reaději podceňoval své vlastní generály. Spojenci se naopak poučili a pak mu s radostí dokázali, jak moc. Kde je tedy důvody pro všechny tyto jeho omyly? Bolesti způsobené císařskými hemoroidy? Možná, ale jak mohly tak dalece ovlivnit jeho myšlení, že nadělal tolik základních chyb? Nebyl to spíše nedostatek informace? Nikoliv. Pravda, jeho špehové mu selhali, ale byl to on, který ztratil smysl pro realitu, snad proto, že předtím tak snadno získal zpět svou armádu a moc. Stal se chorobně sebevědomý a začal své nepřátele podceňovat; zcela bedůvodně, neboť už jednou ho kapitálně porazili. Jeho volba velitelů - těch, kteří řídili bitvu, zatímco on se údajně věnoval svému rektálnímu problému,

i když s ejim do toho pořád pletl - byla už sama o sobě vyloženě špatná. Především to byl výběr nově povýšeného, ale nezkušeného Grouchyho a sice zkušeného, ale zmateného Neye. Rozhodně měl dost jiných, vhodnějších velitelů. Co tedy způsobilo jeho náhlé kolísání, jeho přefouknutou sebedůvěru smíšenou s nebezpečným váháním či nedostatečnou vůlí rozhodnout se včas? Obávám se, že se to nikdy nedovíme a koneckonců na tom už teď ani nezáleží. Nebo že by snad už od začátku věděl, že to stejně nedokáže? Uvědomil si snad, že už je zcela jiný člověk? Byl unaven ustavičnými válkami? Ne, nemyslím, že to bylo něco z toho. Možná že věděl, že jeho příslovečné štěstí ho už dávno opustilo, ale vzdávat se neuměl nikdy a sotva by si ještě navíc přiznal, že už prostě není tak dobrý. Byl snad obětí nějakého spiknutí? V jedné z knih o Waterloo autor nadhazuje myšlenku, že Angličané úmyslně vylákali Napoleona, aby utekl z Elby, protože to jediné mohlo dát spojence na kongresu ve Vídni - kteří se tam zatím začali už hádat, co si kdo z nově rozdělené Evropy vezme - opět dohromady. Ovšem to by byla riskantní strategie, téměř hazard - je těžko odhadnout co by se stalo, kdyby Napoleon u Waterloo vyhrál. Pak je zde také poněkud záhadné chování maršála Neye, který původně slíbil francouzskému králi, že mu přivede Napoleona v řetězech nebo zemře - a namísto toho zradil a spojil se s Napoleonem, za což byl opět později zatčen a zastřelen. Jeho rozkazy během bitvy jsou zcela nevysvětlitelné - že by byl býval opět změnil svoji loyalitu? Kdyby ale byl poslán s tajným úkolem prohrát bitvu, bylo by to pak jistě oceněno zcela jinak. Je také známo, že proti Napoleonovi konspirovali jeho ministři Taleyrand a Fouché - ten dokonce chtěl pak poslat Bonaparta do vyhnanství až do Ameriky, zatímco Talleyrand "jen" na Svatou Helenu. Třetího července 1815 se Napoleon snažil nenápadně proplížit na loď v přístavu Rochefot-sur-mer, kde chtěl utéci do Ameriky. Nepodařilo se a tak se raději vzdal Angličanům, dobře věda, že by ho Francouzi asi zastřelili hned na místě. Byl pak poslán bez zpátečního lístku na Svatou Helenu, aby začal svoji kariéru jako pisatel svých "memoárů", kde popisuje, co by býval udělal, kdyby býval neudělal to, co udělal. Kniha je tak přesvědčivá, že dokonce vyvolává u některých čtenářů dojem, že je "génius", tedy něco, co sám na sobě první objevil a o čemž nikdy ani na vteřinu nepochyboval. Zemřel 21 května 1821, zřejmě na rakovinu žaludku. To se tedy tvrdilo dokud nebylo před nějakou dobou objeveno, že jeho vlasy obsahovaly velké množství arseniku. Otráven? Možná, ale kým? "Určitě to byli Angličané", tvrdí Francouzi. "Pochopitelně to udělali Francouzi, " tvrdí Angličané a zdá se to víc pravděpodobné, protože žijící Bonapart byl největším nebezpečím právě pro francouzského krále. Ještě později někdo "objevil" zvýšený obsah arseniku v tapetách jeho pokoje - i takové nesmysly se s vážnou tváří prezentují důvěřivým čtenářům. Jenže to by předpokládalo, že Napoleon v záchvatech desperace asi tapety vyvařoval na polévku, neboť mu jejich lepidlo zachutnalo :-). Koneckonců je dokonce možné, že se otrávil sám - jednou to zkoušel, když musel abdikovat před svým "výletem" na Elbu. Ale myslím, že to nebyla sebevražda; bylo to jaksi proti jeho charakteru - kdyby opravdu chtěl odejít, udělal by to s gestem, v čele svých gard u Waterloo, vždyť tam šlo o všecko a on jistě už tehdy tušil, že je to jeho bitva poslední.Co teď ale na tom vlastně záleží? Tak či tak, zemřel přinejmenším o patnáct let později, než měl. Příliš pozdě pro ty, kteří během těch let zcela zbytečně padli pro jeho vojenské libido.

Ale nezapomínejme, že ho také hodně lidí obdivovalo a ještě dnes je plno "okouzlených duší", dokonce i ve Francii. Hádám, že to není kvůli jeho maniacké touze po ovládnutí celé Evropy Francouzi nejsou agresoři od nátury. Místo toho - a možná, že je to jen jakási omluva - si namlouvají,

že přispěl k slávě Francie. Pravda, hlavně pokud by sláva rostla na hřbitovech, tam ji pohnojil pořádně. Ale skutečná sláva Francie je v ideálech jejich revoluce, v ideálech, které on potlačoval stejně tvrdě jako kterýkoliv jiný vládce jeho doby. Po Waterloo se Francie stala opět na čas královstvím, a ještě později - i když opět jen na čas - druhým císařstvím. A je právě důkazem dobrého jádra Francouzů, že se opět šťastni vrátili k republice a k ideám velké revoluce - k tomu nejlepšímu, co kdy dali světu. Pád Napoleona je ovšem je typický a logický konec každého násilného uchopení moci. Stejně tak se později většina revolucí nakonec změní v útisk a zahyne násilnou, nebo i přirozenou smrtí. Ale necháme-li to všecko na kola osudu, může během toho čekání ta diktatura zhltat, jako kdysi pohanští bozi, značný počet lidských obětí. Během svého útěku z Elby byl Bonaparte zastaven v Grenoblu královskými vojáky, kteří byli posláni, aby ho zatkli. Jejich důstojník jim dal povel střílet, ale Napoleon pokračoval v chůzi, přímo proti nim. Zastavil se před nimi, rozpenul svůj známý šedý kabát, ukázal si na prsa a vyzval je, aby stříleli. Nikdo nevystřelil - hádám, že všichni máme nějak rádi patetická gesta. Můžeme pouze spekulovat, kolik životů by se bývalo zachránilo, kdyby jeden jediný grenadýr tehdy poslechl rozkaz svého důstojníka. Ovšem Napoleon dobře věděl, jakým kouzlem na ně působí, velké riziko to nebylo. A možností bylo víc - například u Waterloo: když oficír anglické artilerie uviděl v dáli Napoleona a otázal se Wellingtona, "jestli to má zkusit", řekl mu tento: "Není úkolem velitelů, aby stříleli jeden na druhého!" Můžete mi namítnout, že jsem zde uvedl velice málo kladných vlastností Napoleona - pokud jsem vůbec nějaké uvedl. Ale domnívám se, že to nebylo potřeba: přemnoho "dobrých" věcí mu bylo přisuzováno už dávno i ještě teď; tak dalece napoleonská propaganda pořád ještě žije. Nesnažil jsem se zde kritizovat Bonaparta jakožto osobu, ale jen jako mýtus o něm a jemu podobných diktátorech, protože takové obdivování je samo o sobě nebezpečné a je nejlepším receptem ke katastrofě. Naneštěstí takoví jako on umí mystifikovat davy a šířit lži ve formě "ideálů". V minulém století dokonce ještě víc než v jiném - bylo a ještě přežívá plno takových "petit caporals". Umí ovládat davy a poštvat jednoho člověka proti druhému až k nenávisti, až k fyzicky uspokojující touze zabíjet. Někteří z nich jsou pouze patetičtí či slabomyslní blázni, ale jiní jsou až Napoleonova kalibru. To jsou opravdoví masoví vrazi - jen s tím rozdílem, že za ně tu špinavou práci dělají masy. V roce 1840 převezl Bonapartovo tělo jeho opět vděčný francouzký národ do La Musée del L'Armée v Paříži. Ke stoletému výročí této události nechal pak Adolf Hitler převést ostatky Bonapartova zcela nedůžitého syna (ironicky zvaného "Orlík") do Les Invalides. Hitler se vždy díval na na Bonaparta jako na velikou inspiraci a v hlavě už jistě měl plán, jak překročit jeho rekordní číslo mtrvých.

Dnes je na bojišti u Waterloo 40 metrů vysoký násep a 28-tunový lev tam hlídá místo, kde byl mladý princ Oranžský, nejvyšší velitel hned po Wellingtonovi, zraněn. Jen tak mimochodem, historické knihy se niokde nezmiňují o tom, že ho střelil major Sharpe, hrdina známých knih a stejnojmenného britského televizního seriálu (na druhé straně jsem ale nikde nečetl, že by Holanďani žádali od BBC omluvu :-). Blízko je také podník padlým Prusům, věnovaný z vděčnosti jejich králem. Bronzový imperiální orel je na jiném místě, tam, kde zahynula Stará garda, jejíž velitel ztrávil zbytek života tím, že popíral světově známou, i když ne příliš slušnou odpověď na výzvu, aby se vzdali (ta je uvedena výše a přiznám se, že mi také trochu inspirovala k názvu tohoto článku). Místo toho uváděl svoji verzi: "Staré gardy umí umírat, ale neumí se vzdávat!" Koneckonců proč ne, každý je ochoten umírat pro něco jiného - jenže jak to teda přežil, když se nevzdal, ne c'est pas? Jeden příběh do Waterloo se mi ale dotkl hluboce a sice příběh paní Deaconové, manželky jednoho anglického poručíka. Zatímco její manžel musel ustoupit na sever, zůstala s dětmi v Quattre-Bras, kde

slyšela, že byl zraněn v bitvě u Waterloo. Strávila celou noc na bojišti, kde ho celý den hledala, ale nenašla. Se svými třemi dětmi pak šla celou noc, skrz déšť a bláto, směrem na Waterloo a když se tam dostala, našlo ho živého. Měl štěstí, byl jen střelen do ruky. Den na to porodila zdravé děvčátko a šťastní manželé mu dali jméno Waterloo . . . (konec) Zpět na index POVÍDKA: PODIVNÁ KREMACE Mezi kanadskými učiteli se najde mnoho nadšenců pro poesii a Miss Perkinsová nebyla výjimkou. Někdy jí ale sympatie k básníkům zavedly poněkud daleko. Jako například vloni: to vybrala pro děti jako slohovou práci - tady se tomu říká projekt - rozbor básně známého kanadského barda z doby zlaté horečky, Roberta W. Service, a to hned jeho báseň nejznámější, nazvanou "Kremace Sama McGee"... Robert žil na Klondyku, přesněji řečeno v Dawson City, delší dobu, tedy ještě než odešel bojovat do I. světové války. Napsal těch básní pochopitelně víc, ale "Kremace" a ta, "Jak zastřelili Dannyho McGrew" jsou nejznámější. Podobně jako knihy Jacka Londona pomáhaly svět seznamovat s životem zlatokopů na drsném, ale zlatorodném severu. . .

Sam, který se narodil dole v Tenessee, se rozhodl najít štěstí v kanadském Klondyku. Asi vám nemusím říkat, jaká je tam na severu zima, stačí jen dodat, že pro člověka odněkud z jihu je prostě nesnesitelná. Sam ovšem netrpěl jenom zimou, ale také utkvělou představou, že ho ta zima jednou i udolá. "V takovém případě, " pravil svému příteli, " nesnesu, abych ještě navíc ležel ve studeném, mrazivém hrobě. Slib mi kamaráde, " prosil básníka, " že mě pak nepohřbíš, ale spálíš." Co měl Robert dělat, slíbil mu to - ostatně nevěřil, že to bude kdy potřeba. Ale netrvalo dlouho a Samova předpověď se splnila. Teď bylo na Robertovi, aby splnil svůj slib. Něco jako vikingský pohřeb, jestli náhodou víte, co to je. Ovšem jak a kde, to byl jiný problém: Sam totiž umřel během cesty. Do Dawson City bylo ještě daleko a kolem dokola nebylo dostatek dřeva na pořádnou vatru. A tak museli pokračovat dál, pořád dál a dál tou polární lednicí... Nejhorší prý byly večery: tichá noc, osvětlená polární září, u ohně Robert (báseň je psána v první osobě) a kolem něho kruh jejich saňových psů, vyjících do noci smuteční píseň za ubohého Sama, ztuhlého a přivázaného opodál na saních. Tak cestovali několik dní, až dojeli k jezeru Lebarge, kde ležel v ledu zamrzlý vrak jakési bárky, kdysi pyšně zvané "Alice May". Zde to bude, rozhodl se Robert: uložil Sama do kabiny, do které předtím nanosil vytrhaná palubní prkna, zapálil hranici a zvenčí zavřel dveře. Chvíli pozoroval, jak zevnitř stoupá hustý, černý kouř. Pak mu to ale přece jen nedalo, otevřel dveře kabiny a co vidí: uprostřed té rozžhavené pece sedí Sam, docela si v tom vedru medí a rozšafně vykřikuje: "Teda řeknu ti, že od té doby, co jsem opustil Tenessee, jsem se takhle pořádně ještě neohřál."

Což o to, my dospělí si takové věci umíme odfilozofovat, ale děti hned nepochopí, kde končí skutečnost a začíná fantazie. Jen jeden z žáků, Robbie, hned od počátku pochyboval, že se to stalo opravdu tak, jak je to v té básni popsáno. "To nemůže být, " povídal svému kamarádovi Barrymu, " Kdo to jakživ slyšel, aby se takhle rozmrazoval zmrzlý člověk! " Na to mu ovšem Barry odvětil, že v

Kalifornii se lidé nechají zmrazovat, aby mohli být později znovu oživeni. "To jsem také slyšel," souhlasil Robbie," ale to se pak musí dělat hrozně pomalu a hlavně ne přímým ohněm." "Ale kdepak pomalu, to by se zatím ten nebožtík úplně rozložil," tvrdil Barry - teda on řekl něco horšího. " Ba ne, to se musí dělat rychle." "Rychle?" vykřikoval posměšně Robbie, " to by se jenom spálil!" A tak se hoši hádali, až na to skoro doplatilo jejich přátelství. A pak najednou dostal Barry nápad: udělají pokus - pochopitelně na zvířatech, vědci to přece vždycky dělají na zvířatech - a ten, kdo bude mít pravdu, dostane od toho druhého pět dolarů. A na tom se konečně oba dohodli. Kde ale sebrat nějaké zmrzlé zvíře? Barry sice navrhoval, aby chytili kočku a zavřeli ji do lednice, ale Robbie mu to vymluvil, protože kočka patřila jeho sestře Floře. A navíc bylo nutné, podle jeho názoru, aby to zvíře bylo zmrazeno "přirozeně". Nějakou dobu nevěděli, co dělat, ale nakonec objwevili na poli zmrzlého zajíce, kterého ještě nanašla místní liška a to samé odpoledne také Robbieho rodiče odjeli do města. Hoši okamžitě přikročili k experimentu. Za bárku posloužila stará psí bouda. Problém ovšem byl, že u boudy byla uvázána jejich fena Bonnie, Robbieho věrná kamarádka a vlastně jediná živá bytost na farmě, které si mohl vždycky postěžovat, například na školu a podobně. Pravda, Bonnie byla přivázána na řetěz k oné boudě, ale naštěstí byl řetěz dost dlouhý a tak mohli psa přivázat ještě za obojek provazem hned vedle ke stromu, podle jejich odhadu dost daleko od jejich "krematoria". Uložili do boudy zajíce , nanosili kolem hranici dřeva a zapálili ji. Ale dřevo bylo mokré a tak jen čmoudilo hustým, bílým kouřem. To se Barrymu nelíbilo - dým přece musí být černý, jako v té básni, jinak to nebude pracovat! Přivalili tedy z blízké stodoly ještě sud s vyjetým olejem, trochu oleje odlili do láhve a polili tím hraničku. Ale olej začal hořet nějak rychle, hranice vzplála a plameny z boudy vyšlehly do výšky. Oba chlapci zděšeně prchali do bezpečí. Také nebohá fena se lekla, utrhla se od stromu a utíkala od ohně. Za ní ji ovšem všude poslušně následovala i její bouda, přivázaná na řetězu, který byl pořád pevně přikován k jejímu obojku. Vyděšená Bonnie si našla jediné útočiště, totiž právě tu blízkou stodolu. Vběhla tam a chvíli se tam motala, ale když viděla, že ji oheň pronásleduje i tam, vyběhla zase ven a bouda opět poslušně za ní. Konečně vběhla do potoka, kde se řetěz nějak zachytil pod kámen, vytrhl se ze skoby, která ho poutala k boudě a šťastná fena byla zachráněna. Bouda sice ještě chvíli hořela, ale brzo nato zhasla. V té době už ale zase vesele hořela stodola, kde od boudy chytlo seno. Chlapci zděšeně pozorovali ten velký táborák, o hodně větší, než jejich rodiče zapalovali na státní svátek, zvaný Canada Day. Oheň byl sice vidět do daleka, ale přesto trvalo dost dlouho, než si ho všiml děda ze sousední farmy a zavolal hasiče. Také hasičům to chvíli trvalo, než si zjistili, zda farma skutečně patří k jejich revíru nebo k sousedům, ale to už stodola vlastně dohořívala. Naštěstí nic jiného nechytlo. Byl to slavný požár, záběry ohně byly nejen v krajské, ale i v provinciální televizi. V místních novinách vyšlo i několik článků, jejichž názory se ovšem lišily, podle toho, jak se v nich vyjadřovaly ty které složky obyvatelstva: řidiči náklaďáků i kovorolníci, prodavači suvenýrů i členové místního loveckého spolku. V jednom se ale všichni shodovali, totiž že je třeba zvýšit bdělost a ostražitost. Asi proto, že to nic nestojí. Navíc si ještě představitelé národa Huronů z blízké rezervace vzpomněli, že na místě stodoly kdysi

stávalo indiánské pohřebiště a žádali náhradu škody. Místní historik ale prokázal, že se jednalo o pohřebiště kmene Irokézů, bojovníků, kteří tam padli při jedné bitvě o vyhlazování Huronů, což se jim také později podařilo - a tak k finančnímu vyrovnání nakonec nedošlo. V novinách pak vyšel článek s fotkou náčelníka Huronů a velitelem místních hasičů - Fire Chiefem, jak si podávají ruce, s vtipným podtitulkem "Chief to Chief". Odběr tisku vzrostl a masová media to vyhrála na celé čáře. Horší to bylo s těmi ostatními: oba chlapci byli veřejně napomenuti a Robbieho rodiče se dosud hádají s pojišťovnou, tvrdíce, že jejich pes je skutečně "přírodní katastrofa". Nebohá Miss Perkinsová dostala od ředitele výstrahu, aby v rámci slohové práce nenaváděla děti k zakládání požárů a raději se držela učební osnovy. To ona také pak učinila a jediný požár, na kterém kdy ještě měla nějakou vinu, byl oheň v srdci jejího snoubence, učitele matematiky - tudíž požár naprosto neškodný. Přesto z této příhody vyšly jasně dva vítězové. První byl sám básník - oba hoši totiž hned druhý den prohledali ohořelou psí boudu, ale po zajícovi ani stopy. To bylo pro Barryho důkazem, že zajíc oživl a utekl. Robbie se ale tvrdě bránil: rodiče mu totiž za trest snížili kapesné a tak mu bylo líto zaplatit Barrymu jeho výhru. Tvrdil, že zajíc jistě shořel na prach, tak jak se to při kremaci stává. Barry ovšem na něm chtěl důkaz, že popel v boudě je zaručeně popel zaječí, a tak se pořád hádali a nic nevyřešili. Báseň bude tedy dál okouzlovat a napínat čtenáře, což ovšem může každého básníka jen těšit. Druhým vítězem byla samotná Bonnie. Kdyby si totiž chlapci dali práci, našli by ji vzadu za stodolou, schovanou pod traktorem. Ležela tam zcela pokojně, dokonce se i usmívala: na zemi před ní ležela hromádka připálených zaječích chlupů... Zpět na index POHLEDY: SBOHEM, ROZHOVORY! Dovolte, abych se představil: já jsem ten, který prý údajně diktoval panu N.D. Walshovi jeho knihu "Rozhovory s Bohem". Jak k tomuto názoru přišel, to ví Bůh, vlastně vidíte, ani já ne. Kdybych v tom měl prsty, tak by ovšem v knize nebylo jen ©Neal Donald Walsh, ale také ©God, že ano. A také nevím, proč bych zrovna já dedikoval onu knihu nějaké Nancy. Podle toho, co tam tvrdí, jsem mu měl knihu diktovat dokonce slovo po slovu - on prý jen držel tužku. Nuže už jsem četl hloupější způsob, jak se jeden může vyhnout zodpovědnosti, ale svádět to na Boha, to si má jeden dobře rozmyslet. Je pravda, že jsem Neala několikrát navštívil, ale jen ze zvědavosti, to když napsal první díl jeho "rozhovorů" Neala s Nealem. Problém je, že ho ani nemohu dát k soudu, musím vše - jak známo - nechat až na soudný den, kde navíc budu soudcem jen já sám a lidé mě mohou obvinit ze zaujatosti. Nešlo jen o to, že tu někdo bere moje jméno nadarmo, ale ta jeho filozofie - vždyť mě tím úplně zesměšnil! Pravda, kniha byla předtím čtyřmi editory odmítnuta, ale naše konkurence z pekla v tom asi viděla příhodnou příležitost a přesvědčila toho pátého editora, že se na knize dá dobře vydělat a už to jelo. Počítám, že se to misím víc vysvětlit. Když jsem Neala navštívil, viděl jsem, že to má v hlavě tak popletené, a tak jsem se mu snažil ve vší počestnosti vysvětlit boží pravdy. Co mu z toho vyšlo, je ovšem ještě větší poletenice, neboť jak se říká: ten kdo chápe, tomu se to vysvětlovat nemusí a ten, kdo nechápe, tomu se vysvětlit nemůže. Ještě štěstí, že ve svém úvodu ke knize poděkoval všem, kromě mě. Opravdu nebylo zač. A když na konci předmluvy čtenáře ujišťuje, že se jeho knihy (zatím vyšly tři

díly) budou studovat po generace, musím mu dát za pravdu, s upřesněním, že tam budou marně hledat, co tím chtěl proboha (vlastně odboha) říci . . . Neal se v první knze vypořádal, jak sám říká "s mocnými energiemi peněz, lásky, sexu a Boha". Nevadí mi, že mě dal až na místo poslední, vadí mi jen ten výraz "energie", který jak známo z fyziky, je "schopnost konat práci" a všichni přece víme, že ty první tři práci konat nemohou a Bůh nemusí či dokonce ani nesmí (tady si ani já nejsem jist). Povzbuzen tím, že mu ty dětinské odfilozovačky v první knize prošly, troufl si Neal v druhé knize na další oblast, které nerozumí, totiž na politiku. Dokonce přímo na geopolitiku, svět bez válek a zárovaň nastínil své základy světového, tedy asi míněno mezinárodního, společenství. Třetí kniha je pak podle Neala pojednává a těch nedůležitějších otázkách lidstva - ale o těch vám povím víc detailně, abystě viděli, jak mi křivdí, když si myslí, že já bych si něco takového myslel, neřku-li diktoval či dokonce dovolil pro publikaci. Především není pravda, že Neal položil tužku na papír a čekal, až mu na ni odpovím. On měl odpovědi předem připraveny a tak jen čekal, jestli kývnu, nebo ne. Dohodli jsme se, že budu kývat pro "ano" směrem vertikální, ne jako Japonci, směrem horizontálním a naopak. Pak si to ale nějak popletl a pořád se mi ptal, jestli tím "ano" myslím "ano" jako "ano" a to "ne" jakožto "možná" a tak mě s tím otrávil, že už jsem nekýval nijak, což si on bral také jako souhlas. Nakonec jsem mu už jen opravoval pravopoisné hrubky, kterých tam měl víc než dost. Nejvíc mi vadilo, že tam v knize ukazuje, jak ho pořád opravuji, přičemž defakto on opravoval mě a vkládal mi do mých božských úst nealovské "pravdy". No řekněte sami, cožpak bych někdy mohl říci: "Všecko v tvém - míněno jeho - životě se stalo proto, aby ses vyvíjel tak, jak jsi to potřeboval"? Jako bych mohl za to, jak se nám pan Walsh vyvinul! No říci bych mu to mohl, ale nemám ve zvyku ze sebe dělat blba. Nebo tohle: "Nic, co tě těší, není špatné" - dávno jsem přece v Desateru naznačil, co je špatné a co ne, nebudu přece jenom kvůli Nealovi dělat nějaké výjimky. Přitom jsem už jasně řekl, že žádné výjimky nebudou! Jak bych také já, který úspěšně používám psychologické páky strachu a pocitu viny, mohl říci, že to jsou jediní nepřátelé člověka? Nebo že ďábel vůbec neexistuje, že všechny věci stejně prý dělám já, ať dobré, či špatné - a jedno, jediné kriterium dobroty je, zda to potěší pana pana Walshe? Nebo si opravdu myslíte, že bych mohl říci: "Já nejsem to, co jsem?", když už jsem jednou řekl: "Já jsem ten, co jest!" ? To už bych rovnou mohl říci, že také jsem, co nejsem - podle Neala teda asi pěkný naiva? Jinde sice Neal říká pravdu, ale nebyl by to zase on, aby si to trochu neupravil. Například to moje známé: "Nečiň druhému, co nechceš, aby činil on tobě!" si předělal na "To co si sám přeješ, čiň druhým". Jinými slovy, když Neal udělá takovou hloupost, že by si nejradši nafackoval, má jít a nafackovat druhým? Jeden z jeho sofismů - většinou to jsou jen reverzace běžných pravd - bych ale aplikoval přímo na něm: "Jaký je nejrychlejší způsob, jak se stát moudrým? Učiň někoho jiného moudrým!" Předpokládám, že je na čase, aby Neal učinil alespoň dvacet lidí moudrým, a tím se stal alespoň trochu moudrým. Proč ho neučiním moudrým já sám? Nu ono to jaksi nejde, on si totiž myslí, že moudrý už je - ve své knize to mnohokrát přímo naznačuje a to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil! Problém je v tom, že takové lidi nemohu učinit moudrým ani já sám, tak všemohoucí ani Bůh není. Jinde si ze mně dělá vyloženě legraci: prý tvrdím, že "lidé jsou děti do svých 40 či 50 let... a v té době by sami neměli děti vychovávat". Nevím, mě se to zdá jako reklamu na povinné státní mateřské školky.

Neal to pak rozjede hopem a tvrdí, že mladí rodiče by si hlavně měli užívat sex a - to už nepsal, ale je to logický závěr - když dojde k nějakému tomu těhotenství, radši šoupnout novorozeňata k dědovi a babičce, ti jsou na jejich výchovu asi staří dost. Ano, prarodičové jsou pro výchovu dětí "moudřejší", asi hlavně ti, co jim všechno dovolí. Tady se náš pan Walsh usekl nejviditelněji, jako všude, kde neprozřetelně dokládá svoje názory příklady z jeho nepříliš bohaté praxe. Jinde Neal přímo srší humorem: prý tvrdím, že jsem v jeho "ložnici každou noc". Proč bych byl ale zvědavý zrovna na to, jak své družce káže na dobrou noc "moje" pravdy, jen proto, aby dokázal, že "ložnice je nejlepší místo pro zbožnost!" Mě to zní spíše jako výmluva, že ho zrovna bolí hlava. Ovšem vše se reverzovat nedá - některé Nealovi sofizmy jsou přímo za vlasy přitažené: "Ty jsi život sám, " prý říkám, "a život nemůže být 'neživot. Ty nemůžeš zemřít, protože v momentě, kdy zemřeš, pokračuješ v žití." Pochopitelně nemluví o fyzické bytosti - najednou se mu totiž někde objeví duše, která je všude, protože se pohybuje rychlostí myšlenky." Nevím, jaká energie umožní duši, aby se tak ychle pohybovala, u Neala by to rozhodně nebyal energie myšlenky. Navíc si ta duše jen něco pomyslí, tak šup a už je tam. Kde? Asi jako elektron - všude a nikde. A nejen to, duše prý může být na dvou místech najednou. Ovšem tato rozpolcená osobnost, pardon, duchovnost, není zjev podle Neala zjev patologický, ale zcela normální. Představtme si tedy, že dokonce i až Neal zemře - a teda nezemře bude pak hned na několika místech, jako by se ještě rozmnožil. Nejímá vás už předem hrůza? Bylo by nesprávné nazývat Neala mystikem, když tak spíše mystifikátorem. Z jeho knihy je vidět, že nejraději mystifikuje sebe sama - tam, kde by se jiná spokojili třeba tím, že jsou Marií Terezií, Neal si hned myslí, že jeho tužkou mluví Bůh. Nejen, že převzal iniciativu a dokonce už za mně i myslí, on dokonce tomu nesmyslu věří. Jako prorok sice není příliš předsvědčivý, ale jako komik je ovšem nepřekonatelný. Přiznám se, že i mě někdy docela rozesměje, takže si říkám: "Bože, do koho jsem to duši dal!" Ano, pan Walsh má utkvělou představu, že mluví mými ústy, dívá se mýma očima a píše "mou" knihu. A i tam, kde údajně říkám "Bůh dává všem přesně to, co si přejí" se diamtrálně mýlí. Mám pro něj novinku: nejsem ani tak mstivý, ani tak štědrý - nejprve si to musí každý zasloužit. Co by si zasloužil neal, je ovšem jiná otázka. Já zde jen prostě konstatuji, že jeho další "rozhovory se mnou" už budou absolutně beze mne. Od teďka zase bude dít, co chci já - nejprve asi pošlu Neala do školy, aby se naučil základní logiku. Až pochopí, jak nesmysly napsal, bude to pro něj také největší trest. A co udělám s těmi, kteří si opravdu myslí, že autora knihy osvítilo světlo věčné? Nu co bych dělal nic! Dal jsem přece lidem roum, aby si sami posoudili, co a jak. Pravda, některým jsme ho dal více, jiným méně . . . Zpět na index POEZIE: NENÍ TŘETÍ CESTY Chtěl odejít. Však příliš slabá vůle, snad trochu zbabělosti, chvíle zaváhání, a nezbylo, než vysmát se té smůle: vše tragické je přece pro zasmání! Co ale teď? Dnes včera pravda není, vracet se nemůže a možná nechce ani.

Marně by prodával ty chvíle osamění vše zbytečné je jenom pro zasmání. Má začít znova? Asi po desáté by začínal, však teď mu cosi brání. Snad aby žebronil a prosil všechny svaté? Vždyť i ti svatí jsou jen pro zasmání! Tak stojí nerozhodně mlčky na rozcestí a nikdo nechce slyšet jeho naříkání. Pro něho není, není, není třetí cesty. A ty dvě druhé jsou jen pro zasmání. . .

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 7B/2000 Kanadsko-český literární měsíčník Zpět na titulní stránku Hurontarie Komentář: V úterý jsem se byl podívat na film "The Perfect Storm" (Perfektní bouře). Název je to pochopitelně ironický, převzatý z dialogu ve filmu - jeden meteorolog ji tam tak nazývá, ale co je pro něj perfektní, pro ty druhé rozhodně není. Podle jeho vlastní výpovědi hledal autor knihy - Sebastian Junger - námět v oblasti "civilního" heroizmu, tam kde lidé konají nebezpečnou práci a riskují nejen své zdraví, ale někdy i život. Film je to rozhodně napínavý a udrží vás v postřehu prakticky po celou dobu (je také asi o půl hodiny delší, než normálně - to je ta půlhodina před bouří, než to začne :-)). Podle mého názoru je daleko napínavější a co do práce kamery i dynamičtější než Titanic - ale o to rozhodně nejde. Až teprve když jsme vycházeli z kina, jsem si uvědomil, jak klidný život jsem vlastně měl - pravda, umýval jsme kdysi okna ve výškových budovách a ano, pracoval jsem dokonce i v nukleárním reaktoru. Jenže to prvé jsem tak nějak nebral vážně - byl jsem tehdy ještě mlaďoch, no a v tom reaktoru to nebezpečí jednak nevidíte a navíc víte, že se o vás stará celý štáb odborníků. Jak říká sám autor: "Lidé, kteří se opájejí riskem - a já jsem jeden z nich, to přiznávám - jsou hlavně absolventi univerzit. Ti, kteří riskují, aby se uživili, většinou na univerzitu nejdou." Ano, má pravdu a já jsem měl opravdu v životě štěstí - já si svoje risky mohl alespoň zvolit sám.

Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se KUTILOVÉ a má hned dva autory, Michala a Honzu. Kdo čtete Příložník, tak si asi pamatujete na seriál "Baráčníci" a také si možná vzpomenete, že šlo o to, jak jsme se vyrovnávali s domácími úpravami a opravami. Nuže naše dopisy se nám podařilo naskládat do této knihy, dokonce i s novými obrázky. Všechny naše knihy najdete na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Knihy jsou zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři! Poznámka: Ostatní zprávy jsou (a nadále budou) posunuty na titulní stránku. INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

ŠKOLA HROU? TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 1.) LEGRÁCKY TRIALOG O MORÁLCE ZADÝCHANÉ SKLO

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250.

Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Svoboda? My máme asi tolik svobody jako svobodná matka!"

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] DIMENZE: ŠKOLA HROU? Nedávno jsem si udělal podivnou bilanci: chtěl jsem vědět, kolik z toho, co znám, jsem se naučil ve škole a kolik mimo školu, ať už sám, v kurzech či prostě jen tak od života. Ovšem výsledek mého výzkumu nebyl zcela fér - strávil jsem totiž "mimo školu" už dvakrát tolik let než učením, včetně univerzity (kde jsem později i učil). Tož jsem si našel lepší porovnání: kolik z toho, co jsem se naučil na škole - a teď nepočítám to, co jsem se naučil jako učitel - se mi později vůbec nějak hodilo v praxi. Ani to nebylo moc typické - vina nebyla tak moc na škole, jako na době, ve které jsem žil. Technologie a věda se začaly vyvíjet velice rychle, a tak tomu tempu kolikrát nestačili ani praktici, natož školní osnovy. V neposlední řadě i to, že jsem se vždy chytil něčeho nového a tak jsem se pořád vlastně musel zase učit - takříkajíc "za pochodu" - zkresluje ten obraz značně. Posuďte sami: studoval jsem sice elektrotechniku, ale moje diplomka byla z průmyslové elektroniky, kterou jsem tam pak učil. S příchodem tranzistorů bylo pořád co studovat, navrhovat, zkoušet. Trochu jsem tehdy dělal do počítačů, hlavně do učících strojů, ale pravou "školu komjútrů" jsem dostal až v Kanadě, u americké firmy Sperry Univac (postavili vůbec první elektrický počítač, Eniac). Nejprve jsem byl inženýr kvality (co já vlastně o ní věděl?), ještě později v testingu, ale nedal jsem si pokoj, dokud jsem se nedostal do designu, návrhování. Pak už to šlo jedno za druhým, ale pro jiné firmy spínací zdroje napětí, regulační obvody a jen tak bokem i softvér. Pak přišla práce pro telekomunikace, později pro Canadian Standards, tj. normalizaci a certifikaci počítačů,. Pak jsem dokonce přesedlal na nukleoniku, to když jsem navrhoval měřící, řídící a bezpečnostní systémy pro reaktory. A opět zase softvér, semtam marketing a dokonce i malé výlety do oblastií umělé inteligence. A to nepočítám moje elektronické a počítačové hobbies, teď tedy už hlavně na netu. Na jednu otázku si ale dosud neumím odpovědět: byl to opravdu můj neukojený zájem, nebo si to vyžadovala ta řada jobů, které se - stejně jako já, vyvíjely nejen do hloubky, ale i do šířky? Těžko říci -

učení je jako droga: čím víc toho znáš, tím víc otázek tě trápí a tím víc toho chceš vědět. Vlastně bych měl být vděčný: studováním více oborů jsem si ujasnil různé souvislosti a naučil se chápat věci v kontextu prostoru a komplikovaných podmínek, ve kterých se nacházejí. Pravda, neprokousával jsem se v každém z těch oborů až na dno, ale zato jsem získal pocit, že jsem zvládl dokonce víc, než pouhou teorii, že jsem také schopen řešit problémy. A to má, věřte mi, v životě daleko větší cenu, než to všechno ostatní. Pravda, k tomu řešení často potřebujeme inspiraci, ale hlavně dobré základy myšlení vůbec. Měla mi je dát vlastně už škola - ale dostal jsem je tam? Pravděpodobně ano. Proč říkám pravděpodobně? Nu přesně to nevím, dokonce ani ne to, co to ty "základy" jsou. Logika? Jeden slabý rok na gymplu, na technice už nic. Zásady správného myšlení? Celý ten systém zásad jsme si my sirotci museli skládat z drobků moudrosti, které náhodou ten či onen profesor utrousil. Metody, jak studovat? Nenechte se vysmát. Základní pravdy a fakta života? Leda tak ještě z doby husitské, o té jsme se tehdy učili víc, než o té dnešní. Naučili jsme se ale disciplině, to ano, ale pravidelnost ve studiu stejně nebyla nikdy naše silná stránka, už proto, že byla jaksi nucená. A přesto věřím, že mi ta moje "léta učení" na škole dala hodně. Prošel jsem - jako statisíce jiných sítem zkoušek, když jsme předtím značně znásilňovali naši paměť, abychom mohli projít a "dostat ten papír". Zní to cynicky, ale nakonec se všechno úsilí zaměřovalo hlavně na to. Koneckonců proč si to nepřiznat, ideály člověka opuští nejdřív. Naučili jsem se tedy to, co učební osnovy považovaly za to, co budeme v životě potřebovat a tím jsme splnili ty základní - i když mylné - předpoklady. na samostatné myšlení už čas jaksi nezbyl. Kdyby tehdy osnováři viděli víc dopředu - nebo alespoň za roh - poznali by, jak bezvýznamné byly mnohé věci, pro které byla řada našich kamarádů vyhozena od zkoušek a často i ze školy. Jenže dobrý generál se nepozná podle počtu mrtvých, ale podle toho, zda vyhraje bitvu. Namítnete mi asi, že po bitvě je každý generálem. To je sice pravda, ale zde nejde o jednotlivce, jde o celý systém. Nu snad je to dnes jiné, za posledních třicet let se jistě hodně změnilo, nevím. Na druhé straně ani nejde o to, co nás všechno naučili, hlavně že nás alespoň naučili se učit. Všimněte si, že neříkám, že nás naučili myslet, tak velké ambice jistě neměli ani naši učitelé. Teď, když vím, jak mnoho mě naučil život - jen díky tomu, že jsem byl schopen se z něčeho poučit , vím, že už to samo stálo za to chodit do školy. První opravdu samostatnou práci jsem dělal vlastně až při diplomce - a to jen díky náhodě. Můj konzultant mi totiž poradil jakousi metodu a odešel na půl roku na vojnu. Delší dobu jsem se s tou metodou mořil, než jsme zjistil, že byla neplodná. Co teď? Prohledával jsem jednu knihovnu za druhou, ale nic. Jen v jedné americké knize jsem našel jakousi aproximaci, která se sice pro mé účely nehodila, ale protože jsem pak už nic lepšího - ani horšího - nenašel, začal jsem prostě myslet po svém. Vymyslel jsem něco, s čím jsem byl nakonec spokojen, teď šlo jen o to, zda už to přece jen nevymyslel někdo přede mnou. I zašel jsem k jednomu expertovi, který mi sice nepotvrdil ani to, ani ono, ale zato mě ujišťoval, že obhajoba diplomní práce je "jen formalita". Jak moc jsem tehdy chtěl tomu jeho nesmyslu věřit! K mému překvapení mi mou práci oba recenzeti ohodnotili jako výbornou, neboť moje řešení se ukázalo nejen správné, ale i originální. Uvedenému expertovi jsme se pomstil po svém. Jednou, to už jsem byl asákem, jsem mu poslal jakéhosi pomateného vynálezce, který potřeboval poradit, ale žádnou radu neuznával. Čirou náhodou jsem o pár let později učil syna onoho experta a dozvěděl jsem se od něj, že na to jeho otec pořád ještě vzpomíná a marně hledá onoho zloducha, který mu toho pomatence poslal.

Výsledek samostatné práce ve mně vyvolal pocit uspokojení, který nemohlo dodat ani celých pět let na technice. Bylo mi jako bych dostal nejen diplom, ale i medajli za nějakou zásluhu. Škola mě totiž připravila jen k tomu, abych pořád na někom závisel: co kdo napsal, řekl, nebo okopíroval, abych prostě dělal jen to, co mi doporučili nebo nařídili. Najednou jsem viděl, že se bez toho docela dobře obejdu, že mě to jen zpomalovalo. Jinými slovy, stal jsem se opravdu samostatným. Pochopitleně jsem se učil dál, ale jinak: lépe, rychleji a radostněji. Problémy, které mě v životě čekaly, byly osatně jiného druhu a na jejich řešení záviselo podstatně víc: můj job a často - to nepřeháním - jiné lidské životy. Byla to taková škola hrou, ale tu hru se mnou hrál sám život. . . Ta stará, či jak jsme byli zvyklí říkat, "dobrá" škola, mě vlastně naučila jednu důležitou věc. Pravidlená monotonie řady "učení - zkoušky - učení - zkoušky". atd. se dala přežít jen s určitým vzdorem: "Ano, já to dokážu a už nikdy v životě se nebudu učit, nikdy !" Ano, to nám pomohlo vytrvat a přežít a to je vždycky to nejdůležitější. A jako bonus, učit jsem se ovšem stejně nepřestal ani pak, když už jsem nemusel, ale zato jsem chtěl. Bylo toho totiž tolik co objevovat, že na to nestačil ani celý zbytek života. Jen ty zkoušky byly často ještě přísnější, ale zase to uspokojení z výsledků mělo delší trvání. Ale o to ani nešlo - důležité bylo poznáni, že Komenský měl přece jen pravdu, i když ho často citují, aniž by věděli, co tím chtěl vlastně říci. Zpět na index REPORTÁŽ : TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 1. Anglie ) Poznámka: Tuto sérii článků jsem uveřejnil prvně v AmberZinu, na žádost šéfredaktora, abych popsal některé specifické věci, se kterými se český technik potká, když se vydá na západ. Pochopitelně všecko závisí na zemi, ve které se octne - moje zkušenosti jsou pouze z Kanady a ze Spojených států, případně Japonska. Nedělám si nároky, že je to tak i jinde, jde mi spíše o rozdíly v myšlení, methodologii a praktické aplikaci. Pokud se vám budou některé části zdát příliš technické, je to proto, že byly určeny hlavně studentům současné pražské Techniky.

