Se Zemanem v posteli aneb démonologie všedního dne
Jan Stern
Copyright© 2016 by Stanislav Plášil – nakladatelství VIKING Copyright© 2016 by Jan Stern Copyright© 2016 Cover by qelb Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu autora či nakladatele. ISBN: 978–80–7482–231–5 (ePUB) ISBN: 978–80–7482–232–2 (MOBI) ISBN: 978–80–7482–233–9 (PDF na CD)
Obsah: I. DÉMONI VŠEDNÍHO DNE Ruce pryč od pumpiček! Jsou mezi námi! Klotová magie Saturninovský syndrom Věčný Čech Hollywood a Plzeň O Američanech, agentech a jiných záhadách Pomsta vodovkových nebes Sámoškový lúzr Efekt chřestu Současnost jedné iluze Nedovolená dovolená Peklo s tatarkou Gaučák Zákon půlknedlíku Fluorové trápení Mezinárodní incident v Dubrovníku a jiné krize Když pražce nestačí Půlky? Radši zpátky ke Gottwaldovi! Biologie kanclíku Nejmenuju se Earl, ale to nevadí Čert vem červen Zastrkávač Lidé jako my Paradigma pekla Budíkové zákony Vyjíst život rohlíkem II DÉMONI POHLAVNÍ Zlatej Babica Teroristé mezi námi Sado-maso v obchoďáku A je to? Není. Štvanice Stopy krve O tom pěnivém moku Z dějin bojů za rozum Boj o mísu Zničen pornem Karibská krize Věta Sternova zní... Prezident, viagra a evoluce Chléb a hry O jaru Jan Stern ví hodně o mužích a nebojí se zeptat! Holky, kluci a Číňani Lidoop u kapučína Šatičkové mystérium
Bryndáková opona Šunkofleky. Hm. Mumiland Sex, Zeman a Napoleon Incest s babičkou a K2D Rakeťák Singl drama My jsme všichni ho-ho III DÉMONI EPOCHÁLNÍ Máš už svého Hadamczika? Slyšel jsem dobře??? Anybody could be that guy Roztočit a zastrčit Éra expertů Uvolnění Smrt překvapení Zpověď holčičáka Čtyři mocní duchové Nezvonil někdo? Zastavte, já chci vystoupit! Veškerá moc patří ohňostroji Nadnárodní obrození Interaktivní vyhoření 3D revoluce Přepínací éra Norchesterský syndrom Vy jste to ještě nečetli? Byzduchaři Teorie velkého třesku Panelstory 2 Hop – a je tu develop Kartydýt Obzvláště dobře vypečené gestapíčko Budoucnost buší na dveře. Otevřenou dlaní. Velká nedorozumění třetího druhu Nuda, nuda, šeď, šeď Další knihy nakladatelství VIKING Edice CONAN Edice Učte se anglicky s vtipem Edice Borgentown – město hrůzy Sci-fi & fantasy Pohádky Horory Humor Ze současnosti Knihy vzpomínek Historické romány Světová klasika Romantika Erotika
Napětí Populárně naučné Recepty Básně Slovo nakladatele k NEPLATÍCÍMU čtenáři
I. DÉMONI VŠEDNÍHO DNE
Ruce pryč od pumpiček! Ve svém krátkém životě jsem se dosud nepropracoval k tomu býti bezdomovcem. Proto jsem nevolníkem. A vy taky, nezapírejte. Nevolníkem koho? Krávovin, které zaplavily naše byty a my nemáme sílu je vypudit. V tom mém je například tajuplná skříňka. Je narvaná záhadnými artefakty po jakési zaniklé civilizaci a já nejsem schopen je vyhodit do popelnice. Jakási tajemná síla, snad šamanské mana, mi v tom brání. Nedávno jsem, se zatajeným dechem, do šamanské skříňky nahlédl. A koukám: holicí štětka Triumph, Made in Czechoslovakia. Říkám si: v životě jsem se neholil mýdlem a štětkou, v životě nic takového ani dělat nebudu – pryč s tím. Avšak hlas šamana v mé hlavě, který se nápadně podobal hlasu dědy, najednou praví: „Neblbni, třeba se to bude někdy hodit.“ Popuzen invazí šamansko-dědovského hlasu protestuji: „Proboha kdy? Na co?!“ A hlas povídá: „Člověk nikdy neví.“ Co máte na tohle říct? Hned vedle štětky další artefakt z prvohor: Suché vodorozpustné lepidlo na tapety Apeko ze Škrobárny Mráz Červená Řečice. „Ať už je to v kontejneru!“ rozkazuji sám sobě. Tapetovat už nikdy nebudu, bílý Primalex je má volba na věčné časy a nikdy jinak. Jenže to neznáte šamany! „Nevíš, třeba budeš něco někdy někam lepit,“ zaskuhrá mi v hlavě jeden z nich. „Co a kam?!!“ rozeřvu se, až se moje podnájemnice začne instinktivně ohlížet po dětech (které ještě nemá), aby je odvedla do bezpečí. Na to šaman hajzl samozřejmě již neodpoví, svou věchýtku pochybností už utrousil, a to té bestii stačí. Ztvrdlé Apeko musí zpátky do oltářní skříňky. Pak ale přichází vrchol. Lahvička 25 mg zlatého prášku Aldactor od (zřejmě) legendární firmy Searle & Co limited. „Tohle se taky bude hodit?!“ zaútočím rovnou a bez varování. „No ježišmarjá, třeba na obtažení písmen na dědově hrobě.“ „Hrob jsme prodali a dědu rozptýlili!“ řičím s pocitem triumfu, zatímco z pokoje podnájemnice se ozývají zvuky neklamně signalizující chvatné balení kufrů. Jenže koánová odpověď šamana je naprosto odzbrojující: „Vidíš, vidíš,“ říká, patrně s výčitkou. Nedá se nic dělat, zlatý prášek, u nějž nevím, v čem se rozpouští, a nikdy to vědět nebudu, musí zpátky na své místo, kde mne ten parchant nejspíš v klidu přežije. Já se totiž kazím, zatímco on – alespoň dle mínění šamanstva – nikoli. I za třicet let se – na rozdíl ode mne – „bude možná na něco hodit“. Už vás dál nebudu napínat. Po prášku Aldactor jsem již rezignoval a bez odporu uznal, že se ve 21. století neobejdu ani bez petrolejové lampy („co když vypadne proud?“), ačkoli v celém bytě není ani kapka petroleje, ani bez dvacetimetrového měřícího pásma Kimex (hurá, můžu doma házet diskem!), ani bez pumpičky Velamos (na kolo, které nemám), ani bez zánovní šupléry Somet (kterou jsem od puberty nepoužil), ani bez zubařských kleští K53 (proboha kdo, kdy, jak a proč to k nám přitáhl?!), ani bez čestného odznaku Zasloužilá pečovatelka Československého červeného kříže, ani bez „zámku zadlabacího dosického bez protiplechu pro dveře jedno a dvoukř. pravé s pákou“ (ovšem bohužel bez klíče), natož bez tří kil umělohmotných kroužků, u nichž vůbec netuším, kam se dávají a zda vůbec ještě existuje výrobek, do něhož by pasovaly („ale z něčeho přeci být musejí!“). A to vůbec nemluvím o artefaktech, u nichž se mi ani přibližně nepodařilo určit, k čemu by snad mohly sloužit. Za všechny jmenuji anténny združovač VHF/UHF od Okresneho podniku výroby a služieb Dolný Kubín, který mne navíc poděsil vzkazem zanechaným dávnými kmeny: „Po montáži anténneho združovača je výhodné anténne zvody vhodným spôsobom zaistiť, aby svojou tuhosťou nespôsobili odlomenie vývodov od svoriek.“ Sice jsem nerozuměl, ale bylo mi jasné, že jde o důrazné magické varování říkající: Ruce pryč, nehodný červe!
Jsou mezi námi! Možná víte, že český básník Pavel Šrut se proslavil, když světu odhalil existenci domácích skřítků zvaných Lichožrouti, což mají být bytosti, které v automatických pračkách požírají vždy lichou ponožku z páru. Původně jsem Šrutovu studii považoval za nemístný idealismus, možná dokonce buržoazní. Vkrádalo se mi na mysl slovíčko pavěda, ba měl jsem nutkání kontaktovat klub skeptiků Sisyfos a požádat o zákrok. Byl jsem skeptický jak agentka Scullyová v první sérii Akt X, jenže ouha! Výzkum v oblasti domácích a jiných skřítků ze mne brzy udělal Foxe Muldera napříč sériémi, jen tedy jeho vlahý pohled trefit ještě neumím, zde mne poněkud zrazují geny. Na Šrutově práci mne dnes vadí jediné, že spoustu tajuplných trpasličích bytostí opomenul. Na jednu stranu to chápu, bestsellery potřebují své dvojky a trojky. Na druhou stranu je to neodpovědné, neboť spisovatel je přeci i svědomím národa, národností a subkultur a měl by burcovat, je-li díky vnitřnímu ostrozraku varován před nebezpečími. A ta existují. Popravdě, skřítci požírající ponožky jsou ještě ti méně nebezpeční, mnohem záludnější jsou Šmodrcháči. To jsou opravdoví šupáci! Pokud si myslíte, že je doma či v šuplíku v práci nemáte, tak prosím věnujte nějaký čas soustředěnější badatelskou pozornost sluchátkům. Od mp3, od mobilu, od čehokoli. A vůbec jakýmkoli kabelům. Na ty větší, tučnější, si Šmodrcháči málokdy troufnou, oni jsou krom záludnosti také dosti zbabělí. Ale takové ty tenké šňůrky před nimi nejsou v bezpečí. Nebo snad máte nějaké jiné, racionální vysvětlení, jak se ty šňůrky od sluchátek vždy zamotají a vytvoří kombinaci několika uzlů? Pozor, pánové sisyfáci, já chodil čtrnáct dnů do skauta, poznám dračí smyčku i škotovou spojku! Mě nebude nikdo povídat, že tato vysoce sofistikovaná zauzlení vznikají nahodilými procesy. Kdepak, za tím je inteligence. Ne, já budu odvážnější: za tím je civilizace! Spiknutí! Invaze! Nevím, co Šmodrcháči svým zauzlováním kablíků sledují. O Flusnících však již mám jasno. Jim jde o prosté ponižování člověka. To jsou zkrátka mezi skřítky takoví provokatéři. Asi jste se s těmito škodiči již také setkali. Tedy pokud v restauracích užíváte či si domů kupujete smetanu do kávy. Ano, takovou tu malou smetanku v těch umělohmotných džbírcích. Pokud jste se s tímto gastronomickým vynálezem někdy konfrontovali, jistě víte, že při jakémkoli způsobu otevření na vás smetana vždy tak trochu vyprskne. Sám jsem zkoušel vše, jak tomu zabránit. Přistupoval jsem k těm vaničkám s hodinářskou jemností. Ale nakonec jsem pochopil, že v technice otevírání to není. Jev vyprsknutí totiž stejně odporuje veškerým fyzikálním zákonům. Dnes už prostě vím, že tam vevnitř je vždy schovaný Flusník, který je zkrátka zlovolný a proti zlovůli transcendentální bytosti přírodní zákon nic nezmůže. Většina skřítků jsou šmejdi, jinak to říci nemohu. Některé však člověk dokáže aspoň trochu pochopit. Ne snad sympatii, ale určitou lítost ve mne budí Deodoranti. Ano, jistě je také znáte. Dle staré terminologie jsou to elementálové, dnes je nazýváme spíše lemtalové, to jsou ti, co nenápadně lemtají chemické látky v deodorantech (zejména pánských), takže domů si z krámu nesete mocně natlakovanou, vonnými látkami napěchovanou nádobu, pak tři rána stříknete něco málo směsi na problematické partie a nádobka je náhle prázdná. Samozřejmě nevěřím, že by nás kosmetické korporace snad okrádaly, nebo si z nás dělaly legraci. To skřítkové Deodoranti ucucávají ty vonné směsi, to kvůli nim na záhyby těl nezbývá. Ale u těchto trpajzlíků člověk musí chápat, že jsou zkrátka závislí, svého druhu tedy nemocní. To samé samozřejmě platí o Propiskáčích, kteří sají náplně z propisovacích tužek. Na nich však obdivuji jednu věc – že dokážou tu modrou tuhu vždy vysát a přitom vytvořit optickou iluzi, že modři je v náplni propisky stále po okraj. Jak je tohoto jevu dosaženo, stále není dostatečně prozkoumáno. Vědeckých úkolů je před námi tedy ještě mnoho. Každopádně však platí: největší vítězství trpaslíka spočívá v tom, že nás přesvědčil o své neexistenci.
