aneb Pohádka se špatným koncem Sepsal: Mojmír Vlašín na motivy Karafiáta, Čapka, Sekory a Týneckého
OSOBY A CHARAKTERISTIKA Tatínek
sameček lýkožrouta smrkového
rozšafný, vždy dobře oblečený
Maminka
samička lýkožrouta smrkového
upřímná
Kmotříček
přidružený sameček téhož druhu
popletený
Brouček
lýkožrout ve stádiu hnědého brouka
rozpustilý až drzý
Chrobák
profesor, vedoucí katedry konzumace lesa roztržitý vědec
Kovařík
docent, vedoucí katedry přirozených společenstev
Hrobařík
akademik, ředitel archeoentomologického arogantní, namyšlený ústavu
Borkenkefer
bavorský expert, člen bavorského sdružení Němec jak poleno brouků Zaměstnanec komise EU DG Enlargement nezúčastněná znuděná z Bruselu
Překladatelka
ambiciózní
Scéna: postel či lehátko, stůl, židle, obraz prezidenta Roháče, Pomůcky: každý herec tykadla, Brouček kus kůry, notebook, mobil, píšťalka, pro Kmotříčka flaška zkvašené mízy, bubínek Scénické poznámky jsou psány kurzívou, Podtržená slova je třeba číst výrazně a důrazně. Postavy jsou psány tučně.
Obraz 1 Hudba, tma, po chvíli se ztiší hudba, scéna se zvolna rozsvítí. Zvolna nahlížíme do chaloupky, kde sedí Brouček, Maminka a Tatínek - Tatínek a Brouček podřimují, Maminka hledí jakoby z okna. Maminka (potichu): Svatý Martin přijíždí na bílém koni! (hlasitě) Přijede-li svatý Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí! Brouček (spadne ze židle a křičí): Tatínku! Tatínku! Tatínek (vyskočí polekán): Zatrápený Broučku, copak musíš tak křičet! Brouček: Ale, tatínku, když já jsem se tak udeřil. Maminka: A jakpak? Brouček: I já jsem spadl z postýlky. Víte, ona se na mě řítila velikananánská žluna a já jsem jí dal jednu přes zobák... a... a... Maminka: Tak už neplač, když jsi takový hrdina. Brouček: Maminko! Maminko! Já bych chtěl med! Maminka: Med? Jakýpak med, Broučku? Žádný nemáme. Vem si kůru ! Brouček (bere kus kůry a žužlá ji): Maminko, je tatínek kůrovec? Maminka: I toto, jen se vzpamatuj. Jistěže je kůrovec. Brouček: Maminečko, a ty jsi také kůrovec? Maminka: Inu, já jsem taky kůrovec. Brouček: A já, co jsem já? Taky kůrovec? Maminka: Jistě, ty jsi také. My všichni jsme broučci – kůrovci. Brouček: Aha! Ale proč mě, kurva, ta kůra vůbec nechutná? Maminka: Broučku! Jednak se neříká kurva, to je škaredé slovo, a zadruhé kůrovci nejedí hořkou kůru, ale sladké lýko. Brouček (vyprskne rozžvýkanou kůru) Fuj! A proč se jmenujeme kůrovci? Maminka (hladí ho po hlavičce): To jméno nám dali lidé. Ale ti inteligentní nám říkají lýkožrout, a ti nejchytřejší Ips typographus, protože si váží našeho typografického umění. Brouček: Aha, a co je to kurva? Maminka: To je taková samička, která se páří s mnoha samečky. To u nás kůrovců není, u nás naopak sameček…
Brouček: A tatínek je kurva? Maminka. Ne, Broučku. Tatínek není kurva…Tatínek je kůrovec. Brouček: Maminko, maminečko, že mi ještě povíte pohádku?!(Brouček si lehne na postel a chystá se k spánku) Maminka: Ale když já si, Broučku, na žádnou nemohu vzpomenout. Brouček: I tak mi povídejte tu, co před zimou. Maminka (usedne k Broučkovi na postýlku): Tak to byl jednou jeden hajný, snad to byl sám Pán Bůh dědoušek. Brouček: Hajný? A, maminečko, kdo je to hajný? Maminka: To je takový člověk, který má rád les a zvířátka a ptáky, a ti všickni mají rádi jeho. Však on rozumí řeči zvířat, zpěvu ptáků, a když vítr v korunách zašumí, tak tomu prý také rozumí. Brouček: A – a – copak, že ten hajný nespí? Maminka: On musí chodit po lese a dávat pozor. Brouček: Načpak? Maminka: Na les, aby jej lidé neukradli. Brouček: To oni lidé kradou? Maminka: Inu, někteří kradou a nic prý se nemají rádi. Nu ale k té pohádce – tak tento bájný hajný začal všude sázet samé smrky. Vysadil jeden, dva, tři, čtyři, a už jich bylo plné pohoří. Vysadil je na dolině, Vysočině, v horách Orlických i Krušných, na Šumavě, v Českém lese, broučkům z toho srdce plese… Brouček: …a jdou broučci lýkožrouti za ním... Maminka: Ano, a broučci jdou a papají a papají, až se jim bříška nadouvají … Brouček: …chroup, chroup chroup… Maminka: A až se nažerou a usnou, dá Pán Bůh a bude jaro. (jemně Broučka políbí na čelo a vstane, scéna se setmí) Sbor za scénou zpívá Já do lesa nepojedu, já do lesa nepůjdu kdyby na mne hajný přišel, on by mně vzal sekeru. Sekera je za dva euro a topůrko za dolar kdyby na mne Bursík přišel, on by mně to všechno vzal. Obraz 2 Scéna se nasvětluje, na scéně přibývá ještě Kmotříček, opět nahlížíme do chaloupky Tatínek: Tak já už musím letět. Brouček (obrací se na Maminku): Kam letí tatínek, za jinou samičkou? Maminka: Ale kdež, broučku, letí za ostatními broučky, aby mohli svolat konferenci.
