Jako zástupce českých autorů detektivek jsme vybrali Jana Zábranu, kterého můžete znát také jako vynikajícího překladatele. První část ukázky prezentuje „klasickou " detektivku s vraždou na prvních stránkách. Zábranova kniha vás však nejen příjemně vyděsí, ale - kupodivu - i rozesměje - svou jazykovou i situační komikou. Druhá část ukázky je příkladem jazykové komiky a jazykového mistrovství Jana Zábrany. JAN ZÁBRANA: VRAŽDA SE ZÁRUKOU _________ (1964) Hrůzostrašná přísada do kávy Zlověstný vítr lomcoval korunami stromů a z nedalekého lesa znělo do skromného příbytku jeho táhlé hučení. Tu zapraskala větev, lámaná silou rozpoutaných přírodních mocností, tam prošlehl temným mračnem blesk a udeřil kdesi blízko, snad, nedej bůh, do obydlí nic netušících lidí. Věru, strašlivá noc. Také vdova Albína Kropáčková pociťovala toho večera před ulehnutím podivnou tíseň. A podivno - nebylo k ní důvodu... Strávila totiž několik příjemných hodin ve společnosti dvorného muže, jehož počínání rozněcovalo v ní dávno zapomenuté sny a tužby, tak blízké každému ženskému srdci... Sešli se v kavárně Belvedere, zhlédli spolu film Slečna matinka Pařížanka, kde v
temnu kinosálu setkaly se několikrát jejich ruce v letmém, jakoby nesmělém dotyku, při němž se vždy zachvělo srdce Albíny dlouho již nepocítěnou rozkoší... Ve víru vzdmutých citů rozloučila se se svým nápadníkem před brankou své vilky, kam ji dvorně doprovodil - ostatně bylo vzhledem k pozdní hodině třeba pánského doprovodu, neboť obydlí vdovy Albíny stálo až na samém nejzazším konci branické vilové čtvrti, v ulici Pod myslivnou - a vstoupivši do kuchyně těšila se již na teplo prachových peřin a pořádný hrnek kafíčka, které před usnutím pravidelně pívala, což obé vykouzlí náladu vhodnou k promýšlení uplynulých rozkošných chvil a k spřádání snů, v jaké již vdova donedávna nedoufala. Odstrojila se a rozestlala širokou pohodlnou postel, jež kdysi stávala v pokoji nahoře vedle postele nebožtíkovy, ale po jeho smrti, téměř již před deseti lety, octla se zde, v skromné kuchyňce, neboť hořejší pokoje byla paní Albína nucena pronajímat pánům, doplňujíc si tak skromnou penzičku po zesnulém choti. Nyní byl nájemcem celého prvního poschodí vily, pozůstávajícího ze tří pokojů, major Dušan Činovský, svobodný důstojník, pracující na kterémsi oddělení ministerstva národní obrany. Tak to alespoň paní uváděla v rozhovorech se sousedkami. Bouře za okny zuřila dále, lomcujíc okenicemi. Spustil se hustý déšť
a
počal
bubnovati
na
okenní
skla.
Vdova odstavila hrnec s kávou z plotny, nalila si do objemného hrnku, /-hasla nástropní světlo a ulehla. Zahmouřila oči, zamíchala kávou, štědře oslazenou, a vdechla nozdrami její líbeznou vůni, chystajíc se sníti. ( hudá lampička, upevněná na pelesti postele, vrhala na všechno přízračné, mdlé světlo a stíny předmětů se prodlužovaly, připomínajíce duchové postavy plížící se tmou. Zaburácel hrom. Vdova držela objemný hrnek s kávou na prsou a snažila se sníti. Vybavovala si tvář nápadníkovu, fešácký knírek a prošedivělé skráně, připomínající jí oblíbeného jejího filmového milovníka Stanislava Strnada. Ale zlověstné zvuky bouře zaháněly slastné představy, a místo nich jako by HO do vdoviny duše plížil podivný, neznámý děs... Opět zaburácel hrom. A spolu s ním podivný zvuk, jako by někde kapala voda. Kap... kap... kap... Nemožno! Asi se jí něco zdá. Utahuje vždy přece pečlivě všechny kohoutky od vodovodu. Že by pan major nahoře zapomněl? Ale kdež. I kdyby, z koupelny neslyšela by kapání vody. Soustředila opět své vzrušené myšlenky na tvář milencovu. A zase - kap... kap... kap... Za oknem burácí vítr, větve stromů v zahradě praští pod jeho nápory. Ne, vdova nedokáže snít, jak se byla těšila. Rozmrzele otevřela oči a zamíchala znovu vonným nápojem, jejž držela na prsou. Kafíčko snad zažene ty zlé tuchy a tísně. A opět zaburácel hrom, právě v okamžiku, kdy vdova přiložila ke rtům hrnek s rajským nápojem. Co to? Podivno! Ani kafíčko dnes nechutná, jako by i ono mělo jakousi podivně zatrpklou, byť sladkou, nebo spíše nasládlou chuť, a nějak divně lepkalo na jazyku... Znovu se napila. Za okny zahoukal sýček. Ne, to není její kafíčko, které ona tak výborně zná vařiti. Oddálila hrnek od rtů a postavila jej opět na svá prsa, držíc jej oběma dlaněmi. Přejel ji mráz, až se otřásla. Rychle se rozhlédla stíny, ploužícími se kuchyní, a hrdlo jí sevřela hrůzná, neurčitá předtucha. Blesk ozářil okno a na něm se zarýsovaly větve stromů jako strašidelné kostlivé ruce... Zaburácel hrom.