Klotová magie Naše rodina neměla mnoho pokladů. Pravda, věděl jsem vždy o jisté šperkovnici v matčině skříni (jež po otevření hrála ze sotva pochopitelných důvodů „Hej, Slované“), avšak když jsem s touto skříňkou po vyřízení všech dědických formalit dychtivě spěchal do klenotnictví, zkušený prodavač po letmém očichání obnažil tajemství našeho rodu slovy prostými: „No, vyhodit by to byla škoda, dejte to třeba dětem na hraní“. Popelnice před tím klenotnictvím patrně dodnes štká Hej, Slované. Nicméně, abych se vrátil k těm pokladům: krom slovanské šperkovnice byla největším klenotem naší rodiny velká kožená brašna. Strážcem pokladu byl určen děd a choval se k němu s posvátnou úctou. Byť tedy, uznávám, ve mě a v mé nonkonformní matce (jejíž hippie minulost, spočívající v poslechu Pavla Nováka a kouření tvrdých Spart na záchodě, nešlo zapřít ani ve vyšším věku) klíčily často pochybnosti, zda ona úcta není poněkud přehnaná. V magické brašně byly totiž jen a pouze úřední lejstra. Všechna, která naše rodina během dvacátého století nasbírala. Dědův holičský výuční list, vyvedený krasopisem. Dědův list domovský z obce Zábrdovice. Babiččina legitimace brigádnického hnutí Za Prahu krásnější. Všechna dostupná vysvědčení, a to i lidí mne zcela neznámých. Záruční list na televizi Rubín (odvezena na skládku 1981), záruční list na televizi Tesla Color (odvezena na skládku 1988), záruční list na tuzexový kazetový magnetofon Toshiba z roku 1986 (přeměněn na pěstírnu žampionů 1999). Přesný návod k ovládání pračky Tatramat, kterou si koupil soused a málem by – blázen – tu oficiózní příručku hodil do smetí, kdyby děd nezasáhl v poslední chvíli. A to samozřejmě nemluvím o tom, že kožená brašna, jádro kultu, byla obležena třemi pytli dokladů o zaplaceném inkasu, telefonu, pojištění a řádně uhrazených příspěvcích do Svazu zahrádkářů. Občas jsme s matkou dědu tak trochu škádlili. Sem tam jsme vypustili ze svých rouhačských úst dotaz, zda se snad ještě chystá otevřít holičství, ač je známo, že tuto profesi nevykonával jediný den, neboť v mládí utekl s kočovnou divadelní společností z domu, a po jejím krachu živil se jako údržbář všude tam, kde nebyla kádrová politika vycizelována. Někdy jsme laškovně nadhodili, zda snad děd očekává, že bude babičce posmrtně udělen Řád práce a brigádnické legitimace budou potřeba k doložení zásluh. Ba, byly i chvíle rozverné, kdy jsme již navlékali kabátce s tím, že půjdeme reklamovat do neexistujícího obchodu neexistující spotřebič již neexistující značky. Leč děd v takových chvílích zachovával důstojnost a na všechny provokace malověrných odpovídal jedinou větou, a to se starozákonním pohledem, který jsem u něho jinak nikdy neviděl: „Úřední doklad je úřední doklad!“ A tak jsem pochopil, že nejmocnější magií světa je magie razítka. Kam se hrabou všechny pentagramy, pantakly, šémhámforáše, amulety a abraxasy. Na lvíčka úhledně obkrouženého nějakým tím nápisem, v němž povětšinou nechybí slovíčko „státní“ neřkuli dokonce „úřad“, nemají. Co jsem se tomuto klotovému fetišismu naposmíval. Co si ode mne jen děda užil za svou brašnovou konfesi… Ó, jak se dnes za své úsměšky hanbím! Ne že bych si snad myslel, že domovský list v Zábrdovicích někdy k něčemu byl. Ale má pýcha pragmatika válí se v prachu, neboť kouzlo mne přemohlo. Zjistil jsem to nedávno. Při stěhování. Tehdy bylo mým úkolem vyházet ze starého bytu, co se jen dalo. Cožpak o to, byl jsem krutý a nemilosrdný. S fanatismem pátera Koniáše metal jsem do kontejneru sbírku fotbalových podpisů, stará ábíčka – ty s Kruanovou cestou nevyjímaje, mlýnek na maso, mlýnek na mák, mlýnek na nevím co, dvě tuny zavařenin, mikroskop (ne, neptejte se mne, kde se u nás objevil, sám to nevím a inspektor Columbo i jeho žena už dávno nejsou ve formě)... Ale pak přišla chvíle pravdy, já otevřel ty desky, kde mám „lejstra“ a složenky za posledních 10 let a... já to nedokázal. Nenašel jsem sílu je vyhodit. Magie razítka mne převálcovala. Nasadila kamsi za podvěsek mozkový červíčka špitajícího: „No ale je to přeci doklad, nikdy nevíš, kdy přijde Všemocný Zákon a bude od tebe žádat složení účtů!“. A tak jsem všechna ta nesmyslná vysvědčení a výpisy z bankrotujícího účtu, věřte nevěřte, přitáhl i do nového bytu a přidělil jim zcela samostatné šuple, kolem nějž dnes chodím s rozjitřenou bázní. Jen spaní teď nemám klidné. Občas ke mně ve snu přitančí v rytmu zapomenutých Novákových hitů ze záhrobí matka a hlasem umrlce, v němž nelze nepoznat rukopis tabákového průmyslu i nádech výsměchu, sděluje mi ortel: „Otevřeš si holičství, Jeníku!“.
Saturninovský syndrom Možná víte, že klasik rozdělil lidi na tři druhy. To podle toho, jak se zachovají, když před nimi v kavárně postaví mísu velkých, marmeládou nacucaných koblih. Jeden typ na ně jen jalově kouká a nic ho nenapadne, druhý si začne představovat, jaké by to bylo je začít metat po osazenstvu, a třetí typ počne bez milosti metat. Třetí typ je takzvaně saturninovský, pro literaturu a svět jaksi osudový. Želbohu, ona jirotkovská typologie je už dávno nepoužitelná. Ukažte mi dneska kavárnu, kde vám nabídnou staročeské koblihy. To by jim jejich „tvůrce konceptu“ dal. Kobliha je saturninovsky bezkoncepční, koncepční je „ristretto“, „macchiatto“, v nejlepším případě „paperdelle“, které už aspoň znějí trochu domácky. Nepopírám, že saturninismus je skutečná lidská vlastnost a nepopírám ani, že ji lze objektivně měřit. Jen tvrdím, že skutečně vědecká typologie nemůže být odvozena od situace, před níž není v životní praxi nikdo stavěn. Naopak, musí vycházet ze situace, před níž jsme stavěni celkem běžně, a přesto je dostatečně podivná. Tak kupříkladu: zrcadla ve výtazích. Samozřejmě v těch nóbl výtazích, ne ve starých dobrých plechárnách, kde člověk naštěstí mohl myslet jen na jedinou věc – jak přežít. V nových výtazích dle norem Evropské unie už je přežití samozřejmost, ba povinnost, ale zároveň musí být ve zdviži zrcadlo, aby fatálních myšlenek zbavený Evropan byl dotlačen aspoň k nějakému dilematu. Lidé se dosti liší podle toho, jak na zrcadlo v takovém výtahu reagují, jsou-li v kabině sami. Ba diferencují se ještě o trochu více než u Jirotkových koblih. První typ, tak řečený popírač, se k zrcadlovému obrazu otočí zády či bokem a tváří se, že tento není přítomen. Podstatou jeho konání je animistický děs či stud konati cosi exhibicionistického. Druhý typ ví, jak je latentně úchylné prohlížet se ve výtahovém zrcadle, ale nemůže si pomoci a po očku po sobě pokukuje, neboť zrcadlo, to je koneckonců droga. Třetí typ, většinou nazývaný žena, si bez okolků před výtahovým zrcadlem šlehne svou dávku, zcela bezostyšně se v zrcadle prohlíží, kontroluje make-up, mezizubní prostory či efektivitu formujícího prádla, jemuž se dříve říkalo šněrovačka či skafandr. Čtvrtý typ je obrazem v zrcadle šokován. Zaskočen zrcadlem tak dobře osvětleným, s nímž se v umakartové koupelně nemá běžně možnost setkat, tento typ hledí na obraz nehnutě, zkoprnělý, s vyhřezlými bulvami a občas má slzy na krajíčku, neboť je mu toho zchátralého jedince naproti trochu líto. Všechny tyto typy nemají v sobě ani stopové prvky saturninismu. Teprve pátý typ je již parciálně saturninovský. Ten má neodolatelnou touhu začít se do zrcadla šklebit, ale bojí se, jestli nóbl výtah nemá někde i nóbl minikameru, a jeho rozjitřená imaginace spletá konstrukci, jak bezpečák kdesi u monitoru stahuje si záběry největších blbců z výtahu a pro pobavení globalizovaného světa dává je na Youtube, načež šklebícího se blbce vygúgluje nemilosrdný personalista, manželka, syn či investigativní novinář – v době, kdy dotyčný bude kandidovat na prezidenta. Paranoidní pětka si také ráda představuje, zpola v hrůze, zpola s rozkoší, jaké by to bylo, kdyby se do šklebení příliš zabrala a byla při této praktice nachytána nově nastupujícími výtažníky. Šestý typ se samozřejmě do zrcadla již šklebí, neboť personalisté, manželky i Youtube mu jsou v takové chvíli zcela ukradeni. Ona totiž šestka, čili takzvaný držkáč, věří, že má zrcadlovou poruchu pod kontrolou a nikdy nepřeslechne cinknutí oznamující otevření dveří, po němž profesionálně zkamení a nasadí výraz, z něhož i naprostý neznalec dějin filozofie musí pochopit, že právě myslí na „ontologickou diferenci“. Sedmý typ, odborníky zvaný Pop idol, před zrcadlem ve výtahu představuje některého z populárních zpěváků. Oblíbení jsou z dosud málo prozkoumaných důvodů zejména Europe, Ilona Csáková a řídký není ani jacksonovský moonwalk. U mužů, kteří v průběhu vyspívání přišli o bujnou hřívu, mohou sice některé metalové cviky s hárem evokovat spíše epileptický záchvat, ale prsty drtící aktovku většinou prozradí, že it's the final countdown. Pop idol už se velmi často dostává do prekérních situací a bývá při koncertu načapán spolucestujícími. Má-li ještě všech pět pohromadě, většinou se červená. Patologičtější případy se snaží situaci zachránit nějakým žertem, neřkuli dokonce flirtem, což je vyloženě obludné.
