Jan Balabán
Zeptej se táty
BRNO 2011
© Jan Balabán — dědicové, 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7294-437-8
Lidé cestující rychlým vlakem si toho psince vůbec nevšimnou. Křik vysílených tvorů bez domova je pohlcen rachotem kol na výhybce, která soupravu odklání pryč z tohoto kraje, který ještě dále klesá. V podzemí zavírají prázdné kapsy, z nichž horníci vyrabovali uhlí. V temnotách dosedají stropy na podlahy. Krajinný profil se prohýbá a provozovatelé dráhy musí stále zvyšovat náspy pod kolejemi, aby udrželi rychlíkovou trať jakžtakž přímou pro rychlou jízdu. A tak si lidé cestující rychlým vlakem toho místa nemusí ani všimnout. Tohle místo pro ně neexistuje. Existuje jen pro toho, kdo je k němu připoután jako k chudácké posteli, o níž vůbec nestojí, a přesto zůstává jeho. Už z ní nesleze, už nevezme lože své a nebude chodit. Naopak lože vezme jeho. Vezme ho ze světa živých do světa věcí, do světa posledních věcí, na místo dostatečně dezinfikované a organizované, aby příliš neděsilo ty, kteří ještě mají moc na svá lože lehat a vstávat z nich, dokonce svá lože snad i nosit. Pachtit se z domu do domu se svým nábytkem stále otlučenějším zas do něčeho levnějšího.
5
6
A přibližovat se tak krok za krokem k tomu poslednímu útulku, který tu budeme mít a jehož představu celý život pracně potlačujeme. Jak by člověk mohl žít, kdyby se měl pořád jen těšit na bídu, k níž bude před smrtí přinucen. A vlak je pryč, a jestli se za námi z jeho oken někdo přece jen ohlédl, jestli dokonce i zahlédl dva lidi před vraty psího útulku, stejně necítil ten smrad a neslyšel ten křik a neměl v hrudi to srdce sevřené těžkou vzpomínkou. Co je? zeptala se Jeny, když pocítila zachvění Emilovy ruky. Ale… paměť, svinská paměť. Vždycky’s byl na svou paměť hrdý, a teď svinská? Taková vychrtlá svině, která se ničím nezasytí. Jednou mě sežere a budu žít jenom v ní, odpověděl Emil a opětoval sevření Jeniných prstů. Jen malé, nejmenší možné ujištění a žádná slova. To byla ona. Proto s ní žil. Proto s ní šel i sem do psího útulku, najít psa, kterého by si měli vzít domů. Když byl Emil malý kluk, vždycky po psovi toužil. Jednou si ho i vymyslel a chodil ho hladit a krmit pod schody do sklepa, kde ho schovával před rodiči, kteří psům nepřáli z přísných a vážných důvodů. Člověk nemá plýtvat péčí o zvíře, když je tolik potřebných lidí. To je náhradní řešení, ujmout se pejska — a kdo se ujme všech těch starých a nemocných lidí. Ale Emil skutečně nevěděl, jak se ujmout staré paní z vedlejšího domu, která jen celý den hledí z okna a stárne. A on za to nějak může, protože pro ni
nic neudělá, jak je rok dlouhý. On je ten nikdo, který ji nenavštíví. Místo toho, aby za ní zašel s kouskem jablečného koláče a nějak, nevím jak, ji potěšil, radši si s mladší sestrou Kateřinou vymýšlí pejska, který přespává na staré dece pod schody do sklepa. Nakonec z toho tak zblbnou, že jsou vážně zklamaní, když tam na ně ráno nečeká, když tam není a asi nebyl. Miloval Katku za to, že řekla to slitovné „asi“. A pak se spolu třásli vinou a strachem, když ta stará paní umřela a oni ji nenavštívili a místo toho plýtvali péčí o vymyšleného psa. Jsou hříšníci. To je jisté. Jsou kozlové, kteří jednou budou odděleni od ovcí Božích. Po kolena v černém blátě hříchu budou žalostně mečet na temné straně krajiny soudu. Ta krajina se bude zatraceně podobat této proláklině pod železničním náspem. Tak pojďme pro pejska, vyzval Emil svou ženu hlasem už opět pevným a vykročili spolu ke kotcům, jejichž obyvatelé se lidem podobali víc než kdejaký člověk. Opatrně! Tichý věcný hlas správkyně útulku měl zázračnou schopnost pronikat bouřlivými poryvy psího štěkotu. Tahle paní se slámově žlutým přelivem na vlasech byla ještě mladá a hezká a jistě by se uměla vyjímat i jinde než na dvoře plném… Pozor, ať do toho nešlápnete. Ale ono moc nebylo kam šlápnout. Nevím, jestli ho ještě budete chtít, ukázala ke kleci obývané jediným, před půl rokem odchyceným psem. Ze tmy za pletivem vylétlo cosi jako kus hadru s hlavou a nohama. Odřený bok udeřil do pletiva, sjel po něm
7
8
dolů a schoval se ve tmě v koutě, odkud blýskal světlýma těkajícíma očima. Tohle dělá pořád, řekla správkyně, stokrát za den, podívejte se na ty dráty. Šikmo dolů jako pruh světla se po drátěné síti táhla stopa nalepených chlupů a zaschlé krve. A zase. Buch! A drrrrrr… dolů. A zase ty oči blýskající z tmavého kouta. Emil a Jeny zahanbeně mlčeli. Emil si vzpomněl, jak tenkrát vynášeli z domu tělo zatrpklé staré paní přikryté plachtou. Zakrýt plachtou! Tuhle klec, celý útulek, celou tuhle krajinu zakrýt plachtou a přenést někam na místo milosrdné smrti. Oddělme je zeleným plátnem jako na áru, ať na ně nevidíme, když už se nezmůžeme na nic jiného než myslet na morfium. Tak jsem se dokodrcal domů z nemocnice, kde můj otec už nemohl vstát, natož vzít své lože. Spadl jsem tváří do peřiny, brečel jsem a blekotal jsem něco o injekci, která ukončí to trápení, tedy jeho život. Pokročili k další kleci. Ten pes byl krásný a musel být drahý a z dobrého rodu. Dlouhé bílé chlupy s delikátní hnědou podsadou, bílé zuby ostré jako pila. Uši jako dva bělostné trojúhelníky, špice hor, hroty kacířských čepic přilepených na hlavu lidem hnaným na hranici. Dosud silnou tlapou se vzepřel proti mříži a celý se prohnul a zaklonil v hlubokém vzdechu. Třásl se jako ruka hledající ve vzduchu oporu, která tam není. Jeho otevřená morda s bílými zuby, růžovým patrem a dychtivým jazykem jako by se chtěla zakousnout do záchranného lana, které nikdo nespouští.
