Jakub Stříhavka VÝLET DO BÁJÍ

Jakub Stříhavka

VÝLET DO BÁJÍ

OBSAH Svítání .........................................................................

3

Noriloví válečníci ........................................................ 5 Prokletý ....................................................................... 14 Otázka zvyku .............................................................. 22 Žlutozelená smrt ......................................................... 28 Čarodějův vězeň ......................................................... 35 Město duchů ............................................................... 43 Zoufalci z Orlího hnízda ............................................ 52 Soukromé vítězství ..................................................... 60 Bílé vlajky .................................................................. 64 Trubadúrka ................................................................. 70 Hraběnčina hračka ..................................................... 74 Nokturno .................................................................... 84 Být tvým rytířem ........................................................ 91 Kosa na kámen ........................................................... 96 Spojenci z donucení ................................................... 111 Soumrak ..................................................................... 122

SVÍTÁNÍ Slunce se vyhouplo nad Emmetinské hory. Jeho paprsky se na okamžik zatřpytily na ledových krystalcích pokrývajících vrcholky pohoří a potom už se vrhají dolů do plání. V zemích Západního pobřeží svítá. Jarmin z Veneru, mladý severský trubadúr, tvrdě spí ve svém rodném městě po proflámované noci a hřeje ho objetí tmavovlasé dívky. Jeho loutna stojí opřená v rohu, visí z ní dvě přetržené struny a na rozsypaných tabulaturách pozvolna osychá rozlité víno... Ve stinném údolí v podhůří Ledových hor se právě probudila novicka Davinna. Leží nahá na pryčně a vedle ní je připravené splývavé šedé roucho s kápí. Jakmile si ho oblékne, bude iniciační rituál dokončen, Davinna pro okolní svět zemře a zůstane pouze jednou z bezejmenných kněžek bohyně smrti... O mnoho desítek mil jižněji se už celá staletí neměnně valí proud řeky Rouany. Nedaleko mostu stojí na jejím jižním břehu mladý rytíř Robert z Nahrenu, křečovitě svírá hlavici meče a třese se dušenou nenávistí vůči Seveřanům, proti nimž mu zakázali bojovat... Na úpatí Emmetinských hor se krčí město Naire. Za jeho hradbami se pyšně tyčí do výšky kamenná věž, na jejíž vrchol právě vystoupal čaroděj Vett. Koupe se ve slunečním světle a odkládá okamžik, kdy sejde dolů a začne se znovu věnovat studiím severské mystiky... Na opačném konci Západního pobřeží, až na samé Větrné skále, sní Ronja, dcera strážce majáku, o tajemném cizinci, který přijde z moře a odvede ji s sebou do úžasného světa šlechty...

3

To Ilena z Lavayoly už dávno o růžové sny a iluze o šlechtickém životě přišla. Před čtyřmi lety ji dostihla tvrdá realita, když jejího prvního milence, kapitána Revalia, zabili útočníci, kteří ji samotnou a jejího otce donutili uprchnout ze sídelního města do Marsy... V Risse, hlavním městě Království, sedí král Ondřej s hlavou v dlaních a naslouchá zlým zprávám. Jeho důvěrník, hrabě Markus z Lancie, si moc dobře uvědomuje, jaké novinky přinesl. Ví, že hrozí válka, ve které Rissa nemůže obstát – a že může přijít velice brzy... Markusova manželka Elizabeta se o politiku v této chvíli nezajímá ani v nejmenším. Zatímco její manžel stojí před králem, sama se vrhá do náruče venerského kupce... A daleko na jihu spí císař Venelio spánkem spravedlivých. Jeho poradce Celius mu slíbil, že se říše brzy rozroste o další provincie a moc Pantoly se rozprostře po celém Západním pobřeží... Přichází čas velkých událostí. Čas vítězství i porážek, čas hrdinství i proradností, čas slávy i čas opovržení. Přichází doba pro skvělé šermíře, neohrožené válečníky, krásné ženy i lidové vypravěče. Začíná výlet do bájí...

4

NORILOVÍ VÁLEČNÍCI

„Chci vědět, co se stalo!“ zahřímal vévoda Richard. K mému překvapení mu odpověděl hrabě Markus z Lancie: „To je přece jednoduché, vévodo. Naši vojáci v noci opustili ležení, překročili Rouanu a na druhém břehu vypálili tábor Seveřanů. Při ústupu za sebou most spálili.“ Vévoda Richard vytřeštil oči. „Vy se jich zastáváte, milosti?“ vyhrkl. Markus z Lancie zavrtěl hlavou: „To ani v nejmenším, vévodo. Jen bych chtěl naznačit, že se špatně ptáte. My přece víme, co se stalo.“ „Ale…“ „Žádné ale, vévodo,“ prohlásil hrabě, „nás zajímá jiná věc. Proč se to stalo. A na to by nám mohl odpovědět vůdce celé té akce…“ „Rytíři Roberte z Nahrenu,“ vrátil se s hromovým výkřikem do své role vévoda, „teď nám tedy řekneš, co se stalo.“ Na okamžik se zarazil a rychle dodal: „A taky osvětlíš důvody svého konání.“ Hrabě z Lancie rychle zakryl svůj pobavený úsměv. Mně ale do smíchu moc nebylo. Nadechl jsem se a začal vyprávět… „Roberte, ty jsi zešílel?“ vykřikl Derron, když oba Seveřané zmizeli z tábora, „proč jsi je vyzýval na souboj? Ty nevíš, co jsou zač?!“ „Urazili památku mého otce,“ prohlásil jsem umíněně, „žádný zbabělý Seveřan si nebude otvírat hubu na vévodu z Nahrenu!“ „Tvůj otec je mrtvý. Myslíš, že jeho památce nějak prospěješ, když se necháš zabít?“ zuřil Derron. „Nechám zabít?“ posměšně jsem se ušklíbl, „uvědom si, s kým mluvíš. Jsem Robert

5

z Nahrenu, syn vévody Karla, přemožitele Seveřanů. Otec mě už od dětství připravoval na kariéru vojáka. Jsem nejlepší bojovník v povodí Rouany!“ „Tak tomu nevěř. Ty jsi nezažil válku, v níž tvůj otec vyhrál. Neviděl jsi Seveřany bojovat…“ konstatoval můj přítel. Zlostně jsem ho přerušil: „A ty jsi zase neviděl bojovat mě!“ Derron si povzdychl: „Nerozumíš. Můžeme jen doufat, že z toho vyvázneš živý…“ Přišli krátce po svítání. Jeden z nich se podivně potácel a přerývaně dýchal. Druhý klidně načrtl do hlíny kruh a prohlásil: „První bude bojovat můj přítel. Pokud ho porazíš, utkáš se se mnou.“ Přikývl jsem a vstoupil do kruhu, meč v pravé ruce připravený. Kolem se shromáždili vojáci z celého tábora a napjatě mě sledovali. Seveřan vytáhl z kapsy žlutozelené listy, vstrčil si je do úst a za nepřetržitého žvýkání si stoupnul proti mně s pozvednutým obouručním mečem. A potom zaútočil tak rychle, že jsem meč ve vzduchu ani neviděl. Instinktivně jsem srazil ránu a vrhl se vpřed. Můj protivník výpad snadno odrazil. Stále se pohyboval tím podivným trhaným způsobem, ale reakce měl až nelidsky rychlé. Jeho tělo jako by ani nepodléhalo setrvačnosti, měnil směr pohybu tak rychle, že bych to nikdy nepovažoval za fyzicky možné. A tlačil mě do obrany. Cítil jsem, jak mi zvolna docházejí síly, když náhle Seveřan jednou rukou pustil meč a sáhl si do kapsy. Vycítil jsem šanci a prudce švihl vlastní zbraní. Za normálních okolností bych mu musel useknout ruku v lokti, ale můj protivník v posledním možném okamžiku ucukl. Jenže poprvé nebyl dost rychlý. Ostří mu proťalo ruku v předloktí a na zem dopadla hromádka listů. Na Seveřanově paži se však k mému úžasu neobjevila krev.

6

Překvapeně jsem zůstal stát a to mě málem stálo život. Protivníkův meč jsem v poslední chvíli srazil okrajem štítu a nechal ho sklouznout po helmě. Jenže Seveřanovy reakce se začaly zpomalovat. Rána na ruce se začala zalévat krví. Zaútočil jsem. Zasáhl jsem pravé koleno a ozvalo se křupnutí kosti. Seveřan klesl na zem a ta se začala barvit krví. Zuřivě jsem mu zarazil meč do břicha a odpotácel se stranou. Odtáhl jsem si z obličeje zpocené vlasy a setřel si z tváře prach. Potom jsem se podíval na druhého Seveřana. Klidně žvýkal žlutozelené listy… Večer jsem ležel na lůžku a ranhojič mi už poněkolikáté ošetřoval sečná zranění na pažích a nohou. Druhý ze Seveřanů neměl daleko k vítězství, ale v rozhodujícím okamžiku udělal stejnou chybu jako můj první soupeř. Sáhl do kapsy pro ty zvláštní listy. Dokázal je sice dostat do úst, ale už nezastavil ránu mého meče. Dostal zásah do přilby a ztratil vědomí. Naštěstí. Jeho další útok bych už patrně neodrazil… Zaúpěl jsem, když se mi levým lýtkem rozlila palčivá bolest. „Neřvi, Roberte,“ zavrčel ranhojič a dál mi do rozseknuté nohy vtíral hojivou mast, „buď rád, že se ti nestalo nic horšího. Vyzvat na souboj Norilové válečníky…“ „…a přežít,“ ozval se ode dveří Derronův hlas, „to jsem ještě neviděl.“ Ranhojič se zvedl od lůžka. „Nemá žádné vážnější zranění a rychle se zotavuje. Do dvou dnů bude zcela v pořádku,“ oznámil a odešel. Derron si sedl na jeho místo a zvážněl: „Měl jsi neuvěřitelné štěstí. Ti dva, co stáli proti tobě, neuměli pořádně zacházet s mečem – a s norilem.“ „Neuměli zacházet s mečem?“ Hystericky jsem se rozesmál: „Byli rychlejší než kdokoli, koho jsem viděl bojovat!“ „Byli jen stejně rychlí jako ty,“ prohlásil Derron, „na obyčejného člověka to jsou extrémní reakce,

7

ale po norilu se zkušený šermíř pohybuje tak rychle, že vůbec nevidíš pohyb jeho těla.“ „Moment,“ požádal jsem ho, „všichni tady užíváte výrazy jako noril, Noriloví válečníci… Co to vlastně je?“ „Ty nevíš ani tohle?“ vyhrkl Derron nevěřícně, „potom je skutečně zázrak, že jsi ještě naživu!“ „Tak co to je?“ štěkl jsem netrpělivě. „Severská rostlina. Viděl jsem z ní jenom listy, ale nic jiného ani není důležité…“ začal vysvětlovat Derron… A tak jsem se dozvěděl o norilu. Během války nosili Seveřané jeho listy neustále u sebe, proto se jim také začalo říkat Noriloví válečníci. Žvýkání listů umožnilo útočníkům neuvěřitelně zrychlit reakce a ovládat veškeré projevy těla, tedy například dokázali zabránit krvácení ze zranění. Seveřané tehdy využili všechny výhody norilu proti rissánským vojákům a zahnali naše armády až k Nahrenu. Tam dokázal můj otec jejich postup zastavit a pomalu je zatlačil zpět na původní hranice. Jenže potom za nevysvětlených okolností zemřel a vojsko se bez něj neodvážilo překročit Rouanu a vtrhnout na seveřanské území… „Takže to znamená, že někde za Rouanou ještě musí být norilové plantáže,“ řekl jsem, „jak znám otce, tak by se nezastavil, dokud by nezabránil dalšímu ohrožení království. Nevidím jiný důvod, proč překročit řeku, než zlikvidovat noril.“ Derron pokrčil rameny: „Kdo ví. Tvůj otec se se svými plány nikomu nesvěřoval.“ „Zajímá mě ale něco jiného,“ přemýšlel jsem, „jak jste je tenkrát zastavili?“ „Zjistili jsme, že noril užívala jen část Seveřanů, jen prvních pár řad,“ vyprávěl Derron, „tvůj otec je nechal proniknout našimi řadami a z křídel potom přepadl zadní voje. Zničil zásoby norilu a jeho působení brzy vyprchalo. Potom jsme

8

Seveřany vytlačili prostou početní převahou.“ „Počkej,“ zarazil jsem ho, „chceš říct, že tenkrát byl noril poměrně vzácný? Že ho neužívali všichni?“ „Noriloví válečníci tvořili elitu. Byli to ti nejlepší ze Seveřanů, měli nepřítele bleskově zničit. Nejspíš nečekali, že by jejich prvnímu náporu někdo odolal,“ uvažoval Derron. „A to byla válka!“ vykřikl jsem, „ani ve válce ty listy nedostali všichni! A teď k nám přijdou dva, jak říkáš, podprůměrní šermíři a oba mají s sebou noril… Víš, co to znamená?“ „Nechápu…“ „Ten seveřanský tábor na druhém břehu Rouany neslouží k hlídání mostu. Mají tam norilovou plantáž!“ Začal jsem se zvedat z lůžka. „Co to provádíš, Roberte? Měl jsi dva dny ležet!“vyskočil Derron. „Není čas! Máme teď jedinečnou šanci dokončit, co můj otec začal…“ Stál jsem uprostřed tábora a kolem mne se shromáždilo dvacet vojáků, dvě třetiny posádky. „Vy všichni mě znáte!“ vykřikl jsem, „všichni jste viděli, co se stalo ráno. Přišli sem dva Seveřané – a zemřeli. A měli s sebou noril! Vy víte, co to je, protože jste s nimi před osmi lety bojovali. Jenže boj nebyl dotažen do konce. Po smrti mého otce vám – nám! – zakázali překročit Rouanu a spálit norilové plantáže. Teď to můžeme napravit! Jedna plantáž je na druhém břehu…“ „To nedovolím!“ zazněl hlas Filipa z Karvallu, velitele tábora, „nikdo neopustí ležení…“ „Copak není naší povinností zabránit ohrožení království?“ otočil jsem se na Filipa. „Se Seveřany jsme uzavřeli mírovou smlouvu, nepředstavují žádné nebezpečí,“ štekl, „nikdo se ani nepřiblíží k mostu!“ „Most!“ vykřikl jsem, „to je ta největší potupa! My vyhráli válku, ale oni hlídají hraniční mosty!“ Mezi vojáky to začalo vřít. Všichni nenáviděli Seveřany, ale

9

měli zakázáno proti nim bojovat. Teď síla nenávisti překonala zákaz. Vytasil jsem meč. Odpovědí mi byl hromový výkřik. „Ne!“ zařval Filip z Karvallu, „nikam nepůjdete!“ „A kdo nám v tom zabrání?“ otočil jsem se k němu a přiložil mu špičku meče ke krku. „To je vzpoura,“ zašeptal Filip. „Svažte ho!“ zavelel jsem. Vyrazili jsme o půlnoci. Bylo nás jednadvacet vojáků, z toho čtyři lučištníci. Derron s sebou vzal ještě dva měchy lampového oleje, abychom za sebou v případě rychlého ústupu mohli spálit most a odříznout tak pronásledovatele. Ostrahu mostu jsme zlikvidovali ranami ze zálohy a zabránili jí vyvolat poplach. Útok na seveřanské ležení tak přišel zcela nečekaně. Zkázu odstartovaly zápalné šípy, kterými jsme podpálili všech deset stanů. Zmatení Seveřané vybíhali ze stanů na ohněm osvětlené prostranství, kde už jsme čekali my. Bylo to rychlé. A potom jsem se otočil k Derronovi: „Máš ještě dost toho oleje?“ „Třeba i na dva mosty…“ „Pojď se mnou. Někde tu musí být ta plantáž,“ vykřikl jsem. Opustili jsme trosky tábora, ze kterého už se zvolna stahovali naši lidé. Norilová plantáž nebyla daleko. Řady do půli stehen vysokých rostlin se táhly vzhůru po stráni. „Zapal to!“ přikázal jsem. Derron ulil něco oleje a přiložil k němu křesadlo. Se zahučením se zvedly plameny a v jejich světle jsem uviděl dvě postavy. Podivně potácivým, ale nesmírně rychlým během se hnaly podle plantáže dolů k nám. A cosi žvýkaly, uvědomil jsem si vzápětí. „Jdi spálit most!“ zařval jsem, „zkusím je zdržet!“ Deron odběhl a já za ním. V běhu jsem tasil meč a na kraji bývalého seveřanského ležení jsem se postavil do obranného postavení. Noriloví válečníci se blížili.

10

Ruce jsem měl posekané a pálily mě dva šrámy na boku. Navíc se mi otevřely i rány na levé noze z ranního souboje. Přesto jsem se dokázal pomalu vrátit až na most a držet oba Seveřany na břehu. Derron měl pravdu. Pohybovali se tak rychle, že jsem neviděl jejich ruce, jen rozmazané šmouhy. Snažil jsem se předvídat jejich pohyby, ale stačilo to stěží na obranu, na protivýpad jsem nemohl ani pomyslet. Znovu jsem ucouvl a pod nohou mi začvachtal rozlitý olej. „Derrone, odpal to!“ zaječel jsem. „Ještě chvíli,“ přišla odpověď. Oba Seveřané se ještě přiblížili a já znovu ustoupil. Náhle se ozvalo zasvištění a do krku jednoho Norilového válečníka se zabodl šíp. Muž zachroptěl, zvrátil oči v sloup a zhroutil se k zemi. Druhý si toho nevšímal a dál na mne dotíral. Najednou se odkudsi zezadu ozval Derron: „Roberte, zmiz!“ Vrhl jsem se proti poslednímu strážci, naznačil úder mečem a plnou vahou do něj narazil. Seveřan dopadl do rozlitého oleje a mně levým nadloktím projela palčivá bolest. Snažil jsem se jí nevšímat a zařval jsem: „Derrone, teď!“ Vyšlehly plameny. Pustil jsem Norilového válečníka a odskočil ke kraji mostu. Seveřan zařval, když se proměnil v živou pochodeň. Potom se plameny přiblížily ke mně, a tak jsem zvolil jedinou ústupovou cestu. S výkřikem jsem skočil do proudu Rouany. Hleděl jsem na oba šlechtice. „Co bylo dál, už znáte,“ řekl jsem, „než jsme se vrátili, Filipa z Karvallu osvobodili jeho věrní a on vyrazil na koni za svým strýcem, vévodou Richardem. Vrátil se za dva dny. My mezitím postavili vor a zjistili, že na severním břehu Rouany nikdo nepřežil. Norilová plantáž shořela téměř celá, těch osm rostlin, co zůstalo, jsme převezli na naši stranu.“ Vévoda Richard se ozval: „Když jsem dorazil se

11

svým synovcem, ze spáleniště ještě stoupal dým.“ Otočil se k hraběti z Lancie: „Milosti, tento vzbouřenec porušil mírovou smlouvu se Seveřany platnou už osm let. Kromě toho nechal spálit jeden ze tří mostů přes Rouanu, a to těžce zasáhne náš obchod. A to všechno pro mizernou záminku – urážku rodinné cti!“ „Máte naprostou pravdu, vévodo,“ přerušil jeho horlení hrabě, „Robert z Nahrenu způsobil mezinárodní konflikt, který budeme muset složitě řešit. Myslím, že jeho případ náleží královskému soudu v Risse, kam ho osobně odvezu. Ostatní vzbouřenci budou převeleni do vnitrozemí, aby už nevyvolali další střety tohoto rázu, a přijdou o týdenní žold. Vévodo z Karvallu, bylo mi potěšením se s vámi setkat. Předejte mi meč rytíře Roberta, chci vyrazit do Rissy ještě dnes.“ Jen co jsme opustili tábor, Markus z Lancie se ke mně otočil: „Tady máš svůj meč, Roberte z Nahrenu.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. „To myslíte vážně?“ zeptal jsem se. „Tobě dělá starosti ta komedie sehraná před Richardem z Karvallu?“ Hrabě z Lancie se uchechtl: „Lidé jako on potřebují být svázaní nějakými pravidly a spoléhat se na vžité jistoty – třeba jako na potrestání vzbouřenců a na důležitost mezinárodních smluv. Jinak se jim zhroutí svět, a to nemůžeme dopustit, protože takových Richardů z Karvallu je plné království.“ „A co se mnou tedy bude, když mě nevezete k soudu?“ zajímalo mě. „Staneš se kapitánem elitní jednotky. Sám si vycvičíš vojáky, dostaneš ty nejlepší z celého království. A taky dostaneš noril, aby ses ho naučil používat. Tuhle výhodu nemůžeme jen tak zahodit,“ odpověděl hrabě. „Já a kapitán?“ zeptal jsem se zaskočeně, „vždyť je mi teprve pětadvacet…“ „Věk

12

nerozhoduje,“ přerušil mě Markus, „blíží se těžké časy a my budeme potřebovat velitele, jako jsi ty. Velitele, kteří se nebojí zaútočit bez rozkazů, velitele, kteří bez výčitek poruší konvenci o nočním neútočení, když se jim to hodí. A ty už navíc máš základ jednotky, která za tebou půjde kamkoliv.“ „Cože?“ „Těch dvacet vojáků,“ zašklebil se hrabě. „Takže…“ „Byla to jen kamufláž, jak jsem řekl.“ Zůstal jsem nevěřícně zírat: „Takže my způsobili mezinárodní konflikt, zasadili ránu obchodu a vy nás za to odměníte?!“ Markus z Lancie se rozesmál: „Mezinárodní konflikt? Sám jsi říkal, že na severním břehu Rouany nikdo nepřežil. Jediní svědkové celé události jste vy – a vy určitě klidně dosvědčíte, že to byli Seveřané, kdo zaútočil jako první! A co se týká obchodu, většina stejně probíhá námořní cestou mezi Rissou a Venerem, takže to nijak zvlášť velká rána není.“ Musel si všimnout mého šokovaného výrazu, protože dodal: „To už je zkrátka politika. V mých službách si na to budeš muset zvyknout.“

13

PROKLETÝ

„Ronjo! Ronjo, pojď mi pomoct!” „Co se děje, otče?” „Moře vyvrhlo nějakého člověka, je v bezvědomí. Nejspíš se včera dostal do té hrozné bouře.” „Nevypadá jako rybář. A co to má za vak?” „To zjistíme až doma. Pomoz mi ho zvednout… Tak, výborně. A pojď, potáhneme ho…” „Miluju tě, Jarmine.” Dívčí tělo nalepené na moje hřálo. Davinna mě objala a převrátila na sebe. „Miluju tě, Jarmine,” opakovala, „miluješ mě taky?” Políbil jsem ji. Hlasitě vzdychla. „Podvádím svoji bohyni,” prohlásila, „byla jsem jí oddána a rodiče už za mne odzpívali žalmy… A kvůli tobě ji zrazuji. Uvědomuješ si, co to znamená?” „Že mě miluješ,” zamumlal jsem a v duchu jsem už hořce litoval, že jsem si pro milostné dobrodružství vybral právě Davinnu, čerstvou kněžku bohyně Vally. Ovšem Davinna pokračovala ve své litanii: „Učarovala mi tvoje hudba, Jarmine. Byla tak živá, zvlášť po tolika měsících v šedých síních kláštera. Vyvolal jsi ve mně city, které jsem měla ztratit při vstupním rituálu…” Znovu jsem ji políbil, abych ji umlčel. Davinna se od mých úst odtrhla. „Jarmine…” „Já vím, miluješ mě.” Sevřel jsem nahé tělo mladé kněžky a ta se prohnula proti mně… „Ronjo, zatraceně, kde jsi s tím obkladem?” „Už jdu…” „Myslíš, že se uzdraví?” „Nevím, nejsem

14

léčitelka. Jen jsem ve městě pochytila pár věcí.” „Zatraceně, ten chlap jen hoří. Navíc má solí úplně vysušenou kůži…” „Uklidni se, otče. Zítra ráno dorazí léčitel z Rissy.” „A jestli se tenhle rána nedožije?” „Tak to bude vůle bohů…” „Ty mě chceš opustit?” Davinna se tvářila nechápavě. „Děláš si výčitky kvůli své bohyni. Tvrdíš, že ji zrazuješ, a viníš z toho mě, protože jsem probudil naši lásku. Já nechci, abys trpěla takovým dilematem…” Davinna chvíli zírala a na okamžik se zdálo, že tuto mou konstrukci přijme. Vzápětí se jí ale zablesklo v očích a moje naděje na poklidný rozchod se rozplynuly. „Ty se mi snažíš podsunout takový nesmysl?!” vyjela, „měla jsem tě za chytřejšího. Co je ti po mém dilema? Nikdy tě nezajímalo…” „Ale,” pokusil jsem se ji přerušit. Marně. „Co ti na mně vadí, Jarmine? Copak jsem se ti neoddala?” zuřila. „Jistě, a ne jednou…” zamumlal jsem. Davinna pokračovala ve svém výstupu: „Svedl jsi mě, zpěváku. Naprosto plánovitě jsi mě svedl a teď mne zahazuješ jako prošlapané boty…” „Skvělé přirovnání, Davinno,” nevydržel jsem to a rýpl si, „mohla bys skládat básně…” „Ty!” Davinně přeskočil hlas. Chvíli jen prudce oddychovala, ale najednou se uklidnila. Snad až nepřirozeně rychle. A potom začala deklamovat: „Proklínám tě, Jarmine z Veneru. Proklínám tě ve jménu své bohyně. Ať přijdeš kamkoli, způsobíš jen zkázu. Všem, co na tobě záleží, přineseš pouze smutek a bol, budou tě proklínat do konce svých dnů.” Na okamžik se odmlčela a zadívala se na mne, vzápětí formuli dokončila: „Má paní, přijmi platbu za tuto žádost!” Vytrhla z roucha stříbrný nůž a zarazila si ho do hrudi. „Davinno!” vykřikl jsem a vrhl se k ní. Pohlédla na mě

15

dohasínajícím zrakem. „Proklínám…” zachraptěla a z úst jí vytekl pramínek krve… „Ronjo, rozumíš tomu, co křičí?” „Zdaleka ne všemu. Blouzní z horečky.” „Ale tohle není náš jazyk.” „Já vím. Tak mluví Seveřané, párkrát jsem tu řeč slyšela v Risse. Ale znám ji jen trochu.” „A můžeš mi to přeložit?” „Pokusím se, otče. Teď právě vykřikl něco o prokletí…” „Jarmine z Veneru!” Přikrčil jsem se, jak mě život po hospodách naučil. Tentokrát mi to zachránilo život. Vzduchem zasvištěla čepel nože a zabodla se do zdi. Sklouzl jsem pod stůl a bázlivě vyhlédl ven. Oba muži, co se mnou popíjeli a poslouchali moje písně, se vrhli k útočníkovi a povalili ho na zem. Ačkoli to byli silní námořníci, povalený muž jednoho z nich odhodil jako pírko a sáhl po dalším noži. Druhý námořník bleskově vytrhl svůj tesák a zarazil ho útočníkovi do hrudi až po rukojeť. Hosté se zvolna vzpamatovali z šoku a začali se srocovat nad mrtvolou. Námořník si čistil zbraň o šaty mrtvého a při té příležitosti si prohlížel jeho stříbrný řetízek. Najednou zbledl. „Ten chlap už byl zasvěcen bohyni smrti Valle,” vyhrkl přiškrceným hlasem, „nosí symbol těch, za které byly odzpívány žalmy.” Teď jsem pobledl i já. Návštěvníci hostince se ode mne v obavě odtáhli. Koneckonců, ten vrah mě oslovil jménem. Námořník zvedl hlavu. „Máš mocné nepřátele, Jarmine,” řekl. „Asi by nebylo nejlepší zůstávat v dosahu kněžek smrti,” zašeptal jsem. Můj zachránce se zašklebil: „To určitě ne. Nevím, co jsi jim udělal, a ani mě to nezajímá. Ale před západem slunce odplouvá moje loď na jih, do Rissy. Možná…” „Určitě,” přerušil jsem ho, „pokud máte nějaké volné místo, rád bych ho obsadil…”

16

„Ronjo, už zase křičí.” „Přinesu léčitelův lektvar, aspoň mu srazí horečku.” „Ten Seveřan musel prožít strašné věci. Podle toho, co vyprávíš…” „Jsou to jen útržky. Zatím vůbec netuším, jak se dostal na naše pobřeží.” „Snad se měl raději utopit v moři. Pokud ho pronásledují kněží seveřanských bohů, mohla by nás stihnout pohroma.” „Nebuď pověrčivý. Světská moc kněží nesahá za hranici jejich království a nějaké nadpřirozené moci se nemusíme bát…” Přihnal jsem se k zábradlí, přehnul se přes něj a začal zvracet. Loď poskakovala po vlnách a její pohyb stupňoval mou nevolnost. Náhle se za mnou ozvaly kroky a někdo se opřel o zábradlí vedle mě. „Krmíš ryby, Jarmine?” zeptal se. Poznal jsem ho po hlase. Kormidelník Vostar, můj zachránce z pobřežní hospody. „Těšil jsem se, že nám dnes večer budeš zpívat,” pokračoval Vostar pobaveným hlasem, „ale zatím to vypadá, že by z tebe zase vypadla jen večeře…” Zaúpěl jsem. „Za jak dlouho budeme v Risse?” vypravil jsem z sebe. „Dva dny plavby, pokud bude vítr,” odpověděl Vostar, „ale dnes v noci se nejspíš dostaneme do bouře. Snad abys radši nevečeřel…” Dál jsem ho už neposlouchal. Zasáhl mne další nával nevolnosti a znovu jsem začal zvracet… „Ronjo, co tam zase děláš?” „On blouzní…” „Horečka už opadla, léčitel říkal, že je mimo nebezpečí.” „Ale…” „Sedíš u něj pořád, ačkoli už k tomu nemáš důvod. Dokonce už ani nedokážeš připravit jídlo, jak k němu pořád odbíháš!” „Kdykoli se to zase může zhoršit…” „Nesmysl. Pojď dolů. Toho Seveřana nám snad poslalo samo peklo..."