Nicméně nikoli saturninovské. Skutečně saturninovský je totiž až osmý typ. Ten trapas se zrcadlem od první chvíle inscenuje. Ne, nemám osobního sluhu, to by našemu rodu musely kupónové knížky vydělat krapet víc. Ale znám jeden takový exemplář osobně. Taková šílená osmička celé dny vymýšlí nejroztodivnější scénáře, u čeho by ho tak mohli nastupující do výtahu nachytat a s posedlostí je realizuje. Nic ho neukojí více, než když uvede nově nastupujícího do rozpaků při prezidentském projevu Miloše Zemana, při mečiarovském zpěvu „Spánobohom, idem od vás“ (při němž dokáže opravdu slzet), při mambu number five, při Mr. Beanovi či při rozhodujícím souboji ze Star Wars, v jehož vrcholu dokáže na nastupujícího chrčet „Luku, jsem tvůj otec“. Tedy, ne že bych šílené osmičky nějak obdivoval, nebo je snad propagoval. Jako zraněná, bezfantazijní čtyřka jsem jejich počínáním v zásadě znechucen. Ale zas si přiznejme: nebýt osmiček, nebo aspoň sedmiček, o čem bychom psali knihy století a fejetony týdne, že.
Věčný Čech Možná si vzpomenete, jak kdysi navštívil Prahu sám nejvyšší, tedy americký prezident. Asi si řeknete: „Ježiš, co to sem tahá? To už je hezky dávno, to jde teda s křížkem po funuse.“ Ale pomalu s tím unuděným vzdycháním, které slyším až sem. Považte, jak by asi dopadli autoři bible, kdyby jejich spoluobčané na zprávy o návštěvě nejvyššího reagovali takovýmhle kňouráním, že „už je to dávno“. Považte, jak by asi dopadl sám Ježíš, kdyby po zmrtvýchvstání pořád někdo remcal a trousil cosi o „křížku po funuse“. Takhle to nejde. Jen hezky vzpomínejte. Předtím než měl sám nejvyšší promluvit na Hradčanském náměstí, konaly se přípravy. Součástí příprav byl, jak si možná vybavíte, i seznam zapovězených předmětů, které si návštěvníci za žádných okolností nesmějí vzít sebou. Patřila mezi ně i pet-lahev, neboť prý by do ní šlo nalít jakousi třaskavou tekutinu a zahubit s ní prvního muže, první dámu, prvního mediálního specialistu, prvního řidiče a kdo ví, zda by se v ohrožení nemohl octnouti i první pes a jeho první blecha. Možnost výroby bomby v pet-lahvi nechci nijak zpochybňovat, jen mě okamžitě zarazilo, jak bude první ochranka tuto pet-lahev u obamychtivých Čechů vyhledávat. Po chvilce zamyšlení jsem již neváhal, dychtivě se v Den D a v Hodinu H usadil do svého Křesla K a hledal ho. Koho? Já mu říkám Věčný Čech. A věřte mi: zase přišel. Nemohl jsem si ho nevšimnout. Zatímco se čekalo pár Hodin H na Prezidenta P, kamera na Jeřábu J pročesávala shromážděný dav, a tu jsem ho spatřil. Věčný Čech si povšiml, kterak k němu míří oko kamery, sáhl pod kabát a ukázal ji. Celému světu. Ano, pronesl svou pet-lahev! Třímal ji v ruce jako živoucí Socha svobody (než ji zase rychle schoval pod kabát). Byla samozřejmě prázdná a byla to jen půlitrovka. Ale přesto to byl výkon hodný Věčného Čecha. Prvně jsem o něm slyšel před léty. Tehdy, jistě za velkých obětí a po namáhavém úsilí conquistadora, objevil, že česká pětikoruna má stejnou váhu a velikost jako jistá mince našich západních sousedů. A brzy také zjistil, kterak využít této osudové náhody. Ta pětikoruna totiž přesně zapadala do jistého západoněmeckého automatu a šlo za ní získat balíček silonových punčoch. Však víte, jak bylo těžké se k našim západním sousedům propracovat přes železnou oponu, ale Věčný Čech se, kupodivu, přeci jen dokázal propracovávat tak hojně, až museli naši západní sousedé ten automat zrušit. Tudle se Věčný Čech zase ohlásil. Jistý pražský restauratér, pod tlakem globální ekonomické krize, dal na vědomí, že u něj za jídlo může každý zaplatit, kolik uzná za vhodné. Pevná cena měla být jen za pití (ten restaurant se specializoval na lepší vína). No, byl to zajímavý reklamní tah. V zahraničí, odkud to pan restauratér odkoukal, docela zabral. Avšak já se válel smíchy, ledva jsem o tomhle „marketingovém nápadu“ uslyšel. Kdepak s marketingem na Věčného Čecha! Ihned jsem věděl, že se opět otevře Blaník, náš hrdina vyjede v zářivé zbroji a vezme sebou i svou družinu. Věru vzal. Pan restauratér musel svůj „trik“ zrušit po dvou dnech. Varianta, že přišel takový zvláštní pán s veselýma očkama, objednal si minerálku, želví polévku, nadívané labutí krky, sacherdort, a pak s dobráckým úsměvem vložil číšníkovi do rukou dvacetikorunu, byla tak častá, že by si pan restauratér mohl brzy za hrst těch dvacetikorunek jít koupit leda provaz, a bylo by mu asi i jedno, že je vyrobený v protekcionisticky chráněné robotárně v Ulanbátaru. Pokud se vám zdá, že o Věčném Čechovi vykládám tak nějak s hořkostí, opravdu se vám to jen zdá. Kupodivu, já ho mám docela rád. Asi i proto, že kus jeho nesmrtelné podstaty sálá i v mé duši. Pochopil jsem to, když mne nedávno zavalila lavina cukru. Přesněji malých pytlíčků cukru. Aby bylo jasno: já si totiž nikdy nesladím ani kávu, ani čaj. A tak, když mi dva pytlíčky cukru položí na talířek hrníčku s kávou v restauraci, s vrozenou nonšalancí ho nenápadně přesunu do kapsy své košile. Přeci jim ho tam nenechám, že. Přeci jsem si ho zaplatil, že. Pravda, párkrát jsem se optal sám sebe, co s těmi cukry budu dělat, když nesladím ani doma. Ale sám sebe jsem vždy odbyl pohrdlivým úsměvem. Ovšem cukr časem ukázal svou sílu. V mé kuchyni zabral veškeré mísy, krabičky, šuplátka, kořenky, anektoval příborník a začaly se mu sbíhat imperiální sliny i na lednici a sporák. Právě ve chvíli, když jsem si řekl, že takhle už to dál nejde, vytrestal mě diktátor cukr lavinou spuštěnou rafinovaně z kredence. Pak už přišel rázný krok a během jednoho slunného odpoledne jsem s pomocí kolečka na maltu svou kuchyň od cukru sametově osvobodil.
A teď schválně: myslíte, že se od té doby balíčku cukru na talířku v restauraci odřeknu? Zkuste hádat, věční Češi.