Brouček: Co to je konference? Tatínek: To je všehmyzí slet, broučci a jiní hmyzové se sletí, aby spolu rokovali o důležitých důležitých otázkách. Přijdou tam učenci, a ti jsou velice moudří! Brouček: A o čem se bude rokovat? Kmotříček: Víš, to je konference Výzkum v ochraně přírody, a je to spojeno s plenárním zasedáním organizace Eurobrouk Česká republika. Budeme se radit, co udělat s člověkem, zda ho vyhubit či chránit. Tatínek: Tak já už musím letět. Brouček: Tatínečku, to já musím letět s vámi. Tatínek: A nebojíš se, Broučku? Je to tuze nebezpečné! Brouček: Nebojím, vždyť jsem pojištěn u Nacionale Typografen. A navíc s námi poletí Kmotříček! Kmotříček: I to víš, tedy pojď, ty mudrlante. Kmotříček, Tatínek, Brouček: Zdař Bůh, maminko! Maminka: Zdař Bůh Broučku, zdař Bůh Tatínku, zdař Bůh Kmotříčku! (Všichni jednou „obletí“ stůl a zase usednou na židle, maminka pozpátku odchází) Brouček: Tatínku, tatínku, tady v lese jsou žluny! Já se bojím, já chci k mamince! Tatínek: I neboj se, vždyť my poletíme jenom při okraji. A navíc – nás broučky kůrovce nežere žluna, ale datlík tříprstý pičojides… (nahlíží do listu) Picoides tridactylus. Brouček: Tak to já se vůbec nebojím. (Všichni vstanou, „obletí“ jedno kolo, a zase usednou na židle) Brouček (spadne strachy ze židle na zem): Tatínku! Kmotříčku! Žluna! Snědla mě žluna!! Tatínek: Ty jsi ale strašpytel! Vždyť to byl netopýr. Brouček: Netopýr? Co je to netopýr? Kmotříček: Inu, to je taková myš, která se naučila lítat. Ani zvíře, ani pták, ani ryba, ani rak. Toho se, Broučku, nemusíš bát. A i kdyby tě spapal, tak mu nesmíš nic udělat. Všechny druhy netopýrů jsou chráněny podle Bonnské konvence a dohody Eurobats. Brouček: I vždyť už se, kmotříčku, nebojím. Tatínku, já bych jed! Tatínek: Ale, Broučku, vždyť jsi snědl skoro dva talíře lýkové polívčičky, co ji tak rád. Brouček: Jenomže teď mám hlad na med. Tatínek: Ale, Broučku… Brouček (nabírá): Já už nikam nepoletím, tady něco houká, asi žluna. Já chci domů! Tatínek (ho zadrží): I toto, copak by si o tobě Beruška pomyslela! Vždyť to byl jenom puštík. Brouček: Spuštík? A tatínku, co je to spuštík? Tatínek: Puštík se mu říká. To je pták, který je náš hrdina, chytá žluny a datlíky tříprsté.
Brouček: Jů, ten je ale hodný! (Zdvihnou se, „obletí“ kolo a vrátí se ke stejným židlím) Kmotříček: A jsme tady. Brouček: Kde je to tady? Kmotříček: Teď jsme, Broučku, v parku! Brouček: A to je ten národní park Šumava? Kmotříček: Ale ne, to je jen taková paseka, říká se tomu Park kultury a oddechu Julia Puštíka. Brouček: Oooo, kdo tady udělal takovou paseku? To byl ten orkán Kyrill? Kmotříček: Ale ne, to byl jenom takový Mánek. Brouček: A to tady budeme sedět až do rána? Kmotříček: Ne, ne, Broučku, za chvíli půjdeme do toho velkého stromu na konferenci. A tu mám o tebe strach. Zdali pak budeš hodný a nebudeš na té konferenci vyrušovat? Brouček: I budu, kmotříčku, to víte, že budu hodný. Jen když nepovíte Berušce, že jsem se bál žluny – a´on to byl netopýr. Kmotříček: I nepovím, ty hrdino! Tatínek: Tak já už letím, jsem v organizačním výboru. Vy si trochu dáchněte a pak taky doleťte (odchází) Zdař Bůh! Brouček: Zdař Bůh, Zdař Bůh, Tatínku! Kmotříček: Zdař Bůh! (scéna setmí) Sbor za scénou zpívá (recituje) : Hory, doly, černý les Hory, doly, černý les neviděl jsem mého broučka eště dnes, eště dnes. neviděl jsem mého broučka eště dnes, eště dnes.
