Příběhy se šťastným koncem Osamělý králíček také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Jill Hucklesby Příběhy se šťastným koncem – Osamělý králíček – e-kniha Copyright © Fragment, 2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
3/11
1
„Hej, počkejte na mě!“ zavolala Sára, nasedla na kolo a co nejrychleji šlapala do pedálů, aby dostihla tatínka a starší sestru Zuzku. Byl krásný jarní den a Sára se na chvíli zastavila a obdivovala jehňata na louce a květiny kolem cesty. Jak se blížila k ostatním, na okamžik ji oslepilo jasné sluneční světlo, které pronikalo mezi stromy. Čekali u branky – tatínek se o ni opíral a předstíral, že spí. „Tak pomalu jsem nejela,“ namítla Sára, když zastavila. Vyměnila si pohled se Zuzkou a obě natáhly ruku, aby tatínka polechtaly.
Tatínek zvedl na protest paže a vykřikl: „Pomoc, čtyřruká lechtavá příšera! Néééé!“ Rychle se rozjel a holčičky ho se smíchem následovaly. Byl to jejich první rodinný výlet na kolech po zimě a holčičkám připadalo úžasné prohánět se po venkovských cestách v okolí jejich domova. Sára své nové červené kolo s blýskavými blatníky, lesklým zvonkem a střapci na řídítkách – dárek od rodičů k jejím devátým narozeninám – zbožňovala. Jízda na kole připomínala létání! Sára a její sestra s tatínkem moc rády sportovaly, protože s ním byla obrovská legrace. Maminka se na kole cítila trochu nejistě, a tak vždycky
6/11
uvítala, že bude mít chvíli pro sebe. Zavřela se do pracovny a pracovala na další kapitole svého nového kriminálního románu. Sára si všimla, že tatínek zvedl paži nahoru a dolů. To znamenalo, že se něco blíží, a tak se držely se Zuzkou u kraje cesty a zpomalily. Zanedlouho uslyšely zvláštní zvuk, který jako by neustále sílil. Zničehonic, hned za zatáčkou, zjistily jeho původ. Přibližovalo se k nim stádo ovcí! Béééé, bečela zvířata jedno přes druhé. Farmář je hnal po cestě a pomáhaly mu s tím dvě kolie. Tatínek s holčičkami zastavili na travnatém okraji cesty, aby ovce mohly projít. Když je míjely, Sára se je snažila spočítat, ale po padesáti to vzdala. Jak klusaly kolem, připomínaly nadýchanou bílou šmouhu. „Díky!“ řekl farmář, když procházel okolo, a vesele na ně zamával. Sára sledovala, jak otevírá branku a žene stádo na louku. Psi popoháněli opožděné ovečky, které začaly spásat trávu podél cesty. Během několika minut byly všechny ovce na nové pastvině. Farmář se opřel o branku a se psy vedle sebe je spokojeně sledoval. Sára si vyfotila stádo mobilem.
„Pojď, umělkyně!“ zavolal na ni tatínek. Rozjel se a Zuzka vyrazila hned za ním. „Ty fotky potřebuju pro svůj projekt na výtvarku,“ vysvětlila Sára a šlápla do pedálů, aby tatínka se sestrou dohnala. Sářina učitelka,
7/11
slečna Tateová, žáky požádala, aby každý vyfotil pět snímků s jarní tématikou. Porota vybere ty nejlepší a pověsí je na nástěnku na chodbě. Sára, která výtvarnou výchovu milovala, doufala, že mezi nimi bude i některý z těch jejích. „Díky tobě jsem dostal nápad,“ oznámil tatínek, když je Sára dojela. „Myslím, že tahle vyjížďka by měla být poučnější.“ Zuzka se Sárou zaúpěly. „V neděli se má přece člověk bavit, tati,“ namítla Zuzka. „Neboj se,“ odpověděl tatínek. „Napadlo mě, jestli byste si nechtěly udělat zajížďku. Mohli bychom jet po cyklistické stezce. Vidět věci, které bychom jinak nezahlédli.“ Sáru jeho návrh nadchl. Na hrbolaté pěšině bude moct vyzkoušet přehazovačku nového kola. „Anóóó!“ zajásala. Zuzka už vyrazila a pobídla Sáru, aby ji následovala. „Dělej, ségra!“ vykřikla. „Pojedeme napřed.“ „Dávejte pozor na kořeny!“ zavolal za nimi tatínek. Přímo před nimi byla směrovka s obrázkem kola a ukazovala vlevo do lesa. Zuzka se ujala vedení a Sára jí jela v patách. Cyklistická stezka se klikatila mezi stromy, příkře stoupala do kopce a hned zase prudce klesala. Pod koly jim praskaly větvičky a na vrcholcích vysokých jasanů krákali havrani, překvapení nečekanými návštěvníky. Sáře cestou před hrboly hlasitě cvakaly zuby. Zjistila ale, že se svou starší sestrou dokáže držet krok, protože díky přehazovačce lehce zvládá i náročnější terén. Brzy dorazili k dřevěnému můstku přes potok a tatínek vymyslel první úkol. „Každý z nás vyrobí lodičku. Pustíme je po proudu a první, která podpluje můstek a objeví se na druhé straně, vyhraje. Můžeme si dát časový limit pět minut. Co vy na to?“ zeptal se. Sára si pomyslela, že to bude fajn. Zuzka, která dávala přednost počítačovým hrám, protáhla obličej. Obě holčičky slezly z kola, opřely ho o strom a vydaly se hledat vhodný stavební materiál. Sára vyrobila z kousku dřeva úzkou loďku a místo plachty na něj připevnila list. Zuzka
8/11
udělala minikánoi: částečně oloupala z větvičky kůru, aby měla špičaté konce. Tatínek vytvořil maličký vor z klacíků, které propletl rákosím, aby držely u sebe. Když byli hotoví, sedli si na bobek vedle potůčku a zvedli plavidla těsně nad hladinu. Tatínek závod odstartoval: „Připravit. Pozor. Teď!“ Lodičky dopadly do mělké vody, která líně šuměla před kameny. Tatínkův vor sešel okamžitě ke dnu a on si zabořil hlavu do dlaní a předstíral, že se stydí. Zuzčinu kánoi nesl mírný proud směrem k můstku. Sářina plachetnice na chvilku uvízla v rákosí, potom se otočila zádí dopředu, takže plula pozpátku, a připojila se ke kánoi. „Dělej!“ pobídla ji Sára a vzrušeně zatleskala. Holčičky se rozběhly k můstku a povzbuzovaly provizorní loďky, dokud pod ním zmizely. O několik vteřin později se na opačné straně objevila jako první Sářina plachetnice, ale bez plachty. „Závod vyhrála Sára!“ oznámil tatínek. „Ale obě vás musím pochválit. Vaše loďky dopluly mnohem dál než ta moje.“ „To víš, my holky jsme šikulky,“ prohlásila Zuzka a tleskla si se Sárou do dlaní. „Jaký bude další úkol, tati?“
„To je jednoduché. Zahrajeme si hru, kterou hrajeme v autě. Víte jakou?“ zeptal se a znovu nasedl na kolo.