Hollywood a Plzeň Jedna věc mně vrtá hlavou. Proč my u nás vlastně neumíme natočit pořádně akční, dramatický a především přiměřeně katastrofický film? Zrovna tudle – při pauze mezi dvěma dokumenty na ČT 2 – jsem jen tak náhodou přepnul na Novu. Letoun jisté americké společnosti se tam právě ocitl v zatracených problémech a charaktery postav pod tlakem dění prudce krystalizovaly. Jistá bloňdatá dáma začala vřeštět: „Bože, zabijeme se! My se zabijeme!“ Malý chlapec se přitiskl k hrudi své matky a vzlykal: „Mami, já mám strach“. Rozechvělá matka ho pohladila po vlasech a řekla: „Ničeho se neboj, miláčku, jsem s tebou“. „Bože, můj manžel má zástavu srdce!“ ozvalo se vzápětí do všeobecné paniky. Holohlavý pán ihned k nemocnému přiškočil se slovy „Já jsem lékař,“ načež bodl propisovací tužkou pod hrtan zkolabovavšího Kaliforňana v pestrobarevné košili a zachránil mu tak život. Muž s ostře řezanými rysy pak náhle vyskočil a prohlásil: „Všichni se uklidněte a zůstaňte na svých místech! Jsem federální agent Jeremy Parker. To, co se nám stalo, není náhoda. Ale když mě poslechnete, můžeme se zachránit,“ načež snědý mladík s palestinským šátkem kolem krku zatvářil se zavile a pevně cosi stiskl ve své kapse... Dále už jsem to pochopitelně nesledoval, neboť ČT 2 mě nalákala na napínavý pořad o problematice euroregionů. Avšak vrtalo mi to stejně hlavou: Proč u nás také nenatočíme něco takového! S čestnou výjimkou legendárního dílu majora Zemana, kde jistý muž volá: „Obrať to, do Mnichova!“, se česká kinematografie nemůže pochlubit pořádným dramatem v letadle. Pan Tau procházející se po křídle Iljušinu je věru jen chatrnou náhražkou. V čem je problém? Pokusil jsem se to nedávno zjistit. Sedl jsem si na lavičku v parku, počal pozorovat své spoluobčany, snažil se do nich vmyslit a přitom si je představit ve chvíli, kdy letounu ve výšce 10 000 metrů vysadí všechny motory. Má fantazie počala chrlit: Mladá dívka (znuděně): „Kdybysme aspoň spadli do vody“. Muž s knihou (pobaveně): „Z desítky je to úplně jedno, to máte do vody jako na beton.“ Starší dáma: „Ale doufám, že by nám vrátili peníze za letenku, kdybysme nedoletěli, ne?“ Její manžel: „Jo, voni ti za to koupěj věnec na rakev.“ Starší dáma: „No počkej, Jiřina řikala, že jim v Řecku zrušili zájezd na Akropoli a chtěli jim místo toho vnutit výlet na mistrovství v kuželkách. Jenže ten její muž je právník a řekl nandě z tý cestovky: „Tak to ne, milá zlatá, prostě nám vrátíte peníze, nebo se potkáme v Občanskym judu,“ (podívá se zhnuseně na manžela) „Jenže tobě je všecko jedno, viď.“ Manžel: „Neboj, už to dlouho nebudeš muset snášet.“ Mladá dívka: „Já bych chtěla spadnout ve Švédsku.“ Muž s knihou (bezradně): „Proč ve Švédsku?“ Mladá dívka: „Já nevim, vždycky jsem měla Švédsko ráda, ale nikdy jsem tam nebyla.“ Mladý muž se pokouší začíst do knihy. Půlminuta ticha. Starší dáma: „Tak se běž aspoň zeptat tý letušky, néé? Co se vlastně děje, vždyť mi nic nevíme.“ Starší muž: „Dej mi pokoj, kdybysme seděli doma na prdeli, tak máme klid.“ Starší dáma (vítězoslavně): „Tak se na něj podívejte. My budem za chvíli mrtví a von mi ještě bude vyčítat, že jsem ho chtěla vytáhnout do světa, že jsem z něho chtěla udělat člověka!“ Muž středních let: „Vono teda mě by to taky docela zajímalo – snad vrátěj nějaký peníze aspoň pozůstalejm, ne? Nebo nějaký vodškodný, ne?“ Starší dáma: „Prosim vás, ty maj haldu právníků, nebojte se, že by někdo vod nich viděl korunu. Tohle voni si uměj zařídit.“ Mladá dívka (radostně): „Už vidím stromy!“
Muž středních let: „To by chtělo spadnout někde kousek za městem. Hlavně ne do města, protože to by prvně zachraňovali ty, co bysme na ně spadli. Nás by brali automaticky za vodepsaný. Tak hezky půl kilometřík za větší město, kdybysme sebou plácli.“ Starší dáma: „To je fakt. To by se mělo ale tomu pilotovi říct. Di mu to říct“. (k manželovi) Manžel: „Prosimtě, ten už dávno vyskočil s padákem. Von se vo tebe tak bude někdo starat.“ Starší muž: „No jo, na vobyčejný lidi se každej vysere.“ Mladý muž s knihou (ironicky ke starší dámě): „Nemějte obavy, z deseti tisíc metrů je pravděpodobnost přežití 0,1 procenta.“ Manžel: „Sakra, taky nám mohli dát předtim oběd.“ (chvilku přemýšlí, pak tajuplně dodává): „Ale mám pocit, že támhle v tom chladicím boxu bylo pivo.“ (odepíná pásy a s elegancí šelmy se připlíží k lednici) Starší dáma: „Ježišmarjá, táto seď a nikam nelez! Tak se na něj podívejte. Vo co von se teď stará.“ Manžel kořistí několik exportních Plzní a vrací se na své sedadlo. Překvapeně sděluje kolemsedícím: „Člověče, ta letuška se tam modlí“. Mladý muž s knihou (zamyšleně): „Asi nějaká Polka.“ Jistě mi rozumíte, milí čtenáři, proč jsem onoho dne v parku po chvilce v hrůze zastavil proud svých představ. Pochopil jsem, že na jisté žánry u nás zkrátka nejsou podmínky...
O Američanech, agentech a jiných záhadách Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989. Jsou tu mnohem prapodivnější záhady. Dlí ve vašich ústech a aktivní fluor s tím nic nenadělá. Čeština totiž disponuje takovými zvláštními souslovími, v nichž marně byste hledali jakousi kohezi, genezi, o logice nemluvě. Zejména moje babička v dodávce takovýchto řečových tunguzských meteoritů přímo vynikala. Tak třeba její rčení „hovno, hovno, slavný soude“. To mi vždy vrtalo hlavou. Dlouho jsem se domníval, že jde o citát, například Karla Havlíčka Borovského, Davida Ratha či jiného podobného velikána. Ale několik měsíců rešerší, hloubkových analýz a focusů tuto tezi spolehlivě vyvrátilo. Proč ona násobná verbální exkrementizace? Proč ona adresná justizace? Computerizace s těmito balvany nepohla ani o píď, tohle se prostě nedá rozlousknout. Anebo třeba nedávno. Chystal jsem se mezi kolegy vědce a babička povídá, že prý vypadám jako „agent s teplou vodou“. Debatovali jsme o tom v kolokviu a ani nejstarší kolegové si nevybavili, že by v tuzemsku někdy existovala taková instituce, která by domácnostem nabízela zavedení teplé vody. Plyn, to ano. Pojištění, vysavač, to vše by přicházelo v úvahu. Dokonce i „agent s teplou vlohou“ vynořil se jistému upravenému kolegovi z paměti. Ale tváří v tvář agentu teplovodnímu zůstali lingvisté, etnologové, etnolingvisté, lingvoetnici, lingvisté z Etny i ligisté z Letný bezradní. Více nadějí jsme si dělali u slovního spojení „Američan z Vysočan“. Tam už se bylo čeho chytit. Jednak jednoznačné národnostní identifikace, a pak explicitní geografizující lokalizace. Ústav pro soudobé dějiny pracoval usilovně metodami orální historie téměř rok, mnozí badatelé se v zoufalství uchýlili i k metodice anální, docent Jebavý se svým kolektivem provedl dokonce vícezonální simultánní penetraci, a to za nemalých obětí, ale výsledkem byly pouhé drobty. Získali jsme sice seznam zhruba deseti kandidátů na onoho Američana z Vysočan, který mohl vstoupit do řeči kmene Čechů, ale u žádného se nenašly nějaké zvláštní znaky, které by k takovému průniku zavdávaly důvod. Výjimečným byl snad jen agent CIA Jeremy S., avšak jeho utajení jaksi z podstaty věci rozleptávalo hypotézu o jeho snadném parolovém šíření. Profesor Kraus se sice pokusil o odvážnou a trochu zoufalou kličku, když začal tvrdit, že právě Jeremy S. je oním agentem s teplou vodou, a že prý sousloví mělo kdysi upozorňovat na to, že teplou vodu má zavedenu, nikoli, že ji prodává, ale to většina kolegů označila za propuknutí paravědeckých sklonů. Pokusili jsme se zapojit do výzkumu i Ústav pro studium totalitních režimů, ale dostalo se nám poměrně strohé odpovědi, že evidují jen Rusy z Vysočan. Simultánní penetrace týmu doc. Jebavého přinesla alespoň dílčí úspěchy, neboť se podařilo téměř s jistotou dešifrovat původ sousloví „jde to, ale dře to“, přesto nedořešených problémů zůstala přeci jen většina. Zmínil bych třeba široce sdílené „ticho po pěšině“. Nově zakoupené supra-senzory ing. Kulíška přinesly jen velké zklamání, jemuž se dnes v kuloárech neřekne jinak než „decibelové fiasko“. Podařilo se jednoznačně prokázat, že mnohem více ticha nabízí pole, mýtina, louka, les (v bezvětří), ba dokonce i průměrné neobsazené domácí WC bez ventilových splachovacích systémů. Způměrovanou pěšinu v decibelovém zamoření překonala jen dálnice D1, nepočítáme-li nešťastné měření po hromadné havárii u Tří křížů. Zkrátka umístění pěšiny do sousloví o tichu je zcela nevysvětlitelné. A to nemluvím o dalších neidentifikovatelných řečových objektech jako programově disociovaný mluvní akt „stará mladá“, kde se zatím nejnadějnější jeví teze o původu ve schizofrenických blouzněních, kuriózní „šupito presto“, u něhož ke zděšení mnohých došlo k naprostému zhroucení tzv. cirkusové hypotézy dr. Šoltyse, nebo o větě „tys to teda zrychtoval“, která odborníky rozdělila na dva nesmiřitelné tábory – puristický a kosmopolitní, který trvá na germánském původu sousloví. Nicméně, navzdory veškerému zmatku, jež, milí Češi, způsobujete, slíbit vám mohu jedno: naše úsilí neochabne, nové granty vybojujeme.