Obraz 3 Konferenční „místnost“, stůl, židle. Na židlích sedí Chrobák, Tatínek, Hrobařík, Kovařík, Borkenkefer, trochu bokem jako obecenstvo Brouček a Kmotříček. Brouček má otevřený noutbuk, hraje si s mobilem a na uších má sluchátka. Občas sebou třese, jak kdyby poslouchal techno nebo haus. Chrobák: Zahajuji dnešní jednání, naši vědeckou konferenci o škodlivosti člověka, kterou jsme svolali tadyhle z popudů kůrovců, promiňte, lýkožroutů smrkových, našich milých typografů. Mimochodem: mám vám předat pozdrav od soudruha Vitalie Biankiho, který je vám vděčný za typografii Lesních novin. Tatínek: Ale, to jsou věci, on ještě žije? Chrobák: Ano, na Sibiři. Oni ho tam poslali. Protože… prý psal texty pro nějakou skupinu Pustý rajon... (podívá se do lejster) Pardon..., Pusy rajot!
Tatínek: Aha! Dovolte mi, abych této konferenci předal srdečné poselství od všech kůrovcovitých brouků. Mám tu čest zde zastupovat nejen samotné lýkožrouty, ale i čeleď lýkohubů, bělokazů a jádrohlodů, našich milých příbuzných. Vzdálení bratranci klikorohovití mne požádali, abych zde tlumočil také jejich pozdravy, a zároveň mne pověřili, abych zde hájil jejich stanovisko, které mi však, bohužel, opomněli předat. Chtěl bych také upozornit, že zdaleka ne všichni lýkožrouti jako hostitelský strom využívají smrk (Picea abies). Ten je doménou pouze nás, lýkožroutů smrkových. Kovařík: No, já vás musím, pane kolego, trochu opravit. Oni totiž i lýkožrouti šestizubí, zvaní polygrafové, taky hostují na smrku. Ale když už jsme u těch pozdravů, tak tady mám zprávu ze Slovenska. Já bych si vám dovolil z ní přečíst podstatnou část. (vytáhne papír a čte): Hore dole zdar, milí bratia! U priležitosti velkej októbrovej víchrice, ktorá bola u nás podľa tradície v novembri, a sice dňa pätnácteho tohto roku, vás všetkých pozdravujem. Lesy pod Tatrami sú teraz v optimálnom stave, a tak vás pozýváme na zabíjačku. Navarili sme veľa lýkovej polievôčky, aj sítkovice plnené miazgou máme nachystané. Nuž keď priletíte, naše letisko Tri duby je pripravené. Žialbohu je tu ozaj velke nebezpečentvo gradácie ludí, lanoviek, traktorov a lakatošov, ktoré možú všetko velmi rýchlo uničtožiť. Prileťte preto čím skvor tým naozaj. Je tuná zatial dosť pre všetkých roduverných!" (konec citátu). Tu zprávu mi předal tady mladý Brouček. Tatínek: Broučku?! Jak ses probůh k té zprávě dostal? Brouček: Tatínku, přece víte, že jsem byl včera u Pavouka. Tam jsem si to stáhl ze sítě. Chrobák: Dobrá, dobrá. Ještě musím říci, že se z dnešního jednání omlouvají Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Ale nyní mi dovolte, abych vám na úvod řekl něco principielního o koloběhu stromů v přírodě. Stromy, majíce tělo, žíly, nervy a průduchy jako člověk, pečují věrně o své potomstvo, rostou přímo k nebi, nevyhýbajíce se žádné vichřici, a když přijde čas a životodárná míza, kterou jim dala příroda, uschne a je poslední cévou spotřebována, stromy uschnou, učinivše místo mladým, nadějeplným stromkům. Toto člověk nepochopil. Jednou ze záhad naší vědy jest to, jak je možno u druhu vyznačujícího se vysokou inteligencí nalézti takovou tupost. Pane akademiku Hrobaříku, prosím. Hrobařík: Archeologicko-anthropologické oddělení našeho ústavu zjistilo podrobným ohlodáním zbytků, že člověk, který v současné době žije na Šumavě, jakož i v celém okolí, není přímým potomkem člověka, který přežil dobu ledovou, tedy člověka rozumného, Homo sapiens. Kovařík (hlásí se, ale nepočká, až ho Chrobák vyvolá): Ne, a koho tedy? Hrobařík: Podle našich nejnovějších vědeckých anthropologických poznatků se původní druh Homo sapiens v průběhu poslední poledové doby z dosud neznámých příčin rozdělil na dva blízce příbuzné, avšak v mnohých znacích zcela odlišné druhy, a to Homo sapiens a Homo ineptus. První z obou jmenovaných druhů, Homo sapiens, tedy člověk rozumný, za neznámých okolností téměř vyhynul a jeho uvolněnou ekologickou niku plně obsadil člověk hloupý, Homo ineptus. Samečkům tohoto druhu se žargonem říká policajt a samičkám blondýna. Druh Homo ineptus se sice může křížit s dosud přeživšími jedinci druhu Homo sapiens, avšak takto vzniklí kříženci většinou nedávají plodné potomstvo. Posledním u nás žijícím známým jedincem druhu Homo sapiens byl patrně Jan Amos Komenský, ale – jak se zdá – i tato linie vyhynula. V časopise Veronica byly uveřejněny příspěvky, ze kterých vyplývá, že snad ještě profesor Zlatník byl reprezentantem této větve, ale analýzou DNA jsme zjistili, že to byl kříženec. V časopise Sedmá gradace se zase uvádí, že takzvaná Klostermannova linie ze šumavských samot je čistou linií druhu Homo sapiens. Naše
