JAKOU BARVU MAJÍ SNY Kateřina Wlasáková
Záběry z dětství Jakuba a Petra, natočené na starou digitální kameru, sem tam přeskakují, tlumený hlas matky chválící Jakuba za namalovaný obrázek a Petra za to jak břinká na misky obrácené dnem nahoru jako bicí. Začne hrát velice pomalá hudba (prakticky jen sem tam nějaký tón + podzvuk který postupně roste) a záběry s dětství jsou prostříhané se záběry z dospělosti, Petr jak si domů nese elektrické piáno a Jakub jak má přes rameno pověšený přenosný stojan, jak si Jakub stoupá vedle zdi se svými dětskými obrázky a směje se a Petr jak staví skleničky na linku a k tomu přitahuje mikrofon aby mohl zachytit zvuky. Po chvíli zvuk z kamery nahradí hudba. HLAS HANY Všichni říkají že život je křehký. Scény pokračují a postupně se přidává na stáří obou bratrů, záběry na Petrovu složku s vysvědčením a notami a Jakub s náčrtníkem. Po tomto už nejsou prostříhané žádné záběry z dětství. HLAS HANY (Na první dvě slova je vkládán důraz) Lidské tělo (…) je křehké. Jakub na zeď vedle svých dětských čmáranic věší svoje čmáranice dospělácké a říká něco do kamery (nechce aby ho točili), Petr všechny vyhání ze svého malého hudebního studia. HLAS HANY Tělo je zranitelnější. Záběry na Jakuba v autě a mimo auto ateliér, Petr s velkými sluchátkami na uších a pohledy na kuchyňskou linku zaplavenou notami. Celé to začíná být prostřihané záběry z bouračky a zvuky tříštění, záchranky a podobných zvuků autonehody. Mezi tím scény jak oba někde sedí a čtou si dohromady magazín. HLAS HANY Život ale nezáleží jen na tělu. Černá obrazovka a ticho na sekundu/dvě a potom záběry z bouračky, kamera je lepší, záběry zpomalené, natočené detailní záběry Jakuba držící se za zkrvavený obličej a záběr na Petra klečícího před autem s rukama na zemi před sebou kde nehraje žádná hudba ani není žádný zvuk. HLAS HANY Život záleží na štěstí.
Obraz je černý a ozve se do něj vyzváněcí tón mobilu, potom šustění peřiny a převalování se, obraz se začne zesvětlovat až se objeví pokoj, Hana leží v posteli a vede ní druhá postava – jde vidět jen vypouklina pod peřinou, případně hlava, nic víc. Hana sáhá po mobilu na poličce a přijímá hovor. HLAS Z MOBILU – MATKA BRATRŮ Hani promiň. Vzbudila jsem tě? HANA (unaveně) Trochu. MATKA BRATRŮ Promiň. Myslíš že by jsi to dnes mohla zvládnout ke klukům s obědem? Jindrův spolupracovník měl úraz v práci a tady jsou pořád dělníci. HANA Kolik je? MATKA BRATRŮ Půl jedenácté. HANA (se začne zvedat z postele a postava vedle ní se trochu převalí na bok) Jo, jasně. Mám se stavit u vás pro oběd? MATKA BRATRŮ Na chatu, dělníci tu teprve probourávají stěnu. Jindra by tam měl být k odpoledni, maximálně na večer, nevadí ti to? HANA (už stojí vedle postele a rozhlíží se po nějakém oblečení) Nene, jasně. V pohodě. MATKA BRATRŮ Díky Hani. Oba tě určitě rádi uvidí, moc se omlouvám. HANA (shýbá se pro oblečení ležící na zemi) Řeknu že tam taťka bude později. MATKA BATRŮ Jo, děkuju, pa. HANA
To nic, zatím. (pokládá telefon a ohlíží se k posteli na stále spící osobu, potom odchází ze záběru, držíc kalhoty v ruce, začíná hrát hudba)
Záběry na Hanu jak jde dolů po ulici k autu, startuje, odjíždí a potom jak jede do kopce nad Zlínem, hraje muzika a kamera vyjede nahoru k nebi když auto projede okolo a na obrazovce se objeví název filmu, zatímco muzika pokračuje dál a se střihem na Hanu parkující u zahrady se mění do podzvuku v autě, s dalším střihem hudba mizí úplně po tom co motor zhasne. Hana jde podél zahrad k chatě a spodní odemknutou brankou okolo chaty (otevřené okénko) k přední verandě, držíc pytlík s jídlem. HANA Ahooooj! Jde slyšet šustot a rachot zevnitř chaty, ale nic víc. Hana vchází dovnitř a dívá se na poličku vedle dveří kde leží umytá dóza od jídla, miska s ovocem a pytlík s rohlíkama. Odkládá si tam klíče od auta a otáčí se ke dveřím, vchází skrze roztažený závěs. Jakub sedí u stěny (Petrové postele) s jedním sluchátkem v uších a s černými brýlemi. HANA Proč máš ty černé brýle, nikam přece nejdeš. JAKUB Slyšel jsem branku Rychlé sestřihy jak Jakub pauzuje MP3, Hana jak pokládá na stůl balíček s jídlem a Jakub jak shazuje nohy z postele. Hana jde zpět do kuchyně a strká hlavu ke schodům HANA Pítře! (leze na prvních pár schodů a bije do stropu kuchyně) Píťo! (jde zpět do pokoje) Kde je Petr? JAKUB Nevím. Hana vyleze pár schodů nahoru aby viděla že Petr nahoře není. Kamera zabírá klavír na kterém jsou zavřené noty. Slézá dolů, v záběru je i Jakub, jenž vychází z pokoje do kuchyně JAKUB Myslel jsem že je teprve pátek. HANA Vaše mamka volala. Cosi se zkonilo u taťky v práci takže to nestíhal. JAKUB A kde je to?
