Příběhy se šťastným koncem Zachráněná sovička také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Sue Mongredien Příběhy se šťastným koncem – Zachráněná sovička – e-kniha Copyright © Fragment, 2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
3/16
E-knihy v edici: Příběhy se šťastným koncem – Zatoulané štěňátko Příběhy se šťastným koncem – Našlo se koťátko! Příběhy se šťastným koncem – Zapomenuté jehňátko Příběhy se šťastným koncem – Ztracený ježeček Příběhy se šťastným koncem – Zachráněná sovička
1 Janek Fraser byl rozrušený. Brzy ráno bourací závaží srovnalo se zemí starou kamennou stodolu na farmě pana Wolkera. Janek to neviděl na vlastní oči, ale slyšel obrovskou ránu, tak hlasitou, že zadrnčela všechna okna ve třídě. Teď už bylo po vyučování, a když se Janek doma nasvačil, maminka mu dovolila, aby se šel svým nejlepším kamarádem Tomem podívat, co ze stodoly zbylo. „Můžeme si hrát na to, že to jsou trosky starého hradu,“ navrhl Janek, když si v předsíni obouval sportovní boty. „Budeme rytíři, kteří útočí na nepřátele.“ „Tak jo,“ souhlasil Tom nadšeně. Nedávno se učili o rytířích ve škole. „Přepadneme hrad a zmocníme se všech pokladů.“ „Můžu jít taky?“ zeptala se dychtivě Emma, Jankova šestiletá sestra. „Umím dobře hledat poklady. A Punťa by mohl být pes rytířů a pomáhat nám poklady najít.“ Emma psy zbožňovala a u nohou postele jí sedělo asi dvacet plyšových chlupáčů. Punťu – modrožlutou hračku se skvrnkou kolem jednoho oka – měla nejradši. Janek zavrtěl hlavou. „Promiň, Emčo,“ řekl. „Ale tohle je jen pro kluky.“ Emma si sedla na paty, dala si ruce pod bradu jako packy a smutně zakňučela. Maminka se při tom pohledu rozesmála. „Dneska ne, zlato,“ prohlásila a prohrábla Emmě blonďaté prstýnky na hlavě. „Na takovouhle výpravu jsi ještě moc malá. Ale můžeš mi místo toho pomoct na zahradě.“
7/16
Janek si zavázal boty a otočil se na Toma. „Jdeme,“ pobídl ho s úsměvem. „Ale do večeře ať jste doma, ano?“ řekla maminka. „Nejpozději v šest. A věřím, že se budete ve stodole chovat rozumně. Pan Walker řekl, že se tam můžete jít podívat a že je to bezpečné. Slibte mi ale, že tam nebudete provádět hlouposti.“ „Slibujeme,“ odpověděl Janek. „Tak zatím, mami. Ahoj, Emmo.“ Potom vyšli s Tomem ze dveří a zamířili po silnici ke stodole. Farma byla si deset minut chůze od Jankova domova a kluci cestou máchali imaginárními meči a probírali, jaké další zbraně při hře na rytíře použijí. Než dorazili na farmu, Janek skoro slyšel, jak mu řinčí těžké brnění. „Páni!“ vykřikl, když spatřil trosky stodoly. Kluci se naklonili přes zeď a nadšeně si místo prohlíželi. Na zemi ležely staré červené cihly spolu s masivními dřevěnými trámy, které kdysi zřejmě podpíraly střechu. Trávu kolem sutin dosud pokrýval červený prach. „Super,“ vydechl Tom. „To musela být rána, když ji zbořilo závaží. Škoda, že jsme to neviděli na vlastní oči.“ „Budeme předstírat, že jsme to udělali my takovým tím obrovským prakem,“ vyhrkl Janek dychtivě. „Jak se jim říkalo?“ „Katapult,“ odpověděl Tom. Prošli vraty na dvůr, a jak se blížili
8/16
ke zbořené budově, zpomalili. „A taky jsme použili velké beranidlo, abychom prorazili bránu,“ dodal. „BUCH!“ „Tak jdeme,“ řekl Janek, popadl klacek a zvedl ho před sebe jako meč. „NA NĚĚĚ!“ zahulákal, rozběhl se k troskám a předstíral, že cestou odráží nepřátele.