Pomsta vodovkových nebes Někoho pronásledují noční můry. Někoho BIS. Jiného lačné nadržené pohledy. Já si proti tomu nemůžu stěžovat, mě pronásleduje jen jedna protivná věta. Ale přesto mi dá někdy zabrat a sotva se ke mně přiblíží – a já už jí poznám po čuchu – obcházejí mě mrákoty. Ta věta má různé modifikace, ale vždycky zní zhruba nějak jako: „Tak tohle sem ještě neviděl“. Začalo to na hodinách výtvarné výchovy. Učitel Janát měl rád kolektivního ducha, a tak každou hodinu zakončil seancí, která spočívala v tom, že jsme si všichni prohlíželi navzájem svá díla, která Janát rozložil po podlaze a hierarchizoval – v první řadě byly výkresy na jedničku, ve druhé řadě výkresy na dvojku, neboli ty „jen s malými chybičkami“, jak pravil Janát, a ve třetí řadě byly výkresy Boháčka a Kalouse, které se „protentokrát neznámkovali“, a které Janát, jakožto humanista, komentoval slovy „a tady hoši se taky snažili“. Můj výkres však Janát nezařazoval ani do třetiřadé kategorie boháčkovskokalousovských matlanic. Humanismus nehumanismus, estetický cit Janátovi prostě nedovolil, aby mými, zřejmě avantgardními, opusy pokazil družnou gruppen-atmosféru závěrečné exhibice. Skoro nikdy k mnou odevzdané, poctivě pomalované čtvrtce, nic neřekl, jen když všichni odešli, v úplné samotě znovu našel odvahu se na dílo podívat, a pak vyvzlykal tu větu: „Tak tohle jsem ještě neviděl“. Prvně jsem to zaslechl náhodou, pak už jsem si jí chodíval za dveře kreslírny poslechnout jaksi rituálně. Tak nějak mě to uklidňovalo, jak už to tak u rituálů bývá. Jenže Janátova věta nezemřela s mým opuštěním základního školství. Snad existuje nějaké nebe výtvarné výchovy, které mě teď trestá za týrání vodovek, a tu Janátovu větu na mě čas od času sesílá. Nebe asi dobře ví, že už mě dávno neuklidňuje. Ten bič boží práskne každou chvíli. U zubaře, poté co půl roku doufám, že se zregeneruje rozbolavělá stolička. U lékaře, poté co ekzém půl roku léčím homeopatiky. Na záchodě, poté co je do něj narychlo povolán instalatér, když se nezdaří můj pokus být kutilem, vyprovokovaný surreálnými reklamami Hornbachu. Nebo u právníka. Taková banalita: koupil jsem byt, kde bylo podílové spoluvlastnictví čtyř osob, z nich jen dvě byly nezletilé a jen jedna v zahraničí, přičemž na byt byla zároveň vyhlášena exekuce. Zaplatil jsem dluh za majitele 35/116 bytu a čekal na rozhodnutí opatrovnického soudu. Ten ale rozhodl, že cena, za níž jsem byt koupil, není zcela výhodná pro jednoho z těch nezletilých spoluvlastníků (no jistěže, byla snížená o to, co jsem zaplatil za toho dlužníka, že jo), a prodej zrušil. Já po tom právníkovi prosimvás nechtěl žádný výkon Perryho Masona, já se přišel úplně normálně zeptat, co se vlastně teď bude dít dál. A co on? No co asi. Samozřejmě: „Tak tohle jsem ještě neviděl.“ A ještě u toho zbadatelně zbledl, což je jev, o němž jsem si do té doby myslel, že je jen literárním obratem, který nemá oporu v realitě. Někdy přemýšlím, jestli jsem snad opravdu tak výjimečným, originálním a unikátním. No, v případě pedagogického krachu prof. Janáta, záchvatu smíchu instalatéra Součka a odkrvení JUDr. Rambouska jsem ochotný o téhle variantě i uvažovat. Ale to, co se mi stalo nedávno, už přeci v mojí chorobné nezaměnitelnosti spočívat nemůže. Považte sami. Koupil jsem si novou televizi. Tu starou, macatou, jsem ekologicky zlikvidoval v popelnici sousedního domu, a svůj byt vybavil tou modelkovsky plochou, jak to teď tak letí. Obraz mě nadchl. Při dychtivém sledování komedie Na sv. Valentýna ze mně nadšení sice vyprchalo, neboť mi došlo, že z blbosti ani podsvícení obrazu zážitek neudělá, leč usínal jsem onoho večera přiměřeně spokojen. Přesně o půlnoci mě však vzbudil děsivý výbuch. No, vlastně to nebyl výbuch, ale já ze začátku prostě nevěděl, co to je, a z neznámého důvodu jsem se domníval, že jde o výbuch. Dezorientovaně jsem vylétl z postele, jako když do mě hrom bací (já vím, blesk, ale o to teď nejde) a motal se po bytě, přesněji jsem po něm skákal na jedné noze, neboť druhou jsem při poplachu šlápl na nabíječku od mobilu. Po několika vteřinách jsem pochopil, co se vlastně děje: televize se sama zapnula a začala řvát. Začal jsem zkoumat, co se mohlo stát. A představte si: to nebyla porucha. V továrně na televizory zcela regulérně do kolonky „automatické zapnutí“ naprogramovali „00:00“ místo „vypnuto“. Jenže 00:00 neznačí „nikdy“,
ale logicky půlnoc, že. A jako bonus přidali, aby v tu chvíli byla hlasitost „volume 30“, tedy pochopitelně maximální. Jistě chápete, že to byl pro mě zážitek, s nímž jsem se musel svěřit. Jako prvnímu absolventu elekrotechnické fakulty, příteli Karochovi, který ve třech letech sestrojil semafor, v deseti kardiostimulátor pro svého křečka, ve třinácti se naboural do databáze MI6 a nedávno mu dokonce na ČVUT přidělili kancelář, do níž při příznivých klimatických podmínkách i dvě hodiny denně svítí slunce. Vyprávím Karochovi svůj 00 zážitek, zkoumám přitom jeho mimiku, analyzuji gestiku, vidím, jak se nadechuje a už to nevydržím a vyji: „Ne! Neříkej to! Já mám jen jedny nervy!“ Janáte, Janáte, ty mi dáváš. A přitom ani nevíš, jaký jsi měl štěstí, že si neučil hudebku! Zkus někdy navštívit kolegyni Vaněrkovou na bohnickém pavilónu 33.
Sámoškový lúzr Tak a mám to. Bylo mi to slavnostně oznámeno 12. května 2013 ve 14:15: Má manželka se za mne stydí. Ta, která se za mne nestyděla, když jsem na thajské masáži v mezinárodním hotelu svlékl džíny a ukázal chichotajícím se Asiatkám červené trenýrky, poslední ve střední Evropě. Ta, která se nestyděla, když nám kolega orientalista přeložil, že chichotající se Asiatka šeptala své kolegyni „Něco tak chlupatého jsem ještě neviděla“. Ta, která se nestyděla, když jsem na firemním večírku žertoval o plynatosti. Ta, která se nestyděla, když jsem rozdrážděn ořechovicí vytáhl před našimi známými, bývalými chartisty, lampión a žádal obnovení lampiónových průvodů. Ta, která se nestyděla, když jsem onoho večera s lampiónem vyrazil do ulic a zapálil jím památnou lípu na náměstí. Ta, která se nestyděla, když jsem objímal zasahující požárníky, kteří lípu zachránili, vzlykal a říkal jim, že jsou skvělí chlapi, i když Steve McQueen je přeci jen víc sexy. Ta, která přešla laskavým vševědoucím úsměvem, když jsem si vyvrtnul v Krkonošském národním parku kotník a během čekání na příjezd záchranné služby jsem se dojal a přemlouval jí, ať si po mém skonu někoho najde. Ta, která mi nikdy nevyčetla, že když záchranka přijela, řekl jsem zcela vážně a hrdelním tónem doktorovi, který strávil tři roky s misí NATO v Bosně: „Doktore, kdyby něco, nechte tomu volnej průběh, nechci žádný oživování“. Tak tahle světice, patronka trenýrek, lampionová matka Tereza, tahle milosrdná ochránkyně hypochondrů a velkokapacitní tiskárna odpustků na všechny myslitelné formy maskulinní trapnosti, se za mne stydí. A víte proč? Ne, to nemůžete nikdy uhodnout. Ani se nepokoušejte zapnout v mozku stroj imaginace, který by vás poděsil všemi nechutnostmi, které muž dokáže vyprodukovat. Je to totiž naprosto neuvěřitelné: má žena se za mě stydí, protože chodím nakupovat s lístečkem. Ano, nikoli eutanázie v KRNAPu, ale lísteček, kde mám napsáno, co chci koupit, mě poslal do kategorie trapáků. Tedy musím přiznat, že jsem si i já povšiml, že náš druhdy tak početný kmen lístečkářů řádně prořídl. Vlastně v naší sámošce jsem už asi poslední. Ani nevím, čím bylo to vymírání způsobeno. Ale ať je to, co chce, já se přeci nebudu přizpůsobovat nějakým pochybným módám. Já ten lísteček prostě potřebuju! Jak bych jinak věděl, co mám koupit?! „Dyť kupuješ furt to samý, to si tak sklerotickej, že si nezapamatuješ, že máš koupit tři rohlíky?“ řekla mi ta, co jí nevadilo, když jsem začal chartistům zpívat častušky a při pokusu o kozáčka jsem ukopl nohu od gauče. Jenže ono to není tak jednoduchý. V členitém prostoru nákupního centra může dojít snadno k dezorientaci. Rozruší mne regál s Bleskem, který mi oznámí, že jakási záhadná Ornella zase někde něco vystrčila, ochutnávka krekrů mne vyvede z obvyklé rutiny a minutí sektoru pečiva je na světě. A jsme bez rohlíků! Chtěl bych vidět, co bysme pak dělali. Z čeho bysme namleli strouhanku, kdyby nám nemělo co ztvrdnout. Jenže to mé ženě nevysvětlíte. Ona se vedle „blbce s lístečkem“ cítí hloupě a nebude se mnou prý do krámu chodit. Tuším, že problém je hormonálně-neurologický. Pro mou ženu, a ovšem nejen mou, je návštěva supermarketu zážitkem zcela sexuálním. Já jí to nevyčítám. Jen fascinovaně sleduji, že má vyvolená chodí mezi regály bezostyšně flirtovat. Hází očka na jogurty, nenápadně si před nimi zvlhčuje rty, jakoby náhodou se lehce dotýká jejich ztepilého kelímku a kdyby mohla, jistě by prohodila „Nazdar, fešáku, nechceš si zalaškovat?“ V uliččce s pracími prášky už se jí vyloženě zrychluje dech, ba rozšiřuje chřípí, a někdy se v něm zapomene i půl hodiny, neboť ve chvilce nejintimnější rozkoše se čas zastaví a duší protéká celý vesmír. Kdyžpak ve špajzu potkám exoty typu ořechů naložených v medu, které u nás nikdo nikdy samozřejmě jíst nebude, vůbec mě to nepřekvapí, neboť vím, že jsem právě narazil na soka v lásce, s nímž si má drahá užila. A já jim to oběma přeju. To ale přece neznamená, že budu chodit mezi regály harašit taky. Mě prostě ošahávání hořčice neukojí. Já tam prosím chodím nakupovat to, co potřebuji. A abych si to v záplavě světohybných myšlenek pamatoval, k tomu musím mít – lísteček. Jen mě mrzí, že ostatní muži zradili. Nechali si svou největší zbraň vyrazit z ruky. Sakra chlapi, pojďme složit hořký slib: zejtra je tam vytáhneme všichni!
Už žádné předstírání, že čtem esemesku. Nebojme se to napsat hezky modré na bílém: 10 deka gothaje!