A nyní zaslechla znovu zřetelně ono hrůzostrašné kapání: Kap... kap... kap... Vtom udeřila ji na tvář horká jakási kapka. Upřela zrak na hnědou hladinu vonícího nápoje. Kap! Hladina rozvlnila se pádem tělíska do hrnku a utvořily se drobné kruhy. Když se uklidnily, zůstal po nich jakýsi rozplývající se červený kotouček. A znovu - kap! Vdova pozvedla oči ke stropu. V
tu chvíli opět výhodně prolétl černavou nebe blesk a ozářil strop kuchyně.
Lpěla na něm podivná rudá skvrna, jíž cosi prosakovalo. Vdovy se zmocnil děs. Napřáhla ruku, aby odhrnula peřinu a vstala, chtíc blíž ohledati ono místo. A vtom ze skvrny na stopě oddělila se nová kapka a dopadla na bílý rukáv jejího nočního úboru. Vdova strnula! Z hodin na stěně vyskočila kukačka a počla kukati. Půlnoc! Za oknem zlověstně zalkal vítr a vrhl prudkou spršku proti oknům. Na vdovině rukávu utvořila se červená skvrna. Omdlévajíc vdova vykřikla. Byla to - lidská krev!!! A hromový hlas bouře za oknem provázel pád jejího těla.
Kapitola třicátá pátá v níž se doktor Pivoňka seznamuje s Mistrem Strakou a pan Holousek předvádí předstupeň k svému životnímu snu V
zasklené kanceláři čekal už Mistr Otakar Straka s návrhy insignií pro Zdeborského ZOO.
Byl to štíhlý, hladce vyholený, Zachovalý blondýn s podlouhlou tváří, mohlo mu být tak padesát, a návrhy měl pečlivě vybarvené na velkých kladívkových čtvrtkách. „Vycházím z národních motivů, jak jste si přál, pane továrníku," řekl. „Žádné nečeské vlivy, cizácká heraldika, všechno české, všechno, mon dieu, národní. Jsem si jist, že budete spokojen." „Okavypulné pozná telníky," projevil uznání Ivo Zdeborský a vypoulil očka na insignie.
„Vycházím z české holubicí povahy," pravil nejistě Mistr Straka. „Ovšem jelikož se jedná o znaky vojenské, vyjadřuji zároveň bojový motiv symbolem Radegastovým. A doplňuji celek typickými prvky, které jsou v
povědomí každého Čecha."