Švih, švih. Když na něj zaútočil rytíř se sekerou v ruce, uhnul doleva. Pích, sek. Vrhl se vpravo, aby se vyhnul střele z praku. Tom za jeho zády dělal totéž. „Sejměte ho, lorde Edwarde!“ zahulákal a přeskočil hromadu starých cihel. „Tímto prohlašujeme, že hrad patří NÁM!“ vykřikl Janek a zatočil klackem-mečem nad hlavou. „OKAMŽITĚ nám vydejte svoje zlato,“ nařídil Tom krvežíznivě. „JINAK…!“ Kluci si nějakou dobu hráli, pronásledovali imaginární nepřátele a nemilosrdně zatýkali vězně. Konečně porazili všechny odpůrce a obsadili zničený hrad. Pak se vrhli do trávy a po vyčerpávajícím boji hlasitě lapali po dechu. „To bylo super,“ prohlásil Tom, spokojeně si povzdychl a překulil se na záda. „Ukázali jsme jim, zač je toho loket.“ „Jo,“ přisvědčil Janek, který pozoroval mraky na obloze. „A…“ Odmlčel se, protože uslyšel zvláštní zvuk. „Slyšel jsi to, Tome?“ zeptal se tiše. Tom se opřel o lokty. „Ne, sire Harolde, myslím…“ začal, ale Janek
9/16
vrtěl hlavou. „Počkej,“ odpověděl. „Fakt něco slyším. Asi nějaké zvíře.“ Kluci se posadili a natáhli uši. Janek měl pravdu – odněkud se ozývalo tichoučké pištění. „Že by to byla myš?“ přemítal Tom, vstal a rozhlédl se. „Na farmě přece žije spousta myší.“ Janek se taky rozhlédl, ale žádnou myš ani jiné zvíře neviděl. Zvedl se ze země a snažil se zjistit, odkud se pištění ozývá. „Myslím, že přichází tamhle odtud,“ zašeptal a po špičkách tam zamířil. Najednou vykulil oči, protože v trávě zahlédl pohyb. „Tamhle,“ sykl a rukou ukázal směr. „Viděl jsi to? Hele!“ Kluci se opatrně plížili dopředu, protože nechtěli vyplašit stvoření, které Janek zahlédl. „Ježkovy voči,“ vydechl Janek, když se přiblížili k místu na dohled. „Čtyři písklata!“ „Jsou strašně maličká,“ žasl Tom a sedl si na bobek, aby si je mohl lépe prohlédnout. Ptáčci vypadali jako prťavé kuličky bílého chmýří. Oči měli pevně zavřené, ale tu a tam jedno z nich otevřelo zobáček a tiše vypísklo.
„Ještě nikdy jsem tak malé ptáky neviděl,“ prohodil Janek. Mluvil tiše, aby je nevyděsil. „Určitě bydleli ve stodole. Možná měli pod střechou hnízdo.“ Tom přikývl. „Jo, a když bourací závaží rozbilo střechu, písklata asi spadla na zem. Chudáčci.“ Vypadal trochu rozčileně. „Měli štěstí, že to vůbec přežili,“ prohlásil Janek a otřásl se hrůzou. „Mohli jsme na ně šlápnout,“ dodal Tom. „Co s nimi uděláme?“
10/16
„Asi bychom k nim neměli chodit moc blízko,“ řekl Janek. „Máma tvrdí, že se nemáme nikdy dotýkat mláďat ani vajíček. Jejich rodiče se možná někde schovali a čekají, až lidi odejdou.“ „Určitě mají hlad,“ poznamenal Tom. „A bojí se. Myslíš, že tu jsou celý den?“ „Řekl bych, že jo,“ odpověděl Janek. „Půjdeme domů a řekneme to mámě. Ona už bude vědět, co s tím.“ Jankova maminka byla učitelka a věděla spoustu užitečných věcí. „Nebojte se, brzy se vrátíme,“ řekl písklatům, když vstával. Kluci se opatrně vzdálili od ptáčků a vyběhli na silnici. „Dělej, Tome. Sir Janek a sir Tom spěchají pro pomoc!“