nejnovější výsledky však tuto hypotézu spolehlivě vyvrátily. Současné podmínky, které panují v lidské společnosti, přispívají k tomu, že člověk hloupý se velmi rychle a spontánně rozmnožuje, takže jeho populace vzrůstá řadou přímo geometrickou. Tatínek: Jak říkával náš bývalý prezident Václav Roháč z Dubu, anthropologie není věda, anthropologie je ideologie. Dokonce bych si myslel, že tak, jak to tady předestřel akademik Hrobařík, to není ani ideologie, ale spíš náboženství. K výzkumu člověka je třeba přistupovat nepředpojatě. Kovařík: No když jste vzpomněl to náboženství, trochu bych odbočil od tématu. Možná vás bude zajímat, jak je to u člověka s náboženstvím. Je asi dost překvapivé, že tak primitivní bytost, jakou je člověk, je schopna vytvořit něco, co se dá – s jistou nadsázkou – nazvat náboženstvím. Shodou okolností jsem se dostal s nákladem dřeva do kolonie lidských obytných buněk, která se nazývá Ostrava. Místní, říkají si Chachaři, vyznávají kult Boha Zdravi. Jeho kult pěstují v početných svatyních, jež se zde nazývají putyky, restaurace nebo knajpy, které jsou ponejvíce v části nazvané Stodolni. V nich o sebe třískají skleněnými nádobami a pořvavají na sebe – „Na Zdravi! Na Zdravi!!!“ (přednášet krátce, ostravsky) Zároveň přinášejí tomuto bohu zápalné oběti. Jsou to trubičky naplněné dosti odpornou směsí bylin a chemikálií. Tyto trubičky zapalují a vzniklý dým vdechují, říkajíce tomu „kuření“. Nám to může připadat jako velmi primitivní náboženství. Jeho vyznavači se totiž domnívají, že na důkaz své oddanosti bohu musí obětovat svoje už tak chatrné zdraví. Žijí tu stejně takovým divným životem – kus dne „su v tych svych buňkach a kus dne lezou kamsi do děr pod zem, kde je horko, prach, metan a kdoví co ještě a rubou tam cosik, co pak tahají navrch a co ani neide jist!“. Když pak vylezou, jak oni říkají „z ďury“, shlukují se spolu, a aby nemuseli šlapat pěšky, jezdi ve strojích, co vyfukují takové „šilene dymy“, (přednášet krátce, ostravsky) co pak ti všichni chachaři, co vyznávají toho Boha Zdravi, vdechují. Nejvyšší svatyně se nazývá Magistrát Ostravsky (přednášet krátce, ostravsky), kde kněží tohoto kultu sídlí. Kněží přitom vydávají různá nabádání, jak nekouřit, nepít alkohol atakdále. Například ve svatyních je napsáno "Podnapilým nenaléváme", ale nalévá se právě jim, protože často tam ani nikdo jiný není. Největší zvláštností však jsou obří tabule, postavené na prostranstvích mezi buňkami i jinde, které vyzývají ke kouření a zároveň „fajni chachaři“ tam dole píšou, že to škodí Bohu Zdraví… Chrobák: Děkuji tady panu docentovi za příspěvek. Ale rád bych přistoupil k jednání, jež povede k tomu, abychom se dohodli, co udělat s přemnoženým člověkem. Situace je vážná. Člověk ve velkém ničí naše rodiny, naše sídla. Nebojím se říci, že se to rovná genocidě. Vzniká tedy závažný problém, člověka bránit. O příspěvek do diskuse se hlásí akademik Hrobařík. Hrobařík: Já sice nejsem odborníkem v této otázce, ale zdá se mi, že bychom proti tomuto nepříteli mohli bojovat stejnými nebo podobnými zbraněmi, jaké člověk používá proti nám. V úvahu by zde připadaly jednak prostředky chemické, tedy pesticidy nebo ještě lépe prostředky, které bychom mohli nazvat hominicidy. V tomto směru bychom mohli využít přirozeného sklonu člověka Homo ineptus k nadměrnému užívání návykových látek, jako je pivo, pervitin, nikotin, kokain, heroin, majoránka, případně i alkohol, jak se o tom zmínil docent Kovařík. Tyto hominicidy, spolu s dosud nevyvinutými nebo jen na počátku vývoje stojícími jinými látkami chemické povahy, by bylo možno používat ve formě feromonů, které by člověka obého pohlaví mohly lákat na scestí, případně mu zamotávat hlavu i jiným způsobem. Dále jsou k dispozici prostředky biologické povahy, jako jsou různé smrtelné choroby typu AIDS, verdis, virus EBOLA, spavá nemoc, encephalitida, zarděnky, nebo nemoc dosud na člověka nepřenosná, to jest tzv. Creutzfeld-Jacobsonova nemoc šílených krav.