9/11
„Hádej, co vidím!“ odpověděla Sára, která slovní hry milovala. „Chceš začít, tati?“ nabídla mu. Tatínek vypadal nadšeně. Začal se rozhlížet kolem a hledal inspiraci. „Hmm. Vidím něco, co začíná písmenem V.“ Tatínek jim nedal žádné vodítko. Na nic konkrétního se nedíval. „Větev?“ zkusila Zuzka. „Ne,“ odpověděl tatínek. „Včela?“ Zuzka ukázala na čmeláka, který poletoval tatínkovi kolem hlavy. „Kde?“ zeptal se tatínek, přikrčil se nad řídítka a předstíral, že se bojí. „Mimochodem, špatná odpověď.“ „Je to vchod do jezevčí nory?“ prohodila Sára, když míjeli malý otvor v travnatém kopečku na levé straně. „Správná dopověď. Máš oči jako rys. Jak jsi to poznala?“ zajímal se tatínek. „Ta díra vypadá jako písmeno D, které leží na boku,“ vysvětlila Sára bez zaváhání. „Naše milovnice přírody,“ prohlásila Zuzka a usmála se na sestru. „Díky všem těm časopisům o zvířatech, které čteš, z tebe začíná být skutečná odbornice.“ „Už chápu…,“ prohlásil tatínek, na kterého to udělalo hluboký dojem. „Myslíte si, že nás jezevci sledují?“ zeptal se a podezíravě se rozhlédl. „Možná se schovávají na stromech.“ „Jezevci nešplhají na stromy,“ zachichotala se Sára. „A jsou to noční tvorové, takže během dne spí.“ Tatínek si přitiskl prst na rty. „V tom případě musíme být jako myšky,“ zašeptal. Cyklistická stezka se rozšiřovala, za chviličku se napojila na cestu a opět jeli po hladkém asfaltu. Sára měla trochu ztuhlé paže, jak předtím pevně svírala řídítka. Ale ta zajížďka za to stála. Jízda lesem byla dobrodružná a Sára se cítila na novém kole čím dál jistěji. „Jsi na řadě,“ připomněla jí Zuzka. Sára stále přemýšlela o jezevcích a skoro na hru zapomněla!
10/11
„Počkej, hned něco najdu.“ Rozhlédla se z jedné strany na druhou a pak se podívala před sebe. Přímo u cesty bylo malé odpočívadlo. „Ehm… Vidím něco, co začíná písmenem… Ježíši!“ „Ježíši není písmeno, hlupáčku,“ řekl tatínek. Ale Sára už brzdila. Zastavila na odpočívadle, opřela kolo o živý plot a klekla si na travnatý okraj cesty. Tatínek se Zuzkou také sesedli a sledovali, jak Sára zvedá papírovou krabici. Nahoře bylo víko připevněné širokou lepicí páskou. „Dobrý postřeh, Sáro. Myslím, že jsi stejně dobrý detektiv jako inspektor Wilding v máminých knížkách,“ prohlásil tatínek. „Odpadky by se u silnice povalovat neměly. Až přijedeme domů, hodíme krabici do popelnice.“ „Ne, tati. Není prázdná. Uvnitř něco je. A navíc je docela těžká.“ Sára měla co dělat, aby ji unesla. Tatínek se sklonil a podržel krabici, aby Sára mohla odlepit pásku a sundat víko. Když ho odklopila, zalapala po dechu. Tatínek se jen nevěřícně zamračil a Zuzce klesla čelist úžasem. Spatřili něco tak nečekaného, že jim to vyrazilo dech. Z krabice vykoukla nadýchaná černá ouška a pak černobílá hlavička, lesklá očka a pohybující se vousky. Zvířátko si je jednoho po druhém prohlédlo a pak vylekaně zmizelo. Když Sára nakoukla do krabice, zjistila, že se tvoreček krčí na dně a snaží se schovat. „To je králíček!“ vykřikla a ohromeně vykulila oči.
@Created by PDF to ePub