2 Janek s Tomem utíkali celou cestu k Jankovi domů a vpadli do zadních dveří. „Vy už jste doma? To byla rychlost!“ prohodila maminka, když vběhli dovnitř. Pak se jí na tváři objevil ustaraný výraz. „Co se stalo? Jste v pořádku?“ „Nic nám není,“ vyhrkl Janek a chvatně pokračoval. „Našli jsme na farmě nějaká opuštěná ptačí mláďata.“ „Leží na zemi,“ dodal Tom. „Nevěděli jsme, co máme dělat…“ Maminka zvedla ruce, protože kluci mluvili jeden přes druhého. „Zpomalte!“ řekla. „Nechte mě chvilku přemýšlet. Nevím, co by se mělo s těmi mláďaty udělat. Radši zavoláme do útulku pro zvířata a zeptáme se.“ Janek věděl, že v útulku se starají o opuštěná zvířata a někdy zachraňují ta, která jsou raněná nebo v nesnázích. Ale ještě nikdy tam nemuseli volat. „My máme z útulku psa,“ oznámil Tom, když následovali Jankovu maminku do obývacího pokoje, kde měli telefon. Potom se zamračil. „Počkat – myslel jsem, že se starají jen o domácí mazlíčky!“ „Ne, pomáhají tvorům, kteří žijí v přírodě, hospodářským zvířatům i domácím mazlíčkům,“ vysvětlila maminka a listovala telefonním seznamem. „Tady to je – číslo na záchrannou stanici. Jsem zvědavá, co nám poradí.“ Maminka vytočila číslo, a zatímco mluvila s někým z útulku, Janek s Tomem seděli mlčky na pohovce. Janek musel pořádat myslet na ty prťavé ptáčky. Byli tak malí, jako chumáčky chmýří, dokonce ještě menší než pingpongové míčky! Na zemi nebyli v bezpečí před kočkami a většími ptáky, dokonce ani před lidskými chodidly. Díkybohu, že na ně s Tomem při hře nešlápli.
12/16
„Ne, podle kluků tam žádný dospělý pták nebyl,“ řekla maminka do sluchátka. Janek dumal, co se stalo s ptačí maminkou a tatínkem. Vylekal je hluk bortící se stodoly? Určitě se museli strašně vyděsit, když se jim zničehonic zřítil domov. Doufal, že dokázali odletět do bezpečí. „Dobře,“ přitakala maminka, která pořád ještě telefonovala. „Ano, rozumím – to zvládneme. Ne, nebudeme je rušit. Skvělé, díky, moc jste nám pomohla.“ Zavěsila a otočila se ke klukům. „Paní ze záchranné stanice mi řekla, že ptačí rodiče se často vracejí, aby své děti nakrmili. Měli bychom tam tedy zajít a z povzdálí sledovat, jestli skutečně přiletí.“ „A co když nepřiletí?“ zeptal se Janek. „Když se ani po hodině neobjeví, máme znovu zavolat do útulku a oni sem pošlou jednoho ze svých zaměstnanců,“ vysvětlila maminka. Podívala se na kuchyňské hodiny. „Nachystám nám něco k jídlu. Můžeme spojit příjemné s užitečným a udělat si tam piknik,“ pokračovala. „Ach, Emmo, tady jsi. Obuj si holínky, zlato, máme před sebou důležitý úkol.“ Emma se převlékla ze školní uniformy do fialové mikiny s kapucí a džínů. „Jaký úkol?“ zajímala se. Janek jí vylíčil, co s Tomem objevili, a Emma ohromeně vykulila oči. „Punťa může jít s námi,“ vyhrkla vzrušeně a okamžitě zvedla plyšáka.