Chrobák: Tedy, pane kolego, domníval jsem se, že verdis je divadelní soubor! Hrobařík: To je v podstatě jedno, v každém případě to můžeme zařadit mezi hominicidy. Domnívám se však, že při dostatečném finančním zabezpečení výzkumu v tomto oboru by bylo možné najít cestu, jak takovou nebo podobnou nákazu uskutečňovat. A konečně máme k dispozici i některé mechanické způsoby, kterými je možno zabraňovat nebo alespoň potlačovat rozmnožování člověka, jako je kastrace, popřípadě – jak ukazují nejnovější vědecké výsledky – trvalé a nucené používání tzv. laptopů, které mají silný negativní vliv na plodnost samčího pohlaví člověka, neboť se ukázalo, že vysílají škodlivé záření, které průkazně snižuje vitalitu spermií. Chrobák: To je závažná připomínka a já žádám přítomné, aby se k tomuto problému vyjádřili. Kovařík: No, pokud mám mluvit za náš ústav, musel bych v zásadě správné stanovisko našeho ctihodného akademika Hrobaříka poněkud poopravit. Musím bohužel konstatovat, že nabízený pohled na člověka jako na našeho úhlavního nepřítele vychází z paradigmatu poplatného době, v níž bylo formulováno, totiž z obecné teorie permanentního třídního boje. Ten se týkal i vztahů mezi třídou savců, kam patří člověk, a třídou brouků, kam patříme my. Naše nové paradigma v řešení vztahu brouk – člověk vychází z výsledků nesčetných empirických i experimentálních výzkumů našeho ústavu, jejich závěrů i souhrnů. Omezím se však jen na prezentaci základních tezí, ke kterým jsme v teoretické rovině dospěli. A zde bych požádal pana Tatínka Broučka, aby přečetl co má zformulováno jménem lýkožroutů. Chrobák: Prosím, máte slovo. Tatínek: Zaprvé: Člověk naší přírodě neškodí, ale naopak prospívá. Přírodou totiž rozumíme vše, co ke svému životu potřebujeme. A co my potřebujeme? Smrkové lesy. A kdo je zakládá? Přece člověk! Bez jeho vyspělého lesnictví bychom byli dosud omezeni na malé ostrůvky přirozených smrčin kdesi v horách. Zadruhé: Je pravda, že některé akce člověka jsou zaměřeny přímo proti nám. Je sice tragické, že těmto akcím padnou za oběť miliony a miliony našich dospělců, cynicky a zcela nehumánně jsou ničeny i naše dosud nic netušící a nevinné larvy, které teprve nedávno vstoupily do života. A možná by bylo vhodné k uctění jejich památky zachovat vteřinu ticha. (udělá krátkou pauzu) Děkuji vám. Na druhé straně však zcela pragmatická mluva čísel potvrzuje, že oběti jsou v globálním pojetí nepatrné, že náš rod se utěšeně rozrůstá a miliardy a miliardy nás se rozšiřují do dalších území. Překračujeme přitom směle dosavadní politické i jazykové bariéry, jak je vidět například v šumavském parku, dokonce trilaterálním. Zatřetí: Musíme všude hledat společné zájmy s člověkem. Například bychom měli společně s ním – nohu v ruce – rezolutněji postupovat v otázce nelegální těžby dřeva, kdy dřevo je z lesa okamžitě a bez využití odváženo. Kovařík: No a já bych jen doplnil – začtvrté: Akademik Hrobařík navrhuje přímé akce protičlověku. Nehledě na finanční nákladnost podobných akcí považují pracovníci našeho ekonomického oddělení takové akce za zbytečné, neboť proč člověka ničit, když se ničí sám? Děkuji za pozornost. Chrobák: Tedy děkuji za prezentaci. Co ale z toho vyplývá? Hrobařík: No, mohu potvrdit, že podle pylových analýz palynologického oddělení našeho ústavu je současné rozšíření smrku po poslední době ledové přibližně ze sedmdesáti čtyř celých a dvou set sedmdesáti sedmi tisícin procenta způsobeno člověkem. Toto je ovšem statisticky neprůkazné. Statistiku jsme totiž nepoužili, protože se nám nehodila. Ale i tak je zřejmé, že člověk je hlavním činitelem, který způsobuje současnou expanzi smrku, a tedy i růst DPH kůrovců.