Dovolte, abych se představil: jsem inženýr s licencí a člen inženýrské asociace Professional Engineers of Ontario. Je to vlastně jedno a totéž, protože to jde ruku v ruce: pro inženýrskou práci zde musíte získat licenci od asociace, což je oficiální sdružení profesionálních inženýrů, registrované a uznáné vládou Ontaria. předtím jsem měl licenci v Quebeku a předtím jen diplom. Licence je u většiny firem (u malých ne, ale tam jsou zase jiné nevýhody) podmínkou nutnou leč rozhodně ne postačující - ještě se jim musíte hodit hlavně i jinak, pochopitelně. Samotný diplom z univerzity ještě inženýra nedělá a po třiceti letech zkušeností tomu musím dát za pravdu. Mnoho lidí, kteří vystudovali cizí univerzity, je touto podmínkou zde překvapeno a neuvědomují si, co všechno musí podniknout, aby se členy stali. Pro některé je to pak daleká cesta a marné volání. Bylo by jistě jednoduché si získat informace předem a podle toho se zařídit. Jenže já měl tehdy jaksi narychlo . . . Ano, vrátím se raději na začátek, třicet let zpátky, rok po ruské invazi, kdy jsem přistál v Anglii. Žádnou informaci předem jsem ovšem neměl - jak taky? - a tak mi šlo hlavně o to bezpečně "vycestovat" a pak už jsem byl ochoten dělat jakoukoliv práci. To se ukázalo výborným předsevzetím byl jsem sice promovaný inženýr s devitiletou praxí, ale s miniaturní znalostí angličtiny a nevyhovoval jsem i jiným specifickým požadavkům pro ten který job. A aby to bylo ještě jednodušší, nikoho jsem v Anglii neznal. Rozhodně nikomu tento postup v normální době nedoporučuji a potíže s ním tu radši

pro jistotu popíšu. Pochopitelně, že si tam nejprve si tam musíte uzákonit pobyt, jinak jste - když vám vyprší viza - v nebezpečí, že vás třeba i deportují zpět. Psal se rok 1969 a otevřená náruč, s kterou vítali v Anglii české turisty bez zpátečního lístku (jinak řečeno uprchlíky z Československé republiky), jako tomu bylo rok předtím, se už dávno uzavřela, nemluvě o nějaké finanční pomoci. Tady bych chtěl poukázat na první věc, kterou je třeba si s sebou vzít: schopnost přemýšlet samostatně. Dostanete se tam totiž do tolika nepředvídaných situací, že jakokýkoliv detailní návod by byl zcela zbytečný, často i zcela nesprávný. Informace se dají sehnat předem, to ano, ale ještě si je snažte kriticky zhodnotit předem sami. Věděl jsem naštěstí to, že se musím nahlásit na tak zvané Home Office, kde mi dají povolení k dočasnému pobytu. Proč naštěstí? Ušetří to totiž nejen čas, ale hlavně se vyhnete se labyrintu byrokracie a nepříjemnostem s tím spojeným, včetně té nemilé cesty zpět. Nebyl jsem vlastně uprchlík, který byl ve své zemi pronásledován, jen kdybych se býval vrátil. To už se tka stává u zemí, kde samopaly pohraniční stráže nemíří ven, ale dovnitř. Nebyl jsem doma ani politicky pronásledovaný - těm se věnovali více, dokonce mohli žádat i azyl. Ti ovšem prošli složitější byrokracií a neměli tu volnost, co měly soukromé osoby. Sběrné tábory v Anglii nebyly; naštěstí. Jak jsem si udělal představu z vyprávění těch, co v nich byli, nebylo lehké se z nich dostat jinam. Šel jsem tedy na Home Office jako soukromá osoba, téměř turista a po prohlášení, že Anglií jen procházím, abych dostal emigraci do Kanady, jsem dostal povolení přechodného pobytu v Anglii na čtyři měsíce. A ještě povolení pracovat, případně provozovat biznys, což byl takový povedený anglický vtip - měl jsem tehdy v kapse jen dvě libry a pár šilinků. Vyhráno - řekl jsem si naivně - teď ještě kde bydlet a pak hned tu práci. Neznaje nikoho a nemaje ani na nájem, navrhl jsem kamarádovi, co utekl se mnou, neobvyklé řešení. U nás v rodině se poslouchal na černo Londýn. Obrátil jsem si tedy jejich heslo a místo "London calling", zavolal jsem pro změnu zase já jim. Klasický příklad změny paradigmat, který se dnes tolik propaguje. Lámanou angličtinou, lépe řečeno hodně polámanou, jsem gentlemanovi na druhé straně drátu vysvětloval naši situaci. Druhý bod, který bych chtěl zdůraznit, je drzost, lépe řečeno schopnost nevázat se příliš na rady, že "tohle přece nemůžeš," atd. Zůstat ovšem v rámci zákona, pochopitelně. Staré české přísloví "kdo se ptá, ten se moc doví", zde platí, ale spíše v tom kladném slova smyslu. Zde bych chtěl také poukázat na vliv náhody. Dotyčný gentleman byl totiž kdysi překladatelem na Jaltské konferenci a pochopil naši situaci až velmi dobře. Asi měl pocit, že nám to tam tehdy pěkně zavařili a navíc byl vedoucím českého oddělení BBC. On to byl, který nám umožnil styk s krajany v BBC, kteří nám pomohli sehnat byt u jedné vdovy po českém pilotovi a to prosím zdarma. Vlastně jsem měl místo náhody napsat "štěstí", protože náhoda sice pracuje pro každého, ale většinou negativně, že ano. Moje díky ovšem patří všem těm, kteří nám tam tehdy pomohli.. Ale to odbočuji - chtěl jsem tu vlastně mluvit o prvním zklamání, kterým se ukázalo právě to hledání práce. Jako elektrotechnický inženýr jsem si myslel, že začnu alespoň jako elektrikář či elektromechanik - byl jsem sice překvalifikovaný, no ale budiž. Jenže abych tam mohl pracovat jako electrician (pro elektrické instalace či elektroslužbu), potřeboval jsem zase jinou, elektrikářskou licenci. Jinak vás firma nevezme a i odbory by se tomu bránily. Dává to smysl: ona totiž jakákoliv chyba může ohrozit zdraví či život občanů a licenční zkoušky jsou jediný možný způsob, jak se přesvědčit, že uchazeč svoje řemeslo opravdu zná . Ale i kdybych bych tu licenci opravdu měl, byl tady ještě jeden problém: musel jsem mít též svoje nářadí, celý můj vlastní toolbox, zakoupený předem, a na ten mi jaksi nezbylo.

Licence se někdy nepotřebuje tam, kde děláte u firmy třeba jen práci, na kterou vás plně zaučí, třeba jako test technician či podobně, ale zase chtějí dokumenty, že jste udělal tu či onu technologickou školu, tedy průmyslovku a ještě musí být - kdo by to řekl, že? - přeložené do angličtiny a ověřené. Univerzitní diplom je sice víc, ale zrovna v tomhle případě vám tyto dokumenty nenahradí. Zásadou je, že každý dělá to, čemu se vyučil. Malá firma vás možná vezme i tak, ale bude vám platit daleko míň, jak jsem to později zažil i v Kanadě. Můj diplom mi sice přeložil a ověřil jeden profesor z Cambridge, ale v Anglii jsem ho už nepoužil. O místo inženýra jsem se ani neucházel, potřeboval bych na licenci víc času, případně zkoušky a to bych za čtyři měsíce nestihl. A zatím bych stejně musel dělat něco jiného, abych se uživil. Takže se mi vyplatilo, že jsem byl ochoten dělat cokoliv - a pochopitelně ve srovnání s komunistickým kriminálem, který by mě po návratu do Čech čekal, to pořád znělo ještě velice dobře. Dnes je situace jiná a když se v cizině člověku nedaří, návrat je docela rozumné řešení. Kdo se dnes vypraví za prací do ciziny bez předběžné přípravy a očekává nějaké rychlé zázraky, tak ať už radši šetří na lístek zpět. Všecko závisí na připravenosti - i joby je lepší dnes vyjednávat na dálku a je tak přijít do "hotového". problém je, když není zaměstnání ani pro místní lidi. Jak už jsem napsal, moje angličtina byla chabá, ale zato jsem se nebál mluvit. Jak jinak se ostatně můžete s lidmi dohovořit? Přinášelo to ovšem nesmírné problémy a omyly, ale o tom zase někdy jindy. Po kratší době strávené ve slévárně, kde jsem tavil a sléval hliník, který mi laškovně propaloval moje jediné boty, jsem volil práci bezpečnější, to jest umývání oken ve výškových budovách. Já vím, bezpečnější to není, ale asi jsem byl špatně informován :-). Hbitě jsem zapomněl své vzdělání, protože už v prvním místě mě chtěli odmítnout jen proto, že jsem byl překvalifikovaný. "Překvalifikovaný ano," řekl jsem jim tehdy, "ale také podvyživený." Vtip je totiž v tom, že Angličan si může vybírat a nebere nic "nižšího", protože než to "své" sežene, je na podpoře, ať už na nezaměstnanecké nebo sociální. Já nebyl na žádné. Zkoušel jsem to také, ale kancelář Jejího Veličenstva pro pomoc uprchlíkům mi dala dvě libry a naznačili, abych se tam už neobjevoval. Byla to vlastně ta nejlepší rada, kterou jsem v Anglii dostal - věřím, že kdybych ji neposlechl, tak jsem ještě dnes myl okna v Londýně. Angličané jsou prima lidi a všiml jsem si, že čím více používají neslušné výrazy, tím větší pomoc od nich můžete očekávat. Ale samotná pomoc nestačí: člověk se musí co nejdřív osamostatnit a na to potřebuje znát, jak ten jejich systém pracuje. Cizinec rozhodně nedostane místo z protekce a proto musí sledovat předepsanou cestu. Víc o tom nevím, protože ta moje skončila u oken ve dvacátém poschodí. Vysokou školu mytí oken jsem sice nestudoval, ale jak vidíte, úplně od podlahy jsem také nezačínal :-). Naučil jsem se tam jak umývat okna a nespadnout z lešení a to samotné bylo v dané situaci zcela k nezaplacení. Navíc jsem přišel na to, jak vyčistit až 95 oken za den, ale tenhle nápad mi později kdosi z Microsoftu odcizil. Svět zeshora se vůbec zdál hrozně legrační, asi jako ta rada, kterou mi dal úředník na pracovním úřadě: "Víte co? Vraťte se domů a sežeňte si práci v Anglii přímo odtamtud". Dnes bych ho pochopitelně poslechl, ale tehdy to jaksi nešlo. Celkem vzato, svému účelu ta práce posloužila - udrželo mě to naživu a dalo mi to určitou sebedůvěru, že se ve světě neztratím. A také jsem si vydělal na letenku do Kanady. Jinak mě ale hlavně posilovala naděje, že až dostanu landing visa pro Kanadu, začnu si tam hledat práci, která by odpovídala mojí kvalifikaci, práci, kterou budu mít rád. Že ji najdu, o tom jsem nepochyboval, dokonce ještě první týden po přistání v Montrealu ne :-). . . .

(pokračování) Zpět na index POVÍDKA: LEGRÁCKY Daryl to miloval. Možná, že znáte ten pocit, když někoho vyvedete vtipem, klukovinou. Anebo pocit, když někdo vyvede vás. Jeho žena se tím musela protrpět každý den. Vyndaval jí záložky z knih, aby nevěděla, kam až dočetla. Na prvního apríla jí nechával vzkazy, aby telefonovala na neexistující adresy nebo kupovat lístky na neexistující představení. Ubohé děvče si rok co rok říkalo, že se nenechá chytit, ale přišel duben a už to tu bylo zase. Dal si vždycky práci a vymyslel něco jiného, ještě víc rafinovaného. Ne teda, že by to jindy nedělal než na apríla - ono mu to prostě nedalo. I během roku se mu pořád nabízely situace, kdy mohl někoho pořádně napálit, poplést či vyvést hloupým vtipem. Řekli byste, že asi ještě nevyrostl z puberty a měli byste pravdu. Navíc byly jeho vtipy takzvané laciné, pro zasmání, ale hloubku to nemělo.

Někdy to přijde do cesty samo, takový ten situační vtip. Kdysi jsem byl v Alabamě certifikovat jakýsi vojenský počítač, jinak ovšem tak zvaně tajný. Nuže tajnosti máme všichni: mají je šestnáctileté dívenky i fízlové ve výslužbě, milenky senátorů i zloději vzácných obrazů. Daňoví kontroloři zase třeba trpí abnormálními sexuálními představami a učitelky matematiky si možná doma tajně pěstují masožravé rostliny. "Spíš bodláky , " řekl by Glen odnaproti, ale toho nemůžete brát vážně: je student a tudíž poněkud zaujatý. Tajemstvi vojenská pak mohou být, jak známo: a) dosud utajená, nebo b) utajená, ale už veřejně známá. Tak napříkald každý nepřítel, který je dostatečně inteligentní - ano, někteří nepřátelé mohou být inteligentní, alespoň podle jejich názoru - tedy takový nepřítel ví, že počítač má heslo neboli password. A je-li ještě navíc zvědavý - a který nepřítel není? - bude se vám snažit to heslo ukrást. Ano, vím, že je to špatné, ale takoví nepřátelé, ti jsou schopni všeho. Aby se mu to znemožnilo, je tady nařízení čili rozkaz, že se heslo musí měnit hodně často. Teoreticky teda co nejčastěji, ale prakticky jen tak často, aby se nakonec nestalo utajené i našim velitelům. Jiné takové praktické omezení je, že intervaly mezi měněním musí být delší než je čas, který je potřeba k vyťukání hesla na klávesnici. Každopádně chceme, aby byl nepřítel z toho měnění hesel úplně blbý - což asi bude, protože my sami už z toho skoro jsme. Tehdy jsem navštívil jednu firmu, která byla taková paramilitární, parasoukromá. Ve vrátnici tam kralovala osoba pohlaví ženského (to jsem poznal hlavně podle toho, že jí říkali Barbara, Brunhilda nebo tak nějak), snad vysloužilá seržantka, snad bývalá dozorkyně. Té jsme se vždy ráno zapisovali do knihy. Kniha to byla teda jen prezenční, ale ona ji strážila, jako by to byl její tajný deníček. Protože jsem tam certifikoval jejich počítač, zůstával jsem tam s místním inženýrem dlouho do noci a ten mě pak v knize odpisoval, neboť Brunhilda tam už tak dlouho nesetrvávala. Ráno jsem si ovšem poležel, to už můj kolega dávno zařezával a tak jsem se zapsal sám u té valkýry. A zatímco my jsme měli plné ruce práce s tím, aby ta firma prosadila na trh svoje výrobky, paní

důležitá je hlídala, aby je někdo neukradl. Tomu se v ekonomii říká dělba práce: my měli tu práci a ona zase tu dělbu. Jednoho večera jsme měli na krku tolik problémů, že můj kolega mě zapomněl odepsat. Já pochopitelně na takové maličkosti kašlu, takže když jsem druhý den přistoupil k pultu a Brunhilda mi dala knihu knih - bible mi promine - a řekla: tady to podepište, uvědomil jsem si hloubku té hrůzy. Nevadilo mi, že neřekla prosím - na vojně mi to také neříkali - ale zrovna tam terorizovala nějakou dívku, zřejmě novou sílu, zcela bezbrannou ve sprárech té dračice. Otázal jsme se teda nevinně, proč to jako mám podepsat. Podívala se na mě s politováním a řekla: "Aby se vědělo, že jste v podniku." "Ale já už jsem v podniku," namítl jsem slušně, protože jsem věděl, že ji tím nejvíc naštvu. "Nejste", zaburácela,"dokud se nezapíšete se do knihy a nepřekročíte tuto čáru!". Ukázala na podlahu a opravdu, tam vám byla čára jako hrom. "Ale já už jsme prosím zapsanej od včerejška," namítl jsem nevinně, a pomalu jsme přitahoval udici s vlascem. Chytla se. "Jo, to byla včera pane, pak jste se odepsal a dnes to musíte udělat znova," zachechtala hlubokým basem, s pocitem superiorní superiority. "Jenže já se neodepsal, " odšeptnul jsem a předstíral provinilost. "Cooože?" zařvala něžně. " Jakto, že jste se neodepsal?" "Já jsem tu z Kanady, " vysvětluju a odepsat mě může jen ten místní inženýr, co se mnou dělá. No a já nikde nevidím, že jsem odepsán, jsem tedy papírově uvnitř." Chvili přemýšlela, jestli jsem ji tím slovem "papírově" nějak neurazil. Bylo vidět, jak se jí za čelem vlní šedá hmota, patrně mozková. Pak řekla: "Ale vy jste venku a já vás dovnitř pustit nemůžu, protože se musíte nejdřív zapsat." Viděl jsem, že jí ta tragedie ještě nedošla a nemilosrdně jsem pokračoval: "Ale nemyslíte, že kdyby tam bylo zapsáno víc příchdů než odchodů, že by si pak mohli myslet - až odjedu že se pořád ještě schovávám někde uvnitř a že by z toho mohl být průšvih?" A rychle jsem dodal, aby to pochopila: "Nejde o mě, ale o vás, protože jste mě k tomu nutila." "Ale vy jste venku!" opakovala zcela zblble, " a dovniř vás pustit nemohu. " Tak já zůstanu tady, ale panu řediteli to budete muset vysvětlit sama, dnes jsme měli vše dokončit a zítra letím domů. Pokud bude chtít, abych tu zůstal déle, pak musím ještě teď zavolat na letiště a ještě předtím se ho zeptat, kdo bude hradit ten extra nocleh." Zatímco valkýra váhala a pomalu jí to docházelo, ta slečna se a jejími zády usmívala a já se cítil jako hrdina. Konečně to mužatce došlo a začala hledat viníka: "Jak se jmenuje ten inženýr, co vás neodepsal?" "Něco jako Gerard Depardie, " řekl jsme první, co mě napadlo; nebudu přece kolegu dostávat do průšvihu. Po chvilce hledání v telefonním seznamu řekla: " Ten u naší firmy nepracuje!" a pohlédla na mě, jako bych ji chtěl oklamat. "Já jsem řekl asi, " povídám, "přesně si to nepamatuju, možná Bernard?" "Taky ne, " zařvala, " žádnej Depardie tady nedělá!" "To nám moc nepomůže," povídám, "už se tu bavíme dost dlouho, budete musit učinit rozhodnutí." Opět se zamyslela, a pak vítězně prohlásila: "tak se nejdřív odepište, a pak zase hned zapište!" "Ale to nejde," zasmál jsme se jedovatě, "když se odpisuju, musím stát na druhé straně té čáry! To by byl podvod. papírově jsem tam, i fyzicky už tady. A navíc proč bych se odepisoval, když už jsem venku?" Slečna se vzadu řehtala, ale jen tak, beze zvuku, což vypadalo úžasně srandovně. Nakonec se

mi baby zželelo, vždyť byla také jen obětí systému. Navrhl jsme ji, ať se otočí, aby to neviděla a pak nemusela lhát. přeskočil jsem čáru dovnitř, odepsal se, přeskočíl jsem ven a oznámil, ž euž se může otočit. Poslechla. Před jejím zrakem jsem s epak zapsal a podruhé hupsnul dovnitř. Mohl jsem ji sice ještě otravovat dál, ale dobrý vtip se má ukončit včas.

To ovšem Daryl nevěděl. Ze začátku byly jeho vtipy opravdu nevinné, jako s těmi rekvizitami z obchodu pro vtipálky. Uložíte je na nečekaná místa a pak už jen čekáte, až to někoho překvapí, případně vystraší. Tak třeba platická moucha, co se hodí do drinku, či umělý exkrement z modelovací hlíny, položený na židli. Je zajímavé, že čím větší volovina, tím více se lidé smějí. Jsou ovšem vyjímky, jako třeba u politiků, tam se každá blbost bere smrtelně vážně. Daryl byl také členem vtipálského klubu, kde se členové pořád jen vyvádějí aprílem, organizují šprýmy a všelijak napalují jeden druhého. Je to asi švanda k popukání, jinak by to asi nedělali - je jim všem už dobře přes čtyřicet. Takové vtipy sice Daryl také dělal, ale s jídlem rostla chuť a jak se jeho "klientela" zvětšovala, stávaly se i jeho žerty drzejší a krutější. To se stává při každé hře s ohněm, kdy přestáváme být opatrní a dostáváme falešný pocit bezpečí. Tak jako si krotitel tygrů myslí, že má vše pod kontrolou, teda jen pokud jednoho tygra nezačnou třeba bolet zuby. Nakonec i u zvířat často převládá pud hravosti nad strachem. Viděl jsem sousedovic kocoura, jak si hrál s myší, ale také jak dráždil našeho psa Luckyho, kterého doslova poplácával přes plot po čumáku. Ale psi nezapomínají - jednou mi kocoura přinesl v tlamě, asi aby se pochlubil. V očích měl vítězný výraz - teda Lucky, ne ten kocour. Vykřikl jsem, pes kocoura pustil a ten zmizel rychlostí zvuku. Vsadím se, že to tehdy považoval za hodně blbý vtip . . .

V našem podniku pracovali kromě Daryla také Albert a Eddie. V životě jsem neviděl větší přátele, než ty dva. Oba měli jen na skok do penze, Albert tedy o rok dříve, ale kdo by počítal. Poznali se až v našem podniku. Eddie, rozený Kanaďan, ve válce lítal na Lancasterech a bombardoval Němčáky. Teda on spíše střílel, byl totiž tail-gunner, střelec v té zadní skleněné bublině pod ocasem letadla, tam, kde jen málo střelců přežilo útoky mesršmitů. Vykládal mi, jak při náletu na rumunská naftová pole letěli tak nízko, že na ně Němci stříleli s věží shora. Při náletu měl štěstí: ustřelili mu jen prst. Zato nad Severním mořem je jednou dostali. Do Anglie se vrátil až po týdnu, celou tu neplánovanou dovolenou ztrávil v nafukovacím člunu, než je vylovili Američané. V Anglii se pak oženil, ale lítal dál, až do konce války. Albert přišel do Kanady až po válce, sloužil totiž v německé marině. S Eddiem se brzo spřátelili a hned si vyprávěli všechny válečné příhody, co zažili - možná i s trochou přehánění. Spojovaly je vzpomínky na jednu nesmyslnou válku, teď ale viděnou z obou stran a proto dokonale průhlednou. Dobře si uvědomovali, že kdyby se tehdy v tom Severním moři někdy potkali, chovali by se jinak. Četl jsem nedávno v novinách příhodu, která by byla zcela typická pro první válku. A přece se stala až v té druhé. Kanadskému letci ve Spitfiru došla munice, a Kraut - tak se jim tehdy říkalo, teď už jsou to dávno zase Germans - co ho pronásledoval, ho mohl klidně sestřelit, když pochopil, jak je na tom. Místo toho mu ale jen zamával a odletěl. Tomu Kanaďanovi to ale nedalo a po válce ho hledal několik let, asi chtěl vědět, proč to ten němec udělal a hlavně mu poděkovat. Za nějakou dobu na to zapomněl, ale někdo, kdo věděl víc, o tom někde četl a nakonec se německý pilot přece jen našel a oba soupěři se konečně opět setkali. Byla to od toho Němce vlastně větší odvaha než ta v boji - kdyby to někdo udal, šel by jistě k vojemskému hrdelnímu soudu, to je ten, kde jde vyloženě o krk.

Měl jsem oba starochy rád a tak jsem nechápal, jak jim to vůbec mohl Daryl udělat. Co udělal? To máte tak: máme v podniku loterii, každý tam během týdne hodíme dolar, zabalený do papírku se svým jménem a v pátek se tahá z čepice šťastný výherce, který bere vše. Jak vidíte, pravidlo jsou jendoduchá a státní loterii to konkurenci také nedělá. Důležité je ale sázet pořád - protože vynecháte-li jen jednou, je to zrovan ten týden, kdy byste vyhráli. Tolik pověra, ale v tomto případě se to skutečně stalo. jeden týden Eddie onemocněl a jak už byli předem dohodnuti, Albert zaplatil nejen za sebe, ale ještě jeden dolar za Eddiho; a to ze své kapsy a i ten papírek s Eddieho jménem tam přidal. Pak se to stalo: Eddie vyhrál a hned čtyřicet dolarů. Dnes to není tolik, ale tehdy to bylo asi pětkrát víc. Albert vybral peníze a hned o tom radostně vykládal, že Edie vyhrál a jak ho překvapí, až se uzdraví. Jenže pak se do toho vložil Daryl. Zašel za Albertem a řekl mu, že je to vlastně nesmysl dávat peníze Eddiemu, když ten dolar tam dal Albert ze svého. Tak dlouho do něj hučel, až Albert, celý popletený, uznal, že vlastně dal svůj dolar, do papírku s Eddieho jménem a že tedy vlastně "vytáhli" obojí najednou. A že by se měli teda s kamarádem rozdělit napůl. Jenže když se Eddie vrátil do práce, Daryl byl hned u něho - ještě než s ním mohl Albert mluvit - a vysvětloval mu, jak Abert vyhrál a zneužil jeho jméno a že tu polovičku peněz mu, Eddiemu, vlastně ukradl a že mu patří celých 39 dolarů a Albertovi jen ten doilar, co dal za Eddieho do hry. A tak, kdy přišel Albert a štědře - teda alespoň odle jeho názoru - mu nabízel dvacet dolarů, Eddie se urazil: chtěl všecko anebo nic. Hrdý Němec se pochopitelně nepokořil a tak se přes noc stali zase nepřátelé. Nemluvili spolu, ale pokřikovali na sebe přes plot urážky. Dokonce i ty válečné příhody teď vytahovali, ale už byly zase plné nepřátelské demogogie a šovinizmu. A když někdo vyslovil jméno toho prvního, koukala tomu druhému z očí nenávist a smrt, prostě jako kdyby vypukla třetí světová válka. Bylo mi obou dědků líto, asi proto, jak směšní teď oba vypadali, a řekl jsem Darylovi, kterého jsme hned podezříval, aby za nimi zašel a vysvětlil jim to, jak to bylo.. Řekl, že ho to mrzí, ale chybu nepřiznal. A za nimi že nepůjde a odprošovat, to už vůbec ne. Zašel jsem tedy za nimi sam. Nejpve za Eddiem, který se rozchechtal a řekl: "Počkej, až to řeknu Albertovi!" . . .

Brzy na to přišel Daryl dolů na dílnu a vysvětloval někomu nějaký výkres, když se ti dva dědci zase do sebe pustili. Nejdřív se jen strkali, pak z toho byla rvačka, a najednou vytáhl Albert velký námořnický nůž za zásuvky a šmik - usekl Edimu kus nosu. Krev tryskala proudem a zatímco si Eddie držel tvář a všichni koukali na ten zakrvácený nos na podlaze, Albert něco drmolil německy a honem Eddimu fačoval obličej. Daryl na to jen zděšeně zíral, tak jsme do něj strčil a řvu: "Tady to máš, ty pacholku, to je všecko tvoje vina! Tohle jsi chtěl?" Daryl něco vykřikoval, jako že nechtěl, aby to tak dopadlo, skláněl s enaddědkami, ale ti nic, jako by ho neviděli. Já ho pochopitleně štval dál a pak se přidali i ostatní, kteří sice nevěděli o co jde, ale křičeli na Daryla o taky. To už to nevydržel, padnul na kona a prosil za odpuštění. Nakonec se i rozbrečel. Konečně Eddie řekl, že mu teda odpuští, ale že mu musí zaplatit operaci, protože potřebuje udělat novej nos. "Protože tenhle, " řekl a zvedl z podlahy ten zakrvácený nos a plácnul ho Darylovi do dlaně, "ten je jenom plastickej, ten by mi byl na hovno."

Zpět na index POHLEDY: TRIALOG O MORÁLCE Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádíme serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. To jsou ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.

MARTIN: Voltarie prý kdysi řekl: : "Já nemám žádnou morálku a přesto si myslím, že jsem velice morální." Vidíte v tom nějaký rozdíl? DAVID: No jistě, když to takhle řekl, ne? HELENA: Prostě to nevíš, viď? Já si myslím, že Voltaire chtěl říci, že morálka jsou nějaká pravidla chování, zatím co morálnost je způsob, jak se kdo chová. DAVID: Zato ty jsi tomu nasadila korunu - vždyť jsi řekla to samé! Teď mě napadá: morálka je přece v každé době různá, ne? MARTIN: Jistě, ale to on asi neměl na mysli, on chtěl asi říci, že morálku současné společnosti neuznává, ale jeho chování je přesto vrcholně etické. HELENA: (podezřívavě) Proč říkáš "asi"? MARTIN: No když někdo mluví v paradoxech, tak si nikdy nejsme stoprocentně jisti, co chtěl vlastně říci. DAVID: Co je to vůbec ta etika? MARTIN: Jestli myslíš tu starou, tak tu už znali staří Řekové a Římané. Je to něco jako morální filozofie. No a latinsky mores jsou zvyky čili mravy. HELENA: A co je teda morální? MARTIN: To, co je všeobecně dobré. DAVID: Zatímco morálka je - jak tady řekla už Helena - soubor regulí, jak se chovat. Mě se to pořád zdá úplně stejné! MARTIN: Právě že ne. Morálka slouží té které společnosti k přežití. Může být tedy i falešná, pokrytecká, zvrácená. Etika starých Řeků byla spíše věda a jako taková byla předmětem volné diskuze. HELENA: A dnešní etika? MARTIN: Ta je definována spíše jako věda, která studuje lidské chování ve světle morálních principů. Jinak řečeno: co je dobré a co není. Pochopitelně, že se vyvinulo hodně směrů. Tak například ti, co věří, že je to jen otázka svědomí, jiní, že je to dáno zkušeností, někteří ji vidí v náboženství a jiní v metafyzice, marxismus zase v diktatuře... DAVID: Metafyzika - to je něco o nadpřirozených jevech? MARTIN: Ale kdepak! To slovo první razil Aristoteles, že ji zařadil v pořadí až meta (teda za) fyziku. Jinak je to vlastně druh spekulativní filozofie, která studuje - řekli bychom - "pravdy" o skutečnosti. Chudák Archimedes asi dobře nevěděl, jak to nazvat - všechno to, co nebylo ani fyzika, ani logika, ani politika, ani matematika . .. HELENA: To stačí - pojďme radši ještě zpět: co to jsou teda ty morální principy? MARTIN: No to jsou víceméně nepsané principy, kterými se řídí naše chování.

HELENA: Nemohu si pomoci: mně se také zdá, že je to totéž, co morálka. MARTIN: Ale kdepak! Tvé principy mohou být jen tvoje, zatímco morálka je diktována společností, režimem, anebo i davem. DAVID: (Směje se) Takže morálka může být i nemorální. MARTIN: Dáme-li slovu "morální" nadnesený význam ve smyslu "všeobecně správný", pak můžeme klidně říci, že morálka má s moralitou hodně málo společného. Je to prostě vůle většiny - nebo někdy i menšiny - která je u moci. HELENA: Ale často se to shoduje, ne? DAVID: (ironicky) To je ale naivita! MARTIN: Nezlob Helenu, Davide. Ostatně má pravdu, většina zákonů - kterými společnost prosazuje svou morálku - je napsána tak, aby chránila rodinu i jednotlivce, zdraví a podobně, prostě budoucnost společnosti. DAVID: To ovšem jen v demokracii, že? MARTIN: I diktatura musí myslet na budoucnost a nemůže mít všechny zákony špatné. Ale v tom to není. Zákony jsou vlastně jen organizované násilí - nejsou tudíž ani morální ani nemorální. DAVID: Počkej - násilí je přece samo o sobě špatná věc, ne? MARTIN: Podle definice je násilí "působení silou". Někdy je prostě nutné. Tak například vrah ti sám nepůjde do vězení, když ho jen slušně požádáš. Musíš mu dát želízka, ne? HELENA: Ještě k té etice: já jsem slyšela používat výraz "etický" jen ve smyslu pozitivním, něco jako "vrchol slušného chování". MARTIN: To je pravda, například u lékařů se vyžaduje vysoce etické chování DAVID: (skočí mu do řeči) - zatímco u politiků vůbec ne. MARTIN: Nu, lékař si například nesmí přisuzovat ukradený titul :-). A když to udělá, jde do vězení. DAVID: Ale i slovo "morální" se užívá v kladném smyslu: morální hodnoty jsou přece ty pravé, skutečné hodnoty. HELENA: Zatímco morálka se nám jaksi zprofanovala. MARTIN: Snad je to gramatikou: opak morálního je nemorální, zatímco nemorálka jaksi neexistuje. Morálka pochopitelně může být také navíc různá: morálka sociální, vlastenecká, vojenská DAVID: (skočí mu do řeči) - případně i ženská HELENA: Už zase začínáš? Zato ta tvoje mužská morálka nestojí ani za řeč! DAVID: (parafrázuje Voltaria) . . .a přesto se považuji za vysoce morálního. HELENA: Nechtěj slyšet, za co tě považuju já! Zpět na index POEZIE: ZADÝCHANÉ SKLO Zadýchané sklo tramvaje a moje stejně zadýchané "musím", vzpomínku za vzpomínkou hledaje, zadýchané sklo tramvaje a ještě něco vybavit si zkusím. Stála jsi nebo běžela?

Myslím, že stála jsi - to jenom já jsem spěchal. Ne, nevzpomínám si už docela, snad stála jsi, snad běžela. Tramvaj mě odvážela a já jsem se nechal. Mával jsem, i ty's mávala, až připadlo mi na okamžik krátký ne jako bys mi sbohem dávala - jak já jsem mával a ty's mávala ale že odháníš mě a nechceš mě zpátky. Vzpomínám ještě, jak v tom okamžiku se náhle zastavil nám čas, má malá, čas plný bolesti, čas plný otazníků. Mně zdálo se v tom malém okamžiku, jako kdybych já stál a ty ses vzdalovala . . . (Londýn, 1969)

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 8B/2000 Kanadsko-český literární měsíčník Zpět na titulní stránku Hurontarie Komentář: Nedávno se tady na Huronu u Flowerpot Islandu (Květináčového ostrova) potopila loď True North II. O ní a o onom ostrově jsem už psal v Hurontarii (r. 1998, č. 12B), v povídce Tajuplný ostrov na Huronském jezeře (prvně byla otištěna v Pražském Telegrafu). Nikdy bych netušil, že se k tomu ještě vrátím, rozhodně ne za takových tragických okolností: ostrov si vyžádal další oběti. Dvě děti se při tom utopily, zbytek (asi 26), se zachránil a na nafukovacím člunu dojel na ostrov. Jak se to stalo? Kapitán - ten samý, co v té povídce - jel na Flowerpot Island vyzvedávat děti, co tam kempovaly. Normálně by za takového počasí možná ani nejel, ale je to ostrov neobydlený, děti se těšily domů a navíc to měl ve smlouvě. Na zpáteční cestě z ostrova se zvedl vítr a vlny pohazovaly lodí - přesně tak, jak už jsem to popsal v té povídce. Jenže tentokrát jedna z těch vln prorazila boční dveře a zalila pozorovací štolu, na jejímž dně je skleněné dno, kterým můžete pozorovat vraky lodí. Sklo pravděpodobně prorazila, protože loď se potopila během 30 vteřin. Případ se pořád ještě vyšetřuje, ale o to tu nejde. Píšu to proto, že mě už tehdy zarazilo, že jsme nedostali jako pasažéři záchranné vesty, když u sportovních lodí je podle nařízení musí mít každý na palubě. Proč to pro "turistické" lodi neplatí, nevím. Pravděposdobně se s tím doporučení ještě přijde, ale jde mi ještě o něco jiného. Musím se prostě podivovat tomu, že u onoho skla, které je dobře chráněno proti tlaku zespodu (ten je totiž minimální - loď se vznáší ve vodě, váha a vztlak se tedy vyrovnávají), ještě nikdo zatím nepomyslel na to, ochránit ho také zeshora. Přitom by asi stačila jen nějaký automatický uzávěr, podobně jako je u ponorky. Jenže kdo by předpokládal, že voda zalije podpalubí zeshora? Naše životy často závisí na tom, jak dobře jsou ty které výrobky či stroje navrženy z bezpečnostního hlediska. Vzpomínám na případ, kdy v letadle začal hořet větrák na WC a oheň se rozšířil po celém letadle. Četl jsem knihu záznamů z různých "black boxů", totiž těch magnetofonů, které vypovídají o posledních minutách na palubě letadel a věřte, je to smutné čtení. Jiný případ byl způsoben špatnou kontrolní žárovkou - přitom by tam stačilo dát dvě, prakticky za stejnou cenu. Ale o cenu zde ani nejde, spíše o to, umět předvídat. Dejme si práci a mysleme vždy trochu víc dopředu - život, který zachráníme, může být třeba i náš vlastní.

Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se LISTY Z JAVORU. Kniha je pokračováním "Javorových listů", souboru článků napsaných pro "Kanadské Listy" Neviditelného Psa a je věnovaná jejich redaktorovi, Miloši Kalábovi. Fotografie jsou od Ati Hurychové. Kanadské listy už bohužel neexistují, ale jejich spirit si můžete oživit touto knihou. Všechny naše

knihy najdete na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Knihy jsou zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři! INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

ZEMĚ NENÍ KULATÁ TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 2.) ÚPIS ZAPOMENUTÁ OBĚŤ ČAS STÁLE JDE

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Já a rasista? Já jen nesnáším kočkodany!"

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] DIMENZE: ZEMĚ NENÍ KULATÁ (a sever není sever) Asi si řeknete, co je to za nesmysl, ale posuďte sami: kolo je kulaté, talíř je kulatý, prostě každý plochý předmět ve tvaru kola či kruhu je "kulatý". Země ovšem plochá není, takže kulatá být vlastně ani nemůže. Může být ale kulová, případně kulovitá, t.j. ve tvaru koule. Čeština je ale také jazyk vtipný a tak hned na první pohled vidíme podobnost výrazů "kolo", "kulatý" a "koule" (srovnej třeba odlišné anglické výrazy wheel, round a sphere). Jenže který výraz byl asi nejdříve? Kolo či koule? Osobně si myslím, že to bylo slovo "koulet", neboť už pračlověci jistě uměli věci kutálet, ať už to byl balvan ve tvaru koule, nebo kmen stromu ve tvaru válce (tam se ale uplatnil výraz "válet" či "valit"). Pak teprve přišlo kolo, tedy předmět, který se také "koulel". Nu dobrá, namítnete, to jsou jen jazykové nuance, ať už tomu říkáme jakkoliv, země je prostě koule. Jenže ona není, ona je na pólech zploštělá. Ani to ale není úplná pravda, ty póly nejsou placaté, jako kdybyste ji dali do presu - země je spíše elipsoid, a díky právě tomu zploštění, je obvod Země měřený

směrem svislým (na poledníku) menší, než ten, co je měřen na rovníku, Co způsobuje ono zploštění? Prý rotace a teoreticky vzato, zploštění by mělo být úměrné rychlosti rotace Země kolem vlastní osy. Zatím se nezdá, že se tato rychlost bude v dohledné době měnit :-), takže je tím pádem bezpečný i náš metr, měřený právě jako decimální část poledníku, přesněji řečeno povrchové vzdálenosti jednoho "kvadrantu" (čtvrtiny) poledníku. (Pozn. Kromě toho dnes už je metr definován jinak - jako určitý zlomek vlnové délky záření izotopu kryptonu -86 ). Poněkud složitější je to se Severem. Máme totiž nejen dva zemské póly (Sever a Jih), ale dokonce dva Severy a dva Jihy. Proč? Nu jeden sever je geografický (G.S.), to je ten skutečně ten, kde zemská osa protíná "vršek" zeměkoule a druhý je magnetický (M.S.), teda ten, kam ukazuje magnetka kompasu. Vtip je v tom, že naše přístroje či metody (až do doby satelitů) byly schopny ukázat přímo právě jen ten magnetický Sever. Když říkám přístroje, myslím tím většinou kompasy a když říkám metody, myslím tím hlavně orientaci na Polárku (která také není přesně "na sever", takže se ještě musí navíc dělat korekce). Normální turistický kompas je navíc přesný pouze tak na dvě až čtyři procenta, což je většinou chyba na stupnici, v uložení osy nebo v symetrii magnetické střelky. Proč se tedy zdržujeme vůbec tím geografickým Severem ? Inu každá mapa má totiž orientaci na geografický sever: mezi ním a rovníkem se totiž měří latituda, zeměpisná výška nad rovníkem. Nu a protože chceme, aby naše kilometry na mapě odpovídaly těm ve skutečnosti, musíme mapu vyrobit s ohledem na G.S. Jak to ale udělat, známe-li jen M.S.? Lehce - existují tabulky tak zvané deklinace, tj. úhlu, o který se G.S. liší od M.S. Chyba může být dost veliká, tak např v New Yorku je to 14° na západ! Jen pro informaci: jeden stupeň vám při jednom kilometru udělá asi 18 metrů úchylku od správného směru , tedy v New Yorku byste se po jednom kilometru ocitli byli 252 metrů stranou, po deseti kilometrech už 2,5 km stranou! Navíc tato chyba není všude stejná a závísí nejen na zeměpisné výšce, ale i na zeměpisné délce (longtitudě, tj. jak daleko na západ či východ jste od greenwichského poledníku) a jako na vztek není tato deklinace vůbec lineární, nedá se tedy jednoduše extrapolovat ( tj. neroste či neklesá úměrně s délkou). Skoro to svádí říci, že pro každé místo na zeměkouli je M.S. (naměřený podle kompasu) vzdálen od G.S. o jiný úhel. Právě proto bylo potřeba mapy orientovat na G.S., ten je všude jen jeden. Odkud se vlastně vzal tento magnetický pól? Podle vědců se jedná o elektrické proudy v zemi, které vlastně Zemi magnetují. Zde je důležité si uvědomit rozdíl mezi deklinací a deviací. Deviace je chyba kompasu, způsobená magnetickými předměty v jeho blízkosti, např. železné přazkou na vašem pásku; ale dokonce i železná ruda v kopci naproti může mít značný vliv. V této úvaze se touto deviací raději nezabývám, to by si samo vyžádalo další článek. Hodnota deklinace (tj. odchylky G.S. od M.S.) se pak ovšem musí přičíst (či odečíst) k úhlu magnetky, abychom mohli mapu "zorientovat", t.j. nastavit přesně na sever a zjistit si směr, kterým se v terénu budeme pohybovat. Dobré kompasy mají dokonce možnost deklinaci nastavit pomocí šroubku, který natáčí stupnici a podobně. Co ale nemohou dobře nastavit je fakt, že magnetické pole země natáčí magnetku i od horizontální polohy směrem dolů, což je t.zv. inklinace. Proč nám na tom záleží? Inu na magnetky se málokdy díváme směrem přesně sviským a paralaxa (úhel pohledu) může mít vliv na čtení směru. Malý, většinou, ale někdy je inklinace tak veliká, že může způsobit, že magnetka začne drhnout v ložisku, t.zn. "zasekne se". Inklinace roste směrem k pólu (tam jdou siločáry Země přímo kolmo do země a magnetka se staví vždy ve směru siločar) a tak se prodávají různé kompasy pro určitou zónu, pro kterou je inklinace kompenzovaná. Satelitové systémy umožnily nový způsob orientace, t.j. hledání polohy pomocí GPS (Global Positioning System) a přístroje, které nám to umožní, jsou už k dostání i v obchodech. Nemusíte se pak starat o to, kde ten M.S. vůbec je - při této navigaci se už nepoužívá. A nejen, že vám GPS určí polohu,

ale vypočítá i jakou rychlostí se pohybujete, ukáže vám správný směr, jak vysoko na mořem jste a jak daleko jste se uchýlili od správného směru. Změří i vzdálenosti, případně čas, jak dlouho vám to potrvá odsud-tam a kdy na místo dorazíte. Dokonce si i pamatuje, kudy jste se ubírali. Jak to pracuje? Každý satelit vysílá svoji pozici a přesný čas. Podle doby trvání přenosu signálu k vám váš GPS změří vaši vzdálenost od satelitu a "opíše" na zemi kruh všech míst stejně vzdálených od satelitu. Za pomoci dalších dvou satelitů pak opíše dvě další kružnice. Tam, kde se ony tři kružnce protínají, je vaše stanoviště. Dvě kružnice nestačí, ty se protínají ve dvou bodech, tedy by vznikla určitá neurčitost, který bod to je :-) Čtvrtý satelit pak určí vaší výšku nad mořem. Přesnost určení pozice u armádního systému (signál PPS) je vysoká (chyba jen asi 18 metrů), pro civilisty (signál SPS) je chyba kolem sto metrů, tedy přesnost, o které se starým námořníkům mohlo jen zdát. Nastává ale jiný problém: některé mapy, dělané při staré, hrubší přesnosti, jsou pro tyto přístroje už nevhodné. GPS se dá pochopitelně použít k navigaci i tam, kde nejsou žádné orientační body v terénu. Určí vám směr, který udržujete podle kompasu a občas kontrolujete právě pomocí GPS, zda jste se neuchýlili. Tak se magnetický sever pomalu dostává z obrazu úplně. Navíc nám to vyřeší i jiné dilema: severní pöl magnetky totiž vůbec neukazuje k Severu - ale jak známo z fyziky - k Jihu. Který z nich teda vlastně je ten pravý Sever? Zpět na index REPORTÁŽ : TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 2., Montreal ) V minulém článku jsem se dostal přes Anglii a po necelém půlroce, v kapse maje letenku, na kterou jsem si za tři měsíce ušetřil (díky specielní redukční dietě :-), jsem nasednul do letadla, směřujícího do Montrealu v Quebeku, Kanada. Nejprve jsem týden odpočíval, abych se přesvědčil, že jsem skutečně v Kanadě. Pak jsem navštívil Manpower, tedy pracák, kde mi navzdory mému optimistickému očekávání řekli, že pro mě nic nemají. To mě nevadilo, měl jsem totiž s sebou ještě z Anglie dopis od kanadské odbočky firmy Westinghouse v Hamiltonu, kam jsem si předtím drze napsal o práci. Odepsali mi, abych je, "až mi to moje cestovní plány v Kanadě umožní" , hbitě navštívil. Zavolal jsem jim tedy, dohodl si rande a po ujištění, že mi zaplatí letenku (je to asi 800 km od Montrealu, už v provincii Ontario), jsem tam odletěl. Strávili se mnou asi tři hodiny, oceňovali moje zkušenosti s návrhem řízených polovodičových pohonů a výborně jsme se bavili - zaplatili mi oběd, pochopitelně. Ale když jsem se zeptal, jestli mě zaměstnají, začali se vytáčet. Řekl jsem jim přímo, že to jaksi nechápu, tolik námahy z jejich strany a pro nic za nic. "Ale to ne," řekli, "my nemáme zatím pro vás pozici a až bude něco volné, můžeme pak předběhnout jiné oddělení, protože počet pozic je vždy omezený, atd., atd." "No dobrá," řekl jsem, "dejte mi tedy zatím místo v Montrealu, tam je, pokud vím, také odbočka Westinghousu, já tam na to místo tady počkám." "No to nejde," kroutili se," tam je místo jen pro ty, co už byli dlouho u firmy." Napadlo mě, zda tím místem nemíní montrealský hřbitov, ale raději jsem se dál neptal. Otráven jsem se vrátil do Quebeku. Co teď? Znovu na pracák - tentokrát mě poslali do Northern Telecomu, firmě jménem i jazykem anglo-kanadské, ale manadžmentem ryze frankofonské. Tam mě ujistili o tom, co jsem už věděl, že totiž neznám francouzsky. Mojí ochotě, tptiž naučit se jazyk při