„Bude NADŠENÝ, že uvidí malé ptáčky.“
13/16
Za deset minut se Janek, Tom, maminka a Emma s Punťou v podpaží vydali znovu přes vesnici. Janek si cestou uvědomil, že bezděčně zatnul pěsti pro štěstí. Moc doufal, že se ptáčkům nic nestalo, zatímco byli pryč. Když dorazili na farmu, Janek s Tomem opatrně vybírali cestu přes sutiny, aby maminku s Emmou dovedli k písklatům. Emma se držela maminky za ruku, aby nespadla, protože na zemi ležela spousta větví a kamenů. „Tamhle jsou,“ oznámil Janek a ukázal před sebe. „Vidíte je?“ „Proboha!“ zvolala maminka. „Jsou vážně maličcí! Dál nechoď, Emmo,“ řekla, když Emma udělala krok dopředu. „Paní z útulku říkala, že se k nim nemáme přibližovat.“ „Jsou tak ROZTOMILÍ! Škoda že si nemůžu některého z nich pohladit,“ vzdychla si Emma. Pak se posadila na zem, objala si kolena a okouzleně písklata pozorovala. „Ne, to bohužel nejde, zlato,“ pronesla maminka. „Kdyby se jejich maminka vrátila a myslela si, že se jich někdo dotkl, mohla by se vyděsit a zase odletět.“ Pozorně ptáčky studovala. „Myslím, že to jsou malé sovy.“ „Sovy! Super!“ prohlásil Janek. Loni v létě ho tatínek naučil napodobit soví houkání – musel si přitisknout dlaně na ústa a jemně foukat skrz prsty. Teď se o to pokusil a ozvalo se tiché húú-húú! „Ale kde mají peří?“ pronesla Emma zmateně. „Připadají mi ochmýřené. Myslela jsem, že sovy mají peří…?“ „Vzpomínáš si na ta kachňátka, která jsme viděli minulý týden na potoce?“ zeptala se maminka. „Byla taky ochmýřená. Ptačím mláďatům obvykle naroste peří až za několik týdnů.“ „Nechoď moc blízko,“ připomněl Janek sestře, když uviděl, že k nim natáhla ruku. Měl dojem, že Emma chce ptáčky hladit a hrát si s nimi, jako by to byli plyšáci. Emma vypadala zklamaně, ale přikývla a spustila ruku dolů. „Slyšíš, Punťo?“ zeptala se přísně hračky. „Ne abys je vyděsil. Nesmíš štěkat.“ Našli si hezké místečko daleko holátek; maminka otevřela batoh
14/16
a vytáhla deku na piknik. Janek jí pomohl látku rozprostřít na trávník a všichni se posadili. „Budeme dávat pozor, aby ptáčky nic nerušilo, a taky vyhlížet jejich rodiče,“ řekla maminka. Vytáhla termosku a čtyři plecháčky. „Kdo chce jablko a pastinákovou polévku?“ Maminka se při vaření nebála riskovat a strašně ráda zkoušela zvláštní recepty. Některé dopadly katastrofálně. Jednou upekla koláč s hrozinkami a květákem, který byl tak odporný, že se ho nedotkli dokonce ani ptáci na zahradě. Stejně jako rybího masa a červené řepy na kari… Janek už to nikdy nechtěl ani cítit, natož znovu ochutnat. Naštěstí byla většina maminčiných jídel moc dobrá, i když dost neobvyklá. „Já bych si dal,“ řekl Janek. „Mňam,“ přidala se Emma. „Uhm… Ne, děkuju,“ zamumlal Tom, jehož rodiče vždycky vařili úplně obyčejné jídlo, jako jsou párky a pečené fazole. Přestože Tom byl už od školky Jankův nejlepší kamarád, poněkud neobvyklým receptům paní Fraserové stále moc nedůvěřoval. Maminka nalila polévku do plecháčků a pak dětem rozdala lesklá červená jablka a domácí lívance s ovocem. Tom nejdřív lívanec prostudoval, jestli neobsahuje nějaké zvláštní přísady, a pak se do něj vděčně zakousl. Při jídle všichni pozorovali oblohu a doufali, že uvidí vracející se soví rodiče. Po chvilce se utišil vítr, a tak slyšeli, že mláďata cvrlikají hlasitěji než předtím. „Neměli bychom jim dát kousek lívance?“ navrhla Emma. „Připadá mi, že mají strašný hlad.“ Maminka zavrtěla hlavou. „Sovy nejedí lívance ani potravu, kterou jíme my lidé,“ odpověděla. „Kluci, víte vůbec, co si dávají k obědu?“ „Žížaly?“ zkusil Tom. „Myši,“ dodal Tom. „Brouky a jiný hmyz.“
15/16
„Fuj!“ vykřikla Emma a znechuceně protáhla obličej. „To je hnus!“ Maminka se usmála. „Myslím, že bych si taky radši dala polévku a lívanec,“ prohlásila, „ale sovy tyhle věci opravdu jedí. Pro ně je pěkná, vypasená žížala skutečnou lahůdkou!“ Když se zadívala na oblohu, úsměv jí lehce pohasl. „Doufejme, že maminka jim co nejdřív přinese nějakou dobrotu, jinak…“ Odmlčela se, jako by se jí nechtělo větu dokončit. Janek cítil, jak mu buší srdce. Uhodl, co měla na jazyku. Jak dlouho přežijí soví mláďata bez jídla? Zoufale se díval na oblohu. Přileťte, prosím, přemlouval jejich rodiče. Vaše děti vás potřebují!
@Created by PDF to ePub