Kovařík: Růst čeho, prosím? Hrobařík: Dépéhá. To je zkratka. Dlouhodobá populační hladina. Tatínek: Takže člověk patří přeci jen mezi užitečné živočichy!?! Chrobák: Tak toto rozhodně ne! Člověka přece nemůžeme považovat za užitečného živočicha jenom proto, že sází smrk. Vzpomeňte jen na ta množství jedovatých chemikálií, které na naše potomky vylil. Vzpomeňte na to, jak ještě nenarozené larvičky nechává uschnout tím, že smrky zbavuje kůry. Je to hrozný škůdce, který všechno zničí. Vzpomeňte si na smutně slavný výrok hajného Heřmánka: Dobrý brouk, mrtvý brouk. Já žádám vyhubení člověka do posledního kusu. Místo toho si můžeme pěstovat veverky, ty taky sázejí smrky, ale jsou mnohem chytřejší. Hrobařík: No, to bych mohl také nepřímo potvrdit, protože teď jsem četl takzvanou vědeckou zprávu náměstka ředitele národního parku Šumava, inženýra Vánka. Kmotříček: No moment, oni už ho udělali ředitelem? Hrobařík: No, to je vlastně jedno. Tak, ten zde tvrdí, že vy typografové (obrací se na Tatínka) jste schopni, pokud máte vhodné větry, překonávat až stakilometrové vzdálenosti. Dokonce píše (podívá se do lejster): „Já bych nechal kůrovce, ať si dělají například v Trojmezenském pralese, co chtějí, kdyby bylo možné na ten prales dát takový poklop, jak se dává na syrečky, aby ti kůrovci smrděli uvnitř. Jenže to nejde, a proto musíme kůrovce intenzivně hubit pokácením každého stromu, který napadnou.“ Konec citátu. Taky bych citoval jednoho člověka, je povoláním alkoholik a jmenuje se Miloš Séman. Ten se prolétl ve stroji, zvaném vrtulník a prohlásil (cituji): „Ohrožují nás dvě závažné kalamity: na Šumavě kůrovec a na ostatním území pravicová vláda.“ (konec citátu). Už z tohoto vyplývá, že veverky jsou chytřejší. Kovařík: Přesto, a snad právě proto si myslím, pane profesore, že člověk jak je blbý, tak je užitečný. Chrobák: Nu, pane docente, myslím, že se arci shodneme alespoň na tom, že úsloví „Mýliti se je lidské" je pravdivé, a že se dá vztáhnout určitě i na Kovaříky. Co tom soudí tady soudr… pan akademik? Hrobařík: Já tedy nevím, jestli pan docent Kovařik někdy viděl feromonový lapač. No, kroutí hlavou, takže asi neviděl, že. Je to taková gilotina na hmyz. Je to prostě – jak říkáme – lokštofale fyr borkenkefer. Je to dnes typický doplněk smrkových monokultur. V těchto masových vyvražďovacích zařízeních hynou nejen statisíce typografů, ale například i hrobaříků. Kovařík: No, a co jako? Kmotříček: No, tohle nemá cenu poslouchat, já už letím. (odlétá z jeviště) Chrobák: Já bych chtěl nyní dát slovo spolubratrům ze sousedního Bavorska, kteří mají také svoje zkušenosti. Kovařík (hlásí se): Nevím, jestli je to rozumné, protože v Bavorsku nemají naše otřesné zkušenosti s bojem proti americkému brouku, a navíc na jejich názory nejsme vůbec zvědaví, my víme sami nejlépe, jak se máme s člověkem vypořádat. Chrobák: (skočí mu do řeči): No, to je váš názor, a nikdo tady v sále vám nebude upírat na něj právo. Kromě mne ovšem, a proto vám odnímám slovo. A žádám o slovo zástupce bavorských sou… kmenovců.
Borkenkäfer (povstane): Guten Tag. Meine Name ist Fritz Borkenkäfer. Chrobák: Já bych prosil o překlad. Zavolejte překladatele! (vstoupí překladatelka) Borkenkäfer (znovu): Guten Tag. Meine Name ist Fritz Borkenkäfer. Překladatelka (bulharsky): Dobar den, nazvam se Fritz Borkenkefer. Borkenkäfer: Ich möchte sie im Namen des Bayerischen All-Käfer-Verbandes sehr herzlich begrüssen. Překladatelka (bulharsky): I iskam da vi pozdravia ot imeto na Bavarskia predsedatel na vsički brambari. Borkenkäfer: Ich möchte sie darauf aufmerksam machen, dass der Mensch uns im Bayerischen Wald eine wunderbare Chance für Prosperität vorbereitet hat. Překladatelka (bulharsky): Koito ednovremenno e i člen na Bavorskata komisia za opazvane na gorite. S udovolstvie iskam da obarna vnimanie na fakta, če čoveka se e pogrizil za našia prosperitet v Bavorskata gora. Kovařík (hlásí se, ale bez vyzvání vykřikne): Prosím vás, kdo zařizoval tu překladatelku? Chrobák: No, tu nám sem poslali z Bruselu, ta je placená z programu Lajf. Kovařík: Aha, no tak to je v pořádku. Já už jsem myslel, že to platíme z konferenčního poplatku. Chrobák: Takže pane Borkenfalle, můžete pokračovat. Borkenkäfer: Aber meine Name ist doch Fritz Borkenkäfer! Chrobák: No ale to už jste říkal. Překladatelka: Na, aber das haben Sie schon gesagt. Borkenkäfer: Na gut, ich werde fortsetzen. Unsere Populationen haben bis drei Generationen pro Jahr erreicht. Překladatelka (bulharsky): Našata populacia raste s barzi tempove i procaftiava veče treta generacia. rmehrungskoeffizient um 270 Prozent gestiegen ist. Překladatelka (bulharsky): Kato se ima vpredvid če i DDS za toia period narastna s dvichiliade sedmstotin. Chrobák: Nevíte někdo, co je to za řeč? Překladatelka (česky): To je bulharština. Chrobák: A rozumí tady někdo bulharsky? Překladatelka (česky): Já. Chrobák: No tak sláva, aspoň někdo, ale my bychom raději češtinu. Umíte česky? Překladatelka (česky): No to je jasný, ty chytrej, že umím česky, ale nikdo mě to neřekl, že mám jako překládat do češtiny! Borkenkäfer: Ich glaube man soll den Menschen nicht als einen Schädling betrachten.