A vskutku. Na štítě podivně komolého tvaru byla znázorněna běloskvoucí holubice, v zlatém zobáčku držela zelenou ratolístku, ale v drápech červených nožek zato svazek zlatých blesků. Blesky dopadaly na panoráma i Hradčan, stojících na úpatí Řípu. V místech, kde by normálně tekla Vltava, byla složena přeslice a meč. „Tvar erbu," vykládal dále Straka, „je odvozen z tvaru radlice a má připomínat první české kníže Přemysla Oráče. Přeslice a meč jsou od Přemyslovců, kteří po obojím vymřeli." „Okavypulné, okavypulné," opakoval Zdeborský. „A toto zde - to jsou důstojnostníky?" Ukázal na další návrh. Byly na něm vojenské nárameníky s kresbičkami jednoho, dvou a tří koní tam, kde normálně bývají hvězdičky nebo prýmky. „Mon dieu," řekl Straka podivně nelogicky na tak národně uvědomělého výtvarníka. „Ne. To jsou distinkce." „Vždyť říkám, důstojnostníky," objasnil Zdeborský nedorozumění. „Vy nejste dosud přináležníkem shromáždě pro očistu českého mluvu, pane dokonalníku?" obrátil se na Mistra s otázkou. „Dosud ne." „Nevadí. Dám vám zápisenku," řekl Zdeborský a vyňal z kapsy formulář. Zahlédl jsem letmo nadpis v záhlaví: ZÁPISENKA ZA PŘINÁLEŽNÍKA SHROMÁŽDĚ PRO OČISTU ČESKÉHO MLUVU Pojmen ........................... Okropní pojmen.................................. Vsvětvchod ..................... Činprac ............................................... i další rubriky uvedené jinými zvláštními slovy. „Vpísmeňte černovodopisem či písmohybnou," pravil Ivo. Zmatený Mistr přijal formulář, strčil ho rozpačitě do kapsy a pak začal rychle mluvit, aby se vysvobodil z rozpaků. Všiml jsem si, jak Kruliš za zády Zdeborského přemáhá smích. Sám jsem musel vytáhnout kapesník ¿1 předstírat, že smrkám. „Nahradil jsem obvyklé symboly symbolem ryze českým," hovořil Straka. „Hvězdička je původu barokně křesťanského, z doby temna, proto jsem ji zamítl, mon dieu. Podobně prýmky, které mají charakter anglický, a takzvané pecky, které zavedli masarykovci podle
francouzských vzorů. Zvolil jsem symbol z dávné české mytologie - bělouše knížete Horymíra, bájného Šemíka." „Okavypulné," odtušil Ivo. „Jeden Šemík - řadvoda," řekl Mistr. „Dva - rojvoda, tři - vojvoda. Pro vás jakožto vojvodissima navrhuji zde zlatého tura s kruhem v nose na upomínku nezkrotné síly legendárního zvířete, po němž je nazvána památná hora Turov." Zlaté zvíře na nárameníku, lemovaném jihočeskými folklorními ornamenty kvítků a srdíček, připomínalo spíše jednoho z volů, které kníže Václav ze servilnosti posílal německému panovníkovi, ale Zdeborského nadchlo. „Okavypulné," prohlásil, „a říkáte, že tento čtyřnoh znázorňuje svalo- moc?" Mistr se nejistě a nechápavě usmál. „Nebyl by snad lepší hřívovec?" otázal se dále Zdeborský. „Hřívovec?" vypravil ze sebe Straka, „mon dieu!" „Ano. Ten čtyřnoh, co žije v Černozemi," řekl Zdeborský, a když viděl, že Mistr stále nechápe, dodal, „kde žijí také černokožové." „Pan továrník myslí lva, že ano?" vmísil se do řeči Kruliš. „Tak jest," řekl Zdeborský. „Nečesky býval tak poslovován." „Mohu tam přidělat - mon dieu - hřívovce," řekl Straka. „Z jedné strany by byl hřívovec a z druhé - mon dieu - tur?" pohlédl nejistě na Zdeborského. „Rohosil," řekl Zdeborský a vytáhl malý zápisník. „Musím ten pojmen vpísmenit do svého úchovniku. Vytvorbil jsem ho teprve teď." Vážně zapsal nové slovo a Mistr po uctivé pauze pokračoval: „Co byste tedy řekl tomu, kdyby z jedné strany byl - mon dieu - hřívovec a z druhé - mon dieu - rohosil a uprostřed - mon dieu - holubice?" „Bělice," řekl okamžitě Zdeborský a ihned si to poznamenal. „Myslím ovšem - toho ptáka - symbol české povahy," pravil Straka. „Ano, toho bílého letovníka," řekl Zdeborský. „Bude se poslovovat bělice." „Ale bělice je také - pokud ovšem vím - jakási ryba," řekl nesměle Straka. „Vodoživ?" zarazil se Zdeborský. „Máte skutečnoshod. Ale nevadí. Vodoživa oslovníme třeba - vodoklouzek." „Aby se to nepletlo s tou houbou," řekl potměšile Kruliš. Zdeborského ruka s perem, připraveným poznamenat nové slovo, se zarazila, ale pak energicky dokončila svou činnost. „Houba se oslovní slizopodstrom," pravil pevně, vyvraceje veškeré námitky.