práci, se shovívavě usmáli: "Když my ale nikoho na nošení beden nepotřebujeme." Inu frantíci, samý humor. Řekl jsem jim ovšem svoje, čímž to skončilo (to jsem ještě nevěděl, že později u nich práci vezmu, ale až za 15 let a to to ještě u anglofonské odbočky v Ontariu, kde francoužštinu nepotřebují). Tož jsem se rozhodl, že tedy vezmu jakoukoliv, ale jen technickou práci, té manuální jsem si celkem užil dost už v Anglii. Opět tedy na pracák, co se dalo dělat. Tam mě poslali po soustavném otravování - teda já jsem otravoval je, podle pravidla, že nejvíc skřípající kolo dostane kolomaz nejdřív - k menší firmičce, kde potřebovali elektronického technika. Vedoucí inženýr si mě proťukal jako datel strom a na místě mě přijal. Plat byl malý, ale ne zas tolik; asi takový jako ten, který mi nabízeli v Anglii, půjdu-li dělat inženýra do Skotska. "Víte přece, že britská elektronika je nejlepší ve světě," řekli mi tedy. Řekl jsem jim na to, že technicky asi ano, ale platově jistě ne - alespoň ne podle toho, co mi nabízeli, svým lidem asi platili víc. Začal jsem tedy pracovat. Velice rychle si asi uvědomili, že díky evropskému tréninku znám víc, než na kolik vypadám. A tak jsem dělal design(návrhy), testing (zkoušení), troubleshooting (opravy), drawings (výkresy), schematics a Quality control (řízení spíše než kontrolu kvality). Také jsem musel vysvětlovat dělnicím, jak se správně pájí a kam které součástky montovat na tištěné spoje - které jsem předtím také sám navrhl - podle schémata - které jsem také navrhl a navíc vyvinul a ozkoušel na prototypu. Dále jsem musel naksat k zařízení i parts list (seznam součástek pro výrobek) a objednávat součástky - když to nákupčí nedovedl sehnat - a dokonce jsem pomáhal stěhovat hotové výrobky na náklaďák, když to spěchalo. Tady se totiž všechno platí až po dodání; pozdní dodávkou se ztrácí úrok nebo se dokonce musí platit penalta. Objednávání součástek se dělá hlavně telefonem (jestli si myslíte, že znáte anglicky, zkuste si v angličtině někde něco objednat přes telefon, je to zajímavá zkušenost). A také jsem pochopitelně nezapomněl poslušně zdravit pana šéfa a hlavně pana majitele - říkal jsem už přece, že to byla malá firma, ne? První, co jsem musel rychle zvládnout, byly tak zvané imperiální, neboli anglické jednotky délky, váhy a objemu. To je ovšem pro evropského technika maličkost, stačí se pamatovat pár konstant a umět násobit. Později, asi za deset let, to když se v Kanadě povinně zavedl decimální, tedy náš metrický systém, jsem už na něj dokonce také nadával jako každý Kanaďan. Samozřejmě, že metrika je lepší, ale zase jsem musel všecko přepočítávat zpět. Dnes už je metrika pro každého tady zcela normální, ono je totiž jedno, jestli jednotkou je míra nohy anglického krále nebo dekadická část vzdálenosti od pólu k rovníku - obojí je stejně nereálné. Co má ale smysl je, že když máme kiloampéry (imperialisté je mají stejné jako metristé), je také dobré mít i tisíc gramů na kilo a ne šestnáct uncí na libru. Jinou věcí byly normy: velikosti drátů, tloušťky plechů, šroubů - přístroje se totiž montovaly do plechových kabinetů, tedy skříní - to vše jsem se musil učit jaksi sám a doma. S sebou jsem pak tahal xeroxové kopie tabulek a převodových hodnot - protože t.zv. gauge je jakési arbitrární číslo pro tlouštku plechu, většinou přirozené, tj. celé a kladné, ale jinak vám to vůbec neřekne nic o tom, jak je vlastně ten plech tlustý. Jine gauges byly ovšem pro dráty a kabely, neboť referovaly o průřezu, ne o průměru. Odpory, kondensátory a jiné součástky byly ovšem "metrické", a standartní řada odporů byla dokonce stejná jako u nás doma, jen značení nebylo na odpor tištěno, ale zobrazeno barevným kódem, tj paralelními proužky na obvodu odporu. Také ten se musí memorizovat, neboť některé proužky znamenají první dvě číslice, jiné zase násobitel a ještě jiné dokonce toleranci. Barvoslepý technik by se tady neuživil - sám jsem jednomučasto pomíhal "číst" odpory, aby ho kvůli tomu nepropustili. Jindy zase pomohl on mě. Opravoval jsem jeden elektronický kabinet a poctivě jsem si rozložil

elektronické schema i drátovačku a provedl sedm měření, než jsem chybu našel. Přítel mi řekl, abych se nenamáhal, že je to dioda D103. Byl jsem překvapen, jak chytrý asi musí být, když na to tak rychle přišel a hned při druhém kabinetu jsem šel přímo za ním. "Sorry," řekl, "tehle kabinet je jiný, ten jsem nikdy nedělal." Tož jsem vzal výkresy, provedl sedm měření a chybu našel. Tentokrát se divil zase on. Teoretický postup totiž má svoje výhody - je univerzální. Znalost bez zkušenosti je sice jako auto bez kol, ale zkušenost bez znalosti je jako kola bez auta. Výchova techniků na západě je trochu jiná, než v Evropě. Jeho metoda byla založena čistě na zkušenosti a jako taková byla velmi rychlá - pokud pracovala. Ta naše, systematická, pracovala možná pomaleji, ale spolehlivě. Pochopitelně nejlepší je ovládat obě. Vzpomínám, jak jsem jednou v Praze na fakultě - to jsme ještě byli na Karláku - opravoval skříň se starým rtuťovým usměrňovačem. Třikrát jsem všecko prošel, čtyři hodiny ztratil a nic. I šel jsem na oběd ke Flekům, dal si černé pivo a dostal geniální nápad: musí tam být něco, o čem vůbec nevím, že tam je - něco, co není ani na schematu. Vrátil jsem se do laboratoře a prohlížel skříň, dokonce jsem si lehl i na zem - a tam jsem to našel. Na spodku jednoho stykače byla namontována tepelná ochrana. Zapnul jsem její tlačítko a problém byl vyřešen. Od té doby věřím, že černé pivo je nejlepší prostředek nejen pro trávení, ale i pro troubleshooting. Ve skutečnosti to ovšem byl jen výsledek toho, že po mém systematickém postupu už nic jiného nezbývalo a můj nápad vůbec nebyl tak nelogický ani geniální, jak by se zdálo. Jenže my technici jsme zvyklí příliš spoléhat an výkresy. (Poznámka: Později jsem u té kanadské firmičky objevil, že zatímco výrobky byly vylepšovány, výkresy byly modifikovány až daleko později, někdy vůbec ne a opravovat něco u zákazníka bylo dost velké dobrodružství.). Zkušenost, neboli experience, se žádá ve vašich resumé a ptají se na ni při job interview, tj. když hledáte práci. Hodnotí se většinou také často daleko víc, než samotné vzdělání. Nejde tu ani tak o to, že ten, kdo ji nemá, bude asi pěkný ňouma, ale většina prací je tu velmi specifikovaných a na dobré zatrénování potřebuje pracovník i několik let přímo "on job", tedy v praxi. Vzpomínám, jak se mi kdysi jeden ruský profesor v Praze na fakultě ptal, jaké že to pohony tam na té automatizaci přednášejí. Řekl jsem, že elektrické, ale on chtěl vědět, jestli do naftového průmyslu či do dolů, atd. "Ale ty jsou přece podřízeny stejným zákonům a formulám?" namítal jsem. "Každý přece nemůže být Einstein," opravil mi tehdy. Něco podobného jsem zažil v Severní Americe také, pokud se týká experience máte-li zkušenost s naftovými pohony, nevezmou vás navrhovat ty do dolů, jen v případě krajní nouze. Proto je důležité vědět, co přesně chtějí, abyste mohli také "přesně" odpovídat při intervjú. Nikdy jsem se s touhle krátkozrakostí nesmířil: myslím že to je ona, která některým technikům nedovoluje dost myslet do šířky, tedy laterálně, jak by řekl Angličan, pan de Bono, který si to také nechal patentovat a teď to učí po celém světě. Na druhé straně je trénik nejen drahý, ale i nutný: nezkušený pracovník může firmě způsobit milionové škody. Nejvíce se pochopitelně cení zkušenost "kanadská", ale kde ji vzít, když nemáte práci a kde dostat práci, když nemáte zkušenost? Připomíná to americký film Catch 22, je to prostě takový začarovaný kruh. Jenže i ta "zkušenost" může být všelijaká - známý vtip říká, že někdo má sto různých experiencí, jiný jednu experienci, ale stokrát. To už si ale uvědomují i zaměstnavatelé - slyšel jsem jednoho viceprezidenta dokonce říci kacířská slova: "Nechci na vás, abyste pracovali víc, ale abyste pracovali chytřeji". Příkladů by byly stovky. Vzpomínám, jak ve Sperry Univac moje inspektorky kvality odmítaly uznat heatsinky (t.j. chladicí tělesa s namontovanými tranzistory), neboť měly často studeňáky, tedy studené spoje, teda ty heatsinky, ne ty inspektorky. Doporučil jsem výrobnímu inženýrovi, že musí nejprve

kablíky pocínovat, jinak se očka (Konec drátu zformovaný to tvaru O) na kabelu při pájení otvírají, pájka se během chladnutí hýbe a tím se vytvoří studeňák. Pocínovaný kabel se naopak chová jako pevný drát, tj. očko se nerozevírá. "No jo, " řekl mi, "ale víš ty, co to dá práce pocínovat sto kablíků?". Teprve když jsem mu to demonstroval - to jest namočil celý svazek jednoho sta kablíků naráz do kádinky s roztavenou pájkou - otevřely se mu oči a o něco málo později i mozkové závity (asi nebyly bohudík - pocínované!). Mě samotného už zkušenost měřená v rocích nikdy neohromí, čas je zřejmě na to špatná jednotka. Zajímá mě víc kombinace obou: znalost bez zkušenosti je totiž... ale to už jsem tu vlastně říkal. Navíc se stává, že když technik setrvává moc dlouho na jednom místě, jeho závity se také zapráší a zarezaví. Čas sice pracoval pro mě, ale pořád jsem ho neměl dost. Dělali jsme neplacené přesčasy - museli jsme, my technici, neboť firma měla potíže růstu, které se postupně měnily v růst potíží - a ve volném čase jsem se ještě pořád učil hovorovou angličtinu. Ta je jiná než ta z učebnic, jsou tam slova používaná s různými, někdy i neobvyklými významy, různé zkratky, slang, lidové výrazy, synonyma, homonyma, ustálená rčení, technická hantýrka a vůbec. Firmy nerady zaměstnávají někoho, komu se pořád něco musí vysvětlovat, ať už tomu nerozumí z důvodů technických či jazykových - důvody je prostě nezajímají.. Legrační příhoda se mi stala, když jsme jel na první field trip, což není výlet do polí, ale cesta opraváře k zákazníkovi. Měl jsem si zavolat taxíka a jet do městečka Hawkesbury (čti hóksbery, to je důležité pro tuhle historku), kde byla textilka s námi navrženými pohony, jež bylo potřeba opravit. Na jeho otázku, kam jedem, jsem hádal (protože jsem slyšel pořádně jen to "bery"): strawberry, blueberry, raspberry, blackberry a ještě buhví které bobule. Naštěstí to místo znal a ušetřil mě značné ostudy. Asi po půl roce jsem se začal ošívat a snažil jsem se dostat lepší místo, neboť jsem se i při všech těch přesčasech stačil ještě také oženit. Quebecká Asociace Inženýrů vyžadovala pro udělení inženýrské licence (jinými slovy členství) čtyři věci: graduaci na uznávané univerzitě, doporučující dopisy přinejmenším dvou jejích členů (kteří by potvrdili mou kanadskou experienci), složení potřebných technických zkoušek a navíc umět francouzsky. Naštěstí pražská technika byla vedena jakožto Univerzita Karlova (však nás také promočili v Karolinu), která se v Kanadě uznává plně a jediné zkoušky, které jsem musel dělat, byla inženýrská ekonomie (ne ta socialistická, ale kapitalistická), matematika financí (tj úrok a podobně), theoretický manadžment a inženýrská etika (tj, bylaws).Dnes je to ovšem daleko horší, i kanadští graduanti se tam nedostanou tak lehce a zkoušek je víc. O tom, jak je ta licence důležitá, jsem už psal minule. Má dosavadní pracovní zkušenost nestačila, francouzsky jsem neuměl a na technické zkoušky se bylo třeba asi tak dva měsíce učit, protože byly stejně těžké, jako ty na technice (vlastně těžší, díky různým detailům) a navíc jsem pracoval. Takže se licence zatím nekonala. Asi po roce jsem přesvědčil vrchního inženýra u naší firmičky, a ještě mého manažera, že jsem pro firmu dost udělal, aby mi místo přidání alespoň napsali ty dva doporučující dopisy. Tak se také stalo a hned jsem se začal pilně připravovat na zkoušky - většinou pozdě do noci. Jenže k ránu už jsem nad knihami usínal, takže mě manželka musela budit voláním "Vstávej, musíš jít spát!" Ještě jsem sice občas při čtení těch bichlí používal slovník, ale hodně jsem si už domyslel z textu. To je mimochodem dost nutné, neboť některá slova mají hodně významů a pro začátek jste rádi, když znáte alespoň jeden, ostatní se dají odhadnout později. Zkoušky jsem udělal, ale na francouzštinu jsem už nešel - jednak jsem hned nemusel (byl to nový zákon frankofonů, tak dělali úlevy), jednak jsem měl ještě plné ruce práce s angličtinou. Dostal jsem

tedy jen dočasné členství a trvalé mi bylo slíbeno až se pofrantíkuju tou zkouškou. To mi ale zatím bohatě stačilo: byl jsem profesionální inženýr, se všemi právy a povinnostmi (pochopitelně, že těch je víc!), dostal jsem své razítko a za jméno jsem si mohl dát titul P. Ing., anglicky P.Eng. A pokud bych chtěl někoho ohromit, před jménem jsem si mohl navíc nechat to české Inž., které nám milostivě byrokrati na pražském ministerstvu školství konečně (v šedesátých letech?) změnili na Ing. Kde ale hledat v Kanadě odpovídající profesionální job? O tom si ale řekneme příště. (pokračování) Zpět na index POVÍDKA: ÚPIS Starý muž pohladil psa, který mu položil vtíravě hlavu na koleno. Ten se pak k němu přitiskl ještě víc, jako kdyby věděl, že na tomhle světě mají jen jeden druhého. Slunce za oknem právě zapadalo a v každé té malé kulaté tabulce jakoby dohasínal jeden malý svět. Jeden z tisíce světů, jeho svět, Faustův svět. . .

Služebník přinesl poštu, vlastně dopis, jen jediný. Stařec hned pochopil, od koho je, poznal by to písmo snad i poslepu. "Milý můj pane a manželi," začínalo to psaní a ač tušil, co bude uvnitř, přesto doufal, že se něco stalo, něco změnilo. Kolik let už vlastně žije Margaret odloučena od něj, sama na statku svých rodičů? Ne, rozvod nechtěla: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" bylo její kredo. Nakonec ani on na tom netrval - jako by na tom záleželo! Oženit se znova už nechtěl a na to, že ztratil její lásku, přece žádný papír nepotřeboval. Dvě dcery mu dala, to ano, dvojčata a obě se měly k světu. Ne, že by se nějak dobře vdaly, ale zato se činily jinak - Gertrude má tři a Katherine dokonce čtyři děti. Dcery ho ovšem znají, jen když potřebují půjčit nějaké ty peníze, kterých se jim ovšem pořád nedostává. Poslední dobou je tedy vídá dost často peníze rychle zasunou do záňadří, i vnoučata mu pak štědře zapůjčí na hraní, pošetilci starému. Ne, na samotu si stěžovat nemůže, zrovna nedávno tu byla Gertrude s malým Johannem. Chytrý kluk to je, možná, že i na školy půjde, alespoň někdo. A teď zas dopis od ní, jeho ženy. Bývalé ženy - vlastně ne, pořád ještě před Bohem byla jeho, i když už ne fyzicky ani duševně. Ta fyzická láska mu tak nechyběla - po jejím odchodu začal stejně nějak rychle stárnout, ale pomyšlení, že už ho nemiluje, to ho trápilo od té doby, co odešla. A nikdy nepřestalo. Marně však hledal v dopise něco víc: bylo to jen přání hezkých vánoc a aby mu Bůh dopřál dobrého zdraví. Tak, jak se to píše známým. Ani slovo navíc. Stařec se probíral roztržitě ve svých vousech, bílých stejně jako jeho vlasy, teď už navíc značně prořídlé. Znovu se mu vtírala otázka, kterou si nikdy nedokázal vysvětlit: proč to všecko, proč to odcizení? Nevěrná mu nebyla, na to byla příliš dobrá křesťanka a on sám nikdy ani jinou nemiloval. Byla jeho láskou první a také poslední. Je opravdu ženská láska tak nestálá, že dlouho nevydrží? Cožpak jí neobětoval vše, co měl - svoje místo na univerzitě, svou kariéru i své společenské postavení, když se oženil s dcerou sedláka? Nakonec ho uživilo jen to, že mu hodně peněz vynesla jeho alchymie a těch několik knih, co napsal, a to ještě pod cizím jménem. V samotné vědě, té, kterou tolik miloval, už nepokračoval. Přestal s ní hned po odchodu z fakulty, a také byl příliš zaneprázdněn tím, aby své mladé ženě udělal vše, co jí na očích viděl. A protože se ženská láska udržuje na živu hlavně dary, brzy vzalo za své i dědictví po jeho otci, což byl sám o sobě majetek nemalý. Žili hlavně láskou: milovali se pořád a všude. Pak přišla na svět jejich první dcera a

najednou Faust cítil, jak její láska k němu opadává. Jak nezkrocená kdysi bývala při jejich milování, teď jeho něžnosti neopětovala a zdálo se, jako když jen čeká na konec, až bude po tom. Kolikrát se sám sebe ptal, zda to je jeho vina, nebo její. Netěšila ji už fyzická láska nebo snad proto, že to bylo s ním? Ano, změnila se, byla jiná. Už ji chvílemi ani nepoznával. Někde slyšel, že se to děje s každou ženou, když se jí narodí dítě a její láska se pak rozdělí napůl, mezi manžela a děcko. Jenže ona měla děti dvě a každému jakoby věnovala půl své lásky, takže jí pro něj už žádná nebyla. Nechápal to, i když ho utěšovala, že láska k dítěti je jiná, než k muži. Zdálo se mu, že chtěla říci "k milenci", ale vduchu se ještě stačila opravit. A dcerušky musely mít všechno nejlepší, to jinak nešlo. Měl je rád, nešetřil a tak zakoupil vše, co pro ně na něm chtěla. Však se jí za to také odměnily: brzo se vdaly, jen aby mohly opustit domov a k samotné matce se teď podívají tak jednou za rok. Co chcete, ona sama peněz moc nemá - už kolikrát ji přesvědčovaly, aby prodala ten statek po rodičích, kteří už dávno umřeli, ale to ona nikdy neudělá. Dobře ví, že by se pak musela vrátit k němu, k Faustovi. Opět si ji představil, opuštěnou všemi, jak sedí a čte nějakou knihu - to měla nejradši. Tanec ani jiné zábavy ji nelákaly. Občas asi z truhly vytáhne šatičky, které nosily její dcerky, když ještě byly mladé, tiskne je k tváři a možná i pláče. Ale vrátit se nechce, na to je příliš hrdá. A co je ještě horší - ani on by už s ní nemohl žít. Stále ji ještě miluje, ale nemůže jí odpustit, že ona jeho ne. Pořád by ji viděl, jak ho opustila, ty chvíle, kdy pomýšlel na sebevraždu; tak těžko mu bylo. Prohlásila tehdy, že už nesnáší ty jeho výčitky, to ustavičné hádání, které jí drásalo srdce. Srdce, zasmál se stařec nahlas - jako kdyby nějaké ještě měla. Ale když to tak chtěla, nechal ji jít. Co mu zbývalo? Věděl, jak je paličatá, vždyť i jeho si vzala proti vůli svého otce a toho se určitě bála víc, než jeho. A nakonec i sám Faust tušil, že to tak bude nejlepší pro oba.

Slunce zapadlo a za okny už byla skoro tma. Vešel sluha, aby rozsvítil svíce. Jen tak mimochodem řekl: "Nějaký pán chce s vámi mluvit." "Kdo je to?" zeptal se stařec, ale bez nějaké zvláštní zvědavosti. "To neřekl, ale prý ho znáte. Jde o nějaký účet nebo co." "Tak ho sem pošli. A jdi, už tě dnes nebudu potřebovat," prohlásil unaveně Faust. A pak dodal, spíše pro sebe: "Pokud se pamatuji, nikomu nic na tomhle světě nedlužím." "Na tomhle ne, ale na tom druhém ano," řekl návštěvník, který zaslechl poslední větu, zrovna když vstupoval do místnosti, do které se zatím sám pozval. "Cožpak se na mě nepamatujete, reverendissime? Pravda, je už to pěkná řádka let, ale úpis je úpis!" "Ty jsi - " řekl Faust, který už začínal tušit. "Ano, jsem," přisvědčil návštěvník. "Vsadím se, že jste si myslel, že už si nepřijdu vybrat to, co je po právu moje." "Ach ano, vzpomínám si na tebe," řekl Faust. "Přišel jsi přestrojen za studenta a pak jsi se zase vydával za ďábla. Věděl jsem, že to je nesmysl, ďábel přece neexistuje. A co jsem ti to vlastně tehdy slíbil?" "Nedělejte, že si to nepamatujete, reverendissime," usmál se host, "vždyť jste mi to dokonce podepsal vlastní krví!" "To ano, ale mluvil jsi tehdy o nějaké duši, považoval jsem to za žert - jak víš, jsem ateista - a tys mi tehdy slíbil věčné mládí, nějaký elixír, či co. Byl jsem hrozně nešťastný, zoufale jsem si přál své mládí zpět, užít si život, napravit či dohnat všechno to, co jsem zanedbal tím, že jsem jen pořád ležel v knihách. Nějakou dobu to pracovalo, ale pak to zase příroda dohnala, věčné to tvoje "mládí" zrovna

nebylo. A teď se už zase cítím na ta moje skutečná léta, takže ti vlastně nic nedlužím. Navíc ani žádnou duši nemám, právě proto, že na ni nevěřím." "Ale máte, příteli, " uchechtl se návštěvník, "máte, jinak bych tu nebyl." Stařec se urazil: " Neříkej mi příteli, to radši to reverendissime. Pravda, na kněze jsem studoval, ale volil jsem pak učení světské, které mě lákalo víc. A i kdybych tu duši měl, jak mi ji chceš vzít?" "Velice prostě, "usmál se pekelník, "tím, že vám řeknu pravdu. Ta je totiž ještě horší, než muka pekelná, alespoň pro vás." "Tak sem s tou pravdou, už jsem v životě zažil horší věci," odevzdaně řekl Faust. "Docela rád si o tom s tebou budu disputovat, býval jsem na to kdysi docela dobrý. Tak ty chceš vědět, co je pravda?" Plameny v krbu zbarvily návštěvníkovu tmavou tvář do ruda, až opravdu nabývala ďábelského zjevu bylo vidět, že je to jeho živel. Oči se mu zúžily, jakoby jimi chtěl proniknout starci až do duše, do té, co nechtěl věřit, že ji má. "Já ne, já ji znám, tu pravdu, ale vy ještě ne. Já jsem vás totiž oklamal, reverendissime." "Jak oklamal? Chtěl jsme mládí a to jsi mi dal, i když pravda, ne věčné. Pokus se nepovedl, to je vše. Přesto jsem žil dlouhý život - delší život, než mnoho mých současníků. Nový život, abych tak řekl. Získal jsem lásku ženy, kterou jsem miloval - co víc jsem si mohl přát?" "Oprava," zasmál se host jedovatě, "nezískal. To já jsem jí tu lásku přičaroval, jak jste si přál." "To jsem si vůbec nepřál!" rozčílil se Faust. "Proč bych si přál lásku, kterou bych nemohl sám získat? Mě stačilo to mé nové mládí, o ostatní jsem se už přičinil sám! Ne, byl jsem mladý a docela pohledný a Margaret se zamilovala do mě sama. A dokonce ne hned, však jsem se o ní musel něco ucházet. Ale nakonec jsem vyhrál a byla moje, jenom moje, rozumíš?" "Tak vidíte, ani tu prostou pravdu nesnesete, reverendissime. A navíc máte špatnou paměť- já si pamatuji, že jste říkal, že byste za její lásku dal cokoliv. No a tak jsem jí tu lásku přičaroval." "To ano, dal bych za to býval vše, ale neřekl jsem, abys mi ji získal ty! Navíc je to nesmysl: copak se dá láska přičarovat? Láska je kouzlo samo. Přijde, ani nevíš jak." "A taky tak odejde, že ano?" ušklíbl se návštěvník a bylo vidět, že ví vše. "To ale nebylo tím, že by kouzlo časem vyprchalo, to já jsem ji odebíral. Ta láska se stala částí vaší duše a já si ji pomaloučku bral zpět. To bylo totiž ve smlouvě - asi jste si ji špatně přečetl. Smlouva pochopitelně neříkala, kdy si mám tu vaši duši vzít." "A proč jsi tedy neodčaroval tu lásku také ode mne? Proč jsi mě nechal tolik trpět?" zeptal se nevěřícně stařec. "Proč?" "V tom byla právě ta pekelná rafinovanost, reverendissime, cožpak to pořád ještě nechápete? Na to jste tolik studoval?" Faust si nešímal urážky: "To mi neříkej, to není možné! Nevěřím, že jsem byl oklamán - ne, její láska jen tak vyprchala, jako se to stává ženám, když mají děti. Nebo to způsobilo něco jiného. Možná, že mám na tom vinu i já. Žádné tvoje kouzlo! Už o tom nic nechci slyšet!" "Ale vy to musíte slyšet, je to část vašeho trestu. Proto jsem totiž tady, abych si vzal zbytek té vaší duše. To je cena za to, že jste dostal zpět své mládí a ještě navíc lásku milované ženy - že vám to všechno zase vezmu. A ještě duši navíc." " Ďáble! Tak takhle to teda bylo! Teď už to chápu: byl jsem zamilovaný blázen, neviděl jsem, co se kolem děje a udělal bych býval cokoliv, jen abych získal její lásku. Netušil jsem, že mi to vše vezmeš ještě dávno před smrtí. Mohl jsem vědět, že mě ďábel oklame, vždyť on ani jinak neumí." "Lichotíte mi," řekl host, "ale ano, trochu jsem vás chtěl potrestat za to, že jste na mě nevěřil. Vy ateisté totiž nevěříte nejen na Boha, ale ani na ďábla. Taková pýcha musela být obzvlášť potrestána.

Nejprve jsem vám teda pomalu bral to mládí a pak ještě tu její lásku. Jediné, co jsem vám nechal, byla vaše láska k ní, to vaše bláznovství, abyste se mohl víc trápit. Ale řekněme, že máte pravdu vy, že ta její láska k vám byla opravdová - a že jste to byl vy sám, reverendissime, kdo způsobil, že ji ztratila. . . " "Lžeš, to není pravda! Buď jsi lhal předtím nebo teď, ale ne v obou případech," zaúpěl Faust. "To je zábavné, jak se to všecko samo krásně zamotává. Ano, teď budete pořád na pochybách, nadosmrti!" zasmál se host, zřejmě spokojený sám se sebou. Stařec to ale zábavným neshledával. "Už to dlouho trvat nebude, teda do té smrti, to je má jediná úleva. Cítím, že si pro mě brzo přijde." "Máte pravdu, rád bych vás nechal žít déle, abyste se mohl také trápit déle, ale už to nejde, vaše svíce dohořívá, teď už to není v mé moci," omlouval se návštěvník. "Ale já se netrápím," řekl Faust. "Jestli jsi ji očaroval a kouzlo jsi pak zase odebral, chovala se jenom jako žena, která mě nikdy nemilovala. Já blázen, já to nepochopil. Byl jsem příliš hrdý, abych si to přiznal. Ale teď už všecko chápu." "Ale nechápete, reverendissime, vůbec nic nechápete. Ona vás totiž opravdu milovala! Jenže víte, co se říká, že totiž každá velká láska končí tragicky: buď se rozejdou, nebo se vezmou. Vy ubohý blázne!" Návštěvník se zachechtal, ale bylo vidět, že skoro Fausta lituje. "A proč teda odešla?" zeptal se popletený stařec, který se zoufale chytal každé naděje. "Proč teda odešla?" "Co já vím, " ušklíbl se host vyhýbavě, "já se v ženských nevyznám."

"Tak dost!" řekla Smrt, která se náhle objevila v místnosti. "Nech už těch krutostí! Teď už patří jenom mně." "Vítám vás, paní," řekl Faust, který ji už také uviděl. "Přišla jste právě včas. Mám dojem, že jsem na vás čekal už několik let." "Každý se jednou dočká," odtušila Smrt, " ale není třeba pospíchat. Já přijdu přesně, když je správný čas. A nemusíme pospíchat, nemáme to daleko." Pohodlně se usadila, jakoby čekala, až se Faust připraví na cestu. Návštěvník, který už zatím odcházel, se najednou ve dveřích otočil a zeptal se: "Ještě jednu otázku, reverendissime. Myslíte, že to stálo za to, upsat se a získat vše, a nakonec to zase ztratit a ještě víc nejen to mládí a tu lásku, ale i duši?" Stařec se zvedl na loži: "Častokrát jsem se to ptal sám sebe, ale vždycky jsem našel jen jednu odpověď: ano, stálo to za to. Ten pocit, že jsem byl milován a navíc tou, která mi byla na světě nejdražší - i když to možná byla jen iluze - to byl ten nejkrásnější pocit na světě. Milovat a být milován - bože, jak to bylo krásné, jako kdybych byl v nebi! Dokonce ještě víc: já jsem se tehdy cítil skoro jako Bůh." "No, no," řekla Smrt, "jen se nerouhejte. V tom místě, kam jdeme, to neslyší moc rádi." Zpět na index POHLEDY: ZAPOMENUTÁ OBĚŤ Píše se rok 1997, poslední den v srpnu. V Paříži dochází k automobilové nehodě, při které zahyne šofér Henri Paul, princezna Diana a Dodi Al Fayed. Čtvrtá osoba, bodyguard Trevor Rees-Jones, přežívá, je však těžce zraněn. Letos vyšla jeho kniha s prostým názvem "Bodyguard Story". Většina detailů v

následujícím článku je právě z této knihy.

Welšský hoch, z obyčejné, prosté rodiny, který absolvoval jen vojenskou službu a paršutistickou školu, je najat známým bilionářem Mohamedem Al Fayedem, aby chránil jeho syna Dodiho. Mohamed je znám v Anglii hlavně tím, že vlastní londýnský superobchod Harrods. Po nějakém období poměrně klidné služby ale nastane bodytrevorovi zkouška jeho života: přijíždí princezna Di a bezpečnostní předpisy, které byly pro Trevora - a i pro ostatní - zákonem, se najednou začínají uvolňovat a později i rozpadat. Není to vina Diany, která na to nemá vliv, ale spíše Dodiho, který se snaží ochránit Dianu před "paparazzi" novináři, šťouraly, kteří udělají vše, aby jen získali foto nebo drb ze života princezny. A tak Dodi volí nesmyslná scenária "útěků" a mizení, přičemž předem nikomu - dokonce ani ne bodyguardům - neřekne místo, kam se jedou schovat. Ještě v autě utajuje jejich cíl a nakonec dokonce tam onoho osudného dne bodygárda ani nechce. Nebohý Trevor si ale prosadí svou - kolikrát toho asi pak litoval - neboť tak velké porušení pravidel by nepřenesl přes srdce. Špatný plán se ale vymstí: dojde k nehodě, jejíž výsledek je nám všem dobře znám. Po dlouhodobé rekonvalescenci - má vnitřní zranění na plicích, zlomeniny a jeho tvář je rozdrcena k nepoznání dochází k druhému dějství dramatu. To pak pro něj skrývá trauma možná ještě horší než samotný úraz: Trevor je totiž jediný žijící svědek, který byl "při tom". Hledáme-li ale v knize odpověď na otázku, co se vlastně dělo v autě těch posledních pár minut, Trevor nás zklame. Nic si nepamatuje a podle výpovědi lékařů je to víc než pravděpodobné - to prý se často stává, když se po takové nehodě zraněný probudí z bezvědomí. Otázka je, zda se vzpomínka na ty okamžiky může vrátit. Opět,doktoři tvrdí, že většinou ne. Tomu ale za žádnou ceny nechce věřit nešťastný otec Dodiho, právě naopak: je přesvědčen, že může Trevora nějakým způsobem přivést k občerstvéní jeho paměti. A tak spekuluje, "koho tím bodygárd asi chrání". Rozhodnut, že jeho syn byl zabit nedbalostí (později dokonce podezřívá, že to byl atentát), zažaluje u soudu paparazzi fotografy, kteří, jak víme, nejen pronásledovali Dodiho limuzínu, ale dokonce ani obětím nepomohli a naopak je ještě v agonii fotografovali. Žaloba je ale už od začátku zastíněna jiným faktem: rychlost automobilu byla nepřiměřeně velká a řidičautomobil zřejmě nezvládl Nu dobrá, ale proč? Jak se ukázalo při pitvě, řidič měl totiž v sobě dvakrát větší dávku alkoholu, než je dovolená hladina. Pokud by jel tak rychle "jen sám od sebe", jistě by ho ale někdo v autě okřikl, aby zpomalil. Trevor mu to poručit nemohl, ostatně tvrdí, že se s Dodim takhle rychle jezdilo pořád. Také se nezdá, že by Diana zpanikařila a pobízela šoféra, bay jel rychleji. Zdá se, že se nějakým tím občasným snímkem zase tolik netrápila, jak to nepřesně zdůrazňoval tisk a koneckonců obrázek, jak vystupuje z auta, by sotva mohl pokazit její reputaci.. Dokonce měla zcela jiné starosti - je známo, že se (při jiné jízdě) hlavně starala, aby nějaký apaparazzi nespal pod kola jejich auta. Nakonec i vyzrazení místa, kde se chtěli "zašít", by nebyla zase tak velká tragedie, mohli zes ujet jinam. Koho tedy Trevor chránil, pokud vůbec někoho chránil? Zbývá jen Dodi, který celý špatný plán vymyslel a který sám rozhodl, aby auto řídil Henri Paula, jinak zaměstnance bezpečnosti hotelu Ritz, ne tedy profesionální šofér. A protože, mimo jiné, hotel Ritz také patří Al Fayedům, byl mu vlastně Paul přímo podřízen. Navíc jsou svědkové, že Mohamed synův plán předem schváli. Chránil-li svým mlčením Trevor Dodiho, čekala ho podivná "odměna". Al Fayed ovšem v symovi vinníka nehledal a sám si chybu nepřipouštěl. Chtěl prostě najít toho, který mu zabil syna, aby prý mu "mohl plivnout na hrob". Po paparazzích začal dokonce obviňovat britskou královskou rodinu a nakonec i Trevora i jiného bodyguada (Keze), jakoby byli členové nějakého

spiknutí. Teprve pak byla loyalita našeho bodyguarda otřesena a když mu jeho právníci pracně vysvětlili, jaké intriky se kolem něho dějí, a že jen jen malým a navíc bezbranným pěšákem ve velké hře, nakonec prokoukl a kvitnul svůj job, na kterém mu tolik záleželo. Zde je třeba odbočit k detailům vyšetřování. Ano, Henri Paul byl opilý, i když to prý to bodygárdi nezpozorovali, ale dva zaměstnanci hotelu to potvrdili a pochopitelně i pitva. Ano, neměl vlastně ani povolení pro řízení limuziny (jako profesionální řidič). A ano, byl mrtvý a na ty se to lehce svádí. Jenže ruku na srdce: kolik Francouzů asi jezdí s větší dávkou alkoholu v krvi a jak soudce podotkl, každý, kdo umí řídit auto, umí řídit i limuzínu. Jiná věc ovšem byla, že na rozdíl od opancéřovaných a neprůstřelných aut, která Fayedi normálně používali, toto limo byl z půjčovny, firmy Étoile. Obě oficiální auta s oficiálními Fayedovými šoféry byla zatím postavena u hlavního vchodu jako decoy. na odpoutání pozornosti paparazzů, zatímco najaté limo u zadního vchodu odváželo Dodiho s Dianou. Odborné mechanické vyšetření také potvrdilo, že s autem bylo jinak vše v pořádku a žádná normální limuzína by nesnesla onen náraz lépe. Během vyšetřování se objevilo mnoho dalších detailů, některé byly později zase odvolány. Tak např. Trevor prý měl jako jediný ve voze zapnutý bezpečnostní pás - to byla ovšem pomluva, nikdo neměl pás zapnutý. I to prý bylo "normální" při normálním cestování s Dodim. Jeho plán selhal už na samém začátku: paparazzi u zadního vchodu byli připraveni a hned vysílačkou zavolali své kolegy. A tak když limo vyjelo, bylo hned pronásledováno pěti skútry s novináři. jejich snímky snímky ukazují, že zatímco Diana se vůbec neotáčela, Dodi nervozně pozoroval, co se děje za nimi. U první křižovatky zůstali stát na červenou, a tam je novináři doháněli. Ve snaze jim uniknout, Paul ryhhle předjel auto, co stálo před ním )předejl ho napravo) a snažil se rychle nabrat rychlost. Ale to už vjeli do prvního ze dvou tunelů u mostů Alexandra II a Invalidů. Za prvním tunelem chtěl řidič odbočit doprava - ale tam stály (spíše se pohybovaly, ale pomalu) nějaké skůtry. Pokračoval tedy dál, teď už rychlostí 118 až 155 km - v zóně, kde bylo povoleno 50km za hodinu! V pařížských tunelech se prý normálně jezdí rychleji, než je limit, ale navíc byl v pravé lajně bílý Fiat Uno, kterého právě Paul předjížděl zleva. Mírně do něj drcnul, ale před Fiatem bylo jiné auto, Citroen BX, takže se nemohl před Fiata předsunout. Rychle tedy strhl limo doleva, ale zřejmě moc, protože dostal smyk a narazil přímo na jeden ze sloupů, které uprostřed mezi opačnými směry podpírají tunel (pozn. šlo spíše o druh podjezdu, i když to autor nazývá"tunelem"). A co čert nechtěl, v posledním okamžiku chce Paul přeředit rychlost dolů, ale strhne páku až do neutrálu. A Auto letí, teď už ani není brzděno motorem. Paul šlépne na brzdu šedesát metrů před sloupem (tedy 1,5 vteřiny před nárazem), ale to už je na vše pozdě. Sloup, na který narazí, je jeden z těch, které za posledních třicet let způsobily 34 nehod, při nichž bylo těžce zraněno sedm a usmrceno osm osob. Diana a Dodi vzadu nemají pásy, ani ochranné vzdušné balony: Dodi je na místě mrtev, Di umírá v nemocnici. Vpředu se sice balony nafoukly, ale náraz motoru na řidiče zmírnit nemohly. Auto ještě pokračuje dál, rotuje ve vzduchu a narazí na ze an opačné, pravé straně. Tam vlastně Trevor utrpí svá nejhorší zranění. Aby mohlo dojít k odškodnění obětí u občanského soudu, musí se nejprve u kriminálního soudu zjistit, kdo je vinen.A tak zatímco se Trevor dostává z toho nejhoršího a chirurg mu musí několikrát operovat jeho zdevastovaný obličej, odehrává se z v zákulisí jiné drama. Všichni, kdo by mohli být označeni, že jsou za nehodu zodpovědni, se snaží zahrát svou roli do autu a co víc, přikládají do ohně těm druhým, co se zrovna škvaří. Al Fayed, paparazzi, hotel Ritz, firma Ětoile i zbývající bodygárdi, všichni se snaží prezentovat svoji údajnou nevinnost. Uboohý trevor, nezvyklý intrikám a navíc svázaný svou loyálností k jeho bossovi,se stává obětí těch, kteří sledují jen své zájmy. Navíc se snaží ho přetáhnout

na svous tranu, buĎ sliby, později výhrůžkami. A zatímco se jeho fyzická situace zlepšuje, naděje na finanční odškodnění slábne. Pravda, Al Fayed zaplatil menší část jeho léčení - tu větší zaplatil britský medicare - a navíc ho bere zpět do práce, ale jen dělat nějakou papírovinu. Jako bodyguard je Trevor teď pracovní riziko: jeho fyzická zdatnost a zdraví je podlomené, důvěra v něj je nehodou zančně poškozena. Navíc ho čeká účet za právníky, který Al Fayed hodlá zaplatit jen při určitých podmínkách, pro Trevora ovšem nepřijatelných. Po kvitnutí se Trevorr vrací k rodině, do rodného městečka. Al Fayed se pak stává otevřeně jeho nepřítelem a dává mu, teď už i veřejně, vinu za synovu smrt. Jde tedy jen o to, jak rozhodne soud. Výsledek je neuspokojivý pro všechny bez výjimky. Jelikož se soud věnoval hlavně žalobě na paparazzi, je výsledek zaměřen hlavně na ně a ostatní nálezy se detailně nerozebíraly. Paparqazzi byli sproštěni viny, ale aby se to nezdálo moc mírné, byli pokáráni. Dodi prý udělal nerozvážné rozhodnutí, ale prý to "udělal pod tlakem situace". Hlavní vina tedy padla na řidiče lima, Henri Paula. Trevorova žaloba proti hotelu Ritz a majiteli lima, firmě Étoile, byla zamítnuta. Zajímavé je, že Trevor nikdy nežaloval svého zaměstnavatele. Snad že doufal, že když nikdo, alespoň Fayed mu zaplatí nějakou náhradu. To se ale nestalo: Al Fayed se odvolal proti rozhodnutí soudu a přibuzní Henri Paula také. Jediná pozitivní věc pro trevora byla ta, že soud na něm nanešel ani smítko viny. A tak zůstavá Trevor jako jediná žijící -a chtělo by se říci zapomenutá - oběť. Obět', která na rozdíl od těch druhých prošla ne jedním, ale dvěma traumaty. Ale on si neztěžuje: chce jen pokračovat ve svém životě, tam, kde přestal. Práci u Al Fayeda ovšem nedostane a také stále ještě musí zaplatit všemožné účty. Proto tedy napsal onu knihu - jednak, aby se ospravedlnil proti obžalobám, které ještě pořád někteří lidé šíří, a hlavně aby sehnal peníze na dluh právníkům (o kterých tvrdí, že udělali, co mohli) a na který prostě nemá jeho rodina peníze. Přitom za jeho snímky, za které nikdy nic nedostal, dostávali paparazzi až statisíce dolarů . . .

O pravé příčině nehody se ovšem nezmiňuje ani tato, ani jiná kniha, co jsem o ní četl. Osobně si totiž myslím, že vinen je styl života, který vedou ony známé osobnosti. Sám Trevor přiznává, že bodyguardi vlastně málokdy chrání boháče proti únosům či atentátům, ale jen proti novinářům. Pravda, atentáty i únosy existují, ale zde šlo jen o panický úprk - ale před čím vlastně? Před fotoaparáty, před tmavou tránkou jeich slávy - kompromitaci. Ale jaké kompromitující snímky zle proboha udělat na motocyklu, jedoucím 150 km v hodině, nebo později v nepřístupném domě? Koneckonců když ne dnes, najdou si je zítra na sopukroméé pláži . . Dávat vinu paparazzům, jakkoliv je jejich způsob obživy nechutný, nejde ke kořenu problému. Koneckonců kdyby nebylo lidí, kteří ty fotky hltají, nikdo by je nedělal. Stovky slavných osobností chodí po světě, aniž by se báli novinářů. A navíc je mnoho míst, kam za vámi novináři nepůjdou: do knihovny, do kostela, do čtvrti chudých. A kdyby se Diana nechala klidně fotit - myslím na ulici či v autě - klesly by ceny jejích fotek na pakatel a málokterý novinář by se jimi vůbec uživil. To, že známá osobnost.nemá moc soukromého života, je sice známý fakt - ale to je také součástí světské slávy: Nemůžete být zároveň známý a neznámý. Každá taková popularita něco stojí a vsadím se, že málokdo z "oslavenců" by tyto "nepříjemnosti" vyměnil za stav, kdy budou společností zcela zapomenuti. Většinou by to znamenalo vzdát se své funkce, titulu nebo bohatství. Jenže největší hřích tady na světě je - jak se zdá - právě nebýt slavný, nebýt úspěšný. Naštěstí ne pro každého.

Zpět na index POEZIE: ČAS STÁLE JDE

Čas stále jde jen hodiny se občas zastaví anebo časem rozbijí čas ne jde jako poutník, jenž se nevrací protože jeho cesta má jen jeden směr na rozdíl od lidí dozadu nevidí ať ujde krok či tisíc mil nikdy se nevrací nikdy nic neztrácí protože jenom bere, sám nic nedává a cesta za ním mizí jako z jara sníh namísto cesty zůstal jenom stín a ani stín se nevrací . . .