Překladatelka (bulharsky): Iskam da obarna vnimanie na … (česky): Aha, pardon - člověk si má dávat pozor, aby si v lese nějak neuškodil. Borkenkäfer: Im Gegenteil: man sollte den Menschen umerziehen. Překladatelka: Naopak, člověk by se měl vždy hned převléknout. Borkenkäfer: Wir haben in diesem Fall eine Hütte. Překladatelka: Pro tento účel máme takového Chalupu.
Borkenkäfer: Dort werden die Menschen dazu erzogen, dass sie die Brokenkäfer lieben. Překladatelka: Tam jsou lidé vychováváni k tomu, aby se milovali s kůrovci. Borkenkäfer: Ich glaube, dass die Hütte auf der tschechischen Seite des etwas exzentrischen ist. Překladatelka: Domnívám se, že ta chalupa je na české straně poněkud podivínská. Borkenkäfer: Deshalb ist mir scheissegal, ob sie verstehen, was ich hier sage... Překladatelka: Proto si myslím, že zcela dobře rozumíte tomu, co zde říkám... Borkenkäfer: ...und werde ihnen keine weitere Erfahrungen mitteilen. Grüss Gott. (odchází za scénu) Překladatelka: ...a že už jsem vám předal všechny naše zkušenosti. Zdař Bůh! (odejde) Všichni na scéně: Zdař Bůh. Chrobák: Já děkuji kolegovi, tedy panu doktorovi Borken….todlecto za podnětné připomínky. Jistě se mnou budou všichni souhlasit, když řeknu, že už se těším, až jeho příspěvek vyjde tiskem, abychom jej mohli v klidu studovat a hlouběji mu porozumět. Tatínek (stranou): No jestli tohle ještě vyjde tiskem, tak potěš Pánbůh! Všichni na scéně: Zdař Bůh! Chrobák: Vážení kolegové. Velmi důležitá je otázka pietního aktu… (pomlka) Pamětní desku odhalíme našemu váženému bývalému kolegovi, profesoru Chroustovi, který celý svůj život zasvětil boji s člověkem…, tedy předtím, než byl vyhuben. Musí to být důstojné rozloučení s tímto velikánem vědy našeho století… Tedy minulého, že. Já pronesu slavnostní řeč, slavnostní desku pak odhalí Komár písklavý a paní Blecha. A ještě bych chtěl… (zvedá mobil, který mu právě zazvonil, a poslouchá) Tatínek (stranou): No, já si zase myslím, že v tom případě už nemá smysl tady dál zavazet, a letím domů dělat něco užitečnějšího. Brouček: Tatínku, já poletím s vámi, už se mi chce strašně spát, spát a spát. Chrobák (mezitím telefonoval mobilem, nyní oznamuje zprávu): Vážení přítomní, prosím neodcházejte! Právě jsem dostal radostnou zprávu, že na Ztraceném řádila silná vichřice Cyril a Metoděj, která nám připravila nebývalé možnosti uplatnění. Rozpouštím proto tuto konferenci a těším se, že se s vámi všemi shledám na našem novém působišti na Ztraceném! Naší činnosti zdař Bůh! Všichni: Zdař Bůh!
Tatínek (telefonuje mobilem) Aha. Ano, ano. (sděluje ostatním novinu) Tak Kmotříček už tam má vytvořenou komůrku vypouští agregační feromon a všechny nás tam zve! (všichni odejdou) Scéna se stmívá, sbor za scénou zpívá „Na Šumavě je holina“ Na Šumavě je holina, a v té holině mašina, drvoštěp drží mašinu, vyrábí krásnou holinu. Vyletěl z hory vrtulník, na holinu si sedl vmžik, a hned si s kládou pryč letí, stejně tak s druhou i s třetí. Se čtvrtou, s pátou, se šestou, se sedmou, s osmou, s devátou, s desátou, jedenáctou, dvanáctou, třináctou, čtrnáctou, patnáctou. S šestnáctou zpátky neletí, stal se blokády obětí, obětí blokády duhové, stejně jak jeho druhové.