V tomto vratkém prohnutí setrvával hrozně dlouho, aby jeho prosba byla hrozně neoslyšitelná. A zase nic. Bílé trojúhelníky se propadly dolů. Zůstal ležet přitulen k posrané podlaze a jeho doufanlivé úpění se změnilo jen ve skučení, které méně bolí a méně znamená. Mnohokrát za den vyzkoušené poznání, že ten nesnesitelný přítomný okamžik, z něhož je třeba jen a jen uniknout, je mým ložem, z něhož už neslezu. A za chvíli se ty trojúhelníky zase zvedají a zase nám tu v nepochopitelné naději kyne toužebné prohnutí, které už kvůli té bolesti někdo musí, zatraceně, musí přivinout! Couvají zahanbeně. Tak velkého psa si nemůžeme vzít. Paní se slámovým přelivem chápavě přikyvuje. Tyhle vyhýbavé řeči slyšela už aspoň tisíckrát. Jeho bolestné a marné prohnutí jí přeběhne po rtech jako hořký, ale nevyčítavý úsměv. A pak na Emila konečně otevře tlamu pes, kterému je jasně rozumět. Vlčák. Nakrčený horní pysk a odhalené žluté tesáky. Baf! Baf! Baf! Zní to jako rány z pušky. Chlupy na hřbetě hrozivě zježeny. Táhněte! Táhněte pryč! Děkujte Bohu za ty mříže. Prásk! Prásk! Oči jako dva lískové ořechy v krvi. Krev, jen krev, i kdyby to měla být krev vlastní, je to, po čem touží jazyk šlehající mezi zuby. Zastřelte mě! Já od vás nic dobrého nečekám. Emil se ve strachu odvrátí od chatrného kotce a uvidí Jeny, jak se uprostřed dvora sklání k malé fence s černým natrženým okem. Připíná ji na řemínek a bere si ji jako výkupné z tohoto ztraceného místa, nad nímž právě burácí další rychlíkový spoj.
9
Všichni tři nasedli do auta a ujížděli po zvlněné silnici z Karviné do Ostravy a dopravní značky s nápisy „Pozor důlní vlivy!“ jim připomínaly, že pokles tohoto kraje ještě neskončil.
10
Hans měl takovou pověru. Nadcházející den hodnotil podle toho, zda zrána potkává spíš pěkné nebo spíš nepěkné ženy. Pro ty sem tam kradmo zahlédnuté hluboké oči, citlivé rty, naklonění hlavy nebo úsměv přecházející po tváři jako přitakání vezdejšímu životu Hans vůbec nelitoval, že sedí v tramvaji, a ne za volantem černého poloterénního vozu, který teď u červených světel na křižovatce stojí vedle tramvaje a jehož řidič nervózně bubnuje prsty po palubní desce, očividně celý vzteklý, že ho křižovatka staví na stejnou úroveň s těmi sockami, které z oken tramvaje očumují jeho vůz. Poslouchá své stereo a nevidí, jak krásně drží hlavu dívka u tyče, ne u striptýzové lesklé tyče barového dancingu, ale tady, u dveří tramvajového vozu. Poslouchá hudbu ze sluchátek a naklání se do dne a netuší, že někdo je skutečně okouzlen jejím půvabem. Hans slyší syčení ze sluchátek a představuje si, jak se hudba naplno vlévá do jejích růžových zvukovodů, jak se tou hudbou celá zachvívá a zachvívá se i stříbrný kruh napůl ukrytý v jejích vlasech. Hans tomu okamžiku věří. Ne té dívce. Dobře ví, že se může stát, že otevře ústa a z nich vyjde něco sprostého nebo
pitomého. Hans věří, že zahlédl oblý okraj krásného dne, který by dnes mohl být, který dnes jistě pro někoho je. Pak se rozsvítí zelená. Černý SUV dole pod oknem vyrazí vpřed za svou rychlostí, zbrkle a rychle jak prase ke žlabu. Dívka se na Hanse podívá a ztratí se v davu. Ono je to úplně jinak, řekl mu na tohle jeho ranní čarování jednou mladší bratr Emil. Statisticky musí být těch hezkých a škaredých každý den asi tak stejně. To jen tvoje oči mají někdy schopnost vybírat z toho chumlu ty krásné a jindy ty hnusné. Hnusné, tak to řekl, to bylo jeho slovo. Klidně řekne o ženě jen tak od pohledu, že je hnusná. Emil to tak měl už od dětství. Všechny a všichni jsou hnusní, jen jediná, na kterou on si myslí, naopak krásná. Tak úžasná, že vlastně ani nemůže existovat. Jen na chvíli, jen na vteřinu se může vyskytnout, o to hroznější je zklamání, které u Emila krásu nedohání, ale předchází. A to jsou zase tvoje oči, Emile. Oči, které krásu nechtějí vidět, ale chtěly by ji na lidi vrhat. Tak jako se ty pořád na lidi vrháš jako vlčák na plot s ostnatým drátem navrchu. S tím psem by Emil souhlasil. Ano, krása musí zraňovat, protrhnout vrstvu lhostejnosti. Ale ta vrstva je někdy nutná, aby se člověk v každé chvíli nezjitřil a nezešílel. Aby mohl být normální, aspoň u těch normálních věcí, Emile. A co jsou ty normální věci? Hans si vybavil Emilův zběsilý pohled i hlas. Jeho nevraživost ke všemu, co
11
12
zrovna teď není jeho. Ke všemu, co sám nesložil jako lovec jelena. Normální věci nejsou. Jen tupec může chtít normální věci. Víš, Hansi, co mě nezraňuje, to pro mě není. Ti tvoji normální lidi by mě nejraději viděli zavřeného v pasťáku, v pakárně, na vojně s bajonetem v prdeli, na špagátě! Emil dokázal hned křičet a hned se palčivě urazit, ponížit se a pomstít se sám sobě za to ponížení a to všechno v jediné minutě, v jediné vteřině, která nebyla o něm. Hans pokračuje dál do práce, jako normální slušný člověk, a má pocit, že mu něco uniká, že zapomněl někde něco zaplatit, vyplnit, odeslat, někomu něco říct. To je všechno pravděpodobné, ale to ho nebolí. Ani to, jak je to s tou krásou. Bolí ho Emilova úzkost. Vzpomínky na dobu, kdy to tak měli spolu. Kdy oba hleděli na svět jen úzkou střílnou z citadely, která byla pouze jejich. Bolí ho to jako vzpomínka na starý návyk. Vzpomínka na člověka, který umřel, na tátu, jehož hrob se ještě ani nepropadl. Jak on to měl? Ve skutečnosti spíš jako Emil, ale celý život trval na tom, že svět je dobrý, protože Boží. Tramvaj zastavila u parku na náměstí. Tady jsem kdysi míval kancelář a nedařilo se mi. Hans vzpomíná, jak celé dny čekal na nějakou práci. Neuroticky kontroloval poštu každou hodinu. Telefonoval. Hloupě se ptal sekretářek svých spíš už bývalých klientů, jestli by pro něj něco neměly. Předstíral, že není na dně, a stále obtížněji zaháněl chuť skočit si přes park
do krámu pro flašku, na kterou neměl, nebo by neměl mít, jestliže nemá doma na nájem a na daně. Když po takovém dni konečně vyšel z té pasti práce bez práce, potkal v parku pod vysokým černým topolem dívku, která se líbezně usmívala. Usmívala se tak plně a úplně, jako by se jí právě něco plnilo, jako by se právě zamilovala. Široké jiskřící oči. A pak si ta dívka utírá nos kapesníkem, který má trochu podivně zastrčený v rukávu červeného kabátku. A pak se usmívá ještě víc, protože to není kapesník, ale mikroténový sáček s ředidlem. Je tak krásná, že zrovna teď by všechno mělo skončit. Život i svět. Teď, a ne až někdy za čas v nemocnici, ve fáčích a gáze, v odplivovací misce, u nějakého hrozného přístroje, který ti nemilosrdné sestry nechají pištět u hlavy celou noc. Hans vystoupil z tramvaje. Nemůže přeci minout ten černý topol v tomhle ranním světle. Od otcovy smrti k němu chodí jako k nějakému totemu. Jeho mohutný vysoký kmen je prohnutý jako plamen v poryvu větru. A když se vítr utiší, koruna se vrací zpět, i když kmen ještě zůstává vzdut ve směru vychýlení. Nádherný oblouk, který tu trvá snad čtyřicet let. Černé topoly rychle rostou i umírají, podobně jako lidé. Čtyřicet let trval poryv, který prohnul plamen, poryv, který ohýbal mého otce, můj rod i můj národ, a teď bychom chtěli věřit, že se vracíme zpět k vertikále? Ten strom je sochou našeho času a u jeho paty stojí mladá dívka, skoro ještě dítě, se svým fetem a s očima otevřenýma do vesmíru a usmívá se víc, než je to vůbec možné.