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 9B/2000 Kanadsko-český literární měsíčník Zpět na titulní stránku Hurontarie Komentář: Nedávno jsem opět viděl v televizi film "Les Aventuriers" (z roku 1966 - v angličtině se jmenuje "The Last Adventure" a prý je k dostání na japonském DVD disku). Říkám opět, protože ho mohu vidět já nevím kolikrát a nikdy se nenudím. Jak bych mohl: je to film z dob mého mládí a hraje tam Lino Ventura, Alain Delon a Joanna Shimkus. A zrovna tehdy mě to napadlo: kdo je vlastně ta Joanna? Ano, viděl jsem s ní pár filmů, ale to už je dávno. I zalistoval jsem na Internetu a objevil jsem - že je to kanadská herečka! Ano, narodila se 3 října 1943 v městě Halifaxu, v provincii Nové Skotsko - a to navzdory tomu, že ji jedna webpage (z Litvy) prohlašuje za slavnou Litvánku (asi podle jména). Nějakou dobu prý modelovala v Evropě, měla i session v Playboji a pak začala hrát ve filmech (13ti) převážně francouzských, neboť její francoužtina je perfektní (co chcete, je to Kanaďanka!) Hrála vedle tak slavných postav, jako Jean-Paul Belmondo, Sidney Chaplin, Jean-Luc Godard, Richard Benjamin, Richard Butorn, Liz Taylor a ještě pár jiných. Kromě toho nahrála několik písniček, některé i ze svých filmů ("Loin" a "Le monde est fou" z filmu "Teta Zita"). Ještě jsem se dozvěděl, že si vzala za manžela Sidney Poitiera, se kterým žije už dvacet tři let a kterému dala dvě dcery (čtyři další má Sidney z prvního manželství). Čtyři poslední - a nejznámější - filmy natočila už v Americe (1969-1970). Další etapu jejího života vysvětluje lakonická a poněkud negalantní poznámka na jedné stránce, že je totiž "bývalá herečka". To se mi zdá po tak velké kariéře hodně pitomé, myslím ten výraz "bývalá". Lidé zapomínají, ale ne všichni. Její zobrazení ženy, vlastně dívky své doby, bude stále s námi. Narazil jsem na netu také na korespondenci, kde se bavili diváci, právě o filmu "Poslední dobrodružství" . Ti tam chválili nejen herecký výkon Joanny a obou herců, ale i zajímavou hudbu k filmu (od Françoise de Roubaix) a v neposlední řadě i režii Roberta Enrica, která proměnila poměrně nenáročný scénář v docela dobrý film. Škoda, že u se o obou pak mnoho neslyšelo - myslím ve filmech. Ano, byl to film o šťastném a bláznivém mládí, nejen oněch tří přátel, ale i o našem. A díky za to mládí, i když v něm bylo i hodně smutku. Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se CANADIANA. Kniha je souborem prvních příspěvků j@ns@na do Neviditelného Psa, když tam byl ještě dopisovatelem pro Kanadu, v úplných prvopočátcích tohoto netového deníku. Elektronické ilustrace jsou také od autora. Všechny naše knihy najdete na adrese: KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Knihy jsou zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři! Toto je už naše sedmnáctá kniha, ale kdo by počítal . . . INDEX:

Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

DVA SOUPEŘI TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 3.) LÁSKA JEDNA ROZMLUVY SE SEBOU TŘI SLOVA

Poznámka: Toto je celé číslo. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Ošklivým opicím říkej, že jsou hezké a hezkým opicím, že jsou chytré."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza j@ns@n [email protected] DIMENZE: DVA SOUPEŘI (Technika versus kultura) Někteří lidé mají nadání na techniku, jiní na vědy klasické - tak nám to alespoň vysvětlovali na gymplu. Nebylo nám to nijak divné - rozdíly jsme přece viděli na každém kroku, ne? Ne tak úplně. Matematika podle toho rozdělení patřila pod techniku, i když ji defakto musíme používat každý. A v dnešní kompjútrové době se nikdo ani nemůže vyhnout tomu, aby znal alespoň základy počítačů - nejen ta menšina, která na nich dokonce ještě i počítá :-). Bývalo to tak, že komu nešla matika, na technické vědy si netroufal, protože tam byla navíc ještě ta "vyšší" matika, ve které by měl asi takovou šanci, jako jednoruký ve hře na housle. A kam zařadit lékaře, kteří se dnes bez počítačů ani nehnou a potřebují je dokonce daleko víc, než tu jejich (klasickou) latinu? A kam dát například vojáky či novináře? Kam patří konceptová inspirace inženýra a kam zase statistika biologa?

Jak vidíme, rozdělení často selhávají, protože jejich hranice jsou napohled jasné, ale ve skutečnosti nepřesné, rozmazané nebo jak se říká na západě, "šedé". Také rozdíly mezi kulturou a technikou jsou "očividné" a snad právě proto nepřesné. Začalo to vlastně dávno v historii, kdy se lidé začínali zabývat stroji, které jim sloužily buď k obživě nebo k obraně. Udělal jsem si takovou soukromou anketu, abych se dozvěděl, odkud vlastně pramení to odlišení "techniky" od "kultury" a naopak. Lidé mi odpovídali

definicemi, kterým ale nikdo nerozumí, nebo si je sami vymysleli. Jiní to odbyli jen vágním tvrzením, že "technika dělá věci pro užitek, zatímco kultura hlavně pro zábavu". Jenže ještě nedávno byl do kategorie zábav zařazen i Internet - a dnes je to nepostradatelný pomocník v průmyslu, obchodě i jinde. Také domnění, že kultura je neužitečná, je ovšem nesmysl nad nesmysl. Ano, jsou potřeby těla a jsou potřeby ducha. Tak například filozofie se zrodila už v té době, kdy člověk se vyrovnával s vědomím, že jednou zemře. Pátralo se po smyslu života a tím pádem se i hledal způsob, jak nejlépe žít. Ať žijeme izolovaně nebo ve společnosti, způsob našeho jednání, jeho smysl a cíl ovlivňnuje nejen nás, ale i ty ostatní, kteří zase zpětně svou reakcí ovlivňují nás, Kultura je ovšem chápána různě. tak například Websterův Thesaurus nám říká, že je to 1) kutivace půdy, 2) pěstování či růst - bakteriálních kolonií na předem připraveném živném materiálu, 3) výroba, vývoj nebo zlepšení rostlin, zvířat, půdy a podobně ( viz výraz "vzdělávání", "obdělávání", ač to odpovídá spíše výrazu "kultivace" - poznámka j.h.), 4) vývoj, zlepšení či zdokonalení intelektu, emocí, zájmů, způsobu chování a vkusu, 5) vývoj či trénink fyzických kvalit (zde mi napadá fyzkultura či kulturistika, pozn. j.h.) 6) ideje, zvyky, zručnosti, a různé druhy umění, které je jsou přenášeny či komunikovány na druhé lidi či generace (nebo jsou typické pro určité skupiny či generace, případně i lidé, kteří jsou součástí takové kultury), atd.atd. Jak vidíme, nemají to ani naši tvůrci naučných slovníků nijak jednoduché - jak je tedy možné, že lidé tak suverénně oddělují kulturu od techniky? Odpověď je jednoduchá: ta suverenita je založena na ignoranci a pochopitelně ono oddělování také. Kam patří například technika stolování? Holicí strojek je "technika", ale holení samo zase patří ke kultuře civilizovaných lidí (jak mi bylo kdysi řečeno někým, komu se nelibíl můj vous :-). Napsal jsem nedávno do ArtFora esej, nazvanou "Umění techniky", kde se snažím obhájit tento termín, jimými slovy, že technika vlastně také patří do umění. Částečně, protože na druhé straně ani umění se neobejde bez techniky - říká se třeba "technika malby" (i když správnější by asi bylo "technologie malby"). Už dříve se návrháři snažili dát výrobkům i umělecký tvar, podívejme se třeba na dnes už klasické tvary prvních automobilů, letadel a podobně. Koneckonců i každý výrobek má v sobě kus umění - lépe řečeno, měl by mít :-). Jiný tak zvaný "důvod" pro antagonistické rozdělování těch dvou (odtud název tohoto článku) je založeno na simplisitické představě, že technika je něco umělého - "umělý" je mimochodem výraz opravdu verbalisticky "umělý", neboť významově nespadá ani pod "umění", ani "něco umět", ale používá se spíše jen jako opak toho "přirozeného". Stejnou chybu ovšem dělají i jiné jazyky, viz anglické "artificial", které nemá nic významově společného s "art". Zde mi asi namítnete: ano, ale techniku přece musí někdo "umět", ne? Jistě, ale umění přece také! Ne, "umělé" je tu zcela jasně míněno jako nepřirozené, ne od přírody, člověk to prostě musel vymyslet. Dobře, ale umění přece také musel někdo vymyslet! Na druhé straně: kde končí hranice přirozenosti? Je snad tkací technika pavouka přirozenější, než je technika výroby rybářských sítí? Navíc se zde výraz "umělý" často prezentuje - a to nesprávně - jako něco nedobrého. Když nás třeba bolí hlava. vezmeme si prášek, což je technika, jak utlumit bolest, věc tedy všeobecně blahodárná. A přece vysloveně "umělá". Podobně i telefon je věc umělá a přece vysoce hodnotná (jak pro koho, že? :-). Ale máme tu ještě jiný rozdíl: někteří aktivisté jdou ještě dál a tvrdí, že nás technika "odtrhla od přírody". Osobně si myslím, že nás nic nemůže odtrhnout od přírody, pokud sami nechceme. Ale vraťme se k té námitce: ano, kácíme lesy, vysoušíme močály, obděláváme půdu a jak narůstá populace,

zmenšujeme počet "přírodní" zvěře na úkor té uměle vypěstované (a přitoma paradoxně a přece výstižně zvané "užitkové"). To vše, abychom zachovali naživu naše vesele se rozmnožující lidstvo, kolonii jakýchsi "pánů světa", na které jsme se ve své pýše sami pasovali. A přece, co je na tom nepřirozeného? Darwin dokonce nazývá boj o přežití "přirozeným výběrem"! Pravda, jednou to lidstvo zahubí, protože se zcela jistě přerozmnožíme, ale zatím to vidíme jen u té divoké zvěře, kde vyhubení už hodně nablízku. Jenže může za to technika? Vždyť člověk se odedávna snažil přežít na úkor jiných živočichů - jinak by tu dávno nebyl. . . Tím se dostáváme k jádru věci: od přírody nás nic neodtrhlo, my sami jsme se odcizili. Syn mého souseda sice nadává na starou generaci, která mu poškodila "jeho" přírodu, ale přitom by se sám svých výdobytků nechtěl zbavovat - a řešení, jak "ujídat ze svého koláče a mít ho pořád ještě celý", ještě nikdo nenašel. K tomu odcizení totiž nepotřebujeme tu techniku, to jen to musíme na někoho svést, protože přiznat si pravdu by asi bylo příliš těžké. Rodiny , které nevodí své děti do přírody to nedělají protože bydlí víc a víc dál od přírody - nemusí přece chodit pěšky, jejich automobil by je tam dovezl. Někteří to prostě nedělají z lenosti, jiní "v tom nic nevidí". Malá část populace i proto, že by museli strávit o výkendu hodiny a hodiny na přecpané dálnici, kde i odběhnutí do příkopu vás vystaví inhalaci nebezpečných plynů z výfuků všech těch milenců přírody :-). Já sám třeba používám v autě air-conditioning hlavně proto, že mě izoluje od "ovzduší" venku. A je to právě kultura, která nám připomíná - nebo by alespoň měla - že život je víc, než jen konzumace, víc než snobské vystavování se na odiv -"hele, co jsem si koupil!". Dnes, kdy nám filozofie neumí dát odpověď na otázku, proč vlastně žijeme a historie zase odpověď na otázku, co bude dál , to všechno už bohužel zůstává jen na kultuře. Aby nám takové a podobné otázky kladla, i když odpověď si už musíme dát my sami. A právě proto je nesmysl stavět techniku a kulturu proti sobě. Potřebujeme obě k našemu přežití. techniku, aby nám ulehčila náš život, léčila naše nemoci a pomáhala stavět nový svět a kulturu, aby právě té technice pomohla vidět dál, než za nejbližší mikroprocesor. Technika poslední doby totiž už překračuje hranice naší fantazie - a je teď na kultuře, aby techniku usměrňovala. Zpět na index REPORTÁŽ : TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 3., Země licencí ) Ještě se vracím k té inženýrské licenci. Dostal jsem dopis s dotazem, zda je to v Kanadě pořád tak "drsné" jak to já popisuju v mé reportáži. Nevím, jestli jsem tu otázku správně pochopil, ale každý, kdo chce dostat papír, že je inženýr (aby si vůbec směl říkat inženýr!), musí být členem asociace a tím se stane, až když - kromě jiného - složí požadované zkoušky. Těmi musí projít i absolventi kanadských univerzit, které samy nemají právo někoho jmenovat engineer nebo ingenieur. Ano, podřídit se tomu musí všichni a časem je to ještě pořád přísnější. Kanadští graduanti vycházejí pouze jako bachelors, teda bakaláři, případně jako másters, ale ne jako inženýři - ten titul si musí jaksi zasloužit, lépe řečeno odsloužit, jednak čekací dobou (kdy sbírají zkušensoti v praxi, ta je dva roky) a pak přídavnými zkouškami. Podle toho, kterou univerzitu vystudovali, se pak řídí počet nutných zkoušek. Ano, univerzity tu nemohou samy udělovat inženýrský titul: není to ani tak šikanování, ale spíše prevence. Univerzity jsou totiž různé úrovně - zatímco v USA se obecně univerzity nazývají college, v Kanadě je college něco nižšího, někdy spíše na úrovni průmyslovky. Exitují dokonce ústavy. které

vyrábí vzdělance na běžícím pásu, dokonce někdy jen korespondenčně a v takovém zmatku by se lehce mohlo stát, že by každý říkal jako onen chlapík, co se podepisoval čtyřmi křížky: "Ja inženěr, tavárišči". Žerty stranou, situace je vážná: kdyby někdo takový třeba postavil most a ten spadl, ohrozilo by nejen životy občanů, ale i prestiž skutečných, zodpovědných inženýrů. Vysvětlil mi to lapidárně můj přítel, který řekl: "Doktoři mají svou Asociaci a nikdo se tomu nediví. A vidíš, inženýři mohou napáchat ještě větší škody, než doktoři!" Historicky vzato, inženýři sami si tyto asociace založili a sami si je řídí. Jsou nezávislí na vládě či na škole, pouze na sobě. Odpovídají se ovšem veřejnému publiku, které je může chválit nebo kritizovat, a musí poslouchat zákony. Připomíná mi to, že například prvopočátky kontroly kvality v Anglii vznikly za doby válečného blietzkrigu a Britové je považovali skoro za tak důležité, jako boj proti Němcům. Ontárijská Asociace bude dokonce dávat členstvu k schválení návrh dalšího přezkušování znalostí a zkušeností svých členů v pravidelných intervalech i později - něco, co je u lékařů na celém světě zcela běžné. Že se to členstvu nelíbí, je jasné a jak to všecko dopadne, je ve hvězdách. Asociace také vykonává disciplinární službu: každý měsíc se objevuje seznam členů, kterým byla licence odebrána. Podvody, že by se falšoval svoje vzdělání - jako když se veřejní činitelé se sami pasují na doktory, se tu trestá podle zákona vězením a poslanecká imunita tu podvodníkům, kteří falšují diplomy, vůbec nepomůže. Kradení je prostě kradení, ať se tomu říká, jak chce. Inženýr také dostane razitko, kterým oštempluje svoje výpočty a výkresy a pochopitelně také za výsledky své práce ručí. Platí asociaci roční poplatek a přestěhuje-li se do jiné provincie, dostane bez problémů členství zase v jejich asociaci. Pokud bych bydlel v Ontariu a dělal pro někoho v Quebeku, musím mít ovšem quebeckou licenci, ontárijská by mi nebyla nic platná. Vyšší kategorie jsou ještě t.zv. inženýři - konzultanti, kteří procházejí ještě přísnějšími procesy a obvykle mají i svou vlastní firmu. Ve Spojených Státech je to podobné, ale ještě nedávno tam mohl dostat titul inženýra i technik, který sice neprošel univerzitou, ale zato má hodně let praxe a projde zkouškami. Ano, i tam se ovšem dělají zkoušky, podle mého názoru lehčí, než v Kanadě. Viděl jsem jejich příručky, které obsahují výtah učiva a typu otázek ke zkoušce a i odpovědi. V Kanadě také nemusí mít člen Asociace univerzitu, ale zato musí projít studiem, které provádí a řídí Asociace sama. Program prakticky pokrývá rozsah univerzitní látky (teda jen těch "užitečných" předmětů). Měl jsem dva techniky, z nichž každý volil jinou cestu: první šel na večerní univerzitu, druhý vzal trénink Asociace. Ten první to vzdal, protože poslední dva roky by musel dělat denní studium a na to neměl peníze. Ten druhý využil toho, že se mohl učit doma a dělal zkoušky v čase, kdy se mu to hodilo. Nemusím asi dodávat, že už je dnes inženýrem (i s tou zkratkou za jménem, P.Eng., míněno Profesionální Inženýr). To vše řečeno, zní vám to asi hodně snobsky, takže hned musím dodat, že ne se vším, co jsem tu řekl, se také ztotožňuji. Na druhé straně myslím, že každý ty zkoušky může zvládnout, takže to není zase nic tak extra a prospívá to dobré věci. Faktem je, že když jsem přišel do cizí země, musím se řídit jejich stylem práce a zákony (ano, na profesionální inženýrství je zvláštní zákon!). Tam, kde to firmy vyžadují, to prostě bez licence nejde. Jak už jsem ale také naznačil, mnoha malým firmám na licenci nezáleží, už proto, že tam jenom firma sama nese zodpovědnost, a tak si kontroluje práci svých inženýrů sama. Management tam tvoří stejně profesionální inženýři, nu a u těch neprofesionálních je asi důležitější, aby brali malé platy :-). Pracovní titul "inženýr" je totiž velmi široký: původně znamenal něco jako strojař, nebo někdo, kdo obsluhuje složitější stroj - a má na to nějaké zkoušky dosud se například říká strojvůdcům "engineer". Takže můžete dělat u menší firmy jako "design engineer", aniž byste měli licenci, ale titul P.Eng. nesmíte nikde používat, nejste-li u asociace.

Tam, kde licenci vyžadují, ji pochopitelně mít musíte. Někdy stačí, abyste byli "eligible", tj schopni ji dostat - hromada firem to dneska tak dělá. Co se tím přesně myslí, to nikdo pořádně neví, snad jen to, že máte dostatečné vzdělání, dobrou profesionální historii a jste ochotni si tu licenci někdy udělat, když ji budou opravdu žádat. Na druhé straně už jsem také podotknul, že sama licence vám nesežene práci. Ale tak zlé to není, většina těch, co ukončili technické vzdělání na univerzitě, ani inženýrskou práci nedělá. Jdou pracovat jako technici či designeři (něco jako náš průmyslovák, ale ten u rýsovacího prkna) a mají-li dostatečnou zkušenost, stanou se třeba i manažery, protože i u těch s euž často vyžaduje vysokoškolské vzdělání. V severní Americe vůbec není vzdělání nějaký punc na čele, který říká, do jaké krabice smíte či nesmíte jít. Co se týká univerzitního vzdělání, potvrzuje spíše vaši schopnost myslet, zatímco zkušenost, experience, dokazuje vaši schopnost tvořit. To první je tedy spíše kvalitativní, teoretické, to druhé kvantitativní a proto musí být i specifické. Poznal jsem chemiky, kteří dělali elektroniku a i elektroniky, kteří dělali všecko možné. Já sám přešel a elektroniky na počítače a později na automatizaci a softvér. A začínal jsem dokonce jako inženýr kvality, ale to zase příště... (pokračování) Zpět na index POVÍDKA: LÁSKA JEDNA Potkali jsme se v létě v Jizerských Horách. Chodívali jsme se tam totiž všichni koupat k řece Kamenici a tam se mezi námi objevila. Vlastně bych si jí ani nevšiml, ale byla černovláska a ta barva vlasů je jedna z mých slabin. Její vlasy byly dokonce taková ta havraní čerň, tmavá jako noc s odleskem měsíce, temná jako hřích a stejně tak beznadějná . . . Kamenice vlastně není ani tak moc řeka, spíše říčka a cokoliv živého - hlavně pstruzi - už v ní kdysi dávno zahynulo. Snad to dělaly ty sklárny, co byly proti proudu, snad něco jiného, nevím. Byla ovšem nejen písčitá, ale i studená. Voda se v ní vyhřála jen v malých tůních, většinou v záhybech, které byly dost hluboké, aby v nich zůstávala stát a dost veliké, aby se v nich dalo plavat. Jedna z nich byla pojmenovaná po Maxovi, koni, který se tam prý kdysi utopil. My ale raději chodili ke splavu. Také tam dole byla voda teplá, hlavně přímo pod splavem, kde odtékala jen uprostřed a jinak se pořád pomalu točila dokolečka. A tak jsme se tam potkávali všichni, nejen ti místní, ale i my, co jsme tam měli chaty nebo tam byli u někoho na prázdninách. Zábavy tam bylo vždy dost - tak například někdo přinesl malý tranzistorový gramofon a my vesele vyhrávali, dokud jsme nešli někomu na nervy a neokřikl nás. Jednak modernu, jednak přítomným seladonům středního věku - kterých tam bylo dost, protože staříkům se děvčata také líbila, obzvláště v plavkách - jednu písničku, co zpíval pana Hála. Její název si sice už nepamatuju, ale slova ano: ". . .bez vlasů jsou vždycky dobráci, ale tihle páni fešáci, ti milují jen pro legraci . . ". Ačkoliv to byla vlastně chvála, staříkům s prořídlým porostem na hlavě se to nijak nelíbilo.

Jmenovala se Kateřina - její maminka snad asi nikdy nečetla Saturnina, ale zato ona ano a tak si raději nechala říkat Rina. To nám také dala všem hned na vědomí, i to, že je tu u babičky a jinak že žije v Praze a že studuje. A pak už to šlo jako na automatické lince: všichni jsme se stali jakýmisi jejími mopslíky, které si posílala pro zmrzlinu, nebo podobně. Mne žádným takovým rozkazem nikdy

neobšťastnila - podle mých dosavadních zkušeností jsem u holek neměl moc štěstí a tak jsem se radši držel víc vzadu. Přesto jsme se nakonec dali do řeči, ve vodě - jak jinak? - a byla to vlastně ona, kdo začal. Už ani nevím, co jsme si povídali, vím jen, že jsem byl do ní od té chvíle zamilovaný až po uši. Už to, že se se mnou vůbec bavila . . . Znáte to, takové věci se člověku stávají, i když nechce. Já ale navíc ještě chtěl. Pravda, moje toužení bylo víceméně platonické, svůj ostych jsem v té době ještě neztratil; nebylo totiž s kým. Po několika dnech se to stalo. "Jdeš v úterý do kina, Péťo?" zeptala se mě. Když jsem přisvědčil, požádala mě, jestli bych ji tam nedovezl. Bydlela až nahoře na Mariánské hoře a já měl ovšem motocykl. V městě bylo kino, kde hráli dvakrát týdně a takovou příležitost nebylo možno nechat jen tak minout. Nemyslím to kino, ale to svezení. Odložil bych býval kvůli tomu snad i pohřeb mých tet, kdyby všechny zrovna zemřely. A já jich měl hodně, šest. - dědeček se totiž pořád snažil přivést na svět syna. Kino bylo navíc jedinou zábavou v tom místě; kromě ještě jimé, té druhé a o té jsem raději ani ze strachu nepřemýšlel, i když jsem někde - v tajnu mé nevinné duše - doufal, že se toho také jednou dočkám. Hádám, že se tomu dá říkat panický strach. Vyrazili jsme a celý film jsme strávili tím, že jsem se drželi za ruce. Nějak se nám v té tmě samy potkaly, neboť nevěřím, že bych měl býval tolik drzosti, abych sám začal. Vraceli jsme se na motorce k nim nahoru na hory, když mi začala blbnout, teda ta motorka. Kašlala a ztrácela sílu. Zastavil jsem, ale nemohl jsem přijít na to, co to bylo - byla už hodně tma. A opět nevím, jak se o stalo, leželi jsme oba v trávě a líbali se. Zkušenost jsem sice neměl, ale zato jsem se rychle učil. A nezastavili jsme se ani tam, kde bychom normálně měli. Snad to byla ta letní noc, snad to mé po lásce hladovějící mládí. Bylo to spontánní a bylo to krásné. A tak to vlastně všechno začalo . . .

Vrátil jsem se do Prahy na školu. Také Rina už byla na univerzitě a tak jsme se vídali - a nejen vídali dost často. Já bydlel na koleji, ale ona žila v malé mansardě, ještě s kamarádkou, která nám fandila a tak nebyla často doma. Pravda, nechodívali jsme jen tam: krmívali jsme racky u Vltavy, líbali se ve Valdštejnské a většinou skončili na letenské pláni, kde jsou ve svahu výhodně strategicky situované lavičky. Chodili jsme do těch malých kabaretů, kterých se tehdy vyrojilo jako hub po dešti, a jindy zase k Jakubovi poslouchat Bacha či jiný barok. Ale pak jsme zase skončili na té Letné, jak jinak. Rina mě také seznámila se svými kolegy či kamarády - dodnes nevím, jaký v tom byl u ní rozdíl - a právě v jejich společnosti jsem se začal cítit nějak nesvůj. Nejprve jsem nevěděl proč, ale prostě mi to nesedělo. Neměl jsem se s nimi o čem bavit - snobské řeči mě nebavily a většinou mě stejně brali jen jako někoho, kdo "zná" Rinu. Já ovšem nechtěl být ani kolega, ani kamarád, ale ona ve společnosti zachovával určité dekórum a tak snad ani nevěděli, že jsme milenci. Jen jeden z jejích známých ušel, nějaký Šón, jak si říkal, poměrně zajímavý plzeňák, usazený v Praze. Asi mu také ta společnost neseděla - i když jsme se všichni slézali právě u Šóna; měl poměrně velký byt a práci na ministerstvu. Většinou jsme spolu hráli šachy, zatímco ostatní se vykecávali či vytahovali, jak kdo. Rina mě vždy totiž velice brzo opustila, protože si vedle musela honem něco důležitého s ostatními povídat u vína. Doprovázel jsme k Šónovi Rinu často, protože si to přála. Nebavilo mi to, už proto, že jsem zároveňn v té době zpozoroval, že o mně ztratila zájem. Slovy mě sice ujišťovala, že mě má pořád ráda a že se nic nezměnilo, ale i takový, v ženách nezkušený milenec, jako já, musel poznat, jak se věci mají. Pochopitelně mě nenapadlo nic jiného, než jí to vyčíst. To byla ovšem chyba, protože žádná normální

žena si nepřipustí nějakou vinu a takové řeči ji jen unavují. Byl jsem smutný, žil jsem - ba přímo živil se - mým smutkem, protože jsem nic nechápal. Kde byly ty okamžiky, kdy mi přímo jihla, tála v objetí! Vím, říkají, že to jsou ženské hormony, které to dělají, tu chvíli, kdy je žena jakoby očarována a kdy si nemůže pomoci. Kdy se chvěje jako horečkou a kdy je pro muže tou největší záhadou a on si on navíc nedovede vysvětlit, jak to dokázal, mít takovou silnou moc. Ale i to je projev lásky, dokonce ten největší, co snad může být. To vše bylo najednou pryč. Kouzlo se rozplynulo, zůstal jsem tu sám, s údivem a jednou nezodpověděnou otázkou: proč? Nejprve jsem dával vinu jen jí, pak zase sobě a nakonec už jen jí. Pak se to jednou stalo. Přišla, patrně měla někde rande a bylo vidět, že neposlouchá, co jí říkám. Nevím proč, ale najednou mi to došlo. Byla s jiným! A opět mě nenapadlo nic lepšího, než se ji na to zeptat. Přisvědčila, a v očích marně potlačovala štěstí, to štěstí, které jsem už u ní kdysi poznal, ale za jiných okolností. "Proč ale, proboha, proč?" zeptal jsem se naivně. "Protože se mi líbí," řekla, ale jen napolo trucovitě, spíše abych si nemyslel, že nemá svobodnou vůli. "Ale jak jsi mi to mohla udělat?" zeptal jsem se a bolest mi drala srdce. "Říkala jsi přece, že mě miluješ?" "Ano, byla jsem s ním, ale tebe mám ráda, " vysvětlovala, "Cožpak to nechápeš? Ta naše, to je jiná láska." Nechápal jsem: "Láska je přece jen jedna!" "Ale to není pravda! Člověk se může zamilovat víckrát!" namítla mi. "Ano, ale postupně, ne ve stejné době!" vysvětloval jsem v zoufalství, jako by se její láska mohla vrátit právě tím mým přesvědčováním. "Ty ještě nic neznáš," řekla mi. "Lásky jsou různé." Asi měla pravdu, ale já o tom ani nechtěl slyšet. Řekl jsem jí, že mi takové lásky nic neříkají: buď miluju naplno, nebo vůbec ne. Láska že je jen jedna a tak milovat že ona neumí nebo nechce. A jestli hledá tu pravou lásku, tak ale nemá zabíjet lásky těch druhých. Na ta slova se sebrala a odcházela. Běžel jsem za ní, přímo se vnucoval a prosil ji, aby se vrátila. Ani se neotočila, asi jsem ji urazil. Anebo možná proto, že jsem měl pravdu. Často jsem ji ještě vídal, ale už jsem si nic nedovolil, abych se jí třeba doprošoval - kdyby mě opravdu milovala, tak bych to přece ani nemusel dělat. Možná, že to byla moje hrdost, ale i když mi srdce říkalo opak, rozum věděl, že je konec. Zavíral jsem se doma na koleji a opět jsem hodně studoval - bylo ostatně co dohánět. Také jsem opět chodil víc do knihoven nebo na koncerty, poslouchat hudbu, které jsem také najednou nějak víc rozuměl. Osaměl jsem a pomalu jsem zapomínal. Ovšem hodně pomalu . . . Po čase jsem potkal na ulici Šóna - pozval mě na víno a já ho zasypal mnoha otázkami. Ne, Rina ani její kamarádi už k němu nechodí, řekl. Vyhnal je všechny. Proč? Cožpak jsem to nepochopil? On ji přece také miluje a už se na to nemůže dívat, užírá mu to srdce a vidí, že by se z toho zbláznil. Jako duše spřátelené stejným bolem jsme si vypověděli všechny své potíže s Rinou. Když jsem mu řekl, jak se mi tehdy porouchala motorka, zasmál se. Udiveně jsem se zeptal proč. "Nenašel jsi pak na bandasce žvejkačku?" zeptal se. Vzpomněl jsem si: ano, ale nebyla na nádrži, ale přímo na uzávěru. Ještě jsem si říkal, když jsem to druhý den objevil, jak jsem rád, že jsem se na ni nepřilepil. "No vidíš," vysvětloval, "to snad přece víš, ne? V tom víku je totiž taková malá dírka, aby tam mohl vzduch. Když se něčím ucpe, časem se tam pak vytvoří podtlak a benzin teče špatně do karburátoru,

nemá totiž dostatečný tlak. No a pak se dusí." "Ty myslíš, že ona sama - ? " "Nemyslím nic," řekl Šón," to si musíš domyslet sám! Asi věděla, že bys to nikdy neudělal. Ostatně jsi nebyl první - mně udělala totéž. Teď už ovšem používá zase jiné triky!" "Ale proč, proč?" ptal jsem se nechápavě. "Nevím, asi ji baví svádět muže a pak je nechávat odhozené na ulici. No snad tě utěší, že nejsi sám. A navíc si určitě brzo najdeš jinou lásku, tím jsem si jist. Už to, že ses dokázal od ní citově odpoutat, svědčí o tom, že jsi ji zase tolik moc nemiloval." "A co ty?" zeptal jsem se. "U mne je to horší," řekl smutně, "já už to zkoušel, člověče, ale žádná mi ji nenahradila. Já už se nějak prostě nemohu zamilovat. Zázraky se dějí jen jednou." Vzpomněl jsem si, že se tak jmenoval jeden francouzský film, s podobným námětem, a také jsem mu to hned řekl. Usmál se, tak nějak podivně a prohodil: "Ten scénář jsem měl napsat já," a zachechtal se, ale tak nějak divně.

Měl pravdu. Ne s tím scénářem, ale v tom, že jsem si opravdu našel jinou lásku. A také, když řekl, že jsem asi Rinu opravdu moc nemiloval - pro tohle mé nové děvče bych asi šel žebrat či krást, možná i umřít. Ale pravdu měla i Rina: jsou různé lásky, malé i větší a nejen po sobě, ale i jinak. Hlavně ty malé, těch měla dost. Ona jen hledala tu velikou. A možná ještě hledá, láska moje. Láska jedna. Zpět na index POHLEDY: ROZMLUVY SE SEBOU Když jsem byl malý kluk, všichni se mýlili - jenom já ne, pochopitelně. Jak jsem vyrůstal - tedy hlavně čtením knih - dospěl jsem k názoru, že jako mám já svou pravdu, maji ji i ti druzí, i když třeba každý jinou, také tu svou. Napadlo mi, že bych tomu snad měl také dávat nějakou váhu a snažit se chápat důvody, proč ti druzí dělají to či ono. Dařilo se mi to celkem dobře - tak dobře, že jsem se třeba ani nedostal do tramvaje, protože jsem chápal, že druzí pospíchají stejně jako já. Tyhle věci nás ovšem ve filozofii neučili - tam měl vždy pravdu jen určitý mudřec a ostatní se dělili na ty, co ho poslouchali a na tu druhé, co ne. Problém byl, že i já jsem měl jiné názory než onen mudřec už proto, že jsem četl i jiné mudrce a ti mi zase říkali ty věci zase každý jinak. No prosím, každý může mít svůj názor, ale kde je tedy ta pravda? A tak vznikly moje "rozmluvy se sebou". Vymyslel jsem si totiž takovou metodu - spíše hru - kde si dávám otázky - a také si na ně odpovídám, ale jakožto jiná osoba. Jsem to sice zase já - ne, nemám rozpolcenou osobnost - ale jiný "já". Prostě jsem obrátil můj původní přístup k věci: vžívám se do pozice těch druhých, vlastně jsem je shrnul do jedné osoby, "toho druhého", který posuzuje moje řešení mých problémů a snaží se zase on "pochopit mě". K čemu je to dobré? To máte tak: u hromady věcí se nám zdá, že něco děláme z vlastní vůle, ale ono tomu tak není. Tak například já mám rád hrachovou polévku, tak si ji kde mohu "svobodně" poručím. Dal jsem to , jak vidíte, do uvozovek, protože to, že mám rád hrachovou polévku, už samo svobodné není - tak jsem byl od přírody naprogramován :-). Ten druhý ovšem není nějaké moje podvědomí, právě naopak: snaží se právě zjistit, kolik z toho, co dělám, je diktováno mým podvědomím. Pravda, podle Freuda máme podvědomí, podle jiných zase ono

"vnitřní dobro", které je skryté někde hluboko v nás. Co to je, není tka důležité, já tomu říkám "firmware", tedy softvér, který přichází zamontován ve "výrobku". Většinou se s ním ovšem nedá dost dobře komunikovat. Volím tedy radši formu rozhovoru s mým virtuálním dvojníkem, který je všecko to, co já nejsem a snažím se ho přesvědčit, že to, co dělám, dělám o své vlstní vůli a hlavně dobře. Co mi pak nezaujatě řekne, je nejen zajímavé, ale i užitečné . . .

Asi už víte, že jsem se po různém putování nakonec přestěhoval sem na sever, do Kincardine, kde se snažím "stárnout a to pokud možno důstojně". To prvé se mi daří, to druhé moc ne. Pořád mě ještě napadají bláznivé nápady a nechci uznat, že matka příroda má taky pravdu, často tu jedinou pravdu, alespoň pokud se mého těla týče. Kincardine je mimochodem místo, které jsem si zamiloval - zima je tu sice dost drsná, ale kde v Kanadě není? Kromě toho mám dojem, že i to místo si mě nějak oblíbilo mám tu své cesty, stromy a útesy i jezero, které bych nevyměnil za nic na světě. Je tu odsud daleko do velkých měst, ale to v době televize a internetu není už žádná překážka. Vtip je v tom, že tady si mohu volit, co se mi líbí. Města, ta sociální uskupení, kde pravdu má jen dav a soused je od tebe oddělen jen slabou stěnou - ale o to víc zavilou nevšímavostí - ta města mi nikdy moc neseděla. Televize se poslední dobou hodně zjednodušila - ze sedmdesáti stanic, co tu na kabelovou TV chytím, jsou jen asi tři kanály, které za něco stojí. Nemluvím o úrovni, každý přece má, co si zaslouží, ale já si to většinou opravdu nezasloužím :-). Opravdová kultura, která byla, je a asi i bude pro široké masy jen Popelkou, se stáhla do pozadí. najdete ji někde daleko pod TV zprávami, sexem a shoppingem, tedy nakupováním. Tak totiž zde a jinde tráví většina občanů svůj drahocenný "volný" čas. Zbytek, ten druhý čas, který jim organizují jiní, pak tráví denně v práci. Skoro by se chtělo řící, že je to jediná část jejich života, která má nějaký smysl, i když se defakto zase jedná jen o otročení za peníze. Ale má to opravdu nějaký smysl? Potřebujeme tolik dřít, abychom si zakoupili tu hromadu věcí, které bráno v měřítku celého života - potřebujeme tak nakrátko, možná vůbec ne? A ti pak, kteří opravdu považují svu práci za část svého života a berou ji vážně, po čase zjistí, že byli jen používáni, využíváni a zneužíváni. Zjistí, že je pokaždé při povyšování šéf přeskočí, protože je potřebuje hlavně tam dole u kotlů, jako experty a dobré dříče. Peklo, říkáte? To není vše: Časem zjistí, že ten "krásný " nástupní plat jim najednou nestačí k tomu, aby si koupili všechno to, co chtějí. Přijdou domů a uvidí, že je manželka právě kvůli té jejich lásce k práci opustila, protože se sama v práci - do které chodí proto, že je manželův plat (teoreticky) neuživí - seznámila s mladším, dravějším a hlavně praktičtějším partnerem do života. Při odchodu pak bývalému manželovi nechá na krku splácení jejich domu, na jehož polovičku si ale ovšem dělá nárok. Ale vraťme se raději ke mně samotnému - ne že bych byl tak důležitý, ale měl bych se držet mámětu článku, že ano. S kulturou je to tu na severu lehké: jediná kultura kolem je agrikultura :-). Ale to přeháním, je to asi stejné jako všude jinde. Řeším to tak, že jsem si založil hned dva internetové časopisy - a to z čistě sobeckého důvodu. Já totiž nemusel, na internetu je toho ke čtení dost, jen se musí umět hledat. Asi jsem jen chtěl ukájet svoje libido, protože píšu, veršuju, občas maluju a kde mohu, kritizuju :-). Už jsem tu také psal, že jsem před několika lety objevil - mimochodem pomocí IQ testu - že má pravá polovinu mmozku pracuje jaksi lépe, než ta levá. Tady vidíte ten pokrok: do té doby jsme ani pořádně nevěděl, že můj mozek má dvě půle, které mají rozdílné funkce -já dokonce ani nevěřil na IQ testy. Já na ně sice pořád ještě nevěřím, protože se omezují jen na fukce určitých částí mozku ( a navíc tomu

chybně říkají "inteligence"). Výsledek onoho testu mě přesto překvapil. Ne tou kvalitou, ale tím, že jsem zodpověděl otázky, které byly určeny pravé polovině mozku lépe, než té levé a logickému závěru jsem se nemohl vyhnout. Ne, nevykřil jsem "heureka" jako Archimedes, ale objasnilo mi to mnoho věcí. Pokud to nevíte, levá polovice se specializuje na logiku a matiku, zatímco ta pravá je víceméně inspirační, dalo by se říci artistická. Proto mě už od mládí bavilo malovat, zpívat, psát i básnit, sám od sebe jsem se naučil hrát na harmoniku. No teda když uslyším meloudii, tak ji zahraju (ať už na helikonku či na foukačku), nic víc. Ale ten šok byl ještě jinde. Už dávno, ještě v nezkroceném mládí, jsem se jako radioamatér upsal elektronice a ztrávil jsem prakticky celý zbytek života v jejím hladovém objetí. Nu není to tak úplně pravda, kde jsem mohl, tak jsem jí zahnul - právě abych mohl něco namalovat či sepsat, jít do divadla či na koncert. Dobře, řeknete si, to přece dělá každý slušný člověk! Ano, dělá, ale mě to to jaksi splývalo, co víc - já to prostě potřeboval, tu častou nevěru. Přesto jsem onu polovici mozku považoval za méně vyvinutou, vždyť jsem si vybral do života něco úplně jiného (to se technikům stává). Ale výsledky ukázaly, že je ta půle (mozku, prosím!) stejně kvalitní, dokonce ještě víc, pokud teda test nelhal. Možná tedy, že to mělo být obráceně: měl jsem dělat elektroniku jen jako hobby. No prosím a teď mi to řekne navíc nějaký hloupý IQ test, něco, co jsem měl už dávno vědět! A tak vznikl můj útěk do pravomozkového světa, snaha dohnat, co jsem v životě zameškal. Hodil jsem tedy inženýrství na hřebíček a šel do penze se slibem, že se mu už nebudu věnovat (i když vím, že ten slib nedodržím, protože první láska nerezaví). Místo toho teda fušuju do řemesla miláčkům můz. Nejde mi o to, nějak vyniknout, jen prostě smyslně ubjevovat Ukojit to, co ve mně přežívalo celá ta léta, ten "talent nevyvinutý" :-). Na druhé straně nelituju ani ty noci, kdy jsem prodléval v elektronickém opojení, navrhoval a testoval obvody, které pak dokonce (ve dvou případech, co znám) opět někdo jiný objevil a dal si je patentovat. Nu, nenudil jsem se a bylo mi dobře - přesněji řečeno moje levá polovice mozku se nenudila. pravda, měl jsem i hodně inspirace při navrhování,a le asi to bylo nějaké krátké spojení mezi oběma polovicemi mozku :-). Jednu věc vím zcela jistě: i když mohu být s tím, co jsem v životě dělal, docela spokojen, bohatství světské mi to nevydělalo. Ale o to přece ani nešlo: byl jsem vždy radši na straně těch, co dávají, než těch, co konzumují. Měl jsem toho na rozdávání asi dost a tvořit, to je pocit, který bych nevyměnil za nic na světě: Teprve, když dáváte "ze svého", tak se můžete cítíti opravdu bohatí. Ano, dával jsem, ale nijak to neubývalo - to, co jsem dal, mi totiž nikdo nemohl vzít. Neříkám, že toho bylo hodně, nebo že to bylo vždy kvalitní, ale na druhé straně mě docela bavilo, když jsme někomu mohl pomoci, ať už radou, nebo prací. Však se mi z toho také skoro nic nevrátilo, ale o to tu přece nejde. Tak vidíte, rozepsal jsem se o sobě a vypadá to, jako když se chválím. Není to ale pravda, jsem jaký jsem - jen jsem se tu snažil sám sobě ospravedlnit něco, co mohlo vypadat jako určité bláznovství alespoň v té dnešní, převážně konzumující době. Jenže o to tu jde: je opravdu potřeba něco ospravedlňovat? Chyby, možná, ale já je tak nevidím: to, že jsem víc dával než bral obohatilo můj život nesmírně. Rozhodně jsme se nikdy nenudil. Není to ale nějakou filozofií, já se prostě neumím nudit. Zajímalo mě v životě tolik věcí - nevím proč, snad je to prokletí - že bych snad i před popravou pořád něco studoval, abych to, co jsem nestihl, ještě nějak dohnal. Možná, že to byla jen moje neukojená zvědavost, nevím. Tohle ovšem nemluvilo to moje "druhé já", abyste si nemysleli. Zde jsem uvedl jen "moji" polovici rozhovorů - to, co mi na to řekl ten druhý, to vám ovšem nevyzradím. Jednak to vůbec nebylo tak lichotivé, jednak to byly rozhovory se sebou - jak název naznačuje - a tedy čistě privátní.

Zpět na index POEZIE: TŘI SLOVA

Tři prostá slova tisíckrát já chtěl bych ti dnes zašeptat a kdekdo divil by se snad, že právě těm chci přednost dát. A tak jsem tou svou touhou jat, že bych se mohl rozplakat, kdybych z tvých očí cítil chlad či kdyby ses mi chtěla smát. Však odvahu mi nesmíš brát, dost málo jí mám tentokrát, abych ti mohl zašeptat tři prostá slova. Tušíš snad?

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 10B/2000 Kanadsko-český literární měsíčník Zpět na titulní stránku Hurontarie Komentář: Nedávno jsem četl knihu Alice Kaplanové, "The Collaborator" (Kolaborant, The University of Chicago Press, 2000) o životě a smrti francouzského spisovatele a kolaboranta s Němci Roberta Brusillacha. Brusillach byl fašista ještě dávno předtím, než Němci napadli Francii - byl z těch, co věřili na jakýsi národní fašismus, jenže nakonec se, jako všichni ostatní fašisti, přiklonil k nacizmu. Ještě před koncem války byl po osvobození Francie francouzským tribunálem odsouzen za to, že psal proněmecké články a v nich napadal francouzské vlastence, čímž dodával Němcům důvody k tomu, aby je pak zatýkali. První vlna pomsty za válečné zločiny tehdy sebrala i jeho - byl popraven ještě v únoru 1945, hlavně asi proto, že si svým jízlivým tónem a často až nadávkami získal mnoho nepřátel. Několik dní se sice skrýval, ale když uvěznili jeho matku, šel se sám přihlásit na policii. Jiní jeho kolegové z fašistického časopisu "Je Souis Partout" ('Jsem všude') stačili ještě utéct do Německa a když se vrátili, dostali pardon. Dokonce i šéf pařížské policie, kolaborující s Němci, dostal jen dva roky a tak se zdá, že Brasillachův trest byl neúměrně přísný, což se autorka snaží vyvrátit. Ještě před jeho popravou podepsalo 50 intelektuálů a spisovatelů petici za jeho omilostnění - byla mezi nimi jména jako Jean Annouilh, Francois Mauriac (přestože byl sám členem francouzské résistance, odboje), Jean Cocteau a Jean Maraisem (který se hrdinně projevil přímo v boji proti Němcům) a Alber Camus. Ještě dnes zní Camusovo vysvětlení, proč podepsal tuto petici, svou hlubokou humánností: "Vždy jsem považoval trest smrti za něco hrozného. Nepodepsal jsem to kvůli Brasillachovi, protože si ho jako člověka nemohu vážit. Ani proto, že je spisovatel, navíc jen průměrný. I kdybych se o něj zajímal, vzpomínka na moje dva či tři přátele, které Brasillachovi 'přátelé' umučili nebo popravili, by mi v tom zabránila." Osobně si myslím, že humánnost je jedna věc a odpovědnost spisovatele za to, co píše, je zase věc jiná. Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se POHLEDY A NÁZORY. Kniha je souborem j@ns@nových příspěvků do Britských Listů a to z doby nepříliš dávné. Elektronické ilustrace jsou také od autora. Kniha je věnována Janu Čulíkovi. Všechny naše knihy najdete na adrese KNIHY1 (všimněte si prosím, že je to nová adresa - i když je server stejný :-)) nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. INDEX:

Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:

EXPERTI AND NOVINÁŘI TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 4.) A VŠICHNI JSME JEN HERCI TRIALOG O ŠTĚSTÍ A SPOKOJENOSTI SMĚJ SE

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Lido-op, to chápu, ale co je to opo-lid?"