17

Celá loď se otřásla a skřípot dřeva pronikl až do morku kostí. „Hoří!” ozval se výkřik. Ztěžka jsem se vypotácel na palubu a naskytl se mi hrůzný pohled. Hlavní stěžeň byl v plamenech a ty se šířily i na prkna paluby. Námořníci se zoufale snažili hasit. Pobíhali mezi provazy deště a strhávali hořící plachty, jiní odvazovali záchranné čluny. „Co se stalo?” zeptal jsem se jednoho z mužů. „Do lodi uhodil blesk. Jestli hlavní stěžeň spadne, tak ji rozlomí!” vykřikl mi do ucha a odběhl do deště. Náhle do mne narazil Vostar. „Popadni svoje věci a vlez do člunu!” zařval, „loď je ztracená!” V panice jsem seběhl do své kajuty a vložil loutnu do nepromokavého vaku, k ní přidal ještě texty a tabulatury. Znovu jsem vylezl na palubu. Stěžeň už se nikdo nesnažil hasit, všichni prchali ke člunům. „Vostare!” zaječel jsem. Někdo mě popadl za ruku a odvlekl k malé bárce. Převalil jsem se přes okraj, chytly mě čísi ruce a náhle jsem seděl opřený o špici člunu. „Na vodu!” zavelel něčí hlas. Bárka se rozhoupala, jak klesala na lanech podél boku lodi. Potom dosedla na rozbouřené moře, které s ní ihned začalo pohazovat. „K veslům,” zazněl další příkaz, „a pryč od Mořské štiky! Až se potopí, vzniknou víry.” Námořníci zabrali a člun se začal vzdalovat od hořícího plavidla… „Kdo jsi, Seveřane? Otevřela jsem tvůj vak, máš v něm loutnu a básně. Nejspíš budeš potulný trubadúr. Jenže co jsi potom dělal na moři? Z tvého blouznění jsem pochopila, že jsi utíkal. Před vrahy a snad i před tím prokletím… Ach, Seveřane, tak málo toho o tobě vím, ale i tak už jsem se do tebe stačila zamilovat…” „Chci, abys mi něco vysvětlil,” vyštěkl Vostar. Vlasy i vousy měl zplihlé deštěm a díval se na mne dost

18

zuřivě. Za ním plálo přízračné červenavé světlo dohořívající lodě. „Do lodi uhodí jen málokdy a já mám nepříjemné tušení. Proč tě pronásledovaly kněžky bohyně smrti?” křičel kormidelník. Třásl jsem se napůl zimnicí a napůl strachem. „Svedl jsem jednu kněžku,” přiznal jsem, „a ona se potom zabila svou dýkou…” „Zabila svou dýkou?” Vostar vypadal vyděšeně, „to znamená, že musela něco chtít od své paní…” Polkl jsem. „Říkala, že mě proklíná,” zašeptal jsem, „ale nevěřil jsem tomu.” Vostar se hystericky rozesmál: „Nevěřit Vallině kněžce, která spáchá rituální sebevraždu!” Náhle mu hlas ztvrdl. „Přinesl jsi zkázu lodi, na které jsem sloužil celý život,” zavrčel, „a jelikož jsi prokletý, nemůžeme tě tu nechat. Zabilo by nás to.” Vrhl se ke mně a přehodil mě přes okraj lodi. Vyplaval jsem na hladinu a prskal slanou vodu. „Vostare,” vykřikl jsem. Vedle mne cosi se šplouchnutím dopadlo do vody. Nahmatal jsem svůj nepromokavý vak s loutnou. „Plav ke břehu, zpěváku,” zazněl hlas ze tmy, „uvidíš světlo majáku u Rissy.” „Nemůžeš mě tu nechat!” zaječel jsem a zoufale jsem šlapal vodu. „Přivolal jsem na svou loď zkázu, když jsem se tě tenkrát zastal. Nehodlám udělat stejnou chybu i teď,” vykřikl Vostar. Zaslechl jsem šplouchání vesel. Zoufale jsem se rozhlédl a v temnotě jsem spatřil jedinou světlou tečku. Rissánský maják. Pevně jsem sevřel vak s loutnou a začal plavat… „Otče, on se probírá!” Hlas byl jasný a patřil nějaké dívce. A slova byla v rissánštině. „Budiž bohům poděkováno,” zazněl hlas nějakého muže. Otevřel jsem oči a spatřil tvář lemovanou rusými vlasy. „Kde…” dostal jsem ze sebe. „Ty rozumíš naší řeči?” vyhrkla dívka. Přikývl jsem a znovu se pokusil promluvit: „Kde

19

jsem?” „V domě strážce majáku, sedm mil od Rissy,” přišla odpověď chraplavým hlasem. Otočil jsem hlavu. Muž byl starý a tváře měl ošlehané větrem. „Moře tě vyvrhlo, zpěváku,” prohlásil. „Jak víte…” „Otevřela jsem váš vak,” rychle řekla dívka. „Já teď půjdu zapálit světlo, až se vrátím, povečeříme,” oznámil strážce majáku, „můžeš jíst s námi. Ronja se o tebe zatím postará.” Ronja umývala misky od rybí polévky a já seděl proti starci. „Jak se jmenuješ, zpěváku?” zajímal se. „Jarmin z Veneru,” odvětil sem. „Tak poslouchej, Jarmine,” zavrčel Ronjin otec, „čtyři dny jsi ležel v bezvědomí a blouznil. Má dcera z tvých řečí pochopila, že tě kdosi proklel. Já sice nevěřím v severské bohy, ale nejsem takový hlupák, abych chránil prokletého. Zvlášť když ho vyvrhlo moře potom, co jeho loď ztroskotala. Svou povinnost o pomoci nemocným jsem splnil a víc na mně nemůže nikdo vyžadovat. Ty u nás smíš ještě dnes přespat, ale odejdeš před úsvitem. Jasné?” „Chápu vás,” zamumlal jsem a zvedl se od stolu, „a děkuju za všechnu práci, co jste si se mnou dali…” „Být po mém, dávno jsme tě vyhodili, a to i raněného. Poděkuj Ronje!” „Jarmine, spíš?” „Ronjo?” „Slyšela jsem, co ti řekl otec. Ale já tě nechci ztratit, slyšíš? Modlila jsem se za tebe…” „Leží na mně kletba kněžek bohyně Vally…” „Jakou mají moc v Risse? Tady vládnou naši bohové a král, ne vaši kněží.” „Ale tvůj otec…” „Otec na tebe žárlí, ale já tě nenechám odejít. Ne takhle.” „Ronjo, neblázni…” „Copak to nechápeš, Seveřane? Miluju tě, rozumíš, miluju!” „Ronjo, tvůj otec nás uslyší!” „Tak ať! Miluju tě, Jarmine. A chci ti to dokázat…” Ještě za tmy jsem vyklouzl z horkého sevření Ronjiných paží. Potichu jsem se oblékl a popadl vak

20

s loutnou a tabulaturami. Ronja ještě hluboce spala. Dům strážce majáku jsem opustil před svítáním a bez rozloučení. Od moře vál silný vítr a čechral mi vlasy, na pobřeží jižně od majáku vystupovaly ze tmy siluety Rissy, sídelního města krále. Vykročil jsem k němu. Přání strážce majáku jsem splnil, ale jeho dcera… Až se probudí, bude mít o čem přemýšlet. Třeba jak snadno se láska mění v nenávist… Náhle mi v mysli vytanula Davinnina slova: „Všem, co na tobě záleží, přineseš pouze smutek a bol…” Vzpomněl jsem si na dlouhou a vášnivou noc s Ronjou a pobaveně jsem se usmál. Jestli má prokletí vypadat takto, ponesu jeho břímě s radostí.

21

OTÁZKA ZVYKU

„Smím tě poprosit o tanec?“ „Poprosit můžeš.“ „A…?“ „Odmítnu tě. Danieli, ty přece víš, jak nesnáším tyhle oficiální dvorské zábavy. Tak proč bych měla předstírat nadšení právě dnes?“ „Ten ples je na tvou počest, Ileno. Oslavuje tě jako novou vévodkyni z Lavayoly…“ „Takže oslavujeme smrt mého otce?“ „Tak jsem to nemyslel…“ „To jistě ne, ale je to pravda! Pán hranice zahynul – ať žije jeho nástupkyně. Jen další politický tah…“ „Ileno, prosím. Nemusíš být veselá. Jen jeden tanec. Udělej to pro mě…“ „Tak dobře. Ale budu po tobě něco chtít.“ „Co?“ „Pak ti to řeknu. A teď pojď, promenáda už končí…“ Hudba začala hrát. Marsa. Vysoké opevnění se tyčí v podhůří Emmetinských hor a chrání vévodské město. Potom, co padla Lavayola, je to poslední výspa královské moci směrem na jih, za prvním hřebenem už začíná země nikoho ovládaná bandity. Sem se otec uchýlil před šesti lety, když mu nevyšla riskantní hra proti Pantole, aby se připravil na její další kolo. Mě se tenkrát na nic neptal – čtrnáctiletá holka přece nemůže mít takový rozhled, aby ovlivnila rozhodnutí legendárního Pána hranice. Ale já Marsu nenáviděla. Panorama hor na jihu mi neustále připomínalo smrt mé matky a mého prvního milence. A kromě toho mě vévodkyně Zuzana nutila osvojit si nesmyslné dvorské způsoby a nucenou pasivitu šlechtičen, tančit na plesech a rozebírat celé hodiny 22

nějaké klepy a nesmyslné maličkosti… Mě, kterou kapitán Revalius učil šplhat po skalách a zacházet s dýkou! Nenáviděla jsem plesy, Marsu a vévodkyni Zuzanu a nenáviděla jsem i svého otce za to, že si za sídlo zvolil takové místo… „Děti! Moc vám to slušelo!“ „Otče…“ „Vaše Milosti…“ „Ale no tak, Ileno, na co ty oficiality. Zvlášť teď, když už jsme si co do postavení rovni.“ „Jak si přejete, Vaše… vévodo Petře.“ „Správně, zvykej si na to. Ale opravdu, vypadali jste jako krásný pár. Původně jsem se toho Michalova návrhu obával, ale tvůj otec, Ileno, opravdu uměl předvídat.“ „Děkuju za poklonu, vévodo. Ale jestli mě omluvíte, chtěla bych se projít v zahradě. Je tu poněkud horko a dusno…“ „Ale jistě. Danieli, doprovoď vévodkyni.“ „Otče, jsem přesvědčený, že Ilena o mou společnost nestojí…“ „Ale samozřejmě, že stojím o tvůj doprovod. Pojď.“ Daniel se zahákl do mé paže a já ještě koutkem oka zahlédla pobavený vědoucí usměv Petra z Marsy. Takže to byla pravda. Od chvíle, kdy jsme se usadili v Marse, plánoval otec znovudobytí Lavayoly. Sám by na to nebyl dost silný a žádat o pomoc krále by pro Pána hranice, jenž vždy odmítal podřízenost Risse, znamenalo potupnou prohru. Ale ještě jsem tu byla já. Dcera vévody zralá na vdávání. Ideální nástroj politické hry. Nesvéprávný tvor, s jehož pomocí lze svázat rod Michala z Lavayoly s rodem Petra z Marsy, nejsilnějšího šlechtice jižní části Království… Otec dobře věděl, proč mě nezasvěcovat do svých plánů. Věděl, že bych nikdy nepřijala roli loutky, která poskakuje podle jeho vůle. A tak si všechno připravil, abych zjistila, že jsem jen kolečkem v soukolí, až když už bude pozdě. Jenže

23

geniální plánovač přece jen udělal chybu. Nepočítal s tím, že tragicky zahyne při nehodě, ještě než se věci dají do pohybu… „Nádhera. Vonící zahrada, hvězdná noc a jen my dva…“ „Tak na to rychle zapomeň, Danieli. Tohle v žádném případě není rande, jasné?“ „A proč jsi mě sem tedy táhla?“ „Vzpomínáš si ještě, jak jsem ti říkala, že po tobě budu něco chtít?“ „No jistě. Ale… Ileno!“ „To přece nemůžeš myslet vážně! Já tě nechci poprosit, aby ses se mnou vyspal! Přestaň už konečně myslet na to, co bys chtěl ty.“ „Já… já…“ „Poslouchej, Danieli. Víš, co říkal tvůj otec?“ „Že jsme krásný pár…“ „Jo, to taky. A kromě toho i to, že ho k myšlence na nás dva dovedl můj otec. Já v žádném případě nebudu pokračovat ve hře, co můj otec začal.“ „Cože?“ „Smiř se s tím, Danieli. Nemiluju tě. A nebudu nic předstírat, ačkoli by si to naši rodiče přáli. A jim navzdory udělám něco, čím definitivně zničím všechny plány Pána hranice…“ Posadila jsem se s otřeseným Danielem na lavičku a začala vysvětlovat. Daniel z Marsy je prostředním z dětí Petra a Zuzany. Je o rok mladší než já a od svých patnácti je do mne beznadějně zamilovaný. Často mívám pocit, že ho vychovali jen proto, aby se výhodně oženil… Což ovšem při šestileté přítomnosti Pána hranice v Marse vypadá jako logické vyústění událostí. Daniel v životě nedržel v ruce meč nebo luk. Nesnáší násilí a zvrací při pohledu na krev. Naproti tomu se skvěle vyzná ve spisech pantolských filosofů, rád čte básně a umí hrát na loutnu i na flétnu. Co se týká praktického života, je naprosto nepoužitelný. Věří, že dobro a zlo od sebe pozná na první pohled, že neexistují žádné odstíny šedi a že pravda a láska jsou tím nejcennějším, co v životě máme. Ideální

24

loutka na vévodském trůně, za jejíž vodící provázky tahá Pán hranice. A já teď chci Daniela taky využít ke svým cílům. Nenávidím se za to, ale vím, že mladý pán z Marsy mi pomůže. Asi jako jediný. A bez ohledu na to, že oplátkou nic nezíská. Pro tuhle naivitu je mi ho líto… „To přece nemůžeš!“ „Proč bych nemohla?“ „Je to… Prostě to nejde, jen tak odejít z Marsy.“ „Kdo by mi v tom chtěl zabránit? Můžu se svobodně rozhodnout, jsem vévodkyně.“ „Ale to tě zavazuje…“ „K čemu? Abych se vdala a naplnila tak vůli svého otce? Ne, Danieli. Jsem svázaná s lénem, které už mi nepatří…“ „Můžeš ho dobýt zpět…“ „Ne bez toho, abych přijala kompromis, do kterého mě nutil Pán hranice. A protože ho přijmout nechci… Už jsem využívala pohostinnost tvého domu dost dlouho.“ „A co chceš ode mě? Mám jít s tebou?“ „Tys to ještě nevzdal, co? Ne, to po tobě nechci. Ale kdybys mi sem mohl donést moje lovecké šaty, nůž a loutnu…“ „Cože?“ „Chci zmizet ještě teď. Za noc získám náskok.“ Daniel chvíli jen zmateně koukal. Potom sklopil oči a zamířil do hradu. Loutna je jednou z mála věcí, které jsme zachránili z Lavayoly. Hrával na ni otec mé matce a ta mě naučila několik akordů. V Orlím hnízdě pro mě drnkání na struny nic neznamenalo, mnohem radši jsem trávila čas na skalách s Revaliem. Ovšem když jsme s otcem utekli do Marsy, stala se pro mě tahle loutna symbolem ztraceného domova. Učila jsem se od Daniela, který, ač mladší než já, byl mnohem lepším hráčem. Jenže nedávno jsem zjistila, že už není co se učit. A kromě toho, pro Daniela byla hudba stejně vždy až na druhém místě… Když jsem se však po smrti otce rozhodla, že nemá smysl zůstávat v Marse, právě loutna

25

mi dala impuls, co dál dělat. Cesta do jakéhokoli města Království by jen rozjela nanovo tu otcovu hru. Dvacetiletá vévodkyně je přece ideální partie pro lecjakého šlechtického syna. Ale potulná trubadúrka… „Ty jsi zešílela!“ „Nechápu, na co narážíš. Že se převlékám v zahradě? Stejně jsi mě vždycky chtěl vidět nahou…“ „Ne, já myslím ten idiotský plán. Trubadúrka…“ „No a co? Umím hrát i zpívat, tys mě donutil přečíst víc básní, než všichni lidé v Marse slyšeli dohromady za celý život, takže si myslím, že dovedu i něco složit…“ „Ne, ne, na tohle nenarážím. Copak ti to nedošlo? Trubadúři jsou chlapi!“ „Nejvyšší čas to změnit.“ „Ileno, to přece nemůžeš myslet vážně…“ „Je to jen otázka zvyku, Danieli. Zpočátku to asi bude vypadat divně, ale postupem času… Věř mi. Lidi si zvyknou. A jestli už ses vynadíval, podej mi, prosím, tu košili…“ Daniel zrudl a hodil mi hrubé světlé plátno do náručí. Zahradní branka zavrzala a já proklouzla z vnitřních hradeb do města. Byla teplá noc, ve vzduchu se vznášela vůně začínajícího léta. Daniel kráčel kus za mnou, hlavu v zamyšlení skloněnou k zemi. „Nepustí tě z města,“ řekl nakonec, „stráže jsou pozorné…“ „Nepůjdu branou,“ odpověděla jsem, „proplavu pod hradbami. Nechám se nést proudem. Mříž se nikdy nespouští.“ „A co loutna?“ „Vak nepropouští vodu,“ usmála jsem se. Daniel opět sklopil hlavu. Tiché šplouchání nás upozornilo, že se blížíme k řece. Na nábřeží jsem se zastavila a chytila mladíka za ruku: „Musím tě ještě o něco poprosit.“ Zvedl oči. „Prosím, nemluv s nikým o tom, co chci dělat… A nevracej se do hradu před rozedněním. Nech v zahradě ležet moje šaty, to by mohlo stačit jako vysvětlení. Nezačnou mě hledat

26

dřív než v poledne.“ „Ileno, to přece…“ „Prosím, Danieli. Vím, že toho chci moc za jediný tanec…“ „A co mám teda říct?“ „Ráno tě vzbudila zima a já už vedle tebe neležela. Tvůj otec bude uvažovat jen v navyklých hranicích a vydá se mě hledat k jiným dvorům.“ „A můžu tě hledat já?“ „Radši ne. Já se nechci vrátit do toho kolotoče plánů a intrik… Už ne.“ Posadila jsem se na břeh a spustila nohy do vody. Je ledová, ale tu chvilku to vydržím. A pak mě něco napadlo, vyskočila jsem zpět na nábřeží a objala Daniela. „Sbohem. A děkuju. Nikdy ti to nedokážu splatit,“ řekla jsem a políbila ho. Vzápětí jsem sklouzla do řeky a nechala se nést proudem. „Miluju tě,“ vykřikl Daniel. „Já vím.“ A také vím, že moji odpověď už neslyšel.

27

ŽLUTOZELENÁ SMRT

Michal z Réd se svíjel na nádvoří lancijského zámku. Nohama kopal do země, ruce mu divoce bily do vzduchu, jako by bojoval s nějakým neviditelným nepřítelem. Nejděsivější na tom bylo, že za celou tu dobu vůbec nevykřikl. Vytřeštěnýma očima hleděl do nebe a čas od času se s potížemi mělce nadechl – a to bylo všechno. Konečně přiběhl ranhojič. „Co s ním je?“ vykřikl, ještě než si klekl k Michalovi. „Zkoušel si vzít noril,“ hlesl jsem. Ranhojič se pokusil zachytit Michalovu paži, ale on se mu snadno vytrhl. A potom se náhle prohnul v zádech, z nosu, uší a úst mu vytryskla krev a oči se mu zvrátily. Ranhojič se zvedl a řekl mi to, co už jsem věděl sám: „Mrtvý.“ Jednadvacet nás bojovalo proti Seveřanům u Rouany. Následující vojenský soud byl jen fraškou uspořádanou pro Richarda z Karvallu. Ve skutečnosti nás Markus z Lancie jen ukryl před zrakem rissánské šlechty. V podhůří Emmetinských hor jsme se připojili k půldruhé stovce vrahů a loupeživých rytířů, které hrabě posbíral v celém království. Naší sebrance říkal elitní jednotka. Nic nás nevystihovalo méně. Jenže hrabě z Lancie byl rozhodnutý všechno změnit. Náš výcvik začal s prvním mrazem, který je v horách smrtící. Za jedinou zimu zemřelo přes padesát mužů. Ti, kteří přežili, byli potom převeleni do Lancie...

28

Práskl jsem za sebou dveřmi, převrátil do sebe korbel piva a zhroutil se do židle. „Michal z Réd,“ nadhodil jsem do místnosti všeříkajícím tónem. Seykar vytáhl odněkud džbán a zvedl ho k přípitku: „Na Michala! Ať na nás počká v síních smrti!“ Zhluboka se napil a poslal pálenku dokola. „To už je pátý, co?“ zeptal se Jan z Naire, ale znělo to spíš jen jako konstatování. „Alwin, Sterral, David z Rissy, Brentner a teď i Michal,“ souhlasil jsem, „někdy mám pocit, že Seveřani nám tu kytku podstrčili a teď jen čekají, až nás ta žlutozelená smrt všechny pobije, aniž by museli hnout prstem.“ „Ale oni to používali! Viděli jsme je přece na vlastní oči!“ vykřikl Derron. „A co kdybychom toho nechali?“ navrhl Rendil, „řekneme Markusovi, že to nikam nevede...“ Zavrtěl jsem hlavou: „Věř mi, že vím, co by na to odpověděl...“ Seděl jsem na koni a jel po Markusově boku širokým údolím řeky Svilny. „Většina mužů si myslí, že jste pro ně připravil jen jiný, ale zato velice nepříjemný způsob popravy,“ řekl jsem. Markus z Lancie přikývl: „Nedivím se jim. Za rok a půl vás zůstala z dvou set necelá polovina. Za pět dní by ale měla přijet další skupina.“ „Takže se s nimi vracíme na zimu do Emmetin?“ „Ne. Jan z Naire přiváží opravdové vojáky, ty nejschopnější ze všech dvorů v království. Víc než rok jednal mým jménem s vévody a hrabaty, aby mu je přenechali. Nemůžu si dovolit obětovat takový materiál.“ „Budou problémy. Mým chlapům se to určitě nebude líbit...“ „Od toho tu jsi, aby ses o tyhle věci staral, Roberte. Jsi kapitán elitní jednotky.“ „Jen pořád nechápu, hrabě, proč to všechno. Seveřani jsou příliš slabí, než aby na nás zaútočili. Vždyť ani po Rouaně neudělali nic...“

29

„V tomhle máš pravdu, Roberte. Seveřané nejsou nebezpeční. Ale Pantolské císařství na jihu...“ „Myslel jsem, že máme mírovou smlouvu podepsanou přímo jejich císařem...“ „Král Ondřej také podepsal mír se Seveřany. Zabránilo ti to zaútočit na jejich tábor?“ Derron se na mě vyděšeně díval: „To přece nemyslíš vážně! Markus by nás přece necvičil jen proto, aby nás pak nechal otrávit norilem!“ „Ale samozřejmě že ano! Když mu poslední z nás před smrtí pošeptá, jak noril používat, bude to považovat za přiměřenou cenu. Jeho lidé stále jezdí po království, hledají nové vojáky a posílají je na výcvik. Dvě stovky nejsou pro hraběte žádná míra, prostě touží po tajné zbrani,“ ušklíbl jsem se. „Seveřani noril znají,“ namítl Seykar. Podívali jsme se s Janem na sebe. „Nebudeme bojovat na severu,“ řekl opatrně Jan. Tázavé pohledy ostatních tří se otočily ke mně. Je sice pravda, že Markus chtěl tohle držet v tajnosti, ale k čertu s tím... „Markus očekává útok Jižanů. My ho máme zastavit,“ řekl jsem a zvedl ruku, abych zastavil vlnu dotazů, „ale tohle není teď podstatné. Důležité je, že bez norilu se do ničeho nepustí, pokud nebude muset...“ Markusova pracovna měla okna na nádvoří a já tak mohl poslouchat Jana z Naire, jak křičí rozkazy. „Proběhlo to lépe, než jsem čekal,“ řekl jsem, „až na ty dvě roztržky se obě vojska bez problémů spojila.“ „Překvapili jste mě oba, jak ty, tak Jan,“ přiznal hrabě, „Jan bez problémů přijal místo poručíka a ty jsi zase dokázal z jeho lidí udělat své nejvěrnější, třeba toho Seykara...“ Markus se zahleděl z okna. Potom se obrátil s tvrdým výrazem: „Uvidíme, jestli to zopakuješ s další várkou vojáků. Už jsem je pro tebe nechal sbírat.“ „Kolik

30

nás má nakonec být?“ „Nikdy vás nebude dost,“ povzdechl si, „a ať už budete sebelépe vycvičeni, nemůžete mít šanci proti jižanské armádě, kterou císařův pověřenec Celius shromažďuje už patnáct let.“ Spadla mi čelist. „Celius je chytrý a myslí ve velkém,“ prohlásil hrabě a pousmál se, „ale ani on neví všechno. Díky tobě, Roberte, jsem si vzpomněl na jednu událost z minulosti a dostal nápad. Můžeme proti Jižanům použít noril.“ „Vždyť ho nemáme. Těch pár keřů ukořistěných předloni na Rouaně nevydrželo...“ „Neměli jsme. Jeden můj agent ale přinesl ze severu dvacet rostlin. V místní zahradě se jim daří podstatně lépe než v Severních zemích.“ „Takže stačí počkat, až nějaký noril dozraje, a potom...“ „Opatrně, kapitáne. Z norilu se vyrábí smrtelný jed. Seveřané mají určitě nějaký tajný způsob, jak ho používat.“ „Tak prostě odchytíme nějakého Seveřana a...“ „Ne.“ Markus zavrtěl hlavou: „Oni nevědí, kdo jim ty rostliny ukradl, a já nechci dělat zbytečný rozruch. Budeme na to tajemství muset přijít sami...“ Seykar přemýšlel. „Jestli to tajemství máme odhalit, musíme přemluvit někoho dalšího, aby si vzal ty lístky,“ prohlásil nakonec, „jenže nikdo z mužstva už nemá ani tu nejmenší chuť to zkoušet. Pět pokusů, pět mrtvých. Těžko seženeš dobrovolníka.“ „Já vím,“ přikývl jsem, „a proto to budu muset udělat sám.“ „Co to meleš za nesmysly?“ vyskočil Derron. „Není jiná šance. Když to nevyjde, třeba Markuse snáz přesvědčíte, ať těch pokusů nechá,“ prohlásil jsem. A taky je to pro mě trochu osobní, ale to vy nemusíte vědět. Zatracený Markus, udělal tohle schválně? Bylo by to přesně v jeho stylu... Shrábl jsem ze stolu tři žlutozelené lístky a začal je jemně mnout mezi prsty. Nezvyklá vůně se rozlila

31

místností. Potom jsem opatrně vložil do úst jeden lístek a kousl do něj. Okamžitě jsem ucítil ostrou, trpce kovovou chuť. Potlačil jsem nutkání zvracet, polkl sliny a žvýkal dál. Odporná trpkost sílila. Zamrkal jsem, když se mi před očima udělaly mžitky. Šlo to nějak těžce. Vzápětí jsem se vyděsil, když se z okolí ztratily všechny barvy a místnost vyplňovaly pouze odstíny šedi. Viděl jsem Rendila, jak neskutečně pomalu otevírá ústa a něco říká. Neslyšel jsem nic. Jen vzdálené a pomalu sílící hučení... Buuum. Rána mě skoro ohlušila. Co se to děje? Pokusil jsem se otočit, ale svaly neposlechly. Najednou jsem ležel na zemi. Do zorného úhlu mi pomalu vklouzly čtyři tváře s vyděšeným výrazem. Hučení sílilo, začínaly mě pálit oči. A potom jsem se začal dusit... „Jmenoval se Alwin. Byl to rytíř z Marsy, přišel s Janem.“ Markus z Lancie přikývl. „Lékař to označil jako typickou otravu norilem,“ řekl, „Roberte, ty jsi s ním byl, když si to vzal. Nevšiml sis něčeho zvláštního?“ „Ne. Lapal po dechu, škubal sebou a nakonec začal krvácet z nosu, úst i uší.“ „Zatraceně! Kdybychom tak aspoň tušili, proč se to stalo...“ „Předávkování to být nemůže. Alwin si vzal jen jeden lístek a já na vlastní oči viděl Seveřany, jak si to cpou do pusy plnými hrstmi.“ „Možná malá odolnost proti jedům... Musíme prostě zkoušet dál. Příště zkus vybrat někoho ze severní části království. Třeba by to mohlo mít nějaký vliv...“ „Myslíte vybrat někoho, kdo v sobě má seveřanskou krev?“ „Přesně tak.“ „Tak tenhle popis sedí výborně na mě. Otcova babička prý byla Seveřanka...“ „Ty ne! Tohle je rozkaz! Potřebuju tě živého.“ „Ale nikdo jiný v příbuzenstvu Seveřany nemá, aspoň ne blízko...“ „Nemyslím, že by zrovna tohle hrálo

32

rozhodující roli. Ty máš v sobě osminu seveřanské krve. Tvůj otec měl čtvrtinu a stejně mu to nepomohlo.“ Užasle jsem se na něj podíval: „Otec zkoušel noril?“ Markus z Lancie si mě zkoumavě prohlížel. „Nikdy jsem to nemohl dokázat,“ prohlásil nakonec tiše, „ale když jsem před deseti lety přišel do ležení tvého otce, našel jsem v jeho stanu nějaké lístky. Ale všichni tvrdili, že tam zůstaly po Seveřanech a že vévodovi prostě jen selhalo srdce...“ Srdce... Buuum! Srdce! Buuum! Bohové, jestli je tohle pravda... Nadechnout! Hučení zmizelo. Víčka dolů, víčka nahoru. Pohled se vyčistil, i když okolí zůstalo v šedých odstínech. Srdce! Buuum! Výdech! Takhle jednoduché to je! A všichni jsme to věděli. Derron mi přece už jednou říkal, že noriloví válečníci uměli ovládat každou část svého těla! A je tak snadné zapomenout na to, co děláme nevědomky. Díky bohům za Markuse. Vyprávěl mi o otcově smrti a vzpomínka na srdce... Buuum! Dobře. Takže tělo reaguje na pokyny. Nádech. Pokrčit ruce, zpevnit svaly, zabrat zády... Sedím! Výdech. Srdce! Zpevnit záda, držet napnuté svaly. Povolit břicho, mírný předklon, srdce, nádech, opřít rukama, stehno, lýtko, zapřít, napnout, povolit... Postavil jsem se. Zírali na mě. A potom se do světa začaly vracet barvy a zvuky... Zahradou se linula nezvyklá, nahořklá vůně kvetoucího norilu. „Takže stačí myslet na tělesné funkce?“ zajímal se Markus. „Zní to docela jednoduše, ale napoprvé jsem měl problém jenom s tím, abych se postavil a neumřel při tom na zástavu srdce. Bude trvat dlouho, než tak dokážeme bojovat. Budeme se to muset učit úplně od začátku.“ „Až tak je to těžké?“ „Představte

33

si, hrabě, že máte žonglovat s tisíci míčky najednou. A do toho po vás ještě někdo hází dýky.“ „Ale naučíte se to. Třeba to bude trvat rok nebo dva, ale všichni to zvládnete.“ „Všichni asi ne,“ namítl jsem, „Seveřani noril umějí používat už celé roky a nikdy mezi nimi nebylo víc než pár desítek norilových válečníků.“ „Dobrá,“ hrabě z Lancie pokrčil rameny, „tak tedy jen někteří. Ale co nejvíc a co nejrychleji.“ „Chystáte něco?“ „Myslel jsem si, že máme dost času, ale někdo mi trošku pokazil plány. Některé věci budou náročnější...“ Povzdychl si. „Děje se něco, o čem bych měl vědět?“ zajímal jsem se. „Ne. Tenhle problém vyřeším sám. Každopádně bude potřeba vybudovat opěrný bod. Na pláních přesilu neporazíme ani s norilem, někdejší válka se Seveřany je toho důkazem.“ „Takže táhneme na jih?“ „Zatím ne, ale nakonec nám stejně nic jiného nezbyde. Je jen jediné místo, kde se můžeme ubránit třicetinásobné přesile. Přichází čas vzít si, co bylo naše. Lavayolu.“

34

ČARODĚJŮV VĚZEŇ

Potácím se sněhem a za zády mi zuří ohnivé peklo. Lezu po čtyřech vzhůru do hor, stále výš a výš, pryč od té výhně. A Davinna kráčí podle mě a na její tváři není nejmenší stopa námahy. Neboří se do sněhu a ani jí nedělá problémy stoupání. Má na sobě splývavé šedé roucho s kápí, které ji označuje za kněžku bohyně Vally, a neustále opakuje: „Způsobíš zkázu, kamkoli vkročíš. Těm, co na tobě záleží, přineseš pouze smutek a bolest…“ Trhl jsem sebou. Všude kolem byla tma. V nose mi dozníval štiplavý pach dýmu. Do podchlazených prstů se mi zvolna vracel cit. A Davinnin hlas mi neustále zněl v uších… Davinna! Kam zmizela…? Začal jsem dezorientovaně hmatat kolem sebe. Ležel jsem na prosté posteli a za hlavou měl kamennou zeď. Jak jsem se sem dostal? Před chvílí sem prchal do hor a za zády mi hořelo. A teď ležím ve tmě a Davinna je kdovíkde… Davinna je mrtvá! To poznání mi prolétlo hlavou jako blesk. Davinna zemřela, už je tomu víc než rok. Spáchala rituální sebevraždu, když mě ještě předtím proklela. To znamená, že se mi o požáru jen zdálo. Ale nijak to neřeší otázku, kde vůbec jsem a jak jsem se sem dostal…Do tmy se zařízl paprsek světla. Zamrkal jsem, když mě jas oslnil. „Jarmine z Veneru,“ ozval se mužský hlas, „vím, že jsi vzhůru. Vstávej a pojď sem!“

35

Muž měl na sobě oděv běžného měšťana a vypadal tak na čtyřicet. Dovedl mě do místnosti se dvěma křesly a malým stolkem. Pokynul mi, abych se posadil, a sám se zabořil do druhého křesla. „Co tě vzbudilo ze sna, Jarmine?“ zeptal se. Neodpověděl jsem a prohlížel si místnost. Kamenné stěny, zčásti zakryté knihovnami. Žádné okno. „Kde jsem?“ zajímalo mě, „a odkud znáš mé jméno? Kdo vlastně jsi?“ Povzdychl si. „Jarmine, Jarmine,“ zamumlal, „stále tytéž otázky… Musí ti stačit, že jsi v bezpečí.“ „Před čím?“ zeptal jsem se. Sarkasmus v hlase jsem nijak nezastíral. Neodpovídal a vypadal zamyšleně. Náhle zopakoval svou první otázku: „Co tě probudilo ze sna?“ „Davinnino prokletí,“ vyhrkl jsem. Jak to? blesklo mi hlavou, vždyť jsem přece chtěl mlčet… „A jaká byla okolní scenérie?“ ptal se muž dál. Opět jsem proti své vůli odpověděl: „Šplhal jsem do hor. Pode mnou hořelo.“ Neznámý vypadal zamyšleně. Nakonec podotkl: „Důkladně jsem studoval tvou minulost, ale nevím o tom, že bys unikl požáru. A ve tvých předchozích snech byly jen výjevy z tvého života. Útěk z Veneru, potopení lodi, pokus o vraždu v Risse…“ Další otázka přišla zcela nečekaně: „Byl jsi v Ledových horách?“ „Ano,“odvětil jsem. „Setkal se tam s trolly? A s jejich rituály?“ „Viděl jsem je zahánět démony noci,“ odpověděl jsem. Muž opět přemýšlel. „Ten obřad je spojen s pochodněmi… Mohla by to být projekce. Zpětná, to je zřejmé… Ano, určitě. Co taky jiného…“ Usmál se na mě. „Výborně, Jarmine. Moc jsi mi pomohl. A teď,“ udělal rukou zvláštní gesto, „zapomeň…“ Za zády mi hoří město. Lidé se zděšenými výkřiky prchají z hradeb do plání. Já naproti tmu šplhám do hor. Bořím se do sněhu a těžce oddychuji. Přesto

36

šplhám dál, někdy po dvou, někdy po čtyřech. To Davinna si rukama pomáhat nemusí. Není na ní patrná žádná známka námahy, klidně kráčí vedle mě oděná v roucho kněžky bohyně Vally… Probudil jsem se. Davinna… Davinna zemřela! A já… Kde vlastně jsem? Ležím ve tmě na nějaké posteli. Ale jak jsem se sem dostal? Začal jsem pátrat v paměti. Když Davinna spáchala sebevraždu, utekl jsem do Veneru, přístavního města, kde jsem se narodil. Prchal jsem před kletbou, již na mě Davinna uvalila. Jenže moc Valliných kněžek mě dostihla právě v mém domovském městě. Se štěstím jsem přežil útok úkladného vraha a z obavy před dalšími nástrahami jsem nastoupil na první loď, co směřovala na jih. V Risse totiž severští bohové neměli žádnou moc, aspoň se to obecně tvrdilo. Jenže nedaleko Větrné skály, nejzápadnější výspy pevniny, za kterou se ukrývá Rissánský záliv, udeřil do lodi blesk. Katastrofu jsem přežil a moře mě vyvrhlo na břeh. Ujala se mne dcera strážce majáku, jmenovala se Ronja. A díky zdržení na majáku jsem do královského města dorazil s týdenním zpožděním, kdy už mě většina najatých zabijáků pokládala za mrtvého, a proto opustila Rissu… Dveře se prudce otevřely a do temné místnosti proniklo světlo. „Jarmine z Veneru,“ zazněl mužský hlas, „pojď ke mně…“ Ten člověk mi byl povědomý. Měl jsem nutkavý pocit, že už jsem ho někdy viděl, jen jsem si nedokázal vzpomenout, kdy a kde to bylo. Vypadal asi na čtyřicet a působil dojmem obyčejného měšťana, nejspíš obchodníka. „Kdo jsi,“ zeptal jsem se, „mám pocit, že jsme se už setkali…“ „Mé jméno není podstatné,“ prohlásil, „podstatné jsou tvé sny. Co se ti dnes zdálo,

37

Jarmine?“ Zjistil jsem, že odpovídám zcela automaticky: „Prchal jsem z města do hor. To město hořelo. A provázela mě Davinna, jenže ta už je rok po smrti…“ „Stačí,“ mávl rukou. „Zase ten požár,“ uvažoval nahlas, „Jenže pokud jsi skutečně viděl město, potom to nemůže být projekce trollího obřadu. Jenže co tedy? Zaplatil jsem dost peněz za důvěrné informace o tvém životě. Nikdy jsi se k požáru města ani nepřiblížil…“ „Kde vlastně jsem?“ přerušil jsem ho, „vím, že jsem odešel do Rissy, ale dál už si nic nepamatuji…“ Neznámý se zatvářil překvapeně, vzápětí se na jeho tváři objevilo znepokojení. „Neměl by sis pamatovat vůbec nic,“ řekl opatrně, „opakovaná stimulace pomocí snů zřejmě oslabuje kouzlo zapomnění… Asi bude potřeba brzy přistoupit k akci.“ „O čem to mluvíš? Jaká akce?“ vykřikl jsem. „Uklidni se, Jarmine. Chci ti pomoct,“ prohlásil neznámý, „už jsem blízko cíle. Klíč bude nejspíš v tom opakujícím se snu o požáru a horách…“ Usmál se a podivně pohnul rukou. „A teď zapomeň…“ Hoří. Plameny přeskakují ze střechy na střechu. Já mám ohnivé peklo za zády a lezu do hor pokrytých sněhem. Když se otočím, cítím na tváři spalující žár. A kromě toho vidím nad městem Davinnu v nadživotní velikosti. Je oděná v šedé roucho s kápí a říká: „Způsobíš zkázu, kamkoli vkročíš…“ A vznáší se nad ruinami, které bývaly věží čaroděje Vetta… Otevřel jsem oči a zíral do tmy. Pomalu mě prostupovaly vzpomínky a já si začal uvědomovat, kde jsem. V Naire. Město se krčí na úpatí Emmetinských hor a za jeho hradbami stojí vysoká věž. Žije tam čaroděj Vett… A já tu jsem nejspíš zavřený. Ale jak jsem se sem dostal… Aha. Když jsem tenkrát přišel do Rissy, ještě

38

tam jeden najatý zabiják zůstal. A málem mě dostal. Otrávená šipka mě trefila do ramene, byla napuštěná norilovým výtažkem. Už to, že vrah použil natolik vzácný jed, když se po předloňském incidentu na Rouaně zásoby norilu drasticky zmenšily, napovídalo, že moje smrt má pro Valliny kněžky značný význam. Jenže já přežil. V trollích jeskyních jsem získal odolnost proti většině jedů, i proti norilu. Ovšem další útok bych odrazit nemusel. Opustil jsem tedy Rissu a vydal se na východ. Přestal jsem o sobě mluvit jako o Jarminovi z Veneru a obyvatelé království mi začali říkat Seveřan. Vrahy najaté kněžkami bohyně smrti jsem během svého ročního putování setřásl. Až jsem přišel do Naire. A tady mě v hostinci nějaký muž oslovil mou rodnou řečí a potom… Dveře se otevřely. „Jarmine z Veneru,“ zazněl mužský hlas. Poznal jsem ho. Byl to tentýž člověk, který se mnou mluvil v hostinci v Naire. Čaroděj Vett. Vett mě vedl chodbou z mé ložnice do pracovny. Pamatoval jsem si tu cestu. Prošel jsem ji už mnohokrát, abych čarodějovi vyprávěl o svých snech. Jenže teď to bylo jiné. Tentokrát jsem už nehodlal znovu zapomenout. Bylo nutné jednat… A to hned! Zničehonic jsem se Vettovi vytrhl a skočil do jedněch pootevřených dveří. „Jarmine!“ vykřikl čaroděj a vrhl se za mnou. Bleskově jsem popadl nějakou baňku ležící na stole a napřáhl se. „Ne!“ zaječel Vett a zastavil se tři kroky ode mě. Vycítil jsem výhodu. „Proč jsi mě tu držel?“ vyjel jsem na něj a abych dodal sílu svým slovům, připojil jsem: „Odpověz, nebo to hodím.“ „Studuji severskou mytologii,“ odpověděl spěšně čaroděj, „a ty jsi úžasný zdroj informací. Živý člověk prokletý kněžkou bohyně smrti…“ „Takže studuješ, co?“ zasyčel jsem, „a proto mě

39

tu klidně držíš násilím a potlačuješ moje vzpomínky. A dokonce ses mi jednou odvážil tvrdit, že jsem tady v bezpečí!“ „Opravdu jsi v bezpečí. V bezpečí před najatými vrahy. Sám jsem jich několik zabil a pověst, že jsi pod mou ochranou, se rychle rozšířila. Teď už si tě nikdo nedovolí napadnout. A kromě toho, zjistil jsem úžasné věci o kletbě, co na tobě leží. Dokud platí, nelze tě zabít…“ Vett se zvolna uklidňoval. A potom najednou švihl hlasem jako bičem: „A teď polož tu baňku!“ Ruka se mi pohnula dolů, ale zarazil jsem se. „Tohle už nezkoušej, nebo to upustím,“ prohlásil jsem tiše. Čaroděj zmateně zíral. „Jak to, že neposlechneš podvědomý příkaz? Vždycky to fungovalo,“ hlesl. „Pamatuju se na to,“ přikývl jsem, „ale pamatuju si i na další věci. Je mnoho druhů hlasu a jako zpěvák je musím umět využívat… I se jim bránit. A teď společně sejdeme dolů, já si vezmu svou loutnu a odejdu.“ Jak se zdálo, Vett už se smířil s porážkou. Nechal mě zabalit si a dovedl mne k východu z věže. „Kdyby ses rozhodl zůstat, mohli bychom ještě leccos dokázat,“ pokusil se mě ještě naposledy přemluvit, „jsem už tak blízko k pochopení vlastní podstaty kletby. Klíč leží v tom snu o požáru. Potřebuju už jen pár pokusů. Potom bych ji z tebe mohl sejmout…“ „Zatím se mi s ní žije celkem dobře,“ zchladil jsem ho, „ostatně, je to moje pojistka života. Já teď odejdu a u brány Naire odložím tu sklenici…“ „Polož ji ihned!“ Bylo to, jako by mě někdo praštil do hlavy. A jediné, co jsem cítil, bylo, že stisk mých prstů okolo hrdla baňky povolil. Rozeběhl jsem se. Koutkem oka jsem zahlédl Vetta, který rovněž utíkal. Oba nás dohnal zvuk tříštícího se skla. „K zemi!“ zaječel čaroděj. Poslechl jsem ho, když se mi za zády ozvala

40

hromová rána a po ní pár dalších. Zasypala mě sprška malty, ale měl jsem vlastně štěstí. Na střechy domů v Naire se sneslo krupobití do ruda rozpálených kamenů. Z města vyšlehly plameny. Potácím se sněhem a za zády mi zuří ohnivé peklo. Chvíli po dvou, chvíli po čtyřech lezu výš a výš do hor. Co chvíli se otočím a vidím, jak plameny zvolna polykají město. Za hradbami stojí rozvaliny kdysi monumentální věže čaroděje Vetta. A do plání proudí se zoufalými výkřiky zástupy uprchlíků. Já zatím šplhám dál. Vzpomínám na všechny ty sny a vím, že tentokrát je to doopravdy. Davinnu nikde nevidím, ovšem mám pocit, že z dálky ke mně doléhají její slova: „Způsobíš zkázu, kamkoli vkročíš…“ Teď jsem tedy vkročil do Naire. Hostinský mi vrazil do ruky hrnek s horkým nápojem. „Tumáš, pij. Pomůže ti to,“ řekl, „je zázrak, že jsi vůbec ještě naživu. To je taky nápad, šplhat v zimě na Emmetinské hory…“ „Byla to ta nejkratší cesta,“ věšel jsem vesničanovi na nos smyšlenou historku o zkratce z jednoho horského zapadákova do Naire, která měla posloužit k zametení stop směřujících k požáru, „původně jsem chtěl sestoupit už v Naire, ale potom jsem z hřebene viděl ty ruiny a dým…“ Postarší muž se posadil vedle mě, očividně bez nejmenších pochybností o mé historce. „V Naire to prý bylo ošklivé,“ prohlásil, „už se mi donesly nějaké zvěsti. Místní čaroděj si hrál s nějakými neznámými silami a vymklo se mu to z rukou. Celá jeho věž vyletěla do povětří. Ale mezi troskami ho nikdo nenašel. Lidé si myslí, že to nějakým záhadným způsobem přežil a utekl před jejich hněvem…“ Zaskočilo mi a rozkašlal jsem se. Vett utekl z Naire! A je jisté, že půjde po mé stopě, vždyť katastrofa, která padla na jeho

41

hlavu, vzešla z mých rukou. Navíc tvrdil, že jsem pro něj úžasným zdrojem informací, a takového zdroje se jistě nechce vzdát… Takže mám tedy v patách čaroděje. To snad bylo lepší, když na mě za každým rohem číhali nájemní vrazi…

42

MĚSTO DUCHŮ

„Na tomhle se odmítám podílet!“ „To ses rozhodla trochu pozdě. Celá výprava probíhá ve tvém jméně.“ „Všichni vědí, že ji vedeš ty!“ „Ne tak docela. Ti prostí lidé, co hospodaří na svých políčkách, si myslí, že se vrátila vévodkyně z Lavayoly.“ „Vévodkyně města duchů? Paní rozvalin? Tohle ze mě neuděláš, Markusi!“ „Hmmm… Dobrá, díky za varování. – Roberte!“ „Volal jste, hrabě?“ „Vyber své nejspolehlivější lidi… Vlastně by bylo nejlepší, kdybys to dělal ty sám…“ „A co, pane?“ „Hlídal Ilenu z Lavayoly. Musí zůstat pod dohledem, dokud ji neposadíme na vévodský trůn v jejím rodovém hradu… A potom asi taky.“ „Ilena z Lavayoly?“ Tohle jméno jsem neslyšela už dva roky. Naposledy mě tak oslovil vévoda z Marsy, když mi oznámil, že můj otec zemřel… Pomalu jsem se otočila. „Už jenom Ilena,“ řekla jsem opatrně, „Lavayola je zničená…“ Zarazila jsem se, když jsem si všimla, kdo na mě promluvil. Muž byl vysoký, štíhlý a elegantně oblečený. U pasu mu visel krátký meč. Za těch dvacet let, co jsem strávila u vévodských dvorů, už jsem se naučila odhadnout společenské postavení. Muž, který stál ve dveřích, musel být na žebříčku hodně vysoko, patrně blízko králi… „Jmenuji se Markus z Lancie,“ představil se a potvrdil tak mé podezření. „Co dělá hrabě a králův poradce uprostřed polí na jihu země?“ zajímalo mě. „A co tu dělá vévodkyně?“ odpověděl otázkou. „Nejsem 43

vévodkyně,“ namítla jsem, „živím se jako trubadúrka…“ „Vím,“ přikývl Markus, „a dostihnout trubadúrku je dost obtížné, i přes vaši slávu…“ „Přeháníte…“ „Nicméně i tak musím trvat na svém předchozím tvrzení,“ nedal se přerušit hrabě, „jste dcera vévody – teď už mrtvého – a tedy vévodkyně.“ Kousla jsem se do rtů, abych zahnala bolest, již vyvolala vzpomínka. „Vévodkyně, jejíž město bylo vypáleno,“ odvětila jsem hořce. „Proto jsem také tady,“ řekl Markus, „shromáždil jsem vojsko, které vám pomůže dobýt Lavayolu zpět a pozvednout ji k bývalé slávě.“ Zůstala jsem na něj zírat. „Tak co, kapitáne, jaké to je propadnout se z vojáka na hlídacího psa?“ „Ocenil bych, kdybyste se mi přestala posmívat, má paní. Není pro mě nijak snadné nechat svoje muže umírat v chodbách hradu a zůstávat přitom v ležení kvůli rozmaru jediné ženy. A to ještě té, které by mělo na úspěchu záležet ze všech nejvíc.“ „Nebuď směšný, Roberte. Nejsem to já, kdo chce sedět v Orlím hnízdě, chce mě tu vidět Markus.“ „Samozřejmě. Lavayola je klíčové město na naší jižní hranici…“ „Vážně? A proč tedy hrabě z Lancie nepomohl mému otci, když byla před osmi lety napadena? Neodpovídáš, co?“ „Snad kdybyste začala hrát na loutnu. Bude to lepší, než poslouchat vaše ublížené řeči…“ Borius seděl vedle mne a poslouchal. Hrabě z Lancie mi ho určil jako osobního strážce a společníka po dobu tažení. Voják byl o rok mladší než já a jak se zdálo, moje hudba ho zcela okouzlila. Zvolna jsem dobrnkala závěr písně a mladík začal tleskat. Vypadalo to směšně a já se neudržela a vyprskla jsem. Borius se rozesmál také. „Mám rád, když se smějete,“ řekl, „smutek vám nesluší, ale vaše písně jsou ho plné.“ „Jen

44

těžko se mi píše o veselých věcech,“ odvětila jsem. Borius se zamyslel. „Proč jste se vlastně stala trubadúrkou?“ zeptal se nakonec, „musela jste kvůli tomu opustit pohodlí vévodského paláce v Marse… To já, mít na vybranou, bych rozhodně volil fajnové šlechtické oblečení a stoly plné jídla, ne prošlapané boty a prach cest.“ „No vidíš, a já si vybrala obráceně. Ono je totiž leckdy lepší chodit prachem a spát na slámě, než poslouchat lži a falešné sliby,“ ušklíbla jsem se, „můj otec byl vévoda, zachránil Království – a když potřeboval pomoc, všichni ho zradili. To on mě naučil hrát na loutnu… A ta jediná mi po něm zbyla. Když před dvěma roky zemřel, přísahala jsem, že nedopadnu jako on. Utekla jsem od dvora a začala se živit tím jediným, co jsem uměla – hraním…“ Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila téměř nenávistný tón ve svém hlase. „Ale dost vzpomínek,“ řekla jsem a začala drnkat další nápěv, když náhle jedna struna s ošklivým zvukem praskla a sekla mě do hřbetu ruky. Vykřikla jsem. Borius vyskočil a vyběhl ze stanu. Vzápětí se vrátil s ranhojičem a s Markusem. „Nic to není,“ bránila jsem se, když mi ranhojič začal obvazovat ruku. „Možná, ale je třeba, aby se ti ruka rychle zahojila,“ prohlásil hrabě, „pozítří budeš muset vystoupit jako vévodkyně…“ „Mám pro tebe skvělou zprávu, Ileno. Naši vojáci zlikvidovali posledních pár obránců. Lavayola je v našich rukou.“ „A to se mám radovat? Uvědom si, Markusi, že já o Orlí hnízdo nestojím!“ „Nevadí. Tak jako tak jsme už pro tebe připravili komnatu. Určitě uvítáš příjemné lůžko po těch týdnech nepohodlí ve stanu…“ „Dalo by se říct, že už jsem si na stan zvykla.“ „Možná. Ale vévodkyni nepřísluší, aby žila jako vojáci nebo

45

obchodníci na cestách.“ „To stále trváš na tom nesmyslu?“ „To není nesmysl, má drahá. Zítra ti jako králův pověřenec oficiálně propůjčím vévodský titul. Takže se na to dobře vyspi.“ Měla jsem na sobě šaty prošívané zlatem a na hlavě malou stříbrnou čelenku. Seděla jsem na nádherném černém koni a jela v čele tříčlenné skupiny, za mnou byli bok po boku Markus z Lancie a jeho kapitán Robert z Nahrenu. Mířili jsme do vesnice Dirany, poslední usedlosti před Emmetinskými horami. „Proč sem vlastně jedeme?“ zajímalo mě. „Lavayole se nadarmo neříkalo Orlí hnízdo,“ ušklíbl se hrabě, „bude pro nás obtížné ji dobýt, pravděpodobně ji budeme muset pár dnů obléhat. Nemáme s sebou dost zásob, jídlo by se zkazilo. Proto budeme potřebovat podporu místních lidí. A ti rozhodně spíš uvítají navrátivší se vévodkyni než cizí armádu.“ „Cože?“ „To je jednoduché, Ileno,“ usmál se Markus, „prostě řekneš, že ses vrátila… Ono už tě něco napadne, jsi přece básnířka a trubadúrka.“ Mlčela jsem a přemýšlela po celý zbytek cesty. Potom jsme náhle vjeli mezi domy. Jsou to ubohé chatrče, uvědomila jsem si, tihle chudáci si přece nemohou dovolit zásobovat tři stovky vojáků… Ale to už se začali sbíhat první vesničané. Netrvalo dlouho a náves se zaplnila. Všichni mě hltali pohledem a bylo zřejmé, že čekají na můj proslov. „Lidé z Dirany,“ začala jsem a náhle jsem zcela automaticky sklouzla do hlasu, kterým jsem začínala každé vystoupení na loutnu. Získat si posluchače… „Jsem Ilena z Lavayoly, dcera vévody Michala, Pána hranice. Vrátila jsem se, abych dobyla své panství, které si ujařmili zloději z hor. Znovu vám přinesu ochranu, která náleží veškerému lidu Království! Už žádní lotři

46

nebudou sestupovat z vrcholků, aby pálili vaši úrodu a kradli váš dobytek! Vrátí se mír z dob mého otce! Ale potřebuji od vás jednu maličkost – část vaší sklizně, která by nasytila mé vojáky. Věřte však, že tato oběť se vám v příštích letech vrátí desetinásobně! A tak se ptám: Pomůžete mi získat to, co mi po právu náleží, a ochráníte tak své vlastní statky?“ Odpověděli hromovým jásotem. Když jsme se později vraceli do ležení, Markus se usmál: „Byla jsi dobrá. Ti lidé by za tebe ochotně položili vlastní život.“ Povzdychla jsem si: „Ale odkud bereme právo k tomu, abychom okradli ty nejubožejší a oni nám za to byli ještě vděční?“ „Tolik lidí muselo zemřít, jen aby pro mě získali hrad, po kterém netoužím!“ „Už pro úctu k jejich památce byste měla poslechnout hraběte a usednout na vévodský stolec…“ „A vládnout? Proč si všichni myslí, že umím vládnout? To, že můj otec byl vévoda, přece nic neznamená!“ „V Diraně jste předvedla, že to dokážete.“ „To byla jen manipulace. Já ty lidi podvedla, Roberte! Jak já tohle místo nenávidím! Lhala jsem kvůli němu těm chudákům a zbídačila je natolik, že stěží přežijí zimu… Umřel tady otcův kapitán Revalius, kterého jsem milovala… A teď ještě Borius…“ Orlí hnízdo. Ta přezdívka Lavayolu dokonale vystihovala. Hrad se tyčil nad průsmykem, který byl jedinou suchozemskou spojnicí mezi Královstvím a Jižany. Když jsme rozbili tábor pár set metrů před průsmykem, začínalo se stmívat a temná silueta Lavayoly působila hrozivým dojmem. Robert z Nahrenu rozdával poslední pokyny před nastávající bitvou: „Zaútočíme těsně před úsvitem. Budeme ukrytí ve stínu hor, takže náš první úder bude překvapující. Musíme toho využít.

47

Zatímco lučištníci zaměstnají obránce, my se pokusíme dostat pod hradby se žebříky…“ Přestala jsem poslouchat a otočila se k hraběti z Lancie: „Bojím se. Bojím se, že neuspějí a zemřou…“ „Nemusíš se bát, Ileno. Robert je skvělý kapitán a jeho muži patří k nejlepším v Království,“ odvětil Markus. „Snad,“ přikývla jsem, „ale o Lavayole se tvrdilo, že je nedobytná…“ „A přece ji před osmi lety obsadili zloději a vrazi…“ „Byla to zrada! Otec je v dobré víře pustil dovnitř,“ vyhrkla jsem. „I tak zvítězíme. A ty běž raději spát…“ navrhl hrabě. Poslechla jsem ho a ulehla jsem, ale nespala jsem dobře. A ráno mě probudil křik a svištění šípů. Zatáhla jsem všechny plachty a přes hlavu si natáhla přikrývku, jenže i přesto ke mně čas od času dolehlo pronikavé zařinčení oceli nebo křik přecházející v chroptění. „Ne!“ zaječela jsem, „ne, ne!“ Do stanu náhle vstoupil Markus. Svíjela jsem se na posteli a ječela. Přistoupil ke mně a zatřásl mnou. „Ileno!“ zařval. „Zabijí je! Oni umřou!“ „Mysli na něco jiného! Slyšíš? Hraj! Začni něco hrát!“ Zoufale jsem chytila loutnu a začala hrát ty nejjednodušší písně, hlavně, že byly hlasité. Zpívali jsme do ochraptění, abychom překřičeli zvuky bitvy, a přitom mi po tvářích tekly slzy. Dočista jsem ztratila přehled o čase, když náhle hluk zvenčí utichl. „Je konec?“ hlesla jsem. Markus přikývl. Opatrně jsem odhrnula plachtu a vyšla ven. Vojáci se vraceli. Některé museli podpírat. Průvod uzavírali muži, kteří nesli mrtvé. A potom jsem uviděla Boria přehozeného přes čísi rameno. V krku mu vězel šíp. Polkla jsem. Oči se mi zalily slzami a já vběhla zpět do stanu a s pláčem se zhroutila na slamník. „Má paní, neplačte.“ „Nemám plakat? Jak? Když pomyslím na všechny ty mrtvé… Měli mě tu před osmi

48

lety zabít místo Revalia!“ „Tak nesmíte mluvit!“ „Že nesmím? Kdyby mě tenkrát zabili, tak je spousta lidí ještě naživu! Ach, Roberte!“ „Má paní, neblázněte!“ „Roberte?“ „Ano, má paní?“ „Říkej mi, prosím, jen Ileno. Ještě nejsem vévodkyně a nechci, aby mi to kdokoli připomínal. Navzdory všem těm mrtvým jsem zatím stále jenom trubadúrka… A nenávidím se za to, že jsem kdy vévodkyní chtěla být.“ Obléhání trvalo třetí den, když se z průzkumu vrátil jeden z Robertových poručíků, Rendil. „Našli jsem vstup do těch tajných chodeb, o kterých mluvila vévodkyně,“ vyhrkl, „můžeme vpadnout obráncům do zad!“ „Skvěle,“ usmál se Robert, „uděláme to hned zítra. Lučištníci jako vždy spustí palbu a ty, Rendile, zatím provedeš padesát mužů tajnou chodbou do Lavayoly…“ Otočila jsem se na Markuse: „Je mi líto, že jsem si na ty chodby vzpomněla až tak pozdě…“ „Hlavně, že sis vzpomněla. Teď už Orlí hnízdo dobudeme bez problémů,“ usmál se hrabě. „A hned potom povoláme řemeslníky, aby obnovili město v podhradí…“ rozzářila jsem se. „Obnovit město?“ Markus vypadal zaskočeně, „u všech bohů, proč?“ „No, přece abychom pozvedli Lavayolu k bývalé slávě… Ne?“ zarazila jsem se. „Neblázni, Ileno. Jestli něco obnovíme, tak to budou hradby,“ prohlásil hrabě. „A… A Lavayola? Město?“ „Město nepotřebujeme. Důležité je jen Orlí hnízdo,“ oznámil Markus, „kdo ovládá Orlí hnízdo, ovládá průsmyk. Když máme v moci průsmyk, můžeme odrazit útok Jižanů.“ „Myslela jsem…“ „Nebuď naivní, Ileno. Vůbec nešlo o obnovení města a ochranu vesničanů v podhůří,“ ušklíbl se hrabě z Lancie, „šlo o vojenskou posádku na strategickém místě jižní hranice…“ „Tak na

49

tomhle se odmítám podílet!“ přerušila jsem ho. Markus se zasmál: „Tak to ses rozhodla trochu pozdě. Celá výprava probíhá ve tvém jméně…“ „Může to být jen pro dnešní noc. Zítra z tebe bude vévodkyně a já dál zůstanu jen vojenským kapitánem…“ „Nemysli na budoucnost. Máme pro sebe celou noc…“ „Ileno!“ „Líbej mě, Roberte!“ „Ileno, lásko…“ „Roberte! Pro dnešní noc… A co přijde dál, ať vezme čert!“ Robert z Nahrenu usnul. Všechny muže milování vyčerpá a stříbrovlasý kapitán nebyl výjimkou. S vědomím, že mám jen málo času, jsem se rychle oblékla a vyklouzla z komnaty. Mám jen jedinou šanci, tepalo mi v hlavě, nesmím ji promarnit… Dolů, do sklepení! Tam je tajná chodba, kterou jsem před osmi lety uprchla s otcem… „Vévodkyně!“ Ztuhla jsem uprostřed pohybu a zvolna se otočila. Voják s nataženým lukem stál na schodišti a mířil na mě. Derron, uvědomila jsem si, další Robertův poručík… „Kapitán něco takového předvídal a nechal mě na stráži,“ vykřikl Derron, „teď vás mám na mušce a dokážu se trefit tak, abych vás nezabil, ale znehybnil! Takže se pomalu vraťte do komnaty…“ „Nedokážeš vystřelit,“ řekla jsem a vykročila dolů. V duchu jsem se modlila, abych poručíka odhadla správně. „Vévodkyně! Nechci vám ublížit…“ zavolal Derron. Pokračovala jsem v chůzi, teď už o něco rychleji. „Má paní!“ voják už byl zoufalý, „vraťte se! Hrabě mě zabije, jestli utečete…“ Zmizela jsem za ohybem schodiště a zatlačila na dlaždici otevírající tajnou chodbu. Derron nevystřelil. Závěrečný akord uzavřel píseň. Usrkla jsem trochu vína a zhoupla se na židli. Hospoda chvíli žila vlastním životem a já poslouchala čísi vyprávění: „A

50

pamatuješ, jak tudy prošli před třemi měsíci ti vojáci? V Marse prý vyzvedli vévodkyni z Lavayoly a šli dobýt Orlí hnízdo. A teď poslouchej ten fór: Ta vévodkyně jim z Orlího hnízda zdrhla, prostě se vypařila. Hrabě z Lancie byl vzteky bez sebe, rozumíš, dobyl město a teď mu nemá kdo vládnout.“ „Jo, to je dobrý,“ přišla odpověď, „a jak to dopadlo?“ „No, co jsem slyšel, tak hrabě hledá tu vévodkyni někde na severu Království. Tady je příliš profláklá, hned by se o ní vědělo…“ Usmála jsem se. Markus z Lancie pátrá na severu? No fajn, tak zůstanu tady u Marsy. Trubadúrka se uživí všude, kde jsou lidé. A já se rozhodně cítím lépe s prošlapanými botami v prachu cesty než jako paní města duchů…

51

ZOUFALCI Z ORLÍHO HNÍZDA

Měsíc zmizel za mraky a požár už definitivně uhasl. Tma je téměř absolutní, jenže po tom, čím jsem právě prošel, mi připadají tušené siluety keřů a skal jasné jako ve dne. A tak se potácím nocí. Škube mi v sečné ráně ve stehně, bolest ze zlomené levé ruky vystřeluje do celého těla. Někde tady to musí být! Určitě přežili i další... Oheň! Odraz plamenů na okamžik probleskl z údolíčka přede mnou. Copak jsem ty idioty nic nenaučil? Není lepší způsob, jak na sebe upozornit... „Stůj! Kdo jsi?“ Slova pronesená šeptem a špička nože položená na ledviny. „Robert z Nahrenu.“ Strážný naštěstí nebyl takový hlupák, aby mi věřil. Mírným tlakem mě dovedl až do záře ohně. „Kapitán,“ vyhrkl někdo. „Ticho!“ sykl jsem, „uhaste oheň. Teď, když Lavayola dohořela, bude světlo nápadné...“ Zatočila se mi hlava a podklesl jsem na kolena. Zaslechl jsem, jak volají ranhojiče, potom ještě rychlé kroky a vzápětí se kolem mě setmělo... Lavayola. Rozvaliny města leží na jediné suchozemské spojnici mezi Rissánským královstvím a Pantolským císařstvím. A nad průsmykem se tyčí ke skále přilepená citadela. Orlí hnízdo. Loni jsme ho dobyli, aniž bychom nějak poškodili hradby, přesně jak nám Markus z Lancie přikázal. Dvě stě padesát nás zůstalo v citadele jako dočasná posádka. A teď tahle

52

dočasná posádka už patnáctý den brání Orlí hnízdo proti obrovité pantolské armádě. A dodnes také marně čekáme na posily, které nám hrabě z Lancie přislíbil už v zimě... „Ztratili jsme šestnáct mužů! Už hradby nemůžeme udržet, přestali útočit přímo a jen nás ostřelují katapulty!“ „Vyřiď Derronovi, ať tam zůstane! Už se pomalu stmívá a každý den, kdy udržíme nádvoří, nám dává naději.“ „Rozkaz, kapitáne!“ Pavel z Tarsu odběhl za předsunutým oddílem. Díval jsem se za ním a povzdechl si. Naděje! Ta už je dávno mrtvá, na severu nikdo ještě nezahlédl ani stopu po přicházejících posilách. A z Lavayoly je vidět na tři dny cesty do Království. Tři dny neudržíme možná ani samotnou citadelu, natož druhé nádvoří. Od chvíle, kdy jsme přišli o vlastní katapulty na prvním nádvoří, nejsme schopní účinně se bránit. A naše ztráty každým dnem rostou, už je nás jen sto sedmdesát. A Jižanů přibývá, přestože na každého našeho padlého je aspoň osm jejich. Na začátku jich přitáhlo pět tisíc, dnes jich je dvojnásobek. Naděje? Kde bychom ji vzali! Situace je zoufalá. Derron přišel na poradu důstojníků zpocený a pocákaný krví. „Není moje,“ ucedil, když uviděl tázavé pohledy. „Roberte, tohle je šílenost,“ pokračoval, když se posadil, „musíme se stáhnout do pevnosti a bojovat v chodbách. Hradby neudržíme.“ „A noril?“ zeptal jsem se. „Nepomůže. Tady nejde o sílu nebo výdrž, Jižané se prostě drží mimo dostřel. Noril ti neumožní napnout tětivu dál, než dovolí dřevo,“ zavrtěl hlavou. „Když se ihned stáhneme do pevnosti, můžeme vydržet až o týden déle,“ prohlásil Jan z Naire. „Ale morálka se zhroutí. Dosud věřili na posily, v citadele bude jasné, že jsme zůstali sami,“ namítl Rendil. „Na posily už snad nikdo

53

věřit nemůže,“ ušklíbl se Jan. Pohledy se stočily na mě. Rozhodni, žadonily ty oči. A já nechtěl. Protože ať rozhodnu jakkoli, vždy určuji jen způsob smrti... Všimli si mého váhání. „O nádvoří jsme už stejně prakticky přišli, tak proč ztrácet další lidi?“ začal Jan, ale já poručíka zprudka přerušil: „Nepřišli! Ještě ho držíme!“ „Jak dlouho? Proti katapultům...“ „Den. Ale bez katapultů ho budou Jižani dobývat aspoň deset dní a s těžkými ztrátami.“ Uzrálo ve mně rozhodnutí. Vítězství dosažené podvodem je pořád ještě vítězství. „Nedokážeme pokrýt výpad, pobijí nás jako mouchy. Ani s norilem...“ Jan z Naire se zarazil. „Nějaký trik, že?“ „Porušíme pravidla.“ Seykar, poslední z mých poručíků, vyskočil: „Noční přepad! Jako na Rouaně! Hlásím se jako dobrovolník!“ V temnotě průsmyku tančily bludičky pochodní. Sledoval jsem světelný roj z hradeb. Bohové, dejte, ať se to podaří! Vím, že jsem špatný věřící, ale klidně obětuju vlastního bratra, jestli... Uvnitř ležení vybuchla plamenná koule. A potom druhá. Povedlo se to! Ono se to povedlo! Už jen čtyři... V tanci světel se objevil řád. Vzpamatovali se. A ten kruh... Někoho obkličují... Rozeběhl jsem se dolů. „Otevřít bránu! Ranhojič! Ihned sem! Lučištníci, hlídejte vstup!“ A potom se do svitu pochodní vpotácel jeden muž, očividně nacpaný norilem. „Zavřít,“ vypravil ze sebe. Mávl jsem na vojáky a otočil se k němu: „Co se stalo? Kde je Seykar?“ „Mrtvý. Past. Čekali nás. Noril...“ „Co s norilem?“ „Neznají. Překvapení. Nepomohlo...“ Muž se zhroutil. „Ranhojič!“ zaječel jsem. Nepovedlo se to. Bohové nás definitivně opustili. „Ti parchanti to věděli! Věděli, že velím já, věděli o Rouaně, věděli, co udělám...“ Rendil, Derron a Jan

54

z Naire byli zaražení. „Nejspíš tu mají špeha,“ řekl Rendil opatrně. „V tom případě vědí i o chodbách. Takže to můžeme rovnou zabalit a vyvěsit bílou vlajku.“ Praštil jsem pěstí do stolu. Silácké gesto bezmocného muže. „Chceš se vzdát?“ zeptal se Derron. „Nikdy! Radši tu chcípnu!“ Vydechl jsem a začala se mi vracet rozvaha. „Zítra se pokusíme udržet hradby. Ztratili dva katapulty, třeba je to zpomalí,“ rozhodl jsem, „Jane, ty necháš vyklidit zbrojnice a sklad norilu. Potom připrav bezpečnostní opatření na cestě k chodbám. Jestli budeme muset utíkat, chci, aby jim Lavayola spadla na hlavu!“ „Derron vzkazuje, že Jižani vztyčili dobývací věž,“ vychrlil ze sebe Pavel z Tarsu. Podíval jsem se na slunce. „Brzo se setmí. Nenasadí ji dřív než zítra. Řekni Derronovi, ať tam zkusí vydržet.“ Mladík přikývl a vyběhl. Díval jsem se za ním. Držíme hradby déle, než jsem čekal. Seykarova skupina poškodila i další katapulty a Pantolijci museli nasadit pěšáky. Takže teď staví dobývací věž. No, jen ať ji přivezou, oleje máme dost... Znovu jsem pohlédl na oblohu. Slunce se ztratilo za jedním štítem. Za chvíli to odtroubí. Další den. Kolik jich ještě zbývá? Zarazil jsem se. Houstnoucím šerem se stále ještě nenesl zvuk polnice. Na co čekají? A potom přiběhl Pavel. „Jižani se řadí k velkému útoku! Mají pochodně a zápalné šípy! A věž se dala do pohybu!“ Zatočila se mi hlava. „A sakra,“ vydechl jsem. „Co se děje, pane?“ „Porušili jsme pravidla. A oni se teď necítí být jimi vázaní.“ „Co to znamená?“ „Žádné noční přestávky. Žádná možnost ošetřit raněné...“ Zarazil jsem se. „Běž za Derronem! Ať kouká zmizet. Musíme do hradu!“ Pavel z Tarsu vyběhl. O chvíli později zahájili Jižané palbu. A

55

já jen sledoval, jak první salva sráží mého posla z hradeb na nádvoří na půli cesty na Derronovo postavení... Třetí den se bráníme v pevnosti. Je nás třiapadesát. Nespíme, jíme jen málo. Spotřebovali jsme už skoro všechen noril. Musíme bojovat tváří v tvář, protože jediný lučištník, který přežil útok na hradby, je těžce zraněný Derron. Odvedli ho chodbami do záchranného tábora v horách. A my tu bojujeme – a umíráme. Jeden život za dvacet jižanských. A přesto ustupujeme. Nechal jsem zničit přes polovinu Orlího hnízda, bohužel se nám ale nepovedlo jejich armádu rozdělit. Dřív nebo později nás vyslídí a pobijí jako krysy... „Roberte!“ „Ano, Jane?“ „Jestli chceme odpálit tuhle chodbu, musíme to udělat hned!“ „Rozumím. Stáhněte se, já počkám na Jižany.“ Nečekal jsem dlouho. Oddíl měl tak třicet mužů. Usmíval jsem se jim v ústrety. Zarazili se. Přeci jen už se setkali s norilem. Sebral jsem ze stěny pochodeň a pomalým pohybem ji zasunul do jámy vyhloubené v podlaze. „Dobrou noc, blbečci!“ Rozeběhl jsem se pryč. Pochopili to až pozdě. Ohlušující rána ohlásila zničení chodby. Krysa zahnaná do kouta kouše... Rendila odnesli devátý den po pádu hradeb. Zůstalo nás šestnáct, ostatní jsou buď těžce zranění, nebo mrtví. Jsme zavření ve sklepení Orlího hnízda a jediná ústupová cesta vede do podzemních chodeb. Poslední výbuch nás naštěstí oddělil od Jižanů a my tak dostali čas na tolik potřebný odpočinek. Sedíme v šeru a nasloucháme tichu. A jen sem tam ho přeruší škrabavé zvuky posouvajících se kamenů... Zbystřil jsem pozornost. Tohle nebylo kamení. Ten zvuk zněl kovově... A potom to najednou bylo jasné. Kroky. Strčil jsem do

56

Jana z Naire: „Našli nás! Musíme se připravit!“ Poručík vyskočil a začal budit muže. A já poslouchal. Kroky se přibližovaly. Kroky desítek vojáků... „Jane, dostaň je pryč! Já zkusím Jižany zastavit.“ Poručík už hnal moje lidi do chodeb a já začal žvýkat noril... Neslyším je ani nevidím. Nevadí. Budou tak pomalí, že je moment překvapení nezachrání. Úder srdce, nádech. Přikrčení, svaly napjaté jako pružina. Úder srdce. Stíny se vynořily ze tmy. Vyletěl jsem. Výdech. Úder srdce. Sek, otočka, kop, sek, na zem, podrazit nohy, rána štítem. Nádech. Úder srdce. Švih mečem, druhý, kryt, loket, kop. Úder srdce. Moc, je jich moc! Valí se sem jeden za druhým, a to už jich je sedm mrtvých! Úder srdce. Sek, sek, otočka, kop, bodnutí. Výdech, úder srdce. Ohlédnout se – Jan už je pryč. Louže oleje na zemi... Kryt, sek. Úder srdce. Pochodeň je přímo nade mnou. Jen sebrat... Kryt, výpad, otočka. Úder srdce. Nádech. Nemůžu ji sebrat, ani s norilem nebudu dost rychlý. Takže musím jinak... Úder srdce. Kryt, natáhnout nahoru, přeseknout pochodeň... Bolest v levém stehně. Úder srdce. Zastavit proudění krve v přetnutých žilách, kopnout do pochodně. Úder srdce. Otočka, sek, otočka, utíkat! Olej už hoří... Výdech. Úder srdce. Výbuch. Kameny se pomalu blíží, zvedám štít. Úder srdce. V ruce něco prasklo. Pryč, rychle do podzemí. Do tmy... A trpká pachuť v ústech se vytrácí... Tma je všude kolem. Držím se stěny a potácím vpřed. Chodby páchnou zatuchlinou a krví raněných, které jsme tudy pronesli. Do toho voní čerstvá krev, která mi teče po noze. Bez norilu už krvácení neovlivním, ale poslední lístky si chci schovat, dokud nebude nejhůř... Něco mě udeřilo do obličeje. Země. To už jsem ztratil

57

tolik krve, že omdlévám? Vysoukal jsem se na nohy. Ne! Nechcípnu tady! Přežil jsem pád hradu, tak musím zvládnout i tohle... Znovu se mi podlomily nohy, ale chytil jsem se stěny. Bohové, dostaňte mě odsud! Musím ven! Takhle to přece nemůže skončit! Jen jediný paprsek světla... A do tmy zazářil měsíc. „Už jsem nevěřil, že to přežiješ.“ To byl Derronův hlas. A pak se ozval jiný: „Ztratil tolik krve, že je malý zázrak, že je ještě s námi. Bohové ho asi musí milovat...“ Zaostřil jsem na dvě tváře. „Jak dlouho?“ zachraptěl jsem. „Lavayola padla před šesti dny,“ odpověděl Derron, „přežilo nás dvaačtyřicet, z toho jen sedm s lehkými zraněními...“ „Je vzhůru?“ Do stanu vpadl Jan z Naire. „Kapitáne, už jsem poslal zprávu do Marsy. Musíme se vydat na cestu a připravit obranu Království...“ „Ne.“ Nevěřícně se na mě podíval. „Cože?“ „Ty nechápeš, co se tam nahoře stalo?“ zeptal jsem se a ztěžka se zvedl na lokty. Levá ruka ihned začala protestovat. „Jižani klidně obětovali přes pět tisíc vojáků, jen aby dobyli Orlí hnízdo,“ pokračoval jsem, „víš, jaké rezervy musí mít, když pro ně tohle nic neznamená? Království nemá nejmenší šanci!“ Jan zrudnul. „A co chceš dělat? Na všechno se vykašlat?“ „Nebudu ustupovat od hradu ke hradu a čekat, kde mě zabijí.“ „To je zrada!“ „Ne, jen zdravý rozum. Co chceš dělat ty, Jane?“ „Jedu za Markusem. Naplánujeme protiúder. Vytlačíme je za hory.“ „Jeď sám. Já už svou válku prohrál.“ Většina mužů šla s Janem. Přece jenom to byli vojáci a věřili na přísahy. V nouzovém táboře jsem zůstal jen s Derronem a Rendilem. „Jdou si pro smrt,“ řekl jsem. Rendil pokrčil rameny. „Smrt nás dožene

58

všechny.“ „Tak proč jsi se mnou zůstal?“ „Známe se už od Rouany. Věřím ti víc než jemu,“ usmál se. Derron se na mě podíval: „Jenomže teď jsme dezertéři. On je hrdina...“ „Ne, jen si o sobě moc myslí. Chce se stát hrdinou a psát legendu o slavném vítězství spravedlivých nad přesilou,“ zavrtěl jsem hlavou, „a kdo si o sobě moc myslí, zaslouží lekci. Pýcha předchází pád – a Jan dopadne z výšky a tvrdě.“ „A my?“ „My?“ Pousmál jsem se při představě nahrenských pahorků. Jediné místo, o které jsem ještě ochotný bojovat... „My pojedeme domů.“

59

SOUKROMÉ VÍTĚZSTVÍ

Lida zavrtěla hlavou. „Jsi hlupák, Seveřane,“ řekla, „tvůj cíl je na dosah ruky a ty se zdráháš udělat poslední krok.“ „Nech mě být. Lituji, že jsem ti o tom vůbec říkal.“ „Dělej, jak myslíš, Jarmine. Rozhodně bych ale být tebou vzala na vědomí, že to bude hraběnka, kdo rozhodne o vítězi.“ „Myslím na to neustále.“ To byla pravda. Je těžké na něco takového zapomenout. Můj osud drží v rukou jediná rozmarná žena… „Nechceš aspoň víno?“ „Když se zpiju do němoty, zítra nezazpívám ani notu.“ „To je pravda, Jarmine. Ale aspoň budeš mít omluvu, proč jsi nedorazil do paláce.“ Mlčky jsem zíral na struny a nepřítomně hladil krk loutny. Jistěže chci vyhrát, jenže… „Já tam nemůžu jít, Lido. Ještě pořád mám něco jako svědomí. Když to udělám, ztratím poslední zbytky sebeúcty.“ „Ty moralizuješ?“ Nevěřícně se zasmála: „To je prvně za ty roky, co tě znám. Nejsi nemocný, Seveřane? Odkdy máš, u všech bohů, svědomí?“ Zvedl jsem se. „Konečně ses rozhoupal?“ Neodpověděl jsem a začal skládat loutnu do vaku. „Jarmine, co chceš dělat?“ Najednou vypadala znepokojeně. „Co myslíš?“ Zamířil jsem ke dveřím. Lida mlčela a dívala se za mnou. „Určitě vyhraješ,“ řekla nakonec. A zdálo se, že se za okamžik rozpláče. Velké klání. Jedinečný trubadúrský turnaj, který se koná vždy o prvním úplňku po letním slunovratu.

60

Přicházejí sem ti nejlepší potulní pěvci z celého Západního pobřeží, aby soutěžili o přízeň lidu a dvořanů. A zejména o přízeň hraběnky Elizabety z Lancie, neboť je to ona, kdo určí vítěze. Letos bylo módní zpívat o válce. O nerozlučné lásce odvedence a jeho dívky, o hrůze bojišť, hrdinství jednotlivců a o rytířské cti. Lidé mají rádi balady a rádi se dojímají. Jenže pokud má obecenstvo poslouchat pouze teskné písně, brzy se jich nasytí a začne volat po něčem jiném. Věděl jsem to moc dobře, a proto jsem vystoupil s rozjařenou melodií a veršíky o manželce rytíře, který odjel do války. Kdybych jen tušil, co je hraběnka zač, odpustil bych si to. Takhle jsem ale sklidil fantastický úspěch, okamžité zařazení do finále Velkého klání a soukromou audienci u Elizabety z Lancie… „Jarmin,“ převalovala v ústech moje jméno, „zní to tak zvláštně…“ „U nás to tak neobvyklé jméno není, Vaše Milosti.“ „Ach ano, mezi Seveřany…“ Vypadala zamyšleně. „Víš, Jarmine, pamatuji si tě z loňska. A viděla jsem tě tu, tuším, i předloni. Vždy jsi přijel těsně před zahájením turnaje…“ „Paměť Vaší Milosti je obdivuhodná.“ „Nemluv jako ti patolízalové, Seveřane. Nesnáším to,“ ušklíbla se, „pravdou je, že tvoji tvář jde jen těžko přehlédnout. A zpíváš také výborně. Jak je možné, že jsi mezi ty nejlepší postoupil až dnes?“ „Bohové mi byli mimořádně naklonění, má paní.“ Odfrkla si: „Bohové! Jsi stejně pověrčivý jako všichni Seveřané. Nechovej se jako hlupák, Jarmine. My oba víme, v čem spočíval tvůj dnešní úspěch…“ „Zvolil jsem správnou píseň, Vaše Milosti,“ prohlásil jsem, „ovšem to mi nepřipadá jako důvod k audienci, ať už byl úspěch sebevětší.“ „Sama rozhoduji, koho a proč přijmu.“

61

Hraběnce se zablesklo v očích. „A o dnešní audienci rozhodla právě tvoje píseň. Odkud víš, co dělají ženy rytířů v době války? Hlavně ty detaily o pásu cudnosti…“ Tvářila se hladově a já si náhle s úděsem uvědomil, že hrabě Markus před týdnem odjel na jih… Hostinec U Albatrosa jsem si oblíbil už při svém prvním Velkém klání a zůstal jsem mu celé ty čtyři roky věrný. Teď jsem tam spěchal, jako by to byl jediný bezpečný úkryt v celém městě. Vklouzl jsem do lokálu a s úlevou zasedl ke svému stolu v rohu. Lida, krásná neteř hostinského a nejdůležitější důvod mých opakovaných návštěv, se ke mně vzápětí přitočila s pohárem vína. „Napij se, Jarmine. Na účet Albatrosa,“ zasmála se, „byla jsem dnes na nádvoří a byl jsi skvělý.“ Zhluboka jsem se napil a začal ladit loutnu. „Díky, zamumlal jsem nepřítomně. „Ale no tak, usměj se přece,“ škádlila mě, „vůbec se netváříš, jako by ses právě stal největším adeptem na vítězství.“ Vzápětí jí zřejmě něco prolétlo hlavou, protože se ke mně naklonila s lišáckým úsměvem a zašeptala: „Víš, sice už je to nějakou dobu, cos mě připravil o věneček, ale o spoustě věcí, o kterých jsi zpíval, jsem ještě ani neslyšela. Připadám si tak trochu ošizená, Seveřane. Co kdybys mi něco z toho dnes v noci ukázal?“ Posadila se na stůl a chodidlem mě začala hladit po lýtku. „Tak to už jsi druhá, co mi něco podobného nabízí,“ povzdychl jsem si. „Doufám, že jsi tu první odmítl.“ Lida se uličnicky usmála. „Moc rád bych to udělal, Lido. Ani nevíš, jak moc. Jenže nevím, jestli si to můžu dovolit.“ Odmlčel jsem se a dívka se na mě tázavě podívala. „Na dnešní půlnoc si mě hraběnka pozvala do zámku.“

62

Lancie žila i v noci. Není divu, v předvečer velkého finále desítky trubadúrů zapíjejí žal a měšťané se rádi přidají… Došel jsem až k mostu přes řeku. Za vodou se tyčí zámek a v jednom z osvětlených oken čeká Elizabeta. „Když přijdeš,“ řekla mi, „zítra ti předám růži pro vítěze a ty s ní zamáváš celému městu.“ Povzdychl jsem si, posadil se na zábradlí a vybalil loutnu. Prsty mi samy klouzaly po strunách a nocí se linula tichá melodie. Čekal jsem. Měsíc v úplňku překročil vrchol své dráhy a zamířil k západu. A potom poslední okno lancijského zámku zhaslo. Jen co jsem pootevřel dveře, Lida sebou trhla. Nespala, uvědomil jsem si, celou tu dobu tu na mě musela čekat… Po špičkách jsem došel k jejímu lůžku, posadil se na něj a pohladil ji po vlasech. Chvíli mlčela a jen ztěžka polykala. A potom… „Co hraběnka?“ „Nebyl jsem tam.“ „A co jsi tedy celou noc dělal?“ V hlase jí zněla hořkost. „Skládal píseň na zítřek. Bude o letní noci, měsíčním svitu, vzpomínkách na milovanou dívku a o mukách rozhodování se.“ „Děláš si legraci.“ „Ne,“ odpověděl jsem, zul si boty a natáhl se vedle Lidy. Potom jsem ji pohladil po tváři a smutně se usmál: „Víš, zítra to bude velice těžké. Budu muset hrát, jako ještě nikdy v životě. A asi ani to nebude stačit.“ Odmlčel jsem se a v nastalém tichu jsem si rozepnul košili a přitiskl k sobě žhavé tělo. „Vždycky jsem toužil vyhrát Velké klání,“ zašeptal jsem Lidě do ucha, „jenže odmítám zaplatit tak vysokou cenu. A proto radši všechno hodím za hlavu a užiju si tohle soukromé vítězství…“ Umlčela mě polibkem.

63

BÍLÉ VLAJKY

Mlha se valila do údolí a vířila nad loukou. Na obloze zářil měsíc, západ ještě prosvětlovaly poslední večerní červánky. Mít melancholickou náladu, hned bych skládala písně. Jenže já už všechny své slzy vyplakala, je tomu víc než šest týdnů. Šest týdnů, co jdu na sever bez ohledu na to, co mě tam čeká. Dala jsem sbohem svým drahým vinohradům a překročila Molutu – ale stín bílých vlajek mě asi bude pronásledovat už navždy... Toho dne pršelo. Miluji zvuk kapek narážejících do střechy podkrovního pokoje, takže jsem jen ležela a poslouchala. Z tichého bubnování se mi v hlavě začala rodit pomalá melodie. Chvíli jsem si ji jen tak hýčkala, ale nakonec mi loutna vklouzla sama do rukou. O něco později jsem už hleděla na tabulaturu a usmívala se. Vypadalo to pěkně. Skoro jako moje první věci, které přišly ještě předtím... Možná, že se jizvy na duši utržené před půldruhým rokem v mém rodném hradě konečně zacelily... Psala jsem až do večera, vlastně do poslední chvíle, než jsem musela sejít do sálu. Nemohla jsem tušit, že tam mojí povznesené náladě kdosi vrazí dýku do zad... „Zlatovlasá Ilena. Vybrala sis pěknou přezdívku, jenže ta ani z poloviny nevystihuje tvou skutečnou krásu.“ Mladík v jezdeckém oblečení seděl celou dobu v temném rohu místnosti. Nevšimla jsem si ho dřív, ale ani to by mě asi nepřipravilo na naše setkání. Po čtyřech letech vypadal Daniel z Marsy mnohem dospělejší než 64

tenkrát v růžové zahradě... „Nečekalas mě, viď?“ Smutný podtón však z jeho hlasu nevymizel. „Já... Marsa přece...“ zakoktala jsem. Smutně se na mne podíval: „Samozřejmě jsi mě nečekala. Tenkrát jsme se přece rozloučili navždy, že?“ Neodpovídala jsem. „Plakal jsem tenkrát kvůli tobě několik nocí. Volal jsem do tmy tvoje jméno. Dokonce jsem tě i přes tvůj výslovný zákaz hledal, věříš?“ A věříš mi ty, Danieli, že jsem se proklínala za to, co jsem ti udělala? Nemilovala jsem tě, ale i tak ti patřily moje slzy... Nahlas jsem neřekla ani slovo. „Pak jsem samozřejmě slyšel o tom tažení na Lavayolu a už si myslel, žes mi lhala a utekla na nějaký cizí dvůr. Jenže tvoje zmizení mi ukázalo, kde byla pravda...“ „Co vlastně chceš, Danieli?“ zmohla jsem se konečně na kloudnou větu. „To, co chci, určitě nedostanu. Ale mám pro tebe důležitou zprávu.“ Významně pohlédl ke schodům. Přikývla jsem a vzala ho nahoru. Sedl si na postel. Nechtěla jsem stát, takže mi nezbylo, než se posadit vedle něj. Nesnažil se ke mně přilepit, jako to dělával kdysi. Bylo jasně vidět, že ho něco trápí. „Co se děje?“ pobídla jsem ho k vyprávění. „Ještě než Jižané oblehli Marsu, přijel do města hrabě z Lancie. Šel rovnou za mnou a prý, že jsem jediný, kdo tě může najít.“ „Cože?“ „To jsem řekl taky. Ale hrabě tvrdil, že si je jistý. Říkal, že sám tě může hledat na všech vévodských dvorech nebo i u nižších šlechticů, ale že je přesvědčený, že vystupuješ jako trubadúrka.“ „Jak přišel na tebe?“ Daniel zrozpačitěl. „V Marse se mi sourozenci pořád ještě posmívají, že jsem nepřestal milovat svou dětskou lásku...“ Bylo mi ho líto. Objala jsem ho. Odpověděl také pevným objetím, ale rychle mě zase

65

pustil. Starý dobrý Daniel. „Znám tě líp, než kdokoli jiný,“ řekl nakonec, „dva měsíce jsem tě hledal a nakonec i našel, protože jsem si dovedl představit, kam se asi můžeš schovat. A teď se bojím toho, co má být dál...“ A v tu chvíli jsem se začala bát i já... Později jsem si ten džbánek vína objednaný do pokoje vyčítala, ale v té chvíli to byl jediný způsob, jak uvolnit atmosféru. A po pár doušcích začal Daniel vyprávět. Markus z Lancie je ještě mnohem odpornější parchant, než byl Pán hranice, totiž můj otec. Jižané vzali obsazení Lavayoly jako záminku k začátku války, prostě jako útok na neutrální území a tím i ohrožení vlastních hranic. Markus si to musel spočítat dopředu, i proto mě během tažení nutil mluvit s vesničany a ukazovat se v čele armády. Teď mě označil za viníka útoku na Lavayolu a chtěl mě s Jižany vyměnit za příměří. Když to Daniel dopověděl, vzteky jsem rozbila džbánek a posílená vínem jsem řvala z okna urážky, které syn vévody z Marsy patrně ještě neslyšel. Vyděšeně mě sledoval, až nakonec řekl: „Jenže tohle já nechci, Ileno. Já nedovolím, aby tě dali Jižanům. Hledal jsem tě, protože jsem tě chtěl ještě jednou vidět... Naposledy. A taky tě varovat.“ Těžce jsem se na něj podívala: „Už teď ti dlužím víc, než kdy budu moct splatit. Copak po tobě ještě můžu chtít, abys vyměnil vlastní město za někoho, kdo si s tebou hrál jako s loutkou?“ Sklopil oči a zašeptal: „Můžeš.“ „Ileno, tohle přece nemusíš dělat!“ „Nemusím, ale chci.“ „Kvůli tomu jsem tě ale přece nehledal...“ „Ale vždycky jsi to chtěl. Je to něco, cos měl dostat už dávno...“ „Ale ne v téhle situaci. Ty mi přece nedlužíš vůbec nic...“ „Už podruhé jsi mi daroval budoucnost. Já

66

ti za to chci dát všechno, co mám...“ „Nezasloužím si to. Pořád se jen snažím splatit ti to, cos mi dala kdysi. Svou blízkost, možnost někoho milovat...“ „Bezvýsledně.“ „Snad. Ale miluju tě pořád a bojím se, že bych o svou lásku mohl přijít...“ „Danieli! Proč mi to děláš? Tohle si přece nezasloužím! Já nejsem žádná modla, jsem jen člověk se spoustou chyb a špatných vlastností...“ „Jsi Zlatovlasá Ilena. Trubadúrka. Co by mohlo být víc?“ Když jsem se probudila, objímali jsme se. Daniel ještě spal, tak jsem se snažila moc nehýbat, abych ho náhodou neprobudila. Prohlížela jsem si ho a přemýšlela, jestli bych ho někdy mohla milovat. Ne, asi ne. Na to se známe až příliš dobře. A vždycky by mezi námi zůstávala pachuť nesplaceného dluhu... Daniel měl v noci pravdu a já se chovala jako hlupačka. Nakonec bylo dobře, že jsme se nemilovali, protože čím bych se potom stala v jeho očích? Posnídali jsme společně. Daniel působil vesele, ale jak jsme dojídali, postupně se ho zmocňoval smutek. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Budu se muset vrátit domů.“ „Do Marsy? Je přece obležená...“ „Kdo umí plavat pod vodou proti proudu, do města se dostane. Jižané řeku nehlídají, protože uprchlíci jim nevadí. Žádné vojsko tudy na pomoc přijít nemůže, toho by si všimli. A zvědů se nemusí bát, protože ti mohou do Marsy přinést leda tak beznaděj z toho, že obléhatelé nemají žádnou slabinu a dostatek zásob.“ „A to se musíš vracet? Vždyť je to nesmysl!“ „Co jiného bych mohl dělat? A také bych měl ještě říct otci, že jsem tě nenašel. Třeba pošle zprávu hraběti z Lancie a tobě to tak dá nějaký čas...“ Na něco jsem si vzpomněla: „A nemohl bys jít se mnou? Taky by ses stal trubadúrem, v této době je snadné živit se

67

zpíváním o hrdinství. A ve dvou se to lépe táhne...“ „Kdysi jsem chtěl a tys mi to zakázala. Časy se mění, Ileno. A osudu nelze utéct.“ „Vždyť jsi přece viděl jižanské armády! Sice se snaží pokud možno nepoškodit město, ale i tak ho dobudou, jen jim to zabere víc času!“ „Snad. Ale dokud dýcháme, můžeme věřit na zázrak.“ „Bohové se o lidi nezajímají a zázraky se nedějí,“ štěkla jsem ostřeji, než jsem měla v úmyslu, „žijeme jen jednou, Danieli. Jestli se chceš mermomocí vrátit, přesvědč aspoň otce, aby se vzdal. Mohl by tím zachránit stovky lidí – a život je mnohem víc než nějaká mizerná čest...“ Smutně se na mě podíval: „Máš naprostou pravdu, Ileno. Ale otec přísahal, že dokud bude někdo z jeho rodu naživu, Marsa se bude bránit...“ Dojedli jsme mlčky. Pak přišel už jen polibek na rozloučenou a před polednem Daniel odjel směrem na jihozápad. Probudila mě zima a rosa. Tvář Daniela z Marsy vybledla společně se snem a já se pomalu zvedla ze země. K snídani něco ovoce natrhaného včera odpoledne a potom už ven z údolí. Každým krokem vzhůru se oteplovalo, až se nakonec po pár mílích les otevřel do polí. Vstříc mi zavanulo horko, ale kráčela jsem dál, stále přibližně na sever. Čisté nebe zvěstovalo horký letní den, ale já se nezastavila ani přes poledne. Teprve když už slunce překročilo vrchol své denní dráhy, jsem uviděla na vrcholku kopce vesnici. Došla jsem k prvnímu domu a přečetla si neuměle napsanou ceduli. Mecenna, Lancijské hrabství. Na okamžik mě zachvátila hrůza, ale potom se mi vybavila Danielova slova. Osudu nelze utéct... Cosi se ve mně zlomilo. Naplnily mě vzpomínky na dluh, který už nikdy nesplatím. V duši se mi rozlehla prázdnota a já se slzami v očích vykročila mezi domy. Neviděla jsem,

68

kudy jdu. Před očima jsem měla jen ten okamžik před šesti týdny, kdy z hradeb Marsy zavlály bílé vlajky...

69

TRUBADÚRKA

Ležel jsem na zádech a prohlížel si prkna stropu. Nemohl jsem usnout a vlastně ani nechtěl. Podvědomě jsem se bránil pohledu vlevo vedle sebe. Jenže uši jsem si zacpat nemohl. Ilena ze spánku lehce zavrněla, převrátila se a stáhla deku na sebe. Do těla se mi zakousla lezavá zima. Tohle jsem nechtěl, pomyslil jsem si, ale přistihl jsem se, že si nejsem tak docela jistý. A ani si nejsem jistý, co bych měl udělat teď. Protože zlatovlasá Ilena se nepodobala žádné jiné dívce, kterou jsem dosud poznal… A přitom jsem při prvním setkání s trubadúrkou myslel na něco úplně jiného než na společnou noc… Nad poli visely bouřkové mraky. Rolníci si otírali zpocená čela a s nadějným výrazem hleděli k nebi. Čtyřtýdenní sucho týralo krajinu a rozpraskaná země si žádala vláhu. Já se však v duchu modlil, aby se déšť nespustil dříve, než se ubytuji v hostinci v Mecenně. V tomto malém městě jsem se chystal strávit dva týdny zbývající do každoroční trubadúrské slavnosti v Lancii. Mecennský hostinský patřil mezi mé staré známé a můj pobyt zde před bardským kláním se už stal tradiční záležitostí. Proto mě poněkud překvapilo, když jsem z hostince zaslechl hru na loutnu. Nemohl jsem ji přehlédnout, ačkoli byla drobné postavy. Všechny hlavy v místnosti byly otočené k ní. A ona se tvářila, jako by ji to nezajímalo, jako by žila pouze

70

písní, kterou zpívala. A celá hospoda se spolu s dívkou pohybovala v rytmu loutny. Píseň spěla k vrcholu, to jsem poznal. Náhle zaznělo pár přerývaných tónů a rozhostilo se ticho. Následoval bouřlivý potlesk. Protáhl jsem se mezi stoly a zachytil paži hostinského, který využíval pauzy a roznášel pití. „Musím s tebou mluvit,“ sykl jsem a on jen hlavou kývl směrem k zadním dveřím. Vykročil jsem tam, právě když trubadúrka začala hrát další píseň. „Simare, co je zač ta holka?“ vyjel jsem na hostinského, sotva se objevil. „Trubadúrka…“ začal, ale já ho přerušil: „To vidím, že je trubadúrka. A zatraceně dobrá. Jenže jsem ji nikdy neviděl.“ „Jmenuje se Ilena,“ řekl Simar, „přišla odněkud z jihu, prý z Marsy.“ „Tam teď zuří válka,“ hlesl jsem překvapeně. „To vím taky. Ona však tvrdí, že neutekla před válkou, prostě už chtěla odejít,“ vysvětloval hostinský, „přišla ke mně před třemi dny a žádala o přístřeší…“ „A co naše dohoda?“ zaúpěl jsem. „Dohoda platí, můžeš tu zůstat až do Lancijských slavností,“ prohlásil Simar, „ale upřímně, Jarmine, tys mi nikdy nenaplnil sál tak, jako ona.“ „A jak to bude s vystupováním?“ zeptal jsem se. „Dohodni se s Ilenou. Konečně, ona tu byla první…“ Bylo jí tak čtyřiadvacet. Vypadala sice na méně, ale první vrásky kolem očí ji prozrazovaly. Neživila se hraním dlouho, bylo to poznat podle pohybu prstů po strunách. Jenže řemeslnou nedokonalost hry na loutnu nahrazovala nádherným zpěvem a zejména jímavými texty. Byla opravdu dobrá. O to víc mě udivilo, že jsem o ní ještě nikdy neslyšel, ačkoli jsem se loni toulal pahorkatinou v okolí Marsy. Když Ilena dohrála další píseň, přistoupil jsem k ní. Loutnu jsem svíral v levé ruce

71

a pravici natáhl směrem k trubadúrce: „Zdravím tě. Jmenuju se Jarmin…“ Usmála se. „Viděla jsem tě přicházet,“ řekla, „asi ti vadí, že mě tu Simar nechal hrát…“ „Ale vůbec ne,“ vyhrkl jsem. Mluvila o hostinském jako o starém známém! To znamenalo, že už si ho stačila omotat kolem prstu. „Simar říkal, že s tebou má nějakou dohodu,“ pokračovala Ilena, „takže jsem ti asi zabrala štaci. Ale mohli bychom hrát společně.“ Zaskočila mě, protože tu nabídku myslela upřímně, vyčetl jsem j to z očí. Vlastně se vůbec nechovala jako ostatní potulní pěvci, žárliví na své konkurenty. Nechápal jsem to, ale nabízenou šanci jsem nehodlal zahodit. „Dobře, hrajme spolu,“ odpověděl jsem. Ilena se potěšeně usmála a zeptala se: „Chceš hrát první nebo doprovod?“ Byl to úspěch, úspěch s velkým U. Seděli jsme v prázdné hospodě, oba s loutnami na kolenou. „Něco takového jsem ještě nezažila,“ hlesla Ilena. Oči jí zářily a rozrušeně dýchala. „Jo, byli jsme skvělí,“ řekl jsem tiše. Ona byla lepší, věděl jsem to. Sice jsme se střídali v doprovázení toho druhého, ale já se Ileně nemohl rovnat. „Pokud tohle předvedeme na Lancijských slavnostech, máme vítězství jisté,“ prohlásil jsem opatrně. „Nejedu do Lancie,“ oznámila. Zarazilo mě to. „Tak proč jsi tady?“ zeptal jsem se, „přece mi nechceš tvrdit, že jsi dva týdny před slavností patnáct mil od Lancie náhodou.“ „Já… Ráda bych se slavnosti zúčastnila,“ zamumlala, „dokonce jsem kvůli ní napsala jednu zvláštní píseň… Ale do Lancie nemůžu.“ „Proč?“ „Jsou to jisté záležitosti…“ zarazila se. „Prostě už se nechci vracet k minulosti,“ dokončila vzápětí, „chci být Zlatovlasou Ilenou, trubadúrkou z Marsy. A ne tím, čím

72

jsem byla dřív.“ „A to?“ zajímalo mě. Mlčela. Potom se mi pátravě zadívala do očí. „Nepochopil bys to,“ prohlásila nakonec. A znovu se mi podívala do očí. Znal jsem ten pohled. Přesně tak si mě prohlížely Davinna, Ronja i další… Simar otevřel dveře. „Jarmine, připravil jsem tvůj pokoj. Mimochodem, byli jste skvělí. Kdybyste tu náhodou chtěli zůstat i po slavnostech… Samozřejmě je pro mě hudba na prvním místě, ale dnes jsem vydělal malé jmění, a tak bych měl připravenou malou smlouvičku, dokonce písemnou…“ vychrlil. Potom mu sklouzl zrak na Ileninu ruku v mé dlani a hlavu na mém rameni. „Aha,“ zamumlal a otočil se k odchodu. Než za sebou zavřel, zaslechl jsem, jak si pro sebe šeptá: „Taky mohli začít už dřív, pronajal bych o pokoj víc…“ Ilenu nevzbudilo zavrzání postele ani šustění během mého chvatného odívání. Nakonec jsem se natáhl k trubadúrčině loutně a z obalu vytáhl srolované tabulatury. Nebylo těžké najít tu s písní pro slavnost. Zasunul jsem si ji pod košili, ostatní svitky jsem uklidil na jejich místo. Znovu jsem se podíval na Ileniny zlaté vlasy rozprostřené po polštáři. Potom jsem se přinutil odtrhnout zrak od spící trubadúrky a opatrně se protáhl oknem. Simar bude zuřit, až zjistí, že jsem zmizel z Mecenny. Ale co, on porušil naši dohodu jako první. A s Ileninou písní na Lancijských slavnostech prostě nemohu nevyhrát, její básnictví a moje hra na loutnu jsou dohromady nepřekonatelné. Rychle jsem kráčel ulicemi Mecenny a spěchal k obchodní cestě do Lancie, ovšem před očima mi stále zůstával obraz spící trubadúrky. Že bych se přeci jen rozhodl špatně?

73

HRABĚNČINA HRAČKA

„Tebe bych tu nečekal.“ „Nemysli si, že to dělám kvůli tobě.“ „A kvůli komu tedy?“ „Sama pro sebe. Tak, jak jsi mě to naučil. Žádné ohledy na ostatní.“ „A proč to vlastně děláš? Myslel jsem, že tu jsem kvůli tobě.“ „Já si to myslela taky. Ale Elizabeta, nebo Lizzy, jak jí s oblibou říkáš, mě vyvedla z omylu. My oba jsme tu kvůli ní.“ „Nechápu.“ „Ani se nedivím. Nějaký malý podraz ti nikdy nebyl proti mysli…“ „Bez urážek, prosím.“ „…ale skutečná politika a složité intriky jsou ti cizí. Později ti to vysvětlím. Ale teď…“ „Okamžik, ještě loutnu!“ „Tady. A dělej, mizíme. Dřív, než si Lizzy všimne, že já pochopila…“ Lancie naplno ožívala hodinu před soumrakem. To byl čas, kdy hostinští otevřeli lokály a přijali první hosty. A také to byl čas, kdy se z náleven ozvaly první tóny louten. Teď před slavnostmi bylo trubadúrů všude plno. Do Albatrosa, kde jsem měl vždy jistou postel, jsem se raději moc nehnal, když jsem na ulici uviděl Lidu s dítětem. Ovšem ani tak pro mne nebyl problém sehnat štaci, a to i přesto, že jsem ji neměl dohodnutou předem. Jméno minstrela, co loni zvítězil ve Velkém klání, otevíralo všechny dveře. Městem se jako velká voda šířila zpráva, že dorazil Jarmin Seveřan. A zůstávalo jen otázkou času, kdy tato novina dosáhne sluchu hraběnky Elizabety…

74

„Jak ses sem vlastně dostala?“ „Řekla jsem Lizzy, že sem jdu. Občas je nejlepší dělat věci jednoduše.“ „A to tě sem pustila?“ „Neměla důvod mě sem nepustit. Myslila si, že se ti jdu vysmívat.“ „Znovu.“ „Přesně tak.“ „A co stráže? Ven z paláce nás nepustí.“ „To jsem se tak trochu spolehla na tebe. Jsi přece mistr útěků…“ „Útěků z dívčích ložnic. Ne z hlídaného vězení.“ „Tak budeš muset něco vymyslet. A to zatraceně rychle. Před polednem musíme mít Lancii za zády.“ „Nečekala jsem tě tu tak brzy, Jarmine.“ Elizabeta z Lancie se usmála. „Obvykle jsi přece dorazil až na Velké klání.“ „Čas od času je potřeba porušit zažité zvyklosti,“ prohodil jsem. „Takže Mecenna přišla o každoroční zážitek s proslulým trubadúrem,“ řekla Elizabeta. „Zase si mě víc užije Lancie,“ prohlásil jsem, „ostatně, hned po slavnostech odcházím na sever.“ „Vracíš se domů?“ „To zase ne. Ale rád bych se chvíli toulal v okolí Nahrenu. V těch končinách jsem ještě nebyl.“ „Dobře,“ Elizabeta zamyšleně přikývla, „mimochodem, pokud bys měl zájem, můžu ti nabídnout ubytování v zámku. Tvá společnost mě vždy dokáže potěšit a nemysli si, že jsem na tebe po loňsku zanevřela…“ No jistě, pomyslel jsem si. A navíc je Markus pryč, řeší nejspíš nějaké záležitosti ohledně války s Jižany. Takový minstrel je skvělá společnost pro hraběnku, a to zejména za osamělých nocí… Ale nahlas jsem řekl pouze: „Rozmyslím si to, Vaše Jasnosti.“ Elizabeta se zatvářila pobaveně. „Přemýšlej, Jarmine. Jsem si jistá, že si vybereš správně…“ „Kam mě to vedeš?“ „K Lizziným komnatám. Tam nás nikdo nebude hledat.“ „Copak jsi nepochopil, že musíme pryč ze zámku, ne do jeho středu?“ „Ty se

75

vyznáš v intrikaření, já zase v útěcích. Prostě mi věř, tohle je nejbezpečnější cesta ven.“ „Nechceš mě náhodou podrazit?!“ „A co bych tím získal? V poledne přijede Markus a to už budu muset být daleko odsud…“ „Já taky. Hrabě mě tu nesmí potkat.“ „Tak proto mi pomáháš!“ „Pomáháme si navzájem. Já tě dostala z vězení, ty mě vyvedeš ze zámku. A potom se rozejdeme.“ Dokázal jsem Elizabetině nabídce odolávat celé dva dny. A potom jsem se přestěhoval do paláce. Každovečerní hraní v hostinci sice slibovalo vysoké výdělky, jenže po několika letech na cestách se mi už trochu zajídalo. A kolikrát ročně se mi naskytne příležitost spát v měkké posteli a nechat o sebe pečovat… Rozhodl jsem si náležitě si příštích osmi dnů v hraběcím paláci užít. Elizabeta s tím evidentně počítala. Komnatu jsem měl připravenou – a jakousi zvláštní „náhodou“ přímo nad hraběnčinou ložnicí. Přímější náznak snad už ani nešlo vymyslet. Elizabeta mě uvítala s úsměvem: „Nemysli si, že ses vyvlékl z hraní na loutnu. Očekávám od tebe, že mě a mým dvorním dámám pomůžeš zahnat dlouhou chvíli…“ „Bude mi potěšením, Jasnosti,“ odpověděl jsem a mimořádně jsem to myslel upřímně. Hraběnka z Lancie byla velmi krásná žena… „Ty ses zbláznil! Do Lizziny ložnice nevlezu!“ „Je to jediná bezpečná cesta ven“ „Oknem na nádvoří?“ „Ne. Z Lizziny ložnice vede tajná chodba.“ „Cože?“ „Je to tak. Ústí ve sklepě jednoho měšťanského domu.“ „To si moc nepomůžeme.“ „V těch místech nikdo nehlídá. A nikomu ani nebude připadat zvláštní, že odtud někdo vychází. Je veřejným tajemstvím, že hraběnka ráda vyhledává mužskou společnost. A její milenci občas musí rychle zmizet.“ „Ty už sis to vyzkoušel, co?“

76

„Nebyl jsem první ani poslední.“ „Takže zbývá jediný problém. Musíme doufat, že Lizzy tvrdě spí.“ „Vaše Jasnosti!“ Odtrhl jsem se od Elizabety už po prvním zaklepání a teď jsem na ni vyděšeně zíral. Hraběnka zachovala ledový klid a tiše vstala. Bleskově se otočila k zrcadlu a rychlým pohybem se dotkla několika drahokamů na rámu. Výplň se odklopila a odhalila schodiště vedoucí dolů. Rychle jsem si sesbíral oblečení a vklouzl do tajné chodby. Zrcadlo za mnou zaklaplo a vzápětí jsem zaslechl hraběnčin hlas: „Vstupte!“ Zněl patřičně rozespale, jako by promluvil někdo, kdo se právě probudil. Uznale jsem kývl hlavou a začal se oblékat. Přes zrcadlo ke mně pronikly útržky rozhovoru mezi Elizabetou a komornou, která jí pomáhala s ranní toaletou. Došlo mi, že stejnou cestou už se ven nedostanu, protože hraběnka odejde z ložnice, aby se věnovala svým povinnostem. Vydal jsem se tedy po schodech. Chodba se brzy narovnala a po pár minutách jsem stál před masivními dveřmi. Nebyly zamčené a já jimi bez problémů prošel do nějakého sklepa. S obavami jsem vylezl na denní světlo, ale nikoho jsem nepotkal. Vydal jsem se tedy k zámecké bráně. Strážný na mě pobaveně hleděl. „Noční dobrodružství ve městě, že?“ řekl a spiklenecky na mne mrknul. Oplatil jsem mu mrknutí. Byl zatraceně blízko pravdě. „Zatím to jde podezřele snadno. Nějak se mi nezdá, že tu Lizzy není.“ „Myslíš, že na nás nachystala past?“ „Bylo by jí to podobné. Ona ví, že ty víš o tajné chodbě. A z té přeci nevede jiný východ než do toho sklepa.“ „Už nikdy si nic nezačnu se šlechtičnou! Intriky na každém rohu…“ „Nestěžuj si a vymysli něco jiného!“ „Je tu jedna šance. Nevadí ti výšky?“

77

„Jarmine,“ zavolala Elizabeta a kývla na mě prstem. Přistoupil jsem k ní. „Ta chyba z dnešního rána se nesmí opakovat,“ sykla hraběnka, „bylo to sice úžasné, ale příště raději odejdi před úsvitem.“ „Jistě,“ kývl jsem. „A ještě něco,“ Lizzy už pokračovala nahlas, „dnes večer dorazí do zámku vévodkyně z Lavayoly. Mluvila jsem s ní o tvé hudbě a ona tvrdí, že si takový zážitek nemůže nechat ujít. Bohužel se nemůže zdržet až do Velkého klání, a proto bych tě chtěla požádat, zda bys pro vévodkyni neuspořádal hudební večer.“ „Ale to je přeci samozřejmé,“ odvětil jsem. „To mě těší,“ Elizabeta přikývla, „a myslím, že to dovedu ocenit…“ „Jen si musíme dávat pozor na svítání,“ zašeptal jsem pobaveně. Hraběnka se usmála a olízla si rty. „Vychází slunce!“ „A to je naše výhoda. Stráže se nepodívají proti světlu a my slezeme ze střechy nepozorovaní.“ „A dál?“ „Musíme zmizet z města. A to bude trochu problém. Každý mne tu zná.“ „Musíme být rychlí. Jako když jsem před lety prchala s otcem z Lavayoly.“ „Jenže tenkrát byli lidé na vaší straně. Dnes jsou proti nám.“ „Musíme mít trochu štěstí.“ „Bojím se, že všechno štěstí už jsem si vybral…“ Seděl jsem na polstrované židli uprostřed místnosti a kolem mě byly na měkkých poduškách rozesazeny dvorní dámy. Lizzy si pro sebe vyhradila malý trůn přímo naproti mně. Jen jsem neviděl žádnou neznámou tvář. Elizabeta vycítila můj tázavý pohled a řekla: „Vévodkyně se upravuje po cestě a dorazí během večera. Prý máme začít bez ní.“ Moje zvědavost ještě vzrostla, ale přesto jsem začal hrát. Nebyl jsem poprvé před podobným publikem a věděl jsem, co dámy očekávají. Písně o lásce se špatným koncem, písně o

78

slavných turnajích, o rytířích, co vybojovali vítězné bitvy. Písně o vznešených lidech dělajících vznešené věci. Písně, jejichž texty nikdy nevstoupí ve skutečnost. Jenže s nimi mám vždy úspěch. I teď. Elizabeta byla uchvácená a její dámy rovněž. A v té chvíli jsem vytáhl hlavní trumf, píseň, co jsem měl připravenou pro Velké klání. Předehra rozdrnčela struny a jednotlivé tóny přešly v zahajovací akord. Začal jsem zpívat, když se zpoza mě ozval jasný dívčí hlas a přidal se k mému. Hlas, který jsem nemohl nepoznat. Některé dámy hraběnčina doprovodu překvapeně otočily hlavu. Lizzina tvář se rozzářila. „Vítám tě, drahá,“ vyhrkla, „čekáme jen na tebe, vévodkyně. Toto je Jarmin Seveřan, minstrel, co nás dnes večer baví. Jarmine, to je vévodkyně Ilena z Lavayoly.“ Pomalu jsem otočil hlavu. Mladá žena, již jsem znal jako trubadúrku Ilenu, se usmála a vytáhla mi loutnu ze ztuhlých prstů. „Mohu?“ řekla, „dovoluji si odhadnout, že tuto píseň znám lépe než ty…“ „Dokázali jsme to! My to dokázali!“ „Ještě se neraduj. Stále nás mohou dohnat.“ „A co tedy chceš dělat?“ „Tři míle odsud je menší lesík, tam se můžeme na chvíli schovat. Už jsem tam jednou spal.“ „Ty tu chceš ještě jeden den zůstat?“ „Zítra je Velké klání. Nikdo si ho nenechá ujít – a tím pádem nikdo nepůjde po našich stopách.“ „Ale to se musíme skrývat více než den. A jestli po nás začnou pátrat, tak nás v tom lese snadno najdou…“ „V poledne má přijet Markus. Snad to vyvolá trochu zmatku…“ Dozněly poslední tóny. Elizabeta zamyšleně přejížděla pohledem z Ileny na mě. „Vy se znáte?“ řekla nakonec. „Už jsem měla to potěšení se s tímto minstrelem setkat,“ prohlásila Ilena, „vlastně jsem do

79

Lancie přijela jen kvůli němu. Původně jsem zastávku tady ani neplánovala.“ „A smím se zeptat proč?“ Elizabeta se zatvářila uraženě. „Nemá to nic společného s tvým výstavným městem, Jasnosti,“ řekla pomalu Ilena, „Lavayola padla do rukou Jižanům a já hledám úkryt. A myslím, že hradby Rissy mě ochrání lépe než překrásný lancijský zámek.“ Lže, uvědomil jsem si. V Mecenně tvrdila, že už se nechce vracet k minulosti – a tou minulostí je právě šlechtický titul. Takže ty řeči o Risse jsou jen zástěrka, falešná stopa pro Lizzy. „A proč jsi tedy změnila plány, má drahá?“ zajímala se hraběnka. „Jarmin Seveřan má něco, co patří mně,“ usmála se na mne Ilena, „v Mecenně mi ukradl jednu píseň a teď se s ní chystá vyhrát Velké klání.“ „Nevěřím, že by trubadúr jeho proslulosti měl něco takového zapotřebí,“ bránila mě Elizabeta. „Opravdu?“ Ilena se zatvářila chladně. „V tom případě nech prohledat jeho vak na loutnu. Najdeš v něm tabulaturu s písní, co jsem vám právě zahrála. Bude psaná mým písmem.“ „Slyším koně!“ „Já taky. Ale buď klidná, tihle nás nehledají.“ „Jak to?“ „Neblíží se od Lancie ale z opačného směru.“ „Ty myslíš, že je to Markus?“ „Nevím. Tahle silnice vede do Nahrenu a hrabě by měl přijet od jihu. Ale ať je to kdokoli, nejde po naší stopě.“ „Nebudu se cítit bezpečně, dokud nebudu tři dny pochodu od Lancie.“ „Proč tě to město tak děsí?“ „Město ne. Hrabě Markus. Už jsem se s ním jednou setkala…“ „To já vícekrát…“ „Jsi hlupák, Jarmine!“ Měl jsem hned vědět, že to nemůže dopadnout dobře, pomyslel jsem si, když jsem seděl na tvrdé pryčně vězení. Kdybych si aspoň býval našel čas na přepsání Ileniny tabulatury! Jenže z Mecenny jsem musel rychle

80

utéct a většinu volného času v Lancii jsem strávil v Lizzině posteli… Blížící se kroky mě přinutily zvednout hlavu. Spatřil jsem Ilenu. Tvářila se vítězoslavně. „Tak se ti to vymstilo,“ řekla s potěšením, „a až pozítří přijede Markus, postaví tě na pranýř, za to už jsem se u Elizabety přimluvila. Celé město se dozví, žes ukradl píseň a sláva Jarmina Seveřana praskne jako mýdlová bublina.“ „A co z toho budeš mít ty?“ zeptal jsem se. „Zadostiučinění,“ odpověděla, „myslela jsem si, že lidé se nemusí navzájem podvádět a okrádat a přitom mohou být spokojení. Tys mě vyvedl z omylu, jenže jsem za to musela draze zaplatit. Teď si to vyzvednu i s úroky.“ Obrátil jsem se čelem ke zdi. „Vyhrálas. A můžeš být spokojená, že zlo bude potrestáno,“ ucedil jsem, „tak proč se mi ještě vysmíváš?“ „Protože můžu.“ Ilena se otočila a odkráčela. „Jarmine?“ „Ano?“ „Byl bys tak laskav a sundal ze mě tu ruku?“ „Myslel jsem…“ „Tak nemysli!“ „Ale já…“ „Jarmine Seveřane, okamžitě se ode mě odlep! Já s tebou nebudu spát!“ „Vždyť v Mecenně…“ „Mecennu už nevrátíš. Kdybys tenkrát neutekl, stále bychom byli dva trubadúři. Mohli bychom být spolu na cestách a dělit se o všechno, třeba i o postel… Jenže se stalo příliš mnoho věcí. To, že jsme společně utekli z Lancie, z nás milence nedělá. A minulost je pryč.“ „Dobře, Ileno.“ „A ještě něco, Jarmine.“ „Ano?“ „Pokud se ráno vzbudím a ty tu nebudeš, zařídím, aby na tebe vypsali odměnu.“ Vzbudily mě první paprsky slunce. Ilena seděla u ohýnku a hřála si ruce. Dnes je Velké klání, uvědomil jsem si, vrchol Lancijských slavností. A já na něm poprvé za pět let, co jsem v Rissánském království, budu chybět. Ale všechno je někdy poprvé… Ilena si všimla,

81

že jsem vzhůru: „Dobré ráno, Jarmine. Za jak dlouho můžeme vyrazit?“ „Dej mi čtvrt hodiny,“ odpověděl jsem. Ilena přikývla a začala utloukat oheň. Brzy jsme byli na cestě. „Proč jsi mi vlastně pomohla?“ zajímalo mě. „Jsi mistr útěků,“ odpověděla. „To už jsem slyšel,“ namítl jsem. Povzdechla si. „Copak sis toho nevšiml? Lizzy nás oba zajala v zámku. Chtěla nás zadržet, dokud nepřijede Markus, a my pro ni představovali skvělé hračky.“ Kysele se ušklíbla: „Mocní si vždy rádi hrají s živými figurkami.“ „Nechápu. Proč nás chtěla zadržet?“ „Lancie je centrem vysoké politiky. Rissa momentálně prohrává ve válce a Markus vymyslel docela dobrý tah, jak posílit vlastní pozici. Útok na Lavayolu, který Jižané vzali jako vypovězení války, vedl hrabě z Lancie mým jménem. Kdyby mě vydal jako viníka konfliktu, získal by lepší postavení při vyjednávání s nepřítelem,“ vysvětlila mi bývalá vévodkyně z Lavayoly, „a co se tebe týče, severští kněží by tě možná byli ochotni vyměnit za vojenskou podporu Risse…“ „Jak tohle víš?“ zíral jsem na ni překvapeně. „Pokud chci přežít, musím se informovat… A být stále o tah před Markusem. Doteď hledal buď šlechtičnu nebo trubadúrku, teď bude sledovat jen vévodkyni. A já jsem potulná zpěvačka. Je to snadné.“ „Když je to tak snadné, můžeš mi poradit, kam mám jít?“ zeptal jsem se sarkasticky. „Do Nahrenu,“ odpověděla Ilena. „Ale přesně to jsem řekl Elizabetě!“ „Já vím. A ona právě proto nečeká, že to uděláš. Politika znamená myšlení za roh.“ „A ty?“ „Nestarej se. Stejně se už dost možná nikdy nepotkáme… Ani nevím, jestli bych si to měla přát.“ Dál jsme šli většinou mlčky. Po dvou dnech se Ilena odpojila a zamířila na východ směrem

82

k Emmetinským horám. Rozešli jsme se bez jediného polibku, beze slova na rozloučenou.

83

NOKTURNO

Slunce zbarvilo oblohu do ruda. Jeho paprsky v barvě krve zatančily po kamenech mohyly. Krev, stále jen krev. Tolik jsem jí viděl za poslední roky! Michal z Réd krvácející z nosu, uší i úst a svíjející se po otravě norilem... Mladý Borius zabitý den před sedmnáctými narozeninami při obléhání Lavayoly... Pavel z Tarsu probodaný šípy na jejím nádvoří... A teď i poslední z mých přátel, kteří mi zůstali od Rouany... Rendila jsme pohřbili na břehu Svilny. Derron mlčky hleděl na mohylu a pevně svíral dýku. Nakonec to nevydržel a ucedil mezi zuby: „Skoro rok a půl se táhneme na sever. Utíkáme střídavě před královskou a císařskou armádou. A jeho teď zabije nějaký mizerný ožralý sedlák!“ Položil jsem poslední kámen a zvedl se od mohyly. „Myslím, že jsme Rendila pomstili,“ prohlásil jsem. Derron se vztekle otočil: „Že jsi zabil toho idiota? I kdybychom vyvraždili celou vesnici, jemu to život nevrátí! A Rendil pro mě znamenal mnohem víc než celá ta vidlácká banda!“ „A co chceš dělat? Vrátit se s pochodněmi a všechno spálit na popel? Už takhle na sebe poutáme moc pozornosti a Lancie je jen dvacet mil proti proudu!“ „Nejradši bych do ní vtrhnul a vlastnoručně podříznul hraběte Markuse. Je to všechno jeho vina, kdyby tenkrát neobětoval Orlí hnízdo...“ Mávl jsem rukou. „Markus zaplatí svou cenu, až Pantola porazí

84

Království. A nebude malá.“ Derron zmlkl a naposledy se podíval na mohylu. „Nashledanou, Rendile. Sejdeme se v síních smrti.“ Sice jsme jeli do Nahrenu, ale raději ne přímou cestou. Byl jsem pevně rozhodnutý vrátit se domů směrem od karvallského panství. Nevím, co všechno vyprávěl Jan z Naire hraběti z Lancie o pádu Lavayoly a zda jsem byl považovaný za mrtvého. Každopádně setkání s Markusem bylo to poslední, po čem jsem toužil, a tak jsem na sebe raději nechtěl příliš upozorňovat. Jestli měl hrabě nějaké podezření, určitě hlídal okolí přímé cesty z jihu země do Nahrenu, a proto jsme se raději drželi pár desítek mil na západ od ní. Jenže když v té hospodě vrazil opilý vesničan nůž Rendilovi do ledvin, neudržel jsem se. Nezabil jsem ho hned, to ne. Vyzval jsem ho na souboj a donutil tam přijít. Ani střízlivý neměl žádnou šanci. A já věděl, že historka o té události se rychle roznese... „Nemůžeme se vesnicím vyhýbat donekonečna,“ prohlásil Derron, „přinejmenším musíme zjistit, jestli proti nám netáhne nějaké vojsko...“ „I kdyby o nás věděli, myslíš, že by posílali oddíl proti dvěma mužům?“ „Tak jsem to nemyslel. Šlo mi o to, jestli Markus nestahuje vojáky od severních hranic, aby je poslal na jih. Nerad bych někoho takového potkal.“ Pokrčil jsem rameny: „Řekl bych, že oddíly posil potáhnou spíš po cestách a přes vesnice než napříč lesy. Ale klidně se můžeme někde zastavit, aspoň se konečně pořádně postaráme o koně.“ Derron souhlasil. Navečer jsme vyjeli z lesa a před námi se objevila vesnice. Pobídli jsme koně a zamířili k domům. A aniž bychom to tušili, vydali jsme se také vstříc schůzce s osudem...

85

Hospoda hlučela. Byla úplně stejná jako stovky jiných vesnických hospod. Zaplatili jsme za pokoj v patře, uložili si tam věci a sešli do lokálu. Tlustá dcera hostinského před nás okamžitě postavila korbele s pivem a já se s chutí napil. Derron se však ostražitě rozhlížel. „Roberte, nemám tady z toho dobrý pocit,“ řekl. „Proč? Normální hospoda...“ „Ale asi špatná vesnice. Ty nevidíš ty chlapy za sebou. Dívají se na nás, jako by naprosto přesně věděli, co jsme zač. Prosím, ať už se má stát cokoli, slib mi, že se nenecháš k ničemu vyprovokovat...“ Byl jsem dost chytrý, abych se neotočil směrem, kterým Derron hleděl. Odpověděl jsem mu na půl úst: „Jediné, k čemu by mě mohli dohnat, je souboj. A myslím, že se se mnou nemůžou měřit. A kdyby bylo nejhůř, pořád ještě mám noril. Ale slib mi na oplátku, že...“ Ucítil jsem za sebou pohyb vzduchu. Dalo mi dost práce potlačit reflexy a neotočit se s dýkou v ruce. „Přejete si něco, pane?“ zeptal se Derron s pohledem upřeným někam nad mou hlavu. „Zajímalo by mě, kam máte namířeno,“ prohlásil muž. Už po hlase mi byl nepříjemný. „Rádi si s vámi popovídáme o našem putování,“ řekl můj přítel, „už dlouho jsme neměli žádnou příležitost k vyprávění. Prosím, posaďte se k nám.“ Poslechl a já si ho tak konečně mohl prohlédnout. Rozhodně to nebyl voják a sedlák také ne. Podle oblečení jsem ho odhadoval na obchodníka, ale držení těla jasně křičelo, že je zvyklý zacházet s mečem, který mu visel u pasu. „Těší mě, že se s vámi setkávám, pánové,“ prohlásil a z jeho slov čišela neupřímnost, „zejména rád vidím vás, pane z Nahrenu. Ještě nikdy jsem nepotkal tak slavného dezertéra.“ Čekal, co udělám. A já jen mlčel a hleděl na něj. Ten obličej mi byl povědomý, jen jsem netušil odkud.

86

Obchodníkovi konečně došla trpělivost: „Víte, pane z Nahrenu, vlastně mě překvapuje, že vás vidím. Všeobecně se má za to, že jste hrdinně padl při obraně Lavayoly. A vida – vy žijete. To musí mít Markus z Lancie radost, že neztratil svého kapitána, že?“ Derron postupně rudnul a nakonec vypěnil: „A co ty jsi zač?“ „Obchodník s vonnými oleji. Tedy, nejen s vonnými. Alnar jméno mé. Pravidelně cestuji mezi Lancií a Karvallem. A kapitán Robert sice hraběcí město opustil už před třemi roky, ale na někoho tak impozantního je skutečně těžké zapomenout...“ „Co po nás chceš, obchodníku?“ zeptal jsem se a snažil se, aby mi hlas zněl klidně, „a proč o nás tvrdíš, že jsme dezertéři?“ „Vy nejste? Tak to upřímně lituji svých slov. Hrabě Markus vás jistě poslal na tajnou misi, že? To by mu také bylo podobné. No, každopádně se u něj budu muset po příjezdu do Lancie ohlásit a říct mu, aby vás pokáral. Vybrat si tak nápadné agenty a potom je ještě nechat, aby se producírovali ve vesnicích... Měli jste se držet v lesích, vždyť takhle vás každý pozná a snadno podlehne stejnému omylu jako já...“ „Co si o sobě myslíš? Starej se o sebe, ty nafoukanej odpornej parchante!“ zuřivě vykřikl Derron, který se už nedokázal udržet. Hospoda ztichla jako mávnutím kouzelného proutku. Alnar si Derrona pozorně prohlédl a zle se usmál: „Urazil jste mě, pane. Vyzývám vás na souboj. Zítra za úsvitu. Zbraně budou meče.“ Vyskočil jsem: „Ty jsi mě urazil první, obchodníku! Tvrdil jsi o mně, že jsem dezertér. Chci souboj...“ „Víte, pane z Nahrenu, v této chvíli jste mi zcela lhostejný. Já se vám omluvil a vy jste nic nenamítal, tedy jste mou omluvu přijal. Já teď vyzval vašeho společníka. A protože si nedělám iluze o cti těch,

87

kteří zmizeli v Lavayole a teď se najednou vynořili, budu se nejspíš muset se svými muži postarat, aby ho zde dostihlo ráno a on se na souboj skutečně dostavil. A je mi jedno, jestli při něm bude mít přesekané šlachy na nohou nebo ne...“ Derron byl bledý. „Ten parchant poznal, že jsem lučištník. A podle držení těla to s mečem určitě umí...“ „Můžeme zmizet,“ řekl jsem, „sice nás hlídají, ale stejně by neměl být problém vysekat se ven. I s Alnarem jich je jen pět...“ „Jenže nesmíš zapomínat, že to všechno slyšela celá vesnice. Určitě se najde někdo, kdo co nejrychleji zamíří do Lancie za Markusem. A my budeme nahraní.“ „Tomu ale soubojem nezabráníš.“ „Říkal, že obchoduje s oleji. Teď je válka a v Lancii se určitě shání hlavně po zápalném. Když ho zabiju, dostaneme jeho náklad a můžeme téhle vesnici vyhrožovat, že ji spálíme...“ Byl to mizerný plán. Jenže nic lepšího mě nenapadalo. Vypáral jsem pár nití z levého rukávu a vysypal na dlaň seschlé norilové lístky. Derron se při pohledu na ně jen ušklíbl: „Schovej to. Nikdy jsem se s tím nenaučil bojovat. Dokážu přežít dávku listí, ale musím se soustředit na dýchání a tep srdce. Pohyb už nezvládnu. Dopadlo by to tak, že bych jen stál, přerývaně dýchal a pozoroval, jak mě zpomaleně probodává.“ „Ještě bych mohl zkusit ho zabít. Až vyjde ráno na ulici...“ „Oni to čekají. Nakonec by nás zabili oba... Ne, Roberte, já to musím zkusit. Třeba se mi ho podaří zabít a vyřešit tak ten problém...“ Nevěřil tomu. A upřímně řečeno, já taky ne. Půjčil jsem Derronovi meč. Štít odmítl, prý by mu jen překážel. Před úsvitem vyšel na ulici ve své kroužkové košili. Alnar už tam čekal. Evidentně

88

neponechal nic náhodě, dokonce si navlékl lehké plátované brnění. Samotný souboj potom netrval dlouho. Na Derronovi bylo jasně vidět, že není zvyklý na meč, obvykle se nablízko rozmachoval pouze dýkou. Díky své obratnosti sice uhýbal Alnarovým útokům, ale sám ho nemohl ani v nejmenším ohrozit. A potom byl jednou obchodník rychlejší než můj přítel. Na Derronově tváři se objevil úžas, když zespoda vedený sek pronikl nad kyčlí do jeho těla. Kroužková košile možná zpomalila ránu, ale zastavit ji nemohla. Derron upustil meč a chytil se oběma rukama za bok. Poklesl na kolena, nevěřícně se podíval na zkrvavenou ruku a pokusil se mě najít očima. A potom se najednou zhroutil na záda. Vytřeštěně jsem zíral, jak si Alnar otírá meč o mrtvé tělo. A potom se ve mně něco zlomilo. Vrhl jsem se vpřed, sebral meč ze země a otočil se na obchodníka: „Vyzývám tě na souboj! Tady a teď!“ Ušklíbl se: „Nejsem tak hloupý, abych s tebou bojoval, Roberte z Nahrenu.“ „Ty prašivej parchante! Jsi zbabělec, posera! Musíš si snad přeprat kalhoty? Už je nebudeš potřebovat ani pět minut!“ ječel jsem. Zavrtěl hlavou: „Nemůžeš mě urazit, Roberte z Nahrenu. Urážka od dezertéra...“ Byl jsem u něj rychleji, než stačil domluvit. Otočil jsem ho zády k sobě a sevřel paží pod krkem. Upustil meč. „Nezabiješ bezbranného,“ řekl, ale hlas už mu nezněl tak sebejistě. „Tys to udělal,“ zasyčel jsem mu do ucha, „věděl jsi, že Derron neumí zacházet s mečem.“ „Neodejdeš odsud živý. Moji muži...“ „Zemřou chvíli po tobě!“ Zarazil jsem mu meč do zad mezerou v plátování. Škubl sebou a já otočil čepelí. Potom jsem meč vytrhl a tělo spadlo na zem. Alnarovi přátelé na mě chvíli zírali a nakonec se společně vrhli vpřed. Bojoval jsem jako stroj. Nakonec jsem zvedl

89

Derrona ze země a zamířil ke stáji. Podkoní mi rychle předal oba koně a já odjel z vesnice. Místní stále ještě vytřeštěně zírali na pět mrtvých těl v prachu ulice. Na okraji lesa jsem postavil mohylu. Derrona jsem do ní uložil i s lukem a šípy. Potom jsem odsedlal jeho koně a zahnal ho pryč. Usadil jsem se před mohylu a hleděl na zapadající slunce. Zůstal jsem sám. Co je mi po tom, že se všichni v okolí dozvědí, že tu jsem! Zabiju i Markuse, jestli se mi postaví do cesty! Zůstal jsem sám... Derron je mrtvý. Rendil také. Tomu jsme se přeci chtěli vyhnout, když jsme se pod troskami Lavayoly rozešli s Janem z Naire! Bohové... Pohlédl jsem do západu slunce a jeho paprsky zbarvily do krvava i moje slzy.

90

BÝT TVÝM RYTÍŘEM

Teprve ve chvíli, když mi na hlavu nasadili železnou helmici a do ruky vložili meč, jsem si uvědomil, do jaké šílenosti jsem se to pustil. Jenže teď už bylo příliš pozdě na vycouvání z nebezpečné situace. Můj protivník začal kroužit okolo mě a pomalu kroužil svou zbraní. Nastavil jsem štít a zastavil tak ránu, celá paže od konečků prstů až po rameno se však začala ozývat tepavou bolestí. Udělal jsem pár vratkých kroků a pokusil se zaútočit. Minul jsem a setrvačná síla mnou vrhla na zem. Znovu jsem reflexivně zvedl levou paži a odrazil další úder. Napotřetí už se mi to ale nepodařilo. Do přilbice mi narazil meč, v poslední chvíli ještě obrácený plochou stranou, a mě v hlavě všechno vybuchlo. Zatmívajícím se zrakem jsem ještě postřehl přibíhající rusovlásku, kvůli níž to všechno začalo… Rytíř se stříbrnými vlasy přijel do dvorce před soumrakem. Jeho objevení způsobilo paniku. Jindy neochotní podkoní se vrhli k příchozímu a poníženě před ním ohýbali hřbety. Rytíř seskočil z koně a zanechal ho pacholkům, potom zamířil do hospody. Všichni mu uhýbali z cesty. „Kdo je to?” otočil jsem se k jednomu podkonímu. „Rytíř Robert z Nahrenu,” odsekl muž. „A proč se všichni chováte, jako by přijel král?” zeptal jsem se. Pacholek se na mě podíval a ušklíbl se. „Jednoduše budí respekt,” prohlásil, „a proč to tak je, se zeptej jeho.

91

Myslím, že ti to rád vysvětlí.” V mužově hlase zněl škodolibý výsměch. Mávl jsem nad tím rukou. To byla moje první chyba. Při vstupu do krčmy mě překvapilo nezvyklé ticho. Hosté si všímali jen svých džbánků s pivem. Nikdo dnes nelaškoval s rusovlasou Marií, dcerou hospodského. A krčmář sám téměř neustále postával u stolu rytíře Roberta v ponížené poloviční úkloně a vyčkával na jeho přání. Když mě spatřil ve dveřích, tvář se mu poněkud rozjasnila. „Dnes se mi tu scházejí samí slavní hosté,” zvolal, snad až příliš hlasitě, „po pánovi z Nahrenu můj práh poctil svým příchodem i proslulý minstrel Jarmin Seveřan!” Nechápavě jsem na hostinského pohlédl. Proč mě ohlašoval jako nějakého nečekaného příchozího? Vždyť jsem ve dvorci byl už pátý den, a to zejména kvůli Marii, pro niž sem složil několik milostných balad a zdálo se, že se úspěch dostaví co nevidět. A teď tahle komedie? Krčmář si mého překvapení nevšímal a otočil se ke stříbrovlasému: „Jarmin je loutnista a baladik, jeho jméno je proslulé po celém vévodství. Kdybyste si přál, mohl by vám přednést některé své dílo.” Rytíř udělal neurčité gesto, které si hostinský vyložil jako souhlas. Rychle doběhl ke mně a zatímco mě vedl k Robertovu stolu, syčel mi do ucha: „Rytíř z Nahrenu je slavný bojovník, který si libuje v soubojích. Proto rád uráží a provokuje lidi, jen aby je dostal do arény. Šťastnější z jeho protivníků vyvázli ze souboje s přelámanými hnáty, většina ale nepřežila. Takže si dávej pozor, Seveřane. Nerad bych svou hospodu proslavil tím, že v ní byl zabit nejlepší muzikant našeho věku.” Zvolna jsem začínal chápat, proč k Robertovi přistupovali všichni s takovým respektem. Měli strach. To už mě ale krčmář

92

dovedl až k rytířovu stolu a stříbrovlasý mi pokynul, abych se posadil. Odložil jsem loutnu, abych se napil. Robert z Nahrenu se protáhl. „Zpíváš hezky, minstrele,” prohlásil, „ale je vidět, že jsi nikdy skutečnou bitvu neviděl. Jen málo válečníků má to štěstí, že jim meč projde brněním přímo do srdce. Mnohem častěji se stává, že celé hodiny dokonávají s vyvrženým břichem ve strašných bolestech.” Pokrčil jsem rameny. „Kdybych zpíval o tom, jak si umírající rytíř počítá střeva, asi by to moc lidí neposlouchalo,” namítl jsem. Rytíř se hlučně rozesmál. „Líbíš se mi, minstrele,” prohlásil, „ale teď zahraj něco z jiného soudku. Písně o bitvách nezaujmou toho, kdo jich pár prožil.” Prohrábl jsem struny a začal vybrnkávat pomalou melancholickou melodii. „Tohle je moje nejnovější balada,” řekl jsem, „jmenuje se Toužení a zpívá ji chlapec své dívce.” Potom jsem začal zpívat a po očku jsem pozoroval Marii opřenou o stůl. Hltala mě pohledem. Na tváři mi na okamžik zahrál vítězoslavný úsměv. Tuhle růžičku už mi nikdo nevezme, tu si utrhnu já sám a zastrčím ji za halenu jako ty předchozí... Dohrál jsem a tázavě se podíval na Roberta. Ten se zašklebil. „Takhle se chová k ženské leda tak nějaký změkčilý zpěvák,” prohlásil, „já ti ukážu, jak to dělá hrdina.” A s těmito slovy se prudce zvedl, natáhl se k překvapené Marii, popadl ji za paži a strhnul na sebe. „Děvenko, co kdybys potěšila unaveného reka?” zeptal se drsným hlasem. „Pusť, ty prasáku,” vyjekla Marie, ale marně. Stříbrovlasý ji s úsměškem přivinul ještě pevněji a zavrčel ji do obličeje: „Tak se chováš k rytíři? Pamatuj si, dokud nikdo nestojí mezi tebou a mnou, patříš mi! A já tu žádného rytíře nevidím.” Marie se pokusila

93

Robertovi vzepřít, neuspěla však. „Copak mi nikdo nepomůže?” zoufale zvolala. Její hlas mi zněl jako výčitka. Rozhlédl jsem se po krčmě. Hostinský zmizel za sudem, ostatní hosté hleděli mlčky do svých džbánků. Můj rozum mě nabádal k podobnému jednání, ale já ho ve zvláštním hnutí mysli neuposlechl. Je tu přece ta kletba... Vyskočil jsem a vykřikl: „Marie, smím být tvým rytířem?“ Celá hospoda strnula v němém úžasu. Robert se pousmál. „Pane rytíři, budete bránit svou dámu?” zeptal se s nepřeslechnutelným sarkasmem v hlase. Přisvědčil jsem. „Dobrá,” zašklebil se stříbrovlasý, „tak to vyřešíme soubojem. Zítra ráno ve dvorci, samozřejmě po rytířsku, tedy na meče.” A v nastalém tichu Robert z Nahrenu odešel. A tak mě krčmář vzbudil hned za svítání a po vydatné snídani mi společně s podkoním pomohl do brnění. Navlékli mi kyrys, chrániče rukou a helmu a do rukou dali štít a napůl zrezivělý meč. Já se ještě jednou rozhlédl po okolí a mezi přihlížejícími jsem vyhledal Marii. Svírala v rukou mou loutnu a nešťastně na mne hleděla. V duchu jsem se se všemi rozloučil a pustil se do souboje, ve kterém jsem nemohl uspět. Poté, co jsem dostal ránu do hlavy, jsem ucítil, jak se mi vlasy pod helmicí zalévají krví. Stříbrovlasý Robert z Nahrenu odešel a nechal mě naživu. Ze tmy, která mě následně obestřela, pak k mému vědomí dolehl cizí hlas: „Měl štěstí. Bude žít, ale neobejde se to bez následků…” A potom nebylo nic. Klášterní zahradou se prochází nezvyklá dvojice – rusovlasá dívka a muž s levou rukou na pásce a s ovázanou hlavou. Co chvíli se zastaví a dívka svému společníku vysvětluje to či ono – proč je přes den světlo a

94

v noci tma, jak se jmenuje která květina a spoustu dalších věcí. Muž přikyvuje. A sem tam si začne broukat pomalou melancholickou melodii, o níž neví, odkud ji zná. V těch chvílích se rusovláska odvrací a raněný nechápe, proč ta krásná dívka, která zná odpověď na všechny otázky, pláče…

95

KOSA NA KÁMEN

Stál jsem na hradbách a hleděl dolů do pahorkatiny. Stovky vojáků pochodovaly směrem k hradu. Zvedl jsem hlavu a otočil se na své muže. Osmdesát. Víc jsem jich nesehnal – a snad je to i dobře. Tahle osmdesátka teď stojí proti nespočetné armádě Císařství a nemá šanci uspět, pokud se nestane zázrak. Tohle už jsem jednou zažil. Jenže teď je to ještě mnohem horší než před dvěma a půl roky. Tentokrát nestojím na hradbách Lavayoly, nedobytného Orlího hnízda, nad hlavou se mi netřepe modrá vlajka se zlatou korunou a mí spolubojovníci nejsou elitou Rissy. Jsem mezi špatně vycvičenými mladíky, zavřený v hradě, který nemá žádnou přirozenou ochranu, vlajka za mými zády nesymbolizuje mocné království, ale pouze jednu vévodskou rodinu, a mým protivníkem je armáda, které k podrobení celé naší země chybí jediné: Dobýt Nahren… Nahren! Hrad, ve kterém jsem se narodil a jenž už jsem sedm let neviděl, se objevil, když jsem přejel kopec. Vypadal stále tak, jak jsem si ho pamatoval. Ze tří stran obklopený lesy, které teď v pozdním podzimu zářily všemi barvami, ze čtvrté se pod ním krčí město a dál se rozkládají pahorky táhnoucí se až k Rouaně. Můj domov. A, jak jsem si vzápětí uvědomil, jedna z posledních bašt

96

Království. A vzhledem k tomu, jak snadno zatím Jižané postupovali, jí patrně nezůstane dlouho. „To je Robert!“ „Vévodův bratr se vrátil!“ „Robert je tady!“ Jel jsem ulicí směrem k hradbám a nedíval se vpravo ani vlevo. Hlasy těch lidí mě vyděsily. Byl z nich cítit strach, zoufalství a také víra, že přišel jejich spasitel. Co se tady děje? Že by to způsobily zprávy z jihu země? uvažoval jsem, když jsem dojel k bráně. Strážný pozvedl píku. „Stůj! Kdo jsi a co chceš v hradu?“ vyštěkl. „Jsem Robert z Nahrenu,“ řekl jsem pomalu, „syn Karla, bratr Martina. Byl jsem kapitánem královské armády, ale ta byla rozprášena. Přišel jsem, abych bránil své město.“ Strážný si mě zkoumavě prohlížel. „Co je, nepoznáváš mě?“ vykřikl jsem vztekle, „tolik jsem se nezměnil, lidé ve městě hned věděli, kdo jsem…“ Zarazil jsem se. Najednou jsem pochopil, co mi na strážném připadalo zvláštní. Nemohlo mu být víc než sedmnáct let. To dá rozum, že si mě nepamatoval… Netrpělivě jsem odstrčil píku a pobídl koně. „Promiň, vojáku, ale musím hned mluvit s vévodou,“ zavrčel jsem a projel branou. Martin byl o čtyři roky starší než já, ale vypadal spíš na padesát než na šestatřicet. „Vítám tě zpátky, Roberte,“ řekl tiše, „když jsem se před dvěma lety dozvěděl o Lavayole, nečekal jsem, že tě ještě kdy uvidím.“ „Měl jsem tenkrát štěstí,“ odvětil jsem, „bohužel mi nějakou dobu trvalo, než sem se sem dostal. Měl sem cestou určité problémy,“ pohladil jsem meč, „které bylo třeba vyřešit.“ Martin zavrtěl hlavou: „Stejný jako dřív…“ „Zato ty ses změnil,“ přerušil jsem ho, „unavený, apatický, předčasně zestárlý… A jako bys byl předobrazem města. Vládne tu zoufalství. Bránu střeží

97

sedmnáctiletí kluci…“ „Myslíš poručíka Vlema?“ „Poručíka?!“ vykřikl jsem, „Martine, ty jsi zešílel? Když bylo sedmnáct mně, čistil jsem rytířům brnění a staral se jim o koně. Sice jsem už uměl šermovat, ale to jen proto, že mě otec připravoval na dráhu vojáka. Ale nikdo by mi nesvěřil velení! Ty děláš z dětí důstojníky! Kolik je tvému kapitánovi, devatenáct?“ „Dvacet,“ hlesl Martin. „Co se tady stalo, Martine?“ zeptal jsem se zděšeně, „co se stalo s naším hradem?“ A můj bratr začal vyprávět… Lavayola padla v létě a nějakou dobu trvalo, než dokázali Jižané ze zpustošeného města vytvořit opěrný bod. Teprve s koncem zimy se císařská armáda posílená o další jednotky pohnula. Tři měsíce obléhala Marsu, než se jim město vzdalo. A ty tři měsíce využil králův pobočník, poradce, vrchní stratég, šéf tajných služeb a kdoví co ještě Markus z Lancie k tomu, aby sebral vojsko z celého království. Vojenské posádky jednotlivých hradů přešly pod jednotné velení mého někdejšího poručíka, teď generála Jana z Naire. Ten je koncem léta dovedl na pláně před městem Rédy, protože řeka Moluta byla poslední přirozenou překážkou před hlavním městem. Císařská armáda naše vojsko smetla, obsadila Rédy a připravila se k pochodu na Rissu. Královské město se sice dlouho bránilo, ale nakonec se mu stala osudnou námořní bitva, po které císařská flotila zaútočila z moře. Král Ondřej padl do zajetí a Království se zhroutilo. Jednotliví vévodové se opevnili na rodových hradech. Protože se původní posádky setkaly s osudem na břehu Moluty, byli vyzbrojeni dobrovolníci – většinou pážata, zbrojnoši a jejich mladší sourozenci. A po konci zimy začaly postupně přicházet zprávy. Tars se bez boje vzdal císaři. Hrabě Markus uprchl i s manželkou z Lancie

98

a ta nechráněná padla do rukou Jižanů. V polovině léta bylo Naire srovnáno se zemí. A krátce před mým příjezdem dorazil posel z Karvallu, který císařská armáda právě oblehla. Nahren zůstal poslední – a bez nejmenší naděje, že se vyhne osudu ostatních hradů. „Takže se nesmíš divit, že se lidé bojí. Oni si moc dobře uvědomují, že je brání nezkušené děti – jejich vlastní děti – ale zároveň vědí, že není jiná možnost,“ zakončil Martin, „snažil jsem se jim dodávat naději, bohové jsou mi svědky! Jenže když přišly ty zprávy… Pokud se vzdáme, zradíme všechno, pro co žili naši předkové. A pokud ne… V Naire se nevzdali…“ „Tohle chápu,“ ušklíbl jsem se, „nejlepší by bylo vůbec nebojovat, abychom zachránili co nejvíc životů. Jenže těm klukům to nevysvětlíš. Mládí neodpouští zradu, věří v rytířskou čest a mluví vzletně o hrdinské smrti. A tak zůstanou na hradbách do posledního okamžiku. A když potom přijde na věc…“ Hlavou mi bleskla vzpomínka. Pavel z Tarsu probodaný šípy na nádvoří Orlího hnízda. Někteří přeci jen hrdinsky umírají… Rozhodl jsem se. „Martine, svolej mi všechny ty kluky. Chci vidět, komu budu velet. Třeba se mi podaří část z nich odstrašit,“ prohlásil jsem. „Jižané teprve oblehli Karvall…“ „To bylo před týdnem. A vévoda Richard si na zprávu o Naire docela určitě dobře pamatuje. Jestli chceme zorganizovat obranu, musíme to udělat rychle.“ Bylo jich přes stovku. Těm nejmladším táhlo na dvanáctý rok. A všichni byli navlečení do drátěných košil, které jen s námahou unesli a jejichž spodní lem většina z nich tahala po zemi. Nahrenské vojsko. K pláči. „Poslouchejte,“ vykřikl jsem, „jmenuju se Robert a jsem bratr vévody Martina. Jsem váš nový kapitán! Pokud se

99

s tím někdo z vás nechce smířit, ať ihned odejde.“ Ani se nehnuli. Pokračoval jsem: „Jako váš nový velitel očekávám, že mě budete poslouchat na slovo! Takže: Kdo z vás má za sebou nějaký základní výcvik s mečem nebo s lukem, odejde teď na zadní nádvoří a počká tam na mě.“ Odešlo jich dvaatřicet. Upřímně řečeno, nečekal jsem ani to. Počkal jsem, až se zavřou dveře, a potom jsem zařval: „A vy všichni ostatní si sundáte zbroj, odevzdáte meče a půjdete domů, jasné?!“ Ozval se dětský výkřik: „Jsme vojáci Jeho Milosti Martina!“ Seskočil jsem z improvizovaného pódia a chytil křiklouna za ruku. „Vážně, chlapečku?“ zasyčel jsem. „Jsem seržant Burdal,“ odsekl kluk, „a my všichni jsme přísahali, že budeme bránit hrad!“ „Kolik je ti let, seržante? Třináct?“ zeptal jsem se. „No a?“ vyjekl, „nerozhoduje věk, ale schopnost velet…“ „A taky schopnost bojovat,“ řekl jsem tiše. Kluk zděšeně zašilhal na dýku, která mu mířila na krk. Lehce jsem se dotkl kůže a „seržant“ Burdal rychle zaklonil hlavu. „Tohle nebude dětská hra na vojáčky, chlapečku,“ cedil jsem mezi zuby, „tady se bude umírat. Chceš umřít?“ Burdal se neodvažoval pohnout. „Takže teď půjdeš s ostatními hezky domů,“ oznámil jsem mu, „a tam poprosíš mámu, aby ti přeprala kalhoty…“ Třináctiletý kluk s brekem utekl. Pohodil jsem si dýkou: „Ještě někdo má proti mému rozkazu námitky?“ Nezaváhali a následovali Burdalova příkladu. Třicet dva mladíků stálo nastoupeno ve čtyřech řadách, když jsem k nim dorazil. „Kapitáne, jednotka je nastoupená,“ vykřikl nejstarší z nich, „hlášení podává dosavadní velící důstojník Sorren.“ „Pohov, Sorrene,“ řekl jsem klidně. A potom jsem se k němu otočil a zařval

100

mu do obličeje: „To ty jsi zodpovědný za to, že byly v jednotce děti?“ „Hlásili se dobrovolně.“ Sorren se nepohnul. „To nic nevysvětluje. Nemusels je přijmout,“ pokračoval jsem klidněji, „ale rozhodně jsi nikomu z nich neměl dát do ruky zbraň!“ „Myslím, že třináct je dobrý věk, aby se začali učit…“ začal Sorren, ale já ho přerušil: „Ty jsi tak začal, že? Třináctileté páže nějakého důstojníka. Starat se o koně, čistit zbraně a první lekce šermu toho druhu, že meč se drží za tu kratší a tupější část. Jenže je tu drobný rozdíl. Tvůj učitel už měl něco za sebou… A měl rozum!“ „Co tím chcete říct?“ „Že za dva, tři roky bych ti klidně dal k ruce jednoho kluka. Slyšíš ten rozdíl? Ne teď a ne sedmdesát!“ Sorren zrudl. Já se zatím otočil k ostatním: „Jsou mezi vámi lukostřelci?“ Zvedlo se pět rukou. „Předveďte se,“ ukázal jsem na tři hadrové figuríny na konci nádvoří. Všichni vykročili vpřed. „Stát,“ štěkl jsem, „stojíte od nich nějakých padesát kroků. Až budete na hradbách, budete muset střílet na mnohem větší vzdálenost. Teď to zkuste odsud!“ Jeden z nich zasáhl panáka do hrudi, ostatní nedostřelili. Pohlédl jsem na úspěšného střelce. „Jak se jmenuješ?“ „Jsem Drovin,“ odpověděl. „Dobře, Drovine. Budeš můj poručík, velitel lukostřelců. Teď si vezmi svých pět kamarádů a začni je cvičit,“ prohlásil jsem, „a my ostatní se teď podíváme, jak jste dobří v boji nablízko…“ „Tak co,“ zajímal se Martin toho dne večer, „jak to vypadá?“ „Třicet dva kluků. Pár z nich už něco umí, ale většina…“ Zakroutil jsem hlavou. „Hned zítra musíš poslat tesaře do lesa,“ řekl jsem, „bude potřeba tam vystavět úkryty, kam se stáhnou lidi z města, až to vypukne.“ „Myslíš, že je to beznadějné?“ „To je slabé

101

slovo. Neubránil jsem Lavayolu se dvěma sty nejlepších vojáků Království – a to jsme měli noril! Teď mi ho zbývá pár vysušených lístků, vydrží sotva na pár minut boje….“ „Ještě se můžeme vzdát,“ podotkl můj bratr. „Ano, to by bylo nejmoudřejší. Ale tu Sorrenovu partu o tom nepřesvědčíme,“ smutně jsem se pousmál, „netvrdím, že bude lepší, když zemřou pod mým velením, ale chci jim dát aspoň šanci včas zběhnout.“ „Kapitáne! Z plání se blíží jezdci!“ „Kolik?“ zařval jsem směrem ke stráži v hlásce. „Tak padesát. Ženou se sem, jako by měli v patách všechny démony podsvětí. A nemají žádnou vlajku!“ Otočil jsem se k Sorrenovi: „Poručíku, pokračuj s ostatními ve výcviku. Jdu k bráně.“ „Rozkaz,“ odpověděl mladík, ale to už jsem kráčel z nádvoří. Zastavil jsem se u brány. Ani jsem nemusel nijak dlouho čekat a už dorazila ohlášená skupina jezdců. První z nich seskočil z koně a sundal si helmu. Mohlo mu být tak dvacet, nanejvýš dvaadvacet let. „Kapitán Farga z Karvallu,“ zasalutoval, „přivádím sem svou jednotku a nesu zprávy pro vévodu z Nahrenu.“ „Vévoda dohlíží na budování ústupových pozic,“ odvětil jsem, „zprávy můžete předat mně. Jsem Robert z Nahrenu, zdejší kapitán.“ „Ten Robert z Nahrenu?“ vyvalil oči Farga, „hrdina od Rouany a Lavayoly? Myslel jsem, že vás zabili…“ „Zatím se to ještě nikomu nepovedlo,“ zašklebil jsem se, „ale teď ty zprávy.“ „Karvall je v rukou Jižanů,“ vyhrkl kapitán, „vévoda Richard se vzdal po pěti dech obléhání. Potom, co jeho synovec zemřel u Réd, to byl zlomený muž.“ „A císařské vojsko? Už se hnulo?“ zajímalo mě. Farga zavrtěl hlavou: „Vyrazili jsme včera ráno, a to ještě stále neměli Karvall zcela ve svých rukou. Vytvářejí vlastní správu a

102

měšťanům se to tak docela nelíbí…“ „A co vaše jednotka?“ „Chtěli jsme se Jižanům postavit, ale nedovolili nám to,“ prohlásil zahořkle kapitán, „tak jsme doufali, že Nahren se bude bránit…“ „To tolik toužíte zemřít?“ ucedil jsem sarkasticky. „Přísahali jsme věrnost Království,“ řekl tiše Farga, „Nahren je poslední, co z něho zbylo. Je naší povinností…“ „Nahrenská posádka čítá i se mnou třiatřicet mužů,“ přerušil jsem ho, „myslíte si, že se i přes vaši pomoc dokážeme odolat pěti tisícům útočníků?“ „Pokud si dobře pamatuju vyprávění, před sedmi lety vám zakázali bojovat proti Seveřanům, ale vy jste přesto zaútočil, protože jste to pokládal za správné. Já považuju za správné splnit přísahu.“ Mlčky jsem na něj hleděl a karvallský kapitán mi pohled oplácel. „Tak dobře,“ přikývl jsem nakonec, „ustájte své koně a přijďte na zadní nádvoří. Právě tam cvičím své muže.“ Císařská armáda dorazila čtrnáct dnů po příjezdu karvallských vojáků. Utábořila se pod Nahrenem a tři dny vyčkávala. Když jsme se nenechali vyděsit její velikostí, dorazil do města vyjednávač. Martin ho přijal ve velké síni, po boku mu seděla jeho manželka a za trůnem nechal stát mne. Jižan se ani nenamáhal pokleknout a zpříma se podíval mému bratru do očí. „Jako zástupce Jeho Veličenstva císaře Venelia, vládce mocné Pantoly, vás vyzývám, abyste se neprodleně vzdali našim jednotkám. Mám vzkaz od vašeho krále, který se podvolil naší nezměrné moci a žádá všechny své leníky, aby následovali jeho příkladu.“ „Odmítám se podřídit vašemu diktátu,“ odpověděl bledý Martin, „Nahren mi právem rodu náleží a nevydám ho. List, který přinášíte, je podvrh, král Ondřej by nikdy nic podobného nerozkázal.“ „V tom případě si vezmeme hrad silou,“

103

prohlásil suše vyslanec, „zaútočíme zítra v poledne.“ S těmi slovy se otočil a odešel. Bratr se na mě podíval: „A co teď?“ „V noci opustí hrad i město všichni, co tu ještě zůstali, budeš to muset zařídit. Já zatím rozestavím obranu,“ řekl jsem, „nečekám, že bychom se udrželi do soumraku, takže ti ani nebudu moct poslat zprávu. Po bitvě to tedy budeš muset zařídit sám, postarat se, aby se lidé vrátili a nenastaly žádné zbytečné represe. A až se situace trochu uklidní, zkus se stáhnout na sever za řeku. Tam snad budeš v bezpečí.“ „A ty?“ zajímal je Martin. „Myslím, že tohle nebudeš vůbec muset řešit,“ prohlásil jsem a smutně se usmál. „Útočí,“ vyhrkl netrpělivě Sorren. „Já vím,“ přikývl jsem, „ale zatím jsou ještě daleko. Počkáme.“ Očima jsem klouzal po osmdesáti spolubojovnících. Nervózní. A mísí se v nich vzrušení s obavami. Poprvé v boji… Však to dobře znám. „Drovine!“ „Ano, kapitáne?“ „Až začnou vztyčovat žebříky, odpálíte dvě salvy. Jen dvě, je to jasné?“ řekl jsem. „Rozkaz,“ zasalutoval poručík. „Potom se stáhnete nahoru do věže, abyste si udrželi výškovou převahu,“ pokračoval jsem, „střílet budete jednotlivě, co výstřel, to zásah. Nesmíte plýtvat šípy.“ „Rozumím,“ přikývl lučištník. Otočil jsem se k ostatním: „Nechci vidět nějaká zběsilá hrdinství. Všichni se budeme krýt pod hradbami, abychom netvořili snadné cíle pro jejich lukostřelce. Snažte se shazovat žebříky, až když na nich někdo bude, ať mají Jižané hned ze začátku ztráty. A jestli neudržíme hradby, pokuste se stáhnout za Drovinem do věže, tam dohodneme další postup.“ Opatrně jsem vyhlédl skulinou ve zdivu a kývl na Drovina. Mladík vyskočil, napnul tětivu a vypustil šíp. Sedm lukostřelců ho následovalo. Zdola se ozvaly

104

výkřiky. A ještě jednou! A potom Drovin sklouzl zpět pod ochranu hradeb a přikrčený se rozeběhl směrem ke věži. Do zdi přede mnou najednou narazil žebřík. Takže je to tady, uvědomil jsem si a naposledy se podíval na černou vlajku se stříbrným sokolem třepetající se nad hradem. Potom jsem vytasil meč, zapřel se o dřevo a odtlačil žebřík od hradeb. Zazněl zděšený výkřik, když Jižané padali po zádech k zemi. „Nahren!“ zařval jsem a vrhl se k dalšímu žebříku. Na hradbách jsme se dlouho neudrželi. Jakmile se přes ně přehoupli první Jižané, bylo jasné, že jsme o postavení přišli. „Ústup!“ vykřikl jsem, „pomalu se stáhněte!“ A potom vykrýt štítem ránu, sek směrem vzhůru. Vykopnout nohou, dorazit ho mečem. Další, zleva. Úder štítem, padá na nádvoří. „Ústup!“ Umírají. Mladíci s černým přehozem přes drátěné košile padají jako pod údery obrovské kosy. „Ke věži!“ Šípy se zapichují do těl útočníků. Drovin se nás snaží krýt. A do toho hlasité rány, jak beranidlo vylamuje bránu. Dole na nádvoří nikdo nečeká… Úder loktem, švih mečem. Kryt, protivýpad. Drobná sprška krve, dva kroky vzad… Dveře. Zatlačit, povolují. „Nahren! Do věže!“ Pár jich běží, většina zůstává ležet na ochozu. Jsou mrtví. A už jsou tu první Jižané. Výpad, ještě jeden. A couvnout, zabouchnout dveře, zatarasit. A nahoru, za lučištníky. Spočítáme, kdo přežil… Vklouzl jsem do místnosti na vrcholu věže a Drovin za mnou spěšně zabarikádoval dveře. Rozhlédl jsem se. Třináct. Z dvaaosmdesáti obránců zůstalo po první srážce naživu třináct – a z toho osm lukostřelců, kteří celou dobu zůstávali mimo dosah nepřátel. Setřel jsem si pot z čela. „Co teď, kapitáne?“ zeptal se Sorren.

105

Byl zadýchaný, meč od krve. „Jsme tu v pasti,“ podotkl. Je ho škoda, uvědomil jsem si, byl by z něj skvělý bojovník… „Vlastně máme dvě možnosti,“ řekl jsem pomalu, „buď se vzdáme Jižanům, nebo se pokusíme probít ven z hradu. Šance na přežití jsou v obou případech mizivé.“ „Radši umřu v boji za Království než jako zajatec v nějaké zatuchlé cele,“ vyhrkl plamenně Farga. Tak vida, karvallský kapitán taky přežil… „Já se taky nevzdám,“ prohlásil pevně Sorren, „byla by to zrada vůči těm, co padli venku.“ Pomalu jsem se otáčel z jednoho na druhého. Teď už viděli, jak vypadá válka, ale odhodlaný pohled jim zůstal. Škoda takových mladíků! „Tak dobře,“ začal jsem, „pokusíme se prorazit. Jižani jsou sice na schodech, ale máme výškovou převahu a smeteme je. Horší to bude v chodbách…“ „To chcete vlézt do středu Nahrenu?“ přerušil mě Farga. „Na nádvořích nás čeká jistá smrt. Pokud chceme ven, musíme se probít na druhou stranu hradu a tam se spustit po zdi dolů. Les začíná pár sáhů za hradbami, císařští vojáci tam nebudou, protože to místo nemá při obléhání žádný strategický význam,“ vysvětloval jsem, „kdo se dostane až do lesa, stáhne se k lidem z města do nouzových úkrytů. Jasné?“ „Rozkaz,“ odpověděli přepisově a skoro naráz. „Takže, teď musíme postupovat v sevřeném útvaru. Kdo má kovové brnění, jde na kraj. Drovine, luk nech tady, v chodbách nemá význam. Budeš muset bojovat s nožem. A za Království, za Nahren! Vpřed!“ Než jsme se probojovali z věže do vlastního hradu, zůstalo nás naživu jen sedm, z toho tři lučištníci a čtyři pěšáci. Drželi jsme se zády k sobě a za stálého pomalého otáčení na pravou ruku postupovali kupředu.

106

Pohyby se zvolna stávaly rutinou. Úder, kryt, sek. Vytrhnout meč z těla. Dva kroky vpravo, srazit zbraň letící proti sousedovi. Štítem zachytit výpad, seknout. Vyprostit meč. Dva kroky vpravo… Smrtelný výkřik. Srazit útvar. A v šesti dál… „Chtěl bych umět šermovat jako vy,“ křikl na mě najednou Sorren stojící po mé levici. „Jestli se z toho dostaneme, naučím tě to.“ „Kapitáne?“ „Ano?“ „Myslím, že se z toho nedostaneme.“ Úder, kryt. Výpad, návrat do útvaru. Dva kroky vpravo. Další zachroptění. A v pěti pokračovat… „Ještě je tu šance,“ křikl jsem na svého poručíka, „připrav se k běhu. A ostatní taky, rozumíte? Musíte běžet. Poznáte, kdy.“ „A vy?“ „Já vás doženu.“ Potřásl jsem levou rukou a ze zvláštní kapsy vypadly čtyři vysušené žlutozelené listy. Sklopil jsem hlavu pod štít a bleskově si je nacpal do úst. Trpká a štiplavá chuť norilu zaplavila moje smysly a hluk bitvy se vytratil… Nádech. Výdech. Úder srdce. Nádech. Úder srdce. A pohyb… Svět, ze kterého zmizely barvy a zůstaly jen odstíny šedi se hýbe tak neskutečně pomalu… Svaly na nohou poslouchají myšlenky, ruce rovněž. Úder srdce! Pryč z útvaru výpad proti těm pomalým Jižanům. Výdech. Úder srdce. Švih mečem, rána štítem do obličeje, kop. Úder srdce. Nádech. Otočka, švih mečem. Čtyři mladíci vybíhají vpřed, Jižané se věnují jen mně. Úder srdce. Sek, kryt, sek, sek, úder štítem. Otočka, přikrčení, sek odspodu. Výdech. Úder srdce. Rána loktem, výpad, kryt štítem, kop. Úder srdce. Kryt, kop, klamný výpad, přikrčení, sek proti nohám. Úder srdce. Nádech. Narovnat, otočka, kryt. Úder srdce. Sek, rána štítem, sek. Výdech. Uběhnout pět kroků, otočka, sek, kryt, výpad. Úder srdce. Nádech. Sek, kryt, výpad, rána

107

štítem, sek. Úder srdce. A barvy. Začínají se vracet, vrací se i hluk. Výdech. Úder srdce. Poslední výpad – a vyběhnout za ostatními. Barvy i zvuky jsou zpátky, srdce bije jako o závod a ne na můj vědomý příkaz. Svaly a šlachy bolí po nepřirozené námaze. A na místě zůstalo dvanáct mrtvých císařských vojáků. Tak to byl poslední noril z Lavayoly… „Do útvaru!“ zařval jsem. Postavili se zády k sobě a nechali pro mě malou mezeru. Vmáčkl jsem se do ní. „Co to bylo?“ vyhrkl Farga, „vůbec jsem neviděl vaše pohyby…“ „Noril,“ odpověděl jsem, „kdysi ho užívali Seveřani. Umožní ti ovládat vůlí všechny svaly těla. Zastavíš tak krvácení a můžeš se pohybovat tak rychle, že to obyčejným okem nelze rozeznat…“ Jižané se blížili. Rozhlédl jsem se. Už to není daleko, ale s třiceti pronásledovateli z hradeb neslezeme. Ledaže… „Sorrene!“ „Kapitáne?“ „Předávám ti velení. Musíte se dostat za vévodou a říct mu, jak jsme dopadli.“ „A vy, kapitáne?“ „Zkusím jeden trik.“ „Zase noril?“ „Ne tak docela… Připravte se, pánové, poběžíte… Teď!“ Sklonil jsem hlavu pod štít, vzápětí se narovnal a za přežvykování naprázdno jsem se vrhl proti pronásledovatelům. Zaváhali, poučili se z minula. Švihl jsem levou rukou a překvapivým úderem zlomil jednomu z Jižanů hranou štítu zápěstí. Nečekaný útok jako by uvolnil napětí. Zaútočili čtyři naráz obklopili mě. Kryt, úder, kryt, přikrčení, sek, narovnat, otočka, kryt. Jeden Jižan zůstal na zemi, ale já cítil, že už dlouho nevydržím. Vysílení po předchozím použití norilu bylo příliš citelné. Úder loktem, sek, kryt, přikrčení, kryt. Další Jižan. Jak dlouho ještě? Úder štítem, výpad, tři kroky zpět. A místo tří padlých jsou tu noví protivníci. Výpad, kryt… Pozdě!

108

Jižanův útok mi roztrhl pravé stehno a z rány pomalu vytéká krev. Jsem udýchaný, unavený, pálí mě svaly a do očí mi kape pot. A císařští už chápou, že je něco jinak. Zůstávají jen čtyři a zbytek vybíhá za Sorrenovou skupinou. Snad už je pozdě… Kop, otočka, sek, kryt, úder loktem, přikrčení, sek. Už jsou jen tři. Výpad, kryt, otočka, kryt – a bolest v levém lýtku. Tři, ale jeden z nich je zkušený šermíř. Ví, že první ranou nemusí zabít, četná zranění protivníka brzy vyčerpají. Pomalu se otáčím, zhluboka dýchám a sleduji Jižany. Kdo zaútočí? Přikrčení, kryt, kop, sek. Couvnout ke zdi. A poslední dva muži jsou ve střehu, zůstávají v bezpečné vzdálenosti. Prudce vydechuji. A potom výpad, kryt, klamný útok vpravo a rána hranou štítu. Praská kost, Jižan se potácí pryč. Zůstal poslední. A ten moc dobře ví, co má dělat – nenechá mě vydechnout a útočí. Kryju se štítem, na útoky reaguju pozdě. Ztráta krve i sil už je značná. A ještě ke všemu je ten Jižan nějakých pět let mladší, vydrží déle… Kryt, kryt, protivýpad… A protivníkovu ruku pokrývá krev z natrženého ramene. Odstupuje a oba oddechujeme. Vím, že proti mně stojí mimořádný šermíř, ten druhý si to uvědomuje také. Vyčkáváme, snažíme se odhadnout jeden druhého. „Nahren!“ zařval jsem najednou a vrhl se dopředu. Úder, kryt, sek, výpad, kryt, přikrčení, zachytit meč, rána štítem… Od sebe. A znovu – klamný výpad, sek, kryt, sek, bolest v levičce. Mám rozseknuté předloktí, ale Jižan taky schytal jednu ránu, podlamuje se pod ním pravá noha. Vydýchat. A ještě jednou! Kryt, přikrčení, kop, narovnat, kryt, sek, výpad… A najednou mi pravým zápěstím projela žhavá ochromující bolest. Meč se zařinčením dopadl na zem. Má ruka v ocelové rukavici

109

ho stále svírala, byla však oddělená od zbytku těla čistým sekem. Zatočila se mi hlava. Štít mi sklouzl z ruky a levičkou jsem uchopil pahýl pravačky. Poklesl jsem na kolena, nohy mi vypověděly službu. Napjal jsem se v očekávání posledního úderu. Nepřišel. Namísto toho si můj protivník sundal helmu a řekl lámanou rissánštinou: „Ty byl bojoval čestný. Nečestné zabít bezzbraňového.“ Otočil se a vykročil za svými druhy. Do očí mi vhrkly slzy. Jižan udělal to nejkrutější, co mohl. Porazil mě – a potom odsoudil k životu.

110

SPOJENCI Z DONUCENÍ

„Je na čase rozhodnout se.“ „Já se rozhodla už dávno.“ „Nechceš to ještě přehodnotit? Vždyť je to nesmysl! Co vlastně chceš dělat?“ „Vrátit se z hor. Žít, jak jsem žila poslední rok – než ses do toho začal montovat ty!“ „To je hloupost, Ileno. Copak nechápeš, jaké nebezpečí ti tam hrozí?“ „Žádné. Na mou hlavu není vypsána odměna, to tebe se týká jižanská pomsta...“ „Ty si neuvědomuješ...“ „Uvědomuju si to moc dobře. Jakmile zmizíš za Rouanou, nebude mi hrozit už nic. Ty jsi možná ještě nevzdal tuhle prohranou partii, ale já sebou už manipulovat nenechám...“ Seděla jsem ve zhoupnuté židli a nohy měla opřené o desku stolu. Loutna odpočívala opřená v rohu, po dnešním večeru si to zasloužila. A já si zasloužila pohár červeného vína. Pozvolna jsem upíjela a vychutnávala jeho plnou chuť. Marsa, předloňská sklizeň. Výborný rok. Nejen pro víno, i pro mě. Byl to ten poslední rok, než se svět zbláznil, rozbil na střepy a já musela zděšeně přihlížet následkům utrpení, které začalo tehdy v Lavayole. Lavayola... Tak vzdálená se teď zdá. Vzdálená a zapomenutá. A snad je to dobře. Kříšení duchů minulosti přináší jen bolest... Vrzly dveře a já zvedla hlavu. Do místnosti sebevědomě vstoupil muž ve středním věku a ledabyle odstrčil hostinského, který se ho snažil zadržet. „Stůj, povídám! Sem nesmíš, chlape! Odpusťte, paní, nechtěl jsem rušit váš zasloužený klid, to 111

„Musím tenhle vandrák...“ blekotal krčmář. s trubadúrkou něco probrat,“ řekl příchozí hlasem zvyklým poroučet, „známe se už dlouho, že?“ Hostinský na mě vrhl tázavý pohled. Přikývla jsem. „Ano, známe se,“ hlesla jsem. Muž chvíli počkal, než krčmář vycouval, a potom si bez vyzvání přitáhl židli. „Těší mě, že se znovu setkáváme, vévodkyně,“ řekl s úšklebkem. „Mě to tedy v žádném případě netěší, hrabě.“ Zlomyslný úsměv Markuse z Lancie se ještě rozšířil. „Zítra ráno se rozejdeme. Pramen Rouany je ještě tři míle daleko, ale už je zbytečné, aby se k němu táhli ti, kteří se chtějí vrátit.“ „Žádná ochrana, Martine?“ „Sem nechodí ani Seveřani, Markusi. Nemělo by to nejmenší smysl.“ „Já jen, že...“ „Chceš ji přemluvit? Nemá to smysl. Tím lépe, že nás bude méně, aspoň ve Skjarviggenu nevzbudíme takovou pozornost.“ „Ale třeba...“ „Vím, že jsi ji vzal jako rukojmí. Na severu ale žádné nebude potřeba...“ „Ale mohli bychom ji vyměnit s Pantolijci za příměří na pár let...“ „Cože? Takhle sis to naplánoval? Takže se s tebou táhnu kvůli tomu? Možná si myslíš, že se mnou můžeš zacházet jako s věcí, už můj otec si to myslel, ale oba jste se přepočítali! Já zůstávám tady a věř mi, Markusi, že radostí zapiju zprávu, že Seveřani s Pantolijci za mír vyměnili tebe!“ „Takže? Co po mně chceš tentokrát?“ zeptala jsem se, „mám se postavit do čela povstalců a osvobodit Rissu? A potom tě slavnostně korunovat?“ „Proč tolik sarkasmu?“ „Ty se divíš? Před třemi roky jsi mě využil úplně stejně při tažení na Lavayolu...“ „A tys mě pak podrazila a utekla v kritickou chvíli,“ přerušil mě, „myslím, že si nemáme co vyčítat.“ Byla chyba mlčet, přiznala jsem tím, že to byla částečně moje vina. Markus

112

se toho chytil: „Kromě toho, tím, že mi dnes pomůžeš, můžeš zachránit i sebe.“ Ušklíbla jsem se: „Říkáš nesmysly, hrabě. Nic mi nehrozí...“ „Až na to, že jsi stále ještě šlechtična Království,“ prohlásil, „za určitých okolností můžeš být pro Pantolijce nebezpečná, totiž jako symbol nezávislosti Rissy.“ „Proč bych se měla stavět do čela vzpoury?“ „Na tohle se Jižané neptají. Ty, já a Martin z Nahrenu jsme jediní, kdo se jim nevzdal a zůstal naživu. Když tě někde najdou mrtvou, vyřeší tím část svého problému...“ Hleděla jsem na něj. Cítila jsem, že míchá pravdu se lží. Co všechno si ale vymyslel? Samozřejmě už jsem slyšela o odměně, kterou na Markuse Jižané vypsali. Že by totéž potkalo i mě? Muselo na mně být vidět, o čem přemýšlím. „Není na tebe odměna. Zatím,“ řekl Markus, „klidně se ale může stát, že brzy přijde i to. Ale je tu jedna věc, na kterou se můžeš spolehnout. Jestli mě dostanou, stáhnu tě ke dnu s sebou.“ O hodinu později jsem zaplatila hostinskému útratu za tři dny a ráno za úsvitu jsme vyrazili na cestu. „Co budeš dělat, až se vrátíš?“ „Umím hrát. Lidi teď nějakou dobu budou raději poslouchat písně o velkých událostech, než aby je sami prožívali.“ „Závidím ti, Ileno. Taky bych radši zůstal doma. Jenže já bych se asi těžko schoval tak, jako ty...“ „Vévodo Martine?“ „Ano?“ „Co budeš dělat na severu?“ „Mám ve Skjarviggenu nějaké příbuzné. Asi se budeme společně připravovat na jižanskou invazi přes Rouanu. Stejně neumím dělat nic jiného než politiku... Ale první, co udělám...“ „Co?“ „Osobně vyženu Markuse z Lancie z města. A zařídím, aby mu do něj navždycky zakázali vstoupit. Protože to, co se stalo, je jeho vina!“

113

Pochodovali jsme podhůřím Emmetinských hor k severovýchodu. Brodili jsme se sněhem, cesty zde během zimy nikdo neudržuje. Proč taky. Pohraniční kout nahrenského vévodství je téměř neobydlený. Sem tam tu sice je vesnička, ale naprosto samostatná. Jediný, kdo může přijít, je vévodský výběrčí daní, a těm nikdo cestu neulehčuje. A potom taky někdy přicházím já. Jsem tu už druhou zimu a nestěžuju si. Jsem tady totiž v bezpečí. Co jsem se potkala s hraběnkou Lizzy, odešla jsem radši do největšího zapadákova celého Království. Tady by mě totiž asi opravdu nehledala... Zarazila jsem se. „Co je? Proč stojíš?“ zeptal se Markus. „Kde je hraběnka? Tvoje žena?“ „O tu se bát nemusíš. Věděla ode mě, co se chystá, a tak se podle toho zařídila,“ ušklíbl se, „Elizabeta nikdy netrpěla přehnaným sentimentem, takže se od Království odstřihla ještě rychleji než já. Už když se bojovalo o Rissu, utekla do Veneru s nějakým kupcem, co s ním spala celé roky.“ Nevěřícně jsem se na něj podívala: „A to říkáš jen tak?“ „Měl bych se divit nebo snad nadávat? Bylo veřejným tajemstvím, že mi žena zahnula snad s půlkou chlapů celého Západního pobřeží,“ pokrčil rameny, „muselo to tak dopadnout, stejně to byl politický sňatek. Mít za manželku královu nejmladší dceru posílilo mé postavení. A byla dobrou spoluhráčkou politických her, dala mi tip, že budeš tady. Pravda, tou dobou už moc jiných míst nezbývalo.“ Všiml si mého nechápavého pohledu, takže přestal mluvit a zavrtěl hlavou: „Copak ty věříš na sňatek z lásky? Ve svém postavení? To leda v pohádkách pro děti...“ Najednou mi bylo hraběte z Lancie líto. „Tak tedy sbohem, Ileno. Bylo mi ctí se s tebou potkat.“ „I já tě ráda poznala, vévodo Martine. Přeju ti

114

hodně štěstí na severu. I vám, vévodkyně.“ „Díky. Opravdu šťastný budu, až si ve Skjarviggenu splním svoje přání...“ „A já se taky loučím, vévodkyně. Ať se ti tady daří a nezapomeň na to, čím jsi...“ „Trubadúrkou.“ „Zatím. Ale šlechtická krev se přihlásí o slovo, to se neboj. No, takže sbohem. Těšilo mě s tebou cestovat.“ „Potěšení je na tvojí straně, čistě na tvojí straně, hrabě. A snad, abys už radši šel...“ Sněhu v lese bylo méně než na loukách, i tak jsme se ale při chůzi propadali do půli lýtek. Markusovi podklouzla noha na zmrzlém kořeni a zaklel. „Víš vůbec, kam jdeme?“ štěkl potom vztekle. „K pramenům Rouany. Říkal jsi, že se potřebuješ dostat za řeku. To jde buď u pramene, nebo na prvním mostu. A ten je dvacet mil od Nahrenu a Jižané ho určitě dobře hlídají,“ odpověděla jsem. „To, zatraceně, vím, že jdeme k pramenům. Ale kde jsme teď?“ „V lese. Osm mil za poslední vesnicí tímhle směrem. Pět mil před námi je lovecký srub. Dál cestu neznám, ale byla jsem tu loni na podzim a místní mi vyprávěli, že z něj to je tři dny pochodu k prameni.“ „Tři dny? A to tam nebude žádné přístřeší?“ „Kdo by tam co stavěl?“ Markus pobledl. „Zmrzneme,“ řekl. „Nech si ty řeči! Spala jsem v zimě venku několikrát a ještě pořád žiju,“ zavrčela jsem. Hrabě stiskl rty a potácel se vpřed. Na kraji malé mýtiny šlápl do sněhem zapadaného výmolu a propadl se po pás. „Komu jsem co provedl? Bohové, proč mě trestáte zrovna takhle? Jak já nenávidím zimu, nenávidím lesy!“ zařval Markus zoufale k nebi. Vyhrabal se z výmolu a s nadávkami začal oprašovat z oblečení sníh. Ze stromu nad ním mezitím se skřekem odletěl havran vyplašený výkřikem. Sledovala jsem jeho let a jak zmizel za

115

zasněženými stromy. Když jsem sklouzla pohledem zpět na mýtinu, stál na ní cizí muž. Měl tmavé teplé šaty a přes ně přehozený bílý plášť. A v ruce meč. Instinktivně jsem ucouvla a rozhlédla se. Nikde nikdo. Markus provedl totéž vteřinu přede mnou, protože teď povytáhl vlastní zbraň z pochvy. „Co chceš?“ zasyčel na neznámého. „Jen odlákat vaši pozornost,“ ozvalo se zprava a závěj se proměnila v dalšího ozbrojence. Hrabě pustil meč a spustil ruku. Mezi prsty se mu zaleskla čepel vrhacího nože. „To bych nedělal,“ zazněl najednou zezadu jiný hlas. Od stromu se odlepila zatím neviditelná postava. „Dejme tomu, že hodíte jeden nůž. Dejme tomu, že i dokážete zasáhnout cíl. A o vteřinu později docela určitě umřete.“ Muž se ležérním krokem blížil, ale hraná lehkovážnost nijak nezmenšovala pocit nebezpečí, co zněj sálal. Meč měl připnutý na pravém boku a když přišel blíž, pochopila jsem proč. Jeho pravačka končila pahýlem zápěstí. Prohlédl si Markuse a ošklivě se usmál: „Vždycky mě potěší, když potkám starého známého. A trochu lituju, že jste nehodil tím nožem, hrabě z Lancie. S chutí bych vám probodnul krk.“ Sklouzl pohledem na mě, zastavil se a oči se mu rozšířily: „Ale? Tak tohle je opravdu překvapení. Tebe bych tu, Ileno, nečekal.“ Pomalu shrnul dozadu kapuci a ven se vyvalila záplava stříbrných vlasů. A já konečně pochopila, proč mi jednoruký připadá povědomý. Byl to Robert z Nahrenu. „Jsou pryč! Markus z Lancie konečně zmizel z mého života!“ „Já bych byl mnohem radši, kdybych ho ze svého života mohl vyřadit osobně. Mečem.“ „Roberte?“ „Ano?“ „Proč ho vlastně tak nenávidíš?“ „Nechal nás v Lavayole. Sliboval nám posily, ale potom jednoduše škrtnul dvě stovky lidí. Všechny jsem je znal

116

osobně. A dost z nich bylo mými kamarády...“ „Promiň.“ „Ty se nemáš proč omlouvat. Já jen lituju tohohle nuceného spojenectví. Bojím se, že jsem právě promeškal poslední příležitost k pomstě.“ Nůž mezi Markusovými prsty zmizel. „Roberte,“ řekl a v hlase mu zazněly i stopy úlevy, „tebe jsem tady opravdu nečekal. Vím, že jsi přežil pád Orlího hnízda, ale myslel jsem, že tě zabili v Nahrenu.“ „Moc nechybělo.“ Stříbrovlasý vytrhl meč. „Každopádně budete litovat, že mě tenkrát v Lavayole opravdu nezabili...“ Markus ucouvl, když se najednou z lesa ozval další hlas: „To by stačilo. Roberte, nech toho.“ Na mýtinu vstoupili muž a žena, oba v bílých pláštích. Poprvé v životě jsem uviděla hraběte z Lancie překvapeného. „Vévodo Martine... Vévodkyně...“ „Nezírej tak, Markusi. Radši mi řekni, co tu chceš. A taky, kdo je ta žena.“ Hrabě se dvorně uklonil: „Vévodo Martine, je mi ctí představit ti, byť v tak nedůstojných podmínkách, Její Jasnost vévodkyni Ilenu z Lavayoly. Ileno, tento muž je vládce zdejšího kraje, vévoda Martin z Nahrenu. Doprovází ho manželka, vévodkyně Zuzana.“ „Těší mě, mladá dámo,“ kývl Martin hlavou. Odpověděla jsem rovněž přikývnutím. „Každopádně jsi mi neřekl, co tu děláš. Král tě nejspíš neposílá,“ zavrčel vévoda. Markus pokrčil rameny: „Přesto se chovám v zájmu Království. Odcházím na sever, abych tam bojoval za jeho věc...“ „Nech si ty řeči, nebo splním Robertovi jeho toužebné přání,“ přerušil ho Martin, „nejsi na banketu. Kudy chceš na sever?“ „Kolem pramenů Rouany,“ odpověděla jsem za hraběte, „trochu se tu vyznám, proto mě Markus donutil jít s ním.“ „To znamená, že míříte do Skjarviggenu, že?“ zeptal se znovu Martin. „Nevím,“ prohlásila jsem,

117

„nejdál jsem byla u toho srubu, co je pár mil před námi. Severní země neznám. A nejdu tam, stačí mi, že dostanu Markuse za Rouanu.“ „Opravdu?“ tvář Martina z Nahrenu se proměnila v otazník. „Je to jeho hlava, na kterou je odměna. Ale slíbil mi, že pokud ho chytí Jižané, potopí i mě...“ „V tom ho poznávám, parchanta!“ zařval Robert. „Klid,“ Martin mávl rukou, „my jdeme do Skjarviggenu. Můžeme vás vzít s sebou...“ „Já s ním nikam nejdu!“ štěkl stříbrovlasý rytíř. „Uklidni se konečně, Roberte,“ prohlásil vévoda Martin, „copak nechápeš, že když si hraběte nepohlídáme, mohli by ho Jižané chytit? Jsem si jistý, že by se jeho výřečnost nezastavila u vévodkyně Ileny. A vraždit tu nikoho nebudeme, jsme ještě pořád lidi. Dejte jim maskovací pláště!“ „Co chceš dělat, až sejdeme z hor, Roberte?“ „Vrátím se do Nahrenu. Nebyli jsme pro Jižany tak velká překážka, aby jim stálo za to srovnat město se zemí...“ „Stejně se ti divím. Spíš bych čekala, že odejdeš s bratrem...“ „Co na severu? Šel jsem s Martinem kvůli hlídkám, ale za Rouanu nechci. Tím spíš ne, že teď tam skončil i hrabě z Lancie...“ Nespali jsme v loveckém srubu. Došli jsme ještě o několik mil dále a teprve potom si začali připravovat nocleh. Robert a jeho dva vojáci, Farga a Sorren, bleskově vykopali jámu ve sněhu, překryli ji větvemi a na vrcholu rozprostřeli maskovací pláště. Nevěřícně jsem sledovala, jak přede mnou během pár okamžiků vznikl úkryt. Vévoda Martin si to vyložil trochu jinak. „Překvapují tě ty pláště?“ zeptal se. Nedočkal se odpovědi, ale i tak začal vyprávět: „To byl Robertův nápad. Už na podzim, když padl Nahren, jsme se začali

118

připravovat na útěk. Zima byla jednoznačně nejlepší období, už jen proto, že Jižanům se do zasněžených Emmetin ani trochu nechce. No, a tak jsme si vyrobili tyhle bílé pláště. Dokonale nás zamaskují, jak jste se ostatně sami přesvědčili...“ „Vévodo,“ přerušila jsem ho, „proč jste nás brali s sebou? Tvoje žena z toho evidentně není ani trochu nadšená a Robert už vůbec ne...“ „Dopoledne jsme se vám ukázali. Byla to chyba, ale Sorren vás považoval za pantolijské zvědy.“ „Ale ani potom jste nás přece nemuseli přibrat. Viděla jsem vaše vybavení. Máte maskovací pláště, lopatky, sněžnice... Snadno byste nám mohli utéct. A i kdyby Jižané Markuse chytili, co by mohli udělat vám? Za Rouanu za vámi zatím nemohou...“ Mlčky na mě hleděl. „Jsou určité dluhy z minulosti,“ řekl potom tiše, „nechápe to Robert, nechápe to ani Zuzana, nemůžu to chtít ani po tobě. Ale když se můj otec před patnácti lety postavil Seveřanům, byl to právě Markus, kdo mu poslal posily. Nikdo jiný. Já ten dluh teď smažu, jakkoli to může vypadat zbytečně. Ale chci žít na severu s čistým štítem...“ Seděla jsem se skloněnou hlavou a vévodova slova mě bolela. Protože jsou dluhy, které já nikdy nesplatím... „Zítra touhle dobou už uvidíme Nahren. Nevím, jaké máš plány, ale uživit by ses tam mohla...“ „V Nahrenu jako kdekoli jinde. Nevím, možná se zdržím...“ „Kapitán by ti rád nabídl svůj domeček. Co vyprávěl o Lavayole, tak...“ „Zmlkni, Sorrene!“ „A proč? Vždyť je to pravda...“ „Ticho!“ „Kapitáne, ty se červenáš...“ „Mlč, idiote! Ileno! Ileno, počkej!“ Sníh se leskl v podvečerním slunci a mráz sílil. Nedaleko zákopu hořel oheň. Robert o něčem mluvil s Martinem a Zuzanou, asi se loučili. Oba mladí vojáci

119

opékali maso a co chvíli se něčemu hlasitě smáli. Markus se vynořil ze zákopu, v ruce kus sýra. Rozlomil ho a polovinu mi podal. „Zítra budeme u řeky,“ řekl, „tam končí Rissa a začínají Severní země. Je na čase rozhodnout se...“ „Já se rozhodla už dávno,“ přerušila jsem ho. Zkoumavě na mě hleděl: „Nechceš to ještě přehodnotit? Vždyť je to nesmysl! Co vlastně chceš dělat?“ „Vrátit se z hor. Žít, jak jsem žila poslední rok – než jsi se do toho začal montovat ty,“ řekla jsem a usmála se při vzpomínce na vesnickou hospodu. Jak já se tam těším... Markus vyskočil: „To je hloupost, Ileno. Copak nechápeš, jaké nebezpečí ti tam hrozí?“ Odkdy se zajímá o to, co ohrožuje mě? „Žádné. Na mou hlavu není vypsána odměna, to tebe se týká jižanská pomsta...“ „Ty si neuvědomuješ...“ „Uvědomuju si to moc dobře,“ skočila jsem mu do řeči. Nechápala jsem, o co mu jde. Proč mě chce s sebou? „Jakmile zmizíš za Rouanou, nebude mi hrozit už nic,“ pokračovala jsem plamenně, „ty jsi možná ještě nevzdal tuhle prohranou partii, ale já sebou už manipulovat nenechám...“ Zmlkla jsem, protože právě přicházel Martin z Nahrenu. „Zítra ráno se rozejdeme,“ prohlásil, „pramen Rouany je ještě tři míle daleko, ale už je zbytečné, aby se k němu táhli ti, kteří se chtějí vrátit.“ Zítra ráno! Konečně! S úlevou jsem si oddechla. Zítra ráno to všechno skončí... „Stůj, Ileno! Ale sakra...“ „Stát! Ruce vzhůru! Kdo vy?“ „My...“ „Ruce od zbraní! Co tady dělat? Odkud?“ „Z lesa. Můj manžel a jeho povedení kamarádíčci mě vytáhli na lov. Já hned tvrdila, že je to nesmysl...“ „Proč utíkat?“ „Je mi zima. Chci domů, do Nahrenu.“ „A vy?“ „Šli jsme za ní. Vždyť sama by tu

120

zmrzla...“ „Nasedat. Na saně. Jedete s námi.“ „Děkujeme...“ Pantolijští vojáci nás dovezli až před Robertův dům. Sorren a Farga vystoupili ze saní už dřív, u nás dvou si ale Jižané počkali, dokud jsme ruku v ruce nezmizeli ve dveřích. „Tak tohle je průšvih,“ řekl Robert docela klidně, „ti jsou ze stálé posádky.“ „A to znamená?“ „Jestli odejdeš, budou mě vyslýchat. A tebe hledat.“ „To mi chceš říct, že tu musím zůstat?“ vyjela jsem. Robert přikývl. „Není to nějaký trik, aby...“ „Nesmíš věřit tomu, co Sorren pokřikuje. Je to dvacetiletý frajírek,“ přerušil mě rychle, ale sklonil při tom zrak. Chvíli jsme mlčeli. Potom Robert zvedl hlavu: „Připravím ti postel. Sám budu spát ve vedlejší místnosti, nemusíš se bát,“ dodal rychle. Shodil plášť, zručně odepnul meč a vykročil do tmavé komůrky. Spustila jsem loutnu z ramene a posadila se ke stolu. Markus z Lancie je pryč, ale já volná nejsem. Zůstala jsem v pasti, nemůžu z ní ven. A mou jedinou oporou je jednoruký rytíř, s nímž mě okolnosti donutily spojit osud...

121

SOUMRAK Sluneční kotouč se utápí v moři a barví obzor do ruda. Na zasněžené země Západního pobřeží se pomalu snáší přikrývka bezměsíčné noci... Ronja z Větrné skály sedí na břehu oceánu, hledí do zapadajícího slunce a bezmyšlenkovitě hladí svého syna Brodara. Čtyřletý chlapec nemůže tušit, že myšlenky jeho matky právě krouží kolem otce jeho staršího bratra, kolem trubadúra, kterému kdysi Ronja věnovala svou lásku... Také čaroděj Vett přemýšlí o Jarminovi z Veneru, nikoli však s nostalgií, ale nenávistně. Právě Seveřan byl příčinou Vettova pádu, jenže potom někam zmizel a stará kletba stále bezpečně chrání jeho život... Ano, Jarminův život je v bezpečí. Trubadúr usíná v náručí své ženy Marie na statku v karvallském panství. Zranění z loňského souboje, do něhož se kvůli Marii nechal vyprovokovat, už připomíná pouze bílý pramen vlasů na levé skráni – a skutečnost, že si trubadúr ze své minulosti nepamatuje vůbec nic... Druhý z účastníků souboje, Robert z Nahrenu, sedí před svým domkem a hledí na rodový hrad. Vzpomíná, jak ho bránil, a mne si pahýl pravé ruky. V domě mu visí vyleštěné brnění, nabroušený meč – a v bezpečně schované sklenici právě klíčí poslední norilové rostliny jižně od Rouany... Ilena z Lavayoly sedí na posteli a hledí do prázdna. Nechtěla být vévodkyní. Jenže teď nemůže být ani trubadúrkou. Je odsouzená hrát manželku zmrzačeného rytíře Roberta, o kterém by si nikdy nemyslela, že by ho mohla milovat... 122

zimní krajinou Markus z Lancie kráčí k severozápadu. Za zády má Skjarviggen, před sebou... Kdo ví. S trochou štěstí se bude moci znovu postavit pantolské rozpínavosti, už zítra rozehrát další hru proti Císařství. Stačí, když přežije dnešní noc... Elizabeta z Lancie se mrazu bát nemusí. Vyhřátý venerský měšťanský dům je útulný a může být dobrým útočištěm. A kupcův syn rozhodně nevypadá špatně... A daleko na jihu pořádá císař Venelio oslavu vítězství nad Rissou. Jeho rádce Celius však v sále chybí. Spřádá novou pavučinu. Protože teprve ve chvíli, kdy Severní země přijmou svrchovanou císařovu vládu, to všechno skončí. Teprve tehdy prožije Celius da Garna klidnou noc... Setmělo se a Rissánské království čeká dlouhá a temná noc. Svítání je daleko, tak daleko, že pro mnohé ani nepřijde. Hrdinové už slavně zvítězili nebo neméně slavně padli za svou zem. Trubadúři mají znovu o čem zpívat – a události se pomalu mění v legendy...

123