HANA V pokoji, vždyť jsi mně slyšel to pokládat. (jde ke dveří) Jdu najít Pítra. Nevíš kde by mohl být? JAKUB Kdekoliv. Hana vychází před chatu a rozhlíží se, potom jde přes vedlejší zahradu k autoateliéru, nahlíží dovnitř, Petra nevidí a tak jde vrchem k zahradě a dolů sadem. Najde ho sedíc pod stromem v sadě čtouc si na tabletu knížku. Petr pochopí že je tam oběd a jde za ní k chatě. Jakub sedí na verandě s krabičkou jídla a dvěma prázdnýma sklenicemi, Petr je bere a jde do nich napustit vodu, zatímco se Jakub baví s Hanou JAKUB Byl v ateliéru? HANA Ne, nahoře v sadě. JAKUB Hm-m HANA Co máte dobrého? (nahlíží do krabičky) JAKUB To mi řekni ty. HANA Jo no tak to sorry no, ty kubikulo. (uhýbá vracejícímu se Petrovy s vodou)Kde jsou klíče od autoše? JAKUB Tam kde vždycky, Háns. Proč, co tam chceš? HANA Podívat se. Jakub si odfrkne ale neprotestuje, Hana jde do chaty, bere klíče a Jde sadem k ateliéru. Petr Jakuba ťukne do ruky skleničkou s vodou a čeká než si ji vezme, zatímco Hana znovu odchází a Jakub se napije, pokládajíc skleničku opatrně na stůl. Hana otevírá zadní část auta a posuvné dveře ateliéru aby provětrala zatuchlý vzduch, otevírá složky s výkresy a dívá se na obrazy, začíná hrát zase hudba. HLAS HANY
Život je rychlejší než si myslíme – a přesto to nejdelší co máme. Záběry na Hanu jak jde nahoru k cestě, podél silnice, přechází ji k autu, zatímco do hudby se mírně mixují hlasy rodičů bratrů HLAS OTCE Jeden je hluchý a druhý slepý, jak chceš aby se dorozumívali. Já se nedivím že se takhle uzavřeli HLAS MATKY No prosím, to taky chápu, ale… HLAS OTCE Žádné Ale, Marie. Dej jim čas. HLAS MATKY (se zhluboka nadechne) odmítám… Zbytek jejích slov odeznívá v zesilující hudbě se střihem na Hanu zase jedoucí v autě, natahuje se aby ji ještě zesílila a Je tam záběr na hodiny (jedna z věcí na palubní desce) hodiny nejsou zvýrazněné – ukazující že je o zhruba dvě hodiny později. HLASY HANY Čas utíká nejvíce když se zdá že stojí. Hana parkuje a předtím než vystoupí vytahuje vypálené pokreslené CDčko. Jde mezi domy a zavírá dveře. Na ledničce nachází vzkaz od Jarmily „Mám noční“ a s povzdechem otevírá lednici. HLAS HANY Čas je sviňě. Hudba odeznívá a Záběr na Hanu jak sedí na lince a jí chleba, dívajíc se z okna pomalu tmavne.