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: EXPERTI A NOVINÁŘI. Nebudu začínat známým vtipem, tvrdícím, že vědci vědí "všecko, ale o ničem" a novináři "nic, ale zato o všem" - i když je za tím i jistá pointa. Ne, jde mi o něco zcela jiného. Nejprve ale snad vysvětlení, proč říkám experti a ne vědci, jak to bylo původě v té anekdotě. Na rozdíl od české představy vědce, který musí být při nejmenším člen Akademie věd, je na západě titul "scientist" docela běžný, defakto asi tak jako třeba inženýr; je to prostě označení kategorie, která není přímo inženýrská a myslí se tím třeba fyzici, biologové, matematici, jazykozpytci nebo i historici (u těch si ale nejsem jistý, jak dalece je to věda a co je tam navíc z politiky :-)). Jelikož nemají patent na rozum ani ti ani oni, zamíchal jsem je spolu s inženýry a techniky do jedné krabice, t.zv. expertů. Co se týká učitelů, ty z obou kategorií raději vyjímám, asi proto, že jsem kdysi také učil a vím, že jejich úděl je už tak dost těžký :-). Na druhé straně jsem místo "novináři" mohl napsat "publicisté, reportéři, komentátoři, techničtí redaktoři" a podobně. Tím nechci říci, že nejsou odborníky ve svém oboru, ale liší se od té prvé kategorie tím, že se obrací na širokou obec čtenářů, posluchačů či diváků, těch, kteří mají rozsah vědomostí od nuly výše, s odbornou znalostí jdoucí ovšem spíše k nule. Rovněž tak nechci podceňovat úlohu novinářů k popularizování vědy a techniky mezi námi, "lidem" prostým.

Problém ovšem nastává, když se střetne expert s novinářem. Hodně už se o tomto střetávání napsalo, nebudu to tedy opakovat. Nedávno jsem ale četl starší číslo jednoho českého časopisu z počátku tohoto roku, kde jistý novinář popisuje svůj dialog s lékařem, kterého požádal o interview (nebo snad jen o informaci, nepamatuju se přesně). Pan doktor totiž trval na tom, že celý článek napíše sám. Jistě, bylo to od pana doktora legrační, ale mě více zarazil komentář onoho novináře, něco ve smyslu "on mě bude učit mou práci!" Tak jak se pan dokotr bál, že by novinář nepochopil to, co on chce říci, novinář zase nedovedl pochopit, že by někdo mohl udělat dobře jeho, novinářskou práci. Pravda je asi někde uprostřed: žádný expert není neomylný a ani novinář není. Vtip je v tom, že naše společnost potřebuje oba: experty, aby nám objevovali nové pravdy a novináře, aby se na to dívali s nezaujatostí, zachovali svůj neutrální postoj, ale přitom viděli dál, než pan profesor za svoje brýle a nebáli se kritizovat věci, které se jim nezdají. A tak by se neměli novináři rozčilovat, když někdo kritizuje je, ať už má pravdu, nebo nemá a podobně experti by nemuseli pořád tvrdě prosazovat tu " svoji" pravdu, ale přijímat kritiku druhých tak, jak se to má: s pozorností a hlavně objektivně. Jenom diskuzí se dá zjistit, kde leží "celá" pravda. Proč to všecko? Inu na světě nežijí jen vědci nebo jen laici; my všichni máme mít zájem, aby se vědecké poznatky využily jen pro veřejné blaho. Na druhé straně jsou ovšem také potřeba peníze na výzkum a o tom právě rozhodujeme my laici, my veřejnost, my daně-platiči. Na výzkum jsou potřeba peníze a ta kapsa se má otvírat jen těm, kdo si to zaslouží. Pokud nám to všecko dohromady neklape, nedávejme vinu těm druhým - to je jen a jen naše povinnost a těmi "našinci" myslím opravdu nás všechny. Je potřeba si vytvořit systém, který bude demokratickou diskuzí hledat právě ta nejlepší řešení pro všechny. Povšimněte si, že jsem řekl "demokratickou diskuzí" a ne "demokratickou většinou", protože k optimálnímu řešení sama většina ještě nestačí, k tomu je potřeba "dobře informovaná většina", a nedostatek správné informace vede sice k "demokratickým", ale přesto možná i katastrofálním chybám. Jenže chyba je chyba, ať ji dělá kdokoliv a hájit ji jen proto, že to odsouhlasila většina, je jako tvrdit, že slunce obíhá zem, protože to přece tak každý denodenně vidíme. Dobrá diskuze má ovšem také mít nějaký závěr, který je jen tak dobrý, jak dalece obě strany (nemyslím tady ty politické, ale ty pro a proti) pochopí celý problém a najdou jeho nejlepší řešení. A tím vzniká další problém. Podezřívám, že oba, ani lékař, ani novinář, tam otevřeně nevyjádřili to hlavní: jejich podezření, že ten druhý by to napsal z opačného hlediska, než on. No jistě, i to je možné, pokud jejich článek bude jen úzkoprse sledovat vlastní názory autora, jinými slovy, nebude-li objektivní. Co v takovém případě tedy dělat? Něco, co se dosud nějak moc nenosí: začít totiž u sebe. Nemohu druhého kritizovat ze zaslepenosti, když sám pořádně nevidím to "břevno v oku svém". Mnoho diskuzí na tohle už doplatilo, lidé se prostě rádi hádají a neumějí sportovně prohrát - bojí se, že když uznají druhému část pravdy, že se zostudí. Zapomínají ale, že když ustoupí dobré věci, pak jejich úloha byla a je stejně důležitá, jako toho, kdo tu věc prosazoval prosazoval: oni vlastně pomohli řešení právě přes ty porodní bolesti na svět. Nejen že se zaslouží o něco dobrého, ale zároveň ukáží na nebezpečí, kterému se bude třeba vyhnout, aby ta věc měla úspěch. Ano, ty "potenciální" problémy, na které optimisté často v žáru vášně zapomínají. Na druhé straně ale není třeba ustupovat, když diskuze ukáže, že druhá strana to nemá dobře promyšlené, že jejich nápad je nepromyšlený či nepřijatelný - a tím zabránit katastrofě. Jenže kde je pravda? Stačí si uvědomit, že pravda existuje jaksi mimo nás, ona bude, i když ji bude říkat Franta a ne

Tonda. A ta pravda se dá objevit právě jen diskuzí, což není nic jiného než učební metoda - a poučit se potřebujeme všichni, jak experti, tak novináři. Když už o ničem jiném, tak alespoň o tom, že jiní lidé mají jiný názor, než my. A tady vyvstává důležitost novinářství: ono vlastně vyučuje masy - přesněji řečeno má vyučovat - a jeho zodpovědnost je, řekl bych, téměř děsivá. Představte si, jakou škodu může udělat článek, který se mýlí, u statisíce jeho čtenářů. Poslední dobou se diskutuje, zda má být novinář zaujatý. Podle mého názoru má být, ale jeho jedinou zaujatostí musí být jen a jen pravda. Zpět na index REPORTÁŽ : TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 4., Práce u Američanů. ) Jak už jsem napsal, nastoupil jsem u jedné americké firmy. Je jich tu v Kanadě požehnaně, stejně jako japonských či bůhví jakých. Protože přinášejí pracovní příležitosti, kanadská vláda jim kdysi dala určité výhody a vynahradí si to na tom, že ubude nezaměstnanosti, a tudíž přibude peněz do kufříku, kam ukládáme daně. Pochopitelně se dbá o to, aby se zachoval zdravý poměr, tj. kanadský obsah, lépe řečeno majetek, se musí udržet na určité výši, ale jinak se americkým firmám restrikce nekladou, jen když se dostanou do konfliktu s regulemi tak zvaného "Free trade" (doslova volný trh, teda bez cel, což na kanadské straně jaksi nepracuje). Je to dohoda mezi kanadskou a americkou vladou (později přibrali Mexiko), poněkud rozředěná verze Evropského společného trhu. Na druhé straně to nevypadá, že by se tu někdy vytvořila "United America", analogie Spojené Evropy. Analogii ECU už dávno máme, říká se mu americký dolar :-). Současný stav má výhodu, že se do Kanady dostane levně americké zboží, technologie a know-how. Výkřiky o tom, jak nám cizinci "berou naši vlast" tu moc neuslyšíte, znělo by to poněkud směšně. Bohužel po připojení Mexika k Free trde se ukázalo, že jsme v nich dostali navíc spíše konkurenta, než přítele (díky jejich nízkým mzdám a tedy cenám). Dostal jsem dopis od jednoho čtenáře, který se zajímá právě o vztah Američanů k obchodní a pracovní spolupráci. Pochopitelně, že je to otazka nejen obchodní, ale i politická, a ta druhá strana mince se čas od času mění. Američané jsou - všeobecně řečeno - ochotni spolupracovat s každým, kdo o to stojí. Jsou ale také biznysmeni, to znamená, že z toho chtějí mít také nějaký profit, zisk. Tím nemyslím zisk podle Marxe, ale to, že každý dělá něco pro druhé, jen když mu to také nějak prospívá a nemyslím tím jenom přímo peníze, samozřejmě. Jinak by radši neztrácel čas a dělal něco jen pro sebe, to je jistě pochopitelné. To jen Rusové "pomáhali" všem z dobroty srdce, ale ti spíše pomáhali "od" něčeho, než s něčím. Pochopitelně i ten, kdo přijímá americkou spolupráci, očekává, že to bude pro něj prospěšné. Všeobecně se dá říci, že Američané přistupují k spolupráci jakožto příležitosti. Pro takovou jsou ochotni investovat čas, práci a peníze. Jako byznismeni očekávají, že na tom něco vydělají. Neříkám, že nemají zisky, ale kdo vidí, kolik na to vydávají úsilí, pochopí, že se celkem snaží hrát fair play. měl jsem možnost často vidět, kolik dávali DO TOHO a kolik měli Z TOHO, tak vím, o čem mluvím. To platí víc pro průmyslovou spolupráci, než tu, podporovanou politiky, tam si moc jistý nejsem. Nejvíc mých zkušeností je pochopitelně těch "pracovních".

Můj první dojem u firmy mě překvapil, byla to pro mě novinka, totiž až nepochopitelné rovnostářství:

pozice tam nedělala člověka lepšího či důležitějšího: důležitý byl prospěch firmy. Určitá úcta vedoucímu se jistě projevuje, nevede se tam ale ani německý, ani francouzský a už vůbec ne japonský styl tvrdého bossování, blahoslavení a často i servilnosti. Především si všichni tykají, tj. oslovují se křestním jménem (angličtina jiné tykání nemá). V Anglii jsme ovšem říkali šéfovi Sir, což je druh vykání, ale v Kanadě se na mě pro mé vykání dívali podezřele a Američani to prostě nesnášeli a hned mi to řekli. V Kanadě si s šéfem tykáme, protože on ví, že není neomylný. To ovšem neznamená, že vás nemůže sprdnout tak, že by od vás ani pes kůrku nevzal. Další věc, která mě upoutala, byl americký přístup věci, totiž jejich sportovní duch: práce, politika, problémy, vše se bere jako sport. Soutěží se většinou fair play. Jako zahraniční politici jsou ovšem Američani zcela nemožní: když jim něco slíbíte, oni vám to uvěří. A tak mě nepřekvapuje, že vždycky vyhrají válku a hned na to prohrají mír - příklady jistě znáte. Jejich touha po míru je opravdu veliká a snad proto, že se s tím netají, tak ty mírove dohody vždycky nakonec projedou - krásný je příklad, jak po válce pomohli na nohy Němcům a Japoncům a teď na to doplácejí. Ono je to totiž tak: jak říkal Masaryk, státy se udržují při životě tou silou, kterou vznikly. Americká revoluce (no přece ta proti Anglii!) má pořád v U.S.A. svou tradici. Je třeba si uvědomit, že vlastně byla ještě dříve, než ta francouzská a že ji vedli obyvatelé kolonií, kteří byli všichni Anglií ždímáni až do sucha, na rozdíl od Francie, kde šlo o rozpor mezi šlechtou a těmi ostatními. Ve Francii to začala chudina, ale po čase to převzalo pár fanatických právníků, kteří se nejprve mstili aristokracii a když už nebylo koho šoupat pod guillotinu, šoupali tam i sebe. To vedlo k napoleonskému převratu a jeho diktatuře, tedy k něčemu, co by se v USA stát nemohlo. To není jen můj názor - řekl mi to francouzský průvodce ve Versailles, u příležitosti 200-ho výročí jejich revoluce. O té americké revoluci se moc ve světě nemluví, snad proto, že neměla oslňující hesla, a že vlastně žije ještě dnes. Američané mají ještě jiné tradice, na které už nejsou tak hrdí, ale ze kterých se alespoň pořádně poučili: občanskou válku a dobývání divokého západu. Někteří lidé to nechápou: říkají. že prý tam prosazují rovnostářství, nemají prý ucelenou politiku, filozofii a jsou prý ochotni spolupracovat s kýmkoliv. Na druhé straně zase jiní říkají, že Američané jsou utopisté, že mají přemrštěné názory na spravedlnost - asi jako má šerif v holywoodském westernu, že jsou prý arogantní, nespolečenští, vytahovační a podobně. Pochopitelně se jedná o zkreslování skutečnosti, lépe řečeno generalizaci jednotlivých případů. Faktem je, že jsem málokde zažil tak přátelské jednání, jako u Američanů. Snad jen u Japonců, ale ti to bohužel nemysleli vážně, to je jen jejich tradice :-). Jako Kanaďan mám k Američanům svoje výhrady, jsou totiž v leccčems naše konkurence. Na druhé straně je nepopiratelné, že Kanada má ze spolupráce s nimi mnohé výhody a neváhám přiznat, že bez Američanů bychom nebyli tam, kde jsme - i když nejen v tom dobrém slova smyslu :-). Jako biznys-partneři jsou spolehliví a čestní, smlouvy dodržují a nesnaží se stáhnout se zákazníka či dodavatele kůži za živa. To ovšem asi proto, že Kanada je jediný stát, který kdy USA porazil ve válce :-). Jako konkurenti jsou tvrdí, ale pořád ještě dodržují určité zásady slušnosti. Vysvětlil mi to jeden manažer naší firmy, když jsme byli na večeři a já se divil, že s námi sedí zaměstnanec z konkurence, z IBM: "Proč bychom se s ním nebavili, máme svoje trhy a oni zase svoje, všecko je dobře rozděleno!" Pochopitelně existují Američané, kteří nemají tyto vlastnosti, podniky, které nedodržují zásady , obchodníčci, kteří se snaží zákazníka ošidit. Ale to nejsou typičtí Američané, asi jako jimi nejsou mafiáci. Ti už patří spíše do branže internacionálních zlodějíčků. A není pravda, že Američané nedají nic zadarmo: byli to američtí vojáci, kteří obětovali své životy na všech možných i nemožných místech

této zeměkoule - obětovali to, co měli nejcennější a nežádali předem žádnou zálohu.

Spolupráce - ano to je heslo, které hýbá americkým světem. Je jí rozhodně v tom komunisty proklínaném kapitalistickém světě víc, než jí bývalo v tom socialistickém. Výsledky je dobře vidět: i ten "vykořisťovaný" Indián na podpoře se měl lépe, než univerzitní profesor v socialistickém ráji. Jalová hesla, jako že "za vším musíme vidět člověka" - tajně jsme ironicky dodávali "ano, ale až za vším ostatním" - ta v USA nejsou potřeba. Člověk tu prostě má svou hodnotu a práce má svůj účel. Chleba se nevyrábí, aby se plnil plán, ale aby se lidé najedli. Nebudou-li lidé chtít chleba, ale jen rohlíky, přejde se na rohlíky. Ne byrokrat na ministerstvu, ale zákazník a jeho potřeby určují, co se bude vyrábět. K tomu všemu je ovšem třeba lidí a máte-li nadání, je vás možno použít, využít a jako všude, bohužel někdy i zneužít. To poslední je ovšem spíše výjimka: i platy dělníků jsou takové, že uspokojí jejich potřeby a když ne, tak si vystávkují lepší. Lidé jsou potřeba všude - hlavní snaha je získat na to či ono experta a proč to neříct, a tak pobít konkurenci. To proto, že spolupráce a konkurence jsou dvě strany jedné mince. Jako u elektrického obvodu, není ji rozdíl napětí, není ani proud. Podobně není-li konkurence, nedochází k vývoji. Pak se pohyb se zastaví, nastává stagnace a vývoj ustane. Jinými slovy: socializmus. Tohle všechno tady každý ví - je to pro ně normální, má to tu totiž dvěstě let starou tradici. Také já to nepíšu proto, abych někoho poučoval: vtip je jen v tom, jak to aplikovat, protože to může být (a také je) u státu se čtyřicetiletou komunistickou tradicí velký problém. Pocit, že vše, co je za peníze, je nedobré, se v Čechách příliš vžil,a si proto, že peníze nebyly a ještě všude nejsou. Lidé, kteří dělali, co se jim řeklo, se najednou mají učit samostatnosti. Zrovna tak je to se spoluprací: stále je nutné někomu vysvětlovat, že jedná se o určitý druh rovnice, kde by obě strany měly být alespoň přibližně vyrovnané(vzal - dal), tj. to cos dal = to cos za to dostal. Uvedu příklad: napsal mi kdysi jeden inženýr z Čech, že byl ve Státech (rozuměj Spojených) na zaučenou, ale že ho tam toho moc nenaučili, že se nic nedozvěděl. Neznám detaily, nechci mu křivdit, ale podle mé zkušenosti si myslím, že chyba byla v tom, že nepochopil situaci. Lidé, kteří musí navíc udělat svou práci, vám svou pomocí prokazují laskavost: věnují vám svůj čas, který pak musí dohnat. Sám jsem tak pomáhal, tak to vím. Pokud nemáte něco, co jim můžete nabidnout výměnou, dělají to nejen zadarmo, ale navíc pro ně jaksi zbytečně! Není jim třeba nabídnou moc, ale alespoň ukázat, že tomu trochu rozumíte, alespoň zájem, semtam i nápad, případně vysvětlit, jak to děláme doma jinak, někdy i lépe. Vím, vím, jsou konkurence - ale to neznamená vyzrazovat naše firemní tajemství, stačí přispět něčím ze svého. A že ten inženýr nic neměl, čím by přispěl? Tomu nevěřím, a pokud opravdu neměl, tak tam asi jel zbytečně: když se nenaučil nic doma, tak to by se ani tam moc nenaučil. Asi to dostal jen z protekce. Někdy stačí projevit zájem tím, že se snažíte spolupracovat na nějakém úkolu, prostě být užitečný. Chodit kolem a dávat jen otázky je nejen neslušné, ale pitomé: stanete se otravou a za chvíli vás každý jen odbude. Koneckonců, když neumíte spolupracovat doma, v cizině se alespoň můžete naučit, jak se to dělá. Slovo teamwork, heslo dnešní doby, to naznačuje: každý musí dát to nejlepší, co v sobě má jinak nemá v týmu co dělat.

Tohle vše jsem se vlastně musel učit jaksi za pochodu. Kanadská odbočka té americké firmy tam zrovna začínala a já dostal místo vedoucího zkušebny - asi proto, aby bylo vidět, jak si povedu :-). Přede mnou stála řada problémů - tady se jim říká "challenge", tedy něco jako soutěž, něco, co zkouší

tvé schopnosti, po česku je ovšem daleko přesnější překlad "průser", jak jsem se brzo přesvědčil. Hlavně nemáte to nejdůležitější: dost času, materiálu, peněz a lidí. Takže o legraci je postaráno, teď už jen ta kapela. Já osobně si lidí vážím, koneckonců sám jsem býval také jeden z nich, jak říká starý vtip. Začal jsem tedy po dobrém - ale jako všude na světě, vůbec to nepracovalo. Násilím jsem to ani nezkoušel, to mi dal zdravý selský rozum a moje služba v čs armádě. Bylo to teda třeba zařídit jinak: rozdělit úkoly, udělat pracovníky závislé jednoho na druhém, tak aby museli - a nakonec i chtěli spolupracovat, jinými slovy, aby nikdo nezdržoval druhého. Prostě abych to nemusel všecko dělat sám. Ti poslušnější pak napomínali ty neposlušné, protože je zdržovali; jistě si umíte udělat představu - lidé jsou totiž všude stejní. Náš ředitel, pod kterého jsem spadal, mě pár těch triků také sám naučil - ne že by na ně upozorňoval, ale odpozoroval jsem si to sám. Tak např. jsme ještě neměli koncem týdne výrobky ve zkušebně a za to, aby byly včas otestovány, jsem právě zodpovídal já. Jenže to, aby se vyrobily a vůbec do testu dostali, na to jsem už vliv neměl. Jen tak mimochodem: slovo zodpovědnost se tu bere smrtelně vážně, každý jsme za něco zodpovědní, ať už chceme nebo ne. Tak tedy: ředitel si to projel na počítači (říkal jsem přece, že to byla počítačová firma!) a tam si hned zjistil, kde to vázne. Pak si zavolal vedoucí jednotlivých oddělení, každého zvlášť a řekl jim asi toto: "Někde to vázne a já toho, kdo to brzdí, pověsím v průvanu, atd. atd." On to ovšem řekl každému z nich, i když věděl, kdo to zavinil. Nu a ten, kdo byl vinen, řekněme že to byly sklady součástek, honem vydal materiál předvýrobě. Teď by byla vina na ní, tak to v rychlosti smontovali, šup s tím do výroby, tam honem našoupali karty s tištěnými spoji a za hodinu mi děvčata z inspekce hlásila, že už to kontrolují, aby se tedy hoši u testovacích počítačů připravili na urychlenou dodávku. Chápete tu rafinovanist? Postupně se na místě toho "zodpovědného" vlastně vystřídal každý vedoucí, kterému pak hrozil ten průvan. Kdyby to ovšem řekl jen tomu prvnímu, dostal by maximálně jenom materiál ven ze skladů a už nic víc. Ne, není to obvyklý postup, ale ukazuje to, že místo pravidel musí často nastoupit mozek. V tom byli Američané vždy nejvíc vepředu, než je - ale jen na čas - předběhli Japonci. Účinnost amerických manažerů není v tom, že jenom dirigují nebo rozkazují. To umí každý blbec. Oni dávají správné povely ve správnou dobu, správným lidem a prosazují správná řešení. A v tom jsou právě nepřekonatelní. A nejen to: každý z nich se pořád musí učit: většinou na konkretních případech, každý den na jiném. U americké firmy šoupají manažery periodicky do jiných oddělení, kde dostanou jiné lidi, jiné problémy a kde musí pěkně rychle setřást prach a rez. Také to dodává jménu spolupráce ten správný význam. V testingu jsem nadával na designery, později v designu jsem nadával na testing, ale ne už tolik, jako ti druzí: věděl jsem, jak to tam mají těžké. A i když se různá oddělení často nemají moc ráda, pro společnou věc pak dávají maximální snahu a to ve stejném směru, ve stejném vektoru. Podobně jako námořníci, kteří sedí ve stejném člunu, kde chyba jednoho může ohrozit osud všech. (pokračování) Zpět na index POVÍDKA: A VŠICHNI JSME JEN HERCI (Detektivní příběh) Náš profesor literatury rád citoval Willyho Shakespeara, že totiž celý svět je divadlo a dodával, asi pro naše poučení " . . . a všichni jsme jen herci". Co tím tehdy myslel, jsme ovšem tehdy ještě plně nechápali, byli jsme totiž ještě mladí a hloupí. Teprve jak jsme dorůstali, začali jsme ledacos chápat, přičemž se v nás ale zase nějak ztrácelo to nevinné mládí . . .

Vyrůstali jsme s Jackem na předměstí Tidevillu a myslím, že jsme se tehdy ani moc nelišili od ostatních kluků, tak jako už to bývá. Zato od sebe jsme se ale lišili dost: když nepočítám jeho věčně rozcuchané rezavé vlasy, byla to hlavně jeho nápaditost, jak uměl vymýšlet různé výlety a dobrodružství, zatímco já jsem byl více posedlý logikou a chyběla mi inspirace. Většinou jsme se courali kolem řeky a hráli si na piráty, zakopávali tajné mapy pokladů a už tehdy jsme si tak nějak hráli na tu velikou hru života, která nás - to jsme si byli jisti - v budoucnu čekala. A zatímco z Jacka vyrostl pohledný kluk, po kterém už holky jen jely, já byl spíše knihomol, který doufal, že vzdělání spasí svět. Pak jsme odešli do škol: já šel studovat práva, Jack na herectví. Časem jsem se ale dozvěděl, že toho nechal a přidal se k nějakému cestovnímu divadlu jako kulisák. Později ho pustili i na ta prkna, která znamenala svět a dostával různé role. A tak objížděl Ameriku, zatím co já jsme zatím skládal zkoušky z římského práva. Naše cesty se tedy úplně rozdělily. Pak jsme graduoval a měl jsem štěstí, že jsem se dostal k jedné solidní právnické firmě, u které jsem dělával už jako student o prázdninách. To mě dost zaměstnávalo, takže jsem na společenský život časneměl, snad jen na nějaké ty firemní večírky, nebo když jsem byl pozván klientem na večeři. Jack se zatím oženil. Allison byla mladá herečka, která se připojila k jejich společnosti, když jim v automobilové nehodě zahynula představitelka hlavních rolí a bylo třeba ji nahradit. Byla to pravá růže z Texasu a tak se do sebe zamilovali už hned tam, někde v Arizoně, tuším v Tucsonu a odtamtud mi také poslali oznámení sňatku. Allison nejen hezká, ale měla opravdu nadání a to je vždy nebezpečná kombinace. Jack už toho druhého tolik nabídnout nemohl, ale to jim nevadilo. Oba měli rádi divadlo a pak hlavně jeden druhého. Peněz tolik neměli, ale byli mladí, však to znáte. To vše jsem se dozvěděl přímo od Jacka, když jednou navštívila jejich divadelní společnost opět naše město. Hráli tehdy zrovna Zkrocení zlé ženy - nevím, proč si vždycky kočovné společnosti vybírají zrovna stratfordského barda. Asi proto, že je tak geniální, že ani oni mu vlastně ublížit nemohou. Navíc musím přiznat, že měli opravdu dobrou úroveň, pokud to mohu vůbec posoudit. Zvláště Allison vynikala v roli Kateřiny, tak náročné na vyjádření té pravé, téměř nezkrotné ženskosti, která pak přechází v pravou lásku a přiznám se, že jsem ji tehdy Jackovi záviděl, neboť mi bylo jasné, že já takovou v životě ani nepotkám. Petruchia hrál jakýsi Fred McBain, hezoun s knírkem, zatím co Baptistu, otce Kateřiny, hrál Jack - on byl zřejmě vždycky lepší na ty méně náročné role. Jak jsem tehdy s nimi seděl u večeře, záviděl jsme jim ještě něco jiného: tu pravou, nefalšovanou lásku, která z nich vyzařovala. Jen chvílemi jsem zaregistroval u Allison určitý projev - jak bych to řekl - no prostě dávala najevo, že ji Jack jaksi patří, že je její. Jemu to nevadilo, naopak zdálo se, že byl na to téměř hrdý. A já jsem docela dobře chápal, proč.

Léta plynula a pak, jednou navečer, mi zavolali, abych se ujal obhajoby někoho, kdo zabil svou manželku a neměl na advokáta. Občas jsme tuto službu také dělali, platil to totiž stát a platil celkem dobře. Když jsem dorazil na policejní stanici, čekalo mě překvapení: s želízky na rukou tam na lavici seděl Jack a smutně se na mě usmíval. "Doufám, že jsi ještě s nikým nemluvil," nadhodil jsem už u dveří a on kývnul. "Řekli mi, že mi dají obhájce a tak jsem jim řekl, že tu v městě znám jenom tebe," omluval se mi. "Nezlobíš se, doufám?" zeptal se rozpačitě. "Samozřejmě, že ne, jsi přece kamarád," ujistil jsme ho a dodal jsem: "Udělám všecko, co mohu. Jak se to vlastně stalo?"

"Je to všecko moje vina - pohádali jsme se a já ji, já ji -". Nemohl dál, rozplakal se. "Proč jste se hádali?" zeptal jsem se ještě, ale nedostal jsem z něho už ani slovo. "Nevadí," ujistil jsem ho," řekneš mi to později. Zatím teda s nikým bez mé přítomnosti nemluv, rozumíš? Já jdu zjistit, co se zatím všecko ví." Opět zakýval hlavou, ale já si nebyl jist, jestli mě pořádně slyšel, teda myslím to, aby s nikým beze mne nemluvil. Ale doufal jsem, že má rozum. Zašel jsem za inspektorem Grossem, který měl případ na starosti, ale moc jsem se od něj nedozvěděl. Asi v jedenáct hodin prý našla garderobiérka zavražděnou Allison v její šatně. Byla ještě oblečena v kostýmu Julie - hráli tehdy zrovna o milencích z Verony - a ležela na zemi probodena dýkou. Krvácela ze tří ran, z nichž jedna vedla přímo do srdce. Hned mi to bylo nápadné, protože to se přece při hádce nestává, oběť se vždy nějak brání a první reakce je nastavit ráně ruce. Ale stopy po nějaké obraně tam prý nikde vidět nebyly. To byl také důvod, proč hned Jacka zabásli: vrah musel být někdo, koho Allison dobře znala, když se ani nestačila bránit - a manžel bývá v takovém případě hned ten první z podezřelých. Tak mi to alespoň řekl Gross, a dodal, že Jack také nemá žádné alibi. "Ale to asi nemá nikdo z jejich trupy, ne?" usmál jsem se jízlivě. Inspektor se jen zachechtal: "Ale ne každý měl motiv! Zjistili jsme totiž, že se totiž často hádali." "V tom případě byste měl také hned zavřít moje rodiče - ti se pořád hádají," prohodil jsem uštěpačně. "A také se vraždí?" odpálil mě bez velké námahy a tak jsem poznal, že ho nepřesvědčím a že neustane, dokud potřebné důkazy nenajde. Jakmile si totiž policajt na někoho zasedne, má to špatné. Myslím ten zasednutý, ne ten policajt.

Vrátil jsem se znovu k Jackovi, abych mu sdělil, že je v pěkné šlamastice. "Nevím, proč jsi mi hned neřekl všecko," vyčetl jsem mu. "Doufám, že jsi na té dýce nenechal otisky?" "Na jaké dýce? Jaké otisky?" zeptal se udiveně. "Řekl jsi přece, že jsi ji zabil, ne? Ale neřekl's mi, že jsi v ní zapomněl dýku, ne tu divadelní, u které se čepel při bodutí zasune do držadla, ale taskovou tu skutečnou!" "Ale já ji nezabil žádnou dýkou! Praštil jsem ji pěstí. Upadla a nevstávala. Zmocnila se mně panika a utekl jsem. Pak jsem se vrátil a dělal jsem, jako když přicházím zvenku. Ale to už stáli policajti u dveří a čekali na mě. To je vše, žádná dýka!" Zarazil jsme ho: "Jestli mluvíš pravdu, tak jsi ji vůbec nezabil ty! Někdo ji totiž třikrát probodl dýkou a krve z ní vyteklo pár litrů, než zemřela - to znamená, že srdce jí ještě pracovalo, když ji ten někdo bodal - nebo bodala, "opravil jsem se. Vyskočil ze židle: "To tedy znamená, to znamená -" "Ano, že jsi ji nezabil. Někdo přišel po tobě a dal si práci, aby ji umlčel úplně. Ale kdo? Nevíš, kdo by to mohl být?" Zamyslel se. "To opravdu nevím. Allison měla jen přátele, hodně přátel, snad víc, než se sluší, ale ve vší počestnosti, chápeš?" Svatá prostoto - pomyslel jsem si. Tak hezká ženská a navíc dobrá herečka ho určitě musela tahat za nos. Ale jemu jsem to neřekl, měl už toho neštěstí dost velkou porci sám od sebe. Nahlas jsem jen řekl, ať o tom přemýšlí, protože pokud se nenajde vrah, nemá velkou šanci na to, aby byl soudem osvobozen. To, že se často hádali i to, že utekl před policií, že mu právě hodně ublížilo. Ale ať se

nebojí, já že ho z toho dostanu. Cestou domů jsem si ovšem s tím už tak jistý nebyl . . . Při předběžném řízení se ukázalo, že moje pochyby nebyly marné: pravda, pitva ukázala, že Allison měla na tváři modřinu a také na temeni hlavy, asi jak upadla na něco tvrdého a omdlela, a ani jedno z těch dvou zranění nebylo smrtelné. Uviděl jsem, že mi Jack říkal pravdu, ale soudce jsem o tom moc nepřesvědčil. Na druhé straně seukázalo, že dýka byla skutečně pravá - a navíc dobrá napodobenina falešných dýk, které v divadle používali a to skoro všichni, neboť jejich repertoár byl převážně z dávné, krvavé historie, asi aby mohli vůbec nějak konkurovat televizi. Jen díky tomu, že se na dýce nenašly žádné otisky, se mi podařilo Jacka dostal na svobodu, ale nesměl opustit město a navíc musel zaplatit zástavné, bail - na který ovšem neměl a tak jsem mu musel na to peníze půjčit. Naštěstí to nebyla suma zase tak veliká: muž, který zabije manželku, většinou není ostatním lidem nijak nebezpečný a společnosti tedy od něj nehrozí žádný dizástr. Čekalo nás hodně práce: bylo jisté, že inspektor se státním žalobcem si dají práci, aby to Jackovi přišili na svědomí. Ještě horší bylo to, že nehodlali žalovat jen za zabití, ale za předem plánovanou vraždu specielně vyrobená dýka a žádné otisky, to bylo jistě podezřelé. A na vraždu jsou vysoké tresty, jak víte. Navíc si to Jack ještě zavařil, že se svou pitomostí ještě utekl a tím jim podal další "důkaz" proti němu. Tak jsem si Jacka ještě jednou podal: "Neříkej mi, že Allison neměla žádné nepřátele. Co třeba ten Fred, no jak on se -" "Fred McBain? No snažil se o ni, sama mi to řekla, až ho musela odmítat, někdy i dost tvrdě - i facku mu jednou dala, sám jsem byl přitom, oba jsme se tomu s Allison pak smáli. Později už si jí už nevšímal. Ale aby jí ublížil? To ne, to určitě ne!" "Mluvíš dost přesvědčivě," povídám, "ale asi neznáš muže, jejichž lásku žena odmítá a které navíc ještě urazí; málokterý to bere lehce." "Fred byl teda asi jiný. I on se tehdy zasmál a ještě ji odprosil," přesvědčoval mě Jack. "Navíc jsme zůstali dobří kamarádi. Ne, on by to určitě neudělal." "Dobrá," řekl jsem, "budeme teda hledat někoho jiného. Jelikož jste tu hostovali, bude to asi někdo z vaší trupy - předpokládám, že tu nikdo jiný Allison nezná, než já. A já to nebyl. Ale mohla to být i pomsta na tobě, Jacku. Přemýšlej, jestli nemáš někde nepřítele ty." Ukázalo se, že nepřátel měl Jack dost. To jsem se dozvěděl od Myriam, které se v trupě starala o garderobu a která Allison našla mrtvou. Hlavní důvod byl ten, že Allison byla z hereček rozhodně ta nejlepší a neoblíbenější u publika, kamkoliv přijeli. Dovedla toho využívat u ředitele a prosazovat pro Jacka role, ne teda jako hlavního představitele, ale však víte, ty "druhé lepší", i když - upřímně řečeno na to jeho herectví jaksi nestačilo. To mi potvrdili i jiní členové souboru, kterým teď přišlo vhod, že mohli o svém vzteku někomu povědět. Nejvíc mi toho řekl nějaký Nat Brown, který se musel spokojit se špatnými rolemi, které by jinak dostal Jack. Z jeho řeči bylo vidět, že dokonce žárlil i na Freda, který vždy sebral nejlepší role milenců a hrdinů. Fred mi naopak neřekl vůbec nic. "Jack je můj přítel," prohlásil, "a špatně o něm mluvit nebudu. Jestli se s Allison hádali? Nu snad, ale já se o takové věci nestarám." Musel jsem si přiznat, že první kolo nebylo pro nás zrovna moc úspěšné. Dostal jsme nápad: musím vyzkoumat ten poměr ředitele a Allison. Možná, že tam něco objevím. (pokračování)

Zpět na index POHLEDY: TRIALOG O ŠTĚSTÍ A SPOKOJENOSTI Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Na jejich poctu zde uvádíme serii dialogů - vlastně trialogů jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Dnes se baví o tom, jaký je rozdíl mezi tím být "šťastný" a být "spokojený".

MARTIN: (deklamuje) Básník nám praví: "Co je štěstí? Muška jenom zlatá - ". Víte někdo, co tím chtěl básník říci? DAVID: Že jenom zlato přináší štěstí? Teda on asi myslel peníze, že jo. HELENA: To asi ne, já myslím, že chtěl naznačit, že je štěstí přelétavé, ne? MARTIN: Jistě, že je to věc náhody DAVID: (skočí mu do řeči) - a když je unavené, tak sedne i na vola. MARTIN: (otrávený, že byl přerušen) To mluvíš ze zkušenosti, nebo je to jen tvé zbožné přání? HELENA: Já bych řekla, že ani nemusím být štastná, mě stačí být jen spokojená. MARTIN: Ale to se nedá srovnávat! Lepší ten rozdíl uvidíš z opaku: být něšťastný a být nespokojený jsou dvě zcela různé věci. DAVID: Já myslím, že štěstí je dáno náhodou, stejně jako neštěstí. MARTIN: (pořád ještě ironicky) Výborně, ty už jsi dokonce objevil i to, co už jsem tady dávno řekl. Jen jsi měl ještě dodat, že spokojenost je stav, který vzniká "uspokojením" určitých požadavků, životních či pracovních podmínek a v neposlední řadě i chtíčů (směje se). HELENA: Ale když řeknu, že jsem šťastná, to přece také znamená učitou spokojenost. DAVID: (ironicky) Jako třeba když řeknu: "Já jsem šťastnej, že jsem tuhle mizernou práci vůbec dostal." MARTIN: Ale to je jen ironie a ty to dobře víš, Davide. Navíc má slovo "šťastný" dva významy angličtina je dokonce rozlišuje dvěma různými slovy: jsi "lucky", protože jsi měl štěstí, ale naopak jsi "happy", když jsi prostě spokojený s tím, co jsi, co máš, nebo co děláš. V češtině bychom měli v prvém případě říci raději jsem "šťastlivec", "mám štěstí" nebo "poštěstilo se mi", ale my si to zjednodušujeme. HELENA: Takže někdo je "nešťastný", tedy nespokojený, protože jeho láska není opětována a jiný je "nešťastný" protože prostě nemá štěstí u žen. DAVID: Nebo že to s nima neumí, jako třeba já. MARTIN: (smějě se) Ale to není žádné neštěstí, galantnost se dá naučit. Štěstí se naopak naučit nedá. Helena má pravdu: štěstí prostě nemůžeme ovlivnit, zatímco spokojenost ano. Stačí mít menší požadavky, být spokojeni s málem. DAVID: A tohle je ta tvoje filozofie života? Děkuju, nechci! MARTIN: Ovšemže ne - já ti chci jen ukázat, co je a co není v tvé moci. Jedno staré čínské přísloví říká: "Bože, dej mi odvahu, abych chtěl změnit, co se změnit dá, trpělivost, abych neměnil to, co změnit nemohu, a moudrost, abych ty dva případy od sebe rozeznal. HELENA: Takže to jsou věci, které jsou dány osudem? To je ale fatalizmus, víra v osud, ne?

MARTIN: Ne tak docela. Nemám-li například talent, nikdy umělcem nebudu, ať dělám, co dělám. DAVID: (oplácí mu ironii) No to už je osud. Nebo se snažit přesvědčovat Helenu, že mám pravdu, ona to stejně nikdy neuzná. MARTIN: No to není dobrý příklad - asi nemáš dost dobré důvody, proto to neuzná. Ale o to tu nejde, vraťme se k námětu. Jedno americké rčení říká, že - volně přeloženo - "Život není jen řada dobrých příležitostí, ale hlavně řada dobrých rozhodnutí" (Life isn't just a series of chances, it is a series of good choices). Když si dosadíme místo slova "život" poněkud přesněji slovo "štěstí", říká nám to asi tolik, že každý máme svoje šťastné příležitosti, ale neumíme je vždy správně využít. DAVID: To jako že každý máme svoji porci štěstí, ale nejsme zrovna u okénka v jídelně? HELENA: Já tu mou porci asi propásnu vždycky! MARTIN: No ono jde o dvě věci: buď svou příležitost nepoznáme, nebo ji sice vidíme, ale rozhodneme se špatně. DAVID: Takže každý můžeme mít štěstí, ale nějak si to pokálíme? To je jako kdyby štěstí samo o sobě vůbec neexistovalo, jde jen o naše chyby. MARTIN: Ale to také ne, tak doslova to brát nemůžeš. Jen tak, že podle toho, kolik si z toho štěstí pokálíme, jsme pak v životě většinou neštastni či šťastni. Někdo si toho pokálí víc a pak naříká, že nemá štěstí. HELENA: Já tomu nevěřím. MARTIN: Já také ne. MARTIN: Tak to asi oba patříte do té kategorie smolařů (směje se). Ale mně vinu nedávejte, já přece neřekl, že je to můj názor, já to jen citoval. Jedna věc je ale jistá: naše rozhodování určitě hraje roli, bude-li to "možné štěstí" pro nás také "opravdové štěstí". Navíc se hodně příležitostí v životě už neopakuje a propásneme-li je, tak je to - jak také říkají Američané - tough luck (lidově: smůla). HELENA: A co teda máme dělat? MARTIN: Těžko radit - každá příležitost se prezentuje jinak a navíc nevím, jestli jste ji vždy vůbec schopni správně využít. Některé příležitosti jsou navíc i nemorální, nečestné, ty byste jistě ani využívat nechtěli. DAVID: Takže život je tedy vlastně jen taková hra, něco jako v Monte Carlu ruleta? MARTIN: (směje se) To jistě ne, to by ti také po prohře dávali zdarma revolver. Ale musíme být prostě připraveni, abychom si mohli, až se příležitost naskytne, vybrat správně. HELENA: Tobě se to říká! Víš, jak je to někdy těžké to rozhodování? DAVID: (neodpustí si popíchnout) Obzváště pro ženské! HELENA: Ženy náhodou ví, co chtějí, jenže už mají zkušenost, že na rozdíl od mužů nemají tolik štěstí! DAVID: Jo, a proč je tedy Štěstěna žena? Aby nadržovala ženskejm! MARTIN: (povzdechne si) Vám taky vykládat, že "každý je svého štěstí strůjcem"! Tohle přece nemá se sexem nic společného! DAVID: Jak to, že ne? Kdyby tady Helena uznala, že má u mně šanci, tak já bych byl šťastný a ona zase spokojená HELENA: (odsekne) No tak to teda máš - jak říkají Američané - tough luck! Zpět na index POEZIE: SMĚJ SE

Tys' uviděl ji dvakrát, čtyřikrát, však promluvit s ní stud ti nedovolí, ačkoliv z celé duše by sis to jen přál. Jediný její úsměv odvahu ti vzal a přidělil ti trapně směšnou roli smutného blázna, jenž má rozesmát diváků husté řady na divadle stínů. Nu což, jen když se panstvo směje, vždyť ani ona se přec smíchu neubrání. Jen směj se paňáco, je konec milování, leč směj se žalostně, jak si to hra tvá přeje: ač ještě neměl jsi, už ztratil's Colombínu.