13
Malíř Hans sklapl náčrtník s mnoha skicami k jednomu obrazu a sám sebe se ptal, jak to tedy dneska bude s tím krásným dnem.
14
Něco se pohnulo. Není to vidět, jen se to hýbe jako had. Jako had v borůvčí na mezi. Matka nás vždycky, když jsme odcházeli s konvičkami v rukou z domu, varovala: Dávejte pozor na hady. Mluvte nahlas, dělejte kravál a pak chvilku počkejte, ať mohou odlézt. Tenhle jen tak neodleze. Marta Nedomová, čerstvá vdova a matka dvou synů a dcery, nerada přichází na to, že už není malá holka s konvičkou na borůvkové mezi a že to, co se pohnulo, není ani slepýš, ani zmije, ale krutá myšlenka, která jí teď v noci trhá vzácný spánek. Teď už nezaberu, posteskla si, sedmdesátiletá, hubená a sama na široké manželské posteli. Přitiskla se ještě víc ke své straně, ke své pelesti, aby nezabírala místo. Komu? Už mnoho měsíců vedle ní nespal. Mnoho měsíců spával, či spíše přečkával noci, v nemocnici a teď už je nepřečkává ani tam. Na společné posteli po něm zůstala prázdná polovina. Marta tam zpočátku nechávala peřinu a polštáře, pak je dala pryč, ale pocit, jako by spala vedle mrtvého, jí stejně zůstal. Ba co víc, ten pocit rostl. Stále víc si uvědomovala jeho nepřítomnost. Cítila ono nic, které tu po něm zbylo. Jeden z jejích vnuků kdysi rozumoval nad prázdným papírem: Vidíš, babičko, teď tam není nic. A když tam
nakreslím třeba meč nebo jitřenku… Bylo to v období dřevěných mečů, štítů, sekyr a řemdichů, řečených morgensterny, tedy jitřenky, místo ostnatých železných hlav na řetězu jen tuhé papírové koule na špagátě. Její synové tyhle věci klukům pomáhali vyrábět a oni pak s nimi prožívali bezpočet hodin denního snění v boji se skřety, orky a jak se všechny ty jejich postavy jmenovaly… a když nakreslím meč nebo jitřenku, tak to nic už tam nebude. A babičko, mně je tak líto toho nicu. V chlapcových očích se zaleskly slzy dojetí a chvíli vypadal tak vážně a vědoucně, jako by právě nazřel základní pravidlo bytí a času. Nejsoucí ustupuje jsoucímu. Chlapečku, až budeš muž, chlapečka nebude. Ale tady, na tom Záhořově loži poloprázdné manželské postele, jako by naopak jsoucí Marta ustupovala nejsoucímu Janovi. Jeho prázdná polovina se šířila do její. Neodešel jen on, ale do nicoty postupně odcházelo vše, co spolu měli. V pokračujících týdnech Marta sledovala postup té ztráty či odcházení. Jako by na všech místech, kde byli spolu, kde on s ní byl, nemělo být nic. Některé vdovy by to tak rády měly. Zemřel, tak vše vyklidit, zbavit se všech připomínek a zahájit další dějství života. Ne tak Marta. Marta chtěla pokračovat, chtěla věřit ve společenství živých a mrtvých. Rozhodně však ne mysticky, nebo nedej bože spiritisticky, nebo jako ti všelijací dnešní pobožní kašpaři, kteří, když už je to povoleno, ukazují v televizi při vzpomínkách na mrtvého kolegu prstíkem ke stropu a říkají: On se na nás z vrchu dívá.