Obraz 4 Scéna se nasvětluje. Je vidět komůrka, stůl, židle. U stolu sedí Kmotříček a popíjí z flašky zkvašenou mízu. Přichází Brouček a podroušený Tatínek. Kmotříček: Vítej Broučku, Vítej Tatínku! Brouček: Zdař Bůh, Kmoříčku! Tatínek (volá mobilem, mírně zdřevěnělým jazykem): Maminko, já volám tady od Kmotříčka z komůrky, Ne. Ano… Ne… Ano, přileť. Já volám z Ptačího potoka… Ne. Ano Ztraceného potoka. Ne! Zatraceného ptačího... Nemáme tady žádný rajdy. Je tady spousta lýka a Kmotříček má zkvašenou mízu. Brouček: Tatínku, tatínečku, já chci také zkvašenou mízu. Kmotříček (obrací se na Broučka skelným pohledem): No, no, Broučku, na to máš snad ještě čas, ještě nedávno jsi byl larvou a teď jsi ve stádiu hnědého brouka a už bys chlastal, ty nezbedo jeden. To už bys taky chtěl chodit za holkama, ne? Brouček: No, ale maminka říkala, že u kůrovců je to jinak. Že si samečci vytvoří komůrku, navoní se feromamonem (pauza)… a čekají, až se začnou slítávat ty ku, kuku… Kmotříček (notuje si španělsky): Kukurukukúúú, ty kluku…! Tatínek: Myslíš kůrovky, že, Broučku, lýkožroutky smrkové, ne? Brouček: No, já jsem myslel něco jiného, ale to je jedno…
Chrobák (vpadne dovnitř a křičí): Pojďte se podívat, pojďte se podívat! Tady tenhle váš strom, co tady v něm sedíte, teď chtěl skácet jeden exemplář člověka, ale jiný se k tomu vašemu stromu přivázal řetězem a nechce mu to dovolit! Brouček, Tatínek, Kmotříček: Jakže, cože, kdeže? Chrobák: Pojďte se podívat, pojďte se podívat. Tady tenhle váš strom, co tady v něm sedíte, teď chtěl skácet jeden exemplář člověka, ale jiný se k tomu vašemu stromu přivázal řetězem a nechce mu to dovolit. Brouček, Tatínek, Kmotříček: Co to pravíte, pane Chrobáku, co to pravíte? Chrobák: Pojďte se podívat, pojďte se podívat. Tady tenhle váš strom… Tatínek (přeruší ho): Ale, pane profesore, my jsme vám rozuměli, ale nemůžeme tomu uvěřit. Chrobák: No to! Taková věc se nevidí ani jednou za uherskou gradaci! Kmotříček (opile): Profesore, ty máš tykadla, já mám tykadla, tak ti můžu tykat, ne? Já si myslím, že seš vedle jako ta jedle. Tatínek: Fuj, kurva, to ani neříkej, ta jedle má hnusné lýko, to se nedá žrat. Kmotříček (vypadne z role): Čti prosím tě, co máš ve scénáři! Tatínek (podívá se do papírů): Aha. (střízlivě) Zatrápený Kmotříčku, copak musíš zmiňovat jedli, vždyť ona chutná tak trpce, že ji ani pozřít možná není! Kmotříček: Ty chrobáčku, já mám pocit, že to je jinak. Ten ineptus, jak tomu my vědci říkáme, že jo, je tak blbej, že nám přináší lidský voběti. Přivázali jednoho jedince ke stromu a čekají, až ho sežereme. A možná, že ten s pilou nám ho má ještě naporcovat, cha, cha, cha! Chrobák: I ne, tak to není. Dozvěděl jsem se, že akci organizuje podvratná organizace Hnutí ducha, která se snaží vyloučit lidské vlivy a zachovat původní přírodní procesy, jichž jsme nedílnou součástí. Kmotříček: Ty chrobáčku, já mám pocit, že to je jinak. Ty z tý tvý vědy jednou zblbneš… (spadne ze židle) Chrobák: Ten brouk je opilý! Tatínek: No ne, pane profesore, vy máte ale postřeh. Překladatelka (přichází na scénu a říká nezúčastněně): Ten starý kretén Borkenkefer se snažil vyhlodat komůrku ve feromonovém lapáku a spadl do něj. Chrobák: Můžete to říci ještě jednou?
Překladatelka: Jasná páka – Borkenkefer kaput. Chrobák (běží za scénu a volá): Genosse Borkenkéfer, Genosse Borkenkéfer, warte mal!! (rána) Překladatelka (ohlíží se dozadu, za scénu a pak lakonicky): Chrobák kaput! Kovařík (přichází na scénu, vzrušeně): Panstvo, to je legrace, jedna stará matróna si spletla šamstra s feromonovým lapačem a spadla tam. A teď volá Tatínku, Tatínku.
Tatínek (zděšen vyskočí): Šmankote, co budeme dělat, to je Maminka, musíme ji zachránit! (vybíhá za scénu, ozve se rána) Překladatelka (lakonicky): Tatínek kaput! Kmotříček: Broučku, co tady čumíš jak žluna z dutiny, musíme zachránit Maminku a Tatínka. A ty docente, pojď taky! (odcházejí za scénu, ozve se rána) Překladatelka (ohlíží se dozadu, za scénu a pak lakonicky): Brouček kaput, Kmotříček kaput. A teď..., ještě okamžik (ohlíží se, ozve se rána) – jo, a Kovařík taky kaput. Hrobařík (hlas za scénou): Chrobákůůůůůůů! (ozve se rána) Překladatelka: No, a to byl Hrobařík. (otočí se k obecenstvu) Hrobařík kaput, alles kaput. (pomlka) – Zatracená Evropská unie! Vracím se na Balkán. (pomlka, rozhlíží se kolem) A vy, vážené obecenstvo, zpátky na stromy. KONEC