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 11B/2000 Kanadsko-český literární měsíčník Zpět na titulní stránku Hurontarie KOMENTÁŘ: • V minulém čísle jsem popsal krátce moje dojmy z četby knihy Collaborator - nápad se mi zalíbil a protože nejen píšu, ale dokonce i čtu - ano, i knihy! - založil jsem novou rubriku Hurontarie, nazvanou PŘEČETLI JSME, ve které budu i nadále pokračovat. V tomto čísle je recenze ke knize od Donalda Trumpa a knize o Olze Romanové, carově sestře. V Komentáři se nadále soustředím jenom na komentování a různé hlášky a ohlášky :-). • Počasí a politika: Měsíc říjen byl v Ontáriu báječný - skoro vůbec nepršelo, takže musím ty počasology pochválit, dělají to počasí nějak dobře - alespoň pro nás tady, v Saskatchewanu se jim to nepovedlo, mají tam sníh. Celkově máme v Kanadě velmi přesné předpovědi počasí - teda ovšem až na to místo a čas :-). V listopadu máme místní volby ( starostů a pánů radních - tady se jim říká councillors - což je třeba chápat tak, že by asi potřebovali poradit). Pak následují volby federální, celokanadské: opozice se opět krásně rozdělila na frakce a zlomky, takže liberálové to zase asi vyhrajou. Ostatně proč ne, dělají to chytře: do ničeno se nepletou, nic nedělají a když se něco podaří, berou to na sebe, zatímco když se něco pokazí, tak to není jejich vina, že ano. • Příhoda: Byl jsem na regulérní oční prohlidce a dostal jsem nová skla - teď už nám sami doktoři nabízejí použít pro nové brýle staré rámečky (přes sto dolarů stojí ten "zazrak techniky" se dvěma šroubky, co jsou vyrobeny navíc tak, aby se brzo ožvýkaly). Tož jsem řekl "ano", protože ty moje byly "jako nové", neožvýkané, protože jsem si je šetřil a nakonec proč ne, pojištění mi platí jen jedny brýle za dva roky. Doktor teda sebral staré brýle a pak se mě zeptal, čím budu číst, než mi ty nové brýle udělají. Řekl jsem mu, že jsem si v drogerii koupil brýle za jeden dolar a jestli je chce vidět, že jsou docela bezva. Vztáhl ruce k nebi a zaúpěl. Naštěstí - pro mě - jsem mu je neukázal; teprve doma jsem zjistil, že na nich mám hrozný škrábanec, ještě od léta. • Zrovna píšu recenzi na knihu Toma Kocha: "Age speaks for itself" (Stáří mluví za sebe), o kterou mě požádal - bude uvedena v Hurontariu příští měsíc. Pokud jste četli anglickou Hurontarii (když vycházela, ach kde je jí konec?), interviewoval jsem tam Toma a od té doby jsme se nějak spřátelili. Během těch dvou let zatím učil na univerzitách ve Vancouveru i na Havaji a ještě stačil napsat knihu, zatímco já - ale kdeže loňské sněhy jsou, že ano. • Dopsal jsem také esej pro pražské ArtForum, výstavu sochaře Olbrama Zoubka, esej je uvedena v současném Příložníku. Také prosím vezměte na vědomí, že ArtForum bude mít 2.prosince 2000 setkání přátel a aukci v Národním divadle v Praze, navíc s bohatým programem - detaily jsou zde. • Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se SVĚTOVÁ BARBECUE KUCHAŘKA. Kniha je souborem receptů, a ano, některé z nich už vyšly v Příložníku, ale většina z té stovky receptů teprve čeká, abyste si je ozkoušeli. Je to čtení pro potěchu jazyka i žaludku, jinak řečeno: duše i těla. Všechny naše knihy najdete na adrese KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. INDEX:

Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

ZLATÁ TŘETÍ CESTA TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 5.) A VŠICHNI JSME JEN HERCI (2.) JAK UDĚLAT VÍC A LÉPE NOVÝ A STARÝ SVĚT MUSELO TO BÝT

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Moudrý je ten, kdo něco ví a chytrý je ten, kdo o tom nemluví."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: ZLATÁ TŘETÍ CESTA. Ano, čtete dobře, nenazval jsem ji "střední" cestou, ale "třetí" cestou. Proč? Snad ale abych začal od začátku: . . . V našem světě protikladů se obvykle setkáváme s dvojpolarizací: pravda - lež, ano - ne, bílý-černý, den-noc, nula- jedna, bohatý-chudý, levičák-pravičák a jiné, exkluxivní, tj. výlučné kategorie, které ale defakto nezahrnují všechny ty možnosti, které jsou "mezi". Sami dobře víme, že i u počítačů si musíme pomáhat celou řadou těch jedniček a nul, což nám teprve pomůže rozlišit, že tohle je pět a tohle čtyři a ne "tohle je pět" a "tohle je ne-pět" Proč se tedy snažíme náš svět dělit jen na "pro-a-proti"? Cožpak člověk nemůže také stát někde jinde? Nu ano, někdo sice přišel na nápad "zlaté střední cesty". Jenže jako se ten proslavený logický osel, který vida stejné otýpky sena na obou stranách cesty, nemohl rozhodnout, kterou sežrat a pošel hlady, tak i my po té zlaté střední cestě daleko nedojdeme. Je to totiž cesta, která nakonec končí jen kompromisy: ještě rádi sežereme tu otépku na jedné straně, než bychom umřeli hlady. Kompromis, tj. třeba ten, aby se vlk najedl a koza zůstala celá, je jen iluze. Na západě zase říká "sníst svůj koláč a přesto ho mít celý", ale pointa je stejná. Jakmile totiž začnou dva soupeři postupovat cestou kompromisů, jeden z nich bude pak požád postupovat a druhý ustupovat, jeden vyhrávat a druhý

prohrávat. A s jídlem roste chuť a nakonec váš soupeř vám sní ten váš koláč a vy ho budete mít sice celý, ale "celý sežraný"! Ale abyste mě špatně nepochopili: v životě se musí vyjednávat, ustupovat či postupovat, ale tomu se zase říká boj a ne vyjednávání. V boji se často musíme stáhnout, ale přesto nesmíme ztratit s mysli náš cíl. Není možno předem dělat kompromisy v situacích, které stojí stoprocentně proti sobě - toho například využívají politici, kteří nám porcují svět na dva velké tábory: ať chcete nebo ne, k jednomu se musíte přidat. A pak už stačí tahat za drátky. Kompromis, teda střední cestu, tito politici pochopitleně ani nechtějí. Také protikladná tvrzení se nemohou smiřovat: například věřit v Boha i Darwina prostě nejde: bible říká, že Bůh stvořil naráz všechny druhy zvířat a to hned na začítku. Darwin říká, že se vyvinuly teprve postupně a to ne od Boha, ale od matky přírody, evolucí. Dohromadu to prostě nejde a tak se vytvořily dva tábory, které se už přes sto let perou. Nejzajímavější na tom je, že se jedná o tábory počtem vyrovnané a nám nezbývá, než se připojit na jednu či druhou stranu.

Opravdu nezbývá? No jistě, řeknete, sám jsi říkal, že žádná střední cesta není: napůl-Darwin a napůl-Bůh prostě neexistuje. Papežské prohlášení, že existuje evoluce, má k uznáni darwinismu daleko. Zde se hádáme, kdo nebo co evoluci způsobilo. Ovšem domnívám se, že existuje ta další cesta, o které jsem zatím nemluvil - už samo zastoupení obou táborů ( téměř fifty-fifty, napůl) naznačuje možnost, že se dokonce obě skupiny mýlí. Také jsem o tom v tomto smyslu už psal veřejně, ale sesypaly se na mně šípy s obou stran, pochopitelně. Nu prosím, novou cestu jsem nenaznačil, já jen ji prorokoval. Ani kreacionisté, ani darwinisté ještě nedokázali svoje teorie v laboratořích. Mám na mysli vytváření nových druhů - při výzkumu DNA a genetického inženýrství, by to mělo jít, ne? Pravda, darwinisté si ty nové výsledky přivlastňují jako důkaz jejich hypotézy, i když to spíše dokazuje naopak nového Stvořitele - člověka, který vytvoří bové druhy ne za milióny let, ale během pár měsíců.. Nezapomeňme také, že by darwinisté museli dokázat, že JEN TY NEJSCHOPNĚJŠÍ mutace přežívají - ostatní všechny vymřou - a vedou k novým druhům! Jen tak mimochodem: ani darwinisté, ani kreacionisté neuvažují něco, co bych přibližně nazval "inteligencí" - t.j. schopností přizpůsobovat se okolí - nu asi se jim to tam nikam nepasuje. Pravda, já zatím řešení to nemám, ale prosím, to neznamená, že třetí cesta neexistuje, to nakonec naznačují už i počítačové virusy. Najít "třetí" cestu je něco jako když se na dvourozměrný problém díváte s výšky, s třetí dimenze. Defakto i název této rubrily, Dimenze, jsem vymyslel také proto, ža ani tři cesty nemusí někdy postačovat, může jich být víc, jako můžeme mít i víc dimenzí. Nu geometricky si to umíme těžko představit, ale jde to např. u t.zv. stupňů volnosti. Kdyby se totiž naše ruka skládala jen z neohebné paže a ramenního kloubu, mohla by se pohybovat jen ve třech dimezích, t.zv. tří stupňů volnosti jelikož ale má naše ruka také ohebné předloktí a navíc loketní kloub, máme pro každou pozici ramenní části paže tři možné dimenze pro předloktí - máme tedy šest stupňů volnosti. Při konstrukci "lidského" robota pak poháníme jeho ramenní část "ruky" jedním motorem, předloktí zase jiným. Uvážíme-li ještě zápěstí a prsty, je pak těch dimenzí požehnaně :-). Naše myšlení, uvažujeme-li jen názory pro-a-proti, bude mít jen dva stupně volnosti. A to je málo většina objevitelů a vynálezců děkuje za své výsledky právě oné "třetí" dimenzi, kdy se nespokojili s dvourozměrným pohledem na ten či onen problém a nalezli to pravé řešení, to zlatou třetí cestu. Zpět na index REPORTÁŽ : TECHNIK ZA OCEÁNEM

(díl 5., Kvalita anebo nic. ) Při intervjú na místo jsem měl tři intervjů - mladíkem z osobního, co nevěděl nic, pak samotným ředitelem, který věděl vše a vedoucím výroby, který mi vykládal, jak dělali párty v Holywoodu a mě se zeptla jen kdy bych chtěl nastoupit. Zřejmě ot už dostal befelem od ředitele, který, ač Američan, dělal několik let v Německu. Toho jsme se právě chytnul, když jse mi zeptal, jakou máme kvalitu v %Cechách. odpověděl jsem rafinovaně, že máme heslo jako Němci. "Buď je to kvalita, nebo nic." Že u nás to tehdy bylo spíše to druhé, to už jsme mu ale neřekl. a tak jsem díky dobrému jménu Německa dostal to místo.

Když už jsem se tedy stal "inženýrem kvality", snad abych také něco řekl o tom, co to kvalita je. Tady existují dva termíny: Quality Control (QC) a Quality Assurance (QA). To první znamená "řízení" (tedy ještě ve výrobě), to druhé spíše "zajištění, ujištění se", tedy hlavně inspekci, například přicházejících součástek či odcházejících výrobků. To první je víc aktivní, má totiž zpětnou vazbu: chyba se projeví už ve výrobě a musí se hned napravit tím, že se změní nějaké parametry. Potřebujeme ovšem obojí, i když se to u malých firem většinou jmenuje jen tak či onak. Český termín Kontrola Kvality tuším také zahrnuje obojí (samotný český termín "kontrola" ovšem vůbec neznamená řízení - anglický "control" zase ano, a český termín "kontrola" se tu překládá jako check-up, inspection, nebo jen ta assurance. Všechna anglická slova mají v sobě navíc něco pozitivního, neboli "přesvědčit se, že je vše v pořádku", kdežto naše spíše "vyřadit, co není v pořádku". Je to asi jako s kladnou a zápornou logikou u logických obvodů. To první je dáno tím, že zaručují, aby zakazník dostal jen dobré věci, to druhé vychází z toho, aby zákazník nedostal špatné věci. Řeknete si asi, co je to za nesmysl, vždyť je to totéž! A vidíte, není: v období elektronek se zjistilo, že zkoušet každou zvlášť by zdvojnásobilo její cenu. A vyrábělo se jich ořád víc a víc - a tak se začalo samplovat, tj. vybírat jen určité množství, jakýsi vzorek z jednoho produkčního "běhu". Ten se zkoušel a podle výsledku se rozhodlo, jestli je celá dodávka (doslova lot, teda něco jako "celkový objem, počet výrobků dodávky" - je to prostě celkový počet výrobků, co je v zakázce či jak se tomu říká, přesný český význam si už nepamatuju) přijatelná, lépe řečeno: jestli "prošla". Stoprocentně dobrá asi nebude - jen s určitou pravděpodobností a o zbytek se postarají záruky, tj. případná výměna (či oprava zboží většinou to stejně zahodí) a to zadarmo, po předložení od zákazníka. Velikost vzorku se určuje statisticky, podle počtu kusů v lotu a povoleném procentu vadných součástek. Pochopitelně, čím větší je zakázka tím větší poet kusůve vzorku a také přesnější výsledky. Výběr vzorku je náhodný - ne teda pořád ze stejného místa z krabice. Tabulky vám pak řeknou, kolik může být těch vadných kusů ve vzorku. Někdy se musí udělat ještě další vzorek, jindy se musí zkoušet úplně celý lot (u malých či drahých dodávek), jindy se zase všecko vyhodí, anebo přezkouší a opraví, pokud to jde anbeo stojí za to. Tento proces se nazývá AQL (Assurance Quality Level) . AQL tabulky a grafy jsou počítány statistickými metodami a jsou k disposici inspektorům. Pak se ale zjistilo, že tato metoda nahravá moc zákazníkovi, tak se přešlo na LTPD, kde se bere stále konstatní počet výrobků ve vzorku, prakticky nezávislý na velikosti dodávky. Tato metoda vlastně vyjadřuje tu druhou filozofii, tu zápornou logiku. Nahrává sice výrobci, ale v případě větších lotů je ekonomičtější. A jelikož je test částí ceny, úspory se projeví i v ceně výrobku.

Když jsem v QC pracoval dva roky, dostal jsem takový nápad: anonymní anketu. Ptal jsem se lidí, proč vůbec máme kontrolu kvality. Odpovědi byly různé, od "abychom měli dobré výrobky", přes "takovou buzeraci" až k tomu, že "chceme spokojeného zákazníka". Prostě nikdo se k tomu správnému důvodu nepřiblížil ani na fous a přitom je to očividné: je to z důvodů úsporných. Výměny zmetků jsou drahé, zvláště musíte li nastavit lůinku znova a posílat výměnu přes celé Spejené Státy. A to nemluvím o tom, kdy zmetek způsovbí zranění nebo smrt. Pochopitelně, že nechceme vyrábět špatné výrobky, ale při zvýšené automatizaci se výroba nedá vždycky tak přesně - a hlavně levně - řídit či nastavovat. Navíc nelze výrobu zastavit a začít znova: se zmetky si musíme poradit tak říkajíc za pochodu a parametry linky opravit co nejdříve. (QC + QA) nám tedy slouží jako zpětná vazba, která nám říká, JAK si vedeme, KDE to děláme špatně, a případně CO udělat, aby se to napravilo. Bez toho bychom buď vyráběli samé zmetky, nebo by zboží bylo tak drahé, že by nás konkurence lehce porazila. Výsledek by byl ovšem stejný: v obou případech ztráta biznysu. Tady se dostávám k bodu, který se na západě nemusí vysvětlovat, ale z dopisů čtenářů z Čech se dovídám, že u nás ještě ano. Hromada věcí, která se na západě dělá, není z humanitárních nebo idealistických popudů, velkého nadšení nebo geniality manažerů. Nutnost je to správné slovo, které hýbý světem. Systém pracuje tak, že se musíte pohybovat mezi dvěma limity (vysoká kvalit a a nízká cena) a někdy je ten prostor zatraceně těsný. Pravda, zákazníci si vynutí dobré zboží, ale konkurence vám vnutí své malé ceny, a vy musíte tancovat třeba jen na čtverečním metru. Je to něco jako darwinismus: hledání optimální cesty přirozeným výběrem. Podobně pracujete-li ve skupině profesionálů (tím nemyslím jejich tituly, ale hlavně vztah k práci), musíte se chovat také jako profesionál. Budou-li lidé kolem vás pořád jen nadávat, připojíte se asi po čase k nim, je to totiž nakažlivé. To ovšem neznamená, že tu nutnost tady každý vidí a správně akceptuje, ale to už pak zase zapracuje ten darwinismus. Ale radši zpět k věci. Kvalita se řídí a kontroluje ve všech stupních výroby - mimochodem výroba, tedy manufacturing, připadně production, se zde pojímá dost všeobecně: tak se vyrábí nejen boty, ale i softvér, vyrábí se i reporty, výzkumné zprávy, dokonce i zprávy v televizi (pokud nejsou fabricated, tedy vymyšlené :-). Je o prostě tvoření nových hodnot. Složky, které různě zajišťují výrobu, t.j. její kvalitu, prodej, reklamu a komunikaci vůbec, transport či opravy - to vše jsou services. Ty nepřispívají přímo k hodnotě, ale zato k ceně výrobku , a to často hodně. Díky přebujelé byrokracii teď navíc rostou jako z vody, přesně podle pana profesora Parkinsona (známý kritk a šprýmař). Tím ovšem rozdíl mezi hodnotou a cenou značně vzrůstá. V Kanadě je už asi 70 procent lidí zaměstáno v services, takže si lze lehce vypočítat, že v roce 2010 bude každý Kanaďan servírovat druhého. Tyto problémy jsou ale po celém světě a jak říkal můj dědeček, bude to pořád horší :)-.

Kvalita začíná už přímo u designu, teda návrhu: nemůžete mít dobrý výrobek, který není dobře navržený. Můžete ho časem vylepšit, ale cena takových změn je drahá: představte třeba si stojí změna raznice na automobilové lince nebo nová verze softvéru! Jako vedoucí oddělení kvality jsem měl s designery pořád boj, většina mých návrhů přicházela zpět s razítkem REJECTED, odmítnuto. Nechal jsem si tedy udělat také razítko, REJECTION REJECTED, navíc starogotickým písmem, abych tak poukázal "starobylost" jejich designů. To ovšem nepomohlo, ale časem jsem zjistil, že si prostě po odmítnutí můj nápad přivlastnili a udělali opravu tak, jak jsem navrhoval, ale pod svým jménem. Já jsem totiž moje návrhy úprav specifikoval moc detailně, tj. napsal jsem jim,jak se to má udělat, protože jem nechtěl, aby to zase popletli. Jak jsem ale viděl, že mi moje doslova zcizují, tak jsem jim od té doby psal jenom třeba "velký šum na výstupu - opravit!". Přišli za mnou osobně, že jsem jim nenapsal detaily. Řekl jsem jim tedy, že velký šum na osciloskopu pozná každý blb, ale jak se má opravit, za to

že jsou placeni oni a já si svoje nápady už nenechám krást. Od té doby jsme si rozuměli perfektně, k obecné spokojenosti, dokonce se i kvalit ajejich designů zlepšila :-).. Kromě večerního studia statistiky (doma, ne na škole) jsem se musel prokousat technologií výroby počítačů, zkušebními a inspekčními metodami, ještě stovkou jiných věcí, v práci dělat vedoucího a pokud zbyl čas, začít používat i vlastní hlavu. My jsme byli poměrně nová odbočka americké firmy v Kanadě, a já musel všecko zkanadizovat. Americká dokumentace a procedury u nás tak přesně neplatily, a tak jsem musel psát pro ně vyhlášky, které jsme pak převedl na firemní procedury. Vcelku jsem je nemusel měnit - jen jednou. Najal jsem nového inženýra a ten se mi za nějakou dobu zeptal, proč nedělám věci přesně podle těch vyhlášek. Řekl jsem mu, že jsem k tomu dostal povolení od samotného autora, který je pochopitelně víc směrodatný než ty vyhlášky. Ještě se mi zeptal, kdo je autor, ale pak už se mě radši moc neptal :-). Tady na západě se vůbec moc neptáte: buď to víte, nebo si to někde seženete sami. Jinak to budí dojem nesamostatnosti.

Práce s lidmi byla také kámen úrazu. Vedoucí inspektorek, neboli leadhand, mi začala přesvědčovat děvčata, aby tatáž nedělala přesčasy v sobotu, i když teda za ně dostávaly dobře zaplaceno. Jenže v té době to bylo nejvíc potřeba, neboť test musel mít na neděli vše zkontrolované ispekcí, aby v jednom dni stačil vše vyzkoušet a opravil. V pondělí se totiž odváželo a kde není dodávka, není ani platba, že ano, a utíkají vám už procenta z peněz, které ještě nemáte. Navíc byla výroba vždycky tradičně zpožděná a my pak měli frmol. Byli jsme něco jako brankář v hokeji: za námi bylo už jen to červené světlo. Jednou mi ta "leadhand" odradila inspektorky dokonce až po tom, kdy už mi všechny slíbily, že přijdou - a pak nepřišly. Tož jsem jí mírně domluvil a ona se rozzlobila a kvitla a odešla natruc dělat do nákupního oddělení. Dostala mě s tím do prekérní situace: kde jsem měl sehnat někoho tak kvalifikovaného? Později si mi přišla stěžovat, že v tom novém místě musí dělat přesčasy a ještě zadarmo! S uspokojením jsem jí řekl, že jsem to věděl, ale že jsem nechtěl stát v cestě božímu trestu. Naštěstí jsem brzo získal jiné děvče, které bylo jako leadhand daleko lepší. Lidé jsou, koneckonců, nahraditelní, dokonce i lepšími. Pro naše testovací počítače jsme často potřebovali součástky pro naše jigy (t.j. zkušební přípravky) . Měli jsme otevřený účet u místní elektronické prodejny a vždycky jsem řekl některému technikovi, aby tam zavolal. Většinou nám dovezli součástku ještě ten den. Byrokrati z nákupního si ale usmyslili, že tohle musí přece dělat oni. Dali jsme jim tedy objednávku a já se těšil, jak nám to ulehčí práci. Jenže tři dny a nic. Tak jsem tam zašel a nákupčí mi vykládal, že se tam už tři dny nemůže dovolat. Požádal jsem ho tedy, zda mohu použít jeho telefon. Nic netuše, řekl O.K. Zavolal jsem tedy do toho obchodu a vše objednal, přímo před jeho očima. Jen při odchodu jsem otráveně prohodil: "Vidíš, já to mám za dvě minuty a ty ses tam tři dny nedovolal!". Rozčilil se a křičel: "Chceš snad říct, že jsem lhář?" Jenže s tím si na mě nepřišel. "No to by bylo lepší, kdyby jsi byl lhář," povídám, " jinak bych si musel myslet, že jako nákupčí nestojíš za nic!" Tak jako i jinde, byli jsme pak nejlepší přátelé - tady se naštěstí tyhle věci berou hodně sportovně, jinak bych asi tohle psal už z invalidního vozíčku.

Pochopitelně, že byly i technické problémy. Najali partu inženýrů pro design a někteří se to pořád ještě učili. To samé ve výrobě, ale hlavně v kvalitě a testingu (ten patřil, jako obvykle, pod kvalitu, a ne naopak!). Používaly se ještě metody, které pro polovodiče byly nepraktické. Tak například inspektorky "prozváněly" kabely v jednotkách ohmetrem, protože normální bzučák by svými napěťovými špičkami polovodiče zničil. Jak pomalé to bylo, to si asi odvedete představit. Navíc "elektrický" bzučák by

mnoho nepomohl, ten bzučel v rozsahu 0 až 1 kiloohm. "Drát " jsme ale definovali odporem mezi 0 a 0,1 ohmů a pokud tam byl někde paralelně rezistor (třeba přes výstup zdroje, 10 ohmů), obvod se přes něj uzavíral a bzučák bzučel, i když neměl. Jelikož dívky neměly čas čekat na přesné ustálení ručičky ohmetru, uznávaly tyto chyby jako OK. Navíc měření zabíralo obě ruce i oči, které se musely dívat na sondy při přikládání k obvodu a pak ještě na měřák (nechtějte vědět, kolik měřáků spadlo na zem!). Funkčně to zkoušet nešlo, většina logických obvodů tam ještě nebyla a ani flat cables (ploché kabely) tehdy ještě neexistovaly. Tehdy se sice začaly používat čipy pro differenciální zesilovače, ale pro požadovaný malý rozsah měření - a navíc ohmů - jsem marně hledal nějaké vhodné schemátko. Dostal jsem nápad - použít můstkové zapojení pro měření a navíc měřit paralelně tj. sondy byly překlenuty odporem 1 ohmu. Přiložený odpor 0,1 ohmu (či menší) pak vytvořil dostatečný pokles napětí, který se přes další zesilovač zapnul bzučák. Proud na vstupu byl omezen na 5 mikroampér a polovodiče ani nezašimral, nato, aby je ničil. Abych to zkrátil: pracovalo to perfektně, děvčata pak používala zase jen své uši a oči se jim uvolnily pro jinou práci. Bylo to tak citlivé, že jsme dokázali identifikovat i nedostatečně utažený šroubový spoj na svorkovnici. Inspekční čas klesl na polovinu a když se to dozvěděli přes ulici v Northern Telecom, hned mě požádali o schémátko. Po létech jsem našel podobnou verzi, i když ne tak citlivou, v časopise Electronic Design - zřejmě to tak velký vynález nebyl, aby na to později někdo nepřišel.

Některé problémy v testu měly přímo detektivní aroma. Tak například všechny naše napěťové zdroje se posílaly do Států, našim jiným odbočkám, co dělaly periferály. Jednou mi přišla zpráva ze Salt Lake City, stát Utah, že naše zdroje při testovací tepotě "foldují" tj. jejich ochranná zpětná vazba (foldback) omezuje výstup a jeho napětí podstatně klesne. Normálně to má ovšem dělat jen při nadproudu či zkratu. Byl to značný průšvih, skoro všechny zdroje tam začaly v testu bláznit. Pro firmu ztráta, pro mě - no jak už jsem řekl, slušně se tomu říká challenge, tj. výzva, která inspiruje, po česku přeloženo prostě průser. Změřil jsem si sám pár našich zdrojů, okalibroval přístroje na měření, hlavně teploty, rychlosti a objemu chladícího vzduchu ventilátorů za minutu - nic, všecko se zdálo být v pořádku. Po několika hodinách telefonátů do Utahu jsme pořád nic nenašli. Poslal jsem tedy technika přes půl Států s naším nejlepším (podle našich výsledků) zdrojem. Doletěl a zavolal mi, že tam zdroj selhal. Řekl jsem mu tedy, ať teda přiveze ten jejich "nejhorší" zdroj. Přivezl a ten u nás pracoval O.K. Záhada nad záhady. Navíc se tam přichomejtnul náš ředitel, zrovna když mi technik vykládal, že hoši ze Salt si myslí, že je to kondesátorem. Věděl jsem, že je to blbost a také jsem to řekl. Ředitel mě ovšem chytil za slovo a já mu slíbil, že na to do dvou dnů přijdu. V úplné desperaci jsem tam čučel do půlnoci a namáhal šedou hmotu mozkovou. Po půlnoci jsme dostal nápad: zajel jsem domů, vypůjčil si od manželky fén na vlasy, zamontoval termočlánky na jednotku a začal ohřívat. Nemusel jsem jít daleko: tři stupně nad nominální teplotou začal zdroj foldovat. Heuréka! Neboli voilá! Bylo jasné, že něco v nepořádku je, i když ty tři stupně v tom vlastně nehrály roli. Teplotně měl zdroj foldovat až při daleko vyšší teplotě. Zalistoval jsem si na hard-disku a hle, měli jsme dva dodavatele na čip toho regulátoru. Tenhle co to dělal, byl Motorola, zatímco Texas Instrument pracoval OK. Trápil jsem počítač tak dlouho, až jsem našel nějaké starší memo z Roseville, Minneapolis (naše zásobárna polovodičů), že se tyhle čipy nemají od Motoroly kupovat. Další databáze a našel jsem jméno kupčíka, co je nakoupil - ten ale před měsícem odešel k jiné firmě. Čipy ovšem koupil až už bylo memo vydáno, takže byla jasně vina na něm, ale nu vót, što paděláješ? Jelikož těch čipů nakoupil stovky, museli jsme je všechny vyhodit. Ovšem takové případy se stávají a jelikož už nebyl zaměstnanec, ušel nejen

pokárání, ale i mému vzteku. Ještě bych měl vysvětlit ten rozdíl tří stupňů - ale na to už přijdete i vy, když vám řeknu, že Salt Lake City je položeno zeměpisně značně vysoko a je tma řídký vzduch. No a voda se v řidčím vzduchu vaří kdy? Také tohle tehdy nikoho nenapadlo a já na to přišel až za půl roku po tom, kdy už to bylo vyřešeno. Nejvíc mě ale mrzelo, že jsem se tehdy s ředitelem o něco nevsadil. Ale o co se vsázet, že ano - přece se nebudu sázet o svůj job . . . (dokončení příště) Zpět na index POVÍDKA: A VŠICHNI JSME JEN HERCI (díl 2.) (Detektivní příběh) Navštívil jsem ředitele divadla, Augustina, hned druhý den po představení - tragedii veronských milenců už pochopitelně nehráli, ale zato "Mnoho povyku pro nic", což bylo dost ironické, vezmeme-li v úvahu, co se stalo den předtím. Také jsem se ho na to hned zeptal, ale ujistil mě, že z nedostatku hereček nemohli prostě nic jiného dávat a pak také proto, že dávat Romea a Julii dál, jako by se nic nestalo, by nebylo vhodné, už z úcty k Allison. Napadlo mi, že důvod je jiný, že Allison prostě nenechala roli náhradnice přidělit nějaké nadané herečce, aby ji to snad někdy nepřebrala. A Augustin jistě věděl, že s takovou náhradnicí by to asi byla katastrofa. To jsem mu ovšem neřekl, ale místo toho jsem se zeptal, zda měl nějaký osobní vztah se zavražděnou. Přiznal se, že - jak už to bývá, řekl - herečky často svoji přízeň k principálovi přehánějí a že sice styk měli, ale ne dlouho, to že není ani dobré pro biznys. Jistě - řekl jsem si v duchu - když už měla, co chtěla, tak o tebe nestála. Za to se už dá vraždit. Ale můj šestý smysl mi říkal, že by Augustin asi měl víc důvodů zabít spíš Jacka, ale po pravdě řečeno, ten starý sprosťák nevypadal na to, že by vraždil ze žárlivosti. Navíc mu Allison přitahovala diváky a on byl především biznysman. Už inspektor mi také prozradil, že Augustin měl na ten večer skoro vodotěsné alibi: ne úplné, ale mnoho lidí ho vidělo skoro pořád, ale nikdy ne v blízkosti Allisoniny šatny. Vrátil jsem se tedy v myšlenkách k té dýce: všechny divadelní dýky byly zasunovací, prostě proto, aby si nemuseli pamatovat, která je která a nedošlo k omylu a ke zranění - o tom mě ujistil zase Augustin. Namítl jsem mu, že jedna asi teda rozhodně nebyla ta falešná. "Pak musela být vyrobena jinde a propašována do divadla, jinak to opravdu není možné!" řekl. "Ano, a v takové hře ji mohl klidně někdo nosit při boku místo té falešné a nikdo by nic nepoznal, ne?" namítl jsem. "Proč jinak by si jinak někdo nechal udělat napodobeninu falešné dýky?" Přiznal, že je to možné, ale zároveň mi vysvětlil, že svou dýku měli u sebe na scéně téměř všichni herci v té hře, snad kromě sluhů a mnichů. "Ale taková dýka se dá schovat i do kutny. A jak už víte, františkána hrál právě Jack", neodpustil si narážku. Bylo mi jasné, že jeho sympatie k Allison, pokud nějaké měl, se vůbec nevztahovaly i na mého přítele Jacka.

Vrátil jsem se do domů. Zalovil jsem v knihovně a nalistoval si v Sebraných spisech Williama Shakespeara a našel onu nešťastnou hru. Hned na první pohled mě zarazilo, kolik bylo ve hře mužských postav. Oproti Julii, matce Romea a Juliiny chůvy (která dokonce nemá ani jméno - oslovují ji jen jako "chůvu", i když má ve hře celkem nezanedbatelnou roli) tam figuruje dest mužů a to ani nepočítám tři mužské služebníky a pár nejmenovaných hejsků, kteří očumují ve scéně na veronském

náměstí. Ti všichni teda, jak bylo tehdy zvykem, nosili dýku u pasu. Okolnosti ukazovaly na to, že vrah byl členem jejich divadelní trupy - i když mi byl zatím důvod vraždy neznámý - a navíc to byl s největší pravděpodobností muž. Pochopitelně jsem nemohl už předem vyloučit ženy, ať už to byly soupeřky v lásce či jen v hereckých rolích. Nezapomínejme, že Allison asi opravdu Augustinem mávala a dostávala ty nejlepší role. Na druhé straně žena, která by ji chtěla zabít, by tak asi učinila revolverem nebo jinak, případně by si najala vraha. Hlavně proto, že zasadit tři hluboké rány poměrně širokou dýkou vyžadovalo daleko silnější ruku, než je ta ženská. Kromě toho byla většina hereček už postaršího věku a jejich ambice nebyly zaměřeny ani tak na role dívek, jako spíše na herce, co hráli na mladé milence - a to nejen na scéně, ale i v ložnici. Pravda, Allison jim je mohla klidně odloudit, ale Myriam se kupodivu nezmínila o žádné žárlivé scéně s některou herečkou. Asi proto, že Allison si opravdu žádného milence nepodržela tak dlouho, aby tím vzbudila žárlivost nějaké ženy. Jediná mladá herečka, Flora, zase u skupiny nebyla dost dlouho na to, aby mohla někoho nenávidět až k smrti. Zbývala jen Allison sama, ale že nešlo o sebevraždu, o tom svědčily hned několik věcí: mohla to přece udělat daleko efektivněji na jevišti, jakožto Julie a se všemi divadelními efekty. Navíc bylo podle množství vyteklé krve jasné, že její srdce nějakou dobu po první ráně ještě pracovalo. Ovšem při tak těžkém zranění bylo prakticky nemožné, aby si zasadila ještě dvě hluboké rány, z nichž teprve poslední šla přímo do srdce. To vše mi patřičně vysvětlil doktor Jamieson, který dělal její pitvu. Když už jsem se na Shakespearovo dílo podíval, rozhodl jsem se, že si ho i znovu přečtu. Přišel víkend a tak jsem si osvěžil onen příběh lásky až za hrob, nešťastných náhod a nerozvážnosti mládí. Jeho stará angličtina mi už ve škole dělala potíže, ale pamatuji si, že mě tehdy víc zarážela ta morální poučení, která ze hry čerpali naši učitelé. Prý je hra varováním, abychom nebyli ukvapení, sobečtí, bláznivě zamilovaní, abychom se neženili moc brzo (ač v Shakespearově době se vdávali běžně už v patnácti letech), dále že nemáme nenávidět své nepřátele a hlavně abychom proboha nepáchali sebevraždy. Někde jsem slyšel, že se to tak učí dodnes. Až nedávno jsem četl názor, že alžbětinské obecenstvo bralo hru spíše jako každou jinou běžnou tragedii, kde se člověk prostě nevyhne osudu, ať dělá, co chce. tak jaképak poučení? Pravda, ženy v obecenstvu si jistě poplakaly, ale sotva přitom přestaly chroustat pochoutky, které si s sebou do divadla přinesly. Koneckonců ve hře jsou už od začátku narážky na to, že to špatně dopadne a tragedie vzdálená je tragedie poloviční. Co do počtu obětí oproti jiným Williamovým hrám se někteří diváci mohli dokonce cítit i ošizeni.

Celá tragedie začíná vlastně už tajnou svatbou, ale hlavně bitkou na náměstí, kde bratranec Julie, Tybalt, uráží Romea a chce ho vyprovokovat k souboji. Ten se ovšem snaží Tybalta, nyní už vlastně svého příbuzného, ignorovat. To ale Romeův přítel Mercutio nechápe a tak napadne mečem Tybalta, který ovšem také hned tasí. Romeo se vrhá mezi ně, čehož využije Tybalt a probodne nekrytého Mercutia. Romeo se pochopitelně naštve a napíchne na svůj rožeň zase Tybalta. Dva mrtví a jeden živý: ten musí být potrestán a tak jde Romeo do vyhnanství do Mantovy. Rodina zatím nutí Julii, aby si vzala Parise, oblíbence Veronského prince Escaluse, tehdejšího vládce Verony. Julie je zoufalá a utíká se s prosbou k tomu, který jim to vlastně tak zavařil, když ji tajně oddal s Romeem: k bratru františkánu, fráterovi Laurencovi. Laurenc je vlastně opravdu ta nejtragičtější osoba hry - všechny jeho dobré úmysly skončí špatně. Také teď poradí Julii, aby si vzala nápoj, který ji uspí tak, že bude vypadat jako mrtvá. Tím se svatba oddálí a on zatím pošle dopis Romeovi, aby si ji odvezl do Mantovy, kde spolu mohou žít šťastně až do smrti.

Ale v životě to někdy nejde tak, jak bychom chtěli a jak říká staré přísloví, "hřbitovy jsou plné dobrých úmyslů". Romeovi dopis nedojde, ale zato se doví o "smrti" Julie a spěchá domů - aniž by věděl, že Julie je vlastně naživu. U Juliiny hrobky se střetne s Parisem, kterého také ještě stačí smrtelně proděravět. Julii nalezne zdánlivě ztuhlou na katafalku a v domnění, že je mrtvá, vypije na místě jed. Zde je potřeba ocenit autorovu - a vlastně i Romeovu - důkladnost, neboť si onen jed koupí ještě v Mantově, než se vydá na cestu k Juliině hrobce a věnuje tomu ve hře pěknou řádku vět na vysvětlenou. Mrtev pak klesá vedle Julie, která se už ale také probouzí. Uvidí však svého milence - pardon, manžela - mrtvého a v zopufalství se probodne Romeovou dýkou, se slovy: "Ukončím to krátce. Ó šťastná dýko! (uchopí Romeovu dýku a namíří ji na svou hruď) Zde je je pouzdro tvé. (probodne se) Zde rezni si a nech mě v klidu jít."(padne na Romeovo tělo a zemře) Hra končí - jak jinak? - smířením obou svárlivých rodů a proslovem prince, od kterého bychom asi čekali víc, než jen politicky korektní prohlášení: "Jděte a povězte si o těch smutných věcech. Některé budou prominuty, jiné potrestány: však nikdy ještě nestal se tu příběh natolik smutný, jak tento: Julie a Romea." Pár pochyb ve mně stratfordský bard přece jen zanechal: Julie oslovuje Romeovu dýku jakožto "šťastnou" - nějak mi vlastně nedošlo, proč. Také mi napadlo, jak by to asi dopadlo, kdyby Romeo s sebou ten jed neměl a omylem vypil nápoj, který dal Laurence Julii: děj by pak pokračoval ještě dál, Romeo by se za nějakou dobu probudil a našel vedle sebe probodnutou Julii, atd., atd.. Nebo kdyby se Julie probudila dříve než Romeo přišel, pak by k tragedii asi ani nedošlo a hra mohla skončit zcela jinak. Pro mne, který jsem sbíral ze hry nějaké narážky, co by mi pomohly vysvětlit záhadu oné dýky, měla každá taková hloupost cenu. Koneckonců vražda Allison byla také připravována předem, ale asi ne tak dobře. Anebo ten, kdo vraždil, nebyl ten samý, co si tu dýku nechal vyrobit . . .

Zašel jsem ještě jednou za mladým Brownem, aby mi vysvětlil, jak to s těma dýkami bylo. Viděl jsem totiž jednou souboj historického šermu, kde kromě kordu (v pravé ruce) drželi šermíři v levé ruce ještě dýku a tou odráželi protivníkovy rány. Ujistil mě, že ve hře nebyly dýky k tomuto účelu používány, koneckonů ani nevěděl, zda se tento druh šermu v alžbětinské době už také provozoval. O jednom mě ale ujistil - všechny dýky vypadaly stejně. Policie se o ně zřejmě ani nezajímala, jen si ověřili to, že jsou podobné té vražedné jako vejce vejci - teda až na ten zasouvací mechanizmus, že ano. Také moje návštěva u garderobiérky Myriam byla plodná. Řekla mi navíc plno drbů kolem Allison: prý ji třikát viděla, jak se s někým líbala, pokaždé s jiným. Nejprve mi nechtěla říci s kým, ale pak mi to prozradila: s Eddiem Le Bartem, Rickem Danfordem a Jonathanem Milarem, kteří čirou náhodou v té hře také hráli a sice Eddie jako Mercutio, Rick hrál Tybalta a Jonathan zase Parise. Pěkně cudná Julie, jen co je pravda! Moc mi to sice nepomohlo, ale rozšířilo to okruh podezřelých a tím víc jsem byl přesvědčen, že celou tu věc na Jacka narafičil někdo z nich. Proč ale musela být ta pravá dýka podobná

těm falešným? Nakonec ji vrah stejně ani nepotřeboval, mohl Allison přece bodnout obyčejným nožem!. Buď je to symbolika - a herci jsou hodně teatrální - nebo chtěl vrah schválně svést podezření na někoho jiného! Napadlo mně, že to bude asi složitější, než jsem si představoval. A pořád jsem byl ještě příliš daleko od toho, abych na někoho mohl ukázat prstem. Navíc jsem nevěděl, jestli ještě někoho podezřelého nenajdu, i když sjem jich měl prozatím až dost. Pochopitelně, že nejlepší by bylo najít toho, kdo tu dýku vyrobil a zjistit, kdo si ji od něj objednal. Jak už to bývá u divadelních rekvizit, nejsou to žádné umělecké zázraky, jen napodobeniny běžných zbraní, které se v té či oné době zrovna používaly. A tak nešlo o to, najít nějakého zbrojíře, který to sám, jediný ve státě, umí udělat - vyrobit napadobeninu napodobeniny není tak veliký problém. Jen podobnost zřejmě musela být opravdu dobrá, aby se to nevyzradilo předem. Zmínil jsem se o tom Jackovi, ale ten zakroutil hlavou: "Jak ale najdeme toho, kdo tu dýku vyrobil?" Ujistil jsem ho, že dám inzerát do novin a že se možná někdo najde. Můj nápad, že ji někdo nechal vyrobit proto, aby ji mohl nosit nepokrytě při hře u sebe a pak ji někomu vhodně podstrčit, se mu nezdál - neviděl k tomu žádný důvod. Připomněl jsem mu, že důvod přece jen asi byl, už proto, že někdo do toho chtěl namočit právě jeho. To mu konečně došlo a souhlasil se mnou. Bohužel jsem na ten inzerát moc nespoléhal - jednak nebylo jisté, zda si vrah neobjednal tu dýku už před rokem či ještě dříve, jednak, že bychom museli ten inzerát asi nechat běžet dlouhou dobu, aby si toho onen zbrojíř vůbec všiml. A co když si tu dýku udělal vrah sám? Nebylo to zase tak těžké. Napsal jsem si tedy do bloku poznámku, abych zjistil, kdo z podezřelých je mechanicky nadaný. Nemuselo to znamenat moc, ale nechtěl jsem nic přehlédnout..

Jako prvního jsem si podal Eddieho. Byl to takový nesmělý, nepříliš pohledný hoch, vlasy ne zrovna moc učesané a o obleku radši ani nemluvím. Modré oči a blonďák - není divu, že to Allison lákalo. Možná i ta jeho nesmělost; kdo se vlastně v ženách vyzná? Podle mého dojmu byl asi dobrý herec, ale neměl to, co je potřeba, aby se jeden prosadil, neboť uměleckou hvězdu z vás musí teprve někdo udělat. A na to nestačí jen umět hrát: kolik opravdových talentů to nikam nedotáhne, jen proto, že namají protekci? Když jsem ho konfrontoval s prohlášením garderobiérky - kterou jsem ovšem nejmenoval, řekl: "A tak, no to vám určitě řekla ta stará drbna Myriam! Ano, líbali jsme se s Allison, vlastně jen ona mě, já bych si sám nikdy netroufnul. Ale jinak jsme spolu nic neměli - víte, ona měla lepší známosti, než jsem byl já." Rád jsem mu to uvěřil; navíc mi bylo jasné, že by se asi ani jako milovník moc nevytáhl a tak když zjistila, že s ním ztrácí čas, brzo ho nechala. "A které známosti?" zeptal jsem se. "Myslíte ty přede mnou, nebo po mně?" zasmál se a já pochopil, jak naivní byla moje otázka. Řekl jsem si, že ho ale ještě neodškrtnu. Důvod k žárlivosti jistě měl - ale pokud to na mě nehrál, velká nenávist v něm přece jen nebyla. Když jsem se zmínil o Jackovi, upřímně řekl, že ho lituje, ale že si nemyslí, že to Jack udělal. "Máte na to důkazy?" zeptal jsem se, doufaje, že by z toho mohlo vylézt alespoň maličké alibi pro Jacka. Koneckonců i Mercutio byl vlastně jedinou opravdu nevinnou obětí ve hře: zemřel za svého přítele - lépe řečeno kvůli Romeovi, který mu tak pitomě bránil v obraně a tím umožnil Tybaltovi, aby ho propích. Čímž můžeme připsat Romeovi na vrub dokonce všechny tři mrtvé Mercutia, Tybalta i Parise. Pardon, dokonce všechny čtyři: kdyby se Romeo tak ukvapeně neotrávil, ani Julie by se nezabodla. A počítáme-li nakonec i Romea, měl jich teda na svědomí vlastně všech pět, prostě všechny.

"Kdybych nějaké důkazy měl, sám bych s nimi šel na policii," zasmál se Eddie, ale nějak neurčitě. "Vy jste byli přátelé? " zeptal jsem se ještě, ale jeho odpověď, že ne, už mě ani nepřekvapila. Jak to vypadalo, Jack vůbec mnoho přátel neměl. ne vlastní vinou, mohla za to pochopitelně hlavně Allison.

Vrátil jsem se do mé kanceláře a odpoledne jsem zašel za Jackem, abych z něho ještě něco vypumpoval, "Ten Eddie, " řekl jsem, "co ty si o něm myslíš? Neměl on něco s Allison?" "To je takovej tichej, hodnej kluk. A jestli s ní něco měl? Sotva, byl pro ni příliš obyčejný, příliš nepatrný." Aha, pomyslil jsem si, takže ty přece jen něco víš! Nahlas jsem se ale zeptal: "Odkdy jsi najednou takový odborník na to, kdo se líbil tvé ženě a kdo ne? Řekni mi celou pravdu: co ty vůbec víš o milencích své ženy?" Podíval se na mně smutně: "Zeptej se mně radši, co o nich nechci vědět! Byla hrozně krásná - není divu, že za ní lezli jako mopslíci! To víš, že mi to trhalo srdce, ale já ji miloval! Dovedeš ty to vůbec pochopit?" "No tím mi hodně pomůžeš, sebelítostí! To si nech, až budeš chtít obměkčit porotu! Přece musíš sakra vědět, s kým chodila nejvíc, nebo kdo měl důvod ji zabít! Člověče, ty máš na krku obžalobu z předem připravované vraždy a místo toho mi říkáš, jak jsi ji měl rád." "Když já si nemohu pomoct! Já opravdu nic nevím. Já nevím, kdo ji mohl zabít! "Dobře, zeptám se teda na něco jiného: o čem jste se to pořád hádali?" Usmál se: "Cožpak jsi to ještě neuhodl?" "Ale uhodl, jenže to ti vše jen u soudu jen přitíží! Chtěla od tebe odejít, že jo? A s kým?" Rozplakal se. "Právě že ne - zapírala, že kdy s někým něco měla. Nabízel jsem jí, že odejdu, ať si žije svůj život, že mě tím vším jen trápí a sebe vlastně také. . .". O tom druhém jsem si teda nebyl tak jist, podle toho, co mi lidé o ní řekli. Musel jsem ho nějak uklidnit: "No dobře, dobře, ona už si ho dožila, ale teď jde o tvůj život, cožpak to nechápeš?" "Chápu, chápu, ale já opravdu nic nevím!" Rvalo mi to srdce, když to říkal. Asi zkusil hodně. Už jsem ho dál netrápil - koneckonců nechtěl bych být v jeho situaci, teď ještě před tím soudem. Ale jak říkají moji přátele, mě by se to nestalo: jsem prostě příliš opatrný, snad až moc.

Moje návštěva u Tybalta, pardon, Ricka, byla už zajímavější. Hned jak jsem vstoupil do šatny, uhodil mě do očí obraz Eddieho, visící na stěně. Na první pohled mě zaujalo Rickovo debonérské chování, téměř jako šlechtické, chyběl mu už jen ten monokl. Oblékal se vkusně, draze a byl sebevědomý prostě typ, který by se normálně líbil ženám, kdyby - Ano, bylo totiž vidět, že se jeho přízeň orientuje spíše na mužskou polovinu souboru, přesněji řečeno na jednoho, mladého herce. Pochopil, na co jsem zrovna myslel, pohlédl na tu podobiznu a řekl klidně: "Ano, to jsem maloval já. Byli jsme totiž s Eddiem víc než přátelé." Nedalo mi to, chtěl jsem vědět, zda se jen tak nevytahuje: "A už nejste?" "Ne tak, jak bych chtěl, on totiž není stejného založení," zasmál se. "Ovšem mně to zas tolik nevadí, jsem totiž bisexuální." "Chápu, " řekl jsem a prozradil jsem mu, co mi o něm řekla Myriam. Kupodivu zareagoval negativně: "To musí být omyl, Allison nebyla vůbec můj typ. Mám rád ženy, které mi připomínají mladé chlapce, tu jejich nevinnost, jestli chápete, co tím chci říci. To asi ta vaše osoba špatně viděla."