15
16
Hovno se dívá, ulevila si Marta. Ona chtěla ještě těch pár let, co jí tady zbývá, pokračovat ve společenství úkolu a cesty a nestarat se o to, co je za jejím koncem. A zrovna jí se vytrácelo a mezi prsty utíkalo to, co by jiní rádi zahnali. To společné, to, když jsme se rozhodli…, když jsme nemohli…, když jsme se těšili. Společné mizelo a černý obdélník se šířil a hrozil, že se stane čtvercem. Nakonec nestane. Zase se něco pohnulo. Tentokrát v domě. Ano, je tu Kateřina, její nejmladší dítě, jediná dcera. Slyšela kroky bosých nohou a dovedla si představit, jak ta holka v noční košili, jak ta bezmála čtyřicetiletá žena prochází domem, asi na záchod nebo do kuchyně se napít, a nerozsvítí si. Kateřina nikdy nerozsvěcí, ona se nebojí tmy. Katka se nebojí. Marta si vzpomněla na Vánoce, kdy se jedinkrát skutečně nadělovalo. Měly to být nejsmutnější Vánoce na světě. Posadila kluky, staršího Jana, řečeného Hanse, a mladšího Emila na lavici v čekárně a přikázala jim, ať si sundají čepice a rukavice a nezlobí. A musíme tam jít? V Hansových očích byl strach i dětské sobectví, to zvířátko v člověku, které mu velí pryč z místa bolesti, nechodit na místo trápení, radši zůstat v čekárně a pošťuchovat se s bratrem než být nahoře v bílém pokoji u horečnatých očí sestry, která si už nechce hrát, která se už nemůže pošťuchovat. Kdyby tu byl Jan, tak by jim to poručil. Ale ten byl už nahoře v pokoji u Katky. Ach to nedomovské obcování se smrtí. Tahání dětí k umírajícím, tahání dětí
k otevřeným rakvím. Ta podrobná vyprávění o hrdinských skonech patriarchů a velebáb starého evangelického rodu. Nemusíte tam, řekla rozhodně. Ale měli by se rozloučit se sestrou, slyšela v duchu Janův vážný hlas. Ne, dnes tam nemusíte. Co jsem to udělala, říkala si cestou po schodech, na nichž potkávala šťastnější rodiče, kteří si brali své děti na svátky domů. Co jsem to udělala? To jí Jan neodpustí. Ustupovat dětské zbabělosti. Tomu zvířeti v člověku. Určitě půjde a vytáhne je nahoru. Aby se rozloučili, neboť jejich sestra nemůže přežít kombinaci dvou nemocí. Ne, Jane, já jsem ničemu neustoupila. Marta mluví do prázdna po Janovi, do toho černého obdélníku, který hrozí stát se čtvercem, do tmy vzpomínky, v níž nikoho nevidí, jen sebe samu se svým tehdejším rozhodnutím, osamělou jako vždy. Ničemu jsem neustoupila, jen jsem věděla. Věděla jsem naprosto jistě, že čas rozloučení ještě nenastal, ty jeden morbidní Nedomo. Elektrická konvice v kuchyni hučí a hučí a pak cvakne. Vařící voda teče, asi na sáček zeleného čaje. Jak je to krásné představovat si tu skutečnost. Vidět ji ve své mysli. Stará bába nemusí hned vylézat z postele a u všeho být. Jen si to představit. A pak zaslechne kroky bosých nohou dcery, doktorky přírodních věd, která za ní přijela až ze Skotska. Ty rychlé, přesné kroky, které nepotřebují světlo, Martu ujišťují, že ten
17
černý obdélník přece jen do čtverce nedoroste. Alespoň dnes v noci ne.
18
Johana leží klidně na zádech, pramen černých vlasů obtáčí její tvář, dýchá zhluboka a pravidelně, jako by spíše meditovala nebo se modlila, než spala. Spí, jako spávají ti, které někdo naučil usínat. V zimní noci je okno pokryté námrazou. Světlo z ulice je rozsvěcí jako matnou tabuli visící v temném prostoru. Johanin pravidelný dech náhle ztrácí svůj pravidelný rytmus, snad polknutím, zakašláním. Její oči se pootevřou a sinalé světlo z ledové matnice projde mezi řasami do propusti jejích spících zřítelnic. Oči se prudce a pevně zavřou, mladá žena ztuhne a zadrží dech. Drží, drží a pak začne dýchat rychle a mělce jako vyděšený pes. Ani se nepohnu, ani o milimetr, i kdybych měla hned umřít! Nezakašlu, i kdybych se měla udusit. Nechci, nechci se dotknout těch řemenů. Jestli tam jsou? Jistě tam jsou! Za ruce, za nohy a ještě jeden přes břicho. Nehýbej se, nezjišťuj nic a hlavně neotvírej oči. Jistě tam svítí ta hrozná tabule. Jsou za ní stíny těch, kteří tě připoutali. Ten strašný člověk s bílými vlasy, co na tebe mluvil a mluvil, jako by tě chtěl rozdrtit už jen tím hlasem. A přitom tě drželi a bodali tě do rukou a kdovíkam, do páteře, do mozku. Jistě tam pořád jsou za tou tabulí. Jistě mi ty řemeny ještě nesundali,
i když slibovali, že to udělají, až se uklidním. A já, já jsem tak klidná, že vůbec nejsem. Musím to zaspat. Přestat být. Přestat být! Tlačí ruce sevřené v pěst do matrace, propíná lokty i kolena, až je napjatá jako struna, kterou rozechvívá dlouhá bolestná křeč. To není ze svalů, to jsem se nepřetrénovala, já, kdysi závodní plavkyně, prsařka, kraulistka, šťastnější ve vodě než na vzduchu, a teď jsem v ohni, jako ryba, kterou táhnou za hubu, za zuby, za jazyk pokousaný tou křečí ven z bezpečné vody. Pálí to jako žíravina, rtuť, aceton! Mám toho plnou hlavu a křičím: Dejte to do mě! Dejte to do mě! A já se na to celá narazím jako na kůl, jako žíla na jehlu a bude to všude, ve mně a kolem mě, sladké, jako když ti teče krev z nosu do pusy a ty si z toho nic neděláš. Plaveš si, plaveš, prsařka, kraulistka, pořád pod vodou, azurovou, acetonovou, nepotřebuješ dýchat, ani šnorchl, ani akvalung, plaveš si ve vlastní krvi, bezpečná, že tam za tebou nikdo nemůže, nemůže, nemůže, nemůže, opakuješ jako pitomá, ani za ten tvůj rozbitý nos a roztržený ret tě nikdo nemůže vytáhnout z azuru a z acetonu, z modré a oranžové, modré a oranžové. Nevrátím se tam, kde se nedá žít! Nikdy se tam nevrátím, do té díry ve dvacátém patře v paneláku, kde nejsou žádní lidé, je to jak včelí plástev, kterou vyžraly larvy motýlice, jak mi to ukazoval děda, ach fuj, dědečku můj mrtvý, zachraň mě, červi prolézají panelem a já jsem tu v bytě, to není byt, to je hromada odpadků, to je vyteklý hajzl, to je moje prdel od hoven, to je
19
20
moje kunda od krve, a on mě v tom nechá. Tak už to do mě dej! Ale on to do mě nedá. Svítí mi laserem do oka, asi mi ho chce vypálit. Ale já mu vypálím. Oženu se po něm pěstí, rozbiju mu ty brýle, vyrazím mu zuby, dej to do mě, ty šedivče, kopnu tě do břicha, zakousnu se ti do ruky, dej to do mě, ty svině! Ach… už mě poslechl, už mi to konečně dává. Ale to není to, to není to! Asi mě tady chtějí zabít! Musím pryč! Vyklouznout, vykroutit se! Ale cosi mi ujíždí v hlavě. Tluču s ní na všechny strany, tluču s ní jako kladivem, ale nemůžu to vytlouct. Odcházím pryč a vím, jak hrozné to bude, až se vrátím. Dech mladé ženy se zklidňuje. Už je opět hluboký a oči za víčky se nehýbou tak prudce. S jednou rukou za hlavou a s druhou na břiše už zase spí ve své naučené meditaci. Spí a fetuje kyslík. Jedinou drogu, kterou jí nechali. Kde ses tak potloukla? ptá se mě sestra Jeny. Podívám se do zrcadla na ty podlitiny a šrámy na své holé, ne holé, na dva milimetry ostříhané hlavě. A proč máš holou hlavu? ptá se mě Jeny, jako by čekala nějakou odpověď. Prý jsi hrozně vyváděla. Doktor říkal, že tě museli spoutat. Tak ty mu říkáš doktor, ale pro mě je to doktor smrt. Moc toho necítím. Jsem teď chráněná. Dali mi nějakou podlahu a strop, abych se ani nepropadla, ani neulítla. Kéž by to tak zůstalo.
Jeny si sedne ke mně na postel, ke mně k Johaně, k Johance z Arku, jak se mi v dětství posmívali, ke mně skoro upálené Panně Orleánské. Ale teď je dobře, už se držíme v náručí, už mi tečou po tvářích automatické slzy. Je dobře, dobře, dobře, dobře, opakuji si jako idiot, že jste tu Johanu, pannu nesvatou, co dělá ostudu, že jste ji z té hranice stáhli, říkám si a už mě to začíná trochu mrzet. A ty mě k sobě tiskneš, sestřičko, a já jsem celá šťastná a zároveň se ti posmívám a představuji si tě jako Pannu Marii s planoucím srdcem, která tiskne ke svým prsům dřevěného panáka, a ten panák jsem já, chemicky ovládaná loutka. Ale stejně tě budu mít ráda, až toho budu schopná. Jak to, že tě sem vůbec pustili, tady přece nejsou návštěvy? Znám toho doktora. Ty znáš toho strašného člověka? Měla by ses mu omluvit za to, jaks ho zřídila! Zřídila? Já? Myslela jsem… A jak ho znáš? Je to Emilův otec. Mlčím a přemýšlím, snažím se stydět, ale jen co se vejde mezi strop a podlahu, co mně dali do hlavy. Jeny, nevíš, co je to za stroj? ukážu pohledem na hroznou mašinu, k níž vedou hadičky vycházející zpod fáče na mém předloktí. To je umělá ledvina. Umělá ledvina? Museli ti vyčistit krev. Bylas otrávená, intoxiko vaná. Intoxikovaná! To je v prdeli.
21
V prdeli by to bylo, kdyby tě na tu umělou ledvinu nedali.
22
Matnice okna se projasňuje. Už to není bílý nemocniční panel. S přibývajícím světlem je možno rozeznat květy, v něž se skládají ledové krystalky. Johana nezná zákony vzniku těchto zahrad, ale jejím ještě polospícím očím se v nich líbí. Zvedne ruce a hladí si předloktí. Žádné řemeny ani stopa po nich. Opatrně se dotkne své hlavy, namísto holé kůže s podlitinami se prsty zaboří do pramenů hustých vlasů, skoro černých, jak pozná, když si jeden z nich podrží před očima. Vstane. Otevře okno. Je jasné mrazivé ráno. Ujistí se, že dítě v postýlce ještě spí. Zase palec v puse. Nezdoba jeden. Vytáhne mu ho a chlapec jen zavrní a spí dál. Kde to jsem? Kam patřím? Kde se probudím příště? Proudem horké vody ze sebe smívá následky toho, čemu se říká zpětný záblesk. Zase jsem tam byla, představ si, po dvou letech! řekne později toho dne starší sestře po telefonu. Jednou to přejde, ujišťuje ji Jeny. Jednou nás přejde úplně všechno, přisvědčuje Johana a spěchá opatřit dítě.
Přesedání z autobusu číslo 45 na autobus číslo 54 se Emilovi stalo v posledních měsících každodenní rutinou. V posledních měsících? Všichni vlastně žijeme
poslední měsíce, záleží na tom, kolik jich ještě máme. Možná, říká si Emil, stoje u dveří autobusu se vší tou únavou, horkostí, potem a úzkostí uzavřenou na zip v bundě, která je pro tyhle jarní dny už moc těžká. Ale proč měnit svrchník na těch posledních pár měsíců, než přestupování z autobusu 45 na autobus 54 ztratí smysl? Vystoupil na zastávce mezi činžáky postavenými v padesátých letech. Přešel přes ulici, usedl na lavičku ve stínu, jako každý den. Pět minut sedět a dýchat. Pět minut se na mě bude z okna v druhém patře protějšího domu dívat stará paní. Asi tak vyhlíží celé dny. Možná mě vůbec nevidí. Rozhodně nikdy nezareaguje, když jí před odjezdem zamávám. Jeny říkala, že je to drzost, mávat cizím lidem, pokud tedy nejsi zrovna dítě na procházce kolem trati, po níž uhání vlak. Tenhle poschoďový vlak se starou paní se zastavil už dávno. Cesta neubíhá a ona se dívá pořád na to samé. Na domy postavené v letech budování nového města pro nové lidi, kteří budovali nový svět. Ona bude asi z těch nových lidí, co tady poprvé poznali blaho vlastní koupelny, ústředního topení, samoobsluhy, zdravotního střediska a kulturního domu pro pracující. Fasády, kdysi vesele žluté, jsou dnes rezavé jak starý plech. Ještě pořád nesou infantilní sgrafita znázorňující matky s nemluvňaty v náručí, otce dělníky v montérkách, vojáky s písní na rtech a hlavně děti, děti, naše děcka si hrají, učí se, tancují. Na zašlých zdech zůstaly jen jejich stíny. Ve škole nás učili, že v Hirošimě po výbuchu americké bomby zůstaly
23
24
na zdech stíny po odpařených lidech. A proto musíme bojovat za mír, učit se, pracovat a tancovat, aby po nás nezůstaly t akové stíny, jaké teď vidí ta paní z druhého patra. Možná ta sgrafita vidí pořád stejná. Jak tu s nimi zestárla, ani si nevšimla, že děti už jsou pryč. Ale to si musela všimnout, že tu nejsou žádné děti, ani ty její, které tu uživili a vychovali, které si hrály na houpačkách a prolézačkách, jejichž nefunkční trosky stále trčí na trávnících. V mateřských školách jsou dnes výčepy, herny a zastavárny a všechno se to šklebí ostrými barvami a hroznými obličeji Jolly Jockerů slibujících plné jackpoty. I na to jste si zvykla, paní? Nebo si snad chodíte s plastikovou lahví pro sudové víno do školky, kam jste kdysi vodila své dítě? Ne, vy ne. Vy budete jako teta mé ženy, která se po smrti muže uzavřela do šetrného života. Nepouští si ani televizi, sedává potmě, koupe se jednou týdně a vodu pak nevypouští, ale celý týden jí zalévá záchod, skoro nejí, ne víno, ani kávu si nevaří, u třikrát vyvařeného čaje studuje v letácích, které jí strkají do schránky zadarmo, kde je jaká sleva. A její největší radostí je, když jí vracejí přeplatky za vodu, elektřinu a teplo. Nemá ráda svět, nechce vidět nikoho, ani ty děti a vnoučata, které ty její peníze ušetřené černými hodinkami a nesplachovaným záchodem nakonec rychle zmarní. A stojí tam za záclonou, ani se nehne. Kolik ještě dní budeme na sebe takhle hledět, paní? A už mi jede padesátčtyřka a ještě jsem si ani trochu neodpočinul.
Ani tu bundu jsem si nerozepnul. Vedu tady pomyslné řeči s nějakou cizí bábou, jen abych nemusel myslet na svého otce. Nastoupil do autobusu směřujícího k nemocnici, položil si aktovku na kolena a pomyslel na dopis, který ho v ní mezi ostatními věcmi tlačil jako kámen v botě. Tenhle dopis bez známky a bez razítka, tedy osobně doručený, našel Emil ve schránce několik dní po zvláštní příhodě. Jako každý den v posledních měsících byl navštívit otce v nemocnici, byla to neděle a sešlo se tam více návštěv. Otec s nimi vážně rozmlouval a Emil, aby nerušil, vyšel na balkón. Vyhlížel na sytě zelený trávník mezi pavilony a tu si všiml, že skoro uprostřed trávníku, rozkročen jak fotbalový sudí, stojí člověk, jehož zná. Stál tam jako někdo, kdo si poodstoupí od vysokého domu, aby viděl do oken ve vyšších patrech. Byl to pan Wolf, dříve otcův blízký přítel z evangelického sboru. Pak se nějak přestali přátelit. Otec se vždy podivoval proč, ale vysvětlení se mu nedostalo. Emil panu Wolfovi, který hleděl přímo na něj, instinktivně zamával na pozdrav. Postava na trávníku také zvedla ruku, pomalu nahoru až nad hlavu, ale místo přátelského zakomíhání otevřenou dlaní se ta ruka sevřela v pěst a zahrozila. Za pár dní Emil dostal zmíněný dopis, podepsaný Petrem Wolfem. Byl napsaný na starém psacím stroji, a to tak usilovně, že všechna „o“ byla proražena skrz, a když Emil dopis rozbaloval, vnitřky těch „o“ se z něj sypaly jako vločky. Místo oslovení četl větu: Za kým zapadnou brány kriminálu a za kým brány pekla?
25
26
Kdo to napsal? ptal se Petr Wolf, a přitom citoval větu z jednoho Emilova textu, který vydal už před mnoha lety. Věty, které následovaly, byly jedním slovem zběsilé. Často postrádaly přísudek, ale nikdy ne podmět a předmět. A z toho, co se tu pravilo o podmětu, se Emilovi chvílemi zrychloval dech a chvílemi zvedal žaludek. … Korupce, Emile, neznamená jen podvádět a uplácet, v původním významu to znamená zničit. A takto je zničeno vše, oč jsme s tvým otcem celý život usilovali. Nikdy nevyslovím hloubku zklamání z člověka, kterého ty snad ještě miluješ povinnou synovskou láskou. Kdyby to po mně nechtěl Pán, nikdy bych to nevyslovil. Ale není snad v Písmu psáno, že pro Krista musíme opustit i otce, i matku, i bratra, i sestru, i přítele … Nemoc je jen částí trestu, který si celý odpyká na věčnosti, který snad smyje krev z jeho rukou … a tak podobně. Emil hodil ty papíry pod stůl. Co se stalo, o čem se tu mluví? Je snad pan Wolf duševně chorý? Vždyť je to statečný vzdělaný člověk. Mluví německy a francouzsky, učitel jazyků likvidovaný minulým režimem. Díky své neústupnosti a lpění na křesťanské pravdě a morálce přišel o práci. Pak dělal řidiče, ale když nemlčel o tom, jak se krade nafta, skončil i tam, nakonec dělal zahradnického dělníka a bral to jako svůj úkol, být pronásledován pro pravdu. Scházeli se s otcem a v kuchyni při čaji vedli dlouhé hovory o politice a o etických důrazech evangelia v každodenním životě. Tenhle člověk by přece neplácal nesmysly o krvi na rukou. To se zbláznil? Nebo se celý náš život staví na hlavu?
Emil zatoužil po tom, aby ten dopis nikdy nedostal, aby to celé nemusel řešit. Kéž by z toho mohl nějak utéct. Jako by svět se svými rakovinami nebyl už dost hrozný. Tady se plazí něco, co má vzít smysl i tomu utrpení. Tady se plazí něco, co se nedá jen tak zašlápnout. Už jen vědět o tom je hnusné, jak hnusné bude teprve vědět to. I kdyby to byla jen nenávistná lež, jak bude — a vlastně už je — hnusné vědět o té nenávisti. Život je k nepřežití, stýskal si Emil, když vystoupil z autobusu, a veliký kvádr městské nemocnice se před ním tyčil jako temná věž, v níž se už neléčí, ale umírá. V jejím stínu prožíváme ty svoje poslední měsíce, i s tou paní za záclonou, i s Petrem Wolfem, prorokem, nebo lhářem.
Za zády Stone Haven a před sebou Severní moře. Ostrý slaný vítr. Ženy sem prý jezdí jako do lázní, aby snáze otěhotněly. I Kateřina Nedomová, která s početím nikdy problém neměla, cítila, jak jí vítr rozhání krev. Jak se pod celtovým pláštěm a pod hustým vlněným svetrem chvěje. Ne zimou, ale jakousi až nemístnou fyzickou bujarostí. Ano, kdyby se teď pomilovala s mužem, měly by její dvě děti sourozence natošup. Asi holčičku, říkala si s vědomím, že její čas objímání je pryč a dlouho nenastane, jestli vůbec někdy. Ale kdyby nastal teď, tak… marné myšlenky. Sestupovala po kamenitém svahu jakýmsi průlomem v útesech dolů, přímo k moři. Smrákalo se. Když
27
28
se ohlédla, viděla první světla v oknech domů vesnice s kouzelným jménem Kamenný úkryt. Zajela si sem hlavně kvůli tomu jménu. Její studijní pobyt v Edinburghu se chýlí ke konci, možná ho ukončí předčasně, protože s otcem je zle. O děti je postaráno. Stará se o ně bývalá tchýně a snad i jejich otec Josef, ten Josef, který prý řekl, že je rád, že už se zbavil té deprese. Když se ho bratr Emil zeptal, co myslí tou depresí, Josef, ten citlivý vzdělaný člověk, mu opověděl: Ona, Katka, to byla moje deprese, ani nevíš, jak se mi ulevilo. Měls mu dát přes držku. Měl, ale bylo mi ho líto, odpověděl Emil. Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé. Mně to povídej, já nejsem normální od desíti let. Tak jsem si říkal, ať jde ke všem čertům, i s tím, o čem si myslí, že je deprese. Vidíš, Emile, a já jsem chtěla mít děti právě s normálním člověkem, s takovým, co myslí na rodinu a na majetek, abychom se měli dobře, když já jsem taková ohrožená. Tak blbá jsem byla! Ti říkám, buď ráda, že s ním nejsi. Takoví lidé jsou zlí, takoví lidé napáchali v dějinách nejvíc zla. Žádní zloději a loupežníci a smradlaví vandráci, ale normální slušní lidé, co myslí na rodinu a aby se taky měli trochu dobře, ti schvalovali obchod s otroky, genocidu Indiánů, tihle normální lidi podporovali Hitlera, Stalina, Gottwalda a já nevím…
Já vím, Emile, já vím. Tak se tak nerozpaluj. Mě jenom mrzí, že muž, se kterým mám děti, říká mému bratrovi, že jsem byla jeho deprese. To je všechno! Kašli na něj. A nezapomeň zavolat tátovi. Má tam ten mobil od tebe. Ono je to pro něj těžký, snášet tu nemoc, a vůbec být v nemocnici v tak bezmocné poloze. To jsi řekl hrozně. Ale ono to tak hrozné je. Já brzy přijedu. Přeruším to tady, nebo ukončím. Nemám tady stání. Katko? Emile? Jsi v pořádku? Jsem, musím být! A zavěsil. Po tomhle rozhovoru už bylo jasné, že se její pobyt v Kamenném úkrytu, a vůbec ve Skotsku, krátí. Oblékla si svetr, ten krásný svetr z nebarvené vlny, který si tu marnotratně koupila v obchodě místních řemesel, zkontrolovala inzulínovou pumpu v podpaždí, přehodila si přes ramena plášť a houkla na svou bytnou, paní Ferggusonovou, že se jde ještě projít na pláž. Takhle pozdě? podivila se stará paní. Vemte si s sebou světlo a pozor na příliv! Sešla až k samým vlnám. Na řemínku přes rameno si nesla to světlo. Byla to jen velká baterie Energizer s připojeným diodovým reflektorem. Tak jednoduché. Ve vlnách pod skálou, na níž stála, se houpaly objemné trsy chaluh. Zelenohnědé, v tmavé vodě nadnášené
29
30
plováky podobné tykvím nebo dýním. Stvoly chaluh zachycené na skalách ostře páchly, ale ten zápach byl v silném mořském větru jaksi příjemný, jako čerstvý pot. Jako libě páchnoucí podpaždí silného muže, požitek, který je v dnešním antiperspiračním věku zakázán. A moře se valilo na pevninu, vlny na skalách u jejích nohou syčely. Spadnout tam, skočit tam a zemřeš rozbita živlem, který sama v sobě tak silně cítíš. Ale tohle mohou udělat jen mladé dívky: Isolda, Ofélie, Maryčka Magdonova. Rozsvítila svůj Energizer a přejížděla světelným kuželem po vlnách. Zdálo se jí, že moře stoupá do kopce směrem k obzoru, že není zdaleka vodorovné, ale oblé, vzduté jako těhotné břicho, jako naběhlý prs. La mer. Francouzi vědí, že moře je žena. Matka života. A otec? Otec je v nemocnici. Tak rychle to postupuje, jako ten příliv, před nímž ji varovala paní bytná. Až se moře stáhne v odlivu zpět do šelfu, zůstane po něm na písku zas jeden mrtvý. Když ho obrátím a podívám se mu do tváře? Zbytečně předbíháš, Kateřino, okřikla se. Víš, jak to bylo s tebou, vražedná kombinace cukrovky a selhání ledvin. Neměla jsi dožít desíti let. Ještě si pamatuji na ten nemocniční pokoj, na tu noc odečtenou do nuly. Tehdy jsem přišla na to, jak to s tou nulou je, jak jsou v té nule stočeny nekonečné číselné řady. Nebýt toho odečítaného života, nikdy bych na to nepřišla. Teď tady na univerzitě hlavy chytřejší než ta moje dumají nad věcí, kterou jsem začala tušit, když se se mnou přišli rodiče rozloučit, když ani oni mi už
nedávali naději. Tehdy jsem hořela a hořela, ale neshořela, jako ten Mojžíšův keř. Byla jsem jako obětovaný Izák, kterého Bůh nechtěl. Tak nepředbíhej událostem a zavolej tátovi. Svítila si na cestu mezi skalami a šla tak daleko od hukotu příboje, až mohla telefonovat. Vytáhla z kapsy telefon a otevřela ho jako ústřici. Vytočila číslo. Vzal to skoro hned, po druhém zazvonění. Ahoj, tati. Katuško, kde jsi? Ještě ve Skotsku, ale přijedu. Nejezdi, dokonči to tam, kdoví kdy zas budeš mít tu příležitost. Já jsem vlastně docela v pořádku. Neboj se, starej doktor ví, jak na tom je. Já přijedu, musím být u tebe. Ale já nic nepotřebuju, jenom teda… Jenom co? Co? Ono to zní tak hloupě. Tak co potřebuješ? Já bych potřeboval, aby mi někdo otevřel dveře do koupelny. Ty se potřebuješ umýt? Ne, to ne. Oni je zavřeli a já tam nevidím. A tam se něco děje. Já tam něco slyším. Radši bych tam viděl. A co tam slyšíš? Takové hlasy, jako by tam někoho trápili. Někdo tam naříká. Možná jsou to halucinace, občas se trochu dusím, ale kdyby tam někdo otevřel a rozsvítil, tak bych mohl i spát. Ale takhle to musím pořád slyšet a… Zatraceně!
31
32
Prásk! Rána do ucha a z velké dálky otcův hlas: Vidíš, teď jsem to upustil. A potom jakýsi šramot. Táto, táto! volá Kateřina ve Skotsku na pobřeží a slyší vrzání postele, namáhavé hekání a slova: Já na to nemůžu dosáhnout. Je to na zemi a já mám ty hadičky… A potom nápadně silnějším, adresným hlasem: Tak na shledanou, Kateřino! A nejezdi, dokonči to tam. Já na tebe počkám. Třásla se v mořském větru a představovala si otce, jak přes okraj postele volá směrem k nedosažitelnému telefonu na podlaze. A já tu stojím a dveře do koupelny mu otevřít nemůžu. Zavřených dveří se bával můj Ludvík, když mu byli tři roky, asi je po dědovi. Ta úvaha ji uklidnila. Vyťukala na telefonu číslo bratra Hanse. Má auto, je rozumnější než Emil. Snad by mohl zajet tátovi otevřít ty dveře, za kterými se může dít bůhvíco, když jsou zavřené.
Vstát časně. Za oknem modrý inkoust noci už zlomené v den. Stalo se to před malou chvílí. Jak rád bych zase někdy byl u toho, když naše zemská kra opouští pásmo noci. Tohle zahlédnout znamená vůbec nejít spát. Sedět u ohně celou noc. Občas přihodit poleno. Občas prohodit pár slov a pak si jen tak unaveně všimnout, že tma mezi stromy řídne. Že se šeď kmenů proměňuje v první tušení barev, z ohně je jen modrý kouř, a pak se rozhlédneš a všechno je nahé v prvním světle.
Někdy se spát nedá. Ale nespavost není to, co bdění. Je to horizontální neuróza. Traplivý druh doufání. Naléhavé očekávání, že právě v této vteřině čekání na spánek ten spánek přijde. Vteřina se prodlužuje v nesnesitelně dlouhý, ničím nedělený čas. Tak jako měsíc dnes v noci. Vplížil se na okenní tabuli zleva hodinu po půlnoci a táhl se po ní v sestupném, docela plochém oblouku až do pěti do rána, kdy zmizel za pravým okenním rámem. Kdybych spal, neviděl bych ho vůbec. Kdybych bděl a sem tam zvedl hlavu od práce nebo od knihy, viděl bych jeho terč v různých bodech na jeho dráze. Avšak nespavost mi vykreslila celou jeho dráhu jako stopu stříbrného slimáka na tmavém skle. Nerozdělený pětihodinový okamžik mi ukázal, jak se svět roztéká ve šmouhy a vesmír v slimáčí stopy, když chvíle neumí skončit. Hans vzpomněl na otce, který trpěl nespavostí několik posledních let svého života. Stres z nemocnice, z bledých neduživých tváří a osudů lidí závislých na přístrojích. Později vlastní srdeční arytmie, prostata a hlavně úzkosti. Jestli se Kateřinina nemoc jednou vyrovná, jestli ti dva kluci, Hans a Emil, budou k čemu, nebo se zmarní, upijí a zblbnou, jak to teď nejspíš vypadá. Jestli žena Marta bude jednou šťastná, anebo bude muset jen pořád dál něco snášet a snášet. Jestli celý ten život, kterým se plazí jako vojáci v blátě pod ostnatým drátem, není marný. Jestli to pálení a svírání jednou přejde. A jestli se ještě někdy sejdeme s rodiči a s bratry, jestli budeme spolu, alespoň údělem, alespoň stejnou láskou v různých časech, až času nebude.
33
34
Existuje společenství živých a mrtvých, jak o tom dětem tolikrát vykládal? Nebo je život jen pálení a svírání, jen nemyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu? A proto Hans vstal časně. Přehodil si svetr jen tak přes pyžamo, vklouzl bosýma nohama do bot, pustil psa ven a sám se šel vymočit na louku před boudou. Zajdu za roh a vidím ho mezi haluzemi ovocných stromů, veliký, mnohem větší než v noci, a bílý jako spánková kost. Dokonalý kruh. Ne, není dokonalý, už couvá, ploští se na jedné straně, a tím více připomíná lidskou lebku, kterou mi bratr Emil ukázal vyčnívat ze země z rozkopaného hrobu na městském hřbitově. Tehdy tam Emil pracoval jako pomocník. Když nemohl studovat, vymýšlel si alespoň bizarní dělnické profese. Spánek, řekl tehdy a prohlížel si lebku přivřenýma očima, to je krajina sama o sobě. Pak lebku odevzdal hrobaři, který ji spolu s ostatními ostatky předchozího nájemníka hrobu zabalil do černého hadru a položil stranou. Hans zašel do boudy. Hodil hrst třísek na poslední žhavé uhlíky v kamnech. Zahučelo to poprvé od večera útulně. Postavil vodu na kávu a ještě jednou se šel podívat na měsíc ve větvích ovocných stromů, na ten obraz, který bude tak těžké namalovat se všemi souvislostmi, které teď má. Byl ještě větší, blíž k obzoru a výrazně bledší. Rozpouštěl se v tom ránu jako kostka cukru. Jsem snad náměsíčný? ptá se Hans sám sebe a fascinovaně hledí na spánkovou kost mezi bezlistými haluzemi a vrací se tunelem času. Stejná kost visela před
pár lety v šest hodin ráno mezi anténami na střechách činžáků u nemocnice. Všiml si toho, až když vypnul světla auta na parkovišti před hlavním vchodem. Přijel pro tátu, který volal matce, že se mu na noční službě udělalo špatně, ať se neplaší, že si jen ráno ještě zajde na nějaké vyšetření, aby se cosi vyloučilo. A matka ihned volala Hansovi, ať pro něj zajede, protože zkrátka matka mívá tušení, která se zpravidla splňují, a tak Hans hned jel. Dívá se na měsíc nabodnutý na anténu a ptá se, zda je to dobré, nebo špatné znamení. Je tu moc brzo, nebo se táta opozdil? Neopozdil. Šel pomalu podél zdi, o níž se opíral jednou rukou, druhou se držel za břicho. Byl to skutečně on. Teď se opřel o zeď oběma rukama, jako by se bál, že spadne, a takto opatrně postupoval úkroky bokem podél zdi směrem k hlavnímu vchodu. Odněkud se vracel, zřejmě z marného pokusu dojít někam sám. Ranní chodci se po něm znechuceně ohlíželi. Mysleli si, že je opilý. Hans k němu doběhl a podepřel ho. Táto, co se děje? Já jsem se ti, chlapče, nějak zamotal. Já jsem vlastně chtěl jít domů, nebo na neurologii, nebo, já nevím, ale teď tu nějak bloudím. Víš, asi jsem měl nějaký výpadek. Nějakou malou mrtvici. To se pak lidi takhle motají. Kam chceš jít? Mám tě vzít na tu neurologii, nebo domů? Domů? V tom pohledu byly obsaženy všechny další události jeho života. Domů takhle nemůžeme. Já musím do nemocnice.
35
36
Ale vždyť máš po službě, přijel jsem pro tebe. Já vím. Jsi hodný. Ale víš, hochu, já teď nepotřebuji do nemocnice jako doktor, ale jako pacient. Nejdřív potřebuji tu neurologii, byl to asi iktus. Zaveď mě k doktorovi Skálovi do druhého patra. Znáš ho, Petr Skála. On se jmenuje jménem i příjmením stejně. Jak to? No přece: Petře, ty jsi skála. Tak mě to napadlo, z Bible, víš. Jistěže vím. Tak mě k němu zaveď a on mě vyšetří. A pak to půjde postupně, až na to přijdeme. Nejdřív musíme vyloučit… Teskný výraz, který měl otec v očích při slově domů, byl pryč. Pan doktor Nedoma začal věcně pracovat na pacientovi, kterým byl on sám. A podpírán synem prošel jako pacient dveřmi, z nichž před chvílí vyšel jako lékař naposledy. Někdo Hanse zatahal za rukáv. Hans otevřel oči. Byl to pes. Jako by říkal: Nespi. Čajník na kamnech se skoro vyvařil. Nebe za oknem tmavé, jen nad obzorem světlý pruh. Je večer, nebo ráno? Teď to nepoznáš. To ukáží až další kroky. Pak se objeví ta šipka, ten zatracený vektor času. Jako tehdy, ve chvíli mezi lékařem a pacientem. Taky nemohli tam v těch dveřích zůstat stát na věky.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.