Obrazovka je černá a jde slyšet zapínání a vypínání vody, ptáčky venku a sem tam jak projede auto na silnice. Střih na bezezvukou scénu kohoutku s vodou, jak se vypíná a zapíná. Po tomto střihu už je obraz i zvuk zcela normální. Jakub leží na posteli pod otevřeným oknem, v tričku a pořád ještě pod dekou, s rukou zavěšenou o otevřené okno, poťukávajíc prsty na dřevo, oči otevřené, záběr na jizvy okolo očí. Petr vchází z kuchyně a bere do ruky svůj tablet, sedá si na svoji postel (tak jak tam předešlého dne seděl Jakub) a začne si z tabletu číst. Jakub se nadechne jako-by chtěl něco říct ale nakonec jen znovu vydechuje a nic neříká, dál poťukává prsty na dřevo. Následuje záběr na přední verandu chaty a jde vidět že Jakub si na posteli sedá a se zavřenýma očima si pokládá ruce a na ně hlavu na okno, aby lépe slyšel zvuky z venku. Hana se probouzí v posteli sama a převaluje se na prázdné místo, pokládajíc ruku tam kde ještě před chvílí sama ležela (Jakože aby cítila jak je to místo teplé a mohla předstírat že tam byl někdo jiný, ne ona) Chvíli polehává v posteli, potom se zvedá, jde do kuchyně a nechává vzkaz na lednici. Střih na záběry jak jde po ulici, stoupá po schodech k galerii, otevírá dveře a vchází dovnitř, někdo zrovna sundává obrazy. Dozorčí k ní přistupuje. DOZORČÍ V GALERII (nadechuje se ale nestačí nic říct) HANA Promiňte, máte už někoho na příští výstavu? DOZORČÍ V GALERII Za týden má být vernisáž malíře … (nestíhá doříct) HANA A během toho týdne nic? (nadějně) DOZORČÍ V GALERII Ne, tahle výstava teď putuje do Brna, je mi líto jestli jste ji zmeškala. HANA Ne, to je dobré, já se právě chtěla zeptat jestli nemáte mezeru mezi výstava někdy brzo. Jsem přišla právě včas. DOZORČÍ V GALERII No, pokud vám stačí jen týden… HANA Lepší než nic. (potěšeně se zasměje) Můžu instalovat zítra?
DOZORČÍ V GALERII (mírně zmatený a vyděšený pohled) No, já se zeptám, když zítra přijdete tak … no, uvidíte. HANA To je skvělé, děkuji (otáčí se k ochodu, jde vidět že je najednou ve spěchu) DOZORČÍ V GALERII Počkejte! HANA (otáčí se k němu s úsměvem) DOZORČÍ V GALERII Koho by měla být ta výstava? HANA (na chvilku se zaráží přemýšlejíc) Bratrů Doláků (odchází - dveře se za ní zavírají) DOZORČÍ V GALERII (pro sebe) Koho? (scéna chvíli visí) Hana jede v autě, hraje tiše muzika a do toho se prolíná hlas Petra jak čte něco v časopise, záběr se změní, ukazujíc Petra a Jakuba sedíc na postelích (každý svoje) a Hanu v kuchyni, umývajíc nádobí. Hudba odeznívá a Petr po chvíli přestane číst. Jarmila si jde stoupnout do dveří s ručníkem. Jakub se zavřenýma očima (bez brýlí) sedí na pohovce a poslouchá zvuky zvenčí. HANA Kluci? JAKUB Hm? PETR (jen vzhlédne když vidí že Hana pohybuje rty a spustila ruce k tělu) HANA Nechce se vám zítra odpoledne do města? JAKUB (nezní nadšeně)Proč. HANA
Jen tak (krčí rameny) Stejně máte kontrolu, tak vás jen vaši někde vyhodí. JAKUB Kontrola zase vezme celý den HANA Tak v pondělí, to neva. JAKUB (míně znechuceně) Napiš to i Petrovy. HANA Jasně. (Hana se otáčí zpět do kuchyně a bere pero) Papíry jsou nahoře, že? JAKUB Jo, u Pítrova piána. Hana vylézá nahoru a přechází ke klavíru, kde leží notes. Kamera zabírá i klavír, kde stojí opřené otevřené noty. Jakub se znovu dívá z okna a hluboce vydechuje. Hana jde k autoateliéru a znovu jej otevírá, jen nakukuje do složek a bere je sebou skrze vrací se pro malby, dostává SMSku že Jarmila a potom odjíždí k rodičům, takže Hana spěchá
tentokrát však bránu k autu, je na chvíli doma aby ji zastihla.
Rychle jde bez složek k domu a otevírá dveře, jdoucí do pokoje, Jarmila tam ale není a tak se vrací do kuchyně kde na lednici nachází vzkaz od Jarmily se srdíčkama a připomínkou že se vrátí v pondělí. S povzdechem se vrací k autu. Hana rozkládá malby na podlaze, opírá je o postel a o stěnu a rozkládá je podle toho kde jaká malba/kresba bude později. Kamera zabírá obrazy které jako-by se pohybovali a scéna začne být chaotická a nepřehledná, rozmazaná.
Do chaosu předešlé scény se ozve pípání mobilu, záběr na Hanu na posteli, stále oblečená z předešlého dne, jak prudce zvedá hlavu na posteli a rychle vstává a utíká pro mobil. Během telefonátu stojí uprostřed pokoje. Jarmila mluví skrze telefon HANA Járy? Jarmila Hani, já ti ještě zavolám, možná to domů stihnu ještě do odpoledka.
HANA Vážně?! (nadšeně) JARMILA (zasměje se) To je tam beze mně tak strašně? HANA Postel je prázdná. (jde slyšet jak se usmívá) JARMILA Tak dnes večer už nebude. HANA Možná tady budeš dřív než já, tak se nediv, jo? JARMILA Proč, něco se děje? HANA (usmívá se)Všechno ti řeknu potom. Uvidíme se brzo, ano? JARMILA Uvidíme se brzo (usmívá se) Hani? HANA Hmmh? JARMILA Víš že tě miluju, že jo? HANA (se zasměje) Já miluju tebe. JARMILA Mám tě. (směje se) HANA Já mám tebe. JARMILA My se máme! Obě se zasmějí a je chvilka ticha, Hana stojí se zavřenýma očima v pokoji mezi obrazy. HANA Uvidíme se brzo. JARMILA
Už se těším. Ahoj. HANA Pá. Hana rychle pokládá telefon, usmívá se, rozhlíží se po pokoji a začne ještě v pyžamu sbírat kresby z podlahy. Začíná hrát hudba která zesílí se střihem na Jakuba a Petra sedící na zadním sedadle auta. Petr drží Jakuba za rukáv, dívajíc se z okna, zatímco Jakub má v uších sluchátka. Střih na Hanu jak do Auta nakládá Obrazy a kresby, na sedadle leží notebook a z auta visí dráty. Pohled ze zadního sedadla na přední jak Hana nastupuje do auta. Pohled z předních sedadel na zadní jak Petr pouští Jakuba který si sundává sluchátka a oba vystupují z auta. Statický pohled na Jakuba stojící vedle auta, matka obou bratrů prochází okolo a Petr bere Jakuba za rukáv. Ten pokládá svoji ruku Petrovy na rameno a trochu šmátrá. HLAS HANY Naděje se netvoří Hana rozestavuje obrazy u stěny a pokládá kresby na zem tam, kde budou vyset. Scéna je prostříhaná záběry na Jakuba s MP3 knihou Alenka v říši divů, a Petra s knihou Alenky v ruce, čtouc stejnou kapitolu. Hana rozvěšuje obrazy na čelní stěnu galerie. Jakub a Petr sedí u stěny a Jakub drží Petra za rukáv i když Petr obrací stránku v knize. Hana mluví s dozorčím v galerii, který se připojuje ke věšení obrazů. Jakub se zvedá a Petr zavírá knihu, sledujíc ho jak jej obchází a odchází, záběr jak teď sedí sám, dívajíc se mírně směrem kde Jakub ještě před chvílí seděl. HLAS HANY Naděje se hledá Hana věší na stěnu všechny ostatní obrazy, Jakub a Petr jdou k autu a nasedají. Dozorčí v galerii odchází a Hana se za ním otáčí, potom se vrací k obrazům. Petr a Jakub vysedají na parkovišti ve městě a Jakub rozkládá svoji hůl a drží se Petra za rameno, Auto odjíždí zatímco oni odcházejí na druhou stranu. Hana mezitím v Galerii propojuje reproduktory s notebookem. Jakub s Petrem stojí na přechodu pro chodce a Jakub Petra drží jen za rukáv. Záběr na SMSku Hana dostane od Jarmily („Jsem doma <3“), vzhlíží a potom se otáčí k odchodu. Pohled na celou galerii a Hana odchází ze záběru. HLAS HANY A Někdy nám musí být dána.
Krátké záběry bez zvuku a hudby na Jakuba a Petra jak jdou po ulici a stoupají po chodech ke galerii, otevírají dveře a jak stojí v galerii. Hudba se znovu rozehraje a na notebooku jde vidět křivka zároveň s tím jak hudba hraje. Hana vchází do kuchyně kde Jarmila sedí s notebookem a usmívá se. Jarmila vstává. Jakub se pomalu dotýká svých obrazů, zatímco Petr se dívá na čmáranice které oba nakreslili když byli malí, co visí na čelní stěně Galerie. Jarmila objímá Hanu, stojíc v kuchyni. Jakub s Petrem se drží za ruku, ne za rukáv. Konec (titulky - černý text na bílém pozadí po tom co kamera vyjede do bílého stropu a pomalu zbělá.)