"To je možná," řekl jsem, "ale také jste to mohl udělat proto, abyste někomu dokázal svou bisexualitu. Leccos se přece dá zahrát, ne?" V jeho očích potemnělo: "Říkám vám, že já jsem to nebyl. Někdo si asi s vámi zahrál špatný žert." "Anebo se bojíte, že by to z vás mohlo také udělat podezřelého, ne?" "Poslyšte," řekl odměřeně. "Všechno jsem už policii vypověděl a s vámi se nemám co bavit. A i kdybych něco s Allison měl, není to vaše věc!" "Jistě," zasmál jsem se, "to by mohlo spíše zajímat Eddieho. Co když vás spolu viděl a to byl důvod, proč jeho láska k vám opadla?". Bylo vidět, že ho to bodlo. Sevřel pěsti a vyštěkl: "Vypadněte, než vás, než vás -" Vytlačil mě ze dveří a zabouchl mi je před nosem.

Odjížděl jsme domů s pěkně zamotanou hlavou. Jak to teda vlastně bylo? Bylo možné, že Rick nenáviděl Allison za to, že mu odloudila Eddieho? A co když naopak Eddie nebyl, čím se zdál, a když uviděl Ricka s Allison, tak ji ze žárlivosti zabil? A proč teda sváděla Allison Eddieho a Rick zase pak Allison? Tušil jsem, že mi oba lhali, ale kdo z nich víc? Jedno bylo jisté: pokud Allison o mileneckém vztahu těch dvou věděla a chopila se iniciativy, zahrávala si s ohněm. Ale možná, že právě to ji vzrušovalo, tak jak už to někdy u některých žen bývá . . . Pořád mi ale vrtala hlavou ta dýka: proč ji vrah někomu - jak měl jistě v úmyslu - nevyměnil ještě přede hrou? V tom asi bylo ono tajemství, které jsem ještě neznal. Nu co, řekl jsem si, dva podezřelé už mám a navíc s motivem. Musím ještě navštívit Jonathana. To už ale jen z důkladnosti, asi se od něj nic zajímavého nedozvím. Vůbec mě nenapadlo, že bych se taky mohl mýlit . . . (dokončení příště) Zpět na index POHLEDY: JAK UDĚLAT VÍC A LÉPE Máte někdy ten pocit beznadějnosti z nedokončené práce? Obavy o svých schopnostech, strach, že něco prostě nestačíte, smutek kvůli ztraceným hodinám či energii nebo dokonce i pocit, že kvůli tomu přijdete o práci? Ne, ne, nemusíte mi odpovídat . . . Také já byl takový. Dával jsem vinu všemu možnému: šéfovi, manželce, rodičům, mým nepřátelům, mým přátelům, mému osudu, mé smůle, a jednou dokonce i posouvání hodinek dopředu kvůli t.zv. letnímu času. Pak se mi stalo něco neuvěřitelného: našel jsem totiž pravého vinníka a ano, byl jsem to já sám, nížepodepsaný. A nejen to, našel jsem cestu, jak na to. A jestli jste trochu jako já, možná, že to pomůže i vám. Jistě, jsou některé způsoby, jak problém řešit, některé z nich celkem nepoužitelné, jako např: 1) Nedělejte prostě nic. Pokud jste se narodili bohatí, nepracujte. Já tuhle příležitost ovšem propásl. 2) Musíte-li pracovat, vyhněte se těžkým úkolům. Některé způsoby, jak to docílit, mohou ovšem vést k tomu, že vás lidé začnou nenávidět. 3) Přenášejte nesobecky všechny těžké úkoly na někoho jiného, nejlépe na přátele. Časem ovšem zjistíte, že už ale žádné přátele nemáte, takže je to řešení vlastně jen dočasné. 4) Onemocněte, kvitněte, případně odejděte do věčných lovišť. Nebo se dejte na vojnu, kde vám ten odchod umožní sami a zadarmo. 5) Jste-li žena, jděte do kláštera nebo si vezměte strašího, bohatého ženicha. To samé lze doporučit mužům, až na to, že počet bohatých, i když postarších dívek, které by byly zároveň tak naivní, aby si vzaly chudého chlapce, je téměř nulový. Lepší je to už u opravdu hodně postarších dívek, nejlépe u těch, které ještě muže nepoznaly.

Pokud vám nevyhovuje ani jeden z oněch pěti bodů, nacházíte se v té samé kategorii co jsem i já - a nezbývá vám než pracovat, dostávat úkoly a mít problémy, nespavost, případně si zakládat na žaludeční vředy. Anebo použít moji metodu, na kterou jsem přišel pomocí jedné inspirační metody, t.zv. ideových map. Ne, to není ta metoda, kdy si vezmete mapu a hledíte do ní tak dlouho, až vás něco napadne. Ideové mapy se tvoří tak, že si napšete na papír problém a vedle nápady, jak ho řešit. Různými čarami pak propojujete podobná řešení a z nich procezujete důležité body, které by vás pak opět měly zavést k nejlepšímu řešení. Ne tak v mém případě - jediný benefit oné metody byl, že jsem nic nenašel a tak jsem ze zoufalství otevřel láhev černého piva, podobného, jako mívali (nebo snad ještě mají?) v Praze u Fleků. Už jednou mi pomohlo vyřešit jeden nemožný problém s možným řešením - ano, jsou takové problémy. V tomto druhém případě muselo asi být těch piv více, protože jsem usnul a zdálo se mi v tom snu, jak na to. Pravda, něco takového se stalo panu René Descartesovi, sice ne, když byl v Praze ( v bitvě na Bíle Hoře), ale v Německu. Jediná podoba v mém případě byla ta, že šlo také o německé pivo, a sice z nedalekého Neustadtu (ano, v Ontariu!). Velký rozdíl ovšem byl, že já se k tomu pivu přiznávám, pokud vím, tka se René o něm ani nezmiňuje. V tom snu se mi zjevil jakýsi článek, který jsem kdysi četl a který tvrdil, že 80 procent všech našich výsledků je výsledkem jen 30 procent veškeré naší práce. Ten nápad, o kterém se mi zdálo - ale předtím ani nesnilo - byl totiž reverzací oněch čísel: že tedy 70 procent obětovaného času má za následek jen 20 procent všech našich pozitivních výsledků. Dost mizerné, není-liž pravda? Ale sen pokračoval: vzal jsem si papír a vypsal důvody, proč asi tomu tak je: a) úkoly byly příliš těžké b) neproduktivnost či neplodnost řešení c) výsledky byly bez užitku nebo se prostě nevyužily d) příliš mnoho rozptylování, odbočování a vracení se zpět. Nuže v mém případě nebyly ty úkoly zase tka moc těžké a ani moje výsledky nelze kvalifikovat jako neplodné či neproduktivní. Zbývalo tedy jen c) či d). Omezil jsme přestávky, odbočování a snažil jsem se udělat vše hned napoprvé "dobře". Leč ouha! Na účinnosti mé práce se to příliš neprojevilo. A tady přišlo poznání: mnoho práce, kterou jsem konal, bylo zbytečné, neužitečné či od počátku odsouzené k nepoužití. Byly to práce, o kterých jsem měl už od začátku pochybnost, ale neměl odvahu se vzepřít mentálním okovům mého šéfa, stejně jako on si nemohl vyléčit svoji technickou naivitu. Dále tam byly úkoly, které jsem dělal pro jiná oddělení, přátele a ano, i z vlastní ješitnosti. To vše zabralo 70 procent mého času, možná i víc, ale dalo jen oněch 20 procent. Co ale s tím? Nenavádím vás tady k nějaké palácové revoluci - ta většinou přichází, až když firma už téměř krachuje a zoufale propuští, jako když vzduchoplavec v balónu vyhazuje zátěž. Bohužel v tomto případě málokdy propustí ty pravé viníky. Ale představa, že kdybych dělal jen práci prvního druhu,¨mohl bych docílit 267 procent výsledků, ta mě stále fascinovala. A zde je můj návod - není to nic nového, říká se tomu priorizace, čili pořadí důležitosti. Můj starý způsob byl asi takový, že jsem nejprve dělal to, co muselo být zítra hotovo, nebo mě víc bavilo, případně to, co zrovna někdo jiný "nutně" potřeboval. To byl ovšem ten nejhorší způsob organizace práce. Ukázalo se totiž, že ty věci nebyly pootřeba "zítra", že co mě baví, nemůsí být důležité a že ti jiní si mohou na to najít jiného dobráka. Postupem času jsem si stanovil priority tak, že jsem si představil, jak těžké následky by mělo to či ono neudělat. Nejen pro

mě, ale pro projekt a i pro firmu, co mě zaměstnávala. Tím sice odpadli někteří přátelé, kteří mě využívali, ale pořád jsme ještě nedokázal překývnout váhy na druhou stranu. Teprve později jsem pochopil, že pravé priority jsou tam, kde je výsledek nejplodnější, nejlepší a nejpotřebnější. Jinými slovy, musel jsem myslet i za svého bossa. Ale já šel dál: já jsem dokonce přesvědčil šéfa, že moje priority jsou ty pravé! Jak jsem dopadl? Špatně, pochopitelně, ale přesto jsme něco uhrál. Nu co, tka to nebude 267 procent, ale jen 200, pořád dobré! A bylo: všem věcem, které šéf navrhoval, jsem vzdorovat nemohl: to by mě stálo můj job. Ale u těch, co jsem věděl, že nepůjdou, jsem si provedl důkaz, že nepůjdou a zatím jsem ten čas věnoval užitečné práci, která byla opravdu potřeba. Když nadešel správný čas, konfrontoval jsem šéfa s negativními výsledky jeho nápadu, po kterých jeho elán splaskl a hledal marně nějaké řešení. Navrhl jsem, že to teda pojedu svým způsobem a brzo jsem vyrukoval s výsledky svými, značně lepšími. Moje prestiž stoupla a jeho naivita se pomalu začala měnit nejen v důvěru, ale i ve větší zkušenost a - věřili byste? začal mi dávat víc volnou ruku. Yato metoda ovšem není pro každého: musíte být schopni najít řešení, trochu riksovat a co je hlavní: nepříliš chytrého šéfa. Výsledek byl, že mně povýšili a já se začal bát, abych neměl podřízeného, co je chytřejší, než já. Pokud se vám to nezdá, máte pořád ještě silnou artilerii k tomu, jak zlepšit svou práci alespoň o padesát procent. Začněte u sebe: největší žrouti času jsou telefony, mítinky, neplánované návštěvy přátel a poslední dobou i internet. Také použijte některé, nejlépe však všechny z těchto bodů: - když nemusíte, nedržujte se předem s detaily - idea musí být hlavně dobře promyšlena, propracovat ji může někdo jiný - rozdělte si úkol na někok stadií (stadií) a ta nejdůležitější dělejte nejdřív nebo dejte někomu jinému - věci, které nepospíchají, odložte na později, ještě později a na "vůbec ne" - nepomáhejte druhým, hlavně těm, kteří vám službu nemohou vrátit (je to tvrdé, ale nemusíte pro ně moc naříkat, většinou vás stejně jen využívají) - naopak vyhledávejte pomoc druhých, nejlépe tak, že je zainteresujete do problému a oni se blázni dokonce nabídnou sami - nezačínejte stadium úkolu, které neůžete dokončit ten samý den - to raději rozdělte úkol na víc stadia a více lidí - neztrácejte čas neplodnou diskuzí s ostatními - vaše pravidelné reporty by neměly obsahovat příliš mnoho vysvětlování, a jen málo fakt - neberte každou radu, co vám dají - jakmile se dostanete do slepé uličky - t.j. váš nápad nepracuje - rychle vycouvejte a ušetřený čas využijte jinak Rád bych vám pomohl ještě víc, ale jak vidíte, musím ještě dodělávat tohle číslo Huronatrie a bohužel to nemám na koho hodit . . . Zpět na index PŘEČETLI JSME: NOVÝ A STARÝ SVĚT( malé recenze) Donald Trump: The America We Deserve (Amerika, kterou si zasloužíme, Renaissance books, 2000) Kdo zná Donalda z veřejných vystoupení, toho neudiví, když sám tvrdí, že nepřekypuje skromností.

Trump je potomek emigranta; jeho dědeček byl Němec - přísně vzato, každý Američan má předky z jiného kontinentu, včetně Indiánů, kteří kdysi měli přijít přes Beringovu úžinu z Asie. V knize sice tvrdí, že mu navrhli, aby kandidoval na prezidenta USA, ale své úmysly tam nevyzradil. Nuže v tomto roce si už asi nezakandiduje :-). Trump věří na t.zv. "americký sen", hlavně proto, že - jak tvrdí - to pracuje. Jeho politika je "straight talk", řeč přímá, tedy výraz, který už před ním opakovalo tolik politiků a po něm dokonce ještě včera a zase dnes i Bush i Gore. Donald si myslí, že by měl býti prezidentem nějaký muž z praxe, podnikatel, který něco už dokázal a ví, jak to pracuje - jasná narážka na sebe sama. Zapomněl dodat, že prezident musí být také jakýs-takýs státník a miláček žen. Co se týká jeho názorů na různé problémy, není to jen "straight talk", ale také "straight nonsence" (přímo nesmysl). Tak například slibuje, že by kriminálníky nejen popravil, ale ještě z nich udělal výstražný příklad. Jak, to radši neříká, patrně se jedná o čtvrcení a lámání kolem. Jenže to už tady kdysi také bylo a nějak to nepracovalo - asi nebylo dost kol. V tom dalším už Trump bruslí jako ti druzí: je pro potraty, ale proti tomu, jak se provádějí. To je jako povolit karetní hry, ale zároveň zakázat použití karet. Nás bude asi hlavně zajímat, že je to muž neméně známé ženy: Ivany Trumpové, o které prohlásil sám Donahue na své show, že je jeho idál krásy. Paní Trumpová ovšem ukázala i svoji schopnost pro biznys - jednak, že manažerovala jeho shopping centrum, jednak že ji často vidíme na prodejní stanici TV, kde také prodává šperky, které jsou, jak se zdá, vyrobeny v ČR. Trumpova kniha je zřejmě nepříliš maskovaná sonda, jak by se publikum zachovalo, kdyby Donald kandidoval na prezidenta. Pravda, Donald je chytrý, úspěšný a jistě to myslí poctivě. Jenomže Amerika potřebuje někoho, kdo by byl napůl Trump a napůl Washington. Nebo napůl Bush, napůl Gore a ještě napůl Reagan. (Jen mimochodem: starý, indiánský název název našeho Kincardinu je Pene-tan-gore, ale asi to nemá s Gorem nic společného).

Patrica Phenix: Olga Romanov, Russia's Last Grand Duchess (Poslední ruská velkovévédkyně) Kniha je vlastně životopis Olgy, ovšem sestry posledního ruského cara, Nikolaje II. a dcery carevny Marie Fedorovny, která byla dcerou dánského krále Kristiána 9ho. Olga prožila svá poslední léta v Ontariu a zemřela v Torontě. Byla jedna z mála, která unikla bolševické perzekuci - hlavně tedy hromadné popravě carské rodiny. Jako dívku ji rodina přinutila, aby si vzala za muže prince Petra z Oldenburgu, se kterým se ale rozvedla a vdala se z lásky, ale za nešlechtice (commoner - doslova: člověk obyčejný) Nikolaje Kulikova a to mu ani jí carská rodina nikdy neodpustila. Ač byl důstojníkem a gentlemanem, chovali se k němu jako k pariovi. Po útěku z Ruska žila Olga nějaký čas v Dánsku, později musela utéct před Němci do Anglie a nakonec emigrovala do Kanady, kde se živila farmařením. Samotný útěk z Ruska byl veskrze dramatický: musleli třeba cestovat s dítětem ve vagonech mezi vojáky, nakaženými tyfem, na jejich hlavy byl vypsán zatykač, a pod. V knize je rozebírán také její vztah k "nepravé" Anastazii, a autorka dokazuje, že původně i Olga věřila, že se jednalo o pravou Anastázii ("Věděla dokonce jméno mého psíka!") a zahrnovala ji dary. Později asi svého činu litovala a podle výpovědi jejích sousedů z Ontaria se jim prý přiznala, že ji rodina (hlavně tedy asi její sestra Xenia) přinutila změnit názor. Důvod je vác než zřejmý: jako dcera

cara by Anastázie měla největší nárok na peníze, které prý car v cizině měl uloženy. Teprve dlouho po Olžině smrti (zemřela 1960) bylo pomocí DNA analýzy britskými vědci dokázalo, že Anastazie (jinak Anna Čajkovská, později Anna Andersonová) neměla s carskou rodinou rodově nic společného. Jelikož ale Anna opravdu znala mnoho detailů z života Anastázie - a pozůstatky Anastázie se nikdy nenašly - je možné, že se s ní přesto někde potkala, leccos se od ní dozvěděla a své znalosti později použila při soudu o dědictví. Ten se táhl přes konec druhé světové války, kdy konečně bylo úředně prohlášeno, že Anna není Anastázie. Zbytek knihy se zabývá spory o peníze: neprve to byla Olga sama, která obvinila britskou královskou rodinu, jež odkoupila šperky její matky (které si při útěku přivezla z Ruska), ale hluboko pod cenou. To byly jediné peníze, které Xenia a ona kdy dostaly - carův poklad v cizině totiž zřejmě neexistoval. Olga měla dva syny, Tihona a Guriho, kteří se po snrti své matky rozkmotřili, právě kvůli dědictví a Tihonova vdova dokonce nikdy neuznala, že carova rodina byla kdy popravea a také se odmítla osobně zůčastnit pohřbu jejich pozůstatků v Moskvě ( které se našly v roce 1991 a byly po autentikaci slavnostně pohřbeny 1998). Někdy v té době také britská banka vyvrátila obvinění, že by šperky carevny-matky byly oceněnypod cenou. I když byla Olga jistě statečná žena, která obětovala pohodlný život pro manželství s někým, koho milovala, a i když prožila různá trápení a nakonec musela těžce pracovat, aby sama uživila své děti manžel měl zraněnou páteř a nemohl pracovat - sotva tím vším mohla nějak vycídit krvavé skvrny na kdysi lesklém erbu Romanovců. Byla to přece politická neschopnost jejího bratra, cara Nikolaje, a pikle jeho německé manželky Alexandry, které dovedly ruský národ přímo do jícnu bolševizmu. Co dodat? Sic transit gloria mundi? Zpět na index POEZIE: MUSELO TO BÝT

A kdybych zítra na cestu se dal, na cestu, kterou nechci jít, šel bych a šel bych s písničkou co dělat, muselo to být! A kdyby zítra čas mi lásku vzal, tu lásku, pro kterou chci žít, já bych si oči šátkem neutřel. Vím dobře: muselo to být! A kdybych zítra život vrátit měl, tomu, kdo dal mi ho a teď mi ho chce vzít, já bych mu za to ještě díky vzdal: máš pravdu, muselo to být!

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 12B/2000 Kanadsko-český literární měsíčník Zpět na titulní stránku Hurontarie FOR OUR ENGLISH READERS: Hurontaria Bulletin is here . It contains the review of Tom Koch's book (Age speaks for itself), our new releases, one Christmas Story (All the Bells of Helena) and more. And to all our friends:

MERRY CHRISTMAS AND A HAPPY NEW YEAR 2001! KOMENTÁŘ: • V dnešním čísle najdete v sekci "Přečetli jsme" naši recenzi knihy Toma Kocha: Age speaks for itself (Stáří mluví za sebe), která vyšla nedávno ve Spojených státech, Kanadě a Anglii. Tom je známý autor knih o stáří a péči o nemocné a mnozí z vás si jistě pamatují, jak jsem ho jednou interviewoval pro Hurontarii. Teď si na to vzpomněl a navrhl mne jako oficielního recenzenta jeho knihy. • Počasí a politika: Konec listopadu byl ve znamení sněhu, někde dokonce jezdily i sněžné pluhy. Ne, že by jinde nemohly, ale čekalo se prý na povel od ministra (ministra čeho, sněhu?) • Naše detektivka v dnešním čísle končí. Víte o tom, že už v Hurontarii jedna byla? Pravda, byla v angličtině a jmenovala se Starý Herod, ale můžeme ji přeložit, bude-li větší zájem (je také třídílná, aby bylo více napětí :-)). • Příhoda: Když jsem byl u místních voleb, žertoval jsem, zda nemají taky takové popletené tikety jako na Floridě - tam byly u kandidátů šipky, na dvojstránce, a tak nesmyslně posunuté, že se lidé pletli. Není divu, že budou ještě za deset let počítat hlasy, zda jeden vyhrál opravdu o celých dvacet či jenom patnáct hlasů :-). Jeden "odborník" v televizi prohlásil, že je to "nejlepší ukázka demokracie" asi chtěl říci "byrokracie". Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se ZJEVENÍ JANA ZLATOÚSTÉHO. Kniha je souborem humorných povídek a článků z Příložníku a obrázky jsou též od autora. Kromě toho, jako speciální dárek, vyšel též zazipovaný celý ročník HURONTARIE 2000 (už i s tímto prosincovým číslem, pochopitelně). Pro anglické čtenáře vyšla kniha povídek z prního ročníku Hurontarie, ALL THE BELLS OF HELENA. Tyto všechny knihy jsou vhodné vhodný dárky na vánoce - jsou totiž zadarmo :-). Všechny naše knihy najdete na adrese KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Jen tak mimochodem: tímto číslem slaví Hurontarie už 3 roky svého trvání. Těm, kdo to s námi tak dlouho vydrželi, patří náš dík (a obdiv :-)). Všem našim čtenářům pak přejeme:

VESELÉ VÁNOCE A PĚKNÝ NOVÝ ROK 2001! INDEX:

Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

JAK A KDY KRITIZOVAT TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 6., poslední) A VŠICHNI JSME JEN HERCI (3., závěr) POČÁTKOVÉ NAŠÍ INTELIGENCE Tom Koch: STÁŘÍ MLUVÍ ZA SEBE SALTO MORTALE

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Kdyby měla blbost křídla, tenhle podnik by byl letiště."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: JAK A KDY KRITIZOVAT. Máme pro to různé názvy: kritika, posudek, review, recenze a já nevím co ještě - a to jen pro ty psané kritiky, pak jsou ještě ty slovní, obrázkové, atd., až internetové. Kupodivu z těch všech dostalo hlavně slovo kritika jakýsi špatný nádech, což lze dokumentovat i lidovými rčeními, jako třeba "Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to kritizuje" nebo i palivcovské "Kibic drž klapajznu, ať tě přes ní nemajznu!", adresované většinou kritikům u karet. Kritiku sama sebe ovšem nemá nikdo rád a slovo sebekritika je jen synonymum pro sebebičování. Správnou kritiku také umí málokdo napsat, případně vyslovit. Máme tu tedy dvě hlavní otázky: JAK a KDY kritizovat? KOHO kritizovat, to už nechám na vás . . .

Jak kritizovat? Když jsem si takto nadefinoval hlavní problémy, pokusím se zde ze své čtyřicetileyé zkušenosti napsat, jak by asi měla kritika vypadat. A nemylte se, já se učil hlavně chybami, pořádnou studii o kritice v literatuře nenajdeme - asi proto, že by ji kritici roztrhali na cucky :-).. Už od mládí jsme rád kritizoval, to už tak bývá, když jsme mladí a myslíme si, že všechno známe. Děcko si totiž vytvoří svou databázi, ze které pak odvozuje a tak se zlobí, když mu tam něco nesedí. Sotva si uvědomuje, jak je ta jeho

"kniha moudrosti" tenká, většinou ještě skoro nepopsaná. Jeho kritiky se pak přijímají někdy s úsměvem, jindy se zlobou, ale jen málokdy tak, jak byly míněny, tj. pro nápravu věci. Ani rodiče často nemají pochopení pro ten "světoborný" objev, který jejich potomek učinil - ano, sám od sebe! Starší lidé si zase řeknou: nu dobrá, prcek se chce vytáhnout, však on zkrotne! A tak mládě vyspívá a jeho kritiku hned začne omezovat i prostředí: škola, vedoucí v práci, sousedi, vláda a nakonec celá společnost. Někteří to tradši vzdají, přispůsobí se, někdy si dokonce s toho přizpůsobení udělají povolání, např. policajti. Jiní tvrdošíjně rebelují proti tomu, co považují za nesprávné, přičemž jsou buď povzbuziováni těmi, kteří je pak chytře ovládají, anebo jsou trestáni přinejmenším tím, že s nimi jde špatná pověst troublemakerů, potížníků. Když kritizujeme, musíme použít takt a taktiku. To prvé není tak těžké: chceme-li, aby se soupeř poučil, případně ustoupil - jinak je kritika jenom sadismus či masážování vlastního libida - musíme mu nechat zadní vrátka k ústupu. Nemá-li je, nemůže ustopit, i kdyby chtěl. Urážky, otevřené nebo skryté mu ta vrátka předem zavírají: nebude s vámi vůbec diskutovat, musí nejprve hájit svou čest. Podobně používáme konstruktibní kritiku, tj,. navrhneme soupeři řešení. Kritizovat a nemít řešení umí každý idiot. Navíc se vystavujeme nebezpečí, že nám tu otázku (Co navrhuješ?) stejně někdo položí. A zase: náš návrh musí být přijatelný pro většinu lidí - a také pro ně prospěšný. A mluvíme-li o většině: to je slovo, které se v demokracii používá - a zneužívá - až moc. Zrovna dnes jsem se díval na televizi, kde redaktor jednoho známého amerického - teda politického - časopisu vysvětloval onu volební šaškárnu na Floridě tím, že je to demokracie "at its best", tedy jako její nejlepší ukázka. U nás na horách se jednou k smrti pohádali kovář s mlynářem a mně se to nelíbilo - to jsem ještě nevěděl, že je to demokracie at its best :-). Hádka ještě není diksuze, to je jen nižší stupeň. Podobně ktika není hledání hnid, ale snaha něco vylepšit, něco jako medicina. A jako u dobré mediciny, nesmí jí být málo - pak neléčí a nesmí jí být moc - pak škodí. Svobodná kritika je nejen symbol demokracie, ale hlavně je to také lék na různé nešvary. A tak jako nám nepředpisuje léky laik, ale lékař, očekáváme hlavně od odborníka, aby nám řekl, co je potřeba dělat. My, pacienti, mu nejprve sdělíme, co nás bolí, a on nám něco předepíše. A pak jsme opět na řadě my, abychom mu řekli, zda to rpacovalo či ne a případně si najít jiného lékaře. Doby, kdy rybáři do toho kecali ševcům a naopak, ty jsou snad už pryč, ne? To hyla anarchie a všichni jsme na ni doplatili. Ale nemylme se: ti odborníci jsou nám zodpovědni za to, že jejich recepty jsou správné - když jim dodáme všechna data. a my jsme zase zodpovědni za to, zda jejich medicinu použijeme a hlavně ce správných dávkách. Kritizovat se má neosobně to jest ne osobu, ale ideje. To s eovšem lehce řekne,a le většinou to kritizovaný bere emocionálně. Neosobně - to ale neznamená anonymně, to by se mohou dávat kritiky do bedny nepodepsané a řekněte mi, kdo si přitom nesmlsne, aby někoho pořádně nenapálil? Objektvní kritika se tak dělat nedá. Ale k té teorii - vezměme si analogii, kterou trochu zjednodužším: v regulačních obvodech t.zv. automatice máme tak zvanou zápornou zpětnou vazbu. To se část výstupního signálu převede na zesilovač, změří se rozdíl od nastavené a skutečné hodnoty, tak zvaná chyba a ta se pak v našem případu odebírá (proto název "negativní") od vstupu. Matematika je jednoduchá: nastaveno máme řekněme na 15, výstup ukazuje 16, rozdíl je jedna, a ta se přivede na vstup regulátoru jakožto minus 1 (teda s obráceným znaménkem, negativně) a regulátor stáhne hodnotu dolů, aby se výstupo rovnal těm

15. prostě aby byla chyba nulová. Je to tedy navzdory tomu neštastnému negativnímu názvu naopak něco dobrého, co pro nás pracuje. Podobně i kritika pomáhá zlepšovat chování systému. Ale teď pozor: ta 1, o které jsem mluvil, ta by se přiváděla, kdyby měl zesilovač zesílení 1, ale ten má pro větší citlivost zesílení daleko větší. tak má-li zesílení např. 100, pak stačí přivést jen nepatrný zlomek chyby, zde teda jen 0,01. Kdybychom dali více, výstup se snížil daleko víc a k žádané hodnotě 15 nedojde. Podobně i kritika je dobrá věc, ale záleží, zda-li není příliš "zesílená". Může přehnaně silná nebo naopak příliš slabá - co se v tom kterém případě stane, to si jistě domyslíte. Kdy kritizovat? Otázka, kdy kritizovat, je stejně důležitá jako to první. Účelem kritiky je jistě snaha po nápravě, ne uspokojení nějakého domýšlivého jednotlivce. Proto má být kritika formulována tak, aby ji mohla druhá strana beze ztráty na cti přijmout a vůbec došlo k nějaké nápravě. Nehledáme tedy mermomocí všechno to, čím se od té druhé strany lišíme v názorech - i to nepodstatné - ale jen fakta a logické důsledky z nich plynoucí. Kritika by neměla - neměla, ale často je - být zbraní, použitou pro zničení soupeře nebo mít jiné, skryté účely. Zničit člověka je lehké, ale zničit dobrou ideu nelze. nevhodné časování ale také může nadělat škody. Můžeme to opět přirovnat regulačnímu obvodu. Představme si, že výstupní signál kolísá, něco jako sinusovka (vlnovka). Bereme-li zpětnovazební signál, když má vlnovka nejvyšší, kladnou hodnotu, bude se vazba snažit toto napětí snížit. Ale představte si, že je ve zpětné vazbě zpoždění a signál přijde na vstup, až když už je vlnovka zase dole - v tom případě bychom výstup snižovali ještě víc, než jepožadováno a chyba by se ještě zvýšila. Podobně i u kritiky je třeba volit správný čas. Tím nemyslím čekat moc dlouho, ale zvolit si situaci, kdy je účinek kritiky největší: jistě nebudu kritizovat ty druhé zrovna tehdy, když má sám vodu v botách :-). Strategie vyžaduje, abych útočili tehdy, kdy máme šanci vyhrát. A to pochopitelně není vždy a za každých okolností. Tak např, si nepůjdu stěžovat na poštu, když tam zrovna není osoba, která mi může pomoci, ale i když tam ta osoba je, ještě nemusí mít zájem mi pomoci. Rozhodně nedoporučuju extrémní metody, ale tak je potřeba vědět, jak správně postupovat: někde stačí žádost či prosba, jinde spíše křičet. A kde nepomůže logika, jsou i jiné cesty. Ale to už nechám na vás. Jak už jsem naznačil, samotná kritika nepomáhá, není-li doprovácena další akcí. Je to teda vlastně počátek , ale i ten se musí udělat správně. Zpět na index REPORTÁŽ : TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 6. Ontário a Japonsko) Později jsem přešel do návrhářské - designové - kanceláře a otevřel se mi svět neomezené představivosti, ale i značně omezených prostředků, halvně finančních. Tím nemyslím plat, ale na určité projekty prostě nebylo dost peněz (jako by na některé někdy bylo:-)). Pochopitelně tento druh designu také hodně závisel na zkušenosti a tu jsem získával hlavně čtením, diskuzí a praktickou, t.zv. . hands-on experiencí. Bylo to vzrušující období, dávali jsme do toho hodně svého volného času a byla to svým způsobem i dobrá zábava. V té době jsem už měl také kanadské občanství a koupili jsme si i dům, který jsem sice moc neviděl, alezato jsme jezdili každý rok dolů do New Jersey k Atlantiku na dovolenou a v zimě na Mont Tremblant na lyže, sjíždět moguly. Život začínal být zajímavý. . .

Jako obvykle, něco do toho vlezlo. V našem případě quebecký separatizmus. Nejprve to bylo, když terorristická skupina FLQ zavraždila (tj. garotovala řetězem) ministra Laporta. V Montrealu byl vyhlášen vyjímečný stav a Trudeau zavolal na pomoc armádu. Pak zase přišel někdo chytřejší a řekl frankofouňům, že se to dá dělat mírovou cestou, tedy přes referendum. nejprve ale musela vyhrát ve volbách separatistická strana. To se satlo, zvítězila strana PQ v čele s Levesquem, kterýhned zavedl diskriminační jazykové zákony a anglicky mluvící Kanaďané se začali vytrácet z provincie ven. Tohle už mi také něco připomínalo: byl čas dát se zase na cestu. Sehnal si práci v Ontariu. Dům jsem sice prodal, ale se ztrátou, naložil věci do trajléru a hurá na západ. Odešlo nás tehdy přes půl milionu, tedy exodus, o kterém se raději jen šeptá. Z furiantství jsem ještě přemaloval na registrační tabulce mého Oldsmobilu separatistické quebecké heslo "Je me souvien" (t.j. 'vzpomínám si') velkým rudým nápisem "I FORGOT" ('zapomněl jsem'), abych vyjádřil svůj momentární pocit. federální vláda se nás totiž neujala, v domnění, že není třeba. Na cestě mě někde u Kingstonu dohonilo policejní auto a oba policisté se na tu cedulku se zájmem dívali. Pak se zasmáli, zamávali a byli pryč. Byli jsem totiž už ve svobodném Ontariu a psal se rok 1979. Získal místo u federální firmy AECL a navrhoval pro změnu elektrárny, tedy automatické obvody, hlavně polovodičové. V té době jsem se také nadchnul pro softvér. Co chcete, hodně programování už se dalo dělat i na "domácích" počítačích a po nějaké době tápání, kdy se vyrojilo tolik jazyků, že by na to nestačila ani babylonská věž. Konečně došlo k určitému kompromisu: to a to se hodí na to či ono. A tak jsem prošel kromě dnes už zcela neznámých "řečí" také Basic, Pascal, ano, byl jsem i členem Forth klubu na MacMaster univerzitě. Nakonec jsem přilnul k Prologu, který mi často udělal dobrou práci. Na standartní technické problémy už raději používám přímo "matematické" programy jako třeba MathCad, anebo simulátory (Vissim), pro opakované či menší výpočty pak stačí i spreadsheet. Vzpomínám, jak si mi zcela nedávno jeden mladý programátor stěžoval, jak ti "pitomí elektroinženýři" neuměli tehdy ani programovat, pořád prý jen psali pomocí "go to", tedy to t.zv. "spagetti software". Byl překvapen, když jsem mu řekl, že tehdy ještě neexistovali univerzitou na pásu vyrobení programátoři, že se to naopak psalo jen tak od boku a všichni jsme se učili přímo "za pochodu", stejně tak jako on se v té době možná ještě učil počítat na prstech. Dovolil jsem si dokonce prorokovat, že se bude jednou jeho syn divit, jakého měl zaostalého otce, když ten ještě programoval v jazyku C nebo v Jávě a dokonce ještě používal tu zastaralou věc, klávesnici! To je tak: v každé době jsou vynálezci a kopíráci. A je také pravda, že obojí jsou nám potřeba, jenže větší nedostatek je těch z té první kategorie. Protože jsme se hodně věnovali průmyslové automatizaci, museli jsme se naučit i programovat t.zv. programmable controller, tedy PC. To je je zkratka kupodivu starší než "PC" pro personal computers a pořád se ještě drží, zatímco PC - kdysi slavná strana progresivních konservatistů pomalu odumírá.. Také jsem uvítal, když se objevila nová disciplina: umělá inteligence (AI). Ne, že bych si myslel, že se mi té přirozené dost nedostává, ale už od začátku to vypadalo, že AI bude schopná nahradit nejtěžší lidskou práci - totiž myšlení. Že se tak nestalo, alespoň ne tak rychle, jak bychom chtěli, není ovšem vina našich počítačů. Náš mozek totiž pracuje úplně jinak a ty logiky, které jsme si pracně po tisíciletí vytvořili - přesněji řečeno zevšeobecnili tak, aby odpovídaly závěrům našemu způsobu myšlení, ty lze sice na dnešních počítačích aplikovat, ale sotva tam objevíme víc, než sami vymyslíme i bez nich. Typickým příkladem jsou expertní systémy , které potřebují nejprve toho experta a které se od

normálního člověka liší jen tím, že myslí lépe, rychleji a radostněji. I to je potřeba a má to svoje výhody. Podařilo se mi do jednoho takového programu vmontovat "pomocníka" operátora na elektrárně, tedy pro jeho určité funkce. Program mu pěti až deseti výběrovými otázkami - každou další otázku vybral podle předešlé odpovědi - dokázal zjistit příčinu problému. Srovnejte to s tím, že předtím musel operátor pokaždé listovat v 500ti stránkovém výtisku, přelouskat nejmeně pět poruchových flowcharts a ještě si dělat usuzování sám. Pak se začaly objevovat discipliny, které se už víc přibližovaly našemu ideálu AI : fuzzy logika, neural networks, genetické algoritmy a j. Pravda, umíme je sestavit, dávají (někdy) docela dobré výsledky a umí se také i učit, ale k "myšlení" to má pořád ještě daleko. Však ani nevíme, jak naše lidské neurony pracují - mnohonásobné, paralelni propojení jejich výstupů ke vstupům dalších neuronů možná vysvětluje, proč těch několik tera-neuronů obsáhne rozsah vědomostí, o kterém se tisíckrát většímu sto-giga-bitovému hard-disku ani nesní.

Přišlo omezování financí v AECL a spolu s pěti sty kolegy jsem byl propuštěn, díky ylnému názoru, že na lidech s euštří nejvíce peněz. našel sjem si místo u CSA (ne, to je canadian Standards Association, prostě standarty a normy). Na první pohled místo nudné, ale na druhýpohled už ne. Certifikoval jsem počítače po celé Severní Americe a Japonsku, takže jsem byl zase víc pryč, než doma. O Američanech jsem tu už psal, snad tedy ještě napsat trochu o Japoncích. Jde především o to, nejdřív dobře pochopit jejich mentalitu - pak už se ničemu nedivíte. Hlavně té jejich důkladnosti. Byla pro mě i zdrojem jednoho nechtěného žertu: u počítače jedné firmy při certifikaci neprošly šumové fitry v napájení ze sítě. Novější filtry ovšem mají uvnitř i vybíjecí odpory, takže statický náboj brzo zmizí. Přidat ten jeden odpor jsem tehdy také zástupci té firmy doporučil. On ovšem nevěděl nic o elektrotechnice, nebyl z oboru, byl to jen obchodní reprezentant - a tak se mi pro jistotu ptal, jak velký ten odpor má být. Hbitě jsme to vypočítal a vyšlo mi 34550 ohmů. Takový odpor ovšem nemohl nikde sehnat, ledaže by si jich nechal velmi draze vyrobit. Ačkoliv mě pořád jindy otravoval, najednou jsme od něj neslyšel, jinými slovy: dal mi delší dobu pokoj. Za 14 dní jsem mu volal sám a on mi řekl, zcela ztrápený, že protelefonoval půl světa, ale nikde ten odpor nemají. Mě ovšem nenapadlo, že to číslo bude tak brát doslova, vždyť jakýkoliv menší odpor by přece také vyhovoval. Když jsem mu řekl, že už jsem tam zatím dávno dal 33 kiloohmů a že to výborně pracuje, byl radostí bez sebe. Na tu důkladnost je třeba se připravit ve všem - tak například na jedné schůzi na mě přivedli deset japonských inženýrů, a každý z nich znal - na rozdíl ode mne - naše normy nazpaměť. Tím jsem se ovšem nedal vyrušit a když jsem si nebyl jistý, klidně jsem vytáhl dokument a začal z něj nahlas číst, přičemž jsem nenápadně prohodil, že si paměť schovávám na lepší věci. Jinak jsme vycházeli dobře: oni asi potřebovali víc mne než já je. Já jim to totiž musel podepsat, takže jsem měl, jak se říká, karty v ruce. Jindy zase jsme nemohli sehnat všechno zařízení k testu - bylo to v jednom městečku na jihozápad od Tokya - tak jsem jejich inženýrovi navrhl jinou metodu - nebyla sice přímo popsána v normě, ale jinak byla zcela ekvivalentní. On mlčel. Opakoval jsem to teda, v domnění, že asi neví, jak to chci udělat. Zase mlčel. Pak mi to teprve došlo: on se mnou nesouhlasil, ale slušnost mu nedovolila říci ne. Tož jsem ho nechal, ztratili jsme den sháněním specielního transformátoru a já měl čas trochupoznat okolí posvátné hory Fudži.