Efekt chřestu Chodím po světě už pár let. Za tu dobu jsem leccos pochopil. Už vím, že horká plotna pálí, že volební průzkumy se mohou zmýlit i o víc než deset procent, že těla chudých mužů ztrácejí v očích žen sex-appel, že pro realitního makléře je vždy ten správný čas prodávat i nakupovat, že naše zem není ekonomický tygr, ba ani slušně rozdrážděný ratlík ne, že s dorostenci se Liga mistrů nevyhrává, že zemědělce ruinuje neúroda stejně jako úroda, že fotbalisté musí hřiště nejprve řádně poflusat, aby mělo smysl se na něm válet a svíjet, že spíš vymýtí Angelina Jolie rakovinu než Bono Vox chudobu Afriky, že pracovní možnosti, které začínají povinným kurzem za 10 000, nebývají zrovna kšefty století, ba dokonce už vím, že minižehličky z teleshoppingu nikdy nevyžehlí košili jedním lehkým přejetím, i když k nim přidají zdarma multifunkční kvedlačku, se kterou krom vyšlehání půltuny šlehačky lze též utáhnout šrouby na autě a učesat psa. To vše nejen vím, ale hlubokým způsobem jsem pochopil i vnitřní zákonitost všech těchto jevů. Ovšem jsou naopak věci, které přes veškeré zmoudření a životní zkušenosti prostě pochopit nedokážu. Například to, proč jsou potraviny s více éčky levnější než ty s míň éčky, a proč ty se žádnými éčky stojí jako levnější vodní skútr. Člověk by řekl, že když je někde něčeho víc, musí to víc stát, ne? Neříkejte mi, že ta éčka jsou úplně zadarmo, že se válí po ulicích nebo se vyrábějí ze vzduchu, nebo že na ně neexistují žádná autorská práva. Přeci takový éčko něco stát musí, nějak se musí vyrobit, někomu se musí zaplatit za to, že to vyrobil, tak jak to, himlhergot, že čím víc jich nasypete do pomazánky, tím míň stojí? Na to moje myslivna nestačí. Ale zas to dává světu naději, že by se jednou mohl živit jenom těmi éčky, a že by mohli být zadarmo. Možná by nám mohli u pokladny dokonce i nějakou tu korunu šoupnout, kdybysme si takový čistý, neředěný éčko koupili ke svačině. Já se divím, že to Bono Vox ještě nepochopil a nesnaží se Afriku místo cédéčky zachránit těmi éčky. Asi mu to taky není jasný, ta zákonitost nulové hodnoty éčka. Ale to není jediné mystérium, které jsem za svůj život neprohlédl. Ještě je tu věc, kterou nazývám „efekt chřestu“, někdy též chřestový efekt. To je záhada, proč věci, které každému chutnají, jako třeba Termix nebo chleba s máslem a solí, stojí pár korun, a věci, které nechutnají nikomu a jsou prokazatelně hnusné, stojí stovku. Jako třeba nakládaný chřest. Už jste to někdy jedli? To namočené oslizlé rákosí? Není to ani sladké, ani kyselé, ani slané, ani hořké, není to prostě nic. Je to jen drahé. Že by právě proto? Anebo tydlety artyčoky. Tak dlouho jsem kolem nich chodil, tak dlouho mne v regálu sváděly svou netečnou tajemností a cenou dvou jídel z meníčka v čínské restauraci! Neodolal jsem, no. Nalítnul jsem, no. Je to taková rozměklá kedlubna, kterou jako by chvilku naložili do láku s uzenáčema. Já dal dvě sousta a zbytek odmítl dojíst i náš labrador, ne náhodou zvaný Bohouš, který jinak slupnul i půlku školního penálu z Tchajwanu, než jsme ho přeprali. Čert vem ty peníze, to ten penál se Šmoulama mě mrzí víc. Ale vysvětlete mi, jak je možný, že ty hnusný věci stojej víc než ty dobrý?! Jak to, že ty hnusy nejsou vytlačený z trhu? Kde je sakra nějaká ta neviditelná ruka? Ne, já to prostě nepochopím. Ono kdyby šlo jen o rákosí a nahnilou kedlubnu, co nepozře ani psí Otesánek, asi by šlo efekt chřestu i přežít. Jenže někdy mám pocit, že on se tenhle efekt, na který by i kvantoví fyzici byli krátcí, neomezuje jen na regály s „lahůdkama“. Těch předražených hnusů kolem nás přežívá asi víc. No ale protože nejsem ani politolog, ani kunsthistorik, ani teoretik architektury, nebudu již dále svou myšlenku rozvádět. Vy už si to nějak přeberete a já zůstanu pro jednou humoristou starosvětsky laskavým. Radši si dám starej dobrej Termix. Vanilkovej. S tara moučkou. S karubinem. A modifikovaným bramborovým škrobem – možná i multifunkčním!
Současnost jedné iluze Náboženství zvítězilo. Tedy, abych byl přesný, náboženství to ještě nemá úplně jisté, ale rituál ano. Rituály jsou všude. Obstoupily nás. Dostaly nás! Na každém kroku kolem sebe vidíme nábožné vytržení, každou chvíli vybuchne divoký kult těsně vedle nás, byť ho málokdy (bohužel) provázejí orgie, navzdory slibům etnologů. A nejhorší je, že to vidím jenom já. Všichni ostatní se tváří, jako by z obětišť nestoupal dusivý dým, který pokryl celý náš obzor. Taky mi nevěříte? Tak třeba nedávno. Seděl jsem s přítelem v kavárně. Dali jsme si kávu, pochopitelně. Všiml jsem si, že zrovna nešetří s cukrem a jako kávový fajnšmekr (to jsme my kardiaci všichni) jsem nad tím významně pozdvihl obočí. Můj nevinný přítel to zaregistroval a zcela bezelstně se hájil: „To abych přebil tu hnusnou chuť kafe“. Chvilku jsem byl opravdu zmatený a vážně se ho chtěl zeptat, proč teda pije kafe, když mu nechutná. Ale pak jsem polkl svou nejapnou otázku. Samozřejmě, že je to rituál. Ptát se, proč ho můj přítel vykonává, bylo by jako ptát se věřícího žida, zda si Jahve u Zdi nářků opravdu vybírá poštovní schránku. Anebo ten rychlokurz religionistiky, který mi uštědřila kdysi jedna z mých nemnoha přítelkyň. Za dvě minuty bylo hotovo. Pro jistotu uvádím doslovný přepis: „Prosím tě, proč ty se vlastně maluješ?“ „Abych se cítila sama sebou.“ „Cítíš se sama sebou, když si zamaskovaná?“ „Jo.“ „Ale mně se líbíš víc nenamalovaná.“ „Ale já se sama sobě víc líbím namalovaná.“ „To je zajímavý. Nenamalovaná seš totiž hezká, kdežto namalovaná vypadáš jako Marilyn Manson.“ „Hm, ty se naštěstí malovat nemusíš, vypadáš jako debil i bez toho.“ Ano. To se vážně stalo, přátelé. Nevyprávěl mi to Dý Texis Tejlr. Slyšel jsem to na vlastní uši. Z úst vysokoškolačky. Ateistky. Vzdělané v gender studies. Rituály prostě neporazíš! To mi nemůže nepřipomenout podobně památný rozhovor o tetování, který jsem vedl se zcela jinou dívkou, se zcela stejným výsledkem. Pokochejte se: „Ty jsi ve vězeňském gangu?“ „Ty si vůl. Tetování je pro mě prostě důležitý, je to mapa mýho života.“ „Mapa?“ „Líbí se mi, že je to prostě závazný. Že jsem poznamenaná.“ „Jestli chceš, můžu ti rozbít hlavu, to tě taky poznamená.“ „Ty si neskutečnej magor.“ Pozor, přátelé, ta omalovánková víla, co jí drak obtočil pupík a chystal se zaútočit na vagínu, měla naprostou pravdu. Samozřejmě, že jsem byl tehdy úplný magor. S kapesním nožíkem rozumu chtít porazit Krakena rituálu... Právem mě Kraken zašlápl a podvedl s hokejistou. Druholigovým. Rituál je mocný a odpradávna kvůli němu lidem stojí za to bojovat. Boje provázejí i tuhé teologické disputace. U mých známých, Jardy a Marie, kupříkladu hoří válka kvůli jevu minimálně stejně závažnému, jakým je přijímání pod obojí – kvůli špinavému prádlu. Jarda ho hází rovnou do pračky, Marie do koše, z něhož svršky do bubnu automatu vloží až těsně před praním. Oba mají zásadní důvod. „U nás se to tak dělalo vždycky.“ Jarda Akvinský dodává, že házet do koše prádlo, které nakonec stejně skončí v pračce, je nelogické. Marie Zlatoústá soudí, že prádlo se v pračce může zapařit. Akvinský soudí, že se zřejmě Marii už něco zapařilo, a to v hlavě. Zlatoústá replikuje, že Akvinský je dobytek. Kdož sú tady boží bojovníci? A není to jedno? Důležitá je krev k poctě rituálu samého. On už mi vlezl i domů! Má matka ho přivlekla spolu s tonometrem. Tento nebezpečný fetiš, jemuž se nemohou rovnat ani panenky woo-doo, mě teď straší každou neděli. Pokaždé, když se v mé matce něco pohne, počne si dychtivě měřit tlak. Jakmile zjistí, že ho má, neřkuli dokonce že je vysoký, nebo nedejbože nízký, pronese slavnostně: „Já to věděla!“. Když jsem se optal, k čemu jí to jako je, že teď ví, kolik má tlak, zpražila mne pohledem planoucího Mojžíše a mít
v ruce hůl, asi by ze mě jediným úderem vyrazila pramen. „Ty buď rád, že za Husáka nebyly baby-boxy,“ pomstila posvátný tonometr aspoň slovy. Ale nebral jsem si to osobně. Dobře jsem věděl, že to nemluví ona, to sám mocný Ritus plivl na mne síru jejímu ústy. Ještěže mně se to netýká. Ještěže já žiju životem příkladného realisty, racionalisty a skeptika. Teda až na ty boty. To je totiž tak. Já si vždycky kupoval boty v obchodu OBUNA u nás na sídlišti. Jenže ho před půl rokem zrušili. A já si teď nemám kde boty koupit. Pokud mi snad chcete oponovat slovy, že si přeci mohu boty koupit kdekoli jinde, rád bych vám znovu zdůraznil, že jsem si boty v Obuně kupoval vždycky. Máte na to snad co říct? Prosím? Tak bacha, von baby-box je dost prostornej!
Nedovolená dovolená Jak má vypadat pravá dovolená, vlastně všichni víme. Chaloupka v členité krajině s výhledem na lány prosperujícího družstva, příjemné probuzení zpěvným ptactvem okolo desáté hodiny dopolední, dvoukilometrová procházka polní cestou do nejbližší vesnice, návštěva místní čínské restaurace, v níž s potěšením zkonstatujeme, že i na této rovnoběžce všechna čínská jídla chutnají stejně, následná procházka lesem s nálezem přiměřeného množství hříbků, vykroucení dobře živeného českého klíštěte památeční verzatilkou v protisměru hodinových ručiček, příjemné odpoledne na verandě strávené s lehkou literaturou, samozřejmě odměřenou dle nálady a třídního zakotvení, tedy se Švejkem, Saturninem či Třemi muži ve člunu (pro pubescenty se státní maturitou dodávám: ne, opravdu nejde o gay porno), kolem sedmé smaženice z nalezených hříbků, kolem osmé zaplašení obav z nedostatečných mykologických znalostí cholagolem, večerní vychutnání některé z deseti klíčových Sovákových hlášek v Chalupářích, nu a pro sveřepě kolektivní bytosti, případně zastydlé trampy, je tu finální večerní opékání pokud možno neumělohmotných buřtů na ohýnku, živeném nejlépe klestím, jež natahala správně zmanipulovaná drobota, která si za to připsala bobříka, v horším případě vyžebrala kredit do mobilu. Takto strávená dovolená, ač dosud neschválená Bruselem, je s definitivní platností a neodvolatelně ideální, uvolňující a relaxační. Ovšem z důvodů, jež se nebojím nazvat tajuplné, takto většina lidí dovolenou netráví. To by mě, jakožto ne zrovna lidumilovi, snad ani tak nevadilo, nebýt toho, že k této smutné většině patřím. Ano, i já padl do pasti osudu a cosi tajemně mocného mne donutilo, aby se dovolená pro mne změnila v čas bolesti, trýzně, stresu, zoufalství a vypětí, z něhož mne každoročně osvobodí až návrat do poklidného a standardizovaného pracovního procesu, kde mikrospánek u computeru, při němž prsty nepřestávají běhat po klávesnici – tato fascinující fakírská dovednost všech nemanuálně pracujících – nastolí opět rovnováhu v nervovém systému. I letos tajuplná síla, konvenčněji nazývaná zákonná manželka (na nezákonnou milenku jsem se dosud nezmohl, jak mne upozornila zákonná manželka během jedné z velmi posilujících hádek v rámci čtrnáctihodinové cesty autem), dotlačila mne k sebeničivému rituálu zvanému „dovolená u moře“. Tajuplné síly už jsou takové. Mít možnost na smrtelné posteli říci zpovědnímu knězi, případně uklízečce v nemocnici, že „jsme někde byli“, je pro ně klíčový životní cíl, finální obzor, smysl všech smyslů. Je to přímo posvátno, a pro to se odjakživa musí trpět. Tajuplná síla, z tajuplných důvodů, nejspíše v rámci procesu zvaného emancipace, však již netrpí sama, ale přenáší utrpení na sílu netajuplnou zvanou konvenčněji zákonný manžel. A tak ptactvo, hříbky, Saturnina, cholagol, Sováka a karcinogenní buřty nahradil scénář o několik řádů rafinovanější: již u Berouna rafinovaně kolabující klimatizace v zákoně vlastněné škodovce, rafinovaná třicetikilometrová kolona v důsledku protestu jakýchsi neprosperujících družstevníků ozbrojených nadbytkem mrvy, hotel rafinovaně umístěný čtyři kilometry od pláže, rafinovaně rozlehlé autovrakoviště rozléhající se mezi hotelem a pláží, neideálně naladěný personál po nedostatečně rafinované poznámce o Ustašovcích, rafinovaně zaříznuté plavky kolemjdoucí modelky, kvůli nimž mne zákonná manželka odepřela vše, čemu se dříve říkalo manželské povinnosti, rafinovaně depilovaný plavčík, s nímž si manželka dodnes esemeskuje, aniž bych jí mohl v odplatě odepřít něco, o co by stála, nikoli rafinovaný, ale můj zcela obligátní středomořský průjem, který mne tentokrát zastihl již třetího dne (to je rekord), ačkoli jsem letos vynechal všechny speciality šéfkuchaře Kostadinova, dvoutýdenní pokusy vysvětlit dalmátským automechanikům nuance klimatizační techniky, další nevhodná poznámka o Ustašovcích, záhadné loupání kůže, ač mne slunce osvítilo jen ve výjimečných chvílích přebíhání mezi záchodem a autodílnou, nepočítám-li šestihodinovou anabázi na vrakovišti, přes něž jsem se jednoho dne pokusil zkrátit si cestu, osmnáct rodinných hádek, z toho dvě přes telefon s tchyní, deset probdělých nocí kvůli dusnu a jódlujícím Bavorákům, patnáct zabitých exemplářů záhadného hmyzu mne zcela neznámého podřádu a konečně neplánovaná a přiznejme i ne zcela dobrovolná bujará párty s fanoušky Hajduku Split, v jejichž vřavě naštěstí zanikla má třetí poznámka o Ustašovcích, jež se ani nesnažila být rafinovaná.
Čtrnáct hodin v příjemně vytopené škodovce při zpáteční cestě a výtvarný cit uspokojující prohlídka WC osmačtyřiceti benzínových pump při téže cestě, to již byla jen ona pověstná třešnička na dortu. Už aby zas přišla nějaká ta krize, aby ani tajuplným silám nezbývalo nic než návrat k verzatilkám!
Peklo s tatarkou Není vždy v životě důvod k juchání, křepčení a skotačení. Jsou chvíle, kdy je člověku opravdu ouvej, kdy je zahnán osudem do kouta a je svírán existenciální bolestí. Co bych se nesvěřil: I já občas stojím na pokraji propasti a nevím, kudy kam. Jedno trauma, kdy mne osud sype sůl do ran jako pomatený silničář, se vrací v pravidelných cyklech. Mluvím o té chvíli, kdy sedím třebas v kavárně a spolubesedníku naproti mně náhle uvízne centimetr od koutku úst drobek, ba drob, a on o tom neví. Anebo mu ulpí kaňka šlehačky či tatarské omáčky na špičce nosu. V tu chvíli počíná pro mne společenské peklo. Neřešitelné dilema. V ten moment jsem Oidipus stojící bezradně před Sfingou a houby je mi platné, že díky vzdělání takřka klasickému vím, že odpověď na otázku té mytické obludy je „člověk“. No to se ví, že odpověď na všechny otázky světa je v zásadě „člověk“, ale co dělat, když má ten člověk tatarku na nose?! O tom Sfinga mlčí a ani se nedivím, že jí ten její ze msty ustřelili. Já jsem asi vážně „nějakej divnej“, jak říkala spolužačka Podzimková, když jsem jí chtěl balit výkladem o lokomotivě Škoda 73E (v Kryšpínově systému řada S 499.02) s celokovovou lokomotivní skříní. Ale já prostě při tatarkovém incidentu nevím, co dělat: Mám na ten 3D make-up svého spolustolujícího upozornit? Když tak učiním, přivedu ho přeci do trapných rozpaků, vytvořím nepříjemnou situaci, neboť příteli jistě dojde, že jsem právě upozornil na skutečnost, že je šmudla a pobryndaný cintal. Úplně nejlepší by bylo, kdybych se mohl tvářit, že to nevidím a přítel by si úplně náhodou tu Věc nějak nevědomky otřel. Jenomže, když to nechám na ubrouskové bohyni, jsem k příteli přeci ukrutně nesolidární, neboť takto nutně způsobím, že ho umatlaného uvidí číšník, servírka, lidé v tramvaji, až pojede z kavárny domů, jeho domovnice, jeho žena, druhý den lidé v práci – pokud polštář v noci nezvládne to, co by dle všech fyzikálních zákonitostí měl – no a nelze se stoprocentní jistotou vyloučit, že drobek na tváři přítele mu zůstane po celou, dejme tomu, prezidentskou kampaň, a pokud mu zcela náhodou nesebere klíčové hlasy, bude zdobit přítelův obličej i ve Vladislavském sále, budou na něj zírat všichni ty lidi tam, ty nejblíž té uličce uprostřed tedy rozhodně, no a pak ten drobek jistě spadne, v detailu veřejnoprávní kamery, na tu bichli, co se z ní čte ten slib. Nedivil bych se, kdyby mě přítel prezident následně proklel a nikdy můj parťácký prohřešek neamnestoval, neboť ukrást nějaké blbé miliardy je jedna věc a neupozornit na sacherdort na ksichtě je věc druhá, to je prostě neomluvitelná zrada, v uvedeném případě takřka vlastizrada. A to nemluvím o situaci, kdy atentátníkem není ještě jakž takž důstojná tatarka, ale výměšek ryze personální, takřečená nudle z nosu. To už jsem úplně mimo. To pak nejsem při hovoru schopen vnímat nic jiného než tu nudly, tato v mých očích halucinatorně bobtá, roste, nadýmá se, stává se černou dírou, která počíná díky děsivé své gravitaci vtahovat do sebe celý vesmír. To už dokážu myslet jen na to, jestli mě nevcucne, případně, jestli přítel nevcucne ji. Každopádně jsem v pekle. Kam se hrabe gestapácké peklo v bytě Jany Nagyové-Nečasové, když do něho vtrhnou zakuklenci. Jak to řešíte vy? Vám to není blbé? Vy nepropadáte panice? Pokud propadáte, jste na tom pořád ještě líp než já. U mě to totiž panikou nekončí. Druhá fáze je, že po chvíli tupého zírání na bobtnající hroudu na kolegově tváři začnu mít neodbytný nutkavý pocit, že i já mám kdesi na tváři podobný kousek nečistoty. Když se to stalo jemu, mě se to přeci mohlo stát taky! To je statistika! A to je ňáká věda! A pak teprve začíná chocholouškovské představení. Nekvokám sice, ale začnu se otírat, olizovat, omakávat, počnu posmrkávat, a ani zrcadlo na stěně kavárny mě nepřesvědčí, že ten parchant tam někde není! Teprve když mám tvář rozedřenou a začnu připomínat oběť domácího násilí, shledá můj společník většinou, že mě zas něco chytá, a jde strašit tatarkou do tramvaje. Já chápu, že v naší nerozvinuté, jinošské civilizaci takové věci nemáme ošetřeny nějakými přesnými pravidly. Ale co civilizace vyšší a starší? Co Číňani? Co Japonci? Jak to, že oni nemají nějaký fígl nechráněný autorskými právy, který by šlo zkopírovat? Nějaké nenápadné gesto třeba. Co staří Izraelité? Ti měli přeci pravidla i na styk menstruující ženy s dobytkem. A tohle je nezajímá? Jak to, že není v Tóře ustanovení znějící nějak jako „Shledáš-li kouska vepře ve tváři bratra svého, zakoulej čtyřikrát bulvami a očisti tak duši jeho“?
Kdepak, tady jsou Mojžíš i Konfucius nahraní. Tady lidstvo na spasitele dosud čeká. Sestoupí-li nicméně jednoho dne na Zemi a bude na sebe muset vzít všechnu naší tatarku, potěš ho pánbůh. To aby z Jordánu vůbec nevylejzal, čuně.
Gaučák Již to nemohu odkládat. Musím se konečně zasádně vyjádřit k otázce sportu. Aby bylo jasno: proti sportu profesionálnímu nic nemám. Jeho role výchovná je nezpochybnitelná. Cyklistika a atletika nás učí, že bez chemického průmyslu daleko nedojdem. Tenis učí, že když vás někde píchne, vzdejte utkání klidně ve třetí minutě a cestou na letiště inkasujte milion. Formule 1 nám zprostředkovává zásadní poznání, že není rozhodující být rychlý, rozhodující je být týmová jednička a pak vás dvojka musí v cíli pustit před sebe. Box nás poučil, že nejlepším způsobem, jak naložit se soupeřem, je ukousnout mu ucho. Hokejisté nám dokázali, že i zadek může být reklamním prostorem, a že člověk zvykne i na to, že fandí Oknům nebo Paštice. No a pak je tu samozřejmě fotbal, můj miláček, bezedná studnice moudrosti. Co nás všechno naučili fotbalisté, nejde ani vypočítat: že svou zemi lze reprezentovat i v bordelu, že šaškovat na billboardu politické strany stojí 10 mega dotací ze státního rozpočtu, že když diváci něco rozbijí nebo zapálí, je jim třeba poděkovat, či že kapříci z českých stolů nezmizí. To všechno je v pořádku, to všechno chválím. Na co se však moje jinak dobrácké oko mračí, to je sport takzvaně „rekreační“. Na něm je podivné už to, že vám za něj nikdo nezaplatí, a to ani ze státního rozpočtu, ba dokonce vás nepozve ani na toho kapříka, ať propotíte cokoli. Celá ta bizarnost je založena na jakési zvrácené logice, že nejlépe si odpočinu tím, že se unavím, ačkoli i pětileté dítě musí pochopit, že únavou se lze pouze unavit, kdežto odpočinout si lze jen odpočinkem. Tato praktika stává se dokonce pravidelně závislostí, kterou nevyléčí ani MUDr. Nešpor svou smíchovou terapií a nejhorší vůbec je, že kazí mezilidské vztahy. Teda alespoň u nás doma. No ano, moje žena tomu propadla. Ale jí nestačí, že si ničí život a klouby. Jí nestačí, že jí lituju. Ona svou závislost ještě propaguje, kde může – a může jen doma – a mě se snaží strhnout do propasti taky. Jako pravá sektářská manipulátorka mne dokonce udělila posměšnou přezdívku: gaučák. Ale já jsem na ni hrdý. Odplatil jsem tím, že jí i zbylé sektáře nazývám „mokrá trička“ a svůj gauč hodlám bránit vším podkožním tukem, co mi zbyl – a že mi ho nezbylo málo, krize-nekrize. Kdyby to nebylo k pláči, člověk by se tomu musel smát: ještě než prvně navštívila svou fitmodlitebnu, koupila si má žena elastické kalhoty. Patrně proto, aby jí v posilovně nebrzdil vítr. (Není přitom dokonalejšího povrchu, než na našem gauči – když mi ukápne majonéza, stačí lehce otřít rukávem mé flanelové košile). Pak jsem se dozvěděl, že v tělocvičně může se noha zapařit jen ve značkové obuvi, jinak strádá. (Mé nohy na opěradle gauče si přitom vystačí i s ponožkami od Vietnamců a neztrácejí přitom dobrou náladu). Dříve mokrá trička běhala pořád dokola na tartanu, snad aby demonstrovala, kam míří naše civilizace. Druhá generace mokrých triček, k níž má žena přirostla, vše ještě zdokonalila – aby bezcílnosti nebylo málo či snad aby civilizační metafora byla ještě přiléhavější, běhá ve fit-centru na místě. Ano, opravdu. A když má pocit, že jí cíl uniká, přesedne na rotoped a na místě dokonce jede. (Zde lze prokázat dokonce empiricky, že já na svém gauči dojel přesně tak daleko, jako má žena na rotopedu). A to vůbec nemluvím o tom, že aby se ten zázrak pohybu na místě mohl odehrát, musí v Temelíně spustit záložní reaktor, neboť ty nesmysly, co vás nikam nedovezou, je potřeba kupodivu pohánět elektrickou energií a navíc musí být fit-centrum klimatizováno, aby mokrá trička mohla při pohybu na místě nastydnout a mít důvod brát vitamíny za tisícovku. (To já, když se na gauči opotím, zapnu maximálně větrák, který dokáží vyživit pouhá tři pole solárních panelů). Vrcholem všeho je tzv. aerobik. To je normální spartakiáda, jen jaksi děvčata vyřadila podstatu, tedy nevytvářejí pro žádného diváka obrazce a utápí svou individualitu v synchronizované mase z důvodů čistě intimních. Zato u toho výskají, takže z nich jde strach větší než z říčících vojáků vbíhajících na plochu Strahovského stadiónu. Má žena, jako každý sektářský bludař, má na úsměšky samozřejmě protiargument. Prý není důležité, aby měl člověk kam jet, nebo aby mu zatleskal ústřední výbor, prý je důležité jen to, „aby se hýbal“. Prostá logika jí přitom zlomila vaz: když jsem replikoval, že se může hýbat i doma při uklízení, zastyděla se a na tři měsíce mně vykázala z ložnice (vyspal jsem se krásně na gauči). A aby dokázala, že je úplně v koncích, nazvala mne šovinistou. Jistě uznáte, že šlo o kapitulaci svého druhu. To mravní a intelektuální vítězství bylo tak oslnivé, že dalo v mé odpočaté mysli vyvřít plánu. Dokonce podnikatelskému. Otevřu si gauč-centrum. A lidi se tam budou chodit za drobný poplatek válet.
Podmínkou vstupu budou vytahané tepláky, vlastní televizní ovladač a pytlík buráků. Komu zapadne burák do záhybu gauče, může se jít za odměnu na čtvrt hodiny dívat do ledničky. Zdarma a bez připomínek!
Zákon půlknedlíku Svět je špatně seštelován. Nijak to neurguji, už proto, že bych nerad řešil, u koho vlastně urgovat, ale postěžovat si prostě musím – tam je jasno u koho, to samozřejmě odnesete vy, nebozí čtenáři. Prostým důkazem mé teze je mi pásek. Můj pásek. Přesněji jakýkoli opasek, který jsem kdy kolem svého pasu ovinul: ať ho utáhnu, jak utáhnu, ať to strčím do kterékoli dírky, vždycky mě to buď škrtí, anebo mi padají kalhoty! Ta ideální dírka by vždycky měla být přesně uprostřed mezi těmi vyrobenými v továrně – všimli jste si toho? Jako kluk jsem jí tam dělával, to mi ještě nebylo líto zničit prakticky cokoli. Jenže dneska už to musím platit a navíc jsem někam zašantročil kružítko, takže ani nevím, čím bych tu zatracenou dodatečnou dírku udělal. A tak buď trpím, nebo mi koukaj trenýrky. Kdo je někdy viděl, ví velmi dobře, že tohle tedy není inteligentní design! Dalo by se to nazvat „zákon opasku“, ta všeobecná rozhašenost, zmetkovitost a nevyladěnost světa. Anebo klidně zákon knedlíku, jestli vám to zní líp. Knedlíky s omáčkou, to je totiž přesně ten samý vzorec: buď je jich málo, anebo moc. Když si nechám nandat tři, omáčka na talíři zbude a já se pak pokouším jí nějak dojíst vidličkou, při čemž si tedy nelze nepřipadat jako blbec. Když si dám knedlíky čtyři, čtvrtý už dojídám suchý. Ne, je zbytečné se pokoušet ten poměr nějak vyvážit, za pomoci přesných vědeckých metod. To nevyvážíte, chyba je prostě v matrixu, jak praví klasik. Vesmír je nějak na štorc, nakřivo, posunutý – o půlku vzdálenosti mezi dírkami na pásku. Nebo o půlku knedlíku. On už Einstein v tomto směru něco naznačoval, ale byl přitom dost milosrdný. Já to řeknu natvrdo: svět je prostě aušus. Zákon knedlíku se nám směje na každém rohu. U každého patníku nám sděluje, že do sebe nikdy nic nezapadne, že ani to pověstné pozadí s hrncem nejsou dokonale sladěni, ba opaskový zákon vytrubuje přímo, že člověk tady prostě nemá co pohledávat, nepatří sem, je na špatné planetě, nevejde se sem, není kompatibilní, všude přečuhuje nebo na něm něco plandá. Existencialisté si z tohoto poznání vyrobili existencialismus. Já si vystačím s fejetonem, ale smířlivější kvůli tomu nebudu. S tím, ať Velký programátor nepočítá. Třeba takový sex. Já vím, že už na to upozornil Janek Ledecký, když zpíval „dvakrát je málo, třikrát je moc“. Ale mě nejde jen o počet kopulací. Mě jde o celkový nesoulad: člověk má sexu buď málo, anebo moc. To samé platí o penězích. A ve všech čtyřech případech (!) z toho zblbne, na což mám důkazy. Jistě, někdy zblbne natolik, že začne pořádat kurzy o harmonii, nebo učit tantru (buď aby měl víc peněz nebo víc sexu), ale to nic nemůže na zákonu půlknedlíku změnit. Ani na tom, že se nám jím kdosi či cosi vysmívá, ne-li vyloženě mstí. Jako tadleta láska. Typická knedlíkárna. Když jsem si namlouval svou milou, zatoulala se mi na jazyk v nestřežené chvilce poezie Wolkerova. A moje milá mi povídá: „Hele, vystydni, Jeníku, radši mi řekni, kde budeme bydlet“. To „vystydni“ dodnes slyším v hlavě. Bylo to jako by Wolkera šlehla bičíkem domina. Jako by poštovní schránku na rohu ulice přejeli tankem, tam a zpátky. Jako by si Manon natáhla tepláky, cucla lahváče a krkla. Trauma lyrikovo. No tak jsem časem vystydnul, no. Tak jsem ubral s věkem trochu plyn. Tak jsem si koupil taky tepláky, vyseděl důlek na gauči a lahváč otvírám o hranu stolu, abychom se teda sladili. A výsledek? Tahle moje bičíková milá mi tuhle povídá: „Měl jsi mě vůbec někdy rád?“. A já, vystydlý Wolker, co sehnal byt po babičce, řekl popravdě: „Víš, že už si to ani nepamatuju?“ A co byste řekli? Myslíte, že do sebe jin a jang zapadnul? Že Manon ocenila můj posun k žádanému realismu? Já myslím, že odpověď odhadnete. Ale mě to vážně netrápí. Zákon půlknedlíku je něco jako zákon Archimédův, s podvěsnama prostě nehnete: Buď to škrtí, nebo koukaj trencle. Málo, nebo moc. A jsou dokonce oblasti, kde to ani kružítko nezachrání, což by vám dosvědčil můj rozvodový právník. No co, budu jíst víc rejže a koupím si kšandy.