Pochopitelně, že jsem se tam hodně naučil. Například to, že Američané se pořád snažili být žoviální a Japonci je pak podezřívali z neupřímnosti. Já jsem byl pořád stejný a i když to málokdy bylo podle jejich zvyků a mentality - respektovali to, že jsem jiný. Ono se totiž někdy zapomíná, že jsou to normální a navíc inteligentní lidé, kterým se nemusí všechno říkat po lopatě. I když něčemu nerozumí, přesto to chápou :-). CSA si potrpělo na public relations - nevím, jak se tomu říká česky - doslova je to styk se zákazníky, zásobovateli a veřejností. Jinými slovy, chtěli, abych ještě ve volném čase zpracovával zákazníky, teda abych jim líčil, jací my kanaďani jsme pašáci. Jeden večer jsem měl projev, asi pro dvacet hodnostářů, který nikdy nezapomenu. Zavedli mě do hezké restaurace, šli jsme kolem rybníčku se zlatými kapříky. Zcela výjímečně zrovna nepršelo a ptáci zpívali - teda až do té doby, než jsem objevil pod blízkým keřem reproduktor. Jsa povahy jízlivé, hned jsem na to poukázal. Smáli se se mnou - Japonci totiž mají smysl pro humor, rozhodně víc než ti Číňané, co jsem kdy poznal - a tak jsme si dobře rozumněli. Půl hodiny se rozhodovali, jak budeme podle důležitosti sedět - no a pak jsme si všichni sedli na zem :-). Jestli jste tato pokračování dočetli až sem, tak už asi víte, že povídám hodně a rád. také tma jsem se rozjel.Asi po hodině jeden mladý inženýr usnul a spadl hlavou do mísy s rýží. Omlouvali se mi hrozně, přičemž prozradili, že jenom dva z nich rozumí anglicky. To mě nezarazilo, naopak jsem jim ještě půlhodinu přidal, ale to už jim to jeden překládal. Japonci jsou jak známo tradicionalisté, ne teda jazzoví z New Orleansu, ale japonští z Nipponu. To jim někdy brání, jak říkají Američané "masírovat inspiraci". Mají na to ale jinou dobrou metodu: skupinový brainstorming, kde každý může říci svůj nápad, který se posuzuje jen podle jeho hodnoty, a ne jestli to řekl pan ředitel či ještě zelený inženýr. Je to dobrá tradice. Doby, kdy ještě kopírovali české sklo, švýcarské hodinky nebo dalekohledy pana Zeisse, ty jsou dávno pryč. Teď hlavně kupují licence, většinou ve Státech, to když místní investoři hned nepoznají, že jde o dobrou věc. Říká se, že jedna ale asi jich bylo víc - metoda, která pomohla značně zlepšit japonskou organizaci výroby, byla právě od takto odmítnutého Američana. Když se osvědčila v Japonsku, Američané ji pak honem od Japonců převzali, ale to "otestování zdarma" je přesto stálo leckde i prvenství na trhu. Pravda ovšem je, že některé metody pak ale stejně v U.S.A. nepracovaly. Americký dělník nemá tu pracovní důkladnost, nemluvě už o odporu amerických unií. O tom, že Japonci dají na "honor", tedy čest, jsem věděl už dříve, ale praktickou lekci jsem dostal až při styku s nimi (firmu nejmenuji, poznáte proč). Poslali mi totiž jednou fax, že jsem tam a tam udělal chybu. To mě rozčililo, protože já jsem se mýlil jen jednou v životě - to když jsem si jednou myslel, že jsem se zmýlil a zatím jsem se nezmýlil :-). Hned jsem jim nafaxoval (málem jsem teď udělal překlep :-), že jsem to nebyl já a hned jsem tam připlácnul, jako žert, že je to pro mě urážka na cti. Už za hodinu přišel fax z Japonska s omluvou - od toho vedoucího i jeho vedoucího a možná, že informovali snad i císaře, nevím. A při mé další návštěvě v zemi vycházejícího slunce jel ten ubožák přes půl Japonska (tři hodiny onou japonskou Strelou), jen aby mě mohl pozvat na večeři a ještě jednou se mi omluvit. Nezdálo se mi vhodné mu vysvětlovat, že se to na západě tak nebere (to bylo dokonce ještě před Clintonem!) - ale proč mu kazit iluzi a mně večeři. (Poznámka: více dojmů z Japonska jsem popsal v Hurontarii, v šestidílné reportáži "Sayonara". Najdete ji v češtině, v archivu 1998). Při denním styku s japonskými inženýry i výrobou jsem měl možnost srovnávat americkou a japonskou techniku. Američané jsou jistě vynalézavější, ale kvalita je u nich až na druhém místě (tj. vše je zaměřeno hlavně na prodej). Tím neříkám, že dodávají zákazníkům špatnou kvalitu, jen mají ve výrobě prostě větší scrap, tj. počet zmetků. Finančně vyjde lépe levná výroba a vytřídění zmetků, než

nákladné setrvávání na preciznosti či dlouhoživotnosti, jako to dělávali Švýcaři (te´d už také ne). Japonský "Zero Defect", tj, nulový scrap nebo dlouhá životnost (kromě zvláštních případů) jsou v U.S.A. nemyslitelné. Navíc je stejně každý spotřební výrobek za rok, za dva, už zastaralý a tak se prostě koupí nový a lepší. Japonci, na druhé straně, na kvalitě bazírují a americký vývoj, často "jen pro tu recesi", jim jaksi nesedí. Ovšem i to se mění, nejen v elektronice a počítačích, ale i jinde, vlivem nároků západních zákazníků. Jedna japonská počítačová firma přiváděla ročně už tehdy, když jsem je certifikoval, na svět - pardon, na trh - až deset modelů ročně! Firmy hlavně závodily mezi sebou, kdo dříve, lépe a radostněji, ale to je všude stejné. Asi se ptáte, jak je to s Evropu. Neznám to z první ruky, ale vím, že Evropané mají obojí - kvalitu i nápaditost a navíc znají míru, tedy kde čeho víc. To by jim mělo zajistit první místo ve světě, ale onis e do světa moc nehrnou, stačí si sami. Také mají velkou konkurenci přímo uvnitř Spojené Evropy, mezi národy - tak např. ve válce v Zálivu tam přitáhli Evropané daleko víc nových modelů tanků a letadel, než Američané. Co Evropě brání aby se víc se prosadila na mimoevropských trzích, je její velká iluze soběstačnosti. Alespoň si teda myslí, že jsou soběstační a tak se tváří, jako když jim o zaoceánské trhy ani nejde. Ovšem situace se hodně změnila a zájem o globální sféry teď roste, stejně jako rostě zájem Američanů o globalizaci. Závěr: Snažil jsem se tu popsat pár zkušeností, které mě v cizině potkaly. Některé mě překvapily, jiné ani ne, ale všechny mě zaujaly. Zkušenosti jsou totiž hlavně výsledky práce jiných a mě samotnému pak umožnily dělat věci stejně dobře, jako to dělali oni. A co víc, některé jsem nakonec i sám pomohl ještě dál vylepšit. Protože nic není tak těžké, když se ví jak na to (asi jako se říká: levitace není nic těžkého, když už umíte zrušit gravitaci!). Dobrá věc musí mít dobrý nápad a design, dobrou výrobu a i dobré použití. Zlomí-li se jeden článek řetězu, nestojí pak celý řetěz za nic. A abych nezapomněl to nejdůležitější: musí se to umět prodávat, protože plná skladiště neprodaných věcí ještě nikoho neudělala bohatším, právě naopak. Čeští technici mají dnes velkou úlohu: myslím, že to jsou právě oni, kteří by se měli chopit opravy onoho polámaného řetězu. Proč mluvím o opravě? Protože obchod se zeměmi Varšavské smlouvy, na který byla původně orientována česká výroba, se už dávno rozsypal. Obchod se západem se sice tvoří, ale velmi pomalu. Situace se hodně diskutuje v hospodách - však také proto mají Češi největší spotřebu piva na hlavu - jenže u piva se málokdy co vyrobí. Kdyby ano, stálo by za to přeměnit všecky podniky v Čechách na pivovary. K tomu, abyste mohli ten řetěz slepovat, je teda potřeba hlavně zlepšit zahraniční obchod. A jak lépe se poučit o potřebách zákazníků ze západu, než zkušenostmi, teda těmi firsthand (tj. z první ruky, přímými). To jen Švejk, když se ho ptali, kde se naučil německy, řekl: "Sám vod sebe." (Konec) Poznámka: Dobrodružství za oceánem tímto ovšem neskončilo. Někdy se možná k tomu vrátím a přidám zbytek, abych to vydal ve formě - jak jinak? - elektronické knihy (j@ns@n) Zpět na index POVÍDKA: A VŠICHNI JSME JEN HERCI (díl 3, dokončení.) (Detektivní příběh)

Pana ředitele teda mohu odstavit, řekl jsem si, ale pozeptám se ho ještě jednou na ty dýky. Potvrdil mi, že si policie dýky opravdu jen zběžně prohlédla a zjistila, že se u vražedné zbraně jedná o věrnou napodobeninu - až teda na ten zasouvaci mechanismus. Taková dýka navíc měla jistě svoje výhody: kdyby se po hře ztratila, nikdo by ani nevěděl, že vůbec existovala. Další záhada a taky poznámka do mého notesu. "Kolik těch dýk vlastně máte?" zeptal jsem se. "Když jsem je před lety objednal, bylo jich deset, ale pak se nám jedna ztratila - " Přerušil jsem ho: "Nebo ji někdo ukradl, ne?" Zasmál se: " Možná. Přiobjednal jsem pak náhradní. Už je sice nevyráběli, ale jednu ještě na skladě měli. No a počase se dýka zase našla, tak jsem tu novou zase vrátil, a teď jich máme zase plný počet, deset." "To jste pochopitelně také policii řekl, o té ukradené dýce, ne?" "Proč? Neptali se na to." "A vás to ani teď nenapadlo, abyste jim to řekl?" "A víte, že ne? " zasmál se uštěpačně. Zachtělo se mi ho za to postrašit: "A už jste spočítal, jestli jich zrovna teď máte opravdu těch deset? " Zarazil se: "Sakra, ne! Honem zavolám Myriam, ať je spočítá!" "Jakto Myriam, já myslel, že se u vás o rekvizity stará někdo jiný, než garderobiérka!" "No to ano, ale ten člověk nám před měsícem kvitnul a tak jsem jí to zatím dal na starost - aby se nic neztrácelo, chápejte! Hned až tu ve městě skončíme, někoho na to najmu natrvalo." Nemusel mi nic vysvětlovat, bylo mi jasné, že chtěl ušetřit. "Vám se tady dějou věci, " povídám. "Dýky se ztrácejí a nacházejí, a dokonce teď jedna i přebývá - ta, co je na policii - a ani se neví, komu patří. Ještě poslední otázku: proč myslíte, že si vrah nechal udělat přesnou kopii jedné z vašich dýk?" "Nemám představu, " zalhal. "Ale máte! Takovou dýku totiž mohl vrah nosit v pochvě při hře a nikdo to nemohl ani tušit." Zasmál se. "Ale taková dýka se dá schovat i pod kutnu!" nadhodil jedovatě, asi aby mi připomněl, že frátera Laurence hrál ve hře právě Jack. Neodpustil jsem si, jak říkají šermíři, touché: "Doporučuju vám, abyste radši tu krádež dýky oznámil inspektorovi Grossovi, než si začne myslet, že jste jim něco zamlčel! A možná z dobrého důvodu!" A vesele jsem odešel.

Myriam se vylekala, když jsem jí řekl, že by si měla raději honem ty dýky spočítat. "Kolik jich vlastně máte?" zeptal jsem se. Vrátila se s krabicí a pracně jich napočítala deset. "A kolik jich má být? " nedalo mi. Vyhledala fascikl a povídá: "Deset, tak je to dobře." "No jo, ale počítala jste tu na policii?" "To je jedenáct. Ježíšmarjá, ona mi jedna přebývá! " vykřikla zmateně. "Ale nepřebývá," utěšil jsem ji, "Tu si přece někdo nechal udělat navíc a pak ji 'zapomněl' zabodnutou v Allison." "Vy myslíte jako vrah?" "Ne, já myslím jako advokát. Vrah myslí jako vrah. Ale počkejte, a co ta ukradená dýka?" zeptal jsem se ještě. "Ta je kde?" "Cože, on někdo nějakou ukradl? No to je hrůza, já to mám jen měsíc, to nemůže bejt! Augustin mi to hodil na krk, ale na platu mi nepřidal. Počkejte, já mu to teď pěkně hodím pod nohy! " "Uklidnětě se, to se stalo před rokem, a jak vidíte, dýka se zase našla, máte jich přece plný počet."

Nechtěl jsem ji zatěžovat záhadou dýky, která se ztratila a opět našla - a dokonce za sebou přitáhla ještě jednu navíc, ale s žihadlem. Napadlo mě totiž něco jiného: mohl to být klidně Augustin, který dýku "ztratil" a zase našel. Bylo už na čase, abych zase navštívil inspektora Grosse. "Ale ano, dýky jsme si prohlédli," odpověděl na mou otázku a něco si zapsal na papír, asi aby se později přesvědčil, jestli to vůbec udělali. "Pak jistě také víte o té ztracené dýce," zkoušel jsem to dál, ale nevyšlo mi to. "No vidíte, zrovna mi volal ředitel Augustin, že se jim jedna ztratila, ale že se zase našla. A že už je to dávno, že si detaily nepamatuje. Myslel si chudák," zachechtal se, "aby snad něco nezanedbal." "A to se vám nezdá divné, že vám to neřekl hned při prvním výslechu? Že vám to řekl, až když jsem to z něho vydoloval a poradil mu, aby to nahlásil?" Tohle zřejmě Augustin Grossovi neřekl, protože ten zvedl překvapeně oči, ale hned pokrčil rameny, aby to zamaskoval a řekl: "Ale to na věci přece nic nemění. Dýka se pak našla, ne?" "Ano," řekl jsem, "ale až za nějakou dobu, když ji nejdřív vrah ukázal někomu, aby mu udělal její kopii, ale takovou tu - no, špičatější," neodpustil jsem si ironii. "Tak on se vám už Jack i k tomu přiznal?" snažil se mě odpálkovat, ale já se nedal tak lehce. "Poslyšte, nechte si ty narážky," naštval jsem se, "já vám tady taky nepředhazuju, že ani nevíte, kolik dýk tam vůbec mají, že nevíte, že se jedna ztratila a jestli ještě nějaká není také 'naostro' a že jste ty dýky dokonce ani nezabavili jako evidenci. A že vás vůbec nezajímá, kdo tu vražednou dýku vyrobil a proč! Musel jsem sám dát inzerát do novin, aby se výrobce přihlásil." "Vy si opravdu myslíte, že mě to nenapadlo? Už toho zbrojíře také hledáme a můžete Jackovi vyřídit, že až ho najdeme, že to bude poslední hřebíček do jeho rakvičky!" vystřelil na mě Gross. "Jenže vy ho hledáte proto, abyste dokázali Jackovi vinu. Já zase naopak, abych našel pravého vraha. Vidím, že je něco pravdy na tom, že policie je už předem zaujatá." Zasmál se: "Nesmíte věřit všemu tomu, co se říká." "To je pravda," povídám, "a hlavně to brát doslova. U sousedů na severu se také říká, že každý policajt od kanadské jízdní dostane "svého muže." Zasmál jsem se uštěpačně. Zachechtal se, ale když tu narážku správně pochopil, řekl otráveně: "Vy jste měl být clownem, pane advokáte!" Takže jsem se od něj nic nedověděl, jen to, že z jeho strany Jackova záchrana asi nepřijde. Jen kdyby se, sakra, už přihlásil ten zbrojíř! Náhle mě polila hrůza: pokud ten dobrý muž věděl, že dělá kopii divadelní dýky, ale bez zasouvání čepele, mohl si domyslet, že to povede k nějakému zločinu a že by mohl být dokonce trestán. Možnost, že by se teď přihlásil sám, se najednou značně zmenšila . . . Moc jsme teda nepokročili. Záhada zmizelé a znovu nalezené dýky potvrzovala jen to, že si ji někdo vypůjčil, jako vzorek pro něco jiného. A pak, když už ji nepotřeboval, tak ji zase vrátil, ale to už bylo pozdě, už se na to přišlo, že zmizela. Přesto s emu ji podařilo tajně vrátit a na případ se zapomnělo. Zkoumání otisků na všech dýkách by asi nikam nevedlo, protože nevíme, kterou si vlastně vrah tehdy "vypůjčil" a na hru je dostávali od rekvizitáře napřeskáčku, tak jak kdo přišel. Komu měla být asi dýka vyměněna - pokud si ji nenecahl sám vrah - mě také napadlo už dříve: nejspíš Romeovi, jeho dýkou se přece pak Julie zabije. Nu a Romea hrál ten den - a i vždycky jindy - Fred Mc Bain. Vidíte, na toho jsem v tom návalu nějak zapomněl. Ale to by ho zároveň zbavovalo viny - pokud není opravdu idiot! No ještě si ho půjčím, zatím teda ještě musím k Jonathanovi.

A také jsem šel. Byl z těch tří nejstarší, ale ani na těch pětačtyřicet nevypadal. A nevím proč, hned od

začátku mi byl sympatický. Od Myriam jsem sice věděl, že je ženatý, ale jeho žena bydlela někde v Ohiu. Nebyli sice separováni od lože či stolu, ale jak bylo vidět, jeden druhému nepřekážel v žití i případném vyžití. Měl černé, kudrnaté vlasy, které asi musely přivádět Allison do extáze už samy o sobě. Bylo na něm vidět, že se rád směje a vůbec vypadal spokojeně, téměř nenápadně. Ale sympatie a nenápadnost stranou - já musel zjistit, zda měl k vraždě právě třeba on nějaký motiv. Když jsem mu řekl, že byl viděn s Allison, ani ho to neudivilo. "A co na tom," řekl mi. "Jsme," opravil se - "byli jsme přece oba dospělí." "To ano, ale ona vdaná a vy ženatý, to u někoho muselo vzbuzovalo žárlivost, ne?" "No a? Mohu já za to, že je někdo žárlivý?" podivil se. "Vy sám nikdy nežárlíte?" "Nevzpomínám si, že bych někdy žárlil," řekl, a vypadalo to, jako kdyby mluvil pravdu. "A vaše paní?" zeptal jsem se konečně. "Ach tak, to už také víte?" "Ano," lhal jsem, jako když tiskne. "Tak dobře, přiznávám, že mi tu udělala scénu. Nějaký dobrák, ale spíše dobračka, jí napsala, že chodím s Allison. Mary - teda moje žena - se to dozvěděla a chtěla rozvod. Jenže já nemám zájem, abych se s ní dělil napůl o dům, který jsem zdědil po svých rodičích. Řekla, že mě bude žalovat o rozvod stejně a zase odjela." Tohle mi ale Myriam neřekla, proč asi? Zvědavost mi nedala: "A zažádala?" "Ale kdepak, to jen tak vyhrožovala! Takhle je na tom daleko líp. Prodej domu by se táhl pár let, úspory žádné nemáme a já bych také s tou svobodou asi nepospíchal. Takhle má moje žena šanci, , že se uchlastám a pak dostane všecko," zachechtal se. Zkusil jsem trik: "Ale takhle mi to neřekli!" "A jak vám to měli říct? Vždyť u toho nebyl nikdo jiný než my a Allison -" Zarazil se. "Snad abyste mi řekl vše, nemám rád, když mě má nikdo za pitomce," naléhal jsem, neboť jsem cítil, že tady něco neklape. "No dobrá, Allison si mě chtěla vzít a Mary od ní chtěla odstupné. Allison byla do mně opravdu hodně zblblá - promiňte, o mrtvých jen dobře, ale mně ublížila. Nevím, proč to vše dělala, snad mě opravdu chtěla trápit anebo nesnesla, aby jí někdo nepatřil. Tehdy jsem ještě nevěděl, že si mě chtěla vzít. A tak když to řekla přede mnou Mary a ta na ni vyjela s tím odstupným, Allison se naštvala a mou ženu zfackovala. Musel jsem je od sebe otrhávat. Mary pak hned odjela, ale slibovala pomstu." "A chtěla se opravdu Allison pomstít?" chytal jsem se stébla. "Ale ne, mně se chtěla pomstít. Ale tohle vše jste přece nemohl vědět, hádali jsme se v mém hotelovém pokoji a to v městě, kde nás nikdo neznal. " "Nevěděl jsem to, ale musel jsem z vás nějak tu pravdu dostat," přiznal jsem se. Nezlobil se, jen se usmál: "To jste mě teda doběhl, ale jinak už vám opravdu nemám co říci." "A jste si jistý, že to nebyla Mary, kdo zabil Allison?" "Stoprocentně," řekl a já mu to věřil - jak už jsem řekl, žena, i když je rozzuřená, nemá tolik síly, aby někoho probodla skrz naskrz a to ještě třikrát. A na najatého vraha to stejně, už kvůli té dýce, nijak nevypadalo. Ačkoliv proč ne? "Dobrá," obrátil jsem, "ale zato vy jste měl dobrý důvod, abyste se zbavil Allison, když jste zjistil, že

vám schválně ubližuje, ne?" nadhodil jsem. Jeho odpověď mě překvapila: "Jistě, důvod jsem měl a to pádný. Ale jak dalece mi vlastně mohla ještě víc ublížit? Mary už všecko věděla a Allison mě ke svatbě nemohla nutit, když jsem byl ještě ženatý." "Takže to byla Mary, co by vám nepovolila rozvod a ne naopak?" uchechtl jsem se. "No jo, když už jste i na to přišel." Víc jsem ani nepotřeboval slyšet - ještě jsem si ale musel něco ověřit. Namátkou jsem ukázal na kukačkové hodiny na stěně jeho šatny: "Ty vozíte pořád s sebou? " "Jo", řekl potěšeně, "ty jsem dokonce vyrobil sám. Pravda, podle plánku, ale já jsem si s tím rád pohrál. Tak, řekl jsem si, detaily už mám, ale důkazy žádné. Ještě si vyšetřím Freda a začnu to dávat do hromady.

Freda jsem si už nevyšetřil, respektive vyšetřil, ale nic jsme z něj nedostal. Ani inspektor Gross totiž nezahálel a datum soudu se blížilo. Ač jsem se snažil jak jsem mohl, oddálit začátek soudu se mi nepodařilo - soudce nebyl příznivě nakloněn mým žádostem a já sám jsem nemohl dělat žádné zázraky. Nakonec, když už jsme ztratil naději, že by se mi ještě onen zbrojíř ozval, rozhodl jsem se to prostě riskovat. Žaloba se vytasila se vším, co měla: hádky Jacka s Allison, její nevěru, to, že se Jack přiznal, že ji udeřil a konečně i jeho útěk z místa činu. Přitáhli k soudu řadu svědků, ale nic nového neobjevili - jen porota trpělivě naslouchala a jelikož se skládala většinou z žen, vypadalo to pro Jacka zatraceně špatně. To se trochu kompenzovalo tím, že přišly na přetřes nevěry jeho ženy. Ale ty už žalobce radši dál nerozváděl, protože by mi dával munici k hlavnímu bodu obhajoby - že totiž bylo víc osob, které měli důvody Allison zabít. Jack mermomocí chtěl, abych ho povolal jako svědka, ke konfrontaci, ale já mu to vymluvil, poukazuje na to, že já mu sice věřím, ale o ženách z poroty silně pochybuju. Pravda ovšem byla, že jsem nevěřil, že by to dobře zahrál. Moje taktika byla taková, že jsem totiž, kde se dalo, postavil protisvědka, který vypovídal o dobrém charakteru mého klienta, přiváděl na přetřes milence jeho ženy, uváděl jejich možné důvody k vraždě a snažil jsem se i jiné svědky různě kompromitovat. Jen jsem doufal, že porota neuzná všechnu tu defakto nepřímou evidenci policie - vždyť žádné otisky na dýce nebyly a hádky, ty přece ještě nevraždí. Ale co to bylo platno: hlavní fakt, že Jack utekl a nebyl k sehnání, se zamluvit nedal a ani jsem se o to nesnažil, prostě už jen proto, abych to pořád porotě nepřipomínal. Přišel den, kdy měl žalobce shrnout své důkazy a proslovit závěrečnou řeč. Po něm jsem měl přijít na řadu já. Vypadalo to pro nás zle. Těsně předtím, než došlo na můj projev, mě ale moje sekretářka zavolala telefonem a řekla mi novinku. Spadl mi kámen ze srdce - náš důležitý svědek se totiž přihlásil. Vzal jsem si slovo a žádal jsem, aby si soud vyslechl ještě jednoho svědka. Žalobce vyskočil a něco namítal. I soudce mě pokáral a řekl, že teď už mám pronést jen závěrečnou řeč, že už svědků bylo dost. "Chtěl bych tu jen uvést svědectví, které se policie možná snažila ututlat, protože svědčí o nevině mého klienta," prohlásil jsem zákeřně, ale zcela takticky. Neměl jsem totiž žádný důkaz, že tomu tak bylo, a nevěděl jsem ani, co svědek řekne, ale potřeboval jsem zázrak jako sůl, právě před tím mým závěrečným projevem, abych se měl o co opřít. Byla to naše jediná naděje. "Tak dobře," řekl soudce, "ale jestli je vaše obvinění falešné, může vás to stát vaši licenci a možnost pracovat ještě někdy jako advokát." Nedal jsem se zastrašit. "Vážený soude, já jsem přece řekl jen "možná" a jestli se v tom mýlím, rád se

inspektorovi Grossovi omluvím." Soudce už nemohl vzít své slovo zpět. Kromě toho byl zvědavý a navíc, kdyby to nepovolil, měli bychom krásný důvod k odvolání. "Jenom bych žádal asi hodinu odklad, prosím," povídám, "než se sem svědek z mé kanceláře dostane." Soudce mi laskavě dal dvě hodiny, snad proto, že už se stejně přblížila doba oběda.

Když se všichni najedli, soud se zase sešel. Ujal jsem se slova a přivolal jsem svého svědka. Uhodli jste, byl to onen zbrojíř, starší, šedovlasý muž. Potvrdil, že asi před rokem si někdo u něj nechal udělat nějakou dýku. Soudce vyzval uředníka soudu, aby mu dýku ukázal. "Je to ta dýka, co jste udělal?" zeptal jsem se ho. "Musím si ji prohlédnout," prohlásil ten muž a když mu ji úředník přinesl, vzal ji do ruky a najednou k mému překvapení prohlásil: "Není! Vlastně je, ale -" "Ale co?" vykřikl soudce. "Já jsem udělal takovou tu zasunovací, divadelní, ale tahle má ten mechanizmus zablokovaný!" "Takže mohla být použita jakožto vražedná zbraň?" ujal jsem se vítězně opět slova. "Ano!" "A také byla, milý pane! Ale to jste nemohl vědět, ne?" pomáhal jsem mu. "Nikdy bych nic takového nevyrobil, kdybych věděl, že to chce někdo použít k zabíjení! To je přece trestné!" "A kdo teda ten mechanizmus zablokoval?" zeptal se soudce, který se najednou ujal vyšetřování za mně, ale mně to nevadilo. Věděl jsem že se ho zeptá na totéž, na co bych se ptal i já. "Asi ten pán, co si to u mně nechal udělat, ne? " odpověděl zbrojíř a půlka soudní síně se začala smát. "Ticho!" okřikl je soudce. "A jak se ten pán jmenuje?" "To já prosím nevím. On jen přišel, podal mi divadelní dýku a řekl, že potřebuje její kopii pro jejich soubor, protože dýky tohoto typu se už nevyrábějí, zda bych mu ji neudělal a za kolik. Když jsem mu řekl sumu, na místě mi zaplatil, dýku u mne nechal a za týden si je obě zase odnesl." "A to není vaším zvykem, ptát se zákazníků na jméno, když jim prodáváte nebo vyrábíte nějaké zbraně?" divil se soudce. "To prosím ano, ale tohle přece nebyla zbraň, ne?" "Ale dala se na zbraň použít, jak vidíte," rozčílil se soudce. " Ale až po určité modifikaci. A i kdyby to byla pravá dýka, to by se pak pane musela zapisovat i jména všech lidí, co si kupují třeba jen kuchyňský nůž," řekl zbrojíř a v sále se opět pár lidí zachechtalo. "Ticho, nebo dám vyklidit sál!" rozčílil se soudce a posměváčkové rychle zmlkli, protože nechtěli příjit o to, jak to dopadne. "Takže vy nám nemůžete říci, kdo ten pán byl, že ano? Pane obhájče," obrátil se na mně, "proč nám sem proboha taháte takové svědky?" "Ale já vám mohu říci, kdo to byl - " ozval se k všeobecnému překvapení starý muž. "Jak?" vyhrkl soudce, ale stařík pokračoval: "Když mi ho předvedete, já ho určitě poznám." To už jsem se chytil stébla zase já, neboť jsem věděl, že v síni sedí všichni podezřelí, všichni členové souboru. Honem jsem se zeptal: "Sedí snad v této soudní síni?" Stařík se otočil, rozhlédl se a řekl: "Ano, sedí tady." V sále zašumělo. "Tak nám na něj ukažte rukou," řekl jsem. Zbrojíř pomalu zvedl ruku a ukázal na - Freda Mc Baina! "Zatkněte toho muže!" vykřikl soudce a za několik minut poté porota usoudila, že je Jack nevinný. Bylo jasné, že jsme vyhráli. Zvedl jsem se, ale Jack, celý zkoprnělý tím vývojem věcí, seděl pořád na

židli. Členové souboru, kteří předtím tolik svým svědectvím shazovali jeho i Allison, se najednou tlačili k němu, aby mu pogratulovali. Konečně jsem ho dotlačil ke dveřím a do auta, kde jsem si teprve opravdu oddychl.

Zajeli jsme do hotelu, kde Jack bydlel a já chtěl oslavovat, ale on se k tomu nějak neměl. Nalil mi whisky, ale sobě ne - prý až později. "Tak to máme za sebou," řekl jsem radostně. "Jedno mi ale není pořád jasné: proč vlastně potřeboval Fred dělat tu nadbytečnou dýku?" "Sám jsi to přece už řekl, ne?" odpověděl Jack. "Potřeboval ji, aby nikdo nepoznal, že jedna chybí. Kdyby si na úpravu vzal jednu z těch, co jsme měli, tak by se hned poznalo, že chybí a upravenou by ji vrátit nemohl, protože by s ní někdo mohl zabít někoho jiného, než původně chtěl!" "Ale stejně se na to přišlo!" namítl jsem. "Nu ano, ale zase se to naštěstí zapomnělo!" "Ale proč potřeboval dýku, která musela vypadat jako ta falešná, mohl přece použít jinou!", pokračoval jsem v pochybách. "No chtěl přece, aby se Allison sama zabila - vždyť to měla v roli, aby použila Romeovu dýku!" Trochu mě to zarazilo: "Ale to je blbost, vždyť by podezření padlo právě na Freda! "S tím on počítal: nikdo přece neuvěří, že by byl tak naivní a sám si tu dýku nastrčil." "Poslyš, ale proč by vůbec chtěl, aby se zabila?" naléhal jsem. "Protože - no protože ho to," zarazil se, ale hned pokračoval, "- no, zfackovala a odmítla." "Ale s tím na mně nechoď - to přece na tebe jen tak nahráli. Neříkej, žes' to nevěděl. Já se vsadím, že spolu chodili dál! Vyšetřoval jsem všechny její druhé milence a myslím, že jestli někoho opravdu milovala, pak to byl právě Fred! Proč by pak prosím tě chtěl, aby se zabila?" "Já nevím, asi se nechtěla rozvést se mnou, nebo co -" zakoktal se. "Víš co," naléhal jsem, " řekni mi úplně všecko - teď už na tom nezáleží. Tys o tom dobře věděl, že spolu chodili dál, co?" Rozplakal se. Nechal jsme ho, až se uklidní, ale nějak se mu to nedařilo. "Já ji opravdu miloval, věř mi to!" "No jistě, a to přece není tvoje vina, co se stalo!" "Ale je - já ji totiž zabil!" Domlouval jsem mu: "Tys ji jen uhodil, ale Fred ji zabil, tou dýkou přece! Ale proč vůbec nejdřív chtěl, aby se zabila sama a pak ji nakonec ubodal sám? Asi si to předtím rozmyslel, že jo? No jo, ten původní nápad byl bláznivý, všecko by ukazovalo na něj, takhle to bylo bezpečnější. Až na to, že ho přece jen nakonec identifikoval ten zbrojíř." "On nebyl ten blázen, ale já. Já jsem si to rozmyslel, ne on - měl indentifikovat mě," trval na svém Jack. "Počkej, tomu nerozumím. Vždyť ho jasně poznal, podle knirku, černých vlasů a vůbec," divil jsem se. "Knirek se dá nalepit, na hlavu se dá paruka a tvář se nalíčí . . . " vysvětloval Jack. Zarazil jsem ho: "Počkej, co mi to tu vykládáš, to je jako kdybys -" "Vždyť ti říkám, že jsem tu dýku nechal vyrobit já!" "Ale to je přece připravovaná vražda! Takže tys to všecko věděl a plánoval jsi to tak, aby se zabila jeho dýkou." Zarazil jsem se: "Ne, nechci víc slyšet, ty si ze mně děláš blázny!" "Nedělám, bylo to tak. Jak já jsem ho nenáviděl! Zrovna do Freda se musela zamilovat! Ve své žárlivosti jsem vymyslel, aby se zabila jeho dýkou. A to jako Julie, která mě zradila! Chápeš tu ironii? Oba tím budou potrestáni! Proto jsem se přestrojil za něho, když jsem tu dýku objednával. Mělo to být něco jako důkaz, kdyby ho soud přece jen nechtěl odsoudit za vraždu, až se Allison zabije jeho dýkou."

Přitakal jsem: "Aha, a pak jsi viděl, že by padlo první podezření také na tebe a raději jsi ji zabil sám a jinak!" "Ale ne, tak to vůbec nebylo!" odporoval. "Když jsem mu měl tu dýku vyměnit - a příležitostí jsem k tomu měl přede hrou dost, byl jsem dokonce už i v jeho šatně - tak jsem na to najednou neměl dost tvrdé srdce. Vzpomněl jsme si totiž, jak jsme se s Allison měli rádi a já jsem nemohl - prostě nemohl, rozumíš? Celou hru jsem pak tu dýku schovával pod kutnou. Pak přišla scéna, kdy Julie padá na mrtvého Romea, jakoby probodena, jenže nebyla, pochopitelně. A tu se to stalo: otevřela oči, usmála se na mě a tak, aby to nebylo vidět z obecenstva, svému Romeovi smyslně přejížděla rukou po stehně. Po spuštění opony jsem za ní zaběhl do šatny a řekl jí, že už to trápení nevydržím, že se musíme rozvést. Řekla, že jí to ani nenapadne, a pak mi řekla něco, co ani nemohu opakovat. Popadl mě vztek a vrazil jsme ji facku. Jak padala, narazila hlavou na hranu stolu. Omdlela, ale já myslel, že je mrtvá. Najednou mě něco přeskočilo v hlavě a já měl pocit, že si nemůže za to všechno zlo, co mi způsobila, jen takhle klidně umřít, ne, že musí umřít i symbolicky, jakoby byla zavražděna. Vytáhl jsem dýku a bodl jsem ji. S hrůzou jsem zjistil, že vůbec nebyla mrtvá. Ani první rána ji ještě nezabila - nešla do srdce. Místo abych se zastavil, ještě jsem ji dvakrát bodnul, ale to už jsem vůbec nevěděl, co dělám. Chvili jsem stál, a nemohl jsem se hnout. Pak se mně zmocnil strach. Setřel jsem otisky na dýce, kterou jsem nechal v ráně. Vyběhl jsem ven z budovy a běžel jsem, ani nevím, kam. Zmocnila se mně panika. Jediné, na co jsem myslel, bylo jak zachránit ten můj mizerný život. Bloumal jsem po parku to už byla noc, nikdo mě neviděl - a zoufale se snažil něco vymyslet. Pak mě to napadlo: v městě přece žiješ ty, a navíc jsi advokát - budeš-li mně obhajovat, jiste uděláš všecko možné, abych se z toho dostal. Ovšem nemohl jsem ti říci celou pravdu, musel jsem to trochu zahrát, abys věřil, že jsem nevinný. Zbývalo jen to, aby se našel zbrojíř, který by pak identifikoval Freda, v tom byla celá moje naděje. Řekl jsem ti pochopitelně jen polopravdu, ale ta je, jak známo, horší než lež. No a zbytek už znáš!" "Ale stejně v tom byl velký risk - hlavně to, že jsi utek," namítl jsem. "To, že jsem utekl, byla moje největší chyba, ale to se nedalo vymazat. Na druhé straně se mi podařilo přesvědčit tě, že jsem nevinný a tím získat čas, aby se svědek přihlási. K tomu inzerátu jsem tě vlastně přivedl trochu sám. Nikdy jsme nevěděl, že jsem tak dobrý herec. Bylo to asi moje nejlepší vystoupení." "Asi jo, " připustil jsem. "Ale co kdyby se býval zbrojíř nepřihlásil?" nedalo mi to. "O to jsem se postaral. Jak jsi dával ten inzerát, nevěděl jsi, kde zbrojíř bydlí. Já jsem ale dal - bez tvého vědomí - úplně stejný inzerát do všech novin toho města, kde zbrojíř bydlel. Bylo skoro nemožné, aby se o tom nedozvěděl. Musím se ti omluvit, ale jinak to nešlo, jinak by to určitě nečetl. " "Myslím, že se mi musíš omluvit za daleko víc. Ty jsi zradil mou důvěru, ty jsi mě využil, vlastně zneužil, tak je to!" řekl jsem tvrdě. "Dobře, omluvím se," řekl unaveně, "ale nejdřív si dám ten drink, už padám žízní," a odešel k baru, aby si nalil. Když se vrátil, podíval se na mně a řekl: "Vím, co si myslíš - že nechám Freda, aby byl nespravedlivě odsouzen. Máš pravdu - už takhle byl potrestán dost. A neměj strach, tady na stolku je moje přiznání, napsal jsem ho pro všechny případy už před týdnem. Udělej s ním, co uznáš za vhodné." "A co ty?" zeptal jsem se, Zvedl sklenku k ústům a zadeklamoval jako Romeo:

"Připíjím na mou lásku ten lék je rychlý! A s tímto polibkem i umírám!" Napil se a uklonil se jako před oponou. Pak si sedl a usmál se: "Není to ironie? Oba jsme vlastně umřeli jako v té hře: Allison dýkou a já - " Nedokončil, ale místo toho řekl: "Shakespeare měl pravdu: celý svět je opravdu jen divadlo a - " obrátil se ke mně: " - jak to říkával náš profesor literatury?" "A všichni jsme jen herci," doplnil jsem ho, ale to už mě neslyšel. (konec) Zpět na index POHLEDY: POČÁTKOVÉ NAŠÍ INTELIGENCE Nevěřte vědcům, kteří tvrdí, že opice začaly myslet, až když slezly se stromů nebo dokonce až když začaly pracovat. Ne, opice začaly přemýšlet, když jednu z nich napadlo, že by jí ta druhá mohla odpomoci od vší. Opičí ruce se totiž výborně hodí k této velice společenské a téměř lidské činnosti. Už jste jistě viděli v zoo opici, jak se touto zábavou zabývá a jak nesmírně důležitě se přitom tváří. Připomíná mi to vážnost sousedek, s jakou drbají novou, přistěhovalou rodinu, teda na rozdíl od opic jen slovy, pochopitelně. . . Ostatních zvířata musí používat na drbání kmeny stromů a podobně, to jen opice a lidé se mohou podrbat skoro na celém těle, neboť jak už jsem naznačil, mají ruce, dokonce šikovnější, než někteří lidé. Tuhle spojitost s opicemi jsem znali už dříve, ale na to evoluční vysvětlení jsme si museli počkat až na pana Darwina, který, když se jednou ráno po flámu probudil, vykřik: "Heuréka! Člověk valstně taky povstal z opice!" Ale vážně: kde začíná a kde končí inteligence? Na to zatím nemáme měřítko. Myslím takové měřítko, jako to, že třeba "když mluví děla, mlčí můzy". To se stačí jenom zaposlouchat a už víme - hele, střílí se, tak to asi budou chudinky můzy zase nějakou dobu zticha. Jisté je, že inteligence končí tam, kde začíná blázinec. Což mi připomíná, že kdosi řekl, že rozdíl mezi bláznem a umělcem je jen v honoráři, ale tomu bych nevěřil, byl to jen takový šťoural. Ještě horší je to s určením počátků inteligence. Chtělo by se říci, že ta je tu od věků do věků, ale to není pravda - všichni víme, že jenom blbost je nekonečná. Nu dobrá, snad alespoň bychom měli vědět, kdo je a kdo není inteligentní. Nu to je jednoduché: inteligentní jsme MY a neinteligentní jsou ONI. Jiný zajímavý fakt je, že kdo se blbý narodí, tak jím většinou zůstane. Blbost je totiž nemoc, která se léčí jen sebepoznáním - a kdo je blbý, ten to nikdy nepozná. Naopak kdo se chytrým narodí, může ještě také klidně zblbnout. není divu, že je kolem nás tolik blbosti. Jiná otázka je, k čenu je teda dobré být inteligentní. Přiznám se, že tohle také nevím. Když jsem po spřátelené invazi utekl do Anglie a z nedostatku jiné práce tam chtěl mýt okna ve výškových budovách, bylo mi naznačeno, že jsem na to jaksi "převzdělaný". Namítl jsme jim, že umím také docela dobře dělat blbého. Ujistili mě, že na to mají jiné lidi a že mi tu práci dají, ale ať teda nedělám ani chytrého ani blbého, ale jen myju okna. Inu Angličané. Myslím ale, že mi tu práci dali hlavně proto, že na mně bylo vidět, že jsem už celý týden nejedl a báli se, že tam hlady omdlím - což jsem měl mimochodem při své zoufalosti také v úmyslu :-). Také později, to už na lepší práci, v Kanadě (u jedné malé firmičky), mi bylo zdůrazňováno, že jako

inženýr nemohu být placen za přesčasy. Na druhé straně ale chtěli, abych tam zůstával po práci - jak prý by to vypadalo, abych to v pět zavřel jako nějaký obyčejný, leč unionizovaný dělník. Tehdy jsem teprve pochopil správnou definici inteligenta: je to člověk, "který je dost nadaný, aby mohl dělat skoro vše a dost blbý, aby to také dělal". Ještě později, to už ve státním podniku, mi při žádosti o přidání bylo řečeno, že mám být spokojen, že mám nadání a nechtít ještě nějaké přidání. To prý dostane Khódl, protože on se snaží a dělá teď už o 10 procent víc. Naznačil jsem, že já za stejnou dobu udělám ale třikrát víc, než on. No vidíš, řekli mi, tobě to jde lehce, ale on se chudák musí na těch 10 procent sakramentsky snažit a dřít a dřít. Chtěl jsem jim vysvětlit, že ale čím víc Khódl dře, tím víc průšvihů nadělá, takže je možná lepší, když víc dělat nebude a že by my právě za to ěmli přidat, ale pak jsem to vzdal. Napadlo mi totiž, že nadání je asi určitý druh prokletí: zatímco blbečkové dostávali přidáno, já pořád jenom makal. Když mi to tehdy - už u té malé firmičky - došlo, tak jsem kvitnul a za rok ta firma zkrachovala. Pak jsem to provedl ještě čtyřikrát, takže jsem za třicet let přivedl na mizinu pět firem, dvě z nich dokonce mezinárodního formátu. A to jen proto, že jsem už pro ně nepracoval! Ano, přátelé, moje sobeckost způsobila, že jsem zanechával práci jen v rukách samých Khödlů avýseldkyse dosatvily. Jenže, řekněte sami: nebyly to vlastně mé první projevy inteligence? Zpět na index PŘEČETLI JSME: STÁŘÍ MLUVÍ SAMO O SOBĚ Tom Koch: "Age speaks for itself: Silent Voices of the Elderly" ("Stáří mluví za sebe: Tiché hlasy starých lidí") Greenwood Publishing, Prager trade, 2000) Pamatuji se, jak na jedné párty kdosi navrhl přípitek "Na děti našich rodičů!" a já z žertu dodal: "A na rodiče našich dětí!". Ostatní hosté byli chvíli překvapeni, než jim došlo, že je to vlastně totéž (teda většinou :-). podobně i to, jak se dnes díváme na staré lidi je předobrazem toho, jak se bude příští generace dívat jednou na nás, pokud se toho starého věku dožijeme. Kniha Toma Kocha: "Stáří mluví samo za sebe" nám opravdu v tomto směru otevře oči. Je to sbírka vyprávění několika starších osob - poněkud smutné příběhy na pozadí krásné Havaje či Britské Kolumbie. Jsou to také - jak bychom řekli - studijní případy, hluboký pohled do života lidí "na druhé straně hory", na té sestupné půli křivky našeho života. A je to smutné popsání toho, jak naše společnost reaguje na starce a stařeny a jak se tito musí vyrovnávat s vlastním stářím. Na první pohled se mohou tyto historky opravdu zdát smutné. Pan Koch to ale vidí jinak. Pro něj všechny ty životy popsané v jeho knize představují určitý triumf. Jsou to příběhy lidí, kteří přežili války, krize a mnoho jiných potíží, se kterými se setkali během svého dlouhého života. Pro něj jsou něco jako naši učitelé a sympatie, které pro ně cítí, jsou očividné, když říká: "Mnozí, jsistě většina z nich, jsou lidé, které jsem znal nebo ještě znám. Jsou to lidé, kteří vše přežili a to pro mě byla výzva, abych nejen zapasal jejich názory, ale i poznal, že dohromady znají to, co nikdo z nás, jako jedinec, nemůže vědět. Moje naděje je, že se naučíme jeden od druhého, co to je být tak dlouho naživu a že to je budoucnost, na kterou se můžeme těšit. Je jasné, že se Tom Koch zajímá právě o tyto lidi a i o to, jak se na staré lidi vůbec díváme. V naší severoamerické společnmosti je velký úspěch vlastně to jediné, co se počítá - vše ostatní je jen "selhání". Také starý věk se boužel považuje za určitý druh neúspěchu, dokonce i takřka

"nevyhnutelného". Ale je tomu skutečně tak? Pravda, i někteří staří lidé si to myslí, protože jsou zvyklí měřit je podle měřítek "býti" a "míti", namísto "cítit" a "dávat". Pravda, jak zestárneme, naše zdraví se zhoršuje, jsem dříve unaveni a nakonec i odcházíme do penze. Už nejsme schopni dělat to, co mohli dělat dříve a třeba už ani nevidíme nějaký účel v pokračování našeho života. Ale musíme kvůli tomu zoufat? To vše závisí na tom, jaké úkoly si budeme dávat a jak je budeme plnit. To neznamená postupně "snižovat" laťku, ale jen se přeorientovat. Případy uvedené v knize pana Kocha jasně ukazují, že ti, ketří dokážou svoje úsilí přesunout ve správném směru, si vedou lépe, než ti druzí. Mně samotnému je teprve 63, jsem tedy jěště cosi jako mladík mezi nimi a pořád ještě ani nevím, co mohu od stáří očekávat. A zde jsem se právě od knihy "Stáří mluvi za sebe" hodně přiučil. Mohu se nějak vyhnout narůstajícímn zdravotním potížím? Asi sotva, ale s těmi se vyrovnat už umím. Před mnoha lety jsem měl úraz na lyžích a rozdrtil jsme si čášku v koleně o strom. Po operaci mi to trvalo půl roku naučit se znova chodit. Ještě víc času uplynulo, než jsem zase začal lyžovat, a to navzdory tomu, že mi řekli, že to je právě věc, kterou už nikdy nebudu moci provádět.. Ne, víc mi dělá starostí t.zv. "mentální zraněni" - ta se léčí daleko hůř. A jedno z takových je právě poměr naší společnosti ke starým lidem. Jejich přátelé, jejich vlastní rodiny, všichni jsou jakoby bez srdce. Není divu, že se lidé bojí stáří, že se pak nebudou moci sami pohybpovat a že budou závislí na druhých. A co je nejhorší, staří lidé se bojí, že ztratí svou perspektivu, přestanou si vážit sebe sama a dokonce začnou mít jakýsi pocit viny. Proč si naše společnost tak málo váží stáří? Tom Koch naznačuje, že to není, že by se nám snad někteří staří lidé nelíbili (teta Margaret, strýc Bill). Ne, my nemáme rádi stáří jako takové. S tím musím souhlasit i já: všichni víme, že stáří nad námi visí jako proslulý Damoklův meč. Všichni budeme jednou staří, pokud se toho dožijeme. Ale nemusí to být tak hrozné - když uvážíme všechny okolnosti prostě si jen musíme tento úsek našeho života přehodnotit. Ovšemže přitom musíme my mladší změnit náš postoj a pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Také musíme bojovat proti všem druhům předpojatosti, například proti té, že nám staří lidé odčerpávají finanční prostředky na zdravotní péči. Pravda, staří lidé potřebují víc pozornosti, víc péče, ale cožpak bychom očekávali míň, až budeme my sami jednou staří? Zvláště teď, kdy je dlouhoživotnost reálnou skuečností! Ale podívejme se pravdě do očí: ti lidé přispívali na zdravotní ppojištění běhenm celého svého produktivního života a když byli mladí, také z té pokladny neodebírali mnoho. Odepřít jim pomoc teď, kdy ji nejvíc potřebují, by byla skutečně nespravedlnost. Na drihé straně ale od nich můžeme přece získat mnoho zkušensotí, kterých můžeme použít, Oni také mohou pomáhat naší společnosti i jinak: zatímco nemohou pracovat tak těžce, jako dříve, přesto se můžeme poučit z jejich zkušeností. A oni mohou pomáhat společnosti i jinak, různým způsobem. A co víc: někteří už i pomáhají a navíc zadarmo! Tato kniha je opravdu něco, co by si měl každý přečíst, nejen staří, ale hlavně takoví, jako jsem já, kteří s tím ještě mohou něco udělat. Jak říká Tom Koch, stáří není nutně ta méně produktivní část života a není to "poslední příčka na žebříku života". Musíme se prostě naučit vážit si stáří, to je vše. Zpět na index POEZIE: SALTO MORTALE

to ticho v manéži jen on ve světle stál a s lehkým úsměvem se skláněl k publiku v srdci měl malou, malou vzpomínku a na rtech ještě její slané slzy však jeho oči, oči mlčely pomalým krokem přichází teď k lanu bojím se, bojím, plakala je podivný, je hrozně divný den lano se prohýbá, vine se jako had je podivný, je divný den, zdál se mi, milý, hrozný sen nech mě být, říkal, nech mě být, já musím, musím, musím jít jak tiše jsou dnes ti tam dole nechoď dnes, nechoď, plakala co je to se mnou, cítím klid, jsem klidný, cítím jistotu nohy jsou lehké, lehké, lehké proč dneska mlčí tamti dole už jenom chvíli malou jen jen ještě chvíli malou jenom zdál se mi sen, zdál se mi sen neplač, já přijdu přijdu zpět prokletá hlava je tak těžká a jenom ještě jeden skok už jdu, už letím, bože, to je let proč jsou dnes zticha ti tam dole . ..

